Jak začít letošní rok? Určitě pobytem na horách. Mamka pro nás objednala týden v podnikové chatě v Albrechticích v Jizerských horách. Měli jsme štěstí na vydatnou sněhovou nadílku a těšili jsme se jak na lyže a pohyb, tak i na pohodu uvnitř chaty. Nevím, zda v tomto případě nemluvit raději v jednotném čísle, těšil jsem se hlavně já, poněvadž jsem si dokázal tu pohodu ve společenské místnosti docela reálně představit. Byla to totiž chata, jakou byste sotva kde mohli nalézt. Vystavěná s láskou a hrdostí v rámci dobrovolných brigád místních nadšenců, mezi nimi i členů Horské služby. Budovala se na počátku sedmdesátých let a bylo to tu docela silně "cítit ve vzduchu".
Byl to rekreační objekt státní organizace Řízení letového provozu, v polovině 90. let sloužil jejich zaměstnancům a rodinným příslušníkům už nějaký ten pátek, nebyl však problém chatu obsadit na celý týden i partou koňáků z Pazderny. Využili jsme všechna dostupná volná lůžka a v chatě jsme bydleli úplně sami. Sami v celé podnikové chatě? Ano, je to tak, i přesto, že nikdo z nás neměl přímo s Řízením letového provozu nic společného. O zimní rekreaci tu totiž nebyl příliš velký zájem, ubytování nebylo extra komfortní, v dvoulůžkových pokojích se spalo na palandách, v podkrovních malých pokojíčcích byla jen malá okénka a velmi málo prostoru pro volný pohyb. Zato nesrovnatelně kvalitnějším prostředím pro hraní společenských her a pohodlné stravování byla společenská místnost. Byla to jídelna docela nevídaná, obrovská, s velkými masivními dřevěnými lakovanými stoly a s působivým výhledem do údolí.
Zajímalo by mě, kdo zvolil tu lokalitu, kde chata bude stát. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst v Jizerských horách a vězte, že je mám poměrně důkladně procestované. Největší rozkvět zažívala chata brzy po svém uvedení do provozu od poloviny 70. let do první půlky let osmdesátých. Tehdy se o veškeré technické a organizační záležitosti pobytu staral pan Klaška, byl to člověk na svém místě, však se také podílel svými svaly a svým důvtipem na její výstavbě. Paní Klašková tu výborně vařila, každý den se podávaly snídaně s rozpékaným pečivem, vydatné obědy a večeře, s možností neomezeně velkých porcí, a bylo tu tím pádem v zimě neustále plno. Jediné lůžko snad nebylo volné za celou sezónu! Klaškovi pak odešli ke konci 80. let na zasloužený odpočinek a od té doby se tu ta pravá rodinná atmosféra postrádá. Asi taková, jakou jsem zažil v zámečnické dílně VVZLT v objektu Cusky na starém ruzyňském letišti.
Pan Klaška to ale úplně nezabalil. Dokázal se i v důchodovém věku postarat o ubytování hostů a o nezbytné provozní záležitosti, jakými byl úklid budovy, odklízení sněhu a drobné opravy. Jeho funkci pak od počátku milénia převzal vnuk Martin Žemlička, a to už tu převládala jiná energie. Nedalo se říct, že byl Martin horší nebo špatný, byl zkrátka jiný. Netajím se tím, že jsem se na setkání s bývalým členem Horské služby a horalem každým coulem vždycky těšil. A jak! Nemyslete si, že to byl nějaký důchoďák s důchodkama a s naplněnou fajfkou! V roce 1994 byl ještě plný síly, sice jen se zbytkem šedých vlasů, ale zkuste s ním soupeřit na sjezdovce! Přihnal se v červené větrovce jak uragán a: "Tak co, jak to jezdí? Dnes máme měkkej sníh, to bude krásný," prohodil jen stručně. S nikým se neměřil, nad nikoho se nepovyšoval, před nikým se neponižoval a byl sám sebou.
Ale ani koňáci z Pazderny nebyli zhýčkanými Pražáky, byli na drobný diskomfort zvyklí, nepotrpěli si na luxusní penzion s moderní vířivkou nebo bazénem, byli jsme v podstatě velmi skromní. Stačil nám týden volna, klid a pohoda na čerstvém vzduchu, malé pokojíky s palandami nikdo neřešil, sprcha s teplou vodou a čisté toalety tu byly a v prostorné kuchyni se na elektrickém sporáku uvařilo všechno, co jsme si přáli. Pingpongový stůl v suterénu a společenská místnost přispěly k tomu, abychom se mohli lépe poznávat, hrát karty, Člověče nezlob se, Vrhcáby...
tady si spokojeně užívá Kryštof a my ostatní se snažíme uhodnout dvojice večerníčkových postav u známé stolní hry.
Jolana si pochutnává na své oblíbené nugetě, ovšem musí si jí hlídat, o nugetu je totiž velký zájem! Markéta nám vypráví nějakou veselou historku z natáčení, Monika si však myslí své a raději se soustředí, aby správně vynesla. Hrajeme karetní hru Lora a Michal podezřívá Martina, že švindluje, a kouká do karet. Martin je ale nad věcí a dobře ví, že vyhraje i bez švindlování.
Z exteriéru nemám žádné záběry, jen jediný, s pózující Jolanou před stánkem s občerstvením, jak vystavuje svůj obličej slunečním paprskům, aby si vzápětí objednala svou oblíbenou kávu a tatranku. Sjezdovky na Tanvaldském Špičáku byly poměrně daleko a často se stávalo, že jsme je vyměnili za kratičký svah u chaty Požárka na Mariánské hoře. Mariánská hora je sama o sobě poměrně očistným místem, kde se snadno zbavíte balastu z městských ulic. Pochopitelně, že se očistíte svěžím horským vzduchem v plicních sklípkách a kromě toho i přírodními úkazy, které lahodí oku. Zásadní potenciál tohoto prostředí však tkví v energetické síle řídce osídlené krajiny kryté hustým smíšeným lesem. Sjezdovka nad Požárkou využívá těchto zdrojů dosytosti a lyžařům nabíjí baterky, i když nějakou energii vydají při práci na krátkém, středně prudkém svahu. Měl jsem vždycky štěstí na dostatek přírodního sněhu, ten technický se tu nevyrábí, tak se tu můžete ponořit do lůna přírody, jak to pro vás ve své kráse a důmyslnosti dokázala nachystat. Někomu možná přijde vhod káva ve stánku s občerstvením, nebo Horalky Sedita, které jsou sice dovážené až ze Slovenska, ale jsou poctivé, s arašídy, na rozdíl od těch náhražkových imitací Opavia. My si v roce 1994 kupovali ještě ty pravé Tatranky, takže Jolana mohla být spokojená jak před stánkem pod Tanvaldským Špičákem, tak i tady na sjezdovce U Tomáše.
V roce 1994 jsem většinu času trávil na Pazderně. Nasával jsem atmosféru prostředí "koňáků" a snažil se pochopit alespoň základy jízdy na koni. Osedlat živého tvora, to není jako promazat vazelínou ložiska, seřídit všechny potřebné prvky, zkontrolovat galusky, brzdovou soustavu, řetěz, kliky, pedály, bovdeny, přesmyk, pastorek, lanka... Tady musíte spolupracovat. Kůň a jezdec se musí navzájem respektovat a musí spolu komunikovat. Tak jdeme na to. První hodina na lonži. Trenér a zkušený jezdec zároveň - Ivča Mayerová. "Alespoň se snaž udržet v sedle a zafixuj si, že se ten živý tvor pod tebou ovládá především silou dolních končetin, a že ruce budeš používat rozhodně méně častěji. Sleduj jeho pohyb a až přejdeme do klusu, tak se s rytmem koně naučíš vysedat. Půjde to, uvidíš, jen trpělivost..." Tak jo. Udržet se v sedle. A správný posed. A vysedat v klusu.
To víte, že jsem se neudržel a omlátil se o zem, a to mi jednou zůstala noha uvězněná ve třmenu a celá epizoda nevypadala zrovna růžově. Holky zmlkly a to bylo podezřelé. Pokaždé byly samý jásot a teď najednou ticho. Jak v hrobě. Vyčkávaly, zda se do sedla znovu vyhoupnu. Vyhoupnu. Byl jsem ale naprostý amatér, nic jsem neuměl, kůň to vycítil a pak si se mnou cvičil. Časem se to trochu zlepšilo a holky už pak konečně měly odvahu vzít mě s sebou na vyjížďku mimo jízdárnu.
Neměl jsem nikdy z koní panický strach, ani na lonži, ani v terénu, a to bylo zásadní. Nebál jsem se jich ani při ustájení v boxech, a to se holky cítily nesvé mnohdy víc než já, protože si byly dobře vědomé, že nezvladatelné skoro půltunové zvíře v boxu mezi betonovými stěnami je mnohem nebezpečnější, než-li venku na louce. Jediné, z čeho jsem měl skutečné obavy, byli ptáci v křoví podél cest. Legrační, co? Koně se jich lekali a jejich neočekávaná reakce mě občas deportovala ze sedla. Zvlášť hustý to bylo při jízdě z kopce, stoupat s koněm do svahu je snadné, zato z prudkého krpálu, to byl často námět na horor. Vyjížďky jsem absolvoval nejčastěji s Katkou Hanušovou, téměř pokaždé jsme směřovali k členitému terénu v blízkosti hradu Okoř a věřte nebo ne, připadal jsem si tu jako ve středověku. Táta, ten by mi rovnou nasadil krunýř, přilbici a štít, fascinovaly jej totiž rytířské turnaje a určitě by si neodpustil alespoň jednu fotku.
Měl jsem toho ale ažaž i bez zbroje. Hlavně ze začátku. Naučit se jen správnému posedu a základním prvkům vedení koně není pro začátečníka vůbec snadné. Však jsem také na jízdárně zkusil: "Patu dólu, pobízej!" "Stehna zpevni, neber ho u huby, netahej se s ním...." "a patu dolu, neboj se ho stisknout těma nohama..." S každou další větou "pobízej, stiskni nohama a patu dolu" jsem skřípěl zubama, hlavně ke konci výukové lekce, to jsem z koně sotva slez a nemohl jsem ujít ani deset kroků. Jolana mě varovala, že po prvních dnech budu mít nohy jak dřevěné údy, co mě neposlouchají a nenesou. Mojí postavu znala velice dobře, horní polovinu těla poznamenala posilovna docela důkladně a lýtka a přímé stehenní svaly zas cyklistické sedlo, ale co ty vnitřní stehenní svaly? "Ty máš jako hadry!" dodala. Byli jsme v ten den zrovna v ložnici, Jolana měla postavu jak ze žurnálu a málokterá dívka, co jsem znal, by se s ní mohla srovnávat. "Pojď ke mně a posílíme vnitřní stehna," dívat se na ní v posteli bylo vzrušující, ale když vás stiskne tak pevně oběma nohama, že se ze sevření nemůžete vyprostit, jste jak v ocelových kleštích, pak pochopíte, co to je síla vnitřních stehenních svalů. Ty moje byly hadry, ty její jak betonová hradba.
Zatímco mi Pazderňáci předávali své zkušenosti z oblasti života mnou dosud neprobádané, já se také snažil do mlýna přispět svým dílem. Nebylo to jen o monotónním koňském světě. Oni dokázali naslouchat, a to víte, že jsem se nezapomněl zmínit o nevšedních zážitcích z vodáckých výprav. Neodradila je ani duchařina mramorových pomníčků utonulých vodáků u dráchovského jezu, ani popraskané mozoly z dřevěného pádla. Byli na dřinu zvyklí a jen tak nějaký vichr by je neodfoukl. Touha po poznání zvítězila a podařilo se nám překlenout časově náročné období sklizně sena a slámy.
Byl to poslední týden v srpnu a ten se již nesl ve znamení První pazderenské vodácké výpravy. Několik dní před prvním slavnostním vyplutím jsme s Tomášem Jandečkou zvažovali, jakou řeku ke splouvání vlastně zvolit, když nám letošní nezvykle parné léto pozvolna vysušuje všechna koryta řek. Bylo tak mimořádně horké, že jsem marně lovil v paměti, kdy naposledy bylo takové sucho. Zdálo se, že nejvhodnější bude Vltava - výšku hladiny reguluje vodní nádrž Lipno a mívá obvykle pro splouvání stabilní průtok, ale kromě údajů z Teletextu jsme neměli k dispozici o stavu vody na českých řekách žádné další informace. "Tak si tam zaletíme a podíváme se, kde je vody nejvíc", usrkl Tomáš ze svého cibulákového hrnku turka s mlékem. Zaletíme. Hm. A čím? Nechápal jsem, co to zas Tomáš vykládá. Na to, že vystudoval vysokou školu, mi připadalo, že blábolí nesmysly. Asi je přepracovaný. "Zaletíme", záhy přerušil sled mých nedůvěřivých myšlenek, "chodím létat do aeroklubu na Velkou Dobrou u Kladna, tak se proletíme, co?" Co já na to? Na žádnou reakci jsem se nezmohl. Že má Tomáš pilotní průkaz, mě ani ve snu nenapadlo. S Tomášem ve dvoumístném akrobatu! On to fakt myslel vážně!
A je tu sobota, 13.8.1994, 9:05. Jasno, klidno. Teplota + 18, rosný bod + 5,6. Vítr SSZ 2,5 m/s. Horizontální dohlednost 10.000 m, vertikální dohlednost 850 metrů, kouřmo. Tlak ve 2 metrech 1015 HPa, tlak v 1000 metrech 850 HPa. No sig. Sluneční paprsky ozařují palubní desku v kokpitu. Dráha malého sportovního letiště je volná a máme pokyn stoupat do vzdušného prostoru. Jaké to je pilotovat akrobata? Na chvilku jsem si to zkusil, ale pochopitelně jsem neměl za sebou žádnou teoretickou průpravu, tak jsem si alespoň osahal citlivost kniplu, přípust tahu motoru a dozvěděl jsem se, že princip vyměňování výšky za rychlost, tedy práce s přípustí tahu (otáček motoru) v součinnosti s pohybem kniplu je alfou a omegou létání. Kdo to prý pochopí, je poloviční pilot :-) Je to zvláštní pocit sedět v kabině, dotýkat se řízení a zkusit si aspoň na chvíli, že vás letadlo poslouchá tak, jak si s ním pohrajete. Karlštejn jsem měl jako na dlani, snesli jsme se jen pár desítek metrů nad hladinu Berounky, kroužili jsme nad husitskou metropolí Táborem, ve Veselí nad Lužnicí byl výhled na soutok Lužnice s Nežárkou přímo úchvatný a to nejlepší na konec: Český Krumlov. Jedno z nejkrásnějších měst světa se mi konečně otevřelo shůry. To se vám zatají dech. Z té krásy. Vltava se tu opravdu kroutí, jak hadice a sledovat tohle na vlastní oči z výšky necelého kilometru nad zemí, to dokáže předčít jen jedno jediné ... pohled do tváře milované bytosti.
Zevrubný pohled z paluby letadla na množství vody, valící se přes spádnici jezu U jelení lávky (přímo pod zámkem), nám usnadnil volbu, kterou řeku splouvat. Tomáš měl pravdu. "Tak si tam zaletíme a zjistíme, kde je nejvíc vody", doopravdy zafungovalo. Chystejte pádla, bandy a bagáž, přichází symfonická báseň. Na Pazderně se objevil nějaký Bedřich Smetana, neznáte ho náhodou? Celý cyklus se prý bude bude jmenovat Má vlast a bude to prý ta nejslavnější česká óda na radost. Ponořme se tedy do vln jedné z našich nejkrásnějších řek a nechme toho Bedřicha, aby plně vyjádřil své pocity. My je budeme následovat a sdílet s ním.
Abychom se mohli do Vltavy nořit, aby Pazderňáci mohli říct: "Byli jsme na Vltavě," měli bychom si napřed prohlédnout tyto snímky: Jsou trochu staršího data, mají ovšem s letošní výpravou podstatnou souvislost: Dosud jsem řeky splouval na zapůjčených lodích a můj nafukovací kajak od mého táty z roku 1986 už zpuchřel a musel jsem se sním rozloučit. V sobotu 16. dubna 1994 jsme s Jolanou slavnostně odváželi z Velkého Přítočna naši novou loď, jejíž ladný laminátový trup jsme pokřtili jménem Sahara. Poděkování patří především Jolaně, ta si vystřihla z novin zajímavý inzerát a u malé soukromé firmy ve Velkém Přítočně jsme pořídili fungl novou loď za poloviční cenu, ve srovnání s běžnou konkurencí. K neobvyklému názvu našeho plavidla by mohl posloužit pomyslný výraz vzdoru při pohledu na jména běžně vyráběných nebo křtěných lodí, jakými jsou Lužnice, Vydra, Vltava, Orlice, Žralok, Delfín, Pelikán, ... Samé vodní toky nebo zástupci ze zvířecí říše, s vodním živlem související. Jak k tomu přijde taková vyprahlá poušť, co je symbolem jen nehostinné krajiny? Vložili jsme tedy do saharské pouště jednu malou zelenou oázu, aby se myšlenkově propojila s našimi vodními rezervoáry a sytila se báječným dobrodružstvím, jaké jistě s touto elegantní krasavicí prožijeme.
Pořídíte-li si novou loď, první, co Vás bude zajímat, jsou její jízdní vlastnosti. Musel jsem si na první zkušební plavbu počkat několik měsíců, to se ví, že jsem se nakonec dočkal. Na začátku července konečně nadešel ten slavnostní okamžik. Saharu jsme křtili na Lužnici v obci Lužnice, ve vodáckém kempu Lužnice. Proč? Protože byla odlévaná podle kopyta (formy) tradiční laminátové kánoe s názvem Lužnice. Splouvali jsme úsek z obce Lužnice k Vlkovským pískovnám v délce přibližně deseti kilometrů, bylo to jen šploucháníčko, ale postačilo k tomu, abych si Saharu zamiloval. Byla to štíhlá kráska, elegantní, ne příliš vratká, ale ani příliš stabilní, zkrátka taková, jaká by vodákova milenka měla být. A byla tu sobota 20. srpna. První koňská vodácká výprava. Zvláštní, sledovat před sebou mistry jezdeckého sportu s pádlem v ruce. Mohl bych si je vychutnat za ty jejich "patu dólu, pobízej, netahej se s ním, neber ho u huby...," ale pomstychtivý nejsem. Ani za mák. "Přitáhni, vodkopni, kontrááá - pozdě, zaber, nekecej a pádluj", by mohlo zaznít, ale nezaznělo.
Jedním z účastníků vodácké expedice "VLTAVA 94" byl také Enrique Nuňez. Neměl sice s jezdeckým oddílem nic společného, ale kamarád a zábavný společník byl k pohledání. Maminka Enrique Nuněze byla Slovenka, ovšem, jak už napovídá samotné jméno, charismatický kudrnáč měl v sobě cosi typického, čím se vyznačují obyvatelé "Ostrova svobody". Jak už zjevně tušíte, jeho otec byl Kubánec. Enrique Nuněz, námi přezdívaný jako Erik, rozhodně nezkazil žádnou legraci. Byl svobodomyslný, neuvěřitelně srdečný a přátelský, a tak jsem bezpochyby uvítal, aby se mnou sdílel zadní sedadla terénního Jeepu, který patřil majiteli půjčovny lodí z Hostivice u Prahy. Měli jsme namířeno do Vyššího Brodu, kam se kromě naší Sahary vezlo v přívěsném vozíku dalších pět zapůjčených plavidel. Řízení vozidla jsme se věnovat nemuseli, mohli jsme tudíž nerušeně pozorovat večerní půvab osvětleného krumlovského zámku, hradu Rožmberka nad Vltavou a vyšebrodského kláštera.
Erik cestu zpestřoval svými vtipnými historkami. Je velmi inteligentní, jeho vyprávění byla vždy nesmírně působivá a přitažlivá, zvláště pro toho, kdo inteligentní humor dokáže ocenit. Abyste měli alespoň zevrubnou představu o jeho zabarvení hlasu (nikoliv o tématu rozhovoru), naprosto věrohodně, dokonce až neuvěřitelně věrohodně, poslouží následující zvuková nahrávka. Erikův hlas se takřka shoduje s hlasem muže, co odpovídá na zvídavou otázku rozhlasového redaktora. Tak si ji vychutnejte. Do kempu přijíždíme v časovém předstihu. Sice už po setmění, to však neznamená, že bychom měli odložit přípravu jistého překvapení pro jednu z dámských posádek. Popravdě řečeno, Erik o žádném chystaném prezentu neměl ani tušení, pouze jsem jej seznámil s mým následujícím plánem. O co se jednalo?
Vyprostil jsem ze své plastové bandy stranový klíč, 4 šrouby s maticemi, a na závěr pečlivě propracované a vybarvené dvě dřevěné makety pánských ztopořených přirození v mírně nadživotní velikosti. I s varlaty. Délka 30 cm, obvod 18 cm, něco jako okurka hadovka. Bylo zapotřebí dřevěné vztyčené penisy přišroubovat ke dvěma sedačkám dámské posádky - Alice Skalski a Petry, zvané Utopenec. Ale ouha, v okamžiku, kdy jsem dřevěné obří "hadovky" položil na trávník, kde plně vynikla jejich velikost a tvar, Erik mi nebyl schopen s dotahováním šroubů k sedačkám vůbec pomáhat. Svíjel se v křečích dobrou půl hodinu, stále hýkal a sténal v záchvatu smíchu, až připoutal pozornost okolních vodáků, které svým projevem před půlnocí vzbudil.
O vztyčených hadovkách na dvou dřevěných sedačkách, skrytých pod košatou břízkou uvnitř laminátové kánoe pochopitelně nic nevěděl nikdo ze zbývajících členů výpravy, ráno probíhaly přípravy k vyplutí naprosto v poklidu, kemp se pomalu vyprázdňoval a Alici s Petrou přivezl vlak až těsně před polednem. Vyšebrodský kemp byl poloprázdný, na konci prázdnin byla ve vzduchu cítit skutečná pohoda. Teplé letní odpoledne, slunečné, snad jen náznakem jsme vnímali, že se blíží podzim, a že chladná rána už jsou přirozenou součástí běhu všedních dnů. Vtom se zpoza rozvětvených břízek ozvalo: "Petro, co to tady mám? To mi bude asi překážet, ne?" "Ukaž, no to je teda! A je to pevný, nedá se to odstranit, co budeme dělat?" Na podezřelý rozhovor okamžitě zareagovala Klára. Tušila, že cosi podivného se děje s plavidlem pro Alici a Petru, a to co uviděla, ... no co, takové dvě docela obyčejné hadovky smrduté. Stačilo svléknout se do plavek, nebo z plavek, chcete-li, a ...
Budete-li splouvat úsek z Vyššího Brodu až do Boršova nad Vltavou, počítejte s tím, že se tu nebudete nudit. Pohoupáte se v mírných peřejích, plavba bude mít dynamiku a překrásné zalesněné okolí je natolik romantické, že se vám bude týden na vodě zdát ukrutně krátký. Putování zpestřují sjízdné jezy a jeden z nejpoutavějších byl právě tento - přímo pod hradem Rožmberk. Vodáci se tudy často pouštěli s prázdnou lodí i víckrát za sebou a dokázali se tu točit dokolečka dokola několik hodin. Snímky z roku 1994 jsou určitou nostalgickou historickou relikvií: Takový byl pohled na jez odspodu a měl své kouzlo, nemyslíte? Dnes už totiž vypadá docela jinak, v roce 1997 byl kompletně rekonstruován a soudobá úzká sportovní propust již není schopna přinášet vodákům taková potěšení, jaká nabídl právě široký zlom s vyhledávanou peřejí. Splouvání horního toku Vltavy se ke všemu zvrtlo v komerční obětiště a na vrcholu letní sezóny je to tu jak na rušné městské pěší zóně.
Vltava se pod Rožmberkem klikatí v širokých a přehledných meandrech, svižně odtéká, tvoří malé vlnky, oba břehy jsou lemovány jehličnatými stromy s častými lesními palouky. Široký, prosvětlený říční koridor působí vesele a příjemně. To pochopitelně přispívá k oné popularitě mezi různě početnými skupinkami individuí, které snad ani nelze považovat za vodáky. Některé z nich jsem pozoroval v alkoholovém opojení, a to mi bohatě stačilo. Korunu tomu nasadila dvojice mladíků, kteří se mezi sebou dorozumívali plynulou němčinou: Vypůjčenou prázdnou loď, jejíž hmotnost sotva přesahovala třicet kilo, bylo zkrátka nad jejich síly uchopit do rukou a přenést pod jez. To ji raději vláčeli a smýkali za doprovodného skřípání dobrých 50 metrů po ostrém štěrku podél silnice.
Pojďme se raději odreagovat do stánku s občerstvením "U Fíka." Načerpáme tu trochu sil, protáhneme dolní končetiny, co po dlouhém pobytu na říční hladině zdřevěněly, a jsou ztuhlé jako ty borové laťky, co na nich sedíme. Ty ženské dolní končetiny, s nalakovanými nehty, mohu nyní obdivovat při konzumaci párku s hořčicí... Byly tady, to víte, že takových nalakovaných nehtů se tu komíhalo, potkat bosonohé vodačky na Vltavě samozřejmě nebyl problém, když ale tyhle byly zrovna táák souměrné, že by stálo za to, je přinejmenším vystavit na velkoplošný billboard. To by bylo, co, strhnout z plakátů ty namyšlené "obličeje" s neupřímně míněnými gesty typu "dostupné bydlení pro důchodce, prosperitu drobným podnikatelům, kdo má rozum, volí xxx." Vězte, že takový billboard byste rozhodně nepřehlédli. Plujete si půvabnou zalesněnou krajinou s rozkošnými palouky, skutečně úchvatnými, co by stály za to, alespoň na okamžik se tu zastavit a vnímat jedinečnou romantiku Blanského lesa, a za pár minut máte najednou pocit, že Vás brzy semele ozubené kolo. Koleso obrovitánského soukolí, kam se nezadržitelně řítíme. Papírna Větřní. Skutečně telecí nápad postavit papírnu přímo tady, v tom malebném údolí, aby jeho malebnost nebyla jaksi "příliš" malebná. Strašidelná fabrika, ale strašidla tu nejsou, nebojte se! Strašidla ne, ale vystrašenej jsem byl, ta betonová zdrhla v úzké dlouhé sportovní propusti, no zvrhnout se tu, to by byl mazec! Masomlejn, dodal by John Green. Napadá mě, co ten náš psí kamarád, jaký z toho měl pocit? Líbilo se mu to?
Následuje jez u Papouščí skály. Co je to proboha za název? Papouščí skála. Zřejmě se tu potkáte s nějakým exotem. Mladá rakouská malířka se tu před čtyřmi lety pustila do neobvyklého experimentu. Pomalovala pestrými barvami skalisko, dominující okolí jezu - proto se tomuto místu přezdívá Papouščí, nebo Počmáraná skála. Údajně měly barvy po několika týdnech ze skály zmizet, ale jak vidno, nestalo se tak. Michal s Markétou jaksi pozapomněli, že musí především řídit svou loď, a jejich obdivování malířského díla skončilo havárií - převržením.
V další plavbě pokračujeme městem, řeka se tu klikatí, obepíná historické centrum, jižní křídlo krumlovského zámku Vám nemůže uniknout, máte jej přímo nad sebou. Dominantou zámku a celého města je kruhová věž, toho jste si asi všimli. No a zastřešeným průchodem do zámecké zahrady se ti suchozemci nemohou nabažit pohledu na kormidelnické prověrky. Nezadržitelně se valící voda do otevřených lodí v dolní části široké propusti jezu pod zámkem, říká se mu U jelení lávky, jednu za druhou posílá ke dnu. Dokonalá zábava!
Koňáci na Vltavě se nechají pohodlně unášet proudem, jen občas ten krajní hrábne pádlem. Taky zábava. A relaxace.
Z formace občas někdo vypadne, kupříkladu takový Michal, chtěl si zaplavat, ale ne a ne nás dohnat... před námi je klášter Zlatá Koruna, nějakých tři sta metrů do kempu. Poslední dnešní překážka a pak už jen ukotvit lodě, postavit stany, povečeřet, a můžeme se vzdálit k sevřenému nádvoří kamennými hradbami s fantastickým výhledem do údolí.
Byla by to bývala idylka se vším všudy, se sluncem v zádech, s vyhlášeným kempem na dohled. Pamatuju si jej z loňska. Prostorná louka, za ní les, romantika úseku peřejí k Dívčímu Kameni. Napadlo mě, že bych mohl do vodácké kroniky cvaknout pár snímků jezu, byla by to pěkná památka, že? Mezitím, co několikrát měním u Praktiky objektiv, svěřím naši loď Jolaně. Však je šikovná a ten kousek hravě ukormidluje. Alice by to taky mohla zkusit, tady se nemůže nic stát, posadí se poprvé na kormidlo a já ten kousek ke kiosku dojdu pěšky.
Alice se poprvé posadí na zadní sedačku a vyzkouší si kormidlovat loď lehce naloženou palivovým dřevem na večerní oheň. Stačilo však pouhých třicet vteřin a bylo všechno jinak. Ve vybagrovaném úseku pod jezem se loď zaklínila mezi tři ostré balvany a převrhla se.
Loď ihned nabrala vodu a nežli jsme ji ze sevření vyprostili, laminát zapraskal a skelet se začal lámat vejpůl. S vyprošťováním zaklesnutého monstra nám pomáhal i kolemjedoucí pár - muž a žena středního věku, kteří se tu plavili úplně nazí!..., napadlo mě, že ta moje legrácka s dřevěnými penisy možná přispěla k tomu, že jsme se navzájem k sobě přitáhli. Bylo to až legrační, ta houpající se mužská klobása těsně nad hladinou a velké ženské prsy v akci, kdy jejich majitelka zvedá nad hladinu poškozenou loď. Nikdo se však nesmál, jen jsme s úctou pokynuli hlavou a patřičně nahlas poděkovali lidem, kteří si díkůvzdání rozhodně zasloužili. Pomohli nám, a neočekávali za to žádnou odměnu.
Jak zvláštní jsou někdy ty osudové náhody, jen se nad tím zamyslete. Nebýt totiž jejich pomoci, a to se tu zrovna "nachomejtli" "náhodou" v pravou chvíli, nebyli bychom schopni zaklíněný laminát z vody vyzvednout a loď by se přelomila na dvě půlky během pár minut docela jistě. Tím hůř, že byla vypůjčená, takže škoda by se vyšplhala do několika tisíc korun.
Ale co je na této příhodě nejzajímavější? Vypůjčené plavidlo z půjčovny vodáckého vybavení v Hostivici u Prahy nebylo sice úplně rozlomené, ale bylo poškozené natolik, že jej nebylo možné provizorně opravit. Museli bychom plavbu nechtěně přerušit, a to by byl konec celé výpravy, zrovna před tím nejkrásnějším vltavským úsekem.
Pamatuji se na to slunečné odpoledne dodnes, byl jsem zrovna u stánku s občerstvením a zaměřil jsem pohled na most přes řeku, kde se znenadání objevil Jeep majitele půjčovny lodí Martina Jandy CK Burke. Za Jeepem připojený vozík na lodě a na jeho hřbetu jedna prázdná loď. Martin Janda zastavil přímo přede mnou a řekl: "Jedu za kamarádem do Vyššího Brodu a před odjezdem mě napadlo naložit jednu náhradní loď, kdyby jí někdo potřeboval." Neuvěřitelné! Chápete to? Bylo to před zhruba pěti hodinami, kdy jsme teprve proplouvali Českým Krumlovem, a on již tušil, že se na deset kilometrů vzdálené Zlaté Koruně přihodí takováto událost. Nic podobného se mi ještě nestalo! Takže jsme mohli opětovně děkovat andělům strážným, co nad námi neustále "poletují", a rovněž majiteli půjčovny, že se výborně řídil svou intuicí. Už jsem těch "zázračných náhod" prožil tolik, že jsem pomalu, ale jistě zas obracel své zraky tam vzhůru, do nebes, a rád bych se setkal s těmi bytostmi, co nám neustále pomáhají, abych jim alespoň ze srdce potřásl pravicí, když už nic jiného.
Poškozenou loď si Martin Janda z Hostivice odvezl a my mohli pak nerušeně pokračovat tím nejkrásnějším úsekem na celé Vltavě - chráněnou přírodní rezervací se vzdálenou siluetou zříceniny hradu Dívčí Kámen. Konec srpna se stáčel do harmonických tónů pozdního léta a přijít o tak podivuhodnou přírodní scenérii by znamenalo postrádat prožitky, s nimiž považují vodáci plavbu po Vltavě, a to zcela právem, za jednu z NEJ - a doplňte si ty přívlastky jedinečné krásy a fascinující podívané sami. To víte, že nestačíte valit oči. Třeba jako já. Já taky valil bulvy! Jenže ne kvůli přírodním krásám, nýbrž při pohledu na svého háčka, jak rozbalil váleček oplatek Disco a každou z nich před vložením do úst nejprve smočil v říční vodě. Jolano, tady je sice rezervace, ale za zády máme Český Krumlov, a kam myslíš že odtéká část odpadových vod z několikatisícového města? "No přece sem, do povrchové vrstvy těsta těch oplatek, co je smáčím do vody, to je přece dokonalý filtr, nebo snad ne? " odpověděla Jolana pohotově a na posezení zbodla půlku celého balení. Udělat to já, dopadnu, jak před třemi lety na Berounce ve Zbečně, ale Jolana? Ta má snad útroby plechové.
Klaplo to jako na drátkách, azurové nebe nás doprovodilo k siluetě hradu, v peřejích to šplouchalo a my se mohli vodou klidně nechat pocákat. Druhý den jsme zvolili jako odpočinkový, neboť se obloha zatáhla a celý den propršel. Na prohlídku hradu Dívčí Kámen tak budeme mít dost času, vůbec nám nevadilo, že lilo jako z konve. Poseděli jsme u krbu v hospůdce, s názvem Bistro nad jezem, a volný čas trávili vyprávěním různých příhod, viď, Kláro...
Součástí původního plánu bylo výpravu zakončit až v Hluboké nad Vltavou, což se nakonec také podařilo. Pršelo jen v odpočinkový den a ten další se zas nesl v slavnostní azurové náladě. Počasí, jak na objednávku! Mělo jít o čistě relaxační plavbu na poklidné hladině v úseku mezi Boršovem a Hlubokou, až na pár výjimek, jimiž bylo namáhavé přenášení jezů, svým tvarem a velikostí připomínajících přehradní hráz. Zejména Jiráskův jez v centru Českých Budějovic nemá s klasickým jezem co do činění a směle je možné nazvat jej malou přehradou. Kaskáda obřích budějovických jezů ale začínala docela nenápadně. Prvním z nich byl Trilčův jez, pár stovek metrů za fotbalovým hřištěm SK Meťák, kde jsme, stejně jako s loňskou lidickou výpravou, tábořili. Jez nebylo možné sjíždět. Sklopná propust byla uzavřena a museli jsme se psychicky připravit na zdlouhavé přenášení veškerého vybavení, v úseku dobrých sto padesáti metrů. Ve zlomku vteřiny se však poklidný přesun lodí a zavazadel, za pěkného slunečného rána, proměnil v poněkud nevšední zážitek, když budu hodně mírný ve svých výrazech. Klára se dala do řeči s místním hrázným, v průběhu rozhovoru jí spadl horní díl plavek, a to tentokrát doopravdy nechtěně! A bylo to! Magie Klářina bujného hrudníku s velkými vystouplými bradavkami byla totiž natolik výřečná, že se o té výmluvnosti muselo hráznému zdát ještě alespoň půl roku v živých snech. Vyvalil bulvy - silná optika, asi jako my při pohledu na Jolanu a její oplatky, a spustil: "...proč byste to přenášeli, já vám to na pět minut vodevřu, musíte ale jet všichni za sebou!" Jak znám Kláru, ta byla šťastná. Že nemusíme vynakládat tolik úsilí a energie. On ale stačil zevrubný letmý pohled do dlouhé, táhlé propusti s masivními ostrými betonovými zdrhly. Tady se cvaknout, to by bylo doslova o život!
Valící se voda vytvořila v nárazech na betonové zábrany obrovské vějíře vodní pěny a docela nenápadný jez, co tu běžně lidé míjí na procházkách podél řeky, se proměnil v kaňon smrti. Pro přežití posádek lodí bylo naprosto rozhodující navést loď přesně do středu propusti, a to v dokonalé přímce. Nebylo totiž vůbec možné využívat pádlo ke korekci směru jízdy, ve vodní pěně se nedalo pořádně zabrat. Jestliže se loď vychýlila ze směru proudu, vodní víry ji rozhoupaly a převrhly. Co se pak stalo s posádkou, se mi nechce ani popisovat. Ale pro výstrahu všem, kteří by toto chtěli vyzkoušet, to udělám: Všechny posádky propustí naštěstí bez úhony propluly až na jednu. Tou nešťastnou byla právě Klára, která si tuto zkušenost přitáhla, jak rybu na vlasci, a Petra Slívová, zvaná Utopenec, zřejmě v souvislosti se svou nejapnou přezdívkou. Betonová zdrhla jim do krve rozedřela ruce, záda, kůži na břiše, ale především stehna. Byl to výjev, jak z nějakého krvelačného hororu.
Krvavé šrámy, pokryté masivními strupy, se nakonec po několika dnech či týdnech bez úhony zahojily. V Hluboké nad Vltavou jsme předávali lodě majiteli půjčovny v přesně dohodnutém čase a prohlídkou zámku jsme týdenní putování po Vltavě zakončili. Jediný čistý oděv, který jsem měl po týdnu stále ještě ukrytý v plastikové bandě, bylo bílé tričko s krátkým rukávem a džínové kraťasy. Šortky byly čisté, ale již značně, značně ošoupané, a především potrhané. Na vodu ideální, k prohlídce zámku však poněkud silně extravagantní. Neustál to jeden z obtloustlých starších, typicky pivních mužů středního věku, otočil se ke své přítelkyni, či manželce, a povídá: "Hele, ten je vorvanej, ta mu asi dává zabrat, co?!" "Jo, hochu", pomyslel jsem si, "kdybys včera s námi sjížděl Trilčův jez, byl bys taky vorvanej. Nějaký potrhaný šortky by tě vůbec nevzrušovaly!".
Po čtyřech měsících jsme rok 1994 uzavřeli velkolepou silvestrovskou taškařicí na soukromé farmě Málkov poblíž Berouna, u našich známých, a jak je na fotce vidět, Klára už si možná na betonová zdrhla a na svá rozedřená stehna ani nevzpomene...
...zato si vybavila jednu pikantní příhodu, jejímž hlavním protagonistou se stal "raději nejmenovaný" mladý muž, který má spojitost právě se zdejší farmou Málkov. Klára si v průběhu silvestrovského večera dolila sklenici vína, posadila se vedle mě a začala vyprávět:
Kdysi dávno, v zimním období, se dotyčný mladík odhodlal, aby na farmě Málkov zastoupil fekální vůz a odklidil výkaly ze dvou suchých záchodů. Bylo sice mrazivé, ale slunečné počasí, a tak se dalo předpokládat, že veselý slunečný den dodá zmiňovanému chlapci více elánu do této ne zrovna příjemné pracovní činnosti. Dotyčný popadl lopatu a fúrik, jak by řekl bratr Slovák, a směřoval k dřevěným kadibudkám. Pokusil se lopatou zabořit do hromady výkalů, jenže ty byly pokryty ledovou krustou a lopata po ní jen lehce sklouzla. Donesl si tedy ještě ostrý rýč, kterým hodlal svrchní krustu narušit, aby pak lopata mohla vykonat své. Úder do zmrzlého krunýře rýčem však nebyl nic platný, ten pouze odlomil kousek ledu a zdálo se, že snad jsou všechna hovna ztuhlá na kost. Ještě několikrát úder rýčem zopakoval, ale bez viditelného úspěchu. Zamířil znovu do kůlny a pak se již vracel s úsměvem na rtu. S nástrojem, který měl dle jeho mínění už konečně tu ledohovnovou horu prorazit.
To už se na osudné místo dostavila Klára, chtěla s mladíkem cosi projednat, ale jejich rozhovor brzy skončil a Klára pak už jen milého hocha mlčky sledovala, jak si bude v úspěšném odklízení zmrzlých výkalů počínat. Ten se ani nestyděl, ani nečervenal, pevně uchopil krumpáč, napřáhl se, jako by chtěl snad rozetnout kámen, a vší silou udeřil ostrým bodcem do ledového příkrovu. Úder byl velice razantní, dokonale jej prorazil. Jenže! Ledová krusta byla silná jen pár centimetrů, pod ní se již ukrývala břečka kašovité konzistence, a ta byla poměrně hluboká. Zřejmě tušíte, jak to dopadlo: Krumpáč projel kašovitou hmotou sraček celou svou délkou a násadu krumpáče vzápětí následovaly obě paže. Setrvačná síla těžkého pracovního nástroje se zmírnila teprve ve chvíli, kdy mladý muž zabořil do hromady odporně páchnoucích hoven ruce až po loketní klouby.
|
| ||||||||||||
|
| ||||||||||||
|
|
A když už jsme u toho silvestrovského vyprávění, tak ještě jednu hovnovou s tím populárním chlapcem: "Bylo, nebylo, dávno tomu", povídá Klára Kvasničková. Tentokrát však nejde ani o pohádku, ani o pověst. Klára si dolila do sklenice červené víno a já bedlivě naslouchal:
Jednoho zimního večera, v průběhu vánočních prázdnin, těsně před Silvestrem, se vypravil dotyčný mladík se svým kamarádem k obecnímu zamrzlému rybníku. Oba dotyční si obuli brusle a začali vzápětí vykružovat dráhu na zamrzlé vodní ploše. Náš hlavní hrdina příběhu měl na sobě tmavé kalhoty a dlouhý kožený kabát, tak vypadal podobně, jako gestapák na bruslích. Mezitím se setmělo a obecní ulice ozařovaly jen spoře rozmístěné pouliční lampy. Mladík zhruba po hodině bruslení musel svojí sportovní produkci přerušit a odebrat se na toaletu vykonat velkou potřebu. Střevní obsah jej však tlačil zřejmě tak silně, že neměl moc času vyhledat vzdálené WC, a musel co nejrychleji průjmovitou stolici vyvrhnout nedaleko rybníka. Nebyl čas dokonce ani na zouvání bruslí, na vratkých kovových hranách doklopýtal k nejbližšímu úvozu, co nebyl osvětlen jako jeho okolí, pouliční lampou, rychlým pohybem stáhl kalhoty a slipy, nadzvedl zadní část dlouhého koženého kabátu, aby mu nepřekážela, a posadil se na bobek. Konečně se dostavila úleva. Nahmatal papírové kapesníky, co měl v kapse kabátu, ale právě tíha dlouhého koženého svrchníku způsobila, že ztratil na vratkých bruslích rovnováhu, a skácel se přímo do čerstvé, kašovité, smrduté břečky. Má na tu kašovitou stolici ale chlapec smůlu, tentokrát nebyly zasaženy ruce po lokty, nýbrž jeho kožený kabát z vnitřní strany a zadní část kalhot. Dotyčný však musel okamžitě jednat: Blížila se k němu totiž rychlým krokem skupinka místních obyvatel, a tak musel co nejdříve vyklidit pozici a odběhnout opodál. Sotva se však zvedl ze země, jeho masivně pokálený kabát a kalhoty zahlédl jeho kamarád a namísto pomoci postiženému chudákovi prchal z místa činu, co mu nohy (brusle) stačily.
Motto pro dnešní den:
