První dobrodružnou výpravou byl pobyt v chatě Řízení letového provozu v Albrechticích v Jizerských horách. Dobrodružná byla především proto, že jsme lyžovali jak ve dne, vrchol Tanvaldského Špičáku - únor 1995
Zleva: Hanka Kotlíková, Jolana Straková, Klára Kvasničková, Monika Dufková, Enrique Nuněz, Michal Bocek, Martin Pác. tak mnohdy i večer - za poslechu hudby z reproduktoru pod sjezdovkou. Večerní lyžování bylo zároveň nesmírně romantické, bohužel k večeru vždy silně mrzlo a sjezdovka byla řádně zledovatělá, nebo se naopak výrazně oteplilo a začalo pršet. Na promáčené sjezdovce Světlý vrch, za mírného deště, jsem pak už lyžoval jen já s Hankou a ostatní se posilňovali v bufetu svařeným vínem. Druhá polovina týdne byla ještě dobrodružnější! V noci z úterý na středu se veškerý nově napadlý sníh proměnil v led a jakýkoli pohyb venku byl pouze na vlastní nebezpečí. Jednou jsem ten pohyb risknul s malými dětskými kovovými saněmi a málem mě seškrabovali ze stromu.

Druhou dobrodružnou výpravu přichystali Tomáš s Klárou. Ing. Tomáš Jandečka, nově jmenovaný ředitel charterových letů ČSA, získal jako present pobyt pro 4 osoby Kanárské ostrovy leží nedaleko západního pobřeží severní Afriky (viz mapa). zobrazit mapu v celém okně na ostrově Gran Canaria, a to zcela zdarma, včetně ubytování a polopenze. 22. dubna 1995 mám tedy to štěstí pozorovat tento snímek pořídil bývalý vedoucí v úseku Financí a Plánování ČSA Karel Fous, na počátku 90. let, kdy ještě létal jako palubní průvodčí (steward), a tímto mu za pěkné fotografie děkuji. západ Slunce tento snímek pořídil bývalý vedoucí v úseku Financí a Plánování ČSA Karel Fous, na počátku 90. let, kdy ještě létal jako palubní průvodčí (steward), a tímto mu za pěkné fotografie děkuji. z paluby Boeingu 737-500 XGD. Boeing 737-500 XGD v hangáru F na pravidelné údržbě

Po příletu, v půl druhé ráno, buch - razítko do pasu - a už jsme v Las Palmas jsem na letišti v Las Palmas poprvé v životě ucítil zvláštní oceánský prosolený vzduch a za necelou hodinu nás autobus zavezl na opačný konec ostrova, do Maspalomas, které je vzdáleno od metropole Kanárských ostrovů přibližně 40 km. V noci panoval v městečku Maspalomas naprostý klid, ubytovali nás v jednom z bungalovů s malou terasou a bazénem a přikrývka na posteli byla tak tenká, že jsem si ji spletl s prostěradlem, jako Helena Růžičková ve filmu Slunce, seno, erotika. Ráno po probuzení jsem neustále pozoroval neobvykle vysoko položené Slunce, vrhalo totiž úplně jiné stíny, zobrazit mapu v celém okně než u nás v Čechách.

Odložil jsem dlouhé kalhoty a teplou mikinu, co jsem měl na sobě v letadle, a z kufru jsem vybalil pohodlné šortky. Maspalomas (Gran Canaria) - duben 1995 Naštěstí měly šortky jen tkaničku v pase, každý den jsem jí musel totiž o kousek víc povytáhnout, když jsme opouštěli hotelovou jídelnu - tolik ryb, mléčných výrobků, ovoce a zeleniny, salátů a dresinků, zmrzliny, pudinků a zákusků na bohatě prostřených švédských stolech jsem dosud pohromadě neviděl, bylo tedy co ochutnávat. Z prostorné luxusní hotelové jídelny jsem se pak vykutálel jak tlustý Bobík z Myšpulínova čtyřlístku a nebylo vůbec snadné ponořit se do bazénu a udělat pár temp. Plaval jsem, zázemí bungalovu v Maspalomas (Gran Canaria) - duben 1995 no to se nedá říct, spíš jsem se rochnil jako vánoční kapr ve vaně, v malém bazénku na zahradě bungalovu bungalovy v Maspalomas (Gran Canaria) - duben 1995 a těšil se na nová dobrodružství, Las Palmas (Gran Canaria) - duben 1995 co nám přinese objevování krás ostrova. Las Palmas (Gran Canaria) - duben 1995 Půjčili jsme si na tři dny Opel Corsa, Tomáš usedl za volant a zamířili Palmitos Park (Gran Canaria) - duben 1995 jsme do hlavního města Las Palmas (Gran Canaria) - duben 1995 Las Palmas. Obtiskl jsem Las Palmas Frio Puerto (Gran Canaria) - duben 1995 na kinofilm pohřebiště vraků, Las Palmas Frio Puerto - pohřebiště vraků (Gran Canaria) - duben 1995 pak jsme navštívili Las Palmas (Gran Canaria) - duben 1995 městečko Agaete Agaete (Gran Canaria) - duben 1995 a podél Atlantiku západní pobřeží Atlantiku (Gran Canaria) - duben 1995 pozvolna pokračovali Puerto de Mogán (Gran Canaria) - duben 1995 do přístavu Puerto de Mogán. Puerto de Mogán (Gran Canaria) - duben 1995 Co rozhodně stojí za shlédnutí, Puerto de Mogán (Gran Canaria) - duben 1995 jsou písečné duny Maspalomas (Gran Canaria) - duben 1995 jižních pláží Maspalomas. Maspalomas (Gran Canaria) - duben 1995 Kontrastují s modrou oblohou, tmavě modrým oceánem, a snad jako každý, kdo se poprvé vypravil k moři, jsem tu nezapomněl ochutnat, zda je mořská voda opravdu slaná. Slaná je, to je fakt, asi jako silně přesolená polévka.

Co by si tu asi počala Maruška v pohádce Byl jednou jeden král? Obhájila by zrovna tady, že je sůl nad zlato? Sůl byla všude kolem nás. Doslova na každém kroku. Stačilo si olíznout zápěstí po koupeli. Nebo nabrat do dlaní trochu té polévky z nekonečného zeleno-azurového oceánu. Sůl, nesůl, Jolana si klidně čte svou beletrii a je to úplně přesně jako doma. Palce u obou nohou přetáhla přes druhý prst a s rozkoší s nimi zahýbala, věděl jsem, že je spokojená. Maspalomas (Gran Canaria) - duben 1995

Ale ne tak docela: "Chtělo by to kávičku, chtělo by to kááááávičkuuuu," pro jistotu zopakovala. Nechávala přípravu kávy čistě na mně. Klára s Tomášem se také nenechali dlouho pobízet, za pět minut bylo prostřeno, Klára se tak podivně zašklebila, nejdřív při pohledu na hrnek, pak při pohledu na mě... "Co je, Kláro? Ty myslíš, že je od Žida? To bych si troufnul, co? No jo, fakticky, to je teda pachuť!" Podezříval jsem plechovou dózu s naší českou kávou, co jsme si vezli s sebou, ale z dózy se linula příjemná vůně. Napadlo mě, zda tu není příliš chlorovaná voda, nebo znečistěné vodovodní trubky, ale nic takového. Teprve od našeho zájezdového průvodce jsem se dozvěděl, že v Maspalomas většinou putuje vodovodními trubkami (částečně) odsolená voda mořská. Takže sůl doslova na každém kroku. Teče i z vodovodu! A pak tu propagujte legendární pohádku s Janem Werichem a Milenou Dvorskou! Museli jsme nakupovat balenou vodu v PET lahvích a ta byla dokonce dražší, než krabicové červené víno.

Velice zajímavý byl pohled na měsíční srpek. Měsíc ubýval odshora dolů měsíční fáze (podrobnosti viz tento odkaz na pdf) a ne, jako u nás v tomto ročním období - zprava doleva. Nebylo tedy pro mě zatěžko pochopit, proč se na vlajce Mauretánie, vlajka afrického státu Mauretánie jejíž břehy omývá Atlantický oceán nedaleko odtud, vyjímá měsíční srpek přesně takový, jaký jsme tehdy na večerních procházkách podél pobřeží pozorovali.

Kdo z Vás na Kanárech nikdy nebyl a domnívá se, že je to tropická destinace, kde se vaříte ve vlastní šťávě a v noci se tu nedá spát, tak to jste vedle jak ta jedle! Tahle zvláštní oblast se totiž vyznačuje specifickým podnebním klimatem. Po celý rok se tu nejvyšší denní teplota pohybuje kolem hodnoty 23 stupňů a teplota v noci obvykle neklesá pod 18° C. Můžete se do těchto exotických míst tedy vypravit v jakoukoli roční dobu a můžete si být jisti, že tu prožijete báječnou dovolenou. V prosinci i v červenci. Ale pozor na to Slunko. Opaluje i pod mrakem! Příjemné klima může svádět k dlouhodobému pobytu venku jen v plavkách, neměli byste zapomínat, že se nacházíte v zeměpisné šířce, odpovídající subtropickému pásmu obratníku Raka. Po dvou hodinách na břehu Atlantiku a pak na procházce podél pobřeží jsem se hned první den pod zataženou oblohou spálil natolik, až jsem se podobal malému růžovému selátku. vnitrozemí ostrova Gran Canaria - duben 1995 Takže jsem svou podobu s čtyřlístkovým Bobíkem dokonale ztvárnil. Tlusťoučkej a růžovoučkej! Přece jen jsme na tak prudké Slunce nebyli koncem dubna zvyklí, proto jsme pocítili úlevu botanická zahrada Palmitos Park - Gran Canaria ve vypůjčeném voze vypůjčený Opel Corsa a za volantem Jolana - cesta do vnitrozemí Gran Canaria návštěvou vnitrozemí - stoupáním do hor - k nejvyššímu bodu nejvyšší bod ostrova Gran Canaria - Pico De Las Nieves (2550 m n.m.) - duben 1995 ostrova Gran Canaria. Tím je Pico De Las Nieves nejvyšší bod ostrova Gran Canaria - Pico de las Nieves (2550 m n.m.) - duben 1995 a měří úctyhodných 2550 metrů. nejvyšší bod ostrova Gran Canaria - Pico de las Nieves (2550 m n.m.) - duben 1995 Což je srovnatelná výška s nejvyššími štíty ve Vysokých Tatrách, a to ještě musíte odečíst nadmořskou výšku úpatí těchto slovenských velehor, tedy zhruba 700 metrů nad mořem. (My jsme pochopitelně stoupali k nejvyššímu vrcholu ostrova přímo od hladiny moře.) Ten výhled! Jen si to představte, v takové výšce létají malá sportovní letadla a skrze mraky, které zakrývaly obzor pod námi, ne nad námi, ale pod námi - skrze mraky jste při troše štěstí nejvyšší bod ostrova Gran Canaria - Pico de las Nieves (2550 m n.m.) - duben 1995 zpozorovali siluetu sousedního ostrova Tenerife. nejvyšší bod ostrova Gran Canaria - Pico de las Nieves (2550 m n.m.) - duben 1995

Se vzrůstající nadmořskou výškou roste i vlhkost vzduchu a klesá jeho teplota, vyprahlá sopečná hornina se zazelenala, vnitrozemí ostrova Gran Canaria - duben 1995 kopce jsou zalesněné zdejšími typickými zakrslými borovicemi, vnitrozemí ostrova Gran Canaria - duben 1995 podobnými našim vysokohorským klečím. Zvláštní vůni borové pryskyřice si vybavuji i po mnoha letech, je naprosto jedinečná, vůně obřích sosen se mísí s vlhkým slaným vzduchem, vanoucím od mořského pobřeží.

Dobrodružná výprava za poznáním vrcholí - aquapark. Byl poloprázdný, tím pádem jsme si mohli dosyta užít všech skluzavek a vyzkoušet i ty nejhrozivější. Tyhle se nedaly překřtít jinak, než "trubky smrti" aquapark Gran Canaria - duben 1995 - rychlá jízda v uzavřeném potrubí je doslova děsivá a nečekaný náraz na vodní hladinu jak na betonovou desku nebylo možné pouhým pohledem odhadnout. Přišel tak rychle a znenadání, že jsem zdejší chlorovanou vodu musel ochutnat.

V centrální části aquaparku se nápadně vypíná světle modrá obří skluzavka, je docela nebezpečná, říká se jí "kulotrh". nebezpečný kulotrh - aquapark Gran Canaria - duben 1995 Po první jízdě tímto adrenalinovým sešupem jsem dospěl k názoru, že by se měl opatřit varovnou plastovou tabulkou, a divím se, že tuto nebezpečnou atrakci vůbec bezpečnostní technik povolil. Leda, že by tím technikem byla žena, nebo nějaký eunuch. Co to s vašima koulema pardon, varlatama udělá, ... přijďte si to vyzkoušet! Setrvačná síla a gravitace spolu s tenkým vodním sloupcem na povrchu tobogánu ten váš typický mužský orgán nejprve přicucne k podlaze a pak ... důmyslná mučírna - utrhne - neutrhne - podle toho, co vydržíte. Ale zdejší aquapark není naštěstí jen o kastraci a adrenalinu. Vedle kulotrhu zaujal své místo jeden z mých nejoblíbenějších tobogánů, aquapark Gran Canaria - duben 1995 tam se svezete pěkně pozvolna, v žádné křeči, těžiště těla zleva doprava, zprava doleva - lyžaři a skejťáci by řekli "nirvána". Zatímco se Jolana slunila, vyběhl jsem kopeček k nájezdu na tobogán aspoň padesátkrát.

Třetí dobrodružnou akcí byl maturitní ples Markéty Srbové z Pazderny. Konal se v kulturním domě v Kněževsi a po deseti letech, co již uplynuly od mého tanečního kurzu v kladenském Domě kultury Hutník, jsem opět vstoupil na parketovou podlahu. Nikoho jsem naštěstí nepošlapal, jen jsem mírně ohluchl z dunění reproduktorů a přiotrávil se cigaretovým dýmem. Po půlnoci opustila jeviště dechová kapela a na pódiu se objevili dva nápadní obtloustlí muži v pestrobarevných overalech. Vypadali jak batolata, co se chystají do postýlky s ochranným žebrováním, ze které nelze vylézt. Nikdo je neznal, bylo to jejich premiérové vystoupení, zato dnes jsou již známou stálicí na hudební scéně. Kdo je to? Kdo asi, samotný slavný Maxim Turbulenc Virbulenc. Maxim Turbulenc

Ale odvahu měla ta přerostlá mimina. Veřejně vystoupit na maturitním plese a konkurovat zaběhnuté konzervativní venkovské kapele - museli si hodně věřit. Bylo to svérázné, bylo to však od srdce. Lidé v zaplněném sále sice po sobě nevěřícně pošilhávali, co to jako má znamenat, kdo tuhle muziku objednal, ale žádné hozené rajče nebo vajíčko na pódiu nepřistálo. "Jede jede mašinka, kouří se jí z komínka, jede jede do dáli, veze samý kořaly..." a já mám před sebou usměvavou Markétu Srbovou, jak mě se stuhou přes rameno žádá o tanec. Připadal jsem si tu skoro jako v tanečních, tehdy jsem se také docela zamiloval do tanečnice Ivy, co byla rovněž o půl hlavy vyšší. Markéta byla zdrženlivější a taktnější, oni to tak Býci mají, i když se zrovna ona narodila na rozhraní s Blíženci. Přesto z ní vyvěralo cosi fascinujícího, Markéta Srbová - červenec 1995 že bych v jejím objetí setrval klidně celý večer. Byla milá a zasloužila by alespoň pohladit po vlasech. Alespoň to. Byla to druhá žena v mém životě, se kterou bych si dokázal představit vstávat, oblékat se, snídat u jednoho stolu, procházet se nad řekou, sekat trávník, popíjet čaj o páté, nebo třeba o sedmé, to je fuk, a třeba i vytírat saponovou vodou schodiště v domě. Dokázal jsem si to představit, ale neměl jsem dost odvahy to zkusit. Markéta byla jediná "Pazderňačka", kterou jsem poznal už na vodácké výpravě v roce 1993. Už tehdy mě něčím zaujala, z mé strany to bylo něco jako láska na první pohled, byla tak okouzlující, že bych jí nejraději celičkou zlíbal. Hezká byla, i když hezkých holek je všude kolem nás spousta, ale já vnímal hlavně srdcem. Cítil jsem uvnitř chvění, a to se mi tak často nestávalo. Nakonec jsem se však rozhodl jinak. Vlastně si ani dnes přesně nedokážu vybavit, čím mě upoutala právě Jolana, zato na první setkání s Markétou se rozpomenu v sytých pastelových barvách i po pětadvaceti letech. Kontrolovali jsme trupy pěti lodí u nás na zahradě před domem, Markétu sem přivezl autem Jarda Mezera spolu s Andreou Ralenovskou a obě dvě mi představil. Andrea byla legrační čertík z krabičky - promiň, Andy - byla také moc hezká, ale byl to pro mě zkrátka ten báječný čertík, se kterým si půjdu zatancovat, sjet divokou peřej, strhnout lavinu a svézt se po čerstvě napadaném prachovém sněžném koberci, ale Markétu jsem si představil v jednom okamžiku po svém boku tak, jako se umírajícímu promítá celý jeho předchozí život. Viděl jsem v jejich očích sám sebe a vnímal jsem z jejího nitra to samé. Měl bych být upřímný nejen k sobě, ale i k vám a k celému vesmíru. Sluší se to, ale o to tu ani nejde. Upřímností se čistí aura duše (nesmrtelného Ducha od nánosů bahna, co jej zaslepují.)
  Markétu Srbovou jsem poprvé spatřil a najednou se všechno spojilo v jeden celek. Všechno do sebe zapadlo jak ty známé kostičky skládanky. Byla u nás doma s Andreou, s tím čertíkem, co tu vyváděl samé skopičiny, zatímco se ona tvářila jako víla. Její citlivost a něžnost mě odzbrojila, ale něco nechutného z mé odvrácené strany, z té měsíční šedi, mě drželo v poutech. Když se potkají dvě spřízněné duše, stane se něco velmi zvláštního. I přes ty odporné okovy jsem byl štastný a naplněný, když byla nablízku.
  Markéta Srbová je moje spřízněná duše, co se týče vztahu muže a ženy, v tomto případě vztahu partnerského. (Mimochodem, spřízněné duše mohou být i kupř. otec se synem, babička a vnuk, dva bratři a pod.) Je to moje druhá partnerská spřízněná duše ze tří, které jsem ve svém dosavadním životě potkal. Každé takové setkání bylo pro mě vždy podnětem k tomu vyslovit jedinou větu:
  To je ta pravá. Ta, se kterou si dokážu představit žít. Den co den. Abychom se nenudili, abychom každý den prožívali takový, kdy je nový, jedinečný, neopakovatelný. Aby měl život smysl a patřičný náboj. Pokaždé jsem to takhle cítil bez ohledu na to, v jakém modu operandi jsem se zrovna nacházel. Bez ohledu na to, co se dělo kolem mě.
  Moje tři spřízněné duše jsou:
       Eva Steinerová     Markéta Srbová     Janča Kadlecová  
Markéto, díky za všechno. Nevím, co bych měl ještě říct...

"Odmítáme ty, co nás milují, a milujeme ty, co nás odmítají." SENECA

Čtvrtým dobrodružstvím se stala jedna z nejkrásnějších vodáckých akcí, odjezd na vodáckou výpravu - 30.červen 1995 (Praha Hlavní nádraží) jaké jsem kdy organizoval, a sice, sjíždění Úhlavy a Berounky - pod tajuplným názvem

PÁDLUJ 95 !

Na jaře jsem se na Pazderně seznámil s bývalým členem jezdeckého oddílu, který se přiženil do Přeštic u Plzně. Jmenoval se Michal Jeřábek, měl přezdívku Kozel a bydlel v domku u rodičů jeho manželky, kde provozoval hospodu Zlatá husa. Shodou okolností v roce 1995 levně koupil 5 poškozených, ale mezi vodáky tolik oblíbených lodí Vertex, nechal je opravit, a tím pádem se pro naše další vodácké výpravy vyřešil nejpalčivější problém - drahý pronájem lodí z půjčoven. Kozel si rovněž upravil pro převoz lodí přívěsný vozík a byli jsme rázem plně soběstační.

Volba termínu pro letošní výpravu padla na první týden v červenci. Úhlava navíc protéká Přešticemi, jednu noc tedy můžeme přespat u Jeřábků, vyzkoušet Kozlovu hospodu a nikdo se nebude bránit tomu, umýt se ve sprše s teplou vodou.

Čtrnáct dnů před vypuknutím samotné akce, kdy už bylo téměř všechno přichystáno, ladily se jen poslední drobnosti. Na jídelním stole v kuchyni řepského bytu jsem měl rozložené malířské potřeby a třináct bílých bavlněných triček. Samotným malováním nápisů jsem figuroval jako most mezi energií pazderenského oddílu a rovinatou krajinou řeky Úhlavy. Byl to velice příjemný a vzrušující most, byl by však ještě působivější, kdybych se mohl alespoň na moment přenést do okolí řeky a zmapovat, co nás čeká. Tato snová představa se mi nečekaně během několika dnů vyplnila.

Ve středu 21. června, deset dnů před odjezdem, se telefonicky ozval můj strýc - postihly jej náhlé zdravotní potíže a poprosil mě, zda bych pro něj nepřijel autem. Tou dobou totiž pobýval se svou přítelkyní Annou Černou až v Domažlicích, přesněji řečeno, na kopci Svatý Vavřinec, nedaleko obce Stráž. Měl jsem zrovna několik volných dnů, na pracovišti jsem si nemusel ani brát dovolenou, mohl jsem tedy ve čtvrtek večer zasednout za volant vozu Fiat Tempra a směřovat do chodské metropole, klenotu jihozápadních Čech. Jolana mi přichystala velkou svačinu, do termosky brazilskou kávu a dobrodružná noční jízda mohla začít. Byl to můj nejkrásnější výlet autem, jaký jsem kdy absolvoval. Jednak jsem byl ve voze úplně sám, a pak jsem opouštěl Prahu po 22. hodině, a to velmi zeslábl provoz, ... na oslňování protijedoucími vozidly jsem byl zvyklý a na noční bdění rovněž. Měl jsem ke všemu za sebou několik nočních směn, byl jsem tedy na noční jízdu výborně připraven. Nikdo mě svou přítomností ve voze nerozptyloval, neřešil jsem ani žádný kontakt prostřednictvím mobilního telefonu, které v té době na našem území víceméně neexistovaly. Pouze celou noc, a i několik dnů předtím, lehce pršelo, což ve mně probouzelo ještě větší zvědavost, jak se dlouhodobé deštivé počasí promítne do průtoku vody v Úhlavě.

Směřoval jsem z Prahy do Plzně a odtud dále pokračoval do Přeštic a Klatov. První zastávkou mé noční dobrodružné jízdy byla obec Švihov, odtud jsme měli vyplouvat a já si vytyčil za úkol objevit místo, kde by se tu dalo tábořit. Žádné veřejné tábořiště tu totiž neexistuje, zbývalo tedy najít vhodnou louku, pokud možno ukrytou někde před zraky zvědavých čumilů, co by mohli být svou závistivostí nebezpeční. Ve Švihově jsem ujedl kus ze své svačiny a hodinu po půlnoci jsem již sledoval průtok řeky pod silničním mostem. Abych řekl pravdu, vypadal přímo hrozivě. Úhlava se v těchto místech dokonce rozvodnila a tekoucí voda v okolí mostu vydávala nepříjemné kvílivé a dunivé zvuky. Za mostem jsem objevil železniční viadukt, sjel jsem ze silnice na polní rozbahněnou cestu a právě na jejím konci se přede mnou otevřela velmi pěkná, za remízkem ukrytá louka, kde by se dalo první noc alespoň nouzově přespat.

Mohl jsem tedy spokojeně pokračovat v další cestě do Klatov a Domažlic, noční provoz kolem druhé hodiny ranní nebyl vůbec žádný a dokonce jsem ani za volantem neusínal, jen mě malinko znepokojovala rozvodněná Úhlava. Snad za deset dnů její průtok poklesne, podle předpovědi počasí by mělo být již pozítří slunečno a velmi teplo. (Jak se později ukázalo, předpověď nelhala.)

Za obcí Spáňov následovalo táhlé stoupání a na horizontu se záhy objevila cedule s nápisem DOMAŽLICE. Zhruba sto metrů odtud jsem před sebou zahlédl mihotavé červené světlo ruční baterky. Pomyslel jsem si, že to bude jistě nějaký opilec, co se motá na silnici, ale kdepak opilec. Policejní hlídka. Byl jsem však naprosto klidný. Téměř nové auto je po technické stránce v pořádku, žádný alkohol za volantem, jen káva a kus toho žvance. Připoutaný jsem byl a doklady jsem měl v pořádku. Zastavil jsem a stáhl od deště zamlžené okénko. "Dobrý večer, policejní hlídka. Prosíme Váš řidičský průkaz." "Jistě, samozřejmě, tady je", podával jsem mladým klukům v uniformách svoje doklady a vybavil jsem si přitom epizodu z Rokytnice nad Jizerou před dvěma lety. Že by zas nějaká habaďůra v podání Hanky Štefanové, co se náhodou potuluje v Domažlicích v overalovém pyžámku? Hanka tu tentokrát nestrašila, ale habaďůra to byla. "V pořádku, děkujeme, víte, my jsme Vás zastavili ne, kvůli kontrole dokladů, my máme na Vás jednu prosbu." V tu chvíli jsem zpozorněl. Aby měla policejní noční hlídka na řidiče PROSBU, bylo velmi neobvyklé. "My bychom potřebovali pomoct roztlačit naše policejní auto. Pomůžete nám?" To se mi tedy ještě nestalo! Abych v půl třetí ráno tlačil s policajtama jejich auto. Nakonec motor vozu naskočil, hoši děkovali, a já jen nadhodil, že jedu z daleka kvůli svému nemocnému strýci na jakýsi kopec Svatý Vavřinec. A oni na to: "Jé, to je dobře, že jste nás potkal, tady byste určitě bloudil a nenašel byste tu správnou silnici. Není tu totiž žádné značení a koho byste se touto dobou v noci ptal na cestu?" Chlapci naskočili do vozu a jeden z nich jen krátce doplnil: "Zapnem houkačku, ať to máte i s doprovodem, držte se za námi a budete tam raz dva." Mladí policisté mě skutečně vedli i s houkající sirénou kolem centra města až k té správné silnici, která mě úspěšně dovedla k cíli. zobrazit mapu v celém okně Andělé strážní v uniformách, i vy nade mnou, díky! Co bych si tu bez vás v tom bludišti počal?! S vaší pomocí všechno probíhalo hladce.

Skromně jsem posnídal, ujedl kus ze svých zásob jídla, co mi Jolana přichystala, před sedmou hodinou ranní jsme pak se strýcem mohli vyrazit k domovu a výdaje za spotřebovanou naftu jsem neřešil. Však mi to pan Zdeněk Fous někdy oplatí. Oplatil i s úroky. Zbytek naší rodiny v podstatě záměrně připravil o střechu nad hlavou. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. To si zapamatujte, abyste nejen důvěřovali, ale i prověřovali. A především naslouchali své intuici.

Propojení mezi řepským sídlištěm, mezi stolem s rozloženými bavlněnými tričky, s otevřenou lahvičkou hnědé barvy na textil a mezi úhlavskou luční krajinou se uskutečnilo. Měl jsem jakousi zevrubnou představu o skrytém koutu pro táboření ve Švihově a zároveň mě těšilo vědomí, že si možná někteří z nás ručně malovaná trička ponechají jako suvenýr a vzpomínku na týdenní plavbu, podobně, jako tomu bývá u fotografií ukrytých ve starých albech. Nebylo to mé zbožné přání, spíš jen skromná představa, se kterou jsem se však nečekaně konfrontoval. Bylo to o šest let později, v roce 2001, na návštěvě u kamarádky, která se některých našich vodáckých výprav zúčastnila.

Byla to vzácná chvíle a dojetí jsem se nemohl ubránit. Rita přede mnou otevřela, naprosto záměrně, svůj šatník a vyprostila z něj tři složená vyžehlená trička z vodáckých výprav. Lužnice 98. Vltava 99. Lužnice 2000. Vedle sebe. Co tričko, to jiné zážitky. Jak znám Ritu, kdyby plula s námi pokaždé, její hromádka složených triček v šatníku by se rozrostla ze tří na devět ručně malovaná trička na vodácké výpravy ...

PÁDLUJ 95 !

... první noc, zahájení vodácké výpravy Pádluj 95 poslední den měsíce června 1995 30. června 1995, vodní hrad Švihov na švihovské louce zobrazit mapu v celém okně skutečně naznačila, vodní hrad Švihov že bude celý týden slunečno, zobrazit mapu v celém okně a zřejmě, jako dosud, zůstanou pláštěnky ukryté hluboko v plastikové bandě. Povodňový stav na Úhlavě už dávno pozbyl platnosti, hladina řeky poklesla dokonce k ideálnímu stavu vody pro splouvání, pozoroval jsem tu poletující světlušky a těšil se na nové objevy přírodních krás, o kterých jsem dosud neměl ani zdání - snad jen z doslechu od Zdeňka Týče z Buštěhradu, co tehdy působil na Technickém dispečinku v hangáru F. Na jedné z mých pracovních návštěv tohoto pracoviště v zákoutí hangárové haly se mi pochlubil svými fotkami a zážitky z překvapivě nedotčené krajiny, kde za celý den nikoho nepotkáš, a kde je možné tábořit, kdekoliv tě napadne. Plzeň Bukovec 3.července 1995 Posezení u kávy se Zdeňkem Týčem za proskleným výhledem do hangárového prostoru bylo tedy tím prvním popudem k tomu, abych pazderňákům nabídl možnost splouvat řeku, vodáky víceméně opomíjenou.

První prázdninový den jsme plně vychutnávali hřejivých paprsků Slunce v krajině luk a remízků, potkávali jsme se tu s mnoha nesjízdnými jezy, co se sice musely přenášet, ale tentokrát poměrně snadno za pomoci malého, speciálně upraveného vozíku - dvoukoláku. Byla to na bílo natřená, tzv. "kárka", s demontovanou rukojetí, s molitanem obalenou vrchní částí kostry, aby na ní mohl trup lodi pohodlně dosednout. S pomocí dvou nafukovacích kol ji pak bylo možné přemístit tam, kam bylo třeba. Zajímavostí je, že to byla "kárka" darovaná od mé babičky, pořídila si novou a napadlo jí, že tahle by se mi mohla k něčemu hodit. A hodila se. Byla podobným prototypem, se kterým nás právě babička častokrát vozila s Lubošem Krejzou ke stehelčevskému koupališti. Za celý den jsme opravdu nepotkali jediného člověka, výjimkou byli pouze dva muži v létech, co na břehu u jednoho z jezů, nedaleko od zahrady jejich chalupy, odřezávali malou tenkou pilkou kmínek padlého keře. Řez jim zjevně neubýval, pila se dusila, zato jejich zaujetí dokázat nemožné překonalo všechna úskalí čerstvého neproschlého dřeva. Měl jsem takový dojem, že ačkoliv jsme tu působili značný povyk, kdy jsme přenášeli pod jez patnáct plastikových band a osm lodí, ti dva zarputilí důchodci ani nebrali na vědomí, že se kolem nich pohybuje vodácká výprava. A pěkně hlučná vodácká výprava, viď, Moniko!

Po chvíli zvuk pilky zmizel z doslechu a vnímali jsme pak už jen zpěv ptáků a cvrčků. Úhlava vás dokáže přivést k meditační náladě, a to se ani o žádný vnitřní soulad nemusíte překotně snažit. Stačí tu jen být a uvolnit se.

Jolana se uvolnila až dost. Přikusovali jsme tady chleba se salámem, někdo tatranky, a Jolana nezapomněla, tak jako loni, namáčet oplatky Disco - před vsunutím do úst - do říční vody. Obdivoval jsem jí. Že neměla sračku ani loni na Vltavě, ani letos na Úhlavě. Nabízela mi, to se ví, nějakou tu kulatou pochoutku namočenou do vody pod námi. Ale jak se znám, skončil bych s běhavkou po celý zbytek týdne. Nee, díky, zbašti si disco pěkně sama.

Zdeněk Týč měl pravdu, tábořili jsme, kdekoliv nás napadlo, Monika Dufková - vodácký kemp Liblín 6.července 1995 a teprve po třech dnech se zvolna zjevovaly první náznaky blížící se civilizace. Okrajová část městečka Přeštice, nedaleko od hospody Zlatá husa za odbočkou silnice směrem na Nepomuk. U Jeřábků na zahradě zobrazit mapu v celém okně vládla naprostá pohoda, popíjeli jsme pivo a kávu se šlehačkou, nastavovali tvář večernímu zapadajícímu Slunci a nedočkavě nahlíželi do krbu, kde se pekli pstruzi. Ten večer mohl být vskutku báječný, nebýt té ošklivé příhody se psem. Totiž, Kozlův novofoundlandský obří samec neustále zvědavě obcházel kolem, koho by svou přítomností potěšil. Byl ale dost nepříjemně cítit psím pižmem, až tak, že se mi z toho zvedl žaludek. Ten pes to vycítil, potvora, vybral si zrovna mě a v nestřeženém okamžiku ... docela se zdráhám popsat, co následovalo: Byl jsem v tu chvíli v předklonu a utahoval šrouby na výztuži jedné z lodí, a to byl pro "pejska" ten vhodný okamžik. Konečně jsem chápal, jak se cítí hárající fena, celou svou vahou šedesáti kilo mě povalil a... Milostná scéna sklidila takový úspěch, že se nikdo neměl k tomu veřejnou produkci přerušit a hlavního aktéra - psího milovníka uzavřít do jeho drátěného výběhu. Venca Černý se tak řehtal, že se málem zadusil rohlíkem.

Posledními kilometry po Úhlavě jsme nechali za zády plzeňské předměstí, pokračovali na soutok s Radbuzou a Úslavou, načež soutokem se Mží přijímá vodní tok docela nové jméno, které je každému z vás již dobře známo - Berounka. Skrze městské centrum jsme lodě převáželi autem a ukotvili je pak pod plzeňským pivovarem Prazdroj. Co bychom to byli za vodáky, kdybychom alespoň nenahlédli do prostor světoznámého pivovaru, kde se vyrábí zásadotvorné pivo takového věhlasu, o němž si troufám tvrdit, že je tím nejlepším na světě. Všichni znalci nahořklého plzeňského zlatavého moku dobře ví, že přímo v areálu pivovaru, na jeho rozlehlém nádvoří, se nachází restaurace Na Spilce. Posadili jsme se kolem poledne do těch liduprázdných prostor, hbitý číšník byl v mžiku u nás s jídelními lístky a za ním si k nám vykračuje další štíhlý, upravený chlapík v černých kalhotách a v bílé košili. Ale co to vidím, vždyť tento usměvavý sympaťák s námi včera popíjel pivo u Jeřábků na zahradě! A taky se řehtal, místo toho, aby mi pomohl na nohy a psího frajera uzavřel do klece. Byl to Kozlův švagr jménem Ruda, jinými slovy bratr Kozlovy manželky. Monika Dufková - vodácký kemp Liblín 6.července 1995

Sytý oběd s vychlazeným plzeňským pivem měl být posílením před nadcházejícími, ne zrovna příjemnými okamžiky. Zpočátku tomu nic nenasvědčovalo, snad jen ty ponuré, prazvláštní útvary podél pravého břehu, jakési suché padlé větve listnatých stromů a keřů, obalené řasou a travinami, seskupené do neobvyklého tvaru, jako by tu hnízdil nějaký obří, asi dvoumetrový ptakopysk. Stačilo jen naznačit, že mi tyto obří chuchvalce připomínají hnízda, a je tu rázem kandidát na volbu sloganu výpravy PÁDLUJ 95!:

TOTO HNÍZDO SI POSTAVIL ČLOVĚK!

Krajina kolem hnízd byla zašedlá a zašpiněná, škaredá, a patřičně ponurá a netrvalo dlouho, kdy se dokonce o slovo přihlásil podivný zápach. Nemýlím - li se, vyústění z městské čistírny odpadních vod. Zdroj smradu se neustále přibližoval a brzy o sobě dal znát i zvukem mísící se, šplouchající tekutiny - tak jste tu mohli nakonec onu "chuťovku" vnímat třemi smysly z pěti: čichem, sluchem a zrakem. Ovšem zážitek to byl vskutku přepychový - z trubky o průměru dva metry se řítila do vody nechutně páchnoucí směsice tekutiny s plavajícími žmolky, ještě štěstí, že jsme tuto hmotu nemuseli zakusit těmi zbývajícími dvěma smysly, tedy hmatem a chutí!

Ale co není, může být! Když být posraný, tak pořádně: Srazili jsme lodě k sobě, abychom mohli mezi sebou ve skupině nerušeně konverzovat, a nežli jsme stačili soulodivou formaci včas rozpustit a vyhnout se blížící se překážce, silný proud nás vtáhl pod obrovský padlý strom. Komplet nás to protáhlo smrtící skulinou, odkud již nebylo úniku. Všech pět lodí skončilo pod vodou, nejhorší na tom však bylo to, že jsem zrovna pár minut předtím otevřel svůj červený kyblíček s foťákem, hodinkama, zavíracím nožem, veškerou finanční hotovostí v kožené peněžence, ale hlavně!!! HLAVNĚ se třemi nafocenými filmy! Tak tahle krasavice se dodnes pravděpodobně válí na dně řeky Berounky. Touto cestou děkuji panu Strakovi, tátovi mojí partnerky Jolany, který je dnes již na jiné planetě a v jiném těle. Jistě si vybaví tu nešťastnou nehodu a rovněž okamžik, kdy mi za utopený fotoaparát neuštědřil žádný výchovný pohlavek, nýbrž mi zakoupil foťák stejné značky a dokonce i se 135 mm výměnným objektivem a výkonným bleskem. Ještě jednou díky, pane Strako, snad se brzy potkáme při lepší příležitosti... a budu Vám moci Vaši štědrost oplatit. Jakékoli pokusy cokoliv vylovit, byly marné, proud byl příliš silný a všude kolem spleť kořenů pobřežní vegetace. Takže jsme do "veselého zážitku" nakonec zapojili i hmat a chuť a smyslové poznání toku Berounky pod plzeňskou čističkou bylo rázem kompletní... Markétě Srbové se na vodu nechtělo, asi věděla, proč. Přiznám se, že jsem v den odjezdu, kdy jsem měl za úkol Markétu přemluvit a pomáhat jí narychlo s balením věcí a ukládáním do plastové bandy, cítil, že bych se nejraději tady posadil v kuchyni k dřevěnému stolu s pěkným výhledem do krajiny, nechal si od ní uvařit šálek čaje, díval se jí do očí, pohladil jí ve vlasech a třeba jí i políbil, kdyby o to stála. Ani bych se odsud nehnul, fakticky. Tak jsem to tehdy cítil a tak to také tady po těch dvaceti letech napíšu, nemám co skrývat.

Po deseti kilometrech už nebylo sice po zápachu ani vidu, ani slechu, ani hmatu, ani chuti, nikdo už si na smradlavou čističku ani nevzpomněl, byli jsme však po té nešťastné kolizi jak opaření. A to byl vhodný čas zahrát si alespoň nějakou hru. Přichystal jsem malý testík, abychom se pobavili a trochu rozveselili, a zároveň se o sobě něco dozvěděli. Kdo bude tipovat nejlépe, vylosuje si některou z výherních cen - pivo v plechovce, čokoládu, balík sušenek - výherní ceny jsem táhl s sebou ve své obří nafukovací bandě, která vážila,... no dost!

TAK TEDY, PUSŤME SE DO TOHO... (jméno, příjmení a e-mail vyplňte jen fiktivní, aby se test mohl spustit)

Předpokládám, že Monika Holečková není těhotná, to by asi každého překvapila.

Čtyři nejlepší si vylosovali nějakou z cen a hra měla kupodivu velký úspěch. A to včetně poslední otázky, s níž jsme Moniku Holečkovou málem uvedli do rozpaků.

Na tuto hru navázalo i další zábavné pozdvižení, byla to Erotická bojovka. Následující den jsem v místě pro táboření, poblíž vesničky Darová, brzy ráno rozvěsil po lese fáborky a nalepil na stromy kartičky s lechtivými otázkami:

TAK TEDY, PUSŤME SE DO TOHO...

Procházka v lese od fáborku k fáborku byla ranní rozcvičkou před snídaní a nějaká erotika? Ta nikoho nevzrušovala. Maximálně Katku, kterou odpověď C u otázky č. 23 "Co je to ejakulát" vzrušila natolik, že nemohla popadnout dech. To pravé vyvrcholení přišlo s vyhodnocením maskota výpravy, největšího sympaťáka a nejhezčího úsměvu: Venca je jedním z platných pracantů, a že si v anketě vysloužil titul SYMPAŤÁK VÝPRAVY PÁDLUJ 95, asi nikoho nepřekvapilo. A koho jsme volili adeptem na NEJHEZČÍ ÚSMĚV? Jednoznačně zvítězila KLÁRA, směle jí ovšem konkurovaly Markéta, Monika Dufková a Katka, a dokonce i Martin, který na anketní otázku ohledně nejhezčího úsměvu odpověděl JÁ. A maskot výpravy PÁDLUJ 95? Tím byl téměř všemi hlasy zvolen kříženec kokra s jezevčíkem jménem KRYŠTOF.

Každá vodácká výprava by měla mít svůj odpočinkový den. Tak, jako to bývá zvykem v zimě na horách, kdy se ve středu nelyžuje a namísto namáhavé fyzické činnosti se čerpají síly na další dny, i tentokrát jsme se rozhodli prožít jeden volný den na rozlehlé louce pod hradem Krašov a trávit veškerý čas koupáním, konzumací dobrého jídla, hraním her, anebo docela obyčejným poleháváním v trávě a klábosením.

A jak vypadal nejodpočinkovější den za všech nejodpočinkovějších dnů, je možné dočíst se zde - v úryvku z kroniky výpravy PÁDLUJ 95:

PÁTEK 7.7.1995 Odpočinkový den

aneb kopce a rokliny, pole a lučiny – bez mapy a busoly poznáváme okolí

Byl to skutečně Odpočinkový den, který asi málokdo zažil.

Hurá, půjdeme na hrad, budeme se koupat, odpočinkový den se začíná naplňovat budeme se válet...jíst a pít, no prostě se náramně budeme flákat. Kdo by o tom pochyboval, toho uklidním: "Dnes nikam neplujeme, klidně třeba celý den prospi." Nádherný slunečný den, kdy oblohu zdobí pouze sluneční kotouč, začneme snídaní, ranní koupelí a příjemnou procházkou podél řeky.

Směřujeme ke Krašovu a v lese je docela příjemně. Odpočinkový den se začíná naplňovat. Podepsali jsme se do návštěvní knihy hradu Krašov, Kryštof vyloudil od zdejších dětí kus chleba se salámem a teplota vzduchu překročila třicet stupňů. Nejvyšší čas vrátit se k řece a jít se koupat!!! "Ano, ano, samozřejmě", přesvědčila mne Katka, "vrátíme se, půjdeme ale tudy, lesem, kousek po modré, pak podél potoka, až dojdeme do obce Hlince. Tam nakoupíme potraviny, posedíme v hospodě a odtud je to podle mapy k jezu asi jeden kilometr." "A cestou lesem budeme sbírat houby a uděláme si fantastickou polívku", doplňuje Katku Jolana.

Vydáváme se tedy na cestu - ovšem, podle nijak zvlášť podrobné mapy, kterou si navíc nemůžeme vzít s sebou, protože je svými rozměry 2 x 3,5 metru do kapsy docela neskladná, a především plechová a napevno zazděná do země. Obraz mapy bychom si však měli zhruba zapamatovat zobrazit mapu v celém okně - v podstatě postačí držet stále směr chůze na jihovýchod - tak nějak to tehdy Katka odpočinkový den se začíná naplňovat říkala ...

Jolana s Klárou vedou skupinu a po chvíli překročíme potok. Aha, to je ten, odkud se napojíme na modrou značku, jak říkala Katka. Teplota vzduchu ale neustále nebezpečně vzrůstá, blíží se jedenáctá hodina a vedro se už začíná projevovat mírnou formou dehydratace. Tomáš zkouší, co vydrží jeho poškozený meniskus, koleno neustále silou ohýbá, jinak to ani nejde, když musíme střídavě šplhat do prudkých kopců a slézat, někdy se skoro koulet, do údolí. Nejvyšší čas jít se koupat!

"Nejvyšší čas jít se koupat," jsem se snažil vyslat do éteru, ale všichni byli jak závodní hřebci. S klapkami na očích vzhůru do kopce! Na plný plyn! Cesta lesem nemá konce, pořád se střídá kopec a údolí, nakonec jsme se museli prodrat maliništěm a suchými jehličnatými větvemi, abychom stanuli na jeho konci. " Že by už konečně Hlince,?", sípu, ale kdepak. Před námi se rozprostřelo v celé své kráse pole se vzrostlou pšenicí, silně, velmi silně, ba přímo hustě zarostlé lepkavým svízelem.

Jdu jako první, abych prorazil cestu ostatním, ale drsný lepkavý svízel mi jako smirkový papír rozedřel do krve stehna, a pokračovat jako první už prostě nemůžu. Vystřídal mne Kozel, ten se pořád ještě paří v dlouhých džínových kalhotách, a na Slunci je snad padesát stupňů. Dokulhali jsme z posledních sil k pokraji dalšího lesa, kde jsme se na chvíli usadili ve stínu. Odtud je vidět jakási obec, ovšem vzdušnou čarou vzdálená dobré čtyři kilometry. A samozřejmě postavená na kopci. Nechce se mi věřit vlastním očím. K tomu všemu příšerně pálí krvácející šrámy na nohou, připékané slunečními paprsky a zalité potem. Vedrem nemohu pomalu ani dýchat, za mnou se belhá Kryštof, občas padne do stínu, kde chvíli leží, když ale vidí, že se nehodlám zastavit, zoufale se opět zvedá a pajdá za mnou. Musíme to nějak zvládnout, přece tady nezhebneme! Ke všemu mě začínají nepříjemně pálit záda, sundal jsem totiž tričko, abych měl v čem držet nasbírané houby. Naštěstí brzy opět zapadneme do lesa. Les není ale zdaleka tak romantický, jak by si někdo mohl myslet, tady je třeba sejít z šíleně prudkého krpálu, prodrat se kopřivovým polem, mělkou bažinou, která alespoň na chvíli ochladila nohy, ale obalila je tučným bahnem. Kryštofa musím přes bahno přenést, zapadl by tu po krk.

... A potom absolvovat po kluzké stráni stejný krpál směrem nahoru. Jdeme s Kryštofem napřed, raději přidám do kroku, abychom už konečně byli ve vesnici, chudák pes, koupíme si konečně něco k pití. Lesní úsek tentokrát pokračuje po rovině, ale po stech metrech musím Kryštofa vzít do náručí a přešplhat přes kamenité skalisko. Jiná cesta tu nevede a připadám si jako horolezec. Už mne tu snad ani nic nepřekvapí. Skalisko končí opět u pšeničného pole, které se tentokrát obešlo bez toho protivného svízele, tudy se dá projít poměrně snadno. Na konci pole se ale objevil proužek lesa a stačí pohled dolů, abych zjistil, že tento svah se bez horolezeckého náčiní sejít nedá.

Další úsek v pšenici je občas zpestřen svízelem, bolest ale už nevnímám. Po takovém půl kilometru je konečně vesnice na dohled. Jenže podle polohy Slunce se obec nachází přibližně severozápadním směrem, nějak se mi to nechce líbit. Tohle tedy nemohou být Hlince. Půjdeme raději více na východ. Kdybych tehdy věděl, že jsem měl jít po silnici doprava,... ale pozdě bycha honit. Namísto silnice jsme s Kryštofem vstoupili do dalšího lesa mezi husté kopřivy. A pálí jako ďas - už abychom byli venku.

HA - co to je! To snad není možný! Jsme kolem dokola pohlceni pšeničným lánem. Dva kilometry přes pole, kde je svízele více, než pšenice. Uvažoval jsem, že snad půjdu po rukou, ačkoliv to neumím, občas jsem musel Kryštofa přes ten hustý porost přenést a doslova v šoku jsem se vyplazil na asfaltovou silnici. Asfalt tu pomalu tím vedrem teče proudem, Kryštofovi se do něj boří pacičky, ale nevzdáme to, takový kousek před cílem! Stoupáme do kopce, vesnička na dosah, na křižovatce jsme na chvíli zastavili, abychom oba popadli dech, a vtom se k nám blíží autobus. A v něm sedí zbytek výpravy. A autobus zastavuje. HURÁ!!!

Usmál jsem se na řidiče a povídám: "Dobrý den, děkuju..."
Řidič na to: "Počkat, máte na toho psa košík ?"
"Cože???!!!, tenhle unavený pes přece nikomu neublíží, sotva leze. Košík nemám..."
"Tak necestujte!"

A milý řidič mě vykázal z autobusu, ve kterém kromě zbytku výpravy seděli jen dva neznámí lidé. Přidal plyn a zmizel v dáli.

Markéta věděla, proč raději zůstat doma. Uvařit si čaj, v poklidu posedět, se Sluncem nad hlavou posekat trávník, projít se k Salvátoru a třeba natrhat do vázy kytici vlčích máků a modrých chrp. odpočinkový den se začíná naplňovat Život přece není jen o dostihové honičce. Nemám pravdu? Život je zkrátka takový, jaký směr mu udáme.

A tak tady v hřešihlavské rezervaci, v té neskutečné divočině, zbytečně ztrácíme čas. Poučení bylo drsné, a to odpočinkový den ještě neskončil. Kňučící Kryštof na prahu hospody okamžitě padl únavou pod stůl a honem se něčeho napít. Bodejť ne.

Katka si zakoupila na cestu čokoládovou tyčinku značky ZORETKA a na chvíli opustila zahradní stůl. Toho musím patřičně využít. Vyjmul jsem původní náplň a do prázdného obalu jsem nasoukal kousky několika hořkých hřibů, které jsme omylem nasbírali. A já blbec je ještě nesl v tričku. Katka málem tyčinku snědla,...to bych přeháněl, nesnědla, ale dobrých deset minut ji žmoulala v ruce, než jí došlo, že někdo bez dovolení původní obal vycpal zmačkanými hořkými hřiby.

Obešli jsme poslední venkovské stavení, míjeli husté seschlé křoví jako připomínku vrcholného léta, a pak se před námi rozevřel úzký úvoz. Malé políčko, na jehož kamenitém povrchu vůbec nic neroste, leda, že by tu sázeli, pěstovali a sklízeli kamení. Docela rád bych poznal toho, kdo si dal tu práci, a naprosto rovný terén pečlivě strojně uhrabal jak podle vodováhy. Byl tak precizně uhlazen, že špičkové fotbalové hřiště je proti němu hrbolaté. Ale to nejlepší na konec - na povrchu statisíce kamenných oblázků velkých jako pěst.

U posedu se rovinatý ráz krajiny začíná měnit a zpočátku pozvolný svah náhle získal neschůdný úhel klesání. Zatravněný povrch se pod nohama změnil v kluzkou dráhu, pokračovat lze už jen směrem dolů, ale ve sjíždění po zadku nám brání ostré kameny, zamaskované v trsech dlouhých travin. Jediným možným řešením pohybu v tomto nebývalé klouzavém terénu je poskakování od stromu ke stromu, tedy konkrétně od akátu k akátu, jejichž trny se samozřejmě nezapomínají zapichovat pod kůži. "Konec útrap se blíží, vytrvat!!!" Už jsem dokonce zahlédl i vodní hladinu, jenomže Venca se po jednom z kamenů nešťastně smýkl a jeho ostrá hrana prořízla na Vencově lýtku hlubokou krvácející ránu.

Všiml si nás mladý pár s dítětem a žena ochotně běží pro známého lékaře, který shodou okolností posedává u stánku s občerstvením. Lékař vzápětí stanovil diagnózu (tu ostatně rozpozná každý) a ránu je nutno okamžitě zašít. Nepřejte si však zažít ty reakce majitelů dvaceti rekreačních chalup, nebyl jsem totiž schopen během necelé půl hodiny nikomu z nich vysvětlit, že by bylo zapotřebí Vencu dopravit co nejdříve na pohotovost. Požitý alkohol po vydatné vepřové pečeni totiž posloužil jako dokonalá výmluva. (Musíte si uvědomit, že v té době neexistovaly mobilní telefony, a že nejbližší telefonní aparát byl odsud vzdálen několik kilometrů.) Nakonec jsem přece jen zastavil svým tělem projíždějící Ladu, tentokrát se řidič na alkohol vymlouvat nemůže! Mezitím, co Vencu v rakovnickém špitálu ošetří, koňáci ze sebe setřásli únavu z dostihového závodu hřešihlavským bludištěm a přichází odpočinkový večer. V tu chvíli se však zdálo, jako bychom snad neměli v nohách vyprahlý den plný Slunce, skalisek, bažin, svízele, kamení, potu a krve ... On nás, proboha, snad ten drsný den ještě více nabil!

Byla to hra s anketními otázkami. Každý si je přečetl a předem tipoval, zda dotyčný v daném úkolu uspěje, nebo ne. Hodnotil se pak poměr správných tipů a ti, co nejlépe dokázali odhadnout výsledky zábavného večera, si zas mohli pochutnat na nějakých dobrůtkách, co jsem měl stále ve své obří nafukovací plastové bandě. Jednotlivé disciplíny uvádím zde:

Dokáže Markéta odhadnout teplotu vody v řece? Ano, s přehledem stanovila teplotu povrchové vrstvy vody na 20 stupňů Celsia a nemýlila se ani o půl stupně. Jak často se dívá Klára do kalendáře, potvrdilo její marné vzpomínání na jména, začínající písmenem R. Z devatenácti jmen v kalendáři si Klára vybavila pouze sedm, což nemůžeme uznat jako vyhovující odpověď.

Kryštofovi jsem vsunul do tlamičky hrací kostku, to mi nedalo moc práce, on je takový vděčný hráč, jen nechápal, proč tak bedlivě sledujeme pohyb kostky, která mu z tlamičky vypadla - zaznamenávám platné číslo čtyři - tedy sudé a Kryštof si svou kostku může už klidně rozkousat. Monika Holečková a nůžky - to nelze spojovat dohromady. Monika by si byla schopná ustřihnout článek prstu, jen abych uznal její neúspěšný pokus vystřihnout z papíru kolečko, trojúhelník, čtverec a kosočtverec. Podařilo se jí vystříhat jen čtverec a trojúhelník. Kolečko už nedostříhala a jak vypadá kosočtverec, si nedokázala vybavit. (Zaslechl jsem jakousi poznámku, že kosočtverec Monice rádi někteří mládenci připomenou.) Monika Dufková a slepičí vejce, to byla perla večera, tentokrát bylo cílem vejce rozmáznout o její dlaň. Monika si k tomu ale oblékla pláštěnku a navíc nedala Kláře žádnou šanci – chytla hozené vejce s přehledem, aniž by se sebeméně nakřáplo! Paráda! Monika dokonce chytla i druhé vejce, kterým jsem po ní nečekaně mrštil ze zálohy, asi je fakt dobrá, zřejmě ze slušnýho oddílu... A vejce nyní použijeme při výrobě houbové polévky. Do polévky je také třeba přidat cibuli. Tu nám nakrájí Kozel. Pochopitelně, že přímo bravurně. Už jste viděli, jak krájí cibuli vyučený kuchař? Concerto grosso! A abychom věděli, kdy vynikající houbovou polévku smíme začít konzumovat, Klára musí vydat pokyn výstřelem poplašné patrony z pistole, tedy jen symbolicky, protože bychom vzbudili spící okolní rekreanty. Kláře jsem předložil již vystřelený náboj, který v limitu deseti sekund zasunula do zásobníku, a naprázdno zmáčkla spoušť.

Tomáš si připravil svoje hodinky a Katka už udatně přežvykuje jako býložravec, bublinu nafoukla a kdo si napsal k otázce č. 1 ANO, získává bod. Markéta vyjmenovala sedm českých řek a říček a na další by si byla jistě vzpomněla, ovšem v časovém limitu jich zkrátka 10 nestihla. Michal oblékl Jolanu levou rukou v limitu úplně v pohodě a jak jsme se bavili? Takto. Michal Bocek obléká Jolanu jednou (levou) rukou

I přesto, že Michal Jolanu oblékl, nebylo jí zrovna nejtepleji, ona se pak zahřála svou cigaretou. Dokouřila tak tak v limitu, ale je pravda, že si svou cigaretu řádně vychutnala a nikam nepospíchala, což ani nebylo cílem této hry. K další atrakci jsem si zápalku bez hlavičky vytáhl samozřejmě já (POZOR - nechtěně, protože jsem musel posloužit Monice Dufkové, coby model raněného.) Venca neustále pokřikoval, aby mi tu ruku doopravdy přerazila, aby to bylo věrohodné, ale ještě že se tak nestalo, pomocí badmindtonových raket mě totiž namísto fixace zlomeniny Monika doslova zamotala do klubíčka. Pak přišel na řadu Pedro a role hajzláku. Je to zřejmě Pedrova oblíbená disciplína, navíc přišel na zajímavý nápad a Moniku Holečkovou si po rychlém omotání odnesl v kokonu do svého stanu.

Venca rozpoznal pohlaví. Tedy pohlaví osoby, která napsala na list papíru Vencovu adresu. Venca správně určil, že Michal je TRANSVESTIT. Jolana se marně snažila vhodit minci do čtverce, Bára se také moc nevyznamenala, zpočátku si pletla papírovou vlaštovku s čepicí, ale nakonec přece jen cosi vzlétlo. Markéta, která po absolvování své první disciplíny vypila několik půllitrů piva, marně zkouší stoj na hlavě. Uznáváme až pátý pokus a raději včas toto trápení ukončíme, aby se obsah jejího žaludku neobjevil mezi námi. Markéta je však velká bojovnice, jen tak se nevzdávala a pokusila se ještě, mimo soutěžní kolo, o stoj na hlavě nejméně šestkrát, naštěstí bez újmy na zdraví a následných žaludečních obtíží. Jak si Katka poradila s krmením hladového Vency hrstí piškotů, můžete posoudit sami, samozřejmě úspěšně, za což k otázce č. 19 patří ANO.

A Tomáš se teď vyřádí. Všichni muži mu tiše závidí, nicméně to nic nemění na faktu, že Tomáš má na polibky jen 10 vteřin, což je zoufale málo. Cože, Tomáši, že ten limit mám prodloužit? Tak fajn, zopakujeme pak ještě jedno kolo bez časového limitu a bude to dokonalá, ovšem "legální a soutěžní", milostná avantýra. A teď jen doplním, že Tomáš poskakoval od jedné ke druhé a stihl je políbit všechny, ale jestli se tomu dá říkat polibky ... jestli se tomu dá říkat polibky... Martin nezná morseovku, můžeme tedy u otázky č. 17 napsat NE, zato Bára umí obstojně holit. Nezapře praxi z nemocnice, oholila mne velmi dobře a dokonce v limitu, ale oholit jiné partie, Báro, nežli obličej, zásadně odmítám! Pedro měl se zavázanýma očima rozpoznat právě Báru podle rukou mezi ostatními dívkami, jenže namísto Báry šlo o dlaně Moniky Holečkové. A moc nechybělo a vybral si mě nebo Kozla, oba jsme se totiž mezi děvčata nenápadně vetřeli. Napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdybychom jako další soutěžní disciplínu zvolili rozpoznat dívky podle chodidel. Lehly by si pohodlně vedle sebe tak, aby byly vidět jen obě plosky a nic víc. Docela těžká úloha, co? rozpoznat dívku podle chodidel není vůbec snadné, jestliže jsou vidět nohy pouze od kotníků, a pochopitelně není vidět obličej ani zbytek postavy - zkuste si to někdy

Vencu, který se asi nejvíc tady chechtá, vzápětí umlčím pivem. Kozel, pivoznalec, nabídl Vencovi ze tří možností, ale ten se nedal oklamat. Bezpečně poznal plzeňský Prazdroj a za odměnu si jej mohl dopít. Bohužel pivo značně zteplalo, takže Venca zlověstně prskal. Monika Holečková nerozpoznala kapodastr na kytaru, ani poté kozlův technický nůž, zato v oblékání je zdatná. Michal skepticky prohodil, že se Monika doma neoblékne ani za půl hodiny, ta jej však přesvědčila o opaku.

Venca vydržel stát na jedné noze po dobu dvou minut, no, bylo to tak tak. Zkuste si to někdy. Pak měl Tomáš rozpoznat poslepu Katku ohmatáním obličeje, ale ani náhodou, domníval se, že jde o Jolanu. Kdyby zabrousil rukou trochu níž, vzhledem k nezaměnitelné velikosti Katčina poprsí by měl úlohu o mnoho snazší.

No a Martin nás všechny překvapil. Mysleli jsme si, jak se nebude namáhat, aby udržel na pádle tenisák, a on se ještě při tom dloube v nose. Záchvat smíchu všem vzápětí způsobil Kryštof, kterého jsem připravil na chytání klacíku. Vymrštěný klacík Kryštof sice zaregistroval a pak se za ním i rozběhl, jenže zakopl o šňůru Vencova stanu, zamotal se a ztratil stopu. Pokus jsme neuznali pro překážku v cestě, opakovali jsme jej, a pak už tedy píšu k otázce č. 34 ANO. Na úplný závěr dnešního blbnutí bude Bára vytvářet masku indiánského válečníka. Na Tomášovi. Se zarudlým čelem a bradou, se zelenými tvářemi a oranžovým nosem vypadá zdařile, možná, že je připraven k filmování na Barrandově. Báře dílo uznáme za povedené.

Hráli jsme si jako malé děti. Byly to ptákoviny pro zasmání, ale nevěřili byste, do jaké hloubky se ten nezapomenutelný večer propracoval. Každý si z něj něco odnášel, cílem bylo žít a prožívat přítomný okamžik, jeho jedinečnou krásu bez ohledu na to, zda zrovna Tomáš bude líbat holky na tvář, nebo jestli si Monika vzpomene, jak vystříhat z papíru kosočtverec. Každý si svůj úkol, dílek skládanky plnil s radostí a my se přistihli, že dokážeme naplno žít. Člověka opravdu dokáže potěšit pouhá maličkost, jak mi to napsala moje spřízněná duše a největší životní láska. Zásadní však je uvědomit si, že každý z nás je duší celistvou, že jsou všichni svou podstatou stejní, že své vnitřní bohatství touží s druhými sdílet. Všichni tvoříme jeden celek a každý z nás prožívá v danou chvíli něco jiného. Každý z nás se do společné tvorby připojí svým dílem a vytvoříme gigantické dílo, aby se z něj mohli radovat všichni. Donekonečna.

Předposlední den jsme hru s velkým úspěchem a nadšením dohrávali hra "Motovidlouš" - Darová 4. července 1995 a takto to probíhalo: Postaví na sebe Martin během pěti minut 5 plastikových padesátilitrových band? Ačkoliv skeptičtí jazykové tvrdí, že Martin nemá šanci, s přehledem pětibandový komín za hlasitého povzbuzování sousedících neznámých vodáků během dvou minut stojí. Martin mistrně využil zdejšího svažitého terénu s krátkým prudkým srázem, bandy začal stavět pod kopcem a vrchol vyvýšeniny posloužil ke vztyčení těch posledních dvou. Kdyby měl bandy stavět na sebe na rovném terénu, pravděpodobně by neuspěl. (Každou disciplínu jsem si při tvorbě soutěžních otázek pochopitelně doma vyzkoušel a pět band se mi na rovině na sebe postavit nepodařilo.)

O tom, zda je pro Kláru snadné pohovořit s neznámým mužem na téma obsazených pánských toalet, asi nikdo nepochyboval. Klára se na tento úkol přímo třese a když oslovila osamělého, velmi plachého mládence, ten chudák rozpačitě a nechápavě odpověděl, že neví, že asi pánské toalety nejsou momentálně obsazené. Jen se tak podivně tvářil, myslel si snad, že je Klára uklízečka a čeká, až se kabinky konečně vyprázdní? A zdalipak Michalu Bockovi zezelená detekční trubička na zjištění přítomnosti alkoholu v jeho útrobách? Všichni do jednoho vsadili, že ano, a trubička zůstala žlutá. "Co to je ?! Ty švindluješ, nebo co ?!" opřela se do Michala Zlá Teta Klára. "Dyk tu saješ nejmíň hodinu tu broskvovou vodku, kombinuješ to s pivem a trubička nic, jo ?! Ty si do trubice funěl nosem, nebo bůhví, kams jí strčil. Nešvindluj! Pavle, pocem, dej mu jinou trubičku a koukej na něj, čím a kam to vlastně fouká!" Michal raději, aby nebyl nadále perzekuován, trubičku zasunul do náústku tentokrát tím správným koncem, načež hráškově zelená barva trubičky a bledá barva Michalova obličeje připisují k otázce č. 23 ANO.

Že Jolana rozdělá oheň třemi zápalkami, kterými může zapálit libovolné množství papíru, o tom není pochyb. Ha, ha, ha,... kdo tentokrát na Jolanu sázel, mýlil se! Nejen, že jí papír uhasl a nedbale vyrobené třísky zůstaly pouze vyuzené, třetí zápalkou si popálila prsty. Nerad bych, aby to vyznělo tak, že právě Jolanu hodlám veřejně zesměšnit, pouze jí to nevyšlo a mohlo se to stát komukoli jinému. Jolana byla totiž manuálně zručná a rozhodně se o ní nedalo říci, že je to nějaká nešika. Ostatně, moje mamka má dodnes na ni památku - pletené kuchyňské chňapky, které již v naší domácnosti slouží přes dvacet let. Oheň nakonec musel založit Kozel, škrtnutím jediné zápalky, a posezení u táboráku nám všem zpříjemní různé vychlazené nápoje, dokonce i káva, případně zakoupené dobroty v kiosku, a někomu polní vojenská lopatka. No jo, to už je tak, Michal Bocek kope zákop, do kterého se posléze uloží. Ale kdepak, Michal sedí klidně dál na karimatce a popíjí pivo.

A JAK VLASTNĚ SPRÁVNÉ TIPOVÁNÍ VÝSLEDKŮ SOUTĚŽNÍCH DISCIPLÍN DOPADLO?

Vítězem se stala Bára se svými šestadvaceti správnými tipy.

Zítra ti Báro někdo, koho si vybereš, zaplatí oběd v hospodě.

K tomuto jen doplním, že nadcházející den v hospodě U Rozvědčíka, kdy jsme skoro pozapomněli na vítěze ankety a tuto výhru, Bára při placení vyjmenovala servírce, jaké všechny dobroty spořádala, a že platit nebude, že zaplatí třeba, třeba, ... třeba Pavel. Servírka nechápavě zírala, co to hrajeme za hru, a nevěřila svým očím, když jsem doopravdy vytáhl peněženku, a za Báru zaplatil. A kdo je pozorný čtenář, tomu jistě neunikne, že se moje peněženka i s celou hotovostí potopila za plzeňskou čtvrtí Bukovec, nedaleko čističky odpadních vod. Ve skutečnosti jsem tedy platil penězi ukrytými v Jolanině peněžence.

Rok dobrodružných výprav 1995 však ještě nekončí, přichází na řadu pátá dobrodružná výprava. V pravém slova smyslu nebyla výpravou dobrodružnou, měla charakter naopak zklidňující a léčivý. Vydali jsme se s Jolanou, pouze my dva a náš pes Kryštof, do kopců Českomoravské vrchoviny, byli jsme po celý týden ubytovaní v budově radarového pracoviště Řízení letového provozu na vrcholu Buchtova kopce, poblíž západního okraje obce Daňkovice, zobrazit mapu v celém okně nedaleko Žďáru nad Sázavou. Týden slunečného počasí Vysočina nedaleko Buchtova kopce - září 1995 v okouzlující krajině Vysočina - září 1995 byl, mírně řečeno, houbařským absolutoriem. Vysočina - září 1995 Po příjezdu a ubytování Vysočina - září 1995 v dvoupokojovém bytě jsem Jolanu doslova šokoval nálezem asi padesáti obrovských hřibů, a to jsem je sbíral pouze v okolí radarové stanice, Buchtův kopec - září 1995 po dobu dvacetiminutové procházky s Kryštofem. Devět skal - září 1995 Za několik dní jsme tu nasbírali nakonec tolik hub, že v sušené formě zaplnily zhruba třetinu kufru vozu Fiat Tempra. Počasí Vysočina - Devět skal - září 1995 se nám mírně pokazilo teprve až ke konci pobytu mlhavými opary, přece jen byl konec září Vysočina - září 1995 a své kralování Vysočina - Malínská skála - září 1995 již plně převzal podzim. Vysočina - vrchol Buchtova kopce - září 1995 Náladu nám však pozvedla milá návštěva Tomáše s Klárou, Tomáš Jandečka, Klára Kvasničková a Jolana Straková - září 1995 s nimiž jsme pak zavítali k některým architektonickým památkám zdejšího kraje.

Když už jsme v tom roce dobrodružných výprav, jedni naši velmi dobří známí, nebudu je raději jmenovat jejich pravými jmény, říkejme jim třeba Vojtěch a Alžběta, v něm prožili nevídanou epizodu s dobrodružnou příchutí. Pojmenujme ji tedy dobrodružnou akci č. 6. Ačkoliv je šestka často považována za symbol negativity, zvrácenosti, postavení vzhůru nohama - hlavou dolů, přece jen lze z této události vyvodit pozitivní závěr. O jakém štěstí lze mluvit v souvislosti s touto příhodou? Myslím, že jednoznačně o tom jednom: O POUČENÍ.

Cestou z Prahy na Pazdernu Vojtěch projížděl po frekventované silnici pro motorová vozidla, jejíž název byl dlouhou dobu R7, dnes se jedná o dálnici D7. V té době byl v úseku mezi ruzyňským letištěm a obcí Kněževes uzavřený jeden jízdní pruh v důsledku tvorby nového asfaltového povrchu. Pohybovala se tu různá těžká technika, tou nejnápadnější byl samozřejmě klasický obří parní válec. Tedy válec, poháněný nikoliv vodní párou, nýbrž naftou. Cestou z Pazderny zpět do Prahy, už po setmění, si Vojtěch povšiml, že staveniště je sice opuštěné, ale že některá pozemní technika zůstala na svém místě, jaksi bez dozoru. Zastavil na chvíli u krajnice, aby obhlédl terén, a skutečně, obří válec nebyl nikým střežen. Proč se Vojta tolik zajímal zrovna o tuto supertěžkou techniku? Inu, napadlo ho, co kdyby se v noci vloupal do objemné palivové nádrže a odsál hadičkou její obsah do připravených kanystrů. Jeho bílé Volvo náš velmi dobrý známý, zde v příběhu pojmenovaný jako Vojtěch, vlastnil podobný model vozidla značky Volvo by tak mohlo jezdit několik stovek kilometrů na kradenou naftu. Ještě téhož večera se s Alžbětou vypravili na lup. Na místo se dostavili pro jistotu až kolem půlnoci, což je víceméně jistá hodina, kdy tu nikoho ze stavební firmy nebude možné zastihnout. Navíc značně poklesne provoz a případnému nebezpečí z podezřelých, kolemjedoucích vozidel, bude snazší čelit. Akce zpočátku probíhala podle plánu, v tu dobu byl skutečně minimální provoz, jen jednou se mihl kolem policejní vůz, Alžběta tedy pro jistotu Vojtěcha varovala a oba se raději i s kanystry vrhli do silně zaprášeného křoví podél silničního příkopu. Policejní vůz kolem sice projel bez povšimnutí, odnesl to ale oděv v podobě roztržené bundy a kalhot a rozsáhlou výzdobou několika velkých skvrn mastného prachu a šmíru. Vojtěchovi se nakonec podařilo demontovat ochranný kryt na trubce od nádrže a dokonce bez újmy na zdraví nasát tekutinu, která vzápětí začala plnit připravené kanystry. A že jí bylo požehnaně! Jeden z kanystrů Vojta okamžitě nalil do nádrže zaparkovaného Volva a spolu s ním ještě všech pět ostatních dvacetilitrových barelů naplnil až po okraj.

Akce se již blížila svému završení, stačilo jen odnést naplněné kanystry do auta, nastartovat a zmizet odtud. Hodinu po půlnoci tu bylo možné zaslechnout pouhé zvuky polní fauny, provoz nebyl vůbec žádný, dokonce se ani Policie neobtěžovala projíždět podruhé kolem, Vojtěch s Alžbětou tedy šťastně, i když s poněkud potrhaným a silně znečištěným oděvem, nasedli do vozu, a hurá domů! Po deseti ujetých metrech však motor vozu zaškytal a bylo po jízdě.

Strastiplnou cestu domů nočními linkami MHD v silně zašpiněném oděvu, se špinavýma rukama, s nevraživými pohledy spolucestujících, snad není třeba popisovat. Horší je důvod, proč motor zaškytal a odmítl pokračovat v činnosti. Vojtěch totiž namísto nafty z palivové nádrže nasál do trubičky znečištěnou užitkovou vodu, která sloužila jako zátěž dutého ocelového válce na válcování horkého asfaltu. Odtažení nepojízdného vozidla a vyčištění veškerého palivového systému přišlo našeho milého Vojtěcha na pěkných pár tisíc korun.

Závěr tohoto roku patřil sedmému dobrodružství. V průběhu jedné slunečné říjnové soboty jsme pomáhali překládat starší bobrové tašky na střeše stodoly ranč Málkov u Berouna www.rancmalkov.cz koňské farmy Málkov u Berouna, kde jsme loni trávili silvestrovský večer. Ze střechy se nikdo nezřítil, ani neutrpěl jiný úraz, pokrývačská práce byla však vykoupena pěknou dřinou a pohybem v usazeném stoletém prachu mezi střešními latěmi. Za odměnu jsme silvestrovskou taškařici mohli zopakovat s ještě větší razancí, Klára Kvasničková na Málkově s větším počtem světlic a raket a opět, jako loni, Jolana na Málkově jsme si tu připíjeli v upraveném Petra (Utopenec) na Málkově interiéru staré stodoly pro dva tucty pozvaných hostů. Alice Skalski na Málkově

Půlnoční odpočítávání se plynule přehouplo do roku 1996, roku mrazivého, ale především deštivého.