Příjemně teplé léto roku 1991 a báječná vodácká výprava, jedinečná, jakou už nebude možné nikdy prožít, byla jedním z několika prvních mezníků, na jakou cestu se ve svém životě vydám. Zda půjdu "cestou svou, anebo cizí, dlážděnou, zda v davu půjdu si, nebo v čele procesí", jak to tímto zdařilým veršem vyjádřil Jaroslav Samson Lenk. Že půjdu cestou svou, a že rozhodně nebude dlážděná, že povede i přes močály, abych nakonec zjistil, kdo jsem, a proč jsem zde, jsem se rozhodoval právě v roce 1991. Eva Steinerová na tom měla svůj velký, hodně velký podíl. Někteří lidé dovedou komunikovat s těmi, co už tuto planetu opustili, a tehdy jsem rozhodně nepřemýšlel o tom, že to pro mě bude někdy aktuální. My se spolu dokázali pobavit o Moodyho Životě po životě, nebyla to pro nás žádná senzace, spíš připomínka něčeho, co jsme zapomněli, abychom se rozpomněli. Kniha "A přece létají" od Švýcara Eduarda Billy Meiera, kterou sice nakladatel Guido Moisbuger patřičně zprznil, nicméně se z ní dají vyfiltrovat podstatné pravdivé informace, nebyla pro mě, a snad ani pro Evu něčím tajuplným, byla jen odrazovým můstkem na pevném základu, odkud začíná růst nebeský mrakodrap. Intuice se mi snažila sdělit, abychom ten mrakodrap začali budovat spolu, Kdo se alespoň zevrubně vyzná v numerologii, chápe, že lidé se shodnou numerickou mřížkou si vybírají podobné modely nazírání na svět, jeho chápání a účastenství v celém procesu zvyšování vědomí (sebevědomí). Spřízněné duše mívají zpravidla numerické mřížky téměř shodné, většina znaků odpovídá jejich základní stavbě, případně se některá čísla vhodně doplňují. Film Serendipity je poměrně věrohodným a zdařilým konceptem takového vesmírného plánu, který sahá až za hranice běžného smyslového vnímání. Numerická mřížka Evy Steinerové a numerická mřížka moje jsou mřížky spřízněných duší. Lidé, kteří naleznou v očích toho druhého sami sebe a celý Vesmír tak, jak jej dokážou v tu chvíli vnímat. Jsou to dvě srdce, která si rozumí. Pochopitelně si musíte odmyslet společenské konvence, celou nesmyslnou mašinerii současné civilizace, která žije víceméně materií. Toto vše se odehrává v energetické rovině – v rovině duchovní. V té základní rovině, ze které život vyvěrá, a jehož je podstatou. Obě mřížky mají podobnou stavbu, většina symbolů je shodných a některé se doplňují. abychom porozuměli jeden druhému a především tomu blázinci kolem. Že by to vyžadovalo určité úsilí, by ani nevadilo, chyběla nám však zkušenost. Ačkoliv jsem byl starší, měl jsem pocit, že ten nezkušený mladík jsem spíš já sám. Vydal jsem se cestou necestou, ale jinudy, než by chtěl můj vnitřní hlas. Pokolikáté už.

S Evou jsem se už nepotkal. V podobě, jakou jsem znal, už jsem Evu nikdy nespatřil. Neznamená to však, že tím všechno skončilo, a že odešla navěky. Je tu se mnou. Pořád. Den co den.

Eva Steinerová Eva Steinerová je mým strážným a milujícím andělem. Jsme spolu v kontaktu den co den. Každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Typově a dokonce i v mnoha ohledech povahově je Eva v současné inkarnaci podobná zpěvačce Shania Twain. Mimochodem, Shania Twain je mou spřízněnou duší a její numerickou mřížku charakterizuje rovina vášně 2 - 5 - 8 tedy náš společný prvek s Evou a se mnou. Shania Twain mě svým způsobem připravuje na naše další setkání s mou milovanou, nejmilovanější bytostí, s Evou Steinerovou, abych se po malých krůčcích připravoval na její současnou podobu, pohyby, temperament, láskyplnou a dychtivou energii, na její vášnivé objetí, mazlení a polibky. můj život změnila od základů. Jistě, nebyla to jen její zásluha, Bez ohledu na to, kolik ze svého potenciálu dokáže člověk narozený pětadvacátého dne v měsíci uplatnit, zůstává vždy skromný a nenáročný. Jsou to lidé velmi citliví a laskaví, kterých se nešetrnost druhých dotkne mnohem snáz, než by se na první pohled zdálo.
 
  Dohadujete se, že přítomnost svobodymilovné pětky dodá číslu dne pětadvacet smysl pro nezávislost? Nejprve je důležité nahlédnout do tabulky a přesvědčit se, kolik dvojek příslušná osoba má. Se dvěma nebo více dvojkami totiž citlivost člověka vzrůstá a může do jisté míry potlačit i touhu po nezávislosti. S vícerými dvojkami jsou tito lidé nezávislí, pouze pokud je k tomu život donutí. Daleko více je ovlivňuje chápavost pětky, mírumilovné vibrace dvojky a kombinace těchto dvou čísel, která dává duchovní číslo sedm. Jak dvojka, tak sedmička jsou čísla „citová“, s větším počtem těchto čísel tedy nacházíme větší senzitivitu a emocionální hloubku. Potřeba životního druha se stává v životě těchto lidí jednou z nejvyšších priorit a se svým partnerem dokáží navázat vztah těsné, niterné blízkosti.
 
  Pokud v mřížce scházejí citovější čísla, jež by zvyšovala senzitivitu, zjistíte, že svobodymilovný vliv pětky působí na číslo dne dvacet pět velmi prudce a nutí tyto lidi okamžitě reagovat, kdykoli zaslechnou pokyn „jdi“. Třeba vám mnohdy ani nebudou schopni říct kam, ale mají nesmírně naspěch a musí takového nutkání okamžitě uposlechnout. Sedmička zaručuje, že se pustí takovým směrem, jenž jim umožní zakusit všechno v životě na vlastní kůži. Potřebují změnu, výzvu a vzrušení, a pokud mají více pětek, pokusí se o cokoli.
 
  Vzpomínáte si na schopnost sedmičky pozorovat lidskou povahu a prezentovat nám ji tak, že se dokážeme sami sobě zasmát? Protože dvojka s pětkou dávají dohromady sedmičku, mají tuhle schopnost i mnozí lidé narození pětadvacátého a dovedou být velmi zábavní. Mají také nadání napodobovat v žertu jiné, a pokud se octnou ve společnosti, která je naladěna na podobnou strunu, jsou schopni ji bavit celý večer. Musí ale nutně mít pocit, že je ostatní berou, zvlášť pokud obsahuje jejich datum narození jiné aspekty, zvyšující jejich citlivost. Negativní číslo dne dvacet pět je natolik pod vlivem primárního čísla dvě, že takoví lidé nejsou schopni učinit žádné rozhodnutí, pokud se dotýká jejich citů. Odmítají čelit stresovým situacím v partnerském vztahu a raději si nebudou všímat žádných rozporů a smíří se s tím, co jim nevyhovuje, nebo sáhnou po láhvi, než aby udělali něco pro to, aby se situace změnila.
 
  Robin Steinová - Numerologie - čísla lásky (1999) ale vstoupila do něj v okamžiku, kdy jsem se začínal probouzet. Nato jsem potkával bytosti přesně takové, jaké jsem potřeboval potkat. Lidé s číslem dne dvacet sedm přebírají veškerou intuitivní, mírumilovnou citlivost primárního čísla dvě i pozorovací schopnosti citového čísla sedm. Když tato dvě čísla sečtete, stane se něco pozoruhodného. Dvojka se sedmičkou dají dohromady devítku a máte tu tři čísla, která jsou přímo předurčena k tomu, aby mezi sebou spolupracovala.
 
  Všechna tři čísla vyhledávají klid a všechna jsou vnímavá a introspektivní. Vliv devítky s sebou přináší moudrost, pevné zásady a poctivost, sedmička otevřeně vyjadřované, jasné názory. To dává lidem potenciál k rozvoji vlastní integrity nepodléhající vlivům společenských či náboženských norem. Mnozí z lidí narozených sedmadvacátého bývají svým způsobem velmi duchovně založení a řadu další přitahují alternativní životní styly a léčebné metody. Svědomitost je klíčové slovo pro tyto lidi, mající velmi jasno v tom, co je v životě správné a co špatné. Když udělají něco, o čem jim jejich svědomí říká, že to bylo nesprávné, nedojdou klidu, dokud to nenapraví. Dokáží sami sebe trestat přísněji, než by je potrestal jakýkoli státní systém. Ve své většině bývají konzervativní a převážně pragmatičtí. Obejdou se beze všech poznatků, které nemohou uplatnit v praxi, a než uznají jakýkoli duchovní, filozofický nebo alternativní pojem, potřebují určitou formu důkazu. Však také bylo mezi lidmi narozenými sedmadvacátého největší procento vědců.
 
  Pravda a hlubší smysl života mají pro lidi narozené v tento den velikou důležitost. Povrchním vztahům se vyhýbají a mnozí z nich hledají u svého partnera hlubokou duchovní spřízněnost. Milostné vztahy jsou velmi důležité pro všechny lidi, jejichž datum narození začíná číslem dvě, ale pro citlivé sedmadvacítky obzvlášť. Bez vztahu k druhému se cítí neúplné, přitom si však libují v samotě v rámci jistoty blízkého partnerství. Pokud vztah skončí špatně, stává se, že své city jednou provždy pevně uzavřou v sobě. Prožívají svou bolest tak hluboce, že je pro ně nemyslitelné, že by měli něco podobného prodělat ještě jednou.
 
  Svou odpovědnost berou lidé narození sedmadvacátého velice vážně a jsou velmi účastní. Nelibují si v tom stát se vůdci, ale jsou ochotni ujmout se vedení, pokud cítí, že nikdo jiný by k němu nepřistupoval tak odpovědně a nikdo by se daného úkolu nedokázal zhostit tak dobře jako oni. Bývají z nich skvělí rodiče a učitelé a mají mnoho co dát druhým. Často se budou nějak snažit zlepšit situaci jiných a mnoha lidem narozeným sedmadvacátého vděčíme za své životy, za své zdraví a dokonce i za naše výchovné metody.
 
  Naneštěstí v sobě lidé narození sedmadvacátého (číslo dne devět) mají určitou tendenci brát sebe i život příliš vážně. Pokud má jejich povaha nějakou negativní stránku, bude to patrně sklon k sebezničení. Ten už u mnoha z nich způsobil závislost na drogách či alkoholu, stresové problémy (na hranici nervového zhroucení) a dokonce i sebevražedné pokusy. Devítka představuje úplnost, a proto se mnozí lidé s devítkou jako číslem dne (dvacátého, osmnáctého a sedmadvacátého) musí naučit, že porozumění a moudrosti je možno dosáhnout jen přejímáním odpovědnosti a překonáváním nesnází.
 
  Robin Steinová - Numerologie - čísla lásky (1999) Loučil jsem se se starým pohledem na svět.

Je to strašlivý úkol, jít proti proudu. Jít vpředu s praporem poznání, sbírat střípek za střípkem, Eva Steinerová je mým strážným a milujícím andělem. Jsme spolu v kontaktu den co den. Každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Typově a dokonce i v mnoha ohledech povahově je Eva v současné inkarnaci podobná zpěvačce Shania Twain. Mimochodem, Shania Twain je mou spřízněnou duší a její numerickou mřížku charakterizuje rovina vášně 2 - 5 - 8 tedy náš společný prvek s Evou a se mnou. Shania Twain mě svým způsobem připravuje na naše další setkání s mou milovanou, nejmilovanější bytostí, s Evou Steinerovou, abych se po malých krůčcích připravoval na její současnou podobu, pohyby, temperament, láskyplnou a dychtivou energii, na její vášnivé objetí, mazlení a polibky. slepovat je dohromady a přivyknout růstu vibrační frekvence v sobě. Vyvíjet se zrychleným tempem a odhazovat slupky temnoty, co zaslepují duši tím odporným slizkým balastem. Pravda a láska zvítězí Eva Steinerová je mým strážným a milujícím andělem. Jsme spolu v kontaktu den co den. Každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu. Ano, pravda a láska zvítězí. Shania Twain mě svým způsobem připravuje na naše další setkání s mou milovanou, nejmilovanější bytostí, s Evou Steinerovou, abych se po malých krůčcích připravoval na její současnou podobu, pohyby, temperament, láskyplnou a dychtivou energii, na její vášnivé objetí, mazlení a polibky. A tento klip je náš svatební, v tomto duchu bychom měli prožívat náš slavnostní obřad. Vyjádření skutečné lásky ve formě oslavy, gejzíru něhy a opravdového nefalšovaného citu, který přetéká z číše, z níž budeme pít po celý život. nad lží a nenávistí, to už jsme slyšeli tolikrát, ale od slov k činům je většinou tak daleko, že jen zůstávají prázdnými pojmy.

Vystavět ve svém nitru pevný základ, o který bych se mohl opřít, a o který jsem se také později doopravdy opřel, jsem měl příležitost na konci července roku 1992. Chystali jsme se vyplout na hladinu Lužnice, tentokrát však v poněkud odlišném složení, než tomu bylo v loňském roce na Berounce. Jak se to celé semlelo, si dnes už nedokážu vybavit, jen ten podivný pocit, co jsem před prvním vyplutím vnímal, nebyl klamný. Základ výpravy tvořili, jako obvykle, sourozenci Mezerovi. Oba dva jsou do jisté míry nezúčastněnými pozorovateli, co dávají druhým dostatek prostoru pro jejich vyjádření a sami si z toho berou svůj díl společné energie. Jako vždy zajistili nezištně pro většinu z nás potřebné vybavení včetně dopravy jejich vlastními vozidly. Pevný základ doplnili staří známí Tonda Nešpor s dcerou Pavlou a Ivan Zelenka. s Ivanem Zelenkou v tábořišti Harachovka - čtvrtek 30.7.1992 Ostatní už sebral čas a jako voda obrousil jim hrany, Wabi Daněk dobře ví, o čem je řeč, známé tváře čas kamsi odvál a vyrostly tu nové. Michal Zelenka, Marek Záruba, Pavel Müller, moje manželka Gábina, její kamarádka - spolužačka z kladenského gymnázia Olga Ducháčková, Hanka Štefanová z Hostouně Hanka Štefanová a Daniela Ralenovská v tábořišti Majdalena - neděle 26. 7. 1992 a úplně nová, neznámá tvář, Daniela Ralenovská. Vyplouvali jsme opět ze Suchdola nad Lužnicí a každičké známé zákoutí, tábořiště Majdalena - neděle 26.července 1992 každý jez, každé tábořiště jsem se snažil porovnávat s těmi historickými událostmi první vodácké výpravy, byť tomu zas tak dávno nebylo, pouhých šest let. Bylo by to bývalo snadné porovnávání, i tentokrát nám přálo velmi příjemné slunečné počasí, nesprchlo jediný den, přesto jsem to celé vnímal, jako by mě někdo držel pod krkem. Přece jen však měla plavba po hladině mekky vodáků svůj význam. Předposlední den plavby, v Plané nad Lužnicí, v tábořišti "Na kopečku" přišel rozhodující okamžik. Dali jsme si s Gábinou definitivně sbohem. Výprava nebyla žádnou relaxací, něčím, co by bylo nadčasové, nebylo fádní, a nebylo plné prázdných záběrů pádlem v nějaké tekutině. Složení výpravy bylo poměrně nesourodé, jakoby rozdělené do párů či skupin, netvořilo silné energetické pole vzájemné součinnosti celé skupiny jako jednoho celku.

Psal jsem sice z této výpravy kroniku, bylo to však, jak se říká, "o ničem", po několika letech kronika upadla v zapomnění a nakonec shořela v ohništi na zahradě. Jediné, co by snad stálo za zmínku, a co vodácké putování okořenilo alespoň špetkou trpkého humoru, byl útržek z kartonové krabice s tajuplným nápisem PRHA. Váže se k němu pochopitelně vtipná historka, jejíž řádky tentokrát směřují k osobě Pavla Müllera. Výpravu jsme zakončili v kempu Lužničanka nedaleko Dobronic u Bechyně a veškerá plavidla jsme i s jejich posádkami ještě tentýž den převáželi zde již tolikrát zmiňovaným populárním vozidlem IMV 1000 k objektu chaty rodiny Mezerových u rybníka Valcha u Cetoraze. Pavel s Věrou se druhý den ráno chystali k odjezdu domů a za tímto účelem směřovali k hlavní silnici, aby se pokusili o úspěšný autostop. Někteří stopaři mívají často nad hlavou vztyčenou tabulku s velkým nápisem, kam směřují, aby projíždějícím řidičům usnadnili rozhodování, toho jste si už určitě někdy všimli, a Pavel se hodlal mezi takové odvážlivce zařadit. Utržený list ze světle hnědé kartonové krabice, o rozměrech tabulky přibližně A4, začal pracně popisovat nápisem, kam by s Věrkou rádi autostopem doputovali. Výraz „pracně“ tu nezmiňuji náhodou, Pavel totiž nápis zdlouhavě a namáhavě vymalovával čínským perem, tedy žádným výrazným fixem nebo vodovými a temperovými barvami. Dokážete si jistě představit, jak po únavném dvacetiminutovém malování nápisu Pavel vítězoslavně zvedl cedulku nad hlavu, načež Věrka jen stručně dodala: „Ale Pájo, vždyť jsi napsal PRHA a ne PRAHA!“

Pavel s Věrkou nakonec šťastně doputovali do PRHY (Pavel pochopitelně nápis PRAHA maloval pracně znovu), a domnívám se, že později spolu uzavřeli sňatek a žili v Lidicích v domě č.p. 149. Zatímco si Gábina víc a víc rozuměla s Ivanem Zelenkou a my si dali po vodácké výpravě navždy sbohem, musel jsem zamířit do prostředí, kde jsem si potřeboval odpočinout a urovnat si myšlenky, pobíhající jak zmatení mravenci před mraveništěm po ničivém krupobití. Kam až dospěl ovládací program mysli, zatímco se intuice od půlky března 1987 krčila někde v koutku, jsem teď viděl v zrcadle, a to jsem se do něj ani raději vůbec nedíval. To prostředí, co mi ve všem pomáhalo, byla příroda. Byl to nejlepší balzám, jaký jsem mohl zvolit. Kam by vedla cesta s Evou Steinerovou, těžko říct, nevím, zda by na ni byla připravena, i když mě intuice znovu táhla do její blízkosti. Nemohu to adekvátně posoudit. Každopádně pouhá maličkost, která mě měla v domovní poštovní schránce koncem loňského roku potěšit, se mi do rukou vůbec nedostala. A pokud dostala, tak si na tu událost vůbec nevzpomínám, neboť jsem řešil docela jiné starosti - překonat svůj vlastní strach, Těžko říct, jak by se odvíjel náš další (můj a Evin) život, kdybych s touto pohlednicí v ruce vyšel s pravdou ven a svěřil se s jejím obsahem a svým niterným pocitem všem, co s tím měli co do činění. Bylo by možná všechno jinak, kdo ví. Možná by nebyla žádná Daniela, ani Jolana, ani Petra. Můj web by možná nebyl webem v podobě, v jaké je teď. Tahle pohlednice od srdce není jen pouhá maličkost, je to ten nejkrásnější dar od milované dívky, která už je sedmnáct let v jiném těle a na jiné planetě, pokud se nemýlím, kdesi v souhvězdí Býka. (Evě bylo shodou okolností právě 17 let, kdy jsme se poznali.) Pohlednici jsem teprve o čtvrt století později začal vnímat jako skutečné poselství z nitra. A shodou okolností to bylo opět na vánoce. vyjít s pravdou ven a objasnit mé ženě i mamce své skutečné vnitřní city, touhy a tužby. Film Vánoční pohlednice z roku 2006 mi darovala Eva k vánocům roku 2018. Dozvěděl jsem se o něm díky Květoslavovi Kubánkovi, příteli Barbary Klementové z Opavy. Je v něm mnoho společných znaků naší životní cesty a jeden z těch nejsilnějších byla právě vánoční pohlednice, která k sobě přitáhla dvě spřízněné duše a spojila je později v jeden celek tak, jak nás dva s Evou vánoční pohlednice začala spojovat na vánoce v roce 2015.
 
  Voják je mi povahově velmi, velmi blízký a Eva se mi snažila tímto filmem naznačit, že mi v něm nastavila mé vlastní zrcadlo, a že takto se de facto chovám ve všech těchto filmových scénách i já. Že raději ustoupím, než abych stál někomu v cestě, a že se nikdy nehrnu tam, kde o mou pozornost nestojí.
 
  Odmyslete si, prosí, na počátku filmu americkou vojenskou propagandu, Aghánistán a podobné vojensko mocenské projevy, s nimiž se vnitřně neztotožňuji, a zaměřte se pouze na to podstatné, jak o tom hovoří dívka na začátku filmu - na mezilidské vztahy.

Musel jsem se znovu rozhodovat a tentokrát jsem raději zvolil kožené sedlo, pedály šlapek uzavřené klipsnami, pořádně jsem nahustil galuskovou výplň a uháněl do lesů a do strání. A do trávy, kde sestra rosa večer brečí. To zpívá Žalman. Byl jsem s přírodou velký kamarád, dokázala mě pohladit sluncem vyhřátým babím létem. Ani jsem si neuvědomil, že slavím narozeniny. Znenadání se u nás zas objevil Jarda Mezera, ten věděl, kdy na náš domovní zvonek zazvonit, zatímco Martin Hanzlík byl tím zrádným raráškem, Jarda Mezera vždy přinášel radost a uvolnění. A tak se stalo, že jsem koncem září také zvonil na domovní zvonek, ale nebylo to u Mezerů, nýbrž v Lichocevsi, na konci ulice směrem do rozlehlých řepných lánů jen malý kousek za tuchoměřickou letištní přistávací drahou. Hledal jsem znovu nalezený příběh, jak se mi energetické pole snažilo sdělit, že se přece už dlouhá léta dobře známe. Viděli jsme se v současné podobě sice jen několik dní, ale ten dojem, že Danielu znám již odkudsi z minulosti, mě rozhodně nenechával na pochybách. Byl jsem znovu šťastný, stačilo jen být, nic jsem nepotřeboval, byl jsem prostě šťastný. Chtěl jsem se jen sdílet.

S Danielou jsme se scházeli téměř denně a energie mezi námi proudila, že by bylo zbytečné to nějak podrobněji popisovat. Byl to vztah spíš přátelský než milenecký, ona byla v partnerském vztahu s mým bývalým spolužákem z kladenské strojárny, naštěstí si mě ten kluk nedokázal vybavit, byl sice ze stejného ročníku, ne však z naší třídy. Jenže to mělo háček. Daniela s ním nezažila to, co bychom mohli definovat splynutím duší, ostatně, neměla by sebemenší důvod trávit zrovna se mnou překrásné chvíle v přírodě, v lese, na louce, ale i v rušných pražských ulicích. A to dokonce i v průběhu noční služby na Interně na Karlově náměstí, kde pracovala jako zdravotní sestra.

Jeden z mála nejsilnějších fluidálních zážitků mého současného života byl náš společný výlet do Českého Krumlova. Měl jsem pocit, že se snad nemůžeme rozpojit, a teď nemám na mysli fyzické spojení, cesta autobusem a vlakem byla jak ze snu a celý den jsem skoro nic nejedl. Nemusel jsem jíst, neměl jsem vůbec hlad, zásobovala mě vyvibrovaná vnitřní energie do vysokých kmitočtů. Celý víkend byl do zlatova vybarvený, to babí léto, co jsem se o něm již zmínil, bylo naprosto dokonalé! Hřejivé a takové, jak si představuji ideální podnebí - ani horko, ani chlad. Měli jsme s sebou jen jeden spacák. Žádný stan a pochopitelně žádný sjednaný nocleh v nějakém hotýlku či penzionu, chtěli jsme spát spolu pod širákem. Navečer se ale zatáhlo a krátká bouřková přeháňka nás zahnala nedaleko nádraží vlakové nádraží si uchovalo svou podobu z roku 1992 mnoho let do malého sídliště k vzrostlým tújím. Zatímco jsme se tam krčili už docela promoklí, všimla si nás paní v přízemí protějšího domu. Komu z vás se někdy přihodilo, že by dva cizí mladé lidi jedna opuštěná starší paní nechala ve svém dvoupokojovém bytě přespat? Nebyla tam volná postel, leželi jsme ve spacáku na koberci, ostatně, celou noc jsme stejně nespali ...

A ráno den jak malovaný. Po dešti ani stopy a Babí léto opět v plné záři lesku. Od vlakového nádraží je Krumlov jako na dlani a připadá mi, že je ze severní strany historické městské jádro s dominantou zámeckého areálu mnohem působivější. Fantastický pohled! Fantastický pohled, co? Foto: Michael Gmek, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 Propadáte se tudy prudkým svahem, táhlé kamenné schody lemované stromořadím vás bezpečně dovedou až k cíli a mezitím, co klopýtáte po žulové dlažbě, se můžete bezpečně rozmyslet, zda odbočit k renesančnímu nádvoří, nebo pokračovat Latránem až k řece. Nebo na náměstí. Anebo k dalšímu mostu přes Vltavu, odkud konečně pochopíte, že se nejkrásnější česká řeka kolem centra obtáčí, jak zakroucená žížala.

Večerní kouzlo a přitažlivý půvab krumlovského pozdního léta jsme završili dvěma folkovými koncerty v zámecké zahradě - před budovou panské jízdárny a v parku klášter Zlatá Koruna kláštera Zlatá Koruna. Živá vystoupení Honzy Nedvěda a Žalmana v nadšeném a roztouženém publiku, pod širým nebem, tohle tu už nikdo z nás nebude mít možnost znovu prožít. Doba je jiná, prostředí je jiné. Řekl bych, odlidštěné. Rok 1992 byl folkový se vším všudy. Dýchalo to na mně ze všech směrů, ať jsem se vydal kamkoliv. Vždycky jsem skončil někde v lese, pod sosnou, na osadě, u ohniště, mezi trampy, mezi lidmi, co si přírodu zvolili za svůj domov. Zapadl jsem mezi ně. Zapadl jsem tam, jako dílek Puzzle, co tam chyběl. Na konci září, při příležitosti narozenin Honzy Nedvěda, vychází v roce 1992 třetí album Brontosaurů, s názvem Sedmikráska. Možná, že jsme se s Danielou energeticky, myšlenkově či telepaticky - chcete-li, podíleli částečně na jeho repertoáru. Třetí písnička, s názvem Večerka, je tak trochu i o nás, o našem vztahu. Díky za hezké chvíle, Danielo, díky, Honzo, za písničky, které nám měly co říct!

Na rok 1992 se váže ještě jedna zajímavá vzpomínka - a sice - podnikli jsme spolu s kolegy z ČSA Bystrá lávka pod Furkotským štítem 2300 m n.m., jeden z těch nebeských vrcholů Vysokých Tater s poměrně obtížným výstupem od Capieho plesa - září 1992 (v nížinách slunečno a teplo, pod Bystrým sedlem zbytky sněhu) pětidenní výlet do Vysokých Tater. hotel Patria - hotelpatria.sk/okolie/strbske-pleso/ (přímý link) Letadlo mělo mezipřistání Furkotská dolina v Bratislavě, tam jsme poobědvali v restauraci Bratislavský hrad přímo na hradě a zbývalo několik hodin času na procházku městem, foto - http://www.fotkymotl.net/
galerie_image_show.php?path=.%2Ffotky%2F1987%2F12411R.jpg&nazev_obr=12411R.jpg (přímý link) prohlédnout si část městského centra a zavítat do, již tolik známé a proslulé, kavárny Bratislava na mostě SNP. Bratislava

Mezipřistání v Bratislavě nebylo tak nudné, že by nebylo o čem psát. Procházka městem mezi památkovými skvosty byla poutavá, to jistě, zajímavější je však nevídaná epizoda s bakalářským nádechem, která jistě vaši bránici dokonale rozhýbe:

V roce 1986 se můžete dočíst o tom, jaký povedený kousek se vydařil Zikmundovi na vodácké výpravě Lužnice 86, když v tábořišti Harachovka hodlal použít místní WC. Já se té nevšední příhodě s vyškrabanou sukýnkou na symbolické dívčí postavičce ve dveřích dámských toalet řehtal snad nejvíc ze všech. To jsem však ještě netušil, že se sám stanu o šest let později aktérem příhody s podobným námětem, a že moje tvrzení o Zikmundově "zvláštní krevní skupině C, potažmo WC," bude možné rozšířit i na mojí osobu.

Ta příhoda se seběhla v uzavřeném proskleném prostoru tranzitní haly bratislavského letiště, kde po pasovém odbavení cestující vyčkávají na odlet svého letadla do cílové destinace. V ten den, koncem září, byla tranzitní hala příjemně osvětlená odpoledním Sluncem, někteří popíjeli kávu, posazeni na barových stoličkách, ostatní se většinou rozvalovali na pohodlných polstrovaných křeslech, povídali si, nebo si četli pasáže z denního tisku. Využil jsem této příjemné relaxační atmosféry a zapůjčil si od Petra Čermáka bateriový holicí strojek, abych se zbavil čerstvého strniště. Ráno jsem ve spěchu před odletem z ruzyňského letiště holicí proceduru jaksi nestihl a škrábací strniště na tvářích a pod bradou já děsně nerad.

Bateriový strojek světoznámé značky Braun byl velmi kvalitní, údajně holil velice spolehlivě, těšil jsem se tedy, až jej na vlastní kůži vyzkouším. Za tímto účelem jsem se odebral k pánským toaletám. Nezamířil jsem však k nejbližšímu zrcadlu, nýbrž přímo k jedné z buněk s keramickou WC mísou, abych zde zároveň vykonal velkou potřebu. V sedě jsem pak mohl v poklidu krouživými pohyby po tváři nechat pracovat úchvatný výrobek, co na něj běžela v televizi masivní reklamní kampaň.

Zatímco strojek bzučel v jedné uzavřené kabince, z prostoru od umyvadel s velkými zrcadly se občas ozval ženský hlas, doprovázený dětským křikem. Zdálo se mi podivné, proč na pánských toaletách slyším dětské a ženské hlasy, ale nevěnoval jsem tomu tolik pozornosti, zřejmě jsou hlasy slyšet zvenčí pootevřenými dveřmi. A tak jsem si nerušeně užíval dokonalého německého stroje. Byl jsem naprosto spokojený. Na závěr jsem použil moderní splachovací zařízení komfortně vybaveného WC, otevřel dveře záchodové kóje a pak jsem zkoprněl. Přímo proti mně postávaly dvě mladé maminky, přibližně v mém věku, kolem pobíhaly tři malé holčičky a z pohledu těch mladých žen bylo naprosto zřetelně cítit, že se právě z kóje vysoukal nějaký úchyl, co si uvnitř ještě dělal dobře bzučícím análním robertkem.

To byl pohled! O to horší, že tranzitní hala byla uzavřená a ty mladé maminky neobvyklé setkání s podivným úchylákem možná nezapomněly za pár minut vyprávět svým partnerům. Nejraději bych na tom WC zůstal alespoň do druhého dne a vyčkal tam, až se odletová hala zcela vylidní. Nebylo kam se schovat, leda tak zalézt za barový pult pod sukni k obsluhující servírce, a to bych úchylácké vystoupení korunoval!

Jak snadné bylo stát se naprosto neúmyslně bratislavským letištním úchylem, bylo až s podivem, nyní je čas, abych objasnil, proč jsem se to octl na dámském záchodku: Okraj tranzitní haly s odděleným prostorem pro toalety a místnost úklidového personálu skýtal celkem pohled na čtvery bílé dveře vedle sebe. První z nich byly označeny stojící panenkou - naprosto jasné a zřetelné, že se jedná o dámské toalety. Druhé dveře byly otevřené dokořán a dalo se předpokládat, že se jedná o pánské toalety. Třetí dveře byly rovněž otevřené dokořán, ale přímo před nimi stála rozkročená uklízečka s mopem a kyblíkem a povídala si se svou kolegyní, která clonila pro změnu prostor před čtvrtými dveřmi. Obě dvě se velice hlasitě vybavovaly a svou robustní obtloustlou postavou naprosto vykrývaly prostor před třetími a čtvrtými dveřmi. Čtvrté dveře byly uzavřeny a na nich se skrze občasné pohyby kypré uklízečky dal zahlédnout nápis "Sklad upratovacích prostriedkov".

O čem přemýšlet, je to jasné, ne? První dveře dámské WC, druhé dveře pánské WC, třetí dveře uklízečky, čtvrté dveře sklad úklidových prostředků. Zamířil jsem do DRUHÝCH dveří a nenapadlo mě, že by to mohlo být jinak. Pánské toalety byly ale ty TŘETÍ dveře, zatímco druhé dveře jsou ....... !!! ŽENY S DĚTMI
(přímý link - storage.merida.cz)

Začátek října se vybarvil poněkud mlhavě. Tentokrát nemám na mysli obrazný termín, nýbrž ten skutečný, meteorologický. Mlhavá rána, nízká inverzní oblačnost, na horách sluníčko, u nás škaredě. Takové počasí člověka přibrzdí v externích vjemech a přidrží jej naopak ve svém nitru. Je čas na rozjímání, přemýšlení, meditaci. Vnitřní harmonii a klid. V nemocnici na Karlově náměstí, kde Daniela pracovala, jsem se seznámil s citlivým, až přecitlivělým mužem středního věku. Připravoval pacientům v malé kuchyňce pokrmy, v podstatě prováděl něco podobného, co my dva s Liborem ve vojenské nemocnici. V jedné z našich vzájemných konverzací přišla řeč i na malování pokojů a nakonec jsem měl možnost zavítat na venkovskou chalupu, kterou jeho rodiče kdysi zakoupili v Zákolanech. Nebyla to přímo typická lesní chata dřevěné konstrukce, byl to malý zděný přízemní domek, o velikosti 3+1, podobný tomu, v jakém bydleli moje babička a táta v Buštěhradě. Ke konci října jsme s Danielou jednu z těch navlhlých a polozatuchlých místností začali škrábat. Strhávat starou malbu. Široká špachtle zajížděla do několika vrstev malby dost hluboko a odkrývala postupně její různobarevné odstíny, střídala se tu modrá se zelenou a okrová, dokonce byl patrný i vzorek válečku. Odkrývali jsme další a další metry na příčce mezi kuchyní a obývacím pokojem a v průběhu práce jsme se dozvěděli, že v tomto domě se narodil bývalý prezident Československé socialistické republiky, Antonín Zápotocký. Rodina Zápotockých tu bydlela za první republiky a teprve později si zakoupili v Zákolanech větší dům, na jehož průčelí byla v 70. letech umístěna Zápotockého pamětní deska. Odkrýval jsem tedy s vrstvami malby i kus historie a mohl jsem si tak připomenout dětství a mládí prezidenta republiky, co mezi těmito zdmi prožíval dny šťastné, i ty méně radostné.

Jaké dny byly pro Antonína Zápotockého radostné, nevím, zato si dokážu vybavit naprosto zřetelně jeden z nejradostnějších dnů v mém životě. Byl to ten nejkrásnější dárek k mým 24. narozeninám, jaký jsem si mohl přát. sbohem, armádo ☻

Daniela měla poslání zdravotní sestry v krvi. Bylo jejím životním krédem a naplňovala jí touha pomáhat svým bližním v nouzi. Jistě vás tedy neudiví, že se narodila ve znamení Ryb. V souvislosti s pobytem v nemocničním prostředí si vzpomínám na jeden docela unikátní počin: Ve svých osmi letech jsem si prožil ne zrovna příjemnou operaci krčních mandlí v lokální anestezii, navíc pobyt v nemocnici nepatřil k těm, co bych si je rád vybavoval den co den. Mé chmury při pobytu na lůžku se však pokusila zaplašit třídní učitelka, jmenovala se Pařízková. A povedlo se jí to naprosto dokonale. Dodnes jsem jí vděčný a kdybych jí to mohl nějak oplatit, udělal bych to. Vlastně jsem to udělal. Měl jsem ve druhé třídě na vysvědčení samé jedničky a myslím, že jí to potěšilo víc, než kdybych donesl dárkový koš a kytici karafiátů. Soudružka učitelka Pařízková byla již v důchodovém věku a zorganizovala docela unikátní akci. Rozdala spolužákům čisté, nepopsané papíry formátu A5 a na vytržený list z linkovaného sešitu měl každý z nich popsat formou krátkého slohového cvičení, co je ve škole, v Buštěhradě a v Lidicích nového, zajímavého k vidění, jak se na můj návrat z nemocnice těší, takže výsledkem bylo excelentní dílo dvaatřiceti popsaných listů, každý v originálním pojetí a vystižený jedinečným způsobem a písmem. Bylo to rozhodně milé a nečekané překvapení, něco jako dubnový Štědrý den. Děkuju Vám, paní učitelko, ať jste tam na nebesích šťastná, s láskou na vás vzpomínám.

Co vysíláš, to se ti znásobeno vrací, to dobré, i to špatné

zní základní duchovní pravidlo. Náš společný přítel, jemuž jsme se s Danielou chystali vymalovat domek v Zákolanech, bydlel v Lazarské ulici, v jednom z činžovních domů. Praha 2, Lazarská ulice Jeho rodinu jsem v roce 1992 navštěvoval, pomáhal jsem těm starým lidem alespoň svou přítomností, vlídným slovem, pozorností, byť by se mohlo zdát, že se jedná o pouhé maličkosti. Člověka zkrátka dokáže potěšit i pouhá maličkost, viď, Evo! Odplata za tu "maličkost" pohlednice od Vládi, kamaráda z nemocnice na Karlově náměstí se mi vrátila po 13 letech, kdy jsem jí nejvíc potřeboval. Pomohl mi v nesnázích člověk z druhého konce republiky, který měl "shodou okolností" právě v Lazarské ulici pronajatou kancelář. Ve stejné ulici, a dokonce ve stejném domě. Jen o dvě patra níž.

Jmenoval se Igor Tomášek, ten byt se nachází v centru Opavy, mimochodem jen pár desítek metrů vzdálený od kina Mír a bydliště paní Evy Steinerové, která si objednala v naší firmě sestavit stolní počítač.

Vánoce. Jedny z nejkrásnějších, Vánoce 1992. Zasěžené. Mrazivé. Kouzelné. Daniela mě provázela starou Prahou, Karlův most byl pod příkrovem sněhu. Vánoce jako z bájného příběhu. Díky, Danielo. Byla to krása! foto: Estec co ltd Prague hotel operator, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 když si odmyslíte to období rozzářených očí dětských. Jako pohlazení na duši byl pro mě v roce 1992 televizní pořad s názvem "Šťastné a veselé". Sledoval jsem jej v Lidicích ve svém pokoji na černobílé přenosné televizi. Zajímavá folková "náhoda". Že bychom i my dva s Danielou dokázali přispět k jeho vzniku? Možná dobře víte, že náhody neexistují, že vše má svůj dokonalý řád, že vše má svou příčinu i následky, a že pokud něčemu zrovna v tu chvíli nerozumíme, neznamená to, že to neexistuje. Byl to jediný pořad svého druhu (a zůstal jediným i po dlouhých dvaadvaceti letech a zřejmě jediným zůstane i nadále), s nímž se podařilo nashromáždit nejznámější folkové protagonisty pod jednu střechu. Je to hudební skvost a pro mě naprosto výjimečný ještě ze dvou "náhodných" důvodů:

1. jeho natáčení se uskutečnilo nedaleko od obce Albeř, kde ke konci září pobývala Daniela na soustředění v rámci vysokoškolské výuky.

2. Natáčení probíhalo v obci Klášter a v Novém Městě pod Landštejnem přesně v den 50. narozenin mého táty, tedy 6. listopadu 1992.

Zajímavé bylo i seskupení samotných protagonistů, které mi dokázalo předložit můj vlastní pohled na události minulosti, přítomnosti a budoucnosti, v nichž jsem se přímo účastnil buď jako aktivní tvůrce, nebo jako pasivní pozorovatel: Wabi Daněk mě přenesl do roku 1985 k mým nesmělým posezením s kytarou a zpěvníkem, Jaroslav Samson Lenk mi znovu otevřel dveře do roku 1984, jehož nesmrtelná "Amazonka" mě tehdy provázela na audiokazetě s názvem Cesty 84. Samson byl oblíbeným folkovým zpěvákem Hanky Štefanové a mohl jsem tedy opět znovu zavzpomínat na "Páteční příběh 12.12.1986, na černou jízdu škodovkou mého strýce do Hostouně. Zároveň mě Samson posunul do budoucnosti k pobytu v Rokytnici nad Jizerou a na vodáckou výpravu Vltava 93, kdy jsem si Hanku se Samsonem přímo spojoval, a v duchu si prozpěvoval písničky Laciný víno, Katce, Vandrovní, Zůstaň a Pohoda.

Do přítomnosti mě posadili Pavel Lohonka Žalman, Lenka Slabá a Honza Nedvěd, jejichž koncerty a skladby nás dva s Danielou provázely ve Zlaté Koruně a v Českém Krumlově a pak i po zbytek léta a podzimu, což vyvrcholilo třetím albem skupiny Brontosauři s názvem Sedmikráska. Vhled do budoucnosti jsem mohl opět zaznamenat u skupiny Klíč, do jejichž koncertu v kladenském divadle jsme se s obdivem zaposlouchali s Jolanou, právě v období pozitivního vrcholu našeho vztahu, v roce 1997. A konečně, vzdálenější budoucnost jsem v tomto zrcadle duše spatřil v podobě Jarka Nohavici a Roberta Křesťana. Jarek Nohavica mi zobrazil vhled do slezské metropole, kam jsem se stěhoval o třináct let později. Hlas Roberta Křesťana jsem tu každoročně slýchával na opavském Dolním náměstí pod širým nebem v průběhu vánočních koncertů, často provázených pravými sněhovými vločkami a ne těmi, co na jeho černé havraní vlasy padaly v průběhu natáčení pořadu ze zařízení pro výrobu technického sněhu...

Nechme nyní zaznít tóny přátelství, lásky, míru, porozumění a tolerance (tentokrát již na BAREVNÉM displeji) a vykročme s těmito vlastnostmi vstříc roku 1993.

(Fotografie plamenů na pozadí: Ryan Mahle, Wikimedia Commons, lic. CC BY-SA 3.0)