rok 1990 - VÚ 2516 - ÚVN - VVZLT - EC 1026

3. ledna mě přijali do vojenské nemocnice ve Střešovicích a největší zásluhu na tomto faktu měla moje mamka. Ona je to taková tichá, klidná voda, co by břehy mohla podemílat, ale když jde do tuhého, bájný Lev a Beran se vzchopí a nepřejte si poznat, co dovedou. Vyhrožovala velice neodbytným a nepříjemným lékařům na ambulanci, a to byla docela hustá scéna, že si nechá zavolat ředitele nemocnice, a že jentak nestrpí, abych se s déle trvající horečkou odebral zpět do kasáren a zařadil se znovu do toho idiotského procesu. Nesmyslné vojenské mašinerie. Vždyť už nebylo ani za co bojovat. Republika v podobě, jakou jsme ji znali, přestala existovat. Varšavská smlouva a socialistický blok byly rozfoukány jak podzimní listí v povětří. Obrana stávajícího systému přestávala mít smysl a nová struktura státního zřízení nebyla dosud vyměřena. Protivzdušná obrana Prahy, celá ta slavná PVOS, neměla už v tomto období prakticky žádný význam.

Mamka se své osnovy nehodlala vzdát. Kdo Boha má za pevný hrad, netřeba se zlého bát! Rezolutně trvala na tom, abych se podrobil řádnému vyšetření, a aby se mi dostalo patřičné péče. V revolučním období přelomu roku měla řada zbabělců strach. Vůbec si nemohli být jistí, jak se bude situace v naší zemi vyvíjet, v Rumunsku se samet zvrtnul v nenávistné orgie, v divokou popravu Nicolae Ceau?esca a jeho manželky. Ani lékaři z Ústřední vojenské nemocnice neznali proroctví věštecké koule, jak se jim v budoucnu povede. Především nevěděli, co jsme zač. Raději nic neriskovali a přijali mě na druhou interní kliniku střešovické nemocnice.

A přišel dar z nebes. Funguje to. Musíte si však pevně za svým stát. V ten den totiž zrovna "náhodou" sloužila na příjmu jedna "velmi zvláštní" lékařka. Sama od sebe přišla s návrhem, který by mě, vojáka základní služby, nenapadl ani ve snu, natož v bdělém stavu.

Aby se nám započítala alespoň základní služba v délce 5 měsíců, bylo nám nabídnuto (spolu se mnou ještě druhému klukovi z příjmu, jmenoval se Libor) dosloužit ty zbývající dva měsíce v nemocnici jako sanitáři. To byla ve srovnání s klasickým vojenským režimem procházka růžovým sadem. Do konce února jsme na interně fungovali jako dietáři, naučili jsme se podávat pacientům snídaně a studené večeře dle jejich onemocnění, např. 4 - s omezením tuku, 9A - diabetická redukční, 2 - šetřící, 14 - vykrmující výběrová, 3 - racionální a pod., rozváželi jsme v pojízdných antikorových boxech, tzv. finesách, jídlo přímo z nemocniční kuchyně suterénními chodbami a výtahy až na oddělení a ve volných chvílích jsme posedávali na trávníku za modrým plotem zdroj: chmi.cz a sledovali civilní život. zobrazit mapu v celém okně Počátek roku 1990 byl jedním z nejteplejších v historii klementinského meteorologického měření a tak se vysedávání za plotem jen v lehkém bílém oděvu přiblížilo prvnímu jarnímu pohlazení měsíce lásky.

V době mého působení na druhé interně jsem tu poznal mnoho tváří. Pochmurné, sklíčené, zlé, i nudné. A některé povzbudivé. A živoucí. Těmi byl i zdravotnický personál na opačném konci střešovického areálu. Špičkové neurochirurgické pracoviště pod vedením legendárního profesora Kunce. Občas jsme odtud s Liborem přinášeli destilovanou vodu v plastikových barelech, některé zdravotní sestry jsem tu míjel s pohledem do tváře, ty usměvavé jsem si snadno zapamatoval a představte si, že jsem se s jednou z nich dokonce setkal znovu po šestadvaceti letech. Paní Věra Kopecká, říkáme jí "Dolunka", je sestrou naší současné lidické sousedky. Kamarádská Dolunka se srdcem na dlani byla také tou neurochirurgickou legendou z pracoviště pana Kunce.

Trochu smutné bylo setkání s panem Hellerem, co bojoval na západní frontě ve druhé světové válce, ten mě nikdy nezapomněl pozdravit. Vždy, když mě zahlédl v bílém obleku, všechno muselo jít stranou a chvilka na kus řeči byla pro umírajícího pacienta nadevše. Byl podobný herci Raulu Schránilovi a když jsem odtud konečně zamířil na čistý vzduch, pod hřejivé Slunce, na svobodu z vojenského prokletí, rozloučit jsem se s ním už nestačil. Zatímco já se vracel z nemocnice domů, on odcestoval v doprovodu andělů přímo do nebes. Stále na Vás vzpomínám v dobrém, pane Hellere. S láskou v srdci.

Každému bych přál, aby si alespoň na pár týdnů práci sanitáře vyzkoušel. Každému z Vás. Ve vojenské nemocnici tehdy veškeré obtížné úkony vykonávali vojáci základní služby, od stlaní postelí a úklidových prací, až po setkání se smrtí. Odváželi zemřelé na patologii a vítali nové pacienty v neustálém koloběhu lůžek na dvaceti pokojích střešovické druhé interny. Toho, kdo si něčím takovým prošel, to musí poznamenat. Třeba si i začne života víc vážit.

Mnohem otřesnější zážitek, nežli vidět mrtvé, opuštěné tělo starce, byl však pro mě jeden z mnoha svozů teplé večeře z nemocniční kuchyně. Museli jsme spěchat, aby ve finesách vydrželo jídlo teplé, a uháněli jsme suterénní chodbou skoro jako o závod. Pravda, s metrákovou pojízdnou antikorovou skříní to tak rychle nešlo, a tak nás v podzemí nemocnice snadno předběhli dva lékaři, kteří tlačili na pojízdných nosítkách nějakého pacienta. Pokřikovali na sebe, sprintovali k nejbližšímu výtahu a na vztyčeném přenosném stojanu se roztřásala sklenice s krví. Proudila kapačkou pod bílé prostěradlo. Za běžícími muži zůstávala krvavá stopa a vzápětí zpod prostěradla vykoukl znetvořený pahýl ruky, jako když jí někdo semele mlýnkem na maso. S Liborem jsme po sobě mrkli očkem a on se směle zeptal udýchaných lékařů, co měli očividně naspěch: "To je úraz, asi vážný, že jo?" "Jo, granát!" odpověděl stručně jeden z lékařů a bylo nám jasné, že dál se nemá smysl ptát...

V pátek druhého března 1990 jsem slavnostně opustil bránu nemocnice, naposled zavítal do podlešínských kasáren, podepsal předání výstroje a byl jsem volný. Jaký to byl pocit? Jako když z Vás spadne půlmetrákový balvan. Slovo SVOBODA teď pro mě mělo docela jiný význam. Před zraky stráže na bráně jsem již v civilním oděvu mrštil vší silou vojenskými polobotkami do blízkého pole. Bylo to jen gesto, ale jakou mělo v sobě ukrytou sílu, vitalitu a náboj, může pochopit jen ten, kdo něco podobného zažil na vlastní kůži. Naposledy jsem zasalutoval klukům v uniformách na bráně a Vojenský Útvar 2516 Slaný Drnov pro mě přestal existovat. Navždycky. V pondělí 5. března jsem nastupoval zpět do zámečnické dílny.

Po půlroční odluce v kasárnách a vojenské nemocnici jsem zámečnické pracoviště vnímal téměř jako svůj druhý domov. Byl jsem za něj také pochopitelně náležitě vděčný, mohl jsem se volně pohybovat po letištním areálu, aniž by mě stále někdo sledoval, aniž bych musel každého blba zdravit vojenským pozdravem, aniž bych byl stále na pochybách, zda se někomu nebudou zdát moje vlasy příliš dlouhé, zda budu mít všechny knoflíky u košile a u saka zapnuté, a zda jsou moje kanady dostatečně naleštěné.

V 8:30 jsme vypínali stroje. Půl devátá ráno, to bylo něco jako modlitba. Pravidelný rituál vzývání štěstí a spokojenosti, jaký zažíváme jen o Vánocích. My je měli každý den. Modlitba začínala s železnou pravidelností hlášením o stavu vody na tocích Československé federativní republiky a vyjádřením tlaku a teploty vzduchu v určité výšce. Řada čísel, kterým rozuměli jen odborníci. Umíte si zámečnickou dílnu bez modlitby představit? Já tedy ne. Paní svačinářka se tou dobou již vracela z nákupu s objednanou svačinou, popíjel jsem často k rohlíkům s vlašským nebo hermelínovým salátem tureckou, případně obilnou kávu a poslouchal komentáře Franty Chaluše k právě vydaným článkům v Lidových novinách. Frantovy politické rozbory, to byl ten nejlepší humor, jaký jsem tu na počátku nového politického systému mohl zažít. Milovník vkusné legrace, a zároveň nesmírně srdečný společník, byl i Standa Haralík, a co víc, za ta léta, co již zestárl, se vůbec nezměnil. Říkali jsme mu "telefonista". Dílenský telefonní aparát byl totiž nejvytíženějším telefonním přístrojem v republice. Sledovat jeho postoj u aparátu ve stylu rozkročmo, ruka v bok, a omotávání zakroucené šňůry okrového sluchátka kolem prstů bylo groteskní součástí pohodových dnů a pakliže by tu Standa nebyl, nebylo by to ono. Paní svačinářka nám hermelínové saláty, nakrájený salám, tvrdý sýr, uzené makrely a ruská vejce někdy přinášela až přímo do dílny a za to, že Franta Chaluš nemusel vážit dlouhou cestu napříč chodbou celé cusky, se k jejím dokonalým službám vždy vyjadřoval pochvalnou větou: "Eine flasche milk, und Tasche." Za dílenský stůl vedle mě usedal bývalý námořník Franta Šnajdr, občas se tu pochlubil fotografiemi z plavby zaoceánskou lodí a často vyprávěl, co na svých dlouhých plavebních toulkách prožil. Snad nejnáročnějšího úkolu se zhostil v Suezském průplavu, kde mu bylo na chvíli svěřeno kormidlo obřího kolosu, a kde proplout úzkou štěrbinou umělého kanálu nebylo vůbec snadné.

Kdo tu pohodu v naší dílně nezažil, ten asi neuvěří. K neuvěření jsou i následující dvě příhody, jejichž hlavním protagonistou byl Standa Haralík. V té druhé jsem si zahrál také jednu, možno říci, titulní roli, začněme tedy tou příhodou č. 2:

Pohled do kalendáře naznačí, že dnes je pondělí, 5. března 1990. Jeden z mých šťastných dnů v životě, neboť jsem před třemi dny opustil navždy drnovská kasárna, potažmo střešovickou nemocnici. Mou radost nezkalila ani silnější vichřice, která shodila ze střechy našeho domu ještě před mým návratem do civilu několik střešních tašek. Tašky jsem během víkendu snadno vyměnil a i přes větrné a deštivé nevlídné počasí jsem si připadal jako v jiném světě. Mohl jsem svobodně kráčet, kudy jsem chtěl, a bylo mi úplně fuk, zda náhodou neprší, nesněží, nebo mrzne, až praští. Pondělní návrat do zámečnické dílny probíhal celkem v poklidu, vracel jsem se na pracoviště, mezi své staré známé, jedinou podmínkou, abych mohl začít pracovat, bylo opětovné fasování nezbytného ručního nářadí a pracovního oděvu. Tímto procesem výdeje nářadí už jsem tehdy procházel potřetí, byla to tedy pro mě již rutinní záležitost. Krátce před polednem jsem se z výdejny vracel obtěžkán koženou taškou přes rameno a jelikož se přiblížil čas oběda, musel jsem se rychle rozhodnout, zda zamířím do jídelny, vzdálené jen 50 metrů odtud, do výcvikového střediska ŘLP, nebo zda budou moje kroky směřovat do suterénní jídelny v budově Hlavní správy ČSA. V ten den byly na jídelním lístku v suterénu Hlavní správy lívance s jahodovou marmeládou, bylo tedy rozhodnuto. Oblékl jsem si úplně novou, nikým nenošenou, teplou vatovanou pracovní bundu, ke které jsem musel před chvílí pracně přišít knoflíky, a se Standou Haralíkem směřujeme k vrátnici v odbavovací budově starého ruzyňského letiště. Zatímco Standa udělal dva kroky, já jich musel nasadit dvojnásobek, z čehož můžete snadno usoudit, že Standa byl alespoň o hlavu vyšší. Začalo drobně sněžit, tedy, přesněji řečeno, padal sníh s deštěm, a vysoký muž s nápadným knírem nehodlal absolvovat dlouhou cestu až k vrátnici. Napadlo ho cestu si zkrátit, aby byl vystaven nepříznivým povětrnostním vlivům co nejkratší dobu. Jen několik metrů za přechodem pro chodce byl objekt plochy starého letiště obehnán modrým vysokým plotem, který však nebylo obtížné v těchto místech přelézt. Pro dvoumetrového chlapa to problém nebyl, pochopitelně, já měl však situaci mnohem těžší, a co bylo horší, neměl jsem ji tak docela pod kontrolou. Standa plot přelezl hravě, v mžiku byl na druhé straně a já se pomaloučku soukal vzhůru, obtěžkán nepohodlným vatovaným kabátem. Nakonec se mi přece jen podařilo vystoupat až na vrchol plotu, za plotem byl měkký trávník a stačilo jen z výšky necelých třech metrů seskočit dolů. Můj seskok však velice rychle zbrzdil záložní padák. Spodní část nového vatovaného kabátu se totiž zachytila o ocelový svislý plotový nosník a jak se zdálo, tento vatovaný obal měl v úmyslu ochránit mě před parakotoulem do travnatého terénu. Standa se za břicho popadal smíchy, protože jsem na plotě visel, půldruhého metru nad zemí, jak nějaká hadrová dětská hračka ve výkladní skříni. Třepal jsem rukama, nohama, až jsem se celé vzniklé situaci začal rovněž smát, což Standu ještě více rozdovádělo k velice hlučnému projevu neskrývaného bujarého veselí. Na plotě jsem se třepal už skoro celou minutu, přestal jsem dokonce přemýšlet, co podniknout, abych se z této ošidné situace vyprostil, když se řešení chopil právě onen vaťák. Odspodu nahoru začaly odlétávat od kabátu pracně přišité knoflíky, jak pecky od třešní, a to Standu smíchy srazilo na kolena. Všech pět knoflíků odlétlo a když vystřelil jako z praku i ten poslední, sevření povolilo a já se mohl svalit na trávník. Na plotě visel jen rozepnutý kabát, jako připomínka, že snad bylo bývalo přece jen rozumnější projít vrátnicí.

Hlavní roli příhody číslo jedna sehrál opět onen vysoký muž s nápadným knírem, jemuž se skutečně přezdívalo "telefonista", pro jeho neutuchající, deseti, až patnácti minutové hovory, pravidelně uskutečňované dílenským aparátem. Kdy přesně se příhoda udála, nevím, pouze jsem ji slyšel z vyprávění, pokusím se jí tedy zde co nejpřesněji interpretovat: Jednoho pěkného, slunečného dne se Standa chystal z nějakého důvodu opustit pracoviště a vycestovat v civilním oděvu kolem poledne do letištních prostor nového letiště. Za tímto účelem zamířil nejprve do sprchy, aby se pak do několik kilometrů vzdálené letištní budovy přemístil autobusem městské hromadné dopravy. Zastávka autobusu byla přímo před budovou VVZLT a byl na ni, jak z přízemí, tak i z prvního patra, velice dobrý výhled. Mezitím, co se Standa sprchoval, využili jeho kolegové volnou čtvrthodinku k tomu, aby na chodník před autobusovou zastávku umístili pětikorunu. Na první dojem se zdá hloupé, proč by někdo pokládal na asfaltový chodník obyčejnou pětikorunu, co si za ní skoro nic nekoupíte, a tak tedy celou situaci upřesním: Příhoda proběhla na konci osmdesátých let, kdy měla pětikoruna hodnotu mnohem, mnohem vyšší, než jakou má dnes. Kupříkladu jsem v té době za 6 korun cestoval do zaměstnání na ruzyňském letišti z Lidic a zpět po celý týden! Kovovou socialistickou pětikorunu se tedy na chodník instalovat rozhodně vyplatilo a měla posloužit jako past na Standu. Podařilo se jí přilepit jakýmsi epoxidovým lepidlem, technické podrobnosti mi nejsou známy, nicméně mince se prý na asfaltovém povrchu nádherně vyjímala a držela doslova, jak přibitá. Celá akce probíhala koordinovaně, aby náhodní kolemjdoucí past neobjevili dříve, než ten, na koho byla nastražena. Přilepenou pětikorunu jeden z kolegů na zastávce přikryl svou obuví a trpělivě vyčkával na znamení dalšího kolegy, který přesně monitoroval Standův pohyb a věděl, kdy bude opouštět prostor vrátnice a hlavního vchodu. Kolega, zašlapující minci, pak rychle odběhl do blízkého křoví a spolu s ostatními sledoval, co se na zastávce bude odehrávat. Standa mezitím kráčel k liduprázdné zastávce, přikusoval jablko a spokojeně kontroloval na vyvěšeném jízdním řádu, zda mu autobus skutečně za pár minut přijede. Pak zahlédl lesknoucí se kov na chodníku, přistoupil blíž a jeho úsměv se ještě více rozzářil. Jistě si pomyslel, jaké má štěstí, v tak slunný den, ještě zdarma, bezpracně, přijít k zajímavému výdělku. Pro minci se sehnul, ale ta držela pevně jako čert. Standa poklekl, začal s mincí lomcovat, až se jeho obličej začal barvit nejprve do růžova, a pak až do ruda. Mince se ani nehla a nakonec se odhodlal vší silou do ní kopat. Okopával jí už skoro pět minut, mezitím se k zastávce autobusu přiblížili neznámí lidé a Standovy nezvyklé pohyby je přiváděly v rozpačitý úžas. To už ale někdo z jeho kolegů nevydržel, otevřel okno, přidali se další, někteří na Standu pokřikovali, jiní hvízdali, celá cuska byla doslova přilepená k okenním parapetům. Zaplněné hlediště si nenechalo ujít podívanou na toho nadaného klauna, co tu předvádí mimické vystoupení na otevřené scéně.

Rád bych se ještě zastavil u polední přestávky. Ta byla v zámečnické dílně vyměřena na rovnou hodinu. Žádných třicet minut stresující honičky za potravou. Opouštěli jsme dílnu houfně v půl dvanácté, a to pokaždé v očekávání příjemného překvapení ve formě nějaké pochoutky v poledním menu. Jak už jsem se zmínil, někteří navštěvovali malou, útulnou jídelnu ve výcvikovém středisku ŘLP, jiní docházeli na Hlavní správu do jídelny ČSA. V obou vývařovnách se vařilo výborně, jsem omáčkový typ, tak téměř každodenní omáčky, jako za časů školních jídelen, jsem na svém talíři kvitoval s povděkem. Ve dnech plných Slunce a při teplotách vyšších, než 25 stupňů, jsme občas s Milošem Křížem namísto oběda v jídelně popadli lehkou svačinu a mířili jeho škodovkou ke koupališti Džbán v Divoké Šárce, nebo k zatopené požární nádrži na starém letišti. Vyplnili jsme tak polední přestávku krátkým osvěžením a několika skromnými plaveckými tempy. Plavání však nebylo jedinou sportovní aktivitou provozních zámečníků v průběhu hodinové polední pauzy. Uprostřed prostorné místnosti s plechovými skříňkami, která sloužila jako šatna - převlékárna, se v celé své kráse vyjímal pingpongový stůl. Denně, ano čtete dobře, pravidelně, den co den, se tu pořádaly sportovní turnaje za účasti nejen Standy Haralíka, ale nadbytečná kila tu shazoval i mistr Václav Sladký, Franta Šnajdr, Franta Chaluš, Džádro, a možná, že i pan Mezera. Že stolní tenis na pracovišti přispíval k téměř rodinné atmosféře v celé budově? No o tom nepochybujte! Zaměstnanci Řízení letového provozu spolu mnohdy trávili i část dovolené v některých podnikových rekreačních objektech. Kupříkladu v malebném prostředí zalesněného vrcholu Buchtova kopce na Vysočině, nebo v nádherném koutu Jizerských hor, v Albrechticích, nedaleko Tanvaldského Špičáku. Byla to jiná doba než dnes. Docela jiná. Srdečnější. Méně techniky, více srdce. Méně mobilů a tabletů, víc lásky.

V šedobílém, patrovém objektu cusky jsem si užíval přibližně půl roku. Prožil jsem tu příjemně teplé jaro a léto a začátek podzimu. Prostředí a rozsah práce už jsem znal, mistr v polovině srpna odcestoval na čtrnáctidenní dovolenou, zástupcem Mistra byl pan Mezera a ten byl velmi tolerantní k občasným "ztrátovým normohodinám". Byl to vhodný čas, alespoň pár hodin týdně, na výrobky pro sebe a pro své přátele a známé. Říkali jsme tomu příznačně - fušování. Největším odběratelem mých kovodělných výrobků byla naše rodinná nemovitost a do jisté míry i sestra manželky Gábiny, Jitka Knotková, které jsem tu často měnil úzké kovové podpatky na letních střevíčkách. K montáži kovových podpatků na Jitčiny letní střevíce mě vlastně přiměl Franta Chaluš. Jednoho do zlatova vybarveného letního dne navštívila naši dílnu velmi atraktivní bruneta (podobná této modelce), free pic - http://noemisworld.com/tgp/Beautiful-Selena-in-sheer-nude-nylons/
Beautiful-Selena-in-sheer-nude-nylons-12.jpg (přímý link)
jejíž pracoviště bylo jen několik desítek metrů odtud, v administrativní přízemní části budovy. Občas jsem ji potkával na chodbě, ale nejčastěji u výtahu, kde byl instalován tzv. sodobar. O jeho výrobu se tu zasloužil pan Mezera a skutečně po stisknutí knoflíku vytékala zdarma pro každého zájemce voda, smíchaná s oxidem uhličitým z tlakové láhve. Sodobar byl místem častých oddychových chvil a občasného klábosení jak zámečníků z dílny, tak i elektrikářů z prvního patra, nebo technicko hospodářských pracovníků z přízemí.

Bruneta tentokrát mířila free pic - http://www.noemisworld.com/tgp/
sexy-barefoot-red-toenails/
sexy-barefoot-red-toenails-07.jpg (přímý link)
přímo do dílny, na Frantu Chaluše zamrkala těma svýma velkýma hnědýma očima a ten šel do kolen. Kdyby zamrkala i na mě, taky bych do těch kolen asi šel. Položila na široký ponk bílé letní střevíce a ten zámečník s velmi osvaleným předloktím se pak v průběhu polední pauzy pustil do výroby kovového podpatku ze silného duralového plechu. Postup výroby jsem od něho odkoukal a jelikož byl duralový podpatek lehký a zároveň trvanlivější, než ty běžné plastové z obchodu, byl o naše výrobky značný zájem. Pohledná bruneta za Frantou přicházela pak vždy, když byl podpatek obroušený, já se jednou o tom legračním Frantově angažmá zmínil Jitce a ta mi pak do opatrování svěřila dvoje letní střevíce.

Na konci léta jsem opět v montérkách, lehce zamaštěných od oleje a šmíru, mířil na oběd do jídelny na Hlavní správu Československých aerolinií. zobrazit mapu v celém okně Shodou okolností tu Gábina pracovala ve výpočetním středisku. Seznamoval jsem se o poledních přestávkách postupně s jejími spolupracovníky a po dohodě s vedoucím provozu, charismatickým a nekonfliktním panem Maňhalem, jsem tu mohl nahlédnout pod pokličku pracoviště operátora počítacích strojů, jaké se jen na zlomek sekundy objevovaly v průběhu znělky Televizních novin. Po zaučení bych je mohl dokonce samostatně obsluhovat. Kvalifikaci jsem měl. Stačila docela "obyčejná" maturita, a klidně i s tou otázkou číslo 18 z češtiny a ruštiny, co jedinou jsem neuměl.

Idylické období v zámečnické dílně se přehouplo do podzimních mlhavých dnů. Ve skutečnosti i obrazně. Objekt vývoje a výroby zabezpečovací letecké techniky navštívila rakouská delegace z firmy Frequentis. Páni kravaťáci nabízeli spolupráci při výrobě jejich techniky, což by se zdálo být pozitivním posunem kupředu, vnímal jsem však návštěvu rakouských nažehlených límečků poněkud skepticky. Intuice mi napovídala, že tu něco nehraje. Domníval jsem se, že je to začátek konce zámečnické dílny. Nejen takové, jakou jsem ji znal v té pohodové podobě, vnímal jsem, že ve hře je zánik celého pracoviště. Spolu se mnou měli "čuch" na cosi podivného i někteří mí kolegové. Nemusel jsem se ani moc dlouho rozhodovat, co dál podniknout, přijal jsem nabídku pana Maňhala.

1.11.1990 jsem vyměnil montérky výpověď z pracovního poměru ve VVZLT ŘLP ČSFR za bílý plášť a začal jsem se zacvičovat jako operátor dvou mainframových počítacích strojů EC 1026. Byly to jedinečné produkty z řady JSEP, vyráběné v zemích RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) a byly souhrnně označeny zkratkou EC. Tato zkratka vychází z ruštiny: ?????? ??????? ??????????? ?????????????? ?????. (Zde pro zajímavost uvádím dvě fotografie: První z nich je počítač EC 1025 z webu historiepocitacu.cz a na druhém snímku zachytil můj fotoaparát novější mašinu IBM 4381, IBM 4381 ta později, v polovině roku 1991, tuzemský pomalejší počítač nahradila.

Střídal jsem směny - týden ranní od 7.00 do 15.30 a týden odpolední od 13.30 do 22.00 .

Počítače byly umístěny v suterénu budovy Hlavní správy, v klimatizované místnosti - na tzv. sále - a zpracovávaly se na nich mzdy, letenky, letecké palivo, účetnictví, a materiálně technické zásobování. Hlavní obslužná jednotka - tzv. konzole - CNSL - vypadala asi tak, jako počítač "Jéžiši Kriste, samyce s tvrdým y!" "No a né snad? Zkus to napsat s měkkým, a uvidíš, to je ještě blbější - pět samíc!" "...si řeknu vybraný slova po M, ne? Myslivec myslí, že mydlář mydlí myš mejdlem. Vymykati, zamykati, máš tam někde samici?" "Tady!" ve filmu Slunce, Hoštice u Volyně nějaké to seno Hoštice u Volyně a špetka erotiky. Zámečnickou dílnu jsem opustil těsně za zenitem její slávy, podobně, jako někteří vrcholoví sportovci ukončí kariéru po některém ze svých velkých úspěchů. Po několika měsících od mého odchodu se výroba dílů pro vysílače Frequentis pozastavila, bylo rozhodnuto o zrušení celého dílenského provozu a zámečníci propuštěni. Naštěstí byla většina mých kolegů v důchodovém věku a ti mladší se mohli realizovat v oblasti jim nejbližší: Miloš Kříž si konečně mohl založit obchůdek, své malé železářství a domácí potřeby v Dejvicích na kulaťáku, Standa Haralík se pustil do podnikání v oblasti pojišťovnictví a Franta Chaluš zamířil do ČSA k leteckým mechanikům. Kam zmizela "sodobarová" bruneta, nevím, její pěknou souměrnou postavu a štíhlé dlouhé nohy už škvírou ve výtahové šachtě nákladního zdviže pro manipulaci s kovovými polotovary nikdo pozorovat nemohl. Těch půvabů už si mohl užít jen její manžel nebo přítel v bytě v Ciolkovského ulici, pokud nějakého měla.

Do výpočetního střediska jsem nastoupil asi měsíc poté, co tam již několik týdnů samostatně obsluhovala počítače jedna známá tvář. Často jsem ji potkával před pár lety na půdě strojní průmyslovky, měl jsem tehdy před maturitou a ta dívka studovala teprve ve druhém ročníku. Patřila svým vzhledem k těm atraktivním slečnám, jejichž kroky se zájmem sleduje nejeden mladík. Procházela se po chodbách spolu se svou kamarádkou. Bylo se skutečně na co dívat, pohledná bruneta s blondýnou, bylo se skutečně na co dívat... s podobným sestřihem vlasů jako hudební skupina Modern Talking, rozhodně nenechaly v poklidu většinu mužské populace v budově strojní průmyslovky. Já naopak v poklidu zůstal. Napadlo mě totiž, že se sotva mohu k takovým atraktivním supermodelkám přiblížit, natož je oslovit. A to ještě k mému štěstí, vlastně k mé smůle, obě dívky obouvaly korkové pantofle, které zvýrazňují křivky chodidel ještě víc, než kdyby se obě dvě primadony procházely v budově naboso. Chodidla blondýnky byla docela tuctová, řekl bych, že snad naznačovala plochou nohu a já tento defekt tuze nerad, zato brunetka měla klenbu přímo ukázkovou, Jitka měla překrásně klenutá chodidla, jako oblouky Švehlova mostu v Táboře. Ta její chodidla se podobala těmto fantastickým tvarům americké modelky Caroline z Norcalfeet.com. Byl skutečně požitek se na něco takového dívat. že by bývala mohla zapózovat pro ortopedický odborný časopis. Jméno blondýny jsem neznal, jméno brunetky s naprostou jistotou. Byla to totiž dcera jednoho z těch sympatických kantorů - lidumilů - studentomilů, co vyučoval předmět Kontrola a měření. otec Jitky Kovaříkové vyučoval v SPŠ strojnické v Kladně předmět Kontrola a měření Jmenovala se Jitka Kovaříková.

S maturitním vysvědčením v kapse jsem opouštěl školu, smířen s tím, že se do ní někdy v budoucnu podívám už jen jako host, který tam nepatří. A obě atraktivní slečny z druhého ročníku jsem pochopitelně ze své mysli postupem času vytěsnil. Je tedy snadné si představit, jak mě doslova jímaly mrákoty v den D. Poklepal jsem na dveře kanceláře v přízemí Hlavní správy, očekával jsem, že mi otevře Gábina a brzy zasedneme k jídelnímu stolu v suterénu Hlavní správy, dveře se otevřely, za nimi Jitka Kovaříková Jitka Kovaříková 1991 a co měla na nohou? Bylo to jak ve škole. Chyběla tu jen ta druhá blondýna. korkáče se žlutým páskem

Shodou okolností jsem nastoupil do stejné směny, kde Jitka pracovala, zaučoval jsem se zhruba dva měsíce a poté jsem pracoval na sále už samostatně. A to tak, že dle normy jsme směli být v "hluku", mírném elektrosmogu a umělém osvětlení Jitka Kovaříková na "sále" u konzole počítače EC 1026 jen 4 hodiny denně. Po zbytek času jsme byli k dispozici v odpočinkové místnosti Dita Suldovská v odpočinkové místnosti s pletacími jehlicemi v akci pro případ selhání výkonné směny. V praxi se to ale řešilo tak, že nebyl problém vydržet na sále Petr Čermák na "sále" v suterénu Hlavní správy ČSA 8 hodin, tudíž jsme se střídali po dnech a obsluhu počítačů jsme prováděli Jirka Janus ve své programátorské kanceláři jen dva až tři dny v týdnu, dalo by se říci, že jsme vlastně pracovali Oto Špok v odpočinkové místnosti přichází s gratulací k svátku 5.12.1990. na poloviční úvazek Mirek Chlebo gratuluje Jitce k svátku 5.12.1990. za plnou mzdu osmi hodin. Měl jsem navíc štěstí na výbornou partu lidí Jitka Kovaříková a docházení do práce se mi stalo planes.cz (přímý link) (fotografii pořídil letecký mechanik Petr Popelář, kolega z ČSA) přinejmenším koníčkem. A to hned z několika důvodů:

Tím prvním byl pohled na Jitčiny nohy. Jitka byla sice Vodnářka každým coulem, plula však jiným směrem a mohli jsme se spolu leda tak míjet. Měla tvářičku jak ze žurnálu, na titulní stranu módních časopisů. V soutěži miss by zřejmě uspěla a skončila na předních pozicích, ale ty nohy. Leckomu se ženské nohy líbí, já miluju všechny ladné ženské křivky a chodidla k nim nesporně patří, jenže co prezentovala Jitka, s tím jsem se dosud nikde nesetkal. Její chodidla byla jedna excelentní křivka za druhou, hluboké klenuté paraboly přecházely v hyperboly ať jste je sledovali ze všech úhlů pohledu. Byl to koncert elegance a nestydím se za to projevit radost z něčeho překrásného, i když to zrovna nedržím v ruce. Jitka nebyla typ ženy, kterou bych miloval, jak se říká, až za hrob, a nechtěl bych s ní sdílet ani společné chvíle volna, ani společnou domácnost, a pochopitelně ani společné lože.

Druhým důvodem, proč jsem kolikrát nemohl dospat, nebo jsem přijel do práce na odpolední směnu i s hodinovým předstihem, byla odpočinková místnost. V den, kdy na mě vycházela služba na sále, jsem byl pochopitelně plně prací vytížen a směna uběhla velice rychle. Ale v době, kdy sloužil na sále některý z mých kolegů, jsem vyplnil svůj volný čas různými aktivitami. Nabízela se i možnost odpolední směny v době "volna" výrazně zkrátit - v podstatě již po dvou hodinách, po odchodu "šéfa" pana Maňhala se dalo odtud beztrestně zmizet. Častokrát se však stávalo, že se nám odcházet nikam nechtělo, zdrželi jsme se v odpočinkové místnosti jen tak, na kus řeči u kávy a nějakého zákusku. Mnohými důvody k báječnému posezení byly rovněž pravidelné oslavy svátků a narozenin. Tou dobou tu nechyběly obložené chlebíčky, láhev vína, a především řečnické kousky Oty Špoka.

Volné dny na ranních směnách byly daleko zajímavější. Pravda, museli jsme být na pracovišti alespoň přítomni, tím pádem se odpočinková místnost proměnila na tvořivou komnatu různorodých koníčků a zájmů. A tak Monika Šípková, Zuzka Outratová a Dita Suldovská tu mohly dokolečka dokola plést módní vlněné svetry, rukavice, šály, ponožky, čepice a čelenky. Nesmírně jsem je obdivoval, sám bych totiž nic podobného nesvedl, už jen při pohledu na obratné pletací jehlice se mi motala hlava. S Gábinou jsme doma po večerech "pouze" vyšívali barevnými bavlnkami ozdobná písmenka podle předlohy z Burdy, která jsme pak orámovali kulatými dřevěnými rámečky se sklem, a pověšená abeceda na stěně v obýváku byla velice vkusným doplňkem. Některá písmena jsem si pochopitelně nosil i do práce. To byl nápad! Jitka pohled na výšivku a jehlu v mých rukách doslova nemohla vystát a několikrát nápadně naznačila, co že má ta typická dívčí zábava v mém podání znamenat?! "To si mám donést elektrickou svářečku a svařovat tu plotové nosníky, co na mě doma čekají? Nebo si mám připravit štukovou směs na opravu opadané omítky? Mám sem dovalit pytel vápna a mísit ho tu na linoleu v kanclu s prosévaným pískem?" To chceš? I přes tvůj šarm a tvé okouzlující nohy, No, uznejte sami, není to nádhera? Něco takového jsem tu vídal den co den. Vnímáte tu prostorovou symetrii? Tu symboliku celého vesmíru v tolika zakřiveních? Dokonalou harmonii statického obrazu, který v pohybových kreacích mistrovské dílo ještě umocní? Ať se podíváte na tyto křivky z kteréhokoliv úhlu pohledu, vždy budou nesmírně vzrušivé a sexy. Podobný pocit můžete mít samozřejmě i z ostatních tělesných partií, která jsou součástí dokonalé tvorby lidského genomu, ale neopomíjejte chodidla, nezaslouží si to. Jsou součástí dokonalého mistrovského plánu. co se tu přede mnou tak bezostyšně bosky promenádují, bych tě s tou lopatou a míchačkou na beton měl tady uzamknout, dokud bys mi štukovou směs ve špičkové kvalitě nepřipravila!" Podobná škádlení tu byla na denním pořádku a byla to tekoucí míza přátelských a kolegiálních vztahů, jaká by nám mnohá pracoviště mohla jen závidět.

Posledním vyšitým písmenkem abecedy však tvůrčí činnost neustala. Měl jsem zrovna rozečtenou knihu o první a zároveň poslední plavbě zaoceánského parníku Titanic, tištěné řádky tu občas předčítal i znamenitý řečník a komentátor Oto Špok a co se nestalo: Plastikový model nebohého plavidla, konstrukčně nedomyšlené pyšné chlouby počátku dvacátého století, mi daroval táta k narozeninám. A co bylo pak? Co asi? Model zabral v kanceláři plochu celého jednoho stolu, jednotlivé dílce do sebe postupně zapadaly a byly vybarvovány přesně podle skutečnosti. Čtyři žluté komíny čněly hrdě vzhůru a mnozí z mých kolegů ani netušili, že čtvrtý komín nebyl vývodem z parního kotle, nýbrž sloužil jen jako ventilace výparů z lodní kuchyně. Průběh stavby modelu bedlivě sledovalo celé výpočetní středisko, hlavně Mirek Chlebo, Tomáš Antonín, Oto Špok a Honza Fišer pravidelně docházeli za rozpracovanou parolodí a kontrolovali, zda už jsem přilepil to zábradlí, jestli už mám nabarvené záchranné čluny, a kdy bude konečně hotová přední paluba. Jitka už si na nějaké výšivky písmenek písmeno E jsem vyšíval v odpočinkové místnosti přízemí Hlavní správy ČSA v druhé polovině května roku 1991, žebřík mi připomínal období sklizně třešní, které tou dobou bylo již za dveřmi ... samotné písmenko E jsem vyšíval ze všech nejraději, jako bych tušil, že bude mým symbolem a talismanem na věky věků ... bude to počáteční písmeno křestního jména ... a víc už vám neprozradím ... ani nevzpomněla a naopak jsem ještě "přitvrdil".

Po dokončení modelu Titaniku, a to jej chtěli někteří mí kolegové použít pro rekonstrukci potopení lodi v umyvadle pánských sprch, jsem do práce dovláčel, no spíš dosmýkal, čerstvě ohoblované latě z lidické hoblovky, co nám v garáži zbyla po mém dědovi. Nechápete, co? Z latí jsem pilkou na pracovním stole postupně odřezával jednotlivé kousky a sestavoval z nich dřevěný domeček. Výrobek podle zevrubného nákresu získával pomalu, ale jistě konečnou podobu, zadní desku tvořila tenká překližka potažená jutou a stříšku domečku ozdobily repliky střešních tašek bobrovek, které jsem vyřezával z lékařských špachtlí. Dekorativní ozdoba pak posloužila jakožto polička pro miniaturky z keramiky a mým záměrem bylo tento výrobek darovat v roce 1992 mamce Dřevěný domeček je tak trochu svým způsobem i památkou na mého dědu. Na jeho hoblovce jsem si připravil tenké latě, ze kterých jsem pak konstrukci stavby sestavoval. Obvod domečku je pevný, se zadní stěnou z překližky, vnitřní stěny jsou demontovatelné jako stavebnice. (Na fotce se zdá, že jsou některé části stavby zakřivené, ohnuté, ale není tomu tak, jsou i po pětadvaceti letech stále jako nové - oblouk způsobuje relativně malý objektiv fotoaparátu mobilního telefonu.) a Daniele Ralenovské, o níž se dočtete v roce 1992, pod vánoční stromek. Výroba domečku byla triumfálním vítězstvím nad využitím volného času na pracovišti operátorů výpočetního střediska Československých aerolinií. Sledovali ji se zájmem snad všichni. Panu Maňhalovi se domek moc líbil a jistě si i po mnoha letech vybaví tu báječnou atmosféru roku 1992 v odpočinkové místnosti na Hlavní správě ČSA. Byla to docela jiná doba, žádná mobilní komunikace, výpočetní technika nebyla na takové úrovni, kdy ji bylo možno zneužít tak, jako dnes. Žádné kamery, žádné ČIPOVÉ KARTY, žádné zabezpečování zabezpečeného, žádné sledování, šmírování a zásah do soukromí v takové míře, jaká je typická pro dnešní dobu. Komunikace mezi lidmi nebyla podpořena technikou v takovém rozsahu, a přesto lidé mezi sebou komunikovali mnohem víc, než nyní. Dokonce i samotný pan Maňhal občas přicházel, aby zjistil, jak jsem ve své práci pokročil. Měl srdce na správném místě, jistě, že by mě mohl i s celou touhle vopičárnou odsud svinským krokem vypakovat, a on mě místo toho v této činnosti podporoval. Moc nechybělo a vyráběl jsem další domeček i pro paní Maňhalovou.

Bylo to ovšem dáno tou dobou. Tehdejší prostředí letiště bylo idylické. Ruzyňské letiště bylo na počátku devadesátých let docela malé a přehledné, převažovala tu pohoda, nebylo přelidněné, chaotické, stísněné. Mohlo se pochlubit prostornou vyhlídkovou terasou s občerstvením, zdroj: planes.cz (přímý link) (fotografováno v lednu 1982) nikde žádná teroristická hrozba a podobné nesmysly, co by letištní prostředí proměnily ve střeženou věznici za ostnatým drátem.

 
         

Snad si ještě dnes, po tolika letech, vybavím všechna známá jména zajímavých tváří, které jsem měl tu možnost poznat. Někteří z ČSA odešli velmi záhy po mém nástupu, s některými jsem spolupracoval i později - v době, kdy už vývoj výpočetní techniky uzavřel kapitolu mainframových počítačů. Nakonec, byl jsem při tom, kdy se v roce 2001 slavnostně vypínal provoz posledního z nich - oné slavné IBM 4381. Paní Zadáková, milá a tichá starší dáma, byla posledním obsluhujícím operátorem stroje, s jehož érou pohasla nejen sláva výpočetního střediska, nýbrž celých aerolinek. Řítily se do propasti nadutou pýchou, aniž by si toho byly vůbec vědomy.

Programátoři Franta Račuk a Ivana Brejchová spolu seděli v jedné kanceláři a po zrušení jejich pracovního místa tato místnost sloužila vedoucímu provozu. Ivana později změnila působiště a nastoupila v úseku Marketingu ČSA v Masarykových kolejích nedaleko stanice metra Dejvická. S Frantou Račukem jsem se řadu let potkával ještě na dispečinku výpočetního střediska, kdy ČSA v plné síle ovládl UNIX.

U Franty Račuka se na chvilku zastavme. Měl jsem tu čest seznámit se s ním již v roce 1974 v Jestřabí v Krkonoších, Jestřabí v Krkonoších - zimní týdenní pobyt s mým strýcem - tady jsem se poprvé postavil na lyže, ale nejraději jsem tu jezdil na bobech - s Račukovými jsem se tu seznámil v témže roce v létě tehdy byl naším rodinným přítelem, já chodil do mateřské školky a rozhodně by mě tehdy v mé dětské mysli nenapadlo, že někdy v budoucnu budeme kolegové na stejném pracovišti. Jeho vztah k horám, k přírodě, cyklistice a turistice mě fascinoval, tohoto horala s plnovousem, co běhal pravidelně Jizerskou padesátku, jsem si velmi vážil, a svůj postoj jsem k němu a k jeho manželce nezměnil dodnes. Neměl jsem ani tušení, že jeho koníčkem je krajinná olejomalba, dokud jsme do jeho domu, v obci Obory u Dobříše, nezavítali osobně. Podnikli jsme s kolegy z ČSA v červnu roku 1993 do brdských lesů třídenní cyklistický výlet, Račukovi nám poskytli zázemí pro nocleh, na zahradě jsme s nimi pekli špekáčky a Franta nás po malebném okolí poblíž Orlické přehrady osobně provázel. Pokud mě paměť neklame, cyklovýletu se zúčastnili Tomáš Antonín, Dita Suldovská, Jirka Vopěnka, Jitka Kovaříková, Ivana Brejchová a Petr Čermák a neumím si představit, že bych na tento báječný prodloužený víkend na kolech zobrazit mapu v celém okně snad někdy zapomněl.

Z provozních programátorů mohu jmenovat další, co neodmyslitelně patří do mého vzpomínkového vyprávění, a kteří byli něčím zajímaví: Mirek Chlebo svou charismatickou, velmi klidnou povahou a Jirka Janus především nekonečnými trofejemi z turnajů fotbalových mužstev leteckých společností v podobě pohárů a vlajek, vystavených na policích v jeho kanceláři. Těch pohárů jsem napočítal dobrých třicet a mezi nimi se také skvěla asi metr dlouhá žlutočerná vlajka sultanátu Brunei. vlajka sultanátu Brunei

Honza Fišer a Tomáš Antonín, specialisté na mzdy, se řadí také k těm, na něž rád zavzpomínám. Tomáš byl vítaným společníkem na týdenním pobytu v podnikové chatě v Peci pod Sněžkou, kde jsme spolu často hrávali stolní tenis, a jeho milá společnost nechyběla ani na výletě v Tatrách v roce 1992. Honza Fišer mi zas pomohl s odvozem vyřazených borových prken z podnikového skladu, z nichž jsem stavěl v Lidicích vnější plášť zahradního domku, tzv. Srubu. Zorganizoval také pěknou víkendovou vodáckou akci Honza Fišer vypadal ve svých dvaceti letech tak, jako tento mladý muž ve filmu Svatební cesta do Jiljí. Byl členem smíchovského vodáckého oddílu a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se zúčastnil natáčení tohoto krásného filmu jako komparsista, právě v prostředí, jemu tak blízkém. Zda je to opravdu Honza, si jistý nejsem, ale ta podoba se s jeho vzhledem, jak jsem jej znal, velice shoduje. včetně zapůjčení lodí a jejich dopravy a několikrát mi vypomohl s půjčením vodácké výstroje na výpravy, jejichž hlavním strůjcem jsem se stal o pár let později. Honza byl natolik kamarádský, že mi nikdy neodmítl poskytnout nezištnou pomoc, takových lidí, jako byl on, jsem mnoho v životě nepotkal.

Když už jsem se tu zmínil o Honzově vodácké akci, měli bychom se jí věnovat trochu podrobněji. Byl to prodloužený víkend na středním toku Berounky, v srpnu roku 1992. Za povšimnutí stojí dvě kuriózní příhody:

Vyplouvali jsme v pátek, krátce po poledni, na tuto výjimečnou akci jsme obětovali den dovolené. Počasí nám neskutečně přálo. Mohli jsme se slunit a popíjet pod slunečníky restaurace nad Hřešihlavskou rybárnou pivo, případně jen minerálku, čepovali tu rakovnického Bakaláře a u některých hostů jsem tu zahlédl na zahradním stolku šálky s vídeňskou kávou. Nejprve bylo ovšem nutné překonat jez, lodě pod jezem ukotvit k pobřežní vegetaci, teprve pak jsme mohli s chutí konzumovat. Po spádnici jezu stékalo dostatečné množství vody pro jeho bezpečné splutí, ten pozvolný profil sám o sobě není nebezpečný, tedy až na jedno jediné místo s velkým ostrým balvanem. Můj háček, Petr Čermák, však balvan přehlédl a museli jsme se strefit přímo do jeho středu. Pod námi to zakřupalo, lehká, zavřená kánoe bez bagáže to na první pohled přestála bez úhony, loď jsme zběžně prohlédli, trhliny jsme se žádné nevšimli, po usazení na hladině žádnou vodu nenabírala, přestali jsme se tedy touto kolizí s balvanem zabývat. Přivázali jsme jí k ostatním za koňadru k převislému pobřežnímu křovisku.

Dvě hodinky pod slunečníkem s okouzlujícím výhledem do krajiny, to víte, ani se nám nechtělo zvedat a chystat se k vyplutí, když vtom Petr Čermák odkudsi od jezu volá: "Hele, ukradli nám loď!" V průběhu našeho dvouhodinového posezení tudy proplulo několik posádek laminátových kánoí a nafukovacích raftů, nebyl by tedy pro ně problém některou z lodí nepozorovaně odvázat. Od stolů se slunečníkem totiž nebylo na přivázaná plavidla vůbec vidět. Honza Fišer, jakožto zodpovědná osoba za veškeré vybavení ze smíchovského vodáckého oddílu, se zvedl ze židle, aby se přesvědčil, zda konzumace několika piv nemohla Petru Čermákovi způsobit nějakou újmu na zdraví. No jo, jedna loď chybí! Kdepak, nechybí! Stačilo přistoupit blíž a zatáhnout za poslední koňadru. Ta směřovala pod hladinu, poněvadž právě naše nešťastnice po nájezdu na obří balvan nabírala malou prasklinkou po celou dobu dvou hodin říční vodu, až nakonec klesla ke dnu. Na těchto dvou vodácká víkendová akce Berounka 92 snímcích se pod jezem chystáme vodácká víkendová akce Berounka 92 k provizorní opravě poškozeného laminátu vodácká víkendová akce Berounka 92 pomocí kobercové pásky a vrstvy nitrolaku.

Druhá pikantérie přišla vzápětí. Ještě téhož dne, při zdolávání čtvrtého jezu u obce Čilá. Tento nebyl po spádnici splavný, bylo nutné buďto plavidla kolem jezu obtížně přenášet, anebo využít úzké otevřené propusti poblíž Čechova mlýna. V té době proudila, poměrně svižně, říční voda náhonem pod mlýnské kolo a úzká šlajsna odtud odbočovala do původního koryta prudce vpravo, téměř pod pravým úhlem. Byla ohraničena dvěma betonovými masivními sloupy, na jejichž vrcholcích se přes zúžený koridor klenula úzká lávka pro pěší. Průjezd tímto místem nebyl obtížný, vyžadoval jen výbornou souhru kormidelníka s háčkem. Háček musel včas přitáhnout příď k pravé straně, aby svižný proud nevrhl loď na levý betonový masiv, kde by ji snadno převrátil. Petr Čermák raději sjíždění vzdal, na jeho místo zasedl zkušený vodák Honza Fišer vodácká víkendová akce Berounka 92 a ukázkově mi přitáhl příď k pravé straně. Peřej pod propustí už jen zahoupala vratkou uzavřenou kánoí na pozdrav a všiml jsem si, že naše počínání sledují tři neznámé smíšené posádky plně naložených plavidel známých snad každému vodákovi pod výrobním názvem Vertex. Ti mladíci však pozorovali jen ten samotný závěr, tu pouhou třešničku na dortu v podobě pohupování laminátového skeletu docela nevinnou peřejí, co jim však uniklo, byl ten zásadní moment práce háčka nad jezem. Bylo vidět na první pohled, že jsou příliš mladí a nezkušení, než aby tohle mohli ustát. Byla to groteska, s jakou se na českých řekách běžně nesetkáte. Nevyvázaná bagáž, na svislo postavené plastové bandy, aby byla loď pokud možno ještě více vratká, některé barely s odšroubovaným víkem, jedna dívenka na pozici háčka si v brýlích listuje ve svém oblíbeném knižním titulu, na poslední kánoi se bezprizorně povaluje fotoaparát...

            
 
            
 
            
 
            
 
            
 
            
 
             chodidla Moniky Králové - free pic - allyoucanfeet.com (přímý link)

Pro všech šest nebožátek posazených ve Vydrách a Vertexách předem jasný scénář vodáckého dramatu: Svižnou proudnicí na levý betonový pilíř a šup! Už jsme věděli, která bije, pomáhali jsme nešťastným posádkám lovit plavající předměty, zachytil jsem fotoaparát, zachránila se i plovoucí kniha. Brýle dotyčné dívky se bohužel již nikdy nenašly. A co je na celé příhodě nejpozoruhodnější? Ani slovem, ani pokynutím hlavy, ani náznakem jiného gesta nikdo z šesti neznámých mladíků nikomu z naší výpravy za pomoc a záchranu věcí nepoděkoval. Nebyli v šoku, nebyli duchem nepřítomní či rozmrzelí, zkrátka se domnívali, že to snad byla naše povinnost. "Odborník žasne, laik se diví", dodal by Viki Cabadaj. Co z takových lidí asi vyroste, když se nezmění? Manažeři, úředníci na vedoucích pozicích. Budou se domnívat, že lidé podřadní musí vyvoleným sloužit? Tak je to přece správně! Nebo snad né?

Jirka Vopěnka Jirka Vopěnka si vzal za ženu báječnou holku jménem Katka (byl jsem jim za svědka na jejich svatbě) a oba dodnes, spolu s jejich rodiči, patří k mým nejmilejším přátelům jen nad tím vším nevěřícně kroutil hlavou a chystal se, i přes předchozí konzumaci několika piv, sjet exponovaný úsek v uzavřeném kajaku. Že by se groteska opakovala? No jasněééé! Vopine, tys tomu dal!!! Jirka se zmítal v kamenitém korytu obrácen hlavou dolů, dokud jej po půl minutě hrozivého excesu kluci neodlovili. Náš milý protagonista samozřejmě neměl žádnou přilbu, jen malou alkoholovou opičku na zádech. Eskymácký obrat se mu nepovedl a kolik říční vody mezitím vypil, těžko říct, vypadal ale dost vyděšeně. poslední noc jsme přečkali u Nešporů na chatě ve Skryjích, spali jsme pod širákem a já zavzpomínal na výpravu po Berounce v loňském roce 1991, o které se rovněž můžete dočíst v Kachňákových listech z památníku

Vraťme se opět o nějaký ten měsíc zpět, ke známým tvářím mých kolegů, kteří se vodácké akce na Berounce nezúčastnili, a když, tak jen symbolicky ... paní Iva Nachtmanová - to byla legenda výpočetního střediska. Trochu od rány, ale správným směrem cílené. Srdečné a bezelstné. Nebrala si servítek a s taktní diplomacií pana Maňhala naopak ostře kontrastovala. Její připomínky však byly věcné a ku prospěchu všem. Moc rádi jsme jí navštěvovali i v době, kdy odešla do důchodu. Byla nesmírně pohostinná, žila v obci s poněkud zvláštním názvem - Břve.

Z operátorů nejraději vzpomínám na Otu Špoka a Tondu Eršila, Ota byl vedoucím naší směny, Tonda vedoucím té druhé. Ota byl především vynikající společník, působil na své okolí podobně, jako v době neodolatelných milovníků stříbrného plátna Oldřich Nový. Byl vynikající řečník, nikoho nenechával na pochybách, že jeho váhovský šarm myslí vážně. Měl však jednu docela zajímavou slabost. svatební hostina Radky a Oty se nesla ve slavnostní náladě, ovšem nezapomenutelnou báječnou atmosféru jsem zažil především u nich v bytě, v ulici Na vyhaslém, v kladenské čtvrti Ostrovec - Ota byl výborný hostitel a jednoho dne jsme sledovali u Špoků v TV záznam slavnostního zahájení Olympijských her v Barceloně v r. 1992 - s koncertním vstupem Montserrat Caballé a Freddie Mercury - opravdu "vunderbar" odpoledne - díky Oto a Radko Jakou? Domníváte-li se, že se Daliboru Vránovi líbily ženské tak, že okamžitě strašně plasticky vidí, co by se s nimi dalo prožít, až na ty alimenty, tak to jste vedle jak ta jedle. Ota měl učiněnou slabost na vozy BMW. Vybavuji si velice přesně jeho známý citát: "Zatáčku je možné projet třemi způsoby - buďto rychle, ale zároveň nebezpečně a riskantně, nebo bezpečně, ovšem zbytečně pomalu, anebo vozem BMW." Otovy řečnické spatra projevy, žádný psaný text, všechno zpaměti, se nejvýrazněji projevovaly na oslavách narozenin a svátků kolegů na pracovišti. Miloval hudební tvůrce jménem Jean Michel Jarre a Michael Oldfield, ostatně, v té době bylo možné z rádia zaslechnout poměrně často některé jejich skladby, jako například Oldfieldovu "To France", nebo Jarrého Oxygene.

Dalšími výraznými osobnostmi byly Zuzka Outratová a Petra Chodorová. Zuzka bohužel odešla brzy na mateřskou a pak se mezi nás už nevrátila, byla takovým sluníčkem, co tlumí konflikty a stmeluje kolektiv. Petra, alias Kačka, po mateřské podniku věrná zůstala a organizovala akce naší svazácké buňky, s podtitulem Lenin je v Ječný. Lenin je v Ječný (věčný) Byla rovněž sluníčkem, a pokud jste se někdy dostali pod bezpečný deštník duchovně vyzrálé ženy narozené ve znamení Ryb, můžete si pogratulovat, jaké máte štěstí.

Osobnostmi, jejichž kvalit si rovněž dodnes cením, a které na mém webu nesmí chybět, byli Radka Vohradská, paní Zadáková, Dita Suldovská, Monika Šípková, fotografie z třídy 4B kladenského gymnázia (rok 1988) ze spoluzaci.cz Martina Pixová, David Macháček a Monika Králová. Monika byla ke mně natolik přátelská a hlavně upřímná, snad až za hranicemi běžného přátelství mezi mužem a ženou, provozovala kondiční kulturistiku a měli jsme tím pádem oba společného koníčka. Provokativně si lakovala nehty na nohou rudou barvou, a to ani nemusela. Nebylo třeba nic zvýrazňovat, její sexy křivky chodidel byly tak dokonalé, že se v korkových pantoflích vyjímaly podobně, jako ty Jitčiny. Měl jsem na ty korkáče a krásné nohy docela štěstí. stačí si odmyslet žabky a představit si korkáče se žlutým páskem, jaké nosila Jitka, anebo korkáče s hnědým páskem, co den co den nazouvala Monča - taková krásná chodidla jsem tu vídal pravidelně a moje vzrušení se dalo stěží zamaskovat

A abychom se tu příliš nevznášeli sněním na obláčcích ženských krás, posadí nás zem Filip Matthauser. Mladík, co se u nás objevil pouze na výrobní praxi, byl stoupencem typicky zemité vášně. Miloval cestování po hradech a zámcích. Jednou jsem s ním procestoval zámek Libochovice několik hradních zřícenin ve středních a severních Čechách, ale ten nejneuvěřitelnější zážitek jsem s Filipem sdílel přímo v kanceláři Honzy Fišera:

Honza se Filipa ujal jako jeho patron a staral se i o to, aby měl vždy každý měsíc k dispozici novou kartu příchodů a odchodů, tzv. píchačku. Třicet dní od nástupu Filipa na praxi se opět zpracovávaly mzdy a mzdová účtárna kontrolovala údaje na píchačkách zaměstnanců. V té době zvonil u Honzy Fišera telefon. Od Martina Kolmana, šéfa mzdové účtárny a zároveň jeho dobrého kamaráda se dozvěděl, jak je možné, že ačkoliv měl Honza týden dovolenou, na jeho píchačce je po celý tento týden každý den zaznamenán příchod a odchod? A druhý telefonát od Kolmana po několika minutách Honzovi prozradil, že na mzdovce objevili ještě jednu Fišerovu píchačku za stejný měsíc. Záhada dvou píchaček stejného jména však byla záhy objasněna: Filip Matthauser po nástupu na praxi vyplňoval svou píchací kartu podle Honzova vzoru, nevyplnil však shodně pouze název a kódové označení střediska, nýbrž celou hlavičku opsal naprosto přesně slovo od slova. Včetně jména a příjmení. Borec Filip Mattahuser docházel celý měsíc do práce s píchačkou na jméno Jan Fišer.

Na přelomu roku zachytil další z kolegů, Petr Čermák, stařičkou sovětskou kamerou (bez zvuku) na černobílý film atmosféru ve výpočetním středisku a mohu směle prohlásit, že jsem podobné pohodové prostředí v pracovním kolektivu již nikdy nezažil.

Pojďme se nyní posunout do časoprostorového kontinua roku 1991, kdy výpočetní techniku obsluhovali víceméně jen operátoři, programátoři a technici, kdy výrazy "Internet", nebo "mobilní telefon", nikdo nevypouštěl z úst, a kdy stolní osobní počítač (Personal computer) si pořizovali jen nadšenci...

V tom zajímavém, nekybernetickém roce 1991, tito nadšenci utratili za osobní počítač PC 286/20 s pevným diskem o velikosti 40 Mb (Ne Giga, ale Mega bajtů) neuvěřitelných 91.000,-Kčs. A to si jej pořizovali obvykle na leasing, zaplatili za něj tedy suma sumárum 110.000,-Kčs.

Na úplný závěr letištního roku 1990 se krátce zasním do té velmi zvláštní doby přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se lámaly vztahy obyvatel států bývalého socialistického bloku, kdy se rozpadal Sovětský svaz, a kdy řada "nadšenců" začala podnikat, aby se jim vzorem stávala rozličná firemní seskupení za velikou louží. V roce 1991 se na ruzyňském letišti uskutečnil "den otevřených dveří", mám-li to tak nazvat, bylo možné zavítat do kokpitu některých letadel a v kapitánském křesle letadla IL 62 jsem se tehdy zdravil s naším lidickým sousedem, panem Třískou. Měl v té době na tomto sovětském stroji již nalétány stovky letových hodin a kapitánskou uniformu oblékal na pravidelných linkách do New Yorku. Jednou jsme se s panem Třískou potkali přímo před jeho domem a spatřit pilota v uniformě bylo pochopitelně velice působivé: "Ahoj, Luboši, tak kam máš dnes namířeno?" "Zase ten New York." "No, to teda musí být něco, letět přes moře, pozorovat nádherné vybarvené mraky pod sebou a tmavomodrý oceán, a pak ty mrakodrapy, městský ruch v obrovském velkoměstě..." "Ále, to víte, popravdě, ani se mi tam nechce, mám na záhonku zasázenou mrkev a tak jsem se těšil, že ji teď budu zalévat. Ona roste jako z vody a to je tak pěknej pohled, svěží zelená barva nových rostlinek,... už abych byl zase doma!"

Pan Tříska tuto planetu již opustil, to se ví, že nám tu jeho úsměv a charisma chybí. Občas jsme se potkávali v rámci pracovních povinností v budově posádek na Novém letišti, to v době, kdy už nelétal a zpestřoval si svůj důchodový věk na pracovišti, které mu bylo nesmírně blízké. Létání bylo jeho snem, životem i koníčkem a jak jsem ho dobře znal, jistě svou další inkarnaci věnuje tomu vzdušnému dobrodružství, kteří znají jen ti, co se posadí za řídící panel. Letadla, nebo třeba vesmírného korábu.

Motto pro dnešní den: