rok letního Slunce 1982

Bylo příjemně teplé letní ráno, sny uschované pod polštářem se promítly do ranního rozbřesku, na nočním stolku jen tmavozelené polyetylenové desky. Vedle nich kbelík s vodou a v něm nastříhaný tucet voňavých růží v zářivých pastelových barvách. Tucet skutečných, fantasticky vonících růží. Byla středa 30. června a ze školy jsem si odnášel už jen poslední vzpomínku na sedmou bé.

Mívali jsme růže přímo před domem, byla to okouzlující podívaná různobarevných odrůd, od bílé přes žlutou, oranžovou, sytě růžovou, až do temně fialové. Darovat dívce svazek růží jsem vždy považoval za vrchol úcty k milované bytosti. Růžemi nemůžete nic pokazit, dokonce ani Šípkovou Růženku jimi nemůžete vystrašit. A třídní učitelku v buštěhradské škole těmi pichlavými trny rozhodně neurazíte. I když s odstupem času dávám raději přednost živým květinám před těmi řezanými, naše třídní učitelka si růže z naší zahrady zasloužila. Však to s námi vůbec neměla lehké. Můžete si stokrát omílat tu nevděčnou poznámku, že kdo umí, ten umí, a kdo neumí, že učí. Jistěže není kantor jako kantor, jako že není lékař jako lékař, a že není zámečník jako zámečník. Ale zkuste si to. Postavit se na stupínek vedle katedry a oslovit tlupu náctiletých. Oslovit je tak, abyste je zaujali a něco jim také dokázali předat, než si teprve uvědomí, jak cenné některé vědomosti jsou. Na rovinu, kdo z Vás si třicátého června v sedmé bé vůbec připouštěl nějaké oceňování učitelské praxe. Vždyť už byl každý v myšlenkách mimo školní budovu, rok letního Slunce zrovna vrcholil a zdravil právě nás, co odtud vylétneme rovnou za nosem, kam se nám zachce, žádná aktovka, žádné učebnice. Jenže ten papírový karton formátu A4 bude nakonec to jediné hmatatelné, co vám z té sedmé bé nakonec zůstane. Kytici růží nastříhaných před naším domem si odnášela Eliška Knížetová Tak schválně. Poznáte Elišku Knížetovou na snímku z května roku 1983? Pravda, tak snadné to není, jsou tu i jiné osobnosti, jejichž kvalit si vážím dodnes, a s nimiž by se v dnešní době mohl jen stěží srovnávat některý kantor nejen z buštěhradské školy, nýbrž i ze škol v celé republice. Napovědět mohu jen toliko, že paní Knížetová nás dovedla až za pomyslnou bránu základního vzdělání, a že tomu také odpovídá barva jejího oděvu - základní čakry. a uznejte, že už jen za tu odvahu postavit se na stupínek před náctileté publikum, by si zasloužila mnohem víc.

S hodnocením mého školního prospěchu jsem spěchal za babičkou a pak do Lidic, ale v první řadě jsem si moc dobře uvědomoval, že zítra po probuzení si mohu začít užívat den podle mých vlastních představ. Nejraději jsem v té době jezdil na kole v okolí Lidic a také jsem rád lezl po stromě. Jen tak, po větvích si šplhat výš a výš a vidět do dálky, co možná nejdál. Šplhání po stromě jsem miloval a začátkem července jsem klukovskou zálibu propojil, jak se říká, příjemné s užitečným. Dozrávaly třešně a kdo myslíte, že je na naší zahradě sklízel? Žebřík a štafle byly vítanými pomocníky, ale tak akorát k dosažení nejbližší masivní větve. Pak už jen ruce, nohy, břišní a zádové svaly a hlavně ten výhled. Ten výhled! Jeden košík za druhým jsem trpělivě spouštěl k zemi a ve sklepě se na sebe vrstvily plné plastové bedny. Šťavnaté plody, co byly hutnější, říkalo se jim chrupky, mamka částečně zavařovala, od Křivanů jsme za ně dostávali jahody, a to bylo na naší zahradě typické nedostatkové ovoce, a část úrody chrupek jsem dokonce prodával v lidickém pietním území. K několika metrákům chrupek z jednoho obrovitého košatého listnáče se přidalo dalších několik metráků temně rudých třešní srdcovek, slaďoučkých, až k neuvěření, a s přeplněným dvoukolákem jsem pak doputoval k nejvzdálenější parkovací ploše v Lidicích.

Jednou se mi povedl docela husarský kousek. Zaplnil jsem opět velký dvoukolák s nafukovacími koly několika dřevěnými bedýnkami a vláčel na něm přes padesát kilo chrupek a srdcovek, v noci uskladněných v chladném sklepě pod garáží. Bylo pěkné azurové červencové ráno, Slunce se v ten den nemělo za co schovat, a já měl s sebou i litinové váhy, hromádku závaží, štos papírových sáčků a pytel drobných mincí. Rozložil jsem svůj malý soukromý stánek ve stínu pod jednou ze vzrostlých lip a to už mě vyhlížela paní Chválová, která na parkovišti před pietním územím tou dobou odemykala obchůdek se suvenýry. Jak já se na ni těšil. Nebyla to žádná moje vrstevnice, dětská láska, co bych kvůli ní nemohl dospat, ale měla v sobě charisma, jaké byste v tom dnešním zběsilém světě stěží našli.

Skromná, kamarádská, empatická duše a přitom to bylo v místech, kde by mnozí z Vás ani nedokázali vůbec žít, natož se vybavovat s nějakým Kachňákem a na parkovišti prodávat pohlednice. Znáte film Kukačka v temném lese? Tak se na něj podívejte. Emílie Chválová, rozená Frejová, žila tři roky v gestapácké rodině na Rujaně, byla vybrána na převýchovu spolu s hrstkou lidických dětí, ostatní byly zavražděny. Velice nerad se o tomto období pozemských dějin zmiňuji, ale stále jsou mezi námi lidé, kteří zlehčují zrůdnost fašismu a osud obce Lidice. Měli bychom si tyto události připomenout jen proto, aby se již nikdy nemusely opakovat. Nikdy, rozumíte? Malá dvanáctiletá Emilka se po třech letech odloučení od domova vrátila v roce 1945, uměla jen německy, její rodný dům byl srovnán se zemí a z její rodiny,... však víte. Koncentrační tábor Ravensbrück přežila její teta, paní Frejová, a shodou okolností byla v nových Lidicích naší sousedkou.

Naše rodina má k Lidicím zvláštní vztah. Můj děda František Fous byl jedním z nejbáječnějších lidí na celé planetě Zemi, a to si tady klidně troufnu do éteru oznámit jako hotovou věc. Nastoupil jako truhlář - tovaryš v Lidicích k truhlářskému mistru a zhruba rok před lidickou tragédií se odtud odstěhoval a zřídil si v Buštěhradě vlastní truhlářství. Zachránil si tím život. A to nebylo všechno. Dokázal ve svém domě ukrývat uprchlého vězně z nacistického lágru. Oba dva se ve zdraví dožili konce války. Po komunistickém převratu musel děda zanechat živnosti a nastoupit do kladenských hutí, to abyste si nemysleli, že byl tehdy život snadný i po válce...

... a tak se tu rozvaluju na své skládací plátěné židličce, vedle mě se na rozvrzanou židli posadila štíhlá, mírně prošedivělá žena, jaká zažila něco, co bylo pro mě naprosté sci-fi, její usměvavá tvář vychutnává pod kvetoucí lípou tabákový kouř a vyhlíží, zda se neblíží nějaký autobus s turisty.

Měli jsme štěstí, skutečně autobus přijel a zastavil přímo před námi. Jenže na jeho přední masce bylo označení D a bylo mi jasné, že se česky nedomluvím. Vtom "Kukačka" začala německé turisty oslovovat plynulou němčinou, kdo zíral víc, jestli já, nebo ti Němci, by se dalo stěží měřit, perfektní, učebnicová hovorová cizí řeč létala vzduchem a já nestačil vážit na vahách třešně do připravených papírových sáčků. Nakonec jednomu silnějšímu muži oranžovo žluté chrupky a temně rudé srdcovky zachutnaly natolik, že skoupil celý zbytek dvoukoláku, a odnesl si úrodu i s dřevěnými bedýnkami. Za čtvrt hodiny bylo všechno rozprodáno a moje několikahodinová namáhavá práce v korunách stromů tak nepřišla vniveč. Chystal jsem se s paní Chválovou o výdělek pochopitelně rozdělit, ta mě ale jen odehnala, ať mě ani nenapadne jí nějaké peníze dávat. Byla to zkrátka osobnost.

V ten den jsem na parkovišti před pietním územím rozprodal poslední třešně z naší úrody. Ty, co ještě na stromě zbyly v těch úplně horních větvích, zaplnily proutěný košík ještě tentýž večer a druhý den brzy ráno, a to opět sluníčko nemělo náladu schovávat se za mraky, jsme zamířili tmavozelenou stopětkou do jihozápadních Čech. Za volant se posadil můj strýc, na zadních sedadlech zaujali místo mamka s mým dědou a já už byl celkem zkušený a žádaný navigátor s rozevřeným autoatlasem na sedadle vedle řidiče. Cílem cesty bylo okresní město a malebná chodská metropole zároveň. Domažlice. Měl to být výlet na otočku a nějak se to zvrtlo v týdenní pobyt. Možná to znáte, vypravíte se někoho navštívit, je vám všem dobře a spokojeně si užíváte, až je z toho najednou týden plný zážitků. Měli jsme s sebou sice jen oděv navlečený na sobě, žádné hygienické potřeby, ani přezůvky, ani náhradní oblečení, ani dostatek peněz na celý týden, ale skromný a srdečný přístup k pacientům vyhlášeného primáře dětského oddělení domažlické nemocnice MUDr. Humla by se dal přirovnat k osobnosti paní Chválové. Vyjevil se totiž v plné síle i před lidickým příbuzenstvem. Týden byl pochopitelně slunečný, když už je ten Rok letního Slunce. Zahrada chaty MUDr. Humla nedaleko Domažlic Často jsem tu vídával na zápraží sousední chaty Lídu Noppovou. Sedávala na rozkládacím lehátku se slunečními brýlemi jen v plavkách. Že nevíte, kdo to je? V osmdesátých letech účinkovala v pěveckém sboru s Karlem Gottem a já měl příležitost obdivovat její půvaby v živých barvách a tvarech, v rozhodně pestřejších, než jaké nám dovolila shlédnout černobílá televizní obrazovka. Chata byla postavena téměř v pohraničním pásmu, nedaleko vrchu Čerchova, a jednou jsme se vypravili na neobvyklý výlet, abychom na vlastní oči shlédli pole zátarasů - železnou oponu. Do zakázané zóny měla přístup pouze vozidla s domažlickou poznávací značkou, vměstnali jsme se tedy do okrové stodvacítky MUDr. Humla a naše zelená stopětka odpočívala na zahradě u chalupy.

Poprvé a zároveň naposledy jsem tu spatřil široké ocelové bludiště, nabité elektrickým proudem, střežené z vysokých posedů vojáky pohraniční stráže, a za neproniknutelnou clonou se údajně skvěl v celé své kráse "ideální svobodný svět". Zároveň však plný rozporuplných faktů, což má dětská duše vnímala jako holý fakt, bez nadsázky a falešné tolerance. Svět, kde vládnou peníze v mnohem větším měřítku, než je tomu u nás. Svět rozevřených nůžek bezohledných marnivých boháčů od obyčejných lidí, nebo dokonce žebráků a bezdomovců, žijících mezi odpadky. Svět podnikatelů a podnikavců, co myslí hlavně na svůj vlastní zisk a prospěch, svět plný násilí, drog, existenčních starostí, svět plný úplatků a afér, protikladů lesku a bídy, bohatství a chudoby. O kvalitách "západního" světa mě nemusel nikdo přesvědčovat, již tehdy jsem si byl dobře vědom, že kvalita každého společenského "systému" je objektivně taková, jaký je její nejslabší článek. Byl-li by kapitalismus, potažmo imperialismus, kvalitním systémem, byl by oproštěn od chudáků, žebráků, hmotné nouze a negativních lidských vlastností, jakými jsou přetvářka, faleš, závist, zloba, nenávist a tak dále, a tak dále...

Kvalitní společenský systém je postaven na úplně jiných hodnotách, než-li je tržní mechanismus konkurenčního boje. Základem je spolupráce, schopnost se s druhými rozdělit o své zisky, jen tak lze dosáhnout pravého bohatství všech, tedy celého systému. To je ale podmíněno kvalitními morálními vlastnostmi těch, co v tomto systému žijí. Ostatně, KAŽDÝ má Dokud budou lidé v sobě ušlapávat pozitivní vlastnosti, nikdy nemůže být na světě dobře, neboť jsou VŠICHNI součástí jednoho celku - aneb, jak řekl Ptaah, velitel vesmírné flotily z Plejád: "Až nastoupíte všichni tuto cestu a budete žít jako my, a budete se umět o vše rozdělit s druhými, budete umět tak pracovat a dávat svou práci celku, ale všichni tak, to bude jiná..." tyto vlastnosti ve svém nitru Dokud budou lidé v sobě ušlapávat pozitivní vlastnosti, nikdy nemůže být na světě dobře, neboť jsou VŠICHNI součástí jednoho celku - aneb, jak řekl Ptaah, velitel vesmírné flotily z Plejád: "Až nastoupíte všichni tuto cestu a budete žít jako my, a budete se umět o vše rozdělit s druhými, budete umět tak pracovat a dávat svou práci celku, ale všichni tak, to bude jiná..." a dokud je budou lidé Dokud budou lidé v sobě ušlapávat pozitivní vlastnosti, nikdy nemůže být na světě dobře, neboť jsou VŠICHNI součástí jednoho celku - aneb, jak řekl Ptaah, velitel vesmírné flotily z Plejád: "Až nastoupíte všichni tuto cestu a budete žít jako my, a budete se umět o vše rozdělit s druhými, budete umět tak pracovat a dávat svou práci celku, ale všichni tak, to bude jiná..." v sobě ušlapávat, nikdy nemůže být na světě dobře. Dokud budou lidé v sobě ušlapávat pozitivní vlastnosti, nikdy nemůže být na světě dobře, neboť jsou VŠICHNI součástí jednoho celku - aneb, jak řekl Ptaah, velitel vesmírné flotily z Plejád: "Až nastoupíte všichni tuto cestu a budete žít jako my, a budete se umět o vše rozdělit s druhými, budete umět tak pracovat a dávat svou práci celku, ale všichni tak, to bude jiná..."

Pole zátarasů sice bránila lidem v naší zemi využívat některých technických vymožeností západního světa, ale zároveň nás chránila před tou jeho odvrácenou stranou mince. Zdejší ostnaté dráty jsem tedy rozhodně nevnímal jako hrůzostrašný výjev chyceného ptáčka v uzavřené kleci, naopak, těšil jsem se, až zamíříme do chodské metropole, kde si mamka jistě nebude váhat koupit některé pěkné kousky ručně malované keramiky, jimiž doplní svou sbírku, vystavenou v předsíni před kuchyní na dřevěné poličce. Chodský kraj byl vskutku štědrý nejen k nákupu suvenýrů, ale i co se týče krás okolní přírody a nádherných vyhlídkových panoramat. Jednou z nejzajímavějších cest v té oblasti je silnice č. 22, spojující města Domažlice a Klatovy. Přibližně uprostřed této spojnice leží malé městečko s názvem Kdyně a nebylo tu možné odolat zastávkám na dvou odpočívadlech, pro ten nádherný pohled do údolí a na vzdálené vrcholky Šumavy. Byla by totiž věčná škoda jen tak v rychlosti přehlédnout Sluncem ozářený obzor. Ačkoliv jsem byl v té době velkým zastáncem cyklistiky a najezdil v letní sezóně každý den spoustu kilometrů, kolo mi tu nescházelo a naopak jsem uvítal, že se mohu bez námahy oddávat pozorování malebné krajiny, jak z mnoha dalších zastávek v místech s pěkným rozhledem, Karel Vovsík - Kdyně od Rýzmberku - www.panoramio.com/photo_explorer#view=photo&position=461&with_
photo_id=12027870&order=date_desc&user=1993071
tak i z okénka zánovní tmavě zelené škodovky.

Třítýdenní prázdninový pobyt v Buštěhradě byl za dveřmi a právě v souvislosti s blížícím se termínem jsem si v Domažlicích vzpomněl na své kolo. Můj světle modrý Favorit tehdy sloužil k urychlení přesunu po trase Lidice - Buštěhrad, ovšem tou dobou byl již několik týdnů mimo provoz. V polovině června jsem totiž v prudkém stoupání v úzké uličce za lidickým Místním Národním Výborem zařadil nevhodný převodový stupeň, silově jsem se opřel do pedálů a nápor mého svalstva nevydržela převodovka. Převodové čtyřkolečko. Jeden z pastorků praskl a nebylo možné jej opravit. Bylo nutné koupit čtyřkolečko nové, jenže tento artikl patřil k velice nedostatkovému zboží mezi náhradními díly do kol Favorit. Musel jsem se tedy smířit s tím, že si na kole nezajezdím třeba i déle, než rok, nebo dva. Pro třináctiletého kluka to rozhodně dobrá zpráva nebyla, i když jsem se dokázal zabavit i jinak...

... vtom strýc nečekaně zastavil v Kdyni na malém náměstí a třebaže to neměl v plánu, jen tak prohodil: "Já se zajdu podívat ještě do železářství, jestli tam nemají nějaké vruty, co potřebujeme." Za chvíli se vrátil a s tajemným úsměvem povídá: "Podívej, co tam měli, ještě, že jsem se zeptal!" A rozbalil z mastného papíru od vazelíny zabalené úplně nové čtyřkolečko. Tedy, že v takovém zapadákově, s prominutím, budou mít tak zásadní věc, abych mohl opět usednout do sedla svého jízdního kola, to jsem rozhodně nečekal.

Rok 1982 je silně energeticky svázán se zahradou našeho domu v Lidicích. Byl to první rok podoby přilehlého pozemku, po jaké jsem vždycky toužil, a už jen pouhá představa bydlet u Mezerů, Kovaříků, Poleščuků, nebo u Pauzů, co měli typově stejný dvojdomek, ve mně vyvolávala dojem disharmonie a chaosu. Prodejem třešní v pietním území a vrchovatým košíkem temně rudých srdcovek, jimiž jsme obdarovali rodinu MUDr. Humla v Domažlicích, jsem tu již cosi o naší jedinečné zahradě naznačil, s radostí se nyní opět do jejích tajemných zákoutí v myšlenkách ponořím, abych Vám ji představil o něco podrobněji...

Zahrada našeho domu v Lidicích měla ve své době, podotýkám, že ve své době (nikoliv dnes), doslova magické kouzlo, jehož energetický potenciál dokázal nabíjet baterky všem lidem, co se po ní pohybovali. V současné době ovšem do hry vstupují již odlišné společenské poměry a klima, obecně je celá obec zahalena do "jiného kolektivního vědomí", už tu zkrátka není možné žít tak, jak tomu bývalo kdysi dávno. Záměrně však nevynáším žádné "soudy", neboť každý citlivý a duchovně zralý jedinec dostatečně vnímá a chápe, co mám na mysli.

Posuňme se tedy v časoprostoru do července roku 1982. Naši zahradu si zamilovali snad všichni příbuzní. Z Brdských lesů ze Zaječova, z Neřežína, z Újezdu u Komárova, nebo z Krušných hor z Meziboří, z Lomu u Mostu (Martinovských a Makalů). A potom i Jägerovi z Litoměřic, Sylva z Liběšic u Žatce a teta Šlapáková z Dobkoviček u Lovosic. Bylo to dáno několika vzácnými souhrami pozitivních faktorů, jež považuji za zcela legitimní a zásadní, a s nimiž si troufám vstoupit do obsahu mého vyprávění. Tím prvním byli naši sousedé. Druhou polovinu dvojdomku s přilehlou zahradou s námi sdíleli Křivanovi a paní Frejová, kterou jsme všichni oslovovali jen jedním vlídným titulem: Teta. Považovali jsme Křivanovy spíš za další členy rodiny, nežli za sousedy, a tak jsem svůj pobyt na zahradě mohl díky nim směle označit za naprosto pohodový. Našimi sousedy z jižní strany byli staří manželé Čermákovi a ačkoliv jsme je vídali méně častěji, než Křivanovy, udržovali jsme s nimi podobný srdečný vztah. Sousedem ze západní strany byl pan Radostný z Prahy, byl to sice sobecký podivín, ale dům v Lidicích využíval pouze jako svou chatu a objevoval se tu jen velmi zřídka, dalo by se říci, že snad nějakých deset dní v roce.

Zásadní rozhodnutí rozdělit zahradu na dvě nezávislá teritoria padlo v roce 1981. Okrasná část tvořila její horní polovinu od příjezdové komunikace až po terasu pod obývacím pokojem a při její výstavbě si moje mamka s dědou dali moc záležet, aby připomínala zámecký park. Rovná plocha terénu byla zatravněna novým travním semenem, osázena jehličnany, které doplnil pnoucí Klematis s fialovými květy, voňavé keře azalek, rododendrony, a rovněž nádherná růžovokvětá magnolie. Byla radost se po takovém kousku přírody za domem procházet, celý koncept ladil oku i duši, bylo možné tu čerpat energii ze stromů a květin a kochat se tím nádherným koutem přírody, byť byl co do plošných rozměrů docela nevelký, přibližně 18 x 18 metrů. A teď se podržte. Půjdete-li k někomu blízkému na kus řeči, k příteli, jehož navštěvujete poměrně často, navíc by to byl téměř Váš soused jen o několik domů dál, napadlo by Vás bezdůvodně, jen tak z plezíru, zahrát si na vandaly? Martina Mezeru tahle telecí myšlenka přímo uchvátila. Byl naším častým hostem v době opékání uzenin na ohništi a jednu červnovou středu krátce před půlnocí jej zřejmě nebývale silně ozářil měsíční úplňkový svit. Nestal se osvíceným. Byl ozářený! Je známo, že Měsíc na zločince působí jako magnet, jakoby je přímo zásoboval debilními nápady. Martin se prošel kolem dvou malých stříbrných smrčků a usekal jim tábornickým nožem špičky. Aby stromky nepřišly k úhoně, ohnuli jsme jim jednu z bočních větviček směrem vzhůru, jakože nahradí původní svislou špičku hlavního kmenu. Stalo se však něco neočekávaného. Jeden ze smrčků ji jako nový výhonek přijal, jenže u toho druhého se vytvořila špička jak z původního useknutého kmínku, tak i z ohnuté větvičky. Měli jsme na zahradě stromek se dvěma špičkami - siamská dvojčata.

Spodní část zahrady o přibližně stejné plošné výměře byla od té horní okrasné oddělena rozsáhlou členitou skalkou s velkými kusy křemičitých kamenů a byla osázena částečně malými jehličnany a z větší části skalničkami. Vytvářela pomyslnou kaskádu, jejíž svah spodní část zahrady uzavřel do příjemného soukromí. Odtud jsme byli v kontaktu víceméně jen s našimi sousedy.

Každý vzrostlý strom je pro život člověka opravdovým požehnáním a na naší zahradě se jich rozpínalo hned několik. Největším z nich byl ořešák s mohutnou korunou a větvemi, sahajícími až k zemi, jejichž stín byl příjemným útočištěm zejména před letním Sluncem. Jeho masivní kmen nebylo možné obejmout, stejně tak o pár metrů dál stojící třešeň. Mezi zmiňovanou třešní s plody chrupkami a mohutným ořešákem se vyjímalo velké, asi metr široké ohniště, obehnané z kamenů vydlážděným prostorem pro sezení na velkých dřevěných špalcích. Třetím velkým stromem, co krášlil spodní část zahrady, byla třešeň u vchodu do prádelny. Její šťavnaté obří srdcovky byly do zahrady dodány zřejmě nějakým zkušeným pěstitelem již v době výstavby nových Lidic. Neumím si totiž vysvětlit, jak se taková vzácnost vůbec mohla na naší zahradě vyskytnout. Však jsem si také konec června nedokázal představit jinak, než stoupnout si na špičky na křemičitý balvan ve skalce a cpát se ovocem přímo ze zdroje. Užitkovou plochu zahrady pak doplnily tři malé jablůňky, starší hrušeň, dvě vyšlechtěné meruňky a několik rybízových keřů.

Buštěhradská zahrada byla mnohem, mnohem skromnější. Její plošná výměra dosáhla sotva do třetiny té lidické, měla však svou nespornou přednost, a té by ani špičkové zámecké zahrady nemohly konkurovat. Svým přepychem snad, energetickou vydatností a vhodně zvolenou lokalitou stěží. Že lidická zahrada nabíjela baterky, bylo nesporné, ale to jste ještě nezkusili pár dnů strávit v té buštěhradské. Už se Vám to ale nepodaří, poněvadž jsou jisté entity, co se za každou cenu snaží taková energetická centra deaktivovat. Různými způsoby. Můžete se jim bránit pouze intuicí, ničím jiným. A my se tehdy neubránili. Procestoval jsem republiku křížem krážem a na svých cestách jsem podobných energetických zón objevil asi jen pět. A to zapomeňte na lázeňské lokality, horská střediska, meditační centra a podobné medializované oblasti.

V září loňského roku, právě v období třináctého výročí mých narozenin, porodila babiččina pruhovaná kočka dvě koťátka, dvě malé kočičky. Rozhodně bych nedopustil, aby malá koťátka někdo topil v kbelíku studené vody, to bych mu jeho hlavu plnou bláznivých nápadů do toho kbelíku ponořil alespoň na dvě minuty, aby si vyzkoušel, jaké to je. Táta je nalezl v kůlně na hromadě sena a připravil jim důstojnější, čistší pelíšek v obývacím pokoji. Koťátka odrůstala a jednou se jejich kočičí maminka domů už nevrátila. Útěchou mi bylo, že se alespoň dožila úctyhodného věku a prožila s námi příjemný kočičí život. V té době byla již naštěstí koťata natolik zralá, že se o sebe dokázala postarat, mohli jsme se tedy znovu radovat z kočičích kamarádů. Obě kočky byly nesmírně hravé a přátelské, zvláště v raném věku, kdy se často proháněly po bytě a šplhaly po závěsech až ke stropu. Jedna z nich zdědila pruhované zbarvení po své matce, druhá byla celá černá, jako bota. Mourovatá kočička převzala do svých genů zřejmě i lovecký a toulavý pud, domů se chodila pravidelně nažrat a vyspat, v průběhu dne však trávila mnoho času v blízkém poli a ve strmém svahu za vzrostlými akáty. Ale ta černá, to bylo doslova a do písmene unikum. Proč? Ani jednou jedinkrát neopustila naší parcelu, ačkoli pochopitelně mohla a nikdo jí v tom nebránil. Pohybovala se zásadně pouze po zahradě, v domě, v garáži, ve sklepě a v kůlně, a to si ani netroufla ke Krejzům. Obcházela pozemek jen po vysoké cihlové zdi a co se dělo za ní na opačné straně, bylo pro ni naprosto passé. Byla typickým přítulným domácím mazlíčkem, co neustále vyhledával kontakt s někým z naší rodiny. Sedávala často na klín a spala s námi v posteli nebo v obýváku na křesle, s oblibou také číhávala na svou sestru za dveřmi a ta na nečekaný výpad reagovala vždy skokem do výšky a následným úprkem. Oběma kočkám jsme nepřisoudili žádná jména, jako třeba Lízinka, Míca, Číča, Betty, Caro, Natalia, Hannah, Caroline, Juliette, Shelby, Harlow, Yvonne, Aurora, Sabri, Eleonora von Grünwald, Brunhilde von warmes Nest, nebo tak nějak podobně ryze česky :) Přezdívali jsme je jednoduše "kočka polní" a kočka domácí".

S kočičími mazlíčky měl pozoruhodnou, nepřímou spojitost můj školní prospěch. Nebyl jsem sice premiantem třídy, ani žádným šprtem, co by večer co večer ležel v knihách a bifloval se poučkami. Že bych bušil hlavou do zdi a klel při tom: "My bijem o mříž ducha lvi a my jí rozbijem, my bijem o mříž ducha lvi a my jí rozbijem", načež by Míla Myslíková odvedle opáčila: "táto, nech už toho, je čtvrt na dvě!" tak to si vůbec nedokážu představit. Nejsem dokonce ani studijní typ, ovšem již jako malý kluk jsem si dobře uvědomoval, že jestliže právě v průběhu výuky pochytím co nejvíce informací, doma nebudu muset nad knihami ztrácet čas. A v podstatě mi tento postup vycházel jak na základní, tak i na střední škole. Nejhorší známkou, jakou jsem na "základce" obdržel, byla chvalitebná. Jedinou výjimkou bylo to osudné zkoušení z přírodopisu, které si v živých barvách vybavím i dnes. Nebyla to sice žádná katastrofa, nakonec jsem z toho vytěžil známku "dobrou", ale tahle trojka pro mě znamenala cosi rozporuplného, neboť předmětem zkoušení byla KOČKA. Nedokázal jsem si zkrátka vzpomenout na některé kosti z její kostry, a bylo to. Vtipné ovšem je, že paní učitelka Hoffmanová bydlela v Buštěhradě na rohu Sladkovského ulice, přímo vedle domu našeho souseda pana Bílka, tedy byla v podstatě sousedkou o dva domy. Kdyby k nám někdy zavítala na kafe, zjistila by, že kočky můj život provází odmalička, že s nimi telepaticky komunikuju už řadu let a nepřipadá mi to vůbec zvláštní, že je považuji za členy rodiny, a že je znám tak dobře, jako starší sourozenec svého mladšího brášku. Ty malé živé potvůrky spí se mnou v posteli, sledují se mnou pořady v televizi, žerou mi z talíře, slepují se mnou vystřihovánky z papíru, hrají si s igráčky, předou mi na klíně a běda, kdybych se někam hnul. To zatnou drápky a seskočit na zem ani omylem! Pravdou je, že jak se jmenují všechny jejich kostičky v extrémně ohebné kostře, co jim umožňuje neuvěřitelný pohybový rozsah, nevím ani dnes. Kdyby byl obsahem zkoušení muflon, tak bych se té trojce jen zasmál, ale u kočky, jejíž život mám zmapovaný do nejmenších detailů...

Mám-li být upřímný, hodiny přírodopisu v podání paní učitelky Hoffmanové nepatřily zrovna k těm, co bych se jich nemohl dočkat. Znalostmi z oblasti zoologie a především botanickým názvoslovím se jí stěží mohl někdo rovnat a školní inspekce jí zřejmě nemohla nic vytýkat, horší to bylo s psychickým rozpoložením, s nímž vstupovala do dveří mezi nezletilé. A ty nebylo možné oblafnout. S jakým vnitřním problémem se potýkala, nevím, zda souvisel s jejím nesourodým manželským vztahem s bývalým profesorem z fakulty, se mohu jen domnívat, každopádně jsem si učitelku přírodopisu maloval jinými barvami. Abych se s ní, třeba i někde na chodbě o přestávce, nebo klidně i v parku nebo na ulici mohl pobavit o jednom z mých koníčků. Tím byla v té době akvaristika. No, ona mě provází v podstatě celý život, nebyl to jen koníček přechodný, té doby. Zabýval jsem se jí až do svých pětatřiceti let a býval bych i déle, kdyby to bylo jen trochu možné. V roce 1981 jsem k narozeninám plnil vodou šedesátilitrové lepené akvárium, dno pokryl bílým hrubozrnným filtračním pískem a pro začínajícího mladého akvaristu byly dle mínění zkušených odborníků nejvhodnější malé zlatavé kaprovité rybky s latinským názvem Puntius Conchonius (Parmička nádherná). Nevyžadovaly v nádrži topné tělísko, postačil běžný molitanový filtr a vzduchovací kámen, obsluhovaný poněkud hlučnějším kompresůrkem. K parmičkám záhy přibylo několik kusů hbitých štíhlých pruhovaných rybek Danio Brachydanio Rerio (Danio pruhované) a překrásných, oranžově zbarvených živorodých rybek Xiphophorus Helleri (Mečovka). Nádrž byla důkladně osvětlena speciálním zářivkovým tělesem a uvnitř osázena okrasnými akvarijními rostlinami, především několika mohutnými trsy Vallisneria gigantea, několika kusy Ceratophyllum demersum a v popředí rychle se množícími Cryptocoryne wendtii. O dva roky později můj strýc reagoval na inzerát bývalého akvaristy z Rynholce a přivezli jsme odtud stodesetilitrové akvárium v ocelovém rámu. Rám jsme opatřili novým plastickým tmavohnědým nátěrem a podložili jej velmi pěkným dřevěným stolkem na dubových soustružených nohách. Tahle ozdoba se doslova vyjímala jako šperk v úzké chodbě mezi koupelnou a pokojem v prvním patře. Akvarijní rostliny se uvnitř značně rozrostly a prorůstaly kamennými úkryty i masivním bukovým samorostem. Prohánělo se tudy zhruba padesát hejnových rybek a pozorování této překrásné přírodní scenérie jsme dávali přednost před sledováním televizní obrazovky. Tedy až na výjimky, pochopitelně jsme si nenechali ujít seriály Rozpaky kuchaře Svatopluka a Návštěvníci, filmy Marečku, podejte mi pero, Jáchyme, hoď ho do stroje, Anděl na horách, nebo vánoční pohádky Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Mrazík, Byl jednou jeden Král, Tři oříšky pro popelku. Těch filmů bylo! Zato dnes bych u akvária proseděl klidně celý večer, skladba soudobých televizních pořadů byla totiž jedním z důvodů, proč jsem se této pasivní zábavy již nadobro zřekl.

Řadím se k milovníkům přírody a raději ustoupím ze svého pohodlí, abych harmonii živých tvorů svými vrtochy nenarušoval. Kromě akvarijních rybek mám kladný vztah i k ostatním zvířatům, dokonce i k těm představitelům zvířecí říše, kteří jsou pro mnoho lidí důvodem k opovržení. Jako malý kluk jsem si cpal do kapes u tepláků žížaly a přenášel je sem a tam, zamiloval jsem si hlemýždě, na jejichž domečky jsem lepil čísla vystřižená ze starého kalendáře, s Lubošem jsme obdivovali na zahradě u vlhkého větracího okénka do sklepa ropuchy zelené, nebyl pro mě problém vzít do ruky hada a nechat ho po sobě plazit, býval bych choval i netopýry nebo myši, malého křečka a morčata jsem doma dokonce měl, ta byla od léta do podzimu v zahradním výběhu a spásala trávník lépe než sekačka, ale doslova panická hrůza mě jímala a jímá dodnes z velkých kusů hmyzu. Z vos a sršňů mám respekt jako všichni ostatní, vyhýbám se jim pochopitelně ze zcela zjevného důvodu, ale velké brouky, pavouka a především kobylky a sarančata bych do ruky nevzal ani za nic. Ani za nic! Nálet sarančat v africké savaně bych dozajista nepřežil, ještě než by přiletěla, zemřel bych na infarkt. Dokonce jsem kvůli jedné, asi 8 cm dlouhé zelené kobylce raději obešel celou budovu a vešel do ní druhým vchodem, když se tahle dáma procházela po zábradlí.

Hmyzí říše je obdivuhodná, žádný entomolog ze mně sice zřejmě nebude, ale bezdůvodně hmyzího tvora neusmrtím. Ani toho nejohavnějšího. Pavouky odnáším ve skleničce přikryté plastovou fólií na zahradu a vosy většinou odlétnou otevřeným oknem samy. Dokonce i obřího sršně jsem v pokoji bez problémů přiklopil sklenkou a vypustil jej na zahradu. Každý z Vás určitě nějakou hmyzí příhodu prožil a nepochybně ji i s někým sdílel. Já si jednu takovou pikantní užil na Základní škole v sedmé třídě, v učebně přírodopisu, právě s paní učitelkou Hoffmanovou. Prostor učebny se snažila vyzdobit různými nástěnnými plakáty s vyobrazenými zvířaty a rostlinami, živými květinami na okenních parapetech, a vrcholným dílem mělo být něco velkého, skleněného, stolitrového, čemu by se za určitých okolností dalo říkat akvárium. Tahle bedna ale byla úplně bez vody. Měl jsem často nutkání paní učitelku oslovit s dotazem, proč je velké akvárium na komodě za poslední lavicí v levé řadě stále jen prázdné. Mohl jsem se domnívat, že se snad čeká na nějakého akvaristu, aby se toho ujal, byla to ale záhada. Několik měsíců jsem se musel dívat na vyprahlý písek u dna a na masivní suchou větev v podobě nevzhledného samorostu. V učebně přírodopisu jsem sedával právě v poslední řadě u dveří, zrovna přímo před tou škaredou prázdnou krabicí, častokrát se mi stávalo, že jsem si v průběhu výuky protahoval ruce, až jsem je zalamoval za hlavu, a přitom se dotýkal té prázdné nádrže. Někdy se mi dokonce podařilo nepatrně odsunout horní skleněné víko a rukama jsem šmátral po vnitřní straně předního skla, někdy jsem ucítil, že se dotýkám té suché větve, co byla uvnitř. Až jednou o přestávce, kdy jsem dojídal svou svačinu, jsem se zahleděl dovnitř trochu pozorněji a najednou se tam cosi pohnulo! Byl jsem jako opařený, teprve tehdy jsem si všiml, že se uvnitř na té suché větvi pohybuje asi dvacet pakobylek !!! Málem jsem omdlel! Fujtajbl! Okamžitě jsem si přesedl na druhý konec místnosti a každou další vyučovací hodinu jsem pak pečlivě kontroloval, zda je víko od nádrže dokonale posazeno po celé její ploše. Poněvadž kdyby nějaký kus tohoto hmyzu opustil skleněný příbytek a začal korzovat po třídě, asi bych z ní s jekotem prchal.

Akvárium bych býval pořídil i k babičce do Buštěhradu, ale rybky a kočky v jednom domě, to si troufne jen milovník adrenalinu. Spokojil jsem se s tím, že buštěhradský dům byl stvořen pro kočičí kamarádky a na jejich počest a věčnou památku je táta nechal obtisknout na filmový svitek. Objektiv fotoaparátu Flexaret se soustředil i na jedno z mých splněných dětských přání. Tou dobou světem hýbal maďarský hlavolamový génius Ernö Rubik. Zrodila se Rubikova kostka. Nemusel jsem si ji už jen půjčovat, rubikova kostka - hit roku 1982 mohl jsem svou vlastní skládat ve volných chvílích, kdy se mi zachtělo. Nebyl jsem však takový technický mozek, abych zvládl sám od sebe, bez patřičného návodu, kostku složit, toto dokázal jedině můj spolužák, lidický kamarád a technický talent Martin Mezera, i když Luboš ho ve skládání kostky směle doháněl. K následujícímu snímku jeden z nás se mazlí s černou kočkou, zatímco ten druhý, povedané po slovensky, sa hrá s Rubikovou kockou mohu tedy doplnit, že jeden z nás se mazlí s černou kočkou, zatímco ten druhý, povedané po slovensky, sa hrá s Rubikovou kockou.

Dalším prázdninovým překvapením, přichystaným od mého táty, byl dětský domácí telefon. dětský domácí telefon - hodlali jsme zrealizovat přímou telefonní linku Krejzovi - Kachlíkovi Jeho obsluha byla velmi jednoduchá, v podstatě se pouze obě zařízení propojila přímou kabelovou dvojlinkou a stiskem jakékoli klávesy začal vyzvánět bzučák na druhém aparátu. Oba přístroje fungovaly velice spolehlivě, jediným, zato však zásadním problémem, byla délka dvojlinky. Dvacetimetrový kabel nám dvěma s Lubošem nemohl stačit, samozřejmě, že jsme hodlali provést přímé telefonní spojení Krejzovi - Kachlíkovi. Dostatečně dlouhou dvojlinku nám později poskytl Martin Mezera, Martin Mezera byl sběratelem Pifíků, lepil si je do sešitu formátu A5, ale naneštěstí všechny polepené stránky obdařil jakýmsi nátěrem, který jeho dílo nakonec znehodnotil ovšem i přes veškerou snahu propojit naše domy domácím telefonem, jsme úspěch nakonec neslavili. Kabel byl namísto plastové izolace bohužel potažený jen jakousi impregnovanou textilií a často se spojení zkratovalo.

Když se tak dívám na kousek Krejzovic zahrady za mými zády, v rámci našeho experimentování jsme vytahali paní Krejzové ze záhonu veškerou mrkev a nacpali jí do udírny jednou jsme s Lubošem v rámci našeho experimentování vytahali paní Krejzové ze záhonu mrkev a nacpali jí do udírny! Byl to hooodně hovězí nápad, už proto, že se jednalo o veškerou úrodu. A nebyla to ledajaká, drobná, nepatrná mrkvička, paní Krejzová vypěstovala kořenovou zeleninu přímo výstavní! Nelze se tedy divit, že naše touha vystavit mrkev na odiv v domácí udírně, nesklidila úspěch. Ba naopak! Byl z toho docela poprask a málem to dopadlo takhle: ... ale dobře to dopadlo, poprava se nekonala, žádosti o milost bylo vyhověno, my to s tou mrkví zkrátka mysleli dobře a chtěli jsme jen urychlit sklizeň úrody.

Á, opět naše velmi oblíbené místo - plochá střecha garáže. Tentokrát ve znamení karetní hry Prší! plochá střecha garáže sloužila jako terasa a pochopitelně jsme ji využívali jako prostor pro naše hry a zábavné činnosti

U zahradního stolu s otvorem pro slunečník náš letní zahradní nábytek byl docela obyčejný, ale svému účelu dostatečně sloužil řadu let jsme sedávali často. Nevyužívali jsme jej pouze jako jídelní stůl, sloužil i k relaxaci, k pozorování ptáků, květin, stromů, k pozorování kočky domácí a kočky polní, no a byl pochopitelně podkladovou deskou pro naše karetní hry a pro Člověče nezlob se. Čerpali jsme tu i sílu po fyzicky náročných pohybových aktivitách, kterými byl klasický, či líný tenis, pozemní hokej a nohejbal.

Máchovo jezero zobrazit mapu v celém okně bylo naší oblíbenou destinací. Máchův kraj nahradil stehelčevské koupaliště, voda byla poměrně čistá, pláže pokrýval jemný, příjemný písek, okolí bylo zarostlé voňavým borovým lesem. Skutečně idylické místo, Máchovo jezero - červenec 1982 o němž mohl Karel Hynek Mácha směle říci, že tu: "...hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj." A žádné sinice. Žádné. Ani stopy. Na pláži Klůček v Doksech Máchovo jezero - červenec 1982 si Luboš oblíbil především zdejší skluzavku. Před sklouznutím se na její pryžový povrch nanesla ručním čerpadlem voda, aby měl jezdec dostatečnou rychlost a minimální gumopřilnavost, a většina zájemců o tuto atrakci sjížděla po skluzavce klasicky, tedy nohama napřed. Ti odvážnější sjížděli hlavou dolů. Luboš patřil k těm odvážnějším. Také jsem se několikrát divoce povozil, nemám však příliš v oblibě dobrodružná akrobatická náčiní. Gymnastiku jsem rád sledoval, zejména krásné bosonohé gymnastky, ale samotnému gymnastickému náčiní jsem se vyhýbal, jak jen to šlo! Ostatně, přeskoky přes kozu, kotouly, výmyky nikdy nepatřily k mým silným stránkám, a těmi se to na hodinách tělesné výchovy vysvědčení VII. B - školní rok 1981 / 1982 jen hemžilo. Škoda, že se klasifikovala jen gymnastika, atletika a míčové hry, moje silná sportovní odvětví - cyklistika a lyžování nebyla v popředí zájmu školní tělovýchovy. Ze mě žádný gymnasta, fotbalista, ani volejbalista nikdy nebyl a nebude. K jedničce z tělocviku mi tehdy nepomohl ani čerstvý diplom ze školního lyžařského kurzu, kde jsem poměrně suverénně vyhrál závod na běžkách a nechal za sebou v "poli poražených" všech svých 55 spolužáků z áčka i z béčka.

Luboše poté, co vyzkoušel skluzavku, jak se zdá, někdo zachytil laserovým zaměřovačem. Máchovo jezero - červenec 1982

Že nás to neodolatelně táhlo k Máchovu jezeru bylo samozřejmě dáno pozoruhodnou lokalitou a báječným místem k prázdninovému koupání ve volné přírodě, dalším důvodem by, a to čistě hypoteticky, mohl být částečně německý (zákupský) genofond našich fyzických těl: Tato oblast totiž kdysi patřila zákupskému panství rodu Kolovratů, kteří vlastnili nejen rozsáhlou plochu Českolipska, tedy Ralské pahorkatiny včetně Máchova jezera, ale i buštěhradský hrad. Hrad byl značně poškozen v průběhu třicetileté války, v roce 1680 Buštěhrad zasáhla smrtící vlna morové epidemie, a tu údajně nikdo z původních obyvatel Buštěhradu nepřežil. Z panství v Zákupech bylo následně o dva roky později dovezeno do Buštěhradu několik mužů a žen se slovanskými kořeny, ale v první řadě samí němečtí osídlenci. Německé obyvatelstvo si tu dokonce uchovalo svou vlastní řeč a ještě o sto let později, v roce 1780, se na Buštěhradsku hovořilo vedle češtiny i německým horským nářečím. Byl to po dlouhou dobu německý ostrov v českém moři středních Čech. Ze zbytků hradního opevnění se v době baroka začal stavět tolik známý buštěhradský zámek, kolem roku 1835 zaznamenal největší rozkvět a nebýt nenažranosti některých hlupáků z politické scény, mohl se dnes za tučnou dotaci obléknout do nového kabátu. Vraťme se však nyní o třicet let zpět, kdy o nějaké rekonstrukci zámku nepadlo ani slovo, a kdy jeho chátrající prostory byly alespoň částečně využívány k účelům hudební školy. Můj spolužák Martin Hanzlík se tu naučil základům hry na trubku a jaký je to prima pocit umět zahrát na nějaký nástroj, dokážu posoudit jakožto příležitostný hráč na kytaru.

Vynikající zdroj zábavy a potěšení nám dokázaly poskytnout i vzrostlé ořechy. Jeden z nich se vypínal na zahradě za garáží, dva menší a jeden statnější pak na zatravněné ploše před domem. Na ořech za garáží jsme s Lubošem často šplhali, zavěšovali na jednu z jeho masivních větví tlusté lano a houpací síť a všechny ořešáky, spolu se vzrostlými, vysokými akáty, zásobovaly své okolí energií, kyslíkem, a příjemnou vzdušnou vlhkostí. Ořešákům jsme samozřejmě věnovali největší pozornost v podzimních dnech. To se blížila bohatá úroda plodů, na nichž jsme si pochutnávali hned po sklizni, nebo v zimě, a to v první řadě v podobě babiččina vánočního cukroví, bábovek a ořechových koláčů. Dozrávající ořechy, padající na zem, lákaly také kolemjdoucí, kteří se občas pro nějaký ten oříšek sehli, rozlouskli jej, vložili do úst a pokračovali v další cestě Sladkovského ulicí. Na všechny tři ořešáky před domem byl z oken vynikající výhled, často jsme z kuchyně v průběhu oběda sledovali, kdo si na chutných plodech pochutnává, a abychom si užili také trochu legrace, několik ořechů jsem opatrně rozlouskl na dvě půlky, aniž by se porušila skořápka, a do prázdného prostoru po vyjmutém plodu jsem vložil malý papírový lístek s nápisem: "TO ČUMÍŠ, CO?!" Kanagomem důkladně slepené skořápky nevykazovaly žádné stopy poškození, natož aby prozradily, co se uvnitř skrývá za lumpárnu. Několik návnad s cedulkami uvnitř bylo nápadně umístěno na okraj silnice a s Lubošem jsme s napětím očekávali, jakou rybu dnes ulovíme. První se chytila babička. skořápky ořechů mohou posloužit nejen jako loďky se svíčkou na vánočním stole... Naše rozchechtané obličeje vedle odkryté záclony kuchyňského okna jí však daly jasně najevo, kdo je strůjcem ořechové legrácky. Pak přišla na řadu paní Bulantová, někdo od Foubíků, a nakonec náš soused, pan Bílek. Návnadu spolklo i několik dalších kolemjdoucích chodců a veselé, slunečné sobotní odpoledne, jsme pak mohli završit opékáním kabanosu na skromném zahradním ohništi.

Když se budete pokoušet definovat vášeň, jistě si vybavíte své vlastní vášnivé zážitky a podle nich si vášeň zaškatulkujete do různých stupnic. Někdo tvrdí, že hokejový zápas My a Kanada ho položí na lopatky, někdo naopak na těch lopatkách nejraději vidí svou milující partnerku, kohosi vzrušují lopatky lodního šroubu motorového člunu při jízdě na vodních lyžích, jiného zas polní vojenská lopatka. Mou hnací lopatkou byl zelený linkovaný sešit formátu A5. Jo? A k čemu, proboha? Napadlo by Vás někdy, jak vzrušující může být pocit zapisovat do sešitu názvy všech obcí při prázdninových cestách autem nebo autokarovým zájezdem? Prostě jsem to zkusil, chopil jsem se verzatilky, čmáral, jinak to ani nešlo, když auto drncalo, řádek po řádku, zapisování názvů obcí do zeleného sešitu vždy vnášelo do našich cest cosi tajuplného, za "obyčejnými názvy" psanými "obyčejnou" tužkou se skrýval příběh touhy po poznání neznámých končin a každý řádek v sešitu byl vyplněn skutečným prožitkem na cestách autem nebo autobusem kolikrát i kuriózní jména, jaká byste ani ve snu nevymysleli, a po návratu domů se z toho itineráře dal na mapě zakreslit přesný plán cesty. Jedny z nejkurióznějších názvů lidských osad byly právě ty, jimiž jsme projížděli cestou na Máchovo jezero: Uhy,   obec Uhy na Mělnicku Býkev,   obec Býkev (žádného býka jsem tam nikdy nezahlédl, ale kravín tam určitě nějaký byl) Brozánky, Spomyšl,   obec Spomyšl Tupadly,   obec Tupadly Želízy,   obec Želízy Chudolazy, obec Chudolazy Medonosy, obec Medonosy Zakšín a Zbyny. Jak rád bych se zas do toho sešitu ponořil! Jen si vybavte, jak úžasné okamžiky zažijete na návštěvě nějaké hradní zříceniny nebo rozhledny, kde je umístěna návštěvní kniha. Pochybuju, že byste se jen podepsali, aniž byste tu knihu alespoň letmo neprolistovali. Kdo tu byl třeba před, no dejme tomu třeba pěti lety v září, a odkud, a jak se jmenoval... něco podobného bych si býval dnes znovu vybavil, kdyby ten sešit ještě existoval. Zaznamenával jsem do něj i týdenní putování autobusem po Slovensku a Maďarsku v roce 1983 a 1984 a několikadenní poznávací výlety autem po hradech, zámcích a zajímavých místech severních, západních a jižních Čech.

Bleděmodrý Polský Fiat měl na klikatých českých silničkách své místo. Nedá se říct, že by to byl nějak výjimečný a excelentní vůz, šlo spíš o tu dobu. Nebyl tak silný provoz jako dnes, po silnici se proháněla auta se slabšími motory a při jízdě bylo možné více vychutnávat okolí. Byl mnohem širší prostor na časté zastávky a kochání se krajinou, jak to uměl Rudolf Hrušínský ve Vesničce střediskové. Nedřepěl jsem však ve voze jako pouhý pasivní spolujezdec. Vzal jsem na svá bedra zodpovědnost navigátora. V té době žádné satelitní GPS navigace neexistovaly, a i kdyby bývaly byly, stejně bych dal přednost autoatlasu a podrobným turistickým mapám v měřítku 1 : 50 000. Táta se tak mohl plně soustředit na řízení podle pravidel silničního provozu, nemusel sledovat ukazatele a směrové tabule, no i tak musel podat za volantem poměrně vyčerpávající výkon.

Podnikli jsme celkem 3 trasy, každou v jiném roce. Pokaždé jsem si podle vlastního uvážení do autoatlasu zakreslil průběh cesty obyčejnou tužkou, rozdělil jízdu rovnoměrně do tří dnů a pak už jen natankovat plnou nádrž. Přespávali jsme v autě na rozložených sedadlech, bylo tam místa, že by s námi býval mohl přespat i někdo třetí. První cesta vedla do jižních Čech a v roce 1981 se můžete dočíst, že jsem vůbec poprvé spatřil na vlastní oči Rožmitál pod Třemšínem, Březnici, zámek Orlík, Čimelice, Blatnou, Strakonice, Prachatice, Horažďovice, Husovo rodiště v obci Husinec, Kaplice, České Budějovice a Písek. Tehdy s námi cestovala i babička s Lubošem a navigátorské schopnosti, dovednosti a hlavně zkušenosti jsem teprve vstřebával.

Druhá cesta v roce 1982 byla naplánována velice pečlivě a už jsme ji s tátou realizovali pouze ve dvou. Zamířil jsem střelku kompasu tentokrát do západních Čech, hlavním cílem bylo Tachovsko a západočeské Lázně. Mít tu zelený sešit, trasu bych přesně zakreslil do mapy, v tuto chvíli jen dokážu odhadnout, že jsme se objevili v Mariánských Lázních, v Kynžvartu, v Lokti, v Bečově nad Teplou a perlou pozdního odpoledne byl Stod. Neuvěřitelné bloudění a špatné značení silnic (jak směrovými tabulemi, tak ne zrovna přesnou mapou ) nás zatáhlo třikrát za sebou na stejný objezdový okruh a k opětovnému, nechtěnému návratu do města. město Stod, okres Plzeň - jih A když se bžunda lepí na paty, obvykle s sebou strhne další haló. Bylo to poblíž klášteru Teplá, v malé vesničce s kuriózním názvem Otročín. Rozsáhlá objížďka vrcholila pochodujícími kravičkami po silnici. Byli jsme nuceni snížit rychlost na úroveň kraví pohodlné chůze, sem tam spadl na asfalt nějaký ten bobek, a že by se tu objevil pastevec, to nehrozilo. Asi čekal, až mu trochu spadne pěna, aby se mohl konečně z půllitru v té hospodě napít. O nic ale nešlo. Byla to úsměvná rarita, nebyli jsme z jalovic ani nervózní, ani rudí vzteky, zkrátka jsme v klidu počkali, až se silnice uvolní. Byli jsme zkrátka tím doprovodným vozidlem na konci pelotonu, od závodníků pouze odpadal trus a rozhodně nikdo s nikým nesoutěžil a nikam nepospíchal.

Já si tu příhodu připomínám skoro každý den, to když otevírám dveře chladničky. Usměje se na mě v tu chvíli velké balení jogurtu Hollandia a v podstatě žádnou jinou značku kysaných mléčných výrobků nekonzumuju, až na pár drobných výjimek. Čest a sláva všem býložravcům z otročínské farmy - je to jedna z mála nezasažených oblastí průmyslovou činností člověka v celé republice a mléko ze západočeských pastvin je vynikající kvality. Díky Vám všem za skvělé jogurty a za Vaší dobrou práci!

Poslední cestovatelský rok 1983 byl již, nechci říci zrovna rutinní, ale navigátorsky precizní. Byl to však opět výlet do neznáma, a tak jsme červené praporky pod špendlíkovou hlavičkou mohli tentokrát zapichovat do míst, Rozmazaný snímek alespoň zevrubně dokáže zobrazit mapu Československa na polystyrenovém podkladu s napíchanými praporky. jako jsou zřícenina hradu Falkenštejn u Jetřichovic v CHKO Labské pískovce (Českosaské Švýcarsko) s malebným údolím podél říčky Velká Bělá, Grabštejn - tady nám namísto očekávané prohlídky hradu zasalutoval voják u vstupní brány a oznámil nám, že se nacházíme v blízkosti hradní vojenské posádky. O prohlídku zámku Lemberk jsme rovněž přišli, dorazili jsme sem v pondělí, a to byl zavírací den. Ještěd jsem tehdy viděl poprvé a hned na první pohled mě uchvátil svou ladnou siluetou a propracovaným interiérem. (Toto je přímý link na Hotel Ještěd - jested.cz) Tuto skvostnou a jedinečnou technickou památku tvaru hyperboloidu jistě netřeba blíže představovat. http://m-gallery.cz/krajinka/nggallery/thumbnails/
(přímý link panorama z Ještědu)
Že existuje nějaký státní hrad Pecka - působiště Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jsem ani netušil, dokud jsem se o něm od táty nedozvěděl. pohlednice státního hradu Pecka - 1983 Byl to však trochu smutný návrat do míst, odkud v květnu roku 1621 zajatého šlechtice vedli v poutech královští žoldáci v čele s Albrechtem z Valdštejna, aby krutě trestali protihabsburské stavovské povstání. Albrecht z Valdštejna nechal svého soka zlikvidovat a nakonec v Chebu o třináct let později dopadl podobně. Kdo se totiž chystá pozdvihnout meč, sám na sobě pozná účinky jeho ostří. Miloval jsem renesanci, zejména její překrásné architektonické a umělecké diadémy, ale tím, že byli lidé schopni mordovat se mezi sebou, mi tohle období k srdci rozhodně nemůže přirůst. Zatímco se o Kryštofa Haranta postaral kat Mydlář, my pod hradem přespávali v poklidu v autě na parkovišti, pohlednice státního hradu Pecka - 1983 naproti hostinci, obec Pecka - www.panoramio.com/photo/97938438 dali si večer každý dvě piva a usnuli jsme jak špalek.

Jednou, při letní odpolední siestě na ploché střeše garáže, mě napadlo zaměřit fotoaparát Flexaret k nebesům a tohle z toho vyšlo: snímek siluety sovětského dopravního letadla IL 62 jakoby předznamenal naši budoucí profesní dráhu... centimetrové letadélko na ploše fotky o rozměru 15 x 15. Snímek siluety sovětského dopravního letadla IL 62 jakoby předznamenal naši budoucí profesní dráhu. přímý link na csfd - film Final Descent (1997) Jak tu mou, tak i Lubošovu. Luboš byl natolik technicky zdatný letecký mechanik, že se vypracoval na vedoucího oddělení podvozkárny na starém letišti. Byl, a snad je doposud, zkušeným soustružníkem a MISTREM svého oboru. A mě moc těší, že ten náš fantastický svět dětských duší byl jakousi průpravou, co začínala tam, kde jsme spolu tvořili dějiny. Kreativně, zábavně, ... a pochopitelně MISTROVSKY !