rok kosmických výprav 1984

Už jako malý kluk jsem si často hrával na pobyt v kabině kosmické lodi. Zpočátku jsem budoval vesmírnou stanici v zahradě našeho lidického domu ze starého včelího úlu, kam jsem umístil různé mechanické páčky, táhla a hejblátka. Souběžně s tím jsme s Lubošem využívali ke stavbě řídícího pultu malý otvírací bar v babiččině nábytkové sestavě. Byl svými rozměry poměrně skromný, v té době nám však k našemu záměru dostatečně posloužil. Vyklápěcí bar k uskladnění alkoholu přestal sloužit svému účelu už dávno. Pokud byl vůbec někdy takto využíván. V naší rodině si nikdo na alkohol nepotrpěl, snad jen táta se občas napil piva, a to vždy ve velmi omezeném množství. A tak se ten malý prostor se zrcadlem na zadní stěně začal pomalu plnit jednoduchými elektrickými obvody. Napájely je zpočátku ploché 4,5 voltové baterie, ve skříňce to svítilo a blikalo, vždy přesně podle našich představ. Zapojovali jsme veškerá technická zařízení samostatně, táta si jen spokojeně četl Dikobraz a babička především s dostatečným předstihem dbala na to, abychom netrpěli hlady. Však jsme také slovo "hlad" v podstatě vůbec nevyslovovali.

Byli jsme nadmíru šťastní oba dva. U Krejzů se takový empatický přístup k vyjádření bezbřehých dětských představ nenosil, i když to byli velmi srdeční lidé a milovali nás i s těmi našimi nevinnými lumpárnami. U babičky však měla vzájemná láska a důvěra hlubší kořeny. A tak proměna obývacího pokoje v dětskou tvořivou dílnu byla tím nejkrásnějším darem nejen pro nás dva s Lubošem, nýbrž i pro tátu s babičkou. Svoje místo tu zaujal portálový jeřáb, igráčci, stavebnice Merkur, ale i řídící centrum kosmické lodi, směřující... no třeba právě sem do hvězdokupy Plejády v souhvězdí Býka na výše zobrazené fotografii... S novými technickými vymoženostmi přicházel obvykle Luboš, studoval je často v odborných časopisech Věda a technika mládeži a já je pomáhal využít v praxi, aby konečně získaly patřičnou formu. Pojmy antigravitace, letový plán, hibernace, přistávací modul, startovací rampa, odběr vzorků, radiace, snímače, blikače, anténa, sluchátka, mikrofon, skafandr, přilba, začátek odpočítávání, ... tohle běžně znělo éterem u nás, zatímco v jiných domácnostech se dalo zaslechnout spíš "auto na vysílačku, hra na vojáky, pistole, samopal, kopačky, dres a štulpny, ..." Jaké nevýslovné štěstí, že jsme byli s Lubošem naladěni na stejnou vlnu!

Popustit fantazii uzdu až za hranice poznání dokázal nebývalou měrou podpořit oblíbený komiksový seriál, už jsem se tu o něm zmínil ve vyprávění z roku 1982. Někteří z Vás ho jistě budou znát, stal se na přelomu 70. a 80. let doslova šlágrem. Zdobil zadní stranu jednoho z nejpopulárnějších čtrnáctideníků pro děti a mládež - časopisu ABC a nesl název VZPOURA MOZKŮ.

Stárli jsme a rostli a s námi rostla touha stavět složitější elektrické obvody. Táta vždy našim dětským snům a přáním vyhověl a nakupoval vše potřebné, Merkurem počínaje, přes velmi Stavebnice sovětského radiopřijímače Zvezdočka populární stavebnici Stavebnice sovětského radiopřijímače Zvezdočka jednoduchého sovětského Stavebnice sovětského radiopřijímače Zvezdočka radiopřijímače Zvezdočka, Stavebnice sovětského radiopřijímače Zvezdočka až po jugoslávskou elektro-stavebnici od výrobce Mehanotechnika Izola. Její součástí byl pochopitelně návod v srbochorvatštině, to ale na montáž našich pokusných zařízení nemělo významný vliv,... občas se dokonce v textu objevil i úsměv budící komentář, třeba ten, co popisoval stavbu elektromotorku. V přiložené brožuře z křídového tenkého papíru bylo vepsáno tučným, lehce rozmazaným písmem doslova: "...rotor sa začne vrtěti, spočetka po časi ustaně."

Babiččin výklopný bar už pro naši tvůrčí činnost nedokázal zajistit potřebný prostor, přesunuli jsme se na velký skládací jídelní stůl. Byl to starý poctivý masivní kus nábytku a spolehlivě snášel veškerou naši myšlenkovou proměnu v reálný hmotný svět...

A pak to přišlo. Na konci osmého ročníku Základní školy, v roce 1983, jsme v rámci školní exkurze procházeli některými provozy vysokých pecí v kladenských hutích, tátovi jsem se o tom zmínil a v první řadě jsem se rozvyprávěl o těch parádních dispečerských ovládacích pultech s barevnými světly, spínači a relé. A pak...

... jednou na konci dubna, kdy ještě venku ani nekvetly stromy, jsem už mířil na kole z Lidic do Buštěhradu na jeden z mých oblíbených víkendových pobytů. V zadním pokoji, který sloužil jako spižírna a odkládací prostor, jsem znenadání objevil pertinaxové destičky s vyvrtanými otvory a krabici plnou žárovek, vypínačů, transformátorků a tenkých kabelů. Byly to přesně takové signalizační prvky, jaké jsem viděl na exkurzi v Poldovce. Byl jsem z tohoto objevu nesmírně nadšený, táta se tvářil, jakoby nic, ovšem bylo mu jasné, že mi splnil můj další klukovský sen.

Můj táta skutečně ctil mé nitérné touhy a přání a zásoboval mě materiálními dary, takže by to mohlo vyznít, že dával přednost tomu pozlátku před duchovní hloubkou, ale není tomu tak. Musíte správně rozlišovat. Všechny jeho materiální dary podporovaly tvořivost, tvořivou energii, která pramenila z nitra a vyživovala všechno a všechny kolem nás. Tvořivost je smyslem života a já jen dostával PROSTŘEDKY, abych ji realizoval. Táta mě nikdy nezahrnul bohatstvím ve stylu celebrit, které se honosí drahým šatstvem, šperky, luxusními vozy, luxusními bytovými doplňky atp. Jeho dary spočívaly v naplnění té pravé životní podstaty a bylo k tomu zapotřebí lepidlo, nůžky, vystřihovánky hradu Karlštejn, hrací karty, stolní hokej, který jsem upravil do nevšední podoby, šachy, stavebnice Mladý chemik, stavebnice Merkur, Igráčci, kabely, spínače, žárovky, transformátory, lyže, které mi přinášely radost dvanáct sezón, a nakonec i nafukovací kajak.

Sen se proměnil v realitu. Montáž skutečného ovládacího pultu. Bylo to opravdové. Nefalšované. Všechno vonělo novotou. Pertinaxem, kabelovými svody, žárovkovými objímkami, relátky, spínači, blikači, odpory, tranzistory a diodami. Byl to pult, jaký jsme vždycky chtěli. Začala nová éra tvoření. VESMÍRNÁ STANICE NOSTROMO 80925307 Ovládací pult KOSMICKÉ LODI NOSTROMO 80925307

Letový plán a doprovodnou hudbu jsme si přehrávali během "kosmického letu" do sluchátek. Inspiraci k záznamu na magnetofonový pásek ? ? jsme čerpali také z oblíbeného seriálu, jehož průvodcem byl Jiří Grygar: Okna vesmíru dokořán. Televizní seriál Okna vesmíru dokořán vycházel i v knižní podobě s bosonohým Albertem Einsteinem na titulní straně od kreslíře Káji Saudka. Byli jsme pochopitelně patřičně vybaveni - kosmickým skafandrem - overalem, přilbami a rukavicemi a simulace letu probíhala vždy ve večerních hodinách, tedy jen s osvětlovací technikou barevných světel řídícího panelu. Které z dětí, co si v té době hrávaly na kosmické lety, mělo k dispozici takové vybavení?

      
      
PALUBNÍ ČAS
 
ZÁKLADNA SATURN
 
ZÁKLADNA GANYMED
 

"Nebezpečné neviditelné žiarenie" – vyzařovala z nás touha poznávat nové věci a s tím bylo spojeno určité riziko. Nebylo vždy veselo a do zpěvu. Zažívali jsme i nebezpečné momenty – kupříkladu s nenápadným transformátorkem 220V/24V. Svíral jsem jej pevně v dlani, vesele do mě proudilo 220 Voltů a Luboš s tátou na mě s údivem zírali, proč tak vřískám.

Atmosféru, nabitou cestami do Vesmíru a nadpozemským sněním, dokázal znamenitě podepřít nový televizní seriál Návštěvníci, jehož premiérové vysílání probíhalo právě v roce 1984. Seriál naprosto zřetelně poodhalil primitivní způsob myšlení současného lidstva, problematiku válečných konfliktů, zesměšnil význam peněz a zvýraznil myšlenku sjednocení pozemšťanů v zájmu zachování celosvětového míru a soužití v duchu rovnosti mezi národy. Jak významná doba to byla! Kosmický rok 1984! Byl to další stupínek poznání, další krok cesty k sobě.

Vyslechnete-li si skladbu od Gazeba s názvem Masterpiece, nepochybně se Vám podaří přemístit se v časoprostoru do poloviny března roku 1984.

Začínal týden jarních prázdnin, ten další nezapomenutelný příběh psaný spontánním písmem po papíře, zvaném život. Nevím, komu poděkovat, myslím však, že to není podstatné, rok 1984 byl stejně jakousi souhrou mnoha pozitivních událostí, které mi dokázaly naplnit život tolika pěknými vzpomínkami, jež se zde pokusím slovy vyjádřit.

Jednou z nich byl vlněný cyklistický dres, zajistil mi jej můj strýc od kolegy, fotografa z kladenského Okresního kulturního střediska, sestával z krátkých cyklošortek s koženou výstelkou v sedací části a z klasického cyklistického trika s krátkým rukávem. Co bylo na tomto naprosto výjimečném kusu oděvu nejzajímavější? Jeho původním majitelem byl Ital, jmenoval se Luigi (Alois) Garamszegi. Mohl jsem tedy asfaltové silnice kladenského a berounského okresu brázdit v obleku vskutku nevídaném: Triko bylo rozděleno do tří širokých vodorovných pruhů, červeného, bílého a červeného, prostřední bílý byl vyzdoben výraznou výšivkou černého nápisu BOLOGNA CREVALCORE (to je město Crevalcore v provincii Bologna, v severní Itálii), a jen stěží se dá popsat, jaké potěšení mi tento dar dokázal poskytnout. Italský cyklistický dres na okresních silnicích mezi sovětskými vozy Lada, německými smradlavými Trabanty a českými škodovkami byl natolik exotický, asi jako jamajský čtyřbob na Olympijských hrách v Calgary 1988.

Posuňme se ale nyní o pár týdnů zpět, na začátek zmiňovaných jarních prázdnin. V kalendáři nepřehlédnete nápis:

sobota 17. března 1984

...píp, píp, píp, časové znamení ohlásilo devět hodin. Pohodlně jsme se usadili s Martinem Hanzlíkem (přezdívaným Zikmund) vedle sebe. Z měkkoučkých čalouněných sedadel s vysokými opěradly jsme zvolili levou stranu vozidla, téměř úplně vzadu. Upravený zájezdový speciál Karosa ŠM 11 parkuje vedle hasičské zbrojnice, nedaleko kladenské strojní průmyslovky, kterou navštěvuji teprve prvním rokem.

Autobus se pomalu rozjížděl a v tu chvíli jsem si začínal uvědomovat, co nás vlastně čeká. Týden volna bez dohledu rodičů a blízkých příbuzných či známých, prázdninový pobyt v hotelu Central v Kovářské pod Klínovcem v Krušných horách. Pro šestnáctileté mladíky bude týden na horách nesmírně lákavým dobrodružstvím. Kdo o tom pochybuje? Asi nikdo...

Při vystupování z autobusu panoval tak trochu chaos, každý hledal svoje zavazadla a lyže a chystal se ubytovat v hotelovém pokoji. I přesto, že jsme se jeden druhému víceméně zdvořile vyhýbali a především jsme ze zavazadlového prostoru soukali svoje lyže, nemohl jsem přehlédnout mladé, odhadem tak osmnácti - dvacetileté slečny. To víte, že jsem z nich oči nespustil. Zateplené kalhoty nebo rifle, slušivé prošívané péřové bundy, zimní sportovní obuv, kozačky, rukavice, to všechno se tu vlnilo, usmívalo, štěbetalo, éter se plnil dívčí pletí s jemným cestovním make-upem, kaštanovými a blond vlasy do půl pasu, očima jako pomněnky, i těma tmavýma s čokoládovým nádechem.

Spolu s nimi cestovaly i jejich protějšky, to se dalo očekávat, však jsem vzniklou situaci také nijak neřešil, rozhodně jsem neměl v úmyslu hledat mezi kladenskými královnami krásy nějakou dívku do vztahu. My se v první řadě se Zikmundem těšili, až se konečně ubytujeme, a že odpoledne vyrazíme na sjezdovku. S těmito myšlenkami jsem také konečně sáhl po svých lyžích, ale brzy jsem měl ve své blízkosti někoho před sebou. Zahleděli jsme se vzájemně do očí a ... a rázem jsem byl v docela jiném světě.

Najednou jsem plul kdesi po nebesích, odkud všichni ti andělé pochází. Měl jsem přímo před očima perlový náhrdelník, nejluxusnější šperk, jaký si dokážete představit. Byla to nebeská víla, bytost, jakou jsem do té doby na vlastní oči dosud nespatřil. Nezapomenutelná vůně jasmínového mýdla a hebké čisté pleti, laskavé, narůžovělé rty, co nepotřebují obtáhnout žádnou rtěnkou. Výrazné hnědé korálky nad jemným nosíkem, které jsou i bez řasenky natolik výmluvné, že jim celistvou hloubku duše musíte uvěřit. Rozevláté tmavé vlasy větrem odhalující štíhlou šíji, tváře, co dychtí po pohlazení. Přitisknout se tak k někomu, aby ten březen nebyl tak studený!

Zkuste se tomu všemu bránit! Postavte se těm přirozeným půvabům na odpor! A ke všemu tak přítulný sametový hlas! Když ke mně promlouval, byl jsem jak v mrákotách. A vůbec jsem nevnímal, co mi říká, stále se mi zdálo, že jsem někde mimo tuto realitu. Že se nacházím kdesi v oblacích, a že se život konečně obrátil tam, odkud se rodí jen samá něha, vroucnost, cit, láska a nebývalá krása. Dvořili jsme se jeden druhému navzájem, ale bylo to docela zbytečné divadlo, stačil jen jeden jediný pronikavý pohled a bylo naprosto jasno. Svoje vzrušení při pohledu na někoho tak okouzlujícího, kdo stál vedle mě, jsem nedokázal zakrýt, co jsem cítil uvnitř, musela poznat. Usmála se, v tichosti se zavlnila v bocích a zamířila přes protaženou silnici k hotelovému vchodu. Nemohl jsem od ní odlepit pohled, kdyby se na mě řítil buldozer s radlicí, nechal bych se nabrat. A pak se ještě jednou, naposledy s úsměvem ohlédla. ještě jednou se s úsměvem ohlédla... Že se ohlížela za mnou, nebylo pochyb...

První podvečer. Docela běžné seznamování se s hotelovým provozem a všemi těmi rutinními záležitostmi. Dokážete si jistě představit, jak to probíhalo. Museli jsme se dozvědět nezbytná opatření ohledně pohybu s lyžařskou výzbrojí, obsazení hotelové restaurace v době výdeje snídaní, obědů a večeří a byla nám představena kontaktní osoba - správce objektu, to pro případ technického problému, úrazu, no zkrátka, co dospělí v takovýchto případech řeší. My s Martinem už jsme se, tak trochu zkušebně, i když pochopitelně poněkud předčasně, mezi dospělé zařadili. A tak jsme brali na vědomí všechny ty instrukce zodpovědně, no, nevím, jak Zikmund, já měl stále před sebou tu tmavovlasou krásku a i kdyby v hotelu hořelo, nejprve bych se ujistil, že se jí nic nepřihodilo, a teprve pak bych hledal nějaký hasicí přístroj.

Pozdní večer. Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj, byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas... Do prvního máje zbývalo sice ještě 45 dnů, psal se teprve 17. březen, ale já ve svém srdci vnímal cosi neznámého, co jsem dosud v takové intenzitě neprožil. Ten první pozdní večer byl seznamovací v docela jiném slova smyslu, než kde se nachází vzduchopěnový hasicí přístroj, a v kolik hodin roznáší hotelová služba na pokoje čisté lůžkoviny. Protějšky těch půvabných pěti slečen nás pozvaly na drink. Vlastně jen čtyř. Pátá nebyla zadaná a byla to právě ta, se kterou jsme se navzájem dvořili při manipulaci s lyžemi. Martin byl ve svých necelých šestnácti letech již pravidelným konzumentem piva a pozvání na drink mu nebylo cizí. Donesl i láhev bílého vína, co si vezl s sebou, a v kulečníkové hale se mohla rozběhnout doslova nevídaná jízda. Pánská jízda.

Slečny se mezitím odebraly do svého apartmá, aby následně vyzkoušely zdejší sprchy, já dopil po večeři jedno malé pivo a v nasávání alkoholu jsem již dále nepokračoval. Zatímco dole u kulečníku se pánská zábava rozbíhala do slušných obrátek, zdvořile jsem se omluvil a spěchal na pokoj. Něco mě neustále postrkovalo do schodů, do prvního patra, do úzké chodby, jakoby mě někdo k sobě zval. Jen čistě telepaticky. Ten pocit si dokážu dobře vybavit i dnes, byl jsem nesmírně šťastný, čímsi neznámým zcela naplněný. Nic mi nechybělo. Měl jsem před sebou stále jen obraz půvabné Popelky, a i přesto, že jsem byl jak náměsíčný v záři svitu úplňkové Luny, i přesto jsem se nemohl dočkat, až si konečně po prvním lyžování natáhnu nohy na postel, zdvihnu je do výšky, jednu si opřu o zeď, druhou o polštář a budu konečně relaxovat.

Relaxovat s nataženýma nohama na polštáři v osamělém dvoulůžkovém pokoji? Ale kdepak! Telepatický vzkaz se naplnil to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... hned za posledním schodem do patra. Stáli jsme tu tváří v tvář nad hotelovým schodištěm. Byla jak anděl. Rozpuštěné hnědé vlasy skoro do pasu jemně vlály, stačilo drobným pohybem hodit je přes rameno a odhalit levou tvář i obnaženou šíji, která celou chodbu rozjasnila. Měl jsem srdce rozbušené jak před startovním výstřelem na atletickém tartanu. A pak jsem zaslechl jen: "Jestli chceš, tak pojď k nám na pokoj." Vstoupil jsem tedy do prvních dveří hned vedle centrálního schodiště, kde bylo pět vzorně ustlaných postelí. Mísila se tu vůně čistých oděvů, jemných dámských parfémů s toaletním mýdlem, šampónem, a se štiplavým závanem mentolové zubní pasty. Bylo to vůbec poprvé, co jsem obdivoval pět půvabných dívek to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... najednou. Pět krasavic to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... spoře oděných, jen v pyžamech to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... a nočních košilích. Pět nádherných bytostí to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... v jejich přirozené kráse. to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš...

Převaha ženské energie v pyžamech na Vás zapůsobí a můžete se tomu bránit zuby nehty. Máte je pořád před očima, ať si jdete do lyžárny navoskovat lyže, nebo nabíráte lžící gulášovou polévku. A pak to všechno ještě umocníte uvolněnými endorfiny z přiměřené námahy na zasněženém svahu. Večer co večer jsem se tu mohl těšit na osvětlenou, částečně upravenou trať. Byla z hotelu přímo nadohled, ani ne moc prudký a ani příliš pozvolný sklon, naprosto ideální svah, dostatečně vysněžený přírodním sněhem, dobře nasvícený řadou halogenových lamp, a jen pár kroků od hotelového pokoje.

Jako v nějakém napínavém románu na pokračování. Spousta čerstvě napadaného prachového sněhu bez ledových boulí, žádná fujavice, žádné nepříjemnosti s mlhou, mrholením nebo námrazou na sjezdovce, optimální podmínky. Na nebi plno hvězd a ta jedna z nich mi spadla přímo do klína. Princezna se zlatou hvězdou. Anděl z nebes.

S půvabnou princeznou jsem trávil mnoho času. Mnoho. Čas je pojem veskrze relativní a já měl dojem, že se právě kontinuálně přelévá z období štěstí do období blaženosti, z období blaženosti do období extáze, z období extáze do období štěstí, a tak pořád dokola. Byli jsme spolu a to mi úplně stačilo. U snídaně, v lyžárně, opřeni o zábradlí schodiště, na měkké pohovce, při pohledu z okna, u šálku s čajem, u rozčesávání vlasů, při oblékání svetru, u navlékání šponovek, při čištění skluznice od sněhu. Její oči byly všude kolem a mně se zdálo, že jsou tu napořád. Že mě neopustí. Že mě respektují. Že mě milují. Stěží se tomu dalo uvěřit. Ale bylo to reálné, hmatatelné, živoucí. Bylo to cítit na každém kroku. Když se vás taková hvězda dotkne, už nemůžete usínat s nevědomým pocitem a ráno se probouzet tak jako včera.

Zatímco mě těšila blízkost hedvábného hlasu a něžných doteků, Zikmund dal přednost jiné rozkoši. Byl přímo v sedmém nebi, když tu mohl bezostyšně testovat alkoholické nápoje, co ještě neochutnal. Posedět ve společenské místnosti se staršími zkušenějšími mladíky. Jeden z nich byl vyšší postavy, na krátko ostříhaný, a byl poměrně štědrý, nabízel mi často nějaké víno nebo pivo, donesené z hotelové restaurace, i když poměrně brzy pochopil, že jde alkohol docela mimo mě. Druhý mladík, s delšími světlými vlasy, byl přítelem slečny, jménem Jana Doubková. Její maminka sekundovala mému strýci na pracovišti kladenské OKS. Blonďák měl zřejmě kontakty na zboží ze západního Německa, byl vkusně oblečen podle poslední módy a především vlastnil kazetový přehrávač, tzv. walkman. Dnes je takové technické zařízení doslova k smíchu, tehdy byl však walkman něčím naprosto výjimečným. Každý si jej dovolit nemohl, takovéto technické novinky byly drahé a nedostupné, sháněly se často přes vexláky, nebo si je mohli pořídit jen prominenti bohatých a vlivných rodičů. Tohle jsem ovšem v té době nehodlal řešit. Blonďák byl velmi kamarádský a sám mi navrhl, zda si walkman nechci půjčit.

A tak jsem vsunul do hrací skříňky magnetofonovou kazetu značky Sony. Byla cítit takovým velmi zvláštním aroma, vůní, jaká se nedá vůbec popsat. Ani ji k ničemu podobnému přirovnat. Přistihl jsem se, že ji každou chvíli očichávám, nic takového jsme doma neměli a nedalo se nezvyklé vůně vůbec nabažit. Natož poslechu. K přehrávači se připojovala sluchátka s oranžovými ušníky a celý výrobek byl i designově velmi fascinující, sněhobílý, s tmavomodrými ovládacími tlačítky a s průhledným krytem, odkud se dal pohyb kazety snadno pozorovat. Byl to můj docela první stereofonní poslech a shodou okolností se v něm objevily takové hudební skvosty, které jsem si hned napoprvé zamiloval, a s radostí v srdci si je vyslechnu i dnes. Pamatuju si je všechny. Jeden za druhým, jak se na tu kazetu dokázaly vměstnat.

Vycestujme nyní v čase zpět, do roku 1984. Vykročíme spolu znovu do snu a společně jej naplníme hudbou. Užívejme života (Dolce Vita). Zamíříme ve snu do Francie (To France). Budeme spolu v energetických (elektrických) snech (Together In Electric Dreams). To je pocit! (What A Feeling)! Všechno přemáhá láska, píseň lásky (Una Canzone D Amore) a sluneční Reggae (Sunshine Reggae). Takový byl rok 1984.

Bylo to něco neskutečného a já pomalu ani nevěděl, co dřív. Zda poslouchat nádhernou hudbu ve sluchátkách, vnímat nezaměnitelnou pachovou stopu kazety Sony, či si povídat a hledět do očí překrásnému láskyplnému tmavovlasému andělu, nebo provozovat další zamilovanou činnost, a tou bylo lyžování. Bylo toho na mě trochu moc najednou. Celý týden se měnil v sérii fantastických prožitků, i dnes se někdy dokážu zasnít natolik, že ztrácím pojem o čase a prostoru, a jsem zas ten dospívající kluk, co má v očích jiskřičky vzrušení.

Týden na horách ale skončil, a jak dobře víte, cokoliv prožíváte naplno a s obrovským pocitem vnitřního naplnění a štěstí, tam běží čas jako o závod. Týden byl pryč a mně se zdálo, že se to všechno seběhlo za pár hodin. Pár hodin něhy. Pár hodin lásky. Pár hodin pozornosti na sjezdovce, v hotelové restauraci, v samotě ve dvou mezi čtyřmi stěnami. Na rozestlané pohovce, s heboučkou pletí dívčí ručky, s plnými rty, dychtícími po polibcích, s hloubkou duše, která překrývá věky věků až na samotný konec a začátek nekonečného kontinua. Byl tu poslední den. Poslední pohlazení. Poslední doteky. Poslední večer.

Byl to rozlučkový večer v pravém slova smyslu a tak to se mnou celé zacloumalo. Nedokázal jsem zastavit čas a ten, prevít, se zkrotit nenechal. Všechno bylo pryč a otočit kazetu na druhou stranu, stisknout PLAY a přehrávat stádium blaženosti, extáze a štěstí znovu a znovu už nešlo. Byl jsem v koncích. Pozvání na párty jsem tentokrát neodmítl. Martin měl však v tomto směru praxi. Dobře věděl, že se nemá alkohol míchat. Já tuto zkušenost musel teprve prožít a tak jsem se sotva doplazil na pokoj. V posledním tažení jsem jen letmo zahlédl před sebou v zamlženém světle postavu překrásného anděla a poslední, co jsem dokázal vnímat, bylo, jak mě drží za ruku. O pár hodin později jsem se, pod přikrývkou v cizí posteli, konečně probral. V sobotu, v den odjezdu, jsem se ze všeho nejvíc těšil, až budu doma, a až se konečně pořádně vyspím, odpočinu si a opět naberu nových sil.

Svého anděla strážného jsem však už nikdy nespatřil. Nikdy. Jediné, co mi zbylo, jsou krásné vzpomínky, a víceméně všechny nahrávky z kazety Sony, kterou jsem tehdy poslouchal z vypůjčeného walkmanu, a z nichž některé jste si tu mohli právě teď, spolu se mnou, připomenout ...

... čas plynul, první ročník střední školy jsem měl úspěšně za sebou, (... ten dějepis... ten dějepis ... ale matiku mám za jedna!) ... a na dohled tři týdny nádherných prázdnin u babičky s tátou. Na co jsem se mohl těšit? Na dobrodružství spojená s budováním a obsluhou vesmírné stanice, na další týdenní putování po Slovensku a Maďarsku, na nový terč se šipkami, na novou vzduchovku s výkonnějším pístem, na nový bílý volejbalový míč a další turnaje v nohejbalu, na karty, Člověče nezlob se, na nová čísla časopisu Dikobraz, na babiččino kuchařské umění, na rozloženou postel a sledování pořadů na obrazovce černobílé televize, na svou sbírku krabiček od zápalek a plastových cedulí, na pokusy se stavebnicí Mladý chemik, ale v první řadě na tu neskutečnou pohodu, bez sebemenších starostí.

Jak už jsem se tu zmínil, jednou z mých zálib byly výstražné, jednou z mých zálib byly výstražné, zákazové, příkazové a informativní plastové cedule zákazové, příkazové a informativní plastové cedule. jednou z mých zálib byly výstražné, zákazové, příkazové a informativní plastové cedule Měl jsem jich skutečně početnou sbírku díky tátovi, který je nosil z Poldovky. POLDI Kladno Přehraboval jsem se v nich, nasával jejich zvláštní vůni a plánoval, kam bych některou z cedulí mohl umístit na viditelné místo. Nakonec mi ale bylo líto cedule věšet někam do prostoru, zůstaly pěkně uložené v polici, až na jednu. Tou byla výstražná tabulka s nápisem "Nebezpečí výskytu jedovatého plynu", opřená v malém výklenku lidického záchodu.

Babiččina zahrada měla svoje kouzlo. Byla sice skromná, nevelká, čtvrtkruhového půdorysu, nicméně dokázala přinášet nevšední zážitky, jaké byste stěží hledali v sebekrásnějším zámeckém parku s fontánou a pozlaceným altánem. Dřevěná lavička byla docela prostá, ale anatomicky tvarovaná a takové posezení nebylo žádným traumatizujícím excesem. Měl jsem jí nejraději Buštěhrad - červenec 1984 a dal bych jí i dnes přednost před vypolstrovaným zahradním nábytkem. Zkrátka, není všechno zlato, co se třpytí. Z lavičky byl výhled přímo před vchodové dveře do domu a v té době jsme vedle nich zvenčí nainstalovali repliku domácího hlasitého telefonu. Skrytý reproduktor sloužil i jako výstup z kazetového magneťáčku, ale tuto atrakci jsme využili všeho všudy snad jen dvakrát, a to pouze pro zkušební účely. Přece jen byla zahrada poklidným místem a její oživení otravnou trvalou hudební produkcí jsme raději přesunuli do říše fantazie.

Konec lenošení. Je čas někam vyrazit. Třeba do Hřenska. Hřensko - červenec 1984 Nebo do jižních Čech na zámek Hluboká nad Vltavou. Naší legendární cestu vlakem na Hlubokou Hluboká nad Vltavou - srpen 1984 mám živě v paměti až tak, jako by se odehrála včera:

jízdní řád ČSD Praha - Tábor - České Budějovice (trať č. 220)

Obsadili jsme kupé v poloprázdném vagónu zastávkového vlaku, který opravdu stavěl na každé mezi - stavěl v Heřmaničkách, v Ješeticích, v Horusicích, v Dyníně, v Ševětíně, ... Cestu jsme si krátili pozorováním malebné jihočeské krajiny z otevřeného okna, za tuto činnost nás však Československé dráhy "symbolicky" odměnily po svém: Výfukové zplodiny dieselové lokomotivy učinily po několika hodinách pozorování okolí dílo zkázy na našich obličejích, vystrčených z okna. Černá barva naší pleti vyvolala u paní ve vedlejším kupé přímo zděšení a podle závažnosti její grimasy jsem usoudil, že by bylo vhodné použít tekoucí vodu na WC a mastný výfukový šmír z obličeje odstranit. Tekoucí voda se ale nekonala a nakonec jsme se museli drhnout nasucho, takže při výstupu z vlaku naše šmouhaté - černé, a k tomu zarudlé obličeje, byly středem zájmu mnoha pasažérů uvnitř nádražní haly.

Mastný šmír se nám nakonec podařilo umýt, a i přesto, že na toaletě ve vlaku netekla voda, dodnes si velmi vážím a zároveň směřuji poděkování na všechny dispečery, dělníky, strojvedoucí, techniky a ostatní profese, jež se starají, abychom se mohli bezpečně po kolejích dopravit tam, kam potřebujeme. A pokud někdo na dráze chybuje, přejme si, ať je to pouze kuriózní záležitost, vyvolávající jen a jen úsměv.

I v tomto roce jsme poslední červencový týden cestovali s tátou po Slovensku. Shodou okolností mi na cesty daroval kazetu s názvem Cesty 84. Byl to v té době první folkový výběr, co se mi dostal do rukou, a dnes mi tyto téměř zapomenuté písně obal z magnetofonové kazety "Cesty 84" připomínají šťastné období mého dětství, Buštěhrad, Sladkovského 219 - srpen 1984 z poloviny osmdesátých let.

Tentokrát jsme zavítali ke klenotu na řece Váh. Do města Trenčín. Tohle Vám dnes už žádný fotograf rozhodně nemůže nabídnout: Trenčínský hrad Trenčín - červenec 1984 v pozadí a v popředí na parkovišti obchodního domu PRIOR dominantní přehlídka vozového parku první poloviny osmdesátých let. A tady jakbysmet: Zadní trakt a zídka hotelu, kam jsem se rychle běžel vymočit, je unikátním zvěčněním, v té době stále ještě plně funkčního, Trenčín - 80. léta - hotel Laugaricio - www.panoramio.com/photo/62820556 (přímý link) trenčínského hotelu Laugaricio Trenčín (hotel Laugaricio) - červenec 1984 ..... a aby těch nostalgických, a k tomu záchodových epizod nebylo málo, v Děvíně, nad soutokem Moravy a Dunaje, nás spolucestující obtiskl na filmový negativ i s neznámým močícím mužem. Devín - červenec 1984 Hotel Laugaricio byl v polovině 80. let chloubou Trenčína, v bezprostředním okolí jej zdobily květinové záhony, byl příjemným oživením města, kam se do údolí řeky Váh sjížděli turisté ze všech koutů republiky. Dnes se však hotel proměnil v pochybné centrum jakéhosi "byznysu s teplou vodou". Jeho severní stěnu pokrývá několik obrovských reklamních transparentů, jedním z nich je obchodování s fotovoltaickými elektrárnami. Zkrátka, namísto, aby elektřina vyrobená ze sluneční energie byla dostupná všem, tak se s ní obchoduje. Ještě, že alespoň to Slunce nezblblo. Stále nás všechny, bez ohledu na barvu pleti, dosažené vzdělání, výši výdělku a ekonomickou prospěšnost zásobuje svým zářením ZDARMA. Nikomu z nás nevystavuje za svou práci žádnou fakturu.

Presúvame sa z Trenčína do hlavného mesta. Bratislava - panorama Taký bol pohľad na most SNP Bratislava - most Slovenského Národního Povstání - červenec 1984 v Bratislave v júli 1984. A ako vyzerá most SNP zhora? Zaľúbil som sa do Bratislavy, Bratislava s oteckom sme sa prechádzali osvetleným mestom, sledovali parníky na Dunaji Bratislava a vošli sme do kaviarne na moste. Flexaretová kamera ma zvečnila pred Bratislavským hradom Bratislavský hrad - červenec 1984 a výlet pokračoval do bratislavskej televíznej veže bratislavská televízna veža s reštauráciou a kaviarňou, kde som sa tešil vynikajúcemu zmrzlinovému čučoriedkovému poháriku. Vďaka za trocha slovenčiny, veď niesme v Čechách, no predsa v Bratislave! Ale kúpať sa v Dunaju, to by som rozhodne nechcel!

Zájezdový autobus pak zamířil do hornatého středního Slovenska. Pěkným kontrastem vůči hlavnímu městu je Koliba Karpatská homola. Karpatská homola Z mentality a půvabu obsluhujících servírek jsem byl doslova,... no víte kde. Karpatská homola "Želáte si červené alebo biele vínko?" zaznělo z těch rudých smyslných rtů, jaké jsem v dosavadním životě viděl snad jen ve filmu. Lhal bych, kdybych zapíral, že bych klidně vínko oželel, servírku objal, rozpustil jí dlouhatánský havraní cop a ty našpulené rty alespoň krátce políbil. Ale protože jsem neměl dostatek odvahy chovat se přirozeně, požil jsem místo toho dvě deci vína do žil, až mi byl chodník malý.

Měl bych si trochu zchladit hlavu, ze slovenských krasavic jsem byl úplně na konári, pardon, na větvi, takže by malé osvěžení v bazénu pod Nitrianským hradem pohled z nitrianského hradu na pekné kúpalisko - červenec 1984 docela přišlo vhod. Tenhle chlapík o tom věděl své, aby se před těmi půvaby ochránil, do Slnečného seneckého jezera Senecké jazerá - červenec 1984 se pravidelně nořil. Pod hladinou byl klid. Jen jestli to nebyl zastírací manévr a nepozoroval krasavice v plavkách z jezerních hlubin. ...

V Maďarsku to nebylo o nic lepší, Maďarky jsou rovněž překrásné, nemyslím, že by o tom někdo pochyboval. Poslední dva snímky jsou z největšího přírodního koupaliště ve střední Evropě - z Balatonu, Balaton - červenec 1984 kde v místních tržnicích přecházel z výběru textilu, elektroniky, ovoce a zeleniny doslova zrak – však si ho také chráním tmavými brýlemi. Balaton - červenec 1984

Prázdninové putování jsme završili stejně tak, jako v loňském roce, jednodenním vstupem do Maďarské lidové republiky. Maďarsko je pozoruhodná země a rozhodně stojí za to, nahlédnout jí pod pokličku. Co mě tu upoutalo na první pohled, je rovinatý ráz krajiny. Velká Uherská nížina - Alföld. Něco podobného lze u nás spatřit snad jen v Polabí nebo na Hané, a to ve velmi omezeném měřítku. Jakmile překročíte hranici jižního Slovenska, za pár okamžiků se před Vámi otevře rozsáhlá, nekonečná planina zemědělských plantáží, uvítá Vás na milion malých Sluncí v podobě vysokých, statných slunečnic. A máte-li zrovna štěstí jako my, a ta malá slunečnicová sluníčka doplní i Slunce nad hlavou, bude to naprosto dokonalé. Maďarsko, to jsou nedozírné lány s obilninami, ovocné sady, políčka a uzavřené skleníky s dozrávajícími rajskými jablíčky, okurkami, paprikami, kedlubnami, ředkvemi, hlávkovým salátem, ... pěstují tu, na co si jen vzpomenete. Čerstvé ovoce a zelenina všude kolem vás. Pestrá plejáda tvarů, barev a vůní. Maďarsko je také zemí minerálních termálních pramenů. Bazény a vířivky, teplá termální voda obohacená o cenné minerální látky,... kdo se jednou nechal maďarskými lázněmi hýčkat, bude chtít tento zážitek jistě někdy znovu zopakovat.

Na úrodnou Uherskou zemi vzpomínám jen v dobrém, dokonce i na rušnou Budapest. Budapest 1984 A to je mnohem, mnohem rušnější a bláznivější město, nežli Praha. Je to dáno pochopitelně jeho velikostí a do jisté míry i maďarským temperamentem. Ať je Budapest seberušnější, přizpůsobíte se. Sice se skřípěním zubů a s bolehlavem, ale přizpůsobíte. Jak se však chcete přizpůsobit té nepřekonatelné jazykové bariéře? Snad jen Jiří Wimmer si tu přijde na své.

Krkolomná řeč, naprosto nesrozumitelná slovanským národům. Maďarsky neumím jediné slovo. Vlastně ne, jednu jedinou souvislou krátkou větu v maďarštině přece jen vykoktám, a to včetně správné výslovnosti:

T I L O S     Á     H I N T Á Z Á S !

Odkud jsem tohle pochytil? Ani z Budapesti, ani z okolí Balatonu, ani z rande s půvabnou Maďarkou v termálních lázních. Z Vysokých Tater. Na každém druhém sloupu sedačkové lanovky na Solisko se vyjímal nápis:

N E H O J D A J T E     S A !

Hungary je země zaslíbená, ale jako všude jinde, i zde se "chybička vloudí". Ten zážitek se přihodil v samotném centru Budapesti, v jídelně hotelu Europa. Pro náš zájezd byl přichystán slavnostní oběd. Kdo z Vás očekává Pörkölt, Bogrács, Erdélyi rakott káposzta, főzelék, Tokáň, nebo některou další ze zdejších specialit, toho zklamu. Bylo to typické menu v české klasice: smažený vepřový řízek s bramborem a zeleninovým salátem, neboli "sült sertésszelet burgonyával és zöldség salátával". A nechyběla dokonce ani ze sedmého schodu vychlazená láhev plzeňského Prazdroje.

Řízek, brambory i salát byly připraveny přímo mistrovsky. Kuchař nechyboval a svou práci odvedl naprosto perfektně. Přesto nám všem záhy ztuhnul úsměv na rtu: Po nadzvednutí řízku z talíře naší sympatické, pohledné průvodkyně vyběhl pěkně vypasený brouček. Budapest 1984 - oběd v hotelu Europa byl výtečný (kuchaři vařili výborně, i šváb si pochutnal) Pronikavý ženský jekot okamžitě utišil celý obrovský hotelový jídelní sál, ale průvodkyně byla frajerka. S patřičnou omluvou donesenou novou porci přijala s úsměvem, pro jistotu nejprve nový řízek nadzvedla, vařené brambory na talíři prohrabala a teprve, když se žádný šváb neobjevil, pustila se do jídla, jako by se nechumelilo.

HORNÍ SVĚTLÁ 1984

Posledních čtrnáct prázdninových dnů roku 1984, Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 osmnáctým srpnem počínaje, se zařadilo k těm vydařeným, o nichž pamětníci s nadšením, a pochopitelně s velkou dávkou nostalgie, vypráví svým blízkým. Aby jim alespoň touto cestou přiblížili tu neopakovatelnou dobu setkávání lidických dětí, navázaná na různé kroužky pod hlavičkou SSM, divadelní představení, vánoční a mikulášské besídky, i na běžné, obyčejné kamarádství v lidických ulicích. Oficiálně šlo o čtrnáctidenní pionýrský tábor ZO SSM Lidice, tedy seskupení lidických a několika kladenských dětí ve věkovém rozpětí od 9 do 16 let.

Ubytovali jsme se v dřevěné roubené budově, na samém okraji malebné horské obce v Lužických horách, s názvem Horní Světlá. Táboroví vedoucí Vašek Sehnal, Pavla Nešporová a Tonda Nešpor, pod dohledem hlavního vedoucího Zdeňka Fouse a jeho přítelkyně, školní inspektorky Anny Černé, začali tvořit. Táborový program byl podřízen dvěma cílům, každý však v jiné duchovní úrovni: Tou první, velice primitivní a hrubou, bylo podporovat v dětech soutěživost, namísto vyzdvižení přirozené touhy každé živé duše, a tou je hravost. Kdo dál, kdo výš, kdo rychleji, kdo úspěšněji - to bylo pod taktovkou Belzebuba. Vyjádření radosti z pohybu, poznání nových věcí a prostředí v přirozené harmonii neopakovatelné jedinečnosti každé živé bytosti se snažil navodit Archanděl Michael. A tak jsme tu prožívali nejkrásnější prázdninové dny, takřka v rodinném kruhu, s prima zážitky na celý život, s protiklady Belzebuba, co samozřejmě za Archandělem Michaelem nesměl zaostávat. Utráceli jsme tedy čas i takovými nesmysly, jako soutěží ve skoku s kufrem, Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 ve sběru kuliček v trávě, v hodu dřevěnou kládou, ve šplhu na laně,... a jak to tak bývá, zdejší pobyt se neobešel ani bez úrazu. Petra Klímu Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 (Petr Klíma a Saša Dlouhá) museli v nemocnici ošetřit po úrazu hlavy, když na večerní diskotéce přeskakoval židli. Byla přistavena jako součást zábavní show, jenže byla umístěna velice nešikovně, přímo pod stropní ocelovou traverzou. Všechny děti menšího vzrůstu židli hravě bez úhony přeskočily, ovšem Petr ve svých 15 letech při své nepřehlédnutelné výšce "pouhých" 185 cm, se s traverzou hodlal zřejmě blíže seznámit. Já si zpestřil pobyt posilovacími cviky dolních končetin, zádových partií a trapézových svalů, to mi přišlo v budoucnu vhod v sedle kola Favorit a v hodinách tělocviku zaměřených na gymnastickou průpravu. Jaká, že posilovací cvičení jsem absolvoval, pod vedením zkušeného instruktora, snad? Nebyl to ani instruktor, ani zkušený borec. Byla to devítiletá Pavla Nešporová, osedlala si svého koně a ten musel temperamentního jezdce denně nosit na ramenou cestou do jídelny na obědy a na večeře. Čtyřikrát denně z kopce, do kopce, jídelna daleko... slušnou fyzičku jsem měl. Díky, Pavlo. Nechceš si mě zas někdy osedlat?

Formálně jsme přijali nové členy do Pionýra, Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 - první a zároveň poslední formální nástup v pionýrských krojích ale jinak celý tábor neměl s pionýrskou organizací nic společného.

Co rozhodně stojí za zmínku, je podvečerní akce s názvem "Strašidelný les", byl to jeden z Belzebubových trumfů. Tady se ten čert slušně vyřádil: Strašidelný lesík na sklonku prázdnin v Horní Světlé nebyl tak obvyklý, jak se od něho dalo očekávat. Oproti loňské, poměrně "nudné" noční procházce prořídlým lesem v Chuchelné nedaleko Semil, byl tentokrát zakončen ne zrovna příjemnou epizodou. Belzebub si mnul ruce a ten, co se o takový zážitek postaral, si ani nebyl vědom, co způsobil. Vůbec mu nedocházelo, že se taková traumata v budoucnu obtížně odblokovávají:

Samotný průběh podvečera zpočátku nenasvědčoval ničemu zvláštnímu. Strašidlácké masky sklízely úspěch jedna za druhou, byl to pochopitelně triumf ryze uměleckého a technického rázu. Pokud vím, nikdo se nás nebál. A to ani specifických řeholních hábitů ve stylu Ku-Klux-Klanu, které jsme na sebe navlékli s Marcelem Zdichem. Klášterní kápě v originálním pojetí, jakožto dvě šachové figury - Marcel celý v černém, Kachňák v bílém - bylo zároveň pomyslným vyjádřením stavu dnešního světa: Světa většiny lidí, co jej vidí jen ode zdi ke zdi, jakožto černobílou projekci.

A co ta nepříjemná epizoda na závěr celé akce? Navodil ji Zdeněk Fous. Procházel mezi staršími dětmi, změnil k nepoznání svou image, aby se mohl potácet jako neznámý notorický opilec. Co bylo horší, působil naprosto věrohodně. Vydával podivné skřeky a nesouvisle chraplavě artikuloval: "... hele, co se to tady, co se to tu motá přede mnou, uhni, vole, kam zdrháš, vole, počkej, až tě chytim...se neboj, né, kam zdrháš..." Někteří z nás jej dokázali odhalit, ale ne všichni. Marcela Malá a o rok mladší Veronika Šilhová s křikem a v rychlosti běžeckého sprintu mizely v dáli. Uzamkly se v pokoji a nechtěly nikoho pustit dovnitř. Korunu tomu pan Fous nasadil o půl hodiny později, kdy pod otevřeným oknem jejich pokoje svou produkci zopakoval. Marcelu s Veronikou to samozřejmě šíleně vyděsilo a nebylo tak snadné je přesvědčit, aby uvěřily, že šlo skutečně jen o "nevinný" žertík.

V závěru pobytu jsme soutěžili o táborový poklad. Jednou z posledních disciplín bylo odesílání šifrované zprávy na vzdálenost několika set metrů pomocí badmindtonové pálky, obalené papírem. Předávání šifry spočívalo v kódu morseovy abecedy, kdy poloha pálky s rukou nad hlavou znamenala tečku, a ruka upažená vpravo naopak čárku.

·--·/---/-·-/·-··/·-/-··//--/··-/·---//·---/·//··-/-·-/·-·/-·--/-//···-/·//·--/··/--·/·--/·-/--/··-//···/·//···/-/-·--//---/-·-/-·/-·--

Největším tajuplným artefaktem táborové hry o poklad však bylo něco naprosto originálního. Druhý den po příjezdu do Horní Světlé daroval Vašek Sehnal každému z nás Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 (den příjezdu 18.srpna) otevřenou papírovou obálku. Uvnitř se nacházelo cosi tenkého, pečlivě zabaleného do jemné hliníkové fólie. Obálky jsme obdrželi s upozorněním, že se jedná o důležitou součást táborové hry o poklad, že má obálku každý z nás pečlivě střežit po celou dobu čtrnáctidenního pobytu, a hlavně ji neotvírat, teprve až předposlední den, kdy na její otevření přijde ten správný čas. Celý vtip spočíval v tom, že jsme měli udržet svou přílišnou zvědavost na uzdě, byla to zkouška trpělivosti pro malá děcka, i pro ty starší klacky. Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 Někteří nevydrželi, zvědavá touha, co asi v obálce objeví, zvítězila, a schránku tajně otevřeli. O co tak důmyslného se jednalo?

O poklad soutěžila čtyři družstva - Zelené, Modré, Červené a Žluté. Každé družstvo sestávalo zhruba z osmi, devíti členů – dětí různého věku, velitelem družstva byl vždy nejstarší z nich. Každý měl svou obálku, ve které byl ukryt do hliníkové fólie zabalený fotopapír, naexponovaný v temné komoře, a na každém kousku fotopapíru se skrývala část nápisu s pořadovým číslem, aby všechny kartičky z obálek seřazené za sebou ve správném pořadí dávaly smysluplný text. Pokud by všichni členové družstva obstáli a do předposledního dne nikdo z nich obálku neotevřel, mohl Vašek Sehnal v temné komoře vyvolat kompletní nápis složený ze všech osmi (devíti) částí. Jestliže však někdo ze zvědavosti do obálky nahlédl, objevil tam jen bílý čistý papír, který ovšem byl na denním světle exponován, a později při vyvolání tohoto papíru ve vývojce a ustalovači pouze zčernal a skrytá část nápisu zmizela.

Vítězná skupinka nakonec objevila poklad ukrytý v nedalekém starém opuštěném kravíně, všichni žluťásci pečlivě střežili své obálky po celých dlouhých čtrnáct dnů a nikdo z nich žádnou neotevřel. Na kartičkách ovšem nebylo napsáno velice primitivně:

BĚŽ DO STARÉHO KRAVÍNA, TAM NAJDEŠ POKLAD!

Nápis byl šifrován, museli jsme rovněž použít svou intuici a důvtip a správně pochopit jeho původně zamýšlený skrytý význam:

POKLAD MŮJ JE UKRYT VE WIGWAMU SE STY OKNY

Poklad sestával z různých sladkostí a dobrot a před závěrečným karnevalovým večerem byl každý z nás ještě obdarován krásným, tmavohnědým, asi 15 cm vysokým, vybarveným minitotemem, odlitým z dentacrylu podle velmi zdařilé formy.

Ruka nápaditého fotografa Vaška Sehnala, tvůrce naexponovaných fotopapírů v hliníkových fóliích, zachytila po objevení pokladu, ukrytého v igelitové tašce, kompletní žluté družstvo

... a na dalším snímku zvěčnil Vašek Sehnal kompletní rodinu Nešporů - malá Pavla, Martina, Velká Pavla, přezdívaná Drobek, a Tonda Nešpor, s přezdívkou Obr. Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 (Nešporovi: malá Pavla, Martina, velká Pavla, přezdívaná Drobek, a Tonda Nešpor, s přezdívkou Obr)

Horní Světlá v Lužických horách se může pochlubit mnoha působivými místy ve svém okolí. Některá z nich jsme navštívili, za vidění určitě stojí přehrada Naděje, z Horní Světlé je to po zelené značce jižním směrem pouhé dva kilometry. Zde by se teoreticky dalo koupat, ovšem nádrž slouží jako zásobárna pro pitnou vodu, navíc teplota vody nedosahuje i v letních měsících příliš vysokých hodnot. K osvěžení obličeje a chodidel chladnou vodou na turistickém výletě ale rozhodně postačí.

Budete-li pokračovat po zelené turistické značce dvě stě metrů na západ, rozcestník Vás nasměruje k dalšímu zajímavému místu. Od rozcestí vystoupáte do poloviny kopce Suchý vrch, kde se v jehličnatém porostu ukrývá nenápadný vchod do ledové jeskyně. Tento místní unikát skutečně nabízí ochlazení i v parných letních dnech, do prostor jeskyně je přístup pouze po kluzkém kovovém žebříku, dovnitř neproniká žádné denní světlo, musíte se tedy předem vyzbrojit neklouzavou obuví a čelovou svítilnou. Na dně jeskyně při troše štěstí objevíte zbytky ledového krunýře, a to i tehdy, zasáhne-li naše území tropický vzduch s jemným saharským pískem. My jsme na konci srpna 1984 žádné tropické vedro nezažili, teplota okolního prostředí odpovídala konci léta s nějakými 24 stupni Celsia, ale i přesto byl kontrast mezi studenými prostorami jeskyně a venkovním zemským povrchem velice výrazný. Jako první se do temné, chladné kobky spustil odvážlivec Vašek Sehnal a pokud si dobře pamatuju, tak za ním v těsném závěsu Martina Chmelová a Tonda Nešpor.

Z Horní Světlé se vyplatí vydat i opačným, severním směrem, na vrchol nejvyšší hory Lužických hor s názvem Luž. Ta je, dalo by se říci, za humny. Budete sice půl hodiny stoupat vzhůru po klikaté cestě, ovšem ten výhled stojí za to. Je to jedno z nejkrásnějších vyhlídkových panoramat v severních Čechách. Máte odtud Lužické hory jako na dlani a dohlédnete i na území Německa. Zdatní turisté mohou pokračovat po německém území lužickou hřebenovou trasou až k Hrádku nad Nisou a zhruba v polovině trasy zavítat na vrchol rozhledny Hvozd. Ti méně zdatní o mnoho nepřijdou, ba naopak. Mohou projít příjemným údolím po červené značce do Dolní Světlé a pokračovat do nedaleké obce Krompach. Roste tu několik vzrostlých tisů a stáří jednoho z nich se odhaduje přibližně na tisíc let. V turistických průvodcích bývá uváděn jako Krompašský tisíciletý tis.

Jak už tu zaznělo, zájmové kroužky, divadelní vystoupení, letní a zimní tábory a mnohé další nejmenované akce byly zasazenými semínky mezilidské důvěry, přátelských vztahů a celkově příjemného prostředí v lidických ulicích. Setkávali jsme se častěji, než lidé dnes, v době mobilní komunikace, Internetu a výpočetní techniky na slušné úrovni. Tehdy nám technika nebránila více se otevřít svému nitru, nebylo jí mnoho a zbytečně nerozptylovala. Lidé spolu více komunikovali srdcem, nebylo tolik hrozeb, tolik strachu na každém kroku, spousta problémů vůbec neexistovala a času na zábavu zbývalo mnohem víc. Tolik času, že se vyplatí o něm pár řádek napsat. Horní Světlá 1984 nebyla lidickou akcí ani první, ani poslední. Následoval Boží Dar 1985, Bedřichov 1986 a vyvrcholení přišlo v podobě vodácké výpravy po Lužnici s dozvuky veřejného promítání diapozitivů, pozorování zatmění Měsíce, oslav narozenin a štědrovečerní půlnoční mše. Vánoce roku 1984 byly rovněž štědré. Pod nazdobenou borovičkou jsem, a to naprosto neočekávaně, objevil nenápadný balíček. Umístil jej tam soused - pan Melka. Zřejmě tu zapůsobil efekt "sté opice", aby éterem šířil atmosféru lidského tepla, štědrosti, vděku a pokory. Pan Melka mě obdaroval plastikovým modelem francouzského stroje Devoitine D 520 a také kazetou TDK, na které byly nahrávky melody of Melka 1984 zahraničních hitů té doby. Obou těchto mimořádných prezentů jsem si moc považoval, však si je také pamatuji dodnes.

Motto pro dnešní den: