black or white 1987

Přivítejme Nový rok 1987. 1. ledna brzy ráno, kdy všichni ještě dospávali po silvestrovské oslavě, jsem vyprostil ze šuplíku sovětský fotoaparát Смена a zachytil na diapozitivu pohled z okna mého pokoje.

Zima v tomto roce byla opět poměrně mrazivá zdroj: chmi.cz a štědrá na sněhovou nadílku pohlednice z jarních prázdnin roku 1987 od Petra Slavíka a Vaška Knotka ze Středokluk a téměř každou sobotu od ledna až do března jsme cestovali autobusem do Krušných hor na Klínovec. pohlednice z jarních prázdnin roku 1987 od spolužaček Pavlíny Doffkové a Martiny Kettnerové Mou nejoblíbenější sjezdovkou se tu stala Dámská a Přemostěná (tehdy tam pochopitelně premávaly jen kotvové vleky, žádné lanovky) a na svahu jsem často zapomínal, že je víc, jak pět pod nulou, že už mám hlad, a že bude brzy 16 hodin, kdy končí provoz celého areálu. pohlednice z jarních prázdnin roku 1987 od spolužaček Pavlíny Doffkové a Martiny Kettnerové Začínal jsem se sžívat s mými novými lyžemi značky Elan, pohyb na svazích mě nikdy neomrzel, neskuhral jsem ani za mlhavého nevlídného počasí, nebo za slabého mrholení. Pouze zledovatělý a tvrdý povrch mi moc neseděl, lyže na ledových plotnách nedržely směr a bylo to mnohdy, jak se říká, vo hubu. Ale sobotní zájezdy na Klínovec jsem nejčastěji zažíval buďto za slunečného počasí s dostatkem vlhkého sněhu bez ledových boulí, nebo provázené sněžením. Měl jsem dokonce několikrát štěstí i na sobotní čerstvě napadaný prachový sníh s těžkým podkladem a tehdy se Klínovec proměnil doslova v pohádkovou idylu. Po horách se potulovali i mí spolužáci: Tato skvostná pohlednice pohlednice z jarních prázdnin roku 1987 od Petra Slavíka a Vaška Knotka ze Středokluk doputovala do naší domovní schránky od Petra Slavíka a Vaška Knotka ze Středokluk.

V PÁTEK TŘINÁCTÉHO března se po probuzení mnozí z vás ujistí, co je vlastně za den, a ta zlověstná třináctka začne mysl nahlodávat určitými pochybnostmi, že by bylo přece jen možná rozumnější zůstat ležet v pelíšku pod peřinou o něco déle. Anebo to dnes zabalit úplně. Budík zacvaknu a otočím se na druhý bok.

Pěkná pohádka. Tak něco takového bych si klidně lajsnul v pondělí šestého šestý, nebo jedenáctého září, případně šestého či jedenáctého listopadu. V pátek třináctého rozhodně ne. Pátek třináctého mi nosil štěstí. Pokaždé a bez výjimky. Ale že bych byl dnes úplně klidný a nehybný jako sfinga...

Vestibul rozdělovské autoškoly je poněkud strohý, z měkkých polstrovaných lavic pod výklopnými okny lze spatřit leda tak schema spalovacího zážehového a vznětového motoru a všechny dopravní značky přišpendlené pěkně v řadě za sebou, ale tuhle teorii už přece dobře znám. Dnes se hraje o něco jiného. Nadešel čas předvést majoru Hrbkovi, jak si budu počínat za volantem přímo v terénu kladenských ulic. Na zbytečnou nervozitu naštěstí nezbývá čas, v osm hodin ráno už se ve dveřích objevil příslušník VB v uniformě, instruktor určil pořadí, jak se budeme v jízdě střídat, a namísto přípitku na kuráž se rozezněl z rádia pozdrav od Ricka Astleyho. Pronikavý, výrazný hlas jako zvon jsem si zamiloval hned napoprvé a řeknu vám, byla to energetická vzpruha, jako když vám sličná masérka přejede prsty po obnažených zádech.

V pátek třináctého března 1987 byl slunečný den jako malovaný. Žádný smog, žádná mlha, žádné náledí, žádný sníh. Podmínky snad ani fantastičtější nemohly být. Jen ta modrá lihová náplň na venkovním teploměru, jehož masivní těleso není možné při vstupu do budovy přehlédnout, se nehybně ustálila na hrozivé hodnotě mínus deset stupňů Celsia. Nervózní byl snad jen instruktor Šrotýř, aby všechno klaplo a major Hrbek nezačal vyvádět jako čertík z krabičky, ovšem neměl důvod. Poté, co jsme absolvovali poměrně drsnou přípravu při cvičných jízdách se škodovkou, kde se nedala zařadit dvojka, a kde před zatáčkou se muselo buďto zastavit, nebo se do ní vehnat, případně probublat na trojku, si může pan Šrotýř rozhodně oddychnout. Venku na nás totiž čeká fungl nová stodvacítka s hřebenovým řízením, s posilovačem brzd a s plně funkční převodovkou. To bylo pro cepované žáky totéž, jako by přešli z obrněného transportéru na tankodromu do vypolstrovaného mercedesu.

Naše cvičná škodovka se málem za jízdy rozpadla, byla v katastrofálním technickém stavu, a to jsme s ní museli zvládnout úskalí kladenských sídlištních uliček ve sněhových závějích, jednou dokonce s obřím protijedoucím kamionem s návěsem, což bylo doslova o zrcátko! V pátek třináctého března jsme houfně očekávali smrduté milování s ježibabou a ejhle! Ježibaba nikde! Namísto ježibaby nejkrásnější dívka snů! Vysněná dáma byla světle hnědé barvy, leskla se a usmívala, já do ní usedal jako druhý v pořadí. Ten, co se s ní pomiloval jako první, ale před zkušebním komisařem neuspěl. Za triviální chybu si bude muset cvičnou jízdu zopakovat. A to on určitě rád! Jenom, aby náhodou podruhé nevyfásnul ježibabu! Nezastavit na stopce, značka STOP u kladenského hotelu Kladno na Sítné se stala osudnou pro kluka, co řídil přede mnou na to major Hrbek ani nemohl zareagovat jinak. Vystřídali jsme se na Sítné u hotelu Kladno, upravil jsem si zpětná zrcátka a vyrazil vpřed. Byl to balzám. Víte, po tom všem, co ta stará hrča s podělanou převodovkou a ztuhlým řízením dávala každému z nás pořádně zabrat, byla tahle hnědá milenka jak marcipánové pohlazení. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, praví přísloví.

Kladenské ulice jsem z mnoha hodin jízd s pohodovým instruktorem Šrotýřem znal až tak, že bych jimi dokázal projet i poslepu. Výukové jízdy kladenským centrem Šroťák pochopitelně využíval k nákupům v obchodech, pěkně jsme jej tedy vždy povozili kudy chtěl, a za odměnu nás ten vypečený Lojza týral rozjezdy bez ruční brzdy do kopce, couváním a parkováním do všelijakých skulin a protahoval nás záměrně terénem, který údajně major Hrbek využívá k důkladnému testování svých svěřenců. Jednou z takových nenápadných bočních uliček byla ulice Maroldova.

Však jsem si také na ni v pátek třináctého vzpomněl a za volantem jsem si jen tak pro sebe pobrukoval: "Tak co, majore, bude Maroldovka, nebo si jí schováš pro někoho jinýho?" Neschoval. Vyšlo to.

V Maroldově ulici je nainstalována docela nenápadná, částečně stromem zakrytá dopravní značka "Průjezd zakázán". typická chuťovka pro nepřipravené řidiče kladenské autoškoly Typická lahůdka pro nepřipravené řidiče. No, tak teď si tě pěkně vychutnám, majore Hrbku! Z hlavní silnice jsem odbočil vlevo, zobrazit mapu v celém okně a po dobrých dvaceti metrech za značkou jsem zastavil a pronesl něco v tom smyslu: "Tak, pane příslušníku a pane instruktore, nyní si někdo z Vás pěkně vystoupí, nebo budete vykládat, či nakládat náklad. Právě jsme minuli značku Průjezd zakázán." A rozesmátý major Hrbek mi jen stručně sdělil: "Výborně, tímto Vám oznamuji, že jste ve zkušební jízdě uspěl, a nevystoupím si ani já, ani instruktor, vystoupíte si Vy, a Vaše místo řidiče zaujme Váš kolega."

Dnes je můj šťastný den. Pátek třináctého. Teprve poté, co se ode mě vzdalovala světle hnědá milenka s posledním prověřovaným adeptem na řidičské oprávnění skupiny B, a spolu s majorem Hrbkem a s instruktorem Šrotýřem zmizela za zatáčkou z dohledu, mi začalo docházet, že mám na sobě jen lehkou mikinu, že venkovní lihový teploměr asi přece jen nelhal, a že budova autoškoly je odtud co by kamenem dohodil a zbytek došel. Půl druhého kilometru. zobrazit mapu v celém okně To už ale byla hračka, vždyť mě zahříval jen samotný pocit, že od dnešního dne mohu kdykoli usednout za volant a někam si podle libosti vyjet. Tedy čistě teoreticky, pochopitelně, tak co třeba zopakovat noční supertajnou předvánoční jízdu do Hostouně? Ta už by proběhla jen s jediným rizikem - že se to dozví můj strýc. Otázkou je, co by hypoteticky bylo horší, zda konfrontace s tímhle člověkem, nebo policejní hlídka a jízda bez papírů.

Dnes je můj velký slavnostní den, a to není všem radostem konec. Zítra začínají jarní prázdniny a se Zikmundem budeme reprízovat týdenní pobyt v Kovářské pod Klínovcem. On si na řidičák bude muset ještě pár měsíců počkat, já už ho mám v kapse. voňavoučký, růžovoučký, slaďoučký řidičáček Československé socialistické republiky Permis de Conduire CS Ano, v kapse, vyhotovili mi jej přímo na počkání vložka k voňavoučkému, růžovoučkému, slaďoučkému řidičáčku Československé socialistické republiky Permis de Conduire CS - příslušníci Veřejné bezpečnosti vesele procvakávali přestupkové kupóny a když už to bylo jaksi příliš silné kafe, růžovoučký řidičáček jednoduše zabavili a už jste se jím kochat nemohli v pátek třináctého ve třináct hodin.

Poslední jarní prázdniny. V Kovářské pod Klínovcem, v hotelu Central. zobrazit mapu v celém okně Tehdy jsem si vůbec neuvědomoval, že jsou poslední. A vůbec, koho z vás by napadlo situovat se do nějaké melancholie, když máte život před sebou a je vám osmnáct. V tu sobotu jsem dočista zapomněl, že jsem ještě včera kroužil s majorem Hrbkem kladenským centrem, a že růžový skládací doklad, co má na deskách vyryto Permis de Conduire, ještě voní novotou. No schválně, čichněte si. Ale na co jsem rozhodně nezapomněl, byl rok 1984. Stačilo vystoupit z autobusu a nebylo možné odolat pokušení alespoň se zasnít do té vzrušující představy, co kdyby přece jen, co kdyby ta tmavovláska s čokoládovýma očima zezadu zakryla moje zorničky, abych hádal, kdo si dovolil takový žert na zasněženém parkovišti plném zmatených pasažérů autobusu, co zas hledají, jako posledně, svoje zavazadla a lyže.

Dnes jsem ale nikoho nepošlapal a žádná láska na první pohled se nekonala. Žádné zakryté oči, žádné rande, žádný polibek. Žádné milé překvapení, abych se tu setkal s milovanou dívkou. Takže nic. Smůla. O čem psát? Leda tak o tom, že jsme si pochutnali na výborné první večeři, že Zikmund dopíjel svoje pivo již jako plnoletý, což nemělo naprosto žádný dobrodružný punc jako v době jeho nezletilosti, a že nic nenasvědčuje tomu, že by se snad nějaká repríza nejkrásnějších jarních prázdnin mohla odehrát. Hotelová restaurace hotel Central v Kovářské pod Klínovcem - www.centralhotel.cz/ (přímý link) se za tři roky vůbec nezměnila, i dnes je za soumraku spoře osvětlená, poklidná a tichá, zaplněná jen několika hosty, co tu absolvují zamilovaný kávový rituál a tiše si vypráví své životní příběhy. Nemohl jsem se však ubránit představám, že cestou po schodech do patra k našemu apartmá ta okouzlující brunetka určitě vykoukne ze dveří a zašeptá: "Pojď..." No přece jsem sem nejel zbytečně!

Nejel! Ze dveří fakticky vykoukla půvabná brunetka s čokoládovýma očima. Neřekla sice vůbec nic, natož nějaké vyzývavé: "Pojď", jak to bývá ve vykřičených domech, co se dámy s pány vůbec neznají a jdou rovnou na věc. Za pár hodin jsem ale už věděl, že se jmenuje Charlotta, její kamarádka je Helena, a obě studují třetím rokem kladenskou zdrávku. Helena si libovala v rozčesávání mých vlasů, tak jsem chvilkama nabýval dojmu, že by byla dozajista báječná kadeřnice. Nechat se laskat ve vlasech od někoho tak příjemného, velice jemně, až smyslně, tomu tedy říkám skutečné jarní prázdniny. Jaro je tu, venku je sice půl druhého metru sněhu a náplň teploměru hluboko pod nulou, ale jaro je tu.

Báječné jaro pokračuje i ve svahu za hotelem. S Helenou Termerovou a s usměvavou Charlottou Neumannovou Charlotta Neumannová - přibližná podoba v roce 1987. Myslím, že dnes Charlotta (vdaná a pod jiným jménem) pracuje v oboru stomatologie. jsme nad sjezdovkou často vyzouvali lyže, abychom se v nepohodlných přezkáčích mohli povalovat ve sněhu, koulovat se a zasypávat čerstvým prašanem. Charlotta byla okouzlující. Moc jí to slušelo. Byla oblečena do bílé sportovní bundy a tmavě modrých šponovek, přiléhavé kalhoty zvýraznily fantastické křivky ženských boků, jaké dokázal stvořit jen dokonalý architekt, pruhovaná lyžařská čepice nijak neubrala na půvabu tmavě hnědých výrazných očí. Ty se jen leskly štěstím jak hnědé zářivé korálky. Mohli jsme spolu hovořit naprosto volně, přirozeně, a to mi dokázalo navodit zas ten slastný pocit šimrání v zádech. Naposledy jej vykouzlila Věrka Sotolářová před dvěma lety. Od té doby se to nikomu jinému nepodařilo.

Pro příští týden jsme si dokonce domluvili rande a já dodnes nechápu, jak se vůbec mohlo stát, jak jsem vůbec mohl něco takového dopustit, že běh následujících událostí zamíchal kartami jako zkušený hráč pokeru. Že do osudu zasáhl Martin Hanzlík - Zikmund, jemuž se líbila úplně jiná dívka, a že Charlotta s Helenou budou nakonec stát na vedlejší koleji.

Ta Zikmundova favoritka se jmenovala Martina Švandová. Tato fotografie z kladenského gymnázia (třída 4.B) (r. 1988) - foto zdroj: spoluzaci.cz - zachytila čtyři dívky, které provázely jedno z nejkrásnějších období mého života, v rozpětí let 1985 - 1993. První z nich byla Ivana Šatrová, se kterou jsem hrál amatérské divadlo v roce 1985. Cestovali jsme spolu s jejími přáteli a s jejím partnerem Zbyňkem Holubovským do Horní Světlé v Lužických horách a pobývali jsme společně i po celý týden v Bedřichově v Jizerských horách, na sklonku zimy 1986.
Druhou dívkou je Martina Švandová, tu jsem poznal společně s Gábinou Kuchařovou na lyžařském pobytu o jarních prázdninách v Kovářské pod Klínovcem v roce 1987. Vidali jsme se pak v roce 1987 poměrně často a nakonec ..., ale to už se dozvíte z dalšího vyprávění.
Dvě zbývající dívky Dita Suldovská a Monika Šípková byly mými kolegyněmi ve výpočetním středisku ČSA v letech 1990 - 1993 a přispívaly k té báječné pohodové atmosféře pracovního kolektivu, s jakou jsem se již nikdy v budoucnu nesetkal.
 
1 - Ivana Šatrová, 2 - Martina Švandová, 3 - Dita Suldovská, 4 - Monika Šípková
Se svou kamarádkou Gábinou Kuchařovou dokonce bydlela s námi ve stejném hotelu a nepochybně jsme cestovali i stejným autobusem. A to jsem ani nezaregistroval. Jakkoli podivné dokážou být "osudové náhody" potvrdil i fakt, že Gábina v den příjezdu, 14. března, slavila sedmnácté narozeniny. Byli jsme pochopitelně přizváni ke skromné oslavě, k oslavě se vším všudy. S polibky, se šumivým vínem, s prostřeným stolem, s chlebíčky na pokoji, s kazetovým mono magnetofonem a vloženou kazetou Sony. Nebyly na ní však hřejivé nahrávky, nýbrž hlas rakouského pop-rockera, co jsem ho zrovna moc nemusel. Bylo to první varování. Jeho hlas je nezaměnitelný a jistě rozpoznáte, koho mám na mysli. Je čas zmizet - zmizet včas, velela intuice, jenže po přípitku a prvním polibku s oslavenkyní se moje intuice krčila někde v koutku a bylo mi šuma fuk, co dělám... Druhé varování.

"Jsi opilý nebo co, prober se a jdi za svým srdcem", jsem ještě několikrát zaslechl tam uvnitř, ale vtom na náš domovní zvonek zatlačil rarášek Zikmund, co už mi způsobil nemalé problémy v minulosti několikrát, a já jej uposlechl. Namísto rande s Charlottou jsem se octl na kladenském panelovém sídlišti Sítná v Ostravské ulici, abych se na vlastní oči přesvědčil, že domovy Gábiny a Martiny byly od sebe vzdáleny pouhých dvě stě metrů. Další blíže seznamovací večer, a to už má intuice byla přímo ušlapána - leskem neznámého, co stálo za prozkoumání, jsme si naplánovali v mezonetovém bytě, kde Martina bydlela se svými rodiči. Za pár dnů mě Gábina doslova dovlekla na Matějskou pouť. Takové bujaré akce nemám vůbec v oblibě. Přímo je nesnáším.

Kde se to v těch lidech bere, ta touha účastnit se byť společenských, ovšem naprosto přiblblých akcí, bylo motto, které mě táhlo tuhle riskantní pitomost zjistit. Další bujarou akcí, co by si ji mohli lidé v určitém věku už odpustit, byly velikonoční svátky v hodovnickém pojetí. Pravda, bylo to moje poslední Velikonoční pondělí, které jsem jako hodovník slavil, ale stálo za to. Tedy za to, barvitě jej popsat. Že bych si jej hodlal znovu zopakovat, tak na to zapomeňte! Martin Mezera, ten na to jediný vyzrál. Být v roli pozorovatele opilců a taxikáře zároveň, bylo snad za odměnu. Důkladně vymydlil a naleštil svůj obytný karavan IMV 1000 pro 8 osob a co bylo dál? Martin Hanzlík, Jožka Gabriš, Zdeněk Dvořák, Petr Slavík a já jsme vyrazili do terénu.

No jo, ale do průběhu "hodování" jsem nemohl nijak zasáhnout, auto bylo rozjeté a kluci v něm taky a nedali se zastavit. Pochopitelně, že Martin Mezera byl jedinou střízlivou figurou v lidických ulicích. Kdyby bylo po mém, raději bych uvítal nějakou tu klasickou pomlázku z malovaných vajec nebo těch čokoládových figurek zajíčků a beránků, co se často v miskách s pomlázkou hodovníkům nabízí. Ale co to vedlo všechny navštívené domácnosti sáhnout namísto do misky s vejci po lahvi tvrdého alkoholu a nalévat a nalévat? A k tomu nepříjemným vtíravým, vnucujícím způsobem... ještě do druhý nohy, no znáte to.

Byla to brutální panáková jízda a konečná přišla u Nešporů. Domácí nešporovic hruškovice. To byl konec. Konec světa. Do té doby jsem se ještě držel na nohou a souvisle artikuloval. Pak už se dalo směle hovořit o slabší otravě alkoholem. Vystoupil jsem z auta a namísto k nám, jsem zamířil k sousedům. Usilovně jsem mačkal u Křivanů zvonek, culil jsem se u toho jak idiot, jako že už jsem doma a tak, až mě nakonec museli kluci odtáhnout tam, kam patřím. V posledním tažení jsem kupodivu zvládl převléknout se do pyžama a na závěr jsem úhledně srovnanou hromádku oblečení dokonale pozvracel. Z opice jsem se vyspal a ráno bylo po všem, tedy až na ten moták a bolehlav, a Petr Slavík? Ten skončil nejen v kotrmelcích, nýbrž v posteli s žaludeční nevolností na celý zbytek týdne. Korunu tomu nasadila návštěva vzdáleného příbuzenstva z jižní Moravy. Sotva náš milý Péťa ucítil vůni bílého vína, linoucí se z otvoru demižonu, nestačil ani doběhnout na toaletu a bylo z toho kobercové bombardování. Šavlojedy. Alkoholové dobrodružství se v Lidicích přetřásalo dost dlouho, bylo mimochodem předmětem debaty našich maminek, které se potkaly v lidické drogerii: "...paní Kachlíková, taky se ten Váš tak před týdnem zřídil?" "Jo, jo, taky..." "Ten náš Petr, sotva si po několika dnech přičichnul k demižonu s vínem, tak ..."

Že budu často zvaným hostem v třípokojovém bytě na Sítné, v Ostravské ulici, kde Gábina bydlela se svou maminkou, se dalo předpokládat, ale moc dobře jsem se tam necítil. Připadalo mi, že tam vůbec nepatřím. Přesto jsem nedokázal včas odtud vycouvat, zdálo se mi hloupé nechat Gábinu na pospas její matce - silné alkoholičce. Po "zdařilých" Velikonocích jsem alespoň dokázal pochopit, jak se takový alkoholik cítí, a to jsem pak jen s úžasem a s trpkým výrazem ve tváři sledoval, kterak paní Kuchařová se svými dvěma kolegyněmi ze zaměstnání rozjíždí dámskou jízdu, aby jim sekundovalo deset lahví bílého vína. Nebylo ale všem dnům konec, takové dýchánky byly s železnou pravidelností na programu každou středu. Tenhle děs nakonec završilo moje setkání s jejím milencem. Určitě ho budete znát, je to osobnost docela "profláknutá". foto: Dramedy Productions, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 cz

Že šlo o Tomáše Töpfera, jsem si jistý, byl jsem tehdy naprosto střízlivý. Potkali jsme se u šatní skříně v chodbě, střídali jsme stráž, já právě přicházel, on byl na odchodu. Pozdravil a zmizel. Po hlase jsem ho poznal naprosto bezpečně a nezaměnitelná byla i jeho vizáž. Chyběl tam už jen režisér a Dáda Patrasová v sexy tričku s výrazným poprsím a s klapkou. "Jak básníci milují - kladenská scéna poprvé! Klap!" Tohle režíroval sám život, a to jsem neměl ani mžitky před očima, ani jsem neviděl rozmazaně. A že opilci vidí dokonce dvojitě, že jim hučí a zvoní v uších, je známá věc. Já žádné zvonění v uších nikdy nezažil, dokonale zažité mám jen zvonění školní. Tak jako každý, kdo má školní docházku již za sebou.

Tušíte správně, taktně a plynule přecházím od tématu úděsné domácnosti jedné kladenské alkoholičky ke školním lavicím. Zvonění školní mám už za sebou, v mém případě by se však dalo o klasickém školním zvonění tak trochu polemizovat: Typický školní zvonek jsem slýchával pouze na Základní škole, kdežto na průmyslovce jej nahradil zvuk klaksonu, co se používá v hutních a strojírenských provozech. Takový zvuk by se dal připodobnit ke směsi hlasité trubky s bzučákem. Jednalo se tedy o školní smíšené troubení a bzučení - zkráceně "TRUBKOBZUČENÍ".

Zvonění klasického školního zvonku (a trubkobzučení na kladenské průmyslovce) je pro každého studenta symbolem specifickým. Ohlašuje-li konec vyučovací hodiny, je vždy symbolem pozitivním a vítaným. Zvonění na začátku vyučovací hodiny bývá naopak prvkem skličujícím, tedy až na určité výjimky, kterými jsou oblíbené předměty, nebo blížící se příchod vítaného učitele. V mém případě, mám-li být přesný, blížící se příchod učitelky Heleny Čejkové, Hanky Vokounové, učitelky ruštiny ve 2. ročníku střední školy, nebo třídní profesorky Evy Plohákové. Proč? Není tak těžké to uhodnout. Pro všechny čtyři učitelky souhrn společných znaků - milá a příjemná povaha, společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být vlídný a usměvavý obličej, společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být souměrná netučná postava, společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být obdivuhodné tělesné křivky společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být a nepochybně vyzývavé kotníky, paty a prstíky, chodidla klenutá, i když jsou obutá. společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být Byla radost tohle cítit, tohle vnímat a spolusdílet. Proto nebylo zrovna snadné přijmout něco, co mi bylo proti srsti - že je vidím poslední den, poslední hodinu, poslední minuty. Naposledy. V nekonečnosti Vesmíru se všemi jeho duchovními zákony universa není pochyb, že se budeme scházet zas a znovu, tentokrát však šlo o ten přítomný okamžik. A ten byl nenávratně ztracen na dlouhý čas, což v prostředí této "odříznuté" planety je poměrně tragické.

Závěr období středoškolského studia. Poslední zvonění v pátek 29. května 1987. Tradiční studentská atrakce, konec malin nezralých a zkoušky z dospělosti. Vrcholí strastiplná období zkoušení a písemných prací, končí však také nezapomenutelné čtyři roky v partě kluků, které už možná v životě nepotkám.

Součástí nostalgického ohlédnutí za tou výjimečnou životní epochou byla výroba kostýmu. Všichni dobře víme, že každá takováto studentská recese se odehrává v převlecích. V mistrných převlecích. Někdy až takových, jaké byste očekávali u profíků ve filmových maskérnách a ne mezi náctiletými študáky. Poslední zvonění se mnou sdílely sestry Sotolářovy a jak se později ukázalo, byla to sázka na dobrého koně, mám-li být výstižný a trefný. Čím začneme? Od Věrky jsem si vypůjčil dámské lodičky. Proč? Byly na nich vytlačeny roztomilé prstíky, přesto svolila k tomu, abych její otisky doplnil těmi svými. Na pečlivě oholená lýtka a stehna navléknu silonové punčochy a svůdné nohy ještě zvýrazní letní květované šaty. Měl jsem postavu štíhlou, širší ramena a velmi útlý pas, nohy a pevný zadek prý jak vysportovaná atletka. Jakmile jsem oblékl vycpanou podprsenku, nedalo se té figuře nic vytknout. Věrka s Petrou si tohle divadlo užívaly s pořádným gustem,... několik náramků, prstenů a náušnic všechno ještě zvýraznilo, ale velice jemně, nic přehnaného a umělého, co lze tak snadno odhalit v travesti show. Měl jsem velmi husté vlasy, žádná paruka, kadeře sahaly skoro až na ramena, lehce vlnité a tmavé, nechtělo to prý ani žádnou barvu, jen speciální účes a sponky, tohle měla pod palcem Petra a bylo vidět, že se tím opravdu baví. Pohrála si s manikůrou, zvolila decentní lak, nehty byly dlouhé, pečlivě střižené, speciálně pěstěné k tomuto účelu. Na závěr se Petra strefila do tělového make-upu a to byla pecka. Trochu upravit obočí, aby bylo spíš ženské, černou řasenku a jemňounké oční stíny. Ale jemňounké. Jak říkám, holky z toho byly úplně vedle a hrály si se mnou jak děcka na pískovišti. Při pohledu do zrcadla jsem se nepoznával a až takovou proměnu jsem nečekal.

Některým klukům to vyrazilo dech, leckdo mě z dálky vůbec nepoznal. A dokonce prý moje chůze byla přirozeně ženská. Mohli jsme tedy vyrazit do města a Jirka Nový samozřejmě nezapomněl vyzvánět pronikavým mosazným zvoncem. Promenáda po dlažebních kostkách kladenské pěší zóny patřila jen nám, však to jistě dobře znáte, do černého klobouku padaly drobné mince, až pěkně ztěžknul, z vybraných peněz Tomáš Hera a Tomáš Kolařík zajistili občerstvení pro maturitní maratón a krátce před polednem jsem naposledy poobědval v suterénní jídelně bramborové knedlíky se špenátem a uzeným masem. Pavla Kachlíková v květovaných šatech zapůsobila na neznámého muže středního věku, který se jí začal dvořit, ale nablízku byli dva ochránci Petr Vlk a Petr Reichl, kteří nedopustili žádný bližší kontakt a Pavla Kachlíková nakonec znásilněna nebyla.

Vyklízel jsem plechovou šatní skříňku, kam jsem po čtyři roky ukládal své svršky, a v průběhu prvního a druhého ročníku i světle modré montérky do školních dílen. Byl to zvláštní pocit. Znenadání opustit školní budovu, ke které za tu dobu získáte určitý vztah. Naposledy hodit tašku přes rameno a skříňku tentokrát ponechat odemčenou, aby se do ní v září mohl nastěhovat patnáctiletý klučina, co je z toho nového prostředí tak trochu na větvi, jako jsem byl před čtyřmi roky i já. I vy.

V úterý 9.6.1987 zkoušky z dospělosti jsem poprvé proklínal své oblíbené číslo Šel jsem doslova do vývrtky. Při pohledu na vylosované číslo 18 mi doslova zmrznul úsměv na rtu. (Foto míčku: Peter Porai Koshitss, Wiki lic. CC BY-SA 4.0 (foto upraveno).

Komu z vás se něco podobného přihodilo? Vylosovat si otázku, aby číslo losu odpovídalo Vašim představám, dokáže tak padesát procent maturantů. Vylosovat si otázku, jejíž číslo jste si vytáhnout rozhodně nechtěli, protože dobře víte, jak bude záludná a obtížná, že to nebude zkrátka žádná prdel, dokáže 49,9999 procent maturantů. A vylosovat si otázku, kterou JEDINOU ze všech neumíte, a dokonce ani neznáte obsah jejího zadání, dokáže snad jen ten přitroublý Kachňák. No jo, je to tak.

Celý svatý týden jsem se připravoval extrémně pečlivě, dokonce až tak, že to snad nebylo normální. I přes vlídné slunečné počasí jsem vůbec nevycházel ven - takže mohu směle prohlásit, že jsem se doopravdy našprtal všechny otázky od té první až do sedmnácté. Dalo mi to dost práce, ale mohl jsem si být jistý, že je zvládnu nejhůř na dvojku. Zbývaly poslední tři dny svaťáku a napadlo mě, vzít to odzadu. 25, 24, 23 ... došel jsem až k 19. To už jsem ale byl tak vyčerpaný, že jsem otázku č. 18 úplně vypustil. Ani jsem si nepřečetl zadání s loterijní jistotou, že si ji přece nemůžu vytáhnout. Proboha! Vždyť by to byla pravděpodobnost pouhá čtyři procenta!

Bravo, Kachňák dokázal vykrýt čtyřprocentní pravděpodobnost a vytáhl si z klobouku Černého Petra. Čísla na sportku, to ne, ale Černý Petr, samozřejmě! Belzebub se chechtá, jak mu to vyšlo. Ne, že bych to u maturity nějak neokecal, nakonec jsem z toho stejně tu dvojku vymačkal, ale měl jsem si uvědomit, že rozhodující je přítomný okamžik, podle něhož se máme řídit, a ne plánovat, jak to vyjde, a co kdyby a proč, a co další možnosti, atd. Zachovat se podle přítomného okamžiku vyžaduje být stále bdělý tady a teď a být sám sebou, a to dokáže jen zlomek lidí. Jen ti, jejichž intuice a hlas srdce jsou jejich vůdčím motorem.

Když už toho okecávání bylo příliš, měl jsem přesně popsat v ruském jazyce pravidla telefonického rozhovoru v Sovětském svazu. Profesorka Julišová ale záhy pochopila, že si s otázkou č. 18 zrovna netykám, tak to jelo dál ve starých kolejích. Dokolečka dokola jsem mlel něco jako ????????????, ????, ??? ???? ... ale byl to právě ten přítomný okamžik, který mi napovídal, předseda komise se zrovna vzdálil, popošel k oknu, sledoval venku jakési slečny na chodníku, či co, a moje ruštinářka, která mě určitě tajně milovala, jinak by to vůbec nemělo logiku, mi tu chvalitebnou nakonec na maturitní vysvědčení připsala. A já se s ní chlubil už v tolika úřadech a institucích! Chvalitebná na vysvědčení vždy, ať chcete, nebo ne, budí v úřednících respekt, a přitom nikdo z nich vůbec nemohl tušit, že jsem se jako idiot navrčel 24 otázek a tu poslední jsem neviděl ani z rychlíku.

Odborné předměty, to bylo něco jiného. Tam přítomný okamžik zafungoval do puntíku. Měli jsme totiž pouze obhajovat technické výkresy a úlohy zpracovávané v průběhu druhého až čtvrtého ročníku, a věřil jsem si natolik, že ať budu hovořit o čemkoliv, dokážu si poradit. Moje ruka byla tentokrát pevná a rozhodná a z klobouku nevyletěl Belzebub, nýbrž andělský popis výroby soustružnického nože. A to byl můj oblíbený nástroj, a jak se později ukázalo, nějaký čas mě i živil, ale nepředbíhejme... maturitní ples probíhal v sobotu 14. března 1987 a já dal raději přednost lyžování Píše se rok 1987 a zítra se bude tančit všude... maturitní ples probíhal v sobotu 14. března 1987 a já dal raději přednost lyžování

Tady je fotka z mého maturitního tabla, no jen se pěkně pokochejte, tady ještě nejsem ta sličná dáma v podvazcích, vycpané prsence a sexy kotnících v lodičkách od Věrky. fotka z maturitního tabla SPŠ Kladno - třída S4D - 1987 Zato naše poslední společné foto poslední společné foto - SPŠ Kladno - třída S4D - 11. června 1987 po předání maturitních vysvědčení je jen nostalgickým ohlédnutím za něčím, co už se nikdy, ale nikdy nemůže vrátit.

Co jsem prožil v kladenské zobrazit mapu v celém okně průmyslovce, nebylo černobílé. Byly to krásné chvíle, vstupní chodba školních dílen SPŠ strojnické Kladno spousta srandy, vstup do školních dílen SPŠ strojnické Kladno to zlé jsem už dávno zahodil někam na smetiště dějin a to dobré je v paměti zakotveno navěky. Moc rád na schody z přízemí do prvního patra v SPŠ strojnické Kladno toto období vzpomínám, slavnostní vyřazení absolventů SPŠ strojnické Kladno a to si nemyslím, že bych byl nějaký Krhounek, co v tělocviku nevyšplhá po laně ani pět metrů, ale v lavici šplhá, až je z něj na blití.

Abychom trochu té nostalgie rozvířili ze dna hlubin výstavka strojírenských výrobků, kde se zastavil čas študákovy duše, hodím na pomyslnou papírovou čtvrtku nebo list pauzáku pár těch vzácných okamžiků, co jsou součástí věčné mysli, vstupní vestibul SPŠ strojnické Kladno aby se dokázaly vysdílet i s ostatními:

Ke konci druhého ročníku jsme prožili dva veselé týdny na chmelové brigádě - instalovat drát pro popínání chmele. Hlavní motivací, na které jsme se kupodivu všichni z naší třídy S2D shodli, byl výdělek. Očekával jsem, že si za půl druhého tisíce korun pořídím nové Marker M40, Lyžařské vázání Marker M40 tmavomodré barvy ozdobilo moje nové lyže ELAN Prominence a vkusně ladilo s jejich světle modrou metalízou. Bylo to však ve své době vázání poměrně vzácné až raritní - výrobce se totiž především zaměřil na vyhledávanou bílou variantu tohoto výrobku a do prodeje se dostalo jen omezené množství tmavě modrého provedení. Byl jsem pak tedy docela mile překvapen, že se toto vynikající dílo z konstrukčních kanceláří a výrobních dílen značky Marker dostalo až na filmová plátna ve snímku Discopříběh, který měl premiéru zrovna v mém maturitním roce 1987. Závazek jsem také splnil, byly to však doslova vydřené peníze.

Utvořili jsme dvojice, jeden zavěšoval drát s háčkem pomocí třímetrové tyče na visuté lanko a ten druhý v podřepu drát napínal a zapichoval do země ocelovým kolíkem. Chmelové sazenice se pak pnuly po svislém drátu, kde dozrávaly, a v září je česači strhávali a plnili šišticemi tolik známé věrtele. Pamětníci si jistě v této souvislosti vybaví úžasný film "Starci na chmelu".

Dvojice jsme mohli sestavit podle svého uvážení, docela mi sedl Vodnář Béda Laube. Byl vtipný a společenský, neplácal však nesmysly, práce mu šla od ruky a vydělané korunky přibývaly. Dokázali jsme se spolu sehrát už po několika minutách a patřili jsme k nejvýkonnějším pracantům. Obědy a odpolední svačiny nám dováželi zemědělci traktorem přímo mezi brázdy, nemuseli jsme se tedy zdržovat odbíháním do nějaké jídelny. Kuchařky vařily výborně, na každém jídle jsem si pochutnal a po celých 14 dnů bylo slunečno, bezvětří a příjemné teplo. Večery jsme trávili často venku v obci, jeden nadšenec z béčka brnkal na kytaru, neměli jsme dokonce ani zakázáno dát si večer nějaké to pivko. To víte, pracovat na chmelnici a neochutnat výrobek, bez něhož se chmel neobejde, by bylo jako kdyby pivovarský sládek pověřil ochutnávkou pivní várky úplně někoho jiného, třeba svého psa.

Po tolika letech, co uplynuly od doby, kdy jsme zapíchli do země poslední chmelový drát, si vybavím čtyři události, které mi připadaly něčím zajímavé:

Událost první: Spali jsme na vojenských palandách, naštěstí bez vojenského režimu, bez skládání svršků do komínku, šúrování po večerech podlahy na pokojích, a podobných volovin. Nebyli jsme sice žádní bordeláři, že by na nás musel stále někdo dohlížet, horší to ale bylo s hygienou. Tedy jak u koho. Suterén budovy byl vybaven sprchou a umývárnou, denní očistu těla snad nikdo po celodenní lopotě nezanedbával, měl bych však vyzdvihnout netradiční postoj Jardy Hráského. Čím byl tento sympaťák a premiant třídy zvláštní? Měl s sebou na celých čtrnáct dnů jen jedny ponožky. Každý večer se vyzul z holinek, ponožky nechal vyschnout na podlaze pod oknem, ráno ztvrdlý kus látky jen lehce vyprášil z okna a znovu navlékl na nohy. Tento cyklus se opakoval, bez výjimky, každý den. Nezpozoroval jsem, že by si byl ponožky někdy vypral v umyvadle, na to zřejmě neměl po vyčerpávajícím výkonu na chmelnici již dostatek energie. Faktem je, že s Petrem Pomahačem zaujímali čelní místo v pracovní výkonnosti.

Událost druhá: Vláďa Michalovský, zvaný Čerčil, bydlel nedaleko odtud, v obci, vzdálené 6 kilometrů, jménem Tmáň. Občas po práci zaběhl domů, někdy nás zastihl při návratu v místní hospodě, jindy se doma zdržel déle a přicházel až před půlnocí. Onoho večera se mu však pozdní návrat stal osudným. Hlavní vchod do budovy byl již uzamčen, učitelský dozor dřímal hlubokým spánkem a jedinou možností, jak se dostat do objektu ubytovny, bylo pootevřené okénko v suterénní kóji umývárny. Čerčil měl v sobě dvě piva, byl tak trochu " v náladě", a namísto po nohou, prolézal okénkem po hlavě. Jenže samotná podlaha v umývárnách byla dost hluboko a dopad na tvrdou dlažbu obličejem musel být pěkně bolestivý.

Událost třetí: Třetím nezapomenutelným momentem chmelové brigády byla moje příhoda se skateboardem. V polovině 80. let nebyly "skejty" tak rozšířené a dostupné, jako jsou dnes. Sám jsem žádný nevlastnil a dokonce se mi ani nepoštěstilo někdy si jej od někoho vypůjčit. Až v osudný den na chmelnici od jednoho kluka z béčka. Mezitím, co jsem se trochu déle zdržel ve sprše, ostatní prchali k vzrostlému kaštanu na malém náměstíčku, kde tu jeden z nás sladil svůj znělý hlas s kytarou. Romantický večer mohl začít a abych se mu mohl rychleji přiblížit i já, nejmenovaný šťastlivec mi zapůjčil prkénko na kolečkách. Ať se prý povozím. Ďáblův vynález ten skateboard, ve středověku by se lidé nad ním křižovali, mě stačila docela obyčejná klikatá silnice pod velice strmým úhlem klesání. Kdo jízdu na divokém prkně ovládá, ten si tu přijde na své, já si taky přišel na své, během několika vteřin jsem nabral povážlivou rychlost a to byl ten vhodný okamžik dokázat, že přece nejsem žádný "přizdisráč"! "Musí to nějak jít, ne, vypadá to tak lehce (jízda toho, kdo to umí), tak to určitě taky zvládnu!", vychloubačné myšlenky válcovaly moje nitro a pokryly je šedou mlhou. Bylo to však divočejší, než jsem si myslel. V zatáčce těžiště mého těla překročilo bezpečnou hranici oddělující jízdu od pádu, skejt odlétl jak vystřelený z praku směrem do silnice a moje tělesná schránka na opačnou stranu do zarostlého příkopu. S příhodou jsem se ostatním pochopitelně svěřil, dostatečným důkazem byly nazelenalé kalhoty od travního porostu a čouhající kopřivy z límce košile, můj sportovní výkon byl však hoden diskvalifikace. Ale zaručeně jsem byl v ten den nejslavnější skejťák v kladenském okrese! Půllitr vychlazeného nahořklého moku, jehož věhlas jsme tu pomáhali svou svědomitou a namáhavou prací šířit, byl pak cenou útěchy. A samozřejmě kytarový doprovod a znělý hlas kluka z béčka, jehož jméno si už po tolika letech vybavit nedokážu, zato tu atmosféru pod kaštanem docela bezpečně.

Událost čtvrtá: Čtrnáctidenní chmelové brigádě dodával lechtivý erotický punc učitelský dozor. Naším třídním učitelem byl profesor Evan, nebyl to pochopitelně on, objekt erotické touhy pubertálních mladíků, vážil jsem si ho jako člověka s dobrým srdcem a přišlo mi docela líto, že o prázdninách tohoto roku nakonec zemřel jako silný kuřák na rakovinu plic. Třídnictví po něm pak převzal někdo jiný. Tolik jsem si přál, aby se naší novou třídní stala ta andělská, skoro až přecitlivělá duše, co by se spíš hodila někam do poklidného prostředí a ne do stáje nezdolných býků z Es tři dé. A představte si, že se moje tužba, moje nejsilnější touha na počátku třetího ročníku, vyplnila.

Eva Ploháková.

Splnilo se mi dokonce přání spatřit naší novou třídní v civilním prostředí neprobylické chmelnice. Byla okouzlující a něčím mi připomínala učitelku ruštiny ze základky Helenu Čejkovou. S Evou Plohákovou kamarádila nejlidštější a nejprofesionálnější matikářka v tehdejším Československu Ludmila Kořenářová, která byla podobných kvalit jako Eliška Knížetová, a jejich přátelství se mohlo prohloubit i v průběhu čtrnáctidenní relaxace na čerstvém vzduchu mezi rozoranými brázdami. Eva Ploháková byla velmi atraktivní, na fotce to bohužel nemůže vyznít, Eva Ploháková a Ludmila Kořenářová na společné fotografii učitelského sboru (r.1988) museli byste ji poznat živoucí. Byla překrásná a tajně jsem ji miloval, dokonce se mi o ní tolikrát zdálo, většinou o květinové louce za lesem, o hlavě složené do klína laskané andělskou dlaní, s něžným hláskem, jak recituje verše od Vrchlického:

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Eva Ploháková byla nejen citlivá a přitažlivá svou povahou, svým jemným srdcem, byla půvabná i fyzickým vzhledem. S postavou ideálních ladných ženských křivek všude tam, kde měly být. Nosila nad kotníkem stříbrný řetízek a to nebylo mezi vyučujícími kantory v té době vůbec obvyklé. Bylo to velice odvážné a smyslné. Eva Ploháková v pohybu byla typově podobná této modelce a její kabinet dokonce přímo sousedil s naší učebnou, mohl jsem se tedy sytit její příjemnou ženskou aurou po celou dobu pobytu ve školních lavicích.

...chmelnice u vesničky Neprobylice byla ještě v roce 2003 dobře patrná na internetové mapě, dnes však již neexistuje. zobrazit mapu v celém okně Pohltil jí okolní terén rozsáhlé zemědělské půdy. (Zde na starší mapě z r. 2003 zobrazit mapu v celém okně jsou jednotlivé brázdy chmelnice k rozeznání, je to ten tmavě zelený obdélník vpravo nahoře od tvrze Hrádek. A mimochodem, tady se také tak trochu zastavil čas. Snímek staré zvonice, jakoby zachytil i naše působení v těchto místech. Pod vzrostlým stromem u vodní pumpy jsme sedávali s kytarou, hospoda byla odtud vzdálena jen několik kroků, půllitry s pivem jsme si odnášeli až sem a na snímku vpravo je vidět i spodní úsek silnice, po které jsem si to svištěl na ďábelském prkénku s výkyvnými kolečky.)

Evu Plohákovou a Ludmilu Kořenářovou jsme si mohli užít i následující školní rok na týdenní brigádě, jejímž cílem bylo vysbírávat na poli kusy cukrové řepy po její sklizni. Přálo nám opět počasí a nechyběla dobrá nálada, kterou dokázal ještě upevnit spolužák Venca Knotek. Nalezené kousky řepných úlomků dosahovaly obvykle nepatrných rozměrů, Vencovi se však podařilo objevit v rozorané brázdě jednu celou, netknutou masivní řepu, rozměrů přímo obřích. Vytasil svůj tábornický nůž, odběhl s ní do blízkého úvozu, načež jsem vytušil, že si snad na ní hodlá pochutnat. Omyl! Po deseti minutách vítězoslavně kráčel k pomalu jedoucímu traktoru s valníkem a mezi jeho přední kola zabodl do země vyřezanou maketu vztyčeného pánského penisu, o délce dobrých čtyřiceti centimetrů.

Nenápadného Vaška si nikdo téměř nepovšiml, penis během chvilky zmizel pod traktorem, za pár vteřin se však projíždějící traktor vzdálil a sněhobílý výtvor na tmavě hnědé polní ploše mohl plně dominovat. Rozvášněný hlahol ovšem nepřišel hned, trpělivě jsme vyčkávali na reakci profesorek Evy a Lídy, které, zaujaty vzájemnou konverzací, volně kráčely několik desítek metrů za valníkem... "Hele, Evo, co to je?," sehla se k zemi Lída, "to je pěkný, kde se to tu vzalo? To vypadá jako, no, podívej se, to je, ale..." a podala překvapené kamarádce dokonalý výrobek. Ta si jej chvilku otáčela v dlaních, a pak: "No jo, fuuuj!", mrštila s ním do dáli a teprve tehdy to u čtyřiceti ztichlých výrostků spustilo salvu smíchu.

Nové lyžařské vázání Marker M40, lyžařské vázání Marker M40 tmavomodré barvy ozdobilo moje nové lyže ELAN Prominence a vkusně ladilo s jejich světle modrou metalízou zakoupené za těžce vydělané peníze na chmelové brigádě, jsem v lednu následujícího roku montoval na své nové lyže Elan, a jestliže jsem se nyní zmínil o mém vztahu k lyžování, rád bych se velmi krátce zastavil u lyžařského výcvikového kurzu v prvním ročníku. Obsadili jsme volné pokoje ve Špindlerově boudě, horní řada zleva: Marek Entlich, Vašek Vyskočil, Štefan Rigo, Vašek Levý, Vašek Staněk, Tomáš Hera, Kachňák, Vašek Houdek, Petr Pleiner, Martin Fridrich, Tomáš Kolařík, Jarda Zamazal, Martin Pokorný.
spodní řada zleva: Petr Stöckel, Igor Torba, Petr Vlk, Petr Reichl, Jan Suchopárek, Jarda Hráský, Milan Kokeš, Vladimír Michalovský, Jirka Nový, Vladimír Fořt, Bedřich Laube, Jirka Novák.
sněhu bylo pro lyžařské radovánky skutečně dostatek, jen někteří z nás, jako například Jirka Nový, se postavili na lyže úplně poprvé. První uvítací večer byl zahájen společnou večeří v hotelové restauraci, mohli jsme si vybrat ze dvou jídel, která po ploše jídelny roznášel hbitý číšník. Byl jsem v té době mezi spolužáky pověstný svou přezdívkou "Kachňák" a ta vygradovala do obludných rozměrů po přečtení jídelního lístku. V nabídce byl buďto smažený vepřový řízek, nebo kachna v šouletu. Petr Vlk dokonce zvažoval, že se zeptá číšníka, co to ten šoulet vlastně je, nechali jsme se ale raději překvapit. Řízek šel stranou, našlo se mnoho zvědavců, kteří hodlali vyzkoušet, zda krkonošská kachna nemá se mnou nějakou spojitost. Jakousi kachní létající show, nebo něco v tom smyslu. Skutečně nikdo z nás netušil, co nám donesou. A rozhodně nikoho nenapadlo, že bude první večer na horách pojídat kachnu se silně omaštěným vařeným hrachem. Divoká kombinace!

Sdílel jsem tehdy pokoj a kamarádil s velkým fotbalovým talentem a budoucím vicemistrem Evropy v kopané z roku 1996 - Honzou Suchopárkem. Klečí v přední řadě, pátý zleva. A jak vypadá autogram budoucího slavného fotbalisty v 15 letech?) autogram budoucího slavného fotbalisty v 15 letech V den příjezdu si však slavný fotbalista svou nevinnou slovní hříčkou pěkně zavařil. Byl jsem s Jardou Hráským, s Petrem Reichlem, s Martinem Fridrichem, s Petrem Pomahačem a Honzou Suchopárkem ubytován v průchozím pokoji, vedle profesorky tělocviku Ireny Částkové profesorka tělocviku Irena Částková a oblíbeného učitele odborných strojírenských předmětů, profesora Beneše. Povlíkáním polštářů s prachovým peřím část jejich výplně poletovala vzduchem, Ireně Částkové nějaké pírko uvízlo v nose a následovalo masivní kýchnutí, doslova od plic. Honzu to tak nadchlo, že polohlasně, v dobrém rozmaru, pronesl: "Chcípni, potvoro!" Profesorka Částková ale nebyla takových morálních kvalit, aby ocenila špetku humoru, aby pochopila nevinný žert, a naopak se po příjezdu z hor tento nesmysl řešil na ředitelské poradě, jehož výsledkem byla podmínečně snížená známka z chování.

A teď trochu z jiného soudku: V roce 1990 se zmiňuji o tom, že jsem omáčkový typ, a že klasická jídla ze školní jídelny, kde převládala UHO, nebo UBO, tedy univerzální hnědá omáčka a univerzální bílá omáčka, mi přinášela uspokojení, na rozdíl od mnoha mých spolužáků. Platilo to ve školní jídelně na Základní škole a pochopitelně i v jídelně, která souvisela s mým působením na kladenské strojní průmyslovce. Školní budova strojárny nebyla vybavena svou vlastní vývařovnou, jakou má většina Základních škol, museli jsme docházet do nedalekého objektu kina Sevastopol, v jehož suterénu se vydávaly obědy jak pro studenty našeho ústavu, tak i pro žáky gymnázia. V prvním ročníku jsme měli nešťastně řešený rozvrh hodin. Tak zoufalý, že se přestávka na oběd nedala plynule rozložit do širšího časového období a odstupňovat mezi všechny třídy, stávalo se tedy, že se malá útulná jídelna měnila v bzučící úl, kde jedna včela padala na druhou, docházelo k vzájemným strkanicím a mnohdy i nevybíravým potyčkám, fronty se často protáhly až na půl hodiny. Často jsem raději z tohoto rušného prostoru mizel a kupoval si v bufetu vlašský salát, nebo sekanou se dvěma rohlíky.

Od druhého ročníku, a především ve třetím a ve čtvrtém ročníku, jsme do jídelny docházeli vždy o něco dříve, nebo naopak později, než ostatní třídy. Měli jsme v některé dny přestávku na oběd posunutou i o celou vyučovací hodinu. Ve středu a v pátek jsme končili výuku v půl jedné, a to jsem raději namísto obědu v jídelně uháněl na autobus, abych stihl courák do Prahy ve 13 hodin, a zamířil jsem rovnou k babičce. Ta už věděla, že přijdu, a vždy mě pohostila přímo královsky. V pondělí, v úterý a ve čtvrtek jsem tedy docházel do úplně prázdné, nebo poloprázdné jídelny. Z mých spolužáků ji navštěvovali jen někteří, co jim většinou omáčková jídla vyhovovala a zbytečně neremcali kvůli malichernostem. Sedávali jsme u společného stolu s Petrem Reichlem, s Honzou Suchopárkem, s Petrem Vlkem, a někdy i s Petrem Pomahačem a s Jardou Hráským. Všichni byli Kladeňáci, mezi nimi jen já přespolní, ostatní přespolňáci obvykle spěchali na autobus domů, nebo se zastavili cestou k autobusovému nádraží v nějakém bufetu, jak se říká, na jedno na stojáka. Jsem typ člověka, co vyhledává, zvláště k obědu, poklidný a tichý kout, daleko od městského ruchu, takže bufáč na stojáka není nic pro mě. Suterén kina Sevastopol byl tím správným místem. Naprosto spokojeně jsem si tu mohl vychutnávat každičké jídlo, nikdy se mi nestalo, že bych se na talíři setkal s nějakou masitou tvrdou flaksou, s připálenou omáčkou, nedovařenými knedlíky, či snad přesolenou polévkou. Tímto vzdávám hold všem kuchařkám, co se o nás dobře staraly, i když si domů jistě přinesly také nějakou tu dobrotu, ale to dělal každý.

V předchozím odstavci jsem zmínil jméno Petr Vlk. Jednou mě Vlčák zachránil před pěkným trapasem. Bylo to zhruba v půli třetího ročníku v průběhu polední přestávky, a tentokrát jsem musel kvůli časové tísni udělat výjimku a zamířit do Lidového domu, v jehož přízemí sídlil docela útulný bufet se stoly pouze na stání, jaký můžete vidět kupříkladu ve filmu Svatební cesta do Jiljí. V "Liďáku" bylo v každodenním menu možno zakoupit klasické rychlé občerstvení formou lahůdek, tedy obložené chlebíčky, saláty, ale i teplá jídla, jako polévky, guláš, sekanou, nebo párek. A právě párek jsem si osudného dne vybral k rychlé konzumaci, poněvadž za 15 minut začínala další vyučovací hodina. Mezitím, co jsem si párek s hořčicí a chlebem na porcelánovém talířku donesl k jednomu z pultů, všiml jsem si, že v oddělení nápojů není žádný zákazník, a že bych mohl bleskově zakoupit ještě limonádu. Ponechal jsem v poloprázdném bufetu horký párek na chvilku bez povšimnutí, během necelé půl minuty jsem již v ruce držel sklenici s limonádou, otočil jsem se a směřoval zpět ke svému stolku. K nemilému překvapení však u mého talířku s párkem stál takový ušmudlaný, vyhublý pán v baretce, na první pohled zjevně hladový, smrkal do kapesníku a chystal se do masité porce v brzké době zakousnout... jenže já měl taky hlad. A možná větší. Nasadil jsem přísný, nabroušený výraz a měl jsem připravená slova jako: "Tak to teda ne! S dovolením, tohle je můj párek, před chvílí jsem si ho tu odložil. Jestli chcete, tak si kupte svůj, dám vám nějaké peníze, ale tenhle mi vraťte, nemám čas tu stát další frontu, musím totiž do školy."

Pán dosmrkal, a když mě zahlédl s tím hustým výrazem, jak si to zostra vykračuju přímo k němu, úplně chudák zbledl. Snad by i býval z bufetu utekl, jenže najednou mě něco zezadu zastavilo. Petr Vlk mě chytil za límec bundy a: "Co děláš, tady máš párek", a ukázal prstem na vedlejší stůl, kde skutečně ležel můj odložený talířek, ke kterému se nikdo nehlásil.

U středoškolského jídla ještě chvíli setrvejme: Váže se k němu jedna pikantní příhoda s profesorem ekonomiky, Jaroslavem Kodetem. Ten bohulibý kantor, jak jinak jej pojmenovat, byl naším nejoblíbenějším profesorem, a to pro své velice svérázné povahové vlastnosti a názory. To, jakým způsobem jsme prožívali hodiny ekonomiky, bych mohl dokonce směle označit za naprostou raritu. Do třídy vcházel vždy usměvavý muž středního věku, usměvavý muž středního věku, profesor Kodet (foto r. 1988) s mohutným zrzavým knírem, mastnými vlasy sčesanými dozadu, jak se to nosívalo v meziválečném období, jen to jeho vyvalené břicho se k jeho jinak útlé postavě jaksi příliš nehodilo.

Prsty si často přejížděl svůj knír sem a tam, koulel očima, jako včelí medvídci, a vyprávěl nám různá story z jeho dosavadního života. Ta úplně první hodina ekonomiky začínala slovy: "Ty knížky, co jste nafasovali, ty klidně zahoďte, ekonomika podle nich tak v praxi vůbec nefunguje. A já Vás nebudu známkovat a zbytečně Vás otravovat. Nebudete psát žádné písemky, ani nehrozí žádné těžké zkoušení. Chtěl bych, aby naše hodiny byly spíš o vzájemném dialogu mezi kolegy, vždyť už jste skoro dospělí chlapi. V našem státě to chodí prostě jinak, než jak se píše v chytrých knížkách. Budu Vám raději vyprávět fakta, která se Vám v životě mohou hodit, a možná si na mě i někdy vzpomenete."

Byli jsme doslova šokováni tím, co řekl. Nikdo nečekal takového pohodáře, který se ještě přiznal, že hodiny ekonomiky budou pro nás jen diskusním fórem rovného s rovným. A jak řekl, tak se i stalo. Hodina ekonomiky = debatní klub. Často na rozličná témata, někdy i s ekonomikou přímo nesouvisející. Nikoho neodsuzoval, na nikom se nevozil a bavili jsme se mezi sebou na rovinu. Známky byly v podstatě již předem rozdány, víceméně samé dvojky, a ke všemu jsme si mohli zapamatovat několik cenných rad a poučení, jak si počínat, abychom maturitní zkoušku důstojně zvládli, a ve zdraví ji přežili. Za tento přístup jsme si profesora Kodeta nesmírně považovali a jednou jsme jej překvapili až tak, že z toho vznikl námět na krátké vyprávění:

Bylo to v zimním období, na začátku čtvrtého ročníku. Venku mrholilo, teplota se pohybovala kolem deseti stupňů nad nulou, typické podzimní sychravé počasí. Nic nenasvědčovalo tomu, že se pomalu blíží vánoční svátky. V ten den jsme se vraceli z hodiny tělocviku, abychom si trochu odpočinuli u následující hodiny ekonomiky. Pak už končila výuka, bylo to, myslím, ve středu, a já už se těšil za babičkou do Buštěhradu. V ten den jsme na hřišti Sparta doly Kladno vydali spoustu sil a pěkně nám všem vyhládlo. Napadlo mě, že bychom mohli cestou do školy Kladno minulé - Třída ČSA, nedaleko od SPŠ (foto z r. 1983)
http://image.slidesharecdn.com/kladnominule-090605141132-phpapp02/
95/kladno-minul-14-728.jpg?cb=1244229337 (přímý link)
navštívit tzv. "klobáskárnu", pochlubil jsem se svým skromným nápadem Vlčákovi a ten jej tlumočil ostatním. „Klobáskárna“ byl docela nově zřízený malinký, nenápadný obchůdek, kde pekli na dřevěném uhlí co? No samozřejmě, že ne brambory. Byla to provozovna ve stylu bufetu, pokrm jsme si mohli sníst ihned přímo v malinké jídelničce, nebo nám jej ochotná obsluha zabalila do balícího papíru s papírovým táckem. Uvnitř to neskutečně vonělo a já vyrukoval s další zajímavou myšlenkou: "Hele, Vlčáku, co kdybychom nakoupili klobásky pro všechny kluky, kolik nás tu je, vidím, jen asi 8, tak se složíme a objednáme dvacet kousků, co ty na to?" Všichni souhlasili, dali jsme dohromady potřebný obnos, jedna porce včetně chleba a hořčice vycházela na rovných 5 Kčs. Do toho vstoupil Venca Knotek, vytáhl z peněženky další pětikorunu a objednal jednadvacátou klobásku: "Vezmeme i Kodetovi, ne? Já si tu jednadvacátou k sobě schovám a všichni je budeme mít schválně položené na lavici - až Kodet přijde, tak bude čumět! Určitě bude slintat a já pak ze zálohy vytáhnu tu poslední zabalenou pochoutku. Bude to docela satisfakce za to, jak se k nám chová, ne?!"

A jak Venca dokonalý scénář sesumýroval, tak se divadelní scéna i odehrála. Všichni jsme se stihli včas převléknout z tepláků do civilu, usedli jsme v naprosté tichosti na svá místa, až ta naše tichá třída mohla být zvenčí někomu nápadná, a každý jsme měli na lavici položenou klobásku na papírovém tácku, ze které se linul kouř, a vonělo to ve třídě, no přímo jak v té klobáskárně. Kodet vešel dovnitř a strnul doslova zkoprnělý v němém úžasu. Tiše pronesl: "No teda, vy si tu žijete, to je vůně! A já nic, co?" Vtom se Venca zvedl a položil na katedru před zraky užaslého kantora poslední zabalený kousek. "No to jste mě dostali!" Až si všichni pochutnáme, nebude žádná ekonomika! Budeme si povídat jenom o ženských!"

O ženských vyprávěl hlavně Kodet, my jen zvědavě jeho slovům naslouchali. Občas Venca Knotek něco ze své zkušenosti se ženami, coby pohledný blonďák, doplnil, a byla to taková hodina ekonomiky, na kterou se nezapomíná. Nebylo ale všem dnům konec! Jarda Zamazal získal od svého táty nemravný časopis. Bylo to něco v podobném duchu, jako Playboy, nevím přesně, o co šlo, naprosto jistě však vím, že se jednalo o německý titul. Nadupaný erotickými, no vlastně pornografickými fotkami. Jarda jej nenápadně vsunul do třídní knihy, jejíž světle šedé desky časopis dokonale překrývaly, do třídy vešel profesor Kodet a první co bylo, že se ptal, kdo chybí. Pak ta jména hodlal zapsat do třídnice a mohla následovat další hodina zajímavého vyprávění. Tentokrát však hodina vyprávění neproběhla. Profesor Kodet otevřel třídnici právě v místě, kde se v celé své kráse odhalila pohledná blondýna, prolistoval ještě časopis na několika dalších stránkách, zvedl se ze židle a celý rudý v obličeji nám tiše oznámil něco v tom smyslu, že to se teda fakt nedá, že to je něco úžasného, a že tu máme být celou hodinu v naprosté tichosti, aby nikdo nepřišel. Jak celá událost skončila, zde nebudu popisovat, každý si jistě domyslí, co následovalo. Následoval předčasný odchod do liduprázdné jídelny v suterénním prostoru pod kinem Sevastopol, výtečný oběd ve formě univerzální hnědé omáčky UHO s bramborovým knedlíkem a hovězím masem, a jako bonus vynikající babiččiny bramborové placky.

Ačkoliv jsem jako kluk z vesnice měl pohybu dostatek a téměř denně sportoval, hodiny tělocviku jsem přežíval se skřípěním zubů. Ve čtvrtém ročníku byly nesmírně náročné, zpočátku jsme celou dvouhodinovku běhali kolem fotbalového hřiště Sparta Doly Kladno, abychom získali potřebnou fyzičku. Od prosince jsme pak začínali s fotbalovým tréninkem a v té době mě právě napadaly myšlenky, že Honza Suchopárek je natolik talentovaný hráč, který by to mohl někam dotáhnout. To se také stalo a mnozí z Vás jistě jeho jméno máte spojené s titulem vicemistrů Evropy v kopané z roku 1996. Víte, že je to dosud největší a nepřekonaný úspěch českého fotbalu? Honzovi se povedlo opravdu něco nevídaného.

Běhání kolem hřiště jsem zrovna nemiloval, dokolečka dokola s jazykem na vestě, ale co bylo pro mě utrpením, byl samotný fotbal. Fotbalová technika mi zkrátka nikdy nepřirostla k srdci. Na lyžařském kurzu jsem si užíval v prvním družstvu, ale jak jsem měl kopnout do míče, kluci vždycky věděli, že to bude průser. Z toho důvodu jsem se do hry raději moc nezapojoval, zkoušel jsem se postavit alespoň do pozice pravého Beka, ale bylo vidět, že jsem tam spíš do počtu. Profesor tělocviku, pan Jungmann, pochopitelně všechno sledoval a nakonec jsem z toho vytěžil nečekanou výhru. Namísto mého trápení na hřišti za mnou jednou přišel, a doslova pravil: "Hele, ty jsi tady ze všech kluků nejspolehlivější, tobě věřím. Potřeboval bych, kdybys mi občas ve městě nakoupil nějaké léky a pak zkontroloval u auta olej, světla, dolil mi případně benzín z kanystru, vyměnil halogenku ve světlometu, ... abych prostě věděl, že mám auto v pořádku." Byl jsem z toho v šoku. Radostí, pochopitelně. Jungmann je druhý Kodet, důvěřuje mi, jsem pro něj spolehlivá osoba! Neuvěřitelné! Spokojenost byla na všech stranách. Kluci si s chutí zahráli, já se jim do hry nemotal, v klidu jsem zkontroloval v autě, co bylo třeba, a ve městě jsem sehnal léky a nakoupil jak pro tělocvikáře, tak leckdy i něco pro sebe.

Nejstaršími kantory na kladenské průmyslovce byl na konci osmdesátých let minulého století manželský pár Jiřina Suchá a Jiří Suchý. pan profesor Jiří Suchý (foto r. 1988) Paní Suchá vyučovala dějepis a její manžel matematiku. Byli to velice poklidní a nekonfliktní lidé, bohužel si však nedokázali sjednat ve svých vyučovacích hodinách respekt mezi žáky. Zkrátka se svou povahou do prostředí mladých dospívajících lidí nehodili. Bylo mi jich častokrát docela líto, neboť jejich mírnou povahu zneužívali právě ti největší gauneři, kteří první dva ročníky v naší třídě doslova excelovali svým nejapným idiotským projevem. Zároveň byli těmi největšími zbabělci, (což bývá v podstatě nepsaným pravidlem, jako by je někdo naprogramoval podle jedné šablony), a jejich duševní zaostalost si kompenzovali na lidech, co se jim jen stěží mohli bránit. Být hrubý a drzý na staré lidi a ke všemu ještě k ženskému pohlaví, zkrátka dokáže jen ten největší zoufalec. Naštěstí nás tito zaostalci definitivně opustili v červnu roku 1985 a atmosféra ve třetím a čtvrtém ročníku konečně nabyla vyšších kvalit.

V té době jsme ovšem už paní Suchou potkávali pouze občas o přestávkách na chodbě a s panem Suchým jsme se setkali snad jen jednou, a to při suplování hodiny Strojírenské technologie ve čtvrtém ročníku, necelý měsíc před završením studia závěrečnou maturitní zkouškou. Profesor Suchý vešel do třídy a domníval se, jako starý, srdečný dobrák, že bychom si mohli před maturitou ještě procvičit nějaké matematické příklady. Nesetkal se však s pozitivním ohlasem, neboť jsme maturitní zkoušku z matematiky neskládali a navíc jsme se těšili na brzký oběd a odchod domů. Pomohla by nám naopak odborná konzultace s někým, kdo by se zaměřil přímo k maturitním otázkám, a tak jsme celkem v poklidu nechali pana Suchého tvořit zadání matematické úlohy na vyklápěcí černé tabuli, kam bílou křídou, velkým písmem krasopisně namaloval kvadratickou rovnici.

7x(x-3)=-2(x2 +5)

"Tak, mládenci, pokuste se řešit úlohu samostatně, já tuto rovnici budu řešit s Vámi a Vy si můžete své znalosti ověřit občasným pohledem na tabuli."

My se sice neochotně, ale přece jen odhodlali rovnici zapsat do sešitu, když vtom do třídy vešel zástupce ředitele. zástupce ředitele (foto r. 1988) Oba kantoři potřebovali spolu něco projednat, odebrali se na chodbu a zavřeli za sebou prosklené dveře. Skrze hrbolaté sklo dveřní výplně jsme jen sledovali jejich siluety, když náhle pohotový Venca Knotek přiskočil k tabuli a změnil u kvadratické rovnice křídou nenápadně znaménka - plus na mínus a opačně. Docela nevinný studentský žertík však se zkušeným matematikem nečekaně zalomcoval, přehozená znaménka způsobila, že úloha neměla řešení, dvou kořenů poměrně jednoduché rovnice se profesor Suchý stále nemohl dopočítat, až se začal potit a měnit v obličeji barvu, takže jsme si mohli na vlastní oči prohlédnout, jak upocení a bledí asi budeme u maturitní zkoušky, když se zrovna dostaneme do úzkých.

S kvadratickou rovnicí urputně bojoval asi pětadvacet minut. Nevzdával se. Jeho trápení u tabule ukončilo teprve zvonění (vlastně trubkobzučení). Odešel se sklopenou hlavou, stále cestou nahlížel do knihy, odkud rovnici opisoval, a my jen v rychlosti tabuli smazali, abychom mohli vzápětí konečně zasednout k bramborovým knedlíkům se špenátem. Pane profesore, tímto se Vám za Vencu Knotka a celou naší třídu tam na nebesa omlouvám fotografie ze spoluzaci.cz zachytila atmosféru ve škole několik týdnů před maturitou (pan profesor Jiří Suchý a spolužačka Věra Špičková) a doufám, že se v jiném světě máte podstatně lépe, než v hodinách matematiky na kladenské strojárně. Že Vás tam nezlobí takoví rozpustilí rošťáci.

Jednou z našich klukovských srandiček ve třídě, kde nebyla jediná dívka, bývaly i občasné hrátky na sex. Co to mělo znamenat? O přestávkách jsme často mezi sebou diskutovali o problematice následující vyučující hodiny a stávalo se, že dotyčný v dobrém rozmaru zezadu přiskočil k vyhlídnuté "oběti", rozkročmo opřené o lavici, a imitoval soulož zezadu. A tergo. K tomuto účelu výborně posloužil mezi nohama zastrčený srolovaný denní tisk jako maketa ztopořeného přirození. Byly to skutečně nevinné legrácky, s cílem pobavit publikum a odlehčit náladu před následující vyučovací hodinou.

Jednoho dne jsem před svačinou vyprostil ze sáčku namazaný krajíc chleba s několika přibalenými zralými velkými slívami. Napadlo mě zinscenovat tentokrát vylepšenou hru na sex, protože konec masivní slívy, nasazený na papírovou roličku z Mladé fronty, velice výstižně připomínal žalud pánského penisu. Divadelní produkci jsem však nestačil zrealizovat, neboť právě do třídy vešla třídní profesorka, Eva Ploháková. Bohužel ve chvíli, kdy jsem zrovna stál pár metrů od dveří, přímo proti ní, a mezi nohama mi trčelo třicet centimetrů srolovaných novin s nepřehlédnutelnou slívou na jejich konci...

Vstupní prostor před novou rýsovnou schodiště do 3. patra (podkroví) SPŠ strojnické Kladno, kde se nacházela nová rýsovna byl poznamenán další nevšední vsuvkou – Jarda zamazal a Mirek Jakubíček se tu pošťuchovali tak dlouho, až se Mirek posadil přímo na ventil vodního hasicího přístroje. Ten se nedal zastavit a celý jeho obsah se vystříkal na tuto chodbu – po stěnách, na strop, na zářivková svítidla, takže si pak v sobotu kluci vyšetřili čas na neplacenou brigádu a chodbu museli nově vymalovat.

Mám-li se pomyslně vrátit do druhého ročníku, často se mi v té době zdávaly příjemné sny o každé další dvouhodinovce, strávené ve školních dílnách. Mistři odborného výcviku byli zkušení profesionálové a práce na soustruhu, na frézce, nebo první kování ocelového čtyřhranu pod kladivem bucharu byly pro dospívající mladíky velmi zajímavou životní zkušeností. Všechna jména kantorů z dílen si vybavím i dnes: Ve frézárně působil mistr Jakší, v soustružně kudrnatý mistr Lédl, ve svařovně tak trochu prchlivý mistr Čečrdle, v nástrojárně poněkud mrzutý muž v brýlích, mistr Brůha, a nejraději jsme měli truhlárnu s mistrem Plimlem, kde to krásně vonělo dřevem, a kde jeho odborný výklad vždy sváděl k usínání nad truhlářským ponkem. Velmi působivým prožitkem byly hodiny prožité v kovárně. Mistr Podzimek, sympatický, velmi pohodový muž s dlouhým knírem, nás vždy dokázal něčím překvapit a doslova s otevřenou pusou jsme hleděli na jeho mistrovské kousky. Předváděl je na požádání pod beranem bucharu vedle rozpálené výhně. Přivydělával si jako umělecký kovář, tak si jistě umíte představit ten koncert. Objevil jsem kdysi dávno, téměř před čtvrt stoletím, na webu kladenské průmyslovky fotografie školní budovy od neznámého autora, a to včetně interiéru školních dílen, pohled na budovu školních dílen SPŠ strojnické Kladno (foto SPŠ Kladno 1998) za ta léta se téměř vůbec nezměnil. Mohli bychom tu natáčet volné pokračování filmu "Marečku, podejte mi pero". Na těchto strojích jsem se učil obrábět první kovové výrobky.

Učebna ve čtvrtém ročníku byla šikovně umístěna v přízemní části budovy, kde se říkalo "ve vile". Byl odtud působivý výhled na kolemjdoucí chodce kráčející po žulových kostkách, chodci nás nezajímali, středem pozornosti byly chodkyně, pochopitelně. Profesora Valečka naše pokukování po holkách z gymplu jednou namíchlo a přikázal nám, abychom koupili "ledové květy" ve spreji a zabarvili polovinu oken tak, jak to mají u lékaře. Jak nakázal, tak jsme provedli. Zabarvili jsme polovinu okenních tabulí, jak to mají u lékaře, ale zabarvili jsme tu horní polovinu okna. Valeček byl třída. Vzal to jako dobrý fór a nakonec jsme okna uvedli do původního stavu. Musel chudák přetrpět, že protahovací trn a kotoučový soustružnický nůž přece jen nedisponují takovou atraktivitou a přitažlivou silou, jako dvacet usměvavých holek venku na ulici.

Úspěšnou maturitní zkoušku jsme oslavili v salonku pěkný výhled severozápadním směrem z rozhledny Kožova hora restaurace na Kožově hoře, pěkný výhled jihovýchodním směrem z rozhledny Kožova hora to bylo naposledy, kdy jsem viděl pěkný výhled východním směrem z rozhledny Kožova hora všechny své spolužáky pohromadě. poslední společný snímek třídy S4D - čtvrtek 11. června 1987 Až na pár výjimek a nepříjemných chvil, které jistě prožil každý student, čtyřleté období dospívání a pobytu na kladenské průmyslovce řadím k nejkrásnějším v životě. Mé středoškolské studium bylo provázeno číslem 18 a životním číslem 4. (Životní číslo získáte součtem všech číslic z data narození, např. kdo se narodil 24. března 1986, jeho (její) životní číslo je 6 dle výpočtu 2 + 4 + 3 + 1 + 9 + 8 + 6 = 33 a 3 + 3 = 6.) V mém případě to započalo písemnou přijímací zkouškou v místnosti č. 18 a definitivně se uzavřelo otázkou č. 18 z češtiny a ruštiny. Maturitu jsem úspěšně složil v den, jehož numerologický součet je 40 (numerologicky 4), což je moje životní číslo. Tehdejší adresa školy dokonce odpovídala v numerologii složenému číslu z čísla 18 a mého životního čísla 40 (Kalininova 1840 Kladno), což je v celkovém součtu opět mé životní číslo 4. A že byli mými průvodci i osmnáctkoví kamarádi, o tom není pochyb. Nejvýraznější lidický kamarád Martin Mezera, se narodil 18. května, a ten buštěhradský, Luboš Krejza, pro změnu 18. září a v Buštěhradě se vhodně Luboš Krejza mohl doplňovat s mou babičkou, která se narodila 18. dubna. A když už jsme u té numerologie, připomeňme si vliv vibrací onoho „sedmičkového“ roku 1987. Lidice - červenec 1987 Tehdy se zesilují vzorce poznání v důsledku vesmírného (duchovního) zákona: "Co vyšleš, to se ti vrací." Nemohl jsem si pomoct, ale začala se mě zmocňovat jakási podivná deprese ze ztráty čehosi příjemného. Pravda, jestliže cosi skončí, vždy něco nového začíná, jenže já vytušil, že mám před sebou obtížné a ne zrovna příjemné období.

Slavili jsme maturitu společnou večeří pěkný výhled severovýchodním směrem z rozhledny Kožova hora a také alkoholem. Alkoholu jsem nikdy nevěnoval patřičnou pozornost, tedy až na ty "vydařené" velikonoční svátky a první zkušenost šestnáctiletého mladíka, tady jsem vypil jen jedno pivo po večeři a kluci do mě nacpali dva panáky vodky. Na rozloučenou. K tomuto přípitku jsem ovšem svolil docela rád. Byl to poslední den, kdy máte před sebou bytosti, se kterými se už nikdy nesetkáte, nebo se potkáte jen s některými z nich na srazu po X letech, anebo se opět se všemi setkáte až po třiceti letech, a to jen formou psaného textu a v těch několika fotkách, co mi po tom všem ještě zbyly. Byla to nostalgie jak vystřižená z námětu na povídku. Hodinu po půlnoci jsem se z rozhledny na Kožově hoře vydal pěkný výhled severoseverovýchodním (SSV) směrem z rozhledny Kožova hora na pěší pochod do Lidic. Několikrát jsem se ještě za sebou ohlédl, v myšlenkách se mi celý film prožitků promítal velice živě a pak už jsem sledoval jen šedomodrý asfalt s bílým pruhem krajnice. Můj oslabený organismus vlivem maturitního stresu, pod tlakem podivných depresí, posílen alkoholem a únavou z nočního pěšího pochodu ohlásil, že není úplně v pořádku. Po několika týdnech dlouhotrvající horečka nehodlala ustoupit. Oslabený nemocí jsem se s velkým vysílením učil na přijímací zkoušky na strojnickou fakultu ČVUT, s matematikou a fyzikou mi moc pomohl Petr Klíma, který také skládal zkoušky na stejnou školu, ovšem na elektrotechnickou fakultu. Nakonec jsem byl přijat ke studiu oboru "Stroje a zařízení pro strojírenskou výrobu". Zdravotní stav se ale neupravil a namísto klidu a dostatečného zázemí pro regeneraci jsem se točil ve stresovém bubnu jak uzavřená veverka v kleci na kolotoči.

Začátkem července jsem se dozvěděl, že Martin Mezera zorganizoval vodáckou výpravu "Lužnice 87". Můj setrvalý zdravotní stav mi dovolil jen, abych jim zamával na cestu a popřál vše dobré, v tomto roce byl počátek léta tropický, což mi namísto uzdravování ubíralo sil a na nějaké pádlování a malování triček jsem neměl ani pomyšlení. Teď teprve jsem na vlastní kůži vnímal, co znamená být dlouhodobě oslabený, nemocný, a po nástupu k dennímu studiu na Vysoké škole se můj zdravotní stav pochopitelně ještě zhoršil.

Citliví lidé si něco podobného jistě dokážou představit, odcizující, neosobní školní klima, prostředí byrokratického aparátu socialismu před rozpadem, zazobaní snobi z pražských kavárenských rodin, hospodští týpci, kteří po večerech popíjí jedno pivo za druhým a šmelí mezi sebou taháky a skripta. Nějaké kamarádství? To sotva. S kým? Byl to jiný svět a já věděl už od začátku, že sem nepatřím. K nepohodě přispíval i nepřijatelně řešený školní rozvrh: Začínal jsem každý den v 7 hodin ráno výuku na Karlově náměstí nebo na Albertově, takže jsem musel kvůli tomu vstávat už po páté hodině. Rozvrh byl koncipován jak noty na buben. Hodina výuky, hodina volno, hodina výuky, hodina volno a tak pořád dokola od rána od sedmi nebo osmi hodin až do večera do půl sedmé. Domů jsem se denně vracel před dvacátou hodinou. Celý den v pražském smogu a chaosu se na mém zdraví docela podepsal.

A konec černého písma. Konec hnusu. Utápět se v takové bažině nemá smysl. Utápět ne, ale temnou bažinou by si měl alespoň částečně prožít každý. Aby si toho dobrého v životě považoval, dokázal to dobré patřičně ocenit, sdílet a pochopitelně také bránit. A hlavně aby nezapomínal! Vrátíme se nyní do nebesky modré barvy textu a přesuneme se autobusem o několik desítek kilometrů dál směrem na severovýchod. Tam se do nebeských výšin zvedají kopce až tak, že máte do oblak jen kousek a k Slunci blíž. Ti místní to tady nazývají Kérkonoše a my se vydali přímo do Krakonošova revíru. Krakonoš nás sem pozval, byli jsme totiž moc hodní, nezlobili jsme a Trautenberkovi jsme nepochlebovali. Mezi námi, Trautenberkovi nepochlebujeme ani dnes. Kdo se trochu v Krkonoších vyzná, jistě si dokáže vybavit východní cíp pozůstatku severské tundry mezi Horním Maršovem a polskou hranicí. Bude řeč o Malé Úpě, kam jsem se vydal na začátku srpna s mamkou a s její kamarádkou, kolegyní z pracoviště ŘLP ČSSR - Evou Peškovou. Ubytování bylo více než komfortní, stravování plnou penzí nás drželo tak trochu při zemi, hotel Javor v Malé Úpě - www.hotel-javor.com/fotogalerie.php (přímý link) zvlášť po tom vynikajícím guláši a bramborové kaši. K procházkám po okolí jsme se ale nakonec odhodlali a vůbec poprvé jsem se mohl rozhlédnout po kolonádě Janských Lázní a nechat si tu v docela opuštěné, zastrčené lázeňské poště orazítkovat pohlednici.

V soukromém apartmá jsme tvořili poněkud nesourodé složení - jeden muž a dvě ženy, nejasného věku - určitě se mezi námi v hotelové restauraci našli tací, co se snažili rozlousknout, jak to tedy na tom našem pokoji vlastně je. Moje mamka vypadala velmi mladě, tak na třiatřicet, já vzhledově asi na pětadvacet a Eva Pešková? To byla velice atraktivní mladá žena, jejíž vzhled byste mohli odhadnout tak na devětadvacet let. Možná vás zklamu, na pokoji žádné orgie rozhodně nebyly. I když... pakliže jimi budete přezdívat tu světoznámou hru Člověče nezlob se!

Eva Pešková byla ta nejhezčí ženská ve věku kolem třiceti let, co jsem v té době znal. Myslím to vážně. Zda si toho byla vědomá, těžko říct, ale nikdy jsem z ní neměl falešný pocit, že by svého vzhledu zneužívala. Alespoň přede mnou ne. Já se k ní vždy choval jako kamarád, nikdy jsem se nepokusil o nějaký bližší kontakt, dotyk, pohlazení, musela to udělat ona sama. Bylo to však součástí energetické léčby reiki, kdy jsem si po práci na zahradě stěžoval na namožené zádové svaly. Eva předváděla přímo mistrovské kousky, dokázala předávat energii i ze vzdálenosti půl metru od těla, a to až tak, že jsem v tom místě cítil doslova teplou žehličku. Když na vlastní oči něco takového sledujete, vidíte, že vám někdo předává energii, aniž by se vás dotýkal, vy jí skutečně vnímáte, třeba jako teplo až horko a není to žádná sugesce, tak to pro vás může být odrazový můstek za poznáním. Odkud se bere, jak to vzniká, co je příčinou? Jít za tím znamená posunout své vědomí zas o kousek dál.

Evu jsem vždy považoval za svou přítelkyni, které bych se neměl dvořit, ale popravdě - častokrát jsem si přál, aby moje vysněná budoucí partnerka byla nějaká taková Eva - nevšední, milá, inteligentní, půvabná, no zkrátka plná vlastností a krás přirozených, co ke klenotu zvanému žena neodmyslitelně patří. Klidně by se mohla také jmenovat Eva. Nebyl bych proti :) S Evou Peškovou jsme tolikrát rozdávali figurky čtyř barev a házeli kostkou, míchali jednohlavé karty, vynášeli, ctili barvu a filkem měnili karetní směr jízdy. Byli jsme do hry vtaženi a na chvíli zapomněli na své běžné starosti, Evu trápily děsivé migrény, já na tom taky nebyl se svým zdravím zrovna nejlíp, a tak hraní na pokoji s balkonem, s výhledem na horské panorama bylo únikem někam, Britská hudební skupina Pet Shop Boys nás provázela po celou dobu týdenního pobytu, kazeta s jejich písničkami se tu točila den co den - fotografie je z jejich vystoupení ve Finsku v roce 1997 - foto: Mr. Disco, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 kde bychom mohli bývali setrvat věčně. Hrací kostka několikrát upadla na zem, kdo byl nejrychlejší a nejobratnější, kostku ze země zdvihal, většinou jsem to byl já, a pod stolem tolikrát vídal béžové balerínky navlečené na bosých nohách, někdy vyzuté, někdy obuté, jednou dokonce kostka uvízla v jedné z nich. Musel bych mít pásku na očích, abych nemohl sledovat ta nejkrásnější chodidla na světě, tak nějak typově Eva Pešková vypadala, každé mé setkání s ní mi rozproudilo v žilách krev, zahřívalo oblast žaludku a po několika zkušenostech s reiki jsem se propadal až skoro k orgasmu, byl jsem z té první energetické zkušenosti zmatený a nevěděl, co si s tím vším mám počít - kdybychom byli spolu na pustém ostrově, odpadly by společenské konvence, normy a normativy, uvolnil bych se a kdoví, jak by to dopadlo co jsem do té doby spatřil tak říkajíc naživo, jen půl metru od mých očí.

V polovině července roku 1987 se konečně umoudřilo počasí a pominula vlna veder. Teplota klesla na únosnou hodnotu 23 stupňů a tento balzám jsme ještě trumfli čtrnáctidenním pobytem v rekreační chatě nedaleko rybníka Bucek obec Třtice u rybníka Bucek - červenec 1987 u vesničky tuze zvláštního jména - Třtice. Menší přízemní dřevěnou chatu na betonové podezdívce si tu velice pracně a doslova se zaťatými zuby budovali naši přátelé - manželé Kovaříkovi. Slovo přátelé není zrovna výstižné pro tak srdečné lidi, byli to spíš členové rodiny, která se tímto pomyslně rozvětvila do krásy, jakou dokážou nabídnout jen láskyplná stvoření. Kovaříkovi byli báječní lidé a věřím, že jimi stále jsou, i poté, co už tuto bláznivou planetu opustili a žijí úplně někde jinde. Možná, že setrvali ve stejném partnerském vztahu. Jistě si vybaví i své rozdílné sympatie k fotbalovým klubům Slávie a Sparty. Pan Kovařík byl Slávista celým svým srdcem a po odchodu z planety Země si určitě nenechal ujít tam shora podívanou na nejúspěšnějšího Slávistu novodobé historie, totiž, na mého spolužáka Honzu Suchopárka. Paní Kovaříková fandila Spartě a když přišla řeč na fotbal, já jen postával někde v koutku v pozadí a naslouchal komentářům o sportu pro mě na hony vzdáleném. Dokázali se pro druhé rozdat, dokázali je naplnit svými city. Snažili se dobrosrdečným lidem oplácet stejnou mincí a zlým lidem se vyhýbali, ale nemstili. Náš zdarma pobyt v chatě včetně spotřebované elektřiny a propan-butanu byla prý jen maličkost, co nestojí ani za řeč. Velmi kvalitní lidská bytost - to byl i nepřímý soused Kovaříkových, kněz pan Ondráček. Moudrý a přesto, nebo snad právě proto, skromný muž plný pokory. Moudrost je atribut, co by se dal vyvažovat zlatem. V takovém případě by pan Ondráček žil v pozlaceném paláci, zatímco by se většina lidičáků (a samozřejmě nejen lidičáků) krčila v temných zemljankách.

Rok 1987 byl plný zvratů, zajímavých situací, životních výher i trpkých zkušeností. Mezi nimi byly samozřejmě i ty senzační, jednu takovou fantastickou jsme zažili ke konci roku, bylo to někdy začátkem listopadu. Bude se vám to zdát trochu přitažené za vlasy, pakliže si vybavíte legendární dvojici totálních patlalů, co zmatlají snad všechno, co jde, a i to, co nejde. No jen si vzpomeňte na jeden z prvních dílů, který se vysílal v Československé televizi už v roce 1980. Jmenoval se "Tapety". Oba dva, jeden v kulichu a druhý v rádiovce, dokázali vskutku nemožné - s rolí tapety na násadě od koštěte objet celý byt a pak jen elegantně vyfiknout nožem otvor pro okna a dveře. Nechat se inspirovat ajeťáky, to by bylo dobrodrůžo! Ale bacha na konzervu s gulášem!

Tapety jsme kupovali s Gábinou ve vestibulu pražského metra na stanici Florenc a nebyly zrovna nejlevnější. Byla to nová speciální kolekce s jemným vzorkem a prolisem a i když už od té doby uplynula pěkná řádka let, klidně bych si je pořídil i dnes. Natolik byly vkusné. S interiérem našeho obýváku ladily až tak překvapivě, že jsem si připadal jako zámecký řemeslník poloviny sedmnáctého století, co měl tu čest vyzdobit tapetou lednický zámek.

Těšil jsem se jako malý kluk. To byste nevěřili, co se mnou udělalo těch několik docela obyčejných papírových roliček a kyblík plný lepidla. Začínali jsme s prací někdy po osmnácté hodině, byl pátek a nemuseli jsme rozhodně nikam spěchat. Ještě suchou, neulepenou rukou, jsem stiskl tlačítko Play a z kazeťáku už se ozývaly první tóny: "Kde jsi, kde jsi, celou noc, kde jsi,... první kazeta už dohrála, jsou tři hodiny bezmála." U nás to bylo podobně: "Kde jsi?" "No přece tady, ustřihla jsem to přesně 138,5 cm, jak jsi chtěl." "První kazeta už dohrála..." "No tak ji otoč!" "Jsou tři hodiny bezmála." "To jo, ale že jsme udělali kus práce, co?" "A ty tu nejsi." "Ale jsem. Jsme tady všichni tři, Gábina, moje mamka a já."

V ty tři hodiny ráno už jsme byli s prací hotovi, tapety byly ještě vlhké a trošku pokroucené, ale seděly jedna na druhé - tak precizně - no vždyť jsem se s nimi doslova mazlil.

Ráno jsem ani nemohl dospat a už v 7 hodin, jakmile Slunce vykouklo nad obzor, jsem si to namířil do toho vyklizeného obýváku, jestli náhodou tapety nespadly a není v nich namotaná nějaká oběť - no přece tak, jak se to podařilo Patovi nebo Matovi z neuvěřitelného animovaného příběhu. Úplně mi to vyrazilo dech - ale ne, žádný tapetový kokon a v něm uvízlý nebožák - tapety byly suché, rovné, napnuté - naprosto perfektní výsledek. Jitka Knotková s dcerou Dominikou v obývacím pokoji si v roce 1991 mohly tapety důkladně prohlédnout. Dominice to bylo šuma fuk, žádné tapety jí pochopitelně nezajímaly, a jaký z nich měla dojem Jitka, nevím, už se nepamatuju. Z téhle fotky asi moc moudří nebudete, ale jinou, kde jsou tapety lépe vidět, opravdu nemám. Předčil všechna má očekávání, no chápejte - bylo to vůbec poprvé, co jsme tapety drželi v ruce, natož abychom je lepili na stěny.

Motto pro dnešní den: