S příchodem letního Slunovratu se blíil i závěr kolního roku. Na vysvědčení mi samé jedničky pokazil zeměpis a dějepis, take jsem premiantky třídy Alenu Sýkorovou a Pavlínu Doffkovou nakonec nedohonil. Ale jen pomyslně. e bych se někam tval, za nejlepím prospěchem, to jsem neměl v povaze. Preferoval jsem harmonii a křečovitou snahu za kadou cenu jsem si dokázal odpustit. Oba předměty, a dějepis dokonce s monopolním zastoupením, vyučoval v esté třídě manel naí třídní učitelky Zdeněk Kníe. Nic ve zlém, pane učiteli, působil jste na mě jako morous, člověk problematické povahy, a já s těmito lidmi jen stěí vycházím. Raději se jim vyhýbám, ale vyhnout se právě Vám, nebylo reálné. Oba jsme tedy to dočasné období museli přetrpět, přitom zeměpis patřil k mým oblíbeným předmětům a orientace v mapách dokonce k jednomu z mých koníčků.
S dějepisem jsem vak urputně bojoval. Urputně. Ji tehdy v raném dětském věku mi připadalo stupidní, proč se lidé mezi sebou museli rvát o kadý kámen, o kadičkou mez, a přitom se nedokázali dohodnout, aby uívali společného bohatství, které planeta Země nabízí pro vechny ivé bytosti. Bez rozdílu, bez protekce. V hodinách dějepisu jsem se od pana učitele dozvěděl, e doslova, cituji: "Od Slunce se odtrhl kus havé hmoty, obíhal kolem něj po miliony let, postupně chladl, a tak vznikl planetární systém včetně naí Země." Poprvé jsem uslyel o Darwinově teorii vzniku a vývoje člověka z opočlověka, potamo z opic, a korunu tomu vemu nasadil papírovým plakátem stavby egyptských pyramid, kde svalnatí otroci stavěli po dlouhá desetiletí stavby z kamenných bloků, jejich hmotnost přesahovala desítky tun.
Výklad pana učitele jsem nebral vůbec váně s jakýmsi vnitřním pocitem, který mi napovídal, e je vechno docela jinak. A učit se nazpamě dějiny válek a krveprolití od starověké říe Římské a po obě světové války dvacátého století jsem povaoval za nutné zlo, abych alespoň náznakem pochopil, kde jsem se to vlastně narodil. kolní osnovy a můj vlastní úsudek do sebe nezapadaly, nicméně jsem si byl alespoň vědom, e "svou" vnitřní pravdu nemohu nikde vykládat na potkání, a e výborný kolní prospěch jistě v budoucnu platně zúročím.
S pěkným vysvědčením jsem se pochlubil i babičce, samozřejmě, e měla radost z mého kolního úspěchu, neočekával jsem vak ádné dary, jako nové kolo, kolečkové brusle nebo kopací míč. Nejvíc jsem se těil, a babička opět rozbalí své kuchařské umění a vloí svou energii do nějaké dobroty. Mohl jsem si přát v podstatě cokoliv, leckdo by si vybavil smaený řízek, bramborové knedlíky s uzeným a pečené kuře. Já měl raději vynikající domácí makové buchty nebo koláče, makaróny s nějakou dobrou omáčkou, či úasné bramborové placky.
Dalím potěením, je nám s Luboem babička nedokázala odepřít, byly výlety do nedaleké obce Stehelčeves k místnímu vyhláenému koupaliti. Těili jsme se na koupání v mělké vodě poární nádre a kus cesty nás povozila v dvoukoláku s bantamovými koly. Brali jsme si s sebou velkou svačinu. Znáte to, po cachtání v bazénu pěkně vyhládne. Zpestřením byla i modrá nafukovací matrace a pro pinkání na trávníku dětský nafukovací míč z Fatry Napajedla. Luboovi se jednou, v jeho občasné zbrklosti, podařilo nečekaně lápnout na konci mělké části bazénu do prázdna, nedolápnout na dno a sjet do hloubky. Rychlý neočekávaný skluz způsobil, e se napil vody, moc nescházelo, a býval by utonul. Natěstí byla babička nablízku a včas ho vytáhla z vody na břeh. Vechno dobře dopadlo, před paní Krejzovou jsme raději o této události pomlčeli, abychom mohli stehelčevský bazén navtěvovat i v dalích parných dnech, navečer u si Lubo pomalu na polykání andělíčků ve vodě ani nevzpomněl, mohli jsme tedy zasednout ke stolu, povečeřet vynikající bramborové placky a těit se na večerníček "O zvířátkách pana Krbce ..."
Televizní hlasatel
Alexander Hemala
???B ? ???r?? 7 T ???r??? 0 ş ??? ???r?? V ? ??? ??? ???r??? U ? ??? ??? n> ??? ??? ??? > ??? ??? ???
Poární nádr, kterou obec Stehelčeves vyuívá dodnes k rekreačním účelům, jsme v roce 1981 navtěvovali často. Jako bychom snad měli tuení, e prázdniny roku 1981 budou těmi posledními, kdy do těchto míst zavítáme. Táta si v té době pořídil zánovní vůz Fiat Polski a babička se ji s námi nemusela trmácet s malým dvoukolákem. V tlačení vozíku jsme se pochopitelně střídali, ale i tak byl přece jen osobní automobil komfortnějím a hlavně rychlejím prostředkem pro přepravu nafukovací matrace, deky, ručníků a objemné svačiny.
Kadý odjezd na koupalitě byl pochopitelně vzruující, jednak jsme se těili, a se budeme nořit do vody s potápěčskými brýlemi, a pak, e konečně vyzkouíme ty nové tmavozelené ploutve. Třeba se nám podaří najít při troe těstí jetě nějakou kebli rybničnou, co jsme tu nedávno objevili na kluzkém dně mělkého brouzdalitě. Usedali jsme do auta a dvoukoláku pod korunou vzrostlých ořeáků, kde byl příjemný stín, oba dopravní prostředky byly ukryty v temné garái, kam prosvítalo světlo pouze skrze mléčné luxfery, a v této betonové kóji to vonělo zvlátní směsicí pachů motorového oleje, benzínových spalin, syntetických venkovních nátěrových hmot, nářadí a ocelových vrutů, hřebíků a elektrických kabelů. Pro mě to byla vůně vdy velmi přitalivá, podněcovala v mé fantazii touhu po cestování, po objevování neznámých končin, a prázdniny byly pro tajuplné výlety do neznáma jako stvořené. Cesta do Stehelčevse nebyla sice výletem v pravém slova smyslu, samotná jízda autem po silnici zabere jen pouhých patnáct minut, ale bylo mi jasné, e se s tímto technickým zázrakem jetě něco nacestujeme. Fiat Polski 125 P se sice vyznačoval vyí spotřebou paliva, byl to ovem ve své době snad ten nejpohodlnějí automobil, ve kterém jsme se mohli povozit. Pohodlně se do jeho irokých, velmi prostorných sedadel zavrtalo pět dospělých cestujících a nae jízdy po jiních, západních a severních Čechách měly tím pádem charakter rodinného výletu v panském kočáře. K odlehčení plánovaných cest přispívala i světle modrá barva vozu, korespondující se symbolem vzdunosti, spolu s magickou poznávací značkou KLC-07-00.
Koupání v poární nádri jsme si vdy uili, o tom nepochybujte, zato zpáteční cesta byla poukázkou do středověké mučírny. Jak to? e by přece jen trčely z polstrovaných sedadel přímo od polského výrobce konce ocelových pruin? Nebo snad dokonce fakírské hřeby? Jednou z tátových zálib byly zbraně a brnění středověkých rytířů, e by se snail nám touto cestou středověk trochu přiblíit? Ale ne, ádné hroty kopí a nabrouené meče, mučení bylo rafinovanějí, ne si dovedete představit. Spočívalo v poklidně zaparkovaném vozidle podél hlavní silnice, kde nestál jediný strom. Tedy ani náznak sebemeního stínu, který by karosérii vozu ochránil před letním havým Sluncem. Tuíte správně. Zbývalo "pohodlně" se posadit jen tak v plavkách, polonazí, na rozpálená koenková sedadla a pozorovat kulatý bimetalový teploměr, jak se přibliuje k hodnotě 70 stupňů. Mučeníčko mučení, rozpálená saunička sice jen pár minut, neli studený vzduch, proudící otevřeným okénkem, teplotu v kabině vozu sníí, ale i tak to stačilo. Bohatě.
Na kutě se chystáme tentokrát na zahradě pod stanem. Touha experimentovat, budovat a tvořit nám oběma, Luboovi i mně, vydrela dodnes, tehdy nás vak stavba hangáru řádně potrápila. Vyadovala nejen fyzickou zdatnost , ale i důvtip a petku selského rozumu. Stan jsme stavěli ve třech, spolu s námi dvěma i můj táta, koho ten rébus vyváděl z míry víc, by se dalo stěí odhadnout, měli jsme toho a po krk, navíc uvnitř bylo přímo na padnutí. Ale nechat si ujít nocleh na zahradě pod stanem, tohle typické dětské dobrodruství, bychom bývali neradi. Spalo se v něm báječně a vydrel postavený vedle garáe skoro tři týdny.
Kdy tam budeme spát, budeme potřebovat kvalitní svítilnu!
Dalí povedený slunečný letní den je před námi. Nerovný povrch cihlového dvorku se rázem proměnil na tenisový kurt.
Za chvíli začíná trénink pozemních hokejistů...
Sportovní kolbitě vzápětí měníme za posezení u zahradního stolu. Vynáím kulový eso! Co to vlastně hrajeme? Podle počtu karet v ruce nejspí "Prí", nebo "Vole padni!"
Černobílé fotografie, pořízené fotoaparátem Flexaret, zachytily ke konci naeho prázdninového setkání výlet do Posázaví, na hrad Český ternberk a dalím lákavým cílem se stal ochoz vyhlídkové věe hradu Kokořín. Kokořín je přímo pohádkový hrad, vak se také podobný záběr objevil v pohádce "Princezna se zlatou hvězdou."
Nae prázdninové záměry a plány byly v roce 1981 poměrně rozsáhlé. K jednomu z nich jsme se inspirovali často vysílanými televizními přenosy z tenisových turnajů Davisova poháru, Grand Slamu a Wimbledonu. Tenisové legendy Ivan Lendl, John McEnroe, Björn Borg a Jimmy Connors jsou natolik známá jména, e netřeba je představovat. V loňském roce zakoupenými tenisovými raketami jsme se také pokoueli máchat a docela se nám to dařilo. S tátou a s Luboem jsme si zpočátku osvojovali základy tohoto zajímavého sportu na vydláděné ploe cihlového dvorku a v Lidicích jsme si pinkali na asfaltové silnici před domem, jen tak, zlehka, bez sítě a potřebného zázemí.
Nakonec vak z docela nevinné zábavy vznikla dokonalá estráda se vím vudy. Zapojil se do ní můj strýc a já nestačil sledovat, nato realizovat jeho fantastické nápady.
Nejprve vyhloubil v chodníku otvor, do něho vzápětí zapustil ocelovou trubku, zalil její okolí betonem a odlitek zamaskoval malými ulovými kostkami, kterými byl chodník vydláděn. Trubičku pak zapuntoval korkovou zátkou, aby se nezanáela nečistotou z ulice, a byla nyní připravena k prapůvodnímu plánu. O něm jsem vůbec neměl ani tuení, stěí jsem Vodnáře v akci stačil sledovat, jak nadeně s klapkami na očích poletuje od svěráku v garái k domovnímu chodníku. Nato v dílně odřízl větí část staré televizní antény a upravil její ramena tak, aby se na nich mohly zachytit z plastových hranatých kelímků od kyseliny citronové otáčecí ukazatele skóre jednotlivých gemů. Kelímkový ukazatel pak doplnily i velké plastové černé číslice na bílém podkladu ze starého kalendáře. Anténu opatřil zářivým oranovým nátěrem a netradiční ukazatel skóre byl tím pádem připraven k zasunutí do zabetonované trubky pod úrovní chodníku. Nebyl to ale jen pouhý ukazatel číslic, důkladně poslouil i jako drák pro sí. K naemu účelu jsme pouili klasickou bavlněnou badmindtonovou sí, její rozměry přesně vyhovovaly zvlátnímu silničnímu asfaltovému hřiti - původně bílou sí jsme nakonec obarvili textilní barvou Duha do červeno-hnědého odstínu, aby na ní nebyly tolik patrné nečistoty a prach z asfaltového povrchu silnice. Upevňovali jsme ji jedním koncem napevno k plotu rodiny Zelenkových a z druhé strany byla sí důmyslně zachycena k anténě velkou karabinou. Ona důmyslnost řeení kvalitně napnuté a připevněné sítě spočívala v tom, e jakmile se blíil nějaký automobil, stačilo jedním rychlým hmatem stisknout karabinu, sí spadla k zemi a vůz pak po ní mohl bez problémů a bezpečně projet. Oradourská ulice byla v roce 1981 automobily vyuívána velice sporadicky, víceméně pouze místními obyvateli, navíc jsme se tu vichni velmi dobře znali, take nově zbudované tenisové minihřitě lidé spí obdivovali, případně si domluvili také nějakou hru. Nenael se tu nikdo, kdo by nám za nae výmysly a údajné omezování dopravy v ulici nadával, a to ani pan Sotolář, přísluník SNB.
Součástí minihřitě byl pochopitelně i latexový nátěr bílé čáry, ohraničující jednotlivá pole na kurtu, silnice před naím domem byla natěstí rovná, nebyla ani v zatáčce, ani pod nějakým klesajícím úhlem. K dokonalosti chyběly u jen malé dopravní výstrané značky, upozorňující na to, e se tu něco provozuje, a obě cedulky z překliky ve tvaru rovnostranného trojúhelníku jsme pak zabodávali kovovým bodcem do chodníku, jen několik metrů za bílou základní čarou. Později se v obchodech se sportovními potřebami objevila souprava pro tzv. líný tenis a ten se na naem minikurtu hrával nakonec častěji, ne tenis klasický.
Naprosto jedinečné tenisové hřitě, jaké rozhodně nikde jinde neexistovalo, jsme tu uívali mnoho let (viz tato fotka z r. 1986). Moná se jetě dnes najde mezi námi nějaký lidický pamětník, jemu tyto mé řádky budou evokovat cosi výjimečného, co u vak dávno odvál čas.
Do prázdninového příběhu počátku osmdesátých let bychom měli zařadit i paní Bundovou. Byla to starí příjemná ena důchodového věku, která obývala malý domek v těsném sousedství butěhradské lékárny. ila v tom skromném prostředí sama, její mimořádně pohledná dcera Hanka, její vizá připomínala Miluku Voborníkovou, se provdala, a brzy na to odstěhovala do severní Francie. Hanka byla údajně první láskou mého strýce, snad byli dokonce i spoluáci, tím si ovem jistý nejsem.
V tomto roce měla rodilá butěhraďačka s francouzským občanstvím trávit třítýdenní dovolenou na cestách, bylo to turné Francie - Belgie - Lucembursko - Německá spolková republika - Československá socialistická republika, se zakončením v Butěhradu u Kladna. Součástí výpravy ze západní do střední Evropy byl i pobyt v docela skromné, dřevěné, ale útulné chatce s betonovou podezdívkou nedaleko od řeky Berounky, v obci Račice.
Bundovi chatu vlastnili ji dlouhá léta. Z jejího zápraí byl mimořádně pěkný výhled do údolí a k řece se muselo sestoupit z poměrně prudkého táhlého, asi kilometr dlouhého svahu. Věřte nebo ne, u samotná chajda nad řekou byla pro mě neskutečnou exotikou. Mí prarodiče kdysi vlastnili chatu ve Zbečně, odkud je obec Račice vzdálena jen několik kilometrů, jene tu musela babička prodat, aby mí rodiče dosáhli na hypoteční úvěr koupě domu v Lidicích. Chaty se zbavovali v době, kdy jsem byl tříleté batole, a od té doby jsem pak ji ádnou chajdu nikdy neobýval.
Exotický pobyt mimo domov na konci lesa, jen se skromným vybavením uvnitř, mi u Bundů dokázal nastínit dobu foglarových Rychlých ípů a dobrodruství spojená s dovednostmi postarat se o přeití - nařezat a natípat dřevo, zapálit jednou sirkou oheň v kamnech, obstarat pitnou vodu, pěstovat a sklízet zeleninu na záhonku, směnit ji za vejce od sousedů, nasbírat v lese houby a uvařit polévku a houbový gulá. Ne, e bych tohle vechno zvládal sám, ale musel jsem přikládat ruku k dílu.
Ta nejexotičtějí exotika měla ovem teprve přijít. Očekávali jsme kadou chvíli příjezd červeného nablýskaného sporáku a za volantem seděl, no to byste neuhodli. e to byl Hanky manel, odvodí kdekdo, ale e z kabiny vozu vyhlédnou nejprve dvě řady bílých zubů, a teprve pak ostře kontrastující barva černoské pleti, to byste asi nečekali. Já taky ne. Rodina Rachidi byla tu a já si poprvé v ivotě podával ruku s černochem. Byl to velice milý chlapík a vzápětí z vozu vystoupil i nejmladí člen rodiny - Karim Rachidi. Mně bylo necelých třináct, Karimovi deset. Usměvavý Karimův otec tmavé pleti pocházel z Maroka a celá rodina ila v severofrancouzském městečku Lille. Obdarovali mě fantastickým bílým tričkem s malovaným kohoutem, s nápisem "Cocko the walk", jaké tu nikdo v Čechách rozhodně nenosil, a můj strýc měl dovoleno otestovat sporák na sedadle řidiče.
V Lidicích bylo haló, a nejen tam! I okolní obce Hřebeč, Dolany, Hostouň, Běloky a Makotřasy nepřily zkrátka, no a kadý, koho jsme míjeli na chodníku, se za námi otáčel, jak podle filmového scénáře. Jako bychom snad letěli těsně nad zemí v létajícím talíři ! Nedivte se! Vdy se na naich okresních silnicích běně proháněly jen kodovky, igulíky, Moskviče, Trabanty, Wartburgy, Dacie, Volhy, Tatrovky a Liazky a zahlédl-li někdo sytě červený nablýskaný Ford Capri, s lesklými chromovanými doplňky a s černou poznávací značkou s bílým písmem, doplněnou velkou mezinárodní etiketou s písmenem F v bílém oválku, rozhodně se za takovým autem alespoň ohlédl.
Týden u Bundových na chatě ubíhal, jako vechna prázdninová dobrodruství, velice rychle, já se učil některým francouzským slovíčkům a Karim si zas se mnou procvičoval mateřský jazyk jeho matky. Často jsem si tu prohlíel dětské komiksové časopisy s kreslenými postavičkami psů Pifíka a Bruta, je vycházely i u nás v Sedmičce pionýrů a v časopise ABC pod názvem Pifík, a také jsem v proutěné oatce vedle jídelního stolu s plastovým ubrusem vůbec poprvé zahlédl katalogy zásilkových obchodů Neckermann a Quelle. Katalogy byly velmi masivní, ze zvlátního voňavého lesklého papíru, a kromě pěkných výrobků veho moného sortimentu mě zaujaly v první řadě překrásné modelky, jejich úasné křivky v plavkách, a to fotografie modelek nebyly titěrné, mnohdy pokrývaly téměř celou stránku formátu A4. Jak to se mnou cloumalo, si jistě dokáete představit, byl to jeden z mých prvních erotických "papírových" záitků. Ale přece jen u mě tehdy převládala touha jezdit na kole, zahrát si karty, nebo s Luboem Krejzou spát ve stanu a opékat pekáčky na zahradě.
Přirozeností kadé dětské due je hravost. Některým z nás to natěstí přetrvá i do dospělosti a stáří. Tato základní duchovní vlastnost nechyběla pochopitelně ani nám dvěma s Luboem a natěstí ani mojí mamce, babičce, a mému tátovi. Moje dětské sny, touhy a přání tak byly často vyslyeny, a to jsem byl velmi skromný, co se týče pořizování drahých, luxusních, nebo patně dostupných hraček. Vystačil jsem si bohatě s těmi obyčejnými a rád bych se tu pochlubil těmi nejmocnějími, jejich kouzla mi učarovala i v dneních vzpomínkách na proitky due v těle, je by bylo mono nazvat dítětem:
Stavebnice Merkur. Kdo by neznal stavebnici Merkur? Myslím, e bychom ji mohli směle pojmenovat základním stavebním kamenem naeho mládí. Nemám v úmyslu zde vypichovat její přednosti, e rozvíjela dětskou jemnou motoriku, představivost, manuální zručnost, a tak dále, a tak dále, my s Luboem z ní nejraději stavěli jeřáby. Zpočátku jsme tvůrčí činnost zaměřili na klasický stavební jeřáb a nakonec zvítězil obří jeřáb portálový, jaký můete spatřit v nákladových docích při manipulaci s ocelovými kontejnery na paluby zaoceánských lodí. Pod jeřábem na naem pracovním stole probíhal čilý igráčkovský ruch a na obří hák jeřábu jsme zavěovali, co nás jen napadlo, od ploiny s angličáky, a po krabice s obilím nebo nádoby s vodou.
Igráčci. Dnes ji legendární hračka, její první prototyp vznikl ji v roce 1976. Prvním igráčkem, co spatřil světlo světa, byl Zedník. Následovali Tesař, Přísluník VB, Poárník, Kuchař a elezničář. My vak neměli pouze obyčejné Igráčky, museli jsme je opatřit čísly, aby jejich atraktivita vzrostla na úroveň, jakou jsme od nich poadovali. Inspirací k polepení plastových pajduláků samolepkami s číslicemi byl komiksový seriál z časopisu ABC, s názvem Vzpoura mozků, kde se v samotném závěru celého příběhu objeví očíslovaní roboti. Kreslíř seriálu, pan Frantiek Kobík, roboty ztvárnil tak dokonale plasticky, e byli Igráčkům z polystyrenového plastu docela podobní, a nápad s číslicemi na záda a hruď figurek byl na světě. Sadu igráčků doplnily také polohrubá mouka jako surovina pro kuchaře, praené nemleté ito pro náplň do obilné sýpky, modelovací hmota pro různé tvary prostředí, kde se igráčci pohybovali, a hrací plochu na dřevěném kuchyňském válu samozřejmě nesměl zapomenout provázet zmiňovaný portálový jeřáb.
Hrací karty jednohlavé. Nebylo snad víkendu, kdy bychom s Luboem a s tátou neposeděli u stolu při karetní hře Prí. Hrávali jsme také Zelenou louku nebo Vole padni, ale Prí v počtu odehraných partií nemělo konkurenci. Později jsem se naučil kladenskou karetní hru Lóra a tu jsme pak hrávali v polovině devadesátých let předevím na zimních lyařských výpravách s mojí budoucí partnerkou Jolanou Strakovou a s jejími, tedy i mými, přáteli.
Ná stolní hokej také nebyl jen pouhopouhým hokejem, běně prodávaným v obchodech s hračkami. Musel být patřičně vyzdoben, aby splňoval nae poadavky, týkající se přiblíení atmosféře Mistrovství světa v ledním hokeji. V 80. letech se pičkové hokejové velmoci mohly spočítat jen na prstech jedné ruky, výzdoba naeho kolbitě se točila pouze kolem nich a neměli jsme s ní tudí tolik práce, jako bychom bývali měli dnes. Kromě týmu ČSSR sem patřila i sovětská Sborná, védská Tre Kronor, Finská Suomi a kolébka hokeje Kanada. Ostatní týmy, které se obvykle na MS kvalifikovaly, často končívaly s malým ziskem bodů a s nepříznivým skóre a za favorizovanými týmy. Byly to Norsko, USA, NSR, NDR a Itálie. Nae tvořivá práce spočívala v první řadě v malovaných dresech hráčů jednotlivých týmů. Po večerech jsem v Lidicích vybarvoval kadému hráči dres, jaký odpovídal jeho skutečné podobě, a byla to docela zajímavá podívaná. Snad si dovedete představit, jak asi vypadala hokejová plocha s hráči se jménem a číslem na zádech, jako byl Larionov, Makarov, Krutov, nebo Lála, ejba, či Králík. Zářivě luté dresy védského týmu se pěkně doplňovaly na "plastovém ledu" s kanadskými červenými s javorovým listem na hrudi, nebo se sněhobílými úbory Suomi, s finským lvíčkem na prsou.
Krabičky od zápalek. Nejraději jsem si hrával s krabičkami od zápalek, a to nejčastěji v době, kdy Lubo nebyl doma, nebo v Lidicích v průběhu nějakého chřipkového onemocnění. Prázdné zápalkové krabičky mi schovávala babička, plnil jsem jimi postupně svůj malý dětský papírový kufřík. Kadou z nich jsem označil pořadovým číslem a dovnitř krabiček jsem pak vkládal různé vtipné postřehy - ručně psané texty na malém překládaném papírku. S odstupem času jsem pak vdy s radostí vysouval vnitřní výplň, abych si znovu připomněl, jaké textové pasáe jsem si vlastně kdysi dávno poznamenal.
Tím nejkouzelnějím proitkem prázdnin osmdesátého prvního roku byl ovem třídenní výlet autem po jiních Čechách, putovali jsme s tátou, s Luboem a s babičkou po jihočeských městech, hradech a zámcích, navtívili jsme Romitál pod Třemínem, Březnici, Orlík, Čimelice, Blatnou, Strakonice, Prachatice, Horaďovice, Husinec, Kaplice, České Budějovice, ...
... a zavítali jsme i do Písku. Přespávali jsme v autě. Na parkoviti, pod vzrostlými katany. Pohodlný nocleh to sice zrovna nebyl, ale ve dvanácti letech máte na kadičkou drobnost úplně jiný náhled. Vůbec vám nevadí, e se v autě jen převalujete a nemůete usnout, stejně jste vzruením natolik vyvedení z míry, e se těíte, a konečně zas vyjde Slunce nad obzor, a budete realizovat vá dalí smělý plán. Vnímáte svět úplně jinýma očima, připadá vám zajímavé vechno kolem vás, přáli byste si něco neustále zkoumat a ze veho nejvíc, a zrovna právě teď, zjistit, co se stane, a budete vystřelovat na silné prakové gumě malého plastikového parautistu, jemu musíte vlastnoručně ikovně poskládat padák, aby se mu rozevřel! Byla to geniální hračka! Kdy jste padák zacuchali nebo jen ledabyle namuchlali dovnitř, neotevřel se, a výsadkář utrpěl smrtelné zranění, kterému na místě podlehl. Dvakrát se nám to stalo, spadl na zem jako hruka z velké výky a rozlomil se na pět kusů. Tady v Písku výsadkář přeil, vystřelená raketa se nám u ale nikdy z kosmu nevrátila. Uvízla v koruně vzrostlého katanu a zůstala v ní navěky viset.
Jene v Písku se zastavil čas. A nebylo to náhodou. Rozlehlé parkovitě, vzrostlé stromy, za nimi řeka Otava a městské historické jádro v pozadí. A za zády letní kino. Tehdy to tu vypadalo úplně stejně. V podstatě se za ta léta nic zásadního nezměnilo. Kromě nového asfaltového povrchu a frekventované cyklostezky podél Otavy tu stále stojí ta katanová alej, ivoucí stromy, jako připomínka dvěma klukům, co tu proili jedny z nejkrásnějích okamiků svého mládí.
Písek byl jedním z klíčových míst mého dalího smělého plánu, je jsem se kdysi dávno rozhodl zrealizovat, a na jeho záznam jsem se postupem času rozpomínal. To abych mohl zjistit, kým jsem, kde jsem, a proč tu vlastně jsem. Po setmění se rozezněly z letního kina výkonné reproduktory, na obloze se komíhaly pruhy světel, kolem nás jen umělo listí stromů a zavanula typická vůně říční hladiny. Byl to tajuplný večer.
Očekával jsem, e přijde něco zajímavého. V kině promítali Spielbergův snímek Blízká setkání třetího druhu. Ačkoliv tento film zobrazuje zrovna ty negativně smýlející mimozemské entity, tehdy byl pro mě jedním z vodících prvků, jedním z odrazových můstků na cestě za poznáním. e nejsme ve Vesmíru sami, e má ve svůj dokonalý řád, e ivot nekončí smrtí fyzického těla, e nesmrtelný Duch kadé svobodné a nezávislé myslící a cítící bytosti rozhoduje o svém ivotě podle svého uváení, a e bude NEKONEČNĚ manifestovat své já.
Motto pro dnení den:
.jpg){kind=link}
.jpg){kind=link}
