Kachňák 1985 Kachňákovy listy z památníku jsem koncipoval jako dobíječ energie. Abychom se mohli nadechnout, zastavit a zamyslet. Honza Nedvěd kdysi vzkázal světu, že: "... z korun stromů bude Manitou se dívat, jak to vedem, a jak vést to chceme dál." Popisovanému období osmdesátých a devadesátých let dvacátého století jsem vtiskl odpovídající font Bohemian typewriter. Imituje text psacího stroje, což byl tehdy nástroj, kterým se vyřizovala běžná korespondence, a jehož typický nezaměnitelný zvuk jste zaslechli snad v každé kanceláři.

Textovou pasáž doplňují fotky, jež se z té doby dochovaly, a jak to tak bývá, a jak zpívá v jedné ze svých písní Wabi Daněk, těm fotkám nijak neuškodil čas. Čas inkasovat chodil kolem nás...

Narodil jsem se uprostřed období tzv. "reálného socialismu", v kladenské porodnici. Pokud se mě ovšem budete ptát na místo narození, uvádím Buštěhrad - viz pohled do mapy: (nebo do této prostornější mapy). zobrazit mapu v celém okně Pochází odtud Jiří Krampol, Buštěhrad je úzce spjat se jménem Ota Pavel, který tu trávil své dětství, svého času v Buštěhradě vzkvétal barokní zámek s přilehlým parkem. Severozápadní okrajová část obce sice vzhlíží k nevzhledné hlušině, nechvalně proslulé pod názvem Buštěhradská halda, Buštěhradská halda je dnes již zarostlá a vypadá spíš jako stolová hora, tyčící se za buštěhradskou školou nedaleké kladenské hutě a doly však zajišťovaly obživu mnoha šikovným a zdatným rukám. Kladenské ocelárny POLDI byly ve své době světoznámým výrobcem ocelových slitin, od konstrukčních ocelí, až po kvalitní žárupevné a žáruvzdorné materiály, nebo ocel třídy 17 - Anticorro. Poldi Kladno a Buštěhrad si snadno vybavíte, až budete brát do ruky nerezové kuchyňské příbory a nože, Nože značky Thomas jsou v podstatě jediné, které dnes využívám. Jedná se o speciální sérii celonerezových nástrojů - výborně se drží v ruce, dobře se s nimi pracuje, snadno se umývají a nehrozí poškození rukojeti, jak to často bývá u vícedílných výrobků. Spojení praktičnosti, elegance, funkčnosti a trvanlivosti v jednom kusu nerezové chromniklové oceli. někteří z Vás mají v těle kloubní náhrady, někomu pomohly ocelové šrouby a dlahy zpevnit zlomené kosti. Z nerezové oceli se vyrábí i skladovací tanky na mléko, zařízení pro potravinářský, chemický, farmaceutický a stavební průmysl, setkáváme se tedy s těmito výrobky, bez výjimky, každý den...

V Buštěhradě bydleli moji rodiče, pocházeli z rodin, jejichž domy byly od sebe vzdálené pouhých 130 metrů. zobrazit mapu v celém okně Tuto oblast jsem si vybral pro svou inkarnaci - genetiku těla a životní prostor, který mi vyhovoval, abych zde prožil život podle svých představ. Moje tělesná schránka byla počata na Štědrý den a narodil jsem se v den, kdy slaví svátek Zlata. Zřejmě jsem byl pro své rodiče a prarodiče očekávaným zlatým pokladem, co má nějakou spojitost s narozením malého Ježíška :-) Každopádně jsem si vybral ke zrození časoprostor, a rodiče takové, aby výsledný efekt byl pro mě tou nejlepší volbou. S odstupem času si jen zpětně potvrzuji, že bych nechtěl žít v jiné rodině, a že bych svou volbu neměnil.

Ze čtvera ročních cyklů mám nejraději podzim. Ve dnech podzimní rovnodennosti jsem se narodil, znamení Vah je pochopitelně obdobím vyváženosti, rovnováhy polarit, fáze klidu a relativního odpočinku, což je na této planetě, co ji lze přezdívat „planetou vzhůru nohama“, nesmírně důležité.

Zamiloval jsem si zimu se všemi jejími podmanivými kouzly, proměnu krajiny zakryté sněhovou poduškou, vánoční čas, kdy lidé alespoň na pár dnů zapomenou na tu honbu za materií, a vzrušení z hlubokého prašanu v lesním průseku, s výhledem do spící zasněžené země.

Jarní rovnodennost je obdobím aktivity, kvetoucích pampelišek, sedmikrásek, kopretin, azalek, tulipánů, narcisů, krása živých bytostí má nejmocnější magii. A tím bych asi skončil. Letní období, ač to zní možná překvapivě a troufale, zrovna moc v lásce nemám. Zvlášť v poslední době, kdy extrémní výkyvy počasí a časté teplotní rekordy do plusových hodnot nutí každého z nás sahat až za hranice svých rezerv. Léto je pro mě čas vodáckých výprav a horských bystřin, kudy volně proudí záporné ionty, daleko od městských aglomerací plných výfukových zplodin snad té nejbláznivější technologie dvacátého a zdá se, že i jednadvacátého století – spalovacího motoru.

Na téma životního prostředí versus technický pokrok bylo již napsáno tisíce svazků, nebudu tu nosit pokácené dřevo nazpět do lesního porostu, jen se pozastavím nad tou dnešní uspěchanou dobou. Kam se poděl duchovní život? Kde je láska, tolerance, pochopení, empatie, nezištná pomoc, kam se vytratily tyto základní hodnoty, bez kterých jsou všichni lidé kastrovanými eunuchy? V jednom krátkém zamyšlení jsem zahlédl termín „osamělost v davu“. Hořkost z osamocení i ve zdánlivě „normálních“ rodinách, partnerských vztazích, v zaměstnání, ve společnosti.

Erich Maria Remarque kdysi prohlásil, že: „Člověk bez lásky je jako mrtvola na dovolené“.

Vážím si každého, kdo se řídí svým srdcem, kdo používá svou intuici a selský rozum, a kdo negativní myšlenky, co se mu občas v mysli zjeví, přebije těmi velkorysými a láskyplnými. Takoví lidé tu jsou. Jsou jako zrnka zlata v řece Otavě, hluboko ukrytá, ne snadno se hledají, není jich mnoho, na rozdíl od bežných kamenů a oblázků písku, a jsou nadějí pro všechna zatvrzelá srdce.

Motto pro dnešní den: