... a co (kdo) nás potká v novém miléniu ?

Čeká nás týden na Aljašce v období letního slunovratu na severní polokouli, kdy tam vrcholí polární den. Slunce tam vychází již ve 3 hodiny, 24 minut a zapadá ve 22 hodin, 38 minut, nejdelší letní den je tedy dlouhý více než 19 hodin, což je zhruba o 3 hodiny delší letní den, než u nás. Dvanáctihodinové cestování letadlem se nezdálo být tak úmorné, jak jsem si myslel. Bylo se na co shora dívat, na norské fjordy, na plující ledovce a nekonečné ledové pláně Grónska, na obrovská zalesněná hornatá území severní Kanady, posetá tisíci jezer. buch - razítko do pasu - a už jsme na druhém konci zeměkoule v hlavním městě Yukon Territory - Whitehorse

PRAHA
WHITEHORSE

V roce 1978 do Kanady emigroval Peťuly strýc, Petr Bellan, Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA byl to tehdy dvacetiletý vodnář - dobrodruh, který si po útěku z Rakouska, ze sportovního soustředění nejlepších republikových oštěpařských talentů, vybral ke zbytku svého života na této planetě jednu z nejkrásnějších oblastí - Aljašku. Pracoval jako číšník a pomocný kuchař v restauraci ve Whitehorse - to je hlavní město Yukon Territory, a postavil Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA si poblíž jezera Lake Laberge Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA dřevěný srub. A že se skutečně jedná o pravou a nefalšovanou divočinu, deklaruje pohled do mapy. Z okna obýváku Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA má překrásný výhled Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA na jezero Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA a kromě jeho srubu Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA se u rozsáhlé vodní plochy v zátoce Jack Fish Bay Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA nachází jen pár dřevěných domů. Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA Když jsme přistávali Whitehorse Airport, YUKON Territory, CANADA na whitehorsském letišti, Whitehorse Airport, YUKON Territory, CANADA obdivoval jsem nejen precizní práci pilotů, kteří tu musí zvládnout přistávací manévr mnohdy za nepříznivých povětrnostních podmínek se silnou turbulencí, ale především ten nádherný výhled YUKON Territory, CANADA na nedozírné YUKON Territory, CANADA horské masivy a průzračné, zelenomodré vodní rezervoáry. YUKON Territory, CANADA Čistý YUKON Territory, CANADA vzduch, co vás tu obklopí na každém kroku, YUKON Territory, CANADA město není žádné město, ale několik rovných, na sebe kolmých uliček. Lidé se tu navzájem dobře znají, neboť nejbližší větší zalidněný územní celek je odtud vzdálen vzdušnou čarou tisíce kilometrů, a tak to svádí žít zpravidla po celý život na této jedné uzavřené planetě. Planetě s názvem Whitehorse. Peťula Petra Kapková to trávila ve Whitehorse Whitehorse, YUKON Territory, CANADA kdysi mnoho času, mohla mi tedy dělat po typických severoamerických překřížených rovných lajnách ulic kvalitního průvodce. Petra Kapková

Byli jsme pozváni na večeři do místního baru, kde se provozovalo Karaoke. Původně jsem se domníval, že na pódium jen tak někdo nevyleze, a pokud ano, tak to bude spíš takový ten pokusný hlahol do přistaveného mikrofonu, však si dokážete představit některé interprety, co se sice snaží, nicméně umělecký dojem převálcuje nedostatek soudnosti a taktu způsobovat utrpení přísedícímu obecenstvu v sále. Podobnou nedůvěrou vůči nadcházejícímu dění tu na mě zapůsobil i první odvážlivec silnější postavy v montérkových lacláčích, ale co předvedl... kdybych měl na hlavě klobouk, tak jej s úctou z vlasů sejmu. Stačilo totiž zavřít oči a rázem jste byli účastníky operních árií anebo špičkového angažmá Karla Gotta. Kájův repertoár tu sice nezazněl, ale pěvecký projev mu silně konkuroval. Ale co rozhodně nemůžete prožít v žádném z tuzemských koncertních prostor, je ta atmosféra. Ta atmosféra! Stal jsem se tu součástí jedné velké rodiny, vždyť tu také lidé žijí převážně na jednom místě po celý život, nikam příliš necestují a stovky mil odtud je "on the road" jen samá divočina.

Zdejší lidé měli času docela nazbyt, většina z nich pobírala velmi vysokou podporu v nezaměstnanosti, rovnající se našemu průměrnému platu, a do zaměstnání docházel skutečně jen ten, kdo chtěl. Pracovních nabídek tu moc nebylo a kanadská vláda tento kraj finančně dotovala už jen z toho důvodu, že lidé zde byli ochotni v této divočině žít a osídlovat zdejší nehostinnou oblast. A že je na Aljašce zima dlouhá a drsná, snad není ani nutné vyzdvihovat.

Jistota poměrně vysokého pravidelného měsíčního příjmu neuvěřitelně měnila mentalitu místních obyvatel, bylo zde ve vzduchu cítit opravdové uvolnění, žádný stres a shon, lidé si nepřipouštěli nějaké starosti.

A tak stačilo jen přimhouřit oči a lehounce se zasnít, přivyknout místnímu rituálu, tomu typickému rannímu posezení v breakfast-café-patisserie. Lepší výraz pro tyto veřejné prostory nemám. Těch je ve městě tolik, no v každé ulici alespoň dvě. Ale neobešlo se to bez drobného zádrhelu, když jsem si v jedné z nich, moderní, prostorné a vkusně zařízené snídaňo-kavárně-cukrárně se stolky po obvodu prosklených stěn, objednával kafe: U pultu svítil velký červený nápis: "Small, Middle, Big Coffee." Usoudil jsem, že Small bude asi moc malé, představoval jsem si je na naše skromné české poměry, jakožto malý koflíček sotva na jeden pořádný lok. Objednal jsem tedy Middle. Middle, to je však půllitrový obří hrnek s velkým uchem. A Big si nepřejte vidět. Téměř dvoulitrový džber. Ten tam nebyl žádnou výjimkou, běžně lidé vypili při ranním posezení ve dvou Big coffee a ještě jim to bylo málo. K tomu smažené koblihy "donuts", a stěží zůstanete jen u jedné, musíte ochutnat celou krabici. Nedivte se, že jsou tři čtvrtiny populace za velkou louží obézní.

Naštěstí jsme to s těmi sladkostmi nijak nepřeháněli. Ve městě jsme se zdržovali minimálně a využili drahocenného času k cestování po okolí. Když se řekne na Yukonu "cestovat po okolí", neznamená to popojet od vesnice k vesnici tak, jako u nás, třeba kolečko ze Hřebče do Dolan, do Hostouně, do Jenče, do Dobrovíze, do Kněževse a zase zpátky, celkem pětatřicet kiláků a máte výlet na dvě hoďky. Tady jste na Aljašce! Všechno násobte minimálně dvaceti. Od vesnice k vesnici ne sedm, ale stopadesát kilometrů. K nejbližší turisticky zajímavé lokalitě popojedete "pouhých" třista dvacet kiláků. Jedním z těch nejbližších zajímavých míst byla osada SkageWay - na půdě Spojených Států Amerických. Jistě Vás tu nepřekvapí

zlatokopecké muzeum Skageway, Alaska, USA a všechny domy postavené v původním stylu z poloviny 19. století z období Zlaté horečky. Kdybych některému ze svých kamarádů ze školy, v roce 1983, vykládal, že o dvacet let později budu obdivovat zlatokopeckou osadu na Aljašce, a že moje noha vkročí na území USA, mysleli by si, že blouzním.

   

Působivý byl i výlet k jezeru Kluane Lake. YUKON Territory, CANADA Zvedaly se tam vlny YUKON Territory, CANADA velké jako u moře a břeh byl posetý různobarevnými oblázky, co se u nás v Čechách dají jen stěží nasbírat. Opouštěli jsme osadu Jack Fish Bay brzy ráno, po snídani, asi v půl sedmé. Se zaujetím, jaké dovedou prožít jen milovníci mapových podkladů, jsem posouval prstem po mapě, co byla, podobně jako u nás krajina Třeboňské pánve, poseta modrými vodními plochami. Stále jsem si však nemohl přivyknout tomu naprosto odlišnému chápání času a prostoru. YUKON Territory, CANADA Pochopitelně jsem přehlédl měřítko mapy, modrá plocha třeboňských rybníků o rozloze pouhých několika desítek hektarů by totiž v mapě Yukon Territory byla sotva soustavou neznatelných drobných teček. Časový odhad rozvržení celého výletu jsem tedy přizpůsobil našim středoevropským podmínkám a tak poté, co jsme byli již půl druhé hodiny na cestě a uháněli Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA po široké, opuštěné Highway nonstop 150km/h, domníval jsem se, že jsme snad museli zabloudit. Tomu dojmu se tu stěží ubráníte, obě jezera jsou totiž od sebe vzdálena "pouhých" 270 km, představte si, že jedete na docela obyčejný krátký výlet k nejbližšímu sladkovodnímu jezeru po dálnici z Prahy přes Brno, za Břeclav, k hraničnímu přechodu se Slovenskem u obce Lanžhot a pak zase stejnou cestou zpátky.

Původně jsem předpokládal, že budeme doma do setmění - v tom jsem se ovšem nemýlil. Vrátili jsme se až před půlnocí, výlet k jezeru a zpět trval dobrých osmnáct hodin, ale o nějaké černočerné tmě vůbec nemohla být řeč. V polovině června Eva Novotná (Peťuly babička), Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA je totiž v této oblasti Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA klasický polární den a Slunce zapadá až téměř ve 23 hodin. Opětovně vychází již po třetí hodině ranní, zapadlé za obzor je tedy pouhé čtyři hodiny a celou pomyslnou "noc" je tu vlastně jen jakýsi potemnělý soumrak. Sunset, YUKON Territory, CANADA

Atraktivním zážitkem bylo i termální koupaliště Takhini Hot Springs. Takhini Hot Springs, YUKON Territory, CANADA Cestou jsme se zastavili u benzínky vyprat prádlo. Zní to docela podivně, až legračně, aby čerpací stanice s podzemními nádržemi, plnými benzínu a nafty, sloužila jako veřejná prádelna, nicméně v těchto odlehlých končinách jsou takovéto služby naprosto běžné. Nemuseli jsme však vhazovat mince do automatu, abychom byli závislí na přídělu pracího prášku a aviváže, nemohlo se tedy stát, že bychom si popletli, nebo snad někomu dokonce zlomyslně vyměnili, aviváž s kelímkem s kávou. Tak, jak nám to bravurně předvedl britský komik Rowan Atkinson. Tady si každý, kdo má za lubem pohrát si s automatickou pračkou, zaplatí za tuto službu v baru, obvykle si všichni vozí prací prášky a aviváže z domova, anebo se dají zakoupit v samoobslužném prodeji. A káva se tu pije buď v klasických porcelánových šálcích, nebo se podává v cestovním balení do auta, zavíčkovaná, a s nasávacím brčkem. Žádné popíjení aviváže tu tedy nehrozí. Ovšem, jak znám Mr. Beana, ten by určitě nějakou bejkárnu v tomto prostředí čerpací stanice dokázal vymyslet.

Prací program byl nastavený přibližně na jednu hodinu a tu jsme vyplnili pobytem v teplé sirné vodě. Z polotekutého silně mineralizovaného média, o teplotě až 50 stupňů, se mi vůbec nechtělo ven, není divu, vždyť takový blažený pocit úlevy zažívají lázeňští hosté při svých léčebných procedurách a nemohou si jej vynachválit. Rochnil jsem se tu, rozvaloval, relaxoval a pozoroval okolní zvláštní zakrslé smrky, YUKON Territory, CANADA které jsou tu dobře přizpůsobeny drsnému zimnímu klimatu. Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA V zimě tu teploty klesají až k padesáti stupňům Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA pod nulou, léto Jack Fish Bay 3, Lake Laberge, YUKON Territory, CANADA se však podobá tomu našemu. YUKON Territory, CANADA

Po návratu na evropský kontinent jsem tedy prožíval přibližně stejně teplé a příjemné letní období, jaké jsem vnímal na druhém konci zeměkoule. Jen ten časový horizont se nějak neshodoval s biologickými hodinami. Do Prahy jsme přiletěli přibližně kolem poledne a usínal jsem doslova na každém kroku. Moje biologické hodiny totiž měly právě půlnoc. A pozdě v noci se zas naopak blížilo biologické poledne - byl čas oběda - vzhůru k chladničce a přichystat krátce po půlnoci něco k snědku...

S Peťulou jsme často jezdili do práce na kole, buď z Lidic, což není daleko, a cesta trvá jen asi půl hodiny, nebo ze Spořilova, kde Petra bydlela s mladším bráchou a se svými rodiči. Cesta ze Spořilova na letiště sice obnáší cestování napříč celou Prahou, ale doprava jízdního kola metrem je velice snadná a rychlá. Z konečné stanice metra, Dejvické, vede pak trasa na letiště částečně po silnici, částečně městskými parky, především však velmi malebným šáreckým údolím. Foto: Aktron, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0

Naše cyklo-cestování do zaměstnání se později rozšířilo i na víkendové a dovolenkové akce s cyklobrašnami, stanem a spacáky. Našimi cíli byly jižní Čechy. Táborsko, Českokrumlovsko a Třeboňsko. Naskytla se nám dokonce příležitost občas zavítat do Borovan, kde bydleli v pěkné prostorné vilce Petry vzdálenější příbuzní. U Bartákových jsme nakonec trávili většinu své letní a podzimní dovolené. Touto cestou bych rád poděkoval našim hostitelům, především paní Bartákové, poněvadž nás VŽDY pohostila přímo královsky, a to možná není pro tamní pobyt ještě dostatečný výraz. Po celou dobu jsme tu doslova hodovali nad stolem, prohýbajícím se pod tíhou mnoha dobrot, až se nám kolikrát nechtělo usednout na bicykl a šlapat do pedálů. Spali jsme v měkké posteli s peřovou duchnou a když na ty vzácné chvíle u pohostinných lidí vzpomínám, až se mi kolikrát zasteskne po něčem, co už tu není možné znovu prožít. Díky za Vaši trpělivost a péči!

Paní Bartáková pracovala v dispečinku řízení vlakových souprav na nádraží v Českých Budějovicích, kam jsme jednou s Peťulou nahlédli v rámci skromné exkurze. Dcera paní Bartákové byla nejkrásnější mladou ženou v Borovanech a možná, že i v širokém, dalekém okolí. A to nijak nepřeháním, vzhled jejího fyzického těla a obličeje odpovídal přísným kritériím, která musí splňovat dívky ve finále Miss World. Představte si před sebou tu nejpůvabnější brunetku narozenou ve znamení Štíra, s modrýma očima a smyslnými rty, s plnými ňadry, dokonalými křivkami ženských boků, a pochopitelně i s nepřehlédnutelnými křivkami a tvary chodidel. Tak to je Jana Koptová. Její syn Marcel mě považoval za svého velkého přítele. Byl jsem pro něho jakýmsi vzorem, podobně jako tomu bývá u starších sourozenců. Pořád se na něco vyptával ohledně cyklistiky, zajímala ho i moje pracovní pozice v ČSA a rovněž i zážitky z cestování, z vodáckých výprav a různých střípků z mého života, který nikdy rozhodně nebyl nudný. Pokaždé se na nás těšil až tak, že kolikrát nemohl dospat, v ty vzácné chvíle jsem si v souvislosti s ním častokrát vybavoval své vlastní dětství, především dobrodružství s Lubošem Krejzou, ale i pobyty na horách, divadelní zkoušky, nebo jen docela obyčejné klábosení v lidických ulicích. Přál jsem si, aby Marcel prožíval něco podobného a aby vyrůstal v dobrodružných zážitcích, ovšem bez traumat a bloků, co by jeho další život mohly krutě poznamenat.

Borovany jsme v roce 2001 navštívili i před vánočními svátky a ani zimní mrazivé Vlkov u Veselí nad Lužnicí - http://www.panoramio.com/photo/45759638 (přímý link) počasí se sněhem na hrázi jihočeských rybníků u Veselí nad Lužnicí nám nezabránilo v tom, abychom si cyklistiky užili i mimo obvyklá, teplejší roční období.

Nicméně, přece jen bylo jarní a letní cestování s horským kolem působivější. Jedním takovým dnem byl první Máj, lásky čas, jak jej Karel Hynek Mácha dokázal svým poutavým způsobem popsat. Já svůj měsíc lásky roku 2002 nakousl velmi poetickým, i když poněkud neobvyklým a zvláštním způsobem. Chystali jsme se s Peťulou objevovat dosud neprozkoumaná zákoutí letohrádku Hvězda a přilehlého parku. Tou dobou tu nádherně voněly azalky, kvetly na záhonech macešky a světu na odiv se připravovala rozvinout poupata růží. Se Sluncem nad hlavou jsme mířili širokou cestou přímo k hvězdicové stavbě letohrádku, byl jsem pevně posazen do sedla svého modrého horského kola Author, zatímco Peťula si teprve zvykala na jízdní vlastnosti nového famózního modelu americké značky Specialized, který jsem jí vyhlédl v malém cyklo-obchůdku nedaleko Karlova náměstí.

Volný prvomájový den teprve začínal a těšili jsme se, až si někde konečně koupíme nějakou bagetu, posadíme se na lavičku a posvačíme. Vtom mi do oka spadla malá muška a svým poněkud rozostřeným zrakem jsem zpozoroval v dálce před sebou Jolanu Strakovou. V její oblíbené fleecové mikině. Myslel jsem, že mám snad vidiny, ale kdepak, zpoza stromu se vynořil Kryštof a brzy na to se dal zahlédnout i její současný přítel (budoucí manžel) Max Vojta. Zdvořile jsme se pozdravili a vedli jsme všichni čtyři takový, víceméně formální, rozhovor, jak se kdo má, a co dělá, nic, co by stálo za zmínku. Vzápětí se k nám přiblížil Kryštof, který tou dobou pobíhal volně po parkové zeleni, aby si očichal dvě nové tváře, se kterými se jeho panička vybavuje. Zamířil nejprve k Peťuli. Seznámil se s jejím novým kolem, s jejími sexy lýtky, vzápětí odběhl k odpadkovému koši a cosi tam hledal. V tu chvíli mě napadlo, že na mě už dočista zapomněl, začaly se mi rázem hlavou honit všechny ty krásné zážitky, co jsme spolu prožívali: V Řepích na louce, na vycházkách po mých nočních směnách, kdy jsme spolu courali po sídlišti, na Pazderně při montáži výztuže naší lodě Sahara, u Freda v chatě na Slapech, v Železné Rudě cestou na vleku k vrcholu Špičáku, v Přílepech za domem na prostorné louce ... všechno se mi to živě promítalo jako film a vtom Kryštof zanechal odpadků u koše a zamířil přímo ke mně. Jen zlehýnka si mě očichal, otočil se zpět k tomu koši s odpadky, ale sotva ušel pár kroků, zarazil se, jako by strnul v tetanové křeči. Prudce vyvrátil hlavu a štěstím vyskočil z místa do výšky asi půldruhého metru! Neskutečně kvílel a kňučel, svíjel se po zemi, ihned mi přinesl nějaký kus klacíku, že mu ho mám jako házet. Všichni jsme tu stáli jako opaření, takovou reakci od Kryštofa rozhodně nikdo neočekával. Když jsme pak později šlápli do pedálů a ujížděli směrem k nejbližší prodejně, kde se dalo koupit něco k snědku, Kryštof se za námi rozběhl, brzy mě dohonil a běžel vedle mě. Marně na něj Jolana volala, ten tu přece znovu objevil svého starého přítele, který se mu před několika lety kamsi ztratil! Nakonec jsem musel zastavit, aby si jej mohla připnout na vodítko. Byl to vzácný okamžik, kdy jsem nejmilejšího psa, co jsem tu na planetě Zemi osobně znal, viděl naposledy. Sbohem Kryštofe!

Zatímco jsme se s Petrou vzdalovali od letohrádku Hvězda a v mysli se mi ukládal ten úplně poslední obraz Kryštofa, jaký jsem v životě spatřil, přímo přede mnou se objevil Honza Potměšil na kolečkovém křesle. Usmáli jsme se na sebe, zvedl jsem mu ruku na pozdrav, že se zrovna seběhla taková úžasná konstelace, taková nádherná souhra událostí, co se ne tak často stává, on mi pokynutím ruky odpověděl a ještě jsme se za sebou ohlédli, ačkoliv jsme se viděli v životě vůbec poprvé. Sbohem Honzo a díky za pozornost!

S Peťulou jsme nakonec doputovali až na letiště, na moje pracoviště v hangáru F, a v poklidu jsme tu posvačili, abychom využili docela přívětivé atmosféry opuštěné kanceláře v době pracovního svátku, kdy se po chodbách procházeli jen zaměstnanci směnného provozu údržby letadel, a kdy tu vládl víceméně klid.

Období třetího roku nového milénia však již nebylo tou idylkou, o níž jsem se rozvyprávěl v letech předchozích, kdy v ČSA vládly mainframové počítače a první unixové servery od firmy ICL. S uzavřením kapitoly dvacátého století se situace v ČSA dokonce začala stávat čím dál, méně snesitelnou. ČSA, Hangár F, místnost č. 120 Vedení podniku, jedno z mála, kterému se podařilo aerolinky udržet v plusových číslech, tedy v zisku a ne v mínusové ztrátě, bylo v důsledku politické rošády svrženo a Prezidentem Českých aerolinií se stal Jaroslav Tvrdík. Co je to za člověka? Raději se mě neptejte. Raději ne. Pohodová práce za časů Bartuška a Pitnera byla ta tam a budově administrativního a provozního centra APC se začalo přezdívat Titanic. Pan Tvrdík zpočátku putoval napříč podnikem, mapoval terén, snad tu hodlal zavést svou novou ježatou vojenskou image, zavítal osobně i na pracoviště Dispečinku posádek a zahlédl tu na okamžik Jirku Volfa. Aniž by se vůbec přesvědčil, kdo Jirka Volf vlastně je, jak zásadní a důležitá je jeho pracovní pozice, poté, co si povšiml jeho delších vlasů a vousů v "indickém stylu", Jirka Volf prohlásil doslova: "Odstraňte toto zamaštěné individuum!" Byl to okamžik, kdy bylo možno celou situaci okomentovat jediným výrazem: "Pýcha předchází pád!" Abyste byli v obraze i Vy a neposuzovali někoho jen podle jeho zevnějšku, Jirka Volf je jedním z nejschopnějších lidí ve svém oboru, byl u zrodu celého velkolepého a nesmírně složitého projektu Aves (plánování a koordinace letadel a posádek), dalo by se říci, že je jeho duchovním otcem, a nastane-li v tamním objektu nějaký problém s programovým vybavením, ATR 42 (let Praha - Ostrava) každý si drbe hlavu a spěchá za Volfem. Doslechl jsem se, že Jirka kdysi programoval lety některých družic pro NASA. A pan Tvrdík? Čím se mohl pochlubit on? Dal nám všem jasně najevo, už v několika svých prvních veřejných projevech, že má za lubem nějaký megalomanský projekt, aby mohl ještě víc povyrůst. Že by se imatrikulace letadel ČSA, po světě tolik známá a uznávaná značka OK, Boeing 737 - 500 (pilotní kabina) pomalu, ale jistě začala obracet na K.O.?

V souvislosti s nepříjemnými lidmi ve vedení podniku a jejich trapnými nohsledy jsem si vybavil povolání revizora, jehož počínání rovněž nesklízí žádný obdiv. Až na jedinou výjimku. A tou je Jaroslav Marvan - Gustav Anděl - revizor elektrických drah města Prahy. Anděl na horách a Dovolená s Andělem, legendární filmy, co se na ně dá dívat pořád a nikdy nezestárnou. Nevím, jaké Vy máte osobně zkušenosti s těmi skutečnými revizory, já tedy vskutku smíšené. Záleželo vždy pochopitelně na tom, zda jsem zrovna jel "na černo", nebo zda jsem cestoval "na bílo". Zpravidla jsem se pohyboval dopravními prostředky vždy "na bílo", nejsem typ člověka, co zbytečně riskuje, aby pak musel platit tučnou pokutu. Pražskou MHD jsem využíval v době, kdy jsem dojížděl na ruzyňské letiště z řepského sídliště, a měl jsem u sebe pokaždé dostatečnou zásobu jízdenek, protože se mi nevyplatilo pořídit si průkazku s kupónem. Mnohdy jsem totiž mířil na noční služby autem a pro těch zbývajících 7 denních směn nemělo význam si kupóny pořizovat. Průkazku s kupóny, včetně prvního pásma mimo pražské centrum, jsem využíval pravidelně v době, kdy jsme již bydleli ve Velkých Přílepech, občasná návštěva revizora tedy měla vždy jen formální a nudný charakter. Zajímavější to bylo v době, kde jsem byl ve vztahu s Petrou Kapkovou.

Naše cestování po Praze bylo naprosto nepravidelné a většinou jsme využívali pražské metro k častým cyklovýletům. Jízdenky jsme si však pořizovali vždy, protože uniknout revizorům, nebo se v metru před nimi skrýt i s horským kolem, by dokázal skutečně jen Pan Tau. Když už jsem se tu o nádherné filmové roli Otto Šimánka zmínil, jednou se mi skutečný trik Pana Tau povedl. Bylo to na jaře roku 2003, tehdy jsme si s Petrou čerstvě zařídili bydlení u její babičky v Žatci a denně jsme odtamtud dojížděli do pražských Dejvic. Petra měla situaci mnohem snazší, žatecký autobus jí totiž zastavil jen několik desítek metrů od Masarykových kolejí, kde v té době pracovala, ale já musel vystoupit o dvě zastávky dříve, v pražském sídlišti Dědina, odkud je to do hangáru F asi dva kilometry. Z Dědiny se k hangáru snadno dopravíte městskou dopravou, zastavuje tu linka autobusu č. 119, a to v pravidelných intervalech, co dvacet minut. V tom problém nebyl, potíž byla v tom, že jsem u sebe nemíval žádnou jízdenku, a na zastávkovém stání na konci města žádný automat na jízdenky instalován nebyl. Měl jsem tedy dvě možnosti: Buďto se vydat podél frekventované a smraduplné silnice směrem k centrální budově České správy letišť a absolvovat ne zrovna příjemný dvacetiminutový pochod, anebo podniknout rychlou a pohodlnou, ale tak trochu riskantní cestu autobusem MHD.

Celá vtipná pointa ovšem spočívá v následujícím rezumé: Jako zaměstnanec ČSA, který se mohl prokázat služební průkazkou, jsem měl dopravu autobusy MHD v areálu letiště zdarma - tato dohoda se vztahovala na všechny zaměstnance letiště a byla součástí smlouvy ČSA, ČSL a ŘLP s Dopravním podnikem hl. m. Prahy. Jízdné zdarma mi ale platilo až od následující zastávky. Zkrátka, z Dědiny k další zastávce jsem se podle platných regulí měl prokázat označenou platnou jízdenkou. A tak jsem se často zhostil dobrodružného podniku a riskoval, že nastoupím do autobusu, kde bude revizor. Ovšem pokud si mě nevšimne, nebo mě nestačí zkontrolovat během dvou minut, co se autobus dopraví k následující zastávce, mám vyhráno. Pak už stačí jen ukázat ID kartu, a je to. Takto mi to vycházelo asi půl roku. Nikdy se mi nestalo, že bych ráno kolem půl deváté v poloprázdném autobusu, nebo ve voze zaplněném víceméně zaměstnanci letiště, se byl s nějakým revizorem setkal. Až jednou... měl jsem takový divný pocit.

Autobus přijel úplně nacpaný až k prasknutí a byl plný turistů s kufry, co dopoledne mířili někam do světa. Do takové sardinkové tlačenice s vydýchaným vzduchem se mi pochopitelně nechtělo, neměl jsem však jinou možnost, neboť jsem si moc dobře uvědomoval, že jestliže do této velké plechovky od sardinek na kolečkách nenastoupím, nestihnu si odpíchnout na píchací kartě příchod do 8:30 hodin a bude z toho nepříjemné vysvětlování, proč jsem nedodržel ranní rozpětí pružného ranního příchodu do půl deváté. Vysvětlovat šéfovi, že dojíždím denně ze Žatce, a to jen víceméně kvůli svému strýci a kvůli jeho nesnesitelné povaze, která mě vyštvala z nedalekých Lidic, že zbytečně kvůli němu vyhodím měsíčně 4 tisíce korun jen na jízdném, a že autobus přijíždí do Prahy tak tak, abych to do půl deváté stíhal, jsem rozhodně nehodlal absolvovat.

Vmáčkl jsem se tedy do stodevatenáctky a přitiskl se na jeden z kufrů nějaké španělsky mluvící starší paní. Kolem mě to vesele hlaholilo, připadal jsem si tu jako v Barceloně. Napadlo mě: "Tak jen pár minut a jsi v hangáru, jen klid!" Ale můj ledový klid se záhy změnil v nejistotu, až obavy. Do přední části autobusu totiž mířil kvapem revizor, kontroloval jednoho pasažéra za druhým, a ti měli všichni k mé smůle označenou jízdenku, takže kontrola probíhala velice svižně. Autobus se ke všemu začal teprve pomalu rozjíždět, protože musel před výjezdem ze zastávky dát přednost nějaké koloně vozidel. Do příští zastávky daleko a revizor je už ode mě asi pět metrů. Zbývá mu zkontrolovat pět nebo šest pasažérů. V tu ránu mě napadla zajímavá spásná myšlenka. Říkal jsem si: "Představuj si, že máš označenou jízdenku, a že se nic neděje, jsi hrozně maličký a nejsi vůbec vidět. Jsi neviditelný! Revizor nemá důvod tě kontrolovat, má tu jinou práci. Hlavně klid a uvědom si, že jsi hrozně maličký a neviditelný." Jak mě tyto myšlenky napadaly, tak jsem se podle nich i řídil. A stalo se něco neuvěřitelného, co mi asi nikdo nebude věřit: I přesto, že jsem stál uprostřed skupiny turistů, kteří houfně podávali revizorovi lístek, a ten si počínal naprosto systematicky a postupoval tak, aby nikoho neminul, mě úplně přehlédl, ačkoliv jsem byl z té skupinky Španělů téměř nejvyšší a postavou nejrobustnější. A to si ještě legračně vypomáhal svým ukazovákem a ujišťoval se, že nikoho zkontrolovat nezapomněl. Kolem mě prošel tak, jako BYCH TAM VŮBEC NEBYL!" Revizor pak ještě zkontroloval všechny pasažéry v přední části autobusu, rozhodně tu nezapomněl na nikoho z nich, já raději na další zastávce vystoupil a přesedl do právě přijíždějícího autobusu č. 179, ale to už mi platila ID karta a mohl jsem být naprosto klidný. Na píchací kartu jsem obtiskl příchod v 8:29 a tuto výjimečnou událost jsem okamžitě mířil oslavit do zdejší jídelny, kde jsem si koupil Studentskou pečeť a nabídl ji i Petrovi Čermákovi, aby si vzápětí vyslechl toto mé velmi neobvyklé vyprávění.

Setkání s revizory rozhodně stojí za zmínku i v poslední den vodácké výpravy po Vltavě v Českých Budějovicích, v sobotu 7. srpna 1993. Byl to den jak vymalovaný, slunečný, s modrými nebesy, s bílými obláčky jen tak zlehka plujícími po azurové obloze. Navečer jsme zakončili plavbu na malém plácku za fotbalovým hřištěm SK Meťák a kromě působivých zážitků z průběhu výpravy, jež si každý z nás odnášel v podobě nezapomenutelných vzpomínek, jsem se mohl pochlubit příjemnou novinou: Ve společné kase ukryté v drobné kožené peněžence, kterou jsem tu po celý týden plavby opatroval, zbyl po závěrečném vyúčtování všech plateb za kempy a potraviny zůstatek rovných 1000 Kč. Na tehdejší dobu poměrně slušné peníze. Nakonec jsme měli v plánu uspořádat rozlučkovou večeři a zbytkem ušetřené částky uhradit sumu za odvoz plavidel Avií nastávajícím tchánem Pavla Müllera.... a nyní již nechme promluvit řádky z kroniky vodácké výpravy Vltava 93:

Omývám si vodou spálená stehna a rozpálený obličej a jsem docela rád, že zanedlouho planeta Země přestane pohlcovat v této zeměpisné šířce mohutný tok sluneční energie. Jaderná syntéza uvnitř nejbližší hvězdy účinkovala po celý dnešní den s takovou intenzitou, že se naše pokožka výrazně zbarvila dohněda. Položil jsem pádlo do klína a rozhlédl se kolem sebe. Napravo kontrastují bíle omítnuté vilky s azurovou oblohou a opačný břeh tu lemují vysoké topoly. Svým stínem zpříjemní mojí relaxaci. Moje zamyšlení, tok mých myšlenek, přerušil polystyrenový květináč s muškáty. Ano, květináč. Toto poznávací znamení nám oznamuje, že nablízku táboří Pavel s Věrou. Břeh je ale dost vysoký a co se skrývá za ním, z hladiny řeky není vidět, navíc je všude takové podezřelé ticho... ...naposled hrábnout pádlem, naposled provést manévr s lodí, poslední obrat, poslední mistrné zakotvení. Před námi se otevřelo romantické zákoutí na konci areálu fotbalového hřiště. Pár metrů odtud tu nepochybně zakopnete o šňůry Pájova zeleného stanu, vedle něho se povaluje převrácená loď na bok, je nanejvýš pravděpodobné, že tu někde blízko budou,...seběhl jsem proto ke stanu, přímo k jeho uzavřenému vchodu, a rád bych Pájovi se stanem něco provedl. Položit ešus s vodou těsně ke vchodu, aby do něj šlápl, nebo mu uzamknout vchod patentním zámkem. "Alespoň si na šňůru k jejich stanu dám sušit svoje mokrý tričko," začala Pavla s ověšováním stanu různými předměty. "Pavlo, sundej to!..." "No jo, máš pravdu, mě se to taky nezdálo, já si hned myslela, že to není jejich stan." "No vidíš,....a Kachňák by byl schopen instalovat do cizího stanu dokonce nášlapnou roznětku k poplašnýmu dělobuchu."

Pája s Věrou jsou už na cestě domů. Prý tu zanechali vzkaz, že přijedou s rodiči Avií - zítra v devět hodin ráno. A ten jejich stan je sbalený a schovaný pod převrácenou lodí. "Kachňáku, vem si k sobě pár lidí a sežeňte někde dřevo k táboráku. Dnes je náš poslední společný večer a měli bychom všichni u něj posedět a opéct buřty." "Tak jo, a vy pojedete do města ty buřty koupit. O.K. A Danielo, zbylo nám 1000 korun, takže z toho zaplatíme i dost velký podíl nafty za dopravu lodí. To je skvělý, nemyslíš?!" "Je, to víš, že jo!" S úsměvem jsem předal Daniele svou peněženku - společnou kasu, mám nyní (pochopitelně) skvělou náladu a chystáme se kromě opékání vuřtů i na večeři do nějaké príma restaurace. Dokonce není třeba chodit daleko, pár metrů odtud je na hřišti postavena příjemná útulná zahradní hospůdka. Dobré jídlo, pití, pohodička..., zdá se, že mi nic nemůže pokazit náladu. ..."Kachňáku, nenesem nic, chytil nás revizor!" "Ha, ha, ha, tys mě, Hanko, rozesmála!!!" "Fakt, chytil nás revizor,...z celý tvý ušetřený tisícovky máme kulový." "Cha, cha, cha, cha, Danuško, pokus o vtip to je, to musím uznat, ale já myslel, že vy s Hankou si na mě vymyslíte něco pikantnějšího, něco parádnějšího, jak vás znám, a ne takovou ubohou historku s revizorem!!!" Pohled do Tondovy rozzuřené tváře však signalizuje něco úplně jiného. V trolejbuse skutečně polovinu výpravy kontrolovala dvojice revizorů a jeden z nich, mladý, neoblomný, zřejmě zakomplexovaný muž, se nenechal přesvědčit: V sobotu večer, kdy není v této okrajové části města možné nikde v automatu, natož v uzavřených trafikách, koupit lístek, museli dotyční co nejdřív do centra, aby ještě zavčasu před zavírací dobou sehnali něco k jídlu, a byli ochotni si lístky koupit. Georg revizorům nabízel peníze, ale s tím "důležitým" mladíkem se dohodnout prostě nebylo možné. Já nemám slov! Na následující straně se objeví (objevily se v kronice, která už se ve fyzické podobě nedochovala) 18 kusů jízdenek. POZOR! Jsou to nejdražší jízdenky v Českých Budějovicích, každá za 51 Kč!

Třetí příhoda s revizorem proběhla o pět let dříve. Psal se rok 1988 a mířili jsme s mou budoucí manželkou Gábinou za její sestrou do kladenské čtvrti Bresson. U Jitky jsme pobývali často, naše rozhovory a posezení u kávy končily vždy pozdě večer a pochopitelně se nám nechtělo vůbec domů. Obvykle jsme cestovali do Lidic vždy posledním autobusem ČSAD a k němu jsme měli zjištěný navazující spoj kladenské linky MHD č. 5. Gábina byla poctivá a spolehlivá a vždy zajistila včas dostatek jízdenek, které bychom tak pozdě v noci nemohli nikde shánět, poněvadž automat na jízdenky v této okrajové části Kladna zkrátka neexistoval. Přistoupili jsme do naprosto liduprázdného autobusu, kde kromě nás seděl pouze řidič, bylo to, myslím, někdy v úterý, většina místních obyvatel Kladna už po dvaadvacáté hodině zalehala do postelí v očekávání dalšího pracovního dne. Jen my se vezli prázdným autobusem ke kladenskému autobusovému nádraží a nic nenasvědčovalo nějaké mimořádné příhodě. Vůz odbočil na hlavní silnici, směřující z Rozdělova do centra Kladna, a já v ruce pevně svíral dvě jízdenky. Byli jsme však s Gábinou zaujati vzájemným rozhovorem, zřejmě na nějaké zajímavé téma, že jsem doslova zapomněl jízdenky ve strojku označit. Blížili jsme se k zastávce U nemocnice a již z dálky jsem na dobře osvětleném chodníku zahlédl známou tvář starší ženy. Kdysi dávno, ke konci sedmdesátých let, v některých autobusových linkách prodávala jízdenky, aby se tak ulehčilo řidičům, a již jako středoškolák jsem se s ní několikrát setkal, kdy působila jako revizorka výhradně na linkách ČSAD Praha - Kladno. Co tu tak pozdě v noci dělá? Možná byla někde na návštěvě u svých známých a vrací se domů, podobně, jako my. To mi problesklo hlavou a pořád jsem v ruce držel ty dva neoznačené lístky. Seděli jsme s Gábinou dokonce přímo před označovacím strojkem a měl bych býval spoustu času obě jízdenky označit, napadlo mě však, že paní revizorka z linek ČSAD jistě není revizorkou v MHD, ovšem chyba lávky! Nikdy nepodceňuj protihráče! Autobus zastavil, my se dál s Gábinou nerušeně bavili a revizorka k nám vlétla jako sup na svou kořist. Na žádnou reakci jsem se nezmohl a jen jsem nechápavě civěl do těch jejích škaredých tlustých brýlí, jak se jí blýskají oční panenky, a jak si libuje v sepisování protokolu o úhradě pokuty. Tehdy činila pokuta 200 korun za obě naše neoznačené jízdenky a namísto, abychom si sypali popel na hlavu, nebo se se sklopenou hlavou tvářili zkroušeně a chmurně, oba jsme explodovali výbuchem hlasitého smíchu, až se za námi, kromě revizorky, ohlédl i nechápavý řidič.

Vraťme se však nyní do ČSA, do doby o patnáct let později, kdy i přes nepříznivé "vojenské" podmínky jsme se na našem pracovišti dokázali pobavit a zasmát:

Na naše plechové dveře od kanceláře v hangáru F jsme často věšeli cedulku s nápisem: PŘIJDU HNED - to, když jsme si potřebovali odskočit na WC, nebo do kantýny. Jednoho dne Lukáš Piskač k cedulce PŘIJDU HNED přilepil další štítek, který oznamoval, že JSME NA OBĚDĚ. Další den k těm dvěma přibyl třetí: JSEM VE SKLADU. Visely tam tři bezprizorní, nic neříkající papírové štítky a nikdo se neobtěžoval je sundat.

Napadlo mě, trochu si zažertovat. Vzal jsem do ruky fix a vytvořil jsem na čtvrté cedulce další nápis:

Mám průjem, bude to trochu déle trvat, vrátím se asi za hoďku.

Za chvíli jsem na dveře pověsil další dvě:

Opaluji se na terase, přijdu až po západu Slunce.

Kojím dítě, přijdu hned.

Fakt jsem nečekal, jaký to způsobí na chodbě poprask, ... psal jsem tedy dál ...

Zavřeli mě do mrazáku, přijdu, až rozmrznu.

Jsem na očkování proti psince, přijdu možná zítra.

Musíte zazvonit pořádně, kolega si ještě dnes nevyčistil uši.

Jsem na Petříně v bludišti a moc se mi tam líbí!

Krmím sýkorky, přijdu, až mi dojdou rohlíky.

Po víkendu u nás zazvonil Jirka Lébl z Techniky letadel a nic od nás nechtěl, ani nepotřeboval. Ptal se jen Lukáše, zda-li nemáme nějakou novou cedulku. A tak jsem připsal ...

Nejde zastavit voda, držím prst na ventilu a nedosáhnu druhou rukou na kliku u dveří, abych Vám otevřel.

Chytám kanára, hned jsem tu.

Opravuji orloj, vydlabávám vteřinovou ručičku. Přijdu v září.

Jsem po zásahu bleskem takový malátný, bude chvíli trvat, než se zvednu ze židle.

Spadl jsem do kotle s polévkou, jsem ve sprše.

Pasu ovce, ještě zaženu těch posledních 79 zaběhlých, a hned jsem tu.

Jsem v brnění a sám se ze židle nezvednu.

...a cedulky se množí ...

Pokládám dlažbu ode dveří k oknu. Jsem u okna. Lepidlo tvrdne 20 hodin.

Honí mě pes, když budu rychlejší, přijdu.

Čistím ucpané WC, přijďte mi pomoct.

Přilepil jsem se na žvýkačku a nemůžu se zvednout ze židle.

Jsem u zubaře, asi to nepřežiju, takže už nepřijdu.

Zrovna vyměňujem žárovku, kolega je na štaflích a já je držím, za chvilku jsme tu.

Jsem zasypán v solném dole, přijdu brzy, už slyším záchranáře.

Stojím ve frontě na Trabanta, přijdu 7. listopadu.

Opyluji květy v jabloňovém sadu, ještě 1 796 337 423 květů, a jsem tu.

Jsem na Novém Zélandu, přijdu za 10 minut.

Čistím akvárium, bude chvíli trvat, než z něj vylezu.

Dnes je středa 23. června, odklízím sníh, přijdu hned.

Cedulkové dobrodružství zachvátilo celý hangár a alespoň trochu přispělo k uvolnění atmosféry a napjatých mezilidských vztahů.

V roce 2002 jsme s Petrou opustili Lidice a odstěhovali jsme se do Žatce, kde jsme bydleli v bytě 2+1 s její babičkou. Babička měla své stařecké vrtochy, ale byly to takové snesitelné drobnosti. Byt v Žatci dostával postupně nový kabát a v tomto směru mi vyšla vstříc i známá lékařka, která mi zajistila čtyřtýdenní nemocenskou. Potřeboval jsem z toho bláznivého martyria v ČSA vysadit a také se věnovat jen sám sobě a odpočinku, i když jsem "odpočíval" formou aktivní manuální práce. Obývací pokoj potřeboval vymalovat, koupelnové a kuchyňské dveře jsem opatřil novým nátěrem tixotropního laku a v rekonstrukci bytového jádra nám pomohl i místní řemeslník, jehož šikovné ruce vybouraly umakartové jádro, vystavěly z pórobetonových tvárnic Ytong nové příčky, instalovaly rohovou vanu a umyvadlo, a koupelnu s WC obložily novým obkladem. Podlahu jsem již dokončil svépomocí, dlažbu jsem pokládal i ve vstupní chodbě, v obývacím pokoji staré parkety zakryl nový modrý koberec, pokoj z jedné strany uzavřela skříň na míru s posuvnými dveřmi a nechyběla ani výměna okna a dveří na balkon za nová, plastová. Vestavěné skříně na míru a částečně výměnu oken nám pomohli financovat naši rodinní přátelé David a Hedvika Brožovi, jimž ještě jednou touto cestou děkuji za finanční dar 50 tisíc korun.

Byt nám poskytoval dostatečné soukromí a zázemí, značnou nevýhodou bylo ovšem zdlouhavé cestování do Prahy. Zpočátku jsme čtyři až pět hodin denně na cestách autobusem nebo vlakem z práce a do práce dokázali snášet, tato procedura byla však natolik úmorná, že jsme pak skoro celou sobotu prospali nebo proleželi v posteli. Neděle pochopitelně uběhla velice rychle a nedá se říct, že by v Žatci byl nudný život, volný čas jsme tu trávili v čajovně nebo v cukrárně, obědvali jsme v palačinkárně, chodili jsme krmit kachny a labutě do Podměstí k řece Ohři a velice často jsme navštěvovali žatecký plavecký bazén, o jehož existenci mnoho lidí z blízkého okolí ani neví. Poslední den v týdnu však bylo nutné ulehat ke spánku docela brzy, abychom byli schopni v pondělí v pět hodin ráno znovu začít ten idiotský pracovní kolotoč.

Náš vztah s Petrou se ale počátkem roku 2004 vyvíjel směrem k rozchodu. V Žatci jsem již pak bydlet nemohl, o drahém pronájmu v Praze nebo v Kladně jsem ani neuvažoval, a tak vzniklo sice dočasné, ale to nejparadoxnější řešení, jaké by mě mohlo vůbec kdy napadnout. Bydlel jsem v práci.

Měl jsem nastěhované všechny svoje drobnosti v kanceláři hangáru F, pohled z okna kanceláře č. 120 v hangáru F která byla tak prostorná a docela útulná, kancelář č. 120 v hangáru F že jsem se tam cítil skoro jako doma. Přespával jsem tam na rozkládací pohovce ve spacáku a prádlo jsem si pral o víkendech v umyvadle, umístěném přímo v kanceláři. Se stravováním nebyl žádný problém, do kantýny jsem to měl pár kroků, sprchy jsou hned vedle, a na obědy a večeře jsem docházel do jídelny v letištní hale. Večer mi zbyl čas i na nějakou tu zábavu.

Uplynuly tři měsíce a dívka z Tlučné u Plzně, Aziza se kterou jsem se seznámil Aziza na přelomu roku, Aziza mi nabídla nevídanou věc: Začátkem července Aziza bychom oba dva mohli využít možnosti obývat prostor Aziza spřátelené duše v jihočeské metropoli. Měl to být most mezi Plzní a Českými Budějovicemi. Aziza je nebeská víla ze západních Čech, symbol nekonečna, její jméno lze číst zleva doprava, zprava doleva, jak vás napadne, pořád dokola. Donekonečna. Dům v Českých Budějovicích bude tou dobou opuštěný, majitelka bude se svými dcerami v Chorvatsku a my budeme mít za úkol po celý týden krmit dva vypasené kocoury. Nebude to však žádný obyčejný dům, nebudou to žádné obyčejné prožitky a nesetkám se tu s žádnými obyčejnými lidmi. Chápete, co mám na mysli? Teď vám to v hlavě určitě šrotuje.

Na první večer nikdy nezapomenu. Byl vzrušující už jen tím, že byl spontánní. A nespoutaný. S energií se tu roztrhl pytel. Bylo to, jako když opouštíte město, máte ho za zády a vstoupíte mezi třicet vzrostlých borovic. Vnitřní uspořádání objektu, předměty, jejich vyzářený odraz, interesantní vůně, barvy, tvary, to všechno se tu mísilo a zase od sebe oddělovalo. Bylo to okouzlující. Ano, okouzlující, to je ten správný výraz! Vytáhnete ze sekretáře starou zapomenutou zásuvku a ona ožije. Abstraktní, živoucí a praktické zároveň. Tři v jednom.

Ve východní části patrového cihlového domu se zdvihají betonové točité schody. Nemůžete je jen tak bez povšimnutí minout, jsou výrazně dominantní. Kontrastují se vstupním úzkým vestibulem plným asi dvaceti párů dámských bot, letních střevíců všech možných barev, vzorů, různorodých provedení i výše podpatků. V posledním sníženém patře se náhle otevře pohled do podkroví. Tady se tak posadit a vyčkávat ty, co nezvyklý éterický prostor zkrášlují, sdílí a užívají. Také jsem to udělal, sedl jsem si na koberec a vnímal ze tří opuštěných lůžek půvabnou širokospektrální energii. Celé je to tu uzavřeno malým půdním skleníkem a balkonovou terasou a právě za ochozem ocelového svařovaného zábradlí jsem si připadal jak na zámku. Na vrcholu zámecké věže s výhledem do lesů a do strání a do trávy, kde sestra rosa večer brečí. Jo, tady by Žalman mohl inspiraci ke svým textům přímo sbírat. Nabírat ji sběračkou jak hustou polévku. A když omrzí vyhlídka na les, tak si vás přitáhne magie světel budějovického centra s Černou věží. Kdo se právě tady odhodlal žít, musel přesně vědět, jak. Vkusně a účelně. Mistrně.

Dům byl prosycený ryze ženskou energií, a to mi nikdo nemusel nic vykládat. Bylo to patrné ze všech předmětů, které mě obklopovaly. Tak moc! S takovou silou ženského fluida jsem se dosud nikde nesetkal. Život otevřený, dynamický a přímý. Život odvážný, typický protiklad zatuchlých staropanenských pořádků, co vyzařují z budovy parlamentu, nebo z galerie umění středověké epochy pozemských dějin. V jídelně se na mě občas zadívala tajuplná kráska, o jejímž pohledu by každý průvodce zámeckou obrazárnou tvrdil, že Vás bude upřeně sledovat po celou dobu, ať se na ni díváte odkudkoliv. Občas se tu ukázal mourovatý a zrzavý kocour, měli přístup z malého kuchyňského vyklápěcího okénka přímo na terasu a když jim venku vyhládlo, zvědavě v kuchyni vyhlíželi, zda jim nespadne do misky nějaká granule nebo kousek masa.

Svou noclehárnu jsme rozložili na široké velmi pohodlné pohovce v obýváku a jediným průvodcem příjemných dnů a večerů nám kromě domácího zvířectva byl můj služební notebook.

V domě byl zajímavě vyřešen prostor pro očistu těla. Pominu-li docela běžnou koupelnu v přízemí se smaltovanou vanou, první patro vyzdobil speciální sprchový kout. Proboha, proč tento očistný prvek tituluji výrazem "speciální"? Byl zvláštní tím, že do domu vstoupil jako nezbytná součást interiéru kuchyně a obývacího pokoje, odděloval kuchyňskou linku od jídelního koutu. S něčím takovým se nikde běžně nesetkáte, přitom se toto nestandardní bytové řešení ukázalo jako nesmírně harmonizující, vstřícné a praktické zároveň. Dokázal jsem tu dokonale relaxovat při pohledu na část kuchyňské linky s miskou plnou pečiva, na rozkládací pohovku, na vkusně vymalovaný a zařízený obytný interiér, a sprchování hnedle získalo jiný rozměr. Zvlášť ve chvílích, kdy jsem si tu za odkrytou plentou představoval živoucí ženskou energii, co právě vystoupila z představ a z fotek foto: Alexey Toritsyn, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 do reálného módu.

Misku plnou pečiva jsme denně doplňovali z nedalekého obchodu Albert, poslouchali jsme u snídaně Wabi Daňka, na usnutí relaxační hudbu, a báječná dovolená to byla i přesto, že jsem z ní musel několik hodin ukrojit, abych vyřešil script pro přenos dat mezi ČSA a Českým hydrometeorologickým ústavem (ČHMU), viď, Kačere.

Hned druhý den jsem zaslechl po kamenných schodech neznámé kroky. Bylo mi vzápětí vysvětleno, že jedna ze tří mladých dívek do Chorvatska neodcestovala. Že se občas domem mihne, aby ujedla část ze zásob jídla, a zas odešla za svým přítelem Lukášem. Povaloval jsem se v tu chvíli na rozkládací pohovce, testoval právě dokončený přenosový script, a že bych se nechal někým rušit ve svém rozjímání, by se dalo stěží zpochybnit. Byl jsem připraven neznámou bytost přivítat svým pozdravem. Alespoň jsem si to, já bláhový, o sobě myslel.

Co se však odehrálo v následujících okamžicích, na to jsem připraven být nemohl. Do kuchyně doslova vtančila mladá, půvabná, překrásná, okouzlující slečna, jen v plavkách, s přiléhavým tričkem, pochopitelně naboso, a mě vypadly oči z důlků. Sbíral jsem je poslepu na zemi a snažil se je znovu do těch důlků nasadit. Bylo to ke všemu zesíleno tím, že se dotyčná krasavice chovala naprosto přirozeně. Naprosto. Jako bychom byli my dva již důvěrnými a blízkými přáteli spoustu let. Mile se usmívala, a to jsem úplně roztával jak jarní sníh, zotvírala některá dvířka kuchyňské linky a sehla se pro krabici s müsli. Třešničku na dort umístila přímo přede mně ani ne do půlmetrové vzdálenosti - poklekla tu do podřepu, Jaruška byla překrásná, asi jako May. Však se také narodila 5. máje. Norcalfeet free pic - přímý link aby vyprostila z prádelníku čistý ručník. V takovéto pozici, kdy naplno vyniknou všechny křivky siluety postavy a k tomu narůžovělé plosky chodidel, setrvala asi minutu, Jaruška byla překrásná, asi jako May. Však se také narodila 5. máje. Norcalfeet free pic - přímý link jako kdyby snad věděla, že to bude pro mě jeden z nejkrásnějších prožitků z databáze snů, představ a přání. Jaruška byla překrásná, asi jako May. Však se také narodila 5. máje. Norcalfeet free pic - přímý link

Měl jsem pocit, že jsou Vánoce. Že jsem byl hodný, nezlobil, a pod stromkem objevil tolik dárků. A to byl teprve červenec. Ježíšek byl skutečně štědrý. Dívkou v podřepu byla Jaruška, Tak nějak přibližně (typově) Jaruška vypadala, v té době jí bylo rovných sedmnáct
(free foto - norcalfeet.com/free/pics/20140914101112_31514/0001.jpg (přímý link)
druhým dárkem pod stromkem byla roztomilá Radka, tím třetím okouzlující Janča a čtvrtým neméně zajímavá Tamrasi. Ženské fluidum bylo pohromadě a zažít živoucí tobogán vášně v takové podobě - připadal jsem si rázem jako ve snu. Někomu z vás to může připomínat dům erotických služeb, jaké navštěvují zoufalí muži rozličného věku, aby tu našli potěšení, zalíbení v sexuálních hrátkách za mrzký obnos. Sex za peníze. Co z toho můžete mít? Vždyť je to jen ubohá pudová náhražka. Žádný hluboký cit. My se nemilovali fyzicky, třebaže šlo jen o pouhé objímání, pohlazení, doteky. Ale prožil jsem vášeň, jakou bych nemohl očekávat od žádného placeného eskort servisu. Láska a něha, porozumění, přátelství, sdílení na vyšší úrovni. To je to, oč tu běží! Byla to jízda pocitová. free foto - norcalfeet.com/free/pics/20140914101112_31514/0001.jpg (přímý link) Nastal čas postoupit do dalšího levelu! Přišlo něco nového! Tak intenzivního, byl to ten vír, co se roztáčel již od roku 1991, a já si v té chvíli vůbec neuvědomoval, že jeho součástí je i má milovaná, ze všech nejdražší, nejmilovanější bytost, kterou z nejhlubších hlubin svého srdce opravdu miluji, má největší životní láska, Eva Steinerová.

Pomáhal jsem Tamrasi s výměnou starých, klasických dvoukřídlých oken za nová dřevěná Eurookna a nakonec mi nabídla pronájem celé přízemní bytové jednotky. Zbožné přání bylo vyslyšeno, ještě než jsem jej vyslovil. Že jsem měl zas po dlouhé době svoje soukromí, nebylo až tak podstatné, svůj drahocenný čas jsem stejně sdílel nad rámec běžného přátelství, do hry totiž vstoupil vyšší modus operandi. Probouzel se uvnitř mé nesmrtelné duše dřímající energetický tvůrčí potenciál, abychom se mohli všichni posunout zas někam dál, higher and higher. A čím víc se mi plnil klukovský sen sžívat se s budějovickou aurou, čím výš jsem v něm stoupal až do nebeských výšin, tím těžší a obtížnější byl návrat ku Praze, do světa vzhůru nohama, plného šedých myší a vystrašených pštrosů. Budějovice, to je řeka Vltava a Malše, centrální náměstí s barokními fasádami, arkádami, Černou věží, starobylé uličky, siluety postav ve výkladních skříních. Budějovice, to je i Čajovna u tří lvů, Dobrá čajovna, Lannova třída, restaurace Pavlač, Senovážné náměstí, trolejbusová linka č. 3, Suché Vrbné. Nejkrásnější město světa.

České Budějovice se staly mým domovem. Miloval jsem je se vším všudy, Fantastické panorama, co? Takové výhledy jsem tu mohl téměř den co den prožít z balkonové terasy v podkroví domu, který jsem obýval. Nedivíte se, že se mi odtud nechtělo, že? A to jste ještě nezažili tu širokospektrální energii živých bytostí, která mě neustále obklopovala! foto: Jitka Erbenová (Cheva), Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 i s tím smogem hlavních autostrád a bláznivým životem, co tu většina lidí vede. Podobný výhled byl ze střešních oken podkrovní místnosti. Jakmile se město rozsvítilo v záři reflektorů, starobylé památky historického centra získaly jiný náboj. Foto: Donald Judge, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 Janča zbožňovala hudbu osmdesátých let, měli jsme v tomto směru společnou zálibu, přinášel jsem každý volný víkend štosy nových a nových cédéček a vkládal je do hi-fi věže v tom fantastickém podkroví. Hudba se tu přenášela jako chorál v chrámu Páně. Harmonie osmdesátých let ve zvukových vlnách se přemístila v čase, aby nás nabíjela. A ona nabíjela. Jaruška studovala v Českém Krumlově školu s výtvarným zaměřením a k narozeninám mi darovala vlastnoruční výrobek - překrásnou keramickou misku. Moc jsem si jejího daru považoval, měl jsem dokonce pocit, jako by se do mě tato víla snad zakoukala, a od pravdy jsem daleko nebyl. Tamrasi mi mezi čtyřma očima prozradila, že nešlo jen o obyčejnou misku z keramiky. Byl to nejzamilovanější Jaruščin výrobek, který by jen tak někomu nevěnovala. Před odjezdem ku Praze jsme se s Jaruškou vzájemně objali, ucítil jsem vůni hebké pleti a lesklých vlasů a kdybych býval nikam nemusel, asi bych jí objímal dodnes. Mohl jsem tu v její náruči setrvat věčně, v duši listovat jak v herbáři, obracet stránky jednu za druhou, kam až jsem dohlédl. Bylo to vzrušující. Vlastně je pořád. I dnes, po tak dlouhé době.

S Jančou jsme absolvovali výlet na kolech cyklostezkou podél Vltavy a kolem vodáckého slalomového kanálu, upravená asfaltová cesta tudy vede z Budějovic až na Hlubokou. Uzavřeli jsme jej procházkou v zámecké zahradě a výbornou večeří u prostřeného stolu Rok 2004 byl plný zajímavých překvapení a patří k těm nejkrásnějším, jaké jsem prožil. Zejména díky Azize, Tamrasi, Radce, Janče, Luďkovi a Jarušce. Byl to Českobudějovický rok. přímo naproti velkému akváriu. V polovině října jsme zavítali ve dvou i do Albrechtic v Jizerských horách, ale to už je docela jiná písnička. Janča Kadlecová byla moje třetí spřízněná duše. První byla Eva Steinerová, druhá Markéta Srbová. To je vše. Čtvrtá už není.

Jihočeská metropole se v proměnách čtvera ročních období měnila pod rukama. Kouzelné letní dny Radka se přehouply do babího léta Radka a v prosinci Radka se město zahalilo do sněhového závoje tak rychle, jako Hugh Grant při procházce londýnskou čtvrtí Notting Hill. S nejmladší Radkou jsme zimní proměny krajiny pozorovali z balkonu, často i z měkkého křesla vyhřáté čajovny. Podařilo se mi naladit starou kytaru, v dlouhých zimních večerech jsem se pokoušel zahrát něco od Wabi Daňka a vybrané tituly od Žalmana, co je alespoň zjednodušeně amatérsky zvládnu.

Radka se do mě platonicky zamilovala, Radka byl to ovšem vztah spíše kamarádský, než ryze erotický. Mohli jsme však spolu mluvit naprosto otevřeně, a to i o velmi intimních záležitostech. K atmosféře vzájemné důvěry přispěl i fakt, že jsme oba narození ve znamení Vah, Radka a že jsme dokázali klábosit o všem možném tolik hodin. Pochopitelně jsem se jí svěřil, že mě na ženách fascinuje pohled na jejich odhalená bosá chodidla, Radka a ona mi umožnila její bosé nohy víte, jak vzniklo číslo sedm? Sedmička, no jen si ji napište a zkuste na to přijít... stačí se zahledět na to správné místo ze správného úhlu - fascinující, že ? masírovat a dokonce i vyfotit. Radka

Další běh událostí, svět pomatených lidí, co se zas o kus posunul směrem k zotročení Ducha, aby ukrojil z přirozené touhy žít v lásce a harmonii, změnil mé další působiště a České Budějovice jsem spatřil naposledy o silvestrovské noci před vstupem do roku 2005. Radku jsem na Silvestra se zabaleným dárkem již nezastihl a už jsme se spolu nesetkali. Všechno šlo ráz naráz a velice rychle, byl to tvrdíkovský fičák, o němž tu již byla zmínka, a kdybych tu měl teď před sebou celé to tehdejší vedení podniku a směl s ním naložit po svém, rozhodně bych mu odpustil. Vždyť se do těch pekelných hlubin propadnete sami. Ostatně, už se tam propadáte!

Odcestoval jsem stovky kilometrů za svým snem. Za svým cílem. Těžko ho budu někomu vysvětlovat.

Abyste ho pochopili, museli byste ujít velký kus cesty. Cesty k sobě.

Nadešla poslední hodina loučení. Z důvěrných přátel jsem byl nablízku pouhým dvěma lidem. Dvěma ženám. Té první jsem vybral nejkrásnější květinový svazek, co byl tehdy v obchodě s květinami na letišti k mání. Naposledy jsme se silně objali, jako bychom se neměli vidět snad tisíc let.

Druhou osobností byla v té době již vdaná a brzy na to i rozvedená, s novým příjmením podle manžela italského původu, jehož rodina žila ve Spojených Státech Amerických. Krátce po rozvodu se vrátila ke svým rodičům, přeletěla oceán, aby vyměnila New York za kladenský činžovní dům. Naše setkání nebylo plánované, rozhodně mě překvapila, když vcházela do vestibulu letištní budovy APC, který v tu chvíli patřil jen nám.

Zůstali jsme v opuštěné hale jen my tři. Kačka, Petra Zeidlerová (Kačka) Jana Machová Jana Machová (Valecillo) (Valecillo) a já. Kačka mě naposledy chytla kolem ramen a povídá: "A dávej na sebe pozor!" Jana se mi zadívala do očí pohledem, jakým chtěla zřejmě dohlédnout do hlubin študákovy duše, a: "O něj nemám strach. Dokáže to." Moje životní kapitola středověku se uzavřela. Jana byla mým znamením, tak jako je má největší životní láska Eva Steinerová, a jako každý, kdo se narodil osmnáctého, devátého, nebo sedmadvacátého. Jana prožila několik týdnů v australském Sydney a mě docela zajímalo, zda se tam chodí po hlavě. Ale asi ne, vrátila se celá, na hlavě bez otlaků a modřin, a z videoklipu Kylie Minogue a Jasona Donovana je jasně patrné, že se v Sydney dá docela dobře běhat po nohou.

V numerologii znamená číslo 9 (tedy i 18 nebo 27) završení nějakého konceptu, rozjetého plánu. Něco započatého dokončit. Všechny moje životní partnerky, které jsem vyhledával pro posílení završení mého životního záměru, byly narozené v numerologickém součtu dne 9. Podobně tomu bylo i s osobami mužského pohlaví, se kterými jsem sdílel své kamarádské plány. A jestliže jsem chvíli tápal a teprve se chystal načíst novou epochu, objevila se na obzoru partnerka s číslem dne, jehož součet je číslo 1 - nový počátek, vyjádření touhy po seberealizaci, vyjádření nejsilnějšího prohlášení v celém multivesmíru: "Já jsem!" V souhrnném požehnání na rozloučenou od dvou žen bylo tedy tvrzení: "Dávej na sebe pozor, ale ty to dokážeš!", tato věta v sobě nese spojení čísla 1 (od Kačky) a čísla 9 (od Jany). Výsledkem je nové číslo 19 (v součtu opět číslo 1 - začátek nového životního cyklu). Potkám tedy na své další pouti někoho, kdo se narodil devatenáctého? Uvidíme.

V novém miléniu si budeme přitahovat k sobě vždy takové osoby a události, které odpovídají naší duchovní úrovni, a které nás posunou dál v našem vývoji, na naší cestě tímto planetárním matrixem. Rozdáme něco ze sebe a dostane se nám i odměny v různé podobě, kterou v té dané chvíli potřebujeme. Odměna může být skutečně různorodá, vždy je však taková, jakou svým počínáním vyvoláme. Odměnou mohou být tudíž i nepříjemné zážitky pro důležité poučení, co si příště nezvolit! To řada lidí dodnes nechápe a neustále osočuje ty druhé, jen do svého nitra se nepodívá.

Rozhodující je vědomí. Je to neviditelná síla, neviditelná energie. Energie života. Vědomí formuje realitu podle našich tužeb. Vědomí vytváří myšlenky a cíle.

V novém miléniu nás čekají takové varianty, jaké si vybereme - aneb ..."chtěla bych nějaký milostný román." "Prožít, nebo přečíst?"

Prožít nebo přečíst nějaké milostné dobrodružství. Dobrodružství lásky. Dobrodružství duchovní energie.

Dobrodruh není ten, kdo si troufne na Mount Everest bez kyslíkové masky, nebo sjíždí -li divokou řeku na hranici fyzických možností a riskuje život. Oba dva, jak horolezec, tak vodák, skutečně zbytečně hazardují, to není dobrodružství, ale zrealizovaná hloupost. PRAVÉ dobrodružství spočívá v postupném objevování a navyšování svých DUCHOVNÍCH kvalit. Svých vlastních DUCHOVNÍCH schopností.

PRAVDA JE UVNITŘ !

Pak je možné dosáhnout i toho, co by horolezec na Mount Everestu, nebo rafťák v kaňonu smrti nikdy nezvládli. Duchovní síla dokáže mimo jiné formovat hmotu, přemísťovat hory a celé kontinenty, cestovat v prostoru i v čase bez omezení. Možná se za pár let najde další blázen, co splul Niagaru a málem při tom přišel o život. Nebo někdo, kdo postaví vedle egyptských pyramid další, ještě větší stavbu. S pomocí statisícového stáda svalovců zbuduje z kamenných kvádrů v rekordním čase několika měsíců vrchol své životní naivity. Pyramidy v Egyptě a jinde ve světě však nestavěli otroci, ani žádní namakaní svalovci, kvádry vytesala a přemístila duchovní síla během několika hodin. Jak daleká cesta je ještě před takovým bláznem, co by stavěl pyramidy pomocí jeřábů, nebo který by na Velikonočním ostrově zvedal kamenné sochy napnutými provazy...

Nemohu si odpustit citát z filmu K-Pax aneb Svět podle Prota. Jak je na tom VĚTŠINA (ne všichni) současného lidstva, vystihuje tento krátký text:

„...vy lidé zastáváte postup oko za oko, zub za zub, život za život. Pro tuhle hloupost jste ve vesmíru vyhlášení. Buddha i Kristus se na to dívali jinak, ale nikdo jim nevěnoval pozornost, ani buddhisté a křesťané. Někdy se zdá nepochopitelné, že jste se dostali takhle daleko.“

Na tento citát si dovolím navázat. Nepochopitelné to až tak není. Po staletí se totiž do této temné bažiny, nazývané planeta Země, inkarnovaly bytosti, co vždy ve své době dokázaly povznést duchovní úroveň o stupínek výš, Docela slušný film, jak říkám, na úrovni.
 
  Jde o tu základní ideu, musíte si pochopitelně odmyslet ty nesmysly, např. že Vesmír se bude doneknečna rozpínat a zase smršťovat (to je pravda a navíc neexistuje jen jeden vesmír), ale že se bude vše znovu opakovat i se všemi chybami - že všechno bude stejné. Tak tomu snad může uvěřit jen naprostý blázen. Nic se nebude opakovat, nová epocha vesmíru bude v sobě obsahovat všechny prožité zážitky a zkušenosti všech bytostí a na ně se naváže a bude se tvořit nový vesmír, opět jedinečný a neopakovatelný, a tak pořád dokola. Donekonečna. Duchovní podstata všech živých bytostí je totiž nevyčerpatelná!!! Každá živá duše, živý tvor, je věčný, nesmrtelný, nevyčerpatelný, schopný ze svého nitra tvořit neustále nové a nové myšlenky a podněty, aby vyjádřil tu nejkrásnější představu o sobě samém: Já jsem.
 
  Další hloupostí je, že se duchovně zralé bytosti na vyšším vývojovém stupni naprosto idiotsky milují a rodí v bolestech a s nepříjemnými pocity. Prolínají se tu také negativní regresní zážitky (při spuštění vody do zahradní hadice), které ovšem neprožil Prot, nýbrž Robert Porter - původní majitel tělesné schránky, který ji Protovi po vzájemné dohodě dočasně zapůjčil.
 
  Jsou tam pochopitelně i další bláznivé momenty, které tam nepatří, a ty si citliví lidé musí skrze vlastní intuici odfiltrovat, aby pak původní idea celého filmového projektu mohla konečně vyniknout.
a nejvíce jich je zde právě dnes. Ne každý se však dokáže "probudit" a po narození se rozpomenout na to, kým je, a proč je zde. Vnímáte dobře, co Vám říkám?

Ne každý se tu dokáže probudit a rozpomenout se na to,

KDO JE, KDE JE a PROČ TU JE!

Rozumíte mi? Pochopili jste onu hlubokou filosofii této myšlenky? Je v ní zakódována veškerá moudrost, shrnutá do pouhých sedmi slov.

Všechna čest těm probuzeným, osvíceným, co nebrali ohled na svůj materiální prospěch. Většina z nich na jejich pouti byla také zesměšňována, jejich vrstevníky nepochopena a namísto vydlážděné cesty do pekel se tito nadšenci vydávali kamenitou cestou vzhůru, s mnoha klacky pod nohama, co jim tam házeli ustrašení nesebevědomí zbabělci. Tak tomu bylo po dlouhá staletí a tak je tomu i dnes. Čest všem těm Nikolům Teslům, Ludvwigům van Beethovenům, bratrům Veverkovým, Janům Evangelistům Purkyňům, Josefům Resslům, Galileo Galileům, ale i "obyčejným" lidem, kteří sice nepřinesli lidstvu hudební skvosty, vědecké poznatky nebo technické vymoženosti, ale kolem sebe šířili lásku, klid, mír, harmonii, porozumění, empatii, soucit, něhu .... a jistě se vám podaří vyjmenovat další a další přirozené duchovní atributy.

Ta hrstka probuzených totiž dokázala významně rozrušovat NEVIDITELNÉ, ovšem CITELNÉ ovládací loutkové programy strachu, pro něž je právě tato planeta charakteristická nevědomými bytostmi uvrženými do temné bažiny černozeleného negativního pseudoinformačního slizu.

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

 
Jaroslav Vrchlický - Za trochu lásky (Okna v bouři)

V temné bažině pomalu končí věk Ryb a přichází věk Vodnáře. Staré vzorce myšlení se budou hroutit a někteří lidé zaznamenají posun ve vývoji vědomí. Schumannova vibrační frekvence planety Země se zvyšuje, planeta postupně, po malých krůčcích přechází do jiné dimenze,