Setkáte-li se s dvojčaty, jednovaječnými, co jsou si k nerozeznání podobná, uvede Vás to alespoň do rozpaků? Nebo je budete milovat až za hranice svých možností? Takoví jsou Blíženci. Jsou mým znamením osudu, dá-li se to takto nazvat, i když slovní obrat OSUD raději nevyslovuji. Osud nahraďme svobodnou vůlí, bude to přesnější. A výstižnější.
Setkání s Blíženci mi dávalo křídla, měl jsem pocit, že se
miluji s několika
krasavicemi najednou, co se vejdou do jedné
schránky. Na krku nést
známku Blíženců
je specifický rys,
abyste to pochopili,
musíte si nejprve uvědomit, že to nejsou
výkyvy nálad, změna priorit, či bez varování přechod k jinému životnímu stylu.
Je to stav mysli být v mnoha zorných úhlech současně.
Proto jsem
Blížence zkoumal vždy Blíž.
Rok 1991 byl pro mě jedním z nejzásadnějších v mém životě. Byl do jisté míry ve znamení dvou překrásných, okouzlujících, milovaných a milujících dívek, abych dokázal dojít až za hranice omezení, co se snaží svobodného Ducha zotročit a podmanit. Byly to dívky Blíženci. Obě žily ve stejné ulici, o sobě nevěděly, přesto měly jedno společné. Dotkly se hvězd. Dvě bytosti z jedné ulice se nikdy nesetkaly. Každá sice z jiného konce, ovšem nebyla to "49. avenue from New York city", kde se den co den potkává asi patnáct tisíc lidí. Byla to naopak kratičká, docela obyčejná kladenská ulice obytných rodinných domů v okrajové čtvrti Bresson, co je zvláštní tím, že ji lemuje z jedné strany hluboký borový les. Nebudu Vás déle napínat.
Ta první se jmenuje Jitka Knotková, za svobodna Kuchařová, a v roce 1991 jsem jí mohl titulovat dosti podivným, přesto výstižným přízviskem - švagrová.
Jak už jsem naznačil, bydlela s manželem a se dvěma dětmi v severní kladenské okrajové čtvrti s názvem Bresson, kde zdědila po dědovi dům s menší zahradou ve Škroupově ulici na okraji lesa. Vídali jsme ji každý volný víkend, častokrát i ve všedních dnech, směřovali jsme do těchto míst autobusy ČSAD Praha - Kladno, a z autobusového nádraží linkou č. 5 kladenské Městské hromadné dopravy.
Obě dvě sestry si zamilovaly ten podivuhodný mechanický přístroj, co mu nikdo neřekne jinak, než šicí stroj. Být v takové domácnosti obnášelo buďto tomuto svéráznému životnímu stylu naplno propadnout, nebo od něj prchat mílovými kroky a dále hledat něco víc, tohle přijmout jen jako krátké zastavení. Já si zpočátku zvolil to první. Bylo to nadmíru snadné, stačilo zalistovat v Burdě, a že jsme jich měli doma slušný štos, byly v nich překrásné modely, jak dámské, tak i pro pány. Pravda, první, co bylo, že jsem vždycky nové číslo časáku prolistoval, zda se na mě neusměje štěstí a náhodou nespatřím obnažené kotníky a taková chodidla, že by pod jejich výraznou klenbou mohl garážovat malý angličák. Že mě ženská chodidla fascinují už od doby dospívání nemusím utajovat, připadá mi to přirozené. Lidské tělo, a přiznejme si, že zvláště to ženské, všechny jeho oblé hrany a smyslné křivky, jsou divem světa. Nejsou tím osmým divem až za zahradami Semiramidinami a Alexandrijským farským majákem. Jsou tím prvním. A chodidla? Víte, jen kolik kůstek tvoří jejich složitou stavbu? Zobrazují na malé plošce celé tělo, akupresurními body na jejich mapě dokážeme posílit orgánový systém, spočívá na nich celá váha naší schránky a přesto dokážou být na pohled tak okouzlující a vzrušující. Jejich geniální tvůrce musel zvládnout spojit v jeden celek funkčnost, spolehlivost, oporu, krásu, eleganci, estetiku, harmonii zakřivení a proporcí.
Obnažených chodidel v časopisech na počátku devadesátých let k vidění moc nebylo, přesto se zahraniční módní a oděvní tituly této ideji přibližovaly asi nejvíc. Časopisy Burda s ženskými křivkami ukrytými v sukních, halenkách, svetrech a pláštích však byly v naší domácnosti především motivací k tomu, využít předností šicího stroje, byla to svým způsobem šance, abychom se všichni oblékali podle svého vkusu. Nahrával tomu i konec osmdesátých let, lidé se více otevírali barvám, oděv byl oproti předchozí době odvážnější a vzdušnější. V prodejně textilu jsme byli pečení vaření, s prodavačkami jsem si pomalu tykal, kladenský obchůdek narvaný až k prasknutí tolika vzory a druhy tkanin mi připomínal arabské překupníky s textiliemi v hlučných přeplněných tržnicích a vždy jsem se tak trochu zasnil, jaké by to bylo obléknout tenhle hnědý samet, nebo co bys řekl na jarní světle modrou bundu? Frčely i kostkované kalhoty, dal jsem jim přednost i před tradiční riflovinou. K tomu všemu, a to už opravdu nebylo úniku, obdržela Gábina fungl nový šicí stroj od babičky jako součást svatebního daru a rodinné výbavy. Byl to vyvedený mechanismus, slušný model značky Veritas, dokážu to posoudit, i když jsem na něm ušil sotva pár teplákových bavlněných souprav.
|
|
|
Jitčin dům se nachází na skutečně velmi působivém místě, kdo tuto kladenskou lokalitu dobře zná, jistě mi dá za pravdu. Škroupova ulice, a na ní navazující ulice Antonína Škváry, jsou hraniční zónou okraje lesního porostu, jehož vznešený název Přírodní park Džbán není jen pouhopouhým slovním obratem. Zalesněná plocha městských částí Bresson a Ostrovec zásobuje vydatnou energií všechny jejich obyvatele a teprve, máte-li srovnání s jinými místy k bydlení, kde stromy a les jsou jen prázdným pojmem, teprve tehdy si tento fakt dokážete dobře uvědomit. Svěží lesní vzduch s přirozenou vlhkostí, typická vůně smrčin a borových sosen tu bude provázet každý váš krok, ať se tu jen pohodlně procházíte, nebo si hodláte v lese zaběhat, že, Milane.
Já do lesa běhat nechodil. Měl jsem tělesného pohybu v posilovně až až. Znáte tu zlidovělou melodii: "Já do lesa nepojedu, já do lesa nepůjdu,..." ? Kdyby na mě hajný přišel, tak by se mě leda tak maximálně mohl zeptat, odkud mám tu elegantní teplákovou soupravu. A tak jsem namísto procházky hvozdem a rozhovoru s lesníky usedal do šedého čalounění nesmírně pohodlné sedací soupravy a konečně se radoval z posezení u kávy. V poklidu, u pootevřeného okna, kudy z něj zavanul ten fantastický lesní vzduch, co jsme ho doma neměli, a ani nemohli mít. Snažte se to představit. Zavřete oči a zhluboka se nadýchněte. Co cítíte? Jestli tureckou kávu a borovici limbu, tak je to správně.
Pravidelným konzumentem kávy jsem byl již dlouhá léta, v té době jsem si ještě plně neuvědomoval všechna úskalí tohoto nepřirozeného, silně kyselinotvorného nápoje nabitého alkaloidy, okrádajícího tělo o zásoby minerálů, mimo jiné i magnézia. Vůni kávy jsem si často spojoval s příjemným rituálem a ten se vydatně exponoval právě za přítomnosti naší bressonské hostitelky. Jitka byla zvyklá odjakživa servírovat kávu ve skle, to byla pro mě ovšem naprostá exotika, neboť jsem byl zvyklý na kafe z porcelánových a keramických šálků, nakonec jsem si tento způsob oblíbil natolik, že jsem jej přijal za vlastní i v naší domácnosti. Pamatujete se na ty klasické válcové odlévané hrnky s vroubkovaným povrchem, s nimiž jsme se nejčastěji setkávali v cukrárnách či kavárnách?
Domácí pohodu dokázala zvýraznit i vůně čerstvých zákusků a bez sebemenších pochyb mohu tvrdit, že mi nejvíc chutnaly právě na Bressoně, v obýváku, v šedém čalounění křesla sedací soupravy. Mějte oči zavřené a naslouchejte. Slyšíte? Přelom osmdesátých a devadesátých let byl něčím zvláštní. Ta hudba byla něčím zvláštní. Já ji považoval za jistou naději, vzdálený horizont.
Co ta muzika? Sledujete ta její specifika počátku devadesátých let? Že končící léta osmdesátá právě vystavěla základ pro ten nový posun vědomí, co je stále ukrytý tam hluboko v nás, abychom jej konečně začali hledat a spojovat si souvislosti? Cítíte to? Vnímáte tu úžasnou cestu k sobě? Cestu mnoha nových preferencí, co ten starý zatuchlý systém deformuje a zahazuje do košů?
Bressonská setkání s Jitkou Knotkovou - Kuchařovou byla ve stylu káva - zákusky - válenda - havaj až do konce června roku 1991. Pak se něco změnilo. Muselo to přijít a já na to byl připraven.
Naslouchal jsem stále více své intuici, víc a víc jsem měnil priority, to nepodstatné házel za hlavu a sumýroval si v hlavě vědomosti, aby korespondovaly s vědomím v mém srdci. Změnil jsem rapidně stravovací režim, sbíral po střípkách nové a nové poznatky o všem možném, a ze všech stran. Odhazoval bludy, co vám kdo nabulíkuje, zejména v masmédiích, potkával jsem také úměrně tomu nové tváře, které s mou novou cestou úzce souvisely, až jsem se divil, jak je tohle možné, a kde se tihle lidé vzali, jakoby vyrostli v lese ze skrytého podhoubí. Šicí stroj a kávové dýchánky musely jít stranou. Byla to spirála. Vír, co se roztočil směrem vzhůru, a já už se dolů nechtěl vrátit. To byl teprve ten správný počátek revoluce. Ne té, co se tvářila, že proběhla již před dvěma lety. Pravou revoluci poznáte tam uvnitř. Pokud tam není, je to jen maska, falešná hra, která nikam nevede. A já stál ve Škroupově ulici, tentokrát na jejím opačném konci, a vešel do domu, abych se dotkl hvězd. V pravý čas a na správném místě.
Když začnete měnit vědomosti na vědomí, začnou se dít věci. O tom nepochybujte. Mystický rok 1991 se zpočátku loudal, vlekl, až se přehoupl do své druhé poloviny. Ale to už nabíral na síle a rychlosti. Součástí spirálního víru byl velkolepý vesmírný plán. A začalo to docela nevinně:
BEROUNKA 91
V polovině roku 1991 vyrukoval Jarda Mezera s nápadem, co kdybychom společně obnovili vodácké výpravy z 80. let. Moment! Kdo je to Jarda Mezera? Že je to brácha Martina Mezery, byste zřejmě za pár okamžiků dokázali odvodit na základě vyprávění z roku 1986, kdy jsme se společně plavili po Lužnici, ale já Vám do toho skočím. Ani ve snu by Vás totiž nemohlo napadnout, že tenhle dvanáctiletý klučina, co se s námi sedmnáctiletými plavil před pěti lety po Lužnici, vyzrál v osobnost nesmírně ochotnou a společenskou, s obrovskou touhou naplnit štěstím své blízké, aby se pokud možno dokázali jako stmelený kolektiv bavit na horské chatě, na říční hladině, na lyžařské výpravě, na zamrzlém rybníku, v zábavném parku, na visuté lanovce, na dostihové dráze, na turistickém výšlapu od rozhledny k rozhledně, na cyklistickém rendez vous, no zkrátka všude, kde neschází legrace a kde se lidé dokážou uvolnit, upřímně se zasmát a rozjímat. Takových lidí kolem nás moc není. Tedy takových, co za Vámi přijdou, něco Vám nabídnou a neočekávají nic na oplátku.
Už jsem si na to zvykl, na Jardu Mezeru a ty jeho nápady rozdávat radost. Vodácká výprava v docela jiném složení, než před pěti lety, to je lákavá představa. Navrhl, že bychom se mohli plavit po Berounce, a že si s obstaráním vodáckého vybavení nemám vůbec lámat hlavu. Měl jsem na starosti pouze sestavit plavební harmonogram - jakýsi předběžný itinerář a zajistit jízdní řády vlakových spojení do Chrástu u Plzně.
Plavbu jsme zahájili v sobotu 3. srpna. Byl to báječný letní den plný Slunce. Že se na prvním jezu téměř všichni převrhli, vždyť proboha také zaléval otevřené lodě, jak pominutý, a to jste klesli ke dnu, ani jste nevěděli, jak, tak o takových vodáckých šlágrech psát nebudu. Že se Mára chytal bortu a Martin na něj z pozice kormidelníka hulákal z plných plic, ať se ho pustí, jenže šok z rozpohybovaného škuneru byl silnější a jez si zapsal do deníčku další skalp. O nějaké kolize tu přece vůbec nejde.
Jsme na Berounce! Konečně! Poselství shůry. Vztyčili jsme navečer sluncem vyšisované stanové konstrukce s tím typickým odérem tkaniny, co je cítit jen z impregnovaného plátěného přístřeší. Konečně!
Romantika začíná tam, máte-li možnost se tomu druhému podívat dovnitř. Do jeho nitra. Jak se cítí, co prožívá, jak vnímá Vás a sám sebe. A dokáže-li s Vámi komunikovat, aby to nebyl monolog. Nebude vás rozptylovat ani mobilní telefon, délka hovoru, výše kreditu, bezplatná wi-fi a podobné hovadiny. My měli nevýslovné štěstí, že žádné mobily neexistovaly, a že studenti střední školy nebyli dosud zasaženi zmateným světem dospělých. Světem, ve kterém dělají, co by neměli dělat, a naopak co by měli dělat, nedělají. Na vodácké výpravě bývá ze všeho nejdůležitější první večer, pakliže se vydaří, máte vyhráno, my se utábořili v malebném údolí pod docela nenápadnou vesničkou Darová a ve strmém kopci, odkud byl překrásný výhled na lesklou stříbřitou hladinu Berounky, jsme s Pavlou Nešporovou nasbírali plnou tašku hub, a to byl porost zřetelně vyprahlý, že dozajista neviděl vodu dobrých čtrnáct dnů. Večerní oheň se pomalu rozhořel...
V kotlíku bublala skandinávská polévka z pytlíku vylepšená houbovými úlomky a Tonda Nešpor spustil: "Raz, dva, raz dva Bé moll, Gis sedum, Cis, Ef sedum, Bé, Ef sedum - ta Kanada, ta je ta tam, a Manitou je na to sám..." Na chvíli se odmlčel, aby usrkl ze svého zbrusu nového antikorového tábornického hrnku kávu značky Tchibo, která obohatila na začátku devadesátých let tuzemský kávový sortiment.
Oheň pomalu dohořívá, vlhký vzduch, co se plíží od hladiny, vám studenou rukou sáhne na ramena, ohnivá rudá zář oslní všechny kolem vás. Dušana Gabriše, Roberta Pokorného, Marka Zárubu, a mezi nimi už dokážete rozeznat i docela neznámé tváře Jitky Brodecké a Evy Steinerové.
Co by vám jako vodákům na Berounce mělo utkvět v paměti, pokud máte to štěstí a Berounka není úplně na suchu, je Čivický jez. On je to vlastně popisně správně jez u Žíkovského mlýna, ale to je celkem fuk, podívejte na tu krásu: A to koupání! My měli Slunce téměř nad hlavou, opíralo se nám přímo do tváře a oslňovalo třpytivou bublinkovou vířivku, jakou rozhodně nehledejte někde v aquaparku. Měl už jsem toho masírování docela dost, na chvíli jsem ulehl do trávy, vzal jedno vzrostlé stéblo mezi zuby a zahleděl se na obzor hrající všemi barvami. Naklonila se ke mně Eva Steinerová a já zřetelně mohl počítat červené a bílé proužky na jejím nátělníku. Zjevně jí zaujalo to ticho a mlčení. Nebylo třeba slov. Mlčeli jsme spolu. Pod námi to hučelo a kvílelo pod tlakem vlnobití, zdálo se, že těm mladíkům dole chyběl už jen osvěžující drink, nějaký výborný pomerančový, nebo ananasový džus, či snad jahodový koktejl?
Na koupání pod Žíkovským jezem rozhodně nevzpomíná v dobrém Martin Mezera. Ten tu v rozdováděném bouřícím živlu utopil svůj hnědý apartní klobouček. Kloboučku někteří vzdali hold minutou ticha, tu ale nekonečná vířivka tekoucí vody v pozvolné propusti bez ustání přehlušovala a bylo jí docela ukradené, že klobouček nějakého Martina Mezeru provázel na vodáckých výpravách téměř patnáct let. Evě a mně to bylo ukradené rovněž. Jak klobouček, tak celé to eldorádo kolem.
Ztrátu kloboučku si Martin vykompenzoval velice brzy, ještě tentýž den, a to originálním způsobem. Zmiňuju se o něm naprosto záměrně, neboť to k duchu počátku devadesátých let prostě patří. Před liblínským vodáckým kempem byl v té době postavený takový docela provizorní dřevěný stánek s občerstvením a vedle něj dva stoly, lavice a plátěné slunečníky. Slušně nám vyhládlo, a když už nic, tak aspoň ta opečená klobása. Měl jsem ruce opřené o stůl, sledoval jsem před sebou krajinu, jejíž profil by se hodil malíři modelem, Eva si přisunula kelímek s limonádou blíž ke mně, aby nejspíš mohla sledovat to moje zaujetí. Že by jí nějak oslovili její spolužáci, o tom nemohla být řeč, a teprve ne obchodní strategie Tondy Nešpora a Martina Mezery, kteří už si plácli s majitelem stánku na dodávku mosazných rolniček a zvonečků, vyráběných na půdě rodinné soukromé zámečnické dílny.
Před námi byl Liblín a ádyjé romantiko. Evino zaujetí vzalo za své, že by si nějak libovala v přeplněném kempu, by bylo na této hrbolaté ploše připomínající tankodrom stěží reálné. Na chvilku se tu však zastavme. Liblín oplývá dvěma zvláštnostmi. Tou první je stabilní, ničím neporušená, tradice výzdoby prosklených vitrín na náměstí, v duchu rozvoje a výstavby rozvinuté socialistické společnosti. Pravda, v roce 1991 mě pár let stará výzdoba až tak nepřekvapila, jenže úplně stejnou propagační vitrínu s rudými hvězdami a budovatelskými hesly jsem tu znovu objevil i v roce 1995. Tady se skutečně zastavil čas.
Druhou zvláštností je onen pověstný vodácký tankodrom, v jehož bezprostředním okolí rostou výhradně listnaté stromy. Na tom pochopitelně není nic podivného, ale najít ve zdejším listnatém lese dostatek suchých větví na večerní oheň,... no podnikněte do Liblína malý výlet a přesvědčte se sami. Dřevo na oheň tu majitel kempu prodává - velice prozřetelně - nařezané, svázané a sdrátované kulatými obručemi do válcového tvaru. Máte alespoň jistotu, že je dřevo proschlé, a že oheň bude skutečně hořet. Prodejce si je velmi dobře vědom toho, jaký nadlidský výkon musí vodáci podstoupit, aby z lesa donesli alespoň jeden suchý klacík. Něco podobného se tu přihodilo Dušanu Gabrišovi - jediný nalezený suchý klacík v celém lese bylo nutné nejprve z vyvráceného stromu odříznout. Malá příruční pilka, kterou s sebou vezl a ochotně s úšklebkem Dušanovi zapůjčil Tonda Nešpor, však na klacík nestačila. Vysílený a propocený mladík nakonec raději vytáhl z peněženky svůj díl potřebného obnosu a přispěl ke koupi svázaného kotouče vyschlého smrkového paliva.
Liblínský kemp si jistě vybaví Jarda Mezera při vyslovení sousloví "nakládaná rajčata". Jarda s Martinem připravili na lihovém vařiči k večeři chutný buřtguláš. Byl skutečně výborný, chtělo to však doplnit nějakou zeleninou. V letním horku by samozřejmě čerstvá zelenina vodácké putování nemohla dlouho přežít, pro tyto účely jsme měli k dispozici zeleninu nakládanou. Sáhl jsem po jedné z malých sklenic, ze které vlivem říční vody zmizela etiketa, bylo ovšem na první pohled patrné, to podle oválného tvaru plodů, že jde o malá nakládaná rajčata. Jarda sklenici letmo přehlédl pohledem, rychlým hmatem ji otevřel, napíchl na vidličku jeden z plodů, vsunul jej do úst a naplno zkousnul. Vytřeštil oči, začal ječet a vřískat, protože namísto rajčat šlo o nakládané, velmi, ale velmi pálivé feferonky.
V Liblíně nepálily jenom feferonky, pálilo i letní Slunce. Jako vodáci jsme měli neskutečné štěstí. Po celou dobu našeho putování po Berounce nás každý den ráno vítala obloha bez mráčků a v průběhu dne se tu a tam objevil jen nějaký bílý kudrnatý beránek. Typická letní idylka, vhodná na koupání, a pro vodáky doslova ráj. Prožívali jsme jej i následující den cestou z Liblína do obce Zvíkovec, byť to byla nejdelší a nejnamáhavější etapa. Dokázali jsme ji pak obohatit o cákání, šplouchání a házení si s míčem, no vlastně to nebyl míč v pravém slova smyslu, šlo o takový dětský puntíkovaný balón, co se dal sehnat v každém hračkářství, jenže ten náš nalezenec z roští byl pěkně zašlý a zpuchřelý. Dalo se s ním ale stále dobře pinkat a byl zdrojem zábavy pro celé dnešní teplé a slunečné odpoledne. Chtělo to však ještě něčím oživit, nějakým vkusným nápadem bystré mysli a na to byl specialista Tonda Nešpor. Hodil po mně tenisák. Na první pohled docela obyčejný tenisák ale nebyl tak obyčejný, jak by se mohlo zdát. Byl to GLOBUS BEROUNKY !!! Lihovým fixem na jeho povrchu zdařile vymalovaný průběh toku Berounky, se všemi známými místy, kudy jsme proplouvali.
(Touto cestou děkuji Bojarovi z panoramio.com za nádherné fotografie, jež nám mohou zdejší malebnou krajinu alespoň trochu přiblížit.)
V úseku mezi Liblínem a Zvíkovcem za Rakoluskou rybárnou si rozhodně dopřejte alespoň půlhodinovou pauzu. Vodáci toto kouzelné romantické místo znají pod názvem Podkrašovský mlýn. Nedaleko odtud se na kopci nad řekou rozprostírá malinká vesnička netypického jména "Bohy" a na božském jezu se tentokrát objevil dar z nebes v červenobílém nátělníku. Levý břeh vyplnila prostorná louka, protější svah lemuje hustý les, celá scenérie vyhlíží velice pozoruhodně. A necelý kilometr odtud se na skalním ostrohu nad řekou vypíná zřícenina hradu Krašov. Fotografie překrásného místa poblíž obce Bohy mi po mnoha letech, co jsem tu naposledy spatřil Evu Steinerovou na horní hraně jezu s úsměvem na rtech a s dolíčky ve tvářích, neustále připomínají to příjemné pondělní odpoledne, tehdy jsem ho popsal v kronice stručně jednou větou:
Pohrává si s námi elektrizující proud vodní masy, jak nám předvádí tento dravec (s přiloženou fotografií Ivana Zelenky), a Martin neváhal vylovit ze své bandy voltmetr, aby se přesvědčil, zda je proud vodní masy opravdu elektrizující...
Já o ten voltmetr ani nestál. Nepotřeboval jsem ho. A Evě Steinerové by jen zacukaly koutky. Vlastně jí zacukaly. Věděli jsme své. Že je tu elektrizujících médií víc, a že namísto měření ampéráže a voltáže stačí natáhnout ruku. Tam, odkud to přichází.
Vždy, když Vás andělé obdarují, nikdy nejste na pochybách, že vás pocit blaženosti rozhodně nemine. Z nebes seslaný dar v proužkovaném tílku je tu se mnou, mám jej pořád před očima, v mysli si jej dokážu přehrávat napořád, až se mi z toho všeho vhání slzy do očí. Poházené kameny pokryté mechem, mezi jejich spárami tryská nespoutaná vodní masa, brzdí ji klenuté štíhlé boky s urousaným trikem, smočeným jen pod hrudník. Obnažená lýtka, mírně přikrčená, ovívaná chladivou emulzí z vody a bublinek, pronikající až pod stélku bílých plátěných šněrovacích bot. Pěšinka v rovných vlasech sotva nad ramena se barví dozlatova od sluneční záře. Bude poledne a je čas dát svému srdci trochu klidu, odpočívat, relaxovat, zvolnit. Bytost v pruhovaném nátělníku nabitá touhou žít. Prostě jen být. A snít. Hlavně snít. Byla ... byla něžná, křehká, zranitelná, citlivá, tak citlivá. Především to byla senzační holka. Naprosto otevřená ke komunikaci na jakékoli téma. Doslova mravenčení v zádech, abych měl zas příležitost naslouchat své intuici. Zabředli jsme spolu do témat tabuizovaných, nepopulárních, zahalených třináctou komnatou, jaká se je většina lidí neodváží ani vyslovit. Má sedemnásť a chôdzu ženy a v očiach otázku, čo láska zmení...
Týden volna na hladině Berounky, oslňované každé ráno Sluncem nízko nad obzorem, s vonícím lesem za zády, s obřími skalisky hrajícími všemi barvami v kontrastu s tmavěmodrou oblohou - to s vámi zacloumá. Budete v docela jiném světě a pak se přistihnete, že vás napadají myšlenky, až se budete sami sebe ptát, odkud se berou. Budete chtít se tudy plavit napořád, zastavit čas, ovládnout relativitu, abychom mohli být jen v přítomném věčném okamžiku. Tady začnete chápat, že něco mezi nebem a zemí skutečně je, a pokud ten příběh s vámi někdo dokáže sdílet, někdo, koho milujete, a ten cit je vám oplácen stejnou mincí, nemůžete už dál jet ve starých kolejích. V tu chvíli můj vnitřní hlas zpozoroval její zrcadlený obraz na vodní hladině: "jsem tady s tebou", pravil ten odraz, stačilo se ohlédnout a v mysli se zjevilo těch pár řádek od Vrchlického, že za trochu lásky bych světa kraj bosky obešel. "Je dobře, že jsi tady, už jsem ani nedoufal, že něco takového někdy přijde".
Po zvíkovecké etapě jsme navštívili Skryje. Splouvat řeku Berounku s Tondou Nešporem a jeho dcerou mělo svoje zvláštní přitažlivé kouzlo. V chatové osadě poblíž obce Skryje, nedaleko od ocelového snýtovaného obloukového mostu, si Nešporovi vystavěli rekreační objekt, skromnou přízemní chatku bez vlastního zdroje pitné vody. Pro vodu docházeli k veřejné pumpě, jejíž vrt byl jen několik metrů vzdálen od říčního břehu. Na pár minut jsem obsadil suché WC. Posedět u Nešporů na suchém hajzlu v klidu a pohodě, jen za slyšitelného prozpěvování lesního ptactva, znamenalo mimochodem vzít tam do ruky roztomilou knihu kreslených vtipů Pavla Kantorka. Pavla Nešporová (juniorka) měla přezdívku Myš a jak se tak dívám na tu psí misku a prosebný, a nepochybně i dosti odvážný, výraz toho malého tvora, jako by to byla celá Pavla. Z prostorné chatové kuchyně záhy energicky vyklouzla druhá Pavla, Pavla senior či Pavla starší, nebo mamka Pavla, chcete-li, zkrátka byla to Tondova manželka, velmi srdečná bytost, co jí nikdo neřekl jinak, než Drobek. Pravda, byla skutečně drobné postavy, se svým manželem mohla svůj vzrůst měřit jako David s Goliášem, ale srdce měla ooobrovské, řekl bych, že svojí velikostí (kvalitou) předčilo to srdce Goliášovo. Pavla mě poprosila, abych se chopil malého dvoukoláku a s Dušanem seběhl z kopce, kousek za řeku k malému obchůdku, a zakoupil zde 5 vanilkových cukrů, půlku chleba, basu limonád a 20 vajec. Goliáš byl nablízku a využil této příležitosti k tomu, abych přikoupil k vejcím, chlebu, limonádám a cukru ještě dvě láhve jeho oblíbeného laku na rakve - fernetu. Dušan mi cestou vyprávěl nějaký příběh ze školních lavic, ale především naprosto vypustil z hlavy, cože to máme vlastně koupit. Naštěstí jsem si to zapamatoval, toho však Dušan hodlal využít a začal do mě hučet: "No jo, chleba, limonády, cukr, dvacet vajec a dva fernety. A nemělo to být - chleba, limonády, cukr, dvacet fernetů a dvě vejce? Že se Tonda spletl? Určitě říkal dvacet fernetů a dvě vejce." Tuto svou přiblblou mantru neustále do zblbnutí opakoval - "Dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce..." až jsem v obchodě přišel konečně na řadu, když přede mnou stálo ve frontě asi pět lidí. Dušan mi ještě naposledy zašeptal do ucha: "Dvacet fernetů a dvě vejce", a já málem, tedy málem spustil: "Dobrý den, prosil bych dvacet fernetů a dvě vejce". Prodavač se tedy nezarazil, a to byly v regálu přede mnou vystavené fernety asi jen čtyři, ale studený pot mě poléval, jistě si tu situaci dokážete představit. A Dušan? Ten se culil jak andělíček a jako ten největší frajer, v poslední chvíli, kdy už jsem se sbíral k odchodu a chystal se zaplatit, dodal: "Hele, a co ten cukr, limonády a půlka chleba???"
Zlobit se na Dušana? To by ani nešlo. Byl to ten nejhodnější kluk z Lidic a kvůli dvaceti fernetům, co by dokázaly zmást nejen mě, nýbrž i prodavače ve stánku nad řekou, by to nemělo ani za mák smyslu. A pak, navečer jsme neodolali zavítat do skryjské hospůdky, Dušan zřejmě vytušil, že mi přece jen zlepší náladu, když se promění v číšníka a postaví vychlazený nápoj s pěnou přímo přede mě na stůl, na papírový tácek, a já jen zíral, kde se to v něm bere...
Jenže já to pivo vůbec nepotřeboval, stačilo mi nabírat do plic příjemně teplý letní vzduch, protáhnout bolavá záda z toho věčného pádlování, prožívat extázi z uvolněných endorfinů po fyzické námaze a naslouchat přitom ptačímu hlaholu. Poslouchat cvrlikání cvrčků v trávě, co se chystají své koncertování brzy pro dnešek ukončit. Mně opravdu stačilo pozorovat ty mladé sedmnáctileté, jak to prožívají teď, a naplno. Jako já před pěti lety v majdalenském kempu na Lužnici. Tehdy to byla jiná výprava, jedinečná, ale tahle je také jedinečná. Dušan, Robert Pokorný a Jarda Mezera u jednoho stolu a před nimi celý jejich život. Jejich obrovský plán, jak rozvinutý koberec. A Eva Steinerová, co se mi tak často dívala hluboko do mé duše, až jsem z toho zůstával v rozpacích. Co ty, Evo, jaký bude ten tvůj koberec života, kam ho rozvineš, a kdo se po něm bude moci projít? Komu to dovolíš? Budeš mít v očích stále tu hloubku, budou tvé úvahy stále tak "dospělé", jako teď, kdy je ti sedmnáct?
Škoda, že s námi před hospodou neposeděl i Martin Mezera, ono by to snění rázem přešlo v zemitou býčí energii, jaká dokáže přehlušit tok myšlenek vzdušných Vah a Blíženců. Ten oplácaný vazoun by zcela nepochybně použil jednu svou oblíbenou vodáckou průpovídku ohledně konzumace piva: "Jdeš na pivo?" "Jo, dám si jedno, dvě." "Jasně, 1 - 2, slovy dvanáct!"
Berounka je překrásná řeka a kdo se po ní neplavil, těžko mi uvěří. Zvláště, máte-li možnost plavit se po ní s příjemnými společníky. Akorát si dejte pozor, co pijete, kde se toho napijete, a kolik toho vypijete. Vyzráli by na to ti, co se drží známého sloganu: "Vodu pijou žáby, pivo starý báby, my pijeme rum." Kdybych chlastal ten rum, a to si s alkoholem rozhodně netykám, dopadlo by to jinak. Zaháněli jsme žízeň ve Skryjích z té pumpy u řeky, voda byla sice pitná, ale jen po převaření, a to jsme netušili. Druhou noc ve Zbečně jsme si užili, bakterie v našich tělech se pomnožily natolik, že se to nedalo ukočírovat. Kdybych tu noc měl barvitě popsat, bylo by to tu samé "píp", "píp". Tak se raději přesměrujte někam jinam, odpusťte si ten neodolatelný pohled do útrob suchého záchodu ve zbečenském kempu, kde všechny ty bakterie nakonec skončily, a kochejte se přírodními krásami, jaké vodákův ostříží zrak ani nestačí sledovat. Kochejte se třeba s hrnkem kávy Tchibo, aby Vás naladil na frekvenci prožitků té doby, a klidně se na tom křesle, co sedíte, pohodlně zhoupněte. Komu schází pocit pohupování se na hladině, ať si do ruky uchopí pádlo. Pozor však na to houpání- židle je při takovém pohybu značně vratká a zrádná - to zjistil na vlastní kůži Venca Knotek při hodině Strojírenské technologie.
Já na pohupování se se židlí ve škole moc nebyl, bohatě mi stačilo, když se Venca několikrát ze své židle zřítil, a nejhorší pád proběhl před zraky Inženýra Valečka, který svým kantorským přístupem dokázal vždy zajistit ve třídě hrobové ticho. Do hrobového ticha se Venca svalil, my se jen řehtali smíchy, zdemolovaná židle skončila za poslední lavicí a výuka pokračovala. Ačkoliv jsem nebyl vůbec žádný houpač a naopak jsem na židli sedával často o přestávkách v opačném sledu, tedy s opěradlem vpředu, mým nejoblíbenějším posedem tu byla poloha se zkříženýma nohama přímo pod sebou. Právě tento styl však mohl být jednou z příčin, kdy jsem si málem obě nohy ošklivě zlámal. Naše školní tvrdá překližková sedadla ve čtvrtém ročníku střední školy navrhoval do výroby zřejmě průměrný, až podprůměrný strojař konstruktér, což jsme i při našich nepatrných znalostech a dovednostech dokázali rozpoznat. Základ celé konstrukce - nohy - tvořily dvě protilehlé, zohýbané ocelové trubky do tvaru písmene U, zaklesnuté do sebe pod pravým úhlem, které byly svařeny jen v jednom bodě pod sedadlem nepatrným svárem. Tuto konstrukční chybu prokazovala tzv. vysoká úmrtnost židlí, a to nejen v naší třídě. Na jednoho takového zmetka jsem doplatil, i když jsem se na své židli vůbec nehoupal. Dřepím takhle jednou o přestávce s nohama skříženýma pod židlí a po chvíli mě napadlo nohy odtud vyprostit a posadit se rovně. Jakmile jsem to udělal, svár dvou trubek pod sedadlem praskl a já se s velkým rámusem sesul k zemi. Celá třída náhle ztichla, poněvadž nikdo netušil, co se vlastně stalo, vzápětí jsem pochopitelně vyvolal nepopsatelný jásot, a to tak hlasitý, až vešla do dveří naše třídní profesorka Ploháková z vedlejšího kabinetu. Té jsem nemusel vůbec nic vysvětlovat, ona dobře věděla, že já k houpačům nepatřím, sedával jsem vždy v první lavici v prostřední řadě, kde jsem jí byl přímo na očích, a odkud, promiňte mi ten výraz, jsem jí mohl alespoň energeticky objímat. Pomalu jsem se sbíral ze země, prohlížel si nový stříbrný řetízek nad jejím levým sexy kotníkem a ona jen nevěřícně kroutila hlavou, na čem to musíme sedět.
Pokračujme ještě chvíli z jiného soudku. Nechme vodáckou výpravu odpočívat, ponechme jí prostor, aby se v mysli mohla vrátit, aby se nepřevařila jako rozvařená polévka, co není k jídlu. Poslední podzimní listí už ze stromů spadlo a já oslavil své roční působení v Československých aeroliniích. Byla to doba, řekl bych přívětivá, ještě poznamenaná kvalitou vymožeností socialistického zřízení. Fungovaly odborové organizace, zaměstnanci mohli doslova za hubičku využívat podnikové rekreační objekty a nezapomínalo se ani na výlety stmelující kolektiv, co přitom nebyly ani vnucující, ani komerční reklamní šaškárnou. Proto docela často zavítám ve své mysli na podzimní podnikový výlet, autobusem do Brna. Ubytovali jsme se v pěkném lesním hotelu Myslivna, navštívili jsme výstavu výpočetní techniky INVEX a po celou dobu nám přálo příjemné slunečné počasí.
Na období přelomu roku 1991 / 1992 rád vzpomínám, i co se týče hudby.
Takový George Michael, to byl balzám. Těch zajímavých titulů bylo víc, nenechte se mást, kupříkladu Climie Fisher - Love changes Everything, nebo The Beloved - Sweet harmony, Kaoma - Lambada, Black - Wonderful Life, Desireless - Voyage Voyage, Nick Kamen a jeho I promised myself, francouzská hvězda France Gall a její srdceryvná Ella Elle la, Sydney Youngblood Only I Could, a jeho další úspěšný hit Sit and Wait či snad Vanessa Paradis - Joe Le Taxi?
A Eva Steinerová? Měla v sobě cosi tajemného. Něco křehkého a přesto silného. Co stojí za to prociťovat, prožívat, sdílet. Být šťastný. Toužil jsem jí objímat, hladit jí ve vlasech, cítit její jedinečnou vůni, naslouchat nezaměnitelnému hlasu, který bych i dnes dokázal rozpoznat mezi tisíci, a jehož typickým znakem bylo každičké velmi zvláštní, ale vzrušující vyslovení souhlásky "T", když jazyk opírala nezvykle o horní patro. Sledovat prostorové obrazy linoucí se z jejího nitra, sytit se tou laskavou energií, být jí nablízku a snažit se ze všech sil tohle všechno jí oplácet. Jistě není náhoda, že Jitka Knotková a Eva Steinerová, obě dvě z jedné bressonské ulice, obě dvě Blíženci druhé poloviny května, se mi přihrály do životní pásky, aby mi připomněly, kdo vlastně jsem. Ale Eva? Tam bylo něco víc. Bezedná nádoba lásky, touhy, porozumění, soucitu, něhy, a přitom důvtipu, hnacího motoru, jiskry, co zažehne pochodeň cesty k sobě. A já ji tolik potřeboval. Evu, i tu pochodeň. Byli jsme oba na začátku.
Touha doplnit jeden druhého rozhrnula závoj všedních šedých schemat, až se stalo něco krásného. Nalezli jsme se navzájem ve svých očích. Byla to láska. Opravdová. Ryzí. Čistá. Zvídavá. Toužebná. Byl to stav mysli "deep inside." Bylo to něco, co nemůžete jen tak někomu vyprávět. Je to jen ticho. Klid. Naplnění. Splynutí. Byli jsme oba dva na začátku a nad hladinou Berounky na nižborském mostě jsme si slíbili, že se tou cestou vydáme. Už jsme si byli jisti, že cesta vede tam, kam se oba dokážeme dívat i přes horizont temnoty, která nás tu neustále obklopuje, zatímco se tváří jako svatoušek.
Eva byla velice ženská a přitom neposkvrněné dítě. Nevýslovná kombinace kontrastující zralosti a dětského úsměvu, co se těší na každičký okamžik, aby jej vychutnal a prožil. Duše ryzí čistoty, kde žlutá zář přechází v bílé nevinné světlo, bytost upřímná a milá a zároveň nadprůměrně inteligentní. Byla opravdovým diamantem mezi uhlíky. Miloval jsem ji se vším všudy, byla to jediná žena v mém životě, se kterou bych si dokázal představit být a existovat po jejím boku v těch nejrozmanitějších situacích, a se kterou by mi opravdu stačila ke štěstí jen pouhá maličkost.
Svým charakterem a životním postojem předčila mnohé své vrstevníky a těm se nepochybně zdála chladná a nepřístupná. Jako křehká a nepřístupná princezna. Musíte však tuto princeznu vzít do náručí, oslovit ji a být k ní upřímný. Nic neskrývat, nic nepředstírat, nic nekamuflovat, být zkrátka sebevědomý, docela obyčejný skromný kluk. Teprve pak vás obejme a rázem si uvědomíte, že jste konečně u cíle.
Miluju filmy s Happy Endy. Ale život na této planetě je natolik poučný, a to spadne hřebínek lecjakému frajerovi, co se cítí silný v kramflecích. V tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy se mladí lidé teprve rozhlíží kolem sebe, neměla Eva dostatek sil, aby některé zvrácené buňky jejího vlastního těla dokázala nahradit těmi zregenerovanými.
Náhody neexistují
Vše má se vším nějakou spojitost, vždy se někde nachází příčina, která předchází následku. Vždy. Jinak by nemohlo nic být a existovat. A nemělo by to ani žádný smysl. Kolik lidí na této planetě si stále myslí, že je něco dílem náhody, že někde něco vzniklo náhodně, je až zarážející.
S mou budoucí partnerkou Petrou Kapkovou, o které se dočtete v pasáži posledních dvou kapitol mého webu, jsme v roce 2002 začali oprašovat hudební skvosty 80. let, většina z nich byla k nalezení ve formátu MP3 na skrytém datovém NT serveru v ČSA, kam někteří kolegové mohli přispívat a tuhle muziku ukládat. Začínali jsme tehdy s výběrem norského tria A-HA, měl jsem je vydatně vyposlouchané z roku 1986, z toho fantastického týdne, kdy jsme s kamarádem Pavlem Sehnalem ručně malovali trička na vodáckou výpravu "Lužnice 86" textilními barvami a náš pokoj se v tu chvíli proměnil ve vesmírný koráb plný emocí a zážitků, jaký jen stěží v životě prožijete.
Pečlivě jsme vybírali a skladby zařadili takto:
01 Dark Is the Night for All 1993
02 Take on Me 1985
03 To let You Win 2000
04 Angel In The Snow 1993
05 Summer Moved On 2000
06 Velvet 2000
07 Stay on These Roads 1986
08 Thought That It Was You 2000
09 I Wish I Cared 2000
10 Crying In The Rain 1990
11 I Call Your Name 1990
12 Waiting For Her 1990
Vypálili jsme vše na hudební CD a poslouchali muziku většinou při cestě ze Žatce do Prahy ve sluchátkách. Jediná skladba mi do celého seznamu nějak nepasovala. Vnímal jsem, že tam mezi ně prostě nepatří. Ne, že by nebyla přitažlivá, ten pocit mi napovídal, že není určena nám dvěma s Petrou.
Byla to
Thought That It Was You
Pozor však na správný kontextový překlad názvu skladby! Slovo "thought" znamená myšlenku, myšlení - proces myšlení. Pozemšťané by si tuto větu mohli jednoduše chybně přeložit "Myslela jsem, že jsi to byl ty", což by však vyjadřovalo naprosto jiný smysl. Myšlenky se totiž rodí v srdci, ne v mozku. Slovo thought znamená zrod myšlenek, srdeční záležitost - cit, pocit. Něco vnímat, prociťovat, považovat něco za pravdivé. Tato věta tedy znamená ve správném znění: "Cítila jsem, vnímala jsem, že jsi to byl ty!"
Skladba vznikala v roce 1999, právě v tomto období se norské trio A-HA Morten Harket, Mike Furuholmen a Paal Waaktaar rozhodlo podniknout cestu do pískovny poblíž Plzně, kde natáčeli videoklip úvodní skladby nového alba Minor Earth Major Sky (malá Země, velký Vesmír). Jak je tohle proboha mohlo napadnout? Proč takový "vesmírný" název? Proč zrovna Česká republika pro tyhle tři Nory? Vždyť pocházeli z Norska a měli procestované skoro celé USA, tam je přece tolik nádherných ploch písečného typu! A k záběrům nehostinné šedé měsíční krajiny, aby z ní pak dimenzionální branou pomyslně vstoupili do barevného světa, mohlo docela dobře posloužit prostředí Utahu nebo Nového Mexika. Proč zrovna okolí Plzně - řeka Berounka - moje milovaná destinace a místo, kde jsem v roce 1991 poznal Evu Steinerovou? Bylo to celé záhadné a vzrušující zároveň.
Víte, kde se ten klip natáčel? V pískovém lomu v Chrástu u Plzně!!! A Chrást u Plzně, to je počátek vodácké výpravy Berounka 91. Právě tady jsem poznal Evu Steinerovou. Chrást 3. srpna 1991 - to je pro mě něco jako první láska. Vysvobození, nový počátek, začátek vnitřní revoluce. Začátek změny. Cesty k sobě. Je to pro mě DOSLOVA místo míst!!! Důvod k oslavě! Je to datum, které každoročně slavím. Dobře vím, proč! A ti tři Norové, kteří již řadu let žijí v podstatě permanentně v USA, se najednou octli v Chrástu u Plzně nedaleko Berounky!!! Neuvěřitelné!
Thought That It Was You vznikala právě tam, na tom místě, které bylo pro můj další život doslova zásadní. Aby toho nebylo málo, obal cédéčka Minor Earth Major Sky - to je jedna velká fotka s dominantou kabiny letadla Boeing 737. V té době jsem pracoval už mnoho let v aerolinkách a kabina letadla do mého života zapadla až tak, že bych si ji mohl klidně vložit do erbu.
Moje pracoviště se nacházelo v hangáru F, kde se prováděla údržba právě tohoto typu letadla. A Boeing 737 byl také stroj, kterým jsem se něco nacestoval. Konkrétně s tímto letounem jsem navštívil v roce 1995 Kanárské ostrovy - je to fotografováno v hangáru F v sousedství Technického dispečinku.
Co to všechno má znamenat?
V roce 2002 jsem vnímal, že tahle osmá písnička do našeho výběru prostě nezapadá. Ale nevěděl jsem, proč. Nemohl jsem pochopit ani text, ostatně, to nemohl pochopit vůbec nikdo, byl pro každého vytržený z kontextu, neměl ani náboženský podtext a nedával smysl ani pragmaticky. Teprve po nalezení dalších skládanek mozaiky se jeho obraz zjevil, asi jako když skládáte puzzle.
Bylo to ale až v roce 2015, kdy se na scéně objevila zapomenutá vánoční pohlednice, která se mi do rukou nikdy předtím nedostala. Byla pečlivě uschována celých 26 let v úzké temné komoře, kterou přezdíváme "sluj", "komora", nebo "jeskyně". Je tam jen jedno malé okénko a velmi málo denního světla, proto ty výrazy. V tom okamžiku, kdy jsem pohlednici držel v ruce, jsem se pomyslně dotknul hrobu. Tehdy jsem to však ještě nevěděl. Nevěděl jsem, že Eva trpěla leukémií, a že zemřela krátce po Vánocích na přelomu milénia. Byla nemocná již v době, kdy jsme vyplouvali na Berounku, a já to nevěděl. Nesvěřila se s tím ani mně, ani mnoha lidem, kteří o její těžké nemoci neměli ani tušení.
Ale vraťme se do roku 1999. Evě v té době zbýval jen malý úsek života. Byla už, jak se říká, průhledná, a citliví lidé v těchto chvílích komunikují s anděly - s vyspělými duchovními bytostmi, a ti pomáhají, jak to jen jde, překonat toto těžké období přechodové fáze. Znáte knihu Neala Walsche "Hovory s Bohem?" Ne? Tak si ji přečtěte. Budete moudřejší. KNIHY HOVORY S BOHEM - www.andele-svetla.cz www.vesmirni-lide.cz (universe-people.cz)
Eva se koncem roku 1999 snažila se mnou spojit. Intuitivně vnímala, že jsem někde nablízku. Měl jsem za sebou životní období osmi let našeho odloučení, a je nyní na čase, abych vysvětlil, jak k tomu došlo.
Příjemně teplé léto roku 1991 a báječná vodácká výprava, jedinečná, jakou už nebude možné nikdy prožít, byla jedním z několika prvních mezníků, na jakou cestu se ve svém životě vydám. Zda půjdu cestou svou, anebo cizí, dlážděnou, zda v davu půjdu si, nebo v čele procesí. Že půjdu cestou svou, a že rozhodně nebude dlážděná, že povede i přes močály, abych nakonec zjistil, kdo jsem, a proč jsem zde, jsem se rozhodoval právě v roce 1991. Eva Steinerová na tom měla svůj velký, hodně velký podíl.
My se spolu dokázali pobavit o Moodyho Životě po životě, nebyla to pro nás žádná senzace, spíš připomínka něčeho, co jsme zapomněli, abychom se rozpomněli. Bylo to jen odrazovým můstkem na pevném základu, odkud začíná růst nebeský mrakodrap. Intuice se mi snažila sdělit, abychom ten mrakodrap začali budovat spolu, abychom porozuměli jeden druhému a především tomu blázinci kolem. Že by to vyžadovalo určité úsilí, by ani nevadilo, chyběla nám však zkušenost a především mně stále ještě dostatek potřebné odvahy. Ačkoliv jsem byl starší, měl jsem pocit, že ten zbabělý a nezkušený mladík jsem spíš já sám.
V roce 1992 jsem nakonec vztah s manželkou ukončil a potřeboval jsem být nějakou dobu sám. Byl jsem sice obklopen přáteli v jezdeckém oddílu a s nimi pořádal vodácké výpravy a pohyboval se v krásné přírodě, ale byl jsem natolik soustředěn na prostředí lidí, co milují zvířata a udržují nádherný kamarádský vztah mezi sebou, že jsem Evu odsunul v mysli s tím, že ona už je jistě vdaná, a má pět dětí. Dokázal jsem si představit, že má po svém boku úžasného manžela, a že je šťastná. Opravdu šťastná.
V roce 1999, tedy v době, kdy ti tři Norové vycestovali do Chrástu u Plzně, jsem již vnímal, že je čas začít novou etapu života, a vrátil jsem se domů, do domu, kde bydlela mamka s mým strýcem (jsou sourozenci), a kde jsem vyrůstal jako malý kluk.
Jak už jsem naznačil, přesně v té době andělé dobře věděli, že mám norské trio A-HA vyposlouchané, že je to muzika, která mě oslovuje, ostatně tvořili ji muži ve znamení Panny a Štíra a můj horoskop je kombinací Panny, Štíra a Vah, proto mě tolik tento hudební styl oslovuje, proto jsem v roce 1986 tuto hudbu miloval a později se k ní znovu vrátil. Textař Pal Waaktaar byl něco jako kosmické médium, byl nadmíru citlivý na přijímání poselství shůry, bylo tedy pro něj snadné provést to, co se podařilo Nealu Walschovi v knize Hovory s Bohem, anebo třeba Barbaře Marciniakové v knize Poslové úsvitu.
A tak vznikla skladba Thought That It Was You. Byl to vzkaz. Vzkaz umírající milující a milované dívky, který jsem měl zachytit. A nejen to. "Najednou" se Pal Waaktaar, Morten Harket a Mike Furuholmen octli v Chrástu u Plzně, odkud jsme před osmi lety vyplouvali na Berounku. Tři Norové, kteří mohli videoklip natáčet klidně v USA, kde dlouhá léta žili, byli najednou na onom klíčovém místě. Přímo tam. Prostředí pískového lomu se v tu chvíli propojilo s bodem vyplutí a rovněž s vodáckou výpravou Lužnice 86. Byl to most, který se vyklenul mezi norským triem, mezi Evou, mezi anděly a mezi mnou.
Byl to opravdový mohutný energetický most.
V roce 1986 při malování triček a při psaní kroniky z vodácké výpravy se v mém okolí, kde jsem se tehdy pohyboval, tvořilo velmi silně nabité pozitivní energetické pole. Opravdu silné, věřte mi. Hudba nás nabíjela a my jsme, mimo jiné, nabíjeli ji. Byl jsem součástí tohoto procesu, aktivně jsem se do něj zapojil, a v praxi zrealizoval jeden z duchovních zákonů: Co vyšleš, to se ti vrátí.
Co vyšleš, to se ti vrátí
Vysílal jsem v červenci roku 1986 i díky některým skladbám od A-HA neskutečnou hlubokou duchovní radost, lásku, empatii a o třináct let později mi ji Norové vraceli. Přijímali poselství a pomáhali Evě znovu mě nalézt. Byl jsem její skutečnou první láskou, jejím prvním mužem, o kterého doopravdy stála. Potřebovala oporu. Někoho, kdo se najednou zas objeví u jejích dveří ve Škroupově ulici, kdo zazvoní na zvonek, kdo vytáhne kroniku z vody, třebaže naivní a hloupou, kdo jí připomene Moodyho, anděly, nesmrtelný život, duchovní sílu, a možná i sílu k uzdravení. A možná i ten zázrak, který si chtěla vymodlit. Třeba se ten zázrak objeví. Přijde ten, kdo jí bude nablízku. Byla to naděje. "...můj nejhlubší hřích dobře znáš, tak mě teď vyplň jako vítr a ať ten zázrak začne!" Komunikace probíhala skrze srdeční čakru asi tak, jak to prožil Neal Walsch v Hovorech s Bohem v jeho bezradné situaci, kdy si zanadával a postěžoval a hle, někdo mu do srdce začal odpovídat).
A vzkaz se naplnil: Naplnil se bezezbytku:
To, cos viděl, že dělám, bylo opravdové! (od srdce)
Věděl jsem toho jen málo (jen střípky souvislostí) a přesto jsi mě ve svém štěstí dokázala nalézt - a tam jsem byl já, malý (skromný) kluk (tvoje harmonické dětství, o kterém píšeš a budeš psát i nadále.)
Mé stíny, to není nic nového (vždyť mě znáš), má duše je rozdělena na dvě. (symbol Blíženců a lásky k Tobě)
Lord ( Lord (Sir) je žertovné oslovení na vánoční pohlednici typické jen pro Evu), cítila jsem, že jsi to byl ty! (ten pravý).
Vánoční sníh, který se snáší, přináší ticho nám všem, amen, amen. (pohlednice byla zaslána 23.12.1991 a tehdy na vánoce padal sníh.)
Můj nejhlubší hřích dobře znáš, dohlédls tak hluboko do mého nitra, tak mě teď vyplň jako vítr a ať ten zázrak začne. (Prosím.)
Tam je ta řeka (Berounka), však víš, tam je to místo, kde jsme spolu byli. (řeka Berounka a nižborský most, kde se Eva rozhodla, že se mnou bude trávit o samotě celý víkend.)
A tam jsem rozprášil náš popel. (Byl to popel vzpomínek, marných nadějí, čekání, touhy a nakonec pak i pomyslně popel z kladenského krematoria.)
Musel jsem vejít do jeskyně (sluje, komory) a byl mezi těmi věcmi, co je třeba uchovat (byly tam v té komoře - jeskyni ještě další krásné pohlednice co patří do mého webu vzpomínek)
a tam jsem se dotknul hrobu (pohlednice od Evy, která se blíží smrti, a v době nalezení pohlednice je již po smrti - dotknul jsem se hrobu.)
Někdy jsem se cítil tak jistý, když jsem otevíral dveře do tvého nitra, že tam nikdo jiný předtím nebyl.(byl jsem tvá opravdová první láska)
Můj nejhlubší hřích dobře znáš. Dohlédls tam hluboko dovnitř. Ale leť, leť, uleť výš od toho, jenom se dívej do mých očí. (pracuj na sobě, uleť od toho blázince co je tady - uleť, leť výš, abychom se zas mohli spolu milovat.)
And the secrets that you say... A tajemství, která jsi vyslovil... (byla to tajemství, která si prozatím ponechám jen pro sebe, byla to tajemství, která do tohoto webu nepatří, a která jsem před Evou vyslovil. Ta jí mimochodem pak pomohla v růstu k sobě samé. Pomohla jí postoupit o stupeň výš.)
Dívat se do tvých očí už jsem nestihl. A tvou fotku jsem k dispozici neměl, potřeboval jsem pak nějakou nalézt. A nalezl. V roce 08 (tedy jak se píše zkratkou rok 2008). Až jsem žasnul. Byla to tvář přes celý monitor, ty oči, ten výraz, ta podoba. Bylo to neuvěřitelné. Bylo to rázem, jako bych se díval do očí tvých, a tím pádem komunikoval přímo s tebou, což se také stalo.
Muselo však uplynout dalších deset let, z Opavy jsem se v roce 2016 odstěhoval na Kladensko a chystal se, že Evu navštívím, s kyticí kopretin, které měla tak ráda. Napadlo mě v té době vyhledat její spolužáky a nalézt na Evu e-mailový kontakt, oslovil jsem její spolužačku (tehdy na spoluzaci.cz to ještě bylo možné, dnes už ten server neexistuje), ozvala se mi Dita Losová Doubnerová. Zde je text jejího mailu:
Ach jo, tušila jsem to, už z vašeho prvního mejlu.
Je mi líto, že pro vás mám velice smutnou zprávu. Eva Steinerová podlehla v roce 2001 rakovině.
Jitka Brodecká (na vysvětlenou – s Evou se plavila na jedné lodi) nyní pracuje jako anesteziolog v nemocnici na Kladně a je amatérský herec v divadelním souboru Kladina.
Já jsem hrozná citlivka, taky mám teď slzy v očích a to jsem Evu moc dobře neznala. Chodila na základku do béčka, pak jsem se s ní opět potkala až na vysoké. Paradoxně na Evu vzpomínám poměrně často. Eva prý s nemocí bojovala dlouho, snad už od 16 let. Stejně jako já, málokdo to vůbec tušil. Nejsem věřící, v církevním slova smyslu, ale věřím, že je něco mocnějšího než my, co neumím a ani nechci pojmenovávat. V podobných situacích si říkám: mělo to tak být, protože všechno má nějaký vyšší smysl. I když někdy je to hodně těžké se s tím smířit, přijmout a jít dál. Přesně jak píšete, jinak to přestává mít smysl.
Děkuji za fotku, vůbec bych od Evy nečekala, že by byla schopná jet na vodu, pro mě to byla taková křehká nepřístupná princezna!
Hodně sil, život je i tak krásný, většinou ;-).
Dita Losová Doubnerová
V době, kdy jsem pracoval jako PC technik a prodejce výpočetní techniky v Opavě v letech 2006 - 2010, do naší firmy zavítala příjemná paní, měla syna a dceru ve školních letech a postiženého manžela. Byla to zvláštní, ale pro mě nejmilejší rodina z města, kde jsem působil, častokrát jsem docházel opravovat závady na počítači ze své vlastní vůle přímo k nim domů - dobrovolně. Cítil jsem se tam moc dobře a tak jsem kolikrát ani nehodlal inkasovat přiměřenou odměnu. Bylo by mi to trapné. Darovali nám k vánocům dřevěný konferenční stolek a od dětí jsem byl zásoben různými pamlsky. Bydleli v sousedství kina Mír - zajímavá symbolika.
Ovšem naše první setkání u nich doma bylo perfektně zinscenované, abych pochopil ten správný náboj (podotýkám, že o Evině smrti jsem v té době vůbec nevěděl). Proběhlo to tak, že mě kolega vyslal k nim domů, a prozradil mi jen číslo domu, přičemž jsem jména těchto lidí vůbec neznal (dům byl totiž hned téměř vedle toho našeho, kde jsme bydleli v pronájmu, tak jsem to snadno našel).
Úplně jsem zkoprněl – na zvonku Eva Steinerová (později jsem si ověřil, že v Opavě bydlí pouze dvě ženy tohoto jména, ta druhá byla paní v důchodovém věku z opačného konce města).
Setkání s paní Evou Steinerovou bylo mimochodem podnětem k tomu, abych vůbec začal psát tento web, a rok 1991 věnoval mé velké lásce z Chrástu u Plzně Evě Steinerové.
Za každou chvilku v její přítomnosti jsem dodnes vděčný a byl bych vděčný i nadále. A ve svém nitru slyším jen hlas, který říká: "Miláčku, budeš mít příležitost. I já jsem byla vděčná za ty krásné chvíle, ale věř mi, že tím tento příběh nekončí. Tvá víra musí být pevná, jako skála, pevnější, než ten diamant mezi uhlíky, o kterém píšeš, a všechno dobře dopadne. Uvidíš. Budeme se zas spolu milovat, ostatně, už se milujeme. Cítíš mou lásku, vnímáš ji na každém kroku, provází tvůj život a je s tebou. Je tvým strážným andělem." Jsem tvým strážným andělem již dlouhá léta, vlastně od doby, co jsem odtud odešla. Mám tu k dispozici celý tvůj život, ten celý tvůj rozvinutý koberec, jak o něm píšeš v kronice z Berounky, a tys mi dovolil se po něm projít. Miluji tě z celého srdce a umožním ti, abychom své koberce spojili v jeden.“
Eva mě jednou v telepatické komunikaci nasměrovala na TV inscenaci z roku 1981, jmenuje se O vánocích už nechci slyšet ani slovo. Podívejte, se prosím, na sedmiminutový závěr filmu. Náhoda?
Eva mě dále upozornila, ať si stáhnu seriál Zkoušky z dospělosti - vystupují tam v hlavních rolích herci Antonín Navrátil a Jindra Bartošová. Ty jejich herecké výkony přibližně odpovídají povahovým vlastnostem, které vyzařovaly i z nás dvou - tedy z Evy a z mého já. Jindra Bartošová se navíc narodila 26. května, tedy o den dříve, než Eva (samozřejmě v jiném roce). Jak vystupuje ve filmu Jindra, tak se přibližně chovala i Eva, ať máte představu o jejím vnitřním nastavení. Je to krásný seriál, doporučuji zhlédnout, v některých situacích nabíjí energií.
Eva se narodila 27. 5. 1974. Její životní číslo bylo 8. (součet všech číslic na číslici.) Věděla, že se numerologií zabývám, a že je pro mě do jisté míry klíčová. Skladba Thought that it was you je na albu Minor Earth major sky (Malá Země, velký Vesmír) jako - osmá - 08.
Náš životní příběh tak pokračuje dál. Stejně, jako je nesmrtelný celý duchovní svět.
Následující snímek vám přiblíží, jak Eva vypadá v současné době. Přijímal jsem její podobu svým vnitřním zrakem a současně ji nezávisle na mně, přijímala i kamarádka Barbara Klementová. Tři fotky vlevo jsou dvě dívky - podoba Evy, jakou jsem vnímal já. A poslední dívka vpravo je přijatá podoba od Barbary Klementové. Můžete je porovnat mezi sebou. Současná Evina podoba by se měla shodovat s těmito modelkami zhruba na 90 procent (barva vlasů, tvar obličeje - výrazné lícní kosti, postavení nosu, úst, očí, zkrátka přibližná anatomie obličeje. Postava se rovněž přibližně shoduje, je štíhlá, s klenutými boky, prsy spíše menší velikosti, ale jinak celkově souměrná, bez pih a mateřských znamének a dalších nepřirozených deformací. (Znáte seriál O poklad Anežky České s Markem Ebenem, který běžel v TV v 90. letech? Od roku 1998 byla jeho asistentkou Klára Doležalová, na tomto videu si jí můžete přiblížit, abyste měli přibližnou představu o současné Evině podobě.) A další "náhoda" je to, že Klára Doležalová s Markem Ebenem natáčeli tento díl seriálu v Telči, v roce 2002, kdy jsme tudy zrovna projížděli s Petrou Kapkovou na kolech. Zastihla nás ve městě bouřka a postavili jsme si stan na břehu rybníka Roštejn, kde jsme přenocovali.
Když jsem se s Evou telepaticky bavil, ptal jsem se jí, proč si nevytvořila tělesnou schránku podobnou té pozemské (např. blond vlasy). Obdržel jsem odpověď, že poté, co rozebírala svůj minulý život, do jehož běhu jsem výrazně zasáhl, a kdy pak sledovala můj vývoj v dalších letech, byla rozhodnutá, že se mi bude věnovat celým svým srdcem, že mi bude pomáhat v mém poslání. Měla k dispozici celou mou životní pásku, znala moje pocity do nejjemnějšího detailu, moje skrytá přání, moje touhy, věděla, co mě zajímá, co mě baví, a také co mě vzrušuje. Poznala to z mých reakcí jak na duchovní bázi (když jsem se setkal s lidmi podobného smýšlení), ale také do hry vstupovala fyzická rovina - ženské tělo. Řekl jsem jí - Evo, mně by nevadilo, kdybys byla zrzka, miloval bych tě i tak, a na to jsem zaslechl odpověď: Miláčku, já to dobře vím, ale v našich světech, kam se vrátíš, je to tak, že smyslem života je neustálé zvyšování vlastního sebevědomí, vibrací, a to úzce souvisí jak s duchovními vlastnostmi, tak i s jejich produkty, tedy s podobou fyzického světa, v němž žijeme. Znamená to, že se snažíme být všichni nejen milí a láskyplní, ale také fyzicky přitažliví - čím více, tím lépe, tím více rozkoše - rozkoš se pak neustále navyšuje dokonalou harmonií duchovnosti a krásy. A z tvého života jsem si promítla tvoje vnitřní touhy a dobře vím, jaké typy žen tě vzrušují (tedy v tomto případě ženské tělo). Vím, jak moc miluješ symetrii, harmonii a výrazné rysy, vím, jak moc tě vzrušují určité typy ženského těla. Proto jsem si vybrala tuto podobu, vyhovuje jak mně samotné, tak zároveň vím, že se bude líbit i tobě. Záleží mi na tom, chci se ti prostě líbit, je to přirozená touha být pro milovanou bytost co nejpřitažlivější, rozumíš? A tak trochu jsem si tě vyzkoušela i několikrát v době, kdys nevěděl, že už mám jinou podobu, a kdy jsem na základě tvých reakcí na pohled na určité typy fyzických ženských těl vnímala, jak na ně reaguješ. Ostatně i tvoje reakce na tyto modelky to prozradila. Jsem šťastná, že se ti líbím, a že ti budu moci oplácet tvou lásku vším, co ti mohu nabídnout, i svým fyzickým tělem.
A nyní je čas na to, sdílet s vámi současné situace, které již na vědomé bázi probíhají v telepatické komunikaci s mou milovanou bytostí, s mou životní láskou.
Jsou to situace, které již konkrétně prolínají náš svět s tím nebeským, kam se vracíme, kam patříme, a kam bychom měli i v našich fyzických tělech vyvibrovat poté, co tu uzavřeme své poslání lásky a moudrosti:
Popsal jsem to na svém webu vzpomínek takto:
Že neexistuje jen tato jediná planeta, kde je život, již není žádným tajemstvím. Ve věku "Vodnáře" už si mnozí z nás uvědomují skrytou pravdu, která byla lidem po staletí pečlivě maskována, a nyní je čas k probuzení. V roce 1991 jsem poznal "ženu svého života" a i přesto, že nás "osud" zavál daleko od sebe, nakonec se ten bezpečný přístav stal pro mou kymácející se loď v rozbouřeném moři tím, po čem jsem vždy toužil. A vůbec nezáleží na tom, že jsme "prozatím a dočasně" od sebe vzdáleni desítky světelných let, vesmírem lze cestovat a překonávat vzdálenosti velice rychle, bez ohledu na fyzikální omezení, to věděl již Albert Einstein a snažil se nám to všem srozumitelně sdělit.
Na následujícím příkladu mého života bych vám rád objasnil některé situace, abyste svůj vnitřní hlas nezatracovali, nepokládali jej za halucinace, neboť skutečně existuje, a chce-li vám něco sdělit, je to míněno s upřímnou touhou a láskou. Láska je ostatně jediná síla ve vesmíru, kterou nelze ničím zničit, a jsem rád, že to vím, že vám to mohu říci, a že už teď tuto informaci máte v podvědomí, a bude vám URČITĚ někdy nápomocná.
Mé poděkování patří Evě Steinerové, je to výjimečná bytost. Děkuji jí z celého srdce, že mě miluje, že se mi věnuje, že mi obětuje svůj čas, že se snaží mi pomáhat s kdejakou blbostí, že mě uklidňuje, když jsem rozrušený, že mi dodává kuráž, když jsem zbabělý, že mi pomáhá orientovat se v něčem, když jsem dezorientovaný, a že mi pomáhá vrátit se tam, odkud jsem přišel. Eva se nejvíc ze všeho těší na okamžik našeho setkání, zvláště pak na chvíli, kdy spatří moje já v mém současném těle. Tento okamžik považujeme oba dva za určitý zázrak, za něco nepopsatelného, co jen stěží můžete emocionálně vyjádřit slovy. Je to asi jako, kdyby se na prahu rodného domu náhle objevil před svou ženou po desítkách let propastného odloučení voják, co se vrací z válečné linie, kde se doopravdy střílelo, kde to bylo nebezpečné, a hlavně, že už je po všem, konec války, konec odloučení, jsme zas doma, v láskyplném objetí.
Takhle (na následujícím videu) to probíhá s námi dnes - Eva miluje rébusy a každou chvíli mi nějaký přichystá. Já je luštím a jí to naplňuje obrovským štěstím. Několik rébusů se dočtete v dolní části tohoto vyprávění... tahle skladba má fantastický text
Těch "náhod" v mém životě v době od roku 2002 (od Evina odchodu) až do současnosti (2021) bylo až příliš. O to zajímavější to bylo díky faktu, že jsem o Evině smrti neměl ani zdání. Domníval jsem se (až do roku 2017), že pravděpodobně žije se svými rodiči, nebo se svým manželem, a má nejméně tři nebo pět dětí.
Byla to jedna z nejkrásnějších dívek v kladenském okrese, a to nejen fyzickým vzhledem, nýbrž především svým otevřeným srdcem a postojem vůči pravdě a moudrosti. Nebyla to "obyčejná" holka, co se na vás přilepí kvůli malicherným nesmyslům, jako je svalový fond, tvář manekýna, tučné konto, moderní oděv, sportovní vůz a skvostná nemovitost.
Eva vnímala již tehdy, v roce 1991, svým srdcem a bylo to z jejího nitra cítit, resp. cítil to každý, kdo je rovněž otevřený, kdo vnímá skutečné hodnoty, a kdo se nenechá zmítat prázdnými vášněmi. Svůj postoj dala výrazně najevo vůči některým svým spolužákům, viď Roberte, snadno odhalila, kdo se nechá zlákat vidinou bohatství a zaprodá svou duši falešnému systému.
Již na vodácké výpravě jsme byli k sobě přitahováni jako magnet - to nastane vždy, když se na obzoru objeví duše, co rezonuje s tou vaší, na shodné frekvenci vědomí. Přitažlivost není dána ani tak fyzickým vzhledem, jako vnitřní nespoutanou krásou a takové bytosti se k sobě chtějí přiblížit, být si na dosah, a ještě blíž, a ještě blíž. Chtějí to udělat hned teď!
My to téměř udělali. Bylo to poslední den, kdy jsem navrhl, že spolu strávíme ještě dva volné víkendové dny, ale vzhledem k mému manželskému závazku (o němž Eva nevěděla), jsem to včas zbrzdil. A co se stane, jestliže ti dva po sobě touží, chtějí být blízko sebe, opravdu na dosah, a přesto se musí oddělit? Dříve nebo později přijde chvíle, kdy k tomu stejně dojde. Taková přitažlivost je mocná a silnější, než gravitace. Dvě duchovní bytosti touží splynout v jednu, stát se znovu jedním celkem, ačkoli každá vnímá vše sama za sebe, a přesto je součástí i té druhé. Je to nepopsatelně krásný zážitek, ten nejkrásnější, jaký vůbec existuje.
Setkání s Evou mi bylo inspirací a hnacím motorem při psaní kroniky z vodácké výpravy. Byl to svým způsobem na tehdejší dobu a mé vyjadřovací schopnosti a dosavadní zkušenosti soubor pocitů a vjemů, co převážil nad strohým vyjádřením popisu událostí, s nimiž se můžete setkat v učebnicích dějepisu. Nešlo vůbec o to, kdo se na jakém jezu "udělal", nýbrž o energii té doby, o svobodný nespoutaný život, o touhu poznat sama sebe skrze druhé.
Evina moudrost mi ovšem vyrazila dech, bylo jí sedmnáct a vnímal jsem, cítil jsem, že si v životě prošla něčím, co jí poznamenalo vědomím, jako kdyby uběhla maratónskou trať. Nebyl jsem daleko od pravdy, ona na té trati opravdu byla, musela běžet, neměla na vybranou. Měla za sebou zřejmě již první zkušenosti s drastickou léčbou leukémie, ovšem o její nemoci nevěděl nikdo. Neprozradila to ani mně, a měla k tomu několik příležitostí.
Setkali jsme se spolu celkem třikrát, poprvé na Berounce, podruhé jsem jí přivezl kroniku k přečtení a potřetí jsem si ji vyzvedl. Třetí setkání bylo nejkrásnější, bylo to u nich doma, navečer, seděli jsme v kuchyni s její maminkou u jídelního stolu a nakousli společné téma mimozemských civilizací a posmrtného života.
Zatímco Eva si mě v srdci uchovala a koncem téhož roku mi odeslala vánoční pohlednici, já se věnoval svým „manželským“ povinnostem a mé dosud nejsilnější milostné prožitky jsem odložil ad acta, zkrátka jsem je zasunul kamsi do podvědomí.
Ačkoli jsem se domníval, že tím to všechno skončilo, bylo to přesně naopak. Tím se roztočil vesmírný kolotoč událostí. V roce 1999 se objevilo norské trio A-HA v Chrástu u Plzně a Pal Waaktar vytvořil skladbu určenou pro mě, abych jí včas zachytil, dekódoval, rozpomenul se na rok 1991, na naše osudové setkání, a obnovil opětovné láskyplné propojení dvou milujících se, shodně rezonujících duší. Skladbu jsem skutečně dekódoval, sice až po 15 letech, ale povedlo se. Zarážející na tom je fakt, že tři Norové, kteří žili celý svůj život ve Spojených státech, se najednou, zčistajasna objevili v České republice natáčet album s vesmírným názvem Minor Earth, Major Sky, s kabinou letadla Boeing B 737 - 500 (údržba tohoto typu letadla se provádí v hangáru F, kde jsem v té době pracoval) na titulní stránce. Ale oni nenatáčeli ten úvodní klip alba "někde v Česku" - oni byli přímo v Chrástu u Plzně, kde jsme se s Evou začali před osmi lety seznamovat, abychom rozjeli svou pozemskou pouť. Skladba byla na jejich albu osmá, osmička je i Evino životní číslo. V textu skladby Thought That Ist Was You je dokonalý vzkaz, který nemůže vůbec nikdo pochopit, pouze ten, komu je určena, v tom je celý ten vtip - je to slovosled zdánlivě nesmyslných událostí, na sebe nenavazujících a vytržených z kontextu.
Po Evině smrti (zemřela 28.12.2001) se na scéně v roce 2004 objevila Aziza, dívka, která mi poskytla zázemí v Tlučné u Plzně a potřebný klid se vyrovnat se situací v ČSA, kde pan Tvrdík rozjel svou destruktivní šaškárnu. Přesto jsem stále někoho hledal, pořád ke mně někdo uvnitř v srdci promlouval. Věděl jsem, že tu hledám nějakou brunetku s modrýma očima, uvnitř jsem stále cítil, že mě někdo takový k sobě přitahuje a volá.
Eva mě k sobě přitahovala v podobě brunetky, kterou získala po svém opuštění stávajícího pozemského těla, já ovšem o této skutečnosti neměl tušení a obracel jsem pozornost na tmavovlasé pozemšťanky v domnění, že mi některá z nich má co říci.
Poznal jsem díky své touze dvě takové, Ivu M. a Janču Kadlecovou, obě jsou to "staré duše", velmi zkušené a vědomé a setkání s nimi mě obohatilo mnoha krásnými prožitky. Opravdu krásnými, i když mezi námi nedošlo k žádnému sexu. Iva M. mi sama od sebe přinesla filmy "Mluv s ní" a "Dragonfly" s Kevinem Costnerem. Oba filmy se zabývají přesně tím tématem, abych pochopil, že ke mně někdo ze "záhrobí" promlouvá. Stalo se mi totiž o pár let později něco podobného, co se přihodilo ve filmu Kevinu Costnerovi. Byl jsem náhle ve stejné situaci, jeho volala zesnulá žena a mě volala "zesnulá" Eva.
Doporučuji si ten film pustit, byl natočen přesně v době, kdy Eva odtud právě odešla, v roce 2002.
Když jsem se znovu nastěhoval po příjezdu z Opavy do domu, kde jsem vyrůstal, a záhy se dozvěděl o Evině úmrtí, a začal se s ní telepaticky spojovat, požádal jsem ji, aby mi sdělila datum, kdy zemřela, a datum (v pozemském prostoročasu), kdy si znovu vytvořila nové hmotné tělo. Dostal jsem na to zajímavou odpověď: Opuštění stávajícího těla nastalo tři dny před Silvestrem a přibližně pět dnů pozemského času trvalo, než si Eva vyhodnotila své prožitky a rozhodla se o dalším postupu své inkarnace. V té době se moje mamka již hodně kamarádila s ženou, která ji navštěvovala u nás doma, aby prováděla pedikúru. Je velmi duchovně na výši a tak jsme si kolikrát všichni hezky popovídali. Od Evy jsem získal impuls zeptat se jí, kdy se narodila, a obdržel jsem odpověď - 3. ledna 1972. To byla zároveň Evina odpověď na mou otázku, Eva si vytvořila nové tělo třetího ledna, v roce (pozemského času) 2002.
A zhruba půl roku poté, co jsem tohle věděl, mě napadlo dát vedle sebe numerické mřížky dívek, o kterých je tu řeč, tedy Iva M ze Zlína a sestry Kadlecovy z Českých Budějovic. Myslím, že k tomu není co dodat.
Janča a Radka Kadlecovy. Dvě sestry. Milovaly se navzájem, pečovaly o sebe, sdílely spolu dokonce společný podkrovní pokoj. Vztah dvou sester byl až netypicky harmonický a z numerologického rozboru je velmi dobře patrné, že Jana a Radka byly spřízněné duše.
Začátkem roku 2005 došlo v ČSA k bouřlivému nárůstu působení negativních sil v čele s panem Tvrdíkem, a potřeboval jsem včas "opustit potápějící se loď" a zakotvit někde, v bezpečnějším přístavu. Podařilo se mi to díky přátelství pozitivně naladěných bytostí a později jsem vysílal do vesmíru prosbu, aby mi někdo pomohl a poskytl mi informace ohledně stravy. Prosby jsou vždy vyslyšeny, cokoli vysíláte, se vám vrací. Odcestoval jsem do Opavy a získal potřebné informace o stravě v takovém rozsahu, jaký by mi mohl mnohý z vás v dobrém slova smyslu závidět. Měl jsem možnost proniknout do hlubin Tradiční čínské medicíny, veganství, makrobiotiky, účinků šťáv (Norman Walker), raw stravy, až se mi podařilo provést to, na čem jsem potřeboval zapracovat.
Víte, že každý máme minimálně jednoho anděla strážného, který s námi komunikuje, pomáhá a radí? V té době to byla Eva Steinerová, ona si můj život promítla do nejmenších podrobností a začala mi pomáhat. (Několikrát jsem od ní uslyšel informaci, že kdyby si byla tehdy vědomá, jaký ve skutečnosti jsem, a proč jsem její lásku odmítl, že by neváhala mě vyhledat a pokusila by se o navázání opětovného vztahu i s vědomím, že jsem muž se závazkem.)
Poprvé mi Eva pomohla, když oslovila dívku, co mi pomáhala se stravou, podruhé, když bylo třeba změnit pronájem a šlo o ubytování v centru Opavy. Měl jsem to do nového zaměstnání pět minut pěšky, práce se mi stala koníčkem, věnoval jsem se stravě a postupoval v práci na sobě. Třetí silný impuls z její strany byla paní Eva Steinerová, která si ve firmě, kde jsem pracoval, nechala sestavit počítač. Neznal jsem její jméno (to věděl jen můj šéf), já se jen staral o technické záležitosti, přesto jsem byl několikrát vyslán k nim domů, abych se postaral o reinstalaci systému. Bylo to nádherně sehrané, neboť jsem musel dojít až ke kinu Mír a zazvonit na zvonek se jménem Eva Steinerová. (Později jsem dle výtahu z matriky zjistil, že v Opavě jsou pouze dvě ženy s tímto jménem, ta druhá je paní v důchodovém věku). S paní Evou Steinerovou jsem se seznámil blíže, její syn mi nosil různé pamlsky, bylo to vždy milé setkání, chodil jsem k nim domů rád, vždy jsem si tam odpočinul a cítil se tam příjemně. V tu chvíli se vytvořil jakýsi energetický most a vnímal jsem něco velmi příjemného a milého.
Na počátku roku 2018 jsem měl silnou touhu zhlédnout několikrát za sebou film Láska přes Internet z roku 1998. Když jsem jej měl vidět potřetí, zaznamenal jsem ve svém nitru hlas, který mě upozornil na nějaké souvislosti, co přijdou vzápětí. Do celého procesu se totiž (podvědomě) zapojila i Bára Klementová z Opavy. 28. února 2018 mi SAMA OD SEBE bez mého popudu odeslala zhruba v poledne tři e-maily, v nichž se objevily odkazy na fotky určené na plochu PC. Hned ten první obrázek mě zaujal, byla to spící liška a dole v pravém rohu nápis Dream wallpaper.com. Asi za hodinu jsem obdržel další dva, tentokrát reklamní maily - první měl odesílatele "FOX" a druhý "Katie Fox". Těchto pět e-mailů v jediný den, v hodinovém rozmezí mi mělo něco sdělit. Bylo to napínavé a zároveň vzrušující, slyšel jsem Evin zřetelný hlas, který ke mně promlouval, komunikovali jsme spolu telepaticky a já začal tentokrát velmi pozorně film sledovat znovu.
Byl jsem vzrušením téměř bez sebe, jak jednotlivé souvislosti do sebe zapadly jak kostičky puzzle. FOX - to bylo jméno hlavního hrdiny Toma Hankse. Katie Fox bylo jméno jeho vyvolené, která (na konci filmu) převzala jeho příjmení - Katie Fox. A ta spící liška na pařezu s textem "Dream" mělo být další vodítko. Na začátku filmu se rozezní podmanivá skladba, tehdy mě napadlo, že je to hitovka od Sinead O Connor a tak jsem se snažil ji mezi jejími skladbami dohledat. Mezi nimi však nebyla, zbývalo tedy stáhnout si soundtrack z tohoto filmu a záhy vyšlo najevo, že jde o skupinu Cranberries a její nejznámější titul s názvem Dreams!!!
Evin hlas zaplesal a vnímal jsem, jak jí vyhrkly slzy do očí, asi jako mně - "jsi skoro u cíle, co jsem ti chtěla říct, tak si přelož slova té písně, to je ode mě pro tebe!"
All my life, is changing every day, in every possible way.
Celý můj život, se každým dnem mění, v každém aspektu.
And oh, my dreams, it's never quite as it seems, Never quite as it seems.
A moje sny, ty nikdy nejsou přesně takové, jak se zdá, Nikdy přesně takové, jak se zdá.
I know I've felt like this before, but now I'm feeling it even more, Because it came from you. And then I open up and see the person falling here is me, A different way to be.
Vím, že už jsem se takhle cítila dřív, ale teď to cítím mnohem silněji, protože to přišlo od tebe. A tak odhazuji zábrany a vidím, že já jsem ta, co do toho spadla, Je to tak jiné.
Ah, la da ah... La...Ah, la da ah... La...I want more impossible to ignore, Impossible to ignore. And they'll come true, impossible not to do, Impossible not to do.
Chci víc, nejde to přehlížet, Nejde to přehlížet. A ony se uskuteční, nelze jinak, Nemůže to být jinak.
And now I tell you openly, you have my heart so don't hurt me. You're what I couldn't find. A totally amazing mind, so understanding and so kind; You're everything to me.
A teď ti narovinu říkám, že máš moje srdce, tak mi neubliž. Jsi to, co jsem nemohla najít. Naprosto úžasný, tak chápavý a tak laskavý; jsi pro mě vším.
All my life, Is changing every day, In every possible way.
Celý můj život, se každým dnem mění, v každém aspektu.
And oh, my dreams, It's never quite as it seems, 'Cause you're a dream to me, Dream to me.
A moje sny, ty nikdy nejsou přesně takové, jak se zdá, protože ty jsi můj vysněný. Můj vysněný.
Vnímám, že bychom si také měli objasnit pojem žárlivost. Eva Steinerová totiž není mým majetkem, je to svobodná bytost, jako každý z vás. Jestliže s ní chci žít, znamená to touhu po čistém sdílení. Každý žijeme svůj vlastní, osobitý, nespoutaný, jedinečný a neopakovatelný život a tím obohacujeme jeden druhého. Neznamená to, že si Evu přivlastním jako auto nebo židli. Můžeme žít spolu v jedné domácnosti, můžeme zároveň každý mít jiné zájmy, můžeme se stýkat s přáteli, a přesto to neznamená, že bychom se my dva neměli rádi a nemohli spolu žít v jednom obývacím pokoji, vařit spolu jídlo, těšit se na sebe a přítomnost toho druhého, popíjet spolu čaj a každý den se k sobě tulit v posteli, dotýkat se, objímat, líbat, mazlit, a třeba si i navzájem hladit a laskat chodidla :).
Milujeme se i tak. Láska totiž nezná hranice a žárlivost s ní nemá nic společného. Je doslova hloupost žárlit na svého psa, jestliže mu dopřeji více pozornosti, než by si má partnerka představovala. (Pochopitelně je žádoucí lásku vysílat i pro ni, aby se necítila odstrčená - milovat vyváženou formou). Žárlit lze totiž na cokoli, dokonce i na koníčky a zájmy, na něčí životní styl, na to, když můj partner objímá strom a miluje se s ním (vyměňuje si s ním svou energii), na lásku ke zvířatům, k přírodě atd. Žárlivost je totiž nedostatek sebelásky, sebeúcty a úcty k druhému, k jeho svobodné vůli, k jeho jedinečnému projevu. Žárlivost vede spolu s dalšími negativními vlastnostmi, jako je závist, nadřazenost a submisivita k otroctví a nesvobodě, ke konfliktům, k válkám, krveprolití a podobným projevům násilí. Rozhlédněte se kolem sebe, jak dnešní svět vypadá, jak se k sobě lidé chovají doma, na pracovišti, v obchodě, na ulici, a zkuste se nad tím zamyslet. Podoba světa je totiž taková, jací jsou lidé.
A teď ještě pár perliček ze současnosti:
Anna Zelenková (dcera mé bývalé ženy s jejím současným mužem Ivanem Zelenkou) přinesla dva pohledy, které její sestra Eliška Zelenková koupila "jen tak". Jsou to pohlednice bez známky, neodeslané, byly doneseny v obálce. Takhle to tu leželo na stolku v chodbě: Co mají společného tyto dvě pohlednice s pohlednicí od Evy? Několik dnů před tím, než se tu pohlednice objevily, mě zajímalo, čím Eva trpěla. Domníval jsem se, že šlo o leukémii (rakovinu krve) a potřeboval jsem nějakou informaci, která by mi toto potvrdila. Pohlednice Ljubljany (hlavní město Slovinska), v překladu znamená Mliáček. Milovaná žena. Pohlednice hradu a jezera v Julských Alpách (Dolomity) s názvem Bled. Bled je v překladu KREV. Julské alpy mají vysoký obsah vápence, který je hlavním stavebním prvkem většiny jeskyní. V jeskyni (v naší komoře, přezdívané jeskyně) byl nalezen vánoční pohled od Evy. Oba pohledy leží na prosincovém čísle Lidického zpravodaje, jehož barva je rudá (krev) a shoduje se dokonce s barvou lodi, na které se Eva plavila. (tuto fotku si stáhněte a zvětšete, aby se dal lépe na ní přečíst text)
Mému tátovi, jehož jsem měl a mám tolik rád, a který odtud odešel v roce 2015, a současně i Evě Steinerové vděčím také za svůj nynější pozemský (dočasný) příbytek. Když jsem si kupoval byt v horské lokalitě, která mě oslovuje, věděl jsem přesně, že "TO JE TEN PRAVÝ". Oba dva již byli "po smrti", přesto mi dokázali pomoci tam "ze záhrobí". Ono to ve skutečnosti není záhrobí, jsou to nádherné světy, jimž se zdaleka nemůže vyrovnat tato bláznivá planeta, plná násilí, zloby, závisti, záště, a kde láska postupně začíná mezi lidmi ztrácet svůj pravý význam. Pokud jste alespoň trochu duchovně "zralí", jistě dokážete následující řádky plně chápat. Ostatně, asi byste tento web vůbec nezačali číst, kdyby vás neoslovil, a zdál se vám "přitažený za vlasy", poněkud vzdálený běžnému materialistickému chápání současné pozemské "reality".
Koncem roku 2018 jsem vysílal prosbu - potřebuji byt v Jeseníkách, blízko Opavy, nejlépe Rýmařovsko, kde mají Klementovi chalupu. Za rozumnou cenu, nezatížený hypotékou a jinými problémy.
Jednou ráno se probudím, někdy kolem sedmé hodiny, a hned jsem měl silný impuls zapnout PC a podívat se na Sreality do novinek - sedím u toho, načetla se stránka s inzercí, kterou jsem otevřel naposledy předchozí den večer, a najednou tam skočil nový inzerát - byl jsem akorát u toho, když se tam objevil jako nový. Vůbec jsem neváhal ihned volat makléři, protože jsem si byl vědom, že dnes po bytech pasou překupníci, mají je na investici a vydělávají na utrpení druhých, kterým znemožňují mít vlastní bydlení. Byl jsem první zájemce (a makléř mi pak potvrdil, že za deset minut ho bombardovali překupníci, ale měli smůlu, byl to opravdu slušný chlap a dal mi přednost.)
Ta realitka se jmenovala Pro Radost a ten makléř je tak důsledný, že koupě bytu proběhla přes notáře s notářským zápisem v Uherském Hradišti - to je pojistka proti hackerům, kteří kdyby pronikli do katastru a domáhali se bytu odtud, nebo nějakými jinými čachry mě chtěli bytu zbavit, mám nejen smlouvu, ale smlouva je chráněna pod číslem a zápisem na notářství, tak jí stačí znovu vytisknout a nikdo nemá šanci mi ublížit.
A když se pak vyjevovaly další okolnosti, pochopil jsem, že v časoprostorovém kontinuu jsem si tenhle byt už objednal dávno, že už byl pro mě připravený delší dobu, tedy v době, kdy jsem vůbec neuvažoval nad tím mít vlastní byt, a kdy to v uvozovkách ještě nebylo aktuální. Byla to jedna z těch variant, které přicházely v úvahu (ve skutečnosti všechny varianty všeho, co je a existuje, již byly vymyšleny předem, všechny živé duše je znají a pouze si vybíráme, kterou prožijeme - to je ta hluboká božská mystika - nejhlubší tajemství Stvoření a celého multivesmíru (říkám schválně multivesmíru, neboť není jen jeden vesmír). To je ta mystika, kterou prokazují i docela nenápadná slova - když se někde dočtete, že nějaký vědec objevil nový druh plastu, že Edison vynalezl žárovku - máme to přímo před nosem - slova OBJEVIL a VYNALEZL - to přece jasně říkají - něco někde nalezl, tedy někde to muselo být, není přece možné objevit a nalézt něco, co nikde není!
Můj byt je umístěn na fantastickém místě s překrásným výhledem do horské krajiny, ale podstatné je něco jiného - ten sled souvislostí, jež právě mou osobu spojují s mým tátou a s Evou. Eva mě nepřestala milovat v podstatě nikdy, a čím déle jsme spolu v kontaktu (v současnosti telepatickém), tím větším plamenem naše láska plápolá.
Byt prodával makléř, který se narodil přesně v den narození mého táty - 6. listopadu.
Soused, který mě spolu se svou ženou první den po nastěhování přivítal natolik srdečně, že mi to vyrazilo dech, se jmenuje jako můj táta - František. Narodil se ve stejném roce, jako můj táta, tedy 1942. Jeho žena je Agnieszka (rodačka od Bardejova). V lázních Bardejov, v Prešově a na dalších místech východního Slovenska jsme s tátou prožili v roce 1983 nejkrásnější dovolenkový pobyt v mém životě.
Agnieszka je v českém ekvivalentu Anežka, tedy jméno blízké jménu Anna. Anna se jmenovala i moje babička - tátova máma.
Můj táta se narodil ve znamení Štíra, soused ve znamení Raka - oba vodní (citlivé) znamení. Agnieszka se narodila ve znamení Berana, moje babička Anna rovněž.
Od Agnieszky jsem se dozvěděl, aniž bych dal k těmto informacím nějaký popud, že mají v rodině malého Luboše. A právě Luboš Krejza byl můj největší kamarád z dětství, který byl naším sousedem v domě, kde můj táta s babičkou bydleli - v Buštěhradě. S Lubošem jsme byli nerozlučná dvojka, fakt jsme si rozuměli a hráli si jako dva bráchové, co se mají opravdu rádi.
Mí současní sousedé mají dvě dcery, obě ve znamení Panny. Luboš Krejza se také narodil ve znamení Panny, takže tu mám téměř takové podmínky, jako kdybych současné bydlení považoval za ekvivalentní životu v Buštěhradě.
Ale co mě doslova uzemnilo, byla událost, několik týdnů poté, co jsem se sem nastěhoval. Bylo to na počátku léta, krátce po setmění, šel jsem vyhodit odpadky do kontejneru před dům a vracel se zpátky, abych si odemkl schránku na dopisy a zkontroloval její obsah. Podotýkám, že jsem tu bydlel jen pár týdnů, nikoho jsem tu, kromě našich sousedů a sousedů pode mnou, neznal, a nikdo také neznal mě. Stál jsem těsně za vchodovými dveřmi, když dovnitř vstoupila žena, zhruba o půl hlavy vyšší, ale v obličeji to byla celá Eva - vypadala jako Eva v roce 1991, dokonce měla stejný sestřih vlasů, blondýnka, stejný úsměv a velmi podobné vystupování. Nebyl jsem schopný ze sebe vydat hlásku. Vůbec jsem nechápal, jak je tohle možné. Ale to není vše, ona mě ihned oslovila, začala mi tykat, do toho se nad námi na schodišti objevil soused (Franta) a my tři jsme se začali spolu bavit, jako kdybychom byli jedna rodina. Pochopil jsem z toho, že ona je dcerou našich sousedů (Františka a Agnieszky) a hovor se pak stočil na téma o její mamce, která nebyla doma a šla cvičit jógu.
Občas zaslechnu od mého domu cca 1 km vzdálené výstřely z malorážky - biatlonové střelnice a střelba ze vzduchovky byla mým, Lubošovým a tátovým největším koníčkem v době dospívání v r. 1985.
Město, kam jsem se nastěhoval, má přibližně stejný počet obyvatel, jako Buštěhrad, a jeho název rovněž začíná písmenem B. Číslo domu je přesně takové, jaké potřebuji ke svému dalšímu vývoji - je totiž trojnásobně zesíleno číslicí, která jako jediná mi schází v numerické mřížce, a jejíž vliv ve svém životě obvykle nacházím u svých partnerek (stejně jako jsem nalezl u Evy Steinerové). Název ulice souvisí s Vesmírem poměrně nápadně, resp. souvisí s básní jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů, jejíž verše zazněly v českém filmu z roku 1976. Má současná práce také má co do činění s prozaickou tvorbou, takže mi jméno ulice rozhodně není cizí.
A na závěr pořádná pecka - kdybyste se podívali do katastru nemovitostí na vlastníky tohoto bytového domu, zjistíte, že všichni jsou starousedlíky, a že jejich trvalý pobyt je vázán k tomuto místu. Až na jednoho. A teď se podržte - jeden vlastník bytu bydlí v obci Volduchy. Volduchy jsou vzdáleny jen cca 5 kilometrů od Chrástu u Plzně, kde jsem se 3. srpna 1991 na vodácké výpravě po Berounce seznámil s Evou Steinerovou, a kde se začal můj život vyvíjet jako dokonalá cesta k sobě, ve spirále, jejíž součástí se stala i Eva. Přitom Volduchy se nachází na druhém konci republiky, relativně ve zcela nesouvisející oblasti, na hony vzdálené, zhruba 400 kilometrů, od horského terénu v Jeseníkách. Kdo si je alespoň trochu vědom, že lidská duše je nesmrtelná, a že naše láska až za hrob stále trvá, ten to pochopí. Ostatním lidem, věřícím na zkázu osobnosti zánikem fyzického těla po "smrti" to asi stěží vysvětlím.
Eva moc dobře ví, jak mě fascinují bosá ženská chodidla, jejich fantastické křivky, harmonické proporce a narůžovělá barva. Říkala, že mám dorůžova zbarvenou i auru, s trochou zelené a modré, a že mi sluší sytá růžovo červená - a vnímám to podobně, protože tu mám doma jednu velmi starou mikinu, sepranou, která chytila růžový nádech, a cítím se v ní moc dobře. Reaguje na to i moje sousedka, z jejíchž reakcí jsem snadno vycítil, že žlutá mikina, kterou moc nemusím, mi prostě nesedne, zatímco ta růžová barva jí na mém těle připadá přirozená. Někde jsem se dočetl, že, kdo se intuitivně obléká podle barvy své aury (a třeba jí nevidí - já ji také zatím nedokážu vidět), že je pro ostatní přitažlivý. Ta moje růžová mikina je už roztrhaná, má i menší díry na ramenou a na rukávech, a když jsem tu maloval byt a měl jí na sobě, byl jsem ještě od barvy, ráno tu zvonila pošťačka s balíčkem - mladá dívka, vypadala jako princezna a když jsem seběhl v té mikině dolů po schodech (zaflákaný od barvy), dívala se na mě, jako kdybych byl její princ z pohádky - bylo to cítit z její energie i z jejího výrazu v obličeji.
Eva se mi v roce 2008 zjevila v této podobě v Opavě, tato modelka s krásnými chodidly mi nebyla přichystaná náhodou, bylo to opravdu moc dobře sehrané, abych si Evu vybavil, a abych se inspiroval psaním vyprávění z té doby, kdy jsme se viděli poprvé - tedy v roce 1991 na Berounce, kde měla na sobě nátělník s červenobílými proužky - přesně takovými, jaké jsou na této fotografii. A další zajímavost - když jsem se z Opavy vrátil do "rodného" domu na Kladensku, jedno z prvních nádobí, z něhož jsem jedl polévku, byla tato miska. Myslím, že to nepotřebuje další komentář...
Eva Steinerová mi neposílá pouze "zprávy z nebes" jako odpověď na můj popud, ona sama se také aktivně angažuje tak, aby mi připomněla události, které nás tu spojovaly. Komunikuje se mnou nejen telepaticky, ale také prostřednictvím e-mailu a dalších elektronických médií. Jak to celé funguje, lze stěží vysvětlit slovy, a bude to opět chápat spíše takový člověk, co má již alespoň základní povědomí o duchovních záležitostech, na určitém stupni VĚDOMÍ (SEBEVĚDOMÍ):
7. srpna 2020 přesně v 18:30 hodin jsem zjistil na webu, který pro kamaráda spravuji po datové (obsahové) stránce, že se někdo na tomto webu zaregistroval a přidal do databáze kemp ve Zbečně.
Kemp Zbečno - Masarykova vyhlídka v srdci CHKO Křivoklátsko
Součástí popisu kempu jsou také fotografie a mezi nimi jedna s kopretinami v popředí. Eva milovala (a miluje stále) kopretiny, jsou to její oblíbené květiny. Je to naše společné znamení, které jsem (fotku kopretin) umístil před sedmi lety na svůj web. A teď někdo vyfotil kemp přímo s kopretinami.
Shodou okolností právě 7. srpna 1991, přesně v 18:30 – vnímáte tu přesnou časovou shodu výročí tohoto dne? jsme zakotvili ve Zbečně v kempu a poté putovali přes most do Újezdu nad Zbečnem k Pokorným na chatu.
A zbečenský kemp přidal do databáze člověk jménem Roman Aleš Čížek. (můžete si to ověřit kliknutím na fotku, která je označena autorem). (Do databáze může přidávat kdokoli cokoli, je možné se tu na webu bezplatně zaregistrovat a poté, co administrátor - v tomto případě já - schválím přidanou památku či jiný objekt - tedy pokud tam nejsou nějaké nesmysly a vulgarismy - je to tam veřejně k dispozici.)
Přibližně týden před tím - tedy v době, kdy ještě žádný zbečenský kemp přidán nebyl, mi na ptačí krmítko na balkoně začali létat ptáci, které jsem dosud nikdy neviděl, a jeden z nich vždy přilétl přímo na zábradlí proti mně, jako by byl ochočený, byl ode mne vzdálený asi 30 cm, vůbec se mě nebál, ani když jsem se zvedl a začal se pohybovat. Zajímalo mě, co je to za ptáka a snažil jsem se zeptat Evy v telepatické komunikaci. Získal jsem odpověď: Je to Čížek lesní, ověř si to na Internetu. Ověřil jsem si to ihned na Wikipedii a opravdu - byl to Čížek. Čížek na krmítko přilétal ještě další dva dny, aby mě to připravilo na nadcházející událost, která proběhne právě toho sedmého srpna.
A teď to hlavní: Roman má svátek o dva dny později 9. srpna, a právě v tento den jsem se rozhodl, že svůj život s Evou spojím, ale nakonec jsem dal přednost svému závazku – manželce a synovi Alešovi, i když se naše manželství stejně po dvou letech rozpadlo. Takže Roman Aleš Čížek - vše má přesnou souvislost a spojitost, jako skládačka mozaiky. Když dokážete ve svém životě přijímat a dekódovat taková mozaiková poselství, jste na dobré cestě k pochopení základního vesmírného klíče - totiž k tomu, že vše souvisí se vším, všichni jsme součástí jednoho celku, vše je navzájem propojeno, a všichni jsme vlastně dokonalé duchovní vědomé bytosti - láskyplné bytosti.)
A ještě jedna taková perlička k tomuto jménu. Koncem roku 2021 jsem si začal dopisovat s jednou velmi vědomou ženou, jmenuje se Hanka, a ta mi na Štědrý den 2021 odpověděla na můj mail, v němž jsem se jí s touto příhodou svěřil. Odpověděla doslova takto: "Náš soused se jmenuje Roman Čížek. Má tři děti, klučinu a dvě nádherné blonďaté modrooké holčičy. Ta mladší chodí do první třídy. Hrdě si nosí na zádech školní batoh, který je skoro větší, než ona. Je droboučká. Právě dnes slaví svůj svátek - jmenuje se Eva Čížková. Vyříd'te mé pozdravení a přání k svátku Vaší milované Evě (Steinerové), prosím.
Eva milovala a miluje rébusy, stejně jako já, a velmi ráda mi je chystá, abych je luštil. Když se mi podaří některý odhalit, je to pro ni obrovský zdroj zábavy, asi jako pro malé děti postavit hrad na pískovišti...
Zajímavé je i moje setkání s další spřízněnou duší, kterou miluji, a ona miluje mě. Na pozemské pouti si nesla jméno
Jiřinka Sedláčková,
byla to (a stále je) velmi odvážná žena, která dala přednost rodině před kariérou, a žila životem v pravdě a lásce.
Milovala svého manžela,
vychovala dvě dcery a dožila se velmi vysokého věku. Zemřela ve stejné době, jako Eva Steinerová, na počátku roku 2002. Své povahové vlastnosti, pevné morální zásady, dala najevo i ve filmu s Oldřichem Novým s názvem Eva tropí hlouposti (byla to role ušitá pro ni na míru a tak tam mohla hrát od srdce i sama sebe) - právě tento název filmu mi Eva vsunula do mysli jednoho jarního večera, kdy Jiřinka zrovna slavila narozeniny. A já zjistil další zajímavé skutečnosti, neboť jsme nějakým způsobem
propojeni i my dva - tedy já s Jiřinkou.
Motto pro dnešní den:
