budovatelský rok 1997

Jakmile jsme se provizorně zabydleli, začali jsme uvažovat, jak upravit atypické jádro domu. Bydlet v papundeklovém baráku není nic neobvyklého, v zámoří je to jev naprosto běžný a ve státech severní Evropy, kde je dřevo nejlevnější a nejrozšířenější stavební surovinou, takové domy dokonce převažují. Jenže zkuste zabydlet takový okál. Už jste ho někdy viděli pod drobnohledem? Mě se tahle zkušenost naskytla v budovatelském roce 1997. Okály mívaly všechny vnitřní stěny a stropy pobité dřevotřískovými deskami. Velké Přílepy, Pod Lomem 245 (foto r. 1996) Bylo to něco zběsilého. Aneb, jak by to svými slovy popsala Šárka Holečková,: „To je otchesné!“ Původní majitel domu, nějaký pan Beránek, pokryl stěny tapetou a strop plastovými kazetovými obklady. Kombinace nevkusu a polystyrenového nánosu. Fujtajbl!

Pokoušel jsem se v jednom z pokojů tapety a stropní obklad strhat a ejhle - vyvalily se temně hnědé dřevotřískové pláty. Potíž byla v tom, že jednotlivé desky nebyly položeny v jedné rovině. Stavitel se s tím zkrátka, slušně řečeno, nesral. Hřebík vedle hřebíku, buch, buch, každá spára jiná, některé desky přes sebe, co s tím? Rodinná rada zasedla ke konferenčnímu stolku, tohle jsme řešili u Strakových v pohodlném, čisťounkém a provoněném bytě, s kusem žvance před sebou a v doprovodu vůně turecké kávy. První variantou byly opět tapety, jenže teplotní dilatace ve spárách je roztrhala na kusy. Jistou možností byly speciální tapety s pružnou vrstvou, které teplotním změnám podkladu odolají, ovšem to bychom se nedoplatili. Pan Straka vyrukoval se sádrokartonem a s tímto slovním obratem jsem se tehdy setkal vůbec poprvé. Na obývák a ložnici jsme pozvali zavedenou renomovanou firmu, ať předvedou, co sádrokarton umí. Byl jsem z něho doslova nadšený.

Dvojitá stropní konstrukce z plechových nosníků byla precizně vyrovnaná do roviny, chlapi si s vytmelenými spárami hráli jak děcka s hradem na pískovišti. Mělo to však docela zásadní háček. Nebyl to háček, ale pořádný hák: Hned první den na mě velmi mladý, přehnaně sebejistý majitel firmy se dvěma zaměstnanci moc nezabral, zajímalo mě, jak si poradí se stropními nosníky. Šlo o to, aby celá konstrukce spočívala na nosných stropních trámech. Ty byly pobity dřevotřískovými deskami - spojovací materiál jen klasický, tři centimetry dlouhý hřebík s plochou hlavou. Před usnutím mě totiž napadaly myšlenky v tomto duchu: "Masivní ocelová konstrukce pro sádrokarton by měla být uchycena vruty v nosném trámoví, a ne pouze navrtávaná cik cak do dřevotřískových desek, které visí pouze na několika hřebících. Hmotnost celého nového stropu nemohou krátké hřebíky přece udržet!" Zatímco si Jolana spokojeně četla svou beletrii a Kryštof se schoulil do kruhového pelíšku, ze kterého už vyrostl a přetékal z něj na všechny strany, já usínal s vráskou na čele, jak si firma s tímto úskalím poradí. Ale běh času tuhle vrásku zahladil a vytvořil novou - to jsem pro změnu zas něco jiného řešil v zaměstnání a celý strop v obýváku jsem ze své mysli úplně vytěsnil. Na řemeslníky tou dobou dohlížela paní Straková a ta si chudák musela vyslechnout mnohé historky majitele firmy, tématicky zaměřené víceméně jedním směrem - na prostorné a silné americké vozy z 50. a 60. let. Proč by ne, když jeden takový kus doma dokonce garážoval. V té době došlo právě mezi Jolany maminkou a zmiňovaným mladým mužem k nepříjemnému incidentu, kdy musela čelit jeho neodbytným milostným návrhům. Poklekl před ní na kolena, aby se domohl náruživého milování s ženou, o více než dvacet let starší.

Do té největší rozdělávky, a to jsem pomalu nevěděl, kam dřív skočit, vypověděly službu oba bojlery na ohřev teplé vody. Z jednoho z nich jsem vysypal asi třicet kilo vodního kamene a u toho druhého měnil topné těleso přivolaný instalatér, kterého Jolana vyhledala ve Zlatých stránkách. Ten vysoký zarostlý muž mi byl odněkud povědomý, načež mi došlo, odkud ho vlastně znám: V roce 1982 jsme s mým strýcem navštívili buštěhradský pionýrský tábor nedaleko říčky Střely, u obce Rabštejn nad Střelou, a tehdy se tam spolu s námi dvěma svezli i jeho známí. Oslovovali se navzájem tuze nezvyklými přezdívkami Ďabín a Jaksik a já si mohu nyní znovu, po patnácti letech, prohlédnout Ďabína, tentokrát v montérkách, jak se vrtá v poškozeném zařízení na ohřev vody. Ďabín mě mile překvapil, byl šikovný, práci odvedl precizně a rychle a myslím, že si ani neuvědomil, kdo za jeho zády v suterénu přílepského domu vlastně stojí.

Když už jsme u té řemeslné práce, s radostí si po mnoha letech opět připomenu další skutečné profesionály ve svém oboru. Jolana objevila cestou do Prahy v okrajové části Velkých Přílep z nápisu na reklamním poutači zobrazit mapu v celém okně instalatéry - topenáře. Byli to dva bratři, velice skromní, ale velmi zdatní. Provedli nové rozvody vody v prádelně a v koupelně, instalaci vodovodních baterií, demontáž nefunkčního radiátoru a opravu podlahového topení. Vozili ve starém combi Wartburgu vše, co ke své práci potřebovali - od vodovodního těsnění až po autogen. Byli naprosto soběstační a byli sehraní tak, že byla skutečně radost se jim pod ruce dívat, a to jsem se jich nejprve zdvořile zeptal, zda jim koukání pod ruce nevadí. Pokud tedy na můj web zavítá někdo z okolí Velkých Přílep a bude si číst tyto řádky chvály, mohla by mu být má kladná reference třeba i přínosem.

Instalatéři svou práci odvedli mistrovsky, i když jedna maličká chybka se přece jen do domu v ulici Pod lomem vloudila. Mosazný nástavec pod ventilem k pračce v prádelně praskl a z mikrotrhlinky unikala voda, že se toho nikdo zpočátku nemohl všimnout. Trhlinka byla opravdu drobounká, přesto voda stále tudy prosakovala, až se nasákla polovina zdi mezi prádelnou a kotelnou. Instalatéři ihned přijeli, vadný díl bez řečí vyměnili v rámci reklamace a byl klid. Chybami se člověk učí a nikdo z nás nemůže tvrdit, že nikdy nechyboval. Podobné to bylo i se sádrokartonovou konstrukcí v obýváku. Chyboval jsem já, jestliže jsem včas neupozornil na nedbalé zavěšování stropní konstrukce mimo nosné trámy. Chyboval i majitel renomované firmy, který celou situaci podcenil a nenapadlo jej ani vyšlápnout deset schodů na půdu, kde by mu bylo jasno, odkud vítr fouká. Precizní práce v hodnotě téměř sta tisíce korun přišla vniveč. V době, kdy už dům obýval nový majitel a chystal se ke stavbě podkrovních místností, se pohybem v půdních prostorách konstrukce stropu uvolnila a celý strop se zřítil. Naštěstí při tom nikdo nepřišel k úrazu, nosníky se jen zaklesly o stěny a vyzdobily obývák novým moderním stylem á-la extravaganza.

Obývák a ložnice i přes peripetie sádrokartonářské firmy vypadaly docela k světu. Mohl jsem se konečně pustit do rekonstrukce koupelny, WC, prostorné prádelny v suterénu, dílny, sprchového koutu, kotelny a skladových sklepních prostor. Troufl jsem si pak i na vyrovnání podlahy v kuchyňském koutu, na pokládku dlažby a na dřevěné obklady v pracovně. Když se jen tak letmo ohlédnu za svá záda, byla to dřina, den za dnem, ale užil jsem si ji tak, že mě bavila. Opravdu bavila. Byla to svým způsobem relaxace, a ta jen potvrdila, jak se snažím žít: "Vším, čím jsem byl, byl jsem rád." Po našem rozchodu s Jolanou jsem od ní neviděl za své pracovní úsilí na jejím majetku ani korunu, "vysloužil" jsem si pouze malou opotřebovanou automatickou pračku a starý nábytek, kterého se chtěla zbavit, aby si mohla pořídit nový. To je ovšem její problém, ne můj. Je to její karma a ta jen prokazuje skutečné morální kvality člověka, s nímž jsem prožil pět let života. I přesto však necítím vůči Jolaně ani zášť, ani závist, ani nenávist. Miloval jsem jí i s jejími nedostatky a již dávno jsem jí odpustil. Náš vztah byl nesourodý již od počátku, přesto jsem z něj načerpal spoustu zkušeností a poznatků a dokázal ocenit především ty šťastné chvíle našeho partnerského svazku. Ve chvílích odpočinku jsem si vychutnával poslech z nových CD nosičů: objednal jsem si tehdy vůbec poprvé prostřednictvím e-shopu tituly A-Ha - Hunting High And Low, Scoundrell Days, a od Alphaville First Harvest 1984 - 1992. Slýchával jsem někdy i Jolany oblíbenou hudební skupinu Klíč, jejíž koncert jsme si byli poslechnout dokonce naživo v kladenském divadle.

Samotné práce v interiéru, to byla sice náročná, nicméně zábavná show. Mnohem horší to však bylo na zahradě. Velké Přílepy, Pod Lomem 245 (foto r. 1996) Bývalý majitel nemovitosti, pan Beránek, zřejmě experimentoval s betonem a do betonu na zahradě zalil, co se dalo. Začal bazénem. Obří bazén zabíral svou rozlohou asi čtvrtinu zahradní parcely a byl hluboký dva a půl metru. Mohl jsem tu s patřičnou výzbrojí nacvičovat potápěčskou techniku.

Pak od sebe pan Beránek oddělil záhon jahod, záhon kedluben, záhon mrkve a záhon okrasných květin 30 centimetrů silnými betonovými valy. Proč? Dodnes nechápu! Druhou polovinu zahrady vyplnila betonová terasa – výběh pro psa, obehnaný kýčovitými „okrasnými“ cihlami. A kde ještě rostla tráva, tam ji zabetonoval masivními betonovými chodníky s nevkusnými úlomky mramorových desek. Těch zbývajících 10 metrů čtverečních travnaté plochy jsem pak ani nemusel sekat sekačkou a mohl jsem trávník stříhat rovnou nůžkama na nehty.

Jednoho únorového odpoledne se před domem rozezněl zvuk kompresoru a poté hlasitý tlukot sbíječky. Tři ukrajinští mladíci a já jsme společně rozbíjeli Beránkovo dílo. Dorozumívali jsme se mezi sebou lámanou ruštinou free foto - http://www.city-feet.com/models/128/view a betonovými úlomky jsme postupně zasypávali obludný bazén. Torzo vzrostlého kaštanu, ale opravdu jen torzo, musel pokácet odborník. Jediné, co z původní zahrady za něco stálo, byly vysázené jahody. Byly fantastické, aneb, jak by řekla Jolana, báječné. Plody dosahovaly nevídaných obřích rozměrů a záhon byl jimi doslova obsypán.

V interiéru a na zahradě jsem pracoval, jak mi zbýval čas, Jolana byla pečená vařená na Pazderně, z Přílep to tam bylo, co by kamenem dohodil, a kolem stavebních prací se motal jedině pes Kryštof, který vyzdobil svůj pobyt za domem ňafáním na ukryté brouky střevlíky v listí u vchodu do sklepa. Anebo svým nekonečným přenášením a olizováním úlomků starých cihel a kamení. Zvláštní záliba, posadit se přede mě a olizovat půl hodiny jeden kámen. Bylo na něm ale vidět, že je spokojený, a nebyl tudíž důvod jeho počínání přerušovat. Občas jsem se chodil odreagovat Velké Přílepy - les za domem - červenec 1997 pár set metrů za dům Velké Přílepy - les za domem - červenec 1997 do pěkného zákoutí. Bral jsem Kryštofa Velké Přílepy - les za domem - červenec 1997 s sebou, házel mu jeho oblíbené klacíky, Velké Přílepy - les za domem - červenec 1997 relaxoval jsem pohledem na modříny, Velké Přílepy - les za domem - červenec 1997 anebo jsem se jen tak povaloval v trávě. Velké Přílepy - les za domem - červenec 1997 Vzpomínal jsem tou dobou i na Danielu z Lichocevse, se kterou jsem před pěti lety chodil právě sem. Velké Přílepy - les za domem - červenec 1997 Velké Přílepy jsou totiž od Lichocevse vzdáleny jen půl druhého kilometru.

A jak se blížilo léto, odložil jsem montérky a uchopil do ruky štěteček s barvou. Trička na vodáckou výpravu budou tentokrát černá, budeme splouvat řeku Ohři a černá barva proto, že se budeme pohybovat v oblasti bývalých uhelných pánví. Když jste si tu Ohři odhlasovali, tak abyste byli v obraze, jaká krajina Vás tu může překvapit. Termín padl opět na začátek července a počátečním bodem vyplutí se stala vesnička Tršnice u Františkových Lázní. zobrazit mapu v celém okně

Rychle tekoucí meandry meandry horního toku Ohře - sobota 12. července 1997 nás brzy dovedly do Nebanic Ohře u Nebanic - sobota 12. července 1997 a předpokládal jsem, že se tu setkám s obdobným prostředím, jaké bývá podél horních toků řek a říček v jižních Čechách. Byla to částečně pravda, svižně odtékající úzké koryto se klikatilo v prostorných loukách, až se vynořilo osamělé stavení Ohře u Nebanic - sobota 12. července 1997 s červenou sedlovou střechou. Jeho kontrast s modrou oblohou jsem tiše obdivoval, co bych zapíral, byla to scenérie jak z pohádkového příběhu. Stříbřitě azurové nebe, pár bílých mráčků, rákosí, vysoká tráva na obou březích, rychlý meandrující kaňon, prostorná louka a samota, tady bych si dokázal představit v poklidu žít.

Ono se to maluje růžovými barvami, co? Sotva jsem však vystoupil z vody na břeh, blankytný obláček snění se rozplynul v reálný obraz zarámovaný černým rámem. Stačilo zaslechnout jen útržek rozhovoru: "Kurva, neber to vod tých gadžo, more, za pět tisíc, more, sú tvoje..." Zaparkovaný černý Mercedes a kolem něho rej jak v rozrýpaném termitišti.

V nedalekých Nebanicích padl návrh zastavit se tu na oběd. To byl ale nápad! Výčepní se tvářil naprosto neutrálně, i když jej naše návštěva poněkud překvapila, ale za hodinu se hospoda začala plnit snědými tvářemi. Nápadně si nás prohlížely, nedošlo sice k žádné konfrontaci, k slovnímu napadání, nebo dokonce k potyčce, ale podivný pocit přiložené břitvy pod krkem ne a ne zmizet. Žádné dlouhé vysedávání u jídelního stolu. Zaplatit a Adios!

V Kynšperku nad Ohří Kynšperk nad Ohří - sobota 12. července 1997 to bylo mnohem příznivější, malé městečko je výrazně malebnější, vyzdobené některými rekonstruovanými hrázděnými domy na náměstí. Kynšperk nad Ohří - sobota 12. července 1997 Typická architektura západních Čech, s jakou se můžete setkat v této oblasti poměrně běžně, a kdybyste Ohři splouvali na jejím dolním toku, zajímavé hrázděné stavby můžete obdivovat kupříkladu i ve starobylém městě Žatec. Velice příjemné Kynšperk nad Ohří - sobota 12. července 1997 bylo kynšperské vodácké tábořiště. Stavěli jsme stany Kynšperk nad Ohří - sobota 12. července 1997 na udržovaném golfovém trávníku, jaký se nám nepodařilo vypěstovat ani v Lidicích v okrasné části zahrady. Bylo to něco famózního, otevřít vchod ze stanu a vstoupit bosými chodidly na sytě zelený krátce střižený a nesmírně hustý, skoro až mechový porost. No uznejte, kde se tohle vodákům poštěstí? Reflexní terapie na chodidlech za pár korun. Mimochodem, už jste se někdy procházeli naboso po golfovém hřišti? Ne? Využijte této možnosti alespoň na okrajové části areálu, kam je povolen vstup.

Kynšperská zelená oáza končí. Je čas prozkoumat oblast ropáků. Jak známo, hynou v příliš čistém ovzduší, a pakliže nemají dostatek potravy v podobě plastových lahví, kovových úlomků, pryžových pneumatik, olejových kaluží a mnoha dalších průmyslových výrobků a odpadů. Ráj ropáků Sokolov - neděle 13. července 1997 v zóně hnědouhelných pánví přes Šabinu a Citice do Sokolova. zobrazit mapu v celém okně Museli tu někde být. Jsou plaší, proto jsem je nikde nezahlédl, ale vězte, že tu potravy měli až dost. Na dně řeky staré opotřebované pneumatiky, plechovky od barev, kusy plechu... pneumatik jsem tu napočítal dobrých třicet, pak už mě to nebavilo sčítat.

V Sokolově jsme hodlali poobědvat. A to byl tedy oříšek. Proč oříšek, neměli jsme snad dostatek financí? Ale měli. A i kdybychom bývali neměli, byli jsme ochotni si na kus žvance třeba vydělat mytím nádobí, jenže zkuste v Sokolově najít hospodu! Neděle = liduprázdné město. Nebylo se koho zeptat. Mezi obytnými domy ve stylu socialistického realismu osiřelo jen pár obchodů, a restaurace žádná! Až nenápadný, neoznačený vstup do jakéhosi kulturního domu byl tím správným místem. Tvářil se jako vchod pro zaměstnance do zadního traktu hospodářské budovy, temné ponuré schodiště nás dovedlo přímo k výparům z kuchyně. Že by se někdo obtěžoval s nějakým nápisem, nedej Bože s jídelním lístkem na venkovním poutači... Moc práce. Vždyť tu přece každej ví, kde je hospoda, né? Zážitek z oběda ale rozhodně popisovat nebudu. To po mně nechtějte! Díky, Sokolov už raději ne. Alespoň ne z pohledu hladového vodáka. Ne, vybíravý v jídle opravdu nejsem, ale čeho je moc, toho je příliš!

Tepelná elektrárna Tisová, tepelná elektrárna Tisová - neděle 13. července 1997 aneb, jak člověk dokáže přetvořit malebnou podkrušnohorskou krajinu v nehostinný terén, připomínající měsíční povrch. Vítanou změnou jez Loket I. - neděle 13. července 1997 bude pro každého, kdo se po Ohři plavil vůbec poprvé, jez Loket II. - neděle 13. července 1997 konečně nějaká vzpruha. jez Loket III. - neděle 13. července 1997 Na skalnatém ostrohu, vymalovaná jako obraz proti modré obloze, hrdě vztyčená, silueta hrad Loket - neděle 13. července 1997 středověkého kamenného hradu Loket. hrad Loket - neděle 13. července 1997

V malinkém bufetu na náměstí obec Loket - neděle 13. července 1997 jsme si napravili chuť a bylo i co fotografovat, hrad Loket - neděle 13. července 1997 takto by se dala stručně charakterizovat pointa přechodu z uhelných pánví se zpustošenou krajinou k zalesněné přírodní rezervaci a městské památkové zóně. Nebylo by ale zrovna fér, kdybych odbyl návštěvu loketského bufáče na náměstí pouhým výrazem "spravili chuť". To, co předvedly kuchařky pokročilého věku za skleněnou výplní stahovacího okénka, v docela obyčejné místnosti s oprýskaným nábytkem a starým kuchyňským náčiním, bylo hodno kuchařských mistrů hotelu Alcron! A tak si mohu přát jen, aby jejich mistrovská gulášová polévka a bramborová kaše se smaženým řízkem byla alespoň touto cestou věčnou památkou na lásku, která prošla trávicím traktem. Mňam a ještě jednou díky!

Pokud se, Vy, čtenáři, spokojíte s prachobyčejnými analogovými fotkami loketského hradního paláce z neobvyklého úhlu pohledu, jaký tu znají jen vodáci plující po Ohři přímo pod masivním skaliskem, osvětleným podvečerním Sluncem, můžeme se přesunout k dalšímu zajímavému objektu. Tím je elegantní železobetonový most. Překlenul hluboké údolí a propojil historické centrum na kruhovém návrší, obtáčené řekou Ohří, se severozápadní částí obce a přilehlým sídlištěm. Pod mostem někteří z nás zkoušeli zahoukat, zda se hlas vrátí v podobě ozvěny, ale namísto návratu echa spadlo z nebes něco, co rozhodně nikdo nečekal. Šlo zjevně o volné pokračování slovenského seriálu pro děti "Majka z Gurunu - Spadla z oblakov!" Tentokrát ovšem nikoli seriál pro děti, nýbrž komedie pro dospělé - z oblakov se totiž snesla uječená Majka. Vřískala, jako když jí někdo usiluje o život! Pochopitelně, taky bych vřískal, kdybych svištěl hlavou dolů na gumovém laně, ačkoliv to má název docela vznešený: Bungee Jump. Respektive bych si tuto šílenost rozhodně odpustil, bohatě mi stačilo, když se Majka, či jak se ta dívčina vlastně jmenovala, málem strefila přímo do paluby naší lodi. Visela jen několik metrů ode mě. Stačilo jí odříznout, posadit před sebe, uklidnit jí, že už je všechno o.k., a že se určitě někdo z nás obětuje, aby jí pohladil po vlasech a vzal jí třeba k sobě do spacáku, co říkáš, Kozle?

Majka škaredá nebyla, ale výraz ve tváři přitažlivý rozhodně nebyl. Mnohem zajímavější bude pohled na místo pro táboření. Tentokrát na velmi členitém, terasovitém svahu, obklopeném lesním porostem. Stavění stanů probíhalo velmi rychle, klasické stany, známé pod názvem Áčko, z bavlněné textilie, jsme nyní vyměnili za nové přístřešky ve tvaru kupole, z lehké, ale zároveň pevné a vodě odolné tkaniny. Stavba takového přístřešku obnáší pouze vztyčení dvou křížících se tenkých laminátových prutů, žádné napínání základny, kolíky do země, vypínání nosných trubek a podobné špeky - však táborníci ví. Dříve se tomu říkalo "táboření" a dnes "outdoor" - jak je ta "čeština" pestrá, že?

Stan je postaven během několika minut. Žádné zbytečné zdržování. Ušetřený drahocenný čas můžeme věnovat přípravě večeře. ... ale co to vidím! Někteří z nás přípravu večeře vůbec neřeší! Nedaleko odtud odděluje travnatý prostor od blízkého lesa provozní budova kempu s toaletami a kuchyňkou, kterou si tu dočasně pronajal dětský putovní tábor. Z hloučku instruktorů se ozývá: „Véčeřéé!!!" , poklepy na víčko od ešusu svolávají děcka. Mezi ně se do fronty suverénně postavili i Ruda, David a Šárka. „Vy jste vedoucí?!" „Ne, ale máme hlad,...když tady tak bubnujete, tak jsme tady!" Úsměv na rtu a jasná pointa? Kdo z Vás očekává přinejmenším odmítavý postoj, nebo dokonce nevybíravá slova z úst účastníků dětského tábora, či snad úsměvné reakce na tento povedený vtip, mýlí se! Děti byly neuvěřitelně solidární. Každé z nich darovalo Davidovi a pochopitelně i Šárce a Rudymu, za tu jejich odvahu postavit se do fronty k neznámým lidem, malou část své porce a rázem byl jejich ešus plný chutného guláše.

Ovšem pivo ve stánku tu řádně předražili:

David: „Jedno pivo!"
Výčepní a majitel stánku zároveň: „Čtyřicet dva!"
David: „Cha, cha, cha, cha!"
Výčepní: „No jen se směj!"
David: „No já se směju!"
Výčepní: „30 je záloha na půllitr, 12 za pivo!"
David: „Aha!"

Malebným údolím Svatošských skal Svatošské skály - pondělí 14. července 1997 v úseku mezi Loktem a Tašovicemi jsme zvolna vstupovali do Karlových Varů Karlovy Vary (obávaný a zrádný jez Tuhnice) - pondělí 14. července 1997 a po několika kilometrech téměř vyschlého koryta, kdy jsme několikrát museli táhnout lodě po mělčině za sebou, jsme v další plavbě po Ohři rezignovali a rozhodli se přesunout do Vyššího Brodu - k regulovanému korytu Vltavy.

"Cvičný přesun se provádí zásadně v noci", to jsou slova Josefa Abrháma z filmu Kulový blesk. Legendární film o megalomanské akci navodil legendární megalomanskou akci: Sedm laminátových lodí a veškerá bagáž, ukrytá ve čtrnácti padesátilitrových plastových bandách, značně přetížila Kozlův přívěsný vozík. Dokážete si to představit? 7 lodí a 14 plastových band? Navrstvěte si tohle všechno na sebe a spočítejte kilogramy: Jedna loď čtyřicet kilo a jedna banda zhruba patnáct. A jste na půl tunové zátěži. Starý opotřebovaný žigulík měl co dělat, aby toto vše uvezl. No samozřejmě, vždyť s ním tohle muselo cloumat, jako kdybyste zapřáhli za dva koně deset maringotek. Jenže! Stačilo pár ujetých kilometrů, abych zjistil, že Kozel není moc dobrý řidič, domníval se, že snad může s žigulíkem vzlétnout! S plně naloženým vozíkem se řítil kupředu stodvacetikilometrovou rychlostí a jak to asi mohlo dopadnout? V jedné zatáčce tlačil přetížený přívěs setrvačností nebohé auto před sebou až tak, že namísto do zatáčky, jsme se nezadržitelně blížili ke svodidlům. Za nimi už na nás netrpělivě čekala hluboká rokle. Hrobeček. Kozel jen zařval: "Teď né, teď néé!" Zastavili jsme pár centimetrů od svodidla a David mrtvolně zbledl. Musel se chvíli procházet.

SMRT V ROKLI

byste si přečetli palcové titulky v denním tisku 15. července 1997 a my bychom vás při tom čtení sledovali z nebeského obláčku. Ačkoliv nekouřím, tak jsem cestou do Vyššího Brodu Vyšší Brod - úterý 15. července 1997 vytáh celou krabičku cigaret. Byly to silné Marlborky a že jsem se po nich málem pos..., mi bylo úplně fuk. Kdyby tu byl s námi Martin Mezera, co by dodal? No správně, už si to pamatujete docela dobře: "Hlavně, že je mír."

V půl šesté ráno bylo po Marlborkách, ale hlavně po stresu. Ve Vyšším Brodě Vyšší Brod - úterý 15. července 1997 jsme vzbudili obsluhu kempu. Museli z nás mít radost, v půl šesté ráno. Zvlášť, když musíte opatrně zaklepat na okénko před sklopenou závorou, kde někdo očividně podřimuje. To se ví, že jsem se zdráhal klepat, já také nemám zrovna v lásce, když mě někdo nešetrně budí, ale spící majitelka vyšebrodského kempu za staženou závorou se nejen usmívala a chovala se přívětivě, nýbrž nás pozvala k vyhřátému krbu na kafe a na grog. Co jí k tomu vedlo? Dost možná, že se dosud nesetkala s takovými exoty, co tu straší po páté ráno, a ještě se ti frajeři chlubí, že přijíždí z Karlových Varů od hladiny Ohře, kde je vody tak akorát pro dětské brouzdaliště. A že moc nechybělo a mohla si o těch exotech číst v černé kronice.

Konečně pohoda. U krbu. Ranní pohodička, jakou jsem dlouho nezažil. Rozpálené topeniště, domácí ovocný koláč, kafíčko, grog, horký černý čaj. Co kdo chtěl. Posezení v provozní místnosti, kam se normální vodácký smrtelník nikdy nedostane. Směli jsme dokonce nahlédnout pod pokličku rodinného alba, kde dominovaly dvě fotky jejích dvou synů, co se pouštěli na Štědrý den do propusti rožmberského jezu. Tehdy byla šlajsna ještě původní, nevybagrovaná, slušně zalévala, a tak si jistě dokážete představit, jaké mikroklima vzniklo na vánoce za vyššího stavu vody mezi ledovou krustou a zbytky rozbředlého sněhu. A na závěr trocha exotiky ještě jednou, pro připomínku pamětníkům: Takový byl pohled V LÉTĚ! na zmiňovaný jez v Rožmberku při probíhající rekonstrukci jez pod hradem Rožmberk - středa 16. července 1997 v roce 1997. Znamená to tedy, že už jeho podobu z roku 1994 jez pod hradem Rožmberk - srpen 1994 dnes nikdo na vlastní oči nespatří.

V kempu se po půl osmé objevil zbytek výpravy. Mohli jsme se navzájem trumfovat v tom, kdo cestoval s většími útrapami. Noční rychlík z Chebu do Plzně a následně do Českých Budějovic nebyl totiž rychlíkem v pravém slova smyslu, nýbrž noční můrou, vyznačující se pochybnými spolupasažéry tmavé pleti, co obcházeli po vagónech s ne zrovna pozitivními úmysly. Všechno ale dobře dopadlo. Nikdo z nás, ani my v žigulíku, ani ostatní ve vlaku, si nenadělal do kalhot. A to fakt moc nechybělo! Mohli jsme tedy konečně vykonat potřebu docela přirozeným způsobem. A jelikož již zdejší Camp Pod hrází fenka Baileys - maskot výpravy Ohře 97 dobře znám, při vší úctě k jeho majitelce, raději pro tento úkon volím namísto zasmrděných společných toalet blízký les. Camp Pod hrází Vyšší Brod - úterý 15. července 1997 Těch pár desítek metrů do strmého svahu se vyplatilo vyšlápnout, výhled na kemp je odtud pozoruhodný. A hlavně klid, žádné prdění kolem, žádné cigaretové výpary z vedlejší kabinky, zvuky močení do pisoiru a podobné pikantérie, které jsou běžnou součástí ranního rituálu na pánských hajzlech. Dnešní den volíme jako odpočinkový. Že bychom reprízovali nejodpočinkovější den ze všech nejodpočinkovějších dnů z roku 1995 z Krašova na Berounce? To by bylo, co? Tak to ne! Cvičný noční přesun bohatě stačil. Procházka v rezervaci mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem byla čistě relaxační. Posuďte sami, jak ji zachytil Karl-Zeis Jenský objektiv Čertovy proudy - úterý 15. července 1997 Praktica BX 20: Čertovy Čertovy proudy - úterý 15. července 1997 proudy, balvanité koryto, Čertovy proudy - úterý 15. července 1997 jehož strmý spád Loučovice - úterý 15. července 1997 slouží několikrát v roce jako extrémní kolbiště Čertovy proudy - úterý 15. července 1997 kajakářů, a když říkám extrémní, tak myslím extrémní. Čertovy proudy - úterý 15. července 1997 Je to smutný, co? Zatímco jsme 18. srpna 1984 mířili autobusem do Horní Světlé v Lužických horách, a o tom se v roce 1984 můžete směle dočíst, zatímco my zažili jeden z nejkrásnějších prázdninových pobytů, pro Petra Šarocha byl tento den na Šumavě tím nejděsivějším.

Tady to zrovna tak zavání extrémismem. Kozel s Davidem - jez U Papouščí skály - středa 16. července 1997 Tentokrát alkoholovým. Kozel s Davidem David Watzl - jez U Papouščí skály - středa 16. července 1997 pod Papouščí skálou nad Českým Krumlovem. David sice musel sušit doklady a peníze, David Watzl - vodácký kemp Nové Spolí (Český Krumlov) - středa 16. července 1997 to však ještě netušil, že bude za pár hodin doslova ždímat spacák a většinu svých svršků... Jez Na Rechlích u vodáckého kempu v Novém Spolí (Český Krumlov)

Nadcházející noc v krumlovském kempu totiž hustě lilo, strmý svah nad námi vháněl přívaly vody pod podlážky stanů a pod střechou kupole se dalo vznášet jak na vodní posteli. V pohodlí a v teple spacáku free photo pixabay.com , lic. CC0 mi pochopitelně "májový deštík" nemohl nijak vadit, mohl to být třeba podnět pro bezesnou free photo pixabay.com , lic. CC0 noc na vodním lůžku, free photo pixabay.com , lic. CC0 ale to bych musel mít vedle sebe romantickou duši.

Ranní rozbřesk se pak velice podobal večernímu šeru, z ponuré zamračené oblohy se stále snášely husté proudy vody a už jen pouhý pohled do svahu nad námi nevěstil nic dobrého. Valící se tekutina smývala bahno a trsy travin, z nichž některé uvízly i před podlážkou našeho stanu. Teplo spacáku se mi sice vůbec opouštět nechtělo, ale šestá hodina ranní je šestá hodina ranní, a to si organismus žádá zbavit se přebytků. Do poslední chvíle jsem tu vyčkával, než-li výplň v tlustém střevě postoupí za poslední zatáčku a vyšle jasný signál, že je třeba co nejrychleji usednout na keramickou mísu. Co nejrychleji!

V tu chvíli zastavili přímo před námi dva cykloturisté. Obtěžkáni brašnami a chráněni pevnými pláštěnkami. Na nohách měli jen sandály a brodili se v bahnité břečce, která jim místy sahala až po kotníky. V té oranici jsem se záhy ocitl i já, musel jsem však značně přidat do kroku. Co přidat do kroku, krok se proměnil ve sprint. Cyklistům jsem nemusel nic vysvětlovat, postačil pouhý pohled na běžící postavu v tričku, ve slipech, na nohou dámské sandály o tři čísla menší, za mnou jako prapor vlající část role toaletního papíru. Bylo nade vše jasné, že jsem neměl zrovna moc času hledat ve stanu své kalhoty, pláštěnku a boty.

Krátce po páté hodině ranní se tu objevil vůz z Povodí Vltavy a byl vyhlášen zákaz plavby. Lipenská nádrž musela z důvodu nepřetržitého deště regulovat průtok a dočasně vhánět ve Vyšším Brodě do řeky větší množství vody. Poprvé jsem tu spatřil na vlastní oči rozběsněný živel v hodnotách kolem druhého povodňového stupně a do tak hustě zakaleného a zahnědlého koryta by se snad pustil jen naprostý blázen.

Tím pro nás výprava Ohře - Vltava 1997 definitivně skončila. Stačilo pár dnů a z extrémního sucha a vyschlého koryta Ohře jsme se nakonec octli nad břehem rozvodněné Vltavy. Těšili jsme se domů. Navečer jsem spokojeně usedl do křesla v obývacím pokoji, popíjel kávu, Jolana volala mamce do Butovic, že jsme se vrátili ve zdraví a v pořádku, že se chystáme odejít na večeři do přílepské restaurace Špejchar, a teprve tehdy jsme na televizní obrazovce zahlédli tu tragickou spoušť, co postihla téměř celou Moravu.

Počínaje rokem 1997 jsem zatoužil víc splývat s přírodou, nemělo to nic společného ani s povodněmi, ani s vodáckými výpravami. Prostě jen tak, s kvalitní goretexovou turistickou obuví a s jedním z nejlepších batohů, co byly tehdy na trhu - osmdesáti litrovým modelem s názvem Patagonia, od slovenského výrobce Treksport. Posadil jsem se do vlakového kupé a dvakrát po sobě, s odstupem tří týdnů, jsem zamířil do jižních Čech. Bez doprovodu, jen jako osamělý lovec beze zbraní, s foťákem kolem krku, jsem podnikal pěší výlety, pečlivě naplánované podle podrobné turistické mapy. zobrazit mapu v celém okně Máte nyní tudíž jedinečnou možnost shlédnout, jak se tamní krajina na kinofilm obtiskla v samotném závěru dvacátého století.

Patnáctikilový batoh jsem nejprve vláčel krajinou horního toku řeky Nežárky: Samota Pávek, Samota Pávek u Nežárky - srpen 1997 samota Šticha, Samota Šticha u Nežárky - srpen 1997     Jindřichův Hradec, Jindřichův Hradec - srpen 1997 tady se dokonce natáčela reklama na oplatky Opavia, stavení u řeky Nežárky, kde se natáčela reklama na oplatky Opavia - srpen 1997 zvláštní hnědé bobule hnědé bobule na louce u řeky Nežárky - srpen 1997 na louce pod Stráží nad Nežárkou, pískový lom pískový lom u řeky Nežárky - srpen 1997 a    melancholicky u řeky Nežárky - srpen 1997 působící hladina rybníka. u řeky Nežárky - srpen 1997

A jaká je Česká Kanada? Česká Kanada - srpen 1997 Hrad Landštejn hrad Landštejn - srpen 1997 jsem si prohlédl hrad Landštejn - srpen 1997 i zevnitř, z hradní věže hrad Landštejn - srpen 1997 je skutečně úchvatný výhled, i zvenčí vypadá působivě, hrad Landštejn - srpen 1997 další kroky mě zavedly do Albeře a ke klášteru, co se doopravdy jmenuje Klášter. klášter jménem Klášter - srpen 1997 Zaujalo mě i toto zvláštní stavení a jeho odraz na vodní hladině, zvláštní stavení a jeho odraz na vodní hladině - Česká Kanada - srpen 1997 tady zas okouzlující Česká Kanada - srpen 1997 růžovofialové luční květy, Česká Kanada - srpen 1997 a nakonec pro tuto krajinu typické louky, Česká Kanada - srpen 1997 obklopené jehličnatými lesy. V Senotíně na nádraží úzkokorozchodné trati jsem měl štěstí - zrovna tu ťali seno Senotín - Česká Kanada - srpen 1997 a informační tabule prozrazuje, že se právě U Vitiněvsi - Česká Kanada - srpen 1997 nacházím ve výšce 667 metrů nad mořem. Senotín - Česká Kanada - srpen 1997 (Což je pro zajímavost shodná nadmořská výška s polohou chaty Řízení letového provozu v Albrechticích v Jizerských horách.)

Moje další šlépěje v pohodlné obuvi, bez puchýřů a otlaků, směřovaly do Tábora. Tábor - srpen 1997 Toto malebné jihočeské město jsem navštívil už mnohokrát, má své kouzlo a pokaždé mě tu něco nového překvapí. Nezapomněl jsem zamířit do své oblíbené cukrárny na náměstí Tábor - srpen 1997 a rovněž se pokochat pohledem z kotnovské věže Tábor Kotnov - srpen 1997 na historické centrum. Tábor z věže Kotnov - srpen 1997 Pohled na příměstskou část s názvem Čelkovice pohled na jihozápadní část města Tábor z kostelní věže - srpen 1997 také není k zahození.

Vzápětí jsem se vlakem přesunul do Bechyně. Z bechyňského mostu Duha Bechyně - most Duha - srpen 1997 občas nějaký ten mamlas skočí po hlavě, aby si užil adrenalinu - to není můj styl, raději zamířím do lesa Dobronice u Bechyně - srpen 1997 směrem k Dobronicím Dobronice u Bechyně - srpen 1997 - pohodlná procházka podél chatové osady Hutě chatová osada Hutě - srpen 1997 je mi mnohem příjemnější, než skončit jako televizní moderátor Novotný s omlácenou hlavou o dno řeky, když mu špatně vyměřili délku gumového lana. Průhledem z kotnovské věže pohled na město Tábor z kotnovské věže - srpen 1997 je to prozatím z Táborska vše a přesuneme se do Třeboně.

Začneme snímkem městské Třeboň - srpen 1997 radnice, zámeckého pivovaru, Třeboň - srpen 1997 zámecké zahrady, Třeboň - srpen 1997 části zámeckého parku Třeboň - srpen 1997 a zámeckého Třeboň - srpen 1997 vstupního portálu. Třeboň - srpen 1997 V Třeboni stojí za to zamířit k rybníku Třeboň - dům Jakuba Krčína z Jelčan - srpen 1997 Svět, povrch hráze je upravený, sypaný jemným pískem, a pohodlně se tudy prochází lázeňští hosté, maminky s kočárky, nebo se tu míjí cyklisté na horských kolech. Za povšimnutí stojí i hráz rybníka Hejtman hráz rybníka Hejtman - srpen 1997 poblíž Chlumu Chlum u Třeboně - srpen 1997 u Třeboně. Rybniční rybník Rožmberk - srpen 1997 krajině dominuje Rožmberk rybník Rožmberk - srpen 1997 s masivní hrází, rybník Rožmberk - srpen 1997 o které jsem se zmínil rybník Rožmberk - srpen 1997 již v roce 1986 při přenášení lodí rybník Rožmberk - srpen 1997 na mojí první vodácké výpravě. Krajinu rybníků zdobí i rybník Vyšehrad rybník Vyšehrad - srpen 1997 a Starý Kanclíř, rybník Starý Kanclíř - srpen 1997 Nový Hospodář, rybník Nový Hospodář - srpen 1997 Pražský rybník, Pražský rybník - srpen 1997 rybník Rod, rybník Rod - srpen 1997 a mile překvapí i rybník Překvapil. rybník Překvapil - srpen 1997 Putoval jsem dál podél Lužnice - Nové řeky Nová řeka (Lužnice) - srpen 1997 - Novořeckými močály Novořecké močály (Lužnice) - srpen 1997 k osadě Stříbřec, Stříbřec - srpen 1997 prohlédl jsem si Novořeckou Novořecká bašta - srpen 1997 baštu, polorozpadlý, jez Frahelž - srpen 1997     oprýskaný, jez Frahelž - srpen 1997 i nově opravený sklopný jez Frahelž, jez Frahelž - červenec 2002 kde jsme se v roce 1986 jez Frahelž - pondělí 28. července 1986 koupali, a osadu Vlkov, Vlkov - srpen 1997 jejíž siluetu jsem často využíval na fotografiích jako motiv pro jihočeskou idylku. Pískovnám u Vlkova Slepičí vršek - srpen 1997 vévodí dva pískové přesypy - Kozí vršek Kozí vršek - srpen 1997 a Slepičí Vršek. Slepičí vršek - srpen 1997 Překrásný je malý kostelík v obci Lužnice kostelík v obci Lužnice - srpen 1997 a zajímavé jsou i dosud ručně spouštěné závory na nádraží ve Vlkově. ručně spouštěné závory na nádraží ve Vlkově u Veselí nad Lužnicí - srpen 1997

Dále Vám mohu nabídnout záběry krajiny podél řeky Lužnice, kudy jsem se několikrát plavil lodí. Mnozí z Vás jistě rozpoznají typický profil jezu Pilař, jez Pilař - srpen 1997 u kterého začíná voda z Lužnice odtékat uměle vybudovaným odvodňovacím kanálem, nazvaným Zlatá Stoka, Zlatá Stoka - srpen 1997 Lužnice dále pokračuje až k Rozvodí Rozvodí Staré a Nové řeky - srpen 1997 Staré a Nové řeky. Rozvodí Staré a Nové řeky - srpen 1997 Stará řeka protéká podél vesničky s názvem Lužnice jez na řece Lužnici za obcí s názvem Lužnice - srpen 1997 až do Veselí nad Lužnicí, jez ve Veselí nad Lužnicí - srpen 1997 kde se opět setkává s částí svého koryta odvedeného do Nové řeky a následně obohaceného o vodu z Nežárky.

Typickým snímkem jihočeského Třeboňska samota U Hajnů (Chlum u Třeboně) - srpen 1997 a lučními květy podél rybníků na břehu jihočeského rybníka - srpen 1997 se loučím s rovinatou krajinou u Vlkova - srpen 1997 a můžeme se přesunout vlaková souprava na trati Praha - Tábor - srpen 1997 s pomocí Českých Drah do kopcovitého, a zároveň velmi rozmanitého, terénu v okolí Českého Krumlova. Tentokrát jsem svůj aparát zaměřil přímo na městské historické centrum a obdivoval jeho renesanční fasády.

Moldau Moldau Hilton - Český Krumlov 1997 Hilton, Šatlavská Šatlavská ulice - Český Krumlov 1997 ulice, střechy z dřevěných Český Krumlov 1997 palubek, Zámecká Český Krumlov 1997 ulice, Rak galerie, Český Krumlov 1997 světle modrá fasáda, Český Krumlov 1997 domy podél Vltavy Český Krumlov 1997 a pohled na zámek Český Krumlov 1997 v celé jeho kráse.

Noční Krumlov má ještě větší půvab - zámecká věž, zámek z pohledu od zámecké zahrady, zámek z pohledu od ulice Latrán a nakonec jeden z renesančních domů osvětlený pouličními lucernami. Na závěr tu doplním snímky z webu ckrumlov.info, tady je krásně patrné zakřivení Vltavy, Český Krumlov - www.ckrumlov.info/img.php?img=6110&LANG=cz (přímý link) která obepíná celé historické centrum, Český Krumlov - www.ckrumlov.info/img.php?img=8103003&LANG=cz (přímý link) a jeden působivý, podzimní. Český Krumlov - www.ckrumlov.info/img.php?img=8103006&LANG=cz (přímý link)

Na zpáteční cestě jsem zamířil z okna jedoucího vlaku fotografický aparát k siluetě táborského historického centra, připletl se mi však před objektiv v okamžiku stisku spouště sloup traťového elektrického vedení. Tato atypická momentka Na zpáteční cestě jsem zamířil z okna jedoucího vlaku fotografický aparát k siluetě táborského historického centra, připletl se mi však před objektiv v okamžiku stisku spouště sloup traťového elektrického vedení. tedy uzavírá moje jihočeské putování tichou krajinou rybníků a řek, luk, lesů a dubových stromořadí.