Depandant a Suchdol 1986

Nemyslím si, že bych byl bůhvíjakým vyznavačem společenské zábavy a liboval si v seskupeních vrstevníků, co se dokázali scházet v nějaké partě nebo zájmovém kroužku. Socialistické zřízení spíš takovým skupinovým akcím nahrávalo a mnohým lidem to nebylo zrovna po chuti. Raději by se uzavřeli někam do svého soukromí. Zvlášť ve chvilkách odpočinku. V té době se však Lidice měnily k nepoznání. Nelze s jistotou tvrdit, že by to bylo zásluhou nějakého vůdce, ono se to vyvinulo samo - v atmosféře vzájemné důvěry v pospolitost, že se pak bouraly bariéry ostychu a neochoty sdílet své nebo společné zájmy s někým dalším. Kupředu nás hnal neviditelný motor. Byl docela ryzích kvalit a mohlo se o něm říci jediné: Přátelství. Skutečné přátelství.

Nebyl to falešný převlek, marioneta na jevišti dějin, socialistický propagační leták, ani nastrojená póza. Prostě jsme tím žili. A těšili jsme se. A jak! Na kdejakou pitomost. Na pingpong v kulturáku, na posezení v klubovně SSM. Třeba jen tak, na pokec. Nebo si sednout na kandelábr u krámu a jenom prostě být. Moc jsme toho neměli, ale taky nám toho moc nescházelo. Umíte si představit tu dobu bez mobilů a Internetu? Čím víc jsou lidé mezi sebou propojení moderními technologiemi, tím více se od sebe vzdalují. My měli k sobě tehdy blíž. A možná tak blízko, že si to stěží dokážete představit. V roce 1986 tohle muselo zákonitě vyústit ve dvě fantastické akce, jaké jen málokdo z Vás mohl na této planetě vůbec prožít. Že si ale troufám, co? Něco takového tvrdit. Troufám.

V sobotu 22. března 1986 míříme do Bedřichova Bedřichov - březen 1986 v Jizerských horách, na týdenní lyžařský zobrazit mapu v celém okně pobyt v Lesní chatě. Bedřichov - Lesní chata (foto z r. 1988) - www.lesnichata.cz/historie (přímý link)

Byla to jízda do neznáma se známými tvářemi a sešlo se nás tam tolik, tolik variací na téma přátelství, že se zdálo nemožné, aby se něco takového mohlo někdy pokazit a skončit. Plný autobus, to prastaré ertéóčko, byl nadupaný osobnostmi. divadelní představení Kašpárek a Šmidra v Černém hradu - 1983 Dětmi ve věku od sedmi do sedmnácti let a staršími vedoucími, které se sluší vyjmenovat: Vašek Sehnal, Milan Rosenkranc, Tonda Nešpor, Pavla Nešporová, Zdeněk Fous a Anna Černá. Většina z nás už si prošla podobnou zkušeností z Horní Světlé a z Božího Daru a jestli znáte ten pocit, jestli doopravdy víte, co to znamená, na něco se hroozně moc těšit, s Petrem Slavíkem v mém pokoji před odjezdem do Bedřichova tak tenhle stav mysli rozechvíval tělesnou schránku první den jarních prázdnin roku 1986. Potkávat se v Lidicích bylo běžné. Nebylo to tehdy žádné komerční, strohé, uzavřené místo, kam se většina jeho obyvatel nechala uvrhnout po změně společenského systému, co snad mohl naoko lákat lepším materiálním bydlem v naleštěném pozlátku, nicméně s dutým jádrem uvnitř. Tvůrčí nápady z dílny rodiny Nešporů Tonda Nešpor - Bedřichov - březen 1986 a Vaška Sehnala byly opravdové, nestrojené. Nebylo to o zisku. Bylo to o zábavě. Na všechno bylo dost času. Na bohatý program plný her a různých zajímavých překvapení, však si vzpomeňte, že jsme kolikrát ani nemohli dospat, abychom už ochutnali tu další lahůdku, co nám dospěláci přichystali.

Pochopitelně, že jsem se radoval, až konečně vyzkouším nové lyže značky ELAN, byl to vánoční dárek od mého táty a lyžařské vázání jsem si doslova vydřel na chmelu, mozolnatýma a zkrvavenýma rukama od napínacího drátu. Mozoly už dávno splaskly, napínací drát zrezivěl a rozpadl se, ty montérky, co jsem v nich pobíhal v chmelové brázdě, už se rozpadly rovněž, ale lyže mám stále, dokonce v pokoji den co den na dohled. Jako v muzeu.

Ale k věci: Po příjezdu, a to už se začalo smrákat a v chalupě se muselo svítit, se mi začalo honit hlavou, koho nám ten Fous s Aničkou frknou na pokoj. Na pionýrských a svazáckých akcích tohoto typu bývalo zvykem promíchat osazenstvo tak, aby byl na pokoji vždy někdo z mladších, středně starých a starších dětí stejného pohlaví, kdy se starší starají o ty mladší, podobně jako to bývá u věkově nesourodých sourozenců. Že bychom tedy sdíleli společnou místnost chlapci - dívky v jednom chumlu, nedej Bože společné lože, a pokud možno ve stejné věkové kategorii, tedy šestnácti a sedmnáctiletá dospívající mládež pohromadě, tomu by snad nevěřil ani ten nejnaivnější hlupáček. Ale ono to vyšlo! Skutečně to vyšlo! V Lesní chatě totiž klesla ubytovací kapacita až tak, že se noclehy musely řešit sice dostupným, jenže rozhodně razantním a neobvyklým způsobem: Ne, nespali jsme ve sněhu pod stanem nebo pod širákem, tak zlý to zas nebylo, ovšem, ... no když si vybavím toho chudáka pana správce, jak se nás snažil ukonejšit, že v tom odlehlém, asi tři sta metrů vzdáleném depandáns, je místa dost, že se tam polovina celého autobusu v pohodě nacpe, jenomže tam neteče voda. Elektřina tam je, to jó, ale voda neteče. Hanka Štefanová a Ivana Šatrová - Bedřichov- březen 1986 Hurá! To není zlý sen, to je unikum! Že umožníme těm mladším dětem být pěkně v teple a v pohodlíčku Lesní chaty, Bedřichov - Lesní chata (foto z r. 1988) - www.lesnichata.cz/historie (přímý link) to dá rozum. Nejsme přece takoví neurvalci, abychom malé děti ponechali v odlehlém depandantu bez vody. My starší výrostci se přece spokojíme s tou druhou třídou, né? Depandand Lesní chaty - Bedřichov - březen 1986 A že budou holky, kluci pohromadě, bez dozoru hlavního vedoucího pana Fouse a Tondy Nešpora, že nám bude sekundovat jen Milan Rosenkranc, tak o tom se nikomu z nás ani nesnilo! Depandand Lesní chaty - Bedřichov - březen 1986

A kdo už se těšíte, že se konečně Kachňákův web zvrtne v divoké orgie, že se v depandantu bez vody budou dít věci, tak to Vás zklamu. Celý týden se podobal jedné velké párty, to ano. To rozhodně. Bez dozoru vedoucích a mimo dosah zvědavých očí těch mladších dětí. Jenže bez kapky alkoholu a bez ujetých adrenalinových akcí. Stěží se tomu dá uvěřit, zvlášť v dnešní době. Žádný alkohol, žádné drogy, a přesto nebylo nutné zahánět nudu jakýmkoliv způsobem. Nuda měla mezi nás ......! nuda měla mezi nás VSTUP ZAKÁZÁN

Dokázali jsme se bavit docela prostým způsobem. Stolní a karetní hry, co Vás jen mohou napadnout, večery při svíčkách a takový debatní klub, jaký by se nedal zinscenovat ani na divadelním jevišti. Jak se později ukázalo, výbornými společníky byli v odlehlém depandantu doslova všichni: Petra Sotolářová, Šárka Šupová, Markéta Zárubová, Markéty spolužačka z kladenské strojárny Hanka Boušková, Petr Slavík, Martin Hanzlík Zikmund, Milan Rosenkranc, Martina Nešporová, Ivana Šatrová, Hanka Štefanová, Petr Klíma, Vašek Sehnal a docela neznámá tvář z kladenského sídliště, jménem Jolana Starcová.

Nescházela nám televize, nikdo neměl potřebu ladit rozhlasové stanice. Ani listovat v časopisech, či v denním tisku. Vzrušující byla už jen samotná přítomnost opačného pohlaví, a to zapomeňte na nějaký sex, nebo dokonce hrobeso. Že nevíte, co je hrobeso? Každý školák na Kladensku to tehdy věděl. HROmadná BEnevolentní SOulož. Poznávali jsme se navzájem i bez hrobesa. A to naprosto dokonale. Bez zábran a bez předsudků, ale s grácií a důvtipem. Když si na ty chvíle vzpomenu, bylo to celé na úrovni, jako by nám snad nebylo sedmnáct.

V souvislosti s nudou rozhodně nebylo možné hovořit ani o dobrodružství cyklistického instruktora Zbyňka Holubovského. Zbyněk Holubovský a Ivana Šatrová - Bedřichov- březen 1986 Cestu do hor si zajímavě zpestřil tím, že ji ušlapal z Kladna v sedle svého galuskového kola, a zařadil se do té prima party, aby se také nasytil neobvyklou tvořivou a přátelskou energií, jejíž mocná svatozář nás tu všechny obklopila.

Do mlýna přispěl i výměnný program magnetofonových kazet. Nejrozsáhlejší sbírkou audiokazet se tu mohl pochlubit Milan Rosenkranc, zaznělo mnoho známých, i docela nových hudebních skvostů, mezi nimi má oblíbená Acapulco" od Ricchi e Poveri. Madonna se představila výrazným hitem "Papa, Don't Preach" a další parádní novinkou "La Isla Bonita". Nechyběl ani, z loňského roku tolik oblíbený Freddie Mercury a vydařená novinka Překlad: SuperSonic (karaoketexty.cz) z italské hudební scény od zpěváka jménem Eros Ramazzotti: "Terra Promessa". Nejúžasnějším hudebním objevem bedřichovského pobytu se tu staly dvě neformální kompozice, zařazené dokonce mezi kandidáty na hymnu lyžařské výpravy Bedřichov 86. První z nich jsem pojmenoval "Stay With Me Tonight", bohužel autora, ani její regulérní název neznám. Druhou byla velmi povedená lahůdka Překlad: SuperSonic (karaoketexty.cz) od Ricchi e Poveri "Se Minnamoro". Bedřichovská hymna nebyla hymnou v doslovném slova smyslu, tedy žádný pochybný hold nějakému vlajícímu praporu, či snad vojenské zástavě. Hymna zní tam uvnitř. Nemusím se klanět, ani stát v pozoru. A přesto se rázem vracím o několik desetiletí zpět, do depandantu, ke kazetovému magnetofonu Milana Rosenkrance. (Zde je k poslechu zkrácená verze skladby "Stay With Me Tonight", abych dodržel regule autorských práv. Název autora, ani skladby tedy skutečně neznám, i když bych jej zde velice rád zveřejnil.)

Perlou středečního poledne (26.března 1986) byla minisoutěž v pojídání bramborových knedlíků se špenátem. Zúčastnili se jí pouze Petr Slavík a Martin Hanzlík, já se připojil jen symbolicky, odpadl jsem však již v prvním kole, když se můj žaludek zaplnil osmi knedlíky, a rozhodně to nebyly žádné šizené knedlíčky, kuchaři v Lesní chatě vařili výtečně, ještě dnes se mi sbíhají sliny při vzpomínce na skvělý guláš, na palačinky s ovocným krémem, nebo na svíčkovou... jako ze školní jídelny. Symbolicky jsem se účastnil jen proto, že jsem zůstal v jídelně jako jeden z posledních, řádně vyhladovělých, co dojídali větší porci s přídavkem. Pěkně jsem si pochutnal a přejídat se, to jsem neměl zapotřebí. K soutěži samotné lze doplnit jen toliko, že zvítězil Martin Hanzlík. Tělesná schránka druhého finalisty se nebyla schopna ani zvednout od stolu. Funěla a hekala jako ten buldok, co sežral dort pejska a kočičky od Josefa Čapka. Dobře mu tak. Nemám rád soutěže, ani soutěživost obecně, co tím získám? Pocit vítězství? Nad kým? Že budu lepší, než ti druzí? Každý je přece jedinečný, tak jak může být někdo lepší nebo horší? Každý je přece jiný ve svém projevu, a v tom je ta krása. Každý z nás je stejný SVOU PODSTATOU, to ano, to je právě ta SCHOPNOST svůj život tvořit donekonečna ze všech atributů nesmrtelného Ducha - to máme všichni společné. Nikdo z nás ovšem není duplicitní uniformní robot, jehož životní dráha, tělesná schránka a všechny projevy v hmotném světě by se naprosto shodovaly s někým jiným.

Připraveny byly pro mladší děti i skromné olympijské závody - Bedřichov - březen 1986 "olympijské" lyžařské závody, olympijské závody - Bedřichov - březen 1986 aby se vlk nažral a kozy zůstaly celé, tedy pardon, koza. A jsme zas u toho. Namísto radosti z ladného pohybu, z lyžařského umění, které lze stále zdokonalovat pro své potěšení, pro radost z pohledu na elegantní jízdu samotnou, museli si někteří dokazovat, že jsou lepší, že jsou rychlejší, že se mohou stát nadřazenějšími nad druhými. Přitom neměl nikdo z nich stejné lyže, stejnou stopu na svahu, stejně položené Slunce v okamžiku startu, stejné povětrnostní podmínky, stejně dlouhé ruce a nohy, stejný genofond fyzického těla, stejný stav nervové soustavy, stejný energetický potenciál orgánové soustavy... a ono by se toho tady dalo vyjmenovat. Celá soutěž přestává mít smysl v okamžiku, kdy si tohle uvědomíte, kdy to pochopíte a kdy se ve vašem nitru pravda zobrazí v plné nahotě. A co závěrečný karnevalový večer? karneval - Bedřichov - březen 1986 Byl sice tak trochu poznamenaný smutným loučením, ale jak sami vidíte, každá maska je jiná. Jedinečná. Vyhlásit soutěž o nejlepší masku? Proč? To se chcete znovu zaplést do těch nesmyslných osidel? Všechny jsou nejlepší, protože každá je jiná. Neopakovatelná.

A co je nejpodstatnější? Příjemných prožitků tu nebylo málo. Je na co vzpomínat a všechny ty nezapomenutelné chvíle jsme si mohli v nesmazatelné paměti odnést s sebou. Kupříkladu takové každodenní večery ve znamení Včelích medvídků. Příběhy včelích medvídků - Bedřichov - březen 1986 V televizi měl tento večerníček premiéru a my jej doslova hltali. Po večerech jsme si broukali seriálové písničky, kouleli jsme přitom očima, jak ty figurky v televizi, a někteří dokonce skládali svou vlastní verzi úvodní skladby. Začínalo to, myslím, nějak takhle: " V Bedřichově v depandantě, tam kde voda neteče, bydlí tlupa nezletilých, čas jim rychle uteče..."

...sosáčkama sosáme, bez přestání to samé, do pěti, do pěti, do 17 hodin zimního času středoevropského časového pásma, do pěti, musíme být v depandantu, v doupěti!

Byla to úžasná doba, plná socialistických krávovin, ale o to víc duchovnější tam uvnitř ... končil jsem pomalu třetí ročník střední školy, vyfotil jsem taky jednu z těch ptákovin, to jak se v Lidicích na počest svátku Práce vyvěšovaly československé a sovětské vlajky, Lidice - květen 1986 a když nevlály vlajky, tak se alespoň u Zelenků sekal trávník. Lidice - červen 1986 Sekal se i na naší zahradě. spodní část naší zahrady v Lidicích - červen 1986 A pro srovnání - jak vypadala naše zahrada v roce 1982? spodní část naší zahrady v Lidicích - květen 1982


 

KAŽDÝ JE VESEL NA SVÁTKU VESEL
aneb první vodácká výprava LUŽNICE 86

Pavel Sehnal ctí své jméno – sehnal tehdy někde v Praze naprostou novinku – vodou ředitelné barvy na textil, jimiž se malovalo na papír, načež se malba do připravené textilie zažehlila. Ideální bylo v tkanině malé procento polyesteru, ale podmínkou to nebylo, barvy se spolehlivě obtiskly i na čistou bavlnu. Všichni, rozumějme tímto všechny účastníky chystané vodácké výpravy Lužnice 86, nám postupně přinášeli svá bavlněná trička, vesměs bílé, žluté, nebo bledě modré barvy, a mohli jsme se s Pavlem pustit do díla. Ke společnému námětu nám posloužila středověká erbovní znamení, doplněná schwabachem o jméno, nebo přezdívku. Zpočátku se zdálo, že ty nápisy nemůžeme do odjezdu stihnout, zájemců bylo lehce přes dvacet, postupně však odpadali jak maratonoví běžci. Cílem proběhlo dvanáct apoštolů.

Zní to docela stroze, ba fádně. Že jsme malovali trička na vodu. No a co. Dnes je všude potisků a nápisů tolik, až je to kolikrát otravné, ale tehdy? Byl to unikátní nápad. Zpestření. Co mělo přinést radost, a také ji přineslo. Bylo to vzácné a neobvyklé, a co je vzácné a neobvyklé, obvykle v paměti setrvá. No jo, jenže si to představte. Zvlášť dnes. Kdo by se do toho dnes pustil, do takové piplačky. Malovat výplně erbů a jejich obrys tenkým štětečkem po papírové předloze, a to na její zrcadlový obraz - k tomu bylo třeba vždy nejprve přiložit připravenou skicu na okno a skrze prosvítající světlo obtáhnout tužkou obrysy na druhou stranu papíru. Takže opravdová ruční výroba. Vždyť jsme se také pokaždé, opravdu pokaždé, co jsme dokončili další předlohu, těšili, až se žehlička zahřeje na požadovanou teplotu...

... a pak jsem byl ohromen. Doslova fascinován. Docela obyčejná, žádná napařovací žehlička, bílý list papíru, co se tak prohřál, až zhnědl. A pod ním? Famózní malba jak z tiskařské dílny. Nadšení neutuchalo, možná to znáte, když navečer rozjedete nějakou zamilovanou činnost, vtáhne Vás to až do hlubin, až tam se ponoříte, a najednou je půlnoc. To se ví, že jsme se po prvním potištěném tričku Pavlína Doffková - jez Pilař - sobota 26.července 1986 nedokázali odtrhnout od díla. Od pondělí do čtvrtka bylo vystaráno. Klapky na očích, před sebou jen list papíru, mikrotužka, erbovní znamení, sada štětců, sada barev, sada kelímků s vodou. A v mysli jediné: Ani ta kazeta se neomrzela. Jela pořád dokola. Ačkoliv jsem nikdy břehy Lužnice nespatřil ani z mapy, natož naživo, měl jsem přesnou představu, jak to tam bude vypadat. A ta muzika do toho zapadla. Vystihla to. První elpíčko "Hunting High and Low" od norské hudební skupiny A-HA. norské trio A-HA Podmínky jsme měli jako na nebesích - celý dům jen pro sebe, naprosté ticho, klid, venku usměvavé počasí, v pokoji sice starší nábytek, ale útulný a praktický. Mohli jsme, a také jsme to udělali, střídavě usedat ke stolu se šikmou pracovní deskou, nebo si stůl vyrobit z válendy potažené pravým nefalšovaným přehozem dovezeným až z Mexika. Malování triček na vodáckou výpravu - Lidice - 22.července 1986. Týden před odjezdem do Suchdola nad Lužnicí nám přálo krásné slunečné počasí a při malířské práci přišly vhod i právě dozrálé meruňky z naší zahrady. Byla to idylka, co vám budu popisovat, věděli jsme proč, věděli jsme jak a věděli jsme kdy. Až na ten nepříjemný zádrhel - to abychom si jako na těch nebesích náhodou nepřipadali. Jsme přece na planetě Nula, nebo snad ne? Ovšem nebyl by to Pavel Sehnal, kdyby jen tak nemávl rukou, jak on to umí, neusmál se tím svým typickým od ucha k uchu stylem, a vůbec to neřešil. Však si to někdy zkuste jít na noční směnu, kde si zrovna moc neschrupnete, ráno v 7 hodin už budete zvonit u Kachlíků na domovní zvonek, uchopíte do ruky štěteček, do 21 hodin s přestávkami na oběd a večeři si budete hrát na Vincent van Gogha a v půl desátý Vám jede autobus do Kladna na další noční šichtu. Ráno v 7 po noční zas ke Kachlíkům, zas se proměnit na Vincent van Gogha, a tak pořád dokola a dokola, od pondělí až do čtvrtka.

Pavel měl v pátek malá očička zúžená únavou, snad se v ten den i konečně pořádně vyspal, ale pohled na válendu v mém pokoji za tu námahu rozhodně stál. trička na vodáckou výpravu Lužnice 86 Že byla všechna trička co kus, to originál, bylo nesmírně hřejivé. Každý textilní unikát skutečně někomu patřil, trička na vodáckou výpravu Lužnice 86 s každým pruhem látky na stole tu byl mezi námi i její vlastník, jeho nezaměnitelná energie. O to víc jsme se dokázali těšit na vrcholný okamžik, až se v suchdolském kempu, na Pilaři, v Majdaleně, a kdoví kde ještě, budou trička objevovat...

V pátek 25.7. jsme se dopravili vlakem do Tábora jízdenka (rychlíkový příplatek) pro vlakové spojení do Suchdola nad Lužnicí a následně do Obrataně. Byl to den jak malovaný. Jako všechny dny v tomto týdnu. Odtud nás paní Mezerová vezla autem k chalupě na břehu rybníka Valcha, až se stalo, že z toho nádherného slunečného rozjímání zaklaply závory na železničním přejezdu a pan Svěrák by si v tu chvíli nepochybně zanotoval: "V Obratani se obratně obracela dieselová lokomotiva sem a zase tam. Strojvůdce nebyl nikdo jiný, než Jára Cimrman, a jeho geniální úsudek jej motivoval k sepsání pamětí o výpravě k severní točně. Lokomotiva zkrátka jezdila sem a tam, vpřed a vzad, spokojeně si notovala a prozpěvovala: "Jdu na sever, a jdu na jih". Obrataň je obratiště lokomotiv, usoudil Cimrman, paní Mezerová s ním však jeho genialitu nehodlala nadále sdílet. Celé to panoptikum nakonec skončilo objezdovým okruhem, ale myslím, že nikdo z nás nelitoval. Z toho vypucovaného krémového Wartburgu Combi byla za letního podvečera okolní krajina u Cetoraze - foto: - vaclav.ik - www.panoramio.com/photo/21030677 (přímý link) tak malebná, že by si ji Pavel Sehnal bezpochyby troufl vybarvit a zažehlit na triko. u rybníka Valcha - foto: static.panoramio.com/photos/large/21030677.jpg (přímý link) Zdálo se, že je před námi jeden z nezapomenutelných týdnů. A nebylo to zrovna těmi špekáčky z táborské masny, co se do nich každý z nás tak hladově zahryznul. Hlavně já. Je to neuvěřitelné - zítra ráno do Suchdola nad Lužnicí jízdenka do Suchdola nad Lužnicí - sobota 26.července 1986 - k oficiálnímu počátečnímu bodu zahájení vodáckého putování zobrazit mapu v celém okně po Lužnici. Těšíte se? Máte alespoň trochu trému? Já ji měl. Určitě ji máte, každý ji má, když je to poprvé.

Okamžik vyplutí jsme načasovali na třináctou hodinu, Suchdol nad Lužnicí - sobota 26.července 1986 ti, co byli na vodě poprvé, Suchdol nad Lužnicí - sobota 26.července 1986 si v poměrně obtížných a leckdy zrádných meandrech zarostlého řečiště s tou vratkou laminátovou potvorou nerozuměli a jak to asi mohlo skončit... Martin Mezera k debutantům rozhodně nepatřil. My, co jsme drželi pádlo poprvé v ruce, jsme si na žádné hrdiny nehráli, ono by to taky bylo hned poznat. Tak jsme se snažili alespoň si v duchu představit, jak asi vypadá ten jez Pilař, jez Pilař - sobota 26.července 1986 co se o něm pořád dokola snaží vodní znalci nafouknout bublinu hrůzostrašnosti, až její rozměry přestávají být důvěryhodnými. Jak Martin Mezera, tak i vodácká kilometráž uvádí, že je absolutně nesjízdný, a za vyšší vody dokonce smrtelně nebezpečný. Na jez Pilař mám ovšem ty nejhezčí vzpomínky, jez Pilař - sobota 26.července 1986 a to i přesto, že jsme byli včas varováni, abychom sílu vodní masy na jezu nepodceňovali, abychom se drželi v dostatečném odstupu před jeho přepadovou hranou. Vyšší stav vody na Pilaři ale opravdu není žádná legrace, pod jezem je vybagrovaná hluboká vana a nemáte sebemenší šanci ze smrtícího válce vyplavat. Zpětný proud a tlak vody vás přetlačí. Zkoušeli jste někdy zápasit holýma rukama s buldozerem ?

Nikdo z nás nebyl takový šílenec, aby se tu buldozeru postavil v nerovném souboji. Lodě zakotvily v bezpečné vzdálenosti od bodu zlomu vracáku, odkud už není návratu. Kdo se po Lužnici nikdy neplavil, bývá obvykle překvapen z toho písečného dna, co vás tu provází už od suchdolského kempu. Voda je průzračná, sice pěkně studená, ale relativně čistá, nezasažena žádným průmyslovým odpadem jez Pilař - sobota 26.července 1986 ani domovní zástavbou. Horní tok Lužnice má charakter rezervace a chcete-li si užít přírodních krás s minimálním zásahem lidských rukou, tohle je to pravé místo. Ani ta Zlatá stoka, co ji po desetileté dřině v roce 1518 dokončily chlapské paže pod vedením Štěpánka Netolického, nepůsobí rušivě jako něco, co sem nepatří.

Takže první koupačka? Určitě! Můj sovětský fotoaparát ????? se chystá zhotovit několik diapozitivů, do zátočiny pod jezem už míří Pavel Sehnal a Míra s Ivanem, mezitím paní Mezerová (s přezdívkou BOBO) cosi ukládá do své plastikové bandy. Pečlivě ji uzavřela a pádlo, které jí očividně překáželo, aby mohla z lodi pohodlně vystoupit, jedním rychlým hmatem vhodila do přední části své laminátové kánoe. Letící dřevěný nástroj se zájmem sledoval Martin Hanzlík - Zikmund a zřejmě hodlal gesto paní Mezerové napodobit. Uchopil proto do rukou pro změnu své pádlo a tímto těžkým dřevěným polenem vší silou mrštil do přední části lodi, na které se s Jardou Rohlou plavil. Dopadlo to ale všelijak. Pádlo mělo okovanou čepel z hliníkového plechu a jakmile dopadlo do trupu lodi, ozval se silný syčivý zvuk. Loď, na které se Zikmund plavil, byla totiž nafukovací.

Do majdalenského kempu se pak Zikmund s Jardou museli přemístit na pramici rodiny Zajíčkových z cetorazské chaty, a to měli kliku, že byla tahle obrloď částečně neobsazená! Jardův nafukovací gumák byl Zikmundem pokřtěn až tak, že by se proraženým otvorem dala prostrčit pěst. Však ji také Jarda při každém pohledu na Zikmunda pomyslně zatínal a zlověstně při tom skřípal zubama.

Tehdy bylo na levém břehu pod jezem Pilař v provozu menší vodácké tábořiště, jehož součástí byly i dvě klasické dřevěné kadibudky s vyřezaným otvorem ve vstupních dveřích do tvaru srdce. Jednu z kadibudek jsem odzkoušel. To mi náramně přišlo vhod, namísto pobíhání po louce, vyhledávání vhodného zákoutí pro posazení na bobek, aby ze mě nějaký ten bobek mohl vypadnout. Z otvoru tvaru srdce jsem pak sledoval nešťastného Jardu Rohlu, zvažujícího, zda má na takovou obří skobu v zásobě dostatečně velkou originální gumotextilní záplatu. Zikmund se lepení gumáku raději vyhnul, však by ho Jarda k něčemu takovému vůbec nepustil, a aby těch katastrof neměl na triku moc málo, ještě jednu k té první směle přidal. Plně naloženou loď dřevem na večerní oheň tak rozhoupal, že ji převrhl. Že dřevo uplavalo, a že v té lodi ten, co tam seděl, skončil pod hladinou, vám musí být naprosto jasné. A kdo byl ten šťastlivec, co se vykoupal, mimochodem navlečený ve vatované bundě a v teplákové soupravě, co měly chránit před dotěrnými štípajícími komáry? Zkuste hádat.

Pomineme-li Zikmundovy excesy - protržené gumáky, plavající dřevo, nechtěné koupele ve vaťácích a podobné chuťovky, majdalenský kemp Majdalena - sobota 26.července 1986 je typická jihočeská oáza klidu. Malebný kostelík, rybníček, pár domků u silnice na Jindřichův Hradec, několik hektarů louky tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 obklopené hustým smrkovým a borovým lesem. Teplý letní podvečer, tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 nekonečná energie z blízkého lesního porostu, to si tu připadáte jako malý kluk, tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 nesmírně šťastný z maličkostí, jaké je vám dopřáno prožívat. Neměl jsem v plastikové bandě téměř nic, jen to nejzákladnější pro týdenní plavbu, a přesto mi nic nescházelo. tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 Počítejte se mnou: Několik konzerv, čutoru s vodou, zavírací nůž, ešus a lžíci, jednu košili, dvě trička, spodní prádlo, plavky, jedny tenisky do vody, jedny na chození po souši, teplákovou soupravu, pláštěnku a starý omšelý vatovaný kabát (co se právě suší po vydatné koupeli). V peněžence dvě stokoruny, starou socialistickou Občanský průkaz 1986 občanku, KPZ ( krabičku Krabička Poslední Záchrany poslední záchrany), trochu jiná pomůcka poslední záchrany papír poslední záchrany papír poslední záchrany a opotřebovanou kytaru. To nejpodstatnější, co tu nechybělo, byla dobrá nálada. Ale především se podařilo poskládat takové seskupení mladých dospívajících lidí, kteří si vzájemně, jak se říká, sedli. Nebyl tu nikdo ani konfliktní typ, ani vypočítavý sobec.

Máte-li rozvinutou myšlenkovou fantazii a obrazovou představivost a dokážete-li alespoň zevrubně přečíst z mapy zobrazit mapu v celém okně ten její nádherný reliéf, jistě pro Vás nebude zatěžko odhadnout, jak příjemně jsem se asi cítil v podvečerní Majdaleně, kdy nebe bylo bez mráčku, a kdy si tu spokojeně prozpěvovali v korunách stromů lesní ptáci. V docela obyčejné teplákové soupravě za pár korun podél gotického kostelíku, gotický kostelík sv. Máří Magdaleny v Majdaleně s plastikovým kanystrem ke zdroji pitné vody. Nemusím ani hledat vhodná slova ve své paměti, mohu nyní citovat text písně "Večerní nálada" z kazety "Erb Toulavého rodu", od skupiny Plavci. Kazetu mi shodou okolností daroval táta těsně před odjezdem do jižních Čech a právě Plavci byli zamilovanou hudební skupinou rodiny Mezerů, co se největším podílem zasloužili o výpravu výprav - Mekku vodáků - Lužnici 86.

Stíny se dlouží, už chladí se zem.
Blíží se večer, je nálada v něm.
Letní den s vůní peprných mát,
loučí a chystá se spát.
Vychutnat sluneční zapadání,
vyběhnout ze čtyřech stěn.
Nehlídat, jaké je počasí,
je večer, a normální den.
Mám lesem odřený kabát a sám
s volností větru se toulám až tam,
kde večerní Slunce přestává hřát,
loučí a chystá se spát.

Mezerovi paní Mezerová (Bobo) - Suchdol nad Lužnicí - sobota 26.července 1986 byli doslova a do písmene naší velkou výhrou. Zajistili nezištně a bez očekávání nějaké odměny plavidla a potřebné vodácké vybavení, přepravu lodí včetně bagáže a první nocleh v Cetorazi na chatě. V té době neexistovaly žádné karimatky, mohl jsem si díky paní Mezerové ustlat na bublinkové fólii. Zkoušeli jste to někdy? Spát na těch bublinkách, co se cpou občas do balíkových zásilek z různých e-shopů? Ulehnout na takovou vrstvu bublinek, to znamená odolat pokušení a bublinky ponechat v klidu. Nezkoušet je mačkat, aby praskaly a vydávaly zajímavý zvuk. Já tomu pokušení neodolal.

Příjemně překvapil i Pavel Sehnal. Pavel Sehnal - jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 Ne, že by zrovna mačkal bublinky, ale mám na mysli jeho heroický nonstop výkon na noční směně v kladenském podzemí a u Kachlíků v malířském ateliéru. Povedlo se a my pak dokázali našince obdarovat vyvedenými kresbami, ačkoliv nebyl zrovna Štědrý den. Pavel rovněž zazářil jako schopný pracant při přenášení lodí kolem nesjízdných jezů a mnohé situace okořenil svým typickým přímočarým, až prostořekým humorem. Díky, Pavle, bez tebe by to tu nebylo ono!

Jarda Rohla Jarda Rohla - Rozvodí Staré a Nové řeky - neděle 27.července 1986 a Jarda Mezera Jarda Mezera - jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 byli nejmladšími účastníky výpravy a oba se chovali velice skromně a obětavě. Mohla se tu plně projevit jejich kamarádská povaha, ani protržený gumák nezanechal žádné stopy zášti, žádnou odezvu na Zikmundovy telecí nápady. Jarda byl zkrátka kliďas a pohodář.

Šťastnou volbou bylo oslovení dvou katalyzátorů výpravy. Ivana Zelenky Ivan Zelenka - pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 a Jaromíra Málka. Míra Málek - nad jezem Čejnov - úterý 29.července 1986 Ani nevím, co mě vedlo užít zrovna takový termín. Katalyzátor výpravy. Snad proto, že oba dva již prošli základní vojenskou službou, byli sportovně založení, drobné nesnáze v průběhu plavby snadno přecházeli s úsměvem a s pochopením a dodržovali mravní zásady, které by jim mohli závidět mnozí jejich vrstevníci. Lužnice 86 byla také seznamovacím týdnem dvou budoucích životních partnerů, co spolu vydrží snad po celý život. Míra Málek si dobře rozuměl s Alenou Sýkorovou Alena Sýkorová - nad jezem Čejnov - úterý 29.července 1986 a o několik let později spolu založili rodinu.

Alena se v té době přátelila s Pavlínou Doffkovou. Pavlína Doffková - pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 Bývalé spolužačky ze Základní školy nebyly ale vždy takovými kamarádkami, aby se dokázaly plavit na jedné lodi, nedej Bože cpát se gulášem z jednoho ešusu. Teprve, co si prošly úskalími prvních ročníků střední školy, se jejich přátelství upevnilo. Vynikaly jako premiantky třídy výborným prospěchem. Alenu jsem vnímal jako, možná až příliš - přísnou, spravedlivou, ale zároveň citlivou dívku ve znamení Štíra. Pamatovala si každou křivdu a i když dokázala odpouštět, s křivdou jste se museli nejprve konfrontovat. Pavlína byla moje dětská láska z prvního stupně dnešní penzion Hubertus - www.pensionhubertus.cz (přímý link na foto) sloužil kdysi v době socialismu jako objekt pro tzv. "školu v přírodě" a Pavlína s Alenou si jej jistě dobře pamatují. Pobývali jsme tu týden, nebo snad 14 dnů, ve čtvrté třídě Základní školy, v roce 1979. Naší třídní učitelkou byla slečna Kombercová (později Korcová). Základní školy a tuze jsem obdivoval tu její cílevědomost, preciznost, systematičnost a logiku. Všechny ty vlastnosti byly tak samozřejmé, že mohly budit zdání lehkého vzdušného obláčku. Jako nejedna smělá Vodnářka se dokázala nadchnout pro každý zajímavý projekt, bohužel se častokrát neshledala s pochopením její matky, což bylo zřejmě hlavní příčinou její vleklé žaludeční neurózy. A zrovna na Lužnici si musela vytrpět své. Máme s Pavlínou jeden společný znak - tím jsou naše jmeniny, jejichž termín ohraničuje jedno z nejkrásnějších ročních období - dva měsíce zaslouženého volna - letních prázdnin. Můj svátek prázdniny otevírá na konci června a Pavlína prázdniny 31. srpna uzavírá.

Zajímavou, a pro nejednoho dospívajícího mladíka vzrušující představou, byla Jolana Starcová - Žolík. Jolana Starcová (Žolík) - tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 Měl jsem dojem, že touží objevovat a prožívat celý svůj život čistě v emoční rovině. Bez předsudků, bez kompromisů. této dívce (přímý link na wallpapersafari.com) byla Jolana Starcová docela podobná. Nenechala nejednoho dospívajícího mladíka klidně spát. Přiznám se Vám, mně také ne. Jít stále přímou cestou. Možná se narodila ve znamení Berana nebo Lva, kdo ví, zřejmě jí přitahovali také ohniví partneři, tedy Berani, Lvi, nebo Střelci. Nebo naopak velmi klidní a nekonfliktní muži, preferující rodinné zázemí a klid, například znamení Býka, Ryb a Raka. Toliko z mých nepodložených úvah. Měla ráda kolem sebe mnoho přátel a dokázala je rozesmát a nabídnout jim něco ze své spontaneity. Jolana Starcová - tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986. Možná jste si povšimli na Jolanině bílém tričku malby tygří hlavy. Troufl si na ní Pavel Sehnal a musím uznat, že se mu skutečně vyvedla. Jolana neodmyslitelně patřila k této výpravě, i když byla v té době jedinou tzv. přespolní dívkou, a bydlela v Kladně. Byla pomyslným kořením v poklidné partě spíše zemitých mladých lidí a bez ní by to, jak se říká, nemělo šťávu. Asi jako dokonalý pokrm z kvalitních výživných surovin, ovšem bez chuti.

Petra Sotolářová - Liána Petra Sotolářová (Liána) - rozvodí Staré a Nové řeky - neděle 27.července 1986 byla povahově blízká právě Jolaně, také se spolu plavily na jedné lodi a výborně si rozuměly. Petra byla další kořenící přísadou už tak výborného guláše. Ne, guláš, to nezní přesvědčivě. Rajská omáčka, to je ono! Neumím si představit takovou rajskou bez pepře, tymiánu a bobkového listu. Pepřem a tymiánem byla Jolana, dala omáčce říz, aby byla lépe stravitelná. Petra zas bobkový list, který ji ochutil jemnou a přitom exotickou mystikou.

Jediný lehkovážnější mladík, co občas někde ulétl, byl Martin Hanzlík - Zikmund. Martin Hanzlík (Zikmund) - pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 Někdy bylo to jeho létání, ty jeho duševní pochody, nepochopitelné, zřídka dokonce i stupidní. Naprosto zásadní pro něho bylo prostředí, kde se pohyboval. Z každého místa si totiž bral vzor a podle něho se vyvíjel. Neměl v povaze zákeřnost, ani zlé úmysly, ale byl to takový typ drobného kapsáře - zlodějíčka, radujícího se z povedeného lupu, aniž by pomyslel na to, jak se asi cítí ten okradený. Myslel a jednal přímočaře a stávalo se, že nedokázal domyslet dopady svých činů. No, napadlo by Vás házet oplechované těžké dřevěné pádlo do nafukovacího kajaku? V dětství si pořídil duplicitní žákovskou knížku, do které si sám psal hodnocení školního prospěchu, aby jeho zadnice nebyla příliš vystavena koženému řemenu jeho otce. Vysvědčení bylo daleko a ono to tak nějak pořád procházelo poměrně hladce. Taková finta nezní nezajímavě, ale domyslet ji alespoň do nějakého spolehlivého funkčního schematu, to bychom po Zikmundovi chtěli příliš. Tím slabým článkem bylo místo, kam si duplicitní (tedy tu původní, co nosil do školy, a co v ní nyly nasázeny koule, jedna za druhou) kam si tu duplicitní žákajdu schovával. Paní Hanzlíková chystala důkladný vánoční úklid a jeho součástí bylo i vyklepání velkého koberce pod jídelním stolem v obývacím pokoji. A ejhle, co to tu máme, pěkně pod koberečkem! Tak řemen z kalhot sázel jelita, a že jich bylo!

Jednou jsem se s ním vydal na víkendový prázdninový výlet na kolech do Sýkořice k řece Berounce a bohužel jsem záhy po příjezdu onemocněl střevní virózou. Když Vás něco takového zasáhne doma, tak se vyležíte, prospíte se, prosedíte dlouhé hodiny na keramické míse, ale dobře víte, že postel s měkkou peřinou jsou nadosah. V kempu pod stanem to tak růžové nebylo. Cestou do Sýkořice jsem celou cestu vezl na kole těžký stan a Martin přislíbil, že na zpáteční cestě jej poveze on. Samozřejmě, že mě vyšplouchl, neměl jsem tolik sil, abych dokázal ve vysoké horečce a s průjmem vláčet zas ten stan na nosiči mého kola, musel jsem jej schovat v kempu alespoň do křoví. Stan samozřejmě někdo později ukradl, ale o to tu nešlo. Já se na vlastní kůži přesvědčil, co znamená přísloví: "V nouzi poznáš přítele." Martinovi jsem tuto příhodu již dávno odpustil, jenže ten cejch už měl vypálený na čele a z paměti se vymazat nedal. Ani ho schovat pod koberec.

Ale ať byl pověstný svým pošramoceným morálním kodexem jakkoliv, dokázal se přizpůsobovat prostředí, kde se pohyboval, a nekazil atmosféru pohody a poklidného soužití, co nás tu po celý týden stmelovala do jednoho celku. Den co den se v průběhu plavby předčítala kniha Zdeňka Šmída Zdeněk Šmíd: Proč bychom se netopili - Lužnice 1986 "Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii" a číst si o Lužnici na hladině Lužnice, i když se tam ti výrostci pohybovali po Nové řece a lágrovali na Krávovně, bylo tak vzrušující, Kachňák - pískovna Vlkov - pondělí 28.července 1986 jako když k Vám promlouvají Blíženci. Večerní oheň se rozhořel sice jen druhý den pod Rožmberkem, zato ve Veselí namísto ohně plápolal plamének svíčky na víčku od ešusu a kolem víčka byli všichni poskládáni ve spacácích jako okvětní lístky kopretiny. Martin Mezera Martin Mezera - tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 nezklamal a opět exceloval svým vypravěčským uměním nevyčerpatelného repertoáru anekdot.

Každé mé setkání s Martinem Mezerou, ať už v rámci nějaké společenské akce, nebo jen tak při posezení na kus řeči, začínalo specifickou anekdotou. Takzvanou úvodní. Tu jsem vždy po něm vyžadoval pro zahřívací kolo, on už věděl, kolik uhodilo, a spustil. Úvodní anekdota se jmenovala Psí karbanátky:

Do restaurace přijde host, usedne ke stolu, pročítá jídelní lístek a v menu hotových jídel ho zaujmou psí karbanátky. "To jsem ještě nejedl", napadlo ho, a chystá se tuto zdejší specialitu ochutnat. Číšník mu po chvíli objednaný pokrm donese, host se do karbanátku zakousne a vylomí si zub. "Pane vrchní, vylomil jsem si zub, ty karbanátky jsou šíleně tvrdé, dokonce nepoživatelné!" "No jo", odpoví mu číšník, "když my máme málo psů, tak to meleme i s boudama!"

Nakonec mi psí karbanátky přece jen dokázaly připomenout ještě alespoň dvě vtipné glosy, jimiž Martin obšťastňoval své okolí: Zřejmě se nenajde nikdo, kdo by nevěděl, co to je, a jak vypadá takové album. Může mít dokonce podoby velice rozmanité, kupříkladu s celofánovou fólií na vnitřních kartonových listech pro ukládání poštovních známek, nebo může posloužit pro Vaše oblíbené fotografie, existuje i album na odznaky, pro sběratele vizitek, etiket od krabiček od zápalek, a tak dále, a tak dále. Ale kdo z Vás doopravdy ví, že pravý význam slova Album je docela obyčejný a prostý náraz na hliníkovou desku!

Martin Mezera nás obeznámil i s dalším tajemstvím, abychom byli o něco chytřejší a bystřejší. Zvláště my, sedmnáctiletí mladíci, jsme zatoužili vědět, co to je: Prý je to černé, díra uprostřed, a údajně to přináší mnoha lidem neuvěřitelnou rozkoš. Nikdo se neodvažoval vyrukovat natvrdo s výrazovým prostředkem pro onu černou díru, taktně jsme po sobě pošilhávali, ale především jsme byli nadmíru zvědaví, s jakým podstatným jménem pro to černé, s dírou uprostřed, co přináší rozkoš, se Martin vytasí. Co by to tak mohlo asi být? No přece ...

Když už jsme u té rozkoše, jednu pikantní vsuvku si zde dovolím vložit. (Autorem je pan Miroslav Kumšta z Mostu): "Slečno, moje hodinky ukazují, že nemáte kalhotky..." "Tak to Vám jdou špatně, kalhotky mám..." "Aha, zase mi jdou napřed."

Poklidné slunečné nedělní ráno nám poskytlo pohled na romantická zákoutí s výhledem na vzdálené louky a pastviny a po čtyřech kilometrech plavby v klikatých meandrech kotvíme na rozvodí Staré a Nové řeky - tato soustava jezů reguluje hladinu řeky už bezmála 400 let. Pod jedním z nich jsme na písčitém břehu posvačili Rozvodí Staré a Nové řeky - neděle 27.července 1986 a pustili se objevovat tajemství přírodní rezervace původního koryta řeky Lužnice, s názvem Stará řeka. Zdejší chráněné území je úžasnou pralesní scenérií, plavba je fyzicky poměrně náročná, Stará řeka - neděle 27.července 1986 zejména častým přenášením lodí přes padlé kmeny stromů, ale mělké, písčité koryto řeky zklidňuje divokost zarostlého řečiště. Rovných 10 kilometrů prodírání se pralesem je překrásným zážitkem, jaký na žádné jiné české řece nemůžete absolvovat. Temnou hlubinou původní vegetace, co zčásti pamatuje několik staletí, pronikají tenké provázky slunečního svitu, ptačí koncert přehluší jen znavení vodáci, jak se posouvají zátočinami, ostrými zákruty meandrů a škvírou v sevření popadaných kmenů. Některých i přes metr v průměru. Všudypřítomný jemný píseček, jakoby ho tady někdo proséval skrze jemné síto, zateče do bot, noha vám zdřevění, ztěžkne, ale na vysypávání písku není kdy. Před vámi je další kmen a hlavně nový rébus. Kudy a jak se přes něj překlenout? Libujete-li si v tělocviku a jste-li ve fitness centrech pečení vaření, mám pro vás vhodný tip. Neutrácejte tučné obnosy za vydýchaný vzduch v posilovně, za upocená madla činek a mučících nástrojů, vydejte se s námi napříč Starou řekou. Čerstvé povětří, bezva parta, spousta legrace a náročné cvičení na několik hodin v kuse. Svalové partie tu procvičíte důkladně úplně všechny, ne náhodou jsme Mezerovic těžkotonážní kánoe překřtili jménem "Ledoborec Krasin". Všechno se dalo přežít, bylo to uf, ale dalo. Až na jedno. Stahování lodí úžlabinou, překlápění napříč dřevitou masou krytou tlustou vrstvou kůry, tomu všemu se dalo postavit zpříma. Jen jednomu jedinému nepříteli nikdo nedokázal úspěšně vzdorovat, aby po každém jeho útoku alespoň zlověstně nezaklel:

Komáři ! Ty zasraný, zkurvený, svinský komáři ! Havěť jedna prašivá !

U vesničky Stará Hlína jsme horkem dehydrovaný organismus posílili limonádou značky Broňa a přesně v 18 hodin vyplouváme vstříc zapadajícímu Slunci k vzdutí rybníka Rožmberk. Kolem se tyčila nekonečná pole rákosových doutníků a Slunce se zlatavě odráželo v poklidné večerní hladině.

Sladká limonáda Broňa není zrovna to pravé ořechové na zahnání žízně, když v té hospodě u hlavního tahu na Třeboň ale nic jiného neměli. Ovšem, že se za výčepním pultem točil budějovický Budvar nebo třeboňský Regent, co já vím, jenže hasit žízeň pivem? To nikdo z nás nechtěl. Ani Zikmund. Když se tak nad tím zpětně zamyslím, proč nás to netáhlo do zakouřené putyky aspoň na to jedno pivko? Nebylo by to ono. Byli jsme sice téměř dospělí, někteří z nás i plnoletí, ale to bychom pak výpravu za poznáním zdejších krás proměnili v kus nevábné plytké zábavy s alkoholem v zádech. Nemohli bychom celou tu scenérii kolem nás vnímat naplno a to by byla škoda. Zkalit jí pivní pěnou. Otupit smysly, aby tolik nevnímaly odlesky Slunce mezi rákosovými doutníky, radost z drobných niancí vzedmuté říční hladiny v trsech travin, s racky nad hlavou, s ukrytou volavkou na mělčině. Právě toho jsem si považoval a byl jsem si dobře vědom, že bych také mohl Lužnici splouvat v docela jiné partě, která se zmítá od výčepu k výčepu, jak tomu u některých vodáckých skupin bývalo, a bývá to téměř pravidlem i dnes. Zatímco vzdutí největšího rybníka pomalu nabývalo na síle, já si teprve uvědomil, že právě v tomto roce je tomu 400 let, co poprvé řeku Lužnici přepažila dvanáct metrů vysoká hráz. Jaký bude Rožmberk? Bude tajemný a hluboký? Za každým meandrem zarostlým vysokou travou jsem toužebně očekával nekonečnou plochu vodního díla Jakuba Krčína z Jelčan a ono to přišlo. Bylo to, jako když se zvedne opona a hlediště užasne. Překvapení se začalo zvolna zjevovat za posledním svazkem hnědých doutníků, co se jen tak zvolna pohupovaly v chladivém podvečerním vánku.

Opona se zvedla. Nic podobného jsem dosud ani neviděl, ani nezažil. Dokonce i po mnoha letech, kdy jsme tudy proplouvali znovu, to nemělo takový emoční náboj jako v neděli 27. července 1986. Na nebi nebyl jediný mráček. Obloha vymetená. Sluneční paprsky stačily vyhřát rybniční kapalinu tak, že evokovala koupelnovou vanu s teplou napuštěnou lázní. Bylo by pošetilé brázdit zlatavé písečné dno v rozmáčených teniskách, co jsou při plavbě Starou řekou nutností. Vyzout se, zabořit chodidla do teplého písku. Jemného jak měsíční prach. To je slast. A že by byl rybník tajemný a hluboký? Ale kdeže. Svá tajemství odkryje pro každého, kdo jim dokáže naslouchat a hluboký, to možná u stavidel. Uprostřed pětisethektarové zatopené plochy sahá voda stále maximálně po pás. rybník Rožmberk - neděle 27.července 1986 Byl jsem unavený, ale šťastný. Snad jste to vnímali stejně i vy ostatní kolem mě, vždyť taková krása není sama sebou a mít ji nadosah, to je dar. Slunce právě zapadalo, obarvilo hladinu dozlatova, všechno se lesklo, třpytilo, stačilo jen žít, cítit, vnímat.

Nebylo to ale úplně zadarmo. Pavlínu rozbolela hlava a se žaludkem to taky nebylo zrovna slavné. Mozolům, odřeninám, puchýřům, co přivodila Stará řeka, ještě odzvoněno nebylo. A právě v tom nejlepším nastoupil Martin Mezera: "Stavidla jsou támhle napravo, ne vlevo, Kachňáku! Ta hradba nad nima, to je hráz. Je vysoká dvanáct metrů a na vrchol vede asi čtyřicet kamenných schodů. Vysokých kamenných schodů." To stačilo. Už nemusel v odborném výkladu pokračovat. Pochopil jsem, že musíme sedm lodí a třináct plastikových barelů přemístit přes hráz na druhou stranu pod rožmberskou elektrárnu. Všechno to objemné a těžké, co Martin Mezera stručně vystihuje popichujícím výrazem "samý předměty". Tíhu Ledoborce Krasina jsme tu zakusili všichni. Soumarská dřina rvát půltunový tanker z olova vzhůru po schodech a ubrzdit ho na kluzkém trávníku na opačné straně. A Martin Mezera? Ten ve vypjatých chvílích nikdy nezklame. V takovém okamžiku obvykle pronese: "Hlavně, že je mír."

Nojo, hlavně, že je kus žvance a je při tom ten mír. Mír je a žvanec bude za chvilku, je přesně 21:00 hodin a právě jsme to zapíchli před březovým hájem jak z romantické povídky. pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 Že jsme byli hodní, nehulákali v lese, neodhazovali do vody odpadky, nesr.. nekáleli do ní, nechytali ryby a raky a nevypouštěli saponáty z umývaných ešusů do rybníka Rožmberk, klučina z Rožmberské bašty nám ten březový remízek doporučil k táboření.

Škoda, že jste tam nebyli s námi, ty břízky s ohništěm uprostřed k nám promlouvaly. V tu chvíli se pak zamyslíte nad tím, že stromům vlastně stačí jen málo, aby dokázaly vybudovat obrovský kmen, nemusí se denně ládovat špekáčky a uzeným a klidně si tu stojí v létě, v zimě, po staletí. Prastaré duby na hrázi Rožmberka pamatují Krčínovu čeládku, ty jejich renesanční rukávce a vroubkované límce. Němí svědci renesance, baroka, rokoka, klasicismu, empíru, secese, funkcionalismu, socialistického realismu, tolika epoch lidských činností a rodových linií.

Tady se nad tím vším dokážete zasnít. A že máte v kapse jen dvě stokoruny, v plastikové bandě půlku chleba a konzervu Luncheon meatu, vám připadá jako výhra v loterii. Bylo pondělí, zatímco se mnozí uspěchaní chystali na cestu do pracovního procesu, nás mezitím zdravilo zas to nebe bez mráčku pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 a příjemné teplo. Konzerva Luncheon meatu padla, poslední půlka chleba rovněž, opouštěli jsme postupně spacáky, pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 spacáky se musí pořádně protřepat, pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 aby z nich vypadl veškerý hmyz, že, vytřepat hmyz i z bot, pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 vyždímat poslední zbytky říční vody pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 a hurá za dalším dobrodružstvím! Vždyť jsou pořád ještě prázdniny!

První, nesjízdný sklopný jez Tájek, v obci s příznačným názvem Lužnice, jsme museli překonat opět přenášením. Nad jezem stála nehnutě místní stařenka a sledovala se zájmem vodní proud, načež Míra utrousil, a doslova si svým jménem tak říkajíc naběhl: "Ta osoba tam čeká, až se někdo utopí, a bere MÍRU na rakev." Několik set metrů vzdálený nad jezem Frahelž - pondělí 28.července 1986 druhý sklopný jez u Frahelže jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 jsme využili k vodním radovánkám. jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 Martinovi Mezerů padají plavky, jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 klobouk mu však drží, jak přibitý. jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 Martinovi Hanzlíků nepadají ani plavky, ani klobouček, jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 ale tady možná všem třem zúčastněným plavky brzy spadnou. jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 A abychom si dnešní den užili vodních radovánek pod jezem Frahelž - pondělí 28.července 1986 opravdu dosytosti, ve vzdálenosti sedmi kilometrů od sklopného jezu se podél řeky, poblíž obce Vlkov, rozprostírají dvě rozsáhlé pískovny. pískovny Vlkov - pondělí 28.července 1986

Horní úsek Lužnice je neskutečně romantický, pokud přeje pěkné počasí. Zatažená obloha a deštivo naopak evokují mírnou melancholii, ke které tato krajina ticha svádí. Nezvyklou proměnu psychického rozpoložení jsme tu však vůbec nemuseli řešit. Jednak nás neustále zdravilo Slunce, občas se skrylo za bílý beránek, ale většinu času nás příjemně hřálo, a pokud jsme si přáli osvěžení, stačilo se sklonit k vodní hladině. Zajímavé zpestření přišlo na konci úzkého říčního koryta se strmými zarostlými břehy, kde okolní prostorné jihočeské louky vystřídal remízek listnatých stromů. Stromoví zaclonilo částečně sluneční paprsky a zpěv ptáků přehlušil hukot jezu. Velice nenápadný jez Val, mezi samotou U Vohnoutků a samotou U Nohavů, nebylo možné sjíždět. Přes jeho kolmý, metr vysoký přepad jsme spouštěli jednu laminátku za druhou, i Jardův proděravěný a zalepený gumák to tu přečkal bez úhony, a nabyl jsem dojmu, že bychom neměli na takové přitažlivé místo zapomenout. Stvořené "pro chvilku poezie", jak by okořenila Československá televize, "pro klid a mír", jak by okořenil Martin Mezera, "pro Slunce v duši", jak by okořenil Ján Zákopčaník, "pro hlubokou meditaci", jak by okořenil Osho, a "pro námět na povídku", jak by okořenil Kachňák.

S romantikou horního toku Lužnice se pomyslně loučíme, plynule na něj naváže průmyslová aglomerace středního toku, to abychom nezapomněli, jak ta civilizace dvacátého století vlastně žije. Ještě než budeme míjet okrajovou zástavbu Veselí nad Lužnicí, Dráchova, Soběslavi, Plané nad Lužnicí, Sezimova Ústí a Tábora, vychutnejme prostředí zatopené těžební jámy opuštěné stavebními stroji docela nedávno. U Vlkova, pod lávkou pro pěší, je pověšený batoh s papírovým štítkem a na něm kratičký vzkaz. Takovouhle bejkárnu dokáže vymyslet jen pan Mezera. Dopravil se sem kolem poledne, zřejmě vlakem od rekreační chaty v Cetorazi, pískovny Vlkov - pondělí 28.července 1986 prostředí zatopených pískoven jistě dobře znal a že se objevil právě zde? Byl si patrně vědom, jak báječné tu zažije koupání. A co my ostatní? My jsme museli v první řadě zahrabat všechny mrtvoly do písku. pískovny Vlkov - pondělí 28.července 1986 Byl to den plný Slunce. Plný vody. Plný písku. Plný radosti a veselí. Ve Veselí. Ve Veselí nad Lužnicí.

Až na jednu drobnost. Klaustrofobický most. Tak radostný název města a tak nešťastně řešená mostní konstrukce. Cože? Jakže? No, to máte tak. Masivní železobetonový val totiž překlenul Lužnici tak nízko nad hladinou, že se záhy mění proplouvání pod mostem na soukání se skulinou. Rozhodně nic pro klaustrofoby! Skutečně! Klaustrofob nejsem, a to jsem toho měl až až. Co teprve chudák s fobií? Ten by tu asi šílel už jen při pouhé představě. Otřásající se betonový masiv, jedno auto za druhým, příšerné dunění, v lodi nesedíte, ale ležíte, jinak se sem totiž nevecpete, Takhle vypadal most při vyšším vodním stavu, kdy se hladina zvedla zhruba o metr. To už byste tudy nepropluli. zkrátka máte betonový nosník deset centimetrů nad hlavou A takto vypadá most za normálního stavu vody. Dnes je kolem města v provozu obchvat, tehdy tomu tak nebylo a v průběhu třiceti minut tudy projelo několik desítek aut včetně kamionů. a zvláště pikantní je zážitek v okamžiku, kdy tudy projíždí plně naložený kamion s návěsem.

"Uf! Dobře to dopadlo. Uf. Konečně se můžeme ubytovat v kempu", zapsal jsem si do svého malého notýsku, odkud jsem pak čerpal zachycené střípky do vodácké kroniky. Bylo to zvláštní místo. Ona celá plavba po Lužnici je sama o sobě zvláštní, netypická, svou rozmanitostí mnoha prostředí a rozdílných charakterů horního, středního a dolního toku. Nejednoho z vás to rozhodně překvapí. Zmiňovaný silniční most, spolu s nedalekým obloukovým mostem přes Nežárku, vytvořily jakýsi předěl mezi městskou zástavbou a rekreační zónou na soutoku Nežárky a Staré řeky, aby se tomuto celému neobvyklému útvaru mohlo přezdívat naprosto jednoznačně: Na ostrově. Veselí nad Lužnicí (tábořiště Ostrov) - pondělí 28.července 1986 Zatímco jsme se do Veselí nad Lužnicí blížili původním korytem Lužnice, někteří vodáci, Svatební cesta do Jiljí - přímý link (Česká televize) ti lenivější, co si romantiku Staré řeky a rybníka Rožmberk nechají dobrovolně uniknout, se mohou rozhodnout pro plavbu po Nové řece - po umělém kanálu z 16. století, důmyslné stavbě, jejíž kvalita dokáže přesvědčit lecjakého projektanta s nejmodernější verzí Autocadu. Nová řeka přepažená jediným, zato docela hustým jezem u Weinzettlova mlýna, se u obce Jemčina vlévá do Nežárky a samotná Nežárka právě zde, ve Veselí nad Lužnicí, přijímá původní koryto řeky Lužnice. pohlednice od Vaška Havránka (Lužnice 1987) z Buštěhradu - zdravím tě, Vašku, na nebesa Dobové fotografie jsou kouzelné, z té stařičké pohlednice se škodovkou a žigulíkem, s minimálním provozem na silnicích, se na ní zobrazují tehdejší místa, kudy jsme pluli i my: Majdalena, Majdalena Rozvodí Staré a Nové Rozvodí Staré a Nové řeky řeky, Veselí nad Lužnicí Veselí nad Lužnicí a zde pro zajímavost uvádím také jez na Nežárce, Veselí nad Lužnicí v okrajové části Veselí nad Lužnicí, těsně před soutokem s Lužnicí - Starou řekou.

Před námi byl další ze série letních slunečných dnů, Veselí nad Lužnicí - úterý 29.července 1986 bylo to k neuvěření, to jsme museli být tak hodní, že nám shora bylo přáno, nebo co? Někdo by možná ocenil konečně trochu toho deštíku, vodáci si však s deštěm příliš netykají. Mají vody kolem sebe tolik. Doslova plné zuby.

Slunečný den jak malovaný jsme tedy PLNĚ využili opět k vodním radostem. Dráchovský jez výborně posloužil jako sjížděcí trenažér pro gumové nafukovací čluny - podařilo se mi zavčasu zachytit fotoaparátem Flexaret Martina Mezeru s Jolanou Starcovou - právě v nejlepším,... jez Dráchov - úterý 29.července 1986 tady bylo světla pro pořízení snímku dost, stačilo jen mačkat spoušť a ručně navíjet na cívku svitek 6 x 6. Muzejní kousek ten Flexaret, pravda, zato fotky pořizoval báječné. No a jelikož po hraně jezu stékalo optimální množství vody a tvořil se tu minimální vodní válec, přírodní bublinková vířivka byla hlavním bodem programu dnešního dne. Měli jsme štěstí. Kdyby bylo vody jen o pár centimetrů míň, bublinkovou vířivku by nikdo z nás neokusil. Kdyby naopak voda už jen o několik centimetrů stoupla, bylo by to nebezpečné, s rizikem skončit jako některý z nešťastníků na třech mramorových pomníčcích.

"V další plavbě pokračovati budeme poklidnou, vodou stojatou", řekl by klasik staročeštinou 19. století. Bude to k Čejnovskému jezu. nad jezem Čejnov - úterý 29.července 1986 Varovná cedule nad jezem na levém břehu svítila již z dálky velkým červeno-černým nápisem na bílém podkladu a Vy máte jedinečnou možnost prohlédnout si ji takovou, kdy se na ní od roku 1986 podepsal zub času dvanácti let. varovná cedule nad jezem Čejnov - červenec 1998 Dnes už má cedule podobu docela jinou, pokud tam vůbec ještě nějaká je. Ta původní však byla nově přetřená, alespoň jsem měl takový dojem, rozhodně ji nikdo nemohl přehlédnout. Co s Vámi taková cedule udělá, když se horizont jezu nezadržitelně blíží, jste tu poprvé a nevíte, co toho cedulomalíře vedlo k takovému důrazu? Rozhodně jsem zavčasu zakotvil. V uctivé vzdálenosti od koruny přepadu a pěkně zpoza břehu jsem si to zákeřné monstrum prohlížel. A tak dodnes nedokážu pochopit, jak se vůbec mohl někdo odhodlat takový jez sjíždět. Necelý rok poté, co jsem tuhle ceduli poprvé na vlastní oči spatřil, na to jeden blázen doplatil životem. Někomu můžete stokrát říkat pořád dokola: "Nesahej na tu rozpálenou plotnu!" První, a doufejme, že snad i poslední pomníček utonulého vodáka se na čejnovském jezu objevil v červenci 1987. Pouhý necelý rok poté, co jsme tu my zažili tak fantastickou výpravu. Takovou, o které se snažím alespoň ve stručnosti zmínit na svém vzpomínkovém webu. Kdybychom se tu chovali tak nezodpovědně, že by na to někdo z nás doplatil životem, už by mě nikdo do kánoe nedostal. Žádnou vodáckou kroniku bych nepsal a zbytek roku 1986 by byl úplně jiný. Tragický. V červenci roku 1987 bylo víc vody, bylo po deštích a bylo jí jen o trochu méně, než na téhle fotce. Pustili byste se do souboje s takovou vodní masou? Někdo to udělal. Naposled v životě. Nechápu to dodnes. Foto: Jitka Erbenová, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0

Na konci července 1986 však ještě žádný pomníček na levém břehu nezacláněl, ceduli jsem si pochopitelně do svého zápisníku důkladně zakreslil a možná si vybavíte, že jsem ještě před dvěma lety usilovně různé plastikové i kovové cedulky sbíral. Věřím tomu, že kdybych projevil zájem, Martin Mezera by mi dokázal vyjít vstříc. Vybavený na to byl dostatečně, jak po psychické stránce, kdy byl schopen svým kamarádům udělat doslova, co jim na očích viděl, tak jeho technické vybavení přesahovalo běžný rámec domácích kutilských dílen. Autogenová souprava na řezání plamenem, montážní autojeřáb a nákladní přívěs by si s tímhle raritním sběratelským kouskem hravě poradily.

Odolat pokušení sběratelské vášně rozhodně těžké nebylo, horší to bylo s tím jemným písečkem pod jezem, vlastně v celém úseku mělčin až k městské rekreační zóně. Pokušení vyzout se z rozmáčených bot a projít se po písečném dně, nechat se jemně masírovat a dráždit tím neodolatelným povrchem, bylo dalším lákavým pamlskem rozpálené letní prázdninové výhně. Přiblížila se 14. hodina a teploměr vystoupal ve slunečním stínu již na 31 stupňů podle pána Celsiuse. Ale kam bychom spěchali? Vždyť je tu pravý, nefalšovaný letní den se vším všudy. Vyplníme ho koupáním, předčítáním kapitoly Veselí nad Lužnicí - úterý 29.července 1986, cca. 8 hodin z knihy "Proč bychom se netopili" Zdeněk Šmíd: Proč bychom se netopili - Lužnice 86 a kdo má zájem, stačí vyběhnout ze soulodivé formace na břeh mezi davy upocených suchozemců a nechat si vysázet do kyblíčku dvacet kopečků pistáciové, vanilkové, citronové a meruňkové. Město Soběslav je vylidněné. Jak by ne, vždyť je záhodno vyrazit někam k vodě, nejlépe ke skluzavce na písečné pláži. Soběslav - úterý 29.července 1986, cca. 14 hodin Samoobsluha na náměstí zas tak úplně vylidněná nebyla, lidé v důchodovém věku přece jen nebudou ve velkém stylu blbnout na dětské skluzavce, raději si sednou pěkně pod strom do stínu a něco netradičního si přečtou. Třeba pasáž o tom, jak tu lidická výprava nakupuje potraviny pro zbytek týdne, jak Pavel Sehnal vhodil do košíku i obřího velemelouna za 70 Kčs, Soběslav - úterý 29.července 1986, cca 15 hodin - Pavel Sehnal koupil meloun za 70 Kč - a to byly tehdy velké peníze! Vysolili byste dnes za jeden meloun 850 korun? Asi těžko, že? a to byly nějaké peníze! A ne tak snadno vydělané, na nočních směnách plus mistrovskými kousky malovaných triček Vincenta van Gogha. Nebo pasáž o tom, kterak ten bláznivý Kachňák raději, nežli v čvachtajících škrpálech budit pozornost v ulicích města, zvolil chůzi naboso a porovnával, co je horší - Sluncem rozžhavený tekoucí asfalt, anebo rozpálené žulové dlažební kostky?!

Horní tok Lužnice jsme nechali daleko za sebou, říční hladina pomalu posouvá pohupující se kánoe k Plané nad Lužnicí a podél frekventované silnice a železniční trati již nikdo není na pochybách, že se zas po delší odmlce přihlásilo co? No přece člověk. Auta, smrad, chaos, lomoz, hluk, v tomhle žijeme a říkáme tomu město.

Pod jezem Soukeník jsem míjel soulodivou formaci několika lodí a na jedné z nich seděl pan Zajíček s panem Mezerou. Ten mě vyzval, abych se k nim připojil, a podal mi láhev odzátkovaného piva,... chvíli jsem s nimi relaxoval, sledoval siluety pobřežních vzrostlých javorů, jejichž mohutné koruny vrhaly zajímavé stíny na vodní hladinu, obloha byla stále zářivě modrá a občas se objevil drobný mráček, aby Slunce na chvíli zaclonil. Zatímco jsem upíjel z vychlazené láhve, zaslechl jsem náznak pokusu pana Zajíčka o nějaký delší monolog. Zhluboka se nadechl a soustředěně lovil v mysli vhodná slova, jimiž by rozvyprávěl svůj příběh, prožitý kdesi na železniční trati. Sotva však začal, jeho výklad náhle přehlušila salva smíchu. Srdceryvný řehot okolními posluchači lomcoval natolik, že nakonec z celého příběhu sešlo. Co se vlastně stalo? Pan Zajíček úvod příběhu pojal doslova takto:

"Jardo," (na pana Mezeru) "už jsi někdy tlačil vlak?"
... načež pan Mezera jen stručně odpověděl tázacím tónem: "Lodí?"

Historické centrum města Tábor Tábor a vysoké městské hradby. Tady to na Vás dýchne čímsi nepopsatelným. Žádná civilizace, žádný shon, žádný smrad. Bezprostřední okolí prvního táborského jezu vypadalo předposlední červencový den osmdesátého šestého roku takto nad jezem Tábor I. - středa 30.července 1986 a na této dobové pohlednici pohlednice města Tábor z 80. let je zevrubný pohled na panorama druhého jezu, jak jste jej mohli přibližně spatřit v polovině osmdesátých let. Co však pohlednice nezachytila a ani zachytit nemohla, je poklidné období prázdninových dnů pod ochozem městských hradeb za přispění vlajícího, čerstvě vypraného prádla na balkonech činžovních domů. Ani ta hrající si děcka, spontánně pobíhající jen v červených trenýrkách a letních sandálech, na pohlednici nejsou. Tak alespoň několik diapozitivů z vrcholu kotnovské věže. Vyhlídka směrem k historickému centru Tábor - čtvrtek 31.července 1986 se pokusí sladit vás s poklidem té doby. Dvacet osm stupňů ve stínu, jasná obloha, fasády domů se nikdo nesnaží vyšperkovávat tak, jako dnes, možná s vědomím, že za takovým pěkným zevnějškem se obrazně řečeno leckdy ukrývá plesnivé jádro. Ale hlavně, že dnešní táborité hodlají plnit prací na lešení závěry letošního březnového XVII sjezdu KSČ. Tábor - čtvrtek 31.července 1986 Pak je všechno v pořádku :)

Proplouvat podél táborských městských hradeb je velice působivé. Vysoké stavby na severním příkrém svahu si vaši pozornost vynutí, přitáhnou si ji totiž jako magnet. Soustava čtyř na sebe navazujících jezů, vzdálených od sebe jen desítky metrů, je druhým důvodem, proč se tudy vodáci pustí do letního dobrodružství i několikrát v životě, a třetím reasonem přitažlivosti je nepochybně elegantní železobetonový oblouk Švehlova mostu. Zkuste si tu zahoukat, ozvěna vás nemine. Ale to není všechno. Lužnice tu za čtvrtým jezem padá do kaňonu, zařízlého údolí v zalesněných svazích, poklidná hladina nabírá strmějším spádem na rychlosti a setkáte se tu s něčím, co je pro Lužnici neobvyklé. S peřejemi. zobrazit mapu v celém okně Budou nás provázet až k nejkrásnějšímu tábořišti světa. Jmenuje se Harachovka (s jedním R).

Postavili jsme stany a někteří se začali posilňovat mlékem z igelitových sáčků. Martin Mezera je však varoval: "Pijte mléko, zrychlí váš krok!" Dotyčným se to samozřejmě vymstilo a spěchali na WC. Toalety ale byly beznadějně a v podstatě permanentně obsazené.

Nejvíc na to doplatil Martin Hanzlík, zvaný Zikmund. Směle vkročil do těch správných "toaletních" dveří, označených panáčkem, uvnitř se však dočkal pouze hlasitého dívčího jekotu. Se zrudlým obličejem vyběhl ven a nechápavě zíral na symbol stojícího panáčka u dveří. Když se ale na panáčka zadíval pozorněji, nebyl to původně panáček. Nějaký šikula úmyslně seškrábal stojící panence sukýnku, a ta pak vypadala jako panáček.

Vodáckou Svatební cesta do Jiljí - přímý link (Česká televize) výpravu jsme zakončili Svatební cesta do Jiljí - přímý link (Česká televize) o den později v Dobronicích u Bechyně. Dobronice u Bechyně - čtvrtek 31.července 1986 Na cestu do našich domovů, k táborskému vlakovému nádraží, jsme směřovali v pátek 1. srpna 1986. Město Tábor, počínaje Harachovkou a Husovým náměstím konče, se zjevně stalo Zikmundovi osudným: Cestou na nádraží jsme si pochutnávali v bufetu na vlašském salátu s křupavými rohlíky, bylo to krátce poté, co jsem ve vedlejším knihkupectví objevil papírovou vystřihovánku modelu hradu Kost. Moc jsem se těšil, až si model v průběhu podzimního sychravého počasí sestavím. Zikmund se z vystřihovánky radoval zrovna tak, zřejmě už si v představách maloval hradní objekt hotový v celé jeho prostorové kráse, jakou se nám snažila naznačit fotografie na titulní stránce. Mezitím, co jsem v bufetu na stojáka zapíjel salát minerálkou, Zikmund svou neskrývanou radost přenesl i na mladou prodavačku, která se měla co otáčet, aby obsloužila několik nově příchozích hostů. Po vlašském salátu hodlal zahnat chuť na sladké velmi známou a oblíbenou čokoládovou tyčinkou značky Orion, s názvem Milena: čokoládová tyčinka Milena - www.chocolatewrappers.info/Csr/
Zora/zomilen.jpg (přímý link)
..."jaké máte přání?" "Já bych chtěl jednu Melinu." "Co, prosím?" "No, jednu Melinu."

Prodavačka, podle vzhledu čerstvě po vyučení, chudáček, nechápavě kroutila hlavou, cože to ten zákazník v moderních riflích a v bledě modrém tričku vlastně chce... Nakonec se přece jen Zikmund do čokoládové tyčinky zakousl, všechno dobře dopadlo, kus Meliny, jak jsme Milenu nově překřtili, jsem Zikmundovi odlomil, a mohli jsme pokračovat v cestě k nádražnímu objektu. Zikmund si vzápětí povšiml vitríny s propagací dárcovství krve. Rozebírali jsme, kdo má jakou krevní skupinu, zda-li A, nebo B, nebo AB... a on se pochlubil, že má jistě nějakou zvláštní krevní skupinu - zřejmě C. Doplnil jsem: "Nepochybně, ale nejspíš je to krevní skupina WC. Vzápětí se Zikmund zapomněl rozhlédnout, když přecházel silnici, a málem ho sebrala červená škodovka. To jsem pak jen stručně dodal: "Dávej bacha, protože jestli tě napálí auto a ty skončíš v nemocnici, dozajista vykrvácíš, poněvadž ti nemůžou dát krev, když máš tu zvláštní krevní skupinu!!!"

Frajer v bleděmodrém tričku s atletickou postavou pak už raději opatrně našlapoval, všude se rozhlížel na obě strany, i když to nebylo nutné, a dokráčel až na nádraží, Martin Hanzlík (Zikmund) - Tábor - pátek 1.srpna 1986 odkud jsme vlakem, podotýkám, že bez úrazu a ztráty krve, dojeli až do Prahy.

Vodácká výprava Lužnice 86 byla, nechci říct, jaká. Nemám pro ni výraz. Superlativy lze označit nejen samotný průběh plavby, ale i přípravné práce - chystání vodáckého vybavení a malířské tahy štětcem k vyzdobení triček. Už čtrnáct dnů před vyplutím začalo pomyslné odpočítávání, kolik dnů, či hodin nám do zahájení akce vlastně zbývá, bylo to něco, jako když malé děti očekávají Štědrý den a nemohou se jej dočkat. Tajuplné období před odjezdem do neznáma ještě dokázalo zvýraznit příjemné slunečné počasí, budovalo v nás představivost a umocňovalo touhu po něčem novém, zvláštním, netypickém, co nikdo z nás dosud neprožil.

Každý odpočítávaný den navazoval na ty další nějakým novým artefaktem, jehož obrysy vtiskly do plánované akce další energii. Prvním z nich byl nátěr vlajkové lodi - tmavomodré kánoe Martina Mezery a já se zhostil úkolu, vyzdobit ji bílýma očima, ostrými zuby, nápisem Žralok, a na levém boku drobným písmem názvy dosud sjížděných řek a říček – Lužnice, Nežárka, Vltava, Berounka a Klabava. Mezerovi byli již dlouhá léta zkušenými vodáky a především pohodáři, co si dokázali každou plavbu náležitě vychutnat.

Týden před vypuknutím vodáckého putování jsem zkušebně rozvinul na trávník, ve spodní části naší terasovité zahrady, nafukovací kajak, abych se přesvědčil, zda mu někudy neuchází vzduch, a bude-li připraven zhostit se své první plavby. V ten pěkný letní den mě vylákalo Slunce z postele již po páté hodině ranní a po snídani jsem nožní pumpičkou začal nafukovat jednu ze tří vzduchových komor. Nafukování celého kajaku mi zabralo přibližně půl hodiny, načež jsem dospěl k závěru, že skutečně není v jeho trupu sebemenší skulinka. Napadlo mě, co kdybych podnikl úvodní zkušební plavbu alespoň na hladině lidického rybníka.

Vyprostil jsem z kůlny šedý dvoukolák, kterým jsem občas vyvážel odpadky na veřejnou skládku, naložil na něj nafouknutý kajak, jehož hmotnost byla pouhých 14 kg. Voněl novotou, takovým tím odérem pryží potažených textilních plátů, byly na něm patrné ještě prohlubně a lemy, jak byl poskládaný a stísněný v cestovním vaku. Dopravit jej na dvoukoláku až ke koupališti rozhodně nebude problém, v rychlosti jsem poobědval a na chvíli se usadil do stínu pod vzrostlý ořešák. Vtom jsem zahlédl v přední části zahrady nějakou ženskou postavu s dlouhými vlasy. Byla to Jolana Starcová. Nedokázal jsem pochopit, že se tu na kole objevila jen tak, bez ohlášení. A sama od sebe. Bylo to překvapení, to mi věřte. Asi nejhezčí, jaké jsem v době dospívání vůbec zažil. Překvapená ale byla i Jolana, malý výlet k lidickému rybníku s nafukovacím kajakem jsme pochopitelně zrealizovali ve dvou a co se mi právě na Jolaně, dle mého mínění nejkrásnější dívce středočeského kraje, zamlouvalo nejvíc, byl její spontánní projev radosti. Nenechala nejednoho dospívajícího mladíka klidně spát. Přiznám se Vám, mně také ne. A na hladině rybníka jsem si připadal rázem jako v nějaké vyvedené pohádce... této dívce (přímý link na wallpapersafari.com) byla Jolana Starcová docela podobná. Nenechala nejednoho dospívajícího mladíka klidně spát. Přiznám se Vám, mně také ne. A na hladině ryybníka jsem si připadal rázem jako v nějaké vyvedené pohádce... Dokázala si bezelstně užívat každé maličkosti a neohrnovat nos. Společná plavba po rybníce, vyzdobená šploucháním, cákáním pádlem a skoky z kajaku do vody, byla čistě projevem radosti ze života a přiznám se, že mi právě Jolana s jejím životním přístupem po mnoho let docela chyběla. Ani nevím, kam ji zavál čas, tak rád bych ji dnes, po tolika letech, znovu viděl takovou, jakou tehdy byla, takovou, kdy dokázala rozdávat radost a úsměv kolem sebe.

Seskupení mladých dospívajících lidí, kteří si vzájemně sedli, nebylo náhodné. Hodlali jsme prožít podobné dobrodružství i příští rok. Nemohli jsme se jen tak s prázdnou rozejít domů, ta energie pospolitosti měla velkou sílu, často jsme se scházeli u Zelenků, u Sýkorů, nebo u nás, promítali jsme diapozitivy, debatovali, a rozebírali zážitky z plavby. Pokračovalo to dokonce i na hřišti, ani nevím, koho jako prvního napadlo roztáhnout síť a zahrát si volejbal. To víte, že jsem se zrovna do volejbalu nehrnul, jen bych celý herní projev kazil svýma neohrabanýma prackama, však víte, že mi míčové hry moc nejdou, tak jsem ji alespoň pasivně pozoroval a dofotil poslední diapozitiv. Poslední snímek z cívky určené pro vodáckou výpravu je sice rozmazaný, ale veskrze památeční. volejbal na lidickém hřišti- září 1986 Pavel Sehnal s Karlem Čtrnáctým pomáhali organizovat v rámci SSM natírání lamp pouličního osvětlení, také jsem se chopil štětce a v ulici 10. června zanechal na kandelábrech svou stopu. (Tehdy měly lampy ještě horní část ve tvaru kuželu). Lidice 1.ledna 1987 V září jsme vysazovali u společných garáží, za domem Sýkorových, malé borovice a dnes již tyto nádherné vzrostlé jehličnany dorůstají délky téměř deseti metrů. V tomto roce prodělal rozsáhlou rekonstrukci rekonstrukce pietního území - srpen 1986 i park v pietním území, a tak se nám v novém prostředí rekonstrukce pietního území - srpen 1986 lépe tvořilo a žilo. Byl to pestrý rok. Nezapomenutelný. Bedřichov, Lužnice, promítání diáků, volejbal, nátěr lamp, vysazování stromků, rekonstrukce pietního území. Bylo to nestrojené, nenucené, a bavilo nás to. Až se tomu ani nechce věřit.

Ani v podzimním období tomu všemu nebyl konec. V pátek 17. října se před dvacátou hodinou na chodníku u domu Rosenkrancových utvořil hlouček mladých lidí, jejichž zvědavé pohledy směřovaly k jasné obloze. Nad obzorem osvětloval posečené pšeničné strniště obilného pole kotouč měsíčního úplňku. Tonda Nešpor opřel do žulových kostek na povrchu chodníku trojnožku s dalekohledem a netrpělivě jsme očekávali začátek úplného zatmění Měsíce. Byla to podívaná docela nezvyklá, celistvé měsíční zatmění se tak často pozorovat nedá, ale já se v ten večer těšil hlavně na setkání s kamarády. Bez nich by byl život v Lidicích pouhou šedivou strnulou mrtvou scénou.

Do roku 1986 nepochybně patří i následující úryvek z textu písně Dálnice č. 5, od Pavla Lohonky (Žalmana) : "To nám bylo sedmnáct, sedmnáct a půl roku. Život tančil kolem nás, a zdál se bez nároků."

Poděkování patří i mému tátovi. Ten má největší podíl na tom, že jsem si mohl dovolit plout na vlastní lodi - na gumovém nafukovacím kajaku, jez Dobronice - Papírna - čtvrtek 31.července 1986, cca 17 hod. a jemu jsem také pochopitelně referoval zážitky z plavby. Koupil mi pak srpnové číslo časopisu Stadion, které tehdy shodou okolností vycházelo jako vodácký speciál, a mnoho výstřižků z jeho listů jsem použil k vyzdobení vodácké kroniky.

Ke konci posledních středoškolských prázdnin jsme spolu zamířili na jeden z hradů, kam jsme se dosud nevypravili. Museli jsme vlakem překonat poměrně dlouhou vzdálenost, až za Olomouc, k městečku Litovel. Byl to pohádkový hrad Bouzov. V Olomouci jsme k autobusové zastávce do Litovle popojeli trolejbusem a v jeho útrobách jsem zahlédl neuvěřitelně obludný pákový mechanismus na označování jízdenek. Jak ho jen popsat - byla to na tyči zavěšená veleskříň o objemu asi tak padesáti litrů a z jejího boku čněla zahnutá ocelová páka dobrých třicet centimetrů dlouhá. Výrobce zřejmě již do budoucna počítal s tím, že se budou v dohledné době prodávat plechové jízdenky, které v běžném malém strojku rozhodně nevyděrujete. Pod hradem hrad Bouzov - srpen 1986 jsme přespali na rozlehlé louce ve spacáku zobrazit mapu v celém okně a pak už jsme mohli obdivovat hrad Bouzov - srpen 1986 úchvatné stavitelské dílo. hrad Bouzov - srpen 1986 V tomto roce se tu natáčela pohádka "O princezně Jasněnce a létajícím ševci.) To ještě Honza Potměšil chodil po svých. Pohádku jsem si zamiloval a jeho herecký výkon rovněž. V roce 2002 jsem Honzu Potměšila potkal u letohrádku Hvězda. Napadlo mě jen tak ho pokynutím ruky pozdravit. Já jel na kole, on na kolečkovém křesle. Odpověděl mi s úsměvem, ale co za tím úsměvem bylo všechno skryto. Nechtějte to vědět.

25. září jsem vstoupil oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 do světa dospělých, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 tedy alespoň pomyslně, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 znáte to. Kdo je v osmnácti dospělý? Nikdo. Oslavovali jsme, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 no spíš to byla příležitost k přátelskému posezení u čaje a obložených chlebíčků, s trochou šumivého vína na přípitek. Jen ten Jožka Gabriš to slušně řečeno nezvládl a oslavu narozenin si popletl se Silvestrem. První podzimní sobotu byla lidická klubovna SSM víceméně zaplněna oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 do posledního místa. Z pozvaných hostů mohu jmenovat Hanku Štefanovou, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 Petra Klímu, Martina Mezeru, Martina Hanzlíka a Ivana Zelenku, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 dále Vaška Sehnala a Lenku Urbanovou, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 Jožku Gabriše, Petru Sotolářovou, Jitku Podlešákovou, Janu Smolkovou, Martinu Nešporovou, Milana Rosenkrance, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 a druhý zleva je můj spolužák Jirka Vacovský oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 z buštěhradské základky. Jako úplně poslední host se dostavil Inženýr Králík. oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986
 
 
 

Kdo by se netěšil z pátečního dne? Snad jen mrzout. Končí školní vyučování a pokud pominu pracující ve směnných provozech, končí i pracovní týden a začínají dva dny volna. V pátek 12. prosince 1986 byl před námi volný víkend s hřejivou předzvěstí blížících se vánočních svátků a aby k tomu lidskému teplu ještě nějaké přibylo, také jedna z oblíbených pravidelných pátečních zkoušek lidického divadelního souboru Rosomáci. Divadelní stánek už vlastně nebyl lidický, za dobu svého několikaletého působení se rozrostl o mladé herce z Kladna, a také o Hanku Štefanovou z Hostouně.

Zkouška skončila v podvečer, někdy kolem 19. hodiny, mladí herci z Lidic se odebrali do svých domovů, Kladeňáci odjeli autobusovou linkou Praha – Kladno, ovšem jedinou možností, jak se dostat z Lidic do Hostouně, je pěší pochod, nejlépe nejkratší cestou přes pole. Hanka byla skromná, nestěžovala si, byla jako holka z vesnického statku na delší pohyb po polích zvyklá. Čtyřkilometrový úsek přes pole z Lidic do Hostouně zobrazit mapu v celém okně pro ni nebyl žádnou překážkou i v zimním mrazivém období.

Po zkoušce jsme se zrovna s Hankou, s Jirkou Vacovským a s Jožkou Gabrišem trochu zapovídali u nás doma v mém podkrovním pokojíku. Týden jsme se neviděli a probírali jsme události posledních dnů tak horlivě, že jsme si ani neuvědomili, jak relativně rychle vykružují ručičky na hodinách kruhovou dráhu podél ciferníku. Nepostřehli jsme, že celý dům již ztichl, a že bylo právě 23 hodin. Komu by se chtělo tak pozdě v noci, potmě a v mrazu, klopýtat čtyři kilometry přes rozorané pole? Nabídl jsem Hance, že ji odvezu autem. Jak jednoduché a prosté. Odvezu ji autem. Zní to docela obyčejně, nudně, o čem tedy psát? Jak se nasedne do auta, zabouchnou se dveře, nastartuje se, rozjedeme se, a po čtvrthodině jízdy je Hanka doma? Kdepak! Bylo to docela jinak!

Závěrečné zkoušky pro získání řidičského oprávnění budu skládat až v březnu příštího roku a také žádné své osobní vozidlo nevlastním. Jistou možností je tedy jízda načerno, lidově řečeno bez papírů, a to se škodovkou mého strýce, která v tuto chvíli spokojeně odpočívá v garáži. „Celá akce musí proběhnout rychle, energicky a naráz, proto jsem ji nazval Kulový blesk.“ Tento vyhlášený citát z filmu Kulový blesk jen mírně poopravím: „Rychle, naprosto bezhlučně, potmě a potají vytlačíme auto z garáže, nikoho nesmíme vzbudit, potichu garážová vrata uzavřeme, dosmýkáme auto až na silnici, roztlačíme jej, a z mírného kopce pojedeme bez spuštěného motoru až na konec ulice, kde konečně nastartujeme, rozsvítíme světla a budeme pokračovat dál v cestě do Hostouně“.

Akce zpočátku probíhala podle plánu: postupovali jsme koordinovaně, velmi rychle, dalo by se říci, bezchybně. Jirka s Jožkou otevřeli vrata garáže, já vytlačil spící škodovku z jejího úkrytu, opatrně a tiše jsme vrata opět zavřeli a uzamkli, společnými silami jsme dopravili vůz až na silnici a naštěstí jsme při tom nikoho nepotkali, ani před domem, ani v jeho nejbližším okolí. Když jsme ujížděli bez zapnutého motoru mírným klesáním na konec Oradourské ulice, zdálo se, že tu všichni spí hlubokým spánkem. Nabyl jsem dojmu, že snad se nikde, ani v jediném okně, nesvítilo.

Zhruba po sto metrech jsem uvedl motor do chodu, rozsvítil světla a rázem naše jízda získala legální podobu. Zvenčí nikdo nemohl tvrdit, že zpozoroval mladistvého řidiče bez papírů, jak veze své kamarády na páteční noční výlet. Museli jsme působit na okolí jistě seriózním a nenápadným dojmem. Ostatně, myslím, že není třeba mluvit o nějakém "okolí". Trasa z Lidic do Hostouně je poměrně krátká, po silnici zhruba 7 kilometrů, zobrazit mapu v celém okně a cestou míjíme pouze okrajové části dvou malých obcí Makotřasy a Běloky. Navíc v zimě, krátce před půlnocí, v naprosté tmě. Nikde ani živáčka, natož policejní hlídka, která by si chtěla pokazit pěkný předsváteční večer.

Zpočátku jsem měl trochu obavy, co všechno nás může cestou potkat, resp. kdo všechno nás může potkat, byl by to pořádný malér, kdyby nás zastavila hlídka VB, anebo kdyby se někdo z našeho domu vzbudil, a nedej Bože, podíval se do garáže. Na takovéto chmurné představy však naštěstí nezbýval čas, musel jsem se soustředit na řízení vozidla a mezitím, co ostatní živě diskutovali, po patnácti minutách byla již na dohled cedule začátek obce Hostouň. Jsme u cíle.

Asi 50 metrů před cedulí ale motor zaškytal a škodovka zelené barvy SPZ KLB 57-14 zůstala nehybně stát při pravém okraji silnice. „Vypadá to, jako by nám snad došel benzín. Ty vole, dyť ukazatel paliva v nádrži je na nule a nesvítí ani kontrolka jeho kritickýho množství!“ nenechal nic na pochybách Jirka Vacovský. „ Jo, máš pravdu, to je teda průser! Co budem dělat?“ „Mám nápad! Doprovodím teď Hanku domů, však je to odtud jen pár stovek metrů, a pokusím se vysát z jejich škodovky trochu benzínu, tak mi držte palce,“ navrhl rozumné východisko z krizové situace Jožka Gabriš, jakožto čerstvě vyučený automechanik.

„Hurá, povedlo se!,“ vrací se asi za hodinu Jožka. "Ale bylo to tak tak, neustále štěkal vlčák od sousedů a celou dobu jsem se klepal, aby se pan Štefan nevzbudil. A to jsem si ještě cucnul benzínu, fuj!" Přivítali jsme ho s Jirkou s úsměvem na rtu, ale docela ztuhlým a přimrzlým, neboť jsme museli celou tu hodinu poskakovat v poměrně silném mrazu a neriskovali jsme zapnout topení v autě jen tak na baterii.

Jožka zvedl vítězoslavně nad hlavu plastovou litrovou láhev od destilované vody, naplněnou až po okraj benzinem Special a: „Dej mi, Pavle, klíčky od nádrže, natankujem a jedem, už pěkně přituhuje, tak ať jsme rychle doma!“

„A sakra! Mám jen klíč od zapalování a od předních dveří, ale klíček od nádrže nemám! Podívám se ještě do přihrádek před sedadlem spolujezdce," odpověděl jsem tak trochu váhavě, v podivné předtuše. Půl hodiny jsem marně přehraboval obsah všech přihrádek v celém autě a Jirka s Jožkou jen nevěřícně zírali, že nemohu klíč od nádrže najít. „Tomu říkám fakt jízda načerno se vším všudy“, povídá Jožka. „Tajná mise, bez ukazatele množství benzínu v nádrži, bez funkční kontrolky, bez paliva, bez papírů, potmě z garáže, v tichosti až na konec Oradourské ulice a na závěr ještě bez klíče od nádrže! To se fakt povedlo! Ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?! Máte štěstí, že jsem automechanik“, pronesl dotyčný s malinko ješitným náznakem úsměvu, v jehož mimice se však skrývalo odlehčení této vyhrocené nepříjemné situace. Otevřel pravé zadní dveře, nadzvedl zadní sedadlo a již se na nás usmíval kryt, pod kterým se nachází čidlo s plovákem ukazatele množství paliva v nádrži. Stačilo odšroubovat tři šrouby, sejmout víko, a do vzniklého otvoru vlil náš spasitel obsah litrové lahve...

... ještě, že s námi ten Jožka jel, nebýt jeho, asi bychom s Jirkou propadli panice. Tlačit auto z Hostouně do Lidic bylo prakticky nemožné a jak dopravit benzín do nádrže bez klíčku od uzávěru, to tedy nevím. Jedině ho vypáčit, což by byl krok do pěkného maléru, protože bych musel naši noční jízdu přiznat svému strýci, a to bych tedy rozhodně nechtěl.

... když jsem neslyšně zatlačil auto zpět do garáže, opatrně za sebou zavřel dvoukřídlá vrata a vešel do tichého, spícího domu, i přes venkovní teplotu -8 stupňů mě stále polévalo horko při pomyšlení, co kdyby s námi v ten osudný večer nejel Jožka Gabriš. Jak by to asi všechno dopadlo. Ulehal jsem do postele nakonec s příjemným pocitem, že měl dnešní předvánoční páteční příběh přece jen šťastný konec. Převlečen do pyžama jsem neváhal půl druhé hodiny po půlnoci zasednout za psací stůl a vytvořit toto krátké vyprávění.

Spokojeně jsem se uložil ke spánku, zavírám oči a blesklo mi hlavou: „ Týý vole! Dyť vodjakživa dáváme přece klíč vod nádrže v autě do popelníku na palubní desce!“ V pyžamu a v županu jsem běžel rychle do garáže přesvědčit se, zda tam ten klíč opravdu je.

Ten klíč tam byl!

Na Štědrý den napadlo několik centimetrů sněhu a jaké dárky jsme si pod stromkem vyměnili, si už nepamatuju.

Ale nejkrásnější vánoční dárek roku 1986, originální a jedinečný, si vybavím naprosto zřetelně. Pěší pochod do Kladna Překlad: Sheila121, Jezinka24 (karaoketexty.cz) na půlnoční mši. Ačkoliv nejsem žádný katolík, ani protestant, ani jiného náboženského vyznání, těšil jsem se zobrazit mapu v celém okně na poklidnou atmosféru kostela a čistý zpěv v akusticky dobře ozvučených klenbách. S bývalými spolužáky Jirkou Vacovským Jirka Vacovský 1986 a Pavlínou Doffkovou Pavlína Doffková 1986 jsme opustili po dvaadvacáté hodině teplo našich domovů, abychom krátce před půlnocí minuli první z domů v kladenských Kročehlavech. Procházka zasněženým, zdánlivě opuštěným, poklidným a tichým Kladnem byla mimořádně romantická.

Kostel na náměstí pod pěší zónou byl ale uzamčen a museli jsme se smířit s tím, že žádný zpěv neuslyšíme. Leda, že by nám Jirka něco zahoukal, to bychom si ale pěkný večer naopak pokazili. Cestou zpátky jsem však zaslechl v jedné z bočních uliček nějaké hlasy, a vida - právě vrcholí mše v husitském kostele. husitský kostel Kladno V půlnoční hodinu anděl se zjevuje, radostnou novinu pastýřům zvěstuje,...

Motto pro dnešní den: