aziza - radka - jani - jaruška - tamrasi

Uplynuly tři měsíce a dívka z Tlučné u Plzně, Aziza se kterou jsem se seznámil Aziza na přelomu roku, Aziza mi nabídla nevídanou věc: Začátkem července Aziza bychom oba dva mohli využít možnosti obývat prostor Aziza spřátelené duše v jihočeské metropoli. Měl to být most mezi Plzní a Českými Budějovicemi. Aziza je nebeská víla ze západních Čech, symbol nekonečna, její jméno lze číst zleva doprava, zprava doleva, jak vás napadne, pořád dokola. Donekonečna. Dům v Českých Budějovicích bude tou dobou opuštěný, majitelka bude se svými dcerami v Chorvatsku a my budeme mít za úkol po celý týden krmit dva vypasené kocoury. Nebude to však žádný obyčejný dům, nebudou to žádné obyčejné prožitky a nesetkám se tu s žádnými obyčejnými lidmi. Chápete, co mám na mysli? Teď vám to v hlavě určitě šrotuje.

Na první večer nikdy nezapomenu. Byl vzrušující už jen tím, že byl spontánní. A nespoutaný. S energií se tu roztrhl pytel. Bylo to, jako když opouštíte město, máte ho za zády a vstoupíte mezi třicet vzrostlých borovic. Vnitřní uspořádání objektu, předměty, jejich vyzářený odraz, interesantní vůně, barvy, tvary, to všechno se tu mísilo a zase od sebe oddělovalo. Bylo to okouzlující. Ano, okouzlující, to je ten správný výraz! Vytáhnete ze sekretáře starou zapomenutou zásuvku a ona ožije. Abstraktní, živoucí a praktické zároveň. Tři v jednom.

Ve východní části patrového cihlového domu se zdvihají betonové točité schody. Nemůžete je jen tak bez povšimnutí minout, jsou výrazně dominantní. Kontrastují se vstupním úzkým vestibulem plným asi dvaceti párů dámských bot, letních střevíců všech možných barev, vzorů, různorodých provedení i výše podpatků. V posledním sníženém patře se náhle otevře pohled do podkroví. Tady se tak posadit a vyčkávat ty, co nezvyklý éterický prostor zkrášlují, sdílí a užívají. Také jsem to udělal, sedl jsem si na koberec a vnímal ze tří opuštěných lůžek půvabnou širokospektrální energii. Celé je to tu uzavřeno malým půdním skleníkem a balkonovou terasou a právě za ochozem ocelového svařovaného zábradlí jsem si připadal jak na zámku. Na vrcholu zámecké věže s výhledem do lesů a do strání a do trávy, kde sestra rosa večer brečí. Jo, tady by Žalman mohl inspiraci ke svým textům přímo sbírat. Nabírat ji sběračkou jak hustou polévku. A když omrzí vyhlídka na les, tak si vás přitáhne magie světel budějovického centra s Černou věží. Kdo se právě tady odhodlal žít, musel přesně vědět, jak. Vkusně a účelně. Mistrně.

Dům byl prosycený ryze ženskou energií, a to mi nikdo nemusel nic vykládat. Bylo to patrné ze všech předmětů, které mě obklopovaly. Tak moc! S takovou silou ženského fluida jsem se dosud nikde nesetkal. Život otevřený, dynamický a přímý. Život odvážný, typický protiklad zatuchlých staropanenských pořádků, co vyzařují z budovy parlamentu, nebo z galerie umění středověké epochy pozemských dějin. V jídelně se na mě občas zadívala tajuplná kráska, o jejímž pohledu by každý průvodce zámeckou obrazárnou tvrdil, že Vás bude upřeně sledovat po celou dobu, ať se na ni díváte odkudkoliv. Občas se tu ukázal mourovatý a zrzavý kocour, měli přístup z malého kuchyňského vyklápěcího okénka přímo na terasu a když jim venku vyhládlo, zvědavě v kuchyni vyhlíželi, zda jim nespadne do misky nějaká granule nebo kousek masa.

Svou noclehárnu jsme rozložili na široké velmi pohodlné pohovce v obýváku a jediným průvodcem příjemných dnů a večerů nám kromě domácího zvířectva byl můj služební notebook.

V domě byl zajímavě vyřešen prostor pro očistu těla. Pominu-li docela běžnou koupelnu v přízemí se smaltovanou vanou, první patro vyzdobil speciální sprchový kout. Proboha, proč tento očistný prvek tituluji výrazem "speciální"? Byl zvláštní tím, že do domu vstoupil jako nezbytná součást interiéru kuchyně a obývacího pokoje, odděloval kuchyňskou linku od jídelního koutu. S něčím takovým se nikde běžně nesetkáte, přitom se toto nestandardní bytové řešení ukázalo jako nesmírně harmonizující, vstřícné a praktické zároveň. Dokázal jsem tu dokonale relaxovat při pohledu na část kuchyňské linky s miskou plnou pečiva, na rozkládací pohovku, na vkusně vymalovaný a zařízený obytný interiér, a sprchování hnedle získalo jiný rozměr. Zvlášť ve chvílích, kdy jsem si tu za odkrytou plentou představoval živoucí ženskou energii, co právě vystoupila z představ a z fotek foto: Alexey Toritsyn, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 do reálného módu.

Misku plnou pečiva jsme denně doplňovali z nedalekého obchodu Albert, poslouchali jsme u snídaně Wabi Daňka, na usnutí relaxační hudbu, a báječná dovolená to byla i přesto, že jsem z ní musel několik hodin ukrojit, abych vyřešil script pro přenos dat mezi ČSA a Českým hydrometeorologickým ústavem (ČHMU), viď, Kačere.

Hned druhý den jsem zaslechl po kamenných schodech neznámé kroky. Bylo mi vzápětí vysvětleno, že jedna ze tří mladých dívek do Chorvatska neodcestovala. Že se občas domem mihne, aby ujedla část ze zásob jídla, a zas odešla za svým přítelem Lukášem. Povaloval jsem se v tu chvíli na rozkládací pohovce, testoval právě dokončený přenosový script, a že bych se nechal někým rušit ve svém rozjímání, by se dalo stěží zpochybnit. Byl jsem připraven neznámou bytost přivítat svým pozdravem. Alespoň jsem si to, já bláhový, o sobě myslel.

Co se však odehrálo v následujících okamžicích, na to jsem připraven být nemohl. Do kuchyně doslova vtančila mladá, půvabná, překrásná, okouzlující slečna, jen v plavkách, s přiléhavým tričkem, pochopitelně naboso, a mě vypadly oči z důlků. Sbíral jsem je poslepu na zemi a snažil se je znovu do těch důlků nasadit. Bylo to ke všemu zesíleno tím, že se dotyčná krasavice chovala naprosto přirozeně. Naprosto. Jako bychom byli my dva již důvěrnými a blízkými přáteli spoustu let. Mile se usmívala, a to jsem úplně roztával jak jarní sníh, zotvírala některá dvířka kuchyňské linky a sehla se pro krabici s müsli. Třešničku na dort umístila přímo přede mně ani ne do půlmetrové vzdálenosti - poklekla tu do podřepu, Jaruška byla překrásná, asi jako May. Však se také narodila 5. máje. Norcalfeet free pic - přímý link aby vyprostila z prádelníku čistý ručník. V takovéto pozici, kdy naplno vyniknou všechny křivky siluety postavy a k tomu narůžovělé plosky chodidel, setrvala asi minutu, Jaruška byla překrásná, asi jako May. Však se také narodila 5. máje. Norcalfeet free pic - přímý link jako kdyby snad věděla, že to bude pro mě jeden z nejkrásnějších prožitků z databáze snů, představ a přání. Jaruška byla překrásná, asi jako May. Však se také narodila 5. máje. Norcalfeet free pic - přímý link

Měl jsem pocit, že jsou Vánoce. Že jsem byl hodný, nezlobil, a pod stromkem objevil tolik dárků. A to byl teprve červenec. Ježíšek byl skutečně štědrý. Dívkou v podřepu byla Jaruška, Tak nějak přibližně (typově) Jaruška vypadala, v té době jí bylo rovných sedmnáct
(free foto - norcalfeet.com/free/pics/20140914101112_31514/0001.jpg (přímý link)
druhým dárkem pod stromkem byla roztomilá Radka, tím třetím okouzlující Janča a čtvrtým neméně zajímavá Tamrasi. Ženské fluidum bylo pohromadě a zažít živoucí tobogán vášně v takové podobě - připadal jsem si rázem jako ve snu. Někomu z vás to může připomínat dům erotických služeb, jaké navštěvují zoufalí muži rozličného věku, aby tu našli potěšení, zalíbení v sexuálních hrátkách za mrzký obnos. Sex za peníze. Co z toho můžete mít? Vždyť je to jen ubohá pudová náhražka. Žádný hluboký cit. My se nemilovali fyzicky, třebaže šlo jen o pouhé objímání, pohlazení, doteky. Ale prožil jsem vášeň, jakou bych nemohl očekávat od žádného placeného eskort servisu. Láska a něha, porozumění, přátelství, sdílení na vyšší úrovni. To je to, oč tu běží! Byla to jízda pocitová. free foto - norcalfeet.com/free/pics/20140914101112_31514/0001.jpg (přímý link) Nastal čas postoupit do dalšího levelu! Přišlo něco nového! Tak intenzivního, byl to ten vír, co se roztáčel již od roku 1991, a já si v té chvíli vůbec neuvědomoval, že jeho součástí je i má milovaná, ze všech nejdražší, nejmilovanější bytost, kterou z nejhlubších hlubin svého srdce opravdu miluji, má největší životní láska, Eva Steinerová.

Pomáhal jsem Tamrasi s výměnou starých, klasických dvoukřídlých oken za nová dřevěná Eurookna a nakonec mi nabídla pronájem celé přízemní bytové jednotky. Zbožné přání bylo vyslyšeno, ještě než jsem jej vyslovil. Že jsem měl zas po dlouhé době svoje soukromí, nebylo až tak podstatné, svůj drahocenný čas jsem stejně sdílel nad rámec běžného přátelství, do hry totiž vstoupil vyšší modus operandi. Probouzel se uvnitř mé nesmrtelné duše dřímající energetický tvůrčí potenciál, abychom se mohli všichni posunout zas někam dál, higher and higher. A čím víc se mi plnil klukovský sen sžívat se s budějovickou aurou, čím výš jsem v něm stoupal až do nebeských výšin, tím těžší a obtížnější byl návrat ku Praze, do světa vzhůru nohama, plného šedých myší a vystrašených pštrosů. Budějovice, to je řeka Vltava a Malše, centrální náměstí s barokními fasádami, arkádami, Černou věží, starobylé uličky, siluety postav ve výkladních skříních. Budějovice, to je i Čajovna u tří lvů, Dobrá čajovna, Lannova třída, restaurace Pavlač, Senovážné náměstí, trolejbusová linka č. 3, Suché Vrbné. Nejkrásnější město světa.

České Budějovice se staly mým domovem. Miloval jsem je se vším všudy, Fantastické panorama, co? Takové výhledy jsem tu mohl téměř den co den prožít z balkonové terasy v podkroví domu, který jsem obýval. Nedivíte se, že se mi odtud nechtělo, že? A to jste ještě nezažili tu širokospektrální energii živých bytostí, která mě neustále obklopovala! foto: Jitka Erbenová (Cheva), Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 i s tím smogem hlavních autostrád a bláznivým životem, co tu většina lidí vede. Podobný výhled byl ze střešních oken podkrovní místnosti. Jakmile se město rozsvítilo v záři reflektorů, starobylé památky historického centra získaly jiný náboj. Foto: Donald Judge, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 Janča zbožňovala hudbu osmdesátých let, měli jsme v tomto směru společnou zálibu, přinášel jsem každý volný víkend štosy nových a nových cédéček a vkládal je do hi-fi věže v tom fantastickém podkroví. Hudba se tu přenášela jako chorál v chrámu Páně. Harmonie osmdesátých let ve zvukových vlnách se přemístila v čase, aby nás nabíjela. A ona nabíjela. Jaruška studovala v Českém Krumlově školu s výtvarným zaměřením a k narozeninám mi darovala vlastnoruční výrobek - překrásnou keramickou misku. Moc jsem si jejího daru považoval, měl jsem dokonce pocit, jako by se do mě tato víla snad zakoukala, a od pravdy jsem daleko nebyl. Tamrasi mi mezi čtyřma očima prozradila, že nešlo jen o obyčejnou misku z keramiky. Byl to nejzamilovanější Jaruščin výrobek, který by jen tak někomu nevěnovala. Před odjezdem ku Praze jsme se s Jaruškou vzájemně objali, ucítil jsem vůni hebké pleti a lesklých vlasů a kdybych býval nikam nemusel, asi bych jí objímal dodnes. Mohl jsem tu v její náruči setrvat věčně, v duši listovat jak v herbáři, obracet stránky jednu za druhou, kam až jsem dohlédl. Bylo to vzrušující. Vlastně je pořád. I dnes, po tak dlouhé době.

S Jančou jsme absolvovali výlet na kolech cyklostezkou podél Vltavy a kolem vodáckého slalomového kanálu, upravená asfaltová cesta tudy vede z Budějovic až na Hlubokou. Uzavřeli jsme jej procházkou v zámecké zahradě a výbornou večeří u prostřeného stolu Rok 2004 byl plný zajímavých překvapení a patří k těm nejkrásnějším, jaké jsem prožil. Zejména díky Azize, Tamrasi, Radce, Janče, Luďkovi a Jarušce. Byl to Českobudějovický rok. přímo naproti velkému akváriu. V polovině října jsme zavítali ve dvou i do Albrechtic v Jizerských horách, ale to už je docela jiná písnička. Janča Kadlecová byla moje třetí spřízněná duše. První byla Eva Steinerová, druhá Markéta Srbová. To je vše. Čtvrtá už není.

Jihočeská metropole se v proměnách čtvera ročních období měnila pod rukama. Kouzelné letní dny Radka se přehouply do babího léta Radka a v prosinci Radka se město zahalilo do sněhového závoje tak rychle, jako Hugh Grant při procházce londýnskou čtvrtí Notting Hill. S nejmladší Radkou jsme zimní proměny krajiny pozorovali z balkonu, často i z měkkého křesla vyhřáté čajovny. Podařilo se mi naladit starou kytaru, v dlouhých zimních večerech jsem se pokoušel zahrát něco od Wabi Daňka a vybrané tituly od Žalmana, co je alespoň zjednodušeně amatérsky zvládnu.

Radka se do mě platonicky zamilovala, Radka byl to ovšem vztah spíše kamarádský, než ryze erotický. Mohli jsme však spolu mluvit naprosto otevřeně, a to i o velmi intimních záležitostech. K atmosféře vzájemné důvěry přispěl i fakt, že jsme oba narození ve znamení Vah, Radka a že jsme dokázali klábosit o všem možném tolik hodin. Pochopitelně jsem se jí svěřil, že mě na ženách fascinuje pohled na jejich odhalená bosá chodidla, Radka a ona mi umožnila její bosé nohy víte, jak vzniklo číslo sedm? Sedmička, no jen si ji napište a zkuste na to přijít... stačí se zahledět na to správné místo ze správného úhlu - fascinující, že ? masírovat a dokonce i vyfotit. Radka

Další běh událostí, svět pomatených lidí, co se zas o kus posunul směrem k zotročení Ducha, aby ukrojil z přirozené touhy žít v lásce a harmonii, změnil mé další působiště a České Budějovice jsem spatřil naposledy o silvestrovské noci před vstupem do roku 2005. Radku jsem na Silvestra se zabaleným dárkem již nezastihl a už jsme se spolu nesetkali. Všechno šlo ráz naráz a velice rychle, byl to tvrdíkovský fičák, o němž tu již byla zmínka, a kdybych tu měl teď před sebou celé to tehdejší vedení podniku a směl s ním naložit po svém, rozhodně bych mu odpustil. Vždyť se do těch pekelných hlubin propadnete sami. Ostatně, už se tam propadáte!

Odcestoval jsem stovky kilometrů za svým snem. Za svým cílem. Těžko ho budu někomu vysvětlovat.

Abyste ho pochopili, museli byste ujít velký kus cesty. Cesty k sobě.

Nadešla poslední hodina loučení. Z důvěrných přátel jsem byl nablízku pouhým dvěma lidem. Dvěma ženám. Té první jsem vybral nejkrásnější květinový svazek, co byl tehdy v obchodě s květinami na letišti k mání. Naposledy jsme se silně objali, jako bychom se neměli vidět snad tisíc let.

Druhou osobností byla v té době již vdaná a brzy na to i rozvedená, s novým příjmením podle manžela italského původu, jehož rodina žila ve Spojených Státech Amerických. Krátce po rozvodu se vrátila ke svým rodičům, přeletěla oceán, aby vyměnila New York za kladenský činžovní dům. Naše setkání nebylo plánované, rozhodně mě překvapila, když vcházela do vestibulu letištní budovy APC, který v tu chvíli patřil jen nám.

Zůstali jsme v opuštěné hale jen my tři. Kačka, Petra Zeidlerová (Kačka) Jana Machová Jana Machová (Valecillo) (Valecillo) a já. Kačka mě naposledy chytla kolem ramen a povídá: "A dávej na sebe pozor!" Jana se mi zadívala do očí pohledem, jakým chtěla zřejmě dohlédnout do hlubin študákovy duše, a: "O něj nemám strach. Dokáže to." Moje životní kapitola středověku se uzavřela. Jana byla mým znamením, tak jako je má největší životní láska Eva Steinerová, a jako každý, kdo se narodil osmnáctého, devátého, nebo sedmadvacátého. Jana prožila několik týdnů v australském Sydney a mě docela zajímalo, zda se tam chodí po hlavě. Ale asi ne, vrátila se celá, na hlavě bez otlaků a modřin, a z videoklipu Kylie Minogue a Jasona Donovana je jasně patrné, že se v Sydney dá docela dobře běhat po nohou.

V numerologii znamená číslo 9 (tedy i 18 nebo 27) završení nějakého konceptu, rozjetého plánu. Něco započatého dokončit. Všechny moje životní partnerky, které jsem vyhledával pro posílení završení mého životního záměru, byly narozené v numerologickém součtu dne 9. Podobně tomu bylo i s osobami mužského pohlaví, se kterými jsem sdílel své kamarádské plány. A jestliže jsem chvíli tápal a teprve se chystal načíst novou epochu, objevila se na obzoru partnerka s číslem dne, jehož součet je číslo 1 - nový počátek, vyjádření touhy po seberealizaci, vyjádření nejsilnějšího prohlášení v celém multivesmíru: "Já jsem!" V souhrnném požehnání na rozloučenou od dvou žen bylo tedy tvrzení: "Dávej na sebe pozor, ale ty to dokážeš!", tato věta v sobě nese spojení čísla 1 (od Kačky) a čísla 9 (od Jany). Výsledkem je nové číslo 19 (v součtu opět číslo 1 - začátek nového životního cyklu). Potkám tedy na své další pouti někoho, kdo se narodil devatenáctého? Uvidíme.

V novém miléniu si budeme přitahovat k sobě vždy takové osoby a události, které odpovídají naší duchovní úrovni, a které nás posunou dál v našem vývoji, na naší cestě tímto planetárním matrixem. Rozdáme něco ze sebe a dostane se nám i odměny v různé podobě, kterou v té dané chvíli potřebujeme. Odměna může být skutečně různorodá, vždy je však taková, jakou svým počínáním vyvoláme. Odměnou mohou být tudíž i nepříjemné zážitky pro důležité poučení, co si příště nezvolit! To řada lidí dodnes nechápe a neustále osočuje ty druhé, jen do svého nitra se nepodívá.

Rozhodující je vědomí. Je to neviditelná síla, neviditelná energie. Energie života. Vědomí formuje realitu podle našich tužeb. Vědomí vytváří myšlenky a cíle.

V novém miléniu nás čekají takové varianty, jaké si vybereme - aneb ..."chtěla bych nějaký milostný román." "Prožít, nebo přečíst?"

Prožít nebo přečíst nějaké milostné dobrodružství. Dobrodružství lásky. Dobrodružství duchovní energie.

Dobrodruh není ten, kdo si troufne na Mount Everest bez kyslíkové masky, nebo sjíždí -li divokou řeku na hranici fyzických možností a riskuje život. Oba dva, jak horolezec, tak vodák, skutečně zbytečně hazardují, to není dobrodružství, ale zrealizovaná hloupost. PRAVÉ dobrodružství spočívá v postupném objevování a navyšování svých DUCHOVNÍCH kvalit. Svých vlastních DUCHOVNÍCH schopností.

PRAVDA JE UVNITŘ !

Pak je možné dosáhnout i toho, co by horolezec na Mount Everestu, nebo rafťák v kaňonu smrti nikdy nezvládli. Duchovní síla dokáže mimo jiné formovat hmotu, přemísťovat hory a celé kontinenty, cestovat v prostoru i v čase bez omezení. Možná se za pár let najde další blázen, co splul Niagaru a málem při tom přišel o život. Nebo někdo, kdo postaví vedle egyptských pyramid další, ještě větší stavbu. S pomocí statisícového stáda svalovců zbuduje z kamenných kvádrů v rekordním čase několika měsíců vrchol své životní naivity. Pyramidy v Egyptě a jinde ve světě však nestavěli otroci, ani žádní namakaní svalovci, kvádry vytesala a přemístila duchovní síla během několika hodin. Jak daleká cesta je ještě před takovým bláznem, co by stavěl pyramidy pomocí jeřábů, nebo který by na Velikonočním ostrově zvedal kamenné sochy napnutými provazy...

Nemohu si odpustit citát z filmu K-Pax aneb Svět podle Prota. Jak je na tom VĚTŠINA (ne všichni) současného lidstva, vystihuje tento krátký text:

„...vy lidé zastáváte postup oko za oko, zub za zub, život za život. Pro tuhle hloupost jste ve vesmíru vyhlášení. Buddha i Kristus se na to dívali jinak, ale nikdo jim nevěnoval pozornost, ani buddhisté a křesťané. Někdy se zdá nepochopitelné, že jste se dostali takhle daleko.“

Na tento citát si dovolím navázat. Nepochopitelné to až tak není. Po staletí se totiž do této temné bažiny, nazývané planeta Země, inkarnovaly bytosti, co vždy ve své době dokázaly povznést duchovní úroveň o stupínek výš, Docela slušný film, jak říkám, na úrovni.
 
  Jde o tu základní ideu, musíte si pochopitelně odmyslet ty nesmysly, např. že Vesmír se bude doneknečna rozpínat a zase smršťovat (to je pravda a navíc neexistuje jen jeden vesmír), ale že se bude vše znovu opakovat i se všemi chybami - že všechno bude stejné. Tak tomu snad může uvěřit jen naprostý blázen. Nic se nebude opakovat, nová epocha vesmíru bude v sobě obsahovat všechny prožité zážitky a zkušenosti všech bytostí a na ně se naváže a bude se tvořit nový vesmír, opět jedinečný a neopakovatelný, a tak pořád dokola. Donekonečna. Duchovní podstata všech živých bytostí je totiž nevyčerpatelná!!! Každá živá duše, živý tvor, je věčný, nesmrtelný, nevyčerpatelný, schopný ze svého nitra tvořit neustále nové a nové myšlenky a podněty, aby vyjádřil tu nejkrásnější představu o sobě samém: Já jsem.
 
  Další hloupostí je, že se duchovně zralé bytosti na vyšším vývojovém stupni naprosto idiotsky milují a rodí v bolestech a s nepříjemnými pocity. Prolínají se tu také negativní regresní zážitky (při spuštění vody do zahradní hadice), které ovšem neprožil Prot, nýbrž Robert Porter - původní majitel tělesné schránky, který ji Protovi po vzájemné dohodě dočasně zapůjčil.
 
  Jsou tam pochopitelně i další bláznivé momenty, které tam nepatří, a ty si citliví lidé musí skrze vlastní intuici odfiltrovat, aby pak původní idea celého filmového projektu mohla konečně vyniknout.
a nejvíce jich je zde právě dnes. Ne každý se však dokáže "probudit" a po narození se rozpomenout na to, kým je, a proč je zde. Vnímáte dobře, co Vám říkám?

Ne každý se tu dokáže probudit a rozpomenout se na to,

KDO JE, KDE JE a PROČ TU JE!

Rozumíte mi? Pochopili jste onu hlubokou filosofii této myšlenky? Je v ní zakódována veškerá moudrost, shrnutá do pouhých sedmi slov.

Všechna čest těm probuzeným, osvíceným, co nebrali ohled na svůj materiální prospěch. Většina z nich na jejich pouti byla také zesměšňována, jejich vrstevníky nepochopena a namísto vydlážděné cesty do pekel se tito nadšenci vydávali kamenitou cestou vzhůru, s mnoha klacky pod nohama, co jim tam házeli ustrašení nesebevědomí zbabělci. Tak tomu bylo po dlouhá staletí a tak je tomu i dnes. Čest všem těm Nikolům Teslům, Ludvwigům van Beethovenům, bratrům Veverkovým, Janům Evangelistům Purkyňům, Josefům Resslům, Galileo Galileům, ale i "obyčejným" lidem, kteří sice nepřinesli lidstvu hudební skvosty, vědecké poznatky nebo technické vymoženosti, ale kolem sebe šířili lásku, klid, mír, harmonii, porozumění, empatii, soucit, něhu .... a jistě se vám podaří vyjmenovat další a další přirozené duchovní atributy.

Ta hrstka probuzených totiž dokázala významně rozrušovat NEVIDITELNÉ, ovšem CITELNÉ ovládací loutkové programy strachu, pro něž je právě tato planeta charakteristická nevědomými bytostmi uvrženými do temné bažiny černozeleného negativního pseudoinformačního slizu.

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

 
Jaroslav Vrchlický - Za trochu lásky (Okna v bouři)

V temné bažině pomalu končí věk Ryb a přichází věk Vodnáře. Staré vzorce myšlení se budou hroutit a někteří lidé zaznamenají posun ve vývoji vědomí. Schumannova vibrační frekvence planety Země se zvyšuje, planeta postupně, po malých krůčcích přechází do jiné dimenze,