Vytvořil jsem anketu, ve které potenciální adepti na příští vodáckou výpravu volili svým hlasováním z pěti možností řeku, jakou by chtěli splouvat. Anketa obsahovala alespoň zevrubný popis jednotlivých "kandidátů" - Lužnice, Berounky, Vltavy, Sázavy a Ohře.

Zvítězila Sázava a jakmile zavládlo v polovině května příznivé, tzn. teplé slunečné počasí, začal jsem s úpravami na trupu naší lodi Sahara. Po neblahých zkušenostech z loňska, kdy byla loď značně přetížena množstvím doplňkové bagáže pro soutěžní disciplíny, bylo nutné zesílit kýl dvěma vrstvami laminátu a do boků zalaminovat výztuže z hliníkových trubek. Zatímco ostatní trénovali parkurové skoky na pazderenské jízdárně pod Salvátorem, míchal jsem epoxidové lepidlo a roztíral jej na vybroušený povrch do laminovací tkaniny. Při práci mi asistoval mladík, jménem Honza, dvanáctiletý syn majitelky jízdárny, který mi byl v patách téměř vždy, když jsem se tu pustil do nějaké tvůrčí činnosti. Byl nablízku, když bylo zapotřebí namontovat držáky na sedla, opravit plechové skříňky a seznamoval se tu i s tím, jak namíchat správný poměr lepidla, a jak povrch laminátu důkladně vybrousit, aby lepidlo k němu přilnulo a práce nebyla kvapná - málo platná. Dílo se nám podařilo, načež výsledný efekt jsem zhruba za měsíc podrobil důkladné zkoušce.

29.6. jsme vyplouvali peřeje Stvořidla - červen 1996 pod peřejemi Stvořidla peřeje Stvořidla - červen 1996 na 130 km dlouhou plavbu do Píkovic u Davle. Samozřejmostí byla i čtrnáctidenní ruční malířská práce s nápisy na záda triček. Tentokrát jsem tu ale zle doplatil na své křestní jméno: Kdybych si býval namaloval na záda svou přezdívku Kachňák, nic by se nestalo, mít však na zádech 29. června jméno Pavel - v kempu plném lidí - bylo přímo životu nebezpečné! Bílého svítivého nápisu na mém šedočerném, sepraném tričku si povšiml jeden mladík, přistoupil ke mně a povídá: "Všechno nejlepší k svátku!" Vzápětí mi došlo, odkud zná moje jméno, to už mě ale pevně drželi Kozel s Vencou a nesli mě k vodě. Že byla přímo ledová, ani nemusím dodávat, peřeje Stvořidla - červen 1996 ovšem v zaplněném kempu se záhy rozběhla řetězová reakce - do řeky popadalo asi pět Petrů, nebo Pavlů.

Horní tok Světlá nad Sázavou Sázavy je velice působivý svými strmými břehy Zřícenina hradu Chřenovice a hustými smrkovými Mrzkovice lesy, ale málokdo tu krásu kolem vnímal mlýn Budčice - 30. června 1996 - třásli jsme se totiž zimou, v očekávání, Ledeč nad Sázavou - 29. června 1996 kdy už konečně přestane pršet, Chřenovice - 30. června 1996 vyleze Slunce a bude teplo. V Ledči nad Sázavou Ledeč nad Sázavou - 29. června 1996 jsme dokonce ráno Ledeč nad Sázavou - 29. června 1996 zdravili rybáře v zimní bundě, co měl nahozeno hned vedle našeho stanu. Jakmile nás zahlédl jen v plavkách a s pláštěnkou Chřenovice - 30. června 1996 nasedat do lodí, otřepal se a nalil si z termosky grog. Pokud si dobře vzpomínám, nikomu z nás se vůbec nechtělo prokřehlýma rukama hledat zapalovač, uvést do provozu propan-butanový vařič a obtěžovat se s výrobou nějaké snídaně. Nežli se uvaří voda na čaj nebo na kafe, bude vhodná pro zahřátí alespoň krátká rozcvička. Na to, že léto teprve začíná, tomu situace kolem nás vůbec nevypovídá.

Dva dny nepřetržitě pršelo peřeje Stvořidla - červen 1996 ☂ a my se stále posilňovali Smrčná (peřeje Stvořidla) - červen 1996 něčím hřejivým u stánků podél řeky. Docela dobře jsem zmapoval zdejší terén, ne však, co se týče přírodních krás, sjízdných či nesjízdných jezů a zajímavostí Horka nad Sázavou - 30. června 1996 v okolí dosud neprobádané řeky, Zruč nad Sázavou - 30. června 1996. Na tomto snímku Vás jistě na první pohled zaujme muž před zámeckou kašnou a jeho typická pozice na bobku, jako by se snad chtěl do kašny vys..., ale zapomněl si svléknout kalhoty. nýbrž rozmístění stánků s občerstvením Pelíškův Most - 30. června 1996 podél obou břehů. Pelíškův Most - 30. června 1996 Bylo to vůbec poprvé, co jsem zakusil, jak se pluje po řece za chladného, deštivého počasí a pomyslně jsem výpravu Sázava 96 překřtil na výpravu "Od stánku ke stánku, od hospody k hospodě".

Nad jezem v obci Horka nad Sázavou Horka nad Sázavou - 30. června 1996 to došlo tak daleko, že jsme po příjezdu do kempu lodě i s veškerou přivázanou bagáží ponechali opuštěné nad přepadem válcového jezu a urychleně zamířili do otevřeného bufetu, kde místní obsluha roztápěla kamna. Naše namodralá barva kůže prozrazovala své, zahřívali jsme se kolem do červena vybarvených, rozžhavených kamen asi půl hodiny a vodáci v zaplněném bufetu dobře chápali, jak se cítíme.

K večeru přece jen Slunce na chvilku opustilo Horka nad Sázavou - 30. června 1996 úkryt zpoza mraků, alespoň se nám lépe stavěly stany, Horka nad Sázavou - 30. června 1996 a když už se Slunce ten náš deštivý den přehradní hráz Švihov (Želivka) - 1. července 1996 snažilo svými hřejivými paprsky vylepšit, našel se mezi námi jeden, co ho vodákům v kempu naopak pokazil. Nepamatuji se, že by se někdy mezi vodáky v kempech cokoliv ztratilo, a tady nějaký hňup, no, jak jinak takového tvora pojmenovat, zcizil jedné paní celou padesátilitrovou bandu, zaplněnou jejími osobními věcmi, v podstatě pouze starším oblečením.

Podivné deštivé léto přehradní hráz Švihov (Želivka) - 1. července 1996 zřejmě ovlivnilo Pod přehradní hrází Švihov (Želivka) - 1. července 1996 i personál restaurace ve Zruči nad Sázavou Zruč nad Sázavou - 1. července 1996 na náměstí Dr. J. Svobody: Posadili jsme se Bára Majerová - 1. července 1996 ke stolu, Kozel Horka nad Sázavou - 30. června 1996 si objednal segedínský guláš, a já jenom kávu. Za chvíli už přichází číšník, nese na tácku kafe, "Tak, tady je ten segedín!" položil jej přede mě a povídá: "Tak, tady je ten segedín!"

Rozchechtaný číšník se vzápětí od Kozla dozvěděl, že má hospodu v Přešticích, a že jsou vlastně kolegové, a moc nescházelo, aby Kozel číšníka zastoupil a vyměnili si spolu na chvilku své pozice. Kozlův smysl pro humor by byl nepochybně opepřen roznášením točené dvanáctky Gambrinus, typickým vlídným úsměvem a stručným gestem: "Tak, tady je ta sekaná!" Odpoledne dorazil zbytek výpravy a restauraci zaplnili místní štamgasti v očekávání televizního vysílání sportovního přenosu z finále Mistrovství Evropy v kopané. Hospoda jak včelí úl - všude samá dělnice a v televizi v přímém přenosu královna. Nebyla to královna včelí, jen ta britská, zato vítala hráče pod střechou světoznámého sportovního stánku ve Wembley. Pokud jste se začetli do vyprávění z roku 1987, budete možná namítat, že jsem rozporuplné povahy, suverénně tvrdím, že mě fotbal nevzrušuje, leda tak ženská kopaná, a to ještě po trávníku naboso, a teď tohle? Já a fotbal v hospodě? Ono je to celé tak trochu jinak. Fotbal opravdu ani nehraju, ani nesleduju, mičuda mi k srdci jaksi nepřirostla a rozhodně nepřiroste, ale tentokrát mám oči na stopkách. Začíná přece finálový zápas Euro 96, to slavné finále, za celých dlouhých dvacet let se tohle nikomu z našich fotbalistů nepovedlo! Jenže kvůli tomu jsem zrovna nevyváděl, že bych házel konfety a drobil kolem sebe do půllitrů rohlíky. Když přestanete vídat někoho, s kým se potkáváte pět dnů v týdnu mezi lavicemi, před katedrou, ve školních dílnách a v tělocvičně, musí to ve vás zanechat alespoň otisk obrazu důvěrně známého, plného různých alotrií a ptákovin, kořenících pobyt v "ústavu," jak říkával pan profesor Jaroslav Černý. A teď? Teď hraje hymna a jsou na jeho tvář upřeny pohledy milionů zvědavců a nedočkavců, co se těší, jak to tady na trávníku rozbalí. Rozbalil to. Docela nenápadný kluk, Jan Suchopárek (poslední společné foto spolužáků třídy S4D ze SPŠ strojnické Kladno - 11. června 1987) velmi skromný, až moc, žádný frajer, rozhodně byste nepředpokládali, že zrovna z něj bude taková hvězda. Hvězda s číslem 3 - Jan Suchopárek. Jan Suchopárek (číslo 3) - http://bundesligafanatic.com/
wp-content/uploads/2012/05/1309274087_original.jpeg (přímý link) O jeho talentu jsem se již zmínil v roce 1987, v krátkém odstavečku. Ve čtvrtém ročníku, kdy jsme tělesnou výchovu zaměřili na výuku fotbalových dovedností, jsme docházeli na hřiště Sparta Doly Kladno a hráli jsme častěji na prašné škváře, nežli na trávníku. Tehdy jsem se domníval, že by to Honza mohl ve fotbale někam dotáhnout, jeho technika, rychlost a obratnost byly naprosto výjimečné. Naprosto. Co na hřišti předváděl, bych Vám přál zažít.

Scházelo jen málo, Němci zápas otočili až v prodloužení, ale i tak to byl dosud největší úspěch českého fotbalu. Srovnatelného výsledku dosáhly pouze takové legendy, jako Antonín Panenka, Ladislav Vízek, Zdeněk Nehoda, Ivo Viktor v roce 1976 - tehdy také hráli s Německem a podařilo se jim zvítězit. Ale řeknu Vám jedno - nežli ze stříbrných placek na krku a titulu vicemistrů Evropy v kopané mě mnohem víc těšilo sledovat Honzu při sportu, kterým se báječně bavil a který ho naplňoval štěstím. Pro mě nebyl vůbec podstatný výsledek, stačilo jen sledovat zas jeho umění a připomenout si tím naše pobíhání v prašné škváře hřiště Sparta Doly. Půl roku před fotbalovým šampionátem v Anglii jsme se "náhodou" potkali v kladenských rozdělovských ulicích a věřím tomu, že kdybychom se dnes setkali znovu, a je úplně jedno, kde, že bych zas uslyšel to jeho: "Jak se máš, Kachno?!"

Za profesorem Tělesné výchovy, panem Jungmannem, občas docházel Kladeňák slavného jména - Mistr světa v hokeji z roku 1985 - Miroslav Hořava. A to jsme ani my, ani pan Jungmann nemohli tušit, že se v našich řadách rodí, a to ve vší skromnosti, další sportovní hvězda světového formátu.

finálový zápas Euro 96 (30. června 1996)

Splouvání dalších sázavských kilometrů Posadovský mlýn (Střechov nad Sázavou) - 2. července 1996 bychom mohli opět označit termínem "posouvání se za deště a v pláštěnkách od hospody k hospodě, od grogu ke griotce". Pelíškův Most - 3. července 1996 Teprve středeční večer v kácovském tábořišti Kácov - 2. července 1996 přinesl dočasné rozjasnění oblohy, Kácov - 2. července 1996 a s ním i rozjasnění našich tváří. Konečně jsme mohli odložit svetry a přijmout fakt, že přece jen nezačne brzy sněžit. Z okna kácovského zámku Kácov - 2. července 1996 se na nás vyklonila paní kněžna, Kácov - 2. července 1996 Monika si dokonce dovolila použít stříkací pistoli, Sázava - 3. července 1996 což bychom ještě před pár hodinami ve vytrvalém dešti považovali za nejapný žert, a na další zastávce u občerstvení Stříbrná Skalice - 5. července 1996 jsme už nemuseli Sázavský klášter - 5. července 1996 pít ten zpropadený čaj s rumem. jez - Sázavský klášter - 5. července 1996

Jeden z nejkrásnějších koutů Posázaví, v duchu tábornických osad meziválečného období dvacátého století, je ukryt mezi Kácovem a Ratajemi nad Sázavou. Z Posázavského pacifiku nemůžete podmanivou krásu krajiny jen tak minout, posadíte se ve vlaku vypraveném z Čerčan na pravou stranu k okénku a Sázava je Vaše. My tudy pluli za deštivého a chladného počasí, a to se nikomu zrovna moc nechce vylézat ze spacáku, natož usedat na studené sedačky a máčet nohy v ledové vodě. Kácovská etapa byla naštěstí relativně slunečná, o to příjemnější, jestliže na horizontu začne vyplouvat hrad Český Šternberk - 4. července 1996 silueta hradu Český Šternberk. hrad Český Šternberk - 4. července 1996 V tu ránu jsem se v záři slunečních paprsků rozpomněl na na hradního průvodce a na prodejnu suvenýrů, Český Šternberk - 4. července 1996 odkud jsme si s tátou a s Lubošem odnášeli kolekci diapozitivů, abychom je pak promítali na zeď dětským projektorem. Český Šternberk s Lubošem Krejzou - 1981 Hrady a zámky jsem ale navštěvoval pokaždé z nevinné zvědavosti, ladit se na tu dobu, nebo dokonce být aristokratem a žít tu, bych nechtěl ani za nic. A to ani v Českém Šternberku ne. Ve všech těch chladných kamenných rodových sídlech na mě padalo cosi ponurého a temného, byl bych tím majetkem dočista svázán, jak nevolník. Nepředstírám, že jsem dokonce uvítal, když jsme měli Český Šternberk za zády, Český Šternberk - 4. července 1996 ona to ale s těmi zády nebyla tak docela pravda. V katastru stejnojmenné obce si musí vodáci poradit s čímsi typickým, co lidé častokrát chystají pro zvířata a pochopitelně se nezdráhají podobnou taktiku užít i na plémě lidské. Past. Dokonalá past. Stačilo málo a mohla sklapnout. Jez Český Šternberk. Představte si docela obyčejný, tuctový válcový jez. Nic neobvyklého, jen,... jen, že je uprostřed přepažen dlouhou sportovní propustí se zdrhly. Jaké štěstí, že jsme pluli při nižším stavu vody, i tak se tu tvořilo obří vlnobití a pod jezem vodní gejzír nezapomněl přelít otevřenou palubu, loď zaplnit dvěma sty litry vody a stáhnout jí ke dnu. To byl však průjezd šlajsnou, kdy byla splněna podmínka strefit se do ní. Situace se však zdramatizuje už při mírně zvýšeném vodním sloupci, nebezpečí tohoto jezu skutečně nelze podceňovat. Chcete znát dobrou radu? Za vyšších vodních stavů se tudy vůbec nepouštějte! Proud poměrně silně táhne do válcové spádnice a není vůbec snadné tu s vodní masou zápasit a strefit se přesně tam, kam byste se rádi strefili - do středu propusti. Pakliže se Vám to zrovna nepodaří, je to jistý rozsudek smrti! Na svou domýšlivost a zbytečný hazard tu několik nešťastníků doplatilo. Raději včas po pravém břehu všechno přenášejte, a to v dostatečném odstupu od smrtícího válce.

V Ratajích nad Sázavou Rataje nad Sázavou - 5. července 1996 se nejprve budeme potýkat s vysokým jezem, neměl jsem z něj dobrý pocit, možná je to tím, že je dnes Sázava tak trochu stranou vodáckého a turistického zájmu a jezy jsou často neudržované a zanedbané. Žádné davy tu nečekejte, spíš jen skalní vodáky. Bejlís - věrný společník Moniky Holečkové Co se děje na Vltavě, tady rozhodně nemáte šanci prožít. V Ratajích zrovna trávila svou dovolenou Pazderňačka Zdena. Přiznám se, že bydlet na chatě u Zdeny - Rataje nad Sázavou - 4. července 1996 v takové pěkné chaloupce na chatě u Zdeny - Rataje nad Sázavou - 4. července 1996 by se mi docela zamlouvalo.

Před námi byl poslední slunečný den. město Sázava - 5. července 1996 Jolana dokonce ve slabé chvilce, zvlášť kritické to bylo pod zříceninou hradu Zlenice, úplně rezignovala. Že zavolá rodičům, aby pro nás přijeli. Ostatně, nebyla sama, kdo chtěl plavbu definitivně ukončit. V tom drobném deštíku a s chladným protivětrem se to fakt nedalo. Naštěstí byla na dosah malá vesnička, jmenuje se Hvězdonice, a kdo jste tu nikdy v životě nebyl, budete si připadat, jak v zapomenutém kraji. Kilometr odtud máte dálnici na Prahu přímo nad hlavou, to však na tom nic nemění. Hvězdonice - 6. července 1996 Na okraji obce, pod zříceninou hradu Čejchanův Hrádek směrem k Choceradům, se nad železniční tratí vyjímá neomítnutá cihlová patrová stavba, kam se přestěhovala Hvězdonice - 5. července 1996 koňačka tělem i duší, Marta Dobiášová s dcerou Luckou a přítelem Fredem. Hvězdonice - 5. července 1996 Jak jsme se tu měli? "Báječně", řekla by Jolana, tím jejím typickým výrazovým prostředkem. V teplé koupelně a v pohodlí obývacího pokoje jsme na chvíli zapomněli, co obnáší život vodáka dobrodruha.

Na počátku devadesátých let běžel v TV v nočních hodinách erotický žurnál Playboy Late Night. Jeho sledovanost byla poměrně vysoká, podobně, jako byl tehdy zájem o erotické časopisy Leo nebo Cats. Dnes je sexualitou trh natolik přesycen, z Internetu lze stáhnout tolik erotického, dokonce až pornografického materiálu, že to mnohdy převyšuje poptávku. Přirozená touha po sexuální energii však sklouzla do často nechutných a zvrhlých praktik, tetovaní a různými piercingovými ohavnostmi obdaření aktéři mě dnes spíš přivádí do úžasu, jak se může někdo tak odporně zohyzdit. Počátek devadesátých let se ničím takovým nevyznačoval, přece jen se dalo na ty vnadné modelky dívat, dokonce silikonové vycpávky nebyly tak rozšířené, zkrátka, erotický časopis byl tehdy občas zajímavou podívanou.

Že jsem tak zprudka odbočil k tématu docela vzdálenému vodáckým rejdům? Může za to ta Marta, že jsem se na ni tolik těšil, až mě přepadaly erotické sny a touhy? Ani sny a ani touhy:

Před odjezdem na vodáckou výpravu po Sázavě jsem jednou pozdě v noci sledoval právě zmiňovaný Playboy Late Night a měl jsem v obýváku na novinovém papíře rozloženo několik rozpracovaných bílých triček, do jejichž bavlněné látky pronikala skrze štětec okrová barva, znázorňující rozdělené kontinenty naší zeměkoule. Při malířské práci a sledování nočního pořadu na televizní obrazovce mě napadlo, jaké by to asi bylo, setkat se s podobnou modelkou ve skutečnosti, pomyslel jsem si, že by s takovou dívkou byl jistě velice nudný život. Kromě pěkného těla by zřejmě neměla co jiného nabídnout. O tom, že se mi moje vize vyplní právě za pár dnů, a zrovna na vodácké výpravě, jsem však neměl ani zdání.

Stěží mi následující řádky někdo uvěří, zvláště ti, co se sázavského putování zúčastnili, nicméně, co se událo v pátek 5. července 1996 ve Hvězdonicích, nebylo z říše snové:

Odebral jsem se ráno na nákup do místního obchůdku se smíšeným zbožím, abych tu zakoupil čerstvé pečivo k snídani. Ostatní se mezitím probouzeli, opouštěli stany a chystali se u Marty a Freda zasednout ke stolu na zahradní terase s vyhlídkou do protějšího svahu. Bylo krátce po sedmé hodině a jak Marta tvrdila, malý krámek s potravinami se právě v sedm hodin ráno otevírá. Měli jsme tedy velkou šanci pochutnat si na čerstvých křupavých houskách a na výborném žitném chlebu. Těšil jsem se na snídani, bylo tentokrát výjimečně teplé a slunečné ráno a cestou podél řeky k malému krámku jsem vůbec nikoho nepotkal. Ostatně, ani jsem po tom netoužil, byl jsem ještě rozespalý a navíc oblečený do potrhaných džínových šortek, které již sklidily "úspěch" před dvěma lety v Hluboké nad Vltavou. S děravou, ošuntělou igelitovou taškou, s potrhanými kraťasy, s ušmudlaným tričkem s nápisem Sázava 96, jsem si vykračoval po úzké štěrkové pěšině, která se brzy napojila na silnici, vydlážděnou žulovými kostkami. Obchůdek byl ale uzavřen, tomu jsem se pochopitelně podivil, vždyť je pátek, běžný pracovní den. Marta o žádné mimořádné uzavírce obchodu nic nevěděla, celé se mi to zdálo podivné, až mi došlo, že pátého července je státní svátek. Možná proto byly ranní Hvězdonice liduprázdné, mohl jsem se tedy s prázdnou igelitkou otočit na podpatku a přemýšlet, co dnes budeme vlastně snídat. Sotva jsem ušel několik metrů po žulových kostkách, z dáli se přiblížil sytě červený přízrak. Protřel jsem si oči, ještě zamlžené ranní ospalostí, jenže tentokrát nešlo o žádný sen. Přízrak zastavil přímo přede mnou a zdálo se, že Hvězdonice dnes budou obdařeny natáčením pokračování amerického erotického seriálu z dílny značky Playboy.

Z červeného nablýskaného amerického sporťáku - kabrioletu, s popiskem u poznávací značky Los Angeles - California, vystoupily dvě našlechtěné krasavice, ve věku kolem 25 let, na vysokých podpatcích, s garderóbou, která vysoce překračovala naše finanční možnosti. Jedna z modelek mi položila do rukou autoatlas a bylo mi jasné, že milé dámy zabloudily. Jejich bloudění bych se nedivil, kdyby měly k dispozici takový autoatlas, s jehož pomocí jsem navigoval mého tátu při cestách po jižních Čechách. To, co jsem však držel v ruce, byl neuvěřitelně podrobný a výtečně propracovaný tlustý mapový fascikl, jakým se u nás mohla pochlubit snad jen armáda. Stačil zevrubný pohled do takové mapy a již pouhým mrknutím oka se dalo snadno odvodit, že milé slečny sjely z dálnice nad Hvězdonicemi, zřejmě proto, aby se tu setkaly s neodolatelným Kachňákem v proslavených kraťasech a v propoceném tričku s nápisem Sázava 96.

Zbývalo nasměrovat je zpět, aby se pak řídily ukazateli pro nájezd na dálnici a mohly směřovat do hlavního města, jež svou přítomností hodlají potěšit. Ale že bych z tohoto setkání byl potěšen i já, to rozhodně nemohu tvrdit. Pěkné pozlátko, hezká tělíčka zabalená do drahých šatů, ověnčená šperky, posazená do luxusního sporťáku, ale uvnitř shnilé jablko. Prázdnota. Sporťák zmizel v dáli, zbyl po něm jen dým benzínových spalin a já už se těšil, že konečně zasednu k rozviklanému, starému dřevěnému zahradnímu stolu, budu popíjet kávu z oprýskaného keramického hrnku, osladím si ji cukrem z plastové dózy od kakaa a zamíchám docela obyčejnou antikorovou lžičkou za pár korun. Ale budu u stolu sedět s lidmi, se kterými se dokážu pobavit a zasmát.

K pobavení a humorným výstupům jsme další den měli ale daleko. Zas ten proklatý drobný deštík, co má přijít až na podzim, a ne teď! O kritickém stadiu Jolaniny depresivní nálady jsem tu již hovořil, bylo to spíš pachtění se za neviditelným cílem se sloupcem vody pod sebou a s ještě vyšším sloupcem vody nad sebou. Pro dnešek to zabalíme v Poříčí nad Sázavou. Poříčí nad Sázavou - 6. července 1996 Dokonce k večeru ustal déšť a obloha zlehýnka, ale jen zlehýnka zmodrala. Poříčí nad Sázavou - 6. července 1996 Byla vyzdobena množinou drobných mráčků a spolu s nimi úsměv na rtu vykouzlila výborná večeře v nedaleké restauraci. Zato ranní probuzení - Jolana Straková - jez Čerčany - 6. července 1996 to bylo! Krátce po šesté, kdy srdce vodákovo ještě sní svůj sen o nejkrásnějším, nejlaskavějším a nejzamilovanějším háčkovi, se tu za rozbřesku rozdrnčel ničím nezaměnitelný, světoznámý zvuk Trabantu. Ovšem tak hlasitý, jako by těm laminátovým suchozemským samohybům chyběl výfuk! Málokdy se mi o automobilech zdává, o Trabantech se mi nezdálo snad nikdy, a tak sen pozvolna přecházel v realitu. Tentokrát červený kabriolet z Hvězdonic vystřídalo co? Několik metrů před našimi stany na štěrkové cestě pětadvacet hlučných, smradlavých Trabantů, polepených čísly! A zrovna tady musela být startovní čára jakéhosi podivného závodu. "Ram tam tam tam, ram tam tam tam", jen si to představte z pětadvaceti výfuků skoro naráz, Zorka Rohlová - Krhanice - 6. července 1996 samé ram tam tam tam. V dusivém modrém dýmu jsme pobalili, co se dalo, a pryč odtud! Pryč, pryč, pryč!

V dalších říčních kilometrech nás provází zatažená obloha. Co jiného by nás také na Sázavě mělo provázet? V Týnci nad Sázavou jsme z omezeného sortimentu zdejší hospůdky zvolili k obědu smažený sýr. Sortiment nebyl sice tak úplně omezený, ale byl to příběh v duchu chlebové pochoutky. To si k svačině ukrojíte dva krajíce chleba a spojíte je vzájemně mezi sebou třetím chlebovým krajícem. Něco podobného zažijete v Týnci: "Co si dáte, máme sýr, smažený hermelín, smažený ementál a sýrovou smaženici." Dokonalé sýrové poledne. Dobrou chuť!

Tak to bychom měli. A co takhle Krhanice - Píkovice Krhanice - 7. července 1996 za vyššího stavu vody? Krhanice - Píkovice při povodni nikdy více! Přímo povodeň to nebyla, to bych přeháněl, no, jak se to vezme, zkuste se posadit v rozbouřených vlnách do nezaplachtované otevřené dvoumístné kánoe zatížené půlmetrákem bagáže. Budete si připadat, že se každá druhá vlna musí stůj co stůj vrhnout zrovna vám do náručí. Nevěděl jsem, co dřív, zda držet v ruce pádlo a korigovat směr jízdy, nebo vylévat ešusem desítky litrů vody z podpalubí pod sebou. Do toho se před námi vyrojilo asi 40 západoněmeckých soudruhů, posadili je do zapůjčených svítivě žlutých polyetylénových kánoí, aby tu mezi námi kličkovali a ještě více ztížili už tak obtížnou situaci. Venca s Katkou se tu třikrát za sebou zvrhli, to jste tu pak mohli naslouchat kompletnímu slovníku sprostých slov, jaká kdy v životě Venca vůbec použil. S Jolanou jsme v úzkém nepřehledném místě najeli na obrovský plochý balvan, skrytý těsně pod hladinou, a to mě doslova katapultovalo ze sedačky. Naštěstí se mi podařilo do vratkého plavidla nasoukat zpět, dokonce si této neobvyklé kolize nikdo nevšiml, ani Jolana, sedící vpředu. Však dodnes netuší, že několik vteřin splouvala divoké peřeje sama bez kormidelníka. A několik vteřin v rozdivočelých peřejích, to je sakra dlouhá doba!

Sázavské peřeje pod Medníkem jsou proslulé z písní folkového velikána Honzy Nedvěda. Zaposlouchejte se do nich a možná, že ucítíte, jak se nám Sázava rozpustile přelévala přes palubu. Jak s námi laškovala a zkoušela, co vydržíme. Možná se jí nechtělo hned napoprvé odkrýt všechna svá tajemství trampských osad, táboráků, zalomených palců a přátelství na život a na smrt. "Toronto, má osado svým krajem kouzelným, říčko moje, Sázavo, jen u vás je dobře, to já vím." Pod píkovickým mostem se objevili Strakovi a já si teprve teď, po dvaceti letech od tohoto vzácného okamžiku uvědomil, že to byl jeden z posledních dnů, kdy jsem měl tu čest se s panem Strakou osobně setkat. Za pár měsíců nás v podobě, v jaké jsme ho znali, definitivně opustil. Díky, pane Strako, setkání s vámi bylo, no bylo báječné, jak by řekla Jolana. A tak jsem rád, že mohu alespoň touto cestou zavolat tam vzhůru: "Díky!" Potom zavolal jen "Díky" a já frčel dál...

Od poloviny tohoto roku jsme s Jolanou začali uvažovat nad tím, zda bychom se neodstěhovali z pražského sídliště Praha - Řepy - duben 1996 sídliště v Řepích sídliště Praha - Řepy - duben 1996 (Jolanin byt) někam na venkov. Prodat byt a pořídit menší domek kdesi v okrese Praha Západ, abychom to měli blízko ke koním pejsek Dandy na Pazderně - léto 1996 na Pazdernu, pejsek Dandy na Pazderně - léto 1996 a zároveň jen pár kilometrů do práce na letiště. Zaujalo nás několik zděných chat, všechny však v nevhodných lokalitách, až jednou objevil Jolany táta dům ve Velkých Přílepech, na konci obce u lesa, v ulici Pod lomem. Byl to sice okál - nic extra, ale součástí domu byla přistavěná dílna - autolakovna, kterou majitel domu pronajímal. Nakonec Strakovi - Jolany rodiče - dům koupili i s dílnou.

Přípravy ke stěhování Jolana v řepském bytě - léto 1996 započaly už koncem září. Kryštof na balkoně řepského bytu - léto 1996 Postupně jsme balili všechno do papírových krabic, takže se jeden pokoj jimi celý zaplnil až ke stropu.

Zbývaly nám poslední tři měsíce pobytu v pražském řepském sídlišti a ty bylo záhodno náležitě vychutnat. Většinu času jsem tu ale prožil já s Kryštofem, Jolana totiž odjížděla z práce ihned na Pazdernu, já se mezitím prospal po noční směně a s Kryštofem jsem pak zamířil na vycházku k umělé vodní nádrži a k tomu malému kousku přírody, co tu po výstavbě sídliště ještě zbyl. Navečer jsem buďto odcházel znovu do zaměstnání, nebo v případě následujícího volného dne jsem usedal do vlaku a mířil na Pazdernu i s Kryštofem na vodítku. Na nové bydlení se nejvíc těšila asi Jolana, které zároveň končil koncem roku pracovní poměr a začínalo jí mnohaleté, dlouhé období prázdnin. Těšila se, i když podávala výpověď jednomu z našich nejlepších přátel, Tomášovi Jandečkovi, řediteli charterových letů v budově Masarykových kolejí, kde sídlila marketingová odnož ČSA. I přes Tomášův vodnářský nepořádek v administrativních záležitostech byla Jolana se svou prací poměrně spokojená, podobně, jako u předchozích zaměstnavatelů - stěhovacích firem Interdean a Allied Pickfords, přece jen však svůj soudobý život hodlala věnovat koním a pobytu na venkově, tedy především na Pazderně.

K Jolanině pracovnímu poměru u Allied Pickfords si dovolím vložit do textu mého vyprávění jednu malou vsuvku: Jolana velmi dobře ovládala hovorovou angličtinu, její rodiče pracovali na norské ambasádě, přesněji řečeno na Velvyslanectví Norského Království, a dohlédli na to, aby se s ní mohla ohánět naprosto bezpečně slovem i písmem. Byla navíc velmi pečlivá, nadprůměrně inteligentní, a měla v sobě odmalička zafixovánu jakousi vnitřní důslednost a spolehlivost. Oplývala ke všemu vynikající pamětí, stačilo jí ráno před odjezdem do zaměstnání nadiktovat seznam dvaceti položek, které jsem si přál, aby odpoledne nakoupila, a nezapomněla nikdy na jedinou drobnost. Opravdu nikdy. (Nákupní seznam si pochopitelně nikam nezapisovala, vše si pamatovala po celý den, i když mezitím vyřizovala desítky telefonních hovorů, objednávek, fakturací atd.) Této její vlastnosti jsem si nesmírně cenil, také jsem ji obdivoval, a byl za ni pochopitelně náležitě vděčný. I když měla Jolana svoje mouchy (a kdo z nás je nemá), skutečně jsem ji miloval. Ale abych se vrátil k původní myšlence, má partnerka své jazykové dovednosti později zúročila v mezinárodních stěhovacích firmách, které zajišťovaly především služby pro zahraniční klienty, většinou v podobě kompletního stěhování rodinného domu, anebo pro velké firmy s několika desítky zaměstnanci. Jednou se ovšem velice šikovná a energická dívka ve znamení Štíra setkala s tzv. "překladatelským oříškem". Vedla hovor s klientem, který mapoval zdejší terén a zjišťoval, jakou částku bude obnášet stěhování vybavení jeho rezidence do nově vyhlídnutého objektu v jedné pražské čtvrti. Oříšek spočíval v tom, že Jolana nebyla schopná vůbec pochopit, jakou městskou část má klient na mysli. Kam se to vlastně chce stěhovat? Komu z Vás by blesklo v hlavě, kdyby Vám dotyčný tvrdil, že se bude stěhovat do čtvrti s názvem "Čačla"? Přesně tak zněla jeho výslovnost a Jolaně nějakou dobu trvalo, než jí konečně docvaklo, že se jedná o místo v Praze známé snad každému. Dostihové závodiště v Praze Chuchli!

Vraťme se nyní z období přelomu roku 1993 / 1994, kdy Jolana zajišťovala veškerý klientský servis u Allied Pickfords, na konec roku 1996, k našim nejmilejším přátelům Kláře Kvasničkové a Tomáši Jandečkovi. Tomáš s Klárou byli v řepském bytě našimi častými hosty. Většinou jsme jen klábosili u kávy a dokázali jsme se takto bavit po celé dlouhé hodiny. Kávu jsem připravoval výhradně já, protože, jak Jolana tvrdila, jí káva chutnala ode mě víc, než kdyby si ji vyráběla sama. Pokládal jsem pak cibulákové šálky s kávou, s cukřenkou a s mlékem na stůl vždy s určitým rituálním zaujetím a byl jsem také z tohoto důvodu nazýván vnadnou kávonožkou. Večery s Tomášem a s Klárou patřily k těm nejpěknějším, jaké jsem v životě prožil. Oba dva byli milí, přátelští, velmi inteligentní a vysokoškolsky vzdělaní. Slovensko - u rodičů Enrique Nuněze Tomáš navíc vlastnil osobní vůz a nebyli tudíž s Klárou závislí na městské dopravě. Mohli jsme se tedy vybavovat dlouho do noci, tak dlouho, jak jsme chtěli. Někdy se našeho vzájemného rozhovoru zúčastnil i Enrique Nuněz a o to byla zábava veselejší. Slovensko - u rodičů Enrique Nuněze - Jolana, Erikova družka (později manželka) Věra a Enrique Nuněz Jednou se Tomášově příhodě s toaletním papírem dokonce řehtal natolik, že nemohl popadnout dech:

V jakém oboru Tomáš vystudoval Vysokou školu, přesně nevím, snad ekonomiku, nebo dopravní směr, to však není vůbec podstatné. Zásadní je to, že i on patřil v prvním semestru k těm mladým a nezkušeným studentíkům, co na ně doléhá tlak nového prostředí, na něž nejsou zvyklí, a musí si osvojit mnoho nových poznatků nejen ze svého studijního oboru, ale i ze všech podpůrných záležitostí, které ke studiu náleží. Tedy, mimo jiné, vyzvednout vysokoškolský index, zmapovat školní budovy a učebny, zajistit stravování v menze a rovněž ubytování na studentské koleji. Zdálo se, že poslední jmenovaný úkon bude pro Tomáše nejobtížnější. Podařilo se mu sice úspěšně ubytovat v jednom z pokojů, ale hned první den jej na koleji navštívil nějaký student z vyššího ročníku, aby jej seznámil s ubytovacím řádem. Stroze vyjmenoval všechny body práv a povinností nájemníků a na závěr před Tomáše položil kartonovou roličku od toaletního papíru. A řekl doslova: "... a až tu v budově použiješ WC a zrovna tam bude docházet toaletní papír, vezmi tu prázdnou roličku od papíru a ihned ji odnes do vrátnice. Polož ji na stůl do svislé polohy tak, jako jsem ji teď před tebe položil já, a vrátný už bude vědět, kolik uhodilo. Řekni jen: "Tak tady je ta rolička!" a on ti hned vydá nový papír, který na WC odneseš. Toto opatření je z toho důvodu, aby se tu na koleji nestávalo, že na WC není žádný papír. Kdyby se totiž přihodilo, že někdo pospíchá na toaletu, kde vzápětí rychle vykoná potřebu, a náhle zjistí, že si nemá čím utřít vlastní řiť, byl by docela v řiti."

Uplynulo několik týdnů a Tomášovi se skutečně stalo, že jednou ráno před odchodem do školy, při použití toalety, na něho vyšel jen konec papíru. Uchopil pak do ruky papírovou roličku a vzápětí pospíchal na vrátnici, aby nafasoval papír nový. Suverénně položil roličku do svislé polohy před udiveného vrátného a pronesl: "Tak tady je ta rolička!" ... tak tady je ta rolička! Teprve poté, co jej nerudný obtloustlý chlap několika hrubými, nevybíravými slovy vykázal z vrátnice, Tomáš pochopil, že se stal obětí nejapného studentského žertíku.

Tomáš s Klárou nás navštívili ještě několikrát, než-li jsme naposledy otočili zámkem v bezpečnostních kovových dveřích v šestém patře panelového domu ve Vondroušově ulici. Samotná akce Kulový blesk vypukla v pondělí 16.12.1996. Celý byt včetně nábytku, vyjma kuchyňské linky a koberců, jsme stěhovali od 8 až do 17 hodin, byla to pěkná makačka, ale nejhorší ze všeho byl ten šok: Z pěkně zařízeného rekonstruovaného pohodlného Kryštof v posteli v řepském bytě - léto 1996 a příjemného Kryštof v řepském bytě - léto 1996 bytu jsme se naráz octli ve vybílené ratejně bez koberců a kuchyňské linky, s hromadou papírových krabic v garáži a navíc úplně potmě, protože bývalý majitel domu si odtud odvezl všechna svítidla. Dobře si vybavím ten nepříjemný okamžik: Jsem utahaný jako kotě z namáhavého stěhování, kolem nás jen špinavé, popraskané tapety na stěnách, na podlaze holý beton, žádná moderní kuchyňská linka, jen stará provizorní, mám hlad, všude je tma, a konečně jsem se slabou blikající baterkou vyhrabal z krabice kuchyňský lustr. Byl ale až někde vzadu v garáži, dle Murphyho zákonů v poslední řadě krabic, pochopitelně zaházený ostatními věcmi. Téměř poslepu jsem svítidlo namontoval a alespoň provizorně bylo třeba zařídit ložnici, abychom - značně unavení - mohli jít v klidu spát. Ještě, že fungovala sprcha.

Sprcha nám byla výbornou vzpruhou, mohli jsme se sprchovat nezávisle na sobě, Jolana ve vaně, já vyzkoušel suterénní sprchový kout u vchodu do garáže. Nakonec jsme se jasně shodli na jednom: Když už je ten slavný stěhovací den, co si udělat jen tak pro sebe, týden před Štědrým dnem, hezký sváteční večer? Vyrazíme někam na večeři! Restaurace Špejchar
http://restaurant-spejchar.webnode.cz (přímý link) Otevřel jsem v ložnici na ventilačku okno, zvenčí zavanul velmi příjemný zimní vzduch od čerstvě napadaného sněhu, na nebi spousta hvězd a hlavně naprosté ticho. Nikde nikdo, snad jen štěkot nějakého vlčáka nám zdáli připomněl, že nejsme v řepském sídlišti, ale na tolik toužebně očekávaném venkově. Nedaleko odtud, u kapličky na Kladenské ulici, je v provozu pěkná, ze stodoly přestavěná hospoda Špejchar Restaurace Špejchar
http://restaurant-spejchar.webnode.cz (přímý link) kde výborně vařili, takže další dny v novém prostředí nám lépe ubíhaly.

První vánoce v novém byly už ve znamení klidu a pohody, Deset (tři) století architektury. Sídliště Řepy (20. století) versus barokní kaple Nalezení sv. Kříže 1754. čistého vzduchu, bez městského suchá retenční nádrž - sídliště Řepy - duben 1996 ruchu a stresu, a bez zvuku výtahu a cinkání tramvají, které nás každé ráno na sídlišti budily. “Vy s tím nadělate, my se prostě seberem a jdem, viď, Eržiko!...“     “Fazekaši, kolikrát Vám mám vysvětlovat, že tohle je dvanáctisměna, to není jako sebrat peřiny, děti a jít...!“