S Evou jsem se už nepotkal. V podobě, jakou jsem znal, už jsem Evu nikdy nespatřil. Neznamená to však, že tím všechno skončilo, a že odešla navěky. Je tu se mnou. Pořád. Den co den.
Eva Steinerová můj život změnila od základů. Jistě, nebyla to jen její zásluha, ale vstoupila do něj v okamžiku, kdy jsem se začínal probouzet. Nato jsem potkával bytosti přesně takové, jaké jsem potřeboval potkat. Loučil jsem se se starým pohledem na svět.
Je to strašlivý úkol, jít proti proudu. Jít vpředu s praporem poznání, sbírat střípek za střípkem, slepovat je dohromady a přivyknout růstu vibrační frekvence v sobě. Vyvíjet se zrychleným tempem a odhazovat slupky temnoty, co zaslepují duši tím odporným slizkým balastem. Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, to už jsme slyšeli tolikrát, ale od slov k činům je většinou tak daleko, že jen zůstávají prázdnými pojmy.
Vystavět ve svém nitru pevný základ, o který bych se mohl opřít, a o který jsem se také později doopravdy opřel, jsem měl příležitost na konci července roku 1992. Chystali jsme se vyplout na hladinu Lužnice, tentokrát však v poněkud odlišném složení, než tomu bylo v loňském roce na Berounce. Jak se to celé semlelo, si dnes už nedokážu vybavit, jen ten podivný pocit, co jsem před prvním vyplutím vnímal, nebyl klamný. Základ výpravy tvořili, jako obvykle, sourozenci Mezerovi. Oba dva jsou do jisté míry nezúčastněnými pozorovateli, co dávají druhým dostatek prostoru pro jejich vyjádření a sami si z toho berou svůj díl společné energie. Jako vždy zajistili nezištně pro většinu z nás potřebné vybavení včetně dopravy jejich vlastními vozidly. Pevný základ doplnili staří známí Tonda Nešpor s dcerou Pavlou a Ivan Zelenka. Ostatní už sebral čas a jako voda obrousil jim hrany, Wabi Daněk dobře ví, o čem je řeč, známé tváře čas kamsi odvál a vyrostly tu nové. Michal Zelenka, Marek Záruba, Pavel Müller, moje manželka Gábina, její kamarádka - spolužačka z kladenského gymnázia Olga Ducháčková, Hanka Štefanová z Hostouně a úplně nová, neznámá tvář, Daniela Ralenovská. Vyplouvali jsme opět ze Suchdola nad Lužnicí a každičké známé zákoutí, každý jez, každé tábořiště jsem se snažil porovnávat s těmi historickými událostmi první vodácké výpravy, byť tomu zas tak dávno nebylo, pouhých šest let. Bylo by to bývalo snadné porovnávání, i tentokrát nám přálo velmi příjemné slunečné počasí, nesprchlo jediný den, přesto jsem to celé vnímal, jako by mě někdo držel pod krkem. Přece jen však měla plavba po hladině mekky vodáků svůj význam. Předposlední den plavby, v Plané nad Lužnicí, v tábořišti "Na kopečku" přišel rozhodující okamžik. Dali jsme si s Gábinou definitivně sbohem. Výprava nebyla žádnou relaxací, něčím, co by bylo nadčasové, nebylo fádní, a nebylo plné prázdných záběrů pádlem v nějaké tekutině. Složení výpravy bylo poměrně nesourodé, jakoby rozdělené do párů či skupin, netvořilo silné energetické pole vzájemné součinnosti celé skupiny jako jednoho celku.
Psal jsem sice z této výpravy kroniku, bylo to však, jak se říká, "o ničem", po několika letech kronika upadla v zapomnění a nakonec shořela v ohništi na zahradě. Jediné, co by snad stálo za zmínku, a co vodácké putování okořenilo alespoň špetkou trpkého humoru, byl útržek z kartonové krabice s tajuplným nápisem PRHA. Váže se k němu pochopitelně vtipná historka, jejíž řádky tentokrát směřují k osobě Pavla Müllera. Výpravu jsme zakončili v kempu Lužničanka nedaleko Dobronic u Bechyně a veškerá plavidla jsme i s jejich posádkami ještě tentýž den převáželi zde již tolikrát zmiňovaným populárním vozidlem IMV 1000 k objektu chaty rodiny Mezerových u rybníka Valcha u Cetoraze. Pavel s Věrou se druhý den ráno chystali k odjezdu domů a za tímto účelem směřovali k hlavní silnici, aby se pokusili o úspěšný autostop. Někteří stopaři mívají často nad hlavou vztyčenou tabulku s velkým nápisem, kam směřují, aby projíždějícím řidičům usnadnili rozhodování, toho jste si už určitě někdy všimli, a Pavel se hodlal mezi takové odvážlivce zařadit. Utržený list ze světle hnědé kartonové krabice, o rozměrech tabulky přibližně A4, začal pracně popisovat nápisem, kam by s Věrkou rádi autostopem doputovali. Výraz „pracně“ tu nezmiňuji náhodou, Pavel totiž nápis zdlouhavě a namáhavě vymalovával čínským perem, tedy žádným výrazným fixem nebo vodovými a temperovými barvami. Dokážete si jistě představit, jak po únavném dvacetiminutovém malování nápisu Pavel vítězoslavně zvedl cedulku nad hlavu, načež Věrka jen stručně dodala: „Ale Pájo, vždyť jsi napsal PRHA a ne PRAHA!“
Pavel s Věrkou nakonec šťastně doputovali do PRHY (Pavel pochopitelně nápis PRAHA maloval pracně znovu), a domnívám se, že později spolu uzavřeli sňatek a žili v Lidicích v domě č.p. 149. Zatímco si Gábina víc a víc rozuměla s Ivanem Zelenkou a my si dali po vodácké výpravě navždy sbohem, musel jsem zamířit do prostředí, kde jsem si potřeboval odpočinout a urovnat si myšlenky, pobíhající jak zmatení mravenci před mraveništěm po ničivém krupobití. Kam až dospěl ovládací program mysli, zatímco se intuice od půlky března 1987 krčila někde v koutku, jsem teď viděl v zrcadle, a to jsem se do něj ani raději vůbec nedíval. To prostředí, co mi ve všem pomáhalo, byla příroda. Byl to nejlepší balzám, jaký jsem mohl zvolit. Kam by vedla cesta s Evou Steinerovou, těžko říct, nevím, zda by na ni byla připravena, i když mě intuice znovu táhla do její blízkosti. Nemohu to adekvátně posoudit. Každopádně pouhá maličkost, která mě měla v domovní poštovní schránce koncem loňského roku potěšit, se mi do rukou vůbec nedostala. A pokud dostala, tak si na tu událost vůbec nevzpomínám, neboť jsem řešil docela jiné starosti - překonat svůj vlastní strach, vyjít s pravdou ven a objasnit mé ženě i mamce své skutečné vnitřní city, touhy a tužby.
Musel jsem se znovu rozhodovat a tentokrát jsem raději zvolil kožené sedlo, pedály šlapek uzavřené klipsnami, pořádně jsem nahustil galuskovou výplň a uháněl do lesů a do strání. A do trávy, kde sestra rosa večer brečí. To zpívá Žalman. Byl jsem s přírodou velký kamarád, dokázala mě pohladit sluncem vyhřátým babím létem. Ani jsem si neuvědomil, že slavím narozeniny. Znenadání se u nás zas objevil Jarda Mezera, ten věděl, kdy na náš domovní zvonek zazvonit, zatímco Martin Hanzlík byl tím zrádným raráškem, Jarda Mezera vždy přinášel radost a uvolnění. A tak se stalo, že jsem koncem září také zvonil na domovní zvonek, ale nebylo to u Mezerů, nýbrž v Lichocevsi, na konci ulice směrem do rozlehlých řepných lánů jen malý kousek za tuchoměřickou letištní přistávací drahou. Hledal jsem znovu nalezený příběh, jak se mi energetické pole snažilo sdělit, že se přece už dlouhá léta dobře známe. Viděli jsme se v současné podobě sice jen několik dní, ale ten dojem, že Danielu znám již odkudsi z minulosti, mě rozhodně nenechával na pochybách. Byl jsem znovu šťastný, stačilo jen být, nic jsem nepotřeboval, byl jsem prostě šťastný. Chtěl jsem se jen sdílet.
S Danielou jsme se scházeli téměř denně a energie mezi námi proudila, že by bylo zbytečné to nějak podrobněji popisovat. Byl to vztah spíš přátelský než milenecký, ona byla v partnerském vztahu s mým bývalým spolužákem z kladenské strojárny, naštěstí si mě ten kluk nedokázal vybavit, byl sice ze stejného ročníku, ne však z naší třídy. Jenže to mělo háček. Daniela s ním nezažila to, co bychom mohli definovat splynutím duší, ostatně, neměla by sebemenší důvod trávit zrovna se mnou překrásné chvíle v přírodě, v lese, na louce, ale i v rušných pražských ulicích. A to dokonce i v průběhu noční služby na Interně na Karlově náměstí, kde pracovala jako zdravotní sestra.
Jeden z mála nejsilnějších fluidálních zážitků mého současného života byl náš společný výlet do Českého Krumlova. Měl jsem pocit, že se snad nemůžeme rozpojit, a teď nemám na mysli fyzické spojení, cesta autobusem a vlakem byla jak ze snu a celý den jsem skoro nic nejedl. Nemusel jsem jíst, neměl jsem vůbec hlad, zásobovala mě vyvibrovaná vnitřní energie do vysokých kmitočtů. Celý víkend byl do zlatova vybarvený, to babí léto, co jsem se o něm již zmínil, bylo naprosto dokonalé! Hřejivé a takové, jak si představuji ideální podnebí - ani horko, ani chlad. Měli jsme s sebou jen jeden spacák. Žádný stan a pochopitelně žádný sjednaný nocleh v nějakém hotýlku či penzionu, chtěli jsme spát spolu pod širákem. Navečer se ale zatáhlo a krátká bouřková přeháňka nás zahnala nedaleko nádraží do malého sídliště k vzrostlým tújím. Zatímco jsme se tam krčili už docela promoklí, všimla si nás paní v přízemí protějšího domu. Komu z vás se někdy přihodilo, že by dva cizí mladé lidi jedna opuštěná starší paní nechala ve svém dvoupokojovém bytě přespat? Nebyla tam volná postel, leželi jsme ve spacáku na koberci, ostatně, celou noc jsme stejně nespali ...
A ráno den jak malovaný. Po dešti ani stopy a Babí léto opět v plné záři lesku. Od vlakového nádraží je Krumlov jako na dlani a připadá mi, že je ze severní strany historické městské jádro s dominantou zámeckého areálu mnohem působivější. Fantastický pohled! Propadáte se tudy prudkým svahem, táhlé kamenné schody lemované stromořadím vás bezpečně dovedou až k cíli a mezitím, co klopýtáte po žulové dlažbě, se můžete bezpečně rozmyslet, zda odbočit k renesančnímu nádvoří, nebo pokračovat Latránem až k řece. Nebo na náměstí. Anebo k dalšímu mostu přes Vltavu, odkud konečně pochopíte, že se nejkrásnější česká řeka kolem centra obtáčí, jak zakroucená žížala.
Večerní kouzlo a přitažlivý půvab krumlovského pozdního léta jsme završili dvěma folkovými koncerty v zámecké zahradě - před budovou panské jízdárny a v parku kláštera Zlatá Koruna. Živá vystoupení Honzy Nedvěda a Žalmana v nadšeném a roztouženém publiku, pod širým nebem, tohle tu už nikdo z nás nebude mít možnost znovu prožít. Doba je jiná, prostředí je jiné. Řekl bych, odlidštěné. Rok 1992 byl folkový se vším všudy. Dýchalo to na mně ze všech směrů, ať jsem se vydal kamkoliv. Vždycky jsem skončil někde v lese, pod sosnou, na osadě, u ohniště, mezi trampy, mezi lidmi, co si přírodu zvolili za svůj domov. Zapadl jsem mezi ně. Zapadl jsem tam, jako dílek Puzzle, co tam chyběl. Na konci září, při příležitosti narozenin Honzy Nedvěda, vychází v roce 1992 třetí album Brontosaurů, s názvem Sedmikráska. Možná, že jsme se s Danielou energeticky, myšlenkově či telepaticky - chcete-li, podíleli částečně na jeho repertoáru. Třetí písnička, s názvem Večerka, je tak trochu i o nás, o našem vztahu. Díky za hezké chvíle, Danielo, díky, Honzo, za písničky, které nám měly co říct!
Na rok 1992 se váže ještě jedna zajímavá vzpomínka - a sice - podnikli jsme spolu s kolegy z ČSA pětidenní výlet do Vysokých Tater. Letadlo mělo mezipřistání v Bratislavě, tam jsme poobědvali v restauraci přímo na hradě a zbývalo několik hodin času na procházku městem, prohlédnout si část městského centra a zavítat do, již tolik známé a proslulé, kavárny na mostě SNP.
Mezipřistání v Bratislavě nebylo tak nudné, že by nebylo o čem psát. Procházka městem mezi památkovými skvosty byla poutavá, to jistě, zajímavější je však nevídaná epizoda s bakalářským nádechem, která jistě vaši bránici dokonale rozhýbe:
V roce 1986 se můžete dočíst o tom, jaký povedený kousek se vydařil Zikmundovi na vodácké výpravě Lužnice 86, když v tábořišti Harachovka hodlal použít místní WC. Já se té nevšední příhodě s vyškrabanou sukýnkou na symbolické dívčí postavičce ve dveřích dámských toalet řehtal snad nejvíc ze všech. To jsem však ještě netušil, že se sám stanu o šest let později aktérem příhody s podobným námětem, a že moje tvrzení o Zikmundově "zvláštní krevní skupině C, potažmo WC," bude možné rozšířit i na mojí osobu.
Ta příhoda se seběhla v uzavřeném proskleném prostoru tranzitní haly bratislavského letiště, kde po pasovém odbavení cestující vyčkávají na odlet svého letadla do cílové destinace. V ten den, koncem září, byla tranzitní hala příjemně osvětlená odpoledním Sluncem, někteří popíjeli kávu, posazeni na barových stoličkách, ostatní se většinou rozvalovali na pohodlných polstrovaných křeslech, povídali si, nebo si četli pasáže z denního tisku. Využil jsem této příjemné relaxační atmosféry a zapůjčil si od Petra Čermáka bateriový holicí strojek, abych se zbavil čerstvého strniště. Ráno jsem ve spěchu před odletem z ruzyňského letiště holicí proceduru jaksi nestihl a škrábací strniště na tvářích a pod bradou já děsně nerad.
Bateriový strojek světoznámé značky Braun byl velmi kvalitní, údajně holil velice spolehlivě, těšil jsem se tedy, až jej na vlastní kůži vyzkouším. Za tímto účelem jsem se odebral k pánským toaletám. Nezamířil jsem však k nejbližšímu zrcadlu, nýbrž přímo k jedné z buněk s keramickou WC mísou, abych zde zároveň vykonal velkou potřebu. V sedě jsem pak mohl v poklidu krouživými pohyby po tváři nechat pracovat úchvatný výrobek, co na něj běžela v televizi masivní reklamní kampaň.
Zatímco strojek bzučel v jedné uzavřené kabince, z prostoru od umyvadel s velkými zrcadly se občas ozval ženský hlas, doprovázený dětským křikem. Zdálo se mi podivné, proč na pánských toaletách slyším dětské a ženské hlasy, ale nevěnoval jsem tomu tolik pozornosti, zřejmě jsou hlasy slyšet zvenčí pootevřenými dveřmi. A tak jsem si nerušeně užíval dokonalého německého stroje. Byl jsem naprosto spokojený. Na závěr jsem použil moderní splachovací zařízení komfortně vybaveného WC, otevřel dveře záchodové kóje a pak jsem zkoprněl. Přímo proti mně postávaly dvě mladé maminky, přibližně v mém věku, kolem pobíhaly tři malé holčičky a z pohledu těch mladých žen bylo naprosto zřetelně cítit, že se právě z kóje vysoukal nějaký úchyl, co si uvnitř ještě dělal dobře bzučícím análním robertkem.
To byl pohled! O to horší, že tranzitní hala byla uzavřená a ty mladé maminky neobvyklé setkání s podivným úchylákem možná nezapomněly za pár minut vyprávět svým partnerům. Nejraději bych na tom WC zůstal alespoň do druhého dne a vyčkal tam, až se odletová hala zcela vylidní. Nebylo kam se schovat, leda tak zalézt za barový pult pod sukni k obsluhující servírce, a to bych úchylácké vystoupení korunoval!
Jak snadné bylo stát se naprosto neúmyslně bratislavským letištním úchylem, bylo až s podivem, nyní je čas, abych objasnil, proč jsem se to octl na dámském záchodku: Okraj tranzitní haly s odděleným prostorem pro toalety a místnost úklidového personálu skýtal celkem pohled na čtvery bílé dveře vedle sebe. První z nich byly označeny stojící panenkou - naprosto jasné a zřetelné, že se jedná o dámské toalety. Druhé dveře byly otevřené dokořán a dalo se předpokládat, že se jedná o pánské toalety. Třetí dveře byly rovněž otevřené dokořán, ale přímo před nimi stála rozkročená uklízečka s mopem a kyblíkem a povídala si se svou kolegyní, která clonila pro změnu prostor před čtvrtými dveřmi. Obě dvě se velice hlasitě vybavovaly a svou robustní obtloustlou postavou naprosto vykrývaly prostor před třetími a čtvrtými dveřmi. Čtvrté dveře byly uzavřeny a na nich se skrze občasné pohyby kypré uklízečky dal zahlédnout nápis "Sklad upratovacích prostriedkov".
O čem přemýšlet, je to jasné, ne? První dveře dámské WC, druhé dveře pánské WC, třetí dveře uklízečky, čtvrté dveře sklad úklidových prostředků. Zamířil jsem do DRUHÝCH dveří a nenapadlo mě, že by to mohlo být jinak. Pánské toalety byly ale ty TŘETÍ dveře, zatímco druhé dveře jsou ....... !!!
Začátek října se vybarvil poněkud mlhavě. Tentokrát nemám na mysli obrazný termín, nýbrž ten skutečný, meteorologický. Mlhavá rána, nízká inverzní oblačnost, na horách sluníčko, u nás škaredě. Takové počasí člověka přibrzdí v externích vjemech a přidrží jej naopak ve svém nitru. Je čas na rozjímání, přemýšlení, meditaci. Vnitřní harmonii a klid. V nemocnici na Karlově náměstí, kde Daniela pracovala, jsem se seznámil s citlivým, až přecitlivělým mužem středního věku. Připravoval pacientům v malé kuchyňce pokrmy, v podstatě prováděl něco podobného, co my dva s Liborem ve vojenské nemocnici. V jedné z našich vzájemných konverzací přišla řeč i na malování pokojů a nakonec jsem měl možnost zavítat na venkovskou chalupu, kterou jeho rodiče kdysi zakoupili v Zákolanech. Nebyla to přímo typická lesní chata dřevěné konstrukce, byl to malý zděný přízemní domek, o velikosti 3+1, podobný tomu, v jakém bydleli moje babička a táta v Buštěhradě. Ke konci října jsme s Danielou jednu z těch navlhlých a polozatuchlých místností začali škrábat. Strhávat starou malbu. Široká špachtle zajížděla do několika vrstev malby dost hluboko a odkrývala postupně její různobarevné odstíny, střídala se tu modrá se zelenou a okrová, dokonce byl patrný i vzorek válečku. Odkrývali jsme další a další metry na příčce mezi kuchyní a obývacím pokojem a v průběhu práce jsme se dozvěděli, že v tomto domě se narodil bývalý prezident Československé socialistické republiky, Antonín Zápotocký. Rodina Zápotockých tu bydlela za první republiky a teprve později si zakoupili v Zákolanech větší dům, na jehož průčelí byla v 70. letech umístěna Zápotockého pamětní deska. Odkrýval jsem tedy s vrstvami malby i kus historie a mohl jsem si tak připomenout dětství a mládí prezidenta republiky, co mezi těmito zdmi prožíval dny šťastné, i ty méně radostné.
Jaké dny byly pro Antonína Zápotockého radostné, nevím, zato si dokážu vybavit naprosto zřetelně jeden z nejradostnějších dnů v mém životě. Byl to ten nejkrásnější dárek k mým 24. narozeninám, jaký jsem si mohl přát. ☻
Daniela měla poslání zdravotní sestry v krvi. Bylo jejím životním krédem a naplňovala jí touha pomáhat svým bližním v nouzi. Jistě vás tedy neudiví, že se narodila ve znamení Ryb. V souvislosti s pobytem v nemocničním prostředí si vzpomínám na jeden docela unikátní počin: Ve svých osmi letech jsem si prožil ne zrovna příjemnou operaci krčních mandlí v lokální anestezii, navíc pobyt v nemocnici nepatřil k těm, co bych si je rád vybavoval den co den. Mé chmury při pobytu na lůžku se však pokusila zaplašit třídní učitelka, jmenovala se Pařízková. A povedlo se jí to naprosto dokonale. Dodnes jsem jí vděčný a kdybych jí to mohl nějak oplatit, udělal bych to. Vlastně jsem to udělal. Měl jsem ve druhé třídě na vysvědčení samé jedničky a myslím, že jí to potěšilo víc, než kdybych donesl dárkový koš a kytici karafiátů. Soudružka učitelka Pařízková byla již v důchodovém věku a zorganizovala docela unikátní akci. Rozdala spolužákům čisté, nepopsané papíry formátu A5 a na vytržený list z linkovaného sešitu měl každý z nich popsat formou krátkého slohového cvičení, co je ve škole, v Buštěhradě a v Lidicích nového, zajímavého k vidění, jak se na můj návrat z nemocnice těší, takže výsledkem bylo excelentní dílo dvaatřiceti popsaných listů, každý v originálním pojetí a vystižený jedinečným způsobem a písmem. Bylo to rozhodně milé a nečekané překvapení, něco jako dubnový Štědrý den. Děkuju Vám, paní učitelko, ať jste tam na nebesích šťastná, s láskou na vás vzpomínám.
Co vysíláš, to se ti znásobeno vrací, to dobré, i to špatné
zní základní duchovní pravidlo. Náš společný přítel, jemuž jsme se s Danielou chystali vymalovat domek v Zákolanech, bydlel v Lazarské ulici, v jednom z činžovních domů. Jeho rodinu jsem v roce 1992 navštěvoval, pomáhal jsem těm starým lidem alespoň svou přítomností, vlídným slovem, pozorností, byť by se mohlo zdát, že se jedná o pouhé maličkosti. Člověka zkrátka dokáže potěšit i pouhá maličkost, viď, Evo! Odplata za tu "maličkost" se mi vrátila po 13 letech, kdy jsem jí nejvíc potřeboval. Pomohl mi v nesnázích člověk z druhého konce republiky, který měl "shodou okolností" právě v Lazarské ulici pronajatou kancelář. Ve stejné ulici, a dokonce ve stejném domě. Jen o dvě patra níž.
Jmenoval se Igor Tomášek, ten byt se nachází v centru Opavy, mimochodem jen pár desítek metrů vzdálený od kina Mír a bydliště paní Evy Steinerové, která si objednala v naší firmě sestavit stolní počítač.
Vánoce. Jedny z nejkrásnějších, když si odmyslíte to období rozzářených očí dětských. Jako pohlazení na duši byl pro mě v roce 1992 televizní pořad s názvem "Šťastné a veselé". Sledoval jsem jej v Lidicích ve svém pokoji na černobílé přenosné televizi. Zajímavá folková "náhoda". Že bychom i my dva s Danielou dokázali přispět k jeho vzniku? Možná dobře víte, že náhody neexistují, že vše má svůj dokonalý řád, že vše má svou příčinu i následky, a že pokud něčemu zrovna v tu chvíli nerozumíme, neznamená to, že to neexistuje. Byl to jediný pořad svého druhu (a zůstal jediným i po dlouhých dvaadvaceti letech a zřejmě jediným zůstane i nadále), s nímž se podařilo nashromáždit nejznámější folkové protagonisty pod jednu střechu. Je to hudební skvost a pro mě naprosto výjimečný ještě ze dvou "náhodných" důvodů:
1. jeho natáčení se uskutečnilo nedaleko od obce Albeř, kde ke konci září pobývala Daniela na soustředění v rámci vysokoškolské výuky.
2. Natáčení probíhalo v obci Klášter a v Novém Městě pod Landštejnem přesně v den 50. narozenin mého táty, tedy 6. listopadu 1992.
Zajímavé bylo i seskupení samotných protagonistů, které mi dokázalo předložit můj vlastní pohled na události minulosti, přítomnosti a budoucnosti, v nichž jsem se přímo účastnil buď jako aktivní tvůrce, nebo jako pasivní pozorovatel: Wabi Daněk mě přenesl do roku 1985 k mým nesmělým posezením s kytarou a zpěvníkem, Jaroslav Samson Lenk mi znovu otevřel dveře do roku 1984, jehož nesmrtelná "Amazonka" mě tehdy provázela na audiokazetě s názvem Cesty 84. Samson byl oblíbeným folkovým zpěvákem Hanky Štefanové a mohl jsem tedy opět znovu zavzpomínat na "Páteční příběh 12.12.1986, na černou jízdu škodovkou mého strýce do Hostouně. Zároveň mě Samson posunul do budoucnosti k pobytu v Rokytnici nad Jizerou a na vodáckou výpravu Vltava 93, kdy jsem si Hanku se Samsonem přímo spojoval, a v duchu si prozpěvoval písničky Laciný víno, Katce, Vandrovní, Zůstaň a Pohoda.
Do přítomnosti mě posadili Pavel Lohonka Žalman, Lenka Slabá a Honza Nedvěd, jejichž koncerty a skladby nás dva s Danielou provázely ve Zlaté Koruně a v Českém Krumlově a pak i po zbytek léta a podzimu, což vyvrcholilo třetím albem skupiny Brontosauři s názvem Sedmikráska. Vhled do budoucnosti jsem mohl opět zaznamenat u skupiny Klíč, do jejichž koncertu v kladenském divadle jsme se s obdivem zaposlouchali s Jolanou, právě v období pozitivního vrcholu našeho vztahu, v roce 1997. A konečně, vzdálenější budoucnost jsem v tomto zrcadle duše spatřil v podobě Jarka Nohavici a Roberta Křesťana. Jarek Nohavica mi zobrazil vhled do slezské metropole, kam jsem se stěhoval o třináct let později. Hlas Roberta Křesťana jsem tu každoročně slýchával na opavském Dolním náměstí pod širým nebem v průběhu vánočních koncertů, často provázených pravými sněhovými vločkami a ne těmi, co na jeho černé havraní vlasy padaly v průběhu natáčení pořadu ze zařízení pro výrobu technického sněhu...
Nechme nyní zaznít tóny přátelství, lásky, míru, porozumění a tolerance (tentokrát již na BAREVNÉM displeji) a vykročme s těmito vlastnostmi vstříc roku 1993.
Motto pro dnešní den:
