Pochvala od třídního učitele prof. jaroslava Evana. Moc si jí vážím dodnes, protože to byl kantor, který nás měl rád, a snažil se nám předat to podstatné, co v životě budeme potřebovat, abychom se tu dokázali zorientovat. S panem Evanem jsme si notovali, on vyučoval mateřský jazyk, který mě bavil, a navíc dobře chápal, cítil to z mého nitra, že se nenechám opít falešným pozlátkem hmotných statků. Už si nepamatuju, kdo z nás všech tu pochvalu obdržel, každopádně to bylo až poté, co jsme se jako kluci na půdě strojní průmyslovky poprvé setkali se smrtí.

Bylo to v den předání vysvědčení (bylo zrovna před spartakiádou), přímo přede mnou v lavici seděl Marek Entlich z Berouna, houpal se na židli a najednou se pod ním svezla, načež padl bezvládně kk zemi. Bylo nás tam tehdy, myslím, jen pět kluků, ihned jsme jej položili na lavici a zahájili umělé dýchání z plic do plic a masáž srdce. Mezitím Péťa Reichl doběhl pro prof. Evana a ten zavolal záchranku. Než přijeli lékaři, trvalo to pouhých 15 minut. I když jsme se v resuscitaci střídali, byl jsem tak vyčerpaný, jako po maratónském běhu. Nikdy bych nevěřil, jak fyzicky náročné to je, a to jsme to ve škole několikrát trénovali. Poté, co přijela záchranka, jsme čekali na chodbě a asi po dvaceti minutách nám lékař oznámil, že Marek zemřel na mozkovou mrtvici ještě před tím, než se skácel k zemi. Byla to pro nás útěcha a já byl kupodivu spíš šťastný, protože jsem vnímal, že on nezemřel, že tu s námi pořád je. Cítil jsem to a na cestě domů autobusem mě naplňoval zvláštní hřejivý pocit. Lékaři nám prozradili, že jsme resuscitovali jako skuteční profesionálové, chovali se k nám, šestnáctiletým, s hlubokou úctou, a dokázali ocenit, že jsme nezmatkovali a ihned začali dělat to, co bylo třeba. Bylo to poprvé, co jsme od dospělého lékaře održeli takovou poctu, a následně jsme ji měli na tomto papíře, který mám dodnes uschovaný mezi svými doklady.