rok přátelství 1988

Přelomové období na začátku roku 1988 pro mě nebylo vůbec příznivé, můj zdravotní stav byl stále neuspokojivý a studium na Vysoké škole mě přestávalo bavit. Vlastně mě vůbec nenaplňovalo, zřejmě jsem si jej představoval jinak, v mysli ukrytá stopáž prostředí kladenské střední školy byla natolik čerstvá, že se mi přehrávala stále dokola jako poškozená gramodeska. A tak jsem spíše počítal den za dnem a těšil se na každý volný víkend, k čemuž výrazně přispíval i příšerný studijní rozvrh a dlouhodobý pobyt v chaotickém městě plném zmatených lidí, co stále něco hledají a ženou se někam kupředu, a přitom si neuvědomují, že tím naopak hodně ztrácí. Nepomáhal ani úkryt v uzavřené místnosti učebny, odkud na nás, studenty prvního semestru, doléhal tlak a stres, jaký zná jen ten, kdo něco takového prožil na vlastní kůži.

Docela nedávno jsem si znovu připomněl zážitek u pultu rychlého občerstvení, bylo to v prvním patře rozsáhlého komplexu ČVUT v pražských Dejvicích. Měli jsme pouhých 10 minut času, do sebe nasoukat zamaštěnou přepálenou klobásu s kusem chleba a hořčice, abychom se vzápětí ponořili do skript plných derivací, matic a integrálů. Dnes bych něco takového, co se tváří jako potravina, nevzal vůbec do ruky, natož do úst, ale přece jen jsem si vybavil jednu historku právě z tohoto období, kdy mi naskakovala husí kůže na půdě strojnické fakulty ČVUT den co den.

Bylo to někdy začátkem roku, venku poletoval sníh, jehož slisovaný patvar jsem si na podrážkách poponesl až do vstupního vestibulu k centrálnímu schodišti. Začínala první série přednášek a měli jsem poměrně naspěch. Do druhého patra se dalo snadno vystoupat po širokém, přehledném schodišti, nebo se svézt výtahem. Nebyla to však zdviž, s jakou se můžete setkat dnes a denně v panelovém sídlišti, budovy Technického učení musely mít něco extra. Výtah Páter Noster. Znáte ho? To vyčkáváte před otevřenou šachtou, kudy se nonstop, bez ohledu na množství pasažérů v budově, posouvá vzhůru několik kabinek pod sebou, a vaším úkolem je ve vhodné chvíli do jedné z nich naskočit a v cílové stanici zas zavčasu vyskočit.

V přízemí se mezitím tvořila před výtahem slušná fronta a my neměli času zrovna nazbyt. Nežli stoupat po schodišti, mě napadlo, co kdybychom naskočili naopak do jedoucí kabinky směrem dolů - do suterénu, kde sice není žádný výstup, jen otočný bod, ale pak se s námi kabinka jen posune do vedlejší šachty a začne opět stoupat vzhůru. Co se může stát? Nic! Výtah jezdí pořád dokola! Vždyť my se jen svezeme do strojovny a pak se odtud vynoříme jako čerti z podsvětí.

Nikoho před námi tohle řešení vůbec nenapadlo, a tak bylo velice pohodlné okamžitě naskočit do té prázdné dřevěné boudy jedoucí směrem dolů - do pekelné temnoty. Pravda, mnozí nás s údivem sledovali, jak mizíme v temných útrobách, ale nikdo další neměl tu odvahu něco podobného zopakovat.

Ono by to bývalo vyšlo a ti čerti by z podsvětí opravdu začali vítězoslavně stoupat. My se však do toho výtahu nasoukali v pěti lidech a ten uvezl maximálně tři osoby. Jak to dopadlo? Bledě. Mechanismus se zastavil a v naprosté tmě, ve společnosti obřího ozubeného kola, značně obaleného zaprášenou kolomazí, jsme bušili na plechová vrata, abychom přivolali pomoc.

Ta se dostavila velice brzy. Do patnácti minut rozpohybovala celé monstrum ručním mechanismem a vystoupali jsme alespoň zpět do přízemí: "Tak kolik vás tam je, co, pánové, to se vám povedlo. Pět chlapů ve výtahu! Máte rozum? Dostanu od každého z vás sto korun," ocenil humornou anabázi s čerty z podsvětí údržbář budovy. Jen s trochou námahy si vydělal pět stovek, ale za jeho ochotu jsme je rádi vyklopili. Libovat si v klaustrofobické bublině by mohl skutečně jen nepoučitelný masochista. Cestou do přednáškového sálu, to už raději po centrálním schodišti, by po absolvování takového jedinečného zážitku někoho z vás mohlo napadnout, co kdybychom tento nápad zkusili zopakovat, tentokrát třeba jen ve dvou, spolu se třemi nic netušícími studentkami, a v temnotě suterénu by se mohly dít věci, a že by se jim to mohlo líbit, takže bychom o pomoc ani nemuseli tak rychle volat... Na takový experimentální návrh bych však nemusel v mysli dlouho hledat jednoznačnou odezvu: "To víš, že jo, tak si to užij se studentkou ve výtahu! A nechceš, abychom tě s ní rovnou slisovali do krabičky od sardinek?"

Zimní víkendy tohoto roku jsem trávil často s Martinem Mezerou. Martin Mezera (foto z r. 1986) Klábosili jsme spolu na roztodivná témata. Martin je skutečně dobrý společník a navíc i dobrý hostitel, který občas donesl do svého velmi útulného podkrovního pokojíku kus domácího uzeného s vynikajícími nakládanými okurkami z jejich zahrady. Na pracovním stole, jaký si jen stěží dokážete představit, a na jehož široké přehledné desce se povalovala elektronická měřicí zařízení, spínací relé, cínová pájka, pertinaxové tišťáky, všelijaké krabičky se šroubky, kondenzátory, odpory a diodami, zbyl jen maličký kousek volného místa na odložení té sklenice s okurkami a talířku s vyuzenou flákotou. Ozývala se tu téměř pokaždé, z obřích reprobeden, za vydatné pomoci výkonného zesilovače, oslava Vysočiny, případně nepřeslechnutelná árie o tom, jak ztracený případ je Evžen, co se mu přezdívá "lovec žen".

Ten jeho fantastický pokojík, zbudovaný v půdních prostorách ještě v době heraklitových a dřevotřískových desek s perlitovou izolací, tedy s žádným převratným sádrokartonem, měl něco do sebe. Stačilo vykouknout z malého střešního výklopného okénka, jaké dokázal vyrobit všestranně nadaný Martinův otec, a daleký obzor pokrytý ořešáky u silnice ze Hřebče do Hostouně byl doslova neodolatelný. Vydat se za něj, za hranice všednosti, někam, kde to neznáme, nebo to sice známe, ale už je to dávno pryč. Krajina křivoklátských lesů zobrazit mapu v celém okně byla na dosah. Martin je milovník velkokapacitních osobních vozidel a jeden takový raritní kousek mu jeho táta dokonce věnoval, aby si jej dle svých možností vlastnoručně zrenovoval a nakonec pokryl karosérii tmavě modrým lakem. vozidlo Martina Mezery IMV 1000 - únor 1988 Za jízdy jste se mohli z předpotopního autorádia zaposlouchat do soudobé zahraniční populární hudby, nejvíc mi utkvěl v paměti specifický hluboký diskotékový kontraalt nizozemské plavovlasé hvězdy C.C.Catch Caroline Catharine Müller neboli C. C. Catch (* 31. července 1964 Oss, Nizozemsko) je nizozemsko-německá zpěvačka, diskotéková hvězda 80. let 20. století. Nejvíce spolupracovala s Dieterem Bohlenem (člen skupiny Modern Talking), který se řadí taktéž mezi hudební špičku 80. let. (čerpáno z Wikipedie) (foto: Ivtorov, Wiki, lic. CC BY-SA 4.0) a neuvěřitelná, energetická detonace od Sandry s názvem Everlasting Love.

Právě skladba Everlasting Love zněla v kabině vozu také jednu únorovou sobotu. Martin usedl za volant, já se uvelebil na zadní sedadla, sklopená do lůžkové úpravy, a na měkkém molitanu zaujala své místo i moje malá přenosná černobílá televize Merkur přenosná televize Merkur (Tesla Orava) - http://radim.gzk.cz/tvp/cb_pren.html (přímý link) od výrobce Tesla Orava. Televizi napájela autobaterie a mohli jsme cestou na některém odpočívadle sledovat reprízu filmu Souboj Titánů. Z Oradourské ulice nejprve směřujeme do ulice Sovětské armády, kde v čísle popisném 63 zobrazit mapu v celém okně bydlela naše bývalá spolužačka Pavlína Doffková, a v této sestavě jsme pak zamířili krátce po obědě směrem na Křivoklát. I přes nevlídné počasí byl výlet velmi romantický, zatažená šedá obloha a brzký příchod zimního soumraku dodával výletu obláček mystiky, jaký byste si přáli prožívat mnohem častěji. Nakonec se však nevinný pohodový výlet proměnil v dobrodružnou cestu, ke které zřejmě přispěl i onen dobrodružný film.

V podvečerních hodinách, to už těsně před soumrakem, jsme se nechali zlákat představou, jak asi vypadá prostředí bývalého pionýrského tábora v Nezabudicích, kde jsem s Martinem Mezerou prožil tři deštivé týdny v červenci roku 1980. s Martinem Mezerou na pionýrském táboře v Nezabudicích - červenec 1980 Vozidlo IMV 1000 poslušně stoupalo do prudšího kopce po rozbahněné cestě se zbytky rozbředlého sněhu, až jsme nakonec uvízli na pokraji bahnitého zoraného pole. Foto: kachna.klofana http://foto.mapy.cz/138235-Pod-Nezabudicemi (přímý link) Už při pohledu na tento vůz je celkem jasné, že nejde o žádný lehký Trabant, který by se dal snadno z bahna vyprostit, ale o menší nákladní karavan pro 6 až 8 osob. Pokoušeli jsme se marně s vozidlem pohnout, nepomáhaly ani podkládané kameny pod kola z blízkého potoka, ke všemu jsme byli jen spoře oblečeni a večer byl v údolí Berounky poměrně chladný. Byli jsme tak horlivě zaujati zkoumáním a realizací různých variant pokusů o vyproštění, že jsme ani nezpozorovali, jak rychle ubíhá čas.

Z krátkého odpoledního výletu na Křivoklát je rázem noční show. Další vyprošťovací pokusy již nemají smysl, blíží se půlnoc a sami bez pomoci rozhýbat obří plechové monstrum prostě nezvládneme. Zbývá jen jediné. V naprosté tmě, bez kapesní svítilny, rozbahněnou kamenitou cestou vzhůru do neznáma. Do kopce, kde je horizont stále v nedohlednu, a my ani nevíme, co je za ním. Vlastně jsme si ani nebyli jisti, kam lesní průsek vede. S Pavlínou jsme občas po sobě mrkli očkem a museli jsme se tomu všemu jen smát. Obrátit nezávidění hodnou situaci v humor dokážou snad jen ženy Vodnářky. A Blíženci. S těmi se rozhodně nudit nebudete, a pokud milujete dobrodružství, vydejte se s nimi na cesty. S lehkostí a nadhledem sobě vlastním překonají úskalí nástrah životního putování podobně, jak to mistrně ztvárnila Libuše Šafránková s Josefem Abrhámem ve Svatební cestě do Jiljí. Martin však nezůstával pozadu. Humor byl nakažlivý, z jeho aury dokonce přímo sršel, a když se přesvědčil, že jej akceptujeme, přidával anekdotu za anekdotou. Dokud horizont nekonečného stoupání přece jen neosvítila první obecní pouliční lampa...

Jak jsem předpokládal, dobře to dopadlo. Mrazivá únorová sobota, hodinu po půlnoci, docela nenápadný rodinný domek na okraji obce Nezabudice, známé z knih Oty Pavla. Na zápraží vyšel zasmušilý, mručící, brblající prošedivělý chlapík, předseda JZD. Na pruhované nekližé, co by se fantasticky vyjímalo na pyžamovém plese, navlékl montérky a zimní kabát, usedl za volant traktoru a tahal na řetězu z bláta Martinovo íemvéčko.

Myslím, že jsme touto nevšední příhodou přispěli do místní nezabudické kroniky. A pokud ne přímo do kroniky, tak alespoň jedinečným prožitkem předsedy JZD v kabině traktoru, jaký už možná nikdy nebude mít příležitost zopakovat. Anebo vyprávěným příběhem kolujícím mezi zemědělci u piva v hospůdce, mezi rybáři na břehu řeky Berounky, nedaleko od legendárního hostince U rozvědčíka. Ale neboj, předsedo, za tři roky tudy budeme proplouvat po říční hladině, chystej svůj traktůrek, možná se Ti třeba poštěstí tahat z bláta laminátovou kánoe. Možná tě také pozve Eva Steinerová na kolombínu, abychom společně zavzpomínali na ta životní dobrodružství s dobrým koncem, když už je život tak pestrý, jak si jej dokážeme představit jen v té nejbujnější fantazii.

Ke konci února tohoto roku jsem byl pozván na týdenní pobyt v Desné v Jizerských horách, nedaleko od sjezdovky Desná - Černá Říčka. foto zdroj: ceske-sjezdovky.cz Bylo to v průběhu zkouškového období prvního semestru, kdy každá vhodná příležitost k pobytu v horském terénu přišla vhod. Na studování skript a zápisků z přednášek jsem neměl ani pomyšlení, pozornost jsem tu rozptyloval mezi studenty z kladenského gymplu, co jim zbývalo do maturity jen několik měsíců. Nebyla to zrovna parta, která by se vyrovnala lyžařskému soustředění s mými bývalými spolužáky ze strojárny, nesourodé složení seskupení mladých lidí alespoň převážilo Slunce nad hlavou, půl druhého metru vysoká vrstva kvalitního prachového sněhu s těžkým sněhem podkladovým a za mrazivého počasí se kvalita sněhové pokrývky dokázala udržet po celý týden foto zdroj: http://static.panoramio.com/photos/large/66048544.jpg (přímý link) na takové úrovni, jakou jsem dosud na horách nezažil. Dokonce jsem v polovině týdne poté, co připadlo asi třicet čísel prašanu, zvažoval, že do něj hupsnu z výšky podkrovního okénka našeho pokojíku. Pohádková horská atmosféra se hlásila až tak, že bylo snadné zahodit všední starosti do popelnice a nechat je vysypat v kukavoze na skládce daleko za městem. Tehdy nebylo zvykem provozovat večerní lyžování tak, jak je dnes naprosto běžné téměř všude, po večerech jsme volili romantické procházky zasněženou krajinou, horské dřevěnice byly spoře osvětleny pouličními lampami a domovními lucernami, no ať mi nikdo netvrdí, že zima na horách bez lyží a podpůrného programu nestojí za nic. Takže si i po mnoha letech s radostí připomenu příjemné chvíle s Olinou Ducháčkovou, Olina Ducháčková - chata v Osečné - srpen 1988 dnes manželkou Martina Mezery, nebo atraktivní dívku Šárku Svatkovou, jejíž lehce zahalené vnadné křivky bylo možné za pár měsíců obdivovat na několika velkoplošných kalendářích s ženskými akty, které doslova zaplavily republiku.

Když se vracíte z nějaké alespoň trochu vydařené dovolené někam, kde je to, jak se říká, proti srsti, připadáte si jak v Jiříkově vidění. Abych vůbec dokázal rozdýchat nadcházející chladné zimní dny, musel jsem ze zdravotních důvodů na konci března přerušit studium na Vysoké škole. Změnil jsem působiště platový výměr brigádní činnosti v zámečnické dílně ŘLP ČSSR - duben 1988 až tak, že ze mě spadl pytel cementu, co jsem ho stále nosil s sebou. Nastoupil jsem jako brigádník do zámečnické dílny pracoviště VVZLT - vývoje a výroby zabezpečovací letecké techniky. Byla to docela odvážná změna, mamka mi dokázala vyjednat po známosti pracovní místo v prostředí, kde postačil sice výuční list, nicméně jsem se nemohl pochlubit žádnou zámečnickou praxí a byl jsem doslova vhozen do jezera, kde jsem musel od první chvíle začít plavat. Tabulové nůžky a ohýbačky plechu jsem neviděl nikdy ani na reklamním prospektu, natož abych s nimi dokázal potřebným způsobem manipulovat, takže pánové, co jste se mi zpočátku věnovali, ještě jednou díky za Vaši trpělivost a snahu zasvětit mě do Vaší mistrovské řemeslné práce. Měl jsem nevýslovné štěstí. Byla to zámečnická dílna, jaká v té době nikde jinde na světě neexistovala. A v dnešní době teprve ne. A chlapi v montérkách? Nikdo a nic by mě nepřimělo k tomu, abych se na Kachňákově webu rozepisoval o nějakých lidech, kdybych si nebyl vědom, že jejich kvalita za to stojí.

Byli jste skvělou partou devíti zámečníků a já na Vás nikdy nezapomenu:

Mistr Václav Sladký i přes každodenní starosti s provozem dílny neskutečný pohodář.

Zástupce mistra - otec Martina Mezery, pan Jaroslav Mezera, nejšikovnější člen zámečnické posádky, dokázal vhodně a nezištně poradit, pomohl řešit mnohým z nás některá úskalí této kovodělné práce, což jsem především já, nezkušený strojař bez dostatečné praxe, dokázal ocenit.

Pak jste tu mohli zahlédnout velmi tichého a klidného společníka, bývalého námořníka na zaoceánských lodích, skromného kamaráda - Frantu Šnajdra.

Franta Chaluš také rozhodně patřil k lidem, které rád po mnoha letech zdravím, a ke kterým se otevřeně hlásím, mnohokrát mi pomohl, zvláště v začátcích, kdy jsem viděl některé stroje v dílně poprvé v životě a měl jsem na nich vytvářet požadované výrobky – Franta později odešel do ČSA, kde pracoval jako letecký mechanik v hangáru F.

U posledního ponku v zastrčeném koutu vedle Franty Chaluše sedával vášnivý bubeník a milovník skupiny Yo Yo Band - Miloš Kříž - byl zábavný společník, nezkazil žádnou legraci a podnikli jsme spolu několik výletů do šáreckého údolí k rybníku Džbán.

Vedle mistra Sladkého byste rozhodně nepřehlédli silného kuřáka s pronikavým pohledem Jardu Kupku. I když měl občas svoje špatné dny, nemohu o něm říci křivého slova, dokázal mi poradit, když jsem si komplikoval práci nevhodným pracovním postupem.

Standa Haralík - pověstný požírač uzených makrel, aktivní hráč a trenér stolního tenisu a vyhlášený telefonista byl rozhodně tím nejkomunikativnějším člověkem v celém objektu VVZLT. Standa mi pomáhal svařovat plamenem výtvory určené pro mou rodinu a přátele, a i po pětadvaceti letech se na setkání bývalých zaměstnanců ŘLP ČSSR na mě vyptával, jak se mám, a jak se mi daří.

Pan Čech- vysloužilý voják s drsnou slupkou, ale s dobrým srdcem, tak trochu jako bývalý voják vystupoval, srdce měl však na pravém místě a rozhodně do mého vyprávění patří.

A Džádro - jak se jmenoval tento sympatický mladík, netuším, říkali jsme mu Džádro, velmi se podobal blonďákovi z Modern Talking, Modern Talking 1985 (Džádro byl podobný blonďákovi (Dieteru Bohlenovi) a že byl velmi komunikativní a přátelský, mě v této velmi zvláštní, rozhodně netypické zámečnické dílně, už vůbec nepřekvapilo.

V této komorní sestavě jsme vyráběli ovládací pulty pro řídící letištní věže. Některé z nich byly docela podobné naší kosmické lodi z dětství, ovládací pult kosmické lodi Nostromo - Buštěhrad 1984 tak jsem se tu častokrát mohl zasnít a přenést se do té bezstarostné doby hravé tvorby bez hranic.

V dílně téměř zcela zakrývaly volný prostor tabulové nůžky, dvanáct zámečnických ponků, dvě ruční ohýbačky plechu, svařovací box, bodová svářečka, odstraňovač otřepů a hrotů, tzv. grotovačka, jeden mechanický a jeden hydraulický lis, dvě stojanové vrtačky, soustruh, frézka, pila, a také příruční sklad materiálu, který byl k dispozici i v době, kdy měl mistr volno - tehdy byl čas a prostor vyrobit také něco domů - stínítko na lampu, kostru na stínítko lampy ze svařovacích drátů jsem vyráběl podle vlastního návrhu v zámečnické dílně, jednotlivé díly svařoval Standa Haralík a látku s ozdobnými třásněmi pak na kovovou kostru pracně přišívala Gábina. držáky na truhlíky pro venkovní květiny na oknech, boxy na šroubky a Miloš Kříž si tu dokonce opravil plechařinu na své stodvacítce škodovce. Franta Chaluš mě naučil vyrábět duralové podpatky pro dámské střevíce, což byl u něžného pohlaví velice žádaný artikl, ale balit holky na kovové podpatky, co se jen tak neošoupou, jako ty obyčejné plastové, by mohl leda tak někdo, komu by ta povrchní vypočítavá partnerka nevadila.

Pohodové prostředí menší zámečnické dílny dokázala zvýraznit i velmi rozměrná okna s ventilací, za nimiž většina zámečníků pěstovala pokojové květiny, a dokonce jsem tu nepřehlédl ani objemné stolitrové akvárium v ocelovém rámu. Výrobní halou zněla z rádia na stanici Hvězda spousta pěkných písniček, při skladbě George Michaela (tehdy ve skupině Wham) - Wake Me Up Before You Go - předtím, než půjdeš, tak mě vzbuď, jsem si často připomínal ranní "dělnické" vstávání "na šichtu" v půl páté ráno. Pravidelné ranní vstávání ve 4:20 bylo asi to jediné, co jsem na celém výrobním procesu skutečně proklínal. Tehdy ano, dnes už ne. Dnes mohu vstávat v půl páté den co den, takže bych do zámečnické dílny znovu nastoupil. Kdyby ještě existovala. Píše se rok 2017 a vzpomínky staré třicet let jsou to jediné, co z ní zbylo. A písnička George Michaela je také jen tím dědictvím zpěváka, jehož duše už tělo v podobě, jaké jsme znali, definitivně opustila. Díky za tvoje písničky, Georgi, jsou nádherné! Provázely můj život v zámečnické dílně a provází jej i dnes. Jsou nadčasové.

Zámečnická dílna v budově VVZLT, často se tomuto objektu také říkávalo Cuska, nebyla jen obyčejným strojírenským provozem, jak by se někdo mohl domnívat. A nebylo by to ani s podivem, vždyť pohled do takového běžného rozsáhlého pracoviště, do výrobní nebo montážní haly, jaké byly k vidění v kladenské Poldovce, v závodě Kablo Kladno, nebo třeba v Závodech ťažkého strojárstva v Dubnici nad Váhom, rozhodně neměl nic do činění s rodinnou atmosférou malé útulné dílny. Šikovné rozmístění strojů a umístění pracovních ponků vedle sebe poblíž obřích oken s výhledem do parkové zeleně vytvářelo v prostorné hale jakýsi dojem útulnosti a neměl jsem nikdy pocit, že bych se tu cítil stísněně. Naopak, dokázal jsem odtud čerpat energii, což nemohu tvrdit o žádném jiném pracovišti, která jsem v životě vystřídal.

Významný vliv na vnímání určité harmonie a pracovní pohody mělo i prostředí, kam byl objekt Cusky posazen. Byl kolem dokola obklopen travním porostem, okrasnými jehličnany, nedaleko odtud se nachází dokonce menší park - přímo před odbavovací halou starého ruzyňského letiště. V sousedství provozních objektů by někoho z vás určitě překvapila obytná zóna třípatrových domovních bloků s vysázenými smrky a tújemi a celý prostor letiště je součástí otevřené krajiny vyvýšené náhorní plošiny nad Pražskou kotlinou. Tudy volně proudí energie a máte-li pocit, že snad je té přírody kolem vás nedostatek, stačí překlenout dálnici D7 z Prahy do Slaného a Loun a za několik minut svižné chůze Vás uvítá okraj rozsáhlého přírodního parku Divoká Šárka.

Co myslíte, toužil jsem po kariéře a studiu na Vysoké škole, nebo jsem se raději v uvozovkách uskromnil a setrval mezi lidmi v prostředí, které se obešlo bez stresových situací bláznivého města, byť na akademické půdě? No samozřejmě, honba za inženýrským titulem, to nebylo nic pro mě. Po třech měsících sice brigáda skončila, ale ke konci zimního semestru po přerušeném studiu jsem již opětovně fasoval příruční nářadí a pracovní oděv a pomůcky, abych se vrátil tam, kde jsem dokázal být šťastný. Jak říkala moje největší životní láska Eva Steinerová, člověku ke štěstí někdy stačí naprostá maličkost.

A tak se i stalo. Byl jsem šťastný z "pouhé maličkosti", že jsem nakonec zůstal, jaký jsem.

Vánek zlaté klasy hladí a z dálky září bílé šaty svatební, mák s modrou chrpou ladí a já na cestě dříve plné kamení, sám v údivu si šeptám: "Tak tudy jsem chodíval každý den." A pak se nahlas zeptám, jak tenkrát zase breptám: "Mám radost, že jsem zůstal jaký jsem." Vždyť já vím, jak sláma voní, kdy slunce chodí spát a hvězdy vstávají, jak cinká postroj koní a za letní noci zdi domů sálají. Žár mění barvu slívám a když mráz začne kouzlit do oken, sníh pláň polí odívá, a tak se kolem dívám, mám radost, že jsem zůstal jaký jsem.

Nespěchám jak se sluší a proč taky, když chci se dobře podívat na krásu, která vzruší, a pak si o ní třeba s dětmi povídat. Objevit kytku v lomu, prásknout sebou pod smrk na holou zem. Přemýšlet, jak z vás teď komu prozradit, že díky tomu mám radost, že jsem zůstal jaký jsem. Přemýšlet, jak z vás teď komu prozradit, že díky tomu mám radost, že jsem zůstal jaký jsem. Mám radost, že jsem zůstal jaký jsem. Mám radost, že jsem zůstal jaký jsem.