Týden po Novém roce, v sobotu 7. ledna, jsme zamířili na rekreaci do Jizerských hor.

Počátek roku 1989 jsem opět zařadil do své sbírky nejkrásnějších lyžařských pobytů a nyní, s odstupem let, si vlastně uvědomuji, že zimní zájezdy na hory se v mém mládí nesly vždy ve znamení nějaké dívky, kterou jsem miloval, nebo která se mi alespoň líbila, a se kterou jsem mohl případně sdílet společné chvíle v hotelu, v horské chatě či na sjezdovce. Švihák lázeňský si své ženské protějšky vyhledává v létě, pro mě byla vždy vhodným obdobím pro nějakou lásku naopak zima. V Kovářské, v roce 1984, to byl hnědovlasý anděl, o rok později na Božím Daru Broňa Kváčová, Bronislava Kváčová (Broňo, promiň, tvojí lepší fotku nemám) v roce 1986 jsem v Bedřichově obdivoval půvaby Jolany Starcové, Jolana Starcová v roce 1987 jsem si v Kovářské rozuměl s Charlottou, Charlotta Neumannová a v loňském roce byl příjemným zpestřením pobytu v Desné v Jizerských horách kamarádský vztah s Olinou Ducháčkovou. Olina Ducháčková Letošní hory se nesly ve znamení sester Kuchařových.

S Gábinou jsme oslavili pomyslně dvouletý vztah a týden na horách pro nás zařídil manžel její sestry, Milan Knotek. Milan pracoval v kladenských ocelárnách v těžkém hutním provozu a na začátku roku 1989 bylo možné využít volných míst v podnikové chatě Poldi SONP v jizerskohorské osadě, jménem Maxov. Jak Gábina, tak i Jitka svému jménu vzdávaly čest a byly výborné kuchařky, tentokrát však zástěra a kuchyňské nádobí šlo stranou. V podnikové chatě bylo zajištěno stravování a jedinou naší starostí byl volný program zábavy. Milan ani Jitka se neřadí k dobrým lyžařům, a tak se většinu času mohli plně věnovat svým dětem - čtyřletému Lukášovi a dvouleté Dominice. Na sjezdovce jsme se tudíž potkávali spíše příležitostně a ke konci týdne jsem již lyžování s Gábinou oželel, vzhledem k nevlídnému mlhavému počasí s nepříjemným mrholením. Byla tu však i jiná lákadla. K těm nejoblíbenějším patřil hotelový kulečníkový stůl, obklopený pohodlnými křesly a stolky, kam jsme často sedávali s vídeňskou kávou. Výborné presso se podávalo i v restauraci pod rozhlednou Bramberk a příjemné chvíle u kávy jsme mohli zpestřit rovněž zapůjčenými saněmi nebo boby na svahu, nedaleko podnikové chaty.

V roce 1994 a 1995 se můžete dočíst o tom, že jsem po mnoha letech opět zavítal do Albrechtic v Jizerských horách, a tehdy jsme tu občas podnikli krátký pěší výlet po okolí. Úzká asfaltová silnice na hřebeni Mariánské hory směrem do Josefova Dolu nabízí po několika stech metrech překrásný výhled do údolí a na několik kilometrů vzdálený protější svah se zajímavou otevřenou a širokou sjezdovkou. Ta sjezdovka mi byla tehdy něčím povědomá, ale vždy jsem při pohledu na svah zaháněl myšlenky na povědomost logickým argumentem, že jsem přece v Josefově Dole nikdy v životě nelyžoval, a že tudíž tuto sjezdovku nemohu znát. K mému úžasu jsem až po mnoha letech zjistil, že vrchol dotyčného svahu je vzdálen jen pár set metrů od podnikové chaty Poldi SONP, a že právě zde jsem si pochvaloval jednu z těch sjezdových tratí, které mi za celou dobu mé lyžařské "kariéry" vyhovovaly. Sjezdovka nese název Buková hora a kdo by sem chtěl někdy zavítat, může počítat s tím, že je tu dnes dokonce vybudován systém zasněžování technickým sněhem, a že si tedy tu druhou nejdelší sjezdovku v Jizerských horách může užít i tehdy, jestliže se tomu přírodnímu sněhu zrovna nechce snášet na zemský povrch.

Poslední dva dny jsme s dětmi lyžovali na nedaleké cvičné loučce a na co vzpomínám nejraději, bylo několik hodin v blízkosti Gábininy sestry. Nabíjel jsem se od ní spoustou příjemné vzdušné a zároveň dobře uzemněné energie, a o to více jsem se pak vždy těšil na každou další volnou chvíli, která mi byla s Jitkou umožněna.

Relaxační týden na horách sice skončil, ale mohu říci, že mě definitivně oprostil od vysokoškolského studia. Od poloviny ledna už jsem byl právoplatným členem party zámečníků. Namísto sady tužek, kružítka, propisky, pauzáku a poznámkového bloku jsem znovu nafasoval montérky, ruční nářadí, solvinu a mýdlo a byl jsem jaký? Šťastný. Vůbec mi nechyběla vytápěná kancelář s vydýchaným vzduchem a rýsovací prkno nebo normativové tabulky. Práce v dílně byla hodně zajímavá a tvořivá, jen to jediné, na co jsem si stále nemohl zvyknout a přizpůsobit se tak nepřirozenému lidskému počínání, bylo to stupidní ranní vstávání ve čtyři dvacet. jízdenka dělnická (týdenní) obousměrná (v roce 1989 cena mého jízdného do zaměstnání a zpět po celý týden činila 6 Kčs) (jízdné do školy - žákovské - měsíční z Lidic do Buštěhradu obnášelo za celý měsíc 5 Kčs) V ložnici byl mým úhlavním nepřítelem budík a kdybych býval vlastnil zbrojní pas a měl kolťák u pasu, byl by po zazvonění na maděru.

Začátkem dubna jsem se pustil do rekonstrukce pokoje mojí mamky. Nebylo to nic velkolepého, nicméně v mém tehdejším věku byla pro mě výroba nábytku velkou životní zkušeností. Pokusil jsem se zhotovit a zkompletovat šatní skříně, komodu, prostor na TV a police na knihy, a i přesto, že byl výsledek mé práce celkem přijatelný, považoval jsem toto nábytkové řešení za provizorium, než-li se našetří nějaké peníze na koupi nové skříňové sestavy. Mamce se však ten provizorní kus nábytku líbí natolik, syn Aleš v roce 1996 před provizorním nábytkem u mamky v pokoji (výroba r. 1989) že si jej v pokoji ponechala dodnes. Je v něm zřejmě ukrytá i stopa pěkných vzpomínek na mojí práci a zároveň na revoluční rok 1989. Při práci jsem poslouchal v rádiu často zařazované klenoty z repertoáru Michaela Jacksona a u titulu "... no však víte ..." jsem seděl rozkročmo na okenním parapetu a opaloval plynovým hořákem jeho starý oprýskaný lak. Málem jsem z něj spadl. Tahle skladba s vámi přece musí pohnout! V závěrečné fázi jsem pokoj vymaloval na bílo, Gábina mezitím obšila šedožlutou jutou nové stínítko na lampu, vyrobené v zámečnické dílně, a místnost byla mimo jiné připravena na významnou událost, která proběhne poslední dubnový víkend...

V úvodních pasážích roku 1987 se můžete dočíst, jak se má citlivá a romantická duše pohybovala v prostředí střední školy, které mi celkem vyhovovalo, a nezanechalo na mé psychice žádné výrazné stopy nevděku, nebo snad dokonce traumat prožitých s kantory, co bývají pověstní zejména na některých gymnáziích. Průmyslováci to měli v tomto ohledu snazší než gymnazisté, vyučovali je převážně chlapi se zkušenostmi z praktického provozu a podle toho také ke svým budoucím profesním kolegům přistupovali. Brali nás téměř jako rovného s rovným.

Měl jsem štěstí i na relativně harmonické rodinné prostředí a mohl jsem svůj život rozvíjet podle mých vlastních představ. To se pochopitelně odrazilo na mém psychickém vývoji a neměl jsem problémy s vnitřními bloky, které prožívají děti v disharmonických a despotických rodinách, s nesebevědomými rodiči, případně s podobně naladěnými kantory ve školních lavicích na základní škole. Svým vnitřním vyzařováním jsem si také přitahoval životní zkušenosti a pochopitelně i partnerky. Mou velkou slabinou však bylo nechat ve vztahu volný prostor mému protějšku, a to na úkor mé vlastní tužby. Pokud byla partnerka dostatečně citlivá, vycházela mi vstříc a umožnila mi mé niterné potřeby vyjádřit tak, abychom jeden druhého sdíleli v lásce a harmonii. Takových partnerek jsem však v životě příliš mnoho nepotkal.

Vztah s Gábinou byl od začátku nesourodý a můj vnitřní hlas mi napovídal, že bych se měl vrátit do období, kdy jsem se svou intuicí řídil mnohem více, tedy do časů mého dětství a dospívání. Připadal jsem si vedle ní spíš jako bratranec, ale domníval jsem se, že je příliš pozdě na to, zpřetrhat pouta a konečně najít dívku svého srdce. Takovou, o které bych mohl říci: "To je ta pravá, s tou bych rád trávil zbytek svého života, s tou bych se rád radoval a zároveň byl schopen řešit nelehké situace, které se v životě vyskytnou. Abychom si byli navzájem oporou, byli rovnocennými partnery, mohli být k sobě naprosto otevření, abychom komunikovali spolu nejen verbálně, ale i telepaticky, zkrátka abychom spolu byli ve spojení duchovním, v úzkém duchovním svazku a těsném sepětí. Abychom spolu dokázali při milování splynout v jeden harmonický celek."

Někomu z vás to může připadat jako utopie, ale pro mě je duchovní blízkost se ženou mých snů mnohem, mnohem důležitější, než její tělesné přednosti. Pochopitelně, že se mi krásné holky líbí, ale to není všechno. Jestliže mě neosloví, nemůže to fungovat. Může to vypadat na první pohled, že jsem příliš vybíravý, a že hledám tu ideální krásku, která v podstatě neexistuje, ale není tomu tak. Mám své mravní zásady a jasné představy o vlastnostech a ctnostech své partnerky, a pokud vydržíte můj web pročítat i nadále, dočtete se, že se někdo takový na obzoru skutečně objevil.

V roce 1989 jsem se utápěl v podivném psychickém rozpoložení. Žil jsem ve vztahu s dívkou, kterou jsem ze srdce nemiloval. Zpočátku mi jí bylo líto, když jsem sledoval, jaká traumata prožívá s matkou alkoholičkou, ta jí dokonce vykrádala dřevěnou kasičku na drobné mince. Jakmile dosáhla věku plnoletosti, nabídli jsme jí s mou mamkou, aby se k nám nastěhovala. Bylo by to fajn, kdybych vyšel s pravdou ven a okamžitě jí sdělil: "Podívej, jsi pro mě jako sourozenec, nemiluji tě z hloubi srdce, ale pokud chceš, můžeš u nás bydlet." Bylo mi však jasné, že by mou nabídku odmítla, a tak jsem provedl to nejhorší, co jsem mohl. Setrval jsem i nadále ve vztahu, kde jsem se uvnitř svého já trápil, zatímco se moje mamka s Gábinou staly důvěrnými přítelkyněmi. Uzamkl jsem se tím ve své třinácté komnatě a nejtěžší zkouškou nejen pro mě samotného, ale i pro všechny ostatní, co byli součástí tohoto procesu, bylo vyjít s pravdou ven a pochopit ji ve své nahotě. Nakonec se mi to podařilo, zanechal jsem však po sobě rozbořené ruiny, mohl jsem alespoň pozorovat, co jsem svým nesebevědomým postojem způsobil, a tak si mohu přát jediné - aby mi všichni odpustili.

Pro každého člověka je tím nejobtížnějším krokem v životě najít v sobě dostatek vnitřní síly a sebevědomí, být rozhodným, a stát si za svým rozhodnutím. Až se budete dívat do zrcadla, podívejte se také do své duše a odpovězte sami sobě, zda žijete život takový, na jehož průběh můžete být hrdí, a zda opravdu plní vaše nejniternější představy. Bude to těžké, to já vím.

Vraťme se ale do roku 1989. Byl to rok revolučních změn. Svou skutečnou revoluci jsem však prožil až o několik let později. Na počátku posledního roku osmdesátých let jsem se naopak nechával válcovat buldozerem, byl ukrytý v zákopu jak voják před útokem a čekal, že to, co se děje kolem mě, že nějak dopadne. Ano, nějak to dopadlo. Namísto, abych aktivně zasáhl a uvedl věci na pravou míru, abych sjednal pořádek především ve své vlastní duši, ponechal jsem všemu volný průběh.

Čtvrtek 27.4.1989 - po příchodu z práce v 15 hodin se svlékám do trenek Lidice - duben 1989 a na zahradě našeho domu v Oradourské ulici dokončuji poslední přípravy k velkolepé oslavě. Venku je polojasno, panuje velmi teplé počasí, na konec dubna dokonce nezvykle teplé, s teplotou vzduchu ve stínu kolem 25 stupňů. Posekat trávník, zamést chodník, uklidit ohniště, rozvěsit lampiony, připravit opékače Olga Ducháčková a Gábina Kuchařová v Osečné - srpen 1988 a zkontrolovat zásoby jídla a pití pro patnáct pozvaných hostů. Já se totiž „…já se dnes dopoledne žením (tedy zítra dopoledne), bim bam zvon vyzvání bim bam, vyvalte sudy, ať hrají dudy, jen ať tu svatbu nezmeškám.“

Pátek 28.4.1989 - 7 hodin ráno. Počasí: zataženo, sněžení, teplota 1 stupeň pod nulou. Na svatební oblek navléknu zimní kabát, vyzvednu svatební kytici, a pak už moje další kroky směřují na kladenskou radnici. kladenská radnice Ještě se to dalo zastavit. Prudké ochlazení ze dne na den o pětadvacet stupňů byl extrém, jaký jsem dosud zažil jen jedinkrát v životě - na Silvestra 1978 a Nový rok 1979, kdy se prudce ochladilo a začaly uhelné prázdniny. Tehdy jsme je jako školáci vítali a znamenaly pro nás úlevu, svým způsobem byly pomocnou rukou, kdy snížily zbytečný stres ve školních lavicích. Ale teď? Přesně naopak. Já se na sebe nemohl podívat do zrcadla. Když jsem se do něj díval, neustále jsem tam uvnitř poslouchal: "Ještě si to můžeš rozmyslet, důvěřuj svým pocitům", ozvalo se znovu, ale já nevěděl, co dál. Byl jsem už převálcovaný. Tím vším kolem mě. Připadal jsem si jak loutka ve výkladní skříni. Všechno se na mě valilo a netušil jsem, kam z toho úzkého šedého koridoru uskočit. Buldozer s radlicí se na mě řítil a já ho neviděl. Vlastně nechtěl vidět. Nebo chtěl vidět, ale svěřil jsem se osudu. Má svobodná vůle, intuice, citový život v předchozích letech mého dětství - tohle všechno se mě snažilo na něco upozornit, ale poklop u ponorky jsem zavřel a ponořil se do hlubin. Do temných hlubin. Po 11. hodině usedáme Vinárna Korzo - http://kladno.alacarte.cz/i/1177/restaurace-korzo (přímý link) do salonku kladenské vinárny Korzo a první polovina svatební hostiny může začít...

...druhá polovina oslavy, původně plánovaná v Lidicích na zahradě, byla ještě komornější, než v kavárně Korzo. Všech patnáct hostů jedlo v obýváku chlebíčky, zákusky a svatební koláče. svatební koláče Párky se - namísto opékání na ohni, ohřívaly ve vodě na sporáku. Občas někdo zatoužil změnit prostředí a jít ven na zahradu, jenže ledový vítr a velmi nízká teplota ovzduší dotyčného brzy odradila od venkovních romantických procházek. výlet s Ivanem Zelenkou, s Gábinou a s Olinou Ducháčkovou k řece Lužnici - do kempu Dráchov

Už bylo pozdě, venku nevlídno, ledový vichr, mráz, sněhová krusta. Bylo dokonáno. Tak ses rozhodl. Svobodná vůle nebo osud? Bude to tak, jak sis přál. Jak sis zvolil. Prudká změna počasí, prolomená zrovna do svatebního dne, může někomu z vás připadat náhodná, ale domnívám se, že náhodná nebyla.

Svatební cestu jsme si naplánovali na začátek července, tehdy jsem však týdenní pobyt mimo republiku vůbec nevnímal jako vyvrcholení láskyplného vztahu dvou milujících se bytostí, které spolu hodlají prožít zbytek života, bok po boku, v lásce, vzájemném souznění a harmonii něžných doteků a mazlení. Tehdy to pro mě především znamenalo prožít Balatonakali slunečný týden v okolí Balatonu, být doslova obklopeni Balatonakali nádhernou zdejší architekturou, Balatonakali příjemným prostředím upravené turistické zóny obce Balatonakali, Balatonakali plujícími obláčky na modré obloze, Balatonakali a spoustou ovoce a zeleniny. A mohl jsem si tu pěkně natrénovat výslovnost, Jiří Wimmer by měl ze mě jistě radost:

Most az egyszer állomásozik beszállásol egyenesen ettől falszegély hurok múlva kicsi nyaraló ahogy félre nekem hitvesek volt ettől heti beengedhető is nekem mama ahogy övé barátnő Eva.

Tentokrát jsme byli ubytováni přímo na břehu jezera Balatonakali v malé chatce a kromě manželky Gábiny byla na týdenní dovolené Balatonakali - červenec 1989 i moje mamka a Eva Pešková. Eva Pešková - Balatonakali - červenec 1989 Kolem nás to tančilo, obloha byla jasně modrá, hladina Balatonu se na Slunci leskla, ale já se přistihl, že toužím po tom, aby se objevil nějaký horizont, něco, odkud bych mohl zjistit, kdo vlastně jsem, a proč tu vlastně jsem. Byl jsem obklopen materií v dostatečné míře, kávou, zákusky, pochoutkami nejrůznějšího druhu, textilními výrobky podle mého vkusu, malebným prostředím lidického domu, zahradou, květinami, ale cítil jsem, že se tu dusím, jako pták ve zlaté kleci. Nešlo mi o volnost, ale o pochopení. Život do hloubky, průnik za hranice vědomí, probůh, vždyť jsem tohle všechno žil, tak kam se to najednou podělo? Kde se vzala ta šedá klec? "Intuice nebo impact", ozvalo se tam uvnitř. "Vlezls do ní sám", bylo mi bleskově odpovězeno. A pakliže jsem pokládal tam někam do éteru další otázky, odpovědi přicházely vždy. Začal jsem se probouzet. Rozpomínat se. Na to, kým opravdu jsem.

... mezitím uplynuly dva měsíce a:

29.9.1989 jsem obdržel k narozeninám nechtěný dárek - mohl jsem si na vlastní kůži vyzkoušet, jak to chodí u vojenského útvaru VÚ 2516 v Podlešíně u Slaného.

Můj pobyt u protiletadlové jednotky měl zajímavý průběh a paradoxem je, že jsem opustil prostředí dílny, kde se vyrábí zařízení pro zdárný průběh letu, a teď se mám naučit po letadlech střílet.

První noc v kasárnách cesta ke slánské bráně - foto: cestovatel123 - www.panoramio.com/photo/26516602 (přímý link) všichni příchozí nováčci strávili v kině, promítali nám film "Lásky mezi kapkami deště", postupně vyvolávali jména, která postupně mizela do útrob útvaru, rozmístěná k rotám AVS, RTZ, KŘK, a a už ani nevím, jak se to tam ještě dál v tom blázinci jmenovalo. Kolem druhé hodiny ranní nás tam zbylo 20 kluků. My jsme nebyli zařazeni NIKAM. Tak by nás mohli vypustit do polí, ne, když jsme tu nadbyteční. Však už bychom si cestu domů našli. Odvedl si nás odtud jeden nadporučík, docela sympaťák, byl navíc velice podobný mistru odborného výcviku ve školních dílnách kladenské průmyslovky, panu Podzimkovi z kovárny.

A tak jsme vytvořili provizorně 4. četu "náhradníků". Byla to dokonalá komedie, jak z dob němých grotesek. Po celých čtrnáct dnů jsme docházeli VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) jen do jídelny třikrát denně na jídlo a dostali jsme doslova příkazem "zašívat se na rotě" VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) a pokud možno v tichosti, aby o nás nikdo nevěděl. VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) Takže němá, tichá groteska a my byli těmi klauny. Později jsme nacvičovali pochod na vojenskou přísahu, tomu se nedalo vyhnout, na tom buzerplace jsem teprve vnímal, jak jsou někteří kluci zaostalí jak intelektem, tak duchovně. Naprosto by mi stačilo dvacet minut, abych se zorientoval v problematice slavnostního pochodu a dokázal obstát na slánském náměstí, abych ve vší parádě mohl přísahat věrnost a službu Československé socialistické republice. Socialistickému státnímu zřízení. Přísaha by ale byla platná jen několik dnů, a to jsem ještě desátého října netušil. Životnost socialistické republiky se dala počítat na dny, celého socialistického bloku na týdny. A tak za pěkného slunečného podzimního počasí jsme tu šaškovali od osmi do šestnácti hodin několik dní, a to ani za tak dlouhou dobu nebyli někteří z nás schopni jednoduchá pořadová cvičení zvládnout. Pro některé kluky bylo velice obtížné zapamatovat si i vojenské hodnosti. Pro mě alespoň šťavnatá zkušenost potkat se tu s lidmi od Aše až po Zemplín, a to doslova. Pořadová cvičení si s námi musel užít mazák východňár, co uměl snad jen maďarsky a pár slov slovensky. Ke všemu huhňal pod ten svůj hustý černý knír, a to byl teprve začátek absurdistánu. Občas se mi stalo, že jsem zavřel oči a očekával, že se probudím někde jinde. Kdybych býval tehdy věděl, že to mám doslova za pár, že mám do civilu blíž, než supráci (supermazáci), byl bych rozhodně klidnější. Škoda, že jste ten náš buzerák nezažili. Doprovodná pochodová hudba z kazeťáku bez výkonného zesilovače vůbec nebyla slyšet, a tak byl vojín Šejba pověřen alespoň bubnováním do rytmu. Obrovský buben zavěšený přes rameno ho celého převážil na jednu stranu a rytmus úderů palicí spíš připomínal srdeční arytmii. Kdyby nás, celé to seskupení bažantů angažovali v cirkuse, bylo by tam narváno.

Komedie vrcholila cvičnými střelbami, samopal vz. 58 jsem se učil rozebírat, skládat a čistit, pak jsem si z něho i vystřelil, ale v prostoru střelnice nebyly žádné Molnije! Osadit vojenskou střelnici vyřazenými žárovkami z kladenské poldovky jsem však už nestačil zrealizovat, v drnovských kasárnách jsem pobýval jen do konce roku 1989. věřte mi, že jsem se na ně těšil, konečně nějaké zpestření. Připadal jsem si jak s Lubošem Krejzou u babičky na střelnici, s tím rozdílem, že tady šlo o život. Nafasovat několik ostrých nábojů do zásobníku, to si rázem uvědomíte, že by stačilo málo a někoho z nás zastřelit, by bylo tak snadné. Jen zamířit a zmáčknout spoušť. Tak snadné, až z toho husí kůže naskakuje. Všichni byli vyklepaní, tedy ti, co se tu promenádovali jako dozor a zbraň nedrželi v ruce. Mazáci, supráci, gumáci (vojáci z povolání) si nemohli být ničím jisti. Někomu z toho cvokhausu rupne v kouli a pokropí to tady hlava nehlava. A že tu takových blbečků mezi námi bylo. Nikomu v kouli naštěstí neruplo, tedy vlastně jednomu jo. Jeden supermazák si trochu přihnul a připletl se do okolí terčů až tak, že dostal zásah přímo do ramene. Byl z toho samozřejmě průser jak hrom, ale kolik takových průserů se tu ututlalo, ani nevíme.

18. října jsem onemocněl z tamního jídla a zřejmě i z enormního stresu - pro velká kasárna VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) čítající asi 700 lidí, snad museli vařit bývalí zedníci, pokrývači a instalatéři - a podle toho jídlo vypadalo. Už jste někdy zobali kolínka posypaná práškovým kakaem a pískovým bílým, rafinovaným řepným cukrem? Jestli máte trochu odvahy experimentovat, tak to vyzkoušejte. Kakao vás při nádechu skoro zadusí a cukr krystal skřípe v zubech, jako písek. Jako krystal! Tohle bylo spíš zábavné, zato Luncheon meat plavající ve vrstvě přepáleného tuku už tolik vtipný nebyl.

Pobýval jsem až do vánoc na ošetřovně, občas někdo přiběhl s trikolorou na klopě, s nápisem Občanské Fórum, Kam míříš, republiko? a atmosféra pohlednice z vojny od Martina Mezery cestovala napříč celou Československou socialistickou republikou - doputovala do naší domovní schránky až z Trebišova. v celých kasárnách VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) byla v tu ránu hodně uvolněná. Byla revoluční. V půlce listopadu to v Praze vřelo a my se těšili v očekávání, že kus toho sametu VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) možná zbyde i pro drnovská kasárna. VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) Miloš Jakeš, Josef Lenárt, Bohuslav Chňoupek, Josef Štrougal, Vasil Mohorita, Vasil Bilak a další představitelé strany a státu seděli v měkkoučkých, polstrovaných křesílkách, když v jednu chvíli do jednacího sálu vtrhne sekretářka, a ze sebe vyhrkne: "Soudruhu tajemníku, venku je nějaká demonstrace!" "A co chtějí ti lidé?" "Já nevím, soudruhu, chtějí nějakého Svobodu!"

Miloš Frýba mohl tedy v klidu ohlásit sobotní zprávy.

No jo, není svoboda, jako Svoboda. Podobné nedorozumění může vzniknout, jestliže budete chtít sledovat italský film ve slavném obsazení jeho hlavních protagonistů Terencem Hillem a Budem Spencerem, s názvem Šimon a Matouš jedou na Riviéru. Jako malý kluk jsem filmy o Šimonu a Matoušovi přímo hltal, ale stále mi vrtalo hlavou, jak vypadá ten Riviér, co na něm jedou.

A velmi vtipným tvůrcem nedorozumění byla o pár let později jedna z mých životních partnerek, Jolana Straková, která kdysi luštila s kamarádkou Klárou křížovku o ceny, a jaksi nebylo možné dopátrat se začátku tajenky. Konec byl správně, ale ten zapeklitý začátek nebylo možné vyluštit. Jolana pak sázela na svůj důvtip a nakonec tajenku rozlouskla. Zněla doslova:

Ó MY BŘEHY CIDLINY

Pěkný poetický výraz. Ale další číslo časopisu, které vycházelo o čtrnáct dní později, předložila Klára Jolaně k nahlédnutí s výrazem trpkého zklamání. Tajenka zněla:

OHYB ŘEKY CIDLINY

Český jazyk je na takovéto špeky přímo stvořený, oplývá bohatou škálou výrazových prostředků naprosto jednoznačných, i těch mnohasmyslových. Na slovních hříčkách a rozmanitosti našeho mateřského jazyka je založen kupříkladu humor Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Většina zahraničních diváků jejich filmy tak vůbec nemůže chápat v plném pojetí, v jakém je autor původně zamýšlel.

Ale vraťme se nyní zpět, do roku 1989. Není Svoboda, jako svoboda. Znal jsem osobně tři Svobody, dva z nich byli mými kolegy na pracovišti, ten třetí, Vašek Svoboda z Lidic, natíral ze žebříku luxolem dřevěné obložení štítu našeho domu. A na tu svobodu s malým „s“ jsem jako voják Základní služby měl v dohledné době zapomenout.

Kdo něco takového neprožil, těžko může tyto pocity chápat. A je v zásadě jedno, zda jde o odnětí svobody ve smyslu trestného činu, nebo o odnětí svobody ve smyslu vojenských šaškáren. Výsledek je stejný a jeho důsledky podobné. Žádný výchovný efekt to nikdy nikomu nepřineslo, stejně, jako všechny války a konflikty řešené násilím. Někdo tvrdí, že se kluci zocelí, otlučou, a dokážou si v životě poradit. Na to mám docela jiný názor. Nikdy žádné násilí nikoho nezocelilo, takové jednání vždy způsobuje energetické bloky, které pak dotyčný bude muset pracně a zdlouhavě odstraňovat, pokud se mu to vůbec podaří. A absurdních, nesmyslných činností a nařízení tu bylo tolik, že jejich popisem bych svůj web doslova zahltil. Tolik hnusu by ten hostující server určitě neunesl a zkolaboval by. Tak alespoň ve stručnosti jeden příklad za všechny: Noční poplach na ošetřovně. To se stěhoval sklad ošetřovny a nemocní (i kluk s nohou v sádře) byli nuceni přemísťovat haldu krámů, bezprizorně, jen tak, do auta, a zase zpátky. Dokonce i polní litinová kamna, která vážila skoro dva metráky. Že by to za nemocné měl udělat někdo jiný, a že právě ti by se měli regenerovat především v noci v době spánku, bych asi stěží nějaké té "gumě" dokázal vysvětlit.

Některé obličeje z vojenského prostředí si vybavuji dodnes, docela zřetelně, a k nim patřil i jeden tlouštík. Kromě jeho nezapomenutelného výrazu mám na něho ještě jednu vzpomínku. Součástí pobytu na ošetřovně bylo naší povinností udržovat pořádek a čistotu, pravidelně uklízet pokoje, vytírat podlahu, leštit umyvadlo a vodovodní baterii, a rovněž umývat nádobí po každém jídle, co na ošetřovnu putovalo v zelených várnicích z jídelny. Úklidu a umývání nádobí jsem se ujímal rád, bylo to docela příjemné zpestření zdejšího pobytu, a ten obtloustlík (Bimbo jsme ho přezdívali), se mnou při umývání nádobí s oblibou klábosil. Byl vyučeným kuchařem a často hodnotil, pochopitelně spíše negativně, co se zas ve štábní kuchyni urodilo za pokus o jídlo. Občas jsme se v legraci pošťuchovali, ale byly to takové ty kamarádské, drobné strkanice, jakožto projev jemného humoru.

Pár dní před vánočními svátky, již po setmění a po večeři, jsem stál u dřezu plného jarové vody a umýval talíře a příbory. Tlouštík mi odebíral opláchnuté nádobí, utíral jej, neustále při tom něco vykládal a sázel utřené talíře na sebe do plechových skříněk. V rámci pošťuchování mě po chvíli svýma obříma prackama nečekaně objal a chtěl mě jako postrčit ke stěně, ovšem nevšiml si, že zrovna držím v ruce ostrý kuchyňský velenůž, svými rozměry připomínající spíš pralesní mačetu. Nůž se mi svezl z dlaně a jeho ostří se zařízlo za zápěstí pravé ruky. Bolest jsem ani moc necítil, nůž mi pouze prořízl kůži, ale rána byla dlouhá asi tři centimetry a docela silně krvácela. Oplatil jsem mu jeho pošťuchování jakoby mrákotným stavem, že jako vykrvácím, že to je hrozná bolest, a tak, a chudák kluk, do mdlob málem upadl on. Nakonec jsem ho uklidnil, že se skutečně nic nestalo, rána se převázala obinadlem z lékárničky a druhý den bylo po krvácení. Dodnes však na mém pravém předloktí zůstala patrná drobná jizva a ta je pro mě stále připomenutím revolučního roku 1989, roku plného smíšených pocitů jednak z hlediska té zvláštní doby, a pak, z rozporuplných dopadů následného vývoje směřování naší republiky.

Vánoce a Silvestra jsme prožili na ošetřovně v komorní sestavě. Tam se nerozlišovalo, kdo to má za kolik, na ošetřovně se nerozlišovalo, kdo to má za kolik většina to stejně měla za 637 dnů.

Všichni jsme byli v pyžamu a často jsme skoro zapomínali, že jsme v kasárnách. Zdobili jsme si i vlastní stromek a mohli jsme sledovat v jídelně televizi, ale kdyby se mě někdo zeptal, zda bych to chtěl prožít ještě jednou, jen bych se oklepal. (A to mě podivně svírá v žaludku i teď, po tolika letech, kdy píšu tyto řádky, a kdy si prohlížím autentické fotky z té doby.) VÚ 2516 Slaný

Mám-li charakterizovat prostředí kasáren, VÚ 2516 Slaný - www.csla.cz/vojenskasluzba/kasarna/img/utvary/vu2516.jpg (přímý link) bylo skutečně srovnatelné s mnoha vtipy o mužích v uniformě. pohlednice od Oty Špoka a Zuzany Outratové z doby, kdy jsem to měl ještě za 690, a kdy jsem ještě netušil, že to za pár dnů budu mít už za 59. Bylo to jakési živoucí klimaktérium, stádium mužské demence, plynule navazující do fáze stařecké demence. Levá ruka často nevěděla, co dělá pravá, vydaný rozkaz byl vzápětí mnohdy popřen rozkazem opačným, některé činnosti byly buďto kontraproduktivní, nebo naprosto nesmyslné, což je v podstatě totéž. Rozhodovalo jen množství a barva hvězdiček a orámování na výložkách. Měl jsem to "štěstí" do zdejší důstojnické "kuchyně" trochu nahlédnout, odnášel jsem jednoho dne knihu nemocných z ošetřovny na vrchní velitelství celé jednotky PVOS, kde v tu chvíli zrovna probíhal mezi důstojníky nácvik poplachu, a co se tam tehdy odehrávalo, se dá stěží popsat. Zmatek a chaos na entou. Jaká byla kvalita vojáků z povolání? Asi takováto:

Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti v Kladně přijímá nového uchazeče do svých řad. Mladý muž úspěšně dokončí přijímací testy a pohovor a na závěr přijímacího řízení povídá náčelník: "Tak dobře, mladý muži, v přijímacích testech jste uspěl, jste přijat." A otočí se na svého kolegu v uniformě: "Hele, Franto, ještě se ho zeptej, kdo napsal Annu Proletářku, a pokud správně odpoví, tak to s ním sepiš a zařiď ty potřebné formality, já si skočím do města na svačinu a za půl hodinky jsem zpátky." Za půl hodiny se náčelník vrací z města a mladý uchazeč o práci u Veřejné bezpečnosti se válí v kanceláři na zemi s přeraženou rukou a v obličeji samé modřiny. Proboha, co se tady stalo, Franto, co se to tu děje?" očekává náčelník odpověď od svého kolegy. "Už jsem to z něj dostal, soudruhu náčelníku! Napsal to von a jeho brácha!" (P.S. Jen tak mimochodem, víte i vy, kdo napsal Annu Proletářku? Pokud si nejste jisti, mohu Vám napovědět. Byl to Ivan Olbracht, nebo Marie Majerová? Nebo snad Marie Pujmanová? Všichni maturanti tohle museli do konce osmdesátých let bezpečně znát. Dnes možná ani mladá generace neví, že nějaký takový román o pohnuté době po první světové válce vůbec existoval. Je to až absurdní, uplynulo téměř čtvrt století od socialistického zřízení a jeho struktura je dnes pouhým předmětem výuky dějepisu ve školních lavicích)...

A když už jsme u těch vtipů o policistech, tak ještě dva: Náčelník obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti potká svého podřízeného kolegu na ulici, který celý udýchaný utíká po chodníku se služebním německým ovčákem na vodítku. "Kam ten spěch, a proč máš s sebou našeho služebního psa?" "Ále, soudruhu náčelníku, pospíchám s ním rychle k veterináři!" "A copak se stalo, má snad vzteklinu, nebo nějakou vážnou nemoc, že máš tak naspěch?" "To nevím, ale vážné to asi bude, musí se co nejrychleji podrobit operačnímu zákroku!" "A pročpak, vypadá docela normálně a zdravě?", na to náčelník. "Představte si, soudruhu náčelníku, že ten náš pes má dva čuráky!" "Ale nepovídej, to jsem si nikdy nevšiml!" "No, má, protože jsme s ním byli s nadstrážmistrem Pěnkavou včera na obchůzce v terénu a zaslechl jsem hovor dvou chlapů na protějším chodníku. Ten jeden tomu druhému povídal: "Hele už je tu zas ten pes s těma dvěma čurákama!"

Dva muži v uniformě mají očividně naspěch a u výhybky, nedaleko žateckého východního nádraží, vstoupí na železniční trať, aby si zkrátili cestu, dorazili na nádraží co nejdříve a stihli přijíždějící osobní vlak do Kladna. Zahlédne je výhybkář a zvolá: "Hej, nechoďte nám tady po trati!" "My nejsme potrati, my jsme policajti!"

Vojenské panoptikum drnovských kasáren jednotky PVOS (Protivzdušné obrany státu) mělo na přelomu 80. a 90. let doslova nulový význam. Aneb, jak by řekl Martin Mezera, bylo to na tři věci - na nic, na hovno, a na obtíž. Po změně společenského systému "zpět do kapitalismu" přestala protiletadlová obrana Prahy před případnými útoky imperialistických západních mocností plnit svou funkci a nakonec bylo v těchto prostorách vybudováno unikátní muzeum "studené války" a protivzdušné obrany státu. Dokonce se uvažovalo o tom, že jakási izraelská developerská společnost bude z obytných budov stavět bytové jednotky. No comment.

Drnovská kasárna v plné záři lesku, na přelomu státních zřízení konce 80 let, se vyznačovala několika zajímavými momenty, co by stála za to alespoň zevrubně nastínit:

VOJENSKÉ WC Keramické mísy nebyly sice nabarvené na zeleno, jak by se mohl někdo mylně domnívat, byly čistě bílé, ale na pováženou byl jejich technický stav. Pro budovu, ve které přespávalo cirka 80 vojáků, připadaly 3 oddělené WC kóje. Prostřední kóje byla uzamčena a keramická mísa z technických důvodů demontována, čímž se reálný stav toalet ustálil na počtu 2. Kóje nejblíž k oknu byla funkční, čistá a prostorná. Kóje u dveří byla sice funkční, prostorná a čistá, ovšem přímo nad mísou vedlo vodovodní potrubí, odkud ze špatně utěsněné armatury neustále kapala studená voda. Kdo se tedy na toto WC posadil, musel snášet ledové krůpěje na své hlavě nebo zádech s frekvencí přibližně 40 kapek za minutu. Z tohoto důvodu byl pochopitelně největší zájem o WC u okna a samozřejmě zde platilo pravidlo "Kdo dřív přijde, ten dřív sere". Naštěstí jsem se vždy budil před oficiálním budíčkem, tedy před šestou hodinou ranní, a velkou potřebu jsem vykonával na WC u okna v poklidu ještě před rozcvičkou, takže jsem se nemusel účastnit bojů o záchodovou mísu.

TELEVIZNÍ NOVINY Tento pořad jsem nikdy doma v televizi nesledoval, maximálně jako kulisu při nějaké činnosti, nejčastěji jsem v tuto dobu však večeřel a naopak se těšil na hlavní vysílací program, který začínal vždy ve 20.00 po relaci Branky body sekundy. V kasárnách byly Televizní noviny pořadem povinným. Pro vojáky Základní služby, především v době tzv. Přijímače, byla hlavní zpravodajská relace ovšem pořadem velmi vítaným, mohli jsme ji sledovat pěkně v teple, v modrých teplákových soupravách, a často se stávalo, že jsme si za tu půlhodinku zdřímli, nebo si alespoň pěkně popovídali, když bylo s kým.

VOJENSKÉ PYŽAMO Bylo nesmírně pohodlné, mělo sice sytě oranžovou barvu, takže jsme při večerním nástupu ve 22 hodin stáli v řadě jak holandské fotbalové mužstvo, ale bavlněný materiál a volný střih z něj činily oděv, ve kterém si bylo možné skutečně odpočinout. Ostatně, jeho praktické využití jsem tu mohl vnímat i při pobytu na ošetřovně, kde jsem v souhrnu strávil necelý měsíc. O pobytu na ošetřovně jsem se tu již zmínil a tak na závěr doplním jen ten poslední ukazatel:

EXOTICKÁ JMÉNA, která mi v paměti stále ještě setrvala. Prvním z nich byl Mirek Erlebach. Pocházel z Krkonoš a ačkoliv je příjmení Erlebach v našich nejvyšších horách a v Podkrkonoší poměrně rozšířené, pro mě tehdy dýchalo nefalšovanou exotikou. Mirek se narodil ve Vrchlabí, pokud si dobře vzpomínám, a vlastnil po dědovi starý vojenský Jeep, který doma stále leštil a vyšperkovával. Jistě by se mi byl po vojně svým klenotem pochlubil. Mirka jsem ale naposledy viděl koncem listopadu a po mém předčasném odchodu do civilu jsme se již nepotkali. Dost možné je, že bych ho dnes už ani nepoznal.

Bezpečně jsem však poznal jednoho ze svých budoucích kolegů v ČSA. Pracoval jsem tehdy pod vedením pana Maňhala ve výpočetním středisku a kdosi na mě na chodbě, před vstupem do závodní jídelny, hlasitě volá mým jménem. Ten hlas mi byl tak povědomý a když jsem se otočil, s údivem jsem zíral na Jardu Kohouta. Sdílel se mnou pobyt na ošetřovně, a zatímco já odešel 3. ledna 1990 do vojenské nemocnice, Jarda pak v poklidu dosloužil zbývající rok v drnovských kasárnách jako vedoucí výstrojního skladu. Byl velice příjemný a vtipný společník, díky němu se dny a noci na ošetřovně daly lépe snášet a věřím tomu, že kdybych jej v kasárnách navštívil ještě v době jeho aktivního působení, že by mi pomohl opatřit maskáčové kalhoty. Ty jsem tehdy považoval za nesmírně kvalitní a praktický pracovní nebo turistický oděv.

Co říci na závěr let osmdesátých a současně s tím i na závěr epochy společenského řádu, zvaného Socialismus? Imunitní systém celého socialistického bloku se rozložil jako domeček z karet. Ať už byl reálný socialismus, jaký byl, světlé momenty v něm mohly vzniknout jen zásluhou duchovně vyzrálých lidí, kteří si uvědomují, že jsme na jedné lodi. Kteří upřednostnili tvořivou spolupráci před soutěživostí, kteří se snažili nabídnout svou práci celku, žili skromně, ale spokojeně, a přitom se nad nikoho nepovyšovali a před nikým se neponižovali. Mohl bych tu jmenovat tolik známých pasáží z našich pohádek, jimiž jsou životní pravdy doslova protkány, ale to nemám v úmyslu. I když ... přece jen alespoň jednu z nich, na závěr vyprávění z roku 1989, bych tu všem čtenářům rád připomněl:

Tam, kde vládne láska, závist je ztracená.

Mlhavá iluze lepších zítřků se ovšem brzy vypaří. Zatímco jsem za mřížemi kasáren byl nucen vyčkávat, kam bude vývoj listopadových událostí v naší zemi směřovat, zatímco na Václaváku tisíce nadšených hluchoslepých lidí cinkaly svazky klíčů, drnovským vojenským objektem se šířila vlna nepodložených zpráv o fasování ostré munice a připravovaném výjezdu do pražských ulic zaplněných demonstranty.

A pak se to stalo. Hodiny začaly jít pozpátku. Málokdo si toho všiml, jásot davu přehlušoval skutečnou realitu, co se mezitím plížila, nepozorována a samozvána. Pětadvacet let je ve vývoji Vesmíru jen pouhým zlomkem sekundy, v životě pozemšťana je to však měřitelná suma prožitků. Kam jsme za tu čtvrtinu století postoupili, dá-li se to vůbec tak nazvat? Dovolím si zde citovat článek pana Václava Melši, kandidáta do Středočeských krajských voleb v roce 2016: Práce je dnes většinou nedůstojně ohodnocená, potýká se s otrokářskými praktikami většinou zahraničních zaměstnavatelů. Potýká se i s nerespektováním zákoníku práce, zákazem odborových organizací na pracovištích. Stres, šikana a únava vedou k tomu, že zaměstnanci ve finále nejsou schopni podat takové pracovní výkony jako pracovníci, kteří by byli v klidu a odpočinutí. Ti, kteří pracují, žijí v nedůstojných podmínkách za minimální mzdu. Důchodci za svou celoživotní práci nemají zajištěno klidné stáří, neboť si nemohou být jisti, zda po zaplacení nájmu jim zbude ještě na léky a lékařské ošetření. Technický pokrok jde dopředu, ale v sociální oblasti se vracíme hodně daleko zpět, sociální jistoty přestaly být prioritou, ba naopak, jsou považovány za přežitek – jen silní a schopní mají nárok na přežití. (Mimochodem, víte, kdo kdysi hlásal, že pouze silní mají právo na život? Adolf Hitler.) Vláda peněz a pohádkové zisky pouze pro vyvolené skupiny (opět shodná myšlenka – vyvolené skupiny – vyvolený národ – NSDAP v Německu před druhou světovou válkou.) Zisky, které nepocházejí z práce jako takové. I vzdělání se dá koupit. Taková je bohužel dnešní realita roku 2016.

Konec citátu. První svobodné volby v červnu 1990 daly jasně najevo, že lidé chtějí vyjádřit svůj názor a svým hlasem přispět k vytvoření lepší společnosti. Prokazovala to vysoká volební účast 96 procent! První svobodné volby byly skutečným vítězstvím. Ale ne snad proto, že ve volbách zvítězilo Občanské fórum, a že Komunistická strana Čech a Moravy tehdy získala menší, i když pořád ještě velké množství hlasů. Vítězstvím byla totiž volební účast. Kvalita společenského systému se nehodnotí až tak podle výsledků voleb, nýbrž podle volební účasti, to si mnozí neuvědomují. Má-li totiž člověk vůli žít, vůli něco změnit a prosadit, uvědomuje-li si, že svým hlasem může ve svobodné zemi něco dokázat, půjde k volbám. A jak ty krajské volby 2016 nakonec dopadly? Jakousi směsicí několika vítězných volebních stran někde s drobnou převahou ANO, někde s drobnou převahou lidovců. A volební účast? Necelých 35 procent. Jak to? Vždyť je demokracie. Vždyť je tu společenský řád, jaký jsme tehdy na začátku 90. let chtěli? Nebo snad ne? Něco je špatně, že?

Hodiny začaly jít pozpátku. Píše se prosinec 1989 a jsou před námi vánoční svátky Vánoční svátky na půdě VÚ 2516 Slaný Drnov 1989 mohly vypadat třeba takto, kdyby lidé nepozbyli rozum.
a oslava příchodu Nového roku, Oslavy přelomu roku 1989/1990 mohly v kasárnách VÚ 2516 Slaný Drnov 1989 vypadat podobně, stačilo by vzít jen rozum do hrsti.
v mnoha Československých domácnostech s velkým očekáváním. Jaká očekávání mohli mít vojáci v kasárnách? Podobné obrázky si kluci vylepovali alespoň uvnitř plechových skříněk, když už nic jiného, z té absence ženské energie jim muselo evidentně hrábnout.
A v drnovských Jaká očekávání mohli mít vojáci v kasárnách? Podobné obrázky si kluci vylepovali alespoň uvnitř plechových skříněk, když už nic jiného, z té absence ženské energie jim muselo evidentně hrábnout.
kasárnách rovněž. Jaká očekávání mohli mít vojáci v kasárnách? Podobné obrázky si kluci vylepovali alespoň uvnitř plechových skříněk, když už nic jiného, z té absence ženské energie jim muselo evidentně hrábnout.
S očekáváním a hlavně s nadějí. Jaká očekávání mohli mít vojáci v kasárnách? Podobné obrázky si kluci vylepovali alespoň uvnitř plechových skříněk, když už nic jiného, z té absence ženské energie jim muselo evidentně hrábnout.