Luboš Krejza, to byl fenomén. Ne, nežertuji, s takovým výrazem bych vůbec nevyrukoval, kdybych si nebyl jistý. Jeho kamarádství a nadšení zkoumat hmotný svět neznalo hranic. Měl k tomu určité předpoklady, ale jeho vrozená skromnost a zápal pro věc tomu dodávaly grády.
Vyráběli jsme si vlastní udírnu, vyzdívali jsme ji z cihel a cpali do ní ledacos. Papriky, brambory, špekáčky, ... že bych si na nich nějak extra pochutnal, nemohu tvrdit, ovšem prošly naší udírnou. A to přece stačí! Zatápěli jsme pod roštem smrkovými poleny a zkoušeli jsme přikládat i ořechové listí, ve finále bychom uspěli leda tak u milovníků tabákového kouře, neboť dýmu bylo mnoho, ale uzeniny jen lehce očouzené. Udírny se v běhu času vyvíjely různými verzemi, každá inovace nebo nový kus se mohl jmenovat, tedy čistě pomyslně, Čuďák, Smrádek, Kuřivod, či tak nějak podobně.
Sněhová nadílka nám umožnila sjíždět ze strmého svahu mezi akáty na igelitovém pytli naplněném senem. Divoké jízdě na vycpaném praseti nešlo odolat, skončilo to pochopitelně havárií - úderem o strom, modřinou na rameni a vysypaným senem z rozpáraného pytle.
Skočit z letadla s padákem jsme si zrovna netroufali, ale paragánský výcvik jsme si přichystali důkladný. Sice jen v našem omezeném pojetí, zato mnohem vtipnější a zábavnější. Z třímetrové výšky plechové střechy garáže jsme skákali nejprve do písku, a když ten rozměklý terén splní svou úlohu, přijde na řadu speciálně upravený deštník! Jakmile se mu polámou dráty a protrhne potah, nahradí jej rychlopadák, ušitý z tenké přikrývkové deky.
Někteří z Vás možná pamatují školní éru verzatilkových flusaček. To se vyrobila soustava malinkých úlomků ze žvýkačky, z papíru, nebo z gumy na gumování, munice se vkládala do úst pod jazyk a z tohoto zásobníku pak putovala palebnou silou dutou hlavní z verzatilky směrem k cíli! Tahle volovina neminula ani nás. A zasáhla nás docela důkladně.
Ovšem čistě "verzatilková" flusací dobrodružství se o nás jen zlehka otřela, poněvadž zaváněla přihlouplými plivanci na vzdálenost několika metrů, ... my dva jsme totiž flusání museli dotáhnout do zdárného cíle: Babička tou dobou pracovala v bývalém buštěhradském pivovaru, kde se vyráběly kožené peněženky, občas jsem na její pracoviště zavítal a jednou jsem si na podlaze všiml několika dlouhých ocelových trubek o průměru zhruba osmi milimetrů. To bylo ono! Dvě trubičky jsem si už nesl v aktovce, jasně, že nápadně čouhaly ven, když byly dlouhé něco přes půl metru, ale konečně máme v rukou zbraň jihoamerických indiánů. Žádný lov ptáků nebo ryb s jedovatými hroty šípů, takoví cvoci jsme zas nebyli, přesto něco neotřelého, co obyčejná verzatilka neumí, muselo přijít: Bezinky! Nedokážete si představit tu smršť, co taková půlmetrová ocelová trubka natropí. Zralé modrofialové plody dolétly až do vzdálenosti zhruba patnácti metrů, trajektorie letu začala měnit směr z rovnoběžné dráhy teprve po šesti, sedmi metrech! Nevěříte? Tak si to vyzkoušejte. V polorozpadlém buštěhradském pivovaru možná ještě nějaké trubičky zbyly.
Flusačkové období končí zmalovanou cihlovou zdí a rozprsklými fialovomodrými kuličkami na okenní tabuli. Pochopitelně, že jsme období takovýchto alotrií museli prostřídávat s večery a dny poklidnými, buďto ve znamení karetních her a Člověče nezlob se, nebo s vlastními tvůrčími nápady a vlastní realizací. Stavebnice Merkur svou ideovou výchovnou působnost plnila bezezbytku a v ten pravý čas, jakoby na sebe všechno navazovalo v nějakém vyšším kosmickém plánu, mě Luboš zatáhl do temnot Krejzovic koupelny. Vývojka, ustalovač, leštička, zvětšovák, fotopapír, červená žárovka ... a bylo prostřeno. Luboš si oblíbil především černobílé diapozitivy.
Zkuste si teď vybavit něco příjemného. A něco ještě příjemnějšího. A něco vůbec nejpříjemnějšího, až z toho běhá jinovatka po zádech. Přesně takové bylo naše první dobrodružství v temné komoře. První fotografické experimenty. S černobílými diáky se dalo kouzlit, jak v pokustónově cylindru. Hra stínů a světel, zvláště ta v podvečerním šeru, práce se stativem, práce bez stativu, dostatek světla, nedostatek světla, myslím, že jsme se neměli za co stydět. Docela se nám dařilo být natolik kreativní, aby to přineslo potěšení nám všem. Nejkrásnější kousky obvykle přicházely z našeho technického koutku nasvětleného různými žárovkami, blikači a diodami, jeden z těch snímků jsme pojmenovali příznačně "černá hodinka." Byl to záběr na siluetu kosmického skafandru, vystupující zpoza osvětlené desky ovládacího panelu, námět na sci-fi povídku, jak vystřižený ze žurnálu! Veškerá naše tvorba je dnes již pouhou říší snů, diáky skončily v propadlišti dějin a mně se podařilo z jeho nenasytných útrob ukořistit jeden jediný snímek. A tak Luboš visící z ořešáku za garáží, jakoby s ním dokonale splynul, je připomínkou gejzíru pocitů, dojmů, představ a snění, co je lze nazvat jen jedním jediným výrazem: Bytí.
O vánocích roku 1983 k nám odkudsi přiletěla ochočená straka, zřejmě jí přilákal lesk vánočních ozdob na stromečku. Trávila u nás v domě několik dní. A poněvadž se tu cítila jako doma, a těžko říct, koho to překvapilo víc, zda tu straku, nebo nás, nikdo ji nevyháněl a stala se součástí sváteční pohody v období zimního slunovratu. Buštěhradské vánoce patřily vždy k nejkrásnějším dnům, které jsem tam prožil, i když bylo v podstatě jedno, zda se v kalendáři psalo 5. dubna, nebo 26. prosince. Můj život nebyl nikdy nudný, byl tvořivý natolik, že jsem ve svátek proměnil i docela obyčejný den všední. Zastavme se však chvíli u těch vánoc. V kruhu mých nejbližších nikdy nebylo zvykem propadnout předvánočnímu chaosu. Byli jsme všichni velmi skromní a tak namísto zběsilých nákupů drahých dárků nebo kvanta potravin a nápojů jsme mohli plně vychutnat období klidu, bez nějakých dramatických výlevů, co v některých rodinách tou dobou panují. Den před Štědrým dnem, v roce 1983, mě napadlo zkrášlit malý stříbrný smrček na trávníku před oknem obývacího pokoje malými barevnými žárovičkami a v polovině osmdesátých let jsem byl v Lidicích úplně tím prvním, kdo tu venkovní jehličnatý stromek rozsvítil. O rok později se k našemu smrčku přidaly další, u Nešporů, u Pauzů, u Šupů, u Veselých, u Gabrišů, u Kovačíků, u Smutných, u Formánků, u Hanzlíků, snad i u Zelenků, už si nevzpomínám, kde všude, a večerní procházky ulicemi získaly tím pádem úplně jiný nádech. Zvláště v roce 1986, kdy na Štědrý den napadl sníh. A všimli jste si toho kontrastu jmen? Zaregistrovali jste, že v Lidicích bydleli a stále ještě bydlí rodina Veselých a Smutných?
Období školních vánočních prázdnin se v mém případě vyznačovalo vždy dvojitými vánocemi: V den výročí Ježíšova narození jsem v Lidicích zdobil dopoledne stromek, odpoledne pomáhal s přípravou slavnostní večeře, sledoval pohádky a vánoční pořady v televizi a těšil se, jako každý kluk, až se přiblíží Štědrý večer a zacinká zvonek. Nadcházející První svátek vánoční jsem v Lidicích nad vánočními dárky rozjímal, užíval si jich, a sledoval v televizi další pohádky, kterých vždy na vánoce Československá televize vysílala bezpočet. Nadešel Druhý svátek vánoční, po snídani jsem se teple oblékl a vydal se pěšky na cestu z Lidic do Buštěhradu. Tam na mě večer čekala další milá překvapení, byl to můj druhý Štědrý den. Nešlo ani tak o ty dárky, těšil jsem se především na tátu s babičkou, jejich přítomnost, a tu vánoční pohodu, která tu vládla. Táta se nemohl dočkat reprízy jeho oblíbeného filmu Císařův pekař a pekařův císař, já naopak pokračování stavby portálového jeřábu ze stavebnice Merkur, Igráčků označených na zádech samolepky s čísly, stavby blikače a pohybového čidla, figurek z modelovací hmoty, sovětské stavebnice rozhlasového přijímače Zvezdočka a nové verze domácího telefonu. Nikdo mi do mých tvůrčích záměrů nekafral, nikdo mi neradil, co a jak mám dělat, a moje smělé plány jsem realizoval i s mnoha nezdary, které jsem nikdy nepovažoval za něco zlého, naopak, byly velice poučné. Den před Silvestrem jsem se pak vracel do Lidic s dárky a výslužkou v podobě vánočního cukroví, smažených řízků a bramborového salátu a Silvestr s oslavou příchodu Nového roku jsem vítal v očekávání, copak asi v něm bude možné prožít. Co nám tedy rok 1983 přinesl?
Vybavíte-li si film Slunce, seno, erotika, možná se Vám v budoucnu po přečtení následujících řádek v mysli zobrazí příhoda s mým spolužákem ze základní školy, s Martinem Hanzlíkem, jenž se mohl pochlubit přezdívkou Zikmund. Příhoda se odehrála na autobusové zastávce u Místního Národního Výboru v Lidicích. Oba zdánlivě nesouvisející výjevy - scéna z filmu Zdeňka Trošky versus protagonista Martin Hanzlík - spolu přece jen určitou souvislost mají: Martin si na Základní škole z pravidel českého pravopisu nikdy moc vrásky nedělal, spontánně vždy psal to, co mu na mysl přišlo, hlavně, že vyjádří svou ideu, aby byla všem jasná a srozumitelná. Ke konci osmého ročníku bylo v naší třídě VIII. B. doslova hitem nosit do školy školní brašny velice podobné těm typickým školním aktovkám pro žáky prvních a druhých tříd. Do takového zavazadla se ale téměř nic nevešlo, nemělo popruhy, jen malou rukojeť na jednu ruku, zapínalo se ovšem jako ty malé aktovky pro prvňáčky na dva pružné zámky se západkou. Abych však nezapomněl na to nejpodstatnější, brašna nesměla být jako nová, čistá, až fádně jednobarevná. Musela být především vyzdobená různými atraktivními nápisy. Kdo měl dětskou brašničku a na ní samolepky s logem Shell nebo BMW, či snad nápisy ve stylu Ford Capri, Parmalat, Benetton, Jody Scheckter, Carlos Reutemann, Emerson Fittipaldi, Clay Regazzoni, byl IN. Já si naštěstí na nic takového nepotrpěl, byl jsem spokojený se svou černou kabelou přes rameno, která mi sloužila i na střední škole, jen jsem si přál tašku trochu větších rozměrů, přesně takovou, jakou nosil spolužák Vašek Levý z Buštěhradu. Slovo "móda" nemělo pro mě naprosto žádnou váhu, pakliže se mi nějaká módní novinka zajídala nebo mě neoslovila, nesměla mi přes práh. Podobně, jako módní vlna sbírání plastových céček, úplně mě to minulo.
Jednoho slunečného květnového dne, kdy už na základce, jak se říká, byly karty rozdány a bylo jasné, kdo kam bude dále směřovat, si Martin Hanzlík, zvaný Zikmund, vykračoval lidickým Malým parkem k zastávce školního autobusu. Už jsme tu na něj čekali. Zikmund měl vždy u sebe starý opotřebovaný tenisák, se kterým se tu hrál na betonové ploše před zastávkou malý fotbálek. Betonová sedací lavice sloužila jako jedna branka, druhou branku jsme si malovali křídou na opačné straně hřiště. A jestliže se podařilo míček kopnout přes betonové pilíře do prostoru nadzemních garáží pod touto terasou, nějaký dobrovolník musel pro míček poklusem. Tomuto zajímavému každodennímu fotbalovému rituálu vévodili především Zikmund a Libor Klíma, kteří patřili mezi svými vrstevníky k nejšikovnějším fotbalistům. Zikmund se onoho květnového rána chystal otevřít svou novou brašnu, aby z ní vyprostil tenisák, a stal se ihned terčem pozornosti ostatních. Jeho brašnička byla mezi těmi obyčejnými skutečně výrazně dominantní, vyjímala se tu jako klenot a možná se našel i leckterý mladší školák, co Martinovi takový poklad záviděl. Jenomže ten klenot měl jednu vadu na kráse: "Hele, ty vole, dyť tam máš hrubku!" YAMAHA jsi napsal dobře, ale SUZUKY s tvrdým Y, to je teda drsný." Martin, chudák, raději tašku obrátil vnitřní částí směrem ven, aby se velký nápadný nápis skryl při chůzi jeho nohavicí, ale to už nebylo nic platné. Celá autobusová zastávka zaplněná lidickými školáky už věděla, že Martin je tvrďák každým coulem, a že SUZUKY s tvrdým Y k tomu rozhodně patří. Asi jako 5 SAMYC:
"Jéžiši Kriste, samyce s tvrdým y!" "No a né snad, zkus to napsat s měkkým, a uvidíš, to je ještě blbější! Samíc, pět samíc!" "Si řeknu aspoň vybraný slova po M, ne?! Myslivec myslí, že mydlář mydlí myš mejdlem! Hlemýžď se smýká po mýtině, vymykati, zamykati, máš tam někde samici?" "Tady!" Viděl jsi někdy samici s tvrdým?
Ale abych Zikmundovi nekřivdil a nezesměšňoval jej kvůli jeho drobným nedostatkům, zmíním se i o jeho lepších vlastnostech a ctnostech: Byl především kamarádský a sdílný a nezkazil žádnou legraci. Součástí dnů všedních i svátečních byly v Lidicích v roce 1983 pravidelné zkoušky divadelního souboru, který tu založil můj strýc Zdeněk Fous. Druhým veřejným vystoupením byla vánoční, resp. novoroční besídka začátkem ledna tohoto roku a jejím hlavním programem již nebylo, jako loni, prosté zpívání koled s vánočními motivy. Tentokrát jsme secvičili pásmo vyprávěných anekdot. A to tak, aby nebyly pouze recitované z pohodlného křesla, což mnozí z Vás pamatují z pořadu Vtipnejší vyhráva. Anekdoty byly sehrané formou krátkých skečů. Herci k nim oblékli i odpovídající kostýmy a besídka ve velkém sále kulturního domu měla v řadách obecenstva nevídaný úspěch. Nevídaný! Sál byl zaplněný lidickými diváky doslova až k prasknutí a bouřlivé ovace jste nemohli přeslechnout ani zvenčí za vstupním vestibulem do obecního kulturního stánku. Těm malým hercům se tak vrátily dlouhé hodiny namáhavého zkoušení jednotlivých scének a někteří už se možná opatrně rozhodovali, že budou prkna, co znamenají svět, jejich životním krédem, že, Michale Zelenko?
V té době v Lidicích díky těmto divadelním akcím, modelářskému kroužku, díky pravidelnému středečnímu promítání filmů v kině, ženskému aerobiku, kroužku stolního tenisu, fotografickému kroužku, díky sobotním lyžařským zájezdům na Klínovec, vánočním a mikulášským besídkám, díky letním a zimním "pionýrským" táborům, a ono by se určitě ještě něco našlo, co by se sem dalo do textu doplnit, se malí i velcí Lidičáci začali stávat jednou velkou stmelenou rodinou. Není to jen fráze, aby se zalíbila té době, nebo někomu z Vás. Prostě to tak většina z nás vnímala. Cítila a prožívala to. A nyní na scénu vstupuje náš hrdina příběhu se školní brašničkou, Martin Hanzlík - Zikmund. Spolu s Petrem Slavíkem a Martinem Mezerou, což byla celkem vyvedená trojice, byli všichni na začátku roku 1983 nejslavnějšími tvůrci vtipných scének, co sklidili v zaplněném hledišti neutuchající aplaus. Martin Mezera byl typický tzv. uniformový typ. Když se oblékl do jakékoliv uniformy, působil svým šarmem potěšení tolika lidem, a to stačilo, jen aby promluvil pár slov, ... nadšení v hledišti tentokrát vyvolal secvičenou scénkou s Martinou Nešporovou. Ta byla velice zdařile, no přímo fantasticky, maskována do podoby shrbené stařenky o holi. Snad i vrásky ve své mladistvé tváři měla, podtržené neskutečně pravdivým výrazem, jaký vyzařují snad jen ženy ve znamení Kozoroha, až ty její ustarané, ukryté oči pod tlustými skly nápadných brýlí konečně zahlédly v letištní odbavovací hale pilota dopravního letadla: "Dobrý den, pane kapitáne, co je to za typ letadla, kterým poletíme?" Martin Mezera, sotva vstoupil na pódium, už to v hledišti vřelo vzrušením. A to ještě ani nepíp! Měl totiž na sobě vypůjčenou pravou a nefalšovanou uniformu kapitána Československých aerolinií, včetně čepice a lakovaných bot! A to pravděpodobně od skutečného pilota dopravních letadel, zřejmě buď od souseda pana Třísky, nebo od pana Rohly, to ale nevím jistě. Martin ovšem nenechal nic náhodě. Naprosto sebejistě, a pochopitelně v té uniformě velice důvěryhodně, na adresu stařenky povídá: "To je proudové letadlo, babičko!" Babička se otočila na podpatku a mizí se svou hůlkou do zákulisí, načež povídá: "Tak to já nikam neletím, co kdyby vypli proud?!"
Salvy smíchu vyvolala scénka dvou mladých výrostků Petra Slavíka a Martina Hanzlíka, kteří se jako potkali na ulici: "Čau vole, jak se vede, hele, vole, ty máš žvejkačku? Dej mi taky!" "Ty vole, to není žvejkačka, to je kladenskej chleba!" Nedivte se, že se publikum mohlo doslova potrhat smíchy, chléb z kladenských pekáren byl totiž pověstný svou pryžovou konzistencí a mnohdy ne zrovna příjemnou chutí. To nebyl ten dnešní slavný Cvrčovický kváskový chléb. Pro chleba mnoho lidí z Kladenska dojíždělo v 80. letech do Horoměřic a tomu se opravdu mohlo říkat chléb.
Aby toho divadelnictví nebylo málo, začali jsme ještě v témže roce nacvičovat divadelní vystoupení dvou pohádek. Ty měly premiéru, myslím, ke konci června. Pohádka, ve které vystupovaly starší děti, se jmenovala Kašpárek a Šmidra v Černém hradu, titulní roli Kašpárka obsadila současná lidická starostka Veronika Kellerová (za svobodna Šilhová) a já si zahrál negativní postavu zlého černokněžníka Morkuluse. Martin Mezera se především věnoval technickému zabezpečení kolem celého projektu a v pohádce ztvárnil jen kratičkou roli lokaje, ovšem v dokonalém růžovém rokokovém kostýmu s kloboukem byl prostě k sežrání! Za kratičký "štěk" sklidil takové ovace, že by se snad mohlo zdát, že to není vůči ostatním hercům fér, co se na jevišti dřou s dlouhými monology. Jenže tomu se říká "kouzlo osobnosti" a Martin v sobě jisté charisma měl už tehdy, a má jej pochopitelně dodnes.
Nemalý úspěch sklidila i loutková pohádka "O koblížkovi" pro ty nejmenší diváky. Možná Vás napadá, proč vyzdvihovat nějaké loutkové divadlo, to se přece nemůže rovnat tomu klasickému. S takovými soudy však buďme velmi opatrní, malí špunti byli z průběhu pohádky doslova uchváceni, což bylo patrné na jednom ze snímků profesionálního kladenského fotografa. Záběr z ostrého úhlu do první řady hlediště, na dojemné nevinné dětské tváře s otevřenou pusou, to hovoří za vše. Zabodoval především precizní přednes, mistrovské vodění loutek zvířátek a na závěr bonus, jaký rozhodně nikdo neočekával! Dokonale ztvárněný kouř z komína v pohádkové chaloupce. Kdo s tím nápadem přišel, vlastně ani nevím, ale efekt byl skutečně fascinující. Do komína chaloupky byla přivedena plastová hadička, co se běžně používá v nemocnicích na odvod kapaliny z infuzní nádoby do žíly pacienta, a kterou jsme doma využívali jako vzduchovací trubici do akvária. V zákulisí se ukryl Martin Hanzlík a měl od mého strýce oficiálně dovoleno zapálit si v inkriminovaný okamžik cigaretu, a pěkně si ji užít. Kouř z cigarety však musel vyfukovat do připravené hadičky a jistě si umíte představit, co následovalo. Naprosto perfektní dým, valící se z komína chaloupky, přivedl do němého úžasu nejen ty nejmladší diváky, ale i jejich přísedící rodiče. Ti se pak po skončení představení samozřejmě vyptávali, jak jsme tohoto efektu dokázali docílit, a tak se Martin Hanzlík stal doslova hrdinou dne.
Hrdinou dne - divadelní premiéry se stal také Jirka Bečvář. Byl to docela nenápadný a skromný kluk, živil se jako řidič nákladních automobilů a rozvážel z kladenských mrazíren potraviny a polotovary do obchodní sítě. Není tedy vůbec s podivem, že naprosto běžně přicházel do styku s chladícím médiem. Tím nebylo nic jiného, nežli tuhý oxid uhličitý, jehož neobvyklé skupenství všichni dobře známe pod názvem "suchý led". (Kdo přece jen tápe, pro bližší vysvětlení postačí tento kratičký citát z Wikipedie: "Při ochlazení pod -80 °C mění plynný oxid uhličitý svoje skupenství přímo na pevné (desublimuje) za vzniku bezbarvé tuhé látky, nazývané suchý led.") A co má jeho profese společného s divadelním vystoupením? Jirka sice nebyl obsazen do žádné divadelní role, na některé zkoušky jen tak ze zvědavosti docházel spolu se svou mladší sestrou, oba dva sledovali výkony herců na jevišti jen v tichosti, ale přece jen přinesla jedna ze zkoušek docela zásadní zvrat ve vývoji třetího dějství pohádky Kašpárek a Šmidra v Černém hradu: Po představení Jirka vyprostil z tašky v bavlněné utěrce zabalenou kostku suchého ledu, o velikosti přibližně 15 x 15 cm. Byli jsme pochopitelně včas varováni nedotýkat se takto zmrzlého kusu materiálu holýma rukama, abychom nedopadli podobně, jako ti kluci ve filmu Obecná škola, co olizovali zmrzlé zábradlí. O sahání na suchý led tu ale nešlo. Nenápadný mrazírenský řidič nám totiž předvedl, co se stane, jestliže kostku polije teplou vodou. Zírali jsme na ten efekt jako opaření a další nápad byl na světě: Zlý černokněžník Morkulus bude vařit ve svém jedovém kotlíku svůj obávaný lektvar a z jeho útrob se bude parádně kouřit, což jistě přivede diváky v němý úžas.
Premiéra se přiblížila, mrazírenské auto s velkou malovanou sněhovou vločkou na korbě včas dopravilo kostku suchého ledu před zákulisní vchod, kostka se záhy octla v chladném plechovém kotlíku, aby se zbytečně neodpařovala, a mezitím nic netušící obecenstvo popíjelo o přestávce kávu v bufetu a konzumovalo obložené chlebíčky. Za deset minut se odkryje opona, v celé své kráse se odhalí čarodějná chýše, a jakožto mocný čaroděj vzápětí spustím gigantickou kouřovou clonu. Hlediště bude dozajista přinejmenším překvapeno, neboť dým z kotlíku nemá tendenci stoupat vzhůru, jako obyčejný, docela nudný kouř z komína, nýbrž se valí po zemi a připomíná tajemný bílý opar. Byli jsme všichni nesmírně napjati, na scénu se suchým ledem se totiž těšil celý realizační tým, jak herci samotní, tak i pomocný personál, navíc jsme na poslední zkoušce před generálkou tento efekt důkladně odzkoušeli a jeho úchvatnost se nedá slovy popsat. Ta se musí zažít!
Gong oznámil začátek třetího dějství a v jeho úvodu se na jeviště protancovaly malé víly se svou vílí královnou Martinou Nešporovou. Kozoroh tentokrát odhodil převlek stařenky o holi, obávající se vypnutí proudu v proudovém letadle, vygumoval vrásky na čele, zahodil škaredé brýle a byla z něj fantastická kočka. Pětiminutový vílí prolog měl vzápětí vystřídat můj čarodějný výstup. Jakmile víly opustí jeviště, otevře se opona, aby odhalila působivě nasvětlenou temnou čarodějnou sluj. Stalo se však něco neočekávaného, co ve scénáři rozhodně nebylo. Nějaký "dobrák", už nevím, kdo to byl, zalil z nedočkavosti kostku suchého ledu, v poklidu "spící" v čarodějném kotlíku, nepatrným množstvím teplé vody. Jen tak, ze zvědavosti, co se bude dít. Bylo to však přesně v okamžiku, kdy se na jevišti vznášely víly. Z kotlíku se začal valit hustý dým a plazil se po zemi až pod oponu, kudy začal pronikat na pódium mezi nic netušící tanečnice. Kostku se sice podařilo zavčasu z kotlíku vyprostit a zabalit do utěrky, jenže dýmu se vytvořilo tolik, že zahalil překvapené sedící dívenky do bílého oparu, odkud jim vyčnívala jen hlava s hrudníkem. Expanzivní dým navštívil i vyprodané hlediště s užaslým obecenstvem a ten, co měl na celé Ein Kessel Buntes show lví podíl, se docela nenápadně krčil na čtvrtém sedadle v osmé řadě zleva. Jirka Bečvář.
Samotná divadelní vystoupení jsou vždy třešničkou na dortu náročné práce všech herců. Zakrývají hodiny a hodiny pravidelných zkoušek, pobíhání po jevišti se skripty, s různobarevně podtrhaným textem jednotlivých postav. Pochopitelně vždy s určitou nervozitou a obavami. Zda vůbec tu roli zvládnu, zda nebudu mít "vokno", jestli se na zapomenutý text "chytnu", a nakonec, jaký dopad bude mít právě má účast na průběh celého vystoupení?
Klasická herecká tréma se vždy dostavila výhradně v den D. To stačil pouhý pohled skulinkou v oponě na zaplněné hlediště. Proboha, tolik lidí tam je! No, potěš! Přece jen jsem měl právě z tohoto důvodu raději samotné zkoušky, protože tam o nic nešlo, nějaké přebrepty nebo zapomenutý text byly jen předmětem dalšího pilování divadelní role a s touhle jistotou v zádech na žádné zkoušce pochopitelně nechyběl ani humor. Zajišťoval jej především Martin Mezera svými anekdotami a o vtipnou zábavu se nám také dokázal postarat samotný text scénáře. Ten byl vydáván ve formě brožovaného výtisku formátu A4, v kartonových deskách, uvnitř byl vytištěn podobným písmem, jaké v té době poskytoval klasický psací stroj. Text byl ovšem plný překlepů. A to velice různorodých, od záměny samohlásek a / e, či jiné záměny písmen, až po popletená celá slova. A pochopitelně se stávalo, že právě na některý vtipný překlep jsme zaměřili pozornost mnohem víc, než na ty ostatní "nudné komentáře". Pasáž s překlepem se výborně pamatovala a na každé zkoušce jsme pak překlepová slova, namísto správného výrazu, s určitou grácií přednášeli. Všechny divadelní zkoušky měl pod palcem můj strýc a důrazně nás varoval, abychom svou pozornost zaměřili tam, kam máme, a že se pak klidně může stát, že zautomatizovaný text překlepu zopakujeme i v průběhu samotného divadelního představení. A co čert nechtěl, jeho předtucha se potvrdila. Přišla premiéra hry Strašidlata a v jednom z dějství tam koktavý Petr Slavík uloví velkého kapra. S jeho replikou ve formě papírové kulisy vyběhne na jeviště a vystavuje svůj úlovek na odiv všem, co jsou nablízku. Všichni jsme jako zírali na tu ooobrovskou rybu, co se mu chytla na háček, a každý z nás vydával barvité citoslovce nemalého údivu. Zatímco jsme všichni z úst vypouštěli pouhé zvuky nadšení, jeden z nás dostal příležitost Petrův úlovek naplno ocenit srozumitelnou větou. Měl doslova, velice nahlas, zvolat:
"Tééda, to zíráám, to je ale kusanec!"
A dotyčný herec se blýsknul přesně tak, jak to bylo uvedeno ve skriptech s popleteným scénářem:
"Tééda, to zíráám, ten je ale kusanej!"
Rok 1983 byl svým způsobem přelomový. Uzavíral jsem koncem června své působení v Základní devítileté škole v Buštěhradě a v září jsem nastupoval do prvního ročníku kladenské Střední průmyslové školy strojnické. Přijímací zkoušky jsem ale skládal na půdě elektrotechnické průmyslovky v Praze v Ječné ulici. Tam mě nakonec nepřijali, matematické slovní úlohy jsem přímo nenáviděl a zřejmě mi to chtěl nějaký "dobrák" pěkně zavařit. Povedlo se mu to. Slovní úlohy v písemné práci dominovaly, a tak jsem to ke konci dotáhl jen s odřenýma ušima. Ve zkoušce z gramatiky jazyka českého jsem naopak exceloval. Zvládl jsem ji bez jediné chyby, dokonce s půlhodinovým předstihem, ale ani to nepomohlo. Přece jen tu nešlo o školu múzických umění, měl jsem prokázat schopnost matematického analytického myšlení, což bylo při studiu slaboproudé elektrotechniky nutností.
A co takhle nepřiznat svou vlastní chybu a holedbat se tvrzením, že za to může Lenin? Co kdybych vám tu o sobě tvrdil, jaký jsem vynikající matematik, přitom to vůbec nebyla pravda? Ne, každá lež vyjde stejně nakonec najevo a každá mystifikace vyplave vzhůru, přesně tak, jako lehčí tuková vrstva na hladině polévky. A kde jsem přišel na to, že zrovna soudruh Lenin? No, to máte tak: Na počátku 80. let byl o obor slaboproudé elektrotechniky značný zájem nejen z řad studentů a jejich rodičů, nýbrž se do Ječné ulice tlačila i monumentální postava Vladimíra Iljiče Lenina. Každý z Vás přece ví, že Lenin je věčný (v Ječný). Elektrotechnickou průmyslovku jsem vypustil z hlavy a nikdy jsem nelitoval, že jsem byl o něco ochuzen. Následující čtyři roky pobytu na kladenské "strojárně" jen potvrdily, že tohle byla ta správná volba. Jestli se Lenin do Ječný opravdu tlačil a jestli je opravdu věčný (v Ječný), tak mu mohu jen poděkovat. Jsem rád, že se vše přihodilo tak, jak se přihodilo, že jsem se stal součástí experimentální výuky a vstoupil 1. září 1983 do třídy s nápisem S 1 D ... Jaká dobrodružství jsme tu prožili, že se mi dodnes o nich zdají živé sny, se můžete dočíst v mém maturitním roce 1987.
Samotný závěr posledního školního roku Základní školy se pro mě nesl v poklidné, slavnostní náladě. Bylo už po všem. Po zkouškách a nejistotě, zda budu, nebo nebudu adeptem na budoucí maturitní ročník. Překrásné slunečné počasí, dozrávající třešně na naší zahradě a úplně poslední vysvědčení od naší třídní učitelky, Elišky Knížetové. Mám na ni docela kuriózní vzpomínku: Mezi žáky a jejich rodiči si vysloužila pověst velice přísné, ale zásadové a spravedlivé učitelky. Žádná protekce, žádné konexe. Ať byli rodiče kýmkoliv, ať měli jakékoli kontakty do vysokých kruhů státního aparátu. Umíš - neumíš - jsi snaživý - jsi lempl - podle toho tě budu hodnotit. A měla respekt. U každého. Dospělého, i dítěte. Dokázala si jej vždy sjednat pouhým pohledem, a to i u problémových individuí. V hodinách matematiky, kterou vyučovala žáky šestých až osmých tříd, byl vždy naprostý klid a takové ticho, že by byl skutečně slyšet špendlík, kdyby někomu upadl na zem. Nikdo si nedovolil ani pípnout. Nikdo. Podobně tomu bylo i při dílenských cvičeních, na která jsme docházeli do suterénu školní budovy, v sousedství kotelny se svérázným topičem panem Kozaitkem. Dílny patřily k mým oblíbeným předmětům, byl jsem totiž odmalička poměrně manuálně zručný a ke všemu jsem měl velice důkladnou průpravu z domova. V Lidicích jsem musel vypomáhat při údržbě a provozu domu, neminuly mě zednické, instalatérské, truhlářské, malířské a zahradnické práce a rovněž ukládání uhlí a koksu a odvoz velkoobjemového popela z koksového kotle na veřejnou skládku. Ne, že by měl nějaký extra vliv na manuální zručnost zrovna odvoz popelnice na skládku, ale při manipulaci s těžkými a objemnými předměty získáte časem grif, trpělivost, houževnatost a potřebnou fyzičku. A to všechno se Vám hodí. Moc hodí. Tvořivé technické hry a sportovní aktivity s Lubošem také nevyzněly naprázdno a významný podíl na manuální zručnosti patnáctiletého kluka měl velkou měrou i časopis ABC a papírové modely nebo vyřezávané dílce z překližky lupenkovou pilkou. Lupenková pilka, pro mě běžná dětská zábava, se stane hlavním hrdinou následujícího vyprávění:
V časopise ABC postupně vycházely vystřihovánky šablon jednotlivých dílců kostry pravěkého Brontosaura. Pro domácí kutily a modeláře naprostá novinka. Tvůrce zajímavého nápadu počítal s tím, že si šablony překreslíte na dřevěnou, 4 milimetry silnou překližku a dílce budete vyřezávat lupenkovou pilkou. Eliška Knížetová se rozhodla pro docela odvážný krok. Pověřila podle svého uvážení, tedy dle studijních výsledků, předpokladů manuální zručnosti, trpělivosti a píle, tři nejšikovnější kluky ze třídy, aby doma tenkou překližku postupně obráběli do požadovaného tvaru. Pověřeni byli Martin Mezera, Jirka Vacovský a já. Přibližný plán prací jsme dokázali dodržet poměrně snadno a brzy vyšlo najevo, že nejpreciznější opracování žebroví vzešlo z mé skromné lidické dílny. Používal jsem také speciální mosazné plátky s jemnými zoubky, takže řez byl vždy čistý, rovný a hladký. Nakonec mě paní učitelka posvětila důvěrou v dokončení celého projektu a kompletací jednotlivých částí. Ze všeho nejobtížnější bylo vyřezat kostru páteře, kterou bylo třeba přesně osadit osmadvaceti obratli a žebry, končetinami a lebkou. Všechny zářezy musely být vyrobené s přesností na desetiny milimetru, dílce musely do sebe zapadat s mírným přesahem, aby je nebylo nutné lepit. Šlo totiž o stavebnici, kterou bylo možno vždy rozebrat a znovu postavit. Kdyby byl přesah moc velký, skládačka by nešla sestavit, kdyby vznikla ve spojích naopak vůle, kostra by nedržela pohromadě. Muselo být zkrátka všechno "pintlich". Nejhorší byly výrobky od Martina Mezery, byly opracované ledabyle a špatně pak zapadaly do zářezů v páteři. Několikrát se mi stalo, že jsem raději doma jeho zadání vyráběl celé znovu, protože byla ve spojovacím segmentu příliš velká vůle a žebra vypadávala z kostry. Jirka Vacovský na tom byl o něco lépe, přece jen díly vyřezával pečlivěji než Martin, ale o nějaké precizní práci nemohla být řeč. Ostatní spolužáci ve třídě pouze zpočátku sledovali nejapné kousky nějakých žeber, považovali tuto naši činnost jen za jakousi rutinní zábavu s pilkou doma po večerech, ale v den, kdy jsem slavnostně postavil na školní katedru pečlivě zkompletovanou kostru, do hladka vybroušenou jemným smirkovým papírem, všichni zmlkli. Nečekali, že bude výrobek z překližky tak působivý. Kostra měřila na délku přibližně 40 cm a že se líbila, na několik dalších vyučovacích hodin zaujala místo na učitelském stolku. Ten den se jak mávnutím kouzelného proutku proměnil ve slavnostní okamžik. A přiznejme si, takových ve škole mnoho nebylo. Výuka probíhala formou dialogu, jehož osnovu jsme stejně nakonec stáčeli k tématu manuální zručnosti, modelářství, k papírovým vystřihovánkám a jiným zálibám v našem volném čase. Dokonce i hodina s Eliškou Knížetovou se z přísné a precizní matematické lekce přehoupla do vyprávění o péči o okrasnou zahradu, jakou se naše třídní učitelka mohla skutečně pochlubit na parcele svého hřebečského domu.
A kam nakonec Brontosaurus doputoval? Pokud vím, zalíbil se učitelskému sboru a bylo rozhodnuto vystavit jej v okresní a v krajské soutěži tvořivosti mládeže. Zda naše škola získala nějaké ocenění, nevím, to už jsem navštěvoval kladenskou střední školu a to překližkové dobrodružství si nakonec paní učitelka Knížetová odnesla domů na památku.
Kostra pravěkého tvora vystavená na učitelské katedře mi připomněla předvánoční období v sedmé a osmé třídě. Katedru tentokrát vyzdobilo něco, čemu se dalo s trochou nadsázky říkat adventní věnec. Poslední dva dny před vánočními prázdninami jsme se již neučili, každý se těšil na chvíle volna a měli jsme dovoleno přinést si do školy vánoční výzdobu a klasické voskové svíčky. Hořící svíčky, voňavé borové a smrkové větvičky, rozbalené vánoční cukroví - pracny, vanilkové rohlíčky, vosí hnízda, kokosové kuličky, linecká kolečka. Zapálený františek, magnetofonová kazeta s vánočními koledami, vtipné historky, co život dokáže přichystat, inspirace vánočními dárky, jaké ti druzí chystají pod vánoční stromek svým blízkým... Scházelo tomu jen jediné. Sníh.
Byli jsme sice stále ještě chlapci, žáčci osmé třídy, ale naše těla začínala nabírat mužských proporcí. Nebylo tudíž vůbec s podivem, že bych tehdy raději vyměnil pohled na kostru Brontosaura, kterou jsem se mohl doma kochat mnoho dní, za docela jiné, živé kůstky. Namísto užívání si s mrtvou kostrou pravěkého veletvora jsem si přál, abych se mohl pomazlit se dvěma půvabnými slečnami, co jsem je vídal den co den, aniž bych si s nimi sjednával nějaké rande. Bylo to všechno tak snadné, nemusel jsem vůbec žádnou z nich oslovovat a riskovat, zda by mi nedala košem, kdybych jí vyzval na procházku parkem. Stačilo odpovídat na dotazy u tabule. Byly to jediné dva předměty, které jsem dokázal překousnout až tak, že jsem miloval každé ústní zkoušení, každičký osobní kontakt. Ruský jazyk a chemie. Obě dvě, co sedávaly za katedrou a občas i na okraji první lavice, byly mladé a velice, velice přitažlivé. A to se přiznám, že mě vzrušoval i jejich pot. Jeho dráždivé aroma se nedalo zamaskovat ani jemným parfémem, i když jsem namísto Chanel No. 5 častěji ucítil příjemnou vůni levandulového, mandlového nebo kokosového mýdla, či stopu aviváže čerstvě vypraného oděvu. Měl jsem obrovské štěstí, že se obě dvě shodou okolností obouvaly do korkových pantoflí, co nesmírně elegantně zvýrazňují nádherné klenuté křivky dívčích chodidel. Právě ta jejich chodidla, kotníky a lýtka svými překrásnými smyslnými tvary ve mně vzbuzovala ty nejsilnější erotické touhy, co si jen dovedete představit, a to naštěstí žádná z nich neodhalila své půvaby až tak, že by kromě obnažených bosých nohou, rukou, obličeje a dekoltu bylo možné zahlédnout i něco víc. V průběhu vyučovacích hodin, a při troše štěstí i o velké přestávce, kdy měla některá z nich dozor při korzování na chodbě, jsem si musel vystačit s tím, co bylo. A tak jsem překrásné erotické zážitky a touhy alespoň prožíval ve svých snových představách. Co myslíte, přetrvaly dodnes?
Čas je ale na této planetě neúprosný a nakonec se přiblížil den, kdy jsem půvaby obou slečen spatřil v jejich korkové sexy obuvi na vlastní oči naposledy. Bylo to v den, kdy nám naposledy potřásla pravicí a popřála v životě jen to dobré i Eliška Knížetová, a to byla ta nejlepší učitelka, jakou jsme na Základní škole v Buštěhradě mohli potkat.
|
|
Když už jsem se tu zmínil o některých členech učitelského sboru, nebylo by fér, kdybych nevyzdvihl ještě zbývající kantory, co měli výrazný podíl na tom, abych zvládl i nadcházející středoškolské studium, a co víc, abych si odnesl poznatky z jejich výkladu do života. Do stránek mého webu rozhodně patří paní Cachová. Velmi skromná a zásadová učitelka fyziky dokázala zaujmout poutavým výkladem a jistě by jí potěšilo, kdyby se zde mohla dočíst zmínku o tom, jak jsem na základní fyziku navázal v hodinách mechaniky na průmyslovce. (Mechaniku vyučoval Ing. Jiří Šíma, dodnes je ve škole zástupcem ředitele a jeho velkou zálibou je domovská divadelní scéna Dividýlko Slaný.) Paní Cachová nedávno poskytla oficiálnímu webu města Buštěhrad svou černobílou pohlednici buštěhradského rybníka, u jehož břehu bydlela, a kudy jsem denně chodíval ze školy cestou domů, a také k babičce na nějakou tu dobrotu k snědku. Snad se na mě nebude zlobit, když ta pohlednice přinese radost nejen mně, nýbrž i některým pamětníkům doby počátku osmdesátých let.
Pan Radoslav Novotný byl v roce 1983 ředitelem školy a vyučoval zeměpis. Jak už jsem zde naznačil, patřil zeměpis k mým oblíbeným předmětům, jako kluk jsem si maloval vlajky států a většinu z nich jsem si tím pádem velmi dobře pamatoval, takže kdybych na ředitele Novotného vybalil ve svých třinácti letech, že na vlajce Malawi je červené zapadající Slunce, že Papua Nová Guinea má ve vlajce žlutou letící rajku a souhvězdí Jižního kříže, a že vlajka Bangladéše symbolizuje červené slunce nad Bengálským zálivem a zelená barva tamní úrodnou půdu, jistě by to ode mě nečekal.
Kdo rozhodně zaslouží neskonalý obdiv a úctu, je paní učitelka Vondrušková. Vyučovala mateřský jazyk a hodiny češtiny pojímala s velkolepým nasazením. Do své práce vkládala skutečně vše, jako by si uvědomovala, jak budou pro nás gramatika, pravopis a slohová cvičení v našem dalším životě zásadní. "Mohla to být jednička, jenom ta chybička..." "Ovšem Hujere, ta kaňka v tvým věku, to je vostuda!" Paní učitelku Vondruškovou je celkem snadné si vybavit, její podoba se úžasně kryla s Pyšnou princeznou, tedy s Alenou Vránovou. S pohádkou Pyšná princezna se vůbec pojí zajímavé historické souvislosti. Bylo to filmové dílo, do kterého jeho hlavní protagonisté vložili skutečný cit. Alena Vránová byla v té době nešťastně vdaná a právě do období konfliktů s jejím despotickým manželem vstoupilo natáčení této pozoruhodné pohádky. Vladimír Ráž byl zajímavý muž, to nemůžete popřít, jeho šarmu bylo těžké odolat a ke všemu vkládal do své role neuvěřitelné charisma. Setkání krále Miroslava a princezny Krasomily bylo sice zpočátku jen hraným příběhem, brzy se však proměnilo v horoucí lásku. Vřelý cit dvou milujících se lidí z pohádky neskutečně vyzařuje. Proto má pohádka Pyšná princezna tak silný náboj. Proto je možné sledovat ji s odstupem tolika let a stále je tou nejkrásnější vánoční pohádkou na světě (tedy společně s Princeznou se zlatou hvězdou a s Třemi oříšky pro popelku, aby mě někdo nebral za slovo).
Poslední osobností, na kterou doopravdy s láskou vzpomínám, byla ta, jejíž poslání se právem považuje v dětském věku za nejdůležitější. Učitelka v první třídě. Takový kantor musí být skutečnou osobností. Musí dokázat děti přimět k tomu, aby je školní docházka nepřestávala bavit, aby se výuka čtení, psaní a počtů neproměnila v noční můru, a aby už tak obtížný životní krok, jaký v šesti nebo sedmi letech malé děti musí zvládnout, byl pro ně co nejjednodušší. Paní Rottová, tehdy jsme jí oslovovali "soudružka učitelka Rottová", byla nesmírně citlivá, trpělivá a klidná. Myslím, že snad lepší učitelku v první třídě jsem si ani nemohl přát.
Závěrečný červnový víkend, ještě před předáním posledního vysvědčení ze Základní školy, vyzdobil pozoruhodný výlet. Co, výlet?! Byla to předprázdninová adventura, jak vyšitá! V pátek 24. června, kolem 19. hodiny, nastupovalo dobrých 40 lidických dětí a několik dospělých vedoucích do zánovního autobusu Škoda 706 RTO. Ten nás dopravil ke stanici pražského metra, s názvem Leninova. Rychlý přesun metrem vzápětí hlučící chumel natěšených dětí školního věku přemístil do stanice Hlavní nádraží a na jednom z perónů jsme zaplnili několik kupé vagonu přistaveného rychlíku Praha - Kolín - Pardubice - Česká Třebová - Zábřeh na Moravě - Olomouc - Hranice na Moravě - Ostrava - Bohumín - Český Těšín - Třinec - Čadca - Žilina. Cílem cesty byla obec Zlaté Hory v příhraniční části Hrubého Jeseníku.
Vlak se dal do pohybu přesně podle jízdního řádu, ve 22:22. Magické číslo odstartovalo magickou noční jízdu. Dospělí vedoucí rozhodně nebyli v lehké situaci, museli v tuto neobvyklou noční hodinu ohlídat tři tucty neposedných dětí. Zároveň se ve své ješitnosti domnívali, že většina školáků po půlnoci únavou zamhouří oči a bude alespoň klimbat na sedadlech. Abyste tomu rozuměli, ješitnost týmu vedoucích neznala hranic. Byli si natolik jistí, že postačí běžná sedadla v kupé. K čemu lehátkové vozy? Děcka přece usnou únavou i v sedě! Byl to tragický omyl. Žádné klimbání, žádné spaní a žádná únava. Aktivita veškerého dětského osazenstva s přibývajícím časem naopak vzrůstala a kulminovala teprve mezi druhou a třetí hodinou ranní. Jakási dívčí "dobrá" duše se dokonce nezdráhala vyhecovat některého z mládenců, aby pokusně zatáhl za záchrannou brzdu, nato vlak skutečně v polích zastavil a průvodčí obcházel jedno kupé za druhým, aby zjistil, co se vlastně stalo, ovšem u žádného táhla nebyla porušena plomba.
V Zábřehu na Moravě jsme přestupovali do osobního zastávkového vlaku, na navazující spoj jsme však byli nuceni čekat asi půl druhé hodiny. Tlupa živých dětí musela tehdy působit napolo spícím zaměstnancům poklidného a opuštěného nádraží ve 3 hodiny ráno nepatřičný rozruch, naštěstí začala většina dětí usínat, polehávat po perónu na lavičkách, na studené dlažbě nástupiště, a devítiletý Jarda Mezera se dokonce schoulil do klubíčka uprostřed širokého pultu pokladny ve výdejně jízdenek. Netrvalo dlouho a právě příchozí, udivená starší paní, která se brzy ráno chystala vlakem zřejmě za svou neteří, opatrně do spícího Jardy začala šťouchat. Aby se probudil, z pokladny slezl a umožnil jí zakoupit si jízdenku. S tvrdě spícím ubožátkem ale nic nezmohla, ten nereagoval dokonce ani na klepání na sklo pokladní přepážky od nervózní výpravčí. Nakonec jsme jej museli z prostoru pokladen opatrně vynést v náručí.
Součástí výpravy do neznáma, na území Velké Moravy, byla i vědecká studie. Do té jsme se pustili s Martinem Hanzlíkem (Zikmundem) a Martinem Mezerou. Vděčným tématem byl odborný posudek kvality sociálních zařízení v nádražních objektech. Prvním z nich bylo WC v budově Hlavního nádraží v Praze, které jsme i přes značně frekventovaný provoz ohodnotili poměrně vysokou známkou. Na dně bílého keramického pisoiru se povalovaly desinfekční deodoranty, jejichž tvar nápadně připomínal bílé rozkrojené vejce se žloutkem uprostřed. Zda to byl skutečně deodorant, nebo šlo o rozkrojené vejce, jsem nebyl schopen přesněji určit, za tímto účelem bylo nutno odebrat zkušební laboratorní vzorek. Členové vědeckého týmu se však nakonec zdráhali podezřelý vzorek z pisoiru odebrat. Zato dobrovolníky pro odběr zkušebního vzorku z toalet na nádraží v Zábřehu na Moravě nebylo třeba nikde pracně shánět. Tím vzorkem se stal šedý ošoupaný tenisák, kterým si někteří krátili dlouhou chvíli pod podloubím nádražní budovy. Neposedný míček si to po jednom z úderů zamířil přímo do pootevřeného okénka zdejších pánských toalet. Skončil nakonec v jednom z pisoirů a potápěl se v několikacentimetrové vrstvě neodtékající moči. Co myslíte, jak to s míčkem nakonec dopadlo? Zvítězil odpor k nechutně páchnoucí tekutině a míček v ní byl ponechán svému osudu, nebo se našel odvážlivec, co jej z pisoiru holou rukou vylovil a opláchl pod tekoucí vodou, aby s ním bylo možno pokračovat v další zábavě, co, Zikmunde?
Výsledky vědeckého výzkumu, jak na Hlavním nádraží v Praze, tak i na nádraží v Zábřehu, byly zaznamenány do poznámkového sešitu formátu A5, kam se nakonec vměstnal i komentář k poslednímu zkoumanému objektu. Tím byl podrobný, do detailů zpracovaný popis dřevěného suchého záchodu na nádraží ve Zlatých Horách. K jeho vstupním dveřím jsem si musel vyžádat klíč od přednosty stanice. Dodnes mě mrzí, že jsem neměl s sebou foťák, co se odehrávalo uvnitř, jsem v životě neviděl. Již zvenčí byly suché toalety, dají-li se vůbec takto pojmenovat, natolik lákavým místem, co rozhodně nesnese odklad výzkumných prací. Masivní dřevěná konstrukce je pobita širokými palubkami, opatřenými červenohnědým syntetickým nátěrem. Svými rozměry spíš připomíná menší obývací pokoj. Vnitřní prostor toalety odhaduji na 3,5 x 4 metry, dá se tedy usuzovat, že ji zbudoval někdo, kdo zjevně trpěl klaustrofobií. Prostorové hodnocení tohoto WC tedy po právu hodnotíme známkou nejvyšší. Ale vykonat zde potřebu by dokázal jen ten nejotrlejší odvážlivec, nebo někdo, kdo už je v koncích, jinam to nestihne a už musí... Rychle musí. Nad otevřený otvor, vyřezaný v dřevěné desce na konci prostorné místnosti, se doslova a do písmene tyčila hovnová hora, dobrých čtyřicet centimetrů vysoká. Kolem létalo nějakých 80 much, střídavě usedalo na tu navrstvenou pochoutku a bylo mi záhadou, jak mohl někdo něco takového vůbec dokázat. Povolal jsem k sobě ihned zbývající členy vědeckého týmu a všichni jsme s úžasem zírali na dokonalý přírodní výkalový výtvor, co by jistě stál za zveřejnění v Guinnessově knize rekordů.
Další cesta vlakem ze Zábřehu do Zlatých Hor nepatřila zrovna k těm pohodlným, vagon s otevřenými kupé byl zcela zaplněný, posedávali jsme částečně i na zaprášené podlaze a všudypřítomná únava z nevyspání se dostavila samozřejmě v nevhodnou dobu. Bylo nám jedno, kde se povalujeme, podlaha nepodlaha, prach neprach, špína nešpína, ze všeho nejvíc jsme toužili po nějakém lůžku, a to i přesto, že nás již vítalo Slunce, nebe bez mráčku a teplý letní den.
<Úleva se pak konečně dostavila. V rezervovaných pokojích hotelu Praděd byl naštěstí naprostý klid. Ta tam byla nezdolná aktivita děcek z dalekých středních Čech... na tuto svou první noční "směnu" v životě vzpomínám už jen jako na nevídanou kuriozitu. Byla završená doslova šokujícím probuzením v odpoledních hodinách ještě téhož dne: "Je čas vstávat, půjdeme se projít a pak bude za hodinu večeře," usmívá se nade mnou Ivana Slavíková, zatímco mám naopak dojem, že už je ráno. "Cože, jaká večeře, dyť je ráno, ne? A nech mě ještě spát..." takový nápad, dovolit si nás budit, když máme ještě půlnoc!
Ta procházka před večeří byla docela drsná, má nejhorší procházka v životě. Krásy města jsem vůbec nedokázal vnímat, jen jsem poklimbával, opíral se o různá zábradlí a kandelábry, kde se dalo znovu usnout. Ani v hotelové restauraci jsem nebyl schopen zbavit se klamného dojmu, že namísto večeře budeme teprve snídat ... a kdyby mi Ivana Slavíková tehdy jen letmo naznačila, že pár kilometrů odtud budu jednou žít a bydlet, sáhl bych jí na čelo, zda jej nemá rozpálené v důsledku horečky a doprovodných halucinací...
... zatímco jsem své působení na Základní devítileté škole v Buštěhradě zdárně ukončil a list v kalendáři definitivně obrátil směrem k nové kapitole, těšil jsem se opět na prázdninový pobyt u táty s babičkou. Blížil se znovu ten očekávaný třítýdenní relax v jiném světě. Na Lubošův svátek 16. července jsem se s velkým kufrem sotva vešel do dveří. Táta nachystal podobné překvapení jako loni, nic bližšího neprozradil, jen dva dny před vypuknutím akce cosi naznačil, že bych si měl oživit čtení v mapách a připravit plán cesty.
Putovali jsme tentokrát po severních Čechách, samozřejmě, že vozem Fiat Polski 125 P, navštívili jsme zámek Lemberk, hrad a zámek Grabštejn - ten jenom zvenčí, hrad a zámek Frýdlant, zříceninu hradu Hasištejn, pískovcovou pevnost Kost, fantastickou vyhlídku Hazmburk, zámek Libochovice, a poslední útočiště Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, hrad Pecka. ... ach jo už je to dávno a přesto mám stále ten pocit, že se válím v obýváku v měkkém čalouněném křesle, přede mnou rozevřený autoatlas a v garáži spící naleštěný bleděmodrý fiátek se světle hnědými potahy sedadel v prostorné kabině.
Začněme tedy prezentací cestovatelských fotek, které se z té doby dochovaly:
Horský hotel Ještěd tu asi představovat nemusím...
Před vstupní branou do hradu Pecka tátu důrazně žádám, aby mě nefotil,...
Před průčelím hradu Kost se tvářím poněkud ospale v devět hodin ráno.
Hrady a zámky severních Čech, to nebylo všechno. Ten hlavní klenot měl teprve přijít.
Týdenní autokarový zájezd po Slovensku a Maďarsku. Byl pro mě překvapením na poslední chvíli, dozvěděl jsem se o něm pouhý den před odjezdem. V pátek 22.7.1983 v podvečerních hodinách míříme s jedním větším kufrem do pražských Dejvic, měli jsme pro první noc rezervovaný pokoj v pražském luxusním hotelu Internacional. Že to byl pro mě zážitek do té doby nevídaný, je slabé slovo. Copak ten hotel, nejsem lev salónů, co hotely vyhledává a dokáže ocenit jejich komfort. Tím spíš úslužnost personálu, a ti by Vám i ten kufr na pokoj odnesli. Příčí se mi to. To raději týden pod stanem, ale s upřímnými lidmi. Hotel byl jen takovým břemenem navíc, abychom byli schopni brzy ráno odtud odcestovat. Ze všeho nejpříjemnější byl ten páteční teplý letní večer, voněl zvláštním tajuplným očekáváním, co asi přijde v následujících dnech. Neznal jsem ani program zájezdu, vlastně jsem nevěděl vůbec nic. Vyptávat jsem se však na nic nechtěl, tušil jsem, že prožijeme něco velmi vzrušujícího, tedy v pozitivním slova smyslu. Tentokrát mě moje intuice nezklamala, to jsem jí ještě naslouchal. Mnohem víc, než za pár let, už jako dospělý. Byl to jeden z nejfantastičtějších týdnů mého života a jen stěží bych dnes ve své mysli našel týdenní poznávací dovolenou, která by se s posledním červencovým týdnem roku 1983 mohla srovnávat.
Sedmidenní autobusový zájezd si objednali vesměs starší pohodoví lidé důchodového věku, byli jsme mezi nimi s tátou nejmladšími účastníky. Leckomu to může připadat nudné a mnozí z Vás by něco takového v pubertálním věku rozhodně nehodlali absolvovat, jenže nám to nesmírně vyhovovalo. Jen si vzpomeňte na ty unuděné studentky na pláži z filmu Účastníci zájezdu. Přirovnávaly svou dovolenou u moře ke směšnému panoptiku, gerontologické párty, sexuální perverzi, dokud je neukojil přihlouplý, ale nadržený pohledný plavčík. A přitom měly tolik možností! Chorvatsko - to není jen jedna jediná kamenitá pláž s několika playboyi kolem, co se třesou, až si holky sundají "vršek". My nebyli ani unudění a ani rozmrzelí ze složení výpravy do neznáma. Starší lidé byli překvapivě moudří. Nemyslím chytří, ale moudří. To je rozdíl. Nepleťte si chytrost s moudrostí. Moudrost je energie, z člověka vyzařuje, zatímco chytrost je jen návlek prázdnoty pouhé bezduché inteligence. Průběh týdenního putování probíhal přesně podle očekávání, když se moudří lidé ujmou vesla. V poklidném tempu, bez stresu a shonu. Nebylo nutné se přetvařovat a maskovat, tito lidé, vyhledávající klid a pohodu, si na nic nehráli. Nikdo na sebe za každou cenu nehodlal poutat pozornost a přítomna nebyla ani nezvladatelná, namyšlená děcka, působící jen problémy a pozdvižení.
První den jízdy přes polovinu republiky jsme zakončili v Novém Jičíně. Po večeři v hotelové restauraci následovala procházka historickým centrem města a rozhostil se neskutečný relax. Poklidné, takřka liduprázdné město, historické centrum s náměstím lemované podloubím, zurčící kašna, příjemný vánek, hřející Slunce do zátylku a jen pár seniorů, co se prochází napříč vydlážděnou plochou. Ti lidé byli upřímní a to hned poznáte, jak se vám otevírá aura a jste schopni přijímat energii, aniž by vás cokoli ohrožovalo. Nebyli tu zkrátka ani lovci senzací, ani lovci žen, pobláznění turisté, co se ženou za každou cenu k levným komerčním atrakcím. Komerce v té době v podstatě neexistovala. Obraz prvního zájezdového večera z Nového Jičína mi utkvěl v paměti moc hluboko, až tak, že se vynořuje každoročně, vždy na přelomu července a srpna. Zanechal v mé mysli stopu trvalou, s jakou jsem se již v budoucnu tak často nesetkával. Mohl jsem se s ní pak vydat do dalších dnů, jak na putování po Slovensku, tak i na cesty každodenní, běžné, byť jsou zdánlivě všední. V podobném duchu se nesl den druhý. Přivítal nás Prešov, hotel Dukla. Připadal jsem si tu, a teď mi to možná nebudete věřit, jako ptačí opeřenec, bezpečně nadnášený vzduchovým polštářem. Kolem nás je klid a mír,... stačí se jen uvolnit a trochu se zasnít. Vše, co k životu potřebuji, je tu na dosah, jako na dlani.
Chtěl jsem si odtud odnést něco na památku. Neměl to být žádný fetiš nebo ukojení kleptomana, či suvenýrového sběratele. Mělo to být jen něco. Drobného. Malého a jedinečného. Byla to cedulka z chodby v prvním patře "DODRŽUJTE NOČNÝ KĽUD OD 22:00 DO 6:00 HOD." Ach, ta pohoda. A k tomu ten nápis ve slovenštině, přitom v hotelu žádný rozruch vůbec nepanoval, takže bylo úplně zbytečné hotelovým hostům zdůrazňovat nějakou cedulkou, že po desáté hodině většina lidí už usíná... Ještě dnes cítím ty zvláštní přívětivé vibrace vůně dálavy východního Slovenska, smíšené s obývacím pokojem babiččina domu. Je to tak daleko a přesto tak blízko... Fontána na náměstí stále osvěžuje neobvykle teplý letní vzduch, v parku se pod světly červenožlutých lamp prochází jen pár místních starších lidí, mezi prsty mám sevřeno několik prešovských pohlednic a těším se, jaké pěkné zážitky nám přinese následující slunný den...
Od té doby však již uplynula pěkná řádka let, hotel Dukla v průběhu tří desetiletí změnil tvář k nepoznání a s jeho soudobou tváří zanikla i tamní atmosféra. Fotografii hotelu a jeho okolí z poloviny osmdesátých let bohužel k dispozici nemám. Alespoň pohlednice, kdyby se někde objevila, na poklidný život té doby bychom se mohli lépe naladit.
Objevila! Nebylo tak těžké ji vyhledat. Je tedy přibližně z doby, kdy na mě hotel Dukla Prešov zapůsobil jako pohodové místo pro nocleh a pro příjemné posezení v hotelové restauraci. Ve srovnání s dnešní podobou se hotelový objekt v době reálného socialismu tváří zvenčí sice omšele a fádně, zdání však klame. Je plný života. Příjemných recepční, servírek, a dokonce i usměvavých upratovačiek. Snídani chystá nezvykle pohledná bruneta s dlouhými vlasy svázanými do copu, v prostoru recepce se usmívá další hnědooká krasavice z východního cípu republiky a libozvučným hlasem se nese prostornou halou typické: "Nech sa páči!" Neskrývaný východoslovenský temperament se zrcadlí na modré obloze a v zářivém svitu ranního vycházejícího Slunce. Jen si to představte. Dokážete to? Určitě!
Vybavení hotelu nebylo luxusní, ve stylu pozdního rokoka, empíru, či dekorativní ornamentální secese, odpovídalo té době. Nebylo třeba si za každou cenu předhánět zákazníka, aby nezavítal k nějaké konkurenci. Poklidný život z hotelových zdí přímo čišel, cítil jsem se ve skromném, ale prostorném pokoji příjemně, a to bohatě stačilo. Čisté povlečené lůžkoviny voněly zvláštní mýdlovou vůní, z pokojového radiopřijímače se ozývala soudobá hudba ze stanice Hvězda a předpověď počasí ve slovenském jazyce byla pro celý zbytek týdne mimořádně příznivá.
Tuná je zopár snímkov zo Svidníka – pamätníku vojakom druhej svetovej vojny: Sovjetskij soldat a jeho syn na Dukelskom priesmyku.
Dále nás cesta zavedla do Popradu a Štrbského plesa, do Starého Smokovce, do Bardejovských kúpelí, na zámek Betliar a hrad Krásna Hôrka, do Zádielské doliny, k Morskému oku, k Zemplínské Šíravě, a do Košic.
Nadešel čas překročit hranice mezi Slovenskem a Maďarskem a rozhlédnout se po Uherské zemi mnohem víc, než co nabízí pouhý náhled do reklamních prospektů. Byli jsme sice připraveni na to, že musíme vyplnit pravdivě celní a devizové prohlášení, to však nebral nikdo smrtelně vážně. Starší lidé, co v zájezdovém autobusu naprosto převažovali, neprahli po nějakých drahých suvenýrech, většinou se těšili na příjemné zážitky z objevování neznámých míst a bylo pro ně více vzrušující ochutnat pravou uherskou klobásu a zapít ji tokajským červeným vínem, nežli se trmácet po tržnici s módním textilem. Jedinou výjimkou z celého zájezdu jsem byl asi jen já. Zářily mi oči štěstím, když jsem si mohl podle libosti vybrat tmavé brýle, po kterých jsem tolik toužil, a které u nás byly doslova nedostatkovým zbožím. Pak jsem si přál tmavě modré tričko s límečkem a mé přání se do puntíku vyplnilo. Maďarsko, jak víte, je také zemí stvořitele rubikovy kostky Ernö Rubika, a k rubikově kostce mi po návštěvě obchůdku se suvenýry na břehu Balatonu přibyl do sbírky hlavolamů i skládací had. Táta zůstal u své oblíbené klobásy a uheráku a vše, co jsme v Hungárii nakoupili, jsme i šťastně převezli přes hranice. Usměvavé tváře lidí vesměs důchodového věku dělaly divy, celníci zkontrolovali pouze pasy a jelikož je úsměv nakažlivý, v takovém ovzduší vůbec nikoho nenapadlo obtěžovat se s prohlídkou zavazadel. Zasalutovali a odebrali se k další práci. Kdoví, možná si byli vědomi, že hmotným suvenýrům dokážou konkurovat i ty prožitkové. Několik hodin strávených v jeskynním komplexu v osvětlených chodbách napuštěných hřejivou termální vodou je sice pouhý myšlenkový suvenýr, ale je to pořád suvenýr. Z těch hmotných mi dnes nezůstal jediný, z těch prožitkových všechny.
Kolem Spišského hradu a přes hraniční přechod Makov – Bumbálka jsme se vraceli do Čech.
Když něco úžasného prožíváte a ono se to chýlí ke svému závěru, buďte si jisti, že se opět něco krásného znovu objeví. Objeví. Ale vždy o něco krásnější, poněvadž to naváže na tu krásu již prožitou. Energie se přidá k energii, zesílí se její tok a další prožitky budou mocnější. A tak pořád dokola. Donekonečna. Takový je zákon Vesmíru, základní zákon Duchovní. A Duch je nevyčerpatelný. Věčný. Božský. Vy to nevíte? Ale víte, jen jste to možná zapomněli.
Slunečný a velmi příjemný byl v roce 1983 i podzim a babí léto. K mým nejoblíbenějším fotkám z tohoto roku patří právě záběry z podzimního hrabání a spalování listí. Napadá Vás, co může být poutavého na tom hloupém shrabování spadaného listí? Zkusili jste někdy trávit několik hodin pod podzimním ořešákem, co Vám právě daroval své plody, abyste si na nich pochutnali? Zkusili jste to někdy? Víte, kolik energie Vám takový "docela obyčejný" strom dokáže nabídnout? Tolik příležitostí máte a přesto je tak málo využíváte. Jednou z nich může být shrabování listí, běžný podzimní úklid zahrady pod košatou korunou mocného energetického zdroje, kterým všechny stromy jsou. Proto miluju tyhle fotky.
|
|
|
Luboš v zajetí kouřícího živlu. Pavel v zajetí kouřícího živlu.
|
|
|
A došel film. Úplně poslední fotka, co se na cívku vešla. Je nevyvedená, rozmazaná, je to ten závěrečný pokus, co kdyby tohle ještě vyšlo, zmáčknu to a hotovo. Nějak to dopadne. No, nic moc, ale symbolika v tom je. Uzavírá Cestovatelský rok 1983, aby plynule přešel na půdu nového Kosmického roku 1984. Nádherné končí, nádhernější začíná...
