Devatenáctého února už jsem bydlel v Lidicích Lidice 1999 a provizorně jsem si zařídil Lidice 1999 po svém obývací Lidice 1999 pokoj. Nově jsem vymaloval, Lidice 1999 koupil si přenosnou Lidice 1999 televizi, která mi byla prozatím dobrým společníkem, a dobrým společníkem mi byla rovněž Jana Machová, se kterou jsem navštěvoval některé pražské a kladenské kavárny. Vzrušujícímu posezení s intimním osvětlením jsme jednoho nevlídného deštivého večera neodolali v restauraci (kavárně) hotelu Dap Daphotel.cz (přímý link z fotogalerie objektu hotelu Dap v Praze na "Kulaťáku") na Vítězném náměstí v Dejvicích. Stačilo posadit se do měkkých křesel proti sobě a sledovat v očích zapálený uhlík, s nímž se pak Vodnářky vznesou do oblak. Cítil jsem z jejího nitra i cosi rodinného, touhu po klidném životě v blízkosti někoho, kdo pro ni bude pravdivou tváří svého já. Kdo nebude ani falešný, ani pokrytecký, ani zbabělý a nesebevědomý. Byla si dobře vědoma, že hledá toho otevřeného, se kterým to proudí, zároveň nápaditého, bystrého, inteligentního, něžného, milujícího, pozorného... takové touhy jsou naprosto přirozené, mění se však častokrát v hledání jehly v kupce sena a ne každý tu jehlu dokáže nakonec objevit. Ať byl náš vzájemný postoj jakýkoli, vedli jsme spolu takový volný kamarádský vztah, navštěvoval jsem Janu v kladenském bytě jejích rodičů, skamarádil jsem se s jejím tátou a jednou přišla řeč na malování obývacího pokoje. Jak přišla řeč, tak se i stalo, obývák se oblékl do nového odstínu, bylo veselo na štaflích i pod nimi a věřím, že jsem nebyl sám, kdo se skvěle bavil. S Vodnářkami můžete podniknout, co vás napadne, a nebudou se nudit ani u výšlapu k jezeru, ani průchodem středověkým sklepením. Dokážete-li se radovat z každé blbiny a nebaví-li vás sedět ustavičně doma na zadku a omílat dokola stejnou ukolébavku, pozornosti Vodnářek nemůžete uniknout. Věřím, že kdybych se snažil v době snídaně Janu přesvědčit, abychom se spolu pustili do vln stvořidelských peřejí, že by mi večeři servírovala už na plosce pádla, a kdy prý vyrazíme? S tou vodou to nebylo tak daleko od pravdy, pan Mach byl vedoucím provozu kladenských vodáren a zavedl mě jednoho jarního večera na dispečink rozdělovského vodojemu. A aby Jana neměla doma vodní atmosféry nazbyt, daroval jsem jí k svátku malé akvárium. Byla z těch rybek, chudinka, úplně vedle, ale dokonale jsem procítil, jak jí to potěšilo. Měla v sobě i přes své vrtochy jemnost a něžnost pápěří, své nitro však dokázala odhalit jen tomu, kdo se u ní těšil naprosté důvěře.

... pořád se ještě domníváte, že to mají hezké holky v životě snazší? Nemají. Právě naopak. Pohledná dívka je terčem pozornosti obvykle bezcharakterních mužů a pokud tohle nezvládne, svede jí to na scestí. A scestí, těch je v tomhle blázinci nespočet. Nebavme se o tom, že je tělesná krása pomíjivá a klamná, jde o to nepovyšovat ji na piedestal před hloubkou duše. V tom mají méně atraktivní nebo handicapované slečny nespornou výhodu, povrchní floutci je v horším případě berou za kamarádky, v tom lepším si jich ani nevšimnou. A co ty Jano, jak se s tímhle popereš? Dokážeš v sobě uchovat perlu skromnosti a pokory, která zadusí zlou pýchu?

V Třeboni jsme se vydali na cestu kolem Světa. Já vím, byla to cesta kolem Světa s velkým S, cesta kolem rybníka Svět. Byla teprve tím symbolickým vykročením do neznáma, kam mě Jana dokázala posunout. Přišel bod zlomu v třeboňském penzionu a pak jsme se rozběhli každý jiným směrem. Já si ten bod pamatuju dodnes a mohu jen doufat, že ty rovněž, má drahá. Janu Machovou jsem přezdíval Fido. To je ten dobrosrdečný strýček, co zachraňuje malé pejsky Tipa a Tapa vždy, když se dostanou do nějakého maléru. Díky Fido, za pomocnou ruku a všechny krásné chvíle ve tvé přítomnosti! Ať se ti v životě daří, nebudeš to mít rozhodně snadné a ze všeho nejtěžší bude pro tebe zjistit, kdo vlastně jsi. Sbohem, Fido!

Některé volné víkendy, zvláště v druhé polovině roku, jsem trávil ve Hvězdonicích. zobrazit mapu v celém okně Možná si pamatujete z mého předchozího vyprávění, že právě tam bydleli Marta a Fred - rodiče malé šestileté Lucky. Lucka s Fredem na Lužnici pod Táborem 1998 Lucka mě přímo zbožňovala, neustále se ke mně tiskla a říkala mi Pavlichu, hlavo rodiny. Scházeli jsme se u Marty a Freda vždy ve větším počtu - většinou přijížděla i Rita nebo Hanka (Kotlík) a někdy i Marty sestra Petra se svou dcerou Elí. Marta měla doma ustájené dva koně - dostihové veterány, tak jsem měl čas i na nějaké to ježdění. Přes den jsme Martě pomáhali s prací u koní a na zahradě a po večerech jsme se cpali palačinkama nebo bramborákama, skládali puzzle, www.zdeko-puzzle.cz/10130850-17268/velky-palac-petergof-petrohrad-rusko.jpg (přímý link) hráli Loru a Člověče nezlob se a poslouchali při tom z gramodesek Návštěvní dny Šimka a Grossmana, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Dobytí severního pólu, Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého a Posla z Liptákova. Často jsem tu slýchával kazetu Františka Nedvěda, to obvykle při posezení na zahradě s pěkným výhledem do okolí. Málokdy ji dnes zaslechnu z rádia. Málokdy. Jestliže se mi to poštěstí, okamžitě si vybavím padající listí, slunečné říjnové odpoledne, řehtání ze stáje, kafe s mlékem a rozviklaný stůl s cukřenkou v plastové dóze od kakaa. A tu pohodu. Neskutečnou pohodu.

S Hvězdonicemi úzce souvisí i vodácká Vltavský Luh a naše laminátová plavidla na předposlední vodácké výpravě Vltava 99 výprava Vltava 99. Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - cukrárna ve Vyšším Brodě - Max Vojta, Kozel, Fred Schwetz a Lucka Dobiášová V tomto roce jsem však maloval trička Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - nádvoří hradu Rožmberk nad Vltavou - Max Vojta, Kozel, Roman Utvenementekely, Fred Schwetz a Lucka Dobiášová na svou předposlední Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - kemp Rožmberk - Rita Vojtová a kozlův Švagr Ruda vodáckou výpravu Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - kemp Rožmberk - Lucka Dobiášová a Kozlova manželka Míla Jeřábková v tomto životě. Troufám si říci, Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - Fred Schwetz na jezu pod zámkem v Českém Krumlově že opravdu předposlední Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - hrad Rožmberk nad Vltavou (poslední výprava byla Lužnice 2000), poněvadž nepočítám s tím, Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - jez pod zámkem v Českém Krumlově že bych se někdy znovu Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - Český Krumlov na řeku vypravil. Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - kamenné mohyly pod Zátoní Neláká mě to z mnoha důvodů Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - ranní mlhavý opar v kempu ve Vyšším Brodě a jedním z nich je seskupení Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - přírodní rezervace Čertova stěna - Luč vhodných mladých lidí, Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - Kozel a Fred Schwetz nad přírodní rezervací Čertova stěna - Luč lépe řečeno vrstevníků, což už tu není možné zrealizovat. Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - nad přírodní rezervací Čertova stěna - Luč Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, Předposlední vodácká výprava Vltava 99 - Vltavský luh i když jsem do takové Vltavy jako vodák vstoupil celkem čtyřikrát.

Přenesme se tedy nyní do roku 1999, na mou předposlední výpravu, a zaměřme pozornost na obec Loučovice. Je začátek července 1999, poměrně škaredé, zamračené a chladné počasí, i když za pár dnů tomu bude jinak. Postupujeme pozvolným tempem pěší chůzí proti proudu Vltavy, překročíme lávku pro pěší a kolem loučovické papírny zamíříme směrem k Národní přírodní rezervaci Čertovy proudy. Skupinu důvěrně známých tváří vede Kozel, za ním Marta se svou šestiletou dcerou a zbytek výpravy je někde daleko za nimi.

Přiklusal jsem k Martě s Luckou a těším se, až se jim pochlubím předloňským objevem. Před dvěma lety tu fungovala velice příjemná a útulná hospůdka, sice ji majitel pojmenoval Peklo, ale bylo to jen takové symbolické, rekvizitální stigma. Uvnitř jste byli uneseni z dovedně namalovaných čertů, z opravdových řetězů a trojzubců a špičkou ledovce byl přímo sám majitel a číšník v jedné osobě. Vypadal na první pohled jako čert, a to nebyl vůbec maskován, neholený vous a černé kudrnaté vlasy mu propůjčily vizáž, jakou by pomocný režisér z Barrandova bral všema deseti. Kam se hrabou kostýmy z pohádky "Taneček přes dvě pekla (1982)"! Ty jsou tak akorát k smíchu. Mezitím naši skupinku dohnal i zbytek výpravy a Marta s Luckou se opravdového čerta už nemohly dočkat.

Z hospůdky Peklo se však mezitím stal doslova Ráj. Myslel jsem, že snad špatně vidím, ale kdepak, mým zrakem to nebylo. Namísto malby čerta na stěně domu a krásného svítivého nápisu „hospůdka Peklo“, se zvenčí vyjímalo obrovské červené srdce a nad ním nápis Night Club. Tedy doslova vstupenka do ráje pro pány, kteří zde mohou prožít svá orgasmická dobrodružství, i když za pekelné ceny. www.prochlapa.cz/uploads/wp-content/uploads/
2010/12/pekelne-sexy-certice-6.jpg (přímý link) A hlavně bez lásky. Do night klubu by mě nikdo nedostal. Milovat se s ženou, jejíž osobnost nectím z hloubi srdce, ne, opravdu bych nikdy nic takového nezkusil ani ze zvědavosti. Kdyby se tedy někdo z vás rozhodl mě obdarovat třeba k narozeninám společnicí - striptérkou, to mi raději doneste koš plný ovoce, vlašských a lískových ořechů, mandlí a nesolených arašídů. Na takový dar si vzpomenu ještě za dvacet let. Můj postoj k nočním podnikům už znáte, Martin Mezera s námi nebyl, a to mě v tu chvíli docela mrzelo, neboť by jistě nezapomněl zavtipkovat: Přijde chlap do bordelu a v reklamních prospektech ho na první pohled upoutá jedna prostitutka, která se tu nabízí doslova za směšný peníz. Osloví ho to už kvůli jeho tělesnému handicapu, který byl ostatně důvodem k tomu, že si s ním dosud žádná žena nechtěla užít. Napadlo ho, že to bude jistě nějaká šereda, tak se uvolnil a těšil se na svůj první výstup. Sotva vešel do těch správných dveří, objevila se v nich překrásná a milá dívka. Zdálo se mu to divné, že za takovou cenu by si s ní mohl užít, co jen by si přál, a tak se ujišťoval. "Ale já mám dřevěný kozy", nenechala nic náhodě v domnění, že jistě u zákazníka neuspěje. "V pořádku, tak jdeme na věc", odpověděl zákazník, dívka se svlékla, odhalila dřevěná soustružená ňadra s dřevěnými vztyčenými bradavkami a zatímco se zákazník za plentou chystal a svlékal, a trvalo mu to dobrých patnáct minut, netrpělivá dívka na něj zavolala: "Tak co, už půjdeš ke mně, můj milý?" "Jo, ještě chvilku strpení, lásko, jen co si ho našroubuju!"

Otočili jsme se na podpatku a byli jsme... "Byli jsme neukojení a hladoví", doplnil Kozel. U autobusové zastávky v Loučovicích stojí poměrně nápadný hotel Kylián a jelikož jsme všichni hlady už doopravdy pošilhávali, nemělo smysl hledat další otevřenou hospodu. Zamířili jsme rovnou do naprosto liduprázdných rozsáhlých prostor hotelové restaurace. Než-li jsme usedli ke stolu, malá Lucka nejprve vyrukovala s otázkou: "A Kozle, kde je ta hospůdka Peklo, co tam jsou ti čerti? A půjdem tam? Ukážeš mi čerty?" Nechápavá Lucka se těšila na kudrnatého pána a co jí měl, chudák Kozel, odpovědět? Napadlo ho jen: "Víš, Lucko, ti čerti se odtamtud odstěhovali a už tam bydlí někdo úplně jiný, musíme se naobědvat tady v téhle restauraci." "A kdo tam tedy teď bydlí?" očekává Lucka další vysvětlení od Kozla, který ji zjevně svou předchozí odpovědí dostatečně neuspokojil. "No, Lucko, víš, tam teď bydlí, no,... sociální pracovnice." Šestiletá Lucka ztichla a zřejmě si ve své fantazii malé holčičky představovala, jak taková sociální pracovnice vlastně vypadá. Má rohy jako čerti, nebo nemá, a má ocas? A má taky kopyta místo nohou? A chrastí řetězy?

Mezitím, co Lucčina fantazie pracovala na plné obrátky, posadili jsme se v poklidu ke stolu, odložili bundy, mokré z nevlídného deštivého počasí, a konečně jsme si mohli na stole před sebou představit roštěnou, svíčkovou, nebo smažený řízek. Restaurace byla naprosto vylidněná. Pohledná servírka však byla velmi pohotová, na nic nečekala a jakmile jsme se všichni usadili k velkému stolu, začala nám podávat jídelní lístky. Objednali jsme si něco k pití a za chvíli se obsluha vrátila s naplněnými sklenicemi, které začala mezi nás pokládat. Mile se usmívala, zbývalo na stůl umístit již jen několik sklenic s minerálkou, načež nastala za okamžik chvíle, kdy celá naše skupina přestala hovořit a ztichla. A v tom naprostém, téměř hrobovém tichu, kdy tu nehrála ani žádná hudba, se Lucce rozzářily oči, stoupla si, namířila svým nataženým pravým ukazováčkem na pohlednou servírku a pronesla velmi hlasitě a naprosto zřetelně jediná dvě slova:

SOCIÁLNÍ PRACOVNICE!

Chudák holka! www.ochrannepomuckycz.cz
(přímý link) Ta jen vyvalila očiska a my vybuchli v obrovské salvě smíchu. Byla to ale pohodářka, to se tak často nestává, aby velmi pohledná dívka přešla vypjatou situaci s noblesou a naprostým nadhledem. Nechala si od Kozla vysvětlit celou pointu a pak už byla hotelová restaurace tak rozjařená, že se nám ani po kávě a zákuscích nechtělo zpátky do kempu. Servírka se začala chovat méně strojeně a více přátelsky a věřím tomu, kdyby neměla nic jiného na práci, že bychom ji možná dokázali přesvědčit, aby naskočila do kánoe a splula s námi Vltavu, alespoň do Krumlova. Možná, že si tento zážitek pamatuje dodnes. Tak jako já, a mnozí z těch, co se smíchy váleli skoro po zemi. Zda si tuto příhodu dokáže vybavit i Lucka, nevím, myslím, že ne. Dnes už je z malého děvčátka šestadvacetiletá slečna, nebo mladá paní, kdo ví, a musel bych jí znovu tu úsměvnou epizodu připomenout. A že by se na mě znovu věšela, pevně přitisknutá jako klíště, rukama mě vší silou svírala a radostně vykřikovala: "Pavlichu, hlavo rodiny", tomu ani já, ani nikdo jiný nemůžeme věřit.

... nejen z vodácké výpravy po Vltavě, ale především z hvězdonického domu nedaleko břehu řeky Sázavy, od stolu s palačinkami, od koupelnové vany s teplou vodou a od té neskutečné pohody ... byl v následující pondělní den nesmírně obtížný návrat do pracovního procesu. I když musím poznamenat, že mě ta práce docela bavila.

S Petrem Čermákem Petr Čermák a Jana Machová 1999 jsme se stali hlavní hybnou silou Technického a Letového úseku, z pohledu administrace unixových serverů. Tvořili jsme navíc s ostatními kolegy Úseku informačních technologií poměrně schopnou partu, do které zapadal i vedoucí provozu Ludva Pitner a náměstek (viceprezident) Mirek Bartušek. Nejvhodnější řešení pracovních záležitostí se pochopitelně vždy naskýtala u dobrého jídla a společného stolu - tedy například v uzavřeném salonku restaurace Bastila ve staré Ruzyni, nebo ve vinném sklípku v Hustopečích u Brna. Říkali jsme tomu "výjezdní zasedání“, kdo by to neznal. Zpočátku jsme měli v úmyslu čistit hlavu a zaměřit téma na něco dovolenkového, to se ale dařilo jen prvních deset minut, dokud si každý neposedné myšlenky stačil ohlídat. Pak se to zvrtlo do témat ryze pracovních, a to se pochopitelně záhy odbíhalo od stolu ke stolu, od programátora Šepse k informixákovi Karešovi, od Pitnera přes Bartuška až po systémáka Medka. Od slaných tyčinek, plzeňského Prazdroje, až k bramborovým lupínkům a deci bílého vína, které měla před sebou Ivana Humpolíková - Čubová. Však se jí také přezdívalo "BIELE". Nejrozsáhlejší akcí tohoto druhu byl prodloužený víkend na Šumavě, Jezerní potok z Čertova jezera 1999 v Nové Peci, na břehu lipenské přehrady.

Šumavská akce byla stmelujícím prvkem z pohledu diskusního fóra pracovních problémů a jejich řešení a zároveň probouzela dřímající touhu po cyklistickém povyražení. Mirek Bartušek ve stylové přilbě vypadal, pardon, jako Cipísek z lesa Řáholce, podnikový náměstek byl ale jedním z nás a dobře si byl vědom, že po kariérním žebříčku vystoupal z programátorského kanclu. Cipísek z Řáholce byl sice Cipískem, jenže já na tom byl hůř. V té době jsem totiž neměl vlastní bicykl a odmítal jsem obcházet své známé a škemrat, zda by mi někdo na poslední chvíli horské nebo trekové kolo nepůjčil, zkrátka jsem vůbec nepočítal s tím, že bych se na Šumavu vypravil. Stačil však pouhý nechtěný náznak v rozhovoru s Ludvou Pitnerem a bylo rozhodnuto.

S vypůjčeným fungl novým trekovým kolem od mého šéfa jsem mohl zaměstnat svou poctivou německou optiku a snímat jedny z posledních okamžiků končícího milénia. Konec září roku 1998, Šumava nad Lipnem - podzim 1998 by se dal Babím létem Schwarzenberský plavební kanál - podzim 1998 rozhodně nazvat. Vůbec poprvé jsem spatřil Schwarzenberský Schwarzenberský plavební kanál - podzim 1998 plavební kanál, odtud vede sympatická cyklostezka k Jelením vrchům Jelení vrchy - podzim 1998 a mírným klesáním podél vydlážděného plavebního koryta až k Lipnu. Plešné jezero - podzim 1998 Fotografický materiál se tentokrát z cívky nevysmekl, Plešné jezero - podzim 1998 a že byl podzimní výlet opravdu skoro jako letní, vlastně babskoletní, fotky nelžou:

Babí léto jedna Šumava - podzim 1998     Babí léto dva Šumava - podzim 1998     Babí léto tři Šumava - podzim 1998

Babkovské léto čtyři Petra Zeidlerová (Kačka) s dcerou Veronikou - Šumava - podzim 1998     Babka sbírá léčivé rostliny Babka sbírá léčivé rostliny - Šumava - podzim 1998     Babka stále sbírá léčivé rostliny Babka stále sbírá léčivé rostliny - Šumava - podzim 1998    

Svěřenci babiččiny léčby zleva nahoře: Alice s dcerou, Milan Zeidler, Jan Zelený, Ludmila Zelená, Jirka Volf, Lukáš Kabele.
dole klečí: mladší dcera Petry a Milana Zeidlerových a Ivana Humpolíková (Čubová)     Babiččina dcera - výkonná spolupracovnice chobotnička Zeidlerová obecná     Důsledek babiččiny léčby šumavský hraniční přechod do Bavorska (Haidmühle)

Vysmátá babka Petra Zeidlerová (Kačka) - Hustopeče u Brna 1998     nepřestává sbírat léčivky - tentokrát hadí kořeny Čertovo jezero - květen 1999     a modlí se k Pánu za svoje oběti a hříchy Nová Pec nad Lipnem - podzim 1998

Vraťme se nyní ze šumavských hvozdů do našeho hlavního města, do lokality, kde jsem strávil přibližně 15 let svého života. Československé a posléze České aerolinie byly rozmístěny v mnoha objektech a letištních plochách ruzyňského letiště a všechna ta místa i tajemná zákoutí podniku jsem dobře znal. Počínaje rozsáhlou budovou Cateringu - naproti hangáru F, Hlavní správou a hangáry A, B, C, D, E, až po Chadrabárnu, Kachlíkárnu, Bílý dům, Unimo buňky na Novém letišti, objekt Carga, administrativní část odbavovací haly, budovu posádek a Technický blok. ČSA také využívaly dvou objektů v centru Prahy, jedním z nich je Gestin, nedaleko Masarykova nádraží, a druhým Masarykovy koleje v Dejvicích.

Masarykovy koleje byly také lokalitou, kam jsem občas zavítal služebně, z důvodu instalace grafického modulu sledování provozu letadel, s názvem WPlanner, dokud tímto úkolem nebylo pověřeno oddělení PC servisu. Tamní pronajatý prostor využívaly České aerolinie pro úsek Marketingu a prodeje letenek a budova byla situována velice šikovně, v dosahu trasy A pražského metra. Lidé zde mohli zakoupit letenku do jakékoliv destinace, kam flotila ČSA létala, a rovněž tu bylo možné objednat charterový let, obvykle jako zájezd někam ke Středozemnímu moři. Zmiňovaný objekt byl sice v dosahu metra, ovšem z ruzyňského letiště byl dostupný pouze autobusovou linkou č. 119. Někteří zaměstnanci mohli využít k cestě z letiště do Dejvic služebních vozů, já se raději povozil pohodlně autobusem. Cestou se dal zahlédnout přírodní park Divoká Šárka a trasa autobusu vedla po Evropské ulici, jejíž dřívější název "Leninova" byl mezi lidmi natolik vžitý, že se často výraz "Leninka" používá v hovorové terminologii dodnes.

Jízdu autobusem MHD jsem často využíval k meditaci a k propojení s událostmi minulými, s touto ulicí spojenými: Tudy jsme jezdili s kolegou z Cusky, Foto: Aktron, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 s Milošem Křížem, do Vokovic a k přírodnímu koupališti Džbán. Foto: Ujopuk, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 V budově Koospolu Foto: Šjů, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 pracovala v 70. a 80. letech naše sousedka z Lidic paní Zelenková, která se denně vracela z práce obtěžkána taškami, plnými nakoupených potravin, aby pak večer nasytila hladové krky svého manžela a třech synů. Do vokovické Aritmy denně dojížděl jeden z mých lidických vrstevníků, na něhož rovněž rád zavzpomínám. O jeho přátelské povaze tu již padla zmínka ve vyprávění z roku 1985 a 1986. Nebyl to nikdo jiný, než Milan Rosenkranc. Leninovou ulicí vedla autobusová linka ČSAD Praha - Kladno a jako kluk jsem tudy modrým maďarským kloubovým autobusem, harmonikou Ikarus, občas cestoval do Prahy, abychom tu s mamkou nakoupili obuv a oblečení v obchodním domě Kotva, Bílá Labuť, nebo Máj. V roce 1985 jsem si linkovým autobusem odvážel domů stereofonní kazetový magnetofon a o rok později nové lyže značky Elan. Modrý Ikarus nás tudy dopravil na "kulaťák" do Dejvic i v roce 1983 a 1984, odkud jsme s tátou směřovali s jedním velkým kufrem na autobusový zájezd po Slovensku a Maďarsku.

Není tedy divu, že jsem se tu často zasnil Foto: Aktron, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 a vybavoval si příjemné pasáže Foto: Aktron, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 z mého života. Bylo tomu tak Foto: Aktron, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 i jednoho deštivého dopoledne na konci roku 1999. Foto: Aktron, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 U stanice tramvaje s názvem Nádraží Veleslavín, těsně před křižovatkou s Vokovickou ulicí, jsem poněkud zamlžený a rozostřený pohled z okna autobusu zaměřil na dopravní značku, kterou jsem dosud nikde nespatřil. Byla to velká bílá tabule s černým písmem, jejíž nápis spíš prozrazoval, že zřejmě nepůjde o dopravní značku jako takovou, nýbrž zas o nějakou nejapnou reklamu. S největší pravděpodobností reklamní tah na jakéhosi dodavatele plynu z Německa, jehož marketingovým záměrem bylo na sebe upozornit velmi nápadnou cedulí poblíž semaforu u zmíněné křižovatky. Reklamní slogan byl totiž vytištěn docela podivnou, nezvyklou formou - napůl česky a napůl německy! Německá předložka Über ve spojení s některými slovy značí např. výraz "nadevšechno" u sousloví über alles, nebo über 200 km znamená doslova "více než 200 km". Co ale měl znamenat výraz na té ceduli, jsem skutečně nechápal. Až když ze zamlženého okna stekla vodní kapka a na ceduli jsem konečně pořádně zaostřil, nebyla tam žádná německá předložka ÜBER, ale docela obyčejné české sloveso UBER. Na ceduli byl totiž doslova nápis UBER PLYN!

Budovy ČSA měly rozdílný charakter a byly často postaveny i z velmi odlišného materiálu. Některé z cihel, další z tvárnic, jiné zas z betonových bloků, případně z ocelových nosníků a prosklených ploch, a výjimkou nebyly ani přízemní či patrové stavby z montovaných dílců typu Unimo buněk. Jak odlišné byly budovy, o to více rozdílní byli i jejich obyvatelé. Jedním z parametrů jedinečnosti byl kupříkladu hudební vkus:

Roman Zvěřina si oblíbil patnáctidílný československý sci-fi seriál Návštěvníci z roku 1984 a o přestávkách mezi jednotlivými epizodami, točil dokolečka dokola, den co den, do zblbnutí, Medvídka z Bogoty. To však jeho kolega Honza Zelený, Tak sem chodil Green s Rudym (Petrem Červenkou) každé pondělí pravidelně pařit. Jednou jsem se takové kratičké párty zúčastnil, vezl jsem Greena na ranní nedělní směnu služebním vozem. To byly časy. Nemyslím ten alkohol, ten mi nikdy nescházel, ale posezení s Greenem a s Rudym, tomu se dalo jen stěží odolat. alias John Green, těžce snášel.

Eva Strejcová dokázala poslouchat leccos, ale co opravdu nemusela, byl hudební bonbónek, šířící se po rozhlasových vlnách v devadesátých letech poměrně často. Dnes už ale po skupině Lunetic není ani vidu, ani slechu...

Milan Moravec si "oblíbil" hudební produkci od The Prodigy - co na těch pavoucích a smrdutých kanálech viděl? Zřejmě ho fascinoval ten prezentovaný hnus ... bývalý kolega David Macháček by to okomentoval naprosto výstižně: „Hni se, hnise!“ „Hnu se, hnuse!“

Petr Čermák - Kačer - měl podle nálady někdy budovatelskou, jindy taneční, výjimečně kávovou, a v neposlední řadě George Michaelovskou. Zazněly občas tituly, jako Píseň práce, Internacionála, Bellini Samba, Café Do Brasil. Případně skupina Abba nebo Queen s Freddie Mercury, zkrátka trocha střelného prachu z každého soudku.

Jeden z těch soudků se střelným prachem v Kačerově podání explodoval dvě hodiny po půlnoci: Představte si, že jedete na kole ztichlou noční krajinou, nikde nikdo, nad vámi jen nebe plné hvězd. Je příjemná letní vlahá noc. A zčista jasna se Vám za zády ozvou mluvicí hodiny!

Na kole v noci liduprázdnou silnicí a najednou prásk! Gong jak u těch opilců Suchánka a Genzera! Nechápete? Bylo to v úterý 31. srpna 1999. Zhruba tři měsíce poté, co jsme s Petrem Čermákem společně zakoupili každý po jednom horském kole Author. Petr v červené metalíze, já v barvě modré. Dva naprosto shodné modely v jeden den a v jedné prodejně. Poté, co jsme svá kola už měli, jak se říká, v rukách a v nohách, prováděli jsme na pracovišti poměrně otravnou rutinní půlnoční uzávěrku Materiálně technické základny (MTZ). Zhruba hodinu po půlnoci akce skončila a osedlali jsme své dva ocelovo-duralové oře a zamířili k domovu. Směřovali jsme k nájezdu na letištní spojku s rychlostní silnicí R7 (dnes dálnicí D7) a blížili jsme se zvolna letní nocí k benzínové pumpě OMV. Na vozovce byla v té době částečná uzavírka pravého jízdního pruhu, označená přenosnými dopravními značkami, co se zabodávají do stabilního, masivního betonového držáku. Já jel jako první, Petr za mnou. A co bylo pak? To víš, země se zachvěla... najednou se ozval gong, a to tak hlasitý, že by si jej bylo možno splést s bouřkovým hřměním. Ohlédnu se a Petr nikde. Vrátil jsem se o několik desítek metrů zpět a Petr stále nikde! Teprve po chvíli trpělivého vyčkávání se kdosi vydrápal ze zašpiněného příkopu. Trochu pokroucený, ale živý. Co se stalo? Co asi, srazil se s přenosnou dopravní značkou. Narazil do ní ramenem s takovou razancí, no musel to být úder jak v boxerském ringu! Už jste někdy zkoušeli povalit přenosnou dopravní značku, abyste dokázali pochopit, jak velkou musíte vyvinout sílu?

Evžen Kazda byl bývalý strojvůdce lokomotiv Evžen Kazda 1999 osobní a nákladní přepravy a jezdil kdysi dokonce na trati Praha - Žatec - Chomutov. Já v Žatci dva roky bydlel, potkat jsme se tam však tehdy nemohli, neboť jsem z Prahy do Žatce cestoval v době, kdy už tento sympatický mladý muž vyměnil stejnokroj u Českých drah za pozici technika v PC servisu. Jakou hudbu poslouchal, nevím, v jejich přepažené kanceláři s Lukášem Piskačem a Honzou Zeleným zaznívaly pro občasné pobavení spíš raritní kousky různého videa, ale co si pamatuju naprosto zřetelně - Evžen v mládí s oblibou sledoval večerníček "Pojďte, pane, budeme si hrát". Nemám nic proti tvořivé práci animátorů, ale tato dětská produkce vždy byla pro mě důvodem, abych namísto televizní obrazovky odešel raději za jinou zábavou. Příhody dvou medvědů, co se potkali u Kolína, mi připadaly melancholické a smutné, jakoby se snažili jeden druhého rozveselit, táhlo se to napříč celým příběhem až do samotného finále a žádné rozuzlení nakonec nikdy nepřišlo.

Bratři Vláďa a Michal Heroldové spolu seděli v jedné kanceláři PC servisu na Hlavní správě. Oni toho vlastně moc nenaseděli, pořád někde poletovali, jak už bylo pé cé technikům předurčeno. "Obletovali kdejakého nešťastného uživatele a dělali jim pomyšlení", jak říkával Honza Zelený, alias Green. Ve volných chvílích si vychutnávali, mimo jiné, skladby od Pat Metheny Group, což také odpovídalo jejich životnímu stylu, zejména u Michala. Z pracoviště se linula typická vůně prvního, druhého, třetího nálevu zeleného čaje. Kdo z vás si zamiloval občasná posezení v čajovnách, častokrát v tureckém sedu, nebo dokonce poležení na měkkém polstrovaném povrchu s podpěrou malých polštářků, a někdy ochutnal Pu-erh, Dračí studnu, Pai mu Tan, Bancha tea nebo Gunpowder, měl šanci u Heroldů něco podobného zopakovat. A to i s odborným výkladem, kdo měl zájem!

Petra Zeidlerová (Kačka) neměla vyhraněný Petra Zeidlerová (Kačka) hudební vkus a pokud vím, Petra Zeidlerová (Kačka) snad jen dechovku a pochodový rytmus odmítala. A když jí hudební produkce přestala vyhovovat, odcházela jinam. Nebo s klapkami na uších a s nohama na opěradle židle Petra Zeidlerová (Kačka) - foto: Ed Yourdon (flickr) odkaz na album Ed Yourdona zde relaxovala a meditovala. Kačka je vegetariánka a rozhodně jí nevyhovuje hudební rozruch a chaos. Kupříkladu šílenosti od Prodigy, to byla hustota sama a tato citlivá ženská duše by nikdy do takového smrdutého kanálu dobrovolně sama nevlezla.

Narodila se ve znamení Ryb a ženy Ryby, to jsou především starostlivé pečovatelky. Potkáte-li ovšem ženu nebo dívku - Rybu duchovně vyzrálou, máte štěstí umocněné na druhou. Ona taková je. Roman Zvěřina o tom věděl své, Kačka byla jeho živoucím talismanem a já se toho smaragdu také mohl dotknout. Sice jen jednou, vlastně dvakrát, ale stálo to za to! ... poprvé to bylo v zatopené pískovně za letního žáru. Nebyl to žár lásky, byl to pouhý kolegiální výlet do Janských Lázní, oba jsme ale byli jen v plavkách a napadlo nás spontánně se ve vodě obejmout. Fantazie! Fantazie, fantazie, fantazie! Sytil jsem se její aurou jak hladový vlk. Byl jsem rázem plný energie a neumím si představit, co by se asi stalo, kdybychom se potkali třeba na tanečním parketu. To by bylo bezesných nocí! Petra Zeidlerová a Milan Zeidler. Pokud můj web čtete pozorně, nikoli napřeskáčku, jistě si pamatujete pasáže o spřízněných duších. Petra s Milanem jsou jedním z živoucích příkladů, jak to mezi lidmi v partnerském vztahu může dokonale fungovat. Ačkoliv byl Milan poměrně značně otylý a do dokonalé sexy postavy měl daleko, ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že jde o nesourodý pár, opak je pravdou. Potvrdí to každý, kdo ty dva osobně dobře zná. Němá souhra dvou numerických mřížek opět poukázala na skutečnou souhru dvou životních cest, které se rozhodly prožít spolu celý pozemský život. Ať vám to spolu klape i nadále, Petro (Kačko) a Milane!

Hudební vkus mých kolegů byl rozličný a pestrý a do toho barevného kaleidoskopu zapadl i docela svérázný způsob vyjádření "já jsem". Chystám se nyní popsat kvality člověka, jehož osobně považuji za jednu z morálně nejvyspělejších bytostí, které znám. Jmenuje se Ivan Svoboda. Je velice charismatické povahy, nesmírně klidný a trpělivý, není to však ani strojené, ani účelově sehrané. Ivan nikým neopovrhoval, byl velice vnímavý a bystrý k potřebám těch druhých. Pokaždé. Byl mezi programátory zosobněným světcem, stačilo jen vejít do té společné kanceláře a mezi uzemněnou partou zářilo obrovské Slunce. Jeho celoživotní zálibou jsou country tance. Věnuje se jim spolu se svou manželkou na profesionální úrovni a především šíří tento druh zábavy a sportu mezi dětmi. Dokonce si mě a mou přítelkyni zvolil za spolupořadatele soutěže dětských country tanečních souborů, která se konala v zámecké jízdárně www.castle.ckrumlov.cz/docs/cz/zamek_zahrada_jizdar.xml (přímý link) v Českém Krumlově. Byli jsme provizorně a skromně ubytováni v prostorách gymnázia ve Chvalšinské ulici, měli jsme tu zajištěné stravování i nocleh a obědy jsme si vždy vyzvedávali u okénka školní jídelny, v Základní škole u vlakového nádraží. Základní škola u vlakového nádraží podnikatel.ckrumlov.info (přímý link) Pobyt v těchto místech mi pochopitelně evokoval vzpomínky na události prožité v Krumlově s různými partnerkami. Poprvé před deseti lety s Danielou, kdy jsme tu trávili noc v bytě příjemné starší paní, jen pár bloků domů od zmiňované Základní školy s výdejnou obědů, podruhé a potřetí jsem vltavský klenot obdivoval na sklonku léta s Jolanou, na vodácké výpravě v letech 1994 a 1997. Tehdy jsme absolvovali i velmi specifickou prohlídku grafitového dolu, Grafitový důl Český Krumlov www.grafitovydul.cz/index.php?page=home (přímý link) jehož vstupní bránu byste našli za křižovatkou Fialkové a Chvalšinské ulice, jen asi 300 metrů od budovy gymnázia.

S Danielou jsme si vyslechli úžasný koncert folkových kapel v zatravněném foyeru první terasy zámecké zahrady a ta nám nyní posloužila jako oddychový prostor o přestávkách mezi jednotlivými soutěžními koly country tanců, probíhajícími v několik desítek metrů vzdálené jízdárně. Propojil jsem tu časové kontinuum rozpětí deseti let do jednoho okamžiku a veškerý blok představ, pocitů a vzpomínek probíhal v mé mysli v reálném čase. Ivanovi jsem dodnes za tuto výjimečnou akci vděčný, i když se mi stále omlouval, jak nás tak pracovně vytěžuje, a že ubytování a strava jsou velice skromné. Jídlo bylo přitom nesmírně chutné, byl ho dostatek, nebyl problém ani s technickým zabezpečením celého projektu, a to včetně ozvučení sálu, zprovoznění projektorů, zajištění přepravy pořadatelů, a dokonce i s prodejem suvenýrů. Byla to sice jen kratičká víkendová událost, ale řadí se v mé mysli k těm, co za zapamatování určitě stojí. Díky, Ivane.

Z letištního prostředí a zároveň v souvislosti s tancem se mohu pochlubit ještě jednou, přímo briskní příhodou. Výraz "briskní" lze v tomto případě chápat oběma způsoby. Jak tím anglickým, tak i francouzským. Byla to kombinace živoucího výbuchu vášně s trpkou dohrou, která opět přecházela do živelného záchvatu smíchu. (Briskní je výraz převzatý z anglického brisk, a to značí živoucí dění. Zároveň francouzské slovo brusque, počeštěné jako bryskní - s tvrdým y, znamená jakousi trpkou zkušenost.) Zajistil ji mladší bratr mého kolegy Petra Čermáka, jménem Martin. Nešlo však o žádného malého brášku, droboučké nemluvně, batole, či snad děcko školního věku. Martin Čermák tou dobou studoval jadernou fyziku a přivydělával si brigádami ve výzkumném ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy. Takže žádné hloupoučké ořezávátko. Komunikativní mladý muž s nadprůměrným IQ toho osudného dne zavítal na naše pracoviště v elegantním obleku s kravatou. Kromě jaderné fyziky byl totiž jeho životním koníčkem společenský tanec. Dosáhl dokonce takového úspěchu, že byl hodnocen ve standardních tancích celorepublikovou nejvyšší třídou A a v latinsko-amerických tancích to dotáhl až na mezinárodní úroveň - třídu M. Martin byl velmi vysoké, štíhlé postavy a jeho oblek byl šitý na míru, takže v něm vypadal u nás v hangárové hale ne tak docela jako tanečník, nýbrž jako podnikový manažer. Tou dobou se měnilo v ČSA podnikové vedení, novopečení "vypečení" podnikoví náměstci si najímali externí manažerskou firmu pro vytvoření nového modelu řízení a tito kravatoví mladíci se občas také vyskytovali u nás v hangáru F. Martin na první pohled vypadal, že je jedním z nich.

Vstoupili jsme s Petrem a s Martinem do dlouhé chodby, vedoucí až k velké podnikové prosklené a prosvětlené jídelně, odkud je velmi pěkný výhled na přistávající letadla. Letečtí mechanici, co nás na chodbě tou dobou míjeli, se za námi otáčeli, aby si dobře prohlédli toho nového nezvaného hosta - manažera, co k nim jistě brzy zavítá na nějaký audit. Zaplněná jídelna téměř samými mechaniky a několika technicko hospodářskými pracovníky z Technického úseku brzy přivítala vysokého mladého muže v obleku upřenými pohledy a bylo dobře patrné, jak naši trojici tyto pohledy pronásledují až do míst, kde jsme se usadili, abychom zařízli příbor do bramborových knedlíků. Vedli jsme u jídla poměrně tichý a nenápadný hovor, ale každou chvíli se za námi otáčel nějaký ten nedůvěřivý zaměstnanec, aby si Martinův dokonalý a drahý oblek změřil přísným pohledem. Nikdo z nich skutečně neměl ani zdání, co je Martin zač, a každá taková podezřelá tvář, zvláště v drahém obleku, byla pro dělnické profese jen výzvou k ostražitosti. My tři jsme ale atmosféru polední jídelny vůbec neřešili, bavili jsme se mezi sebou jen o počasí a o zážitcích z dovolené a Petr s Martinem spolu domlouvali nějakou soukromou akci v chatě v Železné Rudě na Šumavě. Pomalu jsme dojídali, nervozita mechaniků začala zlehka opadávat, když se najednou Martin nečekaně ze své židle prudce vztyčil. Celá jídelna rázem namířila pohledy na jeho vysokou postavu a čekala, co bude dál. A on? Natáhl svůj dlouhý ukazováček pravé ruky směrem k velkému oknu v modrém kovovém rámu, za jehož třpytivými odlesky právě dosedalo další letadlo na dráhu, a velmi hlasitě, ale hooodně hlasitě, zařval do hrobového ticha s neskrývaným nadšením, jakým se projevují malé předškolní děti:

Letadlo !!!

Zaplněná jídelna zkoprněla v němém úžasu a kuchařky přestaly vydávat na chvíli obědy. Martin ještě několik vteřin zůstal stát, byl to na nohou jediný člověk v celé jídelně, a to si pište, že tam vynikal jako nikdo předtím. Petr ho okamžitě chytil za rukáv a: "Sedni si, prosimtě, sedni si! Taková vostuda!"

Vostuda! Petr svou porci knedlíků nedojedl, zvedl se hned ze židle a kvapně odtud mizel se zarudlým obličejem. Dohru to nemělo žádnou, Martin zkrátka šokoval skoro polovinu hangáru a po příchodu do kanceláře jsme explodovali smíchy. Uvařili jsme si kávu, abychom se trochu zklidnili a přišli na jiné myšlenky, i když to v podstatě vůbec nešlo. Onu scénu z jídelny jsem si přehrával v mysli dokolečka dokola a záchvat smíchu nepřestával.

Ale ne vždy bylo naše pracoviště samý smích. Někdy docházelo v rámci pracovní náplně i k obtížným situacím, sice ne tak často, ale přece jen docházelo. Jednou jsme se octli dokonce v nezávidění hodném postavení, pokusím se následující příhodu vylíčit tak, aby ji pochopil i laik: Měli jsme s Petrem Čermákem na starosti správu provozních serverů Technického a Letového úseku ČSA. Obnášelo to mimo jiné i určitou, alespoň letmou, znalost všech pracovišť obou úseků a jedním z nich byl tzv. Sběr dat. Jednalo se o zpracování dat ze záznamových zařízení - zapisovačů z průběhu letu, což je v podstatě, zjednodušeně řečeno, obdoba černé skříňky, ovšem umístěná přímo v kokpitu. Záznamová kazeta se po každém letu vyjme a posádka ji po přistání dopraví pracovníkům Sběru dat, ti pak průběh letu vyhodnocují a tento materiál následně slouží i k výuce posádek a ke zkvalitnění práce pozemního personálu, zejména údržbě letadel v hangárech. (Touto cestou zdravím, alespoň pomyslně, našeho kamaráda Vaška Hlavatého, dnes již bývalého vedoucího celého pracoviště, a rád bych se zmínil i o tom, že ve své době byl postup zpracování dat ze zapisovačů v kabině letadel ČSA jedním z nejlepších na světě. Od našich kolegů na Sběru dat čerpali vědomosti a zkušenosti i špičkoví odborníci z německé Lufthansy.)

Pracoviště Sběru dat potřebovalo ke své práci programové vybavení na našem serveru (centrálním počítači) a zároveň se zde ukládala všechna potřebná data. Vše probíhalo poměrně hladce, tedy pokud technika neselhávala a spolupracovala tak, jak se od ní očekávalo. My dva s Petrem jsme měli zajišťovat, aby servery běžely pokud možno bez výpadku, aby data i programy byly dostupné tam, kde je jich zapotřebí, a aby v případě selhání techniky bylo možno vše znovu obnovit z archivních médií. Těmi byly v první řadě speciální kazety s magnetickým páskem, přičemž se archivní záznamy dat a programů duplikovaly a ukládaly na bezpečné místo, odolné proti odcizení, požáru, vodě, zemětřesení atd., tudíž některá média končila přímo v trezoru v suterénu Hlavní správy, kam mělo přístup jen několik pověřených osob.

Co se tedy tak zajímavého přihodilo, když tu popisuji víceméně bezproblémovou a dokonale zajištěnou strukturu naší práce?: Pracovník Sběru dat občas vytvořil na vzdáleném serveru adresář s názvem FLIGHTS, a to velmi jednoduše, podobně, jako v Průzkumníku Windows běžně vytváříte složky. Zmiňovaný adresář se ovšem v našem unixovém prostředí v tu chvíli objevil docela nestandardně s nulovými přístupovými právy. (Přístupová práva pro vlastníka, skupinu a ostatní uživatele byla proškrtána, namísto aby byla označena některými z platných symbolů r = read (právo číst soubory), w = write (právo zapisovat do souboru) a x = execute (právo spouštět soubory). V unixovém prostředí by měl mít standardně alespoň vlastník adresáře práva minimálně pro čtení, když už ne práva pro zápis. Proč k tomu došlo? Tento adresář totiž nevznikal přímo na unixovém serveru, nýbrž na přidruženém neunixovém prostředí Microsoft Windows NT, které bylo k našemu serveru jen vzdáleně připojeno, tzv. vysdíleno. O nějakém adresáři FLIGHTS s nulovými právy jsme jako správci unixových serverů měli tušení jen velmi povrchní, poněvadž samotnou správu vysdílených NT systémů si zajišťoval náš kolega Pepa Strejc. Ostatně, o nic nešlo, nulová práva nějakého adresáře, sdíleného z NT serveru, o kterém skoro ani nevíme, pro nás dva neznamenala nic podstatného, ale souhra okolností se seběhla takovým způsobem, že nám doslova vyrazila dech.

Jak už jsem naznačil, základem úspěšně zvládnuté práce administrátora serveru je záloha dat a programů. Jestliže je v pořádku, a pokud možno duplikovaně a často, prováděna záloha, administrátor může, jak říkával Jirka Kareš, doslova klidně spát. Poněvadž má jistotu, že při jakémkoli kolapsu hardware a software dokáže ze zálohy potřebné záležitosti obnovit. Jedna taková situace nastala koncem roku 1998 právě na provozním serveru Letového úseku. Vypověděl službu systémový pevný disk a jelikož v té době ještě v podniku neexistovalo tzv. clusterové řešení vzájemně zastupitelných serverů, propojených do společného virtuálního diskového pole, musel být server odstaven na několik hodin. Pracovník servisního oddělení firmy Sun Microsystems podle smluvní dohody vadný harddisk do několika hodin vyměnil a stačilo jen obnovit všechny potřebné programy ze zálohy. Všechno probíhalo zpočátku hladce a vůbec nám nevadilo, že jsme se neplánovaně v práci zdrželi až do večerních hodin. Spustili jsme nahrávání programů z archivního média a mezitím jsme spokojeně večeřeli ve staré budově posádek, v prvním patře prosklené budovy s výhledem na letištní plochu. Zažití večeře nám ale poněkud znechutilo zjištění, že na archivním médiu byla jen přibližně třetina veškerého softwarového vybavení. Použili jsme tedy další dvě pásková média, ale s naprosto shodným výsledkem.

To už nám ale naskakovala husí kůže, zbýval jen poslední trezorový archiv. Ten jsme prováděli jednou do měsíce. Museli jsme kvůli tomu navštívit protipožární trezor v suterénu Hlavní správy a husí kůže se postupně střídavě měnila v návaly horka a ledového potu. Co kdyby i na posledním médiu nebyl potřebný zbytek programů? Znamenalo by to jediné: Okamžitou výpověď a navíc možné zahájení trestního řízení ve věci poškození organizace ztrátou programového vybavení pro Letový úsek v hodnotě několika milionů korun, a to vinou naší nedbalosti.

Pochopitelně, že na čtvrté pásce bylo naprosto to samé!

Byla to napínavá kovbojka, jakou bych už zažít nechtěl. Asi jako ruská ruleta s nábojem v bubínku - cvak - bude tam náboj - nebude? Cvak! Nebyl! Krk nám zachránil programátor Jirka Volf. "Náhodou" - v uvozovkách náhodou, pro všechny případy, si veškeré programy tzv. úloh Aves pro Letový úsek zrovna před několika dny zkopíroval na své PC !!!

Ruská ruleta skončila a už jí nikdy hrát nebudu. Za ty šediny to nestojí. Proč byla ale na všech páskách jen třetina archivu? Museli jsme na to přijít už jen proto, aby se podobná situace neopakovala. Zpočátku mě žádné smysluplné vysvětlení vůbec nenapadalo, ale stačila pouhá analýza průběhu archivu: Standardní příkaz unixové odnože operačního systému s názvem Solaris (Sun Microsystems)

find . -print | cpio -ocvdBuC65536 > /dev/rmt16

probíhal naprosto korektně až do té doby, dokud nenarazil na výše zmiňovaný vysdílený NT adresář FLIGHTS s nulovými právy. Příkaz se zde předčasně ukončil, ale neodeslal žádné chybové hlášení! Nahlásil jen korektní ukončení procedury. Díky tomu operátoři, kteří archivy pravidelně prováděli, nemohli tušit, že archiv není kompletní, a všichni jsme si klidně podřimovali, a domnívali se, že je všechno v cajku, a že se nemůže nic stát. Stačilo pak upravit archivační skript, ale především jsme se mohli dokonale poučit: Důvěřuj, avšak prověřuj!

Nezapomenutelné zážitky s kolegy na pracovišti jsem prožil i s bratrskou dvojicí Zbyňkem a Luďkem Maulisovými. Zbyněk se narodil ve znamená Býka, byl uvážlivější než Luděk, ale oba dva byli především nekonfliktní kamarádi. Milovali inteligentní humor, někdy až ujetý, což bylo typické zejména pro Štíra Luďka, ale prvořadým znakem těchto rozhodně zajímavých bytostí byla láska k hudbě. V kladenském gymnáziu založili na počátku 90. let rockovou kapelu The Teplo, která se rozvinula až do dnešní podoby jedné z nejobdivovanějších evropských revivalových hudebních skupin. Kdo s oblibou poslouchá The Beatles, ať si někdy najde chvilku a poslechne si tuto čtveřici naživo, nebo třeba z nahrávky na CD nosiči. Možná bude udiveně zírat tak jako já, když mi Petr Čermák pouštěl v kanceláři Bítlsáky a teprve po páté skladbě se mi přiznal, že to nejsou originál Beatles, ale bratři Maulisáci. Já je vůbec od původních Beatles nerozeznal, a to se domnívám, že mám hudební sluch celkem na úrovni, a že mám některé skladby od Brouků docela vyposlouchané.

Maulisáci se dokonale orientovali v databázovém prostředí Informixu, což byl ve své době vychytanější prostor pro relační databáze, než celý slavný Oracle. Ale co je skutečně nezapomenutelné, je Luďkův nepořádek v okolí jeho pracovního stolu. Co, nepořádek, přímo bordel! Luďkovi se přezdívalo Prasák, a to ze zcela zjevného důvodu. Jednou jsem na jeho pracoviště zavítal v době, kdy čerpal dovolenou, tehdy se na mě z protějšího stolu usmívala pouze jeho kolegyně Ivana Humpolíková - Čubová. Ivana, narozená ve znamení Střelce, si nikdy nebrala servítky a pokaždé s přímočarostí sobě vlastní sdělovala, co má na srdci: "Hele, ten Luděk, to je takový prase, podívej se na parapet, už nemá ani jeden čistej kus nádobí, všechno se tu válí zašpiněné už asi 14 dnů a že by si nějaký hrnek umyl? Ne, to radši u někoho čistej hrnek vyškemrá. A už pár dnů tady cítím nějakou plíseň, podívej se, Pavle, do šuplíků v jeho stole, jestli tam zas není nějaký starý kus chleba se salámem ..." Otevřít zásuvky Luďkova stolu, něco takového se Vám jen tak nepoštěstí. Neskutečný chaos. Ale neskutečný! Poházené papíry různého formátu a obsahu. Mezi nimi CD nosiče, tužky, kus ulomeného pravítka, vyteklá zubní pasta... Teprve až po delší analýze jeho pracoviště jsem na to přišel. Na horní desce té úplně nejvyšší skříně, až úplně vzadu u zdi, kam nebylo běžně vidět, jsem objevil plechový hrnec, v něm kousek vepřového párku, zbytek slupky, na dně asi půl centimetru vody, která doslova kvetla zelenou plísní. "Jo, to si Luděk ohříval párky, vzpomínám si, že to bylo někdy před týdnem,..." na to Ivana.

A teď z jiného soudku. Odpočiňme si od náročné pasáže pracovní, opusťme nyní letištní kolektiv našich vlajkových aerolinek a vycestujme k našemu nejvzdálenějšímu pohoří... Jezerní potok z Čertova jezera - Šumava 1999 Zavzpomínejme na oblíbený film, na "komedii století", "S tebou mě baví svět." Nejvzdálenější horský celek v České republice směrem od ruzyňského letiště je pohoří YDYKSEB.

Ubytovali jsme se v chatě našich příbuzných, Beskydy - Jezerné - červenec 1999 konzumovali pravidelně ovčí sýr a podmáslí, každý den jsem tu snídal Nutellu, namazanou na chleba, a kila navíc jsme se marně snažili shodit pěšími výlety do kopců. Na kinofilm Kodak se nad vesničkou Jezerné u Velkých Karlovic obtiskla pasoucí se beskydská zvířata, Beskydy - Jezerné - červenec 1999 byla docela klidná, Beskydy - Jezerné - červenec 1999 jednomu z nich jsme zazvonili na zvonec Beskydy - Jezerné - červenec 1999 a na stejné louce, jen trochu opodál, se pasou trochu jiná beskydská zvířata. Beskydy - Jezerné - červenec 1999 Místní řezbář neměl zvířat zřejmě dost, tak si další jen tak pro radost vyřezal z lipového dřeva. Beskydy - Jezerné - červenec 1999 Jiný řezbář tu v chatové osadě zvěčnil létající beskydské zvíře do totemu Beskydy - Jezerné - červenec 1999 a nad tím vším romanticky svítil Měsíc. Beskydy - Jezerné - červenec 1999 Nedaleko od naší chaty byly postaveny takovéto pěkné panáky, Beskydy - Jezerné - červenec 1999 pokusil jsem se je fotografovat i zblízka Beskydy - Jezerné - červenec 1999 a nevynechal jsem ani celkový pohled na toto malebné zákoutí, Beskydy - Jezerné - červenec 1999 tož takové tu, synci a děvuchy, možete shlédnůt jen tu, u nás, "na Beskydách".

Obětovali jsme jeden den na návštěvu skanzenu skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 v Rožnově pod Radhoštěm, skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 kde žijí jiná, typická beskydská zvířata, skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 a seznamovali jsme se s tím, jak se dříve skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 v pohoří YDYKSEB žilo a bydlelo. skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 Celé to tu ze zdí stavení skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 a z vystavených exponátů, skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 co kdysi někomu sloužily, skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 na vás dýchne poklidným žitím skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 v souladu s přírodou, skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 ale do skanzenu se přece jen přenášel shon městského života, skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 když se celá muzejní expozice skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 proměnila na lunapark s nekonečnými proudy skanzen Rožnov pod Radhoštěm - červenec 1999 nových a nových návštěvníků.

Ještě pár fotek mi tu zbylo z posledního roku druhého tisíciletí po zrození Krista. Byl konec dubna, brdské lesy nedaleko od voj. výcvikového prostoru Jince - duben 1999 začínaly pučet první květy brdské lesy nedaleko od voj. výcvikového prostoru Jince - duben 1999 a kamarádka Rita mi nabídla víkendové dvoudenní putování brdské lesy nedaleko od voj. výcvikového prostoru Jince - duben 1999 v Brdech. S batohem na zádech jsme se toulali brdské lesy nedaleko od voj. výcvikového prostoru Jince - duben 1999 poblíž vojenského výcvikového prostoru Jince. brdské lesy nedaleko od voj. výcvikového prostoru Jince - duben 1999 V hlubokých lesích jsme spali pod širákem brdské lesy nedaleko od voj. výcvikového prostoru Jince - duben 1999 a chodidla každý den brdské lesy nedaleko od voj. výcvikového prostoru Jince - duben 1999 musela zdolat přibližně dvacet kilometrů. brdské lesy nedaleko od voj. výcvikového prostoru Jince - duben 1999

Krajina v Brdech byla sice prostředím poklidným, s čistým ovzduším a se spoustou energie z lesního porostu, nicméně přece jen jsem se těšil mnohem víc do Hvězdonic. Tam bylo veseleji a pak, spočinout po práci v teple obývacího pokoje a umýt se ve sprše pod tekoucí teplou vodou bylo pochopitelně lákavější, než celta a spacák pod širákem. Navíc se na obzoru Petra Dobiášová - únor 1998 rýsoval nový milostný vztah. Čím dál víc jsem se sbližoval s Petrou - Marty sestrou. Jednou na podzim jsme spolu trávili víkend na chalupě její mamky v Lensedlech, asi 5 km od Hvězdonic. Mělo to však zádrhel, jak už to u vztahů po třicítce bývá - Petra byla vdaná a měla za manžela žárlivého Itala, který jí bil a psychicky týral, ale její dcera byla víc přikloněna k tatínkově straně. S Petrou jsme si poměrně dobře rozuměli, ovšem do takového komplikovaného vztahu, zvláště po mnoha předchozích zkušenostech, se mi vstupovat nechtělo.

Nakonec se všechno vyřešilo "samo", že jsem se nestačil divit. V pátek 3. 12. 1999 kolem sedmnácté hodiny se na mém pracovním stole v hangáru F rozdrnčel telefon. Na drátě byla milá dívka, ale i přesto jsem pokukoval po hodinkách a počítal minuty, abych stíhal včas odejít na autobus, co měl stanoviště přímo před hangárem. To víte, v pátek večer už je mysl obvykle jednou nohou na zaslouženém víkendu. Jenže ta slečna mě prosila o pomoc s neskutečnou odvahou, jakou projevují k cizím chlapům po telefonu snad jen Vodnářky. Neobvyklý pracovní zápal v pátek večer, že prý potřebuje velice nutně cosi vytisknout z programu AVES, mě zaujal natolik, že mi ten autobus pochopitelně ujel. Pokusil jsem se dotyčnou navigovat alespoň do sluchátka, jak restartovat printserver: "Ta tiskárna bude u vás zřejmě připojena k takovému zařízení, je to malá šedá krabička, co je velká asi jako dlaň chlapa hromotluka. Od té krabičky vede přívodní kablík přes napájecí transformátorek až do zásuvky 220 V. Tak na půl minuty vytáhněte tenhle přívod ze zásuvky, aby se stačily vybít kondenzátory uvnitř, a po půl minutě můžete celou proceduru tisku zkusit znovu." Pomohlo to. A jelikož ta dívka byla poměrně šikovná a zvídavá, další hodinu jsme proklábosili, autobus - neautobus. Pozval jsem jí do Hvězdonic na koně,... sbalit Vodnářku po telefonu na nějakou divokou akci nebylo těžké, tahle stvoření milují vzrušující podněty a může to být cokoliv, jen si vzpomeňte na Janu Machovou. V souvislosti s těmito dvěma Vodnářkami se v ovzduší vznášela zajímavá symbolika mého oblíbeného čísla 18: Osmnáctého února jsem se odstěhoval od Jolany po pěti letech partnerského vztahu a započal novou epochu žití právě v den, kdy slavila Jana své 23. narozeniny. A s druhou Vodnářkou jménem Petra Kapková jsme se poprvé viděli ve Hvězdonicích v sobotu 18. prosince téhož roku.

V roce 1999 můj život provázelo několik pozemských i nadpozemských andělů. O Janě Machové a její natažené ruce a pomocné dlani směrem k přílepskému domu jsem již hovořil, a druhým andělem byla Petra Kapková, s níž ruku v ruce uplynuly další čtyři roky, jaké se dají prožít jen s Vodnářkami. Ostatně, Vodnářky mě provází po celý život. Ať to byla moje první dětská láska Pavlína Doffková, nebo Barbara Stadlerová, anebo Jana Machová či Petra Kapková, vždy to byly mé přítelkyně, s nimiž společně strávené okamžiky nabíraly podob ryze kamarádských. Aby se rozhořel skutečný milostný vztah, tomu něco scházelo, a tak jestliže vám připadá můj postoj k ženám příliš chladný nebo odměřený, přesměrujte se o osm let zpět do roku 1991, abyste pochopili, koho z hloubi svého srdce opravdu miluji, jak se říká, až za hrob.

V tom andělském roce 1999, kdy končí celé tisíciletí a začíná nové, se nade mnou andělé vznášeli až tak, že mi do cesty pomohli přihrát další zajímavou bytost. A mělo to ke všemu velice zajímavý průběh:

Položím Vám nyní jednu primitivní otázku: "Kde všude se můžete setkat s dívčími anděly?" "Co je to za pitomost", pomyslíte si, "no přece všude, kam takoví andělé zavítají - v autobuse, v restauraci, na dovolené, na lyžařském zájezdu, v kavárně, na diskotéce," ... nehodlám tu popisovat nekonečný seznam všech možných i nemožných míst, ale rozhodně by Vás nenapadlo, že můžete Anděla potkat v Nebi. Já ho v Nebi potkal. V Nebi s velkým N - Nebe je totiž zkrácený název Nové Budovy Ekonomiky na starém ruzyňském letišti - zkráceně tedy NBE, neboli NEBE.

A aby těch "náhod" nebylo málo, ten Anděl v Nebi se tak neuvěřitelně plasticky, ze všech možných úhlů pohledu, podobal mému ztracenému hnědovlasému Andělu z jarních prázdnin v Kovářské pod Klínovcem, z roku 1984. Byla v něm zároveň podoba i s mým strážným andělem, který mě provází odmalička, alespoň se domnívám, že tak nějak vypadá. Úplně mi to vyrazilo dech.

Anděl si mě přivolal telefonicky, můj kolega zvedl aparát jako dispečer Výpočetního střediska a slíbil, že se do půl hodiny přijedu podívat na tu porouchanou tiskárnu, co neměla zájem vychrlit požadovaný seznam účetních položek. A pak jsem namísto zlobivé tiskárny s údivem sledoval tu vysokou překrásnou, ale doopravdy až výjimečně krásnou brunetu s výraznýma očima, tohle je jediná fotka Lídy, kterou mám, bohužel taková malá a rozmazaná, že tu ty půvaby rozhodně nevyniknou, ale přál bych vám ji vidět ve skutečnosti, to by se vám z té krásy a sametového hlasu také podlamovala kolena podtrženýma vkusnými brýlemi. Andělská tvář pak promluvila něžným hláskem, že byste se sotva zmohli na nějaký odpor. Domnívám se, že byla narozená ve znamení Raka, ta její citlivost a jemnost mě odzbrojila. Byla to po dlouhé době bytost, jejíž hlasový samet mi pohladil duši a já toužil v tu chvíli být k tomu zdroji rozkoše co nejblíž.

Jak to celé dopadlo? Co se nakonec přihodilo s Andělem z Nebe? Vzala si ho za ženu jedna, i vám, čtenářům, známá tvář, se kterou jsem prožil tolik příjemných chvil. Mohli jste si tu v mém vyprávění v roce 1993 o ní přečíst pasáž prožitků veselých, vtipných, naprosto originálních, jedinečných a nezapomenutelných. Tím šťastným manželem Anděla z Nebe, jménem Ludmila, není nikdo jiný, než ......! Honza Zelený alias John Green

Oběma jsem k sňatku požehnal s vědomím a pocitem, že se ti dva k sobě skvěle hodí. Anděli z Nebe bych rád za jeho něhu poděkoval tak, jak to udělal malý filosof, náš rodinný přítel, čtyřletý Kozoroh Toník Frajt - Bordier, který na mikulášské besídce setkání a obdarování ze strany Mikuláše a Anděla vyšperkoval na čtyřleté děcko obdivuhodným způsobem: Zatímco jeho vrstevníci měli z vysoké okřídlené postavy a vousatého Mikuláše respekt a sotva vykoktali odpověď "ano" na otázku, zda byli po celý rok hodní, Toník, který již do svého běžného slovníku zařadil doslovný (spisovný) výraz "to je vtipné", na adresu anděla jen stručně sebevědomě dodal: "Díky, Anděli!"

Rok 1999 byl vůbec tím posledním, který završil onu nesmírně kontroverzní kapitolu dvacátého století a zároveň celého tisíciletí. Z mého pohledu šlo o docela obyčejný rok, byl však plný změn, co si dovolily přichystat ty tři devítky v řadě za sebou, s nimiž mnohdy nebylo snadné pořízení. V krátkém zamyšlení bych se rád ještě jednou vrátil k jeho počátku, do druhé poloviny února.

Po přestěhování od Jolany z Velkých Přílep jsem častokrát naslouchal z hudebního CD důvěrně známému hlasu zpěvačky Louise Veronica Ciccon, jíž zná celý svět pod jedním jediným uhrančivým názvem: Madonna.

01 I Want You
02 I'll Remember
05 Crazy For You
06 This Used To Be My Playground
10 Forbidden Love
11 One More Chance
12 Rain

Byl to její retrospektivní sestřih skladeb, co směřovaly ke ztrátě milované osoby. Madonna jej vytvořila v roce 1995, bylo to zřejmě poté, co sama prožila podobnou zkušenost. Jolana pro mě osobně znamenala do jisté míry ztrátu milovaného člověka, ale také naději a vzdálený horizont, co směřoval kamsi do neznáma, s vírou v brzké setkání s někým, na kom mi opravdu bude záležet, a také komu bude skutečně záležet na mně - bez výčitek, manipulací, maskované zbabělosti a falešných idejí v honbě za majetkem, a s neupřímností, využíváním lidské dobroty a profitem na úkor druhých.

Očekával jsem, že se na scéně objeví někdo kvalitní, s nímž bude energie proudit oběma směry, zkrátka ta pravá láska dvou milujících se bytostí. V tomto duchu mě velmi oslovila pohádka Princezna ze mlejna (první díl - ten druhý nestojí za nic, jak to ostatně bývá u všech druhých dílů úspěšných filmů).

Byl jsem zpočátku v kontaktu s Janou Machovou, ale bylo mi jasné, že Jana si řeší svůj vnitřní konflikt podepřený výjimečnou fyzickou krásou - domnívala se, že je nadřazená vůči ostatním, a k tomu přispívalo i její postavení "šéfové" v budově Gestinu ČSA, nedaleko Náměstí republiky. Vedla tehdy oddělení bez potřebných znalostí a zkušeností, byla to falešná kariéra s nalíčenou tvářičkou a v kostýmu, kde Jana sice vynikala svým vzhledem, a to skutečně byla v tomto směru "madona" mezi obyčejnými "cuchtami", šlo však jen o pouhou pózu, nikoli srdečný počin kvalitní osobnosti.

Věděl jsem zkrátka, že Jana není ta pravá. A proto jsem na ten vzdálený horizont hleděl dál.

Pak se zčistajasna zjevila Petra.

Vzpomínám v této souvislosti na výrok Hugha Granta ve filmu Notting Hill, kde se vyjadřuje ke vztahu jeho přítelkyně na vozíčku a jejího manžela Maxe : "... asi jste zapomněli, jakou zvláštní situaci vy dva máte. Najít někoho, koho milujete, a on vás. Ta šance je tak malá... " Přistoupil jsem na kompromis vrabce v hrsti, namísto pouhého marnotratného civění na střešní krytinu, kde se promenáduje nedostupný holub.

Byla to však pouze dočasná volba a já už po mnoha zkušenostech z minulosti věděl, že to jaksi není ono. S Petrou neprobíhal energetický tok oběma směry již od prvopočátku, nebyla to ta, kvůli níž jsem obracel cédéčko od Madonny v přehrávači pořád dokola, a která se mi měla zjevit na mé cestě. Nebyla to ta, kvůli níž by se mi srdce rozskočilo radostí a štěstím. Nebylo to o lásce a vyrovnanosti, jasných představách o poklidném životě v objetí milované bytosti.

Tehdy jsem si vůbec nebyl vědom, že ve skutečnosti se "ta pravá" zjevila už dávno, ale já byl slepý. Ten pravý anděl, o jehož kvalitách jsem byl přesvědčen již v minulosti, a na jehož přítomnost jsem si zkrátka nevzpomněl, žil jen několik kilometrů odtud, a dokonce se se mnou snažil spojit skrze norské trio A-HA. Já to její snažení navíc podpořil zmiňovanou touhou po milované dívce, poslechem hudebního cédéčka od Madonny a pohádkou Princezna ze mlejna, musel jsem však dospět k tomuto poznání sám, a to mnohem později, až po zdolání dalšího úseku cesty a nalezení skryté pohlednice z roku 1991.

Člověku se na jeho výpravě za poznáním (sebepoznáním) zobrazují různé motivy a mnohé z nich dokáže pochopit až s odstupem času. Čas je ale skutečně relativním pojmem vzhledem k tomu, že vše probíhá "tady a teď", že existuje jen jeden jediný věčně se měnící přítomný okamžik. Přitom průnik časem je naprosto běžný a všichni jej děláme, někteří vědomě, většina lidí na této planetě však nevědomě. Měnit lze nejen svou přítomnost, ale i minulost a budoucnost, což je pro nás podstatné zvláště v souvislosti s "opravami" poškozených genů, nápravou křivd a chybných rozhodnutí, vyzdvižením lásky a všech jejích atributů. Nejlépe zkrátka pomůžete sami sobě a druhým tím, když se k nějaké křivdě vrátíte s láskou, pochopíte ji, odpustíte sobě i druhým, a v duchu si představíte tu situaci, jak byste ji řešili dnes - láskyplně - prostě ji jednoduše opravíte a to špatné odhodíte kamsi do kanálu. Tím se tyto negativní pseudoinformace doslova rozpustí, eliminují a přestanou působit - oprostíte se od nich - to je ta tolik opěvovaná a vyzdvihovaná síla lásky, která vítězí nad vším. Ano, skutečně je láska silnější než smrt a je to nejsilnější síla, kterou nemůže "přemoci" vůbec nic. Nad lásku není, nic silnějšího neexistuje a s láskou také nelze bojovat, vždy má navrch už předem, je předem jasným vítězem všech konfilktů, válek a krveprolití.

Proto jsem také tento web stvořil v tomto duchu a mám zájem na tom, aby se všechny v něm popsané události uložily na věčnost, byly dostupné každému jako jedna z nekonečných forem lásky, prožité na této planetě, abychom z nich mohli čerpat a mohli se jimi obohacovat.

Přeji Vám všem, abyste každý z vás našli svou Evu Steinerovou, milovali ji z celého srdce a žili s ní v harmonii a v lásce, nejen kvůli tomu, že by se to jaksi mělo podle dobrých mravů, ale proto, že to tak skutečně cítíte. Že jste tou láskou, která si neklade žádné podmínky, žádná ultimata, pouze proudí, oživuje, vyživuje, tvoří a vyjadřuje to, čím doopravdy všichni jsme - milovanými a milujícími bytostmi.