rok osvobození se 1998

Rok 1998 okořeníme opět mnoha pestrými zážitky a prvním z nich bude týdenní pobyt na Šumavě v chatě Bumbálka v Železné Rudě. zobrazit mapu v celém okně Přivezli jsme si s sebou lyže, malá Lucka namísto lyží jen sáňky a boby, ale první den po příjezdu to vypadalo spíš na dlouhé procházky podél sjezdovek, Železná Ruda - Špičák v den příjezdu - únor 1998 kde ležel Železná Ruda - Špičák v den příjezdu - únor 1998 jen poprašek sněhu. Železná Ruda - Špičák v den příjezdu - únor 1998

Po západu slunce Kozel vytáhl z lednice domácí utopence naložené v pětilitrové skleněné lahvi, z kufru auta vyprostil basu plzeňské dvanáctky a v osamělé chatě na okraji lesa začal zábavný večer plný společenských her při poslechu oblíbeného večerníčku o včelích medvídcích. Neměli jsme s sebou žádné mobily, žádný playstation, žádný osobní počítač, žádný notebook, a dokonce nás vůbec nezajímala ani televize v přízemí ve společenské místnosti. Ta se zapínala jen pro děti v době, kdy běžel večerníček o víle Amálce. Veškerý volný čas v chatě jsme trávili v prvním patře u malého stolku s několika křesílky, hráli jsme Člověče nezlob se, Prší, Loru a Vrhcáby, malá Lucka s Elí tu měly svoje hračky a všichni jsme bedlivě naslouchali zvukovým vlnám z prohýbajícího se reproduktoru kazetového magnetofonu, jak spadla kroupa do kraje.

Kolem dvaadvacáté hodiny jsem si odskočil do přízemních toalet vedle vchodových dveří a z malého záchodového okénka na mě vypadla sněhová vločka. Vyběhl jsem ven a hle - hustě sněží! Asi za dvě hodiny napadlo zhruba dvacet centimetrů sněhu a pořád hustě sněžilo. Po půlnoci jsme venku začali stavět obřího sněhuláka ve tvaru pánského penisu a ten už brzy ráno málem zapadl. V průběhu noci napadlo víc, jak půl metru sněhu! Zemský povrch pokrývaly stále nové a nové masivní sněhové vločky. Celý den i celou další noc nepřetržitě hustě sněžilo a samozřejmě jsme vybalili lyže z futrálů. Nikdy jsem nic podobného nezažil, bylo to o to víc kouzelnější, že v celé Železné Rudě jsme snad byli jen my, Železná Ruda - Špičák - únor 1998 (dva dny po příjezdu) kdo nezrušil zimní dovolenou v tomto týdnu. Lyžovali jsme na Špičáku úplně sami, s námi jen několik cizích lidí, dvoumístný kotvový vlek (předchůdce dnešní sedačkové lanovky) byl samozřejmě v provozu a permanentku jsem každý den projezdil alespoň třikrát - pochopitelně naprosto bez čekání, až na mě přijde na vleku řada. Při nasedání na jednu z prvních kotev se za mnou do kopce rozběhl můj věrný průvodce Železná Ruda - Špičák - únor 1998 (dva dny po příjezdu) Kryštof, Jolana Železná Ruda - Špičák - únor 1998 (dva dny po příjezdu) se jej marně pokoušela k sobě přivolat a ten malý černý vytrvalec běžel, co mu síly stačily. Vydržel utíkat s jazykem na vestě až na samotný vrchol Špičáku. Podal docela slušný sportovní výkon, kilometr dlouhý strmý svah v hlubokém sněhu uběhl bez přestávky, nahoře se jen od sněhu oklepal, setřásl ze sebe veškerou únavu a pak zas běžel dolů po sjezdovce s hlasitým štěkotem, aby mi ukázal cestu, kudy se mám na lyžích do údolí pustit. Měli jsme celý Špičák v podstatě jen pro sebe, čímpak jsme si zasloužili takový komfort? Asi tím, že jsme se na hory těšili bez ohledu na povětrnostní podmínky, bylo nám docela fuk, jestli tam bude vůbec nějaký sníh, hlavně, že můžeme být spolu pohromadě, relaxovat, hrát hry, povídat si, poslouchat Včelí medvídky. Přišel Ježíšek, ani se nás neptal, zda jsme byli hodní, byl si jist, že máme Šumavu rádi takovou, jaká je, a nadělil nám porci sněhu nevídanou. Sněžilo až do pátku, Železná Ruda - Špičák - únor 1998 (sněžilo až do pátku) celkem napadlo kolem půl druhého metru sněhu Železná Ruda - Špičák - únor 1998 (sněžilo až do pátku, že, Kozle) a podmínky k lyžování byly více než ideální. První sněhová vrstva ztěžkla, pěkně přilnula k povrchu sjezdovky a na ní pak neustále připadával čerstvý prachový sníh. Nevěříte? Taky bych Vám nevěřil, kdybych něco takového nezažil. Zimní pobyt v Železné Rudě jsme skutečně "vychytali", vlek na Špičáku pouštěla obsluha od neděle do pátku jen kvůli nám a několika místním lidem, a než-li se lyžaři vzpamatovali a brali si dovolenou, doslova a do písmene hromadná invaze stovek návštěvníků střediska přišla až v sobotu. To už jsme ale odjížděli domů a v noci z pátku na sobotu přišla ke všemu silná obleva. Veškerý sníh vzal pak do několika dnů téměř za své.

V roce 1998 jsme samozřejmě nesměli vynechat vodácké putování, tentokrát jsme se vydali k mojí milované Lužnici, ale plavba po řece, jež bývá označována za Mekku vodáků, byla nyní korunována ne zrovna příznivým počasím. Nechme tedy promluvit následující fotografie: Rozvodí Rozvodí Staré a Nové řeky - sobota 4. července 1998 Staré a Nové řeky bylo téměř bez vody Rozvodí Staré a Nové řeky - sobota 4. července 1998 a první den plavby Rozvodí Staré a Nové řeky (vodočet) - sobota 4. července 1998 nás odměnilo Slunce svými hřejivými paprsky. Lucka a Elí - Rozvodí Staré a Nové řeky - sobota 4. července 1998 Nikdo se nechce napít? Rozvodí Staré a Nové řeky - sobota 4. července 1998 Jo, kouřit, Jolana Straková - Rozvodí Staré a Nové řeky - sobota 4. července 1998 na to tě užije! Posilnili jsme se ledovým čajem a domácí makovou buchtou, někteří naopak zapíjeli lahvovým pivem chléb se sekanou, abychom vzápětí energii z potravy vydali v namáhavé pasáži Staré řeky. Naštěstí s minimálním průtokem vody, a tedy i s častými odkrytými písečnými naplaveninami v okouzlujících, Sluncem nasvětlených Marta, Petra a Elí - Rozvodí Staré a Nové řeky - sobota 4. července 1998 meandrech. V roce 1986 byla Stará řeka bez problémů průjezdná, dokonce i o šest let později, kdy jsme tudy s lidickou partou proplouvali naposledy, tentokrát však byly snadno splavné jen dvě třetiny celého úseku. Od samoty Holičky až po Starou Hlínu byl již říční koridor extrémně zarostlý pobřežní vegetací. Zarostlý natolik, že mnohde se větve keřů na protilehlých březích do sebe vplétaly a vytvořily úzký, temný tunel. Na hladině rybníka Rožmberk jsem po namáhavé plavbě zarostlým řečištěm Staré řeky fotil v předvečer odpočinkovou siestu, Jolana mi s radostí zapózovala před objektivem a vyplázla na mě jazyk, což bylo z její strany gesto, ne tak docela bezvýznamné. Jolana Straková - vzdutí rybníka Rožmberk - sobota 4. července 1998

Další dny už nás provázejí dešťové kapky vodácký kemp v obci Lužnice - neděle 5. července 1998 a především výrazné ochlazení o 10 stupňů Celsia - je tedy jasné, že komplet celý kemp se bude koncentrovat poblíž stánku s občerstvením. vodácký kemp v obci Lužnice - neděle 5. července 1998 Nedělní plavba do Veselí nad Lužnicí se vlivem deštivého a velmi chladného počasí nakonec zvrtla v pohodlnou jízdu osobním vozem značky Opel. Jeho model Combi, co letos nahradil Kozlův starý Žigulík, nás svezl do veselského kempu přece jen příjemněji, než ty studené a mokré dřevěné sedačky laminátových kánoí. Navečer drobný déšť na okamžik ustal a mohl jsem pak cestou do restaurace na večeři zachytit v objektivu fotoaparátu Praktica Veselí nad Lužnicí - neděle 5. července 1998 veselské náměstí Veselí nad Lužnicí - neděle 5. července 1998 s úžasnými neorenesančními a neoklasicistními fasádami malebné jihočeské architektury. Veselí nad Lužnicí - neděle 5. července 1998

V pondělí jsme se nakonec přece jen odhodlali vyplout směrem k dráchovskému jezu. Co nás tehdy hřálo, nevím, snad kromě touhy po pěkných zážitcích i polystyrenové plovací vesty a pláštěnky, Alfred Schwetz, Rita Vojtová, Marta Dobiášová, Lucinka Dobiášová - Veselí nad Lužnicí - pondělí 6. července 1998 i když sám tomu zrovna neholduju, nicméně je na snímcích dobře patrné, že dráchovský jez je opuštěný, Dráchov - pondělí 6. července 1998 působí značně melancholicky, Dráchov - pondělí 6. července 1998 a tahle fotka čejnovského jezu vypadá přímo pohřebně. Pohřebně, co? No uznejte, že Kozlova manželka Míla Jeřábková je zachumlána ve vojenské pláštěnce jak při atomovém útoku. A to už je jez Čejnov - v pondělí 6. července 1998 - pochopitelně vyzdoben pomníčkem utonulého vodáka, co téhle cedule nedbal a v červenci 1987 na to doplatil. A zrovna úsek od jezu Čejnov k soběslavské plovárně jsem si na výpravě Lužnice 86 vyprojektoval jako typickou letní výheň chlazenou říční vodou, limonádou stáčenou do plastových kelímků a melounovými hody. Letošní výprava Lužnice 98 se sice může pochlubit obráceným zrcadlovým obrazem letopočtu 86 (když pomyslně číslici 98 otočíte vodorovně i svisle zároveň), ale s výpravou Lužnice 86 ji srovnávat prostě nelze. porovnání vodáckých výprav Lužnice 86 a Lužnice 98

Stejné prostředí, kde počasí celou scénu změní v jiný modus bytí. Vyměnil bych oba letní extrémy za zlatou střední cestu, přesto jsem se dokázal oběma odlišnými mody nasytit: Před dvanácti lety jsme tu secvakli lodě k sobě, Alena předčítala z knihy „Proč bychom se netopili“, míjeli jsme zcela zaplněnou městskou plovárnu, děti i dospělí se proháněli po skluzavce, zamilovaný pár si házel s nafukovacím míčem, starší pán svačil krajíc chleba se salámem, nápadný břicháč si nesl pivo v papírovém voskovaném kelímku a nad tím vším právě dosedalo na dráhu letadlo místního aeroklubu. Teplota vzduchu překročila 32 stupňů, nad námi azurové nebe, Soběslav - úterý 29. července 1986 pravá a nefalšovaná poklidná letní idylka se vším všudy. O dvanáct let později jsme připlouvali do osamělého soběslavského kempu v pláštěnkách, teplota vzduchu vystoupila sotva k 15 stupňům a vkročili jsme na břeh v promáčených botách, které rozhodně nedopřály nohám takový komfort, aby je dokázaly prohřát. Hladina Lužnice byla klidná. Nikdo jí nečeřil ani pádlem, ani pohybem svého těla při vydatné koupeli. Skluzavka byla již dávno demontována, na břehu se nepovaloval žádný starší pán, co by se zakusoval do chleba se salámem, aeroklub ztichl a jediný povyk na okraji Soběslavi způsobovala naše výprava. Každý se těšil na teplé kalhoty, svetr, teplou zimní bundu, teplé ponožky a suché boty. Naštěstí byl v provozu kiosek se skromným výběrem teplých jídel a v nabídce teplých nápojů nechyběl ani grog z griotky. Už jste někdy ochutnali v letních měsících griotkový grog? To mě naučila Rita. Přijde vhod. V létě. Pěkně zahřeje. Gulášová polévka, párek s hořčicí a dva grogy z griotky pod laminátovou průsvitnou stříškou, z níž stékají čůrky vody a dopadají na promáčený trávník. Působivé! Před dvanácti lety tu obsluha kiosku ani nestíhala stáčet zmrzlinu a nalévat chladivo do kelímků.

V Soběslavi jsme nakupovali potraviny pro dva nadcházející dny, ale tentokrát by tu Pavel Sehnal se svým melounem neuspěl. Obsah nákupního košíku spíš odpovídal sídliště Míru v Soběslavi - úterý 7. července 1998 době podzimních plýskanic. jez v Soběslavi - úterý 7. července 1998 Pozvolný, příjemný jez u Špačkova mlýna, obvykle splouvaný bez sebemenších potíží, se podrobil rekonstrukci a skupinka vodáků, co nás tu míjela, obdivovala nejen vydařenou stavbu, nově rekonstruovaný jez Špačkův Mlýn - úterý 7. července 1998 nýbrž je v první řadě zaujala atraktivní blondýna, co se tu promenáduje s tričkem jménem Vojtěch. Ruda, Fred, Petra a Kozel pod jezem Špačkův Mlýn - úterý 7. července 1998 Na Soukeníku tábořiště pod jezem Soukeník - středa 8. července 1998 jsme tábořili a i když bylo malá vodní elektrárna na jezu Soukeník - středa 8. července 1998 poměrně chladno, Lucka se tváří velice spokojeně. Lucka Dobiášová a Fred Schwetz - tábořiště pod jezem Soukeník - středa 8. července 1998 V Sezimově ústí si můžete připadat jako v Praze na sídlišti, Sezimovo Ústí - středa 8. července 1998 u prvního táborského jezu opět oblékáme bundy jez Tábor I. - středa 8. července 1998 a už se těším, až prokřehlé nohy konečně zahřeju někde u roztopených kamen. Tábor - středa 8. července 1998 Že by repríza putování po Sázavě? A teď z jiného soudku. Už jste někdy zkoušeli chodit na chůdách? Tihle dva se tím dokonce živili. Tábor 1998 Odvážně našlapovali po kluzkých dlažebních kostkách, přitom držkopád z takové výšky, no jen si to představte... Nová fasáda Tábor 1998 táborské radnice vypadá k světu, Tábor 1998 pokračujeme ke kotnovské věži Tábor - středa 8. července 1998 a budu opět fotit město z ptačí perspektivy kamenného ochozu kotnovské věže: Radnici a kostel, Čelkovice Tábor - středa 8. července 1998 a nakonec jez s ukrytým tábořištěm, kde dočasně nocujeme. Tábor - středa 8. července 1998

Řeč nostalgických fotografií promlouvá za mě: Jez označovaný římskými číslicemi Tábor III. jez Tábor III. - čtvrtek 9. července 1998 a za ním pochopitelně Tábor IV,, jez Tábor IV. - čtvrtek 9. července 1998 odkud začíná vodáky velebený úsek příjemných peřejí. Provalený jez Kvěchův mlýn jez Kvěchův mlýn - čtvrtek 9. července 1998 jsme splouvali širokým jazykem v pravé části rozvalin kdysi dávno funkční vodní stavby a Ruda s Kozlem si namísto pohodového pohupování po vlnách museli dokazovat své schopnosti v nebezpečném terénu vpravo mezi balvany. Následoval Matoušovský mlýn, jez Matoušovský mlýn - pátek 10. července 1998 a pak už se před námi Fred Schwetz a Lucka Dobiášová - pátek 10. července 1998 zobrazil v celé své kráse Stádlecký most. Stádlecký most - pátek 10. července 1998 Je to technický unikát a kdo z Vás neví, o čem je řeč, vězte, že původně sloužil dlouhá léta svému účelu na Vltavě u Podolska. Před výstavbou Orlické přehrady byl přemístěn a slavnostně znovu otevřen právě zde, aby spojil mezi sebou Stádlec a Dobřejice (v květnu roku 1975). Mohu si tedy, již potřetí, znovu osahat konstrukci Stádlecký most - pátek 10. července 1998 prvního ze čtyř mostů přes Lužnici mezi Táborem a Bechyní. Analogový fotoaparát Praktica tu nasnímal jedny z posledních fotografií, než-li se uložil na věčnost jakožto muzejní kousek do skříně k nostalgickým archiváliím technických vymožeností: Lucka a Elizabeth Lucka a Elí - pátek 10. července 1998 v kempu Dobronice - Papírna, hrad Dobronice - sobota 11. července 1998 s heboučkým hustým pěstěným trávníkem rekreačního Dobronice - Papírna - pátek 10. července 1998 střediska. Navečer bylo možné dokonce protrhanou noční oblohou pozorovat hvězdy a mezi nimi se tu skvěla má milovaná Cassiopeia. Nemám na mysli pyšnou postavu z antické mytologie, ke které se váže známá báje i její filmové zpracování Souboj Titánů. Jde o to cirkumpolární souhvězdí severní hvězdné oblohy (cirkumpolární = viditelné odtud po celý rok). Každý takový pohled vzhůru k souhvězdí Kéfeovy ženy, stejně jako k jejich dceři Andromedě, ve mně probouzí touhu po milované dívce a přistihnu-li se, že si v těch souhvězdích zrcadlím sám sebe a jí po svém boku, nakonec sám sobě musím nastavit odraz pravdy, že mi ta dívka po mém boku schází. Scházela mi, nezapírám. Jinak bych se na Cassiopeiu nedíval tak často a s takovým zalíbením. Přál jsem si být někde docela jinde, abych se mohl zas radovat z pouhých maličkostí, a aby to samé cítila ta, která mě vzápětí stiskne v láskyplném objetí. Scházela mi skutečná láska. Pravá a nefalšovaná láska. Bez podmínek, výčitek a srdceryvných scén.

Kapitola vodácké výpravy Lužnice 98 s doplňkovým názvem H2O 98 se uzavřela v Kolodějích nad Lužnicí. Jen několik kilometrů před soutokem s Vltavou. Splouvali jsme tentokrát Mekku vodáků v rekordní délce 122 kilometrů, přesto nebyla týdenní dovolená výpravou takovou, jakou bych si představoval. O mém vnitřním stavu v souvislosti s Cassiopeiou už víte a v plné nahotě se zjevovaly i další zlověstné faktory. Začínal jsem si uvědomovat, že stále častěji navštěvujeme hospody a necháme se obsluhovat číšníky a servírkami. Mohli bychom přece stvořit vlastními silami cokoliv, třebaže skromného, v tábornických podmínkách propan-butanového vařiče. Vozíme jej s sebou každý rok. A mohly to být i docela obyčejné konzervy, polévky z pytlíku a běžné těstoviny, rýže, brambory. Má to přece úplně jinou poezii, uvařit si sám, kdo nic takového nezkusil, toho lituju. A vrchol všeho - všude samé polštářky, deky, vycpávky vycpávek, hromada zbytečností, co zabírají místo ve vodácké bandě. Před dvanácti lety to bylo jiné. Vše ve skromnosti, zato přehledné a neunavující. Dokonce jsem neměl ani karimatku a přesto mi nic nescházelo. Nezapomenutelné okamžiky přátel z první výpravy a teď tohle. Proč tu není víc osobního kontaktu, porozumění, rozhovory na úrovni, brnkání na kytaru a docela obyčejné trampské písně. Vyměnil bych je za ta naše posezení v hospodě u piva. V zakouřené místnosti, v tom hučícím úle cizích lidí, co se jen mezi sebou překřikují a celý jejich rozhovor je v podstatě o ničem. Vyměnil bych celou letošní výpravu za docela obyčejnou limonádu značky Broňa ve Staré Hlíně, za Alenu s knihou v ruce od Zdeňka Šmída, za upřímný humor Pavla Sehnala, za Pavlínin úsměv a Jolanino nadšení, se kterým ve společných umývárnách prala malovaná trička s erby. Vyprat v ruce obyčejným kusem mýdla symboly výpravy, to přece znamená mnohem víc, než za stolem u piva nasáknout kouřem a smrdět jak tchoř.

Vyměnil bych Kozlovu zbytečně riskantní jízdu úzkou nebezpečnou šlajsnou u Červeného mlýna za obezřetné chování Míry Málka a Ivana Zelenky u druhého táborského jezu. Za docela obyčejné povídání si u večerního ohně, bez zveličování pracovních starostí a životních těžkostí, abychom se mohli radovat ze života, z maličkostí, ze kterých se právě životní mozaika skládá. Scházel mi ten úhel pohledu z doby poloviny osmdesátých let. Ten úhel pohledu, tedy pohlednice, od Evy Steinerové, která to naprosto přesně popsala v jediné větě: "Jak dobře vím, člověka někdy potěší i pouhá maličkost." Právě tam byla ukrytá obrovská vnitřní síla, zatímco dnes z ní zbylo jen torzo, co by se za nehet vešlo.

Vnitřní síla se začala vytrácet i v našem vztahu s Jolanou. Bydleli jsme sice na venkově, v prostorném domě se zahradou, ale starosti s rekonstrukcí zanedbaného objektu nám přerůstaly přes hlavu. Společné večery s Klárou a s Tomášem nahradila televizní obrazovka a čím dál více nejapnější skladba televizního vysílání. Snad jediné, co si Jolana z řepského bytu převezla i do Přílep, a co dodávalo našim společným večerům nádech vnitřní pohody, bylo její žehlení prádla při sledování filmu "Svatební cesta do Jiljí" nebo "Noc na Karlštějně" z videokazety VHS. Jolana byla v tu chvíli spokojená, oblíbené tituly jí doplňovaly energii a já obvykle ležel na zemi na koberci a sledoval filmy s ní. Nebo jsem tu krmil rybky v akváriu, popíjel kávu, maloval trička na vodáckou výpravu a jelikož se u žehlicího prkna pohybovala naboso, užíval jsem si i těch velmi pěkných .... tlapek.

Poslední společný dovolenkový pobyt, kdy jsme si oba dva skutečně dokázali odpočinout a nabrat nových sil, byl podzimní výlet do jižních Čech. Vstoupil tím v platnost název skladby Ivana Mládka: "Nejkrásnější období scan časopisu Sedmička pionýrů (rok 1980) je patrně podzim". Přijali jsme v polovině září nabídku našich známých a ubytovali se na týden v Krásetíně pod Kletí. Krásetín - podzim 1998 Jolana si spokojeně Krásetín - podzim 1998 brázdila překrásné louky obec Křemže - podzim 1998 nad Českým Krumlovem, jak jinak, než na koňském hřbetu, Krásetín - podzim 1998 no a já se zas vrátil do doby dospívání a toulal se po Českokrumlovsku na kole. cesta spojující Zlatou Korunu a Dívčí Kámen - podzim 1998 Vlastní kolo už jsem dávno neměl, vypůjčil jsem si vůbec poprvé v životě kolo horské a s kamarádem, co nás tu ubytoval, jsme navštívili a nafotili křemežský kostelík, Křemže - podzim 1998 působivé okolí obce Křemže... Křemže 1998 a vystoupali jsme až na samotný vrchol Kleti. rozhledna Kleť - podzim 1998 Odtud je parádní rozhledna Kleť - podzim 1998 výhled do krajiny Blanského lesa výhled z rozhledny na Kleti do okolí Blanského lesa a na České Budějovice - podzim 1998 a Českobudějovické pánve. Komu se nechce šlapat lanovka na Kleť - podzim 1998 na kole nebo pěšky do kopce, ten se může svézt lanovkou. lanovka na Kleť - podzim 1998 Naše další kroky Krásetín - podzim 1998 budou směřovat právě tudy, podél lanovky, a necelý kilometr odtud již protínáme první domky Křemže 1998 obce v krajině Blanského lesa, s názvem Krásetín. Krásetín - podzim 1998

V závěru týdne jsme na kole zdolávali pohodlnou, místy lehce bahnitou stezku podél Vltavy, stezka podél Vltavy - podzim 1998 zavítali jsme přírodní rezervace Holubské Hadce - (foto z r. 1997) na hrad Dívčí Kámen Dívčí Kámen - podzim 1998 a týdenní pobyt v pohádkové jihočeské krajině Českokrumlovsko - podzim 1998 jsme zakončili v Českém Krumlově. Český Krumlov - podzim 1998

Následující víkend jsem využil nabídky podnikové "svazácké buňky SVĚTU MÍR - MUPY MUP ( Миру мир ) aneb Lenin je v Ječný", Žasnete nad tím výrazem, MUPY MUP, co? Já taky žasnul, kdo to vymyslel, ani nevím, ze vznešeného sousloví "Světu Mír" nakonec vznikl ruštinářsko-češtinářský paskvil Mupy Mup. Přesně tak, jak to čtete, tak to i vyslovujte. Prostě Mupy Mup. Já té tvorbě nových výrazových prostředků na našem pracovišti přezdíval "Zjednodušozdrobňování". Byl to čéesácký slang jak vyšitý, celé to korunoval Petr Ćermák, když namísto poděkování slovem "děkuju" z něj vypadlo "mouchy." Vzniklo to docela nevinně a přesto se to ujalo: v angličtině se poděkování dá vyjádřit větou: "Thank You very much!" (Děkuji mnohokrát). Petr to nejprve zjednodušil na "mnohokrát", tedy "very much". Slovo "much" mu připomnělo mouchu a aby se přidržel množného čísla, ... no vidíte, do jakých absurdit až může slang dospět. jejíž členové hodlali podniknout víkendový výlet do Janských Lázní. Každoročně se tu léčil Janské Lázně - podzim 1998 jeden z našich kolegů v oboru Informačních technologií, který trpěl vrozenou vadou pohybového aparátu. Janské Lázně - podzim 1998 Zpočátku se mi na takový výlet vůbec nechtělo, nenechal jsem se však dlouho pobízet. Měl jsem před sebou docela slušnou motivaci. Vypadnout na čerstvý vzduch ze zadýmené místnosti, řečeno obrazně i doslova, zvednout hlavu vzhůru do oblak, tam, kde je Cassiopeia, a představit si vedle sebe bytost milující bez předsudků, s láskou bez podmínek, bez výčitek a srdceryvných scén. S takovou láskou, která mi umožní konečně odzkoušet plánované fotografické experimenty. A tak se Praktica BX 20 konečně dočkala Janské Lázně - podzim 1998 uchycení na stativ. Janské Lázně - podzim 1998 Vysoká clona a dlouhý čas, panorama Adršpachu, modrá nebesa a vhodně nasvětlená skaliska, s tím vším jsem si zkoušel pohrát, až jsem se přistihl, že vůbec nesleduju, co se děje kolem mě. V restauraci nad Černou horou jsem měnil film a leštil výměnný objektiv, zatímco se ostatní bavili nad prospekty Černohorské lanovky. Stůl se prohýbal pod smaženými sýry s hranolkami, pod půllitry s pivní pěnou, já si vystačil jen s mattonkou, vídeňskou kávou a domácí svačinou. A byl jsem šťastný. Že jsem venku na vzduchu. Byl jsem šťastný, ale tentokrát bez Jolany. Nechyběla mi tu. Už ne. Byl jsem šťastný, že jsem vypadl z těch věčných konfliktů kvůli problematické stavbě, kvůli betonovému nájezdu do garáže a stavbě plotu, co byl nad moje síly. Kvůli postavení otroka, kterého dřina na cizím pozemku přestává bavit, zatímco si jeho majitelka listuje v knize povídek, táhne jedno cigáro za druhým a ve špatně větrané místnosti začíná být jak ve venkovské putyce.

Sedělo nás za stolem asi deset a já ten "tančící sál" ani nevnímal. Jedinou mou starostí bylo přijít záhadě na kloub, proč se film vysmekl z cívky, takže jsem v Adršpachu fotil po celou dobu "naprázdno". Nebyl jsem ale u stolu docela sám, obrazně řečeno. A to jsem si zprvu myslel, že budu mít na svou tvůrčí činnost klid. Částečně to pravda byla. Klid jsem měl - od mých kolegů z ruzyňského letiště rozhodně. Věnovali se sami sobě, dobrému jídlu, povrchnější zábavě vyšperkované čerstvými zážitky z pracoviště. Ale pořád jsem měl dojem, že co tu provádím, někoho zajímá. Až překvapivě hodně. Začalo to už cestou do Janských Lázní, zpoza zadních sedadel mě ta energie zvídavosti nemohla nechat bez povšimnutí. V restauraci to pokračovalo, cestou z Černé hory to pokračovalo, na lavičce pod parkovištěm to pokračovalo, na lavičce v parkové lázeňské zóně to pokračovalo, až byly dvě hodiny po půlnoci. Byla to velmi pohledná dívka. Velmi. Až výjimečně. Jmenovala se Jana Machová. Jana Machová 1998 Chovala se naprosto přirozeně a přehlížela trapné komplimenty Petra Čermáka, jak to dovedou snad jen Vodnáři. Petrovi se líbila. Komu by se nelíbila, vždyť to byl typ atraktivní brunety, co se za ní na ulici otočí nejeden muž! Jana Machová 1998 V Janských Lázních vypadala na první pohled jako šperk, přitahovala mě k ní její otevřenost, bezprostřednost, způsob vyjadřování a komunikace. Možná jí rovněž vyhovoval můj "vzdušný přístup znamení Vah", kdoví, naše společná konverzace pak nabírala solidních obrátek a já se zas po delší době těšil, že mohu trávit volný čas s někým, s kým si rozumím.

Jana byla jako šperk, jako klenot. A to měla na sobě jen obyčejné rifle, tenisky a tmavě modrou mikinu. Byla výrazná i tak, a to se nemusela ani líčit. Natož oblékat vyzývavé svůdné šatstvo. Měla však v sobě cosi vzácného, co Vodnáři mají, touhu po poznání skrytého, kam se nikdo jiný neodváží. Věděla, že komplimenty nikam nevedou, stála pevně na zemi, ačkoliv byla v myšlenkách stále někde v oblacích. Byla si v kramflecích celkem jistá, ale zároveň tak zranitelná. Tak zranitelná! Dokážete si představit, když se výjimečně hezká holka ještě zvýrazní rtěnkou, řasenkou a kostýmem? Co se pak děje? Je zajímavé to zažít a sledovat. Hlavně ty proměny okolního publika. To je kolotoč! Povahové vlastnosti vyplavou na povrch mnohem rychleji. Když se Jana jemně nalíčila a oblékla kostým, dala by se připodobnit k francouzské zpěvačce Alizeé. Její vzhled byl s touto zpěvačkou téměř k nerozeznání.

Setkání s Janou mi dokázalo rozevřít křídla a svět se zas začal měnit do barevných odstínů. Objevila se v pravou chvíli, jako vždy, když o něco jde a vysíláte do éteru signály. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy můj vztah s Jolanou byl už koncem roku neúnosný. Bylo to dáno právě těmi okolnostmi, které jsem se snažil házet za hlavu za stolem v restauraci na Černé hoře. Nejsem takové povahy, že bych na někoho křičel, nebo se rozčiloval kvůli malicherným nesmyslům, rád vycházím s každým v míru, pokoji a harmonii. Hádkám se vyhýbám a konfliktním situacím rovněž. Raději odcházím.

Vyklidil jsem bojiště 18. února 1999 a můj pětiletý vztah s Jolanou definitivně skončil. To, že zrovna v tento den slavila Jana Machová své třiadvacáté narozeniny, jsem v té době pochopitelně ještě nevěděl.