Rok zájmových aktivit zahájíme na lyžích.

Ale nejprve nám k tomu pokyne ☭ Generální tajemník ÚV KSČ a prezident Československé socialistické republiky Gustáv Husák.

Lyžování jsem se věnoval už odmala a moc mě to bavilo. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Nemyslím ten pocit zábavy, spíš tu schopnost úzká zahnutá prkénka zabořit i do hlubšího sněhu, i do obtížnějšího terénu neupravených svahů. Pochopitelně jsem nebyl žádný Stenmark, abych byl v takové kondici a byl schopen projet olympijskou tratí, šlo o ten rytmus, těžiště, souhru a ladnost pohybu. S lyžováním to bylo podobné, jako s vodáctvím. Posadil jsem se do kánoe a věděl jsem si rady. Nikdo mi nemusel nic říkat. Uměl jsem číst vodu před sebou, i její úskalí a zrádnosti. Věděl jsem, co si mohu dovolit, a jak. Znal jsem svoje možnosti a řeka mi naslouchala. Ta zmrzlá voda pode mnou na sjezdovce rovněž.

Jak tomu bylo s lyžováním, vodáctvím, s cyklistikou a stolním tenisem, kde jsem si mohl být alespoň v rekreačním měřítku jistý v kramflecích, nebylo tomu ve sportech, na jejichž půdu bych neměl ani raději vůbec vstupovat. Zatímco můj bývalý spolupracovník Petr Čermák nebyl schopen ukormidlovat loď ani po půl hodině tréninku, já zas nedokázal kloudně kopnout do fotbalového míče. Katastrofa. Volejbal, basketbal a vůbec všechny ty bally s velkým kulatým náčiním, tam jsem mohl konkurovat Charlie Chaplinovi. Možná bych si jako komik vydělal i nějakou tu korunu. Podobná groteska by diváky zdvihala ze sedadel na gymnastickém náčiní a s atletikou to taky nebyla žádná sláva, tam jsem takový komik sice nebyl, ale rozhodně mi nepřipadala ani za mák zábavná.

A pak konečně nadešel třetí březnový týden roku 1985. Zařadil se mezi nejšťastnější dny mého dětství. Proč? Samozřejmě, že nešlo o žádné soustředění juniorského fotbalového týmu, ani o výlet do Brna, kde probíhala republiková mistrovství ve sportovní a moderní gymnastice a kde má, globálně vzato, gymnastika snad nejlepší úroveň v celé republice. O brněnské gymnastice by se mohly psát legendy. Pro jihomoravskou metropoli je to sport přímo klíčový, a to možná lidé z druhého konce republiky ani netuší. Měl jsem to štěstí a zavítal jsem, již poněkolikáté, na brněnský Invex. Ti Brňáci však přišli s nápadem, jak přetechnizovaný výstavní stánek zajímavě oživit. Mezi publikem to mělo obrovský úspěch a mě se o tom oživení ještě dobrý měsíc zdály živé sny. Jako bych tam byl pořád. O co šlo? V pavilonu K byl uprostřed výstavní haly vymezen čtverec o rozměrech 10 x 10 metrů s vypolstrovanou plochou a po ní se prohánělo několik moderních gymnastek s obručí a s míčem. Gymnastky byly půvabné jako ty nejkrásnější princezny z filmových pohádek. No, co. Takové gymnastky si můžete přece prohlédnout na každých závodech, zakoupíte si vstupenku, posadí Vás někam do pohodlného sedadla a je to. Jenže tady byly ty živé, pravé a nefalšované krásky, rozkošné, až oči přecházely, přímo přede mnou. Předváděly excelentní cviky nejen tři, čtyři metry od okraje plochy, častokrát se přiblížily i na půlmetrovou vzdálenost od mých očí. Měl jsem pocit, že mi nohy vrostly do země a nemohu se hnout z místa. Kolik času jsem jim dokázal věnovat, si přesně nepamatuju, bylo to snad celou věčnost. Ivan Mládek není žádný hlupák, že jsou v Brně nejkrásnější holky na světě, už dávno prozradil: "Kam se hrabou děvčata z Prahy, Plzně, Ústí, kdo má trochu filipa, do Brna se pustí. Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď, hm, jsou hezké,...hmm, a tak dále...

Nechme brněnské krasavice alespoň chvíli odpočinout od jejich náročného pohybového rozsahu, né, nebojte, na tu vypolstrovanou plochu nevlezu, abych předváděl, co mě pan profesor Jungmann v tělocviku naučil, tentokrát vyplníme prostor sice řidším, ale zřetelně čistším horským vzduchem. Bude to opět v Krušných horách. Tentokrát to nebude v osadě Kovářská, nýbrž o deset kilometrů dál, západním směrem, na okraji nejvýše položeného českého městečka působivého jména: Boží Dar.

Bude to prázdninový týden s kluzkými prkénky a třeba se mi podaří sbalit nějakou fantastickou gymnastku, co se z Brna zatoulala na západ Čech, aby tu přičichla i k jiné zábavě. Z brněnské sportovní kryté a vytápěné haly vzhůru na čerstvý mrazivý vzduch!

Brněnský hantec tu nezazněl, takže žádné romantické procházky nebo ohebné kreace na pokoji s nohama nataženýma do provazu, s nohama za hlavou, s přemety, stojkou, mostem, kotoulem, s obručí, s kužely, se stuhou a s míčem. Museli jsme si vystačit sami. Boží Dar tentokrát patřil Lidičákům a v nejvýše položeném městečku v Čechách se začalo mluvit kladenským dialektem. Dokázali jsme opět zaplnit k prasknutí celý autobus a že jsme se vyloupli zrovna v tom osmdesátém pátém na Božím Daru, byl snad od Boha podnět. Celý týden bezstarostného užívání si na lyžích, po večerech hraní společenských her a blbnutí na hotelu (jehož název Praha přetrval dodnes). Hotel Praha Boží Dar - www.hotelpraha.cz (přímý link) Jarní sluneční paprsky neustále den co den ozařovaly plochu sjezdovky, k dolní stanici vleku to bylo od hotelu pouhých 50 metrů, a ačkoliv nemám, a ani jsem nikdy neměl, z tohoto týdenního pobytu žádné fotky, zůstala mi v mysli dlouhá šňůra na sebe navazujících krásných vzpomínek. Jednou z nich je tehdejší hudební novinka od skupiny Queen, tu jsem často slýchával ve walkmanu Milana Rosenkrance, jehož bílý lesklý skelet s tmavě modrým kouřovým plexisklem a oranžovými molitanovými ušníky mi stále připomínal vzácné chvíle walkman Milana Rosenkrance mi připomínal vzácné chvíle loňských jarních prázdnin loňských jarních prázdnin. Novinka od skupiny Queen, s názvem Radio Ga Ga, několikrát zazněla i z rádia ve vestibulu hotelu a někdo z hotelového personálu pouštěl na recepci a v jídelně do vestavěných reproduktorů magnetofonové nahrávky, z nichž většinu jsem si zapamatoval dodnes.

V polovině týdne bývá na hromadných týdenních lyžařských akcích odpočinkový den. Program středečního dne byl tedy volnější, děti byly sice pod dohledem starších dospělých vedoucí, ale po zkušenosti z loňské výpravy do Horní Světlé, která nás všechny dokázala stmelit do jednoho celku, aniž by někdo prováděl nějaké idiotské vylomeniny, nebylo nutné program odpočinkového dne výrazně korigovat. Středeční lyžování každý přizpůsobil svým schopnostem, přitom nešlo odolat Slunci, jehož záření nabíralo na síle a barvilo obličej, dekolt, a někomu ruce, když nebyl problém odložit svetr a lyžovat jen v nátělníku. Já raději ve středu sportovní aktivity omezil, byl jsem mírně nachlazený a odpoledne jsem si četl ve svém pokoji nějakou knihu.

Stačil však pouhý pohled z okna na Sluncem prozářenou sjezdovku, na sluneční paprsky, prosvítající do pokoje skrze štěrbinu mezi záclonou a závěsem, a opět jsem držel za ruku svého půvabného tmavovlasého anděla, tentokrát už bez alkoholu a jeho tragických důsledků. Zavřel jsem oči, nechal se zahřívat nesmělým Sluncem a znovu jsem ucítil to jemné pohlazení po tváři dívčí andělskou dlaní. Vtom někdo tiše zaklepal na dveře. Do pokoje vešla Broňa Kváčová. Byla sama, všichni ostatní lyžovali na svahu a v hotelu se rozhostilo naprosté ticho. Do chodeb prosvítalo Slunce skrze zábradlí centrálního schodiště, po napnutých běhounech nikdo nešlapal, jen ta zvláštní hotelová vůně nestačila vyvanout. V hotelovém pokoji 319 se ocitly samotné dvě misky Vah, obě misky se po chvíli k sobě přiblížily a začaly se vzájemně objímat.

Jak to tak na této bláznivé planetě ale bývá, jestliže si dva lidé rozumí, vezmou se za ruce, nebo se začnou objímat, často se najde nějaký mamlas, co zesílení láskyplné energie nemůže vystát. Zasáhne jako krotitel dravé zvěře a dotyčný pár hned bez okolků obviní z nějakého sexu. S Broňou jsme se jen objímali, bylo nám to příjemné, nedošlo na žádné líbání a pochopitelně ani k nějakým sexuálním praktikám. Ani nás to nenapadlo. Ale vysvětlujte to potrefené huse, školní inspektorce Anně Černé.

Naštěstí se celý "incident" nerozmazával, nebylo nutné se jím dále zabývat, "paní inspektorka" na celou záležitost brzy zapomněla a naše vzájemné sympatie nám s Broňou už nikdo vzít nedokázal. Sice jsme se už spolu nikdy takto neobjali, ale po mnoha, mnoha letech, kdy jsem ji přestal vídat, na mě kdosi v ruzyňské letištní odbavovací hale plné pasažérů s kufry a batohy z dálky volal. Bylo to tak hlasité a nápadné, až se někteří lidé ohlíželi. Byl to projev spontánní a hřejivý, ukrýval však v sobě něco víc. Jako tehdy, před dvaceti lety, v průběhu předjarního týdne, v odlesku slunečných dnů a v závoji tajuplných večerů, na konci března osmdesátého pátého roku dvacátého století.

Každý večer tajuplný byl, kdo o tom pochybuje, tak klidně může. Tajuplný? Že bychom byli nuceni v rámci ideologického nácviku, přípravy na budoucí povolání, jak by si to možná nějaký agilní soudruh představoval, večer co večer skládat svazácký slib a učit se vázat dětem pionýrský šátek a sobě svazáckou kravatu? Ale kdeže, v polovině osmdesátých let už bylo víceméně o osudu republiky rozhodnuto, lidé se stále víc a víc přikláněli k honbě za majetkem. Především v dospělých lidech převládala touha ovládat druhého, být lepší, MÍT VÍC než ostatní, vynikat nad nimi, být úspěšní v podnikání a v materiálním zisku. Bylo to kolem nás cítit, naštěstí někteří z nás vnímali svým srdcem, že tohle není ta správná cesta. Přispívaly k tomu i ony tajuplné večery v hotelovém apartmá, které jsme vyplňovali poutavou společenskou hrou. Zamilovali jsme si tuhle zábavu natolik, že se proměnila doslova v symbol týdenního prázdninového pobytu. Stačí před někým z pamětníků oné vzrušující a vtipné zábavy vyslovit klíčové slovo "ČOCHNAČINKY" a jistě se rozpovídá, jak báječně jsme se tehdy večer co večer v hotelovém apartmá dokázali bavit.

Princip hry spočívá v psaní krátkých textů na papír, který se pak jednoduše přeloží a pošle sousednímu spoluhráči. Drobné papírky se skládají postupně jako harmonika, neustále kolují mezi všemi a na jednotlivých přeložených řádcích přibývají slova: podstatné jméno (obvykle osoba nebo zvíře), následuje sloveso, které by mělo vystihnout, co ta jistá osoba či zvíře provádělo, pak přichází na řadu příslovečné určení místa, tedy kde se to provádělo, poté s kým nebo s čím, a nakonec zdůvodnění oné činnosti - PROČ VŮBEC. Můžete si být jistí, že budete tak napjati očekáváním, vzrušením a touhou, co nevidět se dozvědět obsah paskvilu, jakmile poslední výraz dopíšete a pošlete sousedovi po vaší pravici. Ten los paskvilos nejen že dává smysl, čochnačinky 1985 ale ze slov, co rozhodně nemusí být hanlivá, sprostá nebo urážející, vzniká čtivo, co by nesepsal ani William Shakespeare. A to si Vaše bránice ani na chvilku neodpočine, neboť je tu Tonda Nešpor. Že se chopí patřičného komentáře a rozbor paskvilu pokaždé detailně rozpitvá do nejjemnějších fragmentů, o tom nepochybujte! A co ten název? Čochnačinky! Kde se vzal takový přiblblý titul? Odkud asi? Samozřejmě, že od nejčastěji se vyskytující osoby, na kterou bylo mnoho textů namířeno. Všude samá Kachna, samý Kachňák, samá Čochna, a to jsem rozhodně nehodlal být středem pozornosti! Té jsem se totiž těšil zejména od devítileté Pavly Nešporové a sester Krupičkových. Jak se na mě ty bezelstné uličnice trochu déle zadívaly, už jsem věděl, kolik uhodilo.

Večery byly fantastické. Čochnačinky, karetní a společenské hry, hudbu z kazeťáku s intimní hotelovou diskotékou střídaly po rozbřesku slunečné dny na sjezdovce, aby s těmi večery alespoň udržely krok. Zdály se být až téměř jarní. Jarda Smutný mi půjčil své dvoumetrové "Elanky" a těšil jsem se na příští sezonu, až budu mít vlastní lyže značky Elan, a zbavím se starých lyží se šroubovanými hranami. Pod sjezdovkou vždy navečer Slunce rozehřálo sníh u silnice a tající břečka odkrývala kamínky na cestě do hotelu. Cestou na svah jsme míjeli na zeleno natřené obložení fasády protějšího hotelu s příznačným názvem Zelený Dům. Hotel Zelený Dům Boží Dar - www.hotel-zelenydum.cz/foto.aspx?strFoto=1 (přímý link)

A Kanadská noc? No nechyběla, pochopitelně. Legrácky typu namazané zubní pasty na klice u dveří, důkladně zajištěných dveří proti otevření šňůrou na prádlo, a na závěr doslova pikantní epizoda s kyblíkem plným studené vody nad dveřní zárubní. Pro Kanadu neměla pochopení hotelová uklízečka, tomu se ale nedivte, rozdováděná děcka neznala hranic a jistota, že ten brajgl po sobě uklidíme, se začala rozplývat do mlhavého obláčku. Chudinka. Se svérázným vyjadřovacím slovníkem zmateně pobíhala poslední noc po chodbách, za což sklidila od Jardy Mezery nesmazatelnou přezdívku: PERSONÁL.

S příchodem letních prázdnin pochvala od třídního učitele prof. jaroslava Evana se blížil třítýdenní zážitkový maratón u babičky v Buštěhradě... Buštěhrad, Sladkovského 219 - červenec 1985

Jedním z prvků nezapomenutelného období mládí, kdy nám, jak se říká, patřil svět, byla i střelba ze vzduchovky. střelba ze vzduchovky - Buštěhrad - červenec 1985 Celé to začalo střílením střílení na Molnije - Buštěhrad - červenec 1985 na Molnije. Na Molnije? Abych to vysvětlil: Desítky vyřazených žárovek a výbojek z kladenské poldovky končily u nás na zahradě jako trofeje pro střelbu. Táta byl poldovácký elektromontér, specialista na VVN (velmi vysoké napětí), a každou vadnou žárovkou nebo výbojkou, co na pracovišti vyměnil za funkční kus, postupně plnil doma velký papírový kufr. Byli jsme tak s Lubošem zásobeni různými modely osvětlovací techniky a jejich torza se po zásahu diabolkem na střelnici nápadně podobala sovětské telekomunikační telekomunikační družice Molnija 1 družici Molnija 1.

První vzduchovkou, se kterou jsme se s Lubošem učili střílet, byl model se slabším pístem, což se pochopitelně promítlo i na výsledném dostřelu. Střelba byla poměrně nepřesná a připomínala tak mnohé marné pokusy zasáhnout špejli v maringotkové střelnici na vesnických poutích. Když už jsem tu téma poutí poodhalil, chvíli se u něho zastavme.

Nikdy jsem nepatřil k těm, co pouťové zábavy vyhledávají, a kteří se jimi baví. A to ani v raném dětském věku ne. Nevyhovovala mi ta davová psychóza a mnohé levné cetky, kvůli kterým leckdo obětuje nějakou tu korunu. Netoužil jsem ani po tureckém medu, ani po cukrové vatě, ale přece jen jsem z jednoho důvodu příjezd komediantů ve dnech buštěhradské pouti a posvícení vítal. Tím lákadlem byly tzv. angličáky zn. Matchbox. Zaměřil jsem se především na stavební techniku, nákladní vozy, či přepravní dodávky.

Jednoho pěkného slunečného dne, v polovině září roku 1981, mi to nedalo, a cestou ze školy jsem si to vykračoval k buštěhradskému pivovaru, za jehož zdmi parkovaly čtyři maringotky, houpačky a řetízkový kolotoč. Houpačkám a kolotoči jsem se vyhnul velkým obloukem a zamířil jsem přímo k první maringotce. Ta byla doslova nabita k prasknutí různými angličáky. Na první pohled mě upoutala zářivě modrá dodávka zn. Mercedes, upravená jako pojízdná prodejna potravin. Měl jsem však u sebe pouhých deset korun, a to na pořízení takového nádherného modelu autíčka nestačilo. Ten úžasný modrý vůz byl k mání za rovných dvacet korun. S výrazem zklamání, ale zároveň s určitou nadějí, jsem zamířil k babičce, která by mojí prosbu mohla vyslyšet, a darovat mi potřebných deset korun.

Cesta od pivovaru k babiččinu domu Na skalech vede neustále do kopce, ve strmém svahu pod Sladkovského ulicí jsem trochu zvolnil, a abych se vydýchal, položil jsem aktovku na zem a rozhlédl se kolem sebe do krajiny. Ta byla odtud doslova jako na dlani. Sladkovského ulice je v Buštěhradě v tomto směru výjimečná, panorama obilného pole s vlčími máky a stromy podél vzdálené silnice odjinud tak nádherně nespatříte. Svah je pokryt bezinkovými keři, které tu vytváří dojem celistvé zalesněné plochy, výhled jen trochu kazí tovární poldovácká hala, ale skutečně jen částečně, neboť je víceméně v zákrytu korun statných akátů. Sehnul jsem se pro aktovku, popadl ji za popruh a pak jsem si vedle ní všiml bleděmodré papírové roličky, svinuté velice precizně do podoby tenoučkého klacíku. Začal jsem ze zvědavosti roličku rozbalovat a přede mnou se postupně zjevovala rytina busty Jana Žižky z Trocnova. dvacetikorunová bankovka - media2.allnumis.com/1807/20-korun-1970-1971_1807_67944d3bd50ab8e34L.jpg (přímý link) Jakou mi tento "náhodný" objev způsobil radost, lze těžko popsat. Okamžitě jsem uháněl k té první maringotce a za trochu pomačkanou a kroutící se dvacetikorunu jsem si domů odnášel vysněný model. Příhodu se srolovanou bankovkou jsem si pochopitelně nenechal pro sebe a co víc, model autíčka byl natolik povedený, že jsem si jej vystavil v Lidicích do dřevěné poličky přímo nad postel. Z modré dodávky jsem se tu těšil ještě mnoho a mnoho let.

Podobné potěšení mi bylo dopřáno rovněž s druhým, výkonnějším typem vzduchovky, pořízeným v polovině roku 1984. Zpočátku jsme ještě s Lubošem mířili na Molnije, jejich počet však táta postupně redukoval a plynule jsme přešli na klasiku. Papírové terče. Ty se vkládaly do lapače diabolků, Střelba ze vzduchovky do lapače diabolků byla vzrušující a někdy i nebezpečnou zábavou, ale takhle zblízka střílet do terče, no to snad dokáže jen ten přibl... Kachňák - vidíte ty králíky v králíkárně, jak se nestačí divit? takže se zároveň výrazně snížil obsah olova v prostoru střelnice. Táta pak ještě přikoupil flusbrok flusbrok v rukou známého výrostka Petra Klímy – zde na snímku jím nebezpečně míří do objektivu známý výrostek – Petr Klíma ... a takhle to dopadlo: výstřižek z novin už značně zestárl a změnil barvu, ale stále připomíná to krásné období poloviny osmdesátých let ... zásah letadla se hooooodně prodražil. foto: Valeewildar, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 Vzrušující zábavou byl i papírový terč pro házení šipek, zavěsili jsme jej na východní stěnu domu, naproti koutu se zahradním nábytkem, takže nějaká nuda a neschopnost využít volného času nám nikdy nehrozila. Naopak, času se nám nedostávalo tolik, kolik bychom si přáli.

A co Petr Klíma rád poslouchal? DEPLEŠE MÓDE! Některé skladby jsem si u Petra na návštěvě v jejich kladenském bytě mohl poslechnout z HI-FI věže, což byl pro mě skutečně nevšední zážitek.

Mojí oblíbenou zábavou byly rovněž papírové modely hradů a zámků – jako jeden z prvních jsem postavil ✂ ✎ hrad Orlík, vystřihovánka hradu Orlík - Buštěhrad 1985 a pokud si dobře vzpomínám, předcházel mu pouze Karlštejn a následovaly Benešov nad Ploučnicí, Pernštejn, Červená Lhota, Křivoklát a Pražský hrad. Měl jsem spadeno i na hrad Kost, moc nescházelo a model by se spolu s ostatními vyjímal na babiččině skříni nebo v prosklené vitríně, jenže ouha! Zakoupenou vystřihovánku v táborském knihkupectví jsem odložil ve vlaku do horní kovové mřížky pro zavazadla, vystoupil jsem pak už bez ní, no zkrátka jsem na ní v tom zmatku zapomněl. V kladenských knihkupectvích pak nebyla k mání a nato už se můj život ubíral směrem, o němž se můžete dočíst v následujících odstavcích roku 1987. Epizoda s odloženou KOSTÍ v kupé osobního vlaku z Tábora do Prahy však nic neubrala na faktu, že jsem si lepení papírových modelů užil. Jak? No přece až do morku KOSTÍ!

vystřihovánka hradu Orlík - Buštěhrad 1985

Buštěhrad, Sladkovského 219 - červenec 1985

vystřihovánka pražského hradu - Buštěhrad 1985

Obdivoval jsem spojení umu projektantů a stavebníků, rozmanité tvary a křivky budov, přirozenou krásu funkční architektury lidských obydlí. Moje poděkování patří i panu Richardu Vyškovskému, byl vyhlášeným tvůrcem vystřihovánek hradních a zámeckých objektů a staveb lidové architektury. Docela skromný pán, co za svůj život vytvořil tolik modelů, že by to stálo za ocenění, ale on si na žádné stupně vítězů nepotrpěl. Stačilo mu, když přinášel dětem radost. Nebylo to ani o žádném byznysu, ani o finančním profitu. O podnikatelském záměru a miliardových ziscích, která jsou jen chabou náplastí nedostatečného sebevědomí. Jakmile se v ábíčku nebo v knihkupectví objevilo jméno Richard Vyškovský, bylo jasné, že půjde o kvalitu. Propracovanou do nejjemnějších detailů, aby se na žádnou součást stavby nezapomnělo. Postup prací byl velmi intuitivní, byla to příjemná relaxace, zároveň však zkouška trpělivosti a píle. Model rozsáhlého komplexu Pražského hradu jsem stavěl několik měsíců, měli byste si něco podobného vyzkoušet na vlastní kůži, aby se Vám pohled na svět a sebe samého posunul zas o kousek kupředu.

Byla to překrásná stavba, vystřihovánka pražského hradu - Buštěhrad 1985 se kterou mi pomáhal táta vystřihováním jednotlivých částí. Ještě dnes, po tolika letech, si zřetelně vybavím tu specifickou vůni papírového kartonu, lepidel Herkules a Kanagom, a pomalu se rodícího rozsáhlého papírového díla. Model svými rozměry přesahoval náš malý, čtvercový jídelní stůl v obýváku a jeho délka byla přibližně jeden metr.

Závěru stavby Pražského hradu jsme se s tátou věnovali v průběhu finálového zápasu mistrovství světa v hokeji - ČSSR : KANADA, který se hrál v pátek 3. května 1985. Bylo to takové symbolické propojení s vítězným tažením našich hokejistů, završeným titulem Mistrů světa. Hokejové utkání probíhalo v pražských Holešovicích, ve sportovní hale v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, zatímco na našem pracovním (jídelním) stole vrcholilo poslední fází stavby, Katedrálou svatého Víta, buštěhradské vítězné tažení milovníků papírových vystřihovánek.

Někdo však očividně hodlá naše společné dílo zhatit ... Luboš s kladivem - toť nebezpečná hrozba

... a nakažlivé kladivo tentokrát objevilo jiný cíl... (když je na SPZ napsáno KLA, tak to znamená, že se jedná o vhodný cíl pro kladivo, že?) nakažlivé kladivo tentokrát objevilo jiný cíl (když je na SPZ napsáno KLA, tak to znamená, že se jedná o vhodný cíl pro kladivo, že?)

... a našel se i někdo, koho naše nebezpečná dobrodružství s kladivem, či flusbrokem vůbec nevzrušovala.

V době dospívání, zejména v průběhu druhého ročníku střední školy, jsem si zamiloval diskusní fóra. Bylo to období častých posezení nebo návštěv s lidmi blízkými, s nimiž jsem se obohacoval různými názory a utvářel si pohled na svět pokud možno bez růžových brýlí, i když s nadšením nad plány mnoha snových představ. Jedním z nejkomunikativnějších, srdečných a zábavných osobností zároveň, byl Petr Pleiner z Nového Strašecí. Zasedali jsme spolu do lavic v experimentální třídě S2D, také jsme se častokrát chlubili, kde se dalo, že jsme experiment, zneužívat se toho pochopitelně dalo rovněž, to stačilo jen naznačit: "... ale my jsme experiment, es dva dé!" a mělo to svou váhu, alespoň, když už nic, tak se učitelům odlehčilo v posuzování a stávali se lidštějšími. Petr byl velmi přátelský, spíš extrovertní typ, ale upřímný, a to jsem si na něm cenil nejvíc. Expanzi svých myšlenek si málokdy nechával jen pro sebe a nakonec ji také ventiloval na prknech, co znamenají svět. Ten chlapík trochu při těle v červenobílých proužcích, tak to je Petr. Frajer, co?

Petr se rád dělil se svými blízkými o své zisky, to každý nesvede, obdaroval mě audiokazetou s nahrávkou prvního alba skupiny Alphaville. Byl to pro mě dárek nad dárky. Hřejivá a povzbudivá muzika zároveň. Kazetu jsme spolu několikrát otočili v době, kdy jsem onemocněl chřipkou, to mě Petr přijel do Lidic navštívit a dokázali jsme ve společném neutuchajícím rozhovoru servat několik hodin. Nebyl to jen obyčejný pokec, mělo to hlubší kontext, vytvořila se zvláštní situace, jako kdyby se celý dům vznášel v prostoru, čímsi nadlehčován. A my dva se tam uvnitř, v tom létajícím domě, radovali z obyčejných blbostí - Petr si prý koupil nové brusle, tak se těšil na hokejový zápas, já zas na lyžařský svah a slunce nad hlavou. Petr - extrovert miloval paradoxně Forever Young, já, zas introvert, žral odbržděnou explozi Sounds like a Melody. Kazeta se otočila podesáté a Petrovi málem ujel autobus do Kladna, co navazoval na poslední spoj do Nového Strašecí.

Petr bohužel strojní průmyslovku opustil již na konci druhého ročníku, to mě sice mrzelo, ale nezbylo mi nic jiného, než se s tímto faktem jaksi smířit a vyrovnat. Kamarádský vztah jsem udržoval i s Vláďou Fořtem. Bydlel od Nového Strašecí o deset kilometrů dál, směrem na západ, v jedné neveliké vísce, svým věhlasným jménem známé snad každému. Stačí vyslovit ten název a pochopíte: Krušovice. Z Krušovic pocházel i mezi žáky tolik ceněný kantor, profesor Beneš. Nemám tušení, zda se Fořtovi a Benešovi navzájem dobře znali, podstatné bylo něco jiného. Profesor Beneš, vlastně to byl pětatřicetiletý mladík, docela jsme se zdráhali titulovat jej: "soudruhu profesore", zajistil v rámci výuky (lepší záminka ani nešla vymyslet) exkurzi v krušovickém pivovaru.

To bylo něco! Bylo to jako obdarovat hladového bochníkem chleba a kusem špeku, žíznivého čistou pramenitou vodou, nebo dychtivé děcko jeho oblíbenou hračkou. Já žádný pivař nebyl, pivo jsem ocenil jen občas k svátečnímu obědu, zato kluci byli jak utržení z řetězu. A takový Zikmund, ten by tu radostí výskal! "Profesor" Beneš záhy pochopil co nadrobil. Nadrobil ptákům zob. A to prosím samotná exkurze probíhala ve velmi poklidném tempu. Nikdo nikam nepospíchal, už jste někdy viděli v pivovaru, že by někdo někam spěchal? To ani nejde, někam spěchat. Po celém rozsáhlém komplexu nás provázel sládek, obrovské měděné kotle a složitá technická zařízení - neuvěřitelné, že někdo na něco takového vůbec přišel, jako strojaři jsme celou tu mašinerii českého vývozního artiklu posuzovali z úhlu pohledu výkresové dokumentace, to by bylo zhostit se takového náročného projektu! Dozvěděli jsme se i cosi zajímavého, kupříkladu, že výživová hodnota piva v dobách morových epidemií měla možná svůj význam. Morová nákaza se v Krušovicích neobjevila nikdy.

A pro zaměstnance, pro ty jsme byli vítaným zpestřením. No pochopitelně. Zvlášť pro třídící linku lahvového piva, kde se naplněné lahve skládaly do přepravek a připravovaly k expedici. Byla to rutinní dřina, pásová výroba do zblbnutí, tak se nedivte. Jedna z těch usměvavých starších žen u pojízdného pásu, s květovaným šátkem na hlavě, mě chytla kolem pasu a povídá: "Tak kluci, kde máte ty tašky?" "Jaký tašky?", nechápavě jsem odpověděl. "No v čem si domu vodnesete ty piva?" Nežli jsme se stačili vzpamatovat na nějakou reakci, vysoká štíhlá tmavovláska odběhla kamsi opodál a vrací se s plnou náručí tmavě modrých igelitek. Takže experimentální es dva dé, v rámci výuky, bude zkoumat laboratorní vzorky desítek, dvanáctek, černého, světlého. Soudruh profesor Beneš to posvětil. A účel světí prostředky.

Mou velkou zálibou se v tomto roce stala kytara. Přehrával jsem si různé trampské a folkové písničky a za vzor jsem si často brával Wabi Daňka. Dostala se mi do rukou kazeta jeho prvních skladeb, ze kterých jsem měl nejraději "Papírové řetězy", "Píseň, co mě učil listopad" a "Rosu na kolejích." Snad jako každý amatérský kytarista, jsem vlastnil kytarový zpěvník, kam se všechny nejoblíbenější skladby podařilo vměstnat. Třeba takový Zelený pláně:

"Tam, kde zem duní pod kopyty stád, znám plno vůní, co dejchám je tak rád. Čpí tam pot koní a voní tymián, kouř obzor cloní, co dolinou je hnán. Rád žiju na ní, tý pláni zelený".

Vyčlenil jsem si na zpěvník sešit formátu A5, se zelenými deskami, a byl k nerozeznání podobný tomu, do něhož jsem zapisoval názvy obcí při svých cestách po Československu. Anebo tomu, se záznamy o kvalitě toalet v nádražních objektech v průběhu výletu do Zlatých Hor. Všechny tři sešity si byly na první pohled podobné jako vejce vejci a zaujaly čestné místo na polici u psacího stolu. Čestné místo nejcennějších sešitů té doby. Nápisem na vnějších deskách a nadpisy u všech písniček mi zpěvník vyzdobila má první dětská láska Pavlína Doffková. Překrásným, ručně malovaným písmem, středověkým schwabachem. Byla by radost v něm zalistovat znovu, jenže sešit Adama Bernaua číslo tři stihl podobný osud, jako všechny ostatní sešity z dětství. Ne, že by přímo shořel, pohltil jej zub času. Hlodal a hlodal. Trpělivě a důsledně. Naposledy jsem zpěvník využíval v kasárnách, tehdy jsme tu v maskáčových kalhotách, naleštěných kanadách a pohodlné bundě ladili starou kytaru a pokoušeli se zahrát něco pro naše obveselení. Pár dní nato jsem onemocněl, zbývající dva měsíce vojny jsem dosloužil ve vojenské nemocnici a mezitím se můj zpěvník kamsi vypařil. Neznámo kam. Ten, co jej držel v ruce jako poslední, byl převelen v rámci útvaru na bojové stanoviště do brdských lesů a víckrát už jsme se spolu nesetkali.

Hudební novinky roku 1985 přinášely radost a vzrušení i v žánru zahraniční populární hudby. Ke konci června mě oslovil na ulici před domem jeden z členů žlutého družstva, co loni ukořistilo táborový poklad v Horní Světlé. Nebyl to nikdo jiný, než Robert Pokorný, zamával na mě audiokazetou s docela novým objevem. Modern Talking 1985 Jeho nadšení bylo neskrývané, tak jsem s ním tu rozkoš sdílel. Zpočátku na ulici u vzrostlé túje, pak už v pohodlí. Stačilo se pohodlně usadit do křesla a trochu se zasnít. První tóny už si vás přitáhnou samy.

Rok zájmových aktivit 1985 se rovněž vyznačoval aktivitami fyzickými. Že bychom měli málo pohybu na čerstvém vzduchu, Buštěhrad - květen 1985 to se říct nedá, naše badmindtonové Buštěhrad - červenec 1985 turnaje byly nejzajímavější hlavně končícími míčky v okapu. Buštěhrad - květen 1985 Rybářsko - houpaco - lezecko blbnoucí síť Buštěhrad - červenec 1985 u garáže byla dalším zdrojem zábavy a bezbřehé fantazie ... a na dalším snímku se při troše snahy dá zahlédnout na zdi zavěšený, částečně větvemi zakrytý terč se šipkami. Buštěhrad - červenec 1985

Á..., Luboš se dokonce odhodlal Gymnastika - Buštěhrad - červenec 1985 ☯ cvičit jógu, gymnastiku, nebo snad obojí...?

Na konci června tohoto roku vrcholila v Praze celostátní Spartakiáda. Nikdo z nás tehdy netušil, že toto velmi pěkné, organizačně dobře zvládnuté hromadné vystoupení mnoha šikovných lidí bude zároveň tím definitivně posledním. Samotné spartakiády jsem se nezúčastnil, sice jsem v průběhu druhého ročníku střední školy nacvičoval v hodinách Tělesné výchovy http://balerinky.cz/baleriny/obute-i-neobute-baletni-nozky-1180 (přímý link) skladbu Svazarmu s půlkruhovými kovovými obručemi, nebyl jsem však vybrán mezi elitní cvičence. Neboť, jak dobře víte, gymnastické akrobatické prvky a já, jsme nebyli kamarádi. Skladba Svazarmu byla bezpochyby považována po stránce fyzické přípravy za jednu z nejobtížnějších a mohla směle konkurovat i tradičně nejnáročnější skladbě vojáků.

Školní rok 1984 / 1985 byl právě v důsledku příprav na Spartakiádu v měsíci červnu poněkud volnější a pohodovější. Celorepublikovou slavnost, jakou spartakiáda bezesporu byla, navíc umocnila radost z nadcházejících prázdnin a blížící se dovolené. Příznivého společenského klimatu jsme s mamkou využili k výletu do Vysokých Tater. Tatranská elektrická železníčka - Štrbské Pleso Zaměstnanci Řízení letového provozu měli nárok na výrazně zlevněné letenky, mohli jsme tedy jednoho krásného slunečného červencového dne vystoupat po schůdcích do trupu sovětského letadla TU 134 A, Československých aerolinií. Po dvou hodinách letoun přistál na popradském letišti a v průběhu odpoledne jsme se pohodlně ubytovali v hotelu Gerlach, Hotel Gerlach poprad - http://static.panoramio.com/photos/large/40408411.jpg (přímý link) nedaleko vlakového nádraží. Odbavení na ruzyňském letišti se odehrávalo naprosto v poklidu, žádný spěch, měli jsme jen dvě lehká zavazadla a především odpadlo mnohahodinové, ne zrovna pohodlné cestování vlakem. V té době to byla vnitrostátní linka, dnes už není, a i kdyby tehdy bývala nebyla, strach z terorismu, davy lidí v odbavovací hale, chaos, zmatek a stres z přetíženého leteckého provozu - ti dnešní průvodci pasažérů na letištích, na ruzyňském aeroportu neexistovali. Nikdo je neznal. Nikdo. Sledovat z výšky zemský povrch, proplouvat bílými obláčky a pozorovat osvětlené štíty majestátních velehor, mapa Vysokých Tater - www.sami-sobe.wz.cz/images/vys_tatry_tury.jpg (přímý link) co víc jsme si tehdy mohli přát? Snad jen fotografický aparát, aby zachytil ty šťastné chvíle na filmový svitek o rozměrech 6 x 6 cm:

Co Vám tedy mohu nabídnout? Pohled ze sedačkové lanovky na Solisko, lanovka na Solisko - Vysoké Tatry - červenec 1985 pěkný výhled ze sjezdovky na Solisku do údolí Štrbského Plesa, pokažený mými prsty v objektivu, pohled ze Soliska do údolí na Štrbské Pleso část průčelí Bílikovy chaty Bílikova chata - červenec 1985 a nedaleké vodopády. vodopády Bílého potoka - červenec 1985 Jak vidno, počasí nám opravdu přálo, vodopády Bílého potoka - červenec 1985 objevil jsem v Tatrách další pěkná místa, na která tu před dvěma lety, v rámci poznávacího zájezdu, nezbyl čas. O téhle lavičce ve Starém Smokovci Vysoké Tatry - Starý Smokovec - červenec 1985 poblíž autobusového nádraží se mi už tolikrát zdálo, zajímalo by mě, co by na to řekl snář. Jaký je pohled na Lomnický štít z Hrebienku, no přece impo! Vysoké Tatry - Hrebienok (pohled na Lomnický štít) - červenec 1985 Koncovku si doplňte sami. Zantní byl na vlastní oči a tak trochu tentní na té fotce. Pořád se mi nechtěl postavit. Ale ne, ten foťák, na pevnou podložku místo stativu, přece. Okolí Štrbského Plesa mi tak trochu připomíná Fotoaparát Flexaret provázel mého tátu od období jeho dospívání až do roku 1986. Tehdy jsem se jej ujal několik týdnů před vodáckou výpravou po Lužnici a následně jsem s ním zhotovil dnes již nostalgické záběry z nejkrásnější vodácké výpravy, jakou bývá vždy ta první (podobně, jako první láska). Ostatně, rok 1986 je z větší části věnován právě poslednímu červencovému týdnu na jedné z nejzajímavějších řek světa. lázeňskou vycházkovou zónu Vysoké Tatry - Štrbské Pleso - červenec 1985 a k panoramatu největšího tatranského plesa Vysoké Tatry - Štrbské Pleso - červenec 1985 neodmyslitelně patří typická silueta luxusního hotelu Patria. Vysoké Tatry - Štrbské Pleso - hotel Patria - http://hotelpatria.sk/galeria/exterier/ (přímý link)

Další zájmovou aktivitou byl taneční kurs taneční - říjen 1985 - se spolužačkou z kladenské strojárny, Helenou Hlavsovou v kladenském Domě kultury ROH Poldi SONP pohlednice Kladna - www.kladnominule.cz/front.page/photos/57?gallery=98&photo=1079 (přímý link) na Sítné. pohlednice Kladna - www.kladnominule.cz/pohlednice/pohlednice-60-90 (přímý link) Nebyla to zájmová aktivita v pravém slova smyslu, alespoň zpočátku ne. Musel jsem k ní být dotlačen. Odmalička totiž nesnáším nažehlené límečky košil, obleky, kravaty, společenský oděv, či jak se tomu odborně nadává, tím spíš vycpávky ramen, aby daly mužům vyniknout svalovým partiím, které tam ve skutečnosti nejsou. A celou tu komedii lvů salónů. To raději objedu rýčem čtvrt hektaru záhonu zeleniny, obléknu triko, tříčtvrteční kraťasy, bude to pohodlné, příjemné. Svaly tam budou, k čemu vycpávky? Kravata škrtí, já raději volně dýchám. Vy snad ne? Klidně bych si vystačil ve svém šatníku s tímto oděvem. K tomu několik typů overalů, přizpůsobených ročnímu období a venkovním podmínkám. A pohodlná obuv. Ta je nade vše. Odrbané triko ze sekáče a potrhané rifle mi nevadí, ale křusky na nohou? Nikdy. Boty musí být excelentní. Mizerná obuv, a kolik takových modelů dokáže vyprodukovat i renomovaný výrobce, přiznejme si, pak máte z chodidel placky, plocháče, otlakáče, kuříokáče, puchýřáče. A to já děsně nerad. Jaké zázraky dovedou s chodidly obyčejné korkáče s JEDNÍM, opakuji - jen s JEDNÍM páskem, byste se divili a žádnou jinou domácí obuv byste už neobuli. Říká vám něco slovo Merrell? Zkuste někdy od tohoto výrobce ty pohodlnější modely obout (nemyslím ty tvrdé outdoor speciály). Já odložil oblíbené Adidasky, Nike, Pumu a Reebok a v mém botníku můžete číst už jen jeden nápis. Merrell. Na první pohled docela obyčejné tenisky. Ničím extra nezaujmou, možná se svým atraktivním vzhledem vyrovnají jiným značkám. Vtip však nespočívá v designu, nýbrž v samotné nosné kostře obuvi, ve speciální anatomické stélce a tvaru podrážky, boty jsou konstruovány podle zvláštních kopyt (pro mužské a ženské chodidlo zvlášt) a testovány v náročných podmínkách. Mimochodem, víte, že mužské a ženské chodidlo se vzájemně liší v mnoha rysech a je velmi důležité v tomto směru od sebe oddělit pánskou a dámskou obuv? Někteří výrobci to nerozlišují a u sportovní obuvi nabízí unisex modely, což je špatně! Ze své vlastní zkušenosti mohu doporučit pánské boty Merrell a má přítelkyně má dobré zkušenosti s těmi dámskými. Je vám již zřejmě jasné, že jsem na chodidla háklivý, nejen na krásu těch ženských, ale dbám i na ta svoje, aby mé tělo nesla spolehlivě, bez otlaků, deformit a bolestí. Když nakupuji trička nebo košile, vystačím si se secondhandem, ale nákupu jednoho páru obuvi věnuju intenzivně třeba celý týden. Vyzkouším několik desítek modelů od různých výrobců. Zajímavé to bylo právě s obuví Merrell. Měl jsem v té době již za sebou vyzkoušeno asi 35 párů bot, žádné mi nepadly. Teprve pak jsem sáhl po merrellkách a úplně mě to zaskočilo. Byly jak bačkůrky, jako kdyby k mému chodidlu přirostly. Mohl jsem s nimi dělat psí kusy a noha byla jako v bavlnce. Nevím, jak toho výrobce docílil, ale u každého páru zkoušených merrellek jsem měl stejný pocit. Mám doma pět párů velmi kvalitních bot s goretexovou membránou, investice téměř za 20 tisíc korun, ale vím, že kdykoli je obuji, je na ně spolehnutí. Zároveň mám plnou skříň triček a košil, všechny z opavského secondhandu, v celkové hodnotě cirka 200 korun. A vystačím si s nimi.

V tanečních to žádná sláva nebyla. Chlapecká chodidla v lakýrkách dostávala zabrat, což teprve ta dívčí. Motýlky s límečky škrtily, v saku jsem byl jak v korzetu. Přesto jsme se tu každou lichou sobotu sešli. Ve VELKÉM počtu na VELKÉM sále. Kromě spolužáků ze střední školy se tam objevili Petr Klíma a Ivana Šatrová. ..."táži se Vás, ženichu, berete si zde přítomnou slečnu Ivanu Šatrovou dobrovolně?" "Ne, neberu, jsme v tanečních!" Ale že jsem vypadal v tom obleku komicky, ... taneční, to tedy bude tanec! co? Nebo snad kosmicky? Spike, ten se s tím nepáral. Do tanečních v potápěčském. Klidně. Taneční kurzy byly, pominu-li vydýchaný vzduch, přetopený sál, umělé osvětlení a škrtící límečky, zároveň velmi vhodnou příležitostí k navázání společenské konverzace s některými dívkami. Ano, s některými. Pohledné dívky byly obvykle namyšlené a pyšné, setkání s nimi jsem se raději vyhýbal. A s těmi méně atraktivními byla taneční hodina alespoň zábavnou hrou.

A pak jsem se tu potkal s "dračicí" Ivou. Velice pohledná, přitažlivá slečna, co se s ní dalo kromě tance i smysluplně diskutovat. Z její strany s neskrývaným temperamentem, a to jsem najednou zapomněl na sevřené sako a utažený límec. Byl jsem zas volný jako pták. Iva typově odpovídala a byla by bývala bez brýlí docela podobná této učitelce Jógy, jménem Adriene). Byla to holka krev a mlíko. Odkud se tu vzala ta robustní, sportovní urostlá postava? I bez těch střevíčků na podpatcích by mě přesahovala o dobrých pět centimetrů! Byla radost tě uchopit v pase! Žádné kosti, vše jemné, hladké, teplé. Bylas k sežrání! Tancoval jsem s tebou nejraději, pochopitelně. Nemohu tvrdit, že jsem se do tebe bezhlavě zamiloval, i když možná trochu ano, ale něco se ve mně zlomilo. Do tanečních jsem se už těšil. Na to předem smluvené rande. Já vím, to cupitání po parketu jsme oba nebrali moc vážně, před zahájením výukové lekce jsme se už vzájemně vyhlíželi, oblékalas výrazné, světle modré šaty, takže tě při tvé výšce nebylo možné přehlédnout.

Jednou jsem ale na tvou robustní postavu přece jen doplatil, pamatuješ? Asi tak, jako kdyby se ocitl v ringu boxer bantamové váhy se soupeřem váhy supertěžké: Taneční mistr Vörösh jednu z výukových lekcí zaměřil na celkové odlehčení tanečních kurzů - abychom si nepřipadali sevřeni bontonem naleštěných lakýrek, černých motýlků a bílých rukaviček, jedna z tanečních hodin měla mít charakter vtipného povyražení. Zpočátku jsme nic netušili, poklidně jsme si vykružovali osvojené kroky samby, rumby, jive, polky, valčíku, a pak se kroužení po sále náhle přerušilo. Měli jsme uchopit partnerku do náručí a přenést ji přes celý sál, od vstupních dveří k pódiu. "Tanečnice z Lúčnice" jsme přenášeli několikrát, těm se to samozřejmě zamlouvalo, a tak zdvihat na rukách metr osmdesát vysokou Ivu, bylo něco jako vstupenka do posilovny. Nakonec jsem ani záhon rýčem nemusel objíždět, svaly rostly - vycpávky, nevycpávky.

(Dům kultury Poldi SONP Hutník se na začátku osmdesátých let objevil i v závěrečném dílu televizního seriálu Okres na severu a máte tedy jedinečnou možnost nahlédnout do jeho interiéru v době, kdy jsme tu v průběhu podzimních a zimních sobotních večerů kroužili po tanečním parketu. Ve filmové ukázce jsou záběry ze vstupního vestibulu, schodiště do prvního patra, předsálí a velkého tanečního sálu - tehdy upraveného pro natáčení stranické konference KSČ.)

V roce pohybových aktivit nesmí chybět cyklistika. Kolo bylo mým každodenním průvodcem a v jeho sedle jsem navštěvoval místa v blízkém okolí. Jednou jsme s tátou a s Lubošem podnikli celodenní výlet na zámek Libochovice zámek Libochovice a nedaleký hrad Házmburk. hrad Házmburk Byla to nesmírně náročná jízda, natolik trénovaní jsme nebyli a 100 km dlouhá trasa zobrazit mapu v celém okně se ke konci zpáteční cesty začala projevovat únavou, svalovým vyčerpáním a zdřevěnělou zadnicí od tvrdých sedel. V samotném závěru nás stihl letní bouřkový liják, to už však bylo veselo, když máte domov skoro na dosah. A co víc, letní parné dusno se po bouřce vyčistilo, ionizovaný vzduch působil přímo blahodárně a pohodový večer zvýraznily i po fyzické námaze uvolněné endorfiny.

Cyklistické období mého života vrcholilo právě v roce 1985. Kromě jízdy na kole samotné bylo charakterizováno také častými pobyty v lidické garáži, kde jsem prováděl na svém kole pravidelnou údržbu. Od jara do podzimu jsem měsíc co měsíc najezdil stovky kilometrů a musel jsem často rozebírat a promazávat vazelínou ložiska obou kol a středového uložení klik (šlapek). Obě kliky byly zajištěny na hřídeli ocelovými klínky, a ty se často uvolňovaly, což jsem doslova proklínal. (Teprve až v roce 1999, kdy jsem si pořizoval horské kolo, jsem uvítal středové uložení nové konstrukce, kde již žádné klínky nebyly.) Ale i přes peripetie některých technických nedostatků jsem své kolo doslova miloval. Věnoval jsem mu mnoho času a ono se mi odměnilo jedinečnými zážitky na silnicích kladenského okresu. Často jsem slýchával, že kola Favorit, navzdory některým svým konstrukčním nedokonalostem, stále patří k těm lepším, a že bych si měl tohoto daru považovat. Také jsem si ho považoval. Byl jsem si dobře vědom, že vlastním bicykl takový, na jehož součásti se mohu vždy víceméně spolehnout, horší to bylo s koly zahraniční výroby, co běžně zacláněla vestibuly obchodů "Kola - šicí stroje". Ta nedostatková nebyla, jelikož je v podstatě nikdo nekupoval. Co to bylo za technický "zázrak", nebo spíš "přízrak"? Byla to sovětská jízdní kola značky

Украина

O kolech Ukrajina kolovaly mezi lidmi různé nelibé zvěsti, jež by se daly shrnout do jediné stručné věty: "Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!" Někdy šlo dokonce o život, a to nepřeháním. O tom se na vlastní kůži přesvědčil bratr mého dědy, Jaroslav Fous z Třebusic. Jednoho letního, do zlatova vybarveného dne se oblékl do vkusného pánského obleku, což bylo občas jeho zvykem při svátečních příležitostech, či na návštěvách jeho přátel, a odložil obnošené montérky, ve kterých trávil většinu času manuální zemědělskou prací na zahradě. Byl to velmi citlivý a přátelský člověk, ale sílu měl za deset urostlých chlapů, pohlednice od dědova bratra Jaroslava Fouse z Třebusic a to i v důchodovém věku. Rozhodně nebyl žádná třasořitka, uměl vzít za práci a neustále byl v pohybu. Byl zvyklý do pedálů šlapat den co den a jelikož mu jeho stávající bicykl dosloužil, vydal se s našetřeným obnosem do kladenského obchodu "Kola - šicí stroje, situovaného přímo naproti vchodu do strojní průmyslovky, jejíž učebny jsem tehdy druhým rokem navštěvoval. Dědův bratr můj děda František Fous byl jedním z nejúžasnějších lidí, jaké znám - byl to nesmírně pracovitý, obětavý, skromný a odvážný muž, za války ve svém domě ukrýval uprchlého vězně z nacistického lágru a riskoval svůj život - oba válku ve zdraví přežili patřil do tzv. "staré školy", vyrůstal v době, kdy v zásadě platilo, že jestliže zákazník vejde do obchodu, bude obsloužen. Urostlý, statný rolník měl v úmyslu zakoupit si bicykl, na kterém hodlal odjet z Kladna do Třebusic. A to i přesto, že byl oblečen do pánského obleku a bílé košile s kravatou.

Obchod byl v pondělí kolem deváté hodiny ranní poloprázdný, nedostatkové zboží se vozilo jen občas, a to patrně obvykle končilo pod pultem. Dědův bratr žádné známé v obchodě neměl. Musel se tedy spokojit jen s chudým sortimentem, vystaveným v předsálí malé prodejny. Jeho případné známosti a konexe by ovšem neměly na jeho volbu zboží zásadní vliv: Pracovitý zemědělec s velkýma mozolnatýma rukama spokojeně sáhl po vystaveném exponátu, a i kdyby vedle něj postavili úplně nový Favorit z rokycanské fabriky, stejně by si vybral sovětský model. Spokojen s nákupem za kolo zaplatil, nechal si seřídit řídítka a sedlo podle jeho velikosti a s úsměvem prodejnu opustil. Kolo mělo klasickou přední brzdu na dva pryžové špalky a zadní brzdu pouze na zašlápnutí zpětným pohybem šlapek. Hmotnost sovětského exponátu byla nesmírně vysoká, převyšovala o sto padesát procent váhu našich kol Favorit. Jízdní vlastnosti by se daly směle přirovnat k sovětskému tanku, bicykl byl masivní a těžký a zřejmě dokázal projet oranicí, zdolat pole se vzrostlou kukuřicí, a poradil si jistě i s vysázenou cukrovou řepou těsně před obdobím její sklizně. Zřejmě pro tyto účely si dědův bratr kolo pořizoval, a také proto se zřejmě stále usmíval.

Úsměv na rtu však brzy vystřídal bledý výraz v obličeji a studený pot na čele. Jízda podél Gottwaldova náměstí, Dělnického domu a cukrárny Diana probíhala zpočátku bez problémů, silnice tudy vede po rovině. Za cukrárnou však jízdní komunikace odbočuje od pěší zóny a tudy se náš milý jezdec směle pustil z prudkého, dlouhého, táhlého kopce. Těžký bicykl během několika metrů jízdy z kopce nabral povážlivou rychlost, bylo tedy nanejvýš vhodné, ji snížit. Přední brzda se však vysmekla z lanka, chvíli visela na jednom šroubu, který brzy odpadl, a vzal s sebou i část brzdové konstrukce. A zadní brzda? Ta nefungovala vůbec! Vyděšený jezdec neustále šlapal do pedálů opačným směrem, aby brzdu uvedl do chodu, ale marně. Neovladatelný těžký masivní stroj se řítil po frekventované silnici a nejobtížnější úsek měl teprve přijít. Dlouhé klesání v délce přibližně půl kilometru končilo křižovatkou a prudkou zatáčkou, jejíž ostrý zákrut bylo záhodno samozřejmě projet nižší rychlostí, než jakou se právě dědův bratr řítil na rozklepaném ocelovém oři. Naštěstí v té době tudy neprojížděl žádný vůz, to už si ale neposlušný bicykl s jezdcem pohrál tak, jako rozzuřený hladový býk s toreadorem na jeho hřbetu. Nově zakoupený stroj tedy získal patinu plnou šrámů, z předního kola byla ukázková osmička, některé součástky se v průběhu divoké jízdy z kopce poztrácely a s poškozeným kolem musel dědův bratr do Třebusic pěkně po svých. Bral ale všechno s úsměvem. Jak by ne. Také bych se usmíval, kdybych přežil takovou ďábelskou jízdu, jejíž závěr mohl klidně skončit tragicky...

Měl jsem štěstí na kamaráda, co se cyklistice věnoval v širším měřítku. Cyklistika byla doslova jeho životní láskou a životním stylem. Účastnil se mnoha silničních i crossových závodů, mohl se pochlubit parádním galuskovým kolem a dokázal mi prozradit mnohá tajemství a záludnosti tohoto sportu. Jmenoval se Zbyněk Holubovský a byl v té době partnerem Ivany Šatrové, se kterou jsme hráli ochotnické divadlo. Zbyněk byl dobrodruh každým coulem. Nejen, že dokázal v zimě, v mrazu, šlapat na kole desítky kilometrů z Kladna až do Bedřichova a zpět. Se zápalem jemu vlastním podnikal i dobrodružné akce a výpravy, bez ohledu na hrozící nebezpečí. Byl to typický Blíženec, co musí prozkoumat i druhou stranu mince. Jednoho letního prázdninového dne, kdy bych býval raději v poklidu užíval slunečních paprsků někde v přírodě, mě přemluvil, abychom spolu vyrazili do pražských malostranských ulic.

Výlet se mi zpočátku zamlouval tak padesát na padesát, nejsem zrovna městský typ a ruch v pražských ulicích, zvláště ten turistický, bych s radostí oželel a vyměnil za kus lesa, nebo rozsáhlou vodní hladinu. A vida, Zbyněk zřejmě moje myšlenky telepatickou cestou zachytil: Namířil si to k hladině Vltavy, přímo k přístavnímu molu, odkud se nastupovalo na projížďku výletním parníkem. "Vyrazíme na Slapy, co ty na to?" "No to je slovo chlapa," vypustil jsem do éteru, načež námořník v typickém modrobílém pruhovaném tričku povídá: "Tak chlapi, jedete s námi? Pokud ano, tak si pospěšte a nastupte. Právě odplouváme!"

Naskočili jsme v rychlosti na palubu, mnoha výletníky zaplněného parníku, námořník zmizel v útrobách lodi a

Takto jsem si klidně mohl notovat. Očekával jsem, že nás někdo přijde zkasírovat a vystaví nám palubní jízdenku. Nikdo však nepřicházel a okénko s názvem POKLADNA bylo zavřené, se zataženou záclonkou. Napadlo mě, že se asi bude platit až při vystupování na Slapské přehradě, přestal jsem se tedy starostí o placení jízdného zabývat. A Zbyněk? Ten nějaké placení neřešil vůbec. Pobíhal po parníku a stále sledoval okolní krajinu, jako by se nechumelilo. V létě se chumelit nemůže, tak proč to dramatizovat, jenže myšlenky na naší jízdu bez palubní vstupenky mě víc a víc zneklidňovaly a zneklidňovaly, až jsem si připadal jak ti černí pasažéři ve vlaku. Průvodčí nikde, pokladna zavřená, bol som z toho voľaký zmätený.

Až po zakotvení v Živohošti jsem toho průvodčího zahlédl. Jízdenky však neprodával. Palubní vstupenky pasažérů, včas zakoupené u okénka pokladny, pouze kontroloval. Jednoho po druhém postupně posílal na břeh s laskavým pozdravem a my naopak setkání s ním neustále oddalovali. Byli jsme těmi úplně posledními výletníky, co na palubě parníku zbyli. Bohužel jsme se nemohli zmenšit, nebo neviditelně zmizet, jako pan Tau. Stále oddalovaný okamžik nakonec nadešel, ramenatý, svalnatý námořník konečně spatřil dva nezletilé zoufalce, co si vyrazili na výlet parníkem načerno, výlet parníkem na Slapy - červenec 1985 a dle očekávání, namísto laskavých slov, vychrlil na naší adresu tolik nevybíravých výrazů, až se ostatní pasažéři ze zvědavosti otáčeli, co se to za jejich zády odehrává za komedii.

Na podzim tohoto roku se v mysli mého strýce zrodila zajímavá myšlenka - zorganizoval sobotní výlet ke zřícenině hradu Okoř, Okoř tak trochu v netradičním pojetí. Okoř Název akce "Kolmo na Okoř a v hučce" Okoř v hučce - září 1985 - Zbyněk Holubovský, ten slavný černý pasažér v bleděmodré bundě a čepici s kšiltem, už si na nějaký trapný výlet na Slapy ani nevzpomene ostatně vystihuje vše. Kdo měl klobouk, čepici, či snad jinou výstřední pokrývku hlavy, Okoř v hučce - září 1985 a alespoň trochu pojízdné kolo, vyrazil na estrádní jízdu Zákolanský potok z Lidic, s cílem pod hradem Okoř. Okoř v hučce - září 1985 Byla to vynikající příležitost k popovídání Okoř v hučce - září 1985 si s kamarády, Okoř v hučce - září 1985 probírání uplynulých událostí a plánování těch následujících.

Ty smělé plány do budoucna, jako by snad bylo vše jisté a neotřesitelné! Jedním z buštěhradských tajemných zákoutí bývalého zámeckého parku, kde jsme ty plány spřádali jak pavouci své sítě, bylo i Letní kino. zámecká zahrada Buštěhrad v průběhu revitalizace (foto někdy po roce 2000) Zdálo se, že tu ta betonová promítací plocha zůstane navěky. Byla tak robustní, že ji ani uragán nemohl odvanout. Bylo to božské místo! Letecký snímek města Buštěhrad (je to scan pohlednice, kterou v roce 1999 vydal HUML Buštěhrad - papírnictví, knihkupectví. Nafotil Tomáš Cihelka z letadla nebo vrtulníku společnosti F-Air.) Letní kino se nacházelo v zámeckém parku (bod č. 3) a pro zajímavost - buštěhradská Základní škola je bod č. 2 a babiččin dům v ulici Sladkovského Na skalech je bod č. 1 Neobvykle poetické. Dokonalý záchvěv romantiky dospívajících mladíků, foto: turistik.cz (přímý link) co s dekou na zádech, a pro jistotu se skládacím deštníkem, putují páteční večer k dřevěným pohodlným lavičkám přímo naproti širokoúhlé promítací ploše. Sentimentální osobitá vůně vlahých letních nocí, bezstarostného mládí, období letních lásek se školními povinnostmi hozenými za zády. Působivé a zároveň dojemné, podtržené premiérami prvních dílů Troškovy trilogie Slunce seno. Uchytilo se tu leccos, a i když byl film z těch horších, buštěhradský letňák odpouštěl lecjakou nedokonalost produkčních týmů na plátnech kin. Prosklená vitrína před vchodem měnila svůj obsah každý týden, uvaděčky v ní vylepovaly dnes už legendární tituly Policajt nebo rošťák, Zvíře, Bezva finta, Sexmise, a nezapomenutelné záběry ze Saint Tropez: Roztomilý Cruchot, rotmistr Gerber, Tricard, Berlicot, Fougasse, Merlot, Isabella Leroyová, Christiana Rocourtová, Yo Makumbová, Mariana Bonnetová. Která se vám nejvíc líbila? Mě Isabella Leroyová. A co teprve jemná francouzská veselohra Křidýlko nebo stehýnko s krásnou Švédkou Ann Zacharias, s jejími rozkošnými chodidly, opřenými o palubní desku vozu jejího vyvoleného. Romanticky se zasnít bylo snadné i při pohledu na půvabnou tvář Sophie Marceau, foto: http://images2.fanpop.com/image/photos/9900000/Sophie-Marceau-sophie-marceau-9978888-430-620.jpg (přímý link) provázející šlépěje Jean Paul Belmonda v úsměvné komedii Veselé Velikonoce. www.theblondesalad.com (přímý link)

Před začátkem představení jsem vždy vyhlížel v publiku známé buštěhradské tváře mých vrstevníků, s nimiž jsem se také rád zdravil, a pochopitelně jsem nezapomínal v horních řadách anatomicky tvarovaných laviček hledat i pohledné dívky z nižšího ročníku, zejména Ivanu Podrackou a Ditu Chrastilovou. Málokdy se však stávalo, že jsem tu objevil někoho, kvůli němuž bych opustil náš lidický koutek, nejčastěji reprezentovaný Martinem Hanzlíkem, Petrem Slavíkem a Martinem Mezerou.

V hledišti to jemně bzučelo poklidnými vzájemnými rozhovory. Občas je přehlušovalo šustění sáčků s bonbóny, bramborovými lupínky, arašídovými křupkami, staniolem obalenou čokoládou, a přeslechnout jste nemohli ani papírové pytlíky s domácí svačinou. Světla nad horními řadami zhasla, gong oznámil začátek představení, hlediště ztichlo. Na okamžik byl slyšet jen šelest vzdálených akátů z okraje zámeckého parku.

Celé to tu připomínalo džungli. Tarzanovo hájemství, přesto bezpečné, neboť byl jen na plátně. Ovšem obří koruny stromů mohly evokovat, co se do pralesního scénáře už nevešlo. Tajuplné, poutavé posezení za letního soumraku doplnila i zapálená cigareta. Pro nás, nekuřáky, to byla indiánská dýmka míru, byla součástí jakéhosi zvláštního rituálu, který se odehrával pouze v těchto místech. Cestou z kina jsme pak z některých zahrad občas utrhli dozrávající třešně a ty byly symbolem začínajícího léta, šťastného období prázdnin, vyčištění hlavy od školních starostí a zbytečného stresu.

Romantika letního kina je dávno ta tam. Přírodní amfiteátr zmizel z povrchu zemského. Kdo ví, jak celá anabáze buštěhradského zámku vůbec dopadne. A tak hloupí a pyšní mocipáni se budou zas dál dohadovat o majetky, dál a dál budou jen brát a brát, víc a víc. Budou brát z něčeho, co ani nedovedou užít žádoucím směrem. Až tu nezůstane stát na kameni kámen... a potom Ámen! Nabídnout ze své dlaně ostatním, zažít ten pocit někoho obdarovat, radovat se jen z pouhých maličkostí, podělit se s druhými o společné zisky. Kdo mi bude tvrdit, že to už tady bylo, že nám socialismus předvedl, jaké to je, tak toho zklamu: Ano, bylo to tu, jenže lidé na to nebyli připraveni. Nebyli zralí. Nezvládli to. Kdo má totiž moc sám nad sebou, nemá potřebu ji mít nad druhými. Kdo vládne sám sobě, netouží vládnout jiným. Jde o vnitřní bohatství, ne o to vnější pozlátko. To je jen šidítko, a kdo je chudý uvnitř, nikdy z pozlátek nemůže být šťastný. Nikdy.

Silvestr 1985 symbolicky uzavřel moje dětství. Byl to jeden z nejkrásnějších Silvestrů, no, asi jako všechny Silvestry prožité v té době. Ve večerních hodinách Československá televize vysílala závěrečný díl velmi oblíbeného seriálu "Rozpaky kuchaře Svatopluka", jehož jedinečná a nezapomenutelná atmosféra přispěla k poklidnému a pohodovému svátečnímu večeru. Neopakovatelný výkon hereckých legend - Josefa Dvořáka, Kateřiny Macháčkové, Petra Haničince, Josefa Bláhy, Zuzany Bydžovské, Josefa Somra, Pavla Zedníčka, Jaroslava Moučky, Vlastimila Brodského, Luďka Kopřivy, Radka Brzobohatého, Jany Paulové, Stelly Zázvorkové, Dagmar Veškrnové a mnoha dalších, byl součástí té doby, poloviny 80. let. Doby poklidné a přívětivé, kdy lidé měli více času pro svou rodinu, koníčky a zájmy, kdy se neřešily existenční starosti, půjčky, exekuce, nezaměstnanost, obrovský nárůst kriminality, násilí a drog, lidé bez domova, ztráta soukromí, kontrola mobilních telefonů, Internetu, kamerové systémy, a další "lahůdky" současného "režimu". A jak jsem prožíval svůj další život? Nebyl nalinkovaný, ani naplánovaný dopředu, Škola základ života 1938, režie Martin Frič ... čím tedy začít? Měl bych si asi koupit ten zimník.

Ale ne, na zimník je dost času. Podzim života je daleko a naopak jedno z nejkrásnějších životních období je teprve na počátku. Užívat krás světa plnými doušky. Už jsem se tu zmínil o svých zálibách v poznávání přírody, o cestování, fotografování, o hře na kosmickou loď, objevování elektronických obvodů a součástek, o některých oblíbených sportovních odvětvích, zvláště o cyklistice a lyžování, o sbírání cedulí, starých nápisů a krabiček od zápalek, o lepení papírových vystřihovánek, dokonce i o tanci, poslechu hudby a hře na kytaru. Tajuplných odvětví a zájmů bylo mnoho, toužil jsem proniknout leckams a poznat leccos, ovšem na jednu zálibu bych dočista zapomněl. Nevím, zda ji označit za zálibu, to asi není ten správný výraz. Byla to přirozená mužská touha poznávat nádherné křivky ženského těla. californiabeachfeet.com - free pic (přímý link)

Krása ženské duše je téma na samostatnou kapitolu a co jsou platné půvaby tělesné, když pak dotyčná promluví, nebo provede něco, že by patřila spíš do smrduté žumpy. Pakliže je žena duchovně přitažlivá a zralá, teprve tehdy můžeme přikročit k půvabům jejího těla. To bylo stvořeno pro rozkoš. Podobně, jako můžete obdivovat nádheru vzrostlého kaštanu a javoru, ladný pohyb akvarijních rybek v celém hejnu, tak se před vámi zavlní kráska lidská, abyste ji obdivovali. S láskou a pokorou ctili její jedinečné a neopakovatelné vzezření. Jestliže pomineme nenapodobitelnou krásu ženské tváře, někteří muži o sobě mohou tvrdit, že jsou tzv. "horňáci" - jeden z prvních pohledů na půvabnou ženu zaměří na poprsí. Ti druzí jsou naopak "dolňáci", zajímá je klín, stehna a hýždě. Pro mě by byl nejlépe výstižný termín "celkovák". Vnímám ženské tělo jako harmonický celek. Přesto však existuje jedna ženská tělesná partie, kterou od období chlapeckého dozrávání obdivuju skutečně s velkým zaujetím. Ladnost ženských nohou a chodidel. foto: californiabeachfeet.com - přímý link Fascinují mě ty mystické tvary. Hluboká klenba, proporce chodidla - kotník, nárt, prsty, pata. Chodidla v klidu i v pohybu, ze všech možných úhlů pohledu. Existuje jich pět základních druhů podle genomu našich pozemských (i mimozemských) předků, mně osobně ze všech nejvíc přitahuje egyptský typ. Kromě tohoto nejrozšířenějšího známe ještě řecký, římský, germánský a keltský. Obdiv k ženským nohám bývá v této společnosti označován za tzv. foot-fetish. Druh fetišismu, jistou úchylku. Ano, úchylka to svým způsobem je, jestliže je předmětem sexuální touhy výhradně dotyčný fetiš, v tomto případě ženská chodidla, a k uspokojení již není třeba nic jiného. Stává se to mužům, které nezajímá ženská osobnost, zkrátka nemilují se s ní, nýbrž pouze s fetišem. Někdy postačí jen obuv, punčochy, a dokonce mnohdy ani nezáleží na tom, komu dotyčná chodidla patří. V tomto smyslu lze za jistý druh fetišismu ovšem považovat i ukájení s prostitutkou, sex za peníze - za mrzký obnos mohou muži obdivovat ňadra, hýždě, boky, stehna, vagínu, lýtka, kotníky, chodidla, krásný obličej, rty, zuby, oči, nos, jde pouze o sex s ženou, kterou nemilují, pouze se ukájí s fetišem. A je v zásadě jedno, zda jde o chodidla, nebo o ňadra, či o pohled na vyšpulený zadek. Bosá chodidla pro mě znamenají podobnou rozkoš jako pohled na odhalená ňadra, klenuté boky, bříško, pupík, krásné ruce, obličej, smyslné rty, dokonce mě vzrušují i ušní boltce. Podmínkou ovšem je, že tu dívku miluji z celého srdce, jsem do ní úplný blázen, pak mě na ní vzrušuje úplně vše. Ponořím se do hlubin její duše, splyneme v jeden celek a součástí tohoto procesu jsou i doteky, vůně, zrakový vjem, zkrátka s rozkoší sleduji, jak se nadouvají temně hnědé bradavky, jak se krví plní stydké pysky, a jak se přede mnou v celé své kráse zrcadlí oranžovo-růžový obrys čísla sedm na levém chodidle, s rozkošnými prstíky a s vyklenutou úzkou patou ve tvaru paraboly. A naopak, pokud mě žena svou osobností nezaujme, může být sebekrásnější, s chodidly neskutečně rozkošnými, přesto bych o ní neopřel ani své kolo, natož abych jí oslovil. Krásu ženských chodidel vnímám jako součást jednotného celku, mám ovšem v tomto směru oproti ostatním mužům určitou výhodu. Nemusím pracně a zdlouhavě vyčkávat, foto: californiabeachfeet.com - přímý link až si dívka svlékne plavky foto: californiabeachfeet.com - přímý link nebo spodní prádlo, bosé nohy foto: californiabeachfeet.com - přímý link nejsou v této společnosti foto: californiabeachfeet.com - přímý link považovány za eroticky vyzývavou foto: californiabeachfeet.com - přímý link a "nebezpečnou" část těla, která by se měla zakrývat. foto: californiabeachfeet.com - přímý link Bosé ženské nohy jsou v létě k vidění foto: californiabeachfeet.com - přímý link na plovárně, v parku, ve městě, foto: californiabeachfeet.com - přímý link takřka všude, kde Vás napadne. foto: californiabeachfeet.com - přímý link Mohl jsem se tedy "beztrestně" kochat foto: californiabeachfeet.com - přímý link při mnoha příležitostech foto: californiabeachfeet.com - přímý link a jednou z prvních byly učitelky v Základní škole.

V sedmé a osmé třídě vyučovaly ruštinu a chemii dvě nejkrásnější dívky z učitelského sboru, ve věku kolem 25 let. A aby toho nebylo málo, obě mladé kantorky měly přitažlivé i povahové rysy. Odolat takovému náporu půvabů nebylo vůbec snadné, k souměrné štíhlé postavě, andělské tvářičce s hustými kadeřemi a hedvábnému hlasu si ještě domyslete egyptský typ chodidla v obuvi, co je dle mého názoru nejvíce "sexy". Zdravotní pantofle na jeden pásek, tzv. KORKÁČE. Korkáče měly, a díky Bohu i dnes stále mají, jednu naprosto unikátní přednost, jakou Vám žádná jiná zdravotní přezůvková obuv nemůže poskytnout - ani tehdy a ani dnes: Kromě kvalitně provedené anatomické stélky, obvykle změkčené měkkou nášlapovou vrstvou, je velice zásadní právě ten jeden jediný stahovací pásek. Při chůzi totiž nutí chodidla zaměstnávat všechny svalové partie, které klenbu udržují v potřebné pružnosti a kvalitě. Málokdo to ví a málokdo si to také uvědomí. Zbavte se škaredých otlaků, http://i.mimibazar.cz/h/bc/4/120824/21/d53063112.jpg (přímý link)
Pamatujete? Takovéto škaredé plastové dřeváky se prodávaly za doby socialismu. vbočených palců, plochých nohou, http://i.mimibazar.cz/h/bc/2/120824/21/b58233673.jpg (přímý link)
Je s podivem, že má někdo takový historický kus obuvi ještě doma. odlehčíte Vaší páteři a Vašim kloubům. Chodidla budou zas taková, jaká by měla být.

Helena Čejková častokrát mívala dozor o velké přestávce v prvním patře budovy, opírala se o dřevěné masivní zábradlí, kde plně vynikaly její tělesné přednosti. Se záklonem hlavy a vlasy hozenými přes rameno z ní byla královna krásy, Miss world. A to nijak nepřeháním. Byla skutečně nesmírně půvabná, já pořád jen nechápavě kroutil hlavou, kde se v naší škole takový anděl vůbec vzal, jak je možné, že je tak okouzlující, a jak je možné, že mě k sobě přitahuje jako magnet. Helena byla osobnost a tak si dovedete jistě představit, co se v mé dospívající duši odehrávalo za erotické fantazie, navíc podepřené nejkrásnějšími tvary chodidel, jaká jsem do té doby vůbec mohl spatřit. Ano, skutečně jsem tehdy den co den vídával podobný obraz v sedmé a osmé třídě Základní školy. Helena měla přibližně takovýto tvar prstů, co vyčnívaly zpoza hnědého koženého pásku a spočívaly opřené o jemnou koženou anatomickou stélku. Na tu krásu jsem se nemohl vynadívat, zdály se mi o Heleně velmi živé sny, byl jsem do ní zamilovaný až po uši, no však to znáte, jak to chodí u těch studentských lásek. Tehdy se po chodbách korzovalo se svačinou a přiznám se Vám, že bych býval raději odložil chléb se salámem a místo něj se zakousl, ... nejraději bych se zakousl do nádherně tvarovaných prstíků půvabné Helenky Čejkové, tedy jen opravdu jemňounce, aby mohla spolu se mnou prožívat rozkoš a vášeň, ne jako masožrout kanibal... tedy jemňounce, aby jí to nebolelo, do božsky tvarovaných prstíků. Z její chůze za katedrou a při pohybu napříč učebnou jsem byl doslova konsternován. Jednou při suplování mateřského jazyka vklouzla do třídy vyhřáté jarním sluníčkem v tříčtvrtečních kalhotách s odhalenými lýtky a kotníky, v korkáčích obutých na bosá chodidla. Ten jeden jediný pásek korkáčů při chůzi způsobí, že musíte zaměstnat řadu svalových partií chodidla, a to pak přirozeně vytvoří nádhernou klenbu - nohy vás zkrátka pak ponesou tak, jak by měly. Kdo chodí v korkáčích s jedním páskem (ne se dvěma), tomu nehrozí ani vbočené palce, ani otlaky, ani plochá noha příčně nebo podélně. S chodidly je to jako s ostatními svaly, pokud je pravidelně (aspoň trochu) nezatěžujete, atrofují. Pak vás bolí záda, krk, nohy, ruce, no zkrátka je z vás troska. Nezapomínejte tedy na to, že vás chodidla nesou den co den, dopřejte jim také náležitou péči, tyto korkáče už u nás vyrábí jen jediná firma (s měkčenou nášlapovou vrstvou). Helena Čejková měla překrásná chodidla s výraznou klenbou a ta v korkáčích dokonale vynikla. To vše bylo ještě zvýrazněno sexy otisky prstíků na anatomické kožené stélce. Sluneční paprsky v okenním rámu celou její postavu nasvítily tak, že byla jak zářící madonna, vyučovací hodina pro mě přestala mít význam a když na mě přišla řada, abych zaměstnal svou logickou mysl, namísto přídavného jména fotbalový od slova fotbal, jsem ze sebe akorát tak dokázal vykoktat neuvěřitelně přiblblý výraz - "fotbalistický". Nejspíš jsem si přál být foot - balistickou střelou s plochou dráhou letu, aby zasáhla cíl v srdci krásné Helen. Zamilovat se do Heleny Čejkové bylo tak snadné. Byla milá, laskavá, příjemná. A překrásná. Božská madonna dokázala i škaredý den proměnit v slastný okamžik.

Do Helenky Čejkové i do učitelky chemie Hanky Vokounové se nedalo nezamilovat se. To prostě nešlo. Musel bych mít srdce z kamene. Obě dvě odzbrojovaly tou nejhorší zbraní, jakou proti Vám může někdo namířit. Fascinujícím úsměvem. Nebyl to pak jen pouhý strohý dialog žáka s kantorem, co odpovídá na dotazy ohledně výroby kyseliny dusičné, chemického vzorce oxidu křemičitého, nebo příslovečného určení ve větném rozboru. Bylo v tom vždy něco víc, nějaké signum, záblesk, co na zlomek sekundy citlivé kantorce mnohé napověděl. A tak se stávalo, občas, ale stávalo, že se učitelka rázem proměnila na zasněnou dívku, co hledí kamsi do prázdna, aby alespoň na okamžik zapomněla, že přednáší v osmé třídě pravidla ruské gramatiky.

Fantazie byla bezbřehá Bezbřehá fantazie mě provází od dětství, snil jsem často o situacích, že se ocitám v blízkosti něčeho, co mě silně přitahuje. Jedno takovou záležitostí bylo něco takového. Říkal jsem tomu ploutvičky. Opřené velrybí ploutvičky o podlahu, kde se dal zkoumat každičký detail rybí končetiny, se všemi křivkami a záhyby. Z té největší blízkosti, až by se s ní dalo splynout. a v té mě nikdo omezovat nemohl. Nikdy jsem se nenechal ničím omezovat, vždy jsem se zachoval tak, abych z toho vyšel bez úhony a ještě dotyčnému individuu posloužil jako příklad. Obdiv k tvarům, barevným odstínům, vůním, chuti, rytmu pohbu, křivkám ze všech zorných úhlů jsem pochopitelně směroval i do této oblasti. Bylo to jedno z mých nejkrásnějších míst, kam jsem své pohledy zaměřil. No uznejte, není to krása, vnímat takový celek všemi smysly, vždyť dokonce přechází i v mimosmyslové vnímání něčeho božského. Mimochodem, víte, jak vzniklo číslo sedm? Jen si ho napište a pozorně se zadívejte. Vidíte? Ten soulad? Helena Čejková a Hanka Vokounová v ní zaujaly své místo napořád. Zamilovat se do Heleny Čejkové bylo tak snadné. Byla milá, laskavá, příjemná. A překrásná. Božská madonna dokázala i škaredý den proměnit v slastný okamžik. Její nárty, kotníky a prsty bych laskal - donekonečna. Něco takového, co je na této koláži jasně patrné, ten přímý kontakt s jejím srdcem (tedy s akupresurní drahou srdce v tomto místě), bych považoval za nejkrásnější dar, jaký bych mohl dostat. Jsou tam dodnes. Milovat ruštinářku A co byste řekli na takový pěkný "semafor"? Říkám tomu prostě semafor. A tady jsou k mání dokonce hned dva. Veškerý soulad všech tvarových a barevných přechodů vyniká v tomto případě asi nejvíc, porovnáte-li jej s jinými úhly pohledu. Je to umělecké dílo, genialita tvůrce, funkčnost, a soulad ve všech podobách. se mi však poštěstilo i ve druhém ročníku střední školy. Všimni si, že se uprostřed na té světlé vybělené ploše sevřené ze třech stran oranžovými odstíny vytvořil tvar, jemuž by se dalo říkat mistička nebo lžíce. Místo, kde by se dal odložit kus ovoce, nebo kopeček šlehačky, a kam bych s chutí zamířil ochutnávat jak samotné ovoce se šlehačkou, tak i to blízké okolí. Na tři vyučovací hodiny Ruského jazyka týdně jsme pravidelně docházeli do učebny, vybudované ve stylu klasické vysokoškolské posluchárny, pochopitelně v menším měřítku, přibližně pro 60 studentů. Posadil jsem se do třetí řady, přesně proti tabuli, abych měl učitelku pěkně na očích, a vtom jsem v odkládacím prostoru před svým sedadlem zahlédl ruský módní časopis. Na dvojlistu uprostřed se v celé své kráse zjevila dívka velice podobná učitelce, free pic (přímý link na norcalfeet.com)
Tato modelka z norcalfeet.com je velice podobná učitelce ruštiny ve druhém ročníku strojní průmyslovky. co měla za pár okamžiků zahájit další vyučovací hodinu jazykových dovedností. Slečna na obrázku pózovala naboso v letních střevíčkách a já si představoval, jak něco podobného prožívám s ruštinářkou, která je jen o nějakých šest, sedm let starší než já. Naše ruštinářka však nebyla ani slepá, ani blbá. Nemyslím si, že bych se choval příliš nápadně, brzy jsem však pochopil, že je jí všechno jasné. Očekával jsem pochopitelně odtažitou reakci, vyhýbání se přímému kontaktu, nebo dokonce řadu nepříjemností, jaké mnozí kantoři dokážou ztropit, však to jistě dobře znáte, ale nic takového nepřišlo. Naopak. Začala se častěji přibližovat, byl jsem najednou já tím terčem pohledu, žádoucího a prosebného, free pic (přímý link na norcalfeet.com)
Tato modelka z norcalfeet.com je velice podobná učitelce ruštiny ve druhém ročníku strojní průmyslovky. potkávali jsme se občas i na chodbě a jednou jí z rozpaků upadly na zem desky plné sešitů. V učebně jsem jí dokonce nechtěně sáhl na rozpálenou dlaň, když jsem jí podával křídu, celým mým tělem v tu chvíli jakoby rázem prolétl blesk a její ruka se k té mojí přitiskla tak, že se jí vůbec nechtěla pustit.

K dalším milostným projevům ale nedošlo. Školní rok ubíhal moc rychle a ve třetím ročníku vyučovala ruský jazyk docela jiná kantorka. Stačí vyslovit jméno "profesorka Julišová" a každému, kdo ji znal, musí i po létech běhat mráz po zádech. Běhal i mě, co bych zapíral, nemělo to však se sexuální energií společného vůbec nic. Byl to chladný mráz úskočný. Mnohým z nás připadala škaredá, mně osobně se ani ošklivá nezdála, spíš jen trochu tučná, neupravená, zanedbaná a nevkusně oděná, stačilo se trochu víc věnovat svému vnitřnímu já a mohla být i ona okouzlující kočka. Chování profesorky Julišové nebylo zrovna příjemné, SPŠ Kladno - paní profesorka Julišová (foto r. 1988) jestli jsme byli těmi jejími úhlavními nepřáteli, nebo se svým chladným projevem chránila před jakoukoli konfrontací, nevím. Ačkoliv, právě tu poslední vzpomínku mám na profesorku Julišovou z průběhu maturitní zkoušky v duchu veskrze pozitivním. Maturita proběhla v poklidu, i když jsem si chvílemi připadal jako žonglér se slovíčky, naštěstí se předseda komise právě chystal k obědu a můj výklad vůbec nesledoval. Hlavou se mu honilo, budou-li dnes sladké knedlíky s meruňkama, nebo roštěná s rýží.

Dalším "objektem", jehož půvaby mě vyváděly z míry natolik, že můj zrudlý obličej a reakce na to, co jsem viděl, musela jasně prozradit nebývalou míru vzrušení, byla Věra Sotolářová. Dívka, o rok starší než já, v té době již osmnáctiletá, byla velmi, velmi pohledná, a co u hezkých dívek nebývá zrovna zvykem, z hloubi duše zářila přátelská, přívětivá a laskavá aura. Netajím se tím, že byla přímo k sežrání.

U Sotolářů jsem zvonil na domovní zvonek v domnění, že mi otevře její sestra Petra, a předá mi své bledě modré bavlněné tričko, abych jej mohl vyzdobit nápisem a erbovním znamením pro nadcházející vodáckou výpravu. Petra však nebyla doma. K průhledným dveřím se blížila Věrka, přešlapovala nádhernýma bosýma nohama Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto na studené dlažbě vstupního vestibulu, s klidem přežvykovala ten svůj rohlík s pomazánkou, láskyplná modrožlutá zář mě celého objala a já měl tepovou frekvenci jak olympijský sprinter. Dočista jsem zapomněl, proč jsem vlastně přišel. A Věrka? Byla jako ruštinářka. Nebyla ani slepá, ani blbá.

O Věrce psát, znamená povznést se do oblak. Že bych přeháněl? Nemyslím si. Takového anděla potkat Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto nemůže Vás to ponechat zcela chladným. Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto Byla totiž velice přitažlivá nejen svým fyzickým Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto vzhledem a vzrušujícím úsměvem, ale i povahově. Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto Až neuvěřitelně komunikativní, dovedla vyprávět, ale zároveň i naslouchat, Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto a to si přiznejte, že mnoho lidí nesvede, mohl jsem se s ní bavit naprosto otevřeně a dokonce se mi stávalo, že v její přítomnosti mě příjemně šimralo v zádech. Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto Tehdy jsem takový pocit intenzivního šimrání, něco jako orgasmus umocněný na druhou, zažil poprvé v životě. Jenže já nevěděl, co si s tím počít. Tolik krásných dívek jsem už potkal, tolik uzavřených citů a zauzlovaných šedých příběhů a teď tohle! Barevná duha v dlaních přímo proti mě!

Věrka byla vyučená kuchařka a vařila skutečně znamenitě. To jsem zjistil v polovině července roku 1985 v Horní Světlé v Lužických horách - ano, přesně tam, kde jsme v loňském roce trávili čtrnáct prázdninových dnů. Tentokrát jsme do tohoto zajímavého koutu přírody zavítali na prodloužený prázdninový víkend s Martinem Mezerou, s Petrem Klímou, s Danou Lammerovou, Ivanou Šatrovou fotografie třídy 4B kladenského gymnázia (r. 1988) - foto zdroj: spoluzaci.cz a Zbyňkem Holubovským. Tvořili jsme tehdy seskupení mladých, pohlednice od Ivany Šatrové a Zbyňka Holubovského z 28.3.1991 - z doby, kdy spolu ještě tvořili pár ... Ivana se později provdala za bankovního úředníka, který působil na pobočce ČSOB na letišti v Ruzyni, a změnila si příjmení na Caltová dospívajících lidí, kteří spolu Chuchelná 1986 - výlet do prostředí počítačového "tábora" v Českém ráji nedaleko Kozákova - vpravo dole Broňa Kváčová tráví volný čas v přírodě, táboření u lidického rybníka - červen 1985 v divadelním kroužku nacvičováním pohádky Strašidlata, a částečně i rozvíjející se výpočetní technikou. Martin Mezera - Chuchelná 1986 - výlet do prostředí počítačového "tábora" v Českém ráji nedaleko Kozákova Věrka se otáčela v hotelové kuchyni a já se otáčel zas kolem turistických map, abychom mohli naplánovat výlet k přehradě Naděje, do ledové jeskyně, a zachytit západ Slunce z vrcholu Luže. západ Slunce z vrcholu Luže (Lužické hory) - červenec 1985 Výlety s kamarády do míst, kde jsme před rokem trávili závěr prázdnin, byly báječné, ovšem Věrčina svíčková nebo palačinky s tvarohovou náplní, ten její zářivý úsměv a povahové vlastnosti cennější než korunovační klenoty, jim úspěšně konkurovaly. Horní Světlá v Lužických horách byla tím posledním místem, kde jsem Věrku mohl pozorovat v celé její kráse, i když poněkud zahalenou do bílého kuchařského oděvu. A tak mohu jen doufat, že po celou tu dobu žila spokojeným životem, a že se potkala s mužem, co její půvaby a povahové vlastnosti náležitě ocenil.

Vstupme nyní do roku 1986, do mé pomyslné dospělosti. Nechme se vtáhnout do vzrušujícího energetického víru a zažít mnohá dobrodružství...