PROLOG

Moje vyprávění je věnováno všem pozitivně smýšlejícím lidem, ale především památce mých zesnulých prarodičů, mého táty, a mé velké lásce Evu Steinerovou jsem miloval a miluji neustále se vším všudy, byla a je to jediná žena v mém životě, se kterou bych si dokázal představit být a existovat po jejím boku v těch nejrozmanitějších situacích, a se kterou by mi opravdu stačila ke štěstí jen pouhá maličkost. Evě Steinerové, kteří se na této planetě nedožili toho, aby si je mohli přečíst. A tak doufám, že tam na nebesích, v jiných světech a dimenzích, kde je přímý přístup k informacím, si z mých myšlenek a slov vyčtou obraz tohoto světa, jak jsem jej vnímal svýma očima a svým srdcem.

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

 
Jaroslav Vrchlický - Za trochu lásky (Okna v bouři)

                                            

 

Kachňákovy listy z památníku jsem koncipoval jako dobíječ energie. Abychom se mohli nadechnout, zastavit a zamyslet. Honza Nedvěd kdysi vzkázal světu, že: "... z korun stromů bude Manitou se dívat, jak to vedem, a jak vést to chceme dál." Popisovanému období osmdesátých a devadesátých let dvacátého století jsem do základní verze webu vtiskl odpovídající font Bohemian typewriter. Imituje text psacího stroje, což byl tehdy nástroj, kterým se vyřizovala běžná korespondence, a jehož typický nezaměnitelný zvuk jste zaslechli snad v každé kanceláři. Textovou pasáž doplňují fotky, jež se z té doby dochovaly, a jak to tak bývá, a jak zpívá v jedné ze svých písní Wabi Daněk, těm fotkám nijak neuškodil čas. Čas inkasovat chodil kolem nás...

Ještě než začnu své vyprávění z druhé poloviny dvacátého století a z počátku nového milénia, rád bych se svěřil s tajemstvím, jež jsem (alespoň zčásti) vyslovil před mou milovanou bytostí, Evou Steinerovou, a která se nyní již nachází tam, na nebesích, odkud jsme sem oba dva přišli, abychom se tu spolu setkali a prožili plodný, pozitivně naladěný život. Není tu však vůbec snadný terén, my všichni, co jsme se tu inkarnovali z láskyplných světů, kde prakticky neexistuje egoismus a všechny ostatní negativní projevy "psudoživota", jsme však museli podstoupit proceduru "vymazání paměti" na minulost, abychom se tu dokázali vžít do role "obyčejných smrtelníků", a mohli nést stejné břímě, jako tu nesl Ježíš, svůj pomyslný kříž, a pracně, krok za krokem se propracovávali ke svému pravému "já".

Nebyla to lehká cesta, to si jistě uvědomuje každý z vás, není vůbec snadné se tu "probudit", rozpomenout se na to, kým jsem a proč tu jsem, a nadále se snažit žít pozitivním životem a být prospěšný všem, aby i ti ostatní se mohli začít probouzet a dostat šanci vrátit se zpět domů, tam, kam již předčasně doputovala má milovaná Eva, a která je v současné době mým strážným andělem, miluje mě celým svým srdcem a těší se na naše opětovné setkání, abychom mohli spolu opět sdílet dny všední i sváteční, bok po boku, v lásce, harmonii a vzájemném porozumění a toleranci.

Ta tajemství, která jsem kdysi, v roce 1991 vyslovil, jsou zakotvena v mém vyprávění. Jsou zakódována podobným způsobem, jakým psala svou knihu Barbara Marciniak "Poslové úsvitu". Kéž vás tedy můj pohled na svět osloví, a možná, že tu najdete i nějaké malé útržky inspirací k vašemu plodnému životu.

Nebojte se koronaviru COVID-19

Možná jste se již setkali s pojmem „Schumannova frekvence". Je to původně fyzikální konstanta planety Země, ovšem od poloviny 80. let postupně roste, resp. ona začínala pomalu stoupat již dříve, zhruba od 50. let – v tom poválečném období, kdy lidé budovali republiku. Rodilo se zde více pozitivních bytostí a je známo, že nejvíce jich sem přišlo z pozitivních světů v období od 60. do konce 70. let. Jsou to hlavně ty silné Husákovy děti – silné ročníky, a cílem bylo zvýšit vibrace planety a také tu plnit pozitivní láskyplné poslání a vzít si s sebou „zpět domů“ fyzické tělo, které jsme si tu každý zvolil. Pozitivních bytostí, resp. z pozitivních světů, se tu v tomto období narodila zhruba 1 miliarda, jsou to „Poslové úsvitu“, o nichž se zmiňuje ve své knize Barbara Marciniak.

A proč se zmiňuji o koronaviru v této souvislosti? Koronavirus se chová jako všechny ostatní viry a některé další živé organismy, co parazitují na ostatních a mají zablokovaného ducha tzv. protoplazmovými pouzdry. Vskutku nezáleží, v jakém těle duch sídlí, může to být člověk, ale i zvíře, rostlina, nebo bakterie. Na pokožce máme miliony bakterií aerobních, které s námi žijí s láskou, máme je i ve střevech – tam konají pozitivní práci, pomáhají trávit a vstřebávat potravu, podpořit v činnosti imunitní systém a na pokožce udržet správné pH.

Ovšem jiná situace je u virů nebo u bakterií anaerobních, tedy těch, co ke svému životu nepotřebují kyslík. Typickou anaerobní bakterií jsou Clostridie Tetanii nebo Clostridie vypouštějící botulotoxiny. Všechny viry a anaerobní bakterie mají velmi nízkou vibraci – jejich duch je zapouzdřen a žije parazitárním způsobem života – nezáleží jim na hostiteli, pouze jej využijí a zlikvidují (asi jako Vetřelec v tom známém filmu Ridley Scotta).

Tyto viry, tedy i známý COVID-19, vibrují na frekvenci cca 5,5 Hz – 14,5 Hz. COVID-19 přežije ještě nějaký čas v prostředí do 25 Hz, ale vyšší frekvence je mu nepříjemná a dokonce destruktivní. Nemůže takovou energii unést a jeho tělo se rozpadá a zapouzdřený duch viru opouští své „tělo“ a mizí tam, kde jsou mu jeho frekvence blízké, tedy do prostředí, kde se znovu „zrodí“ a působí dál, třeba do těla nového viru, který se množí u nějakého jiného pacienta. (Nepleťte si ovšem frekvenci - energie duše (ducha) s frekvencí činnosti mozku, kterou zaznamenávají přístroje elektroencefalografie (EEG) - toto je tzv. bioelektrická aktivita mozkové tkáně, tedy hmotné tkáně, která nemá nic společného s oživující duchovní složkou lidské bytosti. Ostatně, řada lékařů již zveřejnila i osobní zkušenosti z klinické smrti a poznatky, kdy mozek již byl klinicky mrtvý, zatímco bytost stále žila a pamatovala si všechny vjemy - touto problematikou se zabýval i m.j. pan Moody.)

V praxi to znamená, že každý člověk, který vibruje na frekvenci vyšší, než 25 Hz, je odolný vůči virovým nákazám. (Pro zajímavost tu uvádím, že mě osobně virózy v mládí sužovaly jen tehdy, když jsem byl ve škole přetížen stresem, a později i v zaměstnání nebo v nějakém nevhodném vztahu. Ovšem od doby, co jsem přestal jíst maso, a vyhýbám se cíleně určitým aktivitám (nesleduji negativní zprávy, nemám 25 let televizi, jsem více v přírodě, mám kolem sebe květiny, stýkám se „téměř“ jen s pozitivními lidmi), nevím, co je nachlazení ani chřipka. Poslední onemocnění zánětlivého charakteru (chřipku) jsem zaznamenal v roce 1998 a od té doby jsem nebyl vůbec nemocný, jezdil jsem lyžovat, otužoval se, chodil v zimě i bez ponožek, venku nalehko, mnohokrát jsem prochladl i zmokl, přesto žádné nachlazení. A vůbec nevím, co je to rýma, dokonce jsem úplně ze svého života vyřadil papírové i látkové kapesníky. (Pouze jsem trpěl problémy v souvislosti s deficitem magnézia, o němž jsem však neměl tušení, a musel jsem na to přijít sám s pomocí přítelkyně (nikoli přímou diagnózou od lékařů), stejně tak způsob, jak hořčík do organismu doplnit - a ten také na webu uvádím ve formě odkazů, které by vás mohly zajímat.)

Nižší vibrace mívají láskyplní lidé také, ale spíše výjimečně, nikoli po celý den, je to hlavně ráno po probuzení a nastartování těla a také ve chvílích, kdy musí do práce, která je stresuje, nebo do nákupního centra, na úřad vyřizovat blbosti atp. Proto každému radím: nakupujte raději přes e-shop (eliminujete kontakt s negativními lidmi ve městě), nenakupujte v supermarketech, nenavštěvujte zbytečně nemocnice a lékaře (v lékárnách to až tak nevadí), zbavte se televize, nesledujte negativní zprávy na Internetu, v novinách atp. Více cvičte, posilujte, zdravě se stravujte, choďte na slunce, do lesa, jeďte na vodu, zalyžujte si, pořiďte si domů květiny, akvárium, třeba morčata nebo králíka, případně kočičku, buďte k sobě a k ostatním lidem ohleduplní, láskyplní, respektujte je, buďte empatičtí, pomozte, když vidíte, že pomoc někdo potřebuje (třeba jen drobností, pomozte svým rodičům na zahradě, nakupte jim, uvařte, vezměte je někam do přírody, těch způsobů pomoci druhým lidem je spousta – naslouchejte jejich potřebám.

Virus COVID-19 i další viry přežijí v přírodě jen několik hodin, protože frekvence planety Země se zvyšuje. Např. v roce 1995 byla na úrovni 7,8 Hz, v roce 2000 již 9,3 Hz, v roce 2007 9,8 Hz, v roce 2012 to bylo 11,1 Hz. Dnes, v roce 2020 je Schumannova frekvence planety zhruba 17 Hz. Pro zajímavost, ve středověku, v době husitských válek to bylo přibližně pod 7 Hz, tehdy byla krveprolití a války, znásilnění, plenění, drancování a vypalování běžnou praxí, a samozřejmě s tím i různé epidemie moru, cholery, TBC atd. Typickým příkladem je nízká frekvence na našem území v době „pobělohorské“ - poprava českých stavů a následná třicetiletá válka – tehdy byly u nás největší epidemie moru a baroko je také známo svými „morovými sloupy“. (Mimochodem, té době také odpovídá vážná hudba, téměř všechny skladby vibrují (oscilují) na frekvenci kolem 8 Hz, proto se také nedoporučuje tuto hudbu často poslouchat, naopak vyšší frekvence mají písně českých zpěváků a textařů o lásce, např. Knoflíky lásky (Sepéši a Bartošová), některé skladby Karla Gotta, Helena Vondráčková – Sblížení, Jiří Korn a Helena Vondráčková – Jakobynic, Elán – Slobodná, zahraniční tituly: Foreigner: I Want To Know What Love Is, Climie Fischer – Love changes everything, Cliff Richard Some People, Mariah Carey – Without You, Bellinda Carlisle – Leave A Light On, Kim Wilde – You Came a Madonna Life Is A Mystery. To jsou vysokovibrační „pecky“ osmdesátých let a mnohé z nich naladíte na internetovém Hitrádiu Osmdesátka.

Viru se dnes dobře daří tedy jen tam, kde mu dáme podmínky – buď u negativně myslících a jednajících lidí s nízkou vibrací zapouzdřeného ducha (v protoplazmových pouzdrech), anebo prostředí, kde se virus lépe množí a může migrovat v kapénkové infekci, tedy v obchodních domech, v nemocnicích, v domech pro seniory, z nichž mnoho je nemocných a ti mají nižší vibrace, dále ve věznicích, na úřadech, v kancelářích či v některých výrobních závodech a na pracovištích se špatnými mezilidskými vztahy, na hromadných akcích, kde se projevují negativní vzorce chování – fotbalové a hokejové stadiony (blázniví fandové), punkové a rockové koncerty, tetovací salony, hospody a herny, casina atp.

To pravidlo je nesmírně jednoduché a chápe ho každý – tam, kde je láska, moudrost, vědomí, pochopení, empatie, porozumění, přátelství, tam nemá žádný virus šanci (jako v té pohádce Nesmrtelná teta – na závist platila jen láska). Naopak tam, kde závist vládne, a spolu s ní žárlivost, zloba, hloupost, lež, nadřazenost, submitivita, pýcha, nezájem, sobectví, arogance, pohrdání, tak tam se virům daří, a před nimi neexistuje obrana. Imunitní systém se rozpadá, tělo neukočíruje nápor, viry se množí, protože jim hostitel vyhovuje, a ten nakonec mnohdy umírá. Typickým příkladem je americký herec Nick Cordero, který v 41 letech viru podlehl za děsných útrap – a proč? Zavinil si to sám – hrál v samých akčních a kriminálních filmech, žil spíše negativním životem, neměl v sobě dostatek lásky, soucitu a empatie – prostě to tu nezvládl.

Stále tedy platí jasné pravidlo – PRO ČLOVĚKA S NÍZKÝMI VIBRACEMI JE VIRUS COVID-19 (a jiné viry) NEBEZPEČNÝ, PRO LÁSKYPLNÉHO ČLOVĚKA NIKOLI.


Nejnižší vibrace má strach a bolest – od 0,1 do 2,2 Hz. Nízké vibrace má i osamělost, nadřazenost a pýcha (Pyšná princezna) zhruba 1,5 – 1,9 Hz. Záněty v těle souvisí s vibracemi 0,9 – 3,8 Hz dle závažnosti. Zloba a hněv vyvolaná VLASTNÍM vnitřním stavem 0,6 – 3,3 Hz. Ovšem zde pozor, jestliže na vás někdo zaútočí, hněvá se na vás, obviňuje, bere vám z aury energii, a je zjevné že si dotyčný ZAČAL a že VYVOLAL KONFLIKT, vám se může rychle udělat nevolno, snížit vibrace, i když je máte zrovna vyšší, a pak máte plné právo se bránit. Pokud to jde rychle odejít, utečte, pokud ne, je to jako s obranou vůči dravci – platí únik nebo boj. Pokud nelze odejít, můžete mu dát důrazně najevo, že to si k vám nesmí dovolit, třeba zvýšit hlas, aby si uvědomil, že takové jednání není řešení. Toto si mnoho lidí plete s oplácením. Bránit sebe sama v případě útoku je správné a žádoucí, i kdybyste měli útočníkovi energii z aury odebrat zpět, nebo mu fyzicky adekvátně „v uvozovkách ublížit“. Toto je korektní, protože vy jste si nezačali a dotyčný má možnost na své kůži posoudit důsledky svého chování. Ale pozor, žádoucí již není po ukončení konfliktu provést později dotyčnému to samé z vašeho popudu, tedy VYVOLAT nějaký další KONFLIKT později Z VAŠÍ STRANY - to je totiž onen správný výraz pro POMSTU a pomsta nemá s láskyplným jednáním nic společného.

Zde bychom si mohli vyjmenovat naopak pozitivní jevy a jejich vibrace:

Jste vděční (i cizímu člověku) za pomoc - někdo vám nakoupí, pomůže s kočárkem do autobusu – pomohl jsem mnohokrát za socialismu mladým maminkám s kočárkem, pustil jsem sednout starší paní v autobusu – zdá se to jako pitomost, ale dokáže vyvolat vděk – tím dáváte lidem příležitost zvýšit si vibrace a ti pak mohou vaše chování napodobit – 45 Hz. A pokud je vděčnost vnímána skutečně od srdce jako projev někoho, kdo si vašeho skutku opravdu váží, vibrace stoupne až na 140 Hz a může být i vyšší než 200 Hz.

Jste velkorysí – jste schopni se rozdělit s druhými o svačinu, pomoci při přenášení lodi na jezu, pomůžete někomu v nouzi, když se mu převrhne loď na Berounce (jako my, když jsme pomáhali lovit v r. 1992 předměty cizím mladíkům, co se „udělali“ na jezu) – tak to je 95 Hz.

Dokážete ocenit něčí pomoc - něčí skutky, dovednosti, umění, zkrátka cokoli pozitivního. Miluji staré obrazy a sochy, architektonické skvosty, třeba vyřezávané schodiště na zámku Lednice – řezbáři byli fakt šikovní, nebo umění stavitelů mostů, hradů a zámků atd. Já třeba ocenil umění pilotáže a skromnost kamaráda Tomáše v r. 1994, když mne vzal do kokpitu letadla a letěli jsme do jižních Čech. Nebo jsem ocenil skromnost a fotbalový um spolužáka Honzy Suchopárka (rok 1996), když získal titul vicemistrů Evropy. Kdo dokáže ocenit druhého, jeho kvality, ten projevuje vibrace cca 145 Hz.

Empatie a láska – milovat druhého i s jeho chybami, nevyčítat mu je a naopak vyzdvihovat to dobré, aby se měl od čeho odrazit. A pokud to dokážete udělat i u člověka, co vám někdy ublížil, to je opravdové mistrovství – a tehdy roste vibrace až na 150 – 220 Hz. Mně osobně velmi ublížil můj strýc (a celé naší rodině), já mu ovšem odpustil (to ale neznamená, že jsem se mu nedokázal postavit a bránit) a jsem schopen všechny jeho krásné vlastnosti a skutky vyzdvihnout – v roce 1982 jsme cestovali do Domažlic, tam mi zajistil vadné čtyřkolečko a mohl jsem zas jezdit na kole. Umožnil nám jezdit na hory a na tábory, naučil mě řadu řemeslných dovedností, seznámil se zajímavými lidmi, postavil před domem tenisové hřiště (rok 1981), vzal mě na chatu k Bundovým – bylo toho mnoho a o všem píšu ve svém webu. I za to co naší rodině provedl, i přesto jsem jej nezatratil a umožnil mu důstojný život a příležitost k nápravě. Mohu o sobě prohlásit, že jsem vůči svému strýci empatický a láskyplný, a že v jeho případě tímto skutkem vibruji na 200 Hz.

Bezpodmínečná láska – ještě vyšší stupeň je láska ke všemu živému – respektovat všechny živé tvory, jejich jedinečný život ve všech podobách, v té úžasné rozmanitosti – ponechat jim svobodnou vůli rozhodování a nezasahovat do jejich životních projevů, pouze se s nimi sdílet. Tento přístup již vyžaduje určité mistrovství. Takový člověk již vibruje na 250 Hz a může vibrovat i na vyšších frekvencích. Pokud se chcete o takovém příkladu dočíst, zalistujte v roce 1986 – v Bedřichově, ale hlavně na Lužnici – malovali jsme s Pavlem Sehnalem trička na vodu a připravovali úžasnou výpravu – trička každý z nás dostal darem, Mezerovi zajistili darem ubytování na chatě a pro většinu z nás i plavidla, vytvořili jsme tehdy skupinu lidí, kde to vibrovalo na vysokých frekvencích, a na tento popud jsem se rozhodl začít psát kroniku a pokusit se být lidem prospěšný i touto formou - psaným slovem. Vodácká výprava po Lužnici měla značný vliv na mé "specifické poslání" podávat lidem informace pokud možno srozumitelnou a jasnou formou, s využitím bohaté slovní zásoby mateřského jazyka, který patří právem k nejkrásnějším slovním projevům nejen na této planetě, ale v celém vesmíru. Na výpravu po Lužnici jsem navázal i v dalším životě a v podobném duchu jsem se snažil žít i na Pazderně od roku 1993. Na vodáckých výpravách jsem se pomyslně objímal s okolními stromy, rostlinami, sledoval tok řeky, všechny ty krásné projevy přírodní scenérie. Troufám si říci, že tam tehdy vibrace překračovaly běžně 150 Hz. Nezištná pomoc, empatie, ocenění, milovat přírodu a vše živé, to byly běžné každodenní jevy v místech i bez patřičného komfortu právě tam, mezi „koňáky“, kde byla stále jen každodenní fyzická dřina, ale nádherné psychické zážitky.

A jedna maličkost na závěr – každé pozitivní chování ovlivňuje vaše okolí, dáváte tím příležitost ostatním změnit jejich život k lepšímu, stačí tedy být pozitivní a láskyplně se chovat k druhým a tím si plníte i své pozitivní poslání. A vězte, že cokoli vysíláte, se vám (znásobeno) vrací, to dobré, i to špatné – to je základní vesmírný zákon (a podle plodů, které sklízíte, také poznáte, jak na tom skutečně jste).

Tajemství života je ve skutečnosti neuvěřitelně jednoduché. Nenechte se ovládat, nenechte se okrádat!

Virus HIV a nemoc AIDS - tohle byste měli vědět Na tomto odkazu se vám možná otevřou oči, pokud je máte stále ještě zavřené, a možná procitnete, pokud stále ještě spíte hlubokým spánkem naivního prosťáčka ...

https://www.uspesna-lecba.cz/aids-hiv-je-podvod-svetoveho-rozsahu/

Bílý rafinovaný cukr Vás rafinovaně okrádá o poslední zbytky minerálů, stopových prvků a zásadních biologických látek pro správné fungování Vašeho fyzického těla. Bílý cukr = bílá nemoc = bílá smrt. Bílý cukr můžete nahradit hnědým cukrem, nebo ještě lépe - melasou. A pochopitelně sladit lze přímo ovocem či ovocnými šťávami a cukr používat spíše výjimečně.

Alkohol Vás rafinovaně okrádá o poslední zbytky minerálů, stopových prvků a zásadních biologických látek pro správné fungování Vašeho fyzického těla. Alkohol = buněčná smrt. Viděli jste někdy umírat alkoholika na cirhózu jater a selhání ledvin? Já ano, a vidět bych Vám to nepřál, natož být v jeho kůži. Kdo nadobro odloží alkohol, ten je nakročen ke správné cestě - cestě k sobě.

Cigaretový kouř Vás rafinovaně okrádá o poslední zbytky minerálů, stopových prvků a zásadních biologických látek pro správné fungování Vašeho fyzického těla a usazený dehet v organismu, to je doslova pohroma. Proč se ještě zvířata nenaučila kouřit? Cigarety = dehtová smrt.

Stres, to jsou extrémy ve stovkách podob (hluk, smog, nadměrné vedro, prochladnutí, nedostatek pohybu, psychické vyčerpání, sledování negativně laděných filmů, pořadů a zpráv, přehnaná fyzická aktivita, adrenalinové akce, přejídání, alkoholové excesy, oslavy, pojídání sladkostí, nedostatek spánku, regenerace a odpočinku, workoholismus atd. atd. - to všechno Vás rafinovaně okrádá o poslední zbytky minerálů, stopových prvků a zásadních biologických látek pro správné fungování Vašeho fyzického těla. Stres = smrt z vyčerpání.

ORGÁNOVÉ HODINY

velmi dobře zpracovaný popis orgánových hodin (zdroj honzazkrkonos.cz) si můžete přečíst zde na Honzových stránkách

Negativní myšlenky a následně negativní činy (závist, zloba, nenávist, pomstychtivost, žárlivost, předsudky, vztek, zuřivost, agresivita, arogance, neschopnost tolerance, neschopnost empatie a komunikace, atd.) Vás rafinovaně okrádají o poslední zbytky minerálů, stopových prvků a zásadních biologických látek pro správné fungování Vašeho fyzického těla. Zloba = zlostná smrt.

Další nevhodné potraviny (zejména průmyslově vyráběné s umělými aditivy) Vás rafinovaně okrádají o poslední zbytky minerálů, stopových prvků a zásadních biologických látek pro správné fungování Vašeho fyzického těla. Ačkoli jste statní nebo otylí, jste podvyživení. Podvýživa = buněčná smrt.

Chemické léky Vás rafinovaně obírají o poslední zbytky minerálů, stopových prvků a zásadních biologických látek pro správné fungování Vašeho fyzického těla. Jen málo lékařů se skutečně zaměří na příčinu nemoci, jen málo lékařů používá svou intuici. Nedostatek intuice = impact smrt.

Nedostatečné vědomí (sebevědomí) a falešné ego Vás rafinovaně okrádá o poslední zbytky minerálů, stopových prvků a zásadních biologických látek pro správné fungování Vašeho fyzického těla. Pracujte na sobě, ne na materiálu! Ostatně, máte na výběr - svobodná vůle nebo osud? Egoismus = osudová smrt.

Velkou pozornost byste měli věnovat doplňování magnézia v organizmu, vzhledem k tomu, že je jeho obsah v potravinách omezený, ve srovnání s dobou cca před 30 lety. Jak je hořčík důležitý minerál, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Je jedním ze čtyř základních prvků, které jsou nutné pro udržení stabilního pH lidské krve (vápník, hořčík, draslík a sodík). Tělo jej potřebuje k více než 300 biochemickým reakcím, nemůžete bez něj dýchat, hýbat se, nefunguje nervová soustava a mozek, dochází k ucpávání cév vápenitými bloky. Bez hořčíku prožijete hluboké stavy depresí, vedoucí až k sebevraždě, budete se cítit pod tlakem jako v papiňáku, budete se dusit, trpět závratí, neschopností pohybu, nebudte moci klidně spát, vaše tělo si neodpočine ani v noci - těmto děsivým scénářům se lze vyhnout doplňováním magnézia. Vynikající odkazy k funkci hořčíku v organismu a jeho doplňování naleznete na tomto odkazu - léčitel Jaroslav Zajíček "Hořčík - kladivo na deprese" a prof. MUDr. Zdeněk Zadák, CSc vám dopodrobna vysvětlí vše potřebné. Zajímavý odkaz s vyprávěním o hořčíku, napsaný srozumitelnou formou pro každého, naleznete zde na webu lecitel-janvas .

Nezapomínejte také na vitamín D - sluneční vitamín, o jeho důležitosti vám opět upřímně a fundovaně vše sdělí léčitel Jaroslav Zajiček (vitamín D) na tomto odkazu.

Víte, co to je vitamín K2 - MK4, MK7 ? Chcete-li se cítit ve zdravé kůži, tak svou pozornost na něj zaměřte. Dnes je to s vitamínem K2 podobné, jako s hořčíkem.

Podnětem k zamyšlení je také kyselina chlorovodíková v žaludku. Až na malé výjimky bývá příčinou žaludečních a dvanácterníkových vředů její NEDOSTATEK, nikoli její nadbytek. Mimochodem, právě deficit magnézia je jedním z rizik vzniku vředové choroby a ono známé "pálení žáhy" a překyselení nevzniká v důsledku nadbytku TÉTO kyseliny, ale jiných - ODPADNÍCH kyselin. Již staří Egypťané si byli dobře vědomi faktu, že dokud je v žaludku dostatek HCl, do té doby budeme žít ve zdraví. Já osobně považuji za jednu z nejzdravějších zelenin červenou řepu. Dopřejte si ji alespoň obden - čerstvou nebo jako šťávu, obsahuje mimo jiné i betain, tedy biologicky dostupnou formu kyseliny chlorovodíkové pro lidský organismus. Jaroslav Zajíček vám o této životně důležité kyselině více sdělí na tomto odkazu.

Pitný režim? Představa, že uvidíte v lese srnku s cigaretou v tlamě, je směšná, ale viděli jste někdy srnku, jak si hlídá pitný režim? Napije se, když má žízeň. Nemusíte ani chodit do lesa, stačí pozorovat domácí zvířata. Máte doma kočku nebo psa? Tak je pozorujte a zjistíte, že si neměří množství vypitých tekutin, nenosí u sebe žádný papírový bloček, mobilní telefon nebo tablet. U tekutin platí zlatá střední cesta, stejně jako u jídla. A co pít? Čistou, neochucenou, pokud možno středně tvrdou pitnou vodu, nesycenou oxidem uhličitým. Můžete si občas dopřát neperlivou Magnezii nebo Mattonku, k pití je vhodný slabší černý čaj. Čaj připravujte tak, že první nálev louhovaný cca půl minuty, vylijte a pijte teprve druhý nálev. Do prvního nálevu se sice vyluhuje určité množství cenných látek, ale také většina kofeinu, bez kterého se Vaše tělo rozhodně obejde. Malé množství slabší kávy budiž, ale jen výjimečně. Káva na sebe váže při své metabolizaci řadu chemických prvků a Vaše tělo o ně spíš okrádá, než obohacuje. Zejména o hořčík. A zelený čaj je vhodnější spíš v letním období, protože výrazně ochlazuje tělo. A kdo má potíže s trávením, by měl pít raději pouze slabý čaj černý. A nezapomínejte na polévky. Polévka je grunt, říkalo se za časů našich babiček. Polévka (nejlépe domácí, ne pytlíková) dodá tělu spoustu cenných živin a také tekutin, takže pak do sebe nemusíte lemtat další vodu z petky.

Ovocné a zeleninové šťávy? Záměrně je nezařazuji mezi pitný režim, neboť je to potravina. A jaká! Možno říci superpotravina plná enzymů, minerálů a vitaminů a dalších látek, které ani současná medicína a biochemie nedokáže analyzovat. Šťávy z ovoce a zeleniny jsou grunt, stejně jako polévka. Odšťavňovač by měl být v každé domácnosti a klidně by mohl vytlačit friťák nebo třeba televizi, což jsou "výdobytky", bez kterých budete žít mnohem šťastnější život. A denně trochu mrkvové šťávy s jablkem nebo šťávy ze zelí, nebo z ananasu, z pomeranče a grepu a máte jistotu, že jste své tělo a mysl zas posunuli o nějaký ten decimetr kupředu. Dr. Norman Walker o tom věděl své a na tomto odkazu si o něm něco můžete přečíst.

Obejmout ? Určitě ano. Lidé si při setkání podávají ruce, to je chvályhodné gesto, a co teprve objetí! Kdy jste se naposledy s někým objali? A kdy jste naposledy objali strom? Květa Fialová to dělávala pravidelně, možná to vypadalo legračně, ale ona si byla dobře vědomá, co dělá, a proč. Tak na objímaní nezapomínejte, předáváte si mezi sebou drahocennou energii - energii Ducha a nezapomeňte: Energie (Duchovní energie) je nezničitelná, nevyčerpatelná, věčná, z Duchovní podstaty vzniká život a z Duchovní energie vzniká hmota. Ne naopak, jak si mnozí myslí.

Setkání s blbcem Nezapomínejte, že každý z nás se chová tak, jak nejlépe umí. Blbce plně respektujte, protože ani on není výjimkou. Neznamená to však plně přistoupit na jeho hru a umožnit mu, aby si k Vám dovolil svoje taktiky, které zkouší na jiných. Uvědomte si, že jeho negativní chování je jen ovládací loutkový program, který s ním cloumá, a když se necháte vtáhnout do konfliktu, bude Vám z Vaší aury odsávána energie (což je cílem tohoto chování), takže se pak budete cítit dost mizerně. Nejlepší je nevšímat si ho, odejít, anebo se naučit některou z mistrovských taktik, jak odvést pozornost jeho pseudomyšlenek do jiné problematiky. Intuice Vám napoví, jakou taktiku v té dané chvíli zvolit. Ostatně intuice, Váš tzv. vnitřní zrak, váš tzv. pocit, je to zásadní, čemu byste měli důvěřovat.

Maso Já osobně jsem vegetariánem již dvacet let. Lidské tělo se bez něj úplně obejde, navíc máme dlouhá střeva, která nejsou pro trávení masa přizpůsobena. Nejsme zkrátka dravci, jejichž trávicí systém maso tráví lépe. V dlouhých střevech maso hnije a k tomu se do krve vyplavují stresové hormony, jež vznikají při usmrcení zvířete. Nevím, jak vy, ale já se na smrti zvířat nepodílím. Mám doma také nějaké domácí živé mazlíčky, o které s láskou pečuji, a představa, že bych jim oznámil: "Tak a teď vás zabiju, uškrtím, zardousím, vykuchám, uříznu hlavu a pochutnám si na vás" - už jen tato pouhá slova mi zvedají žaludek a ježí chlupy. Víte, co prožívají zvířata na jatkách? Až půjdete do Kauflandu nakupovat a projdete se kolem pultu s uzeninami a masem, zkuste si vybavit sami sebe, jak vás vedou na popravu. Jak se asi budete cítit s vědomím, že za chvíli vás oběsí, nebo zastřelí, nebo useknou hlavu. Zvířata jsou živí tvorové, vše vnímají a cítí se úplně stejně jako vy při této představě, kterou si můžete v tom Kauflandu navodit. A pokud vám nestačí ani Kaufland, tak podnikněte exkurzi na jatka. A jestli ani to s vámi nepohne, tak se nad sebou zamyslete, protože vaše falešné ego vás ovládá, jste necitliví a "kdo s čím zachází, s tím také sejde". Pamatujte na základní vesmírný zákon, že "vrána k vráně sedá", že k sobě přitahujete bytosti podobného smýšlení, a že vrah se stává obětí a oběť vrahem. Oba typy energií se přitahují a pokud své chování nezměníte, skončíte na tom popravišti i vy sami. A pokud se této tezi vysmíváte a nerespektujete vesmírné zákony, neznamená to, že neexistují, a že se vás netýkají. DUCHOVNÍ = VESMÍRNÉ ZÁKONY PLATÍ PRO KAŽDÉHO - BEZ VÝJIMKY.

Mléko jako potravina – bez mléka, stejně jako bez masa, se člověk dokáže obejít. To je nesporný a prokazatelný fakt. Zajímavé je ovšem podívat se na mléko a mléčné výrobky také jako na potravinu alternativní, zda je vhodná, či nikoli. Musíme samozřejmě respektovat osoby s laktózovou intolerancí, tedy neschopností trávicího traktu metabolizovat mléčný cukr – laktozu. Nyní se ovšem zaměřme na tu většinu z nás, která s trávením mléčného cukru potíže nemá. Mléko je potravina určená pro výživu mláďat, samozřejmě je v tomto ohledu pro člověka ideální mléko mateřské – lidské. Budete jistě souhlasit s tím, že zvířata v přírodě mléko nepijí, ale měli bychom se na celou věc dívat se zdravým selským rozumem. Jako příklad bychom mohli uvést např. kočky – můj život provází kočky v podstatě od narození, již od svého útlého mládí se o ně s láskou starám a snažím se jim dopřát kromě lásky a péče také vhodnou potravu. Díky tomu také všechny kočky, co jsem měl, neměly NIKDY žádné zdravotní potíže. Opravdu žádné, nikdy jsem nevolal veterináře, a že bych mohl, protože má bývalá láska Barbara Stadlerová je dnes provdána, jmenuje se Lenská a je vyhlášenou veterinářkou na kladenském okrese – MVDr. Barbara Lenská. Kočky, na rozdíl od psů, mají lepší intuici, jsou více nezávislé, nejsou tolik fixovány na svého pána či paní, a tak snáze rozeznávají, co je pro ně dobré, a co není. Například mám v bytě celkem 65 květin a většinu z nich prudce jedovatých. Moje kočky samy od sebe dobře ví, kterou mohou okusovat, a které se vyhnout. Nikdo je to neučil, zkrátka to ví – to je ten vnitřní hlas – intuice. A jejich intuice funguje velmi dobře i u stravy. Dostávají kvalitní prémiová krmiva, granule, někdy kapsičky, ale také si často dopřejí mléko nebo bílý jogurt. Nepohrdnou ani brokolicí, mrkví, arašídy, a jsou tak čilé, krásné, s hladkou a hustou srstí, že byste jim jejich pokročilý věk stěží hádali. Kravské mléko pro kočky. Kočky u babičky dostávaly mléko pravidelně a dožily se velmi vysokého věku v plném zdraví i bez zásahu Barbary Lenské. A to samé kočky, co mám teď. Po mléce, které dostávají téměř denně, jim nic není, nemají ani průjem, ani jiné potíže. A jsme u toho! Ortodoxní zastánci makrobiotiky a čínské medicíny se zježí a projevují hněv a nesouhlas. Jistě, budu s nimi souhlasit v duchu, že není nutné kvůli mléku chovat v zajetí zvířata, protože rostlinná strava nám poskytne dostatek živin – to je ovšem možné pouze za předpokladu, že žijeme na jiné planetě, např. na Plejádách, kde je život na vyšší úrovni, a kde nejsou lidmi zabydlena místa s nedostatkem přirozených potravinových zdrojů, nehledě na absenci jedovatých rostlin apod. Na planetě Zemi jsou zkrátka odlišné životní podmínky a lidé se MUSÍ tomuto prostředí přizpůsobit. Kupříkladu se to týká zmíněného magnézia, které vlivem chemického hnojení a nešetrné agrotechniky dvacátého století z potravinových zdrojů výrazně vymizelo, a kvůli vyváženosti stravy bychom jej měli suplementovat třeba z tablet nebo z chloridu hořečnatého. Uvědomíte-li si tuto pravdu, snáze pochopíte i fakt, že mléko se tu může stát vhodnou alternativou stravy. Netvrdím, že se to týká zrovna středoevropanů, já osobně si dopřávám mléčné výrobky spíše výjimečně, a to s převahou bílého jogurtu, případně v okamžiku, kdy mě bohužel tato společnost nutí vydělávat peníze, a nemám dostatek času si zrovna v určitý den uvařit rostlinnou stravu, a je pro mně energeticky méně náročné namazat si chléb pomazánkovým máslem – tím pádem si lépe udržím vyšší vibrace, a jakmile to bude možné, budu se opět věnovat přípravě rostlinné stravy. Nahlédněme však ještě na mléko z jiného úhlu pohledu – z toho zdravotního, a to tam, kde lidé nemají takové možnosti, jako my, co nakupujeme v Kauflandu, a snadno si uvaříme třeba fazolový guláš. Existují totiž národy, které mléko využívají jako základní potravinu, je to např. v oblastech Mongolska, Kavkazu a podobných lokalitách, kde je nedostatek zeleniny, vyprahlá půda nevhodná pro její pěstování, a tito lidé chovají krávy, velbloudy, koně a yaky. Konzumují jejich mléko pravidelně, dopřávají si po staletí kefír a jogurt, kde jsou prospěšné bakterie, které pomáhají rozkládat bílkoviny. A přesto se tito lidé dožívají vysokého věku, a v pevném zdraví. Naši předkové v Evropě byli na mléko zvyklí, máme to v genech, jiná situace je ve střední a jihovýchodní Asii, kde mléko může skutečně vytvářet cizorodé látky, reakce nesnášenlivosti, tvořit hlen na sliznici a způsobovat trávicí potíže – odtud také pramení většina informací ohledně zahlenění mlékem, čínská medicína jej nedoporučuje z vlastní zkušenosti naprosto logicky, ale nejsou na světě všude jen Číňané. Lidský organismus dokáže z mléka čerpat spoustu živin, důležité je mít stravu pestrou (pokud to jde), a dnes máme v České republice v tomto směru velké možnosti, takže není nutné se stále futrovat mlékem. Měli bychom ovšem vyloučit maso (etické důvody a také proto, že v dlouhých střevech hnije a obsahuje stresové hormony uvolněné po zabití zvířete). Kromě masa nejezte bílý cukr – to je moderní zabiják. Nahraďte bílé pečivo celozrnným, dopřejte si třeba obilné kaše – nejlépe ve formě vloček – ovesné, pohankové, ječné, žitné, pšeničné, skvělá je quinoa – možností je mnoho. Do kaše klidně trochu mléka, vodu, k tomu čerstvé ovoce, ořechy, mandle, strouhaný kokos atd. Jezte pravidelně luštěniny, dají se skvěle upravit a jestli chcete poradit ohledně receptu, napište mi a rád vám odpovím. Luštěniny v kombinaci s (jakoukoli) obilovinou obsahují všechny esenciální aminokyseliny a vyživí tělo lépe než maso. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych s vášní sobě vlastní provozovat oblíbenou kulturistiku (v rozumné formě bez anabolik). Ve svém velmi pokročilém věku mám lepší kondici a těším se lepšímu zdraví, než ve dvaceti letech – zdá se to jako nesmysl, ale nemám důvod vám lhát – lhal bych i sám sobě a karmicky se zatěžoval. Kromě stravy a pohybu, nejlépe v přírodě mimo město, je ovšem důležitá i práce na sobě, vlastních myšlenkách a činech, na chování k sobě samému, k ostatním lidem, ke zvířatům a rostlinám – čím vyšší vědomí, tím vyšší vibrace, a také tím delší a krásnější život. Člověk nemusí umírat ve sto letech, může se dožít mnohem vyššího věku, třeba tisíce let. Není to problém, stačí jen mít ty správné a pravdivé informace – to know how, a také mít dostatek vlastní dobré vůle.

Velmi rozumný pohled na stravu má PharmDr. Margit Slimáková. Já osobně ji považuji za nádhernou ženskou, ať mi to promine ona i její manžel, vnímám ji jako krásnou bytost s otevřeným srdcem. Ona používá svůj selský rozum a snaží se na celou problematiku dívat pohledem na základě vlastních zkušeností a poznatků ověřených praxí. Varuje hlavně před nepřirozenou potravou, která je lidem předkládána v podobě polotovarů, pochutin, cukrovinek a fastfoodu. Varuje před slazenými limonádami, sycenými oxidem uhličitým, před alkoholem, drogami a cigaretami, před upravenými potravinami GMO, ale třeba i před instantními extrudovanými výrobky, které jsou zbavené živin a mnohdy se, jako např. extrudovaná rýžová kaše, vyrábí z bílé hlazené rýže. Výživové poradenství je také její obor, který si tu zvolila jako své pozitivní poslání, vykonává jej s láskou a baví jí to, což je v zásadě velmi důležité.

Energetické zóny Na lidském těle existují hlavní a vedlejší energetické zóny, známé též pod pojmem čakry, které zásobují tělesnou schránku dostatkem energie. Pokud jsou otevřeny a energetické kanály jsou průchodné, tělo má dostatek prostředků k tomu, aby se mohlo regenerovat, léčit a uzdravovat. Pokud v některé z nich vzniká blokáda, časem se může projevit ve fyzické rovině nějakou nemocí. Základních čaker je sedm, ale víte, že nejsilnějšími energetickými body na těle jsou (v pořadí od nejsilnějšího zdroje) střed hrudníku (srdce), pak následuje pupík, potom temeno hlavy (korunní čakra), pak kostrč a pátou njsilnější energetickou zónou jsou plosky (tedy dlaně a chodidla)? Jedná se o energetické kanály, nikoliv fyzické, nemá to tedy nic společného s nervovými zakončeními. Kupříkladu genitálie jsou zásobeny mnoha nervovými vlákny a přesto nejsou silnější energetickou zónou, než třeba chodidla. Máte-li to štěstí a můžete se milovat s milujícím a milovaným partnerem, nezapomínejte svou pozornost zaměřit kromě hrudníku (poprsí) i na hlazení po vlasech, na stimulaci pupíku, na kostrč, na laskání a líbání dlaní a na jemnou (motýlí) masáž a jemné hlazení chodidel. Ta obzvlášť přináší pozoruhodné výsledky, že vás to může docela překvapit. Chodidla mnoho lidí podceňuje a přitom jsou jedním z nejefektivnějších léčebných elementů.

Spoustu zajímavého čtení naleznete na webových stránkách, jejichž vznik se datuje do roku 1997. Vlastníkem webu je Ivo Aštar Benda a někteří z vás nesprávně zaměňují tento web za sektu. Sekty totiž mají svá pevná vnitřní pravidla a podléhají hierarchii, kterou řídí jejich "guru", a tito lidé pak žijí svérázným životem uvnitř této skupiny.

Web však vznikl zásluhou Iva Bendy, jež zde nashromáždil "pod jednou střechou" celou řadu materiálů dostupných jinde na Internetu, nebo formou scanů knih, vydaných převážně v průběhu dvacátého století. Součástí webu jsou i fotografie, různé grafy a schemata a některá sdělení, s nimiž se zde pochlubili ti, co se snaží telepaticky komunikovat s pozitivními entitami ve vesmíru. Jde tedy o příspěvky vedené podobně, jako je na různých blozích nebo web stránkách prostor k veřejné diskusi. Příznivci tohoto webu se občas scházejí jako přátelé na akcích typu přednášek či meditací, ovšem nejde o uzavřený sektářský okruh stoupenců jakéhosi "učení", kteří plní příkazy svého guru a dalších nadřízených. Každý se podílí na společné tvorbě svou vlastní prací nebo příspěvky, sám za sebe, asi tak, jako se v jedné firmě vyrábí např. automobily. Máte-li tedy zájem dozvědět se něco ze zajímavých knih, např. od George Adamského, Giorgia Dibitonta, či Neala Walsche, anebo si prohlédnout grafická díla, či jiné materiály, zde je odkaz na vesmirni-lide (literatura), případně odkaz na hlavní stránku tohoto webu.

V souvislosti se současnou situací - ve spojení s koronavirovým bláznovstvím se opět na povrch vynořuje další hrozba. Ta je varováním zejména lidem, kteří jsou na nízké úrovni duchovního uvědomění, a budou si volit destruktivní a sebedestruktivní životní cestu odpovídající svému stavu. Mezi nimi se však najdou i lidé, kteří potřebují odněkud získat informace, aby si mohli uvědomit některé souvislosti, a rozhodnout se, čemu dají přednost, a jakou variantu prožitků na své životní pouti si zvolí.

NEBUĎTE OVCE - NENECHTE SE SLEDOVAT - NENECHTE SE OČKOVAT - NENECHTE SE OČIPOVAT

Nenechte se sledovat pomocí mobilů, nesdílejte svou polohu, odmítejte tento zvrhlý systém!

Koronavirová pandemie je vynikající záminka či důvod (příčinné souvislosti se tu vzájemně prolínají) k tomu, mít pod kontrolou pohyb osob – trasování pomocí mobilu. To vše je nástroj „Velkého Bratra“, jistě jste o tomto termínu kontroly lidstva slyšeli. Ovšem samotné sledování osob, kde se pohybují, je „o ničem“, jde jen o to, aby si lidé zvykli, že tento postup je legitimní, žádoucí a „normální“.

Nebude pak totiž problém lidem podsunout ještě větší omezování a kontrolu vlastní svobody. To vše je příprava na ovládání lidstva pomocí mikročipů. Bohužel se na Internetu tyto informace zvrtly v nepochopení, že např. údajně Bill Gates připravuje vakcíny s mikročipy, nebo že se čipy budou implantovat do potravin, nebo snad dokonce práškovat letadly. To vše jsou nesmysly – jde o to, že nepůjde o hromadné rozsévání jakýchsi elektronických součástek - ale

KAŽDÝ, KDO SI TOTO SÁM ZE SVÉ SVOBODNÉ VŮLE ZVOLÍ, BUDE ČIP POD KŮŽÍ VYŽADOVAT. NIKDO MU JEJ PŘÍMO NEVNUTÍ, POUZE RAFINOVANĚ JEJ DONUTÍ VNĚJŠÍ TLAK STRACHU A RŮZNÉ ZÁMINKY ČI DŮVODY K TOMU, ŽE TEN ČIP JE POTŘEBNÝ, ŽÁDOUCÍ ATD. Takových lidí je ale bohužel drtivá většina a někteří, co nejsou pevně rozhodnuti, se nechají zviklat davem a davovým šílenstvím, což už se kupříkladu projevuje dnes, kdy kvůli koronaviru lidé podnikají mnohdy až nesmyslné a neodůvodněné kroky.

ČIP bude individuální, s jedinečným identifikátorem – číslem, podobně, jako to měli vězni v koncentračních táborech. Čip tedy nebude práškován ani rozséván v jídle, BUDE PŘIDĚLOVÁN INDIVIDUÁLNĚ. Každý, kdo si jej vyžádá, resp. kdo čipovou totalitu bude podporovat, schvalovat, a nebude ji odmítat, jej obdrží jako individuální výrobek a bude poté ihned zařazen do databáze pod tím svým jedenáctimístným číslem.

Všimněte si, jak do sebe vše zapadá, aby si lidé přivykli na postupné kroky této "neviditelné" genocidy. Občanské průkazy s čipy, platební bezkontaktní karty, karty s čipem pro vstup do sportovních areálů, aquaparků, vozidel hromadné dopravy atd.), čipy pod kůží zvířat, ale i např. placení z bankovního účtu pomocí otisků prstů atd.

Čip pod kůží však nemá POUZE identifikační funkci, kdyby tomu tak bylo, nikdo by se nenamáhal něco takového konstruovat. Pouhé monitorování, kdo se kde nachází, a co právě dělá – to nic není – prostě se na vás někdo dívá, asi tak, jako kdybyste běhali po stadionu a hráli fotbal.

Čipy totiž dovedou vstřikovat myšlenky, výrazně ovlivnit nervovou soustavu a práci mozku, např. vám na dálku kdosi přes program na serveru bude neustále vstřikovat informace, že byste měli vaše nové auto shodit ze skály, a poté zavraždit brutálním způsobem své děti, nejlépe je podřezat jako rituální vraždu. A ty myšlenky budou natolik silné, asi jako paranoia u schizofreniků, a nakonec vás donutí k takto ohavným činům. Dokážete si něco takového představit? Žádná lítost, žádná láska, žádný soucit? Jistě, zní to drsně, ale to vše je v plánu a postupně se tato hnusná genocida připravuje v laboratorních podmínkách.

Bude k tomu potřeba výkonná páteřní síť – pokrytí 5G, připojení k Wi-Fi pokud možno všude a postupně také zdarma. Dále rozsáhlá disková pole, výkonné servery, s maximální redundancí a bezvýpadkové atd. To vše se postupně připravuje, je to program tzv. digitalizace (autonomní vozidla, chytré domácnosti atd. - jsou také součástí tohoto programu) a lidé jsou na to připravováni již dnes. Nahrává k tomu i placení platební kartou a zrušení peněz v hotovosti – to je další významný krok. Snažte se tedy raději platit všude hotovostně a nepreferujte placení kartou a přes internet banking.

První informace, že lze na dálku řídit krysy, navádět je na cíl, unikla do médií již v roce 2005 – bylo to zveřejněno v tisku v Lidových novinách a deníku Právo – tyto výstřižky jsou k dispozici (scan) na www.vesmirni-lide.cz

Totální ztráta vlastní identity a svobody – totální loutka v cizích rukou, vstřikování myšlenek, ovládání nervové soustavy a mozku, sebevražedné a vražedné scénáře, obrovská deziluze, smrtící deprese, nenávist, sebenenávist a umírání v ukrutných bolestech a v osamění, bez pomoci, bez lásky – tohle vše vám hrozí tehdy, pokud si necháte implantovat čip pod kůži. Zpočátku to bude přinášet samé výhody, no pochopitelně, neboť když se ptáček chytá, pěkně se mu zpívá. To však nabere brzy jiný směr a jedním z ovládacích programů, který vám bude do mysli vstřikován a přebije vaše vlastní myšlenky, je informace, že za žádnou cenu nesmíte čip z kůže vyjmout, neboť byste ihned zemřeli.

JAK SE TĚM VŠEM SRAČKÁM VYHNOUT?

Pracujte na sobě (ne na materiálu a na majetku, ten by vám nebyl v případě čipové totality k ničemu, neboť bude lidem veškerý majetek odebrán včetně nemovitostí).

Zvyšujte vlastní vědomí - sebevědomí – viz Duchovní cesta na webu vesmírní-lide.cz. Lidé, kteří mají vyšší tzv. osobní vibraci, jsou láskyplní a nejsou do velké míry ovládáni, a plní si tu své tzv. světelné poslání tj. pozitivním životem v lásce a harmonii, přátelství atd., případně někteří si tu ještě k tomu zvolili poslání léčitele, meditátora, informátora), tak ti všichni budou včas odvoláni buď formou přirozeného zvýšení vibrací - převibrování těla, nebo evakuací do vesmírných plavidel pozitivních civilizací, které jsou tu na oběžné dráze země ve výšce cca 80 km, neustále, den co den přítomny již desítky let. (Přelety těchto plavidel lze v noci pozorovat a družice to nejsou – družice nemá svůj vlastní zdroj světla a odráží pouze světlo sluneční či odražené z Měsíce, a to není pouhým okem téměř zaznamenatelné, zatímco přelet vesmírné lodi je vidět zřetelně a mnohdy i překryje svit okolních stálic – hvězd.

Proč bude zrovna jedenáctimístné číslo v čipech? (Číslo 11 je symbol Ďábla – symbolizuje 1 + 1 - dva nesmířené tábory pozitivního a negativního života. Mimochodem, negativní život, až se splní ona původní myšlenka, jak by vypadal život vzhůru nohama, se navěky zruší. Negativní stav – ďábel, Satan, či jak to nazvat, je jen DOČASNÝ STAV, NIKOLI TRVALÝ!!! Aneb ZLO JEDNOU POMINE A NIKDY JIŽ NIKDO VÍCE NEBUDE TRPĚT. Všechny ty hnusné prožitky se ovšem zachovají ve formě prožitých informací a zkušeností a budou k dispozici pouze k nahlédnutí každému ve formě neškodné virtuální reality, nikoli v té aktivní, jaká je dnes. Více Info na vesmírní-lide.cz)

A nyní tedy posuňme časové kontinuum o půl století zpět, do roku 1968...

Narodil jsem se uprostřed období tzv. "reálného socialismu", v kladenské porodnici. Pokud se mě ovšem budete ptát na místo narození, uvádím Buštěhrad. Pochází odtud Jiří Krampol, Buštěhrad je úzce spjat se jménem Ota Pavel, který tu trávil své dětství, svého času v Buštěhradě vzkvétal barokní zámek s přilehlým parkem. Severozápadní okrajová část obce sice vzhlíží k nevzhledné hlušině, nechvalně proslulé pod názvem Buštěhradská halda, Buštěhradská halda je dnes již zarostlá a vypadá spíš jako stolová hora, tyčící se za buštěhradskou školou nedaleké kladenské hutě a doly však zajišťovaly obživu mnoha šikovným a zdatným rukám. Kladenské ocelárny POLDI byly ve své době světoznámým výrobcem ocelových slitin, od konstrukčních ocelí, až po kvalitní žárupevné a žáruvzdorné materiály, nebo ocel třídy 17 - Anticorro.

Poldi Kladno a Buštěhrad si snadno vybavíte, až budete brát do ruky nerezové kuchyňské příbory a nože, Nože značky Thomas jsou v podstatě jediné, které dnes využívám. Jedná se o speciální sérii celonerezových nástrojů - výborně se drží v ruce, dobře se s nimi pracuje, snadno se umývají a nehrozí poškození rukojeti, jak to často bývá u vícedílných výrobků. Spojení praktičnosti, elegance, funkčnosti a trvanlivosti v jednom kusu nerezové chromniklové oceli. někteří z Vás mají v těle kloubní náhrady, někomu pomohly ocelové šrouby a dlahy zpevnit zlomené kosti. Z nerezové oceli se vyrábí i skladovací tanky na mléko, zařízení pro potravinářský, chemický, farmaceutický a stavební průmysl, setkáváme se tedy s těmito výrobky, bez výjimky, každý den.


 

V Buštěhradě bydleli moji rodiče, pocházeli z rodin, jejichž domy byly od sebe vzdálené pouhých 130 metrů. zobrazit mapu v celém okně Tuto oblast jsem si vybral pro svou inkarnaci - genetiku těla a životní prostor, který mi vyhovoval, abych zde prožil život podle svých představ. Moje tělesná schránka byla počata na Štědrý den a narodil jsem se v den, kdy slaví svátek Zlata. Zřejmě jsem byl pro své rodiče a prarodiče očekávaným zlatým pokladem, co má nějakou spojitost s narozením malého Ježíška :-) Každopádně jsem si vybral ke zrození časoprostor a rodiče takové, aby výsledný efekt byl pro mě tou nejlepší volbou. S odstupem času si jen zpětně potvrzuji, že bych nechtěl žít v jiné rodině, a že bych svou volbu neměnil.

Ze čtvera ročních cyklů mám nejraději podzim. Ve dnech podzimní rovnodennosti jsem se narodil, znamení Vah je pochopitelně obdobím vyváženosti, rovnováhy polarit, fáze klidu a relativního odpočinku, což je na této planetě, co ji lze přezdívat „planetou vzhůru nohama“, nesmírně důležité.

Zamiloval jsem si zimu se všemi jejími podmanivými kouzly, proměnu krajiny zakryté sněhovou poduškou, vánoční čas, kdy lidé alespoň na pár dnů zapomenou na tu honbu za materií, a vzrušení z hlubokého prašanu v lesním průseku, s výhledem do spící zasněžené země.

Jarní rovnodennost je obdobím aktivity, kvetoucích pampelišek, sedmikrásek, kopretin, azalek, tulipánů, narcisů, krása živých bytostí má nejmocnější magii. A tím bych asi skončil. Letní období, ač to zní možná překvapivě a troufale, zrovna moc v lásce nemám. Zvlášť v poslední době, kdy extrémní výkyvy počasí a časté teplotní rekordy do plusových hodnot nutí každého z nás sahat až za hranice svých rezerv. Léto je pro mě čas vodáckých výprav a horských bystřin, kudy volně proudí záporné ionty, daleko od městských aglomerací plných výfukových zplodin snad té nejbláznivější technologie dvacátého a zdá se, že i jednadvacátého století – spalovacího motoru.

Na téma životního prostředí versus technický pokrok bylo již napsáno tisíce svazků, nebudu tu nosit pokácené dřevo nazpět do lesního porostu, jen se pozastavím nad tou dnešní uspěchanou dobou. Kam se poděl duchovní život? Kde je láska, tolerance, pochopení, empatie, nezištná pomoc, kam se vytratily tyto základní hodnoty, bez kterých jsou všichni lidé kastrovanými eunuchy? V jednom krátkém zamyšlení jsem zahlédl termín „osamělost v davu“. Hořkost z osamocení i ve zdánlivě „normálních“ rodinách, partnerských vztazích, v zaměstnání, ve společnosti.

Erich Maria Remarque kdysi prohlásil, že: „Člověk bez lásky je jako mrtvola na dovolené“.

Vážím si každého, kdo se řídí svým srdcem, kdo používá svou intuici a selský rozum, a kdo negativní myšlenky, co se mu občas v mysli zjeví, přebije těmi velkorysými a láskyplnými. Takoví lidé tu jsou. Jsou jako zrnka zlata v řece Otavě, hluboko ukrytá, ne snadno se hledají, není jich mnoho, na rozdíl od bežných kamenů a oblázků písku, a jsou nadějí pro všechna zatvrzelá srdce.

V roce 1972 jsem se s rodiči, s dědou a strýcem z matčiny strany, a s černou kočkou jménem Macek, stěhoval do Lidic. Překrásné místo k bydlení. Po válce nově postavených 150 prostorných, moderních domů foto nových Lidic (ulice 10. června 1942) čerpáno z webu lidického památníku s přilehlými zahradami. Obec měla vybudovanou foto nových Lidic čerpáno z webu lidického souseda z Oradourské ulice, Bohouše Kučery kanalizační síť i s čističkou odpadních vod, veřejný vodovod, veřejné osvětlení, chodníky z žulových kostek a přívětivé nízké ploty foto nových Lidic čerpáno z webu lidického památníku z drátěného pletiva. Mohla se pyšnit rovněž parkovou zelení, fotbalovým hřištěm, rozsáhlým kulturním domem scan pohlednice nových Lidic z roku 1975 se dvěma kinosály a restaurací, foto nových Lidic čerpáno z webu lidického souseda z Oradourské ulice, Bohouše Kučery obecním úřadem se svatební síní, samoobsluhou, a malými obchůdky v sortimentu ovoce a zeleniny, drogerie, masa a uzenin. V podloubí nákupního "centra" nechyběla ani Místní lidová knihovna. I přesto, že po vyslovení jména "Lidice" běhá mnohdy člověku doslova mráz po zádech, i přes neuvěřitelné útrapy prožité v lidských osudech, i tehdy jsme tu dokázali v mysli překlenout onu děsivou dobu druhé světové války, spokojeně žít, vyzařovat láskyplnou energii, foto nových Lidic pořízené někdy na přelomu století, zdroj: wikipedie a čistit tato místa od všech negativních prožitků generací našich předků. Opusťme ale raději velmi krušnou první polovinu dvacátého století a věnujme se té druhé. Od šedesátých let na tuto planetu přicházelo stále více pozitivně naladěných bytostí s důležitým posláním. Cílem bylo poznat zdejší "bídu světa" na vlastní kůži a zároveň "PPPPPPPPPP" - Pozdvihnout Prapor Pokroku, Pomáhat Potřebným, Pilně Pracovat Pro Pozitivní Poslání.

Moje babička z tátovy strany, Anna Kachlíková, byla již několik let vdovou, její muž vystavěl v Buštěhradě, na starých základech, dům v lokalitě přezdívané "Na skalech" a zemřel ještě předtím, než jsem se narodil. Babička se nikam nestěhovala, zůstala Buštěhradu věrná a dodnes jsem jí za to vděčný. Dokázala vytvořit pro můj dětský svět potřebné zázemí a prostor, mohl jsem tu rozvíjet svou fantazii bez zábran a prožil jsem v domě "Na skalech" tak krásné dětství, jakým se může pochlubit jen málokdo. Samozřejmě, že svůj podíl na mém šťastném dětství měli i rodiče, ovšem až poté, co jeden druhého opustili. Jejich vztah totiž značně skřípal a kvitoval jsem v povděkem, když po desetiletém společném soužití konečně proběhlo osvobozující rozvodové řízení. Babičku v Buštěhradě jsem pak navštěvoval už jako desetiletý kluk, bydlel jsem i nadále s mamkou, s dědou a se strýcem v Lidicích a můj táta se vrátil do svého rodného domu Na skalech.

Dům je situován, řekl bych, až neuvěřitelně šikovně. Jeho poloha využívá pozitivního vlivu rozložení a proudění přírodních energií, podle zásad, dnes tak často slýchaného termínu, "Feng Shui". Zastavěná plocha se zahradou tvoří v půdorysu čtvrtkruh, jehož rádius směřuje na severozápad. Dům je ze západní a severní strany otevřený do krajiny, částečně krytý vzrostlými akáty, a v první řadě na kopci, s pěkným výhledem do okolního prostoru. Lokalita „Na skalech“ ke svému názvu nepřišla náhodně, ulice se táhne skutečně po okraji skaliska, pod jehož prudkým srázem, a daleko odtud, jsou postaveny pouze osamělé garáže. Zahrada je chráněna z jižní strany přistavěným domem a zděnou kůlnou, roh zahrady uzavírá široká obvodová zeď a proudící energie od vzrostlých akátů a ořechů putuje, zesílená kruhovou výsečí, plánek domu: Buštěhrad, Sladkovského, 219 jižním a východním směrem. Našim jediným sousedem z jižní strany byl velice pohodový starý pan Bílek, a z východní strany Krejzovi.

Často jsem si u babičky hrával, jak ve strmém svahu mezi vzrostlými akáty, tak i na zahradě, nebo v domě, neměl jsem ani tušení o nějakém Feng-Shui, zato jsem dobře intuitivně vnímal pocit štěstí při svých hrách. Dům byl postaven z opukového kamene, jeho široké obvodové zdivo dokázalo udržet v zimě teplo i při nízké spotřebě dřeva a uhelných briket a v létě interiér domu naopak příjemně chladil a poskytoval dostatečný azyl před slunečním žárem. Z tohoto, v okolí velmi rozšířeného, stavebního materiálu můj děda vystavěl i severní masivní zeď. Opuková clona dobře odolávala náporům větru, sněhu a deště, které na kladensku od severozápadních směrů běžně přichází, horší to však bylo s tenkou cihlovou zdí, oddělující náš pozemek od Krejzů. Jednoho sobotního odpoledne v roce 1978, kdy jsem u babičky trávil víkend, parta zedníků křivou a chatrnou zeď strhla. Mezi nimi jsem na první pohled rozpoznal černé kudrnaté kadeře pana Sýkory, táty mojí spolužačky z Lidic, ty ostatní zedníky s cigaretou v ruce a s otevřenou lahví piva jsem neznal, ostatně, i naše sousedy jsem vídal jen letmo. Při občasných setkáních jsem je jen pozdravil a nyní mám příležitost, poznat je blíž. Po celý víkend byl průchod do sousední zahrady volný, mohl jsem se tedy nerušeně procházet i po jejich pozemku. Krejzovi měli syna Luboše, ten byl jen o rok mladší, než já, zbořená zeď nám umožnila rychleji se skamarádit a i přesto, že šikovní zedníci za pár dnů postavili zeď novou, tentokrát pevnou a rovnou, Buštěhrad 1983 nebyla již překážkou pro naše dětské plány.

Luboš byl velmi zvídavý, přesněji řečeno, hloubavý technický typ, a naštěstí sdílný, kamarádský, nesobecký a dostatečně citlivý. Takové Slunce v duši. foto: wikipedie Těžko se dá popsat, jaké jsem měl štěstí, Luboš se stal mým opravdovým, nejlepším kamarádem, se kterým jsem prožil tolik krásných dnů. Čtvrtkruh Feng-Shui se tedy uzavřel: Dům byl chráněný od jihu kůlnou a domem pohodového, starého pana Bílka, od západu a severu vzrostlými akáty a ořechy, a každé ráno, kdy jsem tu pobýval, Luboš přeskakoval zeď a přicházel symbolicky od východu. Odkud každý den za rozbřesku přichází i žluté, zářivé Slunce.

SPORTOVNÍ ROK 1981

S příchodem letního Slunovratu se blížil i závěr školního roku. Na vysvědčení mi samé jedničky pokazil zeměpis a dějepis, takže jsem premiantky třídy Alenu Sýkorovou a Pavlínu Doffkovou nakonec nedohonil. vysvědčení VI.B. - školní rok 1980 / 1981 Ale jen pomyslně. Že bych se někam štval, za nejlepším prospěchem, to jsem neměl v povaze. Preferoval jsem harmonii a křečovitou snahu za každou cenu jsem si dokázal odpustit. Oba předměty, a dějepis dokonce s monopolním zastoupením, vyučoval v šesté třídě manžel naší třídní učitelky Zdeněk Kníže. Nic ve zlém, pane učiteli, působil jste na mě jako morous, člověk problematické povahy, a já s těmito lidmi jen stěží vycházím. Raději se jim vyhýbám, ale vyhnout se právě Vám, nebylo reálné. Oba jsme tedy to dočasné období museli přetrpět, přitom zeměpis patřil k mým oblíbeným předmětům a orientace v mapách dokonce k jednomu z mých koníčků.

S dějepisem jsem však urputně bojoval. Urputně. Již tehdy v raném dětském věku mi připadalo stupidní, proč se lidé mezi sebou museli rvát o každý kámen, o každičkou mez, a přitom se nedokázali dohodnout, aby užívali společného bohatství, které planeta Země nabízí pro všechny živé bytosti. Bez rozdílu, bez protekce. V hodinách dějepisu jsem se od pana učitele dozvěděl, že doslova, cituji: "Od Slunce se odtrhl kus žhavé hmoty, obíhal kolem něj po miliony let, postupně chladl, a tak vznikl planetární systém včetně naší Země." Poprvé jsem uslyšel o Darwinově teorii vzniku a vývoje člověka z opočlověka, potažmo z opic, a korunu tomu všemu nasadil papírovým plakátem stavby egyptských pyramid, kde svalnatí otroci stavěli po dlouhá desetiletí stavby z kamenných bloků, jejichž hmotnost přesahovala desítky tun.

Výklad pana učitele jsem nebral vůbec vážně s jakýmsi vnitřním pocitem, který mi napovídal, že je všechno docela jinak. A učit se nazpaměť dějiny válek a krveprolití od starověké říše Římské až po obě světové války dvacátého století jsem považoval za nutné zlo, abych alespoň náznakem pochopil, kde jsem se to vlastně narodil. Školní osnovy a můj vlastní úsudek do sebe nezapadaly, nicméně jsem si byl alespoň vědom, že "svou" vnitřní pravdu nemohu nikde vykládat na potkání, a že výborný školní prospěch jistě v budoucnu platně zúročím.

S pěkným vysvědčením jsem se pochlubil i babičce, samozřejmě, že měla radost z mého školního úspěchu, neočekával jsem však žádné dary, jako nové kolo, kolečkové brusle, nebo kopací míč. Nejvíc jsem se těšil, až babička opět rozbalí své kuchařské umění a vloží svou energii do nějaké dobroty. Mohl jsem si přát v podstatě cokoliv, leckdo by si vybavil smažený řízek, bramborové knedlíky s uzeným, nebo pečené kuře. Já měl raději vynikající domácí makové buchty nebo koláče, makaróny s nějakou dobrou omáčkou, či úžasné bramborové placky.


 

Dalším potěšením, jež nám s Lubošem babička nedokázala odepřít, byly výlety do nedaleké obce Stehelčeves k místnímu vyhlášenému koupališti. Těšili jsme se na koupání v mělké vodě požární nádrže a kus cesty nás povozila v dvoukoláku s bantamovými koly. Brali jsme si s sebou velkou svačinu. Znáte to, po cachtání v bazénu pěkně vyhládne. Zpestřením byla i modrá nafukovací matrace a pro pinkání na trávníku dětský nafukovací míč z Fatry Napajedla. Lubošovi se jednou, v jeho občasné zbrklosti, podařilo nečekaně šlápnout na konci mělké části bazénu do prázdna, nedošlápnout na dno a sjet do hloubky. Rychlý neočekávaný skluz způsobil, že se napil vody, moc nescházelo, a býval by utonul. Naštěstí byla babička nablízku a včas ho vytáhla z vody na břeh. Všechno dobře dopadlo, před paní Krejzovou jsme raději o této události pomlčeli, abychom mohli stehelčevský bazén navštěvovat i v dalších parných dnech, navečer už si Luboš pomalu na polykání andělíčků ve vodě ani nevzpomněl, mohli jsme tedy zasednout ke stolu, povečeřet vynikající bramborové placky a těšit se na večerníček "O zvířátkách pana Krbce ..."

Televizní hlasatel Alexander Hemala nám ten dnešní den z obrazovky posvětil, všechno dobře dopadlo a mohli jsme se zítra opět u obrazovek znovu sejít, tentokrát při pátém pokračování večerníčkového seriálu, svěřeného mistrovskému hlasu Josefa Abrháma.

Požární nádrž, kterou obec Stehelčeves využívá dodnes k rekreačním účelům, jsme v roce 1981 navštěvovali často. Jako bychom snad měli tušení, že prázdniny roku 1981 budou těmi posledními, kdy do těchto míst zavítáme. Táta si v té době pořídil zánovní vůz Fiat Polski a babička se již s námi nemusela trmácet s malým dvoukolákem. V tlačení vozíku jsme se pochopitelně střídali, ale i tak byl přece jen osobní automobil komfortnějším a hlavně rychlejším prostředkem pro přepravu nafukovací matrace, deky, ručníků a objemné svačiny.

Každý odjezd na koupaliště byl pochopitelně vzrušující, jednak jsme se těšili, až se budeme nořit do vody s potápěčskými brýlemi, a pak, že konečně vyzkoušíme ty nové tmavozelené ploutve. Třeba se nám podaří najít při troše štěstí ještě nějakou škebli rybničnou, co jsme tu nedávno objevili na kluzkém dně mělkého brouzdaliště. Usedali jsme do auta a dvoukoláku pod korunou vzrostlých ořešáků, kde byl příjemný stín, oba dopravní prostředky byly ukryty v temné garáži, kam prosvítalo světlo pouze skrze mléčné luxfery, a v této betonové kóji to vonělo zvláštní směsicí pachů motorového oleje, benzínových spalin, syntetických venkovních nátěrových hmot, nářadí a ocelových vrutů, hřebíků a elektrických kabelů. Pro mě to byla vůně vždy velmi přitažlivá, podněcovala v mé fantazii touhu po cestování, Buštěhrad, Sladkovského 219 - náš dům, náš hrad, naše zázemí a prostor pro šťastný život. po objevování neznámých končin, a prázdniny byly pro tajuplné výlety do neznáma jako stvořené. Cesta do Stehelčevse nebyla sice výletem v pravém slova smyslu, samotná jízda autem po silnici zabere jen pouhých patnáct minut, ale bylo mi jasné, že se s tímto technickým zázrakem ještě něco nacestujeme. Fiat Polski 125 P se sice vyznačoval vyšší spotřebou paliva, byl to ovšem ve své době snad ten nejpohodlnější automobil, ve kterém jsme se mohli povozit. Pohodlně se do jeho širokých, velmi prostorných sedadel zavrtalo pět dospělých cestujících a naše jízdy po jižních, západních a severních Čechách měly tím pádem charakter rodinného výletu v panském kočáře. K odlehčení plánovaných cest přispívala i světle modrá barva vozu, Fiat Polski 125 P - byl to ten nejpohodlnější automobil, ve kterém jsme se mohli povozit... korespondující se symbolem vzdušnosti, spolu s magickou poznávací značkou KLC-07-00.

Koupání v požární nádrži jsme si vždy užili, o tom nepochybujte, zato zpáteční cesta byla poukázkou do středověké mučírny. Jak to? Že by přece jen trčely z polstrovaných sedadel přímo od polského výrobce konce ocelových pružin? Nebo snad dokonce fakírské hřeby? Jednou z tátových zálib byly zbraně a brnění středověkých rytířů, že by se snažil nám touto cestou středověk trochu přiblížit? Ale ne, žádné hroty kopí a nabroušené meče, mučení bylo rafinovanější, než si dovedete představit. Spočívalo v poklidně zaparkovaném vozidle podél hlavní silnice, kde nestál jediný strom. Tedy ani náznak sebemenšího stínu, který by karosérii vozu ochránil před letním žhavým Sluncem. Tušíte správně. Zbývalo "pohodlně" se posadit jen tak v plavkách, polonazí, na rozpálená koženková sedadla a pozorovat kulatý bimetalový teploměr, jak se přibližuje k hodnotě 70 stupňů. Mučeníčko mučení, rozpálená saunička sice jen pár minut, nežli studený vzduch proudící otevřeným okénkem, teplotu v kabině vozu sníží, ale i tak to stačilo. Bohatě.

Na kutě se chystáme tentokrát na zahradě pod stanem. Touha experimentovat, budovat a tvořit nám oběma, Lubošovi i mě, vydržela dodnes, tehdy nás však stavba hangáru řádně potrápila. Vyžadovala nejen fyzickou zdatnost , ale i důvtip a špetku selského rozumu. Stan jsme stavěli ve třech, spolu s námi dvěma i můj táta, koho ten rébus vyváděl z míry víc, by se dalo stěží odhadnout, měli jsme toho až po krk, navíc uvnitř bylo přímo na padnutí. Ale nechat si ujít nocleh na zahradě pod stanem, tohle typické dětské dobrodružství, bychom bývali neradi. Spalo se v něm báječně a vydržel postavený vedle garáže stavba "hangáru" od výrobce zn. Úpavan nás vždy řádně potrápila... skoro tři týdny.

Když tam budeme spát, budeme potřebovat kvalitní svítilnu! ...když tam budeme spát, budeme potřebovat kvalitní svítilnu!

Další povedený slunečný letní den je před námi. Nerovný povrch cihlového dvorku nerovný povrch tenisového kurtu na cihlovém podkladu dlážděného dvorku se rázem proměnil na tenisový kurt.

Za chvíli začíná trénink hrajeme pozemní hokej s tenisákem na cihlovém podkladu dlážděného dvorku pozemních hokejistů...

Sportovní kolbiště vzápětí měníme za posezení u zahradního stolu. Vynáším kulový eso! Vynáším kulový eso! Co to vlastně hrajeme? Podle počtu karet v ruce nejspíš "Prší", nebo "Vole padni!" "Prší", nebo "Vole padni!"

Černobílé fotografie, pořízené fotoaparátem Flexaret, zachytily ke konci našeho prázdninového setkání výlet do Posázaví, na hrad Český Šternberk, hrad Český Šternberk - červenec 1981 a dalším lákavým cílem se stal ochoz vyhlídkové věže hrad Český Šternberk - červenec 1981 hradu Kokořín. Kokořín hrad Kokořín - červenec 1981 je přímo pohádkový hrad, však se také podobný záběr hrad Kokořín - červenec 1981 objevil v pohádce "Princezna se zlatou hvězdou."

Naše prázdninové záměry a plány byly v roce 1981 poměrně rozsáhlé. K jednomu z nich jsme se inspirovali často vysílanými televizními přenosy z tenisových turnajů Davisova poháru, Grand Slamu a Wimbledonu. Tenisové legendy Ivan Lendl, John McEnroe, Björn Borg, Jimmy Connors jsou natolik známá jména, že netřeba je představovat. V loňském roce zakoupenými tenisovými raketami jsme se také pokoušeli máchat a docela se nám to dařilo. S tátou a s Lubošem jsme si zpočátku osvojovali základy tohoto zajímavého sportu na vydlážděné ploše cihlového dvorku a v Lidicích jsme si pinkali na asfaltové silnici před domem, jen tak, zlehka, bez sítě a potřebného zázemí.

Nakonec však z docela nevinné zábavy vznikla dokonalá estráda se vším všudy. Zapojil se do ní můj strýc, hýřil nápady, často až nevkusnými, jak to Vodnáři dovedou, a já je nestačil sledovat, natož realizovat. Tento se mu ovšem docela vyvedl, až na to celkové pozadí být za každou cenu středem pozornosti. Udržet však Vodnáře při zemi v rozumných intencích, zatímco stále létá v oblacích, je něco jako zkrotit divokého hřebce.

Nejprve vyhloubil v chodníku otvor, do něho vzápětí zapustil ocelovou trubku, zalil její okolí betonem a odlitek zamaskoval malými žulovými kostkami, kterými byl chodník vydlážděn. Trubičku pak zašpuntoval korkovou zátkou, aby se nezanášela nečistotou z ulice, a byla nyní připravena k prapůvodnímu plánu. O něm jsem vůbec nevěděl, stěží jsem Vodnáře v akci stačil sledovat, jak nadšeně s klapkami na očích poletuje od svěráku v garáži k domovnímu chodníku. V dílně odřízl větší část staré televizní antény a upravil její ramena tak, aby se na nich mohly zachytit z plastových hranatých kelímků od kyseliny citronové otáčecí ukazatele skóre jednotlivých „gemů“. Kelímkový ukazatel pak doplnily i velké plastové černé číslice na bílém podkladu ze starého kalendáře. Anténu opatřil zářivým oranžovým nátěrem a netradiční ukazatel skóre byl tím pádem připraven k zasunutí do zabetonované trubky pod úrovní chodníku. Nebyl to ale jen pouhý ukazatel číslic, důkladně posloužil i jako držák pro síť. K našemu účelu jsme použili klasickou bavlněnou badmindtonovou síť, jejíž rozměry přesně vyhovovaly zvláštnímu silničnímu asfaltovému hřišti - původně bílou síť jsme nakonec obarvili textilní barvou Duha do červeno-hnědého odstínu, aby na ní nebyly tolik patrné nečistoty a prach z asfaltového povrchu silnice. Upevňovali jsme ji jedním koncem napevno k plotu rodiny Zelenkových a z druhé strany byla síť důmyslně zachycena k anténě velkou karabinou. Ona důmyslnost řešení kvalitně napnuté a připevněné sítě spočívala v tom, že jakmile se blížil nějaký automobil, stačilo jedním rychlým hmatem stisknout karabinu, síť spadla k zemi, a vůz pak po ní mohl bez problémů projet. Oradourská ulice byla v roce 1981 automobily využívána velice sporadicky, víceméně pouze místními obyvateli, navíc jsme se tu všichni velmi dobře znali, takže nově zbudované tenisové minihřiště lidé spíš obdivovali, případně si domluvili také nějakou hru. Nenašel se tu nikdo, kdo by nám za naše výmysly a údajné omezování dopravy v ulici nadával, a to ani pan Sotolář, příslušník SNB.

Součástí minihřiště byl pochopitelně i latexový nátěr bílé čáry, ohraničující jednotlivá pole na kurtu, silnice před naším domem byla naštěstí rovná, nebyla ani v zatáčce, ani pod nějakým klesajícím úhlem. K dokonalosti chyběly už jen malé dopravní výstražné značky, upozorňující na to, že se tu něco provozuje, a obě cedulky z překližky ve tvaru rovnostranného trojúhelníku jsme pak zabodávali kovovým bodcem do chodníku, několik metrů za bílou základní čarou. Později se v obchodech se sportovními potřebami objevila souprava pro tzv. líný tenis a ten se na našem minikurtu hrával nakonec častěji, než tenis klasický.

Naprosto jedinečné tenisové hřiště, jaké rozhodně nikde jinde neexistovalo, jsme tu užívali mnoho let (viz tato fotka z r. 1986). Lidice, květen 1986 - Ivan Zelenka seká trávník Možná se ještě dnes najde mezi námi nějaký lidický pamětník, jemuž tyto mé řádky budou evokovat cosi výjimečného, co už však dávno odvál čas.

Do prázdninového příběhu počátku osmdesátých let bychom měli zařadit i paní Bundovou. Byla to starší příjemná žena důchodového věku, která obývala malý domek v těsném sousedství buštěhradské lékárny. Žila v tom skromném prostředí sama, její mimořádně pohledná dcera Hanka, jejíž vizáž připomínala Milušku Voborníkovou, se provdala, a brzy na to odstěhovala do severní Francie. Hanka byla údajně první láskou mého strýce, snad byli dokonce i spolužáci, tím si ovšem jistý nejsem.

V tomto roce měla rodilá buštěhraďačka s francouzským občanstvím trávit třítýdenní dovolenou na cestách, bylo to turné Francie - Belgie - Lucembursko - Německá spolková republika - Československá socialistická republika, se zakončením v Buštěhradu u Kladna. Součástí výpravy ze západní do střední Evropy byl i pobyt v docela skromné, dřevěné, ale útulné chatce s betonovou podezdívkou nedaleko od řeky Berounky, v obci Račice.

Bundovi chatu vlastnili již dlouhá léta. Z jejího zápraží byl mimořádně pěkný výhled do údolí a k řece se muselo sestoupit z poměrně prudkého táhlého, asi kilometr dlouhého svahu. Věřte nebo ne, už samotná chajda nad řekou byla pro mě neskutečnou exotikou. Mí prarodiče kdysi vlastnili chatu ve Zbečně, odkud je obec Račice vzdálena jen několik kilometrů, jenže tu musela babička prodat, aby mí rodiče dosáhli na hypoteční úvěr koupě domu v Lidicích. Chaty se zbavovali v době, kdy jsem byl tříleté batole, a od té doby jsem pak již žádnou chajdu nikdy neobýval.

Exotický pobyt mimo domov na konci lesa, jen se skromným vybavením uvnitř, mi u Bundů dokázal nastínit dobu foglarových Rychlých šípů a dobrodružství spojená s dovednostmi postarat se o přežití - nařezat a naštípat dřevo, zapálit jednou sirkou oheň v kamnech, obstarat pitnou vodu, pěstovat a sklízet zeleninu na záhonku, směnit ji za vejce od sousedů, nasbírat v lese houby a uvařit polévku a houbový guláš. Ne, že bych tohle všechno zvládal sám, ale musel jsem přikládat ruku k dílu.

Ta nejexotičtější exotika měla ovšem teprve přijít. Očekávali jsme každou chvíli příjezd červeného nablýskaného sporťáku a za volantem seděl, no to byste neuhodli. Že to byl Hanky manžel, odvodí kdekdo, ale že z kabiny vozu vyhlédnou nejprve dvě řady bílých zubů, a teprve pak ostře kontrastující barva černošské pleti, to byste asi nečekali. Já taky ne. Rodina Rachidi byla tu a já si poprvé v životě podával ruku s černochem. Byl to velice milý chlapík a vzápětí z vozu vystoupil i nejmladší člen rodiny - Karim Rachidi. Mně bylo necelých třináct, Karimovi deset. Usměvavý Karimův otec tmavé pleti pocházel z Maroka a celá rodina žila v severofrancouzském městečku Lille. Obdarovali mě fantastickým bílým tričkem s malovaným kohoutem, s nápisem "Cocko the walk", jaké tu nikdo v Čechách rozhodně nenosil, a můj strýc měl dovoleno otestovat sporťák na sedadle řidiče.

V Lidicích bylo haló, a nejen tam! I okolní obce Hřebeč, Dolany, Hostouň, Běloky a Makotřasy nepřišly zkrátka, no a každý, koho jsme míjeli na chodníku, se za námi otáčel, jak podle filmového scénáře. Jako bychom snad letěli těsně nad zemí v létajícím talíři ! Nedivte se! Vždyť se na našich okresních silnicích běžně proháněly jen Škodovky, Žigulíky, Moskviče, Trabanty, Wartburgy, Dacie, Volhy, Tatrovky a Liazky a zahlédl-li někdo sytě červený nablýskaný Ford Capri, s lesklými chromovanými doplňky a s černou poznávací značkou s bílým písmem, doplněnou velkou mezinárodní etiketou s písmenem F v bílém oválku, rozhodně se za takovým autem alespoň ohlédl.

Týden u Bundových na chatě ubíhal, jako všechna prázdninová dobrodružství, velice rychle, já se učil některým francouzským slovíčkům a Karim si zas se mnou procvičoval mateřský jazyk jeho matky. Často jsem si tu prohlížel dětské komiksové časopisy s kreslenými postavičkami psů Pifíka a Bruta, jež vycházely i u nás v Sedmičce pionýrů a v časopise ABC pod názvem Pifík, Pifík vycházel u nás v časopisech Sedmička pionýrů a ABC mladých techniků a přírodovědců a také jsem v proutěné ošatce vedle jídelního stolu s plastovým ubrusem vůbec poprvé zahlédl katalogy zásilkových obchodů Neckermann katalog zásilkového obchodu Neckermann z první poloviny 80. let 20. století a Quelle. Katalogy byly velmi masivní, ze zvláštního voňavého lesklého papíru, a kromě pěkných výrobků všeho možného sortimentu mě zaujaly v první řadě překrásné modelky, jejich úžasné křivky v plavkách, úžasné křivky v plavkách - Lidice, červenec 1981 - s Martinem Mezerou se chystáme ke koupání v lidickém rybníku a to fotografie modelek nebyly titěrné, mnohdy pokrývaly téměř celou stránku formátu A4. jedním z mých prvních "erotických" zážitků byly fotografie dívek v plavkách a ve spodním prádle z katalogů zásilkových obchodů Neckermann, Quelle, ale také z českého zásilkového obchodu Magnet Pardubice Jak to se mnou cloumalo, si jistě dokážete představit, byl to jeden z mých prvních erotických "papírových" zážitků. na přelomu 70. a 80. let byl jedním z mých prvních erotických zážitků také snímek bosé sexy ženské nohy v letním sandálu - fotografie v časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců - ročník 21 - 1977 / 78. Ale přece jen u mě tehdy převládala touha jezdit na kole, zahrát si karty, nebo s Lubošem Krejzou spát ve stanu a opékat špekáčky na zahradě.

Přirozeností každé dětské duše je hravost. Některým z nás to naštěstí přetrvá i do dospělosti a stáří. Tato základní duchovní vlastnost nechyběla pochopitelně ani nám dvěma s Lubošem a naštěstí ani mojí mamce, babičce, a mému tátovi. Moje dětské sny, touhy a přání tak byly často vyslyšeny, a to jsem byl velmi skromný, co se týče pořizování drahých, luxusních, nebo špatně dostupných hraček. Vystačil jsem si bohatě s těmi obyčejnými a rád bych se tu pochlubil těmi nejmocnějšími, jejichž kouzla mi učarovala i v dnešních vzpomínkách na prožitky duše v těle, jež by bylo možno nazvat dítětem:

Stavebnice Merkur. Kdo by neznal stavebnici Merkur? Merkur - http://merkur.kreteni.cz (přímý link) Myslím, že bychom ji mohli směle pojmenovat základním stavebním kamenem Merkur - muzeummerkur.cz (přímý link) našeho mládí. Nemám v úmyslu zde vypichovat její přednosti, že rozvíjela dětskou jemnou motoriku, představivost, manuální zručnost, a tak dále, a tak dále, my s Lubošem z ní nejraději stavěli jeřáby. Zpočátku jsme tvůrčí činnost zaměřili na klasický stavební jeřáb a nakonec zvítězil obří jeřáb portálový, jaký můžete spatřit v nákladových docích při manipulaci s ocelovými kontejnery na paluby zaoceánských lodí. Pod jeřábem na našem pracovním stole probíhal čilý igráčkovský ruch a na obří hák jeřábu jsme zavěšovali, co nás jen napadlo, od plošiny s angličáky, až po krabice s obilím nebo nádoby s vodou.

Igráčci. Dnes již legendární hračka, jejíž první prototyp vznikl již v roce 1976. Prvním igráčkem, co spatřil světlo světa, byl Zedník. Igráček Zedník Igr.cz (přímý link) Následovali Tesař, Igráček tesař starehracky.cz (přímý link) Příslušník VB, Igráček příslušník VB starehracky.cz (přímý link) Požárník, Igráček Požárník oldtoys.cz (přímý link) Kuchař a Železničář. Igráček železničář files.macak.webnode.cz (přímý link) My však neměli pouze obyčejné Igráčky, museli jsme je opatřit čísly, aby jejich atraktivita vzrostla na úroveň, jakou jsme od nich požadovali. Inspirací k polepení plastových pajduláků samolepkami s číslicemi byl komiksový seriál z časopisu ABC, s názvem Vzpoura mozků, kde se v samotném závěru celého příběhu objeví očíslovaní roboti. Autory komiksu jsou Václav Šorel (scénář) a František Kobík (kresba) archiv.ihned.cz (přímý link) Kreslíř seriálu, pan František Kobík, roboty ztvárnil tak dokonale plasticky, že byli Igráčkům z polystyrenového plastu docela podobní, a nápad s číslicemi na záda a hruď figurek byl na světě. Sadu igráčků doplnily také polohrubá mouka jako surovina pro kuchaře, pražené nemleté žito pro náplň do obilné sýpky, modelovací hmota pro různé tvary prostředí, kde se igráčci pohybovali, a hrací plochu na dřevěném kuchyňském válu samozřejmě nesměl zapomenout provázet zmiňovaný portálový jeřáb.

Hrací karty jednohlavé. Nebylo snad víkendu, kdy bychom s Lubošem a s tátou neposeděli u stolu při karetní hře Prší. Hrávali jsme také Zelenou louku nebo Vole padni, ale Prší v počtu odehraných partií nemělo konkurenci. Později jsem se naučil kladenskou karetní hru Lóra a tu jsme pak hrávali v polovině devadesátých let především na zimních lyžařských výpravách s mojí budoucí partnerkou Jolanou Strakovou a s jejími, tedy i mými, přáteli.

Náš stolní hokej také nebyl jen pouhopouhým hokejem, běžně prodávaným v obchodech s hračkami. Musel být patřičně vyzdoben, aby splňoval naše požadavky, týkající se přiblížení atmosféře Mistrovství světa v ledním hokeji. V 80. letech se špičkové hokejové velmoci mohly spočítat jen na prstech jedné ruky, výzdoba našeho kolbiště se točila pouze kolem nich a neměli jsme s ní tudíž tolik práce, jako bychom bývali měli dnes. Kromě týmu ČSSR sem patřila i sovětská Sborná, švédská Tre Kronor, Finská Suomi a kolébka hokeje Kanada. Ostatní týmy, které se obvykle na MS kvalifikovaly, často končívaly s malým ziskem bodů a s nepříznivým skóre až za favorizovanými týmy. Byly to Norsko, USA, NSR, NDR a Itálie. Naše tvořivá práce spočívala v první řadě v malovaných dresech hráčů jednotlivých týmů. Po večerech jsem v Lidicích vybarvoval každému hráči dres, jaký odpovídal jeho skutečné podobě, a byla to docela zajímavá podívaná. Dresy - http://www.sport15.cz/hokej/dresy (přímý link) Snad si dovedete představit, jak asi vypadala hokejová plocha s hráči se jménem a číslem na zádech, jako byl Larionov, Makarov, Krutov, nebo Lála, Šejba, či Králík. Zářivě žluté dresy švédského týmu se pěkně doplňovaly na "plastovém ledu" s kanadskými červenými s javorovým listem na hrudi, nebo se sněhobílými úbory Suomi, s finským lvíčkem na prsou.

Krabičky od zápalek. Nejraději jsem si hrával s krabičkami od zápalek, a to nejčastěji v době, kdy Luboš nebyl doma, nebo v Lidicích v průběhu nějakého chřipkového onemocnění. Prázdné zápalkové krabičky Krabičky - www.sberatel.com/zapalky (přímý link) mi schovávala babička, plnil jsem jimi postupně svůj malý dětský papírový kufřík. Každou z nich jsem označil pořadovým číslem a dovnitř krabiček jsem pak vkládal různé vtipné postřehy - ručně psané texty na malém překládaném papírku. S odstupem času jsem pak vždy s radostí vysouval vnitřní výplň, abych si znovu připomněl, jaké textové pasáže jsem si vlastně kdysi dávno poznamenal.

Tím nejkouzelnějším prožitkem prázdnin osmdesátého prvního roku byl ovšem třídenní výlet autem po jižních Čechách, putovali jsme s tátou, s Lubošem a s babičkou po jihočeských městech, hradech a zámcích, navštívili jsme Rožmitál pod Třemšínem, Březnici, Orlík, Čimelice, Blatnou, Strakonice, Prachatice, Horažďovice, Husinec, Kaplice, České Budějovice, ...

... a zavítali jsme i do Písku. Přespávali jsme v autě. Na parkovišti, pod vzrostlými kaštany. Pohodlný nocleh to sice zrovna nebyl, ale ve dvanácti letech máte na každičkou drobnost úplně jiný náhled. Vůbec vám nevadí, že se v autě jen převalujete a nemůžete usnout, stejně jste vzrušením natolik vyvedení z míry, že se těšíte, až konečně zas vyjde Slunce nad obzor, a budete realizovat váš další smělý plán. Vnímáte svět úplně jinýma očima, připadá vám zajímavé všechno kolem vás, přáli byste si něco neustále zkoumat a ze všeho nejvíc, a zrovna právě teď, zjistit, co se stane, až budete vystřelovat na silné prakové gumě malého plastikového parašutistu, výsadkář - starehracky.cz (přímý link) jemuž musíte vlastnoručně šikovně poskládat padák, aby se mu rozevřel! Byla to geniální hračka! Když jste padák zacuchali nebo jen ledabyle namuchlali dovnitř, neotevřel se, a výsadkář utrpěl smrtelné zranění, kterému na místě podlehl. Dvakrát se nám to stalo, spadl na zem jako hruška z velké výšky a rozlomil se na pět kusů. Tady v Písku výsadkář přežil, vystřelená raketa se nám už ale nikdy z kosmu nevrátila. Uvízla v koruně vzrostlého kaštanu a zůstala v ní navěky viset. výsadkář a kosmická raketa s polyetylenovým padáčkem starehracky.cz (přímý link) byly našimi nejoblíbenějšími dětskými hračkami

Jenže v Písku se zastavil čas. A nebylo to náhodou. Rozlehlé parkoviště, zobrazit mapu v celém okně vzrostlé stromy, za nimi řeka Otava a městské historické jádro v pozadí. A za zády letní kino. Tehdy to tu vypadalo úplně stejně. V podstatě se za ta léta nic zásadního nezměnilo. Kromě nového asfaltového povrchu a frekventované cyklostezky podél Otavy tu stále stojí ta kaštanová alej, živoucí stromy, jako připomínka dvěma klukům, co tu prožili jedny z nejkrásnějších okamžiků svého mládí.

Písek byl jedním z klíčových míst mého dalšího smělého plánu, jež jsem se kdysi dávno rozhodl zrealizovat, a na jehož záznam jsem se postupem času rozpomínal. To abych mohl zjistit, kým jsem, kde jsem, a proč tu vlastně jsem. Po setmění se rozezněly z letního kina výkonné reproduktory, na obloze se komíhaly pruhy světel, kolem nás jen šumělo listí stromů a zavanula typická vůně říční hladiny. Byl to tajuplný večer.

Očekával jsem, že přijde něco zajímavého. V kině promítali Spielbergův snímek „Blízká setkání třetího druhu“. Ačkoliv tento film zobrazuje zrovna ty negativně smýšlející mimozemské entity, tehdy byl pro mě jedním z vodících prvků, jedním z odrazových můstků na cestě za poznáním. Že nejsme ve Vesmíru sami, že má vše svůj dokonalý řád, že život nekončí smrtí fyzického těla, že nesmrtelný Duch každé svobodné a nezávislé myslící a cítící bytosti rozhoduje o svém životě podle svého uvážení, a že bude NEKONEČNĚ manifestovat své já.

ROK LETNÍHO SLUNCE 1982

Bylo příjemně teplé letní ráno, sny uschované pod polštářem se promítly do ranního rozbřesku, na nočním stolku jen tmavozelené polyetylenové desky. Vedle nich kbelík s vodou a v něm nastříhaný tucet voňavých růží v zářivých pastelových barvách. Tucet skutečných, fantasticky vonících růží. Byla středa 30. června a ze školy jsem si odnášel už jen poslední vzpomínku na sedmou bé.

Mívali jsme růže přímo před domem, byla to okouzlující podívaná různobarevných odrůd, od bílé přes žlutou, oranžovou, sytě růžovou, až do temně fialové. Darovat dívce svazek růží jsem vždy považoval za vrchol úcty k milované bytosti. Růžemi nemůžete nic pokazit, dokonce ani Šípkovou Růženku jimi nemůžete vystrašit. A třídní učitelku v buštěhradské škole těmi pichlavými trny rozhodně neurazíte. I když s odstupem času dávám raději přednost živým květinám před těmi řezanými, naše třídní učitelka si růže z naší zahrady zasloužila. Však to s námi vůbec neměla lehké. Můžete si stokrát omílat tu nevděčnou poznámku, že kdo umí, ten umí, a kdo neumí, že učí. Jistěže není kantor jako kantor, jako že není lékař jako lékař, a že není zámečník jako zámečník. Ale zkuste si to. Postavit se na stupínek vedle katedry a oslovit tlupu náctiletých. Oslovit je tak, abyste je zaujali a něco jim také dokázali předat, než si teprve uvědomí, jak cenné některé vědomosti jsou. Na rovinu, kdo z Vás si třicátého června v sedmé bé vůbec připouštěl nějaké oceňování učitelské praxe. Vždyť už byl každý v myšlenkách mimo školní budovu, rok letního Slunce zrovna vrcholil a zdravil právě nás, co odtud vylétneme rovnou za nosem, kam se nám zachce, žádná aktovka, žádné učebnice. Jenže ten papírový karton formátu A4 bude nakonec to jediné hmatatelné, co vám z té sedmé bé nakonec zůstane. Kytici růží nastříhaných před naším domem si odnášela Eliška Knížetová Tak schválně. Poznáte Elišku Knížetovou na snímku z května roku 1983? Pravda, tak snadné to není, jsou tu i jiné osobnosti, jejichž kvalit si vážím dodnes, a s nimiž by se v dnešní době mohl jen stěží srovnávat některý kantor nejen z buštěhradské školy, nýbrž i ze škol v celé republice. Napovědět mohu jen toliko, že paní Knížetová nás dovedla až za pomyslnou bránu základního vzdělání, a že tomu také odpovídá barva jejího oděvu - základní čakry. a uznejte, že už jen za tu odvahu postavit se na stupínek před náctileté publikum, by si zasloužila mnohem víc.
 

S hodnocením mého školního prospěchu jsem spěchal za babičkou a pak do Lidic, ale v první řadě jsem si moc dobře uvědomoval, že zítra po probuzení si mohu začít užívat den podle mých vlastních představ. Nejraději jsem v té době jezdil na kole v okolí Lidic a také jsem rád lezl po stromě. Jen tak, po větvích si šplhat výš a výš a vidět do dálky, co možná nejdál. Šplhání po stromě jsem miloval a začátkem července jsem klukovskou zálibu propojil, jak se říká, příjemné s užitečným. Dozrávaly třešně a kdo myslíte, že je na naší zahradě sklízel? Žebřík a štafle byly vítanými pomocníky, ale tak akorát k dosažení nejbližší masivní větve. Pak už jen ruce, nohy, břišní a zádové svaly a hlavně ten výhled. Ten výhled! Jeden košík za druhým jsem trpělivě spouštěl k zemi a ve sklepě se na sebe vrstvily plné plastové bedny. Šťavnaté plody, co byly hutnější, říkalo se jim chrupky, mamka částečně zavařovala, od Křivanů jsme za ně dostávali jahody, a to bylo na naší zahradě typické nedostatkové ovoce, a část úrody chrupek jsem dokonce prodával v lidickém pietním území. K několika metrákům chrupek z jednoho obrovitého košatého listnáče se přidalo dalších několik metráků temně rudých třešní srdcovek, slaďoučkých, až k neuvěření, a s přeplněným dvoukolákem jsem pak doputoval k nejvzdálenější parkovací ploše v Lidicích.

Jednou se mi povedl docela husarský kousek. Zaplnil jsem opět velký dvoukolák s nafukovacími koly několika dřevěnými bedýnkami a vláčel na něm přes padesát kilo chrupek a srdcovek, v noci uskladněných v chladném sklepě pod garáží. Bylo pěkné azurové červencové ráno, Slunce se v ten den nemělo za co schovat, a já měl s sebou i litinové váhy, hromádku závaží, štos papírových sáčků a pytel drobných mincí. Rozložil jsem svůj malý soukromý stánek ve stínu pod jednou ze vzrostlých lip a to už mě vyhlížela paní Chválová, která na parkovišti před pietním územím tou dobou odemykala obchůdek se suvenýry. Jak já se na ni těšil. Nebyla to žádná moje vrstevnice, dětská láska, co bych kvůli ní nemohl dospat, ale měla v sobě charisma, jaké byste v tom dnešním zběsilém světě stěží našli.

Skromná, kamarádská, empatická duše a přitom to bylo v místech, kde by mnozí z Vás ani nedokázali vůbec žít, natož se vybavovat s nějakým Kachňákem a na parkovišti prodávat pohlednice. Znáte film Kukačka v temném lese? Tak se na něj podívejte. Emílie Chválová, rozená Frejová, žila tři roky v gestapácké rodině na Rujaně, byla vybrána na převýchovu spolu s hrstkou lidických dětí, ostatní byly zavražděny. Velice nerad se o tomto období pozemských dějin zmiňuji, ale stále jsou mezi námi lidé, kteří zlehčují zrůdnost fašismu a osud obce Lidice. Měli bychom si tyto události připomenout jen proto, aby se již nikdy nemusely opakovat. Nikdy, rozumíte? Malá dvanáctiletá Emilka se po třech letech odloučení od domova vrátila v roce 1945, uměla jen německy, její rodný dům byl srovnán se zemí a z její rodiny,... však víte. Koncentrační tábor Ravensbrück přežila její teta, paní Frejová, a shodou okolností byla v nových Lidicích naší sousedkou.

Naše rodina má k Lidicím zvláštní vztah. Můj děda František Fous byl jedním z nejbáječnějších lidí na celé planetě Zemi, a to si tady klidně troufnu do éteru oznámit jako hotovou věc. Nastoupil jako truhlář - tovaryš v Lidicích k truhlářskému mistru a zhruba rok před lidickou tragédií se odtud odstěhoval a zřídil si v Buštěhradě vlastní truhlářství. Zachránil si tím život. A to nebylo všechno. Dokázal ve svém domě ukrývat uprchlého vězně z nacistického lágru. Oba dva se ve zdraví dožili konce války. Po komunistickém převratu musel děda zanechat živnosti a nastoupit do kladenských hutí, to abyste si nemysleli, že byl tehdy život snadný i po válce...

... a tak se tu rozvaluju na své skládací plátěné židličce, vedle mě se na rozvrzanou židli posadila štíhlá, mírně prošedivělá žena, jaká zažila něco, co bylo pro mě naprosté sci-fi, její usměvavá tvář vychutnává pod kvetoucí lípou tabákový kouř a vyhlíží, zda se neblíží nějaký autobus s turisty.

Měli jsme štěstí, skutečně autobus přijel a zastavil přímo před námi. Jenže na jeho přední masce bylo označení D a bylo mi jasné, že se česky nedomluvím. Vtom "Kukačka" začala německé turisty oslovovat plynulou němčinou, kdo zíral víc, jestli já, nebo ti Němci, by se dalo stěží měřit, perfektní, učebnicová hovorová cizí řeč létala vzduchem a já nestačil vážit na vahách třešně do připravených papírových sáčků. Nakonec jednomu silnějšímu muži oranžovo žluté chrupky a temně rudé srdcovky zachutnaly natolik, že skoupil celý zbytek dvoukoláku, a odnesl si úrodu i s dřevěnými bedýnkami. Za čtvrt hodiny bylo všechno rozprodáno a moje několikahodinová namáhavá práce v korunách stromů tak nepřišla vniveč. Chystal jsem se s paní Chválovou o výdělek pochopitelně rozdělit, ta mě ale jen odehnala, ať mě ani nenapadne jí nějaké peníze dávat. Byla to zkrátka osobnost.

V ten den jsem na parkovišti před pietním územím rozprodal poslední třešně z naší úrody. Ty, co ještě na stromě zbyly v těch úplně horních větvích, zaplnily proutěný košík ještě tentýž večer a druhý den brzy ráno, a to opět sluníčko nemělo náladu schovávat se za mraky, jsme zamířili tmavozelenou stopětkou do jihozápadních Čech. Za volant se posadil můj strýc, na zadních sedadlech zaujali místo mamka s mým dědou a já už byl celkem zkušený a žádaný navigátor s rozevřeným autoatlasem na sedadle vedle řidiče. Cílem cesty bylo okresní město a malebná chodská metropole zároveň. Domažlice. Měl to být výlet na otočku a nějak se to zvrtlo v týdenní pobyt. Možná to znáte, vypravíte se někoho navštívit, je vám všem dobře a spokojeně si užíváte, až je z toho najednou týden plný zážitků. Měli jsme s sebou sice jen oděv navlečený na sobě, žádné hygienické potřeby, ani přezůvky, ani náhradní oblečení, ani dostatek peněz na celý týden, ale skromný a srdečný přístup k pacientům vyhlášeného primáře dětského oddělení domažlické nemocnice MUDr. Humla by se dal přirovnat k osobnosti paní Chválové. Vyjevil se totiž v plné síle i před lidickým příbuzenstvem. Týden byl pochopitelně slunečný, když už je ten Rok letního Slunce. Zahrada chaty MUDr. Humla nedaleko Domažlic Často jsem tu vídával na zápraží sousední chaty Lídu Noppovou. Sedávala na rozkládacím lehátku se slunečními brýlemi jen v plavkách. Že nevíte, kdo to je? V osmdesátých letech účinkovala v pěveckém sboru s Karlem Gottem a já měl příležitost obdivovat její půvaby v živých barvách a tvarech, v rozhodně pestřejších, než jaké nám dovolila shlédnout černobílá televizní obrazovka. Chata byla postavena téměř v pohraničním pásmu, nedaleko vrchu Čerchova, a jednou jsme se vypravili na neobvyklý výlet, abychom na vlastní oči shlédli pole zátarasů - železnou oponu. Do zakázané zóny měla přístup pouze vozidla s domažlickou poznávací značkou, vměstnali jsme se tedy do okrové stodvacítky MUDr. Humla a naše zelená stopětka odpočívala na zahradě u chalupy.

Poprvé a zároveň naposledy jsem tu spatřil široké ocelové bludiště, nabité elektrickým proudem, střežené z vysokých posedů vojáky pohraniční stráže, a za neproniknutelnou clonou se údajně skvěl v celé své kráse "ideální svobodný svět". Zároveň však plný rozporuplných faktů, což má dětská duše vnímala jako holý fakt, bez nadsázky a falešné tolerance. Svět, kde vládnou peníze v mnohem větším měřítku, než je tomu u nás. Svět rozevřených nůžek bezohledných marnivých boháčů od obyčejných lidí, nebo dokonce žebráků a bezdomovců, žijících mezi odpadky. Svět podnikatelů a podnikavců, co myslí hlavně na svůj vlastní zisk a prospěch, svět plný násilí, drog, existenčních starostí, svět plný úplatků a afér, protikladů lesku a bídy, bohatství a chudoby. O kvalitách "západního" světa mě nemusel nikdo přesvědčovat, již tehdy jsem si byl dobře vědom, že kvalita každého společenského "systému" je objektivně taková, jaký je její nejslabší článek. Byl-li by kapitalismus, potažmo imperialismus, kvalitním systémem, byl by oproštěn od chudáků, žebráků, hmotné nouze a negativních lidských vlastností, jakými jsou přetvářka, faleš, závist, zloba, nenávist a tak dále, a tak dále...

Kvalitní společenský systém je postaven na úplně jiných hodnotách, než-li je tržní mechanismus konkurenčního boje. Základem je spolupráce, schopnost se s druhými rozdělit o své zisky, jen tak lze dosáhnout pravého bohatství všech, tedy celého systému. To je ale podmíněno kvalitními morálními vlastnostmi těch, co v tomto systému žijí. Ostatně, KAŽDÝ má Dokud budou lidé v sobě ušlapávat pozitivní vlastnosti, nikdy nemůže být na světě dobře, neboť jsou VŠICHNI součástí jednoho celku - aneb, jak řekl Ptaah, velitel vesmírné flotily z Plejád: "Až nastoupíte všichni tuto cestu a budete žít jako my, a budete se umět o vše rozdělit s druhými, budete umět tak pracovat a dávat svou práci celku, ale všichni tak, to bude jiná..." tyto vlastnosti ve svém nitru Dokud budou lidé v sobě ušlapávat pozitivní vlastnosti, nikdy nemůže být na světě dobře, neboť jsou VŠICHNI součástí jednoho celku - aneb, jak řekl Ptaah, velitel vesmírné flotily z Plejád: "Až nastoupíte všichni tuto cestu a budete žít jako my, a budete se umět o vše rozdělit s druhými, budete umět tak pracovat a dávat svou práci celku, ale všichni tak, to bude jiná..." a dokud je budou lidé Dokud budou lidé v sobě ušlapávat pozitivní vlastnosti, nikdy nemůže být na světě dobře, neboť jsou VŠICHNI součástí jednoho celku - aneb, jak řekl Ptaah, velitel vesmírné flotily z Plejád: "Až nastoupíte všichni tuto cestu a budete žít jako my, a budete se umět o vše rozdělit s druhými, budete umět tak pracovat a dávat svou práci celku, ale všichni tak, to bude jiná..." v sobě ušlapávat, nikdy nemůže být na světě dobře. Dokud budou lidé v sobě ušlapávat pozitivní vlastnosti, nikdy nemůže být na světě dobře, neboť jsou VŠICHNI součástí jednoho celku - aneb, jak řekl Ptaah, velitel vesmírné flotily z Plejád: "Až nastoupíte všichni tuto cestu a budete žít jako my, a budete se umět o vše rozdělit s druhými, budete umět tak pracovat a dávat svou práci celku, ale všichni tak, to bude jiná..."

Pole zátarasů sice bránila lidem v naší zemi využívat některých technických vymožeností západního světa, ale zároveň nás chránila před tou jeho odvrácenou stranou mince. Zdejší ostnaté dráty jsem tedy rozhodně nevnímal jako hrůzostrašný výjev chyceného ptáčka v uzavřené kleci, naopak, těšil jsem se, až zamíříme do chodské metropole, kde si mamka jistě nebude váhat koupit některé pěkné kousky ručně malované keramiky, jimiž doplní svou sbírku, vystavenou v předsíni před kuchyní na dřevěné poličce. Chodský kraj byl vskutku štědrý nejen k nákupu suvenýrů, ale i co se týče krás okolní přírody a nádherných vyhlídkových panoramat. Jednou z nejzajímavějších cest v té oblasti je silnice č. 22, spojující města Domažlice a Klatovy. Přibližně uprostřed této spojnice leží malé městečko s názvem Kdyně a nebylo tu možné odolat zastávkám na dvou odpočívadlech, pro ten nádherný pohled do údolí a na vzdálené vrcholky Šumavy. Byla by totiž věčná škoda jen tak v rychlosti přehlédnout Sluncem ozářený obzor. Ačkoliv jsem byl v té době velkým zastáncem cyklistiky a najezdil v letní sezóně každý den spoustu kilometrů, kolo mi tu nescházelo a naopak jsem uvítal, že se mohu bez námahy oddávat pozorování malebné krajiny, jak z mnoha dalších zastávek v místech s pěkným rozhledem, Karel Vovsík - Kdyně od Rýzmberku - www.panoramio.com/photo_explorer#view=photo&position=461&with_
photo_id=12027870&order=date_desc&user=1993071
tak i z okénka zánovní tmavě zelené škodovky.

Po návratu domů jsme chodský pobyt ještě oživili promítáním diapozitivů, a to jsem se rozpálené promítačky s automatickým posuvem a večerního posezení u čaje, kakaových věnečků a sušenek, doslova nemohl dočkat. Navíc jsem se těšil, že za pár dní po skončení pobytu v okolí Domažlic na mě čeká babička, táta a Luboš.

Třítýdenní prázdninový pobyt v Buštěhradě byl za dveřmi a právě v souvislosti s blížícím se termínem jsem si v Domažlicích vzpomněl na své kolo. Můj světle modrý Favorit tehdy sloužil k urychlení přesunu po trase Lidice - Buštěhrad, ovšem tou dobou byl již několik týdnů mimo provoz. V polovině června jsem totiž v prudkém stoupání v úzké uličce za lidickým Místním Národním Výborem zařadil nevhodný převodový stupeň, silově jsem se opřel do pedálů a nápor mého svalstva nevydržela převodovka. Převodové čtyřkolečko. Jeden z pastorků praskl a nebylo možné jej opravit. Bylo nutné koupit čtyřkolečko nové, jenže tento artikl patřil k velice nedostatkovému zboží mezi náhradními díly do kol Favorit. Musel jsem se tedy smířit s tím, že si na kole nezajezdím třeba i déle, než rok, nebo dva. Pro třináctiletého kluka to rozhodně dobrá zpráva nebyla, i když jsem se dokázal zabavit i jinak...

... vtom strýc nečekaně zastavil v Kdyni na malém náměstí a třebaže to neměl v plánu, jen tak prohodil: "Já se zajdu podívat ještě do železářství, jestli tam nemají nějaké vruty, co potřebujeme." Za chvíli se vrátil a s tajemným úsměvem povídá: "Podívej, co tam měli, ještě, že jsem se zeptal!" A rozbalil z mastného papíru od vazelíny zabalené úplně nové čtyřkolečko. Tedy, že v takovém zapadákově, s prominutím, budou mít tak zásadní věc, abych mohl opět usednout do sedla svého jízdního kola, to jsem rozhodně nečekal.

Rok 1982 je silně energeticky svázán se zahradou našeho domu v Lidicích. Byl to první rok podoby přilehlého pozemku, po jaké jsem vždycky toužil, a už jen pouhá představa bydlet u Mezerů, Kovaříků, Poleščuků, nebo u Pauzů, co měli typově stejný dvojdomek, ve mně vyvolávala dojem disharmonie a chaosu. Prodejem třešní v pietním území a vrchovatým košíkem temně rudých srdcovek, jimiž jsme obdarovali rodinu MUDr. Humla v Domažlicích, jsem tu již cosi o naší jedinečné zahradě naznačil, s radostí se nyní opět do jejích tajemných zákoutí v myšlenkách ponořím, abych Vám ji představil o něco podrobněji...

Zahrada našeho domu v Lidicích měla ve své době, podotýkám, že ve své době (nikoliv dnes), doslova magické kouzlo, jehož energetický potenciál dokázal nabíjet baterky všem lidem, co se po ní pohybovali. V současné době ovšem do hry vstupují již odlišné společenské poměry a klima, obecně je celá obec zahalena do "jiného kolektivního vědomí", už tu zkrátka není možné žít tak, jak tomu bývalo kdysi dávno. Záměrně však nevynáším žádné "soudy", neboť každý citlivý a duchovně zralý jedinec dostatečně vnímá a chápe, co mám na mysli.

Posuňme se tedy v časoprostoru do července roku 1982. Naši zahradu si zamilovali snad všichni příbuzní. Z Brdských lesů ze Zaječova, z Neřežína, z Újezdu u Komárova, nebo z Krušných hor z Meziboří, z Lomu u Mostu (Martinovských a Makalů). A potom i Jägerovi z Litoměřic, Sylva z Liběšic u Žatce a teta Šlapáková z Dobkoviček u Lovosic. Bylo to dáno několika vzácnými souhrami pozitivních faktorů, jež považuji za zcela legitimní a zásadní, a s nimiž si troufám vstoupit do obsahu mého vyprávění. Tím prvním byli naši sousedé. Druhou polovinu dvojdomku s přilehlou zahradou s námi sdíleli Křivanovi a paní Frejová, kterou jsme všichni oslovovali jen jedním vlídným titulem: Teta. Považovali jsme Křivanovy spíš za další členy rodiny, nežli za sousedy, a tak jsem svůj pobyt na zahradě mohl díky nim směle označit za naprosto pohodový. Našimi sousedy z jižní strany byli staří manželé Čermákovi a ačkoliv jsme je vídali méně častěji, než Křivanovy, udržovali jsme s nimi podobný srdečný vztah. Sousedem ze západní strany byl pan Radostný z Prahy, byl to sice sobecký podivín, ale dům v Lidicích využíval pouze jako svou chatu a objevoval se tu jen velmi zřídka, dalo by se říci, že snad nějakých deset dní v roce.

Zásadní rozhodnutí rozdělit zahradu na dvě nezávislá teritoria padlo v roce 1981. Okrasná část tvořila její horní polovinu od příjezdové komunikace až po terasu pod obývacím pokojem a při její výstavbě si moje mamka s dědou dali moc záležet, aby připomínala zámecký park. Rovná plocha terénu byla zatravněna novým travním semenem, osázena jehličnany, které doplnil pnoucí Klematis s fialovými květy, voňavé keře azalek, rododendrony, a rovněž nádherná růžovokvětá magnolie. Byla radost se po takovém kousku přírody za domem procházet, celý koncept ladil oku i duši, bylo možné tu čerpat energii ze stromů a květin a kochat se tím nádherným koutem přírody, byť byl co do plošných rozměrů docela nevelký, přibližně 18 x 18 metrů. A teď se podržte. Půjdete-li k někomu blízkému na kus řeči, k příteli, jehož navštěvujete poměrně často, navíc by to byl téměř Váš soused jen o několik domů dál, napadlo by Vás bezdůvodně, jen tak z plezíru, zahrát si na vandaly? Martina Mezeru tahle telecí myšlenka přímo uchvátila. Byl naším častým hostem v době opékání uzenin na ohništi a jednu červnovou středu krátce před půlnocí jej zřejmě nebývale silně ozářil měsíční úplňkový svit. Nestal se osvíceným. Byl ozářený! Je známo, že Měsíc na zločince působí jako magnet, jakoby je přímo zásoboval debilními nápady. Martin se prošel kolem dvou malých stříbrných smrčků a usekal jim tábornickým nožem špičky. Aby stromky nepřišly k úhoně, ohnuli jsme jim jednu z bočních větviček směrem vzhůru, jakože nahradí původní svislou špičku hlavního kmenu. Stalo se však něco neočekávaného. Jeden ze smrčků ji jako nový výhonek přijal, jenže u toho druhého se vytvořila špička jak z původního useknutého kmínku, tak i z ohnuté větvičky. Měli jsme na zahradě stromek se dvěma špičkami - siamská dvojčata.

Spodní část zahrady o přibližně stejné plošné výměře byla od té horní okrasné oddělena rozsáhlou členitou skalkou s velkými kusy křemičitých kamenů a byla osázena částečně malými jehličnany a z větší části skalničkami. Vytvářela pomyslnou kaskádu, jejíž svah spodní část zahrady uzavřel do příjemného soukromí. Odtud jsme byli v kontaktu víceméně jen s našimi sousedy.

Každý vzrostlý strom je pro život člověka opravdovým požehnáním a na naší zahradě se jich rozpínalo hned několik. Největším z nich byl ořešák s mohutnou korunou a větvemi, sahajícími až k zemi, jejichž stín byl příjemným útočištěm zejména před letním Sluncem. Jeho masivní kmen nebylo možné obejmout, stejně tak o pár metrů dál stojící třešeň. Mezi zmiňovanou třešní s plody chrupkami a mohutným ořešákem se vyjímalo velké, asi metr široké ohniště, obehnané z kamenů vydlážděným prostorem pro sezení na velkých dřevěných špalcích. Třetím velkým stromem, co krášlil spodní část zahrady, byla třešeň u vchodu do prádelny. Její šťavnaté obří srdcovky byly do zahrady dodány zřejmě nějakým zkušeným pěstitelem již v době výstavby nových Lidic. Neumím si totiž vysvětlit, jak se taková vzácnost vůbec mohla na naší zahradě vyskytnout. Však jsem si také konec června nedokázal představit jinak, než stoupnout si na špičky na křemičitý balvan ve skalce a cpát se ovocem přímo ze zdroje. Užitkovou plochu zahrady pak doplnily tři malé jablůňky, starší hrušeň, dvě vyšlechtěné meruňky a několik rybízových keřů.

Buštěhradská zahrada byla mnohem, mnohem skromnější. Její plošná výměra dosáhla sotva do třetiny té lidické, měla však svou nespornou přednost, a té by ani špičkové zámecké zahrady nemohly konkurovat. Svým přepychem snad, energetickou vydatností a vhodně zvolenou lokalitou stěží. Že lidická zahrada nabíjela baterky, bylo nesporné, ale to jste ještě nezkusili pár dnů strávit v té buštěhradské. Už se Vám to ale nepodaří, poněvadž jsou jisté entity, co se za každou cenu snaží taková energetická centra deaktivovat. Různými způsoby. Můžete se jim bránit pouze intuicí, ničím jiným. A my se tehdy neubránili. Procestoval jsem republiku křížem krážem a na svých cestách jsem podobných energetických zón objevil asi jen pět. A to zapomeňte na lázeňské lokality, horská střediska, meditační centra a podobné medializované oblasti.

V září loňského roku, právě v období třináctého výročí mých narozenin, porodila babiččina pruhovaná kočka dvě koťátka, dvě malé kočičky. Rozhodně bych nedopustil, aby malá koťátka někdo topil v kbelíku studené vody, to bych mu jeho hlavu plnou bláznivých nápadů do toho kbelíku ponořil alespoň na dvě minuty, aby si vyzkoušel, jaké to je. Táta je nalezl v kůlně na hromadě sena a připravil jim důstojnější, čistší pelíšek v obývacím pokoji. Koťátka odrůstala a jednou se jejich kočičí maminka domů už nevrátila. Útěchou mi bylo, že se alespoň dožila úctyhodného věku a prožila s námi příjemný kočičí život. V té době byla již naštěstí koťata natolik zralá, že se o sebe dokázala postarat, mohli jsme se tedy znovu radovat z kočičích kamarádů. Obě kočky byly nesmírně hravé a přátelské, zvláště v raném věku, kdy se často proháněly po bytě a šplhaly po závěsech až ke stropu. Jedna z nich zdědila pruhované zbarvení po své matce, druhá byla celá černá, jako bota. Mourovatá kočička převzala do svých genů zřejmě i lovecký a toulavý pud, domů se chodila pravidelně nažrat a vyspat, v průběhu dne však trávila mnoho času v blízkém poli a ve strmém svahu za vzrostlými akáty. Ale ta černá, to bylo doslova a do písmene unikum. Proč? Ani jednou jedinkrát neopustila naší parcelu, ačkoli pochopitelně mohla a nikdo jí v tom nebránil. Pohybovala se zásadně pouze po zahradě, v domě, v garáži, ve sklepě a v kůlně, a to si ani netroufla ke Krejzům. Obcházela pozemek jen po vysoké cihlové zdi a co se dělo za ní na opačné straně, bylo pro ni naprosto passé. Byla typickým přítulným domácím mazlíčkem, co neustále vyhledával kontakt s někým z naší rodiny. Sedávala často na klín a spala s námi v posteli nebo v obýváku na křesle, s oblibou také číhávala na svou sestru za dveřmi a ta na nečekaný výpad reagovala vždy skokem do výšky a následným úprkem. Oběma kočkám jsme nepřisoudili žádná jména, jako třeba Lízinka, Míca, Číča, Betty, Caro, Natalia, Hannah, Caroline, Juliette, Shelby, Harlow, Yvonne, Aurora, Sabri, Eleonora von Grünwald, Brunhilde von warmes Nest, nebo tak nějak podobně ryze česky :) Přezdívali jsme je jednoduše "kočka polní" a kočka domácí".

S kočičími mazlíčky měl pozoruhodnou, nepřímou spojitost můj školní prospěch. Nebyl jsem sice premiantem třídy, ani žádným šprtem, co by večer co večer ležel v knihách a bifloval se poučkami. Že bych bušil hlavou do zdi a klel při tom: "My bijem o mříž ducha lvi a my jí rozbijem, my bijem o mříž ducha lvi a my jí rozbijem", načež by Míla Myslíková odvedle opáčila: "táto, nech už toho, je čtvrt na dvě!" tak to si vůbec nedokážu představit. Nejsem dokonce ani studijní typ, ovšem již jako malý kluk jsem si dobře uvědomoval, že jestliže právě v průběhu výuky pochytím co nejvíce informací, doma nebudu muset nad knihami ztrácet čas. A v podstatě mi tento postup vycházel jak na základní, tak i na střední škole. Nejhorší známkou, jakou jsem na "základce" obdržel, byla chvalitebná. Jedinou výjimkou bylo to osudné zkoušení z přírodopisu, které si v živých barvách vybavím i dnes. Nebyla to sice žádná katastrofa, nakonec jsem z toho vytěžil známku "dobrou", ale tahle trojka pro mě znamenala cosi rozporuplného, neboť předmětem zkoušení byla KOČKA. Nedokázal jsem si zkrátka vzpomenout na některé kosti z její kostry, a bylo to. Vtipné ovšem je, že paní učitelka Hoffmanová bydlela v Buštěhradě na rohu Sladkovského ulice, přímo vedle domu našeho souseda pana Bílka, tedy byla v podstatě sousedkou o dva domy. Kdyby k nám někdy zavítala na kafe, zjistila by, že kočky můj život provází odmalička, že s nimi telepaticky komunikuju už řadu let a nepřipadá mi to vůbec zvláštní, že je považuji za členy rodiny, a že je znám tak dobře, jako starší sourozenec svého mladšího brášku. Ty malé živé potvůrky spí se mnou v posteli, sledují se mnou pořady v televizi, žerou mi z talíře, slepují se mnou vystřihovánky z papíru, hrají si s igráčky, předou mi na klíně a běda, kdybych se někam hnul. To zatnou drápky a seskočit na zem ani omylem! Pravdou je, že jak se jmenují všechny jejich kostičky v extrémně ohebné kostře, co jim umožňuje neuvěřitelný pohybový rozsah, nevím ani dnes. Kdyby byl obsahem zkoušení muflon, tak bych se té trojce jen zasmál, ale u kočky, jejíž život mám zmapovaný do nejmenších detailů...

Mám-li být upřímný, hodiny přírodopisu v podání paní učitelky Hoffmanové nepatřily zrovna k těm, co bych se jich nemohl dočkat. Znalostmi z oblasti zoologie a především botanickým názvoslovím se jí stěží mohl někdo rovnat a školní inspekce jí zřejmě nemohla nic vytýkat, horší to bylo s psychickým rozpoložením, s nímž vstupovala do dveří mezi nezletilé. A ty nebylo možné oblafnout. S jakým vnitřním problémem se potýkala, nevím, zda souvisel s jejím nesourodým manželským vztahem s bývalým profesorem z fakulty, se mohu jen domnívat, každopádně jsem si učitelku přírodopisu maloval jinými barvami. Abych se s ní, třeba i někde na chodbě o přestávce, nebo klidně i v parku nebo na ulici mohl pobavit o jednom z mých koníčků. Tím byla v té době akvaristika. No, ona mě provází v podstatě celý život, nebyl to jen koníček přechodný, té doby. Zabýval jsem se jí až do svých pětatřiceti let a býval bych i déle, kdyby to bylo jen trochu možné. V roce 1981 jsem k narozeninám plnil vodou šedesátilitrové lepené akvárium, dno pokryl bílým hrubozrnným filtračním pískem a pro začínajícího mladého akvaristu byly dle mínění zkušených odborníků nejvhodnější malé zlatavé kaprovité rybky s latinským názvem Puntius Conchonius (Parmička nádherná). Nevyžadovaly v nádrži topné tělísko, postačil běžný molitanový filtr a vzduchovací kámen, obsluhovaný poněkud hlučnějším kompresůrkem. K parmičkám záhy přibylo několik kusů hbitých štíhlých pruhovaných rybek Danio Brachydanio Rerio (Danio pruhované) a překrásných, oranžově zbarvených živorodých rybek Xiphophorus Helleri (Mečovka). Nádrž byla důkladně osvětlena speciálním zářivkovým tělesem a uvnitř osázena okrasnými akvarijními rostlinami, především několika mohutnými trsy Vallisneria gigantea, několika kusy Ceratophyllum demersum a v popředí rychle se množícími Cryptocoryne wendtii. O dva roky později můj strýc reagoval na inzerát bývalého akvaristy z Rynholce a přivezli jsme odtud stodesetilitrové akvárium v ocelovém rámu. Rám jsme opatřili novým plastickým tmavohnědým nátěrem a podložili jej velmi pěkným dřevěným stolkem na dubových soustružených nohách. Tahle ozdoba se doslova vyjímala jako šperk v úzké chodbě mezi koupelnou a pokojem v prvním patře. Akvarijní rostliny se uvnitř značně rozrostly a prorůstaly kamennými úkryty i masivním bukovým samorostem. Prohánělo se tudy zhruba padesát hejnových rybek a pozorování této překrásné přírodní scenérie jsme dávali přednost před sledováním televizní obrazovky. Tedy až na výjimky, pochopitelně jsme si nenechali ujít seriály Rozpaky kuchaře Svatopluka a Návštěvníci, filmy Marečku, podejte mi pero, Jáchyme, hoď ho do stroje, Anděl na horách, nebo vánoční pohádky Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Mrazík, Byl jednou jeden Král, Tři oříšky pro popelku. Těch filmů bylo! Zato dnes bych u akvária proseděl klidně celý večer, skladba soudobých televizních pořadů byla totiž jedním z důvodů, proč jsem se této pasivní zábavy již nadobro zřekl.

Řadím se k milovníkům přírody a raději ustoupím ze svého pohodlí, abych harmonii živých tvorů svými vrtochy nenarušoval. Kromě akvarijních rybek mám kladný vztah i k ostatním zvířatům, dokonce i k těm představitelům zvířecí říše, kteří jsou pro mnoho lidí důvodem k opovržení. Jako malý kluk jsem si cpal do kapes u tepláků žížaly a přenášel je sem a tam, zamiloval jsem si hlemýždě, na jejichž domečky jsem lepil čísla vystřižená ze starého kalendáře, s Lubošem jsme obdivovali na zahradě u vlhkého větracího okénka do sklepa ropuchy zelené, nebyl pro mě problém vzít do ruky hada a nechat ho po sobě plazit, býval bych choval i netopýry nebo myši, malého křečka a morčata jsem doma dokonce měl, ta byla od léta do podzimu v zahradním výběhu a spásala trávník lépe než sekačka, ale doslova panická hrůza mě jímala a jímá dodnes z velkých kusů hmyzu. Z vos a sršňů mám respekt jako všichni ostatní, vyhýbám se jim pochopitelně ze zcela zjevného důvodu, ale velké brouky, pavouka a především kobylky a sarančata bych do ruky nevzal ani za nic. Ani za nic! Nálet sarančat v africké savaně bych dozajista nepřežil, ještě než by přiletěla, zemřel bych na infarkt. Dokonce jsem kvůli jedné, asi 8 cm dlouhé zelené kobylce raději obešel celou budovu a vešel do ní druhým vchodem, když se tahle dáma procházela po zábradlí.

Hmyzí říše je obdivuhodná, žádný entomolog ze mně sice zřejmě nebude, ale bezdůvodně hmyzího tvora neusmrtím. Ani toho nejohavnějšího. Pavouky odnáším ve skleničce přikryté plastovou fólií na zahradu a vosy většinou odlétnou otevřeným oknem samy. Dokonce i obřího sršně jsem v pokoji bez problémů přiklopil sklenkou a vypustil jej na zahradu. Každý z Vás určitě nějakou hmyzí příhodu prožil a nepochybně ji i s někým sdílel. Já si jednu takovou pikantní užil na Základní škole v sedmé třídě, v učebně přírodopisu, právě s paní učitelkou Hoffmanovou. Prostor učebny se snažila vyzdobit různými nástěnnými plakáty s vyobrazenými zvířaty a rostlinami, živými květinami na okenních parapetech, a vrcholným dílem mělo být něco velkého, skleněného, stolitrového, čemu by se za určitých okolností dalo říkat akvárium. Tahle bedna ale byla úplně bez vody. Měl jsem často nutkání paní učitelku oslovit s dotazem, proč je velké akvárium na komodě za poslední lavicí v levé řadě stále jen prázdné. Mohl jsem se domnívat, že se snad čeká na nějakého akvaristu, aby se toho ujal, byla to ale záhada. Několik měsíců jsem se musel dívat na vyprahlý písek u dna a na masivní suchou větev v podobě nevzhledného samorostu. V učebně přírodopisu jsem sedával právě v poslední řadě u dveří, zrovna přímo před tou škaredou prázdnou krabicí, častokrát se mi stávalo, že jsem si v průběhu výuky protahoval ruce, až jsem je zalamoval za hlavu, a přitom se dotýkal té prázdné nádrže. Někdy se mi dokonce podařilo nepatrně odsunout horní skleněné víko a rukama jsem šmátral po vnitřní straně předního skla, někdy jsem ucítil, že se dotýkám té suché větve, co byla uvnitř. Až jednou o přestávce, kdy jsem dojídal svou svačinu, jsem se zahleděl dovnitř trochu pozorněji a najednou se tam cosi pohnulo! Byl jsem jako opařený, teprve tehdy jsem si všiml, že se uvnitř na té suché větvi pohybuje asi dvacet pakobylek !!! Málem jsem omdlel! Fujtajbl! Okamžitě jsem si přesedl na druhý konec místnosti a každou další vyučovací hodinu jsem pak pečlivě kontroloval, zda je víko od nádrže dokonale posazeno po celé její ploše. Poněvadž kdyby nějaký kus tohoto hmyzu opustil skleněný příbytek a začal korzovat po třídě, asi bych z ní s jekotem prchal.

Lidice 1982 - paní Melková, moje mamka a já s černou kočkou
 

Akvárium bych býval pořídil i k babičce do Buštěhradu, ale rybky a kočky v jednom domě, to si troufne jen milovník adrenalinu. Spokojil jsem se s tím, že buštěhradský dům byl stvořen pro kočičí kamarádky a na jejich počest a věčnou památku je táta nechal obtisknout na filmový svitek. Objektiv fotoaparátu Flexaret se soustředil i na jedno z mých splněných dětských přání. Tou dobou světem hýbal maďarský hlavolamový génius Ernö Rubik. Zrodila se Rubikova kostka. Nemusel jsem si ji už jen půjčovat, rubikova kostka - hit roku 1982 mohl jsem svou vlastní skládat ve volných chvílích, kdy se mi zachtělo. Nebyl jsem však takový technický mozek, abych zvládl sám od sebe, bez patřičného návodu, kostku složit, toto dokázal jedině můj spolužák, lidický kamarád a technický talent Martin Mezera, i když Luboš ho ve skládání kostky směle doháněl. K následujícímu snímku jeden z nás se mazlí s černou kočkou, zatímco ten druhý, povedané po slovensky, sa hrá s Rubikovou kockou mohu tedy doplnit, že jeden z nás se mazlí s černou kočkou, zatímco ten druhý, povedané po slovensky, sa hrá s Rubikovou kockou.

Dalším prázdninovým překvapením, přichystaným od mého táty, byl dětský domácí telefon. dětský domácí telefon - hodlali jsme zrealizovat přímou telefonní linku Krejzovi - Kachlíkovi Jeho obsluha byla velmi jednoduchá, v podstatě se pouze obě zařízení propojila přímou kabelovou dvojlinkou a stiskem jakékoli klávesy začal vyzvánět bzučák na druhém aparátu. Oba přístroje fungovaly velice spolehlivě, jediným, zato však zásadním problémem, byla délka dvojlinky. Dvacetimetrový kabel nám dvěma s Lubošem nemohl stačit, samozřejmě, že jsme hodlali provést přímé telefonní spojení Krejzovi - Kachlíkovi. Dostatečně dlouhou dvojlinku nám později poskytl Martin Mezera, Martin Mezera byl sběratelem Pifíků, lepil si je do sešitu formátu A5, ale naneštěstí všechny polepené stránky obdařil jakýmsi nátěrem, který jeho dílo nakonec znehodnotil ovšem i přes veškerou snahu propojit naše domy domácím telefonem, jsme úspěch nakonec neslavili. Kabel byl namísto plastové izolace bohužel potažený jen jakousi impregnovanou textilií a často se spojení zkratovalo.

Když se tak dívám na kousek Krejzovic zahrady za mými zády, v rámci našeho experimentování jsme vytahali paní Krejzové ze záhonu veškerou mrkev a nacpali jí do udírny jednou jsme s Lubošem v rámci našeho experimentování vytahali paní Krejzové ze záhonu mrkev a nacpali jí do udírny! Byl to hooodně hovězí nápad, už proto, že se jednalo o veškerou úrodu. A nebyla to ledajaká, drobná, nepatrná mrkvička, paní Krejzová vypěstovala kořenovou zeleninu přímo výstavní! Nelze se tedy divit, že naše touha vystavit mrkev na odiv v domácí udírně, nesklidila úspěch. Ba naopak! Byl z toho docela poprask a málem to dopadlo takhle: ... ale dobře to dopadlo, poprava se nekonala, žádosti o milost bylo vyhověno, my to s tou mrkví zkrátka mysleli dobře a chtěli jsme jen urychlit sklizeň úrody.

Á, opět naše velmi oblíbené místo - plochá střecha garáže. Tentokrát ve znamení karetní hry Prší! plochá střecha garáže sloužila jako terasa a pochopitelně jsme ji využívali jako prostor pro naše hry a zábavné činnosti

U zahradního stolu s otvorem pro slunečník náš letní zahradní nábytek byl docela obyčejný, ale svému účelu dostatečně sloužil řadu let jsme sedávali často. Nevyužívali jsme jej pouze jako jídelní stůl, sloužil i k relaxaci, k pozorování ptáků, květin, stromů, k pozorování kočky domácí a kočky polní, no a byl pochopitelně podkladovou deskou pro naše karetní hry a pro Člověče nezlob se. Čerpali jsme tu i sílu po fyzicky náročných pohybových aktivitách, kterými byl klasický, či líný tenis, pozemní hokej a nohejbal.

Máchovo jezero zobrazit mapu v celém okně bylo naší oblíbenou destinací. Máchův kraj nahradil stehelčevské koupaliště, voda byla poměrně čistá, pláže pokrýval jemný, příjemný písek, okolí bylo zarostlé voňavým borovým lesem. Skutečně idylické místo, Máchovo jezero - červenec 1982 o němž mohl Karel Hynek Mácha směle říci, že tu: "...hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj." A žádné sinice. Žádné. Ani stopy. Na pláži Klůček v Doksech Máchovo jezero - červenec 1982 si Luboš oblíbil především zdejší skluzavku. Před sklouznutím se na její pryžový povrch nanesla ručním čerpadlem voda, aby měl jezdec dostatečnou rychlost a minimální gumopřilnavost, a většina zájemců o tuto atrakci sjížděla po skluzavce klasicky, tedy nohama napřed. Ti odvážnější sjížděli hlavou dolů. Luboš patřil k těm odvážnějším. Také jsem se několikrát divoce povozil, nemám však příliš v oblibě dobrodružná akrobatická náčiní. Gymnastiku jsem rád sledoval, zejména krásné bosonohé gymnastky, ale samotnému gymnastickému náčiní jsem se vyhýbal, jak jen to šlo! Ostatně, přeskoky přes kozu, kotouly, výmyky nikdy nepatřily k mým silným stránkám, a těmi se to na hodinách tělesné výchovy vysvědčení VII. B - školní rok 1981 / 1982 jen hemžilo. Škoda, že se klasifikovala jen gymnastika, atletika a míčové hry, moje silná sportovní odvětví - cyklistika a lyžování nebyla v popředí zájmu školní tělovýchovy. Ze mě žádný gymnasta, fotbalista, ani volejbalista nikdy nebyl a nebude. K jedničce z tělocviku mi tehdy nepomohl ani čerstvý diplom ze školního lyžařského kurzu, kde jsem poměrně suverénně vyhrál závod na běžkách a nechal za sebou v "poli poražených" všech svých 55 spolužáků z áčka i z béčka.

Luboše poté, co vyzkoušel skluzavku, jak se zdá, někdo zachytil laserovým zaměřovačem. Máchovo jezero - červenec 1982

Že nás to neodolatelně táhlo k Máchovu jezeru bylo samozřejmě dáno pozoruhodnou lokalitou a báječným místem k prázdninovému koupání ve volné přírodě, dalším důvodem by, a to čistě hypoteticky, mohl být částečně německý (zákupský) genofond našich fyzických těl: Tato oblast totiž kdysi patřila zákupskému panství rodu Kolovratů, kteří vlastnili nejen rozsáhlou plochu Českolipska, tedy Ralské pahorkatiny včetně Máchova jezera, ale i buštěhradský hrad. Hrad byl značně poškozen v průběhu třicetileté války, v roce 1680 Buštěhrad zasáhla smrtící vlna morové epidemie, a tu údajně nikdo z původních obyvatel Buštěhradu nepřežil. Z panství v Zákupech bylo následně o dva roky později dovezeno do Buštěhradu několik mužů a žen se slovanskými kořeny, ale v první řadě samí němečtí osídlenci. Německé obyvatelstvo si tu dokonce uchovalo svou vlastní řeč a ještě o sto let později, v roce 1780, se na Buštěhradsku hovořilo vedle češtiny i německým horským nářečím. Byl to po dlouhou dobu německý ostrov v českém moři středních Čech. Ze zbytků hradního opevnění se v době baroka začal stavět tolik známý buštěhradský zámek, kolem roku 1835 zaznamenal největší rozkvět a nebýt nenažranosti některých hlupáků z politické scény, mohl se dnes za tučnou dotaci obléknout do nového kabátu. Vraťme se však nyní o třicet let zpět, kdy o nějaké rekonstrukci zámku nepadlo ani slovo, a kdy jeho chátrající prostory byly alespoň částečně využívány k účelům hudební školy. Můj spolužák Martin Hanzlík se tu naučil základům hry na trubku a jaký je to prima pocit umět zahrát na nějaký nástroj, dokážu posoudit jakožto příležitostný hráč na kytaru.


 

Vynikající zdroj zábavy a potěšení nám dokázaly poskytnout i vzrostlé ořechy. Jeden z nich se vypínal na zahradě za garáží, dva menší a jeden statnější pak na zatravněné ploše před domem. Na ořech za garáží jsme s Lubošem často šplhali, zavěšovali na jednu z jeho masivních větví tlusté lano a houpací síť a všechny ořešáky, spolu se vzrostlými, vysokými akáty, zásobovaly své okolí energií, kyslíkem, a příjemnou vzdušnou vlhkostí. Ořešákům jsme samozřejmě věnovali největší pozornost v podzimních dnech. To se blížila bohatá úroda plodů, na nichž jsme si pochutnávali hned po sklizni, nebo v zimě, a to v první řadě v podobě babiččina vánočního cukroví, bábovek a ořechových koláčů. Dozrávající ořechy, padající na zem, lákaly také kolemjdoucí, kteří se občas pro nějaký ten oříšek sehli, rozlouskli jej, vložili do úst a pokračovali v další cestě Sladkovského ulicí. Na všechny tři ořešáky před domem byl z oken vynikající výhled, často jsme z kuchyně v průběhu oběda sledovali, kdo si na chutných plodech pochutnává, a abychom si užili také trochu legrace, několik ořechů jsem opatrně rozlouskl na dvě půlky, aniž by se porušila skořápka, a do prázdného prostoru po vyjmutém plodu jsem vložil malý papírový lístek s nápisem: "TO ČUMÍŠ, CO?!" Kanagomem důkladně slepené skořápky nevykazovaly žádné stopy poškození, natož aby prozradily, co se uvnitř skrývá za lumpárnu. Několik návnad s cedulkami uvnitř bylo nápadně umístěno na okraj silnice a s Lubošem jsme s napětím očekávali, jakou rybu dnes ulovíme. První se chytila babička. skořápky ořechů mohou posloužit nejen jako loďky se svíčkou na vánočním stole... Naše rozchechtané obličeje vedle odkryté záclony kuchyňského okna jí však daly jasně najevo, kdo je strůjcem ořechové legrácky. Pak přišla na řadu paní Bulantová, někdo od Foubíků, a nakonec náš soused, pan Bílek. Návnadu spolklo i několik dalších kolemjdoucích chodců a veselé, slunečné sobotní odpoledne, jsme pak mohli završit opékáním kabanosu na skromném zahradním ohništi.

Když se budete pokoušet definovat vášeň, jistě si vybavíte své vlastní vášnivé zážitky a podle nich si vášeň zaškatulkujete do různých stupnic. Někdo tvrdí, že hokejový zápas My a Kanada ho položí na lopatky, někdo naopak na těch lopatkách nejraději vidí svou milující partnerku, kohosi vzrušují lopatky lodního šroubu motorového člunu při jízdě na vodních lyžích, jiného zas polní vojenská lopatka. Mou hnací lopatkou byl zelený linkovaný sešit formátu A5. Jo? A k čemu, proboha? Napadlo by Vás někdy, jak vzrušující může být pocit zapisovat do sešitu názvy všech obcí při prázdninových cestách autem nebo autokarovým zájezdem? Prostě jsem to zkusil, chopil jsem se verzatilky, čmáral, jinak to ani nešlo, když auto drncalo, řádek po řádku, zapisování názvů obcí do zeleného sešitu vždy vnášelo do našich cest cosi tajuplného, za "obyčejnými názvy" psanými "obyčejnou" tužkou se skrýval příběh touhy po poznání neznámých končin a každý řádek v sešitu byl vyplněn skutečným prožitkem na cestách autem nebo autobusem kolikrát i kuriózní jména, jaká byste ani ve snu nevymysleli, a po návratu domů se z toho itineráře dal na mapě zakreslit přesný plán cesty. Jedny z nejkurióznějších názvů lidských osad byly právě ty, jimiž jsme projížděli cestou na Máchovo jezero: Uhy,   obec Uhy na Mělnicku Býkev,   obec Býkev (žádného býka jsem tam nikdy nezahlédl, ale kravín tam určitě nějaký byl) Brozánky, Spomyšl,   obec Spomyšl Tupadly,   obec Tupadly Želízy,   obec Želízy Chudolazy, obec Chudolazy Medonosy, obec Medonosy Zakšín a Zbyny. Jak rád bych se zas do toho sešitu ponořil! Jen si vybavte, jak úžasné okamžiky zažijete na návštěvě nějaké hradní zříceniny nebo rozhledny, kde je umístěna návštěvní kniha. Pochybuju, že byste se jen podepsali, aniž byste tu knihu alespoň letmo neprolistovali. Kdo tu byl třeba před, no dejme tomu třeba pěti lety v září, a odkud, a jak se jmenoval... něco podobného bych si býval dnes znovu vybavil, kdyby ten sešit ještě existoval. Zaznamenával jsem do něj i týdenní putování autobusem po Slovensku a Maďarsku v roce 1983 a 1984 a několikadenní poznávací výlety autem po hradech, zámcích a zajímavých místech severních, západních a jižních Čech.

Bleděmodrý Polský Fiat měl na klikatých českých silničkách své místo. Nedá se říct, že by to byl nějak výjimečný a excelentní vůz, šlo spíš o tu dobu. Nebyl tak silný provoz jako dnes, po silnici se proháněla auta se slabšími motory a při jízdě bylo možné více vychutnávat okolí. Byl mnohem širší prostor na časté zastávky a kochání se krajinou, jak to uměl Rudolf Hrušínský ve Vesničce střediskové. Nedřepěl jsem však ve voze jako pouhý pasivní spolujezdec. Vzal jsem na svá bedra zodpovědnost navigátora. V té době žádné satelitní GPS navigace neexistovaly, a i kdyby bývaly byly, stejně bych dal přednost autoatlasu a podrobným turistickým mapám v měřítku 1 : 50 000. Táta se tak mohl plně soustředit na řízení podle pravidel silničního provozu, nemusel sledovat ukazatele a směrové tabule, no i tak musel podat za volantem poměrně vyčerpávající výkon.

Podnikli jsme celkem 3 trasy, každou v jiném roce. Pokaždé jsem si podle vlastního uvážení do autoatlasu zakreslil průběh cesty obyčejnou tužkou, rozdělil jízdu rovnoměrně do tří dnů a pak už jen natankovat plnou nádrž. Přespávali jsme v autě na rozložených sedadlech, bylo tam místa, že by s námi býval mohl přespat i někdo třetí. První cesta vedla do jižních Čech a v roce 1981 se můžete dočíst, že jsem vůbec poprvé spatřil na vlastní oči Rožmitál pod Třemšínem, Březnici, zámek Orlík, Čimelice, Blatnou, Strakonice, Prachatice, Horažďovice, Husovo rodiště v obci Husinec, Kaplice, České Budějovice a Písek. Tehdy s námi cestovala i babička s Lubošem a navigátorské schopnosti, dovednosti a hlavně zkušenosti jsem teprve vstřebával.

Druhá cesta v roce 1982 byla naplánována velice pečlivě a už jsme ji s tátou realizovali pouze ve dvou. Zamířil jsem střelku kompasu tentokrát do západních Čech, hlavním cílem bylo Tachovsko a západočeské Lázně. Mít tu zelený sešit, trasu bych přesně zakreslil do mapy, v tuto chvíli jen dokážu odhadnout, že jsme se objevili v Mariánských Lázních, v Kynžvartu, v Lokti, v Bečově nad Teplou a perlou pozdního odpoledne byl Stod. Neuvěřitelné bloudění a špatné značení silnic (jak směrovými tabulemi, tak ne zrovna přesnou mapou ) nás zatáhlo třikrát za sebou na stejný objezdový okruh a k opětovnému, nechtěnému návratu do města. město Stod, okres Plzeň - jih A když se bžunda lepí na paty, obvykle s sebou strhne další haló. Bylo to poblíž klášteru Teplá, v malé vesničce s kuriózním názvem Otročín. Rozsáhlá objížďka vrcholila pochodujícími kravičkami po silnici. Byli jsme nuceni snížit rychlost na úroveň kraví pohodlné chůze, sem tam spadl na asfalt nějaký ten bobek, a že by se tu objevil pastevec, to nehrozilo. Asi čekal, až mu trochu spadne pěna, aby se mohl konečně z půllitru v té hospodě napít. O nic ale nešlo. Byla to úsměvná rarita, nebyli jsme z jalovic ani nervózní, ani rudí vzteky, zkrátka jsme v klidu počkali, až se silnice uvolní. Byli jsme zkrátka tím doprovodným vozidlem na konci pelotonu, od závodníků pouze odpadal trus a rozhodně nikdo s nikým nesoutěžil a nikam nepospíchal.

Já si tu příhodu připomínám skoro každý den, to když otevírám dveře chladničky. Usměje se na mě v tu chvíli velké balení jogurtu Hollandia a v podstatě žádnou jinou značku kysaných mléčných výrobků nekonzumuju, až na pár drobných výjimek. Čest a sláva všem býložravcům z otročínské farmy - je to jedna z mála nezasažených oblastí průmyslovou činností člověka v celé republice a mléko ze západočeských pastvin je vynikající kvality. Díky Vám všem za skvělé jogurty a za Vaší dobrou práci!

Poslední cestovatelský rok 1983 byl již, nechci říci zrovna rutinní, ale navigátorsky precizní. Byl to však opět výlet do neznáma, a tak jsme červené praporky pod špendlíkovou hlavičkou mohli tentokrát zapichovat do míst, Rozmazaný snímek alespoň zevrubně dokáže zobrazit mapu Československa na polystyrenovém podkladu s napíchanými praporky. jako jsou zřícenina hradu Falkenštejn u Jetřichovic v CHKO Labské pískovce (Českosaské Švýcarsko) s malebným údolím podél říčky Velká Bělá, Grabštejn - tady nám namísto očekávané prohlídky hradu zasalutoval voják u vstupní brány a oznámil nám, že se nacházíme v blízkosti hradní vojenské posádky. O prohlídku zámku Lemberk jsme rovněž přišli, dorazili jsme sem v pondělí, a to byl zavírací den. Ještěd jsem tehdy viděl poprvé a hned na první pohled mě uchvátil svou ladnou siluetou a propracovaným interiérem. (Toto je přímý link na Hotel Ještěd - jested.cz) Tuto skvostnou a jedinečnou technickou památku tvaru hyperboloidu jistě netřeba blíže představovat. http://m-gallery.cz/krajinka/nggallery/thumbnails/
(přímý link panorama z Ještědu)
Že existuje nějaký státní hrad Pecka - působiště Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, jsem ani netušil, dokud jsem se o něm od táty nedozvěděl. pohlednice státního hradu Pecka - 1983 Byl to však trochu smutný návrat do míst, odkud v květnu roku 1621 zajatého šlechtice vedli v poutech královští žoldáci v čele s Albrechtem z Valdštejna, aby krutě trestali protihabsburské stavovské povstání. Albrecht z Valdštejna nechal svého soka zlikvidovat a nakonec v Chebu o třináct let později dopadl podobně. Kdo se totiž chystá pozdvihnout meč, sám na sobě pozná účinky jeho ostří. Miloval jsem renesanci, zejména její překrásné architektonické a umělecké diadémy, ale tím, že byli lidé schopni mordovat se mezi sebou, mi tohle období k srdci rozhodně nemůže přirůst. Zatímco se o Kryštofa Haranta postaral kat Mydlář, my pod hradem přespávali v poklidu v autě na parkovišti, pohlednice státního hradu Pecka - 1983 naproti hostinci, obec Pecka - www.panoramio.com/photo/97938438 dali si večer každý dvě piva a usnuli jsme jak špalek.

Jednou, při letní odpolední siestě na ploché střeše garáže, mě napadlo zaměřit fotoaparát Flexaret k nebesům a tohle z toho vyšlo: snímek siluety sovětského dopravního letadla IL 62 jakoby předznamenal naši budoucí profesní dráhu... centimetrové letadélko na ploše fotky o rozměru 15 x 15. Snímek siluety sovětského dopravního letadla IL 62 jakoby předznamenal naši budoucí profesní dráhu. přímý link na csfd - film Final Descent (1997) Jak tu mou, tak i Lubošovu. Luboš byl natolik technicky zdatný letecký mechanik, že se vypracoval na vedoucího oddělení podvozkárny na starém letišti. Byl, a snad je doposud, zkušeným soustružníkem a MISTREM svého oboru. A mě moc těší, že ten náš fantastický svět dětských duší byl jakousi průpravou, co začínala tam, kde jsme spolu tvořili dějiny. Kreativně, zábavně, ... a pochopitelně MISTROVSKY !

CESTOVATELSKÝ ROK 1983

Luboš Krejza, to byl fenomén. Ne, nežertuju, s takovým výrazem bych nevyrukoval, kdybych si nebyl jistý. Jeho kamarádství a nadšení zkoumat hmotný svět neznalo hranic. Měl k tomu určité předpoklady, jako ostatní lidé narození ve znamení Panny, ale jeho vrozená skromnost a zápal pro věc tomu dodávaly grády.

Luboš Krejza, to byl fenomén. Ne, nežertuji, s takovým výrazem bych vůbec nevyrukoval, kdybych si nebyl jistý. Jeho kamarádství a nadšení zkoumat hmotný svět neznalo hranic. Měl k tomu určité předpoklady, jako ostatní lidé narození ve znamení Panny, ale jeho vrozená skromnost a zápal pro věc tomu dodávaly grády.
 

Vyráběli jsme si vlastní udírnu, vyzdívali jsme ji z cihel a cpali do ní ledacos. Papriky, brambory, špekáčky, ... Dokonce i koňský salám, ... že bych si na něm nějak extra pochutnal, nemohu tvrdit, ovšem prošel naší udírnou. A to přece stačí! Zatápěli jsme pod roštem smrkovými poleny a zkoušeli jsme přikládat i ořechové listí, ve finále bychom uspěli leda tak u milovníků tabákového kouře, neboť dýmu bylo mnoho, ale uzeniny jen lehce očouzené. Udírny se v běhu času vyvíjely různými verzemi, každá inovace nebo nový kus se mohl jmenovat, tedy čistě pomyslně, Čuďák, Smrádek, Kuřivod, či tak nějak podobně.

Sněhová nadílka nám umožnila sjíždět ze strmého svahu mezi akáty na igelitovém pytli naplněném senem. Divoké jízdě na vycpaném praseti nešlo odolat, skončilo to pochopitelně havárií - úderem o strom, modřinou na rameni a vysypaným senem z rozpáraného pytle.

Skočit z letadla s padákem jsme si zrovna netroufali, ale paragánský výcvik jsme si přichystali důkladný. Sice jen v našem omezeném pojetí, zato mnohem vtipnější a zábavnější. Z třímetrové výšky plechové střechy garáže jsme skákali nejprve do písku, a když vás ten nudně rozměklý terén přestane vzrušovat, tak se přece nevzdáte?! Přijde na řadu speciálně upravený deštník! Jakmile se mu polámou dráty a protrhne potah, nahradí jej rychlopadák ušitý z tenké přikrývkové deky.

Někteří z Vás možná pamatují školní éru versatilkových flusaček. To se vyrobila soustava malinkých úlomků ze žvýkačky, z papíru, nebo z gumy na gumování, munice se vkládala do úst pod jazyk a z tohoto zásobníku pak putovala palebnou silou dutou hlavní z verzatilky směrem k cíli! Tahle volovina neminula ani nás. A zasáhla nás docela důkladně.

Ovšem čistě "versatilková" flusací dobrodružství se o nás jen zlehka otřela, poněvadž zaváněla přihlouplými plivanci na vzdálenost několika metrů, ... my dva jsme totiž flusání museli dotáhnout do zdárného cíle: Babička tou dobou pracovala v bývalém buštěhradském pivovaru, kde se vyráběly kožené peněženky, občas jsem na její pracoviště zavítal a jednou jsem si na podlaze všiml několika dlouhých ocelových trubek o průměru zhruba osmi milimetrů. To bylo ono! Dvě trubičky jsem si už nesl v aktovce, jasně, že nápadně čouhaly ven, když byly dlouhé něco přes půl metru, ale konečně máme v rukou zbraň jihoamerických indiánů. Žádný lov ptáků nebo ryb s jedovatými hroty šípů, takoví cvoci jsme zas nebyli, přesto něco neotřelého, nežli obyčejná verzatilka umí, muselo přijít: Bezinky! Nedokážete si představit tu smršť, co taková půlmetrová ocelová trubka natropí. Zralé modrofialové plody dolétly až do vzdálenosti pětadvaceti metrů, trajektorie letu začala měnit směr z rovnoběžné dráhy teprve po deseti metrech! Nevěříte? Tak si to vyzkoušejte. V polorozpadlém buštěhradském pivovaru možná ještě nějaké trubičky zbyly.

Flusačkové období končí teprve zmalovanou domovní fasádou a rozprsklými fialovomodrými kuličkami na okenní tabuli. Pochopitelně, že jsme období takovýchto alotrií museli prostřídávat s večery a dny poklidnými, buďto ve znamení karetních her a Člověče nezlob se, nebo s vlastními tvůrčími nápady a vlastní realizací. Stavebnice Merkur svou ideovou výchovnou působnost plnila bezezbytku a v ten pravý čas, jakoby na sebe všechno navazovalo v nějakém vyšším kosmickém plánu, mě Luboš zatáhl do temnot Krejzovic koupelny. Vývojka, ustalovač, leštička, zvětšovák, fotopapír, červená žárovka ... a bylo prostřeno. Luboš si oblíbil především černobílé diapozitivy.

Zkuste si teď vybavit něco příjemného. A něco ještě příjemnějšího. A něco vůbec nejpříjemnějšího, až z toho běhá jinovatka po zádech. Přesně takové bylo naše první dobrodružství v temné komoře. První fotografické experimenty. S černobílými diáky se dalo kouzlit, jak v pokustónově cylindru. Hra stínů a světel, zvláště ta v podvečerním šeru, práce se stativem, práce bez stativu, dostatek světla, nedostatek světla, myslím, že jsme se neměli za co stydět. Docela se nám dařilo být natolik kreativní, aby to přineslo potěšení nám všem. Nejkrásnější kousky byly z našeho technického koutku nasvětleného různými žárovkami, blikači a diodami, jeden z těch snímků jsme pojmenovali příznačně "černá hodinka." Byl to záběr na siluetu kosmického skafandru vystupující zpoza osvětlené desky ovládacího panelu, námět na sci-fi povídku, jak vystřiženej ze žurnálu! Veškerá naše tvorba je dnes již pouhou říší snů, diáky skončily v propadlišti dějin a mně se podařilo z jeho nenasytných útrob ukořistit jeden jediný snímek. A tak Luboš visící z ořešáku za garáží, jakoby s ním dokonale splynul, Luboš visící z ořešáku za garáží, jakoby s ním dokonale splynul. Dnes už z ořešáku zbyl jen pařez a Luboš si na tuhle fotku už možná ani nevzpomene. je připomínkou gejzíru pocitů, dojmů, představ a snění, co je lze nazvat jen jedním jediným výrazem: Bytí.

O vánocích roku 1983 k nám odkudsi přiletěla ochočená straka, zřejmě jí přilákal lesk vánočních ozdob na stromečku. Trávila u nás v domě několik dní. A poněvadž se tu cítila jako doma, a těžko říct, koho to překvapilo víc, zda tu straku, nebo nás, nikdo ji nevyháněl a stala se součástí sváteční pohody v období zimního slunovratu. Buštěhradské vánoce patřily vždy k nejkrásnějším dnům, které jsem tam prožil, i když bylo v podstatě jedno, zda se v kalendáři psalo 5. dubna, nebo 26. prosince. Můj život nebyl nikdy nudný, byl tvořivý natolik, že jsem ve svátek proměnil i docela obyčejný den všední. Zastavme se však chvíli u těch vánoc. V kruhu mých nejbližších nikdy nebylo zvykem propadnout předvánočnímu chaosu. Byli jsme všichni velmi skromní a tak namísto zběsilých nákupů drahých dárků nebo kvanta potravin a nápojů jsme mohli plně vychutnat období klidu, bez nějakých dramatických výlevů, co v některých rodinách tou dobou panují. Den před Štědrým dnem, v roce 1983, mě napadlo zkrášlit malý stříbrný smrček na trávníku před oknem obývacího pokoje malými barevnými žárovičkami a v polovině osmdesátých let jsem byl v Lidicích úplně tím prvním, kdo tu venkovní jehličnatý stromek rozsvítil. O rok později se k našemu smrčku přidaly další, u Nešporů, u Pauzů, u Šupů, u Veselých, u Gabrišů, u Kovačíků, u Smutných, u Formánků, u Hanzlíků, snad i u Zelenků, už si nevzpomínám, kde všude, a večerní procházky ulicemi zobrazit mapu v celém okně získaly tím pádem úplně jiný nádech. Zvláště v roce 1986, kdy na Štědrý den napadl sníh. A všimli jste si toho kontrastu jmen? Zaregistrovali jste, že v Lidicích bydleli a stále ještě bydlí rodina Veselých a Smutných?

Období školních vánočních prázdnin se v mém případě vyznačovalo vždy dvojitými vánocemi: V den výročí Ježíšova narození jsem v Lidicích zdobil dopoledne stromek, odpoledne pomáhal s přípravou slavnostní večeře, sledoval pohádky a vánoční pořady v televizi a těšil se, jako každý kluk, až se přiblíží Štědrý večer a zacinká zvonek. Nadcházející První svátek vánoční jsem v Lidicích nad vánočními dárky rozjímal, užíval si jich, a sledoval v televizi další pohádky, kterých vždy na vánoce Československá televize vysílala bezpočet. Nadešel Druhý svátek vánoční, po snídani jsem se teple oblékl a vydal se pěšky na cestu z Lidic do Buštěhradu. Tam na mě večer čekala další milá překvapení, byl to můj druhý Štědrý den. Nešlo ani tak o ty dárky, těšil jsem se především na tátu s babičkou, jejich přítomnost, a tu vánoční pohodu, která tu vládla. Táta se nemohl dočkat reprízy jeho oblíbeného filmu Císařův pekař a pekařův císař, já naopak pokračování stavby portálového jeřábu ze stavebnice Merkur, Igráčků označených na zádech samolepky s čísly, stavby blikače a pohybového čidla, figurek z modelovací hmoty, sovětské stavebnice rozhlasového přijímače Zvezdočka a nové verze domácího telefonu. Nikdo mi do mých tvůrčích záměrů nekafral, nikdo mi neradil, co a jak mám dělat, a moje tvůrčí plány jsem realizoval i s mnoha nezdary, které jsem nikdy nepovažoval za něco zlého, naopak, byly velice poučné. Den před Silvestrem jsem se vracel do Lidic s dárky a výslužkou v podobě vánočního cukroví, smažených řízků a bramborového salátu a Silvestr s oslavou příchodu Nového roku jsem vítal v očekávání, copak asi v něm bude možné prožít. Co nám tedy rok 1983 přinesl?


 

Vybavíte-li si film Slunce, seno, erotika, možná se Vám v budoucnu po přečtení následujících řádek v mysli zobrazí příhoda s mým spolužákem ze základní školy, s Martinem Hanzlíkem, jenž se mohl pochlubit přezdívkou Zikmund. Příhoda se odehrála na autobusové zastávce u Místního Národního Výboru v Lidicích. Oba zdánlivě nesouvisející výjevy - scéna z filmu Zdeňka Trošky versus protagonista Martin Hanzlík - spolu přece jen určitou souvislost mají: Martin si na Základní škole z pravidel českého pravopisu nikdy moc vrásky nedělal, spontánně vždy psal to, co mu na mysl přišlo, hlavně, že vyjádří svou myšlenku, aby byla všem jasná a srozumitelná. Ke konci osmého ročníku bylo v naší třídě VIII. B. doslova hitem nosit do školy školní brašny velice podobné těm typickým, dětským, pro žáky prvních a druhých tříd. Do takové brašničky se ale téměř nic nevešlo, neměla popruhy, jen malou rukojeť na jednu ruku, zapínala se ovšem jako ty malé dětské aktovky pro prvňáčky na dva pružné zámky se západkou. Abych však nezapomněl na to nejpodstatnější, brašna nesměla být jako nová, čistá, až fádně jednobarevná. Musela být především vyzdobená různými atraktivními nápisy. Kdo měl dětskou brašničku a na ní samolepky s logem Shell, nebo BMW, či snad nápisy ve stylu Ford Capri, Parmalat, Benetton, Jody Scheckter, Carlos Reutemann, Emerson Fittipaldi, Clay Regazzoni, byl IN. Já si naštěstí na nic takového nepotrpěl, byl jsem spokojený se svou černou kabelou přes rameno, která mi sloužila i na střední škole, jen jsem si přál tašku trochu větších rozměrů, přesně takovou, jakou nosil spolužák Vašek Levý z Buštěhradu. Slovo "móda" nemělo pro mě naprosto žádnou váhu, pakliže se mi nějaká módní novinka zajídala, nebo mě neoslovila, nesměla mi přes práh. Podobně, jako módní vlna sbírání plastových céček, úplně mě to minulo.

Jednoho slunečného květnového dne, kdy už na základce, jak se říká, byly karty rozdány, a bylo jasné, kdo kam bude dále směřovat, si Martin Hanzlík, zvaný Zikmund, vykračoval lidickým Malým parkem k zastávce školního autobusu. Už jsme tu na něj čekali. Zikmund měl vždy u sebe starý opotřebovaný tenisák, se kterým se tu hrál na betonové ploše před zastávkou malý fotbálek. Betonová sedací lavice sloužila jako jedna branka, druhou branku jsme si malovali křídou na opačné straně hřiště. A jestliže se podařilo míček kopnout přes betonové pilíře do prostoru nadzemních garáží pod touto terasou, nějaký dobrovolník musel pro míček poklusem. Tomuto zajímavému každodennímu fotbalovému rituálu vévodili především Zikmund a Libor Klíma, kteří patřili mezi svými vrstevníky k nejšikovnějším fotbalistům. Zikmund se onoho květnového rána chystal otevřít svou novou brašnu, aby z ní vyprostil tenisák, a stal se ihned terčem pozornosti ostatních. Jeho brašnička byla mezi těmi obyčejnými skutečně výrazně dominantní, vyjímala se tu jako šperk a možná se našel i leckterý mladší školák, co Martinovi takový poklad záviděl. Jenomže ten klenot měl jednu vadu na kráse: "Hele, ty vole, dyť tam máš hrubku!" YAMAHA jsi napsal dobře, ale SUZUKY s tvrdým Y, to je teda drsný." Martin, chudák, raději tašku obrátil vnitřní částí směrem ven, aby se velký nápadný nápis skryl při chůzi jeho nohavicí, ale to už nebylo nic platné. Celá autobusová zastávka zaplněná lidickými školáky už věděla, že Martin je tvrďák každým coulem, a že SUZUKY s tvrdým Y k tomu rozhodně patří. Asi jako 5 SAMYC:

"Jéžiši Kriste, samyce s tvrdým y!" "No a né snad, zkus to napsat s měkkým, a uvidíš, to je ještě blbější! Samíc, pět samíc!" "Si řeknu aspoň vybraný slova po M, ne?! Myslivec myslí, že mydlář mydlí myš mejdlem! Hlemýžď se smýká po mýtině, vymykati, zamykati, máš tam někde samici?" "Tady!" Viděl jsi někdy samici s tvrdým?

Ale abych Zikmundovi nekřivdil a stále jej nesnižoval kvůli jeho drobným nedostatkům, zmíním se i o jeho lepších vlastnostech a ctnostech: Byl především kamarádský a sdílný a nezkazil žádnou legraci. Součástí dnů všedních i svátečních byly v Lidicích v roce 1983 pravidelné zkoušky divadelního souboru, který tu založil můj strýc Zdeněk Fous. Druhým veřejným vystoupením byla vánoční, resp. novoroční besídka začátkem ledna tohoto roku a jejím hlavním programem již nebylo, jako loni, prosté zpívání koled Novoroční besídka v lidickém kulturním domě - 1982 s vánočními motivy. Tentokrát jsme secvičili pásmo vyprávěných anekdot. A to tak, aby nebyly pouze recitované z pohodlného křesla, což mnozí z Vás pamatují z pořadu Vtipnejší vyhráva. Anekdoty byly sehrané formou krátkých skečů. Herci k nim oblékli i odpovídající kostýmy a besídka ve velkém sále kulturního domu měla v řadách obecenstva nevídaný úspěch. Nevídaný! Sál byl zaplněný lidickými diváky doslova až k prasknutí a bouřlivé ovace jste nemohli přeslechnout ani zvenčí za vstupním vestibulem do obecního kulturního stánku. Těm malým hercům se tak vrátily dlouhé hodiny namáhavého zkoušení jednotlivých scének a někteří už se možná opatrně rozhodovali, že budou prkna, co znamenají svět, jejich životním krédem, že, Michale Zelenko?

V té době v Lidicích díky těmto divadelním akcím, modelářskému kroužku, díky pravidelnému středečnímu promítání filmů v kině, ženskému aerobiku, kroužku stolního tenisu, fotografickému kroužku, díky sobotním lyžařským zájezdům na Klínovec, vánočním a mikulášským besídkám, díky letním a zimním "pionýrským" táborům, a ono by se určitě ještě něco našlo, co by se sem dalo do textu doplnit, se malí i velcí Lidičáci začali stávat jednou velkou stmelenou rodinou. Není to jen fráze, aby se zalíbila té době, nebo někomu z Vás. Prostě to tak většina z nás vnímala. Cítila a prožívala to. A nyní na scénu vstupuje náš hrdina příběhu se školní brašničkou, Martin Hanzlík - Zikmund. Spolu s Petrem Slavíkem a Martinem Mezerou, což byla celkem vyvedená trojice, byli všichni na začátku roku 1983 nejslavnějšími tvůrci vtipných scének, co sklidili v zaplněném hledišti neutuchající aplaus. Martin Mezera byl typický tzv. uniformový typ. Když se oblékl do jakékoliv uniformy, působil svým šarmem potěšení tolika lidem, a to stačilo, jen aby promluvil pár slov, ... nadšení v hledišti tentokrát vyvolal secvičenou scénkou s Martinou Nešporovou. Ta byla velice zdařile, no přímo fantasticky, maskována do podoby shrbené stařenky o holi. Snad i vrásky ve své mladistvé tváři měla, podtržené neskutečně pravdivým výrazem, jaký vyzařují snad jen ženy ve znamení Kozoroha, až ty její ustarané, ukryté oči pod tlustými skly nápadných brýlí konečně zahlédly v letištní odbavovací hale pilota dopravního letadla: "Dobrý den, pane kapitáne, co je to za typ letadla, kterým poletíme?" Martin Mezera, sotva vstoupil na pódium, už to v hledišti vřelo vzrušením. A to ještě ani nepíp! Měl totiž na sobě vypůjčenou pravou a nefalšovanou uniformu kapitána Československých aerolinií, včetně čepice a lakovaných bot! A to od skutečného pilota dopravních letadel, buď od souseda pana Třísky, nebo od pana Rohly. Martin ovšem nenechal nic náhodě. Naprosto sebejistě, a pochopitelně v té uniformě velice důvěryhodně, na adresu stařenky povídá: "To je proudové letadlo, babičko!" Babička se otočila na podpatku a mizí se svou hůlkou do zákulisí, načež povídá: "Tak to já nikam neletím, co kdyby vypli proud?!"

Salvy smíchu vyvolala scénka dvou mladých výrostků Petra Slavíka a Martina Hanzlíka, kteří se jako potkali na ulici: "Čau vole, jak se vede, hele, vole, ty máš žvejkačku? Dej mi taky!" "Ty vole, to není žvejkačka, to je kladenskej chleba!" Nedivte se, že se publikum mohlo doslova potrhat smíchy, chléb z kladenských pekáren byl totiž pověstný svou pryžovou konzistencí a mnohdy ne zrovna příjemnou chutí. To nebyl ten dnešní slavný Cvrčovický kváskový chléb. Pro chleba mnoho lidí z Kladenska dojíždělo v 80. letech do Horoměřic a tomu se opravdu mohlo říkat chléb.

Aby toho divadelnictví nebylo málo, začali jsme ještě v témže roce nacvičovat divadelní vystoupení dvou pohádek. Ty měly premiéru, myslím, ke konci června. Pohádka, ve které vystupovaly starší děti, Kašpárek a Šmidra v černém hradu - 1983 se jmenovala Kašpárek a Šmidra v Černém hradu, Kašpárek a Šmidra v černém hradu - 1983 titulní roli Kašpárka obsadila současná lidická starostka Veronika Kellerová (za svobodna Šilhová) a já si zahrál negativní postavu zlého černokněžníka Morkuluse. Martin Mezera se především věnoval technickému zabezpečení kolem celého projektu a v pohádce ztvárnil jen kratičkou roli lokaje, ovšem v dokonalém růžovém rokokovém kostýmu s kloboukem byl prostě k sežrání! Za kratičký "štěk" sklidil takové ovace, že by se snad mohlo zdát, že to není vůči ostatním hercům fér, co se na jevišti dřou s dlouhými monology. Jenže tomu se říká "kouzlo osobnosti" a Martin v sobě jisté charisma měl už tehdy, a má jej pochopitelně dodnes.

Nemalý úspěch sklidila i loutková pohádka "O koblížkovi" pro ty nejmenší diváky. Možná Vás napadá, proč vyzdvihovat nějaké loutkové divadlo, to se přece nemůže rovnat tomu klasickému. S takovými soudy však buďme velmi opatrní, malí špunti byli z průběhu pohádky doslova uchváceni, což bylo patrné na jednom ze snímků profesionálního kladenského fotografa. Záběr z ostrého úhlu do první řady hlediště, na dojemné nevinné dětské tváře s otevřenou pusou, to hovoří za vše. Zabodoval především precizní přednes, mistrovské vodění loutek zvířátek a na závěr bonus, jaký rozhodně nikdo neočekával! Dokonale ztvárněný kouř z komína v pohádkové chaloupce. Kdo s tím nápadem přišel, vlastně ani nevím, ale efekt byl skutečně fascinující. Do komína chaloupky byla přivedena plastová hadička, co se běžně používá v nemocnicích na odvod kapaliny z infuzní nádoby do žíly pacienta, a kterou jsme doma využívali jako vzduchovací trubici do akvária. V zákulisí se ukryl Martin Hanzlík a měl od mého strýce oficiálně dovoleno zapálit si v inkriminovaný okamžik cigaretu, a pěkně si ji užít. Kouř z cigarety však musel vyfukovat do připravené hadičky a jistě si umíte představit, co následovalo. Naprosto perfektní dým, valící se z komína chaloupky, přivedl do němého úžasu nejen ty nejmladší diváky, ale i jejich přísedící rodiče. Ti se pak po skončení představení samozřejmě vyptávali, jak jsme tohoto efektu dokázali docílit, a tak se Martin Hanzlík stal doslova hrdinou dne.

Hrdinou dne - divadelní premiéry se stal také Jirka Bečvář. Byl to docela nenápadný a skromný kluk, živil se jako řidič nákladních automobilů a rozvážel z kladenských mrazíren potraviny a polotovary do obchodní sítě. Není tedy vůbec s podivem, že naprosto běžně přicházel do styku s chladícím médiem. Tím nebylo nic jiného, nežli tuhý oxid uhličitý, jehož neobvyklé skupenství všichni dobře známe pod názvem "suchý led". (Kdo přece jen tápe, pro bližší vysvětlení postačí tento kratičký citát z Wikipedie: Při ochlazení pod -80 °C mění plynný oxid uhličitý svoje skupenství přímo na pevné (desublimuje) za vzniku bezbarvé tuhé látky, nazývané suchý led.) A co má jeho profese společného s divadelním vystoupením? Jirka sice nebyl obsazen do žádné divadelní role, na některé zkoušky jen tak ze zvědavosti docházel spolu se svou mladší sestrou, oba dva sledovali výkony herců na jevišti jen v tichosti, ale přece jen přinesla jedna ze zkoušek docela zásadní zvrat ve vývoji třetího dějství pohádky Kašpárek a Šmidra v Černém hradu: Po představení Jirka vyprostil z tašky v bavlněné utěrce zabalenou kostku suchého ledu, o velikosti přibližně 15 x 15 cm. Byli jsme pochopitelně včas varováni nedotýkat se takto zmrzlého kusu materiálu holýma rukama, abychom nedopadli podobně, jako ti kluci ve filmu Obecná škola, co olizovali zmrzlé zábradlí. O sahání na suchý led tu ale nešlo. Nenápadný mrazírenský řidič nám totiž předvedl, co se stane, jestliže kostku polije teplou vodou. Zírali jsme na ten efekt jako opaření a další nápad byl na světě: Zlý černokněžník Morkulus bude vařit ve svém jedovém kotlíku svůj obávaný lektvar a z jeho útrob se bude parádně kouřit, což jistě přivede diváky v němý úžas.

Premiéra se přiblížila, mrazírenské auto s velkou malovanou sněhovou vločkou na korbě včas dopravilo kostku suchého ledu před zákulisní vchod, kostka se záhy octla v chladném plechovém kotlíku, aby se zbytečně neodpařovala, a mezitím nic netušící obecenstvo popíjelo o přestávce kávu v bufetu a konzumovalo obložené chlebíčky. Za deset minut se odkryje opona, v celé své kráse se odhalí čarodějná chýše, a jakožto mocný čaroděj vzápětí spustím gigantickou kouřovou clonu. Hlediště bude dozajista přinejmenším překvapeno, neboť dým z kotlíku nemá tendenci stoupat vzhůru, jako obyčejný, docela nudný kouř z komína, nýbrž se valí po zemi a připomíná tajemný bílý opar. Byli jsme všichni nesmírně napjati, na scénu se suchým ledem se totiž těšil celý realizační tým, jak herci samotní, tak i pomocný personál, neboť jsme na poslední zkoušce před generálkou tento efekt důkladně odzkoušeli a jeho úchvatnost se nedá slovy popsat. Ta se musí zažít!

Gong oznámil začátek třetího dějství a v jeho úvodu se na jeviště protancovaly malé víly se svou vílí královnou Martinou Nešporovou. Kozoroh tentokrát odhodil převlek stařenky o holi obávající se vypnutí proudu v proudovém letadle, vygumoval vrásky na čele, zahodil škaredé brýle a byla z něj fantastická kočka. Pětiminutový vílí prolog měl vzápětí vystřídat můj čarodějný výstup. Jakmile víly opustí jeviště, otevře se opona, aby odhalila působivě nasvětlenou temnou čarodějnou sluj. Stalo se však něco neočekávaného, co ve scénáři rozhodně nebylo. Nějaký "dobrák", už nevím, kdo to byl, zalil z nedočkavosti kostku suchého ledu, v poklidu "spící" v čarodějném kotlíku, nepatrným množstvím teplé vody. Jen tak, ze zvědavosti, co se bude dít. Bylo to však přesně v okamžiku, kdy se na jevišti vznášely víly. Z kotlíku se začal valit hustý dým a plazil se po zemi až pod oponu, kudy začal pronikat na pódium mezi nic netušící tanečnice. Kostku se sice podařilo zavčasu z kotlíku vyprostit a zabalit do utěrky, jenže dýmu se vytvořilo tolik, že zahalil překvapené sedící dívenky do bílého oparu, odkud jim vyčnívala jen hlava s hrudníkem. Expanzivní dým navštívil i vyprodané hlediště s užaslým obecenstvem a ten, co měl na celé Ein Kessel Buntes show lví podíl, se docela nenápadně krčil na čtvrtém sedadle v osmé řadě zleva. Jirka Bečvář.

Samotná divadelní vystoupení jsou vždy třešničkou na dortu náročné práce všech herců. Zakrývají hodiny a hodiny pravidelných zkoušek, pobíhání po jevišti se skripty, s různobarevně podtrhaným textem jednotlivých postav. Pochopitelně vždy s určitou nervozitou a obavami. Zda vůbec tu roli zvládnu, zda nebudu mít "vokno", jestli se na zapomenutý text "chytnu", a nakonec, jaký dopad bude mít právě má účast na průběh celého vystoupení?

Klasická herecká tréma se vždy dostavila výhradně v den D. To stačil pouhý pohled skulinkou v oponě na zaplněné hlediště. Proboha, tolik lidí tam je! No, potěš! Přece jen jsem měl právě z tohoto důvodu raději samotné zkoušky, protože tam o nic nešlo, nějaké přebrepty nebo zapomenutý text byly jen předmětem dalšího pilování divadelní role a s touhle jistotou v zádech na žádné zkoušce pochopitelně nechyběl ani humor. Zajišťoval jej především Martin Mezera svými anekdotami a o vtipnou zábavu se nám také dokázal postarat samotný text scénáře. Ten byl vydáván ve formě brožovaného výtisku formátu A4, v kartonových deskách, uvnitř byl vytištěn podobným písmem, jaké v té době poskytoval klasický psací stroj. Text byl ovšem plný překlepů. A to velice různorodých, od záměny samohlásek a / e, či jiné záměny písmen, až po popletená celá slova. A pochopitelně se stávalo, že právě na některý vtipný překlep jsme zaměřili pozornost mnohem víc, než na ty ostatní "nudné komentáře". Pasáž s překlepem se výborně pamatovala a na každé zkoušce jsme pak překlepová slova, namísto správného výrazu, s určitou grácií přednášeli. Všechny divadelní zkoušky měl pod palcem můj strýc a důrazně nás varoval, abychom svou pozornost zaměřili tam, kam máme, a že se pak klidně může stát, že zautomatizovaný text překlepu zopakujeme i v průběhu samotného divadelního představení. A co čert nechtěl, jeho předtucha se potvrdila. Přišla premiéra hry Strašidlata a v jednom z dějství tam koktavý Petr Slavík uloví velkého kapra. S jeho replikou ve formě papírové kulisy vyběhne na jeviště a vystavuje svůj úlovek na odiv všem, co jsou nablízku. Všichni jsme jako zírali na tu ooobrovskou rybu, co se mu chytla na háček, a každý z nás vydával barvité citoslovce nemalého údivu. Zatímco jsme všichni z úst vypouštěli pouhé zvuky nadšení, jeden z nás dostal příležitost Petrův úlovek naplno ocenit srozumitelnou větou. Měl doslova, velice nahlas, zvolat:

"Tééda, to zíráám, to je ale kusanec!"


A dotyčný herec se blýsknul přesně tak, jak to bylo uvedeno ve skriptech s popleteným scénářem:

"Tééda, to zíráám, ten je ale kusanej!"


Rok 1983 byl svým způsobem přelomový. Uzavíral jsem koncem června své působení v Základní vysvědčení VIII. B - školní rok 1982 / 1983 devítileté škole v Buštěhradě vysvědčení VIII. B - školní rok 1982 / 1983 a v září jsem nastupoval do prvního ročníku kladenské Střední průmyslové školy strojnické. Přijímací zkoušky přijímací zkoušky na střední školu byly pro mě doslova noční můrou, ale nakonec jsem je i přes značnou trému zvládl jsem ale skládal na půdě elektrotechnické průmyslovky v Praze v Ječné ulici. Tam mě nakonec nepřijali, matematické slovní úlohy jsem přímo nenáviděl a zřejmě mi to chtěl nějaký "dobrák" pěkně zavařit. Povedlo se mu to. Slovní úlohy v písemné práci dominovaly, a tak jsem to ke konci dotáhl jen s odřenýma ušima. Ve zkoušce z gramatiky jazyka českého jsem naopak exceloval. Zvládl jsem ji bez jediné chyby, dokonce s půlhodinovým předstihem, ale ani to nepomohlo. Přece jen tu nešlo o školu múzických umění, měl jsem prokázat schopnost matematického analytického myšlení, což bylo při studiu slaboproudé elektrotechniky nutností.

A co takhle nepřiznat svou vlastní chybu a holedbat se tvrzením, že za to může Lenin? Co kdybych vám tu o sobě tvrdil, jaký jsem vynikající matematik, přitom to vůbec nebyla pravda? Ne, každá lež vyjde stejně nakonec najevo a každá mystifikace vyplave vzhůru, přesně tak, jako lehčí tuková vrstva na hladině polévky. A kde jsem přišel na to, že zrovna soudruh Lenin? No, to máte tak: Na počátku 80. let byl o obor slaboproudé elektrotechniky značný zájem nejen z řad studentů a jejich rodičů, nýbrž se do Ječné ulice tlačila i monumentální postava Vladimíra Iljiče Lenina. Každý z Vás přece ví, že Lenin je věčný (v Ječný). Lenin je věčný (v Ječný) Elektrotechnickou průmyslovku jsem vypustil z hlavy a nikdy jsem nelitoval, že jsem byl o něco ochuzen. Následující čtyři roky pobytu na kladenské "strojárně" SPŠ strojnická Kladno jen potvrdily, že tohle byla ta správná volba. Jestli se Lenin do Ječný opravdu tlačil a jestli je opravdu věčný (v Ječný), tak mu mohu jen poděkovat. Jsem rád, že se vše přihodilo tak, jak se přihodilo, že jsem se stal součástí experimentální výuky a vstoupil 1. září 1983 pohlednice Kladna z roku 1983 do třídy s nápisem S 1 D ... Jaká dobrodružství jsme tu prožili, že se mi dodnes o nich zdají živé sny, se můžete dočíst v mém maturitním roce 1987.

Samotný závěr posledního školního roku Základní školy se pro mě nesl v poklidné, slavnostní náladě. Bylo už po všem. Po zkouškách a nejistotě, zda budu, nebo nebudu adeptem na budoucí maturitní ročník. Překrásné slunečné počasí, dozrávající třešně na naší zahradě a úplně poslední vysvědčení od naší třídní učitelky, Elišky Knížetové. Mám na ni docela kuriózní vzpomínku: Mezi žáky a jejich rodiči si vysloužila pověst velice přísné, ale zásadové a spravedlivé učitelky. Žádná protekce, žádné konexe. Ať byli rodiče kýmkoliv, ať měli jakékoli kontakty do vysokých kruhů státního aparátu. Umíš - neumíš - jsi snaživý - jsi lempl - podle toho tě budu hodnotit. A měla respekt. U každého. Dospělého, i dítěte. Dokázala si jej vždy sjednat pouhým pohledem, a to i u problémových individuí. V hodinách matematiky, kterou vyučovala žáky šestých až osmých tříd, byl vždy naprostý klid a takové ticho, že by byl skutečně slyšet špendlík, kdyby někomu upadl na zem. Nikdo si nedovolil ani pípnout. Nikdo. Podobně tomu bylo i při dílenských cvičeních, na která jsme docházeli do suterénu školní budovy, v sousedství kotelny se svérázným topičem panem Kozaitkem. Dílny patřily k mým oblíbeným předmětům, byl jsem totiž odmalička poměrně manuálně zručný a ke všemu jsem měl velice důkladnou průpravu z domova. V Lidicích jsem musel vypomáhat při údržbě a provozu domu, neminuly mě zednické, instalatérské, truhlářské, malířské a zahradnické práce a rovněž ukládání uhlí a koksu a odvoz velkoobjemového popela z koksového kotle na veřejnou skládku. Ne, že by měl nějaký extra vliv na manuální zručnost zrovna odvoz popelnice na skládku, ale při manipulaci s těžkými a objemnými předměty získáte časem grif, trpělivost, houževnatost a potřebnou fyzičku. A to všechno se Vám hodí. Moc hodí. Tvořivé technické hry a sportovní aktivity s Lubošem také nevyzněly naprázdno a významný podíl na manuální zručnosti patnáctiletého kluka měl velkou měrou i časopis ABC a papírové modely nebo vyřezávané dílce z překližky lupenkovou pilkou. Lupenková pilka, pro mě běžná dětská zábava, se stane hlavním hrdinou následujícího vyprávění:

V časopise ABC postupně vycházely vystřihovánky šablon jednotlivých dílců kostry pravěkého Brontosaura. Pro domácí kutily a modeláře naprostá novinka. Tvůrce zajímavého nápadu počítal s tím, že si šablony překreslíte na dřevěnou, 4 milimetry silnou překližku a dílce budete vyřezávat lupenkovou pilkou. Eliška Knížetová se rozhodla pro docela odvážný krok. Pověřila podle svého uvážení, tedy dle studijních výsledků, předpokladů manuální zručnosti, trpělivosti a píle, tři nejšikovnější kluky ze třídy, aby doma tenkou překližku postupně obráběli do požadovaného tvaru. Pověřeni byli Martin Mezera, Jirka Vacovský a já. Přibližný plán prací jsme dokázali dodržet poměrně snadno a brzy vyšlo najevo, že nejpreciznější opracování žebroví vzešlo z mé skromné lidické dílny. Používal jsem také speciální mosazné plátky s jemnými zoubky, takže řez byl vždy čistý, rovný a hladký. Nakonec mě paní učitelka posvětila důvěrou v dokončení celého projektu a kompletací jednotlivých částí. Ze všeho nejobtížnější bylo vyřezat kostru páteře, kterou bylo třeba přesně osadit osmadvaceti obratli a žebry, končetinami a lebkou. Všechny zářezy musely být vyrobené s přesností na desetiny milimetru, dílce musely do sebe zapadat s mírným přesahem, aby je nebylo nutné lepit. Šlo totiž o stavebnici, kterou bylo možno vždy rozebrat a znovu postavit. Kdyby byl přesah moc velký, skládačka by nešla sestavit, kdyby vznikla ve spojích naopak vůle, kostra by nedržela pohromadě. Muselo být zkrátka všechno "pintlich". Nejhorší byly výrobky od Martina Mezery, byly opracované ledabyle a špatně pak zapadaly do zářezů v páteři. Několikrát se mi stalo, že jsem raději doma jeho zadání vyráběl celé znovu, protože byla ve spojovacím segmentu příliš velká vůle a žebra vypadávala z kostry. Jirka Vacovský na tom byl o něco lépe, přece jen díly vyřezával pečlivěji než Martin, ale o nějaké precizní práci nemohla být řeč. Ostatní spolužáci ve třídě pouze zpočátku sledovali nejapné kousky nějakých žeber, považovali tuto naši činnost jen za jakousi rutinní zábavu s pilkou doma po večerech, ale v den, kdy jsem slavnostně postavil na školní katedru pečlivě zkompletovanou kostru, Tuto kostru jsem si vyřezal jen tak pro radost v roce 1992, není to tedy ta původní z roku 1983 - tu si Eliška Knížetová odnesla domů na památku. A i když tato žena, jedna z nejbáječnějších, jaké jsem znal, už tuto planetu opustila a žije dnes v docela jiném světě, jistě na pozemský rok 1983 s láskou vzpomíná.
 
Objednat v e-shopu vyřezanou kostru pravěkého tvora dokáže kdejaký hlupák. Vzít do ruky lupenkovou pilku znamená zažít docela jiný příběh. Takové dobrodružství nikomu z Vás klávesnice notebooku, dotykový display a ubohá 3D destruktivní střílečka nemůže poskytnout.
do hladka vybroušenou jemným smirkovým papírem, všichni zmlkli. Nečekali, že bude výrobek z překližky tak působivý. Kostra měřila na délku přibližně 40 cm a že se líbila, na několik dalších vyučovacích hodin zaujala místo na učitelském stolku. Ten den se jak mávnutím kouzelného proutku proměnil ve slavnostní okamžik. A přiznejme si, takových ve škole mnoho nebylo. Výuka probíhala formou dialogu, jehož osnovu jsme stejně nakonec stáčeli k tématu manuální zručnosti, modelářství, k papírovým vystřihovánkám a jiným zálibám v našem volném čase. Dokonce i hodina s Eliškou Knížetovou se z přísné a precizní matematické lekce přehoupla do vyprávění o péči o okrasnou zahradu, jakou se naše třídní učitelka mohla skutečně pochlubit na parcele svého hřebečského domu.

A kam nakonec Brontosaurus doputoval? Pokud vím, zalíbil se učitelskému sboru a bylo rozhodnuto vystavit jej v okresní a v krajské soutěži tvořivosti mládeže. Zda naše škola získala nějaké ocenění, nevím, to už jsem navštěvoval kladenskou střední školu a to překližkové dobrodružství si nakonec paní učitelka Knížetová odnesla domů na památku.

Kostra pravěkého tvora vystavená na učitelské katedře mi připomněla předvánoční období v sedmé a osmé třídě. Katedru tentokrát vyzdobilo něco, čemu se dalo s trochou nadsázky říkat adventní věnec. Poslední dva dny před vánočními prázdninami jsme se již neučili, každý se těšil na chvíle volna a měli jsme dovoleno přinést si do školy vánoční výzdobu a klasické voskové svíčky. Hořící svíčky, voňavé borové a smrkové větvičky, rozbalené vánoční cukroví - pracny, vanilkové rohlíčky, vosí hnízda, kokosové kuličky, linecká kolečka. Zapálený františek, magnetofonová kazeta s vánočními koledami, vtipné historky, co život dokáže přichystat, inspirace vánočními dárky, jaké ti druzí chystají pod vánoční stromek svým blízkým... Scházelo tomu jen jediné. Sníh.

Byli jsme sice stále ještě chlapci, žáčci osmé třídy, ale naše těla začínala nabírat mužských proporcí. Nebylo tudíž vůbec s podivem, že bych tehdy raději vyměnil pohled na kostru Brontosaura, kterou jsem se mohl doma kochat mnoho dní, za docela jiné, živé kůstky. Namísto užívání si s mrtvou kostrou pravěkého veletvora jsem si přál, abych se mohl pomazlit se dvěma půvabnými slečnami, co jsem je vídal den co den, aniž bych si s nimi sjednával nějaké rande. Bylo to všechno tak snadné, nemusel jsem vůbec žádnou z nich oslovovat a riskovat, zda by mi nedala košem, kdybych jí vyzval na procházku parkem. Stačilo odpovídat na dotazy u tabule. Byly to jediné dva předměty, které jsem dokázal překousnout až tak, že jsem miloval každé ústní zkoušení, každičký osobní kontakt. Ruský jazyk a chemie. Obě dvě, co sedávaly za katedrou a občas i na okraji první lavice, byly mladé a velice, velice přitažlivé. A to se přiznám, že mě vzrušoval i jejich pot. Jeho dráždivé aroma se nedalo zamaskovat ani jemným parfémem, i když jsem namísto Chanel No. 5 častěji ucítil příjemnou vůni levandulového, mandlového nebo kokosového mýdla, či stopu aviváže čerstvě vypraného oděvu. Měl jsem obrovské štěstí, že se obě dvě shodou okolností obouvaly do korkových pantoflí, Chodidla Heleny Čejkové vypadala velice podobně, jako na tomto snímku, pouze si odmyslete tuto pryžovou náhražku a představte si překrásné tvary nožní klenby pod úzkým světle hnědým páskem, s jemnými otisky prstů na anatomické stélce. co nesmírně elegantně zvýrazňují nádherné klenuté křivky dívčích chodidel. Právě ta jejich chodidla, kotníky a lýtka svými překrásnými smyslnými tvary ve mně vzbuzovala ty nejsilnější erotické touhy, co si jen dovedete představit, a to naštěstí žádná z nich neodhalila své půvaby až tak, že by kromě obnažených bosých nohou, rukou, obličeje a dekoltu bylo možné zahlédnout i něco víc. V průběhu vyučovacích hodin, a při troše štěstí Odstranit hloupé předsudky je ten nejtěžší úkol na této planetě - namísto přirozené rozkoše se lidé bičují - dobrovolně ze své vlastní svobodné vůle - neuvěřitelné! i o velké přestávce, kdy měla některá z nich dozor při korzování na chodbě, něco takového prožít s učitelkou krátce po korzování na chodbě - to byl můj sen jsem si musel vystačit s tím, co bylo. A tak jsem překrásné erotické zážitky a touhy alespoň prožíval ve svých snových představách. Co myslíte, přetrvaly dodnes?

Čas je ale na této planetě neúprosný a nakonec se přiblížil den, kdy jsem půvaby obou slečen spatřil v jejich korkové sexy obuvi na vlastní oči naposledy. Bylo to v den, kdy nám naposledy potřásla pravicí a popřála v životě jen to dobré i Eliška Knížetová, vysvědčení (zadní strana) VIII.B. - školní rok 1982 / 1983 a to byla ta nejlepší učitelka, jakou jsme na Základní škole v Buštěhradě mohli potkat.

Když už jsem se tu zmínil o některých členech učitelského sboru, nebylo by fér, kdybych nevyzdvihl ještě zbývající kantory, co měli výrazný podíl na tom, abych zvládl i nadcházející středoškolské studium, a co víc, abych si odnesl poznatky z jejich výkladu do života. Do stránek mého webu rozhodně patří paní Cachová. Velmi skromná a zásadová učitelka fyziky dokázala zaujmout poutavým výkladem a jistě by jí potěšilo, kdyby se zde mohla dočíst zmínku o tom, jak jsem na základní fyziku navázal v hodinách mechaniky na průmyslovce. (Mechaniku vyučoval Ing. Jiří Šíma, SPŠ Kladno - Ing. Šíma (foto z r. 1988) dodnes je ve škole zástupcem ředitele a jeho velkou zálibou je domovská divadelní scéna Dividýlko Slaný.) Paní Cachová nedávno poskytla oficiálnímu webu města Buštěhrad svou černobílou pohlednici buštěhradského rybníka, fotografie buštěhradského rybníka, u jehož břehu bydlela paní učitelka Cachová u jehož břehu bydlela, a kudy jsem denně chodíval ze školy cestou domů, a také k babičce na nějakou tu dobrotu k snědku. Snad se na mě nebude zlobit, když ta pohlednice přinese radost nejen mě, nýbrž i některým pamětníkům doby počátku osmdesátých let.

Pan Radoslav Novotný byl v roce 1983 ředitelem školy a vyučoval zeměpis. Jak už jsem zde naznačil, patřil zeměpis k mým oblíbeným předmětům, jako kluk jsem si maloval vlajky států a většinu z nich jsem si tím pádem velmi dobře pamatoval, takže kdybych na ředitele Novotného vybalil ve svých třinácti letech, že na vlajce Malawi vlajka afrického státu Malawi je červené zapadající Slunce, že Papua Nová Guinea vlajka státu v jihovýchodní Asii - Papua Nová Guinea má ve vlajce žlutou letící rajku a souhvězdí Jižního kříže, a že vlajka Bangladéše vlajka asijského státu Bangladéš symbolizuje červené slunce nad Bengálským zálivem a zelená barva tamní úrodnou půdu, jistě by to ode mě nečekal.

Kdo rozhodně zaslouží neskonalý obdiv a úctu, je paní učitelka Vondrušková. Vyučovala mateřský jazyk a hodiny češtiny pojímala s velkolepým nasazením. Do své práce vkládala skutečně vše, jako by si uvědomovala, jak budou pro nás gramatika, pravopis a slohová cvičení v našem dalším životě zásadní. "Mohla to být jednička, jenom ta chybička..." "Ovšem Hujere, ta kaňka v tvým věku, to je vostuda!" Paní učitelku Vondruškovou je celkem snadné si vybavit, její podoba se úžasně kryla s Pyšnou princeznou, tedy s Alenou Vránovou. S pohádkou Pyšná princezna se vůbec pojí zajímavé historické souvislosti. Bylo to filmové dílo, do kterého jeho hlavní protagonisté vložili skutečný cit. Alena Vránová byla v té době nešťastně vdaná a právě do období konfliktů s jejím despotickým manželem vstoupilo natáčení této pozoruhodné pohádky. Vladimír Ráž byl zajímavý muž, to nemůžete popřít, jeho šarmu bylo těžké odolat a ke všemu vkládal do své role neuvěřitelné charisma. Setkání krále Miroslava a princezny Krasomily bylo sice zpočátku jen hraným příběhem, brzy se však proměnilo v horoucí lásku. Vřelý cit dvou milujících se lidí z pohádky neskutečně vyzařuje. Proto má pohádka Pyšná princezna tak silný náboj. Proto je možné sledovat ji s odstupem tolika let a stále je tou nejkrásnější vánoční pohádkou na světě (tedy společně s Princeznou se zlatou hvězdou a s Třemi oříšky pro popelku, aby mě někdo nebral za slovo).

Poslední osobností, na kterou doopravdy s láskou vzpomínám, byla ta, jejíž poslání se právem považuje v dětském věku za nejdůležitější. Učitelka v první třídě. Učitele na základní škole označené číslicemi velmi dobře znám z osobní zkušenosti. O většině z nich mohu tvrdit, že jsou skutečnými osobnostmi nejen ve svém oboru, nýbrž i v osobním životě. Paní učitelka Vondrušková (Pyšná princezna) - číslo 4 - praktická, důsledná, zemitá. Paní učitelka Knížetová - číslo 3 - abstraktní pojmy v praxi. Pan učitel, ředitel školy, Radoslav Novotný - číslo 2 - důvěra, přátelství, intuice. Paní učitelka Rottová - učitelka v první třídě - číslo 1 - osobnost, energie, sebevědomí. Slečna učitelka Hanka Vokounová - číslo 5 - komunikace, informace, úsudek, porozumění. Paní učitelka Cachová - číslo 9 - svědomitost a důslednost. Paní učitelka Reiszová - číslo 8 - síla, rozhodnost, vůle. Paní vychovatelka v družině, paní Horová - číslo 7 - klid a harmonie. Pan učitel Zdeněk Kníže - číslo 6 - do určité míry hlavou dolů. (Označení číslicemi TAK TROCHU odpovídá VELMI ZJEDNODUŠENÉMU numerologickému rozboru.) Takový kantor musí být skutečnou osobností. Musí dokázat děti přimět k tomu, aby je školní docházka nepřestávala bavit, aby se výuka čtení, psaní a počtů neproměnila v noční můru, a aby už tak obtížný životní krok, jaký v šesti nebo sedmi letech malé děti musí zvládnout, byl pro ně co nejjednodušší. Paní Rottová, tehdy jsme jí oslovovali "soudružka učitelka Rottová", byla nesmírně citlivá, trpělivá a klidná. Myslím, že snad lepší učitelku v první třídě jsem si ani nemohl přát.

Závěrečný červnový víkend, ještě před předáním posledního vysvědčení ze Základní školy, vyzdobil pozoruhodný výlet. Co, výlet?! Byla to předprázdninová adventura, jak vyšitá! V pátek 24. června, kolem 19. hodiny, nastupovalo dobrých 40 lidických dětí a několik dospělých vedoucích do zánovního kabina autobusu Škoda RTO autobusu Škoda 706 RTO. autobus Škoda RTO Ten nás dopravil ke stanici pražského metra, přehled linek pražského metra s původními názvy z doby socialismu s názvem Leninova. Rychlý přesun metrem vzápětí hlučící chumel natěšených dětí školního věku přemístil do stanice Hlavní nádraží a na jednom z perónů jsme zaplnili několik kupé vagonu přistaveného rychlíku Praha - Kolín - Pardubice - Česká Třebová - Zábřeh na Moravě - Olomouc - Hranice na Moravě - Ostrava - Bohumín - Český Těšín - Třinec - Čadca - Žilina. Cílem cesty byla obec Zlaté Hory v příhraniční části Hrubého Jeseníku.


Vlak se dal do pohybu přesně podle jízdního řádu, ve 22:22. Magické číslo odstartovalo magickou noční jízdu. Dospělí vedoucí rozhodně nebyli v lehké situaci, museli v tuto neobvyklou noční hodinu ohlídat tři tucty neposedných dětí. Zároveň se ve své ješitnosti domnívali, že většina dětí po půlnoci únavou zamhouří oči a bude alespoň klimbat na sedadlech. Abyste tomu rozuměli, ješitnost týmu vedoucích neznala hranic. Byli si natolik jistí, že postačí běžná sedadla v kupé. K čemu lehátkové vozy? Děti přece usnou únavou i v sedě! Byl to tragický omyl. Žádné klimbání, žádné spaní a žádná únava. Aktivita veškerého dětského osazenstva s přibývajícím časem naopak vzrůstala a kulminovala teprve mezi druhou a třetí hodinou ranní. Jakási dívčí "dobrá" duše se dokonce nezdráhala vyhecovat některého z mládenců, aby pokusně zatáhl za záchrannou brzdu. Nejsem si úplně jistý, zda mezi hecujícími dívkami nebyla dnešní lidická starostka Veronika Kellerová (Šilhová), v dotyčném kupé jsem neseděl a vyšetřování, kdo zatáhl, a kdo se na tom spolupodílel, by stejně nikam nevedlo. Vlak skutečně v polích zastavil a průvodčí obcházel jedno kupé za druhým, aby zjistil, co se vlastně stalo. Naštěstí prý nebyla u táhla brzdy porušená plomba a rozumná děcka se pochopitelně držela zásadního pravidla: "zatloukat, zatloukat, zatloukat!"

V Zábřehu na Moravě jsme přestupovali do osobního zastávkového vlaku, na navazující spoj jsme však byli nuceni čekat asi půl druhé hodiny. Tlupa živých dětí musela tehdy působit napolo spícím zaměstnancům poklidného a opuštěného nádraží ve 3 hodiny ráno nepatřičný rozruch, naštěstí začala většina dětí usínat, polehávat po perónu na lavičkách, na studené dlažbě nástupiště, a devítiletý Jarda Mezera se dokonce schoulil do klubíčka uprostřed širokého pultu pokladny ve výdejně jízdenek. Netrvalo dlouho a právě příchozí, udivená starší paní, která se brzy ráno chystala vlakem zřejmě za svou neteří, opatrně do spícího Jardy začala šťouchat. Aby se probudil, z pokladny slezl a umožnil jí zakoupit si jízdenku. S tvrdě spícím ubožátkem ale nic nezmohla, ten nereagoval dokonce ani na klepání na sklo pokladní přepážky od nervózní výpravčí. Nakonec jsme jej museli z prostoru pokladen opatrně vynést v náručí.

Součástí výpravy do neznáma, na území Velké Moravy, byla i vědecká studie. Do té jsme se pustili s Martinem Hanzlíkem (Zikmundem) a Martinem Mezerou. Vděčným tématem byl odborný posudek kvality sociálních zařízení v nádražních objektech. Prvním z nich bylo WC v budově Hlavního nádraží v Praze, které jsme i přes značně frekventovaný provoz ohodnotili poměrně vysokou známkou. Na dně bílého keramického pisoiru se povalovaly desinfekční deodoranty, jejichž tvar nápadně připomínal bílé rozkrojené vejce se žloutkem uprostřed. Zda to byl skutečně deodorant, nebo šlo o rozkrojené vejce, jsem nebyl schopen přesněji určit, za tímto účelem bylo nutno odebrat zkušební laboratorní vzorek. Členové vědeckého týmu se však nakonec zdráhali podezřelý vzorek z pisoiru odebrat. Zato dobrovolníky pro odběr zkušebního vzorku z toalet na nádraží v Zábřehu na Moravě nebylo třeba nikde pracně shánět. Tím vzorkem se stal šedý ošoupaný tenisák, kterým si někteří krátili dlouhou chvíli pod podloubím nádražní budovy. Neposedný míček si to po jednom z úderů zamířil přímo do pootevřeného okénka zdejších pánských toalet. Skončil nakonec v jednom z pisoirů a potápěl se v několikacentimetrové vrstvě neodtékající moči. Co myslíte, jak to s míčkem nakonec dopadlo? Zvítězil odpor k nechutně páchnoucí tekutině a míček v ní byl ponechán svému osudu, nebo se našel odvážlivec, co jej z pisoiru holou rukou vylovil a opláchl pod tekoucí vodou, aby s ním bylo možno pokračovat v další zábavě, co, Zikmunde?

Výsledky vědeckého výzkumu, jak na Hlavním nádraží v Praze, tak i na nádraží v Zábřehu, byly zaznamenány do poznámkového sešitu formátu A5, kam se nakonec vměstnal i komentář k poslednímu zkoumanému objektu. Tím byl podrobný, do detailů zpracovaný popis dřevěného suchého záchodu na nádraží ve Zlatých Horách. K jeho vstupním dveřím jsem si musel vyžádat klíč od přednosty stanice. Dodnes mě mrzí, že jsem neměl s sebou foťák, co se odehrávalo uvnitř, jsem v životě neviděl. Již zvenčí byly suché toalety, dají-li se vůbec takto pojmenovat, natolik lákavým místem, co rozhodně nesnese odklad výzkumných prací. Masivní dřevěná konstrukce je pobita širokými palubkami, opatřenými červenohnědým syntetickým nátěrem. Svými rozměry spíš připomíná menší obývací pokoj. Vnitřní prostor toalety odhaduji na 3,5 x 4 metry, dá se tedy usuzovat, že ji zbudoval někdo, kdo zjevně trpěl klaustrofobií. Prostorové hodnocení tohoto WC tedy po právu hodnotíme známkou nejvyšší. Ale vykonat zde potřebu by dokázal jen ten nejotrlejší odvážlivec, nebo někdo, kdo už je v koncích, jinam to nestihne a už musí... Rychle musí. Nad otevřený otvor, vyřezaný v dřevěné desce na konci prostorné místnosti, se doslova a do písmene tyčila hovnová hora, dobrých čtyřicet centimetrů vysoká. Kolem létalo nějakých 80 much, střídavě usedalo na tu navrstvenou pochoutku a bylo mi záhadou, jak mohl někdo něco takového vůbec dokázat. Povolal jsem k sobě ihned zbývající členy vědeckého týmu a všichni jsme s úžasem zírali na dokonalý přírodní výkalový výtvor, co by jistě stál za zveřejnění v Guinnessově knize rekordů.

Další cesta vlakem ze Zábřehu do Zlatých Hor nepatřila zrovna k těm pohodlným, vagon s otevřenými kupé byl zcela zaplněný, posedávali jsme částečně i na zaprášené podlaze a všudypřítomná únava z nevyspání se dostavila samozřejmě v nevhodnou dobu. Bylo nám jedno, kde se povalujeme, podlaha nepodlaha, prach neprach, špína nešpína, ze všeho nejvíc jsme toužili po nějakém lůžku, a to i přesto, že nás již vítalo Slunce, nebe bez mráčku a teplý letní den.

Úleva se pak konečně dostavila. V rezervovaných pokojích hotelu Praděd byl naštěstí naprostý klid. Ta tam byla nezdolná aktivita děcek z dalekých středních Čech... na tuto svou první noční "směnu" v životě vzpomínám už jen jako na nevídanou kuriozitu. Byla završená doslova šokujícím probuzením v odpoledních hodinách ještě téhož dne: "Je čas vstávat, půjdeme se projít a pak bude za hodinu večeře," usmívá se nade mnou Ivana Slavíková, zatímco mám naopak dojem, že už je ráno. "Cože, jaká večeře, dyť je ráno, ne? A nech mě ještě spát..." takový nápad, dovolit si nás budit, když máme ještě půlnoc!

Ta procházka před večeří byla docela drsná, má nejhorší procházka v životě. Krásy města jsem vůbec nedokázal vnímat, jen jsem poklimbával, opíral se o různá zábradlí a kandelábry, kde se dalo znovu usnout. Ani v hotelové restauraci jsem nebyl schopen zbavit se klamného dojmu, že namísto večeře budeme teprve snídat ...


 

... zatímco jsem své působení na Základní devítileté škole v Buštěhradě zdárně ukončil a list v kalendáři definitivně obrátil směrem k nové kapitole, těšil jsem se opět na prázdninový pobyt u táty s babičkou. Blížil se znovu ten očekávaný třítýdenní relax v jiném světě. Na Lubošův svátek 16. července jsem se s velkým kufrem sotva vešel do dveří. Táta nachystal podobné překvapení jako loni, nic bližšího neprozradil, jen dva dny před vypuknutím akce cosi naznačil, že bych si měl oživit čtení v mapách a připravit plán cesty. Josef Abrhám a Libuše Šafránková natáčeli v roce 1983 jeden z nejhezčích filmů, jaké znám - Svatební cesta do Jiljí

Putovali jsme tentokrát po severních Čechách, samozřejmě, že vozem Fiat Polski 125 P, navštívili Josef Abrhám a Libuše Šafránková natáčeli v roce 1983 jeden z nejhezčích filmů, jaké znám - Svatební cesta do Jiljí jsme zámek Lemberk, hrad a zámek Grabštejn - ten jenom zvenčí, hrad a zámek Frýdlant, zříceninu hradu Hasištejn, pískovcovou pevnost Kost, fantastickou vyhlídku Hazmburk, zámek Libochovice, a poslední útočiště Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, hrad Pecka. ... ach jo už je to dávno a přesto mám stále ten pocit, že se válím v obýváku v měkkém čalouněném křesle, přede mnou rozevřený autoatlas a v garáži spící naleštěný bleděmodrý fiátek se světle hnědými potahy sedadel v prostorné kabině.

Začněme tedy prezentací cestovatelských fotek, které se z té doby dochovaly:

Horský hotel Ještěd horský hotel Ještěd - červenec 1983 tu asi představovat nemusím... horský hotel Ještěd - červenec 1983

Před vstupní branou do hradu Pecka pohlednice hradu Pecka - 1983 tátu důrazně žádám, aby mě nefotil,... před vstupní branou do hradu Pecka - červenec 1983

Před průčelím hradu Kost se tvářím poněkud ospale před vstupní branou do hradu Kost - červenec 1983 v devět hodin ráno.

Hrady a zámky severních Čech, to nebylo všechno. Ten hlavní diamantový prsten měl teprve přijít.

Týdenní autokarový zájezd po Slovensku a Maďarsku. zobrazit mapu v celém okně Byl pro mě překvapením na poslední chvíli. Dozvěděl jsem se o něm pouhý den před odjezdem. V pátek 22.7.1983 v podvečerních hodinách míříme s jedním větším kufrem do pražských Dejvic, měli jsme pro první noc rezervovaný pokoj hotel Internacional v pražském luxusním hotelu hotel Internacional Internacional. Že to byl pro mě zážitek do té doby nevídaný, je slabé slovo. Copak ten hotel, nejsem lev salónů, co hotely vyhledává a dokáže ocenit jejich komfort. Tím spíš úslužnost personálu, a ti by Vám i ten kufr na pokoj odnesli. Příčí se mi to. To raději týden pod stanem, ale s upřímnými lidmi. Hotel byl jen takovým břemenem navíc, abychom byli schopni brzy ráno odtud odcestovat. Ze všeho nejpříjemnější byl ten páteční teplý letní večer, voněl hotel Internacional zvláštním tajuplným očekáváním, hotel Internacional co asi přijde v následujících dnech. Neznal jsem ani program zájezdu, vlastně jsem nevěděl vůbec nic. Vyptávat tátův pas z doby, kdy jsme v pražských Dejvicích ulehali ke spánku v luxusním hotelu Internacional jsem se však na nic nechtěl, tušil jsem, že prožijeme něco velmi vzrušujícího, tedy v pozitivním slova smyslu. Tentokrát mě moje intuice nezklamala, tátův pas z doby, kdy jsme překračovali hranice mezi Slovenskem a Maďarskem to jsem jí ještě naslouchal. Mnohem víc, než za pár let, už jako dospělý. Byl to jeden z nejfantastičtějších týdnů byl to jeden z nejúžasnějších týdnů mého života a jen stěží bych dnes ve své mysli našel týdenní dovolenou, která by se s posledním červencovým týdnem roku 1983 mohla srovnávat mého života a jen stěží bych dnes ve své mysli našel týdenní poznávací dovolenou, která by se s posledním červencovým týdnem roku 1983 mohla srovnávat.

Jak se jmenoval tento starý pán, jsem nevěděl, zato vím docela bezpečně, že byl jedním z těch, díky kterým se týdenní výlet po Slovensku a Maďarsku proměnil v nezapomenutelný kouzelný zážitek.
 

Sedmidenní autobusový zájezd si objednali vesměs starší pohodoví lidé důchodového věku, byli jsme mezi nimi s tátou nejmladšími účastníky. Leckomu to může připadat nudné a mnozí z Vás by něco takového v pubertálním věku rozhodně nehodlali absolvovat, jenže nám to nesmírně vyhovovalo. Jen si vzpomeňte na ty unuděné studentky na pláži z filmu Účastníci zájezdu. Přirovnávaly svou dovolenou u moře ke směšnému panoptiku, gerontologické párty, homosexuální perverzi, dokud je neukojil přihlouplý, ale nadržený pohledný plavčík. A přitom měly tolik možností! Chorvatsko - to není jen jedna jediná kamenitá pláž s několika playboyi kolem, co se třesou, až si holky sundají "vršek". My nebyli ani unudění a ani rozmrzelí ze složení výpravy do neznáma. Starší lidé byli překvapivě moudří. Nemyslím chytří, ale moudří. To je rozdíl. Nepleťte si chytrost s moudrostí. Moudrost je energie, z člověka vyzařuje, zatímco chytrost je jen návlek prázdnoty pouhé bezduché inteligence. Průběh týdenního putování probíhal přesně podle očekávání, když se moudří lidé ujmou vesla. V poklidném tempu, bez stresu a shonu. Nebylo nutné se přetvařovat a maskovat, tito lidé, vyhledávající klid a pohodu, si na nic nehráli. Nikdo na sebe za každou cenu nehodlal poutat pozornost a přítomna nebyla ani nezvladatelná, namyšlená děcka, působící jen problémy a pozdvižení.

První den jízdy přes polovinu republiky jsme zakončili v Novém Jičíně. Po večeři v hotelové restauraci následovala procházka historickým centrem města a rozhostil se neskutečný relax. Poklidné, takřka liduprázdné město, historické centrum s náměstím lemované podloubím, zurčící kašna, příjemný vánek, hřející Slunce do zátylku a jen pár seniorů, co se prochází napříč vydlážděnou plochou. Ti lidé byli upřímní a to hned poznáte, jak se vám otevírá aura a jste schopni přijímat energii, aniž by vás cokoli ohrožovalo. Nebyli tu zkrátka ani lovci senzací, ani lovci žen, pobláznění turisté, co se ženou za každou cenu k levným komerčním atrakcím. Komerce v té době v podstatě neexistovala. Obraz prvního zájezdového večera z Nového Jičína Nový Jičín 1983 - byl to jeden z nejúžasnějších týdnů mého života a jen stěží bych dnes ve své mysli našel týdenní poznávací dovolenou, která by se s posledním červencovým týdnem roku 1983 mohla srovnávat mi utkvěl v paměti moc hluboko, až tak, že se vynořuje každoročně, vždy na přelomu července a srpna. Zanechal v mé mysli stopu trvalou, s jakou jsem se již v budoucnu tak často nesetkával. S tou stopou jsem se pak mohl vydat do dalších dnů, jak na putování po Slovensku, tak i na cesty každodenní, běžné, byť jsou zdánlivě všední. V podobném duchu se nesl den druhý. Přivítal nás Prešov, hotel Dukla, přímo na náměstí. pohlednice Prešova 1983 Připadal jsem si tu, a teď mi to možná nebudete věřit, jako ptačí opeřenec, bezpečně nadnášený vzduchovým polštářem. Kolem nás je klid a mír,... stačí se jen uvolnit a trochu se zasnít. Vše, co k životu potřebuji, je tu na dosah, jako na dlani.

Chtěl jsem si odtud odnést něco na památku. Neměl to být žádný fetiš nebo ukojení kleptomana, či suvenýrového sběratele. Mělo to být jen něco. Drobného. Malého a jedinečného. Byla to cedulka z chodby v prvním patře "DODRŽUJTE NOČNÝ KĽUD OD 22:00 DO 6:00 HOD." Ach, ta pohoda. A k tomu ten nápis ve slovenštině, přitom v hotelu žádný rozruch vůbec nepanoval, takže bylo úplně zbytečné hotelovým hostům zdůrazňovat, že po desáté hodině většina lidí už usíná... Ještě dnes cítím ty zvláštní přívětivé vibrace vůně dálavy východního Slovenska, smíšené s obývacím pokojem babiččina domu. Ach jo. Je to tak daleko a přesto tak blízko. Fontána na náměstí stále osvěžuje neobvykle teplý letní vzduch, v parku se pod světly červenožlutých lamp prochází jen pár místních starších lidí, mezi prsty mám sevřeno několik prešovských pohlednic a těším se, jaké pěkné zážitky nám přinese následující slunný den...

Od té doby však již uplynula pěkná řádka let, hotel Dukla v průběhu tří desetiletí změnil tvář k nepoznání hotel Dukla Prešov - www.hotelduklapresov.sk (přímý link) a s jeho soudobou tváří zanikla i tamní atmosféra. Fotografii hotelu a jeho okolí z poloviny osmdesátých let bohužel k dispozici nemám. Alespoň pohlednice, kdyby se někde objevila, na poklidný život té doby bychom se mohli lépe naladit.

Objevila! Nebylo tak těžké ji vyhledat. Je tedy přibližně z doby, kdy na mě hotel Dukla Prešov zapůsobil jako pohodové místo pro nocleh a pro příjemné posezení v hotelové restauraci. Ve srovnání s dnešní podobou se hotelový objekt v době reálného socialismu hotel Dukla Prešov - pohlednice z webu aukce-pohlednic.com (přímý link) tváří zvenčí sice omšele a fádně, zdání však klame. Je plný života. Příjemných recepční, servírek, a dokonce i usměvavých upratovačiek. Snídani chystá nezvykle pohledná bruneta s dlouhými vlasy svázanými do copu, v prostoru recepce se usmívá další hnědooká krasavice z východního cípu republiky a libozvučným hlasem se nese prostornou halou typické: "Nech sa páči!" Neskrývaný východoslovenský temperament se zrcadlí na modré obloze a v zářivém svitu ranního vycházejícího Slunce. Jen si to představte. Dokážete to? Určitě!

Vybavení hotelu nebylo luxusní, ve stylu pozdního rokoka, empíru, či dekorativní ornamentální secese, odpovídalo té době. hotel Dukla Prešov - pohlednice z webu aukce-pohlednic.com (přímý link) Nebylo třeba si za každou cenu předhánět zákazníka, aby nezavítal k nějaké konkurenci. Poklidný život z hotelových zdí přímo čišel, hotel Dukla Prešov - pohlednice z webu aukce-pohlednic.com (přímý link) cítil jsem se ve skromném, ale prostorném pokoji příjemně, a to bohatě stačilo. Čisté povlečené lůžkoviny voněly zvláštní mýdlovou vůní, z pokojového radiopřijímače se ozývala soudobá hudba ze stanice Hvězda a předpověď počasí ve slovenském jazyce byla pro celý zbytek týdne mimořádně příznivá.

Tuná je zopár snímkov zo Svidníka muzeum vojenské techniky ve Svidníku - červenec 1983 – pamätníku vojakom druhej svetovej vojny: Sovjetskij Dukelský průsmyk - červenec 1983 soldat a jeho syn Dukelský průsmyk - červenec 1983 na Dukelskom priesmyku. Dukelský průsmyk - červenec 1983

Dále nás cesta zavedla do Popradu a Štrbského plesa, do Starého Smokovce, Vysoké Tatry - Starý Smokovec 1983 do Bardejovských kúpelí, na zámek Betliar zámek Betliar 1983 - www.fotkymotl.net/galerie_image_show.php?path=.%2Ffotky%2F1982%2F09734R.jpg&nazev_obr=09734R.jpg (přímý link) a hrad Krásna Hôrka, hrad Krásna Hôrka 1983 - www.fotkymotl.net/galerie_image_show.php?path=.%2Ffotky%2F1982%2F09736R.jpg&nazev_obr=09736R.jpg (přímý link) do Zádielské doliny, Zádielská Dolina - červenec 1983 k Morskému oku, Morské Oko - červenec 1983 k Zemplínské Šíravě, Zemplínska Šírava - pohlednice 1983 - www.regionoviny.sk/putovanie-po-slovensku-prostrednictvom-starych-pohladnic-13-diel/ (přímý link) a do Košic. Košice - červenec 1983


 

Nadešel čas překročit hranice mezi Slovenskem a Maďarskem a rozhlédnout se po Uherské zemi mnohem víc, než co nabízí pouhý náhled do reklamních prospektů. Byli jsme sice připraveni na to, že musíme vyplnit pravdivě celní a devizové prohlášení, to však nebral nikdo smrtelně vážně. Starší lidé, co v zájezdovém autobusu naprosto převažovali, neprahli po nějakých drahých suvenýrech, většinou se těšili na příjemné zážitky z objevování neznámých míst a bylo pro ně více vzrušující ochutnat pravou uherskou klobásu a zapít ji tokajským červeným vínem, nežli se trmácet po tržnici s módním textilem. Jedinou výjimkou z celého zájezdu jsem byl asi jen já. Zářily mi oči štěstím, když jsem si mohl podle libosti vybrat tmavé brýle, po kterých jsem tolik toužil, a které u nás byly doslova nedostatkovým zbožím. Pak jsem si přál tmavě modré tričko s límečkem a mé přání se do puntíku vyplnilo. Maďarsko, jak víte, je také zemí stvořitele rubikovy kostky Ernö Rubika, a k rubikově kostce mi po návštěvě obchůdku se suvenýry na břehu Balatonu přibyl do sbírky hlavolamů i skládací had. hlavolam had - www.starypaky.cz/2013/12/hlavolam-had/ (přímý link) Táta zůstal u své oblíbené klobásy a uheráku a vše, co jsme v Hungárii nakoupili, jsme i šťastně převezli přes hranice. Usměvavé tváře lidí vesměs důchodového věku dělaly divy, celníci zkontrolovali pouze pasy a jelikož je úsměv nakažlivý, v takovém ovzduší vůbec nikoho nenapadlo obtěžovat se s prohlídkou zavazadel. Zasalutovali a odebrali se k další práci. Kdoví, možná si byli vědomi, že hmotným suvenýrům dokážou konkurovat i ty prožitkové. Několik hodin strávených v jeskynním komplexu Miskolc - Tapolca - červenec 1983 v osvětlených chodbách napuštěných hřejivou termální vodou je sice pouhý myšlenkový suvenýr, Spišské Podhradie - červenec 1983 ale je to pořád suvenýr. Z těch hmotných mi dnes nezůstal jediný, z těch prožitkových všechny.

Kolem Spišského hradu a přes hraniční přechod Makov – Bumbálka hraniční přechod Makov - Bumbálka - červenec 1983 jsme se vraceli do Čech.

Když něco úžasného prožíváte a ono se to chýlí ke svému závěru, buďte si jisti, že se opět něco krásného znovu objeví. Objeví. Ale vždy o něco krásnější, poněvadž to naváže na tu krásu již prožitou. Energie se přidá k energii, zesílí se její tok a další prožitky budou mocnější. A tak pořád dokola. Donekonečna. Takový je zákon Vesmíru, základní zákon Duchovní. A Duch je nevyčerpatelný. Věčný. Božský. Vy to nevíte? Ale víte, jen jste to možná zapomněli.

Slunečný a velmi příjemný byl v roce 1983 i podzim a babí léto. K mým nejoblíbenějším fotkám z tohoto roku patří právě záběry z podzimního hrabání a spalování listí. Napadá Vás, co může být poutavého na tom hloupém shrabování spadaného listí? Zkusili jste někdy trávit několik hodin pod podzimním ořešákem, co Vám právě daroval své plody, abyste si na nich pochutnali? Zkusili jste to někdy? spalování listí Buštěhrad - říjen 1983 Víte, kolik energie Vám takový "docela obyčejný" strom dokáže nabídnout? Tolik příležitostí máte a přesto je tak málo využíváte. Jednou z nich může být shrabování listí, běžný podzimní úklid zahrady pod košatou korunou spalování listí Buštěhrad - říjen 1983 mocného energetického zdroje, kterým všechny stromy jsou. Proto miluju tyhle fotky. Tento jsem popsal ve fotoalbu doslova „Luboš se přiotrávil a Pavel ho odváží do márnice - spalování listí Buštěhrad - říjen 1983.“ Nic lepšího, než takový morbidní text, mě nenapadlo při pohledu na Lubošovu grimasu.

Luboš v zajetí kouřícího živlu.

Pavel v zajetí kouřícího živlu.

        

A došel film. Úplně poslední fotka, co se na cívku vešla. Je nevyvedená, rozmazaná, je to ten závěrečný pokus, co kdyby tohle ještě vyšlo, zmáčknu to a hotovo. Nějak to dopadne. No, nic moc, ale symbolika v tom je. Uzavírá Cestovatelský rok 1983, aby plynule přešel na půdu nového Kosmického roku 1984. Nádherné končí, nádhernější začíná... Buštěhrad říjen 1983

ROK KOSMICKÝCH VÝPRAV 1984

Už jako malý kluk jsem si často hrával na pobyt v kabině kosmické lodi. Zpočátku jsem budoval vesmírnou stanici v zahradě našeho lidického domu ze starého včelího úlu, kam jsem umístil různé mechanické páčky, táhla a hejblátka. Souběžně s tím jsme s Lubošem využívali ke stavbě řídícího pultu malý otvírací bar v babiččině nábytkové sestavě. Byl svými rozměry poměrně skromný, v té době nám však k našemu záměru dostatečně posloužil. Vyklápěcí bar k uskladnění alkoholu přestal sloužit svému účelu už dávno. Pokud byl vůbec někdy takto využíván. V naší rodině si nikdo na alkohol nepotrpěl, snad jen táta se občas napil piva, a to vždy ve velmi omezeném množství. A tak se ten malý prostor se zrcadlem na zadní stěně začal pomalu plnit jednoduchými elektrickými obvody. Napájely je zpočátku ploché 4,5 voltové baterie, ve skříňce to svítilo a blikalo, vždy přesně podle našich představ. Zapojovali jsme veškerá technická zařízení samostatně, táta si jen spokojeně četl Dikobraz a babička především s dostatečným předstihem dbala na to, abychom netrpěli hlady. Však jsme také slovo "hlad" v podstatě vůbec nevyslovovali.

Byli jsme nadmíru šťastní oba dva. Jak Luboš, tak i já. U Krejzů se takový empatický přístup k vyjádření bezbřehých dětských představ nenosil, i když to byli velmi srdeční lidé a milovali nás i s těmi našimi nevinnými lumpárnami. U babičky však měla vzájemná láska a důvěra hlubší kořeny. A tak proměna obývacího pokoje v dětskou tvořivou dílnu byla tím nejkrásnějším darem nejen pro nás dva s Lubošem, nýbrž i pro tátu s babičkou. Svoje místo tu zaujal portálový jeřáb, igráčci, stavebnice Merkur, ale i řídící centrum kosmické lodi. S novými technickými vymoženostmi přicházel obvykle Luboš, studoval je často v odborných časopisech Věda a technika mládeži, já je zas dokázal využít v praktickém pojetí vesmírné terminologie. Pojmy antigravitace, interní magnetické pole, dipól, teleportace, přesun v čase, hibernace, transmutace, přistávací modul, startovací rampa, odběr vzorků, radiace, senzory, čidla, hydraulika, ... tohle běžně znělo éterem u nás, zatímco v jiných domácnostech se dalo zaslechnout spíš "autodráha, auto na vysílačku, hra na vojáky, tanky, pistole, samopal, mičuda na fotbal, kopačky, dres a štulpny, brankářské rukavice, ..." Jaké nevýslovné štěstí, že jsme byli s Lubošem naladěni na stejnou vlnu!

Popustit fantazii uzdu až za hranice poznání dokázal nebývalou měrou podpořit oblíbený komiksový seriál, už jsem se tu o něm zmínil ve vyprávění z roku 1982. Někteří z Vás ho jistě budou znát, stal se na přelomu 70. a 80. let doslova šlágrem. Zdobil zadní stranu jednoho z nejpopulárnějších čtrnáctideníků pro děti a mládež - časopisu ABC a nesl název VZPOURA MOZKŮ.


 

Stárli jsme a rostli a s námi rostla touha stavět složitější elektrické obvody. Táta vždy našim dětským snům a přáním vyhověl a nakupoval vše potřebné, Merkurem počínaje, přes velmi Stavebnice sovětského radiopřijímače Zvezdočka populární stavebnici Stavebnice sovětského radiopřijímače Zvezdočka jednoduchého sovětského Stavebnice sovětského radiopřijímače Zvezdočka radiopřijímače Zvezdočka, Stavebnice sovětského radiopřijímače Zvezdočka až po jugoslávskou elektro-stavebnici od výrobce Mehanotechnika Izola. Její součástí byl pochopitelně návod v srbochorvatštině, to ale na montáž našich pokusných zařízení nemělo významný vliv,... občas se dokonce v textu objevil i úsměv budící komentář, třeba ten, co popisoval stavbu elektromotorku. V přiložené brožuře z křídového tenkého papíru bylo vepsáno tučným, lehce rozmazaným písmem doslova: "...rotor sa začne vrtěti, spočetka po časi ustaně."

Babiččin výklopný bar už pro naši tvůrčí činnost nedokázal zajistit potřebný prostor, přesunuli jsme se na velký skládací jídelní stůl. Byl to starý poctivý masivní kus nábytku a spolehlivě snášel veškerou naši myšlenkovou proměnu v reálný hmotný svět...

A pak to přišlo. Na konci osmého ročníku Základní školy, v roce 1983, jsme v rámci školní exkurze procházeli některými provozy vysokých pecí v kladenských hutích, tátovi jsem se o tom zmínil a v první řadě jsem se rozvyprávěl o těch parádních dispečerských ovládacích pultech s barevnými světly, spínači a relé. A pak...

... jednou na konci dubna, kdy ještě venku ani nekvetly stromy, jsem už mířil na kole z Lidic do Buštěhradu na jeden z mých oblíbených víkendových pobytů. V zadním pokoji, který sloužil jako spižírna a odkládací prostor, jsem znenadání objevil pertinaxové destičky s vyvrtanými otvory a krabici plnou žárovek, vypínačů, transformátorků a tenkých kabelů. Byly to přesně takové signalizační prvky, jaké jsem viděl na exkurzi v Poldovce. Byl jsem z tohoto objevu nesmírně nadšený, táta se tvářil, jakoby nic, ovšem bylo mu jasné, že mi splnil můj další klukovský sen.

Sen se proměnil v realitu. Montáž skutečného ovládacího pultu. Bylo to opravdové. Nefalšované. Všechno vonělo novotou. Pertinaxem, kabelovými svody, žárovkovými objímkami, relátky, spínači, blikači, odpory, tranzistory a diodami. Byl to pult, jaký jsme vždycky chtěli. Začala nová éra tvoření. VESMÍRNÁ STANICE NOSTROMO 80925307 Ovládací pult KOSMICKÉ LODI NOSTROMO 80925307

Letový plán a doprovodnou hudbu jsme si přehrávali během "kosmického letu" do sluchátek. Inspiraci k záznamu na magnetofonový pásek ? ? jsme čerpali také z oblíbeného seriálu, jehož průvodcem byl Jiří Grygar: Okna vesmíru dokořán. Byli jsme pochopitelně patřičně vybaveni - kosmickým skafandrem - overalem, přilbami a rukavicemi a simulace letu probíhala vždy ve večerních hodinách, tedy jen s osvětlovací technikou barevných světel řídícího panelu. Které z dětí, co si v té době hrávaly na kosmické lety, mělo k dispozici takové vybavení? Myslím, že žádné.

"Nebezpečné neviditelné žiarenie" – vyzařovala z nás touha poznávat nové věci a s tím bylo spojeno určité riziko. Nebylo vždy veselo a do zpěvu. Zažívali jsme i nebezpečné momenty – kupříkladu s nenápadným transformátorkem 220V/24V. Svíral jsem jej pevně v dlani, vesele do mě proudilo 220 Voltů a Luboš s tátou na mě s údivem zírali, proč tak vřískám.

Atmosféru, nabitou cestami do Vesmíru a nadpozemským sněním, dokázal znamenitě podepřít nový televizní seriál Návštěvníci, jehož premiérové vysílání probíhalo právě v roce 1984. Seriál naprosto zřetelně poodhalil primitivní způsob myšlení současného lidstva, problematiku válečných konfliktů, zesměšnil význam peněz a zvýraznil myšlenku sjednocení pozemšťanů v zájmu zachování celosvětového míru a soužití v duchu rovnosti mezi národy. Jak významná doba to byla! Kosmický rok 1984! Byl to další stupínek poznání, další krok cesty k sobě.

Vyslechnete-li si skladbu od Gazeba s názvem Masterpiece, nepochybně se Vám podaří přemístit se v časoprostoru do poloviny března roku 1984. Začínal týden jarních prázdnin, ten další nezapomenutelný příběh psaný spontánním písmem po papíře, zvaném život. Nevím, komu poděkovat, myslím však, že to není podstatné, rok 1984 byl stejně jakousi souhrou mnoha pozitivních událostí, které mi dokázaly naplnit život tolika pěknými vzpomínkami, jež se zde pokusím slovy vyjádřit.

Jednou z nich byl vlněný cyklistický dres, užíval jsem jej hlavně v chladnějších jarních a letních dnech. Zajistil mi jej můj strýc od kolegy z kladenského Okresního kulturního střediska, sestával z krátkých cyklošortek s koženou výstelkou v sedací části a z klasického cyklistického trika s krátkým rukávem. Co bylo na tomto naprosto výjimečném kusu oděvu nejzajímavější? Jeho původním majitelem byl Ital, jmenoval se Luigi (Alois) Garamszegi. Cyklodresu se chtěl zbavit, jelikož se tomuto sportu již přestal aktivně věnovat, mohl jsem tedy asfaltové silnice kladenského a berounského okresu brázdit v obleku vskutku nevídaném: Triko bylo rozděleno do tří širokých vodorovných pruhů, červeného, bílého a červeného, horní červený pruh byl vyzdoben výraznou výšivkou černého nápisu BOLOGNA CREVALCORE (to je město Crevalcore v provincii Bologna, v severní Itálii), a jen stěží se dá popsat, jaké potěšení mi tento dar dokázal poskytnout. Italský cyklistický dres na okresních silnicích mezi sovětskými vozy Lada, německými smradlavými Trabanty a českými škodovkami byl natolik exotický, asi jako jamajský čtyřbob na Olympijských hrách v Calgary.

Posuňme se ale nyní o pár týdnů zpět, na začátek zmiňovaných jarních prázdnin. V kalendáři nepřehlédnete nápis:

sobota 17. března 1984,

píp, píp, píp, časové znamení ohlásilo devět hodin. Pohodlně jsme se usadili s Martinem Hanzlíkem vedle sebe. Z měkoučkých čalouněných sedadel s vysokými opěradly jsme zvolili levou stranu vozidla, téměř úplně vzadu. Upravený zájezdový speciál Karosa ŠM 11 parkuje vedle hasičské zbrojnice, nedaleko strojní průmyslovky, kterou navštěvuji teprve prvním rokem. Pro šestnáctileté mladíky bude týden na horách nesmírně lákavým dobrodružstvím. Kdo o tom pochybuje? Asi nikdo...

Autobus se pomalu rozjížděl a teprve v tu chvíli jsem si začínal uvědomovat, co nás vlastně čeká. Týden volna bez dohledu rodičů a blízkých příbuzných či známých. Prázdninový pobyt v hotelu Central v Kovářské pod Klínovcem v Krušných horách. Vedle mě se na sedadle vrtěl můj bývalý spolužák ze základní školy a jak jsem ho dobře znal, jistě se těšil, že si bude moci dopřávat svou oblíbenou cigaretu a sklenici piva, aniž by o tom někdo z jeho rodiny věděl. Řidič dálkového spoje mezitím zamířil na karlovarskou silnici, Martin vybalil z cestovního batohu svačinu a podal mi jakýsi rukou psaný text na několika linkovaných listech formátu A5, abychom se cestou mohli naladit na téma, které nám, dospívajícím mladíkům, mělo být ještě tabu. Oba dva jsme popsané stránky doslova hltali. A to i přes poněkud hrubý a jednoduchý styl. Popustili jsme své fantazii uzdu, jak jen to šlo. Na tom papíře byl totiž milostný akt se vším všudy, od nesmělých doteků, až po orgasmické vyvrcholení.

Při vystupování z autobusu panoval tak trochu chaos, každý hledal svoje zavazadla a lyže a chystal se ubytovat v hotelovém pokoji. I přesto, že jsme se jeden druhému víceméně zdvořile vyhýbali a především jsme ze zavazadlového prostoru soukali svoje lyže, nemohl jsem přehlédnout mladé, odhadem tak osmnácti - dvacetileté slečny. Jedna půvabnější než druhá! To víte, že jsem z nich oči nespustil. Zateplené kalhoty nebo rifle, slušivé prošívané péřové bundy, zimní sportovní obuv, kozačky, rukavice, to všechno se tu vlnilo, usmívalo, štěbetalo, éter se plnil dívčí pletí s jemným cestovním make-upem, kaštanovými a blond vlasy do půl pasu, očima jako pomněnky, i těma tmavýma s čokoládovým nádechem.

Spolu s nimi cestovaly i jejich protějšky, to se dalo očekávat, však jsem vzniklou situaci také nijak neřešil, rozhodně jsem neměl v úmyslu hledat mezi kladenskými královnami krásy nějakou dívku do vztahu. My se v první řadě se Zikmundem těšili, až se konečně ubytujeme, a že odpoledne vyrazíme na sjezdovku. S těmito myšlenkami jsem také konečně sáhl po svých lyžích. Ale uklouzl jsem a málem jsem povalil někoho za sebou. Zahleděli jsme se vzájemně do očí a ... a rázem jsem byl v docela jiném světě. Najednou jsem plul kdesi po nebesích, odkud všichni ti andělé pochází. Měl jsem přímo před očima perlový náhrdelník, nejluxusnější šperk, jaký si dokážete představit. Byla to ta nejkrásnější bruneta, jakou jsem do té doby na vlastní oči spatřil. Nezapomenutelná vůně jasmínového mýdla a hebké dívčí pleti, dokonalé, narůžovělé rty, co nepotřebují obtáhnout žádnou rtěnkou. Výrazné hnědé korálky nad jemným nosíkem, které jsou i bez řasenky natolik výmluvné, že jim celistvou hloubku duše musíte uvěřit. Rozevláté tmavé vlasy větrem odhalující štíhlou šíji, tváře, co dychtí po pohlazení. Přitisknout se tak k někomu, aby ten březen nebyl tak studený!

Zkuste se tomu všemu bránit! Postavte se těm přirozeným půvabům na odpor! A ke všemu tak hebký sametový hlas! Když ke mně promlouval, byl jsem jak v mrákotách. A vůbec jsem nevnímal, co mi říká. Že se omlouvá, jak se mi nemotorně připletla do cesty, za ty nepříjemnosti kolem. Přitom jsem nic nepříjemného vůbec nezaznamenal. Stále se mi zdálo, že jsem někde mimo tuto realitu. Že se nacházím kdesi v oblacích, a že se život konečně obrátil tam, odkud se rodí jen samá něha, vroucnost, cit, láska a nebývalá krása. Omlouvali jsme se jeden druhému navzájem, ale bylo to docela zbytečné divadlo. Stačil jen jeden jediný pronikavý pohled a bylo naprosto jasno. Svoje vzrušení při pohledu na někoho tak okouzlujícího, kdo stál vedle mě, jsem nedokázal zakrýt. Co jsem cítil uvnitř, musela poznat. Usmála se, v tichosti se zavlnila v bocích a zamířila přes protaženou silnici k hotelovému vchodu. Nemohl jsem od ní odlepit pohled, kdyby se na mě řítil buldozer s radlicí, nechal bych se nabrat. A pak se ještě jednou, naposledy s úsměvem ohlédla. ještě jednou se s úsměvem ohlédla... Že se ohlížela za mnou, nebylo pochyb, nikdo jiný v tu chvíli už totiž v blízkosti autobusu nebyl...

První podvečer. Docela běžné seznamování se s hotelovým provozem a všemi těmi rutinními záležitostmi. Dokážete si jistě představit, jak to probíhalo. Museli jsme se dozvědět nezbytná opatření ohledně pohybu s lyžařskou výzbrojí, obsazení hotelové restaurace v době výdeje snídaní, obědů a večeří a byla nám představena kontaktní osoba - správce objektu, to pro případ technického problému, úrazu, no zkrátka, co dospělí v takovýchto případech řeší. My s Martinem už jsme se, tak trochu zkušebně, i když pochopitelně poněkud předčasně, mezi dospělé zařadili. A tak jsme brali na vědomí všechny ty instrukce zodpovědně, no, nevím, jak Zikmund, já měl stále před sebou tu tmavovlasou krásku a i kdyby v hotelu hořelo, nejprve bych se ujistil, že se jí nic nepřihodilo, a teprve pak bych hledal nějaký hasicí přístroj.

Pozdní večer. Byl pozdní večer, první máj. Večerní máj, byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas... Do prvního máje zbývalo sice ještě 45 dnů, psal se teprve 17. březen, ale já ve svém srdci vnímal cosi neznámého, co jsem dosud v takové intenzitě neprožil. Ten první pozdní večer byl seznamovací v docela jiném slova smyslu, než kde se nachází vzduchopěnový hasicí přístroj, a v kolik hodin roznáší hotelová služba na pokoje čisté lůžkoviny. Protějšky těch půvabných pěti slečen nás pozvaly na drink. Vlastně jen čtyř. Pátá nebyla zadaná a byla to právě ta, se kterou jsme se navzájem zašlapovali u autobusu při manipulaci s lyžemi. Martin byl ve svých necelých šestnácti letech již pravidelným konzumentem piva a pozvání na drink mu nebylo cizí. Donesl i láhev bílého vína, co si vezl s sebou, a v kulečníkové hale se mohla rozběhnout doslova nevídaná jízda. Pánská jízda.

Slečny se mezitím odebraly do svého apartmá, aby následně vyzkoušely zdejší sprchy, já dopil po večeři jedno malé pivo a v nasávání alkoholu jsem již dále nepokračoval. Zatímco dole u kulečníku se pánská zábava rozbíhala do slušných obrátek, zdvořile jsem se omluvil a spěchal na pokoj. Něco mě neustále postrkovalo do schodů, do prvního patra, do úzké chodby, jakoby mě někdo k sobě zval. Jen čistě telepaticky. Ten pocit si dokážu dobře vybavit i dnes. Byl jsem nesmírně šťastný, čímsi neznámým zcela naplněný. Nic mi nechybělo. Měl jsem před sebou stále jen výraz půvabné popelky a i přesto, že jsem byl jak náměsíčný v záři svitu úplňkové Luny, i přesto jsem se nemohl dočkat, až si konečně po prvním lyžování natáhnu nohy na postel, zdvihnu je do výšky, jednu si opřu o zeď, druhou o polštář a budu konečně relaxovat.

Relaxovat s nataženýma nohama na polštáři v osamělém dvoulůžkovém pokoji? Ale kdepak! Telepatický vzkaz se naplnil to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... hned za posledním schodem do patra. Stáli jsme tu tváří v tvář nad hotelovým schodištěm. Byla jak anděl. Rozpuštěné hnědé vlasy skoro do pasu jemně vlály, stačilo drobným pohybem hodit je přes rameno a odhalit levou tvář i obnaženou šíji, která celou chodbu rozjasnila. Měl jsem srdce rozbušené jak před startovním výstřelem na atletickém tartanu. A pak jsem zaslechl jen: "Jestli chceš, tak pojď k nám na pokoj." Vstoupil jsem tedy do prvních dveří hned vedle centrálního schodiště, kde bylo pět vzorně ustlaných postelí. Mísila se tu vůně čistých oděvů, jemných dámských parfémů s toaletním mýdlem, šampónem, a se štiplavým závanem mentolové zubní pasty. Bylo to vůbec poprvé, co jsem obdivoval pět půvabných dívek to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... najednou. Pět krasavic to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... spoře oděných, jen v pyžamech to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... a nočních košilích. to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... Pět nádherných bytostí to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš... v jejich přirozené kráse. to přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš...


 

Převaha ženské energie v pyžamech na Vás zapůsobí, a můžete se tomu bránit zuby nehty. Máte je pořád před očima, ať si jdete do lyžárny navoskovat lyže, nebo nabíráte lžící gulášovou polévku. A pak to všechno ještě umocníte uvolněnými endorfiny z přiměřené námahy na zasněženém svahu. Večer co večer jsem se tu mohl těšit na osvětlenou, částečně upravenou trať. Byla z hotelu přímo nadohled, ani ne moc prudký a ani příliš pozvolný sklon, naprosto ideální svah, dostatečně vysněžený přírodním sněhem, dobře nasvícený řadou halogenových lamp, a jen pár kroků od hotelového pokoje.

Jako v nějakém napínavém románu na pokračování. Spousta čerstvě napadaného sněhu bez ledových boulí, žádná fujavice, žádné nepříjemnosti s mlhou, mrholením nebo námrazou na sjezdovce, ideální podmínky. Na nebi plno hvězd a ta jedna z nich mi spadla přímo do klína. Princezna se zlatou hvězdou. Anděl z nebes.

S půvabnou princeznou jsem trávil mnoho času. Mnoho. Čas je pojem veskrze relativní a já měl dojem, že se právě kontinuálně přelévá z období štěstí do období blaženosti, z období blaženosti do období extáze, z období extáze do období štěstí, a tak pořád dokola. Byli jsme spolu a to mi úplně stačilo. U snídaně, v lyžárně, opřeni o zábradlí schodiště, na měkké pohovce, při pohledu z okna, u šálku s čajem, u rozčesávání vlasů, při oblékání svetru, u navlékání šponovek, při čištění skluznice od sněhu. Její oči byly všude kolem a mě se zdálo, že jsou tu napořád. Že mě neopustí. Že mě respektují. Že mě milují. Stěží se tomu dalo uvěřit. Ale bylo to reálné, hmatatelné, živoucí. Bylo to cítit na každém kroku. Když se vás taková hvězda dotkne, už nemůžete usínat s nevědomým pocitem a ráno se probouzet tak jako včera.

Zatímco mě těšila blízkost hedvábného hlasu a něžných doteků, Zikmund dal přednost jiné rozkoši. Byl přímo v sedmém nebi, když tu mohl bezostyšně testovat alkoholické nápoje, co ještě neochutnal. Posedět ve společenské místnosti se staršími zkušenějšími mladíky. Jeden z nich byl vyšší postavy, na krátko ostříhaný, a byl poměrně štědrý, nabízel mi často nějaké víno nebo pivo, donesené z hotelové restaurace, i když poměrně brzy pochopil, že jde alkohol docela mimo mě. Druhý mladík, s delšími světlými vlasy, byl přítelem slečny, jménem Jana Doubková. Její maminka sekundovala mému strýci na pracovišti kladenské OKS. Blonďák měl zřejmě kontakty na zboží ze západního Německa, byl vkusně oblečen podle poslední módy a především vlastnil kazetový přehrávač, tzv. walkman. Dnes je takové technické zařízení doslova k smíchu, tehdy byl však walkman něčím naprosto výjimečným. Každý si jej dovolit nemohl, takovéto technické novinky byly drahé a nedostupné, sháněly se často přes vexláky, nebo si je mohli pořídit jen prominenti bohatých a vlivných rodičů. Tohle jsem ovšem v té době nehodlal řešit. Blonďák byl velmi kamarádský a sám mi navrhl, zda si walkman nechci půjčit.

A tak jsem vsunul do hrací skříňky magnetofonovou kazetu značky Sony. Byla cítit takovým velmi zvláštním aroma, vůní, jaká se nedá vůbec popsat. Ani ji k ničemu podobnému přirovnat. Přistihl jsem se, že ji každou chvíli očichávám, nic takového jsme doma neměli a nedalo se nezvyklé vůně vůbec nabažit. Natož poslechu. K přehrávači se připojovala sluchátka s oranžovými ušníky a celý výrobek byl i designově velmi fascinující, sněhobílý, s tmavomodrými ovládacími tlačítky a s průhledným krytem, odkud se dal pohyb kazety snadno pozorovat. Byl to můj docela první stereofonní poslech a shodou okolností se v něm objevily takové hudební skvosty, které jsem si hned napoprvé zamiloval, a s radostí v srdci si je vyslechnu i dnes. Pamatuju si je všechny. Jeden za druhým, jak se na tu kazetu dokázaly vměstnat. Byl jsem z těch všech zážitků úplně paf. Fantastická hudba ve stereo sluchátkách, nezaměnitelná pachová stopa kazety Sony, přitažlivé půvaby tmavovlasé krásky, bylo toho na mě trochu moc najednou.

Vycestujme nyní v čase zpět, do roku 1984. Vykročíme spolu znovu do snu a společně jej naplníme hudbou. Užívejme života (Dolce Vita). Zamíříme ve snu do Francie (To France). Budeme spolu v energetických (elektrických) snech (Together In Electric Dreams), s nočním zábleskem (Flash In The Night). To je pocit! (What A Feeling)! Někdy je těžké se ovládnout (Self Control) a říci, promiň (Hard To Say I Am Sorry), (Cambodia). Ale všechno přemáhá láska, píseň lásky (Una Canzone D Amore) a sluneční Reggae (Sunshine Reggae). Takový byl rok 1984.

Bylo to něco neskutečného a já pomalu ani nevěděl, co dřív. Zda poslouchat nádhernou hudbu ve sluchátkách, či si povídat a hledět do očí překrásnému tmavovlasému andělu, nebo provozovat další zamilovanou činnost, a tou bylo lyžování. Celý týden se měnil v sérii fantastických prožitků, i dnes se někdy dokážu zasnít natolik, že ztrácím pojem o čase a prostoru, a jsem zas ten dospívající kluk, co má v očích jiskřičky vzrušení.

Týden na horách ale skončil, a jak dobře víte, cokoliv prožíváte naplno a s obrovským pocitem vnitřního naplnění a štěstí, tam běží čas jako o závod. Týden byl pryč a mě se zdálo, že se to všechno seběhlo za pár hodin. Pár hodin něhy. Pár hodin lásky. Pár hodin pozornosti na sjezdovce, v hotelové restauraci, v samotě ve dvou mezi čtyřmi stěnami. Na rozestlané pohovce, s heboučkou pletí dívčí ručky, s plnými rty, dychtícími po polibcích, s hloubkou duše, která překrývá věky věků až na samotný konec a začátek nekonečného kontinua. Byl tu poslední den. Poslední pohlazení. Poslední doteky. Poslední večer.

Byl to rozlučkový večer v pravém slova smyslu a tak to se mnou celé zacloumalo. Nedokázal jsem zastavit čas a ten, potvora, se zkrotit nenechal. Všechno bylo pryč a otočit kazetu na druhou stranu, stisknout PLAY a přehrávat stádium blaženosti, extáze a štěstí znovu a znovu už nešlo. Byl jsem v koncích. Pozvání na párty jsem tentokrát neodmítl. Martin měl však v tomto směru praxi. Dobře věděl, že se nemá alkohol míchat. Já tuto zkušenost musel teprve prožít. Sotva jsem po večeři stačil dopít sklenici piva, rozjaření mladíci mi nabídli červené víno. Vzápětí jsem vůbec poprvé v životě přičichl k vodce, ta mi ale vůbec nezachutnala. Nespravil to ani bylinný likér a po panáku rumu a zeleného peppermintového přízraku jsem toho měl tak akorát dost. Tak tak jsem se doplazil na pokoj. V posledním tažení jsem jen letmo zahlédl před sebou v zamlženém světle postavu překrásného anděla a poslední, co jsem dokázal vnímat, bylo, jak mě drží za ruku. O pár hodin později jsem se celý nahý, pod přikrývkou v cizí posteli, konečně probral.

Anděl mi byl po celou dobu nablízku. Když jsem konečně začal vnímat a souvisle artikulovat, vyslechl jsem si, že jsem svoje lůžkoviny slušně pozvracel, nato že mě anděl musel svléknout, vysprchovat a uložit do své postele. V sobotu, v den odjezdu, jsem se ze všeho nejvíc těšil, až budu doma, a až se konečně pořádně vyspím. Zpáteční cesta autobusem byla pro mě neskutečným utrpením, protože jsem se posadil až úplně dozadu a můj žaludek to věčné pohupování vozidla velmi nelibě snášel.

Z alkoholového deliria jsem se zmátořil, odpočinul si a opět nabral nových sil. Svého anděla strážného jsem však už nikdy nespatřil. Nikdy. Nepamatuji se ani, jak se jmenoval, jen tu slečnu Janu Doubkovou si vybavím a možná podle tohoto klíče by se dalo po tolika letech zpětně dohledat, kdo tím andělem strážným vlastně byl. Jediné, co mi zbylo, jsou krásné vzpomínky, a víceméně všechny nahrávky z kazety Sony, kterou jsem tehdy poslouchal z vypůjčeného walkmanu, a z nichž některé jste si tu mohli právě teď, spolu se mnou, připomenout ...

... čas plynul, první ročník střední školy jsem měl úspěšně za sebou, (... ten dějepis... ten dějepis ... ale matiku mám za jedna!) ... a na dohled tři týdny nádherných prázdnin u babičky s tátou. Na co jsem se mohl těšit? Na dobrodružství spojená s budováním a obsluhou vesmírné stanice, na další týdenní putování po Slovensku a Maďarsku, na nový terč se šipkami, na novou vzduchovku s výkonnějším pístem, na nový bílý volejbalový míč a další turnaje v nohejbalu, na karty, Člověče nezlob se, na nová čísla časopisu Dikobraz, na babiččino kuchařské umění, na rozloženou postel a sledování pořadů na obrazovce černobílé televize, na svou sbírku krabiček od zápalek a plastových cedulí, na pokusy se stavebnicí Mladý chemik, ale v první řadě na tu neskutečnou pohodu, bez sebemenších starostí.

Jak už jsem se tu zmínil, jednou z mých zálib byly výstražné, jednou z mých zálib byly výstražné, zákazové, příkazové a informativní plastové cedule zákazové, příkazové a informativní plastové cedule. jednou z mých zálib byly výstražné, zákazové, příkazové a informativní plastové cedule Měl jsem jich skutečně početnou sbírku díky tátovi, který je nosil z Poldovky. POLDI Kladno Přehraboval jsem se v nich, nasával jejich zvláštní vůni a plánoval, kam bych některou z cedulí mohl umístit na viditelné místo. Nakonec mi ale bylo líto cedule věšet někam do prostoru, zůstaly pěkně uložené v polici, až na jednu. Tou byla výstražná tabulka s nápisem "Nebezpečí výskytu jedovatého plynu", opřená v malém výklenku lidického záchodu.

Babiččina zahrada měla svoje kouzlo. Byla sice skromná, nevelká, čtvrtkruhového půdorysu, nicméně dokázala přinášet nevšední zážitky, jaké byste stěží hledali v sebekrásnějším zámeckém parku s fontánou a pozlaceným altánem. Dřevěná lavička byla docela prostá, ale anatomicky tvarovaná a takové posezení nebylo žádným traumatizujícím excesem. Měl jsem jí nejraději Buštěhrad - červenec 1984 a dal bych jí i dnes přednost před vypolstrovaným zahradním nábytkem. Zkrátka, není všechno zlato, co se třpytí. Z lavičky byl výhled přímo před vchodové dveře do domu a v té době jsme vedle nich zvenčí nainstalovali repliku domácího hlasitého telefonu. Skrytý reproduktor sloužil i jako výstup z kazetového magneťáčku, ale tuto atrakci jsme využili všeho všudy snad jen dvakrát, a to pouze pro zkušební účely. Přece jen byla zahrada poklidným místem a její oživení otravnou trvalou hudební produkcí jsme raději přesunuli do říše fantazie.

Konec lenošení. Je čas někam vyrazit. Třeba do Hřenska. Hřensko - červenec 1984 Nebo do jižních Čech na zámek Hluboká nad Vltavou. Naší legendární cestu vlakem na Hlubokou Hluboká nad Vltavou - srpen 1984 mám živě v paměti až tak, jako by se odehrála včera:


 

Obsadili jsme kupé v poloprázdném vagonu zastávkového vlaku, který opravdu stavěl na každé mezi - stavěl v Heřmaničkách, v Ješeticích, v Horusicích, v Dyníně, v Ševětíně, ... Cestu jsme si krátili jednak pozorováním malebné jihočeské krajiny z otevřeného okna, také však zločineckou činností – drobnými krádežemi. A sice odšroubováváním cedulek z interiéru vagonu – "Nenahýbejte se z oken" a "Schema splachování WC".

Za tuto zločineckou činnost nás Československé dráhy "symbolicky" odměnily po svém: Výfukové zplodiny dieselové lokomotivy učinily po několika hodinách pozorování okolí dílo zkázy na našich obličejích, vystrčených z okna. Černá barva naší pleti vyvolala u paní ve vedlejším kupé přímo zděšení a podle závažnosti její grimasy jsem usoudil, že by bylo vhodné použít tekoucí vodu na WC a mastný výfukový šmír z obličeje odstranit. Tekoucí voda se ale nekonala a nakonec jsme se museli drhnout nasucho, takže při výstupu z vlaku naše šmouhaté - černé, a k tomu zarudlé obličeje, byly středem zájmu plného nádraží lidí.

Za demontáž dvou plastových gravírovaných cedulek se Československým drahám po mnoha letech touto cestou pomyslně omlouvám a zároveň směřuji poděkování na všechny dispečery, dělníky, strojvedoucí, techniky a ostatní profese, jež se starají, abychom se mohli bezpečně po kolejích dopravit tam, kam potřebujeme. A pokud někdo na dráze chybuje, přejme si, ať je to pouze kuriózní záležitost, vyvolávající jen a jen úsměv.

I v tomto roce jsme poslední červencový týden cestovali s tátou po Slovensku. Shodou okolností mi na cesty daroval kazetu s názvem Cesty 84. Byl to v té době první folkový výběr, co se mi dostal do rukou, a dnes mi tyto téměř zapomenuté písně obal z magnetofonové kazety "Cesty 84" připomínají šťastné období mého dětství, Buštěhrad, Sladkovského 219 - srpen 1984 z poloviny osmdesátých let.

Tentokrát jsme zavítali ke klenotu na řece Váh. Do města Trenčín. Tohle Vám dnes už žádný fotograf rozhodně nemůže nabídnout: Trenčínský hrad Trenčín - červenec 1984 v pozadí a v popředí na parkovišti obchodního domu PRIOR dominantní přehlídka vozového parku první poloviny osmdesátých let. A tady jakbysmet: Zadní trakt a zídka hotelu, kam jsem se rychle běžel vymočit, je unikátním zvěčněním, v té době stále ještě plně funkčního, Trenčín - 80. léta - hotel Laugaricio - www.panoramio.com/photo/62820556 (přímý link) trenčínského hotelu Laugaricio Trenčín (hotel Laugaricio) - červenec 1984 ..... a aby těch nostalgických, a k tomu záchodových epizod nebylo málo, v Děvíně, nad soutokem Moravy a Dunaje, nás spolucestující obtiskl na filmový negativ i s neznámým močícím mužem. Devín - červenec 1984 Hotel Laugaricio byl v polovině 80. let chloubou Trenčína, v bezprostředním okolí jej zdobily květinové záhony, byl příjemným oživením města, kam se do údolí řeky Váh sjížděli turisté ze všech koutů republiky. Dnes se však hotel proměnil v pochybné centrum jakéhosi "byznysu s teplou vodou". Jeho severní stěnu pokrývá několik obrovských reklamních transparentů, jedním z nich je obchodování s fotovoltaickými elektrárnami. Zkrátka, namísto, aby elektřina vyrobená ze sluneční energie byla dostupná všem, tak se s ní obchoduje. Ještě, že alespoň to Slunce nezblblo. Stále nás všechny, bez ohledu na barvu pleti, dosažené vzdělání, výši výdělku a ekonomickou prospěšnost zásobuje svým zářením ZDARMA. Nikomu z nás nevystavuje za svou práci žádnou fakturu.


 

Presúvame sa z Trenčína do hlavného mesta. Bratislava - panorama Taký bol pohľad na most SNP Bratislava - most Slovenského Národního Povstání - červenec 1984 v Bratislave v júli 1984. A ako vyzerá most SNP zhora? Zaľúbil som sa do Bratislavy, Bratislava s oteckom sme sa prechádzali osvetleným mestom, sledovali parníky na Dunaji Bratislava a vošli sme do kaviarne na moste. Flexaretová kamera ma zvečnila pred Bratislavským hradom Bratislavský hrad - červenec 1984 a výlet pokračoval do bratislavskej televíznej veže bratislavská televízna veža s reštauráciou a kaviarňou, kde som sa tešil vynikajúcemu zmrzlinovému čučoriedkovému poháriku. Vďaka za trocha slovenčiny, veď niesme v Čechách, no predsa v Bratislave! Ale kúpať sa v Dunaju, to by som rozhodne nechcel!

Zájezdový autobus pak zamířil do hornatého středního Slovenska. Pěkným kontrastem vůči hlavnímu městu je Koliba Karpatská homola. Karpatská homola Z mentality a půvabu obsluhujících servírek jsem byl doslova,... no víte kde. Karpatská homola "Želáte si červené alebo biele vínko?" zaznělo z těch rudých smyslných rtů, jaké jsem v dosavadním životě viděl snad jen ve filmu. Lhal bych, kdybych zapíral, že bych klidně vínko oželel, servírku objal, rozpustil jí dlouhatánský havraní cop a ty našpulené rty zlíbal, co by mi dech stačil. Ale protože jsem byl slušně vychovaný šestnáctiletý chlapec, blbec, požil jsem místo toho dvě deci vína do žil, až mi byl chodník malý.

Měl bych si trochu zchladit hlavu, ze slovenských krasavic jsem byl úplně na konári, pardon, na větvi, takže by malé osvěžení v bazénu pod Nitrianským hradem pohled z nitrianského hradu na pekné kúpalisko - červenec 1984 docela přišlo vhod. Tenhle chlapík o tom věděl své, aby se před těmi půvaby ochránil, do Slnečného seneckého jezera Senecké jazerá - červenec 1984 se pravidelně nořil. Pod hladinou byl klid. Jen jestli to nebyl zastírací manévr a nepozoroval krasavice v plavkách z jezerních hlubin. ...

V Maďarsku to nebylo o nic lepší, Maďarky jsou rovněž překrásné, nemyslím, že by o tom někdo pochyboval. Poslední dva snímky jsou z největšího přírodního koupaliště ve střední Evropě - z Balatonu, Balaton - červenec 1984 kde v místních tržnicích přecházel z výběru textilu, elektroniky, ovoce a zeleniny doslova zrak – však si ho také chráním tmavými brýlemi. Balaton - červenec 1984

Prázdninové putování jsme završili stejně tak, jako v loňském roce, jednodenním vstupem do Maďarské lidové republiky. Maďarsko je pozoruhodná země a rozhodně stojí za to, nahlédnout jí pod pokličku. Co mě tu upoutalo na první pohled, je rovinatý ráz krajiny. Velká Uherská nížina - Alföld. Něco podobného lze u nás spatřit snad jen v Polabí nebo na Hané, a to ve velmi omezeném měřítku. Jakmile překročíte hranici jižního Slovenska, za pár okamžiků se před Vámi otevře rozsáhlá, nekonečná planina zemědělských plantáží, uvítá Vás na milion malých Sluncí v podobě vysokých, statných slunečnic. A máte-li zrovna štěstí jako my, a ta malá slunečnicová sluníčka doplní i Slunce nad hlavou, bude to naprosto dokonalé. Maďarsko, to jsou nedozírné lány s obilninami, ovocné sady, políčka a uzavřené skleníky s dozrávajícími rajskými jablíčky, okurkami, paprikami, kedlubnami, ředkvemi, hlávkovým salátem, ... pěstují tu, na co si jen vzpomenete. Čerstvé ovoce a zelenina všude kolem vás. Pestrá plejáda tvarů, barev a vůní. Maďarsko je také zemí minerálních termálních pramenů. Bazény a vířivky, teplá termální voda obohacená o cenné minerální látky,... kdo se jednou nechal maďarskými lázněmi hýčkat, bude chtít tento zážitek jistě někdy znovu zopakovat.

Na úrodnou Uherskou zemi vzpomínám jen v dobrém, dokonce i na rušnou Budapest. Budapest 1984 - www.fotkymotl.net/galerie_image_show.php?
path=.%2Ffotky%2F1989%2F13125R.jpg
&nazev_obr=13125R.jpg (přímý link)
A to je mnohem, mnohem rušnější a bláznivější město, nežli Praha. Je to dáno pochopitelně jeho velikostí a do jisté míry i maďarským temperamentem. Budapest 1984 - www.fotkymotl.net/
galerie_image_show.php?path=.%2Ffotky%2F1989%2F13133R.jpg
&nazev_obr=13133R.jpg (přímý link)
Ať je Budapest seberušnější, přizpůsobíte se. Sice se skřípěním zubů a s bolehlavem, ale přizpůsobíte. Jak se však chcete přizpůsobit té nepřekonatelné jazykové bariéře? Snad jen Jiří Wimmer si tu přijde na své.

Krkolomná řeč, naprosto nesrozumitelná slovanským národům. Maďarsky neumím jediné slovo. Vlastně ne, jednu jedinou souvislou krátkou větu v maďarštině přece jen vykoktám, a to včetně správné výslovnosti:

" T I L O S   Á    H I N T Á Z Á S ! "

Odkud jsem tohle pochytil? Ani z Budapesti, ani z okolí Balatonu, ani z rande s půvabnou Maďarkou v termálních lázních. Z Vysokých Tater. Na každém druhém sloupu sedačkové lanovky na Solisko se vyjímal nápis:

N E H O J D A J T E     S A !

Hungary je země zaslíbená, ale jako všude jinde, i zde se "chybička vloudí". Ten zážitek se přihodil v samotném centru Budapesti, v jídelně hotelu Europa. Pro náš zájezd byl přichystán slavnostní oběd. Kdo z Vás očekává Pörkölt, Bogrács, Erdélyi rakott káposzta, főzelék, Tokáň, nebo některou další ze zdejších specialit, toho zklamu. Bylo to typické menu v české klasice: smažený vepřový řízek s bramborem a zeleninovým salátem, neboli "sült sertésszelet burgonyával és zöldség salátával". A nechyběla dokonce ani ze sedmého schodu vychlazená láhev plzeňského Prazdroje.

Řízek, brambory i salát byly připraveny přímo mistrovsky. Kuchař nechyboval a svou práci odvedl naprosto perfektně. Přesto nám všem záhy ztuhnul úsměv na rtu: Po nadzvednutí řízku z talíře naší sympatické, pohledné průvodkyně vyběhl pěkně vypasený brouček. Budapest 1984 - oběd v hotelu Europa byl výtečný (kuchaři vařili výborně, i šváb si pochutnal) Pronikavý ženský jekot okamžitě utišil celý obrovský hotelový jídelní sál, ale průvodkyně byla frajerka. S patřičnou omluvou donesenou novou porci přijala s úsměvem, pro jistotu nejprve nový řízek nadzvedla, vařené brambory na talíři prohrabala a teprve, když se žádný šváb neobjevil, pustila se do jídla, jako by se nechumelilo.

HORNÍ SVĚTLÁ 1984

Posledních čtrnáct prázdninových dnů roku 1984, Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 osmnáctým srpnem počínaje, se zařadilo k těm vydařeným, o nichž pamětníci s nadšením, a pochopitelně s velkou dávkou nostalgie, vypráví svým blízkým. Aby jim alespoň touto cestou přiblížili tu neopakovatelnou dobu setkávání lidických dětí, navázaná na různé kroužky pod hlavičkou SSM, divadelní představení, vánoční a mikulášské besídky, i na běžné, obyčejné kamarádství v lidických ulicích. Oficiálně šlo o čtrnáctidenní pionýrský tábor ZO SSM Lidice, tedy seskupení lidických a několika kladenských dětí ve věkovém rozpětí od 9 do 16 let.


 

Ubytovali jsme se v dřevěné roubené budově, na samém okraji malebné horské obce v Lužických horách, s názvem Horní Světlá. zobrazit mapu v celém okně Táboroví vedoucí Vašek Sehnal, Pavla Nešporová a Tonda Nešpor, pod dohledem hlavního vedoucího Zdeňka Fouse a jeho přítelkyně, školní inspektorky Anny Černé, začali tvořit. Táborový program byl podřízen dvěma cílům, každý však v jiné duchovní úrovni: Tou první, velice primitivní a hrubou, bylo podporovat v dětech soutěživost, namísto vyzdvižení přirozené touhy každé živé duše, a tou je hravost. Kdo dál, kdo výš, kdo rychleji, kdo úspěšněji - to bylo pod taktovkou Belzebuba. Vyjádření radosti z pohybu, poznání nových věcí a prostředí v přirozené harmonii neopakovatelné jedinečnosti každé živé bytosti se snažil navodit Archanděl Michael. A tak jsme tu prožívali nejkrásnější prázdninové dny, takřka v rodinném kruhu, s prima zážitky na celý život, s protiklady Belzebuba, co samozřejmě za Archandělem Michaelem nesměl zaostávat. Utráceli jsme tedy čas i takovými nesmysly, jako soutěží ve skoku s kufrem, Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 ve sběru kuliček v trávě, v hodu dřevěnou kládou, ve šplhu na laně,... a jak to tak bývá, zdejší pobyt se neobešel ani bez úrazu. Petra Klímu Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 (Petr Klíma a Saša Dlouhá) museli v nemocnici ošetřit po úrazu hlavy, když na večerní diskotéce přeskakoval židli. Byla přistavena jako součást zábavní show, jenže byla umístěna velice nešikovně, přímo pod stropní ocelovou traverzou. Všechny děti menšího vzrůstu židli hravě bez úhony přeskočily, ovšem Petr ve svých 15 letech při své nepřehlédnutelné výšce "pouhých" 185 cm, se s traverzou hodlal zřejmě blíže seznámit. Já si zpestřil pobyt posilovacími cviky dolních končetin, zádových partií a trapézových svalů, to mi přišlo v budoucnu vhod v sedle kola Favorit a v hodinách tělocviku zaměřených na gymnastickou průpravu. Jaká, že posilovací cvičení jsem absolvoval, pod vedením zkušeného instruktora, snad? Nebyl to ani instruktor, ani zkušený borec. Byla to devítiletá Pavla Nešporová, osedlala si svého koně a ten musel temperamentního jezdce denně nosit na ramenou cestou do jídelny na obědy a na večeře. Čtyřikrát denně z kopce, do kopce, jídelna daleko... slušnou fyzičku jsem měl. Díky, Pavlo. Nechceš si mě zas někdy osedlat?

Formálně jsme přijali nové členy do Pionýra, Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 - první a zároveň poslední formální nástup v pionýrských krojích ale jinak celý tábor neměl s pionýrskou organizací nic společného.

Co rozhodně stojí za zmínku, je podvečerní akce s názvem "Strašidelný les", byl to jeden z Belzebubových trumfů. Tady se ten čert slušně vyřádil: Strašidelný lesík na sklonku prázdnin v Horní Světlé nebyl tak obvyklý, jak se od něho dalo očekávat. Oproti loňské, poměrně "nudné" noční procházce prořídlým lesem v Chuchelné nedaleko Semil, byl tentokrát zakončen ne zrovna příjemnou epizodou. Belzebub si mnul ruce a ten, co se o takový zážitek postaral, si ani nebyl vědom, co způsobil. Vůbec mu nedocházelo, že se taková traumata v budoucnu obtížně odblokovávají:

Samotný průběh podvečera zpočátku nenasvědčoval ničemu zvláštnímu. Strašidlácké masky sklízely úspěch jedna za druhou, byl to pochopitelně triumf ryze uměleckého a technického rázu. Pokud vím, nikdo se nás nebál. A to ani specifických řeholních hábitů ve stylu Ku-Klux-Klanu, které jsme na sebe navlékli s Marcelem Zdichem. Klášterní kápě v originálním pojetí, jakožto dvě šachové figury - Marcel celý v černém, Kachňák v bílém - bylo zároveň pomyslným vyjádřením stavu dnešního světa: Světa většiny lidí, co jej vidí jen ode zdi ke zdi, jakožto černobílou projekci.

A co ta nepříjemná epizoda na závěr celé akce? Navodil ji Zdeněk Fous. Procházel mezi staršími dětmi, změnil k nepoznání svou image, aby se mohl potácet jako neznámý notorický opilec. Co bylo horší, působil naprosto věrohodně. Vydával podivné skřeky a nesouvisle chraplavě artikuloval: "... hele, co se to tady, co se to tu motá přede mnou, uhni, vole, kam zdrháš, vole, počkej, až tě chytim...se neboj, né, kam zdrháš..." Někteří z nás jej dokázali odhalit, ale ne všichni. Marcela Malá a o rok mladší Veronika Šilhová s křikem a v rychlosti běžeckého sprintu mizely v dáli. Uzamkly se v pokoji a nechtěly nikoho pustit dovnitř. Korunu tomu pan Fous nasadil o půl hodiny později, kdy pod otevřeným oknem jejich pokoje svou produkci zopakoval. Marcelu s Veronikou to samozřejmě šíleně vyděsilo a nebylo tak snadné je přesvědčit, aby uvěřily, že šlo skutečně jen o "nevinný" žertík.

V závěru pobytu jsme soutěžili o táborový poklad. Jednou z posledních disciplín bylo odesílání šifrované zprávy na vzdálenost několika set metrů pomocí badmindtonové pálky, obalené papírem. Předávání šifry spočívalo v kódu morseovy abecedy, kdy poloha pálky s rukou nad hlavou znamenala tečku, a ruka upažená vpravo naopak čárku.

·--·/---/-·-/·-··/·-/-··//--/··-/·---//·---/·//··-/-·-/·-·/-·--/-//···-/·//·--/··/--·/·--/·-/--/··-//···/·//···/-/-·--//---/-·-/-·/-·--

Největším tajuplným artefaktem táborové hry o poklad však bylo něco naprosto originálního. Druhý den po příjezdu do Horní Světlé daroval Vašek Sehnal každému z nás Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 (den příjezdu 18.srpna) otevřenou papírovou obálku. Uvnitř se nacházelo cosi tenkého, pečlivě zabaleného do jemné hliníkové fólie. Obálky jsme obdrželi s upozorněním, že se jedná o důležitou součást táborové hry o poklad, že má obálku každý z nás pečlivě střežit po celou dobu čtrnáctidenního pobytu, a hlavně ji neotvírat, teprve až předposlední den, kdy na její otevření přijde ten správný čas. Celý vtip spočíval v tom, že jsme měli udržet svou přílišnou zvědavost na uzdě, byla to zkouška trpělivosti pro malá děcka, i pro ty starší klacky. Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 Někteří nevydrželi, zvědavá touha, co asi v obálce objeví, zvítězila, a schránku tajně otevřeli. O co tak důmyslného se jednalo?

O poklad soutěžila čtyři družstva - Zelené, Modré, Červené a Žluté. Každé družstvo sestávalo zhruba z osmi, devíti členů – dětí různého věku, velitelem družstva byl vždy nejstarší z nich. Každý měl svou obálku, ve které byl ukryt do hliníkové fólie zabalený fotopapír, naexponovaný v temné komoře, a na každém kousku fotopapíru se skrývala část nápisu s pořadovým číslem, aby všechny kartičky z obálek seřazené za sebou ve správném pořadí dávaly smysluplný text. Pokud by všichni členové družstva obstáli a do předposledního dne nikdo z nich obálku neotevřel, mohl Vašek Sehnal v temné komoře vyvolat kompletní nápis složený ze všech osmi (devíti) částí. Jestliže však někdo ze zvědavosti do obálky nahlédl, objevil tam jen bílý čistý papír, který ovšem byl na denním světle exponován, a později při vyvolání tohoto papíru ve vývojce a ustalovači pouze zčernal a skrytá část nápisu zmizela.

Vítězná skupinka nakonec objevila poklad ukrytý v nedalekém starém opuštěném kravíně, všichni žluťásci pečlivě střežili své obálky po celých dlouhých čtrnáct dnů a nikdo z nich žádnou neotevřel. Na kartičkách ovšem nebylo napsáno velice primitivně:

"BĚŽ DO STARÉHO KRAVÍNA, TAM NAJDEŠ POKLAD!"

Nápis byl šifrován, museli jsme rovněž použít svou intuici a důvtip a správně pochopit jeho původně zamýšlený skrytý význam:

"POKLAD MŮJ JE UKRYT VE WIGWAMU SE STY OKNY."

Poklad sestával z různých sladkostí a dobrot a před závěrečným karnevalovým večerem byl každý z nás ještě obdarován krásným, tmavohnědým, asi 15 cm vysokým, vybarveným minitotemem, odlitým z dentacrylu podle velmi zdařilé formy.

Ruka nápaditého fotografa Vaška Sehnala, tvůrce naexponovaných fotopapírů v hliníkových fóliích, zachytila Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 (žluté družstvo s objeveným pokladem v igelitové tašce) po objevení pokladu, ukrytého v igelitové tašce, Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 (žluté družstvo s objeveným pokladem v igelitové tašce) kompletní žluté družstvo

... a na dalším snímku zvěčnil Vašek Sehnal kompletní rodinu Nešporů - malá Pavla, Martina, Velká Pavla, přezdívaná Drobek, a Tonda Nešpor, s přezdívkou Obr. Horní Světlá v Lužických horách - srpen 1984 (Nešporovi: malá Pavla, Martina, velká Pavla, přezdívaná Drobek, a Tonda Nešpor, s přezdívkou Obr)

Horní Světlá v Lužických horách se může pochlubit mnoha působivými místy ve svém okolí. Některá z nich jsme navštívili, za vidění určitě stojí přehrada Naděje, z Horní Světlé je to po zelené značce jižním směrem pouhé dva kilometry. Zde by se teoreticky dalo koupat, ovšem nádrž slouží jako zásobárna pro pitnou vodu, navíc teplota vody nedosahuje i v letních měsících příliš vysokých hodnot. K osvěžení obličeje a chodidel chladnou vodou na turistickém výletě ale rozhodně postačí.

Budete-li pokračovat po zelené turistické značce dvě stě metrů na západ, rozcestník Vás nasměruje k dalšímu zajímavému místu. Od rozcestí vystoupáte do poloviny kopce Suchý vrch, kde se v jehličnatém porostu ukrývá nenápadný vchod do ledové jeskyně. Tento místní unikát skutečně nabízí ochlazení i v parných letních dnech, do prostor jeskyně je přístup pouze po kluzkém kovovém žebříku, dovnitř neproniká žádné denní světlo, musíte se tedy předem vyzbrojit neklouzavou obuví a čelovou svítilnou. Na dně jeskyně při troše štěstí objevíte zbytky ledového krunýře, a to i tehdy, zasáhne-li naše území tropický vzduch s jemným saharským pískem. My jsme na konci srpna 1984 žádné tropické vedro nezažili, teplota okolního prostředí odpovídala konci léta s nějakými 24 stupni Celsia, ale i přesto byl kontrast mezi studenými prostorami jeskyně a venkovním zemským povrchem velice výrazný. Jako první se do temné, chladné kobky spustil odvážlivec Vašek Sehnal a pokud si dobře pamatuju, tak za ním v těsném závěsu Martina Chmelová a Tonda Nešpor.

Z Horní Světlé se vyplatí vydat i opačným, severním směrem, na vrchol nejvyšší hory Lužických hor s názvem Luž. Ta je, dalo by se říci, za humny. Budete sice půl hodiny stoupat vzhůru po klikaté cestě, ovšem ten výhled stojí za to. Je to jedno z nejkrásnějších vyhlídkových panoramat v severních Čechách. Máte odtud Lužické hory jako na dlani a dohlédnete i na území Německa. Zdatní turisté mohou pokračovat po německém území lužickou hřebenovou trasou až k Hrádku nad Nisou a zhruba v polovině trasy zavítat na vrchol rozhledny Hvozd. Ti méně zdatní o mnoho nepřijdou, ba naopak. Mohou projít příjemným údolím po červené značce do Dolní Světlé a pokračovat do nedaleké obce Krompach. Roste tu několik vzrostlých tisů a stáří jednoho z nich se odhaduje přibližně na tisíc let. V turistických průvodcích bývá uváděn jako Krompašský tisíciletý tis.

Jak už tu zaznělo, zájmové kroužky, divadelní vystoupení, letní a zimní tábory a mnohé další nejmenované akce byly zasazenými semínky mezilidské důvěry, přátelských vztahů a celkově příjemného prostředí v lidických ulicích. Setkávali jsme se častěji, než lidé dnes, v době mobilní komunikace, Internetu a výpočetní techniky na slušné úrovni. Tehdy nám technika nebránila více se otevřít svému nitru, nebylo jí mnoho a zbytečně nerozptylovala. Lidé spolu více komunikovali srdcem, nebylo tolik hrozeb, tolik strachu na každém kroku, spousta problémů vůbec neexistovala a času na zábavu zbývalo mnohem víc. Tolik času, že se vyplatí o něm pár řádek napsat. Horní Světlá 1984 nebyla lidickou akcí ani první, ani poslední. Následoval Boží Dar 1985, Bedřichov 1986 a vyvrcholení přišlo v podobě vodácké výpravy po Lužnici s dozvuky veřejného promítání diapozitivů, pozorování zatmění Měsíce, oslav narozenin a štědrovečerní půlnoční mše. Vánoce roku 1984 byly rovněž štědré. Pod nazdobenou borovičkou jsem, a to naprosto neočekávaně, objevil nenápadný balíček. Umístil jej tam soused - pan Melka. Zřejmě tu zapůsobil efekt "sté opice", aby éterem šířil atmosféru lidského tepla, štědrosti, vděku a pokory. Pan Melka mě obdaroval plastikovým modelem francouzského stroje Devoitine D 520 a také kazetou TDK, na které byly nahrávky melody of Melka 1984 zahraničních hitů té doby. Obou těchto mimořádných prezentů jsem si moc považoval, však si je také pamatuji dodnes.

ROK ZÁJMOVÝCH AKTIVIT 1985

Rok zájmových aktivit zahájíme na lyžích.

Ale nejprve nám k tomu pokyne Generální tajemník ÚV KSČ a prezident Československé socialistické republiky Gustáv Husák.

Lyžování jsem se věnoval už odmala a moc mě to bavilo. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Nemyslím ten pocit zábavy, spíš tu schopnost úzká zahnutá prkénka zabořit i do hlubšího sněhu, i do obtížnějšího terénu neupravených svahů. Pochopitelně jsem nebyl žádný Stenmark, abych byl v takové kondici a byl schopen projet olympijskou tratí, šlo o ten rytmus, těžiště, souhru a ladnost pohybu. S lyžováním to bylo podobné, jako s vodáctvím. Posadil jsem se do kánoe a věděl jsem si rady. Nikdo mi nemusel nic říkat. Uměl jsem číst vodu před sebou, i její úskalí a zrádnosti. Věděl jsem, co si mohu dovolit, a jak. Znal jsem svoje možnosti a řeka mi naslouchala. Ta zmrzlá voda pode mnou na sjezdovce rovněž.

Jak tomu bylo s lyžováním, vodáctvím, s cyklistikou a stolním tenisem, kde jsem si mohl být alespoň v rekreačním měřítku jistý v kramflecích, nebylo tomu ve sportech, na jejichž půdu bych neměl ani raději vůbec vstupovat. Zatímco můj bývalý spolupracovník Petr Čermák nebyl schopen ukormidlovat loď ani po půl hodině tréninku, já zas nedokázal kloudně kopnout do fotbalového míče. Katastrofa. Volejbal, basketbal a vůbec všechny ty bally s velkým kulatým náčiním, tam jsem mohl konkurovat Charlie Chaplinovi. Možná bych si jako komik vydělal i nějakou tu korunu. Podobná groteska by diváky zdvihala ze sedadel na gymnastickém náčiní a s atletikou to taky nebyla žádná sláva, tam jsem takový komik sice nebyl, ale rozhodně mi nepřipadala ani za mák zábavná.

A pak konečně nadešel třetí březnový týden roku 1985. Zařadil se mezi nejšťastnější dny mého dětství. Proč? Samozřejmě, že nešlo o žádné soustředění juniorského fotbalového týmu, ani o výlet do Brna, kde probíhala republiková mistrovství ve sportovní a moderní gymnastice a kde má, globálně vzato, gymnastika snad nejlepší úroveň v celé republice. O brněnské gymnastice by se mohly psát legendy. Pro jihomoravskou metropoli je to sport přímo klíčový, a to možná lidé z druhého konce republiky ani netuší. Měl jsem to štěstí a zavítal jsem, již poněkolikáté, na brněnský Invex. Ti Brňáci však přišli s nápadem, jak přetechnizovaný výstavní stánek zajímavě oživit. Mezi publikem to mělo obrovský úspěch a mě se o tom oživení ještě dobrý měsíc zdály živé sny. Jako bych tam byl pořád. O co šlo? V pavilonu K byl uprostřed výstavní haly vymezen čtverec o rozměrech 10 x 10 metrů s vypolstrovanou plochou a po ní se prohánělo několik moderních gymnastek s obručí a s míčem. Gymnastky byly půvabné jako ty nejkrásnější princezny z filmových pohádek. No, co. Takové gymnastky si můžete přece prohlédnout na každých závodech, zakoupíte si vstupenku, posadí Vás někam do pohodlného sedadla a je to. Jenže tady byly ty živé, pravé a nefalšované krásky, rozkošné, až oči přecházely, přímo přede mnou. Předváděly excelentní cviky nejen tři, čtyři metry od okraje plochy, častokrát se přiblížily i na půlmetrovou vzdálenost od mých očí. Měl jsem pocit, že mi nohy vrostly do země a nemohu se hnout z místa. Kolik času jsem jim dokázal věnovat, si přesně nepamatuju, bylo to snad celou věčnost. Ivan Mládek není žádný hlupák, že jsou v Brně nejkrásnější holky na světě, už dávno prozradil: "Kam se hrabou děvčata z Prahy, Plzně, Ústí, kdo má trochu filipa, do Brna se pustí. Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď, hm, jsou hezké,...hmm, a tak dále...

Nechme brněnské krasavice alespoň chvíli odpočinout od jejich náročného pohybového rozsahu, né, nebojte, na tu vypolstrovanou plochu nevlezu, abych předváděl, co mě pan profesor Jungmann v tělocviku naučil, tentokrát vyplníme prostor sice řidším, ale zřetelně čistším horským vzduchem. Bude to opět v Krušných horách. Tentokrát to nebude v osadě Kovářská, nýbrž o deset kilometrů dál, západním směrem, na okraji nejvýše položeného českého městečka působivého jména: Boží Dar.

Bude to prázdninový týden s kluzkými prkénky a třeba se mi podaří sbalit nějakou fantastickou gymnastku, co se z Brna zatoulala na západ Čech, aby tu přičichla i k jiné zábavě. Z brněnské sportovní kryté a vytápěné haly vzhůru na čerstvý mrazivý vzduch!

Brněnský hantec tu nezazněl, takže žádné romantické procházky nebo ohebné kreace na pokoji s nohama nataženýma do provazu, s nohama za hlavou, s přemety, stojkou, mostem, kotoulem, s obručí, s kužely, se stuhou a s míčem. Museli jsme si vystačit sami. Boží Dar tentokrát patřil Lidičákům a v nejvýše položeném městečku v Čechách se začalo mluvit kladenským dialektem. Dokázali jsme opět zaplnit k prasknutí celý autobus a že jsme se vyloupli zrovna v tom osmdesátém pátém na Božím Daru, byl snad od Boha podnět. Celý týden bezstarostného užívání si na lyžích, po večerech hraní společenských her a blbnutí na hotelu (jehož název Praha přetrval dodnes). Hotel Praha Boží Dar - www.hotelpraha.cz (přímý link) Jarní sluneční paprsky neustále den co den ozařovaly plochu sjezdovky, k dolní stanici vleku to bylo od hotelu pouhých 50 metrů, a ačkoliv nemám, a ani jsem nikdy neměl, z tohoto týdenního pobytu žádné fotky, zůstala mi v mysli dlouhá šňůra na sebe navazujících krásných vzpomínek. Jednou z nich je tehdejší hudební novinka od skupiny Queen, tu jsem často slýchával ve walkmanu Milana Rosenkrance, jehož bílý lesklý skelet s tmavě modrým kouřovým plexisklem a oranžovými molitanovými ušníky mi stále připomínal vzácné chvíle walkman Milana Rosenkrance mi připomínal vzácné chvíle loňských jarních prázdnin loňských jarních prázdnin. Novinka od skupiny Queen, s názvem Radio Ga Ga, několikrát zazněla i z rádia ve vestibulu hotelu a někdo z hotelového personálu pouštěl na recepci a v jídelně do vestavěných reproduktorů magnetofonové nahrávky, z nichž většinu jsem si zapamatoval dodnes.

V polovině týdne bývá na hromadných týdenních lyžařských akcích odpočinkový den. Program středečního dne byl tedy volnější, děti byly sice pod dohledem starších dospělých vedoucí, ale po zkušenosti z loňské výpravy do Horní Světlé, která nás všechny dokázala stmelit do jednoho celku, aniž by někdo prováděl nějaké idiotské vylomeniny, nebylo nutné program odpočinkového dne výrazně korigovat. Středeční lyžování každý přizpůsobil svým schopnostem, přitom nešlo odolat Slunci, jehož záření nabíralo na síle a barvilo obličej, dekolt, a někomu ruce, když nebyl problém odložit svetr a lyžovat jen v nátělníku. Já raději ve středu sportovní aktivity omezil, byl jsem mírně nachlazený a odpoledne jsem si četl ve svém pokoji nějakou knihu.

Stačil však pouhý pohled z okna na Sluncem prozářenou sjezdovku, na sluneční paprsky, prosvítající do pokoje skrze štěrbinu mezi záclonou a závěsem, a opět jsem držel za ruku svého půvabného tmavovlasého anděla, tentokrát už bez alkoholu a jeho tragických důsledků. Zavřel jsem oči, nechal se zahřívat nesmělým Sluncem a znovu jsem ucítil to jemné pohlazení po tváři dívčí andělskou dlaní. Vtom někdo tiše zaklepal na dveře. Do pokoje vešla Broňa Kváčová. Byla sama, všichni ostatní lyžovali na svahu a v hotelu se rozhostilo naprosté ticho. Do chodeb prosvítalo Slunce skrze zábradlí centrálního schodiště, po napnutých běhounech nikdo nešlapal, jen ta zvláštní hotelová vůně nestačila vyvanout. V hotelovém pokoji 319 se ocitly samotné dvě misky Vah, obě misky se po chvíli k sobě přiblížily a začaly se vzájemně objímat.

Jak to tak na této bláznivé planetě ale bývá, jestliže si dva lidé rozumí, vezmou se za ruce, nebo se začnou objímat, často se najde nějaký mamlas, co zesílení láskyplné energie nemůže vystát. Zasáhne jako krotitel dravé zvěře a dotyčný pár hned bez okolků obviní z nějakého sexu. S Broňou jsme se jen objímali, bylo nám to příjemné, nedošlo na žádné líbání a pochopitelně ani k nějakým sexuálním praktikám. Ani nás to nenapadlo. Ale vysvětlujte to potrefené huse, školní inspektorce Anně Černé.

Naštěstí se celý "incident" nerozmazával, nebylo nutné se jím dále zabývat, "paní inspektorka" na celou záležitost brzy zapomněla a naše vzájemné sympatie nám s Broňou už nikdo vzít nedokázal. Sice jsme se už spolu nikdy takto neobjali, ale po mnoha, mnoha letech, kdy jsem ji přestal vídat, na mě kdosi v ruzyňské letištní odbavovací hale plné pasažérů s kufry a batohy z dálky volal. Bylo to tak hlasité a nápadné, až se někteří lidé ohlíželi. Byl to projev spontánní a hřejivý, ukrýval však v sobě něco víc. Jako tehdy, před dvaceti lety, v průběhu předjarního týdne, v odlesku slunečných dnů a v závoji tajuplných večerů, na konci března osmdesátého pátého roku dvacátého století.


 

Každý večer tajuplný byl, kdo o tom pochybuje, tak klidně může. Tajuplný? Že bychom byli nuceni v rámci ideologického nácviku, přípravy na budoucí povolání, jak by si to možná nějaký agilní soudruh představoval, večer co večer skládat svazácký slib a učit se vázat dětem pionýrský šátek a sobě svazáckou kravatu? Ale kdeže, v polovině osmdesátých let už bylo víceméně o osudu republiky rozhodnuto, lidé se stále víc a víc přikláněli k honbě za majetkem. Především v dospělých lidech převládala touha ovládat druhého, být lepší, MÍT VÍC než ostatní, vynikat nad nimi, být úspěšní v podnikání a v materiálním zisku. Bylo to kolem nás cítit, naštěstí někteří z nás vnímali svým srdcem, že tohle není ta správná cesta. Přispívaly k tomu i ony tajuplné večery v hotelovém apartmá, které jsme vyplňovali poutavou společenskou hrou. Zamilovali jsme si tuhle zábavu natolik, že se proměnila doslova v symbol týdenního prázdninového pobytu. Stačí před někým z pamětníků oné vzrušující a vtipné zábavy vyslovit klíčové slovo "ČOCHNAČINKY" a jistě se rozpovídá, jak báječně jsme se tehdy večer co večer v hotelovém apartmá dokázali bavit.

Princip hry spočívá v psaní krátkých textů na papír, který se pak jednoduše přeloží a pošle sousednímu spoluhráči. Drobné papírky se skládají postupně jako harmonika, neustále kolují mezi všemi a na jednotlivých přeložených řádcích přibývají slova: podstatné jméno (obvykle osoba nebo zvíře), následuje sloveso, které by mělo vystihnout, co ta jistá osoba či zvíře provádělo, pak přichází na řadu příslovečné určení místa, tedy kde se to provádělo, poté s kým nebo s čím, a nakonec zdůvodnění oné činnosti - PROČ VŮBEC. Můžete si být jistí, že budete tak napjati očekáváním, vzrušením a touhou, co nevidět se dozvědět obsah paskvilu, jakmile poslední výraz dopíšete a pošlete sousedovi po vaší pravici. Ten los paskvilos nejen že dává smysl, čochnačinky 1985 ale ze slov, co rozhodně nemusí být hanlivá, sprostá nebo urážející, vzniká čtivo, co by nesepsal ani William Shakespeare. A to si Vaše bránice ani na chvilku neodpočine, neboť je tu Tonda Nešpor. Že se chopí patřičného komentáře a rozbor paskvilu pokaždé detailně rozpitvá do nejjemnějších fragmentů, o tom nepochybujte! A co ten název? Čochnačinky! Kde se vzal takový přiblblý titul? Odkud asi? Samozřejmě, že od nejčastěji se vyskytující osoby, na kterou bylo mnoho textů namířeno. Všude samá Kachna, samý Kachňák, samá Čochna, a to jsem rozhodně nehodlal být středem pozornosti! Té jsem se totiž těšil zejména od devítileté Pavly Nešporové a sester Krupičkových. Jak se na mě ty bezelstné uličnice trochu déle zadívaly, už jsem věděl, kolik uhodilo.

Večery byly fantastické. Čochnačinky, karetní a společenské hry, hudbu z kazeťáku s intimní hotelovou diskotékou střídaly po rozbřesku slunečné dny na sjezdovce, aby s těmi večery alespoň udržely krok. Zdály se být až téměř jarní. Jarda Smutný mi půjčil své dvoumetrové "Elanky" a těšil jsem se na příští sezonu, až budu mít vlastní lyže značky Elan, a zbavím se starých lyží se šroubovanými hranami. Pod sjezdovkou vždy navečer Slunce rozehřálo sníh u silnice a tající břečka odkrývala kamínky na cestě do hotelu. Cestou na svah jsme míjeli na zeleno natřené obložení fasády protějšího hotelu s příznačným názvem Zelený Dům. Hotel Zelený Dům Boží Dar - www.hotel-zelenydum.cz/foto.aspx?strFoto=1 (přímý link)

A Kanadská noc? No nechyběla, pochopitelně. Legrácky typu namazané zubní pasty na klice u dveří, důkladně zajištěných dveří proti otevření šňůrou na prádlo, a na závěr doslova pikantní epizoda s kyblíkem plným studené vody nad dveřní zárubní. Pro Kanadu neměla pochopení hotelová uklízečka, tomu se ale nedivte, rozdováděná děcka neznala hranic a jistota, že ten brajgl po sobě uklidíme, se začala rozplývat do mlhavého obláčku. Chudinka. Se svérázným vyjadřovacím slovníkem zmateně pobíhala poslední noc po chodbách, za což sklidila od Jardy Mezery nesmazatelnou přezdívku: PERSONÁL.

Diabolky - http://obrazky.vychytane.sk/p/2720/diabolky.html (přímý link)

S příchodem letních prázdnin pochvala od třídního učitele prof. jaroslava Evana se blížil třítýdenní zážitkový maratón u babičky v Buštěhradě... Buštěhrad, Sladkovského 219 - červenec 1985

Jedním z prvků nezapomenutelného období mládí, kdy nám, jak se říká, patřil svět, byla i střelba ze vzduchovky. střelba ze vzduchovky - Buštěhrad - červenec 1985 Celé to začalo střílením střílení na Molnije - Buštěhrad - červenec 1985 na Molnije. Na Molnije? Abych to vysvětlil: Desítky vyřazených žárovek a výbojek z kladenské poldovky končily u nás na zahradě jako trofeje pro střelbu. Táta byl poldovácký elektromontér, specialista na VVN (velmi vysoké napětí), a každou vadnou žárovkou nebo výbojkou, co na pracovišti vyměnil za funkční kus, postupně plnil doma velký papírový kufr. Byli jsme tak s Lubošem zásobeni různými modely osvětlovací techniky a jejich torza se po zásahu diabolkem na střelnici nápadně podobala sovětské telekomunikační telekomunikační družice Molnija 1 družici Molnija 1.

Diabolky - http://obrazky.vychytane.sk/p/2720/diabolky.html (přímý link)

První vzduchovkou, se kterou jsme se s Lubošem učili střílet, byl model se slabším pístem, což se pochopitelně promítlo i na výsledném dostřelu. Střelba byla poměrně nepřesná a připomínala tak mnohé marné pokusy zasáhnout špejli v maringotkové střelnici na vesnických poutích. Když už jsem tu téma poutí poodhalil, chvíli se u něho zastavme.

Nikdy jsem nepatřil k těm, co pouťové zábavy vyhledávají, a kteří se jimi baví. A to ani v raném dětském věku ne. Nevyhovovala mi ta davová psychóza a mnohé levné cetky, kvůli kterým leckdo obětuje nějakou tu korunu. Netoužil jsem ani po tureckém medu, ani po cukrové vatě, ale přece jen jsem z jednoho důvodu příjezd komediantů ve dnech buštěhradské pouti a posvícení vítal. Tím lákadlem byly tzv. angličáky zn. Matchbox. Zaměřil jsem se především na stavební techniku, nákladní vozy, či přepravní dodávky.

Jednoho pěkného slunečného dne, v polovině září roku 1981, mi to nedalo, a cestou ze školy jsem si to vykračoval k buštěhradskému pivovaru, za jehož zdmi parkovaly čtyři maringotky, houpačky a řetízkový kolotoč. Houpačkám a kolotoči jsem se vyhnul velkým obloukem a zamířil jsem přímo k první maringotce. Ta byla doslova nabita k prasknutí různými angličáky. Na první pohled mě upoutala zářivě modrá dodávka zn. Mercedes, upravená jako pojízdná prodejna potravin. Měl jsem však u sebe pouhých deset korun, a to na pořízení takového nádherného modelu autíčka nestačilo. Ten úžasný modrý vůz byl k mání za rovných dvacet korun. S výrazem zklamání, ale zároveň s určitou nadějí, jsem zamířil k babičce, která by mojí prosbu mohla vyslyšet, a darovat mi potřebných deset korun.

Cesta od pivovaru k babiččinu domu Na skalech vede neustále do kopce, ve strmém svahu pod Sladkovského ulicí jsem trochu zvolnil, a abych se vydýchal, položil jsem aktovku na zem a rozhlédl se kolem sebe do krajiny. Ta byla odtud doslova jako na dlani. Sladkovského ulice je v Buštěhradě v tomto směru výjimečná, panorama obilného pole s vlčími máky a stromy podél vzdálené silnice odjinud tak nádherně nespatříte. Svah je pokryt bezinkovými keři, které tu vytváří dojem celistvé zalesněné plochy, výhled jen trochu kazí tovární poldovácká hala, ale skutečně jen částečně, neboť je víceméně v zákrytu korun statných akátů. Sehnul jsem se pro aktovku, popadl ji za popruh a pak jsem si vedle ní všiml bleděmodré papírové roličky, svinuté velice precizně do podoby tenoučkého klacíku. Začal jsem ze zvědavosti roličku rozbalovat a přede mnou se postupně zjevovala rytina busty Jana Žižky z Trocnova. dvacetikorunová bankovka - media2.allnumis.com/1807/20-korun-1970-1971_1807_67944d3bd50ab8e34L.jpg (přímý link) Jakou mi tento "náhodný" objev způsobil radost, lze těžko popsat. Okamžitě jsem uháněl k té první maringotce a za trochu pomačkanou a kroutící se dvacetikorunu jsem si domů odnášel vysněný model. Příhodu se srolovanou bankovkou jsem si pochopitelně nenechal pro sebe a co víc, model autíčka byl natolik povedený, že jsem si jej vystavil v Lidicích do dřevěné poličky přímo nad postel. Z modré dodávky jsem se tu těšil ještě mnoho a mnoho let.

Podobné potěšení mi bylo dopřáno rovněž s druhým, výkonnějším typem vzduchovky, pořízeným v polovině roku 1984. Zpočátku jsme ještě s Lubošem mířili na Molnije, jejich počet však táta postupně redukoval a plynule jsme přešli na klasiku. Papírové terče. Ty se vkládaly do lapače diabolků, Střelba ze vzduchovky do lapače diabolků byla vzrušující a někdy i nebezpečnou zábavou, ale takhle zblízka střílet do terče, no to snad dokáže jen ten přibl... Kachňák - vidíte ty králíky v králíkárně, jak se nestačí divit? takže se zároveň výrazně snížil obsah olova v prostoru střelnice. Táta pak ještě přikoupil flusbrok flusbrok v rukou známého výrostka Petra Klímy – zde na snímku jím nebezpečně míří do objektivu známý výrostek – Petr Klíma ... a takhle to dopadlo: výstřižek z novin už značně zestárl a změnil barvu, ale stále připomíná to krásné období poloviny osmdesátých let ... zásah letadla se hooooodně prodražil. foto: Valeewildar, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 Vzrušující zábavou byl i papírový terč pro házení šipek, zavěsili jsme jej na východní stěnu domu, naproti koutu se zahradním nábytkem, takže nějaká nuda a neschopnost využít volného času nám nikdy nehrozila. Naopak, času se nám nedostávalo tolik, kolik bychom si přáli.

A co Petr Klíma rád poslouchal? DEPLEŠE MÓDE! Některé skladby jsem si u Petra na návštěvě v jejich kladenském bytě mohl poslechnout z HI-FI věže, což byl pro mě skutečně nevšední zážitek.

Mojí oblíbenou zábavou byly rovněž papírové modely hradů a zámků – jako jeden z prvních jsem postavil ✂ ✎ hrad Orlík, vystřihovánka hradu Orlík - Buštěhrad 1985 a pokud si dobře vzpomínám, předcházel mu pouze Karlštejn a následovaly Benešov nad Ploučnicí, Pernštejn, Červená Lhota, Křivoklát a Pražský hrad. Měl jsem spadeno i na hrad Kost, moc nescházelo a model by se spolu s ostatními vyjímal na babiččině skříni nebo v prosklené vitríně, jenže ouha! Zakoupenou vystřihovánku v táborském knihkupectví jsem odložil ve vlaku do horní kovové mřížky pro zavazadla, vystoupil jsem pak už bez ní, no zkrátka jsem na ní v tom zmatku zapomněl. V kladenských knihkupectvích pak nebyla k mání a nato už se můj život ubíral směrem, o němž se můžete dočíst v následujících odstavcích roku 1987. Epizoda s odloženou KOSTÍ v kupé osobního vlaku z Tábora do Prahy však nic neubrala na faktu, že jsem si lepení papírových modelů užil. Jak? No přece až do morku KOSTÍ!

Buštěhrad, Sladkovského 219 - červenec 1985
 

Obdivoval jsem spojení umu projektantů a stavebníků, rozmanité tvary a křivky budov, přirozenou krásu funkční architektury lidských obydlí. Moje poděkování patří i panu Richardu Vyškovskému, byl vyhlášeným tvůrcem vystřihovánek hradních a zámeckých objektů a staveb lidové architektury. Docela skromný pán, co za svůj život vytvořil tolik modelů, že by to stálo za ocenění, ale on si na žádné stupně vítězů nepotrpěl. Stačilo mu, když přinášel dětem radost. Nebylo to ani o žádném byznysu, ani o finančním profitu. O podnikatelském záměru a miliardových ziscích, která jsou jen chabou náplastí nedostatečného sebevědomí. Jakmile se v ábíčku nebo v knihkupectví objevilo jméno Richard Vyškovský, bylo jasné, že půjde o kvalitu. Propracovanou do nejjemnějších detailů, aby se na žádnou součást stavby nezapomnělo. Postup prací byl velmi intuitivní, byla to příjemná relaxace, zároveň však zkouška trpělivosti a píle. Model rozsáhlého komplexu Pražského hradu jsem stavěl několik měsíců, měli byste si něco podobného vyzkoušet na vlastní kůži, aby se Vám pohled na svět a sebe samého posunul zas o kousek kupředu.

Byla to překrásná stavba, vystřihovánka pražského hradu - Buštěhrad 1985 se kterou mi pomáhal táta vystřihováním jednotlivých částí. Ještě dnes, po tolika letech, si zřetelně vybavím tu specifickou vůni papírového kartonu, lepidel Herkules a Kanagom, a pomalu se rodícího rozsáhlého papírového díla. Model svými rozměry přesahoval náš malý, čtvercový jídelní stůl v obýváku a jeho délka byla přibližně jeden metr.

Buštěhrad, Sladkovského 219 - červenec 1985 vystřihovánka pražského hradu - Buštěhrad 1985
 

Závěru stavby Pražského hradu jsme se s tátou věnovali v průběhu finálového zápasu mistrovství světa v hokeji - ČSSR : KANADA, který se hrál v pátek 3. května 1985. Bylo to takové symbolické propojení s vítězným tažením našich hokejistů, završeným titulem Mistrů světa. Hokejové utkání probíhalo v pražských Holešovicích, ve sportovní hale v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, zatímco na našem pracovním (jídelním) stole vrcholilo poslední fází stavby, Katedrálou svatého Víta, buštěhradské vítězné tažení milovníků papírových vystřihovánek.

Někdo však očividně hodlá naše společné dílo zhatit ... Luboš s kladivem - toť nebezpečná hrozba

... a nakažlivé kladivo tentokrát objevilo jiný cíl... (když je na SPZ napsáno KLA, tak to znamená, že se jedná o vhodný cíl pro kladivo, že?) nakažlivé kladivo tentokrát objevilo jiný cíl (když je na SPZ napsáno KLA, tak to znamená, že se jedná o vhodný cíl pro kladivo, že?)

... a našel se i někdo, koho naše nebezpečná dobrodružství s kladivem, či flusbrokem vůbec nevzrušovala.

V době dospívání, zejména v průběhu druhého ročníku střední školy, jsem si zamiloval diskusní fóra. Bylo to období častých posezení nebo návštěv s lidmi blízkými, s nimiž jsem se obohacoval různými názory a utvářel si pohled na svět pokud možno bez růžových brýlí, i když s nadšením nad plány mnoha snových představ. Jedním z nejkomunikativnějších, srdečných a zábavných osobností zároveň, byl Petr Pleiner z Nového Strašecí. Zasedali jsme spolu do lavic v experimentální třídě S2D, také jsme se častokrát chlubili, kde se dalo, že jsme experiment, zneužívat se toho pochopitelně dalo rovněž, to stačilo jen naznačit: "... ale my jsme experiment, es dva dé!" a mělo to svou váhu, alespoň, když už nic, tak se učitelům odlehčilo v posuzování a stávali se lidštějšími. Petr byl velmi přátelský, spíš extrovertní typ, ale upřímný, a to jsem si na něm cenil nejvíc. Expanzi svých myšlenek si málokdy nechával jen pro sebe a nakonec ji také ventiloval na prknech, co znamenají svět. Ten chlapík trochu při těle v červenobílých proužcích, tak to je Petr. Frajer, co?

Petr se rád dělil se svými blízkými o své zisky, to každý nesvede, obdaroval mě audiokazetou s nahrávkou prvního alba skupiny Alphaville. Byl to pro mě dárek nad dárky. Hřejivá a povzbudivá muzika zároveň. Kazetu jsme spolu několikrát otočili v době, kdy jsem onemocněl chřipkou, to mě Petr přijel do Lidic navštívit a dokázali jsme ve společném neutuchajícím rozhovoru servat několik hodin. Nebyl to jen obyčejný pokec, mělo to hlubší kontext, vytvořila se zvláštní situace, jako kdyby se celý dům vznášel v prostoru, čímsi nadlehčován. A my dva se tam uvnitř, v tom létajícím domě, radovali z obyčejných blbostí - Petr si prý koupil nové brusle, tak se těšil na hokejový zápas, já zas na lyžařský svah a slunce nad hlavou. Petr - extrovert miloval paradoxně Forever Young, já, zas introvert, žral odbržděnou explozi Sounds like a Melody. Kazeta se otočila podesáté a Petrovi málem ujel autobus do Kladna, co navazoval na poslední spoj do Nového Strašecí.

Petr bohužel strojní průmyslovku opustil již na konci druhého ročníku, to mě sice mrzelo, ale nezbylo mi nic jiného, než se s tímto faktem jaksi smířit a vyrovnat. Kamarádský vztah jsem udržoval i s Vláďou Fořtem. Bydlel od Nového Strašecí o deset kilometrů dál, směrem na západ, v jedné neveliké vísce, svým věhlasným jménem známé snad každému. Stačí vyslovit ten název a pochopíte: Krušovice. Z Krušovic pocházel i mezi žáky tolik ceněný kantor, profesor Beneš. Nemám tušení, zda se Fořtovi a Benešovi navzájem dobře znali, podstatné bylo něco jiného. Profesor Beneš, vlastně to byl pětatřicetiletý mladík, docela jsme se zdráhali titulovat jej: "soudruhu profesore", zajistil v rámci výuky (lepší záminka ani nešla vymyslet) exkurzi v krušovickém pivovaru.

To bylo něco! Bylo to jako obdarovat hladového bochníkem chleba a kusem špeku, žíznivého čistou pramenitou vodou, nebo dychtivé děcko jeho oblíbenou hračkou. Já žádný pivař nebyl, pivo jsem ocenil jen občas k svátečnímu obědu, zato kluci byli jak utržení z řetězu. A takový Zikmund, ten by tu radostí výskal! "Profesor" Beneš záhy pochopil co nadrobil. Nadrobil ptákům zob. A to prosím samotná exkurze probíhala ve velmi poklidném tempu. Nikdo nikam nepospíchal, už jste někdy viděli v pivovaru, že by někdo někam spěchal? To ani nejde, někam spěchat. Po celém rozsáhlém komplexu nás provázel sládek, obrovské měděné kotle a složitá technická zařízení - neuvěřitelné, že někdo na něco takového vůbec přišel, jako strojaři jsme celou tu mašinerii českého vývozního artiklu posuzovali z úhlu pohledu výkresové dokumentace, to by bylo zhostit se takového náročného projektu! Dozvěděli jsme se i cosi zajímavého, kupříkladu, že výživová hodnota piva v dobách morových epidemií měla možná svůj význam. Morová nákaza se v Krušovicích neobjevila nikdy.

A pro zaměstnance, pro ty jsme byli vítaným zpestřením. No pochopitelně. Zvlášť pro třídící linku lahvového piva, kde se naplněné lahve skládaly do přepravek a připravovaly k expedici. Byla to rutinní dřina, pásová výroba do zblbnutí, tak se nedivte. Jedna z těch usměvavých starších žen u pojízdného pásu, s květovaným šátkem na hlavě, mě chytla kolem pasu a povídá: "Tak kluci, kde máte ty tašky?" "Jaký tašky?", nechápavě jsem odpověděl. "No v čem si domu vodnesete ty piva?" Nežli jsme se stačili vzpamatovat na nějakou reakci, vysoká štíhlá tmavovláska odběhla kamsi opodál a vrací se s plnou náručí tmavě modrých igelitek. Takže experimentální es dva dé, v rámci výuky, bude zkoumat laboratorní vzorky desítek, dvanáctek, černého, světlého. Soudruh profesor Beneš to posvětil. A účel světí prostředky.

Mou velkou zálibou se v tomto roce stala kytara. Přehrával jsem si různé trampské a folkové písničky a za vzor jsem si často brával Wabi Daňka. Dostala se mi do rukou kazeta jeho prvních skladeb, ze kterých jsem měl nejraději "Papírové řetězy", "Píseň, co mě učil listopad" a "Rosu na kolejích." Snad jako každý amatérský kytarista, jsem vlastnil kytarový zpěvník, kam se všechny nejoblíbenější skladby podařilo vměstnat. Třeba takový Zelený pláně:

"Tam, kde zem duní pod kopyty stád, znám plno vůní,
co dejchám je tak rád. Čpí tam pot koní a voní tymián,
kouř obzor cloní, co dolinou je hnán.
Rád žiju na ní, tý pláni zelený".

Vyčlenil jsem si na zpěvník sešit formátu A5, se zelenými deskami, a byl k nerozeznání podobný tomu, do něhož jsem zapisoval názvy obcí při svých cestách po Československu. Anebo tomu, se záznamy o kvalitě toalet v nádražních objektech v průběhu výletu do Zlatých Hor. Všechny tři sešity si byly na první pohled podobné jako vejce vejci a zaujaly čestné místo na polici u psacího stolu. Čestné místo nejcennějších sešitů té doby. Nápisem na vnějších deskách a nadpisy u všech písniček mi zpěvník vyzdobila má první dětská láska Pavlína Doffková. Překrásným, ručně malovaným písmem, středověkým schwabachem. Byla by radost v něm zalistovat znovu, jenže sešit Adama Bernaua číslo tři stihl podobný osud, jako všechny ostatní sešity z dětství. Ne, že by přímo shořel, pohltil jej zub času. Hlodal a hlodal. Trpělivě a důsledně. Naposledy jsem zpěvník využíval v kasárnách, tehdy jsme tu v maskáčových kalhotách, naleštěných kanadách a pohodlné bundě ladili starou kytaru a pokoušeli se zahrát něco pro naše obveselení. Pár dní nato jsem onemocněl, zbývající dva měsíce vojny jsem dosloužil ve vojenské nemocnici a mezitím se můj zpěvník kamsi vypařil. Neznámo kam. Ten, co jej držel v ruce jako poslední, byl převelen v rámci útvaru na bojové stanoviště do brdských lesů a víckrát už jsme se spolu nesetkali.

Hudební novinky roku 1985 přinášely radost a vzrušení i v žánru zahraniční populární hudby. Ke konci června mě oslovil na ulici před domem jeden z členů žlutého družstva, co loni ukořistilo táborový poklad v Horní Světlé. Nebyl to nikdo jiný, než Robert Pokorný, zamával na mě audiokazetou s docela novým objevem. Modern Talking 1985 Jeho nadšení bylo neskrývané, tak jsem s ním tu rozkoš sdílel. Zpočátku na ulici u vzrostlé túje, pak už v pohodlí. Stačilo se pohodlně usadit do křesla a trochu se zasnít. První tóny už si vás přitáhnou samy.

Rok zájmových aktivit 1985 se rovněž vyznačoval aktivitami fyzickými. Že bychom měli málo pohybu na čerstvém vzduchu, Buštěhrad - květen 1985 to se říct nedá, naše badmindtonové Buštěhrad - červenec 1985 turnaje byly nejzajímavější hlavně končícími míčky v okapu. Buštěhrad - květen 1985 Rybářsko - houpaco - lezecko blbnoucí síť Buštěhrad - červenec 1985 u garáže byla dalším zdrojem zábavy a bezbřehé fantazie ... a na dalším snímku se při troše snahy dá zahlédnout na zdi zavěšený, částečně větvemi zakrytý terč se šipkami. Buštěhrad - červenec 1985

Á..., Luboš se dokonce odhodlal Gymnastika - Buštěhrad - červenec 1985 cvičit jógu, gymnastiku, nebo snad obojí...?


 

Na konci června tohoto roku vrcholila v Praze celostátní Spartakiáda. Nikdo z nás tehdy netušil, že toto velmi pěkné, organizačně dobře zvládnuté hromadné vystoupení mnoha šikovných lidí bude zároveň tím definitivně posledním. Samotné spartakiády jsem se nezúčastnil, sice jsem v průběhu druhého ročníku střední školy nacvičoval v hodinách Tělesné výchovy http://balerinky.cz/baleriny/obute-i-neobute-baletni-nozky-1180 (přímý link) skladbu Svazarmu s půlkruhovými kovovými obručemi, nebyl jsem však vybrán mezi elitní cvičence. Neboť, jak dobře víte, gymnastické akrobatické prvky a já, jsme nebyli kamarádi. Skladba Svazarmu byla bezpochyby považována po stránce fyzické přípravy za jednu z nejobtížnějších a mohla směle konkurovat i tradičně nejnáročnější skladbě vojáků.

Školní rok 1984 / 1985 byl právě v důsledku příprav na Spartakiádu v měsíci červnu poněkud volnější a pohodovější. Celorepublikovou slavnost, jakou spartakiáda bezesporu byla, navíc umocnila radost z nadcházejících prázdnin a blížící se dovolené. Příznivého společenského klimatu jsme s mamkou využili k výletu do Vysokých Tater. Tatranská elektrická železníčka - Štrbské Pleso Zaměstnanci Řízení letového provozu měli nárok na výrazně zlevněné letenky, mohli jsme tedy jednoho krásného slunečného červencového dne vystoupat po schůdcích do trupu sovětského letadla TU 134 A, Československých aerolinií. Po dvou hodinách letoun přistál na popradském letišti a v průběhu odpoledne jsme se pohodlně ubytovali v hotelu Gerlach, Hotel Gerlach poprad - http://static.panoramio.com/photos/large/40408411.jpg (přímý link) nedaleko vlakového nádraží. Odbavení na ruzyňském letišti se odehrávalo naprosto v poklidu, žádný spěch, měli jsme jen dvě lehká zavazadla a především odpadlo mnohahodinové, ne zrovna pohodlné cestování vlakem. V té době to byla vnitrostátní linka, dnes už není, a i kdyby tehdy bývala nebyla, strach z terorismu, davy lidí v odbavovací hale, chaos, zmatek a stres z přetíženého leteckého provozu - ti dnešní průvodci pasažérů na letištích, na ruzyňském aeroportu neexistovali. Nikdo je neznal. Nikdo. Sledovat z výšky zemský povrch, proplouvat bílými obláčky a pozorovat osvětlené štíty majestátních velehor, mapa Vysokých Tater - www.sami-sobe.wz.cz/images/vys_tatry_tury.jpg (přímý link) co víc jsme si tehdy mohli přát? Snad jen fotografický aparát, aby zachytil ty šťastné chvíle na filmový svitek o rozměrech 6 x 6 cm:

Co Vám tedy mohu nabídnout? Pohled ze sedačkové lanovky na Solisko, lanovka na Solisko - Vysoké Tatry - červenec 1985 pěkný výhled ze sjezdovky na Solisku do údolí Štrbského Plesa, pokažený mými prsty v objektivu, pohled ze Soliska do údolí na Štrbské Pleso část průčelí Bílikovy chaty Bílikova chata - červenec 1985 a nedaleké vodopády. vodopády Bílého potoka - červenec 1985 Jak vidno, počasí nám opravdu přálo, vodopády Bílého potoka - červenec 1985 objevil jsem v Tatrách další pěkná místa, na která tu před dvěma lety, v rámci poznávacího zájezdu, nezbyl čas. O téhle lavičce ve Starém Smokovci Vysoké Tatry - Starý Smokovec - červenec 1985 poblíž autobusového nádraží se mi už tolikrát zdálo, zajímalo by mě, co by na to řekl snář. Jaký je pohled na Lomnický štít z Hrebienku, no přece impo! Vysoké Tatry - Hrebienok (pohled na Lomnický štít) - červenec 1985 Koncovku si doplňte sami. Zantní byl na vlastní oči a tak trochu tentní na té fotce. Pořád se mi nechtěl postavit. Ale ne, ten foťák, na pevnou podložku místo stativu, přece. Okolí Štrbského Plesa mi tak trochu připomíná Fotoaparát Flexaret provázel mého tátu od období jeho dospívání až do roku 1986. Tehdy jsem se jej ujal několik týdnů před vodáckou výpravou po Lužnici a následně jsem s ním zhotovil dnes již nostalgické záběry z nejkrásnější vodácké výpravy, jakou bývá vždy ta první (podobně, jako první láska). Ostatně, rok 1986 je z větší části věnován právě poslednímu červencovému týdnu na jedné z nejzajímavějších řek světa. lázeňskou vycházkovou zónu Vysoké Tatry - Štrbské Pleso - červenec 1985 a k panoramatu největšího tatranského plesa Vysoké Tatry - Štrbské Pleso - červenec 1985 neodmyslitelně patří typická silueta luxusního hotelu Patria. Vysoké Tatry - Štrbské Pleso - hotel Patria - http://hotelpatria.sk/galeria/exterier/ (přímý link)

Další zájmovou aktivitou byl taneční kurs taneční - říjen 1985 - se spolužačkou z kladenské strojárny, Helenou Hlavsovou v kladenském Domě kultury ROH Poldi SONP pohlednice Kladna - www.kladnominule.cz/front.page/photos/57?gallery=98&photo=1079 (přímý link) na Sítné. pohlednice Kladna - www.kladnominule.cz/pohlednice/pohlednice-60-90 (přímý link) Nebyla to zájmová aktivita v pravém slova smyslu, alespoň zpočátku ne. Musel jsem k ní být dotlačen. Odmalička totiž nesnáším nažehlené límečky košil, obleky, kravaty, společenský oděv, či jak se tomu odborně nadává, tím spíš vycpávky ramen, aby daly mužům vyniknout svalovým partiím, které tam ve skutečnosti nejsou. A celou tu komedii lvů salónů. To raději objedu rýčem čtvrt hektaru záhonu zeleniny, obléknu triko, tříčtvrteční kraťasy, bude to pohodlné, příjemné. Svaly tam budou, k čemu vycpávky? Kravata škrtí, já raději volně dýchám. Vy snad ne? Klidně bych si vystačil ve svém šatníku s tímto oděvem. K tomu několik typů overalů, přizpůsobených ročnímu období a venkovním podmínkám. A pohodlná obuv. Ta je nade vše. Odrbané triko ze sekáče a potrhané rifle mi nevadí, ale křusky na nohou? Nikdy. Boty musí být excelentní. Mizerná obuv, a kolik takových modelů dokáže vyprodukovat i renomovaný výrobce, přiznejme si, pak máte z chodidel placky, plocháče, otlakáče, kuříokáče, puchýřáče. A to já děsně nerad. Jaké zázraky dovedou s chodidly obyčejné korkáče s JEDNÍM, opakuji - jen s JEDNÍM páskem, byste se divili a žádnou jinou domácí obuv byste už neobuli. Říká vám něco slovo Merrell? Zkuste někdy od tohoto výrobce ty pohodlnější modely obout (nemyslím ty tvrdé outdoor speciály). Já odložil oblíbené Adidasky, Nike, Pumu a Reebok a v mém botníku můžete číst už jen jeden nápis. Merrell. Na první pohled docela obyčejné tenisky. Ničím extra nezaujmou, možná se svým atraktivním vzhledem vyrovnají jiným značkám. Vtip však nespočívá v designu, nýbrž v samotné nosné kostře obuvi, ve speciální anatomické stélce a tvaru podrážky, boty jsou konstruovány podle zvláštních kopyt (pro mužské a ženské chodidlo zvlášt) a testovány v náročných podmínkách. Mimochodem, víte, že mužské a ženské chodidlo se vzájemně liší v mnoha rysech a je velmi důležité v tomto směru od sebe oddělit pánskou a dámskou obuv? Někteří výrobci to nerozlišují a u sportovní obuvi nabízí unisex modely, což je špatně! Ze své vlastní zkušenosti mohu doporučit pánské boty Merrell a má přítelkyně má dobré zkušenosti s těmi dámskými. Je vám již zřejmě jasné, že jsem na chodidla háklivý, nejen na krásu těch ženských, ale dbám i na ta svoje, aby mé tělo nesla spolehlivě, bez otlaků, deformit a bolestí. Když nakupuji trička nebo košile, vystačím si se secondhandem, ale nákupu jednoho páru obuvi věnuju intenzivně třeba celý týden. Vyzkouším několik desítek modelů od různých výrobců. Zajímavé to bylo právě s obuví Merrell. Měl jsem v té době již za sebou vyzkoušeno asi 35 párů bot, žádné mi nepadly. Teprve pak jsem sáhl po merrellkách a úplně mě to zaskočilo. Byly jak bačkůrky, jako kdyby k mému chodidlu přirostly. Mohl jsem s nimi dělat psí kusy a noha byla jako v bavlnce. Nevím, jak toho výrobce docílil, ale u každého páru zkoušených merrellek jsem měl stejný pocit. Mám doma pět párů velmi kvalitních bot s goretexovou membránou, investice téměř za 20 tisíc korun, ale vím, že kdykoli je obuji, je na ně spolehnutí. Zároveň mám plnou skříň triček a košil, všechny z opavského secondhandu, v celkové hodnotě cirka 200 korun. A vystačím si s nimi.

V tanečních to žádná sláva nebyla. Chlapecká chodidla v lakýrkách dostávala zabrat, což teprve ta dívčí. Motýlky s límečky škrtily, v saku jsem byl jak v korzetu. Přesto jsme se tu každou lichou sobotu sešli. Ve VELKÉM počtu na VELKÉM sále. Kromě spolužáků ze střední školy se tam objevili Petr Klíma a Ivana Šatrová. ..."táži se Vás, ženichu, berete si zde přítomnou slečnu Ivanu Šatrovou dobrovolně?" "Ne, neberu, jsme v tanečních!" Ale že jsem vypadal v tom obleku komicky, ... taneční, to tedy bude tanec! co? Nebo snad kosmicky? Spike, ten se s tím nepáral. Do tanečních v potápěčském. Klidně. Taneční kurzy byly, pominu-li vydýchaný vzduch, přetopený sál, umělé osvětlení a škrtící límečky, zároveň velmi vhodnou příležitostí k navázání společenské konverzace s některými dívkami. Ano, s některými. Pohledné dívky byly obvykle namyšlené a pyšné, setkání s nimi jsem se raději vyhýbal. A s těmi méně atraktivními byla taneční hodina alespoň zábavnou hrou.

A pak jsem se tu potkal s "dračicí" Ivou. Velice pohledná, přitažlivá slečna, co se s ní dalo kromě tance i smysluplně diskutovat. Z její strany s neskrývaným temperamentem, a to jsem najednou zapomněl na sevřené sako a utažený límec. Byl jsem zas volný jako pták. Iva typově odpovídala a byla by bývala bez brýlí docela podobná této učitelce Jógy, jménem Adriene). Byla to holka krev a mlíko. Odkud se tu vzala ta robustní, sportovní urostlá postava? I bez těch střevíčků na podpatcích by mě přesahovala o dobrých pět centimetrů! Byla radost tě uchopit v pase! Žádné kosti, vše jemné, hladké, teplé. Bylas k sežrání! Tancoval jsem s tebou nejraději, pochopitelně. Nemohu tvrdit, že jsem se do tebe bezhlavě zamiloval, i když možná trochu ano, ale něco se ve mně zlomilo. Do tanečních jsem se už těšil. Na to předem smluvené rande. Já vím, to cupitání po parketu jsme oba nebrali moc vážně, před zahájením výukové lekce jsme se už vzájemně vyhlíželi, oblékalas výrazné, světle modré šaty, takže tě při tvé výšce nebylo možné přehlédnout.

Jednou jsem ale na tvou robustní postavu přece jen doplatil, pamatuješ? Asi tak, jako kdyby se ocitl v ringu boxer bantamové váhy se soupeřem váhy supertěžké: Taneční mistr Vörösh jednu z výukových lekcí zaměřil na celkové odlehčení tanečních kurzů - abychom si nepřipadali sevřeni bontonem naleštěných lakýrek, černých motýlků a bílých rukaviček, jedna z tanečních hodin měla mít charakter vtipného povyražení. Zpočátku jsme nic netušili, poklidně jsme si vykružovali osvojené kroky samby, rumby, jive, polky, valčíku, a pak se kroužení po sále náhle přerušilo. Měli jsme uchopit partnerku do náručí a přenést ji přes celý sál, od vstupních dveří k pódiu. "Tanečnice z Lúčnice" jsme přenášeli několikrát, těm se to samozřejmě zamlouvalo, a tak zdvihat na rukách metr osmdesát vysokou Ivu, bylo něco jako vstupenka do posilovny. Nakonec jsem ani záhon rýčem nemusel objíždět, svaly rostly - vycpávky, nevycpávky.

(Dům kultury Poldi SONP Hutník se na začátku osmdesátých let objevil i v závěrečném dílu televizního seriálu Okres na severu a máte tedy jedinečnou možnost nahlédnout do jeho interiéru v době, kdy jsme tu v průběhu podzimních a zimních sobotních večerů kroužili po tanečním parketu. Ve filmové ukázce jsou záběry ze vstupního vestibulu, schodiště do prvního patra, předsálí a velkého tanečního sálu - tehdy upraveného pro natáčení stranické konference KSČ.)

V roce pohybových aktivit nesmí chybět cyklistika. Kolo bylo mým každodenním průvodcem a v jeho sedle jsem navštěvoval místa v blízkém okolí. Jednou jsme s tátou a s Lubošem podnikli celodenní výlet na zámek Libochovice zámek Libochovice a nedaleký hrad Házmburk. hrad Házmburk Byla to nesmírně náročná jízda, natolik trénovaní jsme nebyli a 100 km dlouhá trasa zobrazit mapu v celém okně se ke konci zpáteční cesty začala projevovat únavou, svalovým vyčerpáním a zdřevěnělou zadnicí od tvrdých sedel. V samotném závěru nás stihl letní bouřkový liják, to už však bylo veselo, když máte domov skoro na dosah. A co víc, letní parné dusno se po bouřce vyčistilo, ionizovaný vzduch působil přímo blahodárně a pohodový večer zvýraznily i po fyzické námaze uvolněné endorfiny.

Cyklistické období mého života vrcholilo právě v roce 1985. Kromě jízdy na kole samotné bylo charakterizováno také častými pobyty v lidické garáži, kde jsem prováděl na svém kole pravidelnou údržbu. Od jara do podzimu jsem měsíc co měsíc najezdil stovky kilometrů a musel jsem často rozebírat a promazávat vazelínou ložiska obou kol a středového uložení klik (šlapek). Obě kliky byly zajištěny na hřídeli ocelovými klínky, a ty se často uvolňovaly, což jsem doslova proklínal. (Teprve až v roce 1999, kdy jsem si pořizoval horské kolo, jsem uvítal středové uložení nové konstrukce, kde již žádné klínky nebyly.) Ale i přes peripetie některých technických nedostatků jsem své kolo doslova miloval. Věnoval jsem mu mnoho času a ono se mi odměnilo jedinečnými zážitky na silnicích kladenského okresu. Často jsem slýchával, že kola Favorit, navzdory některým svým konstrukčním nedokonalostem, stále patří k těm lepším, a že bych si měl tohoto daru považovat. Také jsem si ho považoval. Byl jsem si dobře vědom, že vlastním bicykl takový, na jehož součásti se mohu vždy víceméně spolehnout, horší to bylo s koly zahraniční výroby, co běžně zacláněla vestibuly obchodů "Kola - šicí stroje". Ta nedostatková nebyla, jelikož je v podstatě nikdo nekupoval. Co to bylo za technický "zázrak", nebo spíš "přízrak"? Byla to sovětská jízdní kola značky Украина.

O kolech Ukrajina kolovaly mezi lidmi různé nelibé zvěsti, jež by se daly shrnout do jediné stručné věty: "Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!" Někdy šlo dokonce o život, a to nepřeháním. O tom se na vlastní kůži přesvědčil bratr mého dědy, Jaroslav Fous z Třebusic. Jednoho letního, do zlatova vybarveného dne se oblékl do vkusného pánského obleku, což bylo občas jeho zvykem při svátečních příležitostech, či na návštěvách jeho přátel, a odložil obnošené montérky, ve kterých trávil většinu času manuální zemědělskou prací na zahradě. Byl to velmi citlivý a přátelský člověk, ale sílu měl za deset urostlých chlapů, pohlednice od dědova bratra Jaroslava Fouse z Třebusic a to i v důchodovém věku. Rozhodně nebyl žádná třasořitka, uměl vzít za práci a neustále byl v pohybu. Byl zvyklý do pedálů šlapat den co den a jelikož mu jeho stávající bicykl dosloužil, vydal se s našetřeným obnosem do kladenského obchodu "Kola - šicí stroje, situovaného přímo naproti vchodu do strojní průmyslovky, jejíž učebny jsem tehdy druhým rokem navštěvoval. Dědův bratr můj děda František Fous byl jedním z nejúžasnějších lidí, jaké znám - byl to nesmírně pracovitý, obětavý, skromný a odvážný muž, za války ve svém domě ukrýval uprchlého vězně z nacistického lágru a riskoval svůj život - oba válku ve zdraví přežili patřil do tzv. "staré školy", vyrůstal v době, kdy v zásadě platilo, že jestliže zákazník vejde do obchodu, bude obsloužen. Urostlý, statný rolník měl v úmyslu zakoupit si bicykl, na kterém hodlal odjet z Kladna do Třebusic. A to i přesto, že byl oblečen do pánského obleku a bílé košile s kravatou.

Obchod byl v pondělí kolem deváté hodiny ranní poloprázdný, nedostatkové zboží se vozilo jen občas, a to patrně obvykle končilo pod pultem. Dědův bratr žádné známé v obchodě neměl. Musel se tedy spokojit jen s chudým sortimentem, vystaveným v předsálí malé prodejny. Jeho případné známosti a konexe by ovšem neměly na jeho volbu zboží zásadní vliv: Pracovitý zemědělec s velkýma mozolnatýma rukama spokojeně sáhl po vystaveném exponátu, a i kdyby vedle něj postavili úplně nový Favorit z rokycanské fabriky, stejně by si vybral sovětský model. Spokojen s nákupem za kolo zaplatil, nechal si seřídit řídítka a sedlo podle jeho velikosti a s úsměvem prodejnu opustil. Kolo mělo klasickou přední brzdu na dva pryžové špalky a zadní brzdu pouze na zašlápnutí zpětným pohybem šlapek. Hmotnost sovětského exponátu byla nesmírně vysoká, převyšovala o sto padesát procent váhu našich kol Favorit. Jízdní vlastnosti by se daly směle přirovnat k sovětskému tanku, bicykl byl masivní a těžký a zřejmě dokázal projet oranicí, zdolat pole se vzrostlou kukuřicí, a poradil si jistě i s vysázenou cukrovou řepou těsně před obdobím její sklizně. Zřejmě pro tyto účely si dědův bratr kolo pořizoval, a také proto se zřejmě stále usmíval.

Úsměv na rtu však brzy vystřídal bledý výraz v obličeji a studený pot na čele. Jízda podél Gottwaldova náměstí, Dělnického domu a cukrárny Diana probíhala zpočátku bez problémů, silnice tudy vede po rovině. Za cukrárnou však jízdní komunikace odbočuje od pěší zóny a tudy se náš milý jezdec směle pustil z prudkého, dlouhého, táhlého kopce. Těžký bicykl během několika metrů jízdy z kopce nabral povážlivou rychlost, bylo tedy nanejvýš vhodné, ji snížit. Přední brzda se však vysmekla z lanka, chvíli visela na jednom šroubu, který brzy odpadl, a vzal s sebou i část brzdové konstrukce. A zadní brzda? Ta nefungovala vůbec! Vyděšený jezdec neustále šlapal do pedálů opačným směrem, aby brzdu uvedl do chodu, ale marně. Neovladatelný těžký masivní stroj se řítil po frekventované silnici a nejobtížnější úsek měl teprve přijít. Dlouhé klesání v délce přibližně půl kilometru končilo křižovatkou a prudkou zatáčkou, jejíž ostrý zákrut bylo záhodno samozřejmě projet nižší rychlostí, než jakou se právě dědův bratr řítil na rozklepaném ocelovém oři. Naštěstí v té době tudy neprojížděl žádný vůz, to už si ale neposlušný bicykl s jezdcem pohrál tak, jako rozzuřený hladový býk s toreadorem na jeho hřbetu. Nově zakoupený stroj tedy získal patinu plnou šrámů, z předního kola byla ukázková osmička, některé součástky se v průběhu divoké jízdy z kopce poztrácely a s poškozeným kolem musel dědův bratr do Třebusic pěkně po svých. Bral ale všechno s úsměvem. Jak by ne. Také bych se usmíval, kdybych přežil takovou ďábelskou jízdu, jejíž závěr mohl klidně skončit tragicky...

Měl jsem štěstí na kamaráda, co se cyklistice věnoval v širším měřítku. Cyklistika byla doslova jeho životní láskou a životním stylem. Účastnil se mnoha silničních i crossových závodů, mohl se pochlubit parádním galuskovým kolem a dokázal mi prozradit mnohá tajemství a záludnosti tohoto sportu. Jmenoval se Zbyněk Holubovský a byl v té době partnerem Ivany Šatrové, se kterou jsme hráli ochotnické divadlo. Zbyněk byl dobrodruh každým coulem. Nejen, že dokázal v zimě, v mrazu, šlapat na kole desítky kilometrů z Kladna až do Bedřichova a zpět. Se zápalem jemu vlastním podnikal i dobrodružné akce a výpravy, bez ohledu na hrozící nebezpečí. Byl to typický Blíženec, co musí prozkoumat i druhou stranu mince. Jednoho letního prázdninového dne, kdy bych býval raději v poklidu užíval slunečních paprsků někde v přírodě, mě přemluvil, abychom spolu vyrazili do pražských malostranských ulic.

Výlet se mi zpočátku zamlouval tak padesát na padesát, nejsem zrovna městský typ a ruch v pražských ulicích, zvláště ten turistický, bych s radostí oželel a vyměnil za kus lesa, nebo rozsáhlou vodní hladinu. A vida, Zbyněk zřejmě moje myšlenky telepatickou cestou zachytil: Namířil si to k hladině Vltavy, přímo k přístavnímu molu, odkud se nastupovalo na projížďku výletním parníkem. "Vyrazíme na Slapy, co ty na to?" "No to je slovo chlapa," vypustil jsem do éteru, načež námořník v typickém modrobílém pruhovaném tričku povídá: "Tak chlapi, jedete s námi? Pokud ano, tak si pospěšte a nastupte. Právě odplouváme!"

Naskočili jsme v rychlosti na palubu, mnoha výletníky zaplněného parníku, námořník zmizel v útrobách lodi a

"tam v podpalubí topič přikládá, na lodi je skvělá nálada.
A celý kraj, kraj, kraj, cítí, že je máj (červenec), Zbyňka průvodčí vyhledá a pak si pusu daj."


Takto jsem si klidně mohl notovat. Očekával jsem, že nás někdo přijde zkasírovat a vystaví nám palubní jízdenku. Nikdo však nepřicházel a okénko s názvem POKLADNA bylo zavřené, se zataženou záclonkou. Napadlo mě, že se asi bude platit až při vystupování na Slapské přehradě, přestal jsem se tedy starostí o placení jízdného zabývat. A Zbyněk? Ten nějaké placení neřešil vůbec. Pobíhal po parníku a stále sledoval okolní krajinu, jako by se nechumelilo. V létě se chumelit nemůže, tak proč to dramatizovat, jenže myšlenky na naší jízdu bez palubní vstupenky mě víc a víc zneklidňovaly a zneklidňovaly, až jsem si připadal jak ti černí pasažéři ve vlaku. Průvodčí nikde, pokladna zavřená, bol som z toho voľaký zmätený.

Až po zakotvení v Živohošti jsem toho průvodčího zahlédl. Jízdenky však neprodával. Palubní vstupenky pasažérů, včas zakoupené u okénka pokladny, pouze kontroloval. Jednoho po druhém postupně posílal na břeh s laskavým pozdravem a my naopak setkání s ním neustále oddalovali. Byli jsme těmi úplně posledními výletníky, co na palubě parníku zbyli. Bohužel jsme se nemohli zmenšit, nebo neviditelně zmizet, jako pan Tau. Stále oddalovaný okamžik nakonec nadešel, ramenatý, svalnatý námořník konečně spatřil dva nezletilé zoufalce, co si vyrazili na výlet parníkem načerno, výlet parníkem na Slapy - červenec 1985 a dle očekávání, namísto laskavých slov, vychrlil na naší adresu tolik nevybíravých výrazů, až se ostatní pasažéři ze zvědavosti otáčeli, co se to za jejich zády odehrává za komedii.

Na podzim tohoto roku se v mysli mého strýce zrodila zajímavá myšlenka - zorganizoval sobotní výlet ke zřícenině hradu Okoř, Okoř tak trochu v netradičním pojetí. Okoř Název akce "Kolmo na Okoř a v hučce" Okoř v hučce - září 1985 - Zbyněk Holubovský, ten slavný černý pasažér v bleděmodré bundě a čepici s kšiltem, už si na nějaký trapný výlet na Slapy ani nevzpomene ostatně vystihuje vše. Kdo měl klobouk, čepici, či snad jinou výstřední pokrývku hlavy, Okoř v hučce - září 1985 a alespoň trochu pojízdné kolo, vyrazil na estrádní jízdu Zákolanský potok z Lidic, s cílem pod hradem Okoř. Okoř v hučce - září 1985 Byla to vynikající příležitost k popovídání Okoř v hučce - září 1985 si s kamarády, Okoř v hučce - září 1985 probírání uplynulých událostí a plánování těch následujících.

Ty smělé plány do budoucna, jako by snad bylo vše jisté a neotřesitelné! Jedním z buštěhradských tajemných zákoutí bývalého zámeckého parku, kde jsme ty plány spřádali jak pavouci své sítě, bylo i Letní kino. zámecká zahrada Buštěhrad v průběhu revitalizace (foto někdy po roce 2000) Zdálo se, že tu ta betonová promítací plocha zůstane navěky. Byla tak robustní, že ji ani uragán nemohl odvanout. Bylo to božské místo! Letecký snímek města Buštěhrad (je to scan pohlednice, kterou v roce 1999 vydal HUML Buštěhrad - papírnictví, knihkupectví. Nafotil Tomáš Cihelka z letadla nebo vrtulníku společnosti F-Air.) Letní kino se nacházelo v zámeckém parku (bod č. 3) a pro zajímavost - buštěhradská Základní škola je bod č. 2 a babiččin dům v ulici Sladkovského Na skalech je bod č. 1 Neobvykle poetické. Dokonalý záchvěv romantiky dospívajících mladíků, foto: turistik.cz (přímý link) co s dekou na zádech, a pro jistotu se skládacím deštníkem, putují páteční večer k dřevěným pohodlným lavičkám přímo naproti širokoúhlé promítací ploše. Sentimentální osobitá vůně vlahých letních nocí, bezstarostného mládí, období letních lásek se školními povinnostmi hozenými za zády. Působivé a zároveň dojemné, podtržené premiérami prvních dílů Troškovy trilogie Slunce seno. Uchytilo se tu leccos, a i když byl film z těch horších, buštěhradský letňák odpouštěl lecjakou nedokonalost produkčních týmů na plátnech kin. Prosklená vitrína před vchodem měnila svůj obsah každý týden, uvaděčky v ní vylepovaly dnes už legendární tituly Policajt nebo rošťák, Zvíře, Bezva finta, Sexmise, a nezapomenutelné záběry ze Saint Tropez: Roztomilý Cruchot, rotmistr Gerber, Tricard, Berlicot, Fougasse, Merlot, Isabella Leroyová, Christiana Rocourtová, Yo Makumbová, Mariana Bonnetová. Která se vám nejvíc líbila? Mě Isabella Leroyová. A co teprve jemná francouzská veselohra Křidýlko nebo stehýnko s krásnou Švédkou Ann Zacharias, s jejími rozkošnými chodidly, opřenými o palubní desku vozu jejího vyvoleného. Romanticky se zasnít bylo snadné i při pohledu na půvabnou tvář Sophie Marceau, foto: http://images2.fanpop.com/image/photos/9900000/Sophie-Marceau-sophie-marceau-9978888-430-620.jpg (přímý link) provázející šlépěje Jean Paul Belmonda v úsměvné komedii Veselé Velikonoce. www.theblondesalad.com (přímý link)

Před začátkem představení jsem vždy vyhlížel v publiku známé buštěhradské tváře mých vrstevníků, s nimiž jsem se také rád zdravil, a pochopitelně jsem nezapomínal v horních řadách anatomicky tvarovaných laviček hledat i pohledné dívky z nižšího ročníku, zejména Ivanu Podrackou a Ditu Chrastilovou. Málokdy se však stávalo, že jsem tu objevil někoho, kvůli němuž bych opustil náš lidický koutek, nejčastěji reprezentovaný Martinem Hanzlíkem, Petrem Slavíkem a Martinem Mezerou.

V hledišti to jemně bzučelo poklidnými vzájemnými rozhovory. Občas je přehlušovalo šustění sáčků s bonbóny, bramborovými lupínky, arašídovými křupkami, staniolem obalenou čokoládou, a přeslechnout jste nemohli ani papírové pytlíky s domácí svačinou. Světla nad horními řadami zhasla, gong oznámil začátek představení, hlediště ztichlo. Na okamžik byl slyšet jen šelest vzdálených akátů z okraje zámeckého parku.

Celé to tu připomínalo džungli. Tarzanovo hájemství, přesto bezpečné, neboť byl jen na plátně. Ovšem obří koruny stromů mohly evokovat, co se do pralesního scénáře už nevešlo. Tajuplné, poutavé posezení za letního soumraku doplnila i zapálená cigareta. Pro nás, nekuřáky, to byla indiánská dýmka míru, byla součástí jakéhosi zvláštního rituálu, který se odehrával pouze v těchto místech. Cestou z kina jsme pak z některých zahrad občas utrhli dozrávající třešně a ty byly symbolem začínajícího léta, šťastného období prázdnin, vyčištění hlavy od školních starostí a zbytečného stresu.

Romantika letního kina je dávno ta tam. Přírodní amfiteátr zmizel z povrchu zemského. Kdo ví, jak celá anabáze buštěhradského zámku vůbec dopadne. A tak hloupí a pyšní mocipáni se budou zas dál dohadovat o majetky, dál a dál budou jen brát a brát, víc a víc. Budou brát z něčeho, co ani nedovedou užít žádoucím směrem. Až tu nezůstane stát na kameni kámen... a potom Ámen! Nabídnout ze své dlaně ostatním, zažít ten pocit někoho obdarovat, radovat se jen z pouhých maličkostí, podělit se s druhými o společné zisky. Kdo mi bude tvrdit, že to už tady bylo, že nám socialismus předvedl, jaké to je, tak toho zklamu: Ano, bylo to tu, jenže lidé na to nebyli připraveni. Nebyli zralí. Nezvládli to. Kdo má totiž moc sám nad sebou, nemá potřebu ji mít nad druhými. Kdo vládne sám sobě, netouží vládnout jiným. Jde o vnitřní bohatství, ne o to vnější pozlátko. To je jen šidítko, a kdo je chudý uvnitř, nikdy z pozlátek nemůže být šťastný. Nikdy.

Silvestr 1985 symbolicky uzavřel moje dětství. Byl to jeden z nejkrásnějších Silvestrů, no, asi jako všechny Silvestry prožité v té době. Ve večerních hodinách Československá televize vysílala závěrečný díl velmi oblíbeného seriálu "Rozpaky kuchaře Svatopluka", jehož jedinečná a nezapomenutelná atmosféra přispěla k poklidnému a pohodovému svátečnímu večeru. Neopakovatelný výkon hereckých legend - Josefa Dvořáka, Kateřiny Macháčkové, Petra Haničince, Josefa Bláhy, Zuzany Bydžovské, Josefa Somra, Pavla Zedníčka, Jaroslava Moučky, Vlastimila Brodského, Luďka Kopřivy, Radka Brzobohatého, Jany Paulové, Stelly Zázvorkové, Dagmar Veškrnové a mnoha dalších, byl součástí té doby, poloviny 80. let. Doby poklidné a přívětivé, kdy lidé měli více času pro svou rodinu, koníčky a zájmy, kdy se neřešily existenční starosti, půjčky, exekuce, nezaměstnanost, obrovský nárůst kriminality, násilí a drog, lidé bez domova, ztráta soukromí, kontrola mobilních telefonů, Internetu, kamerové systémy, a další "lahůdky" současného "režimu". A jak jsem prožíval svůj další život? Nebyl nalinkovaný, ani naplánovaný dopředu, Škola základ života 1938, režie Martin Frič ... čím tedy začít? Měl bych si asi koupit ten zimník.

Ale ne, na zimník je dost času. Podzim života je daleko a naopak jedno z nejkrásnějších životních období je teprve na počátku. Užívat krás světa plnými doušky. Už jsem se tu zmínil o svých zálibách v poznávání přírody, o cestování, fotografování, o hře na kosmickou loď, objevování elektronických obvodů a součástek, o některých oblíbených sportovních odvětvích, zvláště o cyklistice a lyžování, o sbírání cedulí, starých nápisů a krabiček od zápalek, o lepení papírových vystřihovánek, dokonce i o tanci, poslechu hudby a hře na kytaru. Tajuplných odvětví a zájmů bylo mnoho, toužil jsem proniknout leckams a poznat leccos, ovšem na jednu zálibu bych dočista zapomněl. Nevím, zda ji označit za zálibu, to asi není ten správný výraz. Byla to přirozená mužská touha poznávat nádherné křivky ženského těla. californiabeachfeet.com - free pic (přímý link)

Krása ženské duše je téma na samostatnou kapitolu a co jsou platné půvaby tělesné, když pak dotyčná promluví, nebo provede něco, že by patřila spíš do smrduté žumpy. Pakliže je žena duchovně přitažlivá a zralá, teprve tehdy můžeme přikročit k půvabům jejího těla. To bylo stvořeno pro rozkoš. Podobně, jako můžete obdivovat nádheru vzrostlého kaštanu a javoru, ladný pohyb akvarijních rybek v celém hejnu, tak se před vámi zavlní kráska lidská, abyste ji obdivovali. S láskou a pokorou ctili její jedinečné a neopakovatelné vzezření. Jestliže pomineme nenapodobitelnou krásu ženské tváře, někteří muži o sobě mohou tvrdit, že jsou tzv. "horňáci" - jeden z prvních pohledů na půvabnou ženu zaměří na poprsí. Ti druzí jsou naopak "dolňáci", zajímá je klín, stehna a hýždě. Pro mě by byl nejlépe výstižný termín "celkovák". Vnímám ženské tělo jako harmonický celek. Přesto však existuje jedna ženská tělesná partie, kterou od období chlapeckého dozrávání obdivuju skutečně s velkým zaujetím. Ladnost ženských nohou a chodidel. foto: californiabeachfeet.com - přímý link Fascinují mě ty mystické tvary. Hluboká klenba, proporce chodidla - kotník, nárt, prsty, pata. Chodidla v klidu i v pohybu, ze všech možných úhlů pohledu. Existuje jich pět základních druhů podle genomu našich pozemských (i mimozemských) předků, mně osobně ze všech nejvíc přitahuje egyptský typ. Kromě tohoto nejrozšířenějšího známe ještě řecký, římský, germánský a keltský. Obdiv k ženským nohám bývá v této společnosti označován za tzv. foot-fetish. Druh fetišismu, jistou úchylku. Ano, úchylka to svým způsobem je, jestliže je předmětem sexuální touhy výhradně dotyčný fetiš, v tomto případě ženská chodidla, a k uspokojení již není třeba nic jiného. Stává se to mužům, které nezajímá ženská osobnost, zkrátka nemilují se s ní, nýbrž pouze s fetišem. Někdy postačí jen obuv, punčochy, a dokonce mnohdy ani nezáleží na tom, komu dotyčná chodidla patří. V tomto smyslu lze za jistý druh fetišismu ovšem považovat i ukájení s prostitutkou, sex za peníze - za mrzký obnos mohou muži obdivovat ňadra, hýždě, boky, stehna, vagínu, lýtka, kotníky, chodidla, krásný obličej, rty, zuby, oči, nos, jde pouze o sex s ženou, kterou nemilují, pouze se ukájí s fetišem. A je v zásadě jedno, zda jde o chodidla, nebo o ňadra, či o pohled na vyšpulený zadek. Bosá chodidla pro mě znamenají podobnou rozkoš jako pohled na odhalená ňadra, klenuté boky, bříško, pupík, krásné ruce, obličej, smyslné rty, dokonce mě vzrušují i ušní boltce. Podmínkou ovšem je, že tu dívku miluji z celého srdce, jsem do ní úplný blázen, pak mě na ní vzrušuje úplně vše. Ponořím se do hlubin její duše, splyneme v jeden celek a součástí tohoto procesu jsou i doteky, vůně, zrakový vjem, zkrátka s rozkoší sleduji, jak se nadouvají temně hnědé bradavky, jak se krví plní stydké pysky, a jak se přede mnou v celé své kráse zrcadlí oranžovo-růžový obrys čísla sedm na levém chodidle, s rozkošnými prstíky a s vyklenutou úzkou patou ve tvaru paraboly. A naopak, pokud mě žena svou osobností nezaujme, může být sebekrásnější, s chodidly neskutečně rozkošnými, přesto bych o ní neopřel ani své kolo, natož abych jí oslovil. Krásu ženských chodidel vnímám jako součást jednotného celku, mám ovšem v tomto směru oproti ostatním mužům určitou výhodu. Nemusím pracně a zdlouhavě vyčkávat, foto: californiabeachfeet.com - přímý link až si dívka svlékne plavky foto: californiabeachfeet.com - přímý link nebo spodní prádlo, bosé nohy foto: californiabeachfeet.com - přímý link nejsou v této společnosti foto: californiabeachfeet.com - přímý link považovány za eroticky vyzývavou foto: californiabeachfeet.com - přímý link a "nebezpečnou" část těla, která by se měla zakrývat. foto: californiabeachfeet.com - přímý link Bosé ženské nohy jsou v létě k vidění foto: californiabeachfeet.com - přímý link na plovárně, v parku, ve městě, foto: californiabeachfeet.com - přímý link takřka všude, kde Vás napadne. foto: californiabeachfeet.com - přímý link Mohl jsem se tedy "beztrestně" kochat foto: californiabeachfeet.com - přímý link při mnoha příležitostech foto: californiabeachfeet.com - přímý link a jednou z prvních byly učitelky v Základní škole.

V sedmé a osmé třídě vyučovaly ruštinu a chemii dvě nejkrásnější dívky z učitelského sboru, ve věku kolem 25 let. A aby toho nebylo málo, obě mladé kantorky měly přitažlivé i povahové rysy. Odolat takovému náporu půvabů nebylo vůbec snadné, k souměrné štíhlé postavě, andělské tvářičce s hustými kadeřemi a hedvábnému hlasu si ještě domyslete egyptský typ chodidla v obuvi, co je dle mého názoru nejvíce "sexy". Zdravotní pantofle na jeden pásek, tzv. KORKÁČE. Korkáče měly, a díky Bohu i dnes stále mají, jednu naprosto unikátní přednost, jakou Vám žádná jiná zdravotní přezůvková obuv nemůže poskytnout - ani tehdy a ani dnes: Kromě kvalitně provedené anatomické stélky, obvykle změkčené měkkou nášlapovou vrstvou, je velice zásadní právě ten jeden jediný stahovací pásek. Při chůzi totiž nutí chodidla zaměstnávat všechny svalové partie, které klenbu udržují v potřebné pružnosti a kvalitě. Málokdo to ví a málokdo si to také uvědomí. Zbavte se škaredých otlaků, http://i.mimibazar.cz/h/bc/4/120824/21/d53063112.jpg (přímý link)
Pamatujete? Takovéto škaredé plastové dřeváky se prodávaly za doby socialismu.
vbočených palců, plochých nohou, http://i.mimibazar.cz/h/bc/2/120824/21/b58233673.jpg (přímý link)
Je s podivem, že má někdo takový historický kus obuvi ještě doma.
odlehčíte Vaší páteři a Vašim kloubům. Chodidla budou zas taková, jaká by měla být.

Helena Čejková častokrát mívala dozor o velké přestávce v prvním patře budovy, opírala se o dřevěné masivní zábradlí, kde plně vynikaly její tělesné přednosti. Se záklonem hlavy a vlasy hozenými přes rameno z ní byla královna krásy, Miss world. A to nijak nepřeháním. Byla skutečně nesmírně půvabná, já pořád jen nechápavě kroutil hlavou, kde se v naší škole takový anděl vůbec vzal, jak je možné, že je tak okouzlující, a jak je možné, že mě k sobě přitahuje jako magnet. Helena byla osobnost a tak si dovedete jistě představit, co se v mé dospívající duši odehrávalo za erotické fantazie, navíc podepřené nejkrásnějšími tvary chodidel, jaká jsem do té doby vůbec mohl spatřit. Ano, skutečně jsem tehdy den co den vídával podobný obraz v sedmé a osmé třídě Základní školy. Helena měla přibližně takovýto tvar prstů, co vyčnívaly zpoza hnědého koženého pásku a spočívaly opřené o jemnou koženou anatomickou stélku. Na tu krásu jsem se nemohl vynadívat, zdály se mi o Heleně velmi živé sny, byl jsem do ní zamilovaný až po uši, no však to znáte, jak to chodí u těch studentských lásek. Tehdy se po chodbách korzovalo se svačinou a přiznám se Vám, že bych býval raději odložil chléb se salámem a místo něj se zakousl, ... nejraději bych se zakousl do nádherně tvarovaných prstíků půvabné Helenky Čejkové, tedy jen opravdu jemňounce, aby mohla spolu se mnou prožívat rozkoš a vášeň, ne jako masožrout kanibal... tedy jemňounce, aby jí to nebolelo, do božsky tvarovaných prstíků. Z její chůze za katedrou a při pohybu napříč učebnou jsem byl doslova konsternován. Jednou při suplování mateřského jazyka vklouzla do třídy vyhřáté jarním sluníčkem v tříčtvrtečních kalhotách s odhalenými lýtky a kotníky, v korkáčích obutých na bosá chodidla. Ten jeden jediný pásek korkáčů při chůzi způsobí, že musíte zaměstnat řadu svalových partií chodidla, a to pak přirozeně vytvoří nádhernou klenbu - nohy vás zkrátka pak ponesou tak, jak by měly. Kdo chodí v korkáčích s jedním páskem (ne se dvěma), tomu nehrozí ani vbočené palce, ani otlaky, ani plochá noha příčně nebo podélně. S chodidly je to jako s ostatními svaly, pokud je pravidelně (aspoň trochu) nezatěžujete, atrofují. Pak vás bolí záda, krk, nohy, ruce, no zkrátka je z vás troska. Nezapomínejte tedy na to, že vás chodidla nesou den co den, dopřejte jim také náležitou péči, tyto korkáče už u nás vyrábí jen jediná firma (s měkčenou nášlapovou vrstvou). Helena Čejková měla překrásná chodidla s výraznou klenbou a ta v korkáčích dokonale vynikla. To vše bylo ještě zvýrazněno sexy otisky prstíků na anatomické kožené stélce. Sluneční paprsky v okenním rámu celou její postavu nasvítily tak, že byla jak zářící madonna, vyučovací hodina pro mě přestala mít význam a když na mě přišla řada, abych zaměstnal svou logickou mysl, namísto přídavného jména fotbalový od slova fotbal, jsem ze sebe akorát tak dokázal vykoktat neuvěřitelně přiblblý výraz - "fotbalistický". Nejspíš jsem si přál být foot - balistickou střelou s plochou dráhou letu, aby zasáhla cíl v srdci krásné Helen. Zamilovat se do Heleny Čejkové bylo tak snadné. Byla milá, laskavá, příjemná. A překrásná. Božská madonna dokázala i škaredý den proměnit v slastný okamžik.

Do Helenky Čejkové i do učitelky chemie Hanky Vokounové se nedalo nezamilovat se. To prostě nešlo. Musel bych mít srdce z kamene. Obě dvě odzbrojovaly tou nejhorší zbraní, jakou proti Vám může někdo namířit. Fascinujícím úsměvem. Nebyl to pak jen pouhý strohý dialog žáka s kantorem, co odpovídá na dotazy ohledně výroby kyseliny dusičné, chemického vzorce oxidu křemičitého, nebo příslovečného určení ve větném rozboru. Bylo v tom vždy něco víc, nějaké signum, záblesk, co na zlomek sekundy citlivé kantorce mnohé napověděl. A tak se stávalo, občas, ale stávalo, že se učitelka rázem proměnila na zasněnou dívku, co hledí kamsi do prázdna, aby alespoň na okamžik zapomněla, že přednáší v osmé třídě pravidla ruské gramatiky.

Fantazie byla bezbřehá Bezbřehá fantazie mě provází od dětství, snil jsem často o situacích, že se ocitám v blízkosti něčeho, co mě silně přitahuje. Jedno takovou záležitostí bylo něco takového. Říkal jsem tomu ploutvičky. Opřené velrybí ploutvičky o podlahu, kde se dal zkoumat každičký detail rybí končetiny, se všemi křivkami a záhyby. Z té největší blízkosti, až by se s ní dalo splynout. a v té mě nikdo omezovat nemohl. Nikdy jsem se nenechal ničím omezovat, vždy jsem se zachoval tak, abych z toho vyšel bez úhony a ještě dotyčnému individuu posloužil jako příklad. Obdiv k tvarům, barevným odstínům, vůním, chuti, rytmu pohbu, křivkám ze všech zorných úhlů jsem pochopitelně směroval i do této oblasti. Bylo to jedno z mých nejkrásnějších míst, kam jsem své pohledy zaměřil. No uznejte, není to krása, vnímat takový celek všemi smysly, vždyť dokonce přechází i v mimosmyslové vnímání něčeho božského. Mimochodem, víte, jak vzniklo číslo sedm? Jen si ho napište a pozorně se zadívejte. Vidíte? Ten soulad? Helena Čejková a Hanka Vokounová v ní zaujaly své místo napořád. Zamilovat se do Heleny Čejkové bylo tak snadné. Byla milá, laskavá, příjemná. A překrásná. Božská madonna dokázala i škaredý den proměnit v slastný okamžik. Její nárty, kotníky a prsty bych laskal - donekonečna. Něco takového, co je na této koláži jasně patrné, ten přímý kontakt s jejím srdcem (tedy s akupresurní drahou srdce v tomto místě), bych považoval za nejkrásnější dar, jaký bych mohl dostat. Jsou tam dodnes. Milovat ruštinářku A co byste řekli na takový pěkný "semafor"? Říkám tomu prostě semafor. A tady jsou k mání dokonce hned dva. Veškerý soulad všech tvarových a barevných přechodů vyniká v tomto případě asi nejvíc, porovnáte-li jej s jinými úhly pohledu. Je to umělecké dílo, genialita tvůrce, funkčnost, a soulad ve všech podobách. se mi však poštěstilo i ve druhém ročníku střední školy. Všimni si, že se uprostřed na té světlé vybělené ploše sevřené ze třech stran oranžovými odstíny vytvořil tvar, jemuž by se dalo říkat mistička nebo lžíce. Místo, kde by se dal odložit kus ovoce, nebo kopeček šlehačky, a kam bych s chutí zamířil ochutnávat jak samotné ovoce se šlehačkou, tak i to blízké okolí. Na tři vyučovací hodiny Ruského jazyka týdně jsme pravidelně docházeli do učebny, vybudované ve stylu klasické vysokoškolské posluchárny, pochopitelně v menším měřítku, přibližně pro 60 studentů. Posadil jsem se do třetí řady, přesně proti tabuli, abych měl učitelku pěkně na očích, a vtom jsem v odkládacím prostoru před svým sedadlem zahlédl ruský módní časopis. Na dvojlistu uprostřed se v celé své kráse zjevila dívka velice podobná učitelce, free pic (přímý link na norcalfeet.com)
Tato modelka z norcalfeet.com je velice podobná učitelce ruštiny ve druhém ročníku strojní průmyslovky.
co měla za pár okamžiků zahájit další vyučovací hodinu jazykových dovedností. Slečna na obrázku pózovala naboso v letních střevíčkách a já si představoval, jak něco podobného prožívám s ruštinářkou, která je jen o nějakých šest, sedm let starší než já. Naše ruštinářka však nebyla ani slepá, ani blbá. Nemyslím si, že bych se choval příliš nápadně, brzy jsem však pochopil, že je jí všechno jasné. Očekával jsem pochopitelně odtažitou reakci, vyhýbání se přímému kontaktu, nebo dokonce řadu nepříjemností, jaké mnozí kantoři dokážou ztropit, však to jistě dobře znáte, ale nic takového nepřišlo. Naopak. Začala se častěji přibližovat, byl jsem najednou já tím terčem pohledu, žádoucího a prosebného, free pic (přímý link na norcalfeet.com)
Tato modelka z norcalfeet.com je velice podobná učitelce ruštiny ve druhém ročníku strojní průmyslovky.
potkávali jsme se občas i na chodbě a jednou jí z rozpaků upadly na zem desky plné sešitů. V učebně jsem jí dokonce nechtěně sáhl na rozpálenou dlaň, když jsem jí podával křídu, celým mým tělem v tu chvíli jakoby rázem prolétl blesk a její ruka se k té mojí přitiskla tak, že se jí vůbec nechtěla pustit.

K dalším milostným projevům ale nedošlo. Školní rok ubíhal moc rychle a ve třetím ročníku vyučovala ruský jazyk docela jiná kantorka. Stačí vyslovit jméno "profesorka Julišová" a každému, kdo ji znal, musí i po létech běhat mráz po zádech. Běhal i mě, co bych zapíral, nemělo to však se sexuální energií společného vůbec nic. Byl to chladný mráz úskočný. Mnohým z nás připadala škaredá, mně osobně se ani ošklivá nezdála, spíš jen trochu tučná, neupravená, zanedbaná a nevkusně oděná, stačilo se trochu víc věnovat svému vnitřnímu já a mohla být i ona okouzlující kočka. Chování profesorky Julišové nebylo zrovna příjemné, SPŠ Kladno - paní profesorka Julišová (foto r. 1988) jestli jsme byli těmi jejími úhlavními nepřáteli, nebo se svým chladným projevem chránila před jakoukoli konfrontací, nevím. Ačkoliv, právě tu poslední vzpomínku mám na profesorku Julišovou z průběhu maturitní zkoušky v duchu veskrze pozitivním. Maturita proběhla v poklidu, i když jsem si chvílemi připadal jako žonglér se slovíčky, naštěstí se předseda komise právě chystal k obědu a můj výklad vůbec nesledoval. Hlavou se mu honilo, budou-li dnes sladké knedlíky s meruňkama, nebo roštěná s rýží.

free pic - Wikifeet - Kate Beckinsale free pic - wikifet - Kate Beckinsale

Dalším "objektem", jehož půvaby mě vyváděly z míry natolik, že můj zrudlý obličej a reakce na to, co jsem viděl, musela jasně prozradit nebývalou míru vzrušení, byla Věra Sotolářová. Dívka, o rok starší než já, v té době již osmnáctiletá, byla velmi, velmi pohledná, a co u hezkých dívek nebývá zrovna zvykem, z hloubi duše zářila přátelská, přívětivá a laskavá aura. Netajím se tím, že byla přímo k sežrání.

U Sotolářů jsem zvonil na domovní zvonek v domnění, že mi otevře její sestra Petra, a předá mi své bledě modré bavlněné tričko, abych jej mohl vyzdobit nápisem a erbovním znamením pro nadcházející vodáckou výpravu. Petra však nebyla doma. K průhledným dveřím se blížila Věrka, přešlapovala nádhernýma bosýma nohama Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto na studené dlažbě vstupního vestibulu, s klidem přežvykovala ten svůj rohlík s pomazánkou, láskyplná modrožlutá zář mě celého objala a já měl tepovou frekvenci jak olympijský sprinter. Dočista jsem zapomněl, proč jsem vlastně přišel. A Věrka? Byla jako ruštinářka. Nebyla ani slepá, ani blbá.

O Věrce psát, znamená povznést se do oblak. Že bych přeháněl? Nemyslím si. Takového anděla potkat Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto nemůže Vás to ponechat zcela chladným. Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto Byla totiž velice přitažlivá nejen svým fyzickým Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto vzhledem a vzrušujícím úsměvem, ale i povahově. Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto Až neuvěřitelně komunikativní, dovedla vyprávět, ale zároveň i naslouchat, Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto a to si přiznejte, že mnoho lidí nesvede, mohl jsem se s ní bavit naprosto otevřeně a dokonce se mi stávalo, že v její přítomnosti mě příjemně šimralo v zádech. Věrka Sotolářová vypadala ve svých 18 letech přibližně takto Tehdy jsem takový pocit intenzivního šimrání, něco jako orgasmus umocněný na druhou, zažil poprvé v životě. Jenže já nevěděl, co si s tím počít. Tolik krásných dívek jsem už potkal, tolik uzavřených citů a zauzlovaných šedých příběhů a teď tohle! Barevná duha v dlaních přímo proti mě!

Věrka byla vyučená kuchařka a vařila skutečně znamenitě. To jsem zjistil v polovině července roku 1985 v Horní Světlé v Lužických horách - ano, přesně tam, kde jsme v loňském roce trávili čtrnáct prázdninových dnů. Tentokrát jsme do tohoto zajímavého koutu přírody zavítali na prodloužený prázdninový víkend s Martinem Mezerou, s Petrem Klímou, s Danou Lammerovou, Ivanou Šatrovou fotografie třídy 4B kladenského gymnázia (r. 1988) - foto zdroj: spoluzaci.cz a Zbyňkem Holubovským. Tvořili jsme tehdy seskupení mladých, pohlednice od Ivany Šatrové a Zbyňka Holubovského z 28.3.1991 - z doby, kdy spolu ještě tvořili pár ... Ivana se později provdala za bankovního úředníka, který působil na pobočce ČSOB na letišti v Ruzyni, a změnila si příjmení na Caltová dospívajících lidí, kteří spolu Chuchelná 1986 - výlet do prostředí počítačového "tábora" v Českém ráji nedaleko Kozákova - vpravo dole Broňa Kváčová tráví volný čas v přírodě, táboření u lidického rybníka - červen 1985 v divadelním kroužku nacvičováním pohádky Strašidlata, a částečně i rozvíjející se výpočetní technikou. Martin Mezera - Chuchelná 1986 - výlet do prostředí počítačového "tábora" v Českém ráji nedaleko Kozákova Věrka se otáčela v hotelové kuchyni a já se otáčel zas kolem turistických map, abychom mohli naplánovat výlet k přehradě Naděje, do ledové jeskyně, a zachytit západ Slunce z vrcholu Luže. západ Slunce z vrcholu Luže (Lužické hory) - červenec 1985 Výlety s kamarády do míst, kde jsme před rokem trávili závěr prázdnin, byly báječné, ovšem Věrčina svíčková nebo palačinky s tvarohovou náplní, ten její zářivý úsměv a povahové vlastnosti cennější než korunovační klenoty, jim úspěšně konkurovaly. Horní Světlá v Lužických horách byla tím posledním místem, kde jsem Věrku mohl pozorovat v celé její kráse, i když poněkud zahalenou do bílého kuchařského oděvu. A tak mohu jen doufat, že po celou tu dobu žila spokojeným životem, a že se potkala s mužem, co její půvaby a povahové vlastnosti náležitě ocenil.

Vstupme nyní do roku 1986, do mé pomyslné dospělosti. Nechme se vtáhnout do vzrušujícího energetického víru, zažít mnohá dobrodružství, jež pro nás budou dočasným "pupkem světa". A vstupme Víte, kolik rozkoše je ukryto právě zde? Kdybyste si toho byli vědomi alespoň zčásti, rozhodně byste tomuto údolíčku věnovali mnohem více pozornosti, než jaké věnujete genitáliím, nebo jiným částem těla. do dospělosti tím centrálním bodem. Jaký, že bod Víte, kolik rozkoše je ukryto právě zde? Kdybyste si toho byli vědomi alespoň zčásti, rozhodně byste tomuto údolíčku věnovali mnohem více pozornosti, než jaké věnujete genitáliím, nebo jiným částem těla. mám na mysli? Není jím Víte, kolik rozkoše je ukryto právě zde? Kdybyste si toho byli vědomi alespoň zčásti, rozhodně byste tomuto údolíčku věnovali mnohem více pozornosti, než jaké věnujete genitáliím, nebo jiným částem těla. nic jiného, nežli Víte, kolik rozkoše je ukryto právě zde? Kdybyste si toho byli vědomi alespoň zčásti, rozhodně byste tomuto údolíčku věnovali mnohem více pozornosti, než jaké věnujete genitáliím, nebo jiným částem těla. jeden z energeticky nejvýznamějších bodů navel - čakra našeho těla.

BEDŘICHOV A LUŽNICE 1986

Nemyslím si, že bych byl bůhvíjakým vyznavačem společenské zábavy a liboval si v seskupeních vrstevníků, co se dokázali scházet v nějaké partě nebo zájmovém kroužku. Socialistické zřízení spíš takovým skupinovým akcím nahrávalo a mnohým lidem to nebylo zrovna po chuti. Raději by se uzavřeli někam do svého soukromí. Zvlášť ve chvilkách odpočinku. V té době se však Lidice měnily k nepoznání. Nelze s jistotou tvrdit, že by to bylo zásluhou nějakého vůdce, ono se to vyvinulo samo - v atmosféře vzájemné důvěry v pospolitost, že se pak bouraly bariéry ostychu a neochoty sdílet své nebo společné zájmy s někým dalším. Kupředu nás hnal neviditelný motor. Byl docela ryzích kvalit a mohlo se o něm říci jediné: Přátelství. Skutečné přátelství.

Nebyl to falešný převlek, marioneta na jevišti dějin, socialistický propagační leták, ani nastrojená póza. Prostě jsme tím žili. A těšili jsme se. A jak! Na kdejakou pitomost. Na pingpong v kulturáku, na posezení v klubovně SSM. Třeba jen tak, na pokec. Nebo si sednout na kandelábr u krámu a jenom prostě být. Moc jsme toho neměli, ale taky nám toho moc nescházelo. Umíte si představit tu dobu bez mobilů a Internetu? Čím víc jsou lidé mezi sebou propojení moderními technologiemi, tím více se od sebe vzdalují. My měli k sobě tehdy blíž. A možná tak blízko, že si to stěží dokážete představit. V roce 1986 tohle muselo zákonitě vyústit ve dvě fantastické akce, jaké jen málokdo z Vás mohl na této planetě vůbec prožít. Že si ale troufám, co? Něco takového tvrdit. Troufám.

V sobotu 22. března 1986 míříme do Bedřichova Bedřichov - březen 1986 v Jizerských horách, na týdenní lyžařský zobrazit mapu v celém okně pobyt v Lesní chatě. Bedřichov - Lesní chata (foto z r. 1988) - www.lesnichata.cz/historie (přímý link)

Byla to jízda do neznáma se známými tvářemi a sešlo se nás tam tolik, tolik variací na téma přátelství, že se zdálo nemožné, aby se něco takového mohlo někdy pokazit a skončit. Plný autobus, to prastaré ertéóčko, byl nadupaný osobnostmi. divadelní představení Kašpárek a Šmidra v Černém hradu - 1983 Dětmi ve věku od sedmi do sedmnácti let a staršími vedoucími, které se sluší vyjmenovat: Vašek Sehnal, Milan Rosenkranc, Tonda Nešpor, Pavla Nešporová, Zdeněk Fous a Anna Černá. Většina z nás už si prošla podobnou zkušeností z Horní Světlé a z Božího Daru a jestli znáte ten pocit, jestli doopravdy víte, co to znamená, na něco se hroozně moc těšit, s Petrem Slavíkem v mém pokoji před odjezdem do Bedřichova tak tenhle stav mysli rozechvíval tělesnou schránku první den jarních prázdnin roku 1986. Potkávat se v Lidicích bylo běžné. Nebylo to tehdy žádné komerční, strohé, uzavřené místo, kam se většina jeho obyvatel nechala uvrhnout po změně společenského systému, co snad mohl naoko lákat lepším materiálním bydlem v naleštěném pozlátku, nicméně s dutým jádrem uvnitř. Tvůrčí nápady z dílny rodiny Nešporů Tonda Nešpor - Bedřichov - březen 1986 a Vaška Sehnala byly opravdové, nestrojené. Nebylo to o zisku. Bylo to o zábavě. Na všechno bylo dost času. Na bohatý program plný her a různých zajímavých překvapení, však si vzpomeňte, že jsme kolikrát ani nemohli dospat, abychom už ochutnali tu další lahůdku, co nám dospěláci přichystali.

Pochopitelně, že jsem se radoval, až konečně vyzkouším nové lyže značky ELAN, byl to vánoční dárek od mého táty a lyžařské vázání jsem si doslova vydřel na chmelu, mozolnatýma a zkrvavenýma rukama od napínacího drátu. Mozoly už dávno splaskly, napínací drát zrezivěl a rozpadl se, ty montérky, co jsem v nich pobíhal v chmelové brázdě, už se rozpadly rovněž, ale lyže mám stále, dokonce v pokoji den co den na dohled. Jako v muzeu.

Ale k věci: Po příjezdu, a to už se začalo smrákat a v chalupě se muselo svítit, se mi začalo honit hlavou, koho nám ten Fous s Aničkou frknou na pokoj. Na pionýrských a svazáckých akcích tohoto typu bývalo zvykem promíchat osazenstvo tak, aby byl na pokoji vždy někdo z mladších, středně starých a starších dětí stejného pohlaví, kdy se starší starají o ty mladší, podobně jako to bývá u věkově nesourodých sourozenců. Že bychom tedy sdíleli společnou místnost chlapci - dívky v jednom chumlu, nedej Bože společné lože, a pokud možno ve stejné věkové kategorii, tedy šestnácti a sedmnáctiletá dospívající mládež pohromadě, tomu by snad nevěřil ani ten nejnaivnější hlupáček. Ale ono to vyšlo! Skutečně to vyšlo! V Lesní chatě totiž klesla ubytovací kapacita až tak, že se noclehy musely řešit sice dostupným, jenže rozhodně razantním a neobvyklým způsobem: Ne, nespali jsme ve sněhu pod stanem nebo pod širákem, tak zlý to zas nebylo, ovšem, ... no když si vybavím toho chudáka pana správce, jak se nás snažil ukonejšit, že v tom odlehlém, asi tři sta metrů vzdáleném depandáns, je místa dost, že se tam polovina celého autobusu v pohodě nacpe, jenomže tam neteče voda. Elektřina tam je, to jó, ale voda neteče. Hanka Štefanová a Ivana Šatrová - Bedřichov- březen 1986 Hurá! To není zlý sen, to je unikum! Že umožníme těm mladším dětem být pěkně v teple a v pohodlíčku Lesní chaty, Bedřichov - Lesní chata (foto z r. 1988) - www.lesnichata.cz/historie (přímý link) to dá rozum. Nejsme přece takoví neurvalci, abychom malé děti ponechali v odlehlém depandantu bez vody. My starší výrostci se přece spokojíme s tou druhou třídou, né? Depandand Lesní chaty - Bedřichov - březen 1986 A že budou holky, kluci pohromadě, bez dozoru hlavního vedoucího pana Fouse a Tondy Nešpora, že nám bude sekundovat jen Milan Rosenkranc, tak o tom se nikomu z nás ani nesnilo! Depandand Lesní chaty - Bedřichov - březen 1986

A kdo už se těšíte, že se konečně Kachňákův web zvrtne v divoké orgie, že se v depandantu bez vody budou dít věci, tak to Vás zklamu. Celý týden se podobal jedné velké párty, to ano. To rozhodně. Bez dozoru vedoucích a mimo dosah zvědavých očí těch mladších dětí. Jenže bez kapky alkoholu a bez ujetých adrenalinových akcí. Stěží se tomu dá uvěřit, zvlášť v dnešní době. Žádný alkohol, žádné drogy, a přesto nebylo nutné zahánět nudu jakýmkoliv způsobem. Nuda měla mezi nás ......! nuda měla mezi nás VSTUP ZAKÁZÁN

Dokázali jsme se bavit docela prostým způsobem. Stolní a karetní hry, co Vás jen mohou napadnout, večery při svíčkách a takový debatní klub, jaký by se nedal zinscenovat ani na divadelním jevišti. Jak se později ukázalo, výbornými společníky byli v odlehlém depandantu doslova všichni: Petra Sotolářová, Šárka Šupová, Markéta Zárubová, Markéty spolužačka z kladenské strojárny Hanka Boušková, Petr Slavík, Martin Hanzlík Zikmund, Milan Rosenkranc, Martina Nešporová, Ivana Šatrová, Hanka Štefanová, Petr Klíma, Vašek Sehnal a docela neznámá tvář z kladenského sídliště, jménem Jolana Starcová.

Nescházela nám televize, nikdo neměl potřebu ladit rozhlasové stanice. Ani listovat v časopisech, či v denním tisku. Vzrušující byla už jen samotná přítomnost opačného pohlaví, a to zapomeňte na nějaký sex, nebo dokonce hrobeso. Že nevíte, co je hrobeso? Každý školák na Kladensku to tehdy věděl. HROmadná BEnevolentní SOulož. Poznávali jsme se navzájem i bez hrobesa. A to naprosto dokonale. Bez zábran a bez předsudků, ale s grácií a důvtipem. Když si na ty chvíle vzpomenu, bylo to celé na úrovni, jako by nám snad nebylo sedmnáct.

V souvislosti s nudou rozhodně nebylo možné hovořit ani o dobrodružství cyklistického instruktora Zbyňka Holubovského. Zbyněk Holubovský a Ivana Šatrová - Bedřichov- březen 1986 Cestu do hor si zajímavě zpestřil tím, že ji ušlapal z Kladna v sedle svého galuskového kola, a zařadil se do té prima party, aby se také nasytil neobvyklou tvořivou a přátelskou energií, jejíž mocná svatozář nás tu všechny obklopila.

Do mlýna přispěl i výměnný program magnetofonových kazet. Nejrozsáhlejší sbírkou audiokazet se tu mohl pochlubit Milan Rosenkranc, zaznělo mnoho známých, i docela nových hudebních skvostů, mezi nimi má oblíbená Acapulco" od Ricchi e Poveri. Madonna se představila výrazným hitem "Papa, Don't Preach" a další parádní novinkou "La Isla Bonita". Nechyběl ani, z loňského roku tolik oblíbený Freddie Mercury a vydařená novinka Překlad: SuperSonic (karaoketexty.cz) z italské hudební scény od zpěváka jménem Eros Ramazzotti: "Terra Promessa". Nejúžasnějším hudebním objevem bedřichovského pobytu se tu staly dvě neformální kompozice, zařazené dokonce mezi kandidáty na hymnu lyžařské výpravy Bedřichov 86. První z nich jsem pojmenoval "Stay With Me Tonight", bohužel autora, ani její regulérní název neznám. Druhou byla velmi povedená lahůdka Překlad: SuperSonic (karaoketexty.cz) od Ricchi e Poveri "Se Minnamoro". Bedřichovská hymna nebyla hymnou v doslovném slova smyslu, tedy žádný pochybný hold nějakému vlajícímu praporu, či snad vojenské zástavě. Hymna zní tam uvnitř. Nemusím se klanět, ani stát v pozoru. A přesto se rázem vracím o několik desetiletí zpět, do depandantu, ke kazetovému magnetofonu Milana Rosenkrance. (Zde je k poslechu zkrácená verze skladby "Stay With Me Tonight", abych dodržel regule autorských práv. Název autora, ani skladby tedy skutečně neznám, i když bych jej zde velice rád zveřejnil.)

Perlou středečního poledne (26.března 1986) byla minisoutěž v pojídání bramborových knedlíků se špenátem. Zúčastnili se jí pouze Petr Slavík a Martin Hanzlík, já se připojil jen symbolicky, odpadl jsem však již v prvním kole, když se můj žaludek zaplnil osmi knedlíky, a rozhodně to nebyly žádné šizené knedlíčky, kuchaři v Lesní chatě vařili výtečně, ještě dnes se mi sbíhají sliny při vzpomínce na skvělý guláš, na palačinky s ovocným krémem, nebo na svíčkovou... jako ze školní jídelny. Symbolicky jsem se účastnil jen proto, že jsem zůstal v jídelně jako jeden z posledních, řádně vyhladovělých, co dojídali větší porci s přídavkem. Pěkně jsem si pochutnal a přejídat se, to jsem neměl zapotřebí. K soutěži samotné lze doplnit jen toliko, že zvítězil Martin Hanzlík. Tělesná schránka druhého finalisty se nebyla schopna ani zvednout od stolu. Funěla a hekala jako ten buldok, co sežral dort pejska a kočičky od Josefa Čapka. Dobře mu tak. Nemám rád soutěže, ani soutěživost obecně, co tím získám? Pocit vítězství? Nad kým? Že budu lepší, než ti druzí? Každý je přece jedinečný, tak jak může být někdo lepší nebo horší? Každý je přece jiný ve svém projevu, a v tom je ta krása. Každý z nás je stejný SVOU PODSTATOU, to ano, to je právě ta SCHOPNOST svůj život tvořit donekonečna ze všech atributů nesmrtelného Ducha - to máme všichni společné. Nikdo z nás ovšem není duplicitní uniformní robot, jehož životní dráha, tělesná schránka a všechny projevy v hmotném světě by se naprosto shodovaly s někým jiným.

Připraveny byly pro mladší děti i skromné olympijské závody - Bedřichov - březen 1986 "olympijské" lyžařské závody, olympijské závody - Bedřichov - březen 1986 aby se vlk nažral a kozy zůstaly celé, tedy pardon, koza. A jsme zas u toho. Namísto radosti z ladného pohybu, z lyžařského umění, které lze stále zdokonalovat pro své potěšení, pro radost z pohledu na elegantní jízdu samotnou, museli si někteří dokazovat, že jsou lepší, že jsou rychlejší, že se mohou stát nadřazenějšími nad druhými. Přitom neměl nikdo z nich stejné lyže, stejnou stopu na svahu, stejně položené Slunce v okamžiku startu, stejné povětrnostní podmínky, stejně dlouhé ruce a nohy, stejný genofond fyzického těla, stejný stav nervové soustavy, stejný energetický potenciál orgánové soustavy... a ono by se toho tady dalo vyjmenovat. Celá soutěž přestává mít smysl v okamžiku, kdy si tohle uvědomíte, kdy to pochopíte a kdy se ve vašem nitru pravda zobrazí v plné nahotě. A co závěrečný karnevalový večer? karneval - Bedřichov - březen 1986 Byl sice tak trochu poznamenaný smutným loučením, ale jak sami vidíte, každá maska je jiná. Jedinečná. Vyhlásit soutěž o nejlepší masku? Proč? To se chcete znovu zaplést do těch nesmyslných osidel? Všechny jsou nejlepší, protože každá je jiná. Neopakovatelná.

A co je nejpodstatnější? Příjemných prožitků tu nebylo málo. Je na co vzpomínat a všechny ty nezapomenutelné chvíle jsme si mohli v nesmazatelné paměti odnést s sebou. Kupříkladu takové každodenní večery ve znamení Včelích medvídků. Příběhy včelích medvídků - Bedřichov - březen 1986 V televizi měl tento večerníček premiéru a my jej doslova hltali. Po večerech jsme si broukali seriálové písničky, kouleli jsme přitom očima, jak ty figurky v televizi, a někteří dokonce skládali svou vlastní verzi úvodní skladby. Začínalo to, myslím, nějak takhle: " V Bedřichově v depandantě, tam kde voda neteče, bydlí tlupa nezletilých, čas jim rychle uteče..."

...sosáčkama sosáme, bez přestání to samé, do pěti, do pěti, do 17 hodin zimního času středoevropského časového pásma, do pěti, musíme být v depandantu, v doupěti!

Byla to úžasná doba, plná socialistických krávovin, ale o to víc duchovnější tam uvnitř ... končil jsem pomalu třetí ročník střední školy, vyfotil jsem taky jednu z těch ptákovin, to jak se v Lidicích na počest svátku Práce vyvěšovaly československé a sovětské vlajky, Lidice - květen 1986 a když nevlály vlajky, tak se alespoň u Zelenků sekal trávník. Lidice - červen 1986 Sekal se i na naší zahradě. spodní část naší zahrady v Lidicích - červen 1986 A pro srovnání - jak vypadala naše zahrada v roce 1982? spodní část naší zahrady v Lidicích - květen 1982

KAŽDÝ JE VESEL NA SVÁTKU VESEL aneb první vodácká výprava LUŽNICE 86


Pavel Sehnal ctí své jméno – sehnal tehdy někde v Praze naprostou novinku – vodou ředitelné barvy na textil, jimiž se malovalo na papír, načež se malba do připravené textilie zažehlila. Ideální bylo v tkanině malé procento polyesteru, ale podmínkou to nebylo, barvy se spolehlivě obtiskly i na čistou bavlnu. Všichni, rozumějme tímto všechny účastníky chystané vodácké výpravy Lužnice 86, nám postupně přinášeli svá bavlněná trička, vesměs bílé, žluté, nebo bledě modré barvy, a mohli jsme se s Pavlem pustit do díla. Ke společnému námětu nám posloužila středověká erbovní znamení, doplněná schwabachem o jméno, nebo přezdívku. Zpočátku se zdálo, že ty nápisy nemůžeme do odjezdu stihnout, zájemců bylo lehce přes dvacet, postupně však odpadali jak maratonoví běžci. Cílem proběhlo dvanáct apoštolů.

Zní to docela stroze, ba fádně. Že jsme malovali trička na vodu. No a co. Dnes je všude potisků a nápisů tolik, až je to kolikrát otravné, ale tehdy? Byl to unikátní nápad. Zpestření. Co mělo přinést radost, a také ji přineslo. Bylo to vzácné a neobvyklé, a co je vzácné a neobvyklé, obvykle v paměti setrvá. No jo, jenže si to představte. Zvlášť dnes. Kdo by se do toho dnes pustil, do takové piplačky. Malovat výplně erbů a jejich obrys tenkým štětečkem po papírové předloze, a to na její zrcadlový obraz - k tomu bylo třeba vždy nejprve přiložit připravenou skicu na okno a skrze prosvítající světlo obtáhnout tužkou obrysy na druhou stranu papíru. Takže opravdová ruční výroba. Vždyť jsme se také pokaždé, opravdu pokaždé, co jsme dokončili další předlohu, těšili, až se žehlička zahřeje na požadovanou teplotu...

... a pak jsem byl ohromen. Doslova fascinován. Docela obyčejná, žádná napařovací žehlička, bílý list papíru, co se tak prohřál, až zhnědl. A pod ním? Famózní malba jak z tiskařské dílny. Nadšení neutuchalo, možná to znáte, když navečer rozjedete nějakou zamilovanou činnost, vtáhne Vás to až do hlubin, až tam se ponoříte, a najednou je půlnoc. To se ví, že jsme se po prvním potištěném tričku Pavlína Doffková - jez Pilař - sobota 26.července 1986 nedokázali odtrhnout od díla. Od pondělí do čtvrtka bylo vystaráno. Klapky na očích, před sebou jen list papíru, mikrotužka, erbovní znamení, sada štětců, sada barev, sada kelímků s vodou. A v mysli jediné: Ani ta kazeta se neomrzela. Jela pořád dokola. Ačkoliv jsem nikdy břehy Lužnice nespatřil ani z mapy, natož naživo, měl jsem přesnou představu, jak to tam bude vypadat. A ta muzika do toho zapadla. Vystihla to. První elpíčko "Hunting High and Low" od norské hudební skupiny A-HA. norské trio A-HA Podmínky jsme měli jako na nebesích - celý dům jen pro sebe, naprosté ticho, klid, venku usměvavé počasí, v pokoji sice starší nábytek, ale útulný a praktický. Mohli jsme, a také jsme to udělali, střídavě usedat ke stolu se šikmou pracovní deskou, nebo si stůl vyrobit z válendy potažené pravým nefalšovaným přehozem dovezeným až z Mexika. Malování triček na vodáckou výpravu - Lidice - 22.července 1986. Týden před odjezdem do Suchdola nad Lužnicí nám přálo krásné slunečné počasí a při malířské práci přišly vhod i právě dozrálé meruňky z naší zahrady. Byla to idylka, co vám budu popisovat, věděli jsme proč, věděli jsme jak a věděli jsme kdy. Až na ten nepříjemný zádrhel - to abychom si jako na těch nebesích náhodou nepřipadali. Jsme přece na planetě Nula, nebo snad ne? Ovšem nebyl by to Pavel Sehnal, kdyby jen tak nemávl rukou, jak on to umí, neusmál se tím svým typickým od ucha k uchu stylem, a vůbec to neřešil. Však si to někdy zkuste jít na noční směnu, kde si zrovna moc neschrupnete, ráno v 7 hodin už budete zvonit u Kachlíků na domovní zvonek, uchopíte do ruky štěteček, do 21 hodin s přestávkami na oběd a večeři si budete hrát na Vincent van Gogha a v půl desátý Vám jede autobus do Kladna na další noční šichtu. Ráno v 7 po noční zas ke Kachlíkům, zas se proměnit na Vincent van Gogha, a tak pořád dokola a dokola, od pondělí až do čtvrtka.

Pavel měl v pátek malá očička zúžená únavou, snad se v ten den i konečně pořádně vyspal, ale pohled na válendu v mém pokoji za tu námahu rozhodně stál. trička na vodáckou výpravu Lužnice 86 Že byla všechna trička co kus, to originál, bylo nesmírně hřejivé. Každý textilní unikát skutečně někomu patřil, trička na vodáckou výpravu Lužnice 86 s každým pruhem látky na stole tu byl mezi námi i její vlastník, jeho nezaměnitelná energie. O to víc jsme se dokázali těšit na vrcholný okamžik, až se v suchdolském kempu, na Pilaři, v Majdaleně, a kdoví kde ještě, budou trička objevovat...

V pátek 25.7. jsme se dopravili vlakem do Tábora jízdenka (rychlíkový příplatek) pro vlakové spojení do Suchdola nad Lužnicí a následně do Obrataně. Byl to den jak malovaný. Jako všechny dny v tomto týdnu. Odtud nás paní Mezerová vezla autem k chalupě na břehu rybníka Valcha, až se stalo, že z toho nádherného slunečného rozjímání zaklaply závory na železničním přejezdu a pan Svěrák by si v tu chvíli nepochybně zanotoval: "V Obratani se obratně obracela dieselová lokomotiva sem a zase tam. Strojvůdce nebyl nikdo jiný, než Jára Cimrman, a jeho geniální úsudek jej motivoval k sepsání pamětí o výpravě k severní točně. Lokomotiva zkrátka jezdila sem a tam, vpřed a vzad, spokojeně si notovala a prozpěvovala: "Jdu na sever, a jdu na jih". Obrataň je obratiště lokomotiv, usoudil Cimrman, paní Mezerová s ním však jeho genialitu nehodlala nadále sdílet. Celé to panoptikum nakonec skončilo objezdovým okruhem, ale myslím, že nikdo z nás nelitoval. Z toho vypucovaného krémového Wartburgu Combi byla za letního podvečera okolní krajina u Cetoraze - foto: - vaclav.ik - www.panoramio.com/photo/21030677 (přímý link) tak malebná, že by si ji Pavel Sehnal bezpochyby troufl vybarvit a zažehlit na triko. u rybníka Valcha - foto: static.panoramio.com/photos/large/21030677.jpg (přímý link) Zdálo se, že je před námi jeden z nezapomenutelných týdnů. A nebylo to zrovna těmi špekáčky z táborské masny, co se do nich každý z nás tak hladově zahryznul. Hlavně já. Je to neuvěřitelné - zítra ráno do Suchdola nad Lužnicí jízdenka do Suchdola nad Lužnicí - sobota 26.července 1986 - k oficiálnímu počátečnímu bodu zahájení vodáckého putování zobrazit mapu v celém okně po Lužnici. Těšíte se? Máte alespoň trochu trému? Já ji měl. Určitě ji máte, každý ji má, když je to poprvé.

Okamžik vyplutí jsme načasovali na třináctou hodinu, Suchdol nad Lužnicí - sobota 26.července 1986 ti, co byli na vodě poprvé, Suchdol nad Lužnicí - sobota 26.července 1986 si v poměrně obtížných a leckdy zrádných meandrech zarostlého řečiště s tou vratkou laminátovou potvorou nerozuměli a jak to asi mohlo skončit... Martin Mezera k debutantům rozhodně nepatřil. My, co jsme drželi pádlo poprvé v ruce, jsme si na žádné hrdiny nehráli, ono by to taky bylo hned poznat. Tak jsme se snažili alespoň si v duchu představit, jak asi vypadá ten jez Pilař, jez Pilař - sobota 26.července 1986 co se o něm pořád dokola snaží vodní znalci nafouknout bublinu hrůzostrašnosti, až její rozměry přestávají být důvěryhodnými. Jak Martin Mezera, tak i vodácká kilometráž uvádí, že je absolutně nesjízdný, a za vyšší vody dokonce smrtelně nebezpečný. Na jez Pilař mám ovšem ty nejhezčí vzpomínky, jez Pilař - sobota 26.července 1986 a to i přesto, že jsme byli včas varováni, abychom sílu vodní masy na jezu nepodceňovali, abychom se drželi v dostatečném odstupu před jeho přepadovou hranou. Vyšší stav vody na Pilaři ale opravdu není žádná legrace, pod jezem je vybagrovaná hluboká vana a nemáte sebemenší šanci ze smrtícího válce vyplavat. Zpětný proud a tlak vody vás přetlačí. Zkoušeli jste někdy zápasit holýma rukama s buldozerem ?


 

Nikdo z nás nebyl takový šílenec, aby se tu buldozeru postavil v nerovném souboji. Lodě zakotvily v bezpečné vzdálenosti od bodu zlomu vracáku, odkud už není návratu. Kdo se po Lužnici nikdy neplavil, bývá obvykle překvapen z toho písečného dna, co vás tu provází už od suchdolského kempu. Voda je průzračná, sice pěkně studená, ale relativně čistá, nezasažena žádným průmyslovým odpadem jez Pilař - sobota 26.července 1986 ani domovní zástavbou. Horní tok Lužnice má charakter rezervace a chcete-li si užít přírodních krás s minimálním zásahem lidských rukou, tohle je to pravé místo. Ani ta Zlatá stoka, co ji po desetileté dřině v roce 1518 dokončily chlapské paže pod vedením Štěpánka Netolického, nepůsobí rušivě jako něco, co sem nepatří.


 

Takže první koupačka? Určitě! Můj sovětský fotoaparát Смена se chystá zhotovit několik diapozitivů, do zátočiny pod jezem už míří Pavel Sehnal a Míra s Ivanem, mezitím paní Mezerová (s přezdívkou BOBO) cosi ukládá do své plastikové bandy. Pečlivě ji uzavřela a pádlo, které jí očividně překáželo, aby mohla z lodi pohodlně vystoupit, jedním rychlým hmatem vhodila do přední části své laminátové kánoe. Letící dřevěný nástroj se zájmem sledoval Martin Hanzlík - Zikmund a zřejmě hodlal gesto paní Mezerové napodobit. Uchopil proto do rukou pro změnu své pádlo a tímto těžkým dřevěným polenem vší silou mrštil do přední části lodi, na které se s Jardou Rohlou plavil. Dopadlo to ale všelijak. Pádlo mělo okovanou čepel z hliníkového plechu a jakmile dopadlo do trupu lodi, ozval se silný syčivý zvuk. Loď, na které se Zikmund plavil, byla totiž nafukovací.

Do majdalenského kempu se pak Zikmund s Jardou museli přemístit na pramici rodiny Zajíčkových z cetorazské chaty, a to měli kliku, že byla tahle obrloď částečně neobsazená! Jardův nafukovací gumák byl Zikmundem pokřtěn až tak, že by se proraženým otvorem dala prostrčit pěst. Však ji také Jarda při každém pohledu na Zikmunda pomyslně zatínal a zlověstně při tom skřípal zubama.

Tehdy bylo na levém břehu pod jezem Pilař v provozu menší vodácké tábořiště, jehož součástí byly i dvě klasické dřevěné kadibudky s vyřezaným otvorem ve vstupních dveřích do tvaru srdce. Jednu z kadibudek jsem odzkoušel. To mi náramně přišlo vhod, namísto pobíhání po louce, vyhledávání vhodného zákoutí pro posazení na bobek, aby ze mě nějaký ten bobek mohl vypadnout. Z otvoru tvaru srdce jsem pak sledoval nešťastného Jardu Rohlu, zvažujícího, zda má na takovou obří skobu v zásobě dostatečně velkou originální gumotextilní záplatu. Zikmund se lepení gumáku raději vyhnul, však by ho Jarda k něčemu takovému vůbec nepustil, a aby těch katastrof neměl na triku moc málo, ještě jednu k té první směle přidal. Plně naloženou loď dřevem na večerní oheň tak rozhoupal, že ji převrhl. Že dřevo uplavalo, a že v té lodi ten, co tam seděl, skončil pod hladinou, vám musí být naprosto jasné. A kdo byl ten šťastlivec, co se vykoupal, mimochodem navlečený ve vatované bundě a v teplákové soupravě, co měly chránit před dotěrnými štípajícími komáry? Zkuste hádat.

Pomineme-li Zikmundovy excesy - protržené gumáky, plavající dřevo, nechtěné koupele ve vaťácích a podobné chuťovky, majdalenský kemp Majdalena - sobota 26.července 1986 je typická jihočeská oáza klidu. Malebný kostelík, rybníček, pár domků u silnice na Jindřichův Hradec, několik hektarů louky tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 obklopené hustým smrkovým a borovým lesem. Teplý letní podvečer, tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 nekonečná energie z blízkého lesního porostu, to si tu připadáte jako malý kluk, tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 nesmírně šťastný z maličkostí, jaké je vám dopřáno prožívat. Neměl jsem v plastikové bandě téměř nic, jen to nejzákladnější pro týdenní plavbu, a přesto mi nic nescházelo. tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 Počítejte se mnou: Několik konzerv, čutoru s vodou, zavírací nůž, ešus a lžíci, jednu košili, dvě trička, spodní prádlo, plavky, jedny tenisky do vody, jedny na chození po souši, teplákovou soupravu, pláštěnku a starý omšelý vatovaný kabát (co se právě suší po vydatné koupeli). V peněžence dvě stokoruny, starou socialistickou Občanský průkaz 1986 občanku, KPZ ( krabičku Krabička Poslední Záchrany poslední záchrany), trochu jiná pomůcka poslední záchrany papír poslední záchrany papír poslední záchrany a opotřebovanou kytaru. To nejpodstatnější, co tu nechybělo, byla dobrá nálada. Ale především se podařilo poskládat takové seskupení mladých dospívajících lidí, kteří si vzájemně, jak se říká, sedli. Nebyl tu nikdo ani konfliktní typ, ani vypočítavý sobec.

Máte-li rozvinutou myšlenkovou fantazii a obrazovou představivost a dokážete-li alespoň zevrubně přečíst z mapy zobrazit mapu v celém okně ten její nádherný reliéf, jistě pro Vás nebude zatěžko odhadnout, jak příjemně jsem se asi cítil v podvečerní Majdaleně, kdy nebe bylo bez mráčku, a kdy si tu spokojeně prozpěvovali v korunách stromů lesní ptáci. V docela obyčejné teplákové soupravě za pár korun podél gotického kostelíku, gotický kostelík sv. Máří Magdaleny v Majdaleně s plastikovým kanystrem ke zdroji pitné vody. Nemusím ani hledat vhodná slova ve své paměti, mohu nyní citovat text písně "Večerní nálada" z kazety "Erb Toulavého rodu", od skupiny Plavci. Kazetu mi shodou okolností daroval táta těsně před odjezdem do jižních Čech a právě Plavci byli zamilovanou hudební skupinou rodiny Mezerů, co se největším podílem zasloužili o výpravu výprav - Mekku vodáků - Lužnici 86.

             

Stíny se dlouží, už chladí se zem.
Blíží se večer, je nálada v něm.
Letní den s vůní peprných mát,
loučí a chystá se spát.
Vychutnat sluneční zapadání,
vyběhnout ze čtyřech stěn.
Nehlídat, jaké je počasí,
je večer, a normální den.
Mám lesem odřený kabát a sám,
s volností větru se toulám až tam,
kde večerní Slunce přestává hřát,
loučí a chystá se spát.

Mezerovi paní Mezerová (Bobo) - Suchdol nad Lužnicí - sobota 26.července 1986 byli doslova a do písmene naší velkou výhrou. Zajistili nezištně a bez očekávání nějaké odměny plavidla a potřebné vodácké vybavení, přepravu lodí včetně bagáže a první nocleh v Cetorazi na chatě. V té době neexistovaly žádné karimatky, mohl jsem si díky paní Mezerové ustlat na bublinkové fólii. Zkoušeli jste to někdy? Spát na těch bublinkách, co se cpou občas do balíkových zásilek z různých e-shopů? Ulehnout na takovou vrstvu bublinek, to znamená odolat pokušení a bublinky ponechat v klidu. Nezkoušet je mačkat, aby praskaly a vydávaly zajímavý zvuk. Já tomu pokušení neodolal.

Příjemně překvapil i Pavel Sehnal. Pavel Sehnal - jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 Ne, že by zrovna mačkal bublinky, ale mám na mysli jeho heroický nonstop výkon na noční směně v kladenském podzemí a u Kachlíků v malířském ateliéru. Povedlo se a my pak dokázali našince obdarovat vyvedenými kresbami, ačkoliv nebyl zrovna Štědrý den. Pavel rovněž zazářil jako schopný pracant při přenášení lodí kolem nesjízdných jezů a mnohé situace okořenil svým typickým přímočarým, až prostořekým humorem. Díky, Pavle, bez tebe by to tu nebylo ono!

Jarda Rohla Jarda Rohla - Rozvodí Staré a Nové řeky - neděle 27.července 1986 a Jarda Mezera Jarda Mezera - jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 byli nejmladšími účastníky výpravy a oba se chovali velice skromně a obětavě. Mohla se tu plně projevit jejich kamarádská povaha, ani protržený gumák nezanechal žádné stopy zášti, žádnou odezvu na Zikmundovy telecí nápady. Jarda byl zkrátka kliďas a pohodář.

Šťastnou volbou bylo oslovení dvou katalyzátorů výpravy. Ivana Zelenky Ivan Zelenka - pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 a Jaromíra Málka. Míra Málek - nad jezem Čejnov - úterý 29.července 1986 Ani nevím, co mě vedlo užít zrovna takový termín. Katalyzátor výpravy. Snad proto, že oba dva již prošli základní vojenskou službou, byli sportovně založení, drobné nesnáze v průběhu plavby snadno přecházeli s úsměvem a s pochopením a dodržovali mravní zásady, které by jim mohli závidět mnozí jejich vrstevníci. Lužnice 86 byla také seznamovacím týdnem dvou budoucích životních partnerů, co spolu vydrží snad po celý život. Míra Málek si dobře rozuměl s Alenou Sýkorovou Alena Sýkorová - nad jezem Čejnov - úterý 29.července 1986 a o několik let později spolu založili rodinu.

Alena se v té době přátelila s Pavlínou Doffkovou. Pavlína Doffková - pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 Bývalé spolužačky ze Základní školy nebyly ale vždy takovými kamarádkami, aby se dokázaly plavit na jedné lodi, nedej Bože cpát se gulášem z jednoho ešusu. Teprve, co si prošly úskalími prvních ročníků střední školy, se jejich přátelství upevnilo. Vynikaly jako premiantky třídy výborným prospěchem. Alenu jsem vnímal jako, možná až příliš - přísnou, spravedlivou, ale zároveň citlivou dívku ve znamení Štíra. Pamatovala si každou křivdu a i když dokázala odpouštět, s křivdou jste se museli nejprve konfrontovat. Pavlína byla moje dětská láska z prvního stupně dnešní penzion Hubertus - www.pensionhubertus.cz (přímý link na foto) sloužil kdysi v době socialismu jako objekt pro tzv. "školu v přírodě" a Pavlína s Alenou si jej jistě dobře pamatují. Pobývali jsme tu týden, nebo snad 14 dnů, ve čtvrté třídě Základní školy, v roce 1979. Naší třídní učitelkou byla slečna Kombercová (později Korcová). Základní školy a tuze jsem obdivoval tu její cílevědomost, preciznost, systematičnost a logiku. Všechny ty vlastnosti byly tak samozřejmé, že mohly budit zdání lehkého vzdušného obláčku. Jako nejedna smělá Vodnářka se dokázala nadchnout pro každý zajímavý projekt, bohužel se častokrát neshledala s pochopením její matky, což bylo zřejmě hlavní příčinou její vleklé žaludeční neurózy. A zrovna na Lužnici si musela vytrpět své. Máme s Pavlínou jeden společný znak - tím jsou naše jmeniny, jejichž termín ohraničuje jedno z nejkrásnějších ročních období - dva měsíce zaslouženého volna - letních prázdnin. Můj svátek prázdniny otevírá na konci června a Pavlína prázdniny 31. srpna uzavírá.


 

Zajímavou, a pro nejednoho dospívajícího mladíka vzrušující představou, byla Jolana Starcová - Žolík. Jolana Starcová (Žolík) - tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 Měl jsem dojem, že touží objevovat a prožívat celý svůj život čistě v emoční rovině. Bez předsudků, bez kompromisů. této dívce (přímý link na wallpapersafari.com) byla Jolana Starcová docela podobná. Nenechala nejednoho dospívajícího mladíka klidně spát. Přiznám se Vám, mně také ne. Jít stále přímou cestou. Možná se narodila ve znamení Berana nebo Lva, kdo ví, zřejmě jí přitahovali také ohniví partneři, tedy Berani, Lvi, nebo Střelci. Nebo naopak velmi klidní a nekonfliktní muži, preferující rodinné zázemí a klid, například znamení Býka, Ryb a Raka. Toliko z mých nepodložených úvah. Měla ráda kolem sebe mnoho přátel a dokázala je rozesmát a nabídnout jim něco ze své spontaneity. Jolana Starcová - tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986. Možná jste si povšimli na Jolanině bílém tričku malby tygří hlavy. Troufl si na ní Pavel Sehnal a musím uznat, že se mu skutečně vyvedla. Jolana neodmyslitelně patřila k této výpravě, i když byla v té době jedinou tzv. přespolní dívkou, a bydlela v Kladně. Byla pomyslným kořením v poklidné partě spíše zemitých mladých lidí a bez ní by to, jak se říká, nemělo šťávu. Asi jako dokonalý pokrm z kvalitních výživných surovin, ovšem bez chuti.

Petra Sotolářová - Liána Petra Sotolářová (Liána) - rozvodí Staré a Nové řeky - neděle 27.července 1986 byla povahově blízká právě Jolaně, také se spolu plavily na jedné lodi a výborně si rozuměly. Petra byla další kořenící přísadou už tak výborného guláše. Ne, guláš, to nezní přesvědčivě. Rajská omáčka, to je ono! Neumím si představit takovou rajskou bez pepře, tymiánu a bobkového listu. Pepřem a tymiánem byla Jolana, dala omáčce říz, aby byla lépe stravitelná. Petra zas bobkový list, který ji ochutil jemnou a přitom exotickou mystikou.

Jediný lehkovážnější mladík, co občas někde ulétl, byl Martin Hanzlík - Zikmund. Martin Hanzlík (Zikmund) - pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 Někdy bylo to jeho létání, ty jeho duševní pochody, nepochopitelné, zřídka dokonce i stupidní. Naprosto zásadní pro něho bylo prostředí, kde se pohyboval. Z každého místa si totiž bral vzor a podle něho se vyvíjel. Neměl v povaze zákeřnost, ani zlé úmysly, ale byl to takový typ drobného kapsáře - zlodějíčka, radujícího se z povedeného lupu, aniž by pomyslel na to, jak se asi cítí ten okradený. Myslel a jednal přímočaře a stávalo se, že nedokázal domyslet dopady svých činů. No, napadlo by Vás házet oplechované těžké dřevěné pádlo do nafukovacího kajaku? V dětství si pořídil duplicitní žákovskou knížku, do které si sám psal hodnocení školního prospěchu, aby jeho zadnice nebyla příliš vystavena koženému řemenu jeho otce. Vysvědčení bylo daleko a ono to tak nějak pořád procházelo poměrně hladce. Taková finta nezní nezajímavě, ale domyslet ji alespoň do nějakého spolehlivého funkčního schematu, to bychom po Zikmundovi chtěli příliš. Tím slabým článkem bylo místo, kam si duplicitní (tedy tu původní, co nosil do školy, a co v ní nyly nasázeny koule, jedna za druhou) kam si tu duplicitní žákajdu schovával. Paní Hanzlíková chystala důkladný vánoční úklid a jeho součástí bylo i vyklepání velkého koberce pod jídelním stolem v obývacím pokoji. A ejhle, co to tu máme, pěkně pod koberečkem! Tak řemen z kalhot sázel jelita, a že jich bylo!

Jednou jsem se s ním vydal na víkendový prázdninový výlet na kolech do Sýkořice k řece Berounce a bohužel jsem záhy po příjezdu onemocněl střevní virózou. Když Vás něco takového zasáhne doma, tak se vyležíte, prospíte se, prosedíte dlouhé hodiny na keramické míse, ale dobře víte, že postel s měkkou peřinou jsou nadosah. V kempu pod stanem to tak růžové nebylo. Cestou do Sýkořice jsem celou cestu vezl na kole těžký stan a Martin přislíbil, že na zpáteční cestě jej poveze on. Samozřejmě, že mě vyšplouchl, neměl jsem tolik sil, abych dokázal ve vysoké horečce a s průjmem vláčet zas ten stan na nosiči mého kola, musel jsem jej schovat v kempu alespoň do křoví. Stan samozřejmě někdo později ukradl, ale o to tu nešlo. Já se na vlastní kůži přesvědčil, co znamená přísloví: "V nouzi poznáš přítele." Martinovi jsem tuto příhodu již dávno odpustil, jenže ten cejch už měl vypálený na čele a z paměti se vymazat nedal. Ani ho schovat pod koberec.

Ale ať byl pověstný svým pošramoceným morálním kodexem jakkoliv, dokázal se přizpůsobovat prostředí, kde se pohyboval, a nekazil atmosféru pohody a poklidného soužití, co nás tu po celý týden stmelovala do jednoho celku. Den co den se v průběhu plavby předčítala kniha Zdeňka Šmída Zdeněk Šmíd: Proč bychom se netopili - Lužnice 1986 "Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii" a číst si o Lužnici na hladině Lužnice, i když se tam ti výrostci pohybovali po Nové řece a lágrovali na Krávovně, bylo tak vzrušující, Kachňák - pískovna Vlkov - pondělí 28.července 1986 jako když k Vám promlouvají Blíženci. Večerní oheň se rozhořel sice jen druhý den pod Rožmberkem, zato ve Veselí namísto ohně plápolal plamének svíčky na víčku od ešusu a kolem víčka byli všichni poskládáni ve spacácích jako okvětní lístky kopretiny. Martin Mezera Martin Mezera - tábořiště Majdalena - sobota 26.července 1986 nezklamal a opět exceloval svým vypravěčským uměním nevyčerpatelného repertoáru anekdot.

Každé mé setkání s Martinem Mezerou, ať už v rámci nějaké společenské akce, nebo jen tak při posezení na kus řeči, začínalo specifickou anekdotou. Takzvanou úvodní. Tu jsem vždy po něm vyžadoval pro zahřívací kolo, on už věděl, kolik uhodilo, a spustil. Úvodní anekdota se jmenovala Psí karbanátky:

Do restaurace přijde host, usedne ke stolu, pročítá jídelní lístek a v menu hotových jídel ho zaujmou psí karbanátky. "To jsem ještě nejedl", napadlo ho, a chystá se tuto zdejší specialitu ochutnat. Číšník mu po chvíli objednaný pokrm donese, host se do karbanátku zakousne a vylomí si zub. "Pane vrchní, vylomil jsem si zub, ty karbanátky jsou šíleně tvrdé, dokonce nepoživatelné!" "No jo", odpoví mu číšník, "když my máme málo psů, tak to meleme i s boudama!"

Nakonec mi psí karbanátky přece jen dokázaly připomenout ještě alespoň dvě vtipné glosy, jimiž Martin obšťastňoval své okolí: Zřejmě se nenajde nikdo, kdo by nevěděl, co to je, a jak vypadá takové album. Může mít dokonce podoby velice rozmanité, kupříkladu s celofánovou fólií na vnitřních kartonových listech pro ukládání poštovních známek, nebo může posloužit pro Vaše oblíbené fotografie, existuje i album na odznaky, pro sběratele vizitek, etiket od krabiček od zápalek, a tak dále, a tak dále. Ale kdo z Vás doopravdy ví, že pravý význam slova Album je docela obyčejný a prostý náraz na hliníkovou desku!

Martin Mezera nás obeznámil i s dalším tajemstvím, abychom byli o něco chytřejší a bystřejší. Zvláště my, sedmnáctiletí mladíci, jsme zatoužili vědět, co to je: Prý je to černé, díra uprostřed, a údajně to přináší mnoha lidem neuvěřitelnou rozkoš. Nikdo se neodvažoval vyrukovat natvrdo s výrazovým prostředkem pro onu černou díru, taktně jsme po sobě pošilhávali, ale především jsme byli nadmíru zvědaví, s jakým podstatným jménem pro to černé, s dírou uprostřed, co přináší rozkoš, se Martin vytasí. Co by to tak mohlo asi být? No přece ...

Když už jsme u té rozkoše, jednu pikantní vsuvku si zde dovolím vložit. (Autorem je pan Miroslav Kumšta z Mostu): "Slečno, moje hodinky ukazují, že nemáte kalhotky..." "Tak to Vám jdou špatně, kalhotky mám..." "Aha, zase mi jdou napřed."

Poklidné slunečné nedělní ráno nám poskytlo pohled na romantická zákoutí s výhledem na vzdálené louky a pastviny a po čtyřech kilometrech plavby v klikatých meandrech kotvíme na rozvodí Staré a Nové řeky - tato soustava jezů reguluje hladinu řeky už bezmála 400 let. Pod jedním z nich jsme na písčitém břehu posvačili Rozvodí Staré a Nové řeky - neděle 27.července 1986 a pustili se objevovat tajemství přírodní rezervace původního koryta řeky Lužnice, s názvem Stará řeka. Zdejší chráněné území je úžasnou pralesní scenérií, plavba je fyzicky poměrně náročná, Stará řeka - neděle 27.července 1986 zejména častým přenášením lodí přes padlé kmeny stromů, ale mělké, písčité koryto řeky zklidňuje divokost zarostlého řečiště. Rovných 10 kilometrů prodírání se pralesem je překrásným zážitkem, jaký na žádné jiné české řece nemůžete absolvovat. Temnou hlubinou původní vegetace, co zčásti pamatuje několik staletí, pronikají tenké provázky slunečního svitu, ptačí koncert přehluší jen znavení vodáci, jak se posouvají zátočinami, ostrými zákruty meandrů a škvírou v sevření popadaných kmenů. Některých i přes metr v průměru. Všudypřítomný jemný píseček, jakoby ho tady někdo proséval skrze jemné síto, zateče do bot, noha vám zdřevění, ztěžkne, ale na vysypávání písku není kdy. Před vámi je další kmen a hlavně nový rébus. Kudy a jak se přes něj překlenout? Libujete-li si v tělocviku a jste-li ve fitness centrech pečení vaření, mám pro vás vhodný tip. Neutrácejte tučné obnosy za vydýchaný vzduch v posilovně, za upocená madla činek a mučících nástrojů, vydejte se s námi napříč Starou řekou. Čerstvé povětří, bezva parta, spousta legrace a náročné cvičení na několik hodin v kuse. Svalové partie tu procvičíte důkladně úplně všechny, ne náhodou jsme Mezerovic těžkotonážní kánoe překřtili jménem "Ledoborec Krasin". Všechno se dalo přežít, bylo to uf, ale dalo. Až na jedno. Stahování lodí úžlabinou, překlápění napříč dřevitou masou krytou tlustou vrstvou kůry, tomu všemu se dalo postavit zpříma. Jen jednomu jedinému nepříteli nikdo nedokázal úspěšně vzdorovat, aby po každém jeho útoku alespoň zlověstně nezaklel:

Komáři ! Ty zasraný, zkurvený, svinský komáři ! Havěť jedna prašivá !


U vesničky Stará Hlína jsme horkem dehydrovaný organismus posílili limonádou značky Broňa a přesně v 18 hodin vyplouváme vstříc zapadajícímu Slunci k vzdutí rybníka Rožmberk. Kolem se tyčila nekonečná pole rákosových doutníků a Slunce se zlatavě odráželo v poklidné večerní hladině.

Sladká limonáda Broňa není zrovna to pravé ořechové na zahnání žízně, když v té hospodě u hlavního tahu na Třeboň ale nic jiného neměli. Ovšem, že se za výčepním pultem točil budějovický Budvar nebo třeboňský Regent, co já vím, jenže hasit žízeň pivem? To nikdo z nás nechtěl. Ani Zikmund. Když se tak nad tím zpětně zamyslím, proč nás to netáhlo do zakouřené putyky aspoň na to jedno pivko? Nebylo by to ono. Byli jsme sice téměř dospělí, někteří z nás i plnoletí, ale to bychom pak výpravu za poznáním zdejších krás proměnili v kus nevábné plytké zábavy s alkoholem v zádech. Nemohli bychom celou tu scenérii kolem nás vnímat naplno a to by byla škoda. Zkalit jí pivní pěnou. Otupit smysly, aby tolik nevnímaly odlesky Slunce mezi rákosovými doutníky, radost z drobných niancí vzedmuté říční hladiny v trsech travin, s racky nad hlavou, s ukrytou volavkou na mělčině. Právě toho jsem si považoval a byl jsem si dobře vědom, že bych také mohl Lužnici splouvat v docela jiné partě, která se zmítá od výčepu k výčepu, jak tomu u některých vodáckých skupin bývalo, a bývá to téměř pravidlem i dnes. Zatímco vzdutí největšího rybníka pomalu nabývalo na síle, já si teprve uvědomil, že právě v tomto roce je tomu 400 let, co poprvé řeku Lužnici přepažila dvanáct metrů vysoká hráz. Jaký bude Rožmberk? Bude tajemný a hluboký? Za každým meandrem zarostlým vysokou travou jsem toužebně očekával nekonečnou plochu vodního díla Jakuba Krčína z Jelčan a ono to přišlo. Bylo to, jako když se zvedne opona a hlediště užasne. Překvapení se začalo zvolna zjevovat za posledním svazkem hnědých doutníků, co se jen tak zvolna pohupovaly v chladivém podvečerním vánku.

Opona se zvedla. Nic podobného jsem dosud ani neviděl, ani nezažil. Dokonce i po mnoha letech, kdy jsme tudy proplouvali znovu, to nemělo takový emoční náboj jako v neděli 27. července 1986. Na nebi nebyl jediný mráček. Obloha vymetená. Sluneční paprsky stačily vyhřát rybniční kapalinu tak, že evokovala koupelnovou vanu s teplou napuštěnou lázní. Bylo by pošetilé brázdit zlatavé písečné dno v rozmáčených teniskách, co jsou při plavbě Starou řekou nutností. Vyzout se, zabořit chodidla do teplého písku. Jemného jak měsíční prach. To je slast. A že by byl rybník tajemný a hluboký? Ale kdeže. Svá tajemství odkryje pro každého, kdo jim dokáže naslouchat a hluboký, to možná u stavidel. Uprostřed pětisethektarové zatopené plochy sahá voda stále maximálně po pás. rybník Rožmberk - neděle 27.července 1986 Byl jsem unavený, ale šťastný. Snad jste to vnímali stejně i vy ostatní kolem mě, vždyť taková krása není sama sebou a mít ji nadosah, to je dar. Slunce právě zapadalo, obarvilo hladinu dozlatova, všechno se lesklo, třpytilo, stačilo jen žít, cítit, vnímat.

Nebylo to ale úplně zadarmo. Pavlínu rozbolela hlava a se žaludkem to taky nebylo zrovna slavné. Mozolům, odřeninám, puchýřům, co přivodila Stará řeka, ještě odzvoněno nebylo. A právě v tom nejlepším nastoupil Martin Mezera: "Stavidla jsou támhle napravo, ne vlevo, Kachňáku! Ta hradba nad nima, to je hráz. Je vysoká dvanáct metrů a na vrchol vede asi čtyřicet kamenných schodů. Vysokých kamenných schodů." To stačilo. Už nemusel v odborném výkladu pokračovat. Pochopil jsem, že musíme sedm lodí a třináct plastikových barelů přemístit přes hráz na druhou stranu pod rožmberskou elektrárnu. Všechno to objemné a těžké, co Martin Mezera stručně vystihuje popichujícím výrazem "samý předměty". Tíhu Ledoborce Krasina jsme tu zakusili všichni. Soumarská dřina rvát půltunový tanker z olova vzhůru po schodech a ubrzdit ho na kluzkém trávníku na opačné straně. A Martin Mezera? Ten ve vypjatých chvílích nikdy nezklame. V takovém okamžiku obvykle pronese: "Hlavně, že je mír."

Nojo, hlavně, že je kus žvance a je při tom ten mír. Mír je a žvanec bude za chvilku, je přesně 21:00 hodin a právě jsme to zapíchli před březovým hájem jak z romantické povídky. pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 Že jsme byli hodní, nehulákali v lese, neodhazovali do vody odpadky, nesr.. nekáleli do ní, nechytali ryby a raky a nevypouštěli saponáty z umývaných ešusů do rybníka Rožmberk, klučina z Rožmberské bašty nám ten březový remízek doporučil k táboření.

Škoda, že jste tam nebyli s námi, ty břízky s ohništěm uprostřed k nám promlouvaly. V tu chvíli se pak zamyslíte nad tím, že stromům vlastně stačí jen málo, aby dokázaly vybudovat obrovský kmen, nemusí se denně ládovat špekáčky a uzeným a klidně si tu stojí v létě, v zimě, po staletí. Prastaré duby na hrázi Rožmberka pamatují Krčínovu čeládku, ty jejich renesanční rukávce a vroubkované límce. Němí svědci renesance, baroka, rokoka, klasicismu, empíru, secese, funkcionalismu, socialistického realismu, tolika epoch lidských činností a rodových linií.

Tady se nad tím vším dokážete zasnít. A že máte v kapse jen dvě stokoruny, v plastikové bandě půlku chleba a konzervu Luncheon meatu, vám připadá jako výhra v loterii. Bylo pondělí, zatímco se mnozí uspěchaní chystali na cestu do pracovního procesu, nás mezitím zdravilo zas to nebe bez mráčku pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 a příjemné teplo. Konzerva Luncheon meatu padla, poslední půlka chleba rovněž, opouštěli jsme postupně spacáky, pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 spacáky se musí pořádně protřepat, pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 aby z nich vypadl veškerý hmyz, že, vytřepat hmyz i z bot, pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 vyždímat poslední zbytky říční vody pod rybníkem Rožmberk - pondělí 28.července 1986 a hurá za dalším dobrodružstvím! Vždyť jsou pořád ještě prázdniny!

První, nesjízdný sklopný jez Tájek, v obci s příznačným názvem Lužnice, jsme museli překonat opět přenášením. Nad jezem stála nehnutě místní stařenka a sledovala se zájmem vodní proud, načež Míra utrousil, a doslova si svým jménem tak říkajíc naběhl: "Ta osoba tam čeká, až se někdo utopí, a bere MÍRU na rakev." Několik set metrů vzdálený nad jezem Frahelž - pondělí 28.července 1986 druhý sklopný jez u Frahelže jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 jsme využili k vodním radovánkám. jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 Martinovi Mezerů padají plavky, jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 klobouk mu však drží, jak přibitý. jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 Martinovi Hanzlíků nepadají ani plavky, ani klobouček, jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 ale tady možná všem třem zúčastněným plavky brzy spadnou. jez Frahelž - pondělí 28.července 1986 A abychom si dnešní den užili vodních radovánek pod jezem Frahelž - pondělí 28.července 1986 opravdu dosytosti, ve vzdálenosti sedmi kilometrů od sklopného jezu se podél řeky, poblíž obce Vlkov, rozprostírají dvě rozsáhlé pískovny. pískovny Vlkov - pondělí 28.července 1986

Horní úsek Lužnice je neskutečně romantický, pokud přeje pěkné počasí. Zatažená obloha a deštivo naopak evokují mírnou melancholii, ke které tato krajina ticha svádí. Nezvyklou proměnu psychického rozpoložení jsme tu však vůbec nemuseli řešit. Jednak nás neustále zdravilo Slunce, občas se skrylo za bílý beránek, ale většinu času nás příjemně hřálo, a pokud jsme si přáli osvěžení, stačilo se sklonit k vodní hladině. Zajímavé zpestření přišlo na konci úzkého říčního koryta se strmými zarostlými břehy, kde okolní prostorné jihočeské louky vystřídal remízek listnatých stromů. Stromoví zaclonilo částečně sluneční paprsky a zpěv ptáků přehlušil hukot jezu. Velice nenápadný jez Val, mezi samotou U Vohnoutků a samotou U Nohavů, nebylo možné sjíždět. Přes jeho kolmý, metr vysoký přepad jsme spouštěli jednu laminátku za druhou, i Jardův proděravěný a zalepený gumák to tu přečkal bez úhony, a nabyl jsem dojmu, že bychom neměli na takové přitažlivé místo zapomenout. Stvořené "pro chvilku poezie", jak by okořenila Československá televize, "pro klid a mír", jak by okořenil Martin Mezera, "pro Slunce v duši", jak by okořenil Ján Zákopčaník, "pro hlubokou meditaci", jak by okořenil Osho, a "pro námět na povídku", jak by okořenil Kachňák.

S romantikou horního toku Lužnice se pomyslně loučíme, plynule na něj naváže průmyslová aglomerace středního toku, to abychom nezapomněli, jak ta civilizace dvacátého století vlastně žije. Ještě než budeme míjet okrajovou zástavbu Veselí nad Lužnicí, Dráchova, Soběslavi, Plané nad Lužnicí, Sezimova Ústí a Tábora, vychutnejme prostředí zatopené těžební jámy opuštěné stavebními stroji docela nedávno. U Vlkova, pod lávkou pro pěší, je pověšený batoh s papírovým štítkem a na něm kratičký vzkaz. Takovouhle bejkárnu dokáže vymyslet jen pan Mezera. Dopravil se sem kolem poledne, zřejmě vlakem od rekreační chaty v Cetorazi, pískovny Vlkov - pondělí 28.července 1986 prostředí zatopených pískoven jistě dobře znal a že se objevil právě zde? Byl si patrně vědom, jak báječné tu zažije koupání. A co my ostatní? My jsme museli v první řadě zahrabat všechny mrtvoly do písku. pískovny Vlkov - pondělí 28.července 1986 Byl to den plný Slunce. Plný vody. Plný písku. Plný radosti a veselí. Ve Veselí. Ve Veselí nad Lužnicí.

Až na jednu drobnost. Klaustrofobický most. Tak radostný název města a tak nešťastně řešená mostní konstrukce. Cože? Jakže? No, to máte tak. Masivní železobetonový val totiž překlenul Lužnici tak nízko nad hladinou, že se záhy mění proplouvání pod mostem na soukání se skulinou. Rozhodně nic pro klaustrofoby! Skutečně! Klaustrofob nejsem, a to jsem toho měl až až. Co teprve chudák s fobií? Ten by tu asi šílel už jen při pouhé představě. Otřásající se betonový masiv, jedno auto za druhým, příšerné dunění, v lodi nesedíte, ale ležíte, jinak se sem totiž nevecpete, Takhle vypadal most při vyšším vodním stavu, kdy se hladina zvedla zhruba o metr. To už byste tudy nepropluli. zkrátka máte betonový nosník deset centimetrů nad hlavou A takto vypadá most za normálního stavu vody. Dnes je kolem města v provozu obchvat, tehdy tomu tak nebylo a v průběhu třiceti minut tudy projelo několik desítek aut včetně kamionů. a zvláště pikantní je zážitek v okamžiku, kdy tudy projíždí plně naložený kamion s návěsem.

"Uf! Dobře to dopadlo. Uf. Konečně se můžeme ubytovat v kempu", zapsal jsem si do svého malého notýsku, odkud jsem pak čerpal zachycené střípky do vodácké kroniky. Bylo to zvláštní místo. Ona celá plavba po Lužnici je sama o sobě zvláštní, netypická, svou rozmanitostí mnoha prostředí a rozdílných charakterů horního, středního a dolního toku. Nejednoho z vás to rozhodně překvapí. Zmiňovaný silniční most, spolu s nedalekým obloukovým mostem přes Nežárku, vytvořily jakýsi předěl mezi městskou zástavbou a rekreační zónou na soutoku Nežárky a Staré řeky, aby se tomuto celému neobvyklému útvaru mohlo přezdívat naprosto jednoznačně: Na ostrově. Veselí nad Lužnicí (tábořiště Ostrov) - pondělí 28.července 1986 Zatímco jsme se do Veselí nad Lužnicí blížili původním korytem Lužnice, někteří vodáci, Svatební cesta do Jiljí - přímý link (Česká televize) ti lenivější, co si romantiku Staré řeky a rybníka Rožmberk nechají dobrovolně uniknout, se mohou rozhodnout pro plavbu po Nové řece - po umělém kanálu z 16. století, důmyslné stavbě, jejíž kvalita dokáže přesvědčit lecjakého projektanta s nejmodernější verzí Autocadu. Nová řeka přepažená jediným, zato docela hustým jezem u Weinzettlova mlýna, se u obce Jemčina vlévá do Nežárky a samotná Nežárka právě zde, ve Veselí nad Lužnicí, přijímá původní koryto řeky Lužnice. pohlednice od Vaška Havránka (Lužnice 1987) z Buštěhradu - zdravím tě, Vašku, na nebesa Dobové fotografie jsou kouzelné, z té stařičké pohlednice se škodovkou a žigulíkem, s minimálním provozem na silnicích, se na ní zobrazují tehdejší místa, kudy jsme pluli i my: Majdalena, Majdalena Rozvodí Staré a Nové Rozvodí Staré a Nové řeky řeky, Veselí nad Lužnicí Veselí nad Lužnicí a zde pro zajímavost uvádím také jez na Nežárce, Veselí nad Lužnicí v okrajové části Veselí nad Lužnicí, těsně před soutokem s Lužnicí - Starou řekou.

Před námi byl další ze série letních slunečných dnů, Veselí nad Lužnicí - úterý 29.července 1986 bylo to k neuvěření, to jsme museli být tak hodní, že nám shora bylo přáno, nebo co? Někdo by možná ocenil konečně trochu toho deštíku, vodáci si však s deštěm příliš netykají. Mají vody kolem sebe tolik. Doslova plné zuby.

Slunečný den jak malovaný jsme tedy PLNĚ využili opět k vodním radostem. Dráchovský jez výborně posloužil jako sjížděcí trenažér pro gumové nafukovací čluny - podařilo se mi zavčasu zachytit fotoaparátem Flexaret Martina Mezeru s Jolanou Starcovou - právě v nejlepším,... jez Dráchov - úterý 29.července 1986 tady bylo světla pro pořízení snímku dost, stačilo jen mačkat spoušť a ručně navíjet na cívku svitek 6 x 6. Muzejní kousek ten Flexaret, pravda, zato fotky pořizoval báječné. No a jelikož po hraně jezu stékalo optimální množství vody a tvořil se tu minimální vodní válec, přírodní bublinková vířivka byla hlavním bodem programu dnešního dne. Měli jsme štěstí. Kdyby bylo vody jen o pár centimetrů míň, bublinkovou vířivku by nikdo z nás neokusil. Kdyby naopak voda už jen o několik centimetrů stoupla, bylo by to nebezpečné, s rizikem skončit jako některý z nešťastníků na třech mramorových pomníčcích.


 

"V další plavbě pokračovati budeme poklidnou, vodou stojatou", řekl by klasik staročeštinou 19. století. Bude to k Čejnovskému jezu. nad jezem Čejnov - úterý 29.července 1986 Varovná cedule nad jezem na levém břehu svítila již z dálky velkým červeno-černým nápisem na bílém podkladu a Vy máte jedinečnou možnost prohlédnout si ji takovou, kdy se na ní od roku 1986 podepsal zub času dvanácti let. varovná cedule nad jezem Čejnov - červenec 1998 Dnes už má cedule podobu docela jinou, pokud tam vůbec ještě nějaká je. Ta původní však byla nově přetřená, alespoň jsem měl takový dojem, rozhodně ji nikdo nemohl přehlédnout. Co s Vámi taková cedule udělá, když se horizont jezu nezadržitelně blíží, jste tu poprvé a nevíte, co toho cedulomalíře vedlo k takovému důrazu? Rozhodně jsem zavčasu zakotvil. V uctivé vzdálenosti od koruny přepadu a pěkně zpoza břehu jsem si to zákeřné monstrum prohlížel. A tak dodnes nedokážu pochopit, jak se vůbec mohl někdo odhodlat takový jez sjíždět. Necelý rok poté, co jsem tuhle ceduli poprvé na vlastní oči spatřil, na to jeden blázen doplatil životem. Někomu můžete stokrát říkat pořád dokola: "Nesahej na tu rozpálenou plotnu!" První, a doufejme, že snad i poslední pomníček utonulého vodáka se na čejnovském jezu objevil v červenci 1987. Pouhý necelý rok poté, co jsme tu my zažili tak fantastickou výpravu. Takovou, o které se snažím alespoň ve stručnosti zmínit na svém vzpomínkovém webu. Kdybychom se tu chovali tak nezodpovědně, že by na to někdo z nás doplatil životem, už by mě nikdo do kánoe nedostal. Žádnou vodáckou kroniku bych nepsal a zbytek roku 1986 by byl úplně jiný. Tragický. V červenci roku 1987 bylo víc vody, bylo po deštích a bylo jí jen o trochu méně, než na téhle fotce. Pustili byste se do souboje s takovou vodní masou? Někdo to udělal. Naposled v životě. Nechápu to dodnes. Foto: Jitka Erbenová, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0

Na konci července 1986 však ještě žádný pomníček na levém břehu nezacláněl, ceduli jsem si pochopitelně do svého zápisníku důkladně zakreslil a možná si vybavíte, že jsem ještě před dvěma lety usilovně různé plastikové i kovové cedulky sbíral. Věřím tomu, že kdybych projevil zájem, Martin Mezera by mi dokázal vyjít vstříc. Vybavený na to byl dostatečně, jak po psychické stránce, kdy byl schopen svým kamarádům udělat doslova, co jim na očích viděl, tak jeho technické vybavení přesahovalo běžný rámec domácích kutilských dílen. Autogenová souprava na řezání plamenem, montážní autojeřáb a nákladní přívěs by si s tímhle raritním sběratelským kouskem hravě poradily.

Odolat pokušení sběratelské vášně rozhodně těžké nebylo, horší to bylo s tím jemným písečkem pod jezem, vlastně v celém úseku mělčin až k městské rekreační zóně. Pokušení vyzout se z rozmáčených bot a projít se po písečném dně, nechat se jemně masírovat a dráždit tím neodolatelným povrchem, bylo dalším lákavým pamlskem rozpálené letní prázdninové výhně. Přiblížila se 14. hodina a teploměr vystoupal ve slunečním stínu již na 31 stupňů podle pána Celsiuse. Ale kam bychom spěchali? Vždyť je tu pravý, nefalšovaný letní den se vším všudy. Vyplníme ho koupáním, předčítáním kapitoly Veselí nad Lužnicí - úterý 29.července 1986, cca. 8 hodin z knihy "Proč bychom se netopili" Zdeněk Šmíd: Proč bychom se netopili - Lužnice 86 a kdo má zájem, stačí vyběhnout ze soulodivé formace na břeh mezi davy upocených suchozemců a nechat si vysázet do kyblíčku dvacet kopečků pistáciové, vanilkové, citronové a meruňkové. Město Soběslav je vylidněné. Jak by ne, vždyť je záhodno vyrazit někam k vodě, nejlépe ke skluzavce na písečné pláži. Soběslav - úterý 29.července 1986, cca. 14 hodin Samoobsluha na náměstí zas tak úplně vylidněná nebyla, lidé v důchodovém věku přece jen nebudou ve velkém stylu blbnout na dětské skluzavce, raději si sednou pěkně pod strom do stínu a něco netradičního si přečtou. Třeba pasáž o tom, jak tu lidická výprava nakupuje potraviny pro zbytek týdne, jak Pavel Sehnal vhodil do košíku i obřího velemelouna za 70 Kčs, Soběslav - úterý 29.července 1986, cca 15 hodin - Pavel Sehnal koupil meloun za 70 Kč - a to byly tehdy velké peníze! Vysolili byste dnes za jeden meloun 850 korun? Asi těžko, že? a to byly nějaké peníze! A ne tak snadno vydělané, na nočních směnách plus mistrovskými kousky malovaných triček Vincenta van Gogha. Nebo pasáž o tom, kterak ten bláznivý Kachňák raději, nežli v čvachtajících škrpálech budit pozornost v ulicích města, zvolil chůzi naboso a porovnával, co je horší - Sluncem rozžhavený tekoucí asfalt, anebo rozpálené žulové dlažební kostky?!

Horní tok Lužnice jsme nechali daleko za sebou, říční hladina pomalu posouvá pohupující se kánoe k Plané nad Lužnicí a podél frekventované silnice a železniční trati již nikdo není na pochybách, že se zas po delší odmlce přihlásilo co? No přece člověk. Auta, smrad, chaos, lomoz, hluk, v tomhle žijeme a říkáme tomu město.

Pod jezem Soukeník jsem míjel soulodivou formaci několika lodí a na jedné z nich seděl pan Zajíček s panem Mezerou. Ten mě vyzval, abych se k nim připojil, a podal mi láhev odzátkovaného piva,... chvíli jsem s nimi relaxoval, sledoval siluety pobřežních vzrostlých javorů, jejichž mohutné koruny vrhaly zajímavé stíny na vodní hladinu, obloha byla stále zářivě modrá a občas se objevil drobný mráček, aby Slunce na chvíli zaclonil. Zatímco jsem upíjel z vychlazené láhve, zaslechl jsem náznak pokusu pana Zajíčka o nějaký delší monolog. Zhluboka se nadechl a soustředěně lovil v mysli vhodná slova, jimiž by rozvyprávěl svůj příběh, prožitý kdesi na železniční trati. Sotva však začal, jeho výklad náhle přehlušila salva smíchu. Srdceryvný řehot okolními posluchači lomcoval natolik, že nakonec z celého příběhu sešlo. Co se vlastně stalo? Pan Zajíček úvod příběhu pojal doslova takto:

"Jardo," (na pana Mezeru) "už jsi někdy tlačil vlak?"
... načež pan Mezera jen stručně odpověděl tázacím tónem: "Lodí?"


Historické centrum města Tábor Tábor a vysoké městské hradby. Tady to na Vás dýchne čímsi nepopsatelným. Žádná civilizace, žádný shon, žádný smrad. Bezprostřední okolí prvního táborského jezu vypadalo předposlední červencový den osmdesátého šestého roku takto nad jezem Tábor I. - středa 30.července 1986 a na této dobové pohlednici pohlednice města Tábor z 80. let je zevrubný pohled na panorama druhého jezu, jak jste jej mohli přibližně spatřit v polovině osmdesátých let. Co však pohlednice nezachytila a ani zachytit nemohla, je poklidné období prázdninových dnů pod ochozem městských hradeb za přispění vlajícího, čerstvě vypraného prádla na balkonech činžovních domů. Ani ta hrající si děcka, spontánně pobíhající jen v červených trenýrkách a letních sandálech, na pohlednici nejsou. Tak alespoň několik diapozitivů z vrcholu kotnovské věže. Vyhlídka směrem k historickému centru Tábor - čtvrtek 31.července 1986 se pokusí sladit vás s poklidem té doby. Dvacet osm stupňů ve stínu, jasná obloha, fasády domů se nikdo nesnaží vyšperkovávat tak, jako dnes, možná s vědomím, že za takovým pěkným zevnějškem se obrazně řečeno leckdy ukrývá plesnivé jádro. Ale hlavně, že dnešní táborité hodlají plnit prací na lešení závěry letošního březnového XVII sjezdu KSČ. Tábor - čtvrtek 31.července 1986 Pak je všechno v pořádku :)

Proplouvat podél táborských městských hradeb je velice působivé. Vysoké stavby na severním příkrém svahu si vaši pozornost vynutí, přitáhnou si ji totiž jako magnet. Soustava čtyř na sebe navazujících jezů, vzdálených od sebe jen desítky metrů, je druhým důvodem, proč se tudy vodáci pustí do letního dobrodružství i několikrát v životě, a třetím reasonem přitažlivosti je nepochybně elegantní železobetonový oblouk Švehlova mostu. Zkuste si tu zahoukat, ozvěna vás nemine. Ale to není všechno. Lužnice tu za čtvrtým jezem padá do kaňonu, zařízlého údolí v zalesněných svazích, poklidná hladina nabírá strmějším spádem na rychlosti a setkáte se tu s něčím, co je pro Lužnici neobvyklé. S peřejemi. zobrazit mapu v celém okně Budou nás provázet až k nejkrásnějšímu tábořišti světa. Jmenuje se Harachovka (s jedním R).

Postavili jsme stany a někteří se začali posilňovat mlékem z igelitových sáčků. Martin Mezera je však varoval: "Pijte mléko, zrychlí váš krok!" Dotyčným se to samozřejmě vymstilo a spěchali na WC. Toalety ale byly beznadějně a v podstatě permanentně obsazené.

Nejvíc na to doplatil Martin Hanzlík, zvaný Zikmund. Směle vkročil do těch správných "toaletních" dveří, označených panáčkem, uvnitř se však dočkal pouze hlasitého dívčího jekotu. Se zrudlým obličejem vyběhl ven a nechápavě zíral na symbol stojícího panáčka u dveří. Když se ale na panáčka zadíval pozorněji, nebyl to původně panáček. Nějaký šikula úmyslně seškrábal stojící panence sukýnku, a ta pak vypadala jako panáček.

Vodáckou Svatební cesta do Jiljí - přímý link (Česká televize) výpravu jsme zakončili Svatební cesta do Jiljí - přímý link (Česká televize) o den později v Dobronicích u Bechyně. Dobronice u Bechyně - čtvrtek 31.července 1986 Na cestu do našich domovů, k táborskému vlakovému nádraží, jsme směřovali v pátek 1. srpna 1986. Město Tábor, počínaje Harachovkou a Husovým náměstím konče, se zjevně stalo Zikmundovi osudným: Cestou na nádraží jsme si pochutnávali v bufetu na vlašském salátu s křupavými rohlíky, bylo to krátce poté, co jsem ve vedlejším knihkupectví objevil papírovou vystřihovánku modelu hradu Kost. Moc jsem se těšil, až si model v průběhu podzimního sychravého počasí sestavím. Zikmund se z vystřihovánky radoval zrovna tak, zřejmě už si v představách maloval hradní objekt hotový v celé jeho prostorové kráse, jakou se nám snažila naznačit fotografie na titulní stránce. Mezitím, co jsem v bufetu na stojáka zapíjel salát minerálkou, Zikmund svou neskrývanou radost přenesl i na mladou prodavačku, která se měla co otáčet, aby obsloužila několik nově příchozích hostů. Po vlašském salátu hodlal zahnat chuť na sladké velmi známou a oblíbenou čokoládovou tyčinkou značky Orion, s názvem Milena: čokoládová tyčinka Milena - www.chocolatewrappers.info/Csr/
Zora/zomilen.jpg (přímý link)
..."jaké máte přání?" "Já bych chtěl jednu Melinu." "Co, prosím?" "No, jednu Melinu."

Prodavačka, podle vzhledu čerstvě po vyučení, chudáček, nechápavě kroutila hlavou, cože to ten zákazník v moderních riflích a v bledě modrém tričku vlastně chce... Nakonec se přece jen Zikmund do čokoládové tyčinky zakousl, všechno dobře dopadlo, kus Meliny, jak jsme Milenu nově překřtili, jsem Zikmundovi odlomil, a mohli jsme pokračovat v cestě k nádražnímu objektu. Zikmund si vzápětí povšiml vitríny s propagací dárcovství krve. Rozebírali jsme, kdo má jakou krevní skupinu, zda-li A, nebo B, nebo AB... a on se pochlubil, že má jistě nějakou zvláštní krevní skupinu - zřejmě C. Doplnil jsem: "Nepochybně, ale nejspíš je to krevní skupina WC. Vzápětí se Zikmund zapomněl rozhlédnout, když přecházel silnici, a málem ho sebrala červená škodovka. To jsem pak jen stručně dodal: "Dávej bacha, protože jestli tě napálí auto a ty skončíš v nemocnici, dozajista vykrvácíš, poněvadž ti nemůžou dát krev, když máš tu zvláštní krevní skupinu!!!"

Frajer v bleděmodrém tričku s atletickou postavou pak už raději opatrně našlapoval, všude se rozhlížel na obě strany, i když to nebylo nutné, a dokráčel až na nádraží, Martin Hanzlík (Zikmund) - Tábor - pátek 1.srpna 1986 odkud jsme vlakem, podotýkám, že bez úrazu a ztráty krve, dojeli až do Prahy.

Vodácká výprava Lužnice 86 byla, nechci říct, jaká. Nemám pro ni výraz. Superlativy lze označit nejen samotný průběh plavby, ale i přípravné práce - chystání vodáckého vybavení a malířské tahy štětcem k vyzdobení triček. Už čtrnáct dnů před vyplutím začalo pomyslné odpočítávání, kolik dnů, či hodin nám do zahájení akce vlastně zbývá, bylo to něco, jako když malé děti očekávají Štědrý den a nemohou se jej dočkat. Tajuplné období před odjezdem do neznáma ještě dokázalo zvýraznit příjemné slunečné počasí, budovalo v nás představivost a umocňovalo touhu po něčem novém, zvláštním, netypickém, co nikdo z nás dosud neprožil.

Každý odpočítávaný den navazoval na ty další nějakým novým artefaktem, jehož obrysy vtiskly do plánované akce další energii. Prvním z nich byl nátěr vlajkové lodi - tmavomodré kánoe Martina Mezery a já se zhostil úkolu, vyzdobit ji bílýma očima, ostrými zuby, nápisem Žralok, a na levém boku drobným písmem názvy dosud sjížděných řek a říček – Lužnice, Nežárka, Vltava, Berounka a Klabava. Mezerovi byli již dlouhá léta zkušenými vodáky a především pohodáři, co si dokázali každou plavbu náležitě vychutnat.


 

Týden před vypuknutím vodáckého putování jsem zkušebně rozvinul na trávník, ve spodní části naší terasovité zahrady, nafukovací kajak, abych se přesvědčil, zda mu někudy neuchází vzduch, a bude-li připraven zhostit se své první plavby. V ten pěkný letní den mě vylákalo Slunce z postele již po páté hodině ranní a po snídani jsem nožní pumpičkou začal nafukovat jednu ze tří vzduchových komor. Nafukování celého kajaku mi zabralo přibližně půl hodiny, načež jsem dospěl k závěru, že skutečně není v jeho trupu sebemenší skulinka. Napadlo mě, co kdybych podnikl úvodní zkušební plavbu alespoň na hladině lidického rybníka.

Vyprostil jsem z kůlny šedý dvoukolák, kterým jsem občas vyvážel odpadky na veřejnou skládku, naložil na něj nafouknutý kajak, jehož hmotnost byla pouhých 14 kg. Voněl novotou, takovým tím odérem pryží potažených textilních plátů, byly na něm patrné ještě prohlubně a lemy, jak byl poskládaný a stísněný v cestovním vaku. Dopravit jej na dvoukoláku až ke koupališti rozhodně nebude problém, v rychlosti jsem poobědval a na chvíli se usadil do stínu pod vzrostlý ořešák. Vtom jsem zahlédl v přední části zahrady nějakou ženskou postavu s dlouhými vlasy. Byla to Jolana Starcová. Nedokázal jsem pochopit, že se tu na kole objevila jen tak, bez ohlášení. A sama od sebe. Bylo to překvapení, to mi věřte. Asi nejhezčí, jaké jsem v době dospívání vůbec zažil. Překvapená ale byla i Jolana, malý výlet k lidickému rybníku s nafukovacím kajakem jsme pochopitelně zrealizovali ve dvou a co se mi právě na Jolaně, dle mého mínění nejkrásnější dívce středočeského kraje, zamlouvalo nejvíc, byl její spontánní projev radosti. Nenechala nejednoho dospívajícího mladíka klidně spát. Přiznám se Vám, mně také ne. A na hladině rybníka jsem si připadal rázem jako v nějaké vyvedené pohádce... této dívce (přímý link na wallpapersafari.com) byla Jolana Starcová docela podobná. Nenechala nejednoho dospívajícího mladíka klidně spát. Přiznám se Vám, mně také ne. A na hladině ryybníka jsem si připadal rázem jako v nějaké vyvedené pohádce... Dokázala si bezelstně užívat každé maličkosti a neohrnovat nos. Společná plavba po rybníce, vyzdobená šploucháním, cákáním pádlem a skoky z kajaku do vody, byla čistě projevem radosti ze života a přiznám se, že mi právě Jolana s jejím životním přístupem po mnoho let docela chyběla. Ani nevím, kam ji zavál čas, tak rád bych ji dnes, po tolika letech, znovu viděl takovou, jakou tehdy byla, takovou, kdy dokázala rozdávat radost a úsměv kolem sebe.

Seskupení mladých dospívajících lidí, kteří si vzájemně sedli, nebylo náhodné. Hodlali jsme prožít podobné dobrodružství i příští rok. Nemohli jsme se jen tak s prázdnou rozejít domů, ta energie pospolitosti měla velkou sílu, často jsme se scházeli u Zelenků, u Sýkorů, nebo u nás, promítali jsme diapozitivy, debatovali, a rozebírali zážitky z plavby. Pokračovalo to dokonce i na hřišti, ani nevím, koho jako prvního napadlo roztáhnout síť a zahrát si volejbal. To víte, že jsem se zrovna do volejbalu nehrnul, jen bych celý herní projev kazil svýma neohrabanýma prackama, však víte, že mi míčové hry moc nejdou, tak jsem ji alespoň pasivně pozoroval a dofotil poslední diapozitiv. Poslední snímek z cívky určené pro vodáckou výpravu je sice rozmazaný, ale veskrze památeční. volejbal na lidickém hřišti- září 1986 Pavel Sehnal s Karlem Čtrnáctým pomáhali organizovat v rámci SSM natírání lamp pouličního osvětlení, také jsem se chopil štětce a v ulici 10. června zanechal na kandelábrech svou stopu. (Tehdy měly lampy ještě horní část ve tvaru kuželu). Lidice 1.ledna 1987 V září jsme vysazovali u společných garáží, za domem Sýkorových, malé borovice a dnes již tyto nádherné vzrostlé jehličnany dorůstají délky téměř deseti metrů. V tomto roce prodělal rozsáhlou rekonstrukci rekonstrukce pietního území - srpen 1986 i park v pietním území, a tak se nám v novém prostředí rekonstrukce pietního území - srpen 1986 lépe tvořilo a žilo. Byl to pestrý rok. Nezapomenutelný. Bedřichov, Lužnice, promítání diáků, volejbal, nátěr lamp, vysazování stromků, rekonstrukce pietního území. Bylo to nestrojené, nenucené, a bavilo nás to. Až se tomu ani nechce věřit.

Ani v podzimním období tomu všemu nebyl konec. V pátek 17. října se před dvacátou hodinou na chodníku u domu Rosenkrancových utvořil hlouček mladých lidí, jejichž zvědavé pohledy směřovaly k jasné obloze. Nad obzorem osvětloval posečené pšeničné strniště obilného pole kotouč měsíčního úplňku. Tonda Nešpor opřel do žulových kostek na povrchu chodníku trojnožku s dalekohledem a netrpělivě jsme očekávali začátek úplného zatmění Měsíce. Byla to podívaná docela nezvyklá, celistvé měsíční zatmění se tak často pozorovat nedá, ale já se v ten večer těšil hlavně na setkání s kamarády. Bez nich by byl život v Lidicích pouhou šedivou strnulou mrtvou scénou.

Do roku 1986 nepochybně patří i následující úryvek z textu písně Dálnice č. 5, od Pavla Lohonky (Žalmana) : "To nám bylo sedmnáct, sedmnáct a půl roku. Život tančil kolem nás, a zdál se bez nároků."

Poděkování patří i mému tátovi. Ten má největší podíl na tom, že jsem si mohl dovolit plout na vlastní lodi - na gumovém nafukovacím kajaku, jez Dobronice - Papírna - čtvrtek 31.července 1986, cca 17 hod. a jemu jsem také pochopitelně referoval zážitky z plavby. Koupil mi pak srpnové číslo časopisu Stadion, které tehdy shodou okolností vycházelo jako vodácký speciál, a mnoho výstřižků z jeho listů jsem použil k vyzdobení vodácké kroniky.

Ke konci posledních středoškolských prázdnin jsme spolu zamířili na jeden z hradů, kam jsme se dosud nevypravili. Museli jsme vlakem překonat poměrně dlouhou vzdálenost, až za Olomouc, k městečku Litovel. Byl to pohádkový hrad Bouzov. V Olomouci jsme k autobusové zastávce do Litovle popojeli trolejbusem a v jeho útrobách jsem zahlédl neuvěřitelně obludný pákový mechanismus na označování jízdenek. Jak ho jen popsat - byla to na tyči zavěšená veleskříň o objemu asi tak padesáti litrů a z jejího boku čněla zahnutá ocelová páka dobrých třicet centimetrů dlouhá. Výrobce zřejmě již do budoucna počítal s tím, že se budou v dohledné době prodávat plechové jízdenky, které v běžném malém strojku rozhodně nevyděrujete. Pod hradem hrad Bouzov - srpen 1986 jsme přespali na rozlehlé louce ve spacáku zobrazit mapu v celém okně a pak už jsme mohli obdivovat hrad Bouzov - srpen 1986 úchvatné stavitelské dílo. hrad Bouzov - srpen 1986 V tomto roce se tu natáčela pohádka "O princezně Jasněnce a létajícím ševci.) To ještě Honza Potměšil chodil po svých. Pohádku jsem si zamiloval a jeho herecký výkon rovněž. V roce 2002 jsem Honzu Potměšila potkal u letohrádku Hvězda. Napadlo mě jen tak ho pokynutím ruky pozdravit. Já jel na kole, on na kolečkovém křesle. Odpověděl mi s úsměvem, ale co za tím úsměvem bylo všechno skryto. Nechtějte to vědět.

25. září jsem vstoupil oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 do světa dospělých, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 tedy alespoň pomyslně, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 znáte to. Kdo je v osmnácti dospělý? Nikdo. Oslavovali jsme, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 no spíš to byla příležitost k přátelskému posezení u čaje a obložených chlebíčků, s trochou šumivého vína na přípitek. Jen ten Jožka Gabriš to slušně řečeno nezvládl a oslavu narozenin si popletl se Silvestrem. První podzimní sobotu byla lidická klubovna SSM víceméně zaplněna oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 do posledního místa. Z pozvaných hostů mohu jmenovat Hanku Štefanovou, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 Petra Klímu, Martina Mezeru, Martina Hanzlíka a Ivana Zelenku, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 dále Vaška Sehnala a Lenku Urbanovou, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 Jožku Gabriše, Petru Sotolářovou, Jitku Podlešákovou, Janu Smolkovou, Martinu Nešporovou, Milana Rosenkrance, oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 a druhý zleva je můj spolužák Jirka Vacovský oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986 z buštěhradské základky. Jako úplně poslední host se dostavil Inženýr Králík. oslava 18. narozenin v lidické klubovně SSM - sobota 27.září 1986
 
 


Kdo by se netěšil z pátečního dne? Snad jen mrzout. Končí školní vyučování a pokud pominu pracující ve směnných provozech, končí i pracovní týden a začínají dva dny volna. V pátek 12. prosince 1986 byl před námi volný víkend s hřejivou předzvěstí blížících se vánočních svátků a aby k tomu lidskému teplu ještě nějaké přibylo, také jedna z oblíbených pravidelných pátečních zkoušek lidického divadelního souboru Rosomáci. Divadelní stánek už vlastně nebyl lidický, za dobu svého několikaletého působení se rozrostl o mladé herce z Kladna, a také o Hanku Štefanovou z Hostouně.

Zkouška skončila v podvečer, někdy kolem 19. hodiny, mladí herci z Lidic se odebrali do svých domovů, Kladeňáci odjeli autobusovou linkou Praha – Kladno, ovšem jedinou možností, jak se dostat z Lidic do Hostouně, je pěší pochod, nejlépe nejkratší cestou přes pole. Hanka byla skromná, nestěžovala si, byla jako holka z vesnického statku na delší pohyb po polích zvyklá. Čtyřkilometrový úsek přes pole z Lidic do Hostouně zobrazit mapu v celém okně pro ni nebyl žádnou překážkou i v zimním mrazivém období.

Po zkoušce jsme se zrovna s Hankou, s Jirkou Vacovským a s Jožkou Gabrišem trochu zapovídali u nás doma v mém podkrovním pokojíku. Týden jsme se neviděli a probírali jsme události posledních dnů tak horlivě, že jsme si ani neuvědomili, jak relativně rychle vykružují ručičky na hodinách kruhovou dráhu podél ciferníku. Nepostřehli jsme, že celý dům již ztichl, a že bylo právě 23 hodin. Komu by se chtělo tak pozdě v noci, potmě a v mrazu, klopýtat čtyři kilometry přes rozorané pole? Nabídl jsem Hance, že ji odvezu autem. Jak jednoduché a prosté. Odvezu ji autem. Zní to docela obyčejně, nudně, o čem tedy psát? Jak se nasedne do auta, zabouchnou se dveře, nastartuje se, rozjedeme se, a po čtvrthodině jízdy je Hanka doma? Kdepak! Bylo to docela jinak!

Závěrečné zkoušky pro získání řidičského oprávnění budu skládat až v březnu příštího roku a také žádné své osobní vozidlo nevlastním. Jistou možností je tedy jízda načerno, lidově řečeno bez papírů, a to se škodovkou mého strýce, která v tuto chvíli spokojeně odpočívá v garáži. „Celá akce musí proběhnout rychle, energicky a naráz, proto jsem ji nazval Kulový blesk.“ Tento vyhlášený citát z filmu Kulový blesk jen mírně poopravím: „Rychle, naprosto bezhlučně, potmě a potají vytlačíme auto z garáže, nikoho nesmíme vzbudit, potichu garážová vrata uzavřeme, dosmýkáme auto až na silnici, roztlačíme jej, a z mírného kopce pojedeme bez spuštěného motoru až na konec ulice, kde konečně nastartujeme, rozsvítíme světla a budeme pokračovat dál v cestě do Hostouně“.

Akce zpočátku probíhala podle plánu: postupovali jsme koordinovaně, velmi rychle, dalo by se říci, bezchybně. Jirka s Jožkou otevřeli vrata garáže, já vytlačil spící škodovku z jejího úkrytu, opatrně a tiše jsme vrata opět zavřeli a uzamkli, společnými silami jsme dopravili vůz až na silnici a naštěstí jsme při tom nikoho nepotkali, ani před domem, ani v jeho nejbližším okolí. Když jsme ujížděli bez zapnutého motoru mírným klesáním na konec Oradourské ulice, zdálo se, že tu všichni spí hlubokým spánkem. Nabyl jsem dojmu, že snad se nikde, ani v jediném okně, nesvítilo.


 

Zhruba po sto metrech jsem uvedl motor do chodu, rozsvítil světla a rázem naše jízda získala legální podobu. Zvenčí nikdo nemohl tvrdit, že zpozoroval mladistvého řidiče bez papírů, jak veze své kamarády na páteční noční výlet. Museli jsme působit na okolí jistě seriózním a nenápadným dojmem. Ostatně, myslím, že není třeba mluvit o nějakém "okolí". Trasa z Lidic do Hostouně je poměrně krátká, po silnici zhruba 7 kilometrů, zobrazit mapu v celém okně a cestou míjíme pouze okrajové části dvou malých obcí Makotřasy a Běloky. Navíc v zimě, krátce před půlnocí, v naprosté tmě. Nikde ani živáčka, natož policejní hlídka, která by si chtěla pokazit pěkný předsváteční večer.

Zpočátku jsem měl trochu obavy, co všechno nás může cestou potkat, resp. kdo všechno nás může potkat, byl by to pořádný malér, kdyby nás zastavila hlídka VB, anebo kdyby se někdo z našeho domu vzbudil, a nedej Bože, podíval se do garáže. Na takovéto chmurné představy však naštěstí nezbýval čas, musel jsem se soustředit na řízení vozidla a mezitím, co ostatní živě diskutovali, po patnácti minutách byla již na dohled cedule začátek obce Hostouň. Jsme u cíle.

Asi 50 metrů před cedulí ale motor zaškytal a škodovka zelené barvy SPZ KLB 57-14 zůstala nehybně stát při pravém okraji silnice. „Vypadá to, jako by nám snad došel benzín. Ty vole, dyť ukazatel paliva v nádrži je na nule a nesvítí ani kontrolka jeho kritickýho množství!“ nenechal nic na pochybách Jirka Vacovský. „ Jo, máš pravdu, to je teda průser! Co budem dělat?“ „Mám nápad! Doprovodím teď Hanku domů, však je to odtud jen pár stovek metrů, a pokusím se vysát z jejich škodovky trochu benzínu, tak mi držte palce,“ navrhl rozumné východisko z krizové situace Jožka Gabriš, jakožto čerstvě vyučený automechanik.

„Hurá, povedlo se!,“ vrací se asi za hodinu Jožka. "Ale bylo to tak tak, neustále štěkal vlčák od sousedů a celou dobu jsem se klepal, aby se pan Štefan nevzbudil. A to jsem si ještě cucnul benzínu, fuj!" Přivítali jsme ho s Jirkou s úsměvem na rtu, ale docela ztuhlým a přimrzlým, neboť jsme museli celou tu hodinu poskakovat v poměrně silném mrazu a neriskovali jsme zapnout topení v autě jen tak na baterii.

Jožka zvedl vítězoslavně nad hlavu plastovou litrovou láhev od destilované vody, naplněnou až po okraj benzinem Special a: „Dej mi, Pavle, klíčky od nádrže, natankujem a jedem, už pěkně přituhuje, tak ať jsme rychle doma!“

„A sakra! Mám jen klíč od zapalování a od předních dveří, ale klíček od nádrže nemám! Podívám se ještě do přihrádek před sedadlem spolujezdce," odpověděl jsem tak trochu váhavě, v podivné předtuše. Půl hodiny jsem marně přehraboval obsah všech přihrádek v celém autě a Jirka s Jožkou jen nevěřícně zírali, že nemohu klíč od nádrže najít. „Tomu říkám fakt jízda načerno se vším všudy“, povídá Jožka. „Tajná mise, bez ukazatele množství benzínu v nádrži, bez funkční kontrolky, bez paliva, bez papírů, potmě z garáže, v tichosti až na konec Oradourské ulice a na závěr ještě bez klíče od nádrže! To se fakt povedlo! Ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?! Máte štěstí, že jsem automechanik“, pronesl dotyčný s malinko ješitným náznakem úsměvu, v jehož mimice se však skrývalo odlehčení této vyhrocené nepříjemné situace. Otevřel pravé zadní dveře, nadzvedl zadní sedadlo a již se na nás usmíval kryt, pod kterým se nachází čidlo s plovákem ukazatele množství paliva v nádrži. Stačilo odšroubovat tři šrouby, sejmout víko, a do vzniklého otvoru vlil náš spasitel obsah litrové lahve...

... ještě, že s námi ten Jožka jel, nebýt jeho, asi bychom s Jirkou propadli panice. Tlačit auto z Hostouně do Lidic bylo prakticky nemožné a jak dopravit benzín do nádrže bez klíčku od uzávěru, to tedy nevím. Jedině ho vypáčit, což by byl krok do pěkného maléru, protože bych musel naši noční jízdu přiznat svému strýci, a to bych tedy rozhodně nechtěl.


 

... když jsem neslyšně zatlačil auto zpět do garáže, opatrně za sebou zavřel dvoukřídlá vrata a vešel do tichého, spícího domu, i přes venkovní teplotu -8 stupňů mě stále polévalo horko při pomyšlení, co kdyby s námi v ten osudný večer nejel Jožka Gabriš. Jak by to asi všechno dopadlo. Ulehal jsem do postele nakonec s příjemným pocitem, že měl dnešní předvánoční páteční příběh přece jen šťastný konec. Převlečen do pyžama jsem neváhal půl druhé hodiny po půlnoci zasednout za psací stůl a vytvořit toto krátké vyprávění.

Spokojeně jsem se uložil ke spánku, zavírám oči a blesklo mi hlavou: „ Týý vole! Dyť vodjakživa dáváme přece klíč vod nádrže v autě do popelníku na palubní desce!“ V pyžamu a v županu jsem běžel rychle do garáže přesvědčit se, zda tam ten klíč opravdu je.

Ten klíč tam byl!

Na Štědrý den napadlo několik centimetrů sněhu a jaké dárky jsme si pod stromkem vyměnili, si už nepamatuju.

Ale nejkrásnější vánoční dárek roku 1986, originální a jedinečný, si vybavím naprosto zřetelně. Pěší pochod do Kladna Překlad: Sheila121, Jezinka24 (karaoketexty.cz) na půlnoční mši. Ačkoliv nejsem žádný katolík, ani protestant, ani jiného náboženského vyznání, těšil jsem se zobrazit mapu v celém okně na poklidnou atmosféru kostela a čistý zpěv v akusticky dobře ozvučených klenbách. S bývalými spolužáky Jirkou Vacovským Jirka Vacovský 1986 a Pavlínou Doffkovou Pavlína Doffková 1986 jsme opustili po dvaadvacáté hodině teplo našich domovů, abychom krátce před půlnocí minuli první z domů v kladenských Kročehlavech. Procházka zasněženým, zdánlivě opuštěným, poklidným a tichým Kladnem byla mimořádně romantická.

Kostel na náměstí pod pěší zónou byl ale uzamčen a museli jsme se smířit s tím, že žádný zpěv neuslyšíme. Leda, že by nám Jirka něco zahoukal, to bychom si ale pěkný večer naopak pokazili. Cestou zpátky jsem však zaslechl v jedné z bočních uliček nějaké hlasy, a vida - právě vrcholí mše v husitském kostele. husitský kostel Kladno V půlnoční hodinu anděl se zjevuje, radostnou novinu pastýřům zvěstuje,... Zvěstuje Nový rok 1987. Bude to rok na houpačce, máme se všichni na co těšit.

ROK NA HOUPAČCE 1987

pravda a pohoda pokrytectví a faleš

Přivítejme Nový rok 1987. 1. ledna brzy ráno, kdy všichni ještě dospávali po silvestrovské oslavě, jsem vyprostil ze šuplíku sovětský fotoaparát Смена a zachytil na diapozitivu pohled z okna mého pokoje. přivítejme Nový rok 1987

Zima v tomto roce byla opět poměrně mrazivá zdroj: chmi.cz a štědrá na sněhovou nadílku pohlednice z jarních prázdnin roku 1987 od Petra Slavíka a Vaška Knotka ze Středokluk a téměř každou sobotu od ledna až do března jsme cestovali autobusem do Krušných hor na Klínovec. pohlednice z jarních prázdnin roku 1987 od spolužaček Pavlíny Doffkové a Martiny Kettnerové Mou nejoblíbenější sjezdovkou se tu stala Dámská a Přemostěná (tehdy tam pochopitelně premávaly jen kotvové vleky, žádné lanovky) a na svahu jsem často zapomínal, že je víc, jak pět pod nulou, že už mám hlad, a že bude brzy 16 hodin, kdy končí provoz celého areálu. pohlednice z jarních prázdnin roku 1987 od spolužaček Pavlíny Doffkové a Martiny Kettnerové Začínal jsem se sžívat s mými novými lyžemi značky Elan, pohyb na svazích mě nikdy neomrzel, neskuhral jsem ani za mlhavého nevlídného počasí, nebo za slabého mrholení. Pouze zledovatělý a tvrdý povrch mi moc neseděl, lyže na ledových plotnách nedržely směr a bylo to mnohdy, jak se říká, vo hubu. Ale sobotní zájezdy na Klínovec jsem nejčastěji zažíval buďto za slunečného počasí s dostatkem vlhkého sněhu bez ledových boulí, nebo provázené sněžením. Měl jsem dokonce několikrát štěstí i na sobotní čerstvě napadaný prachový sníh s těžkým podkladem a tehdy se Klínovec proměnil doslova v pohádkovou idylu. Po horách se potulovali i mí spolužáci: Tato skvostná pohlednice pohlednice z jarních prázdnin roku 1987 od Petra Slavíka a Vaška Knotka ze Středokluk doputovala do naší domovní schránky od Petra Slavíka a Vaška Knotka ze Středokluk.

V PÁTEK, TŘINÁCTÉHO března se po probuzení mnozí z vás ujistí, co je vlastně za den, a ta zlověstná třináctka začne mysl nahlodávat určitými pochybnostmi, že by bylo přece jen možná rozumnější zůstat ležet v pelíšku pod peřinou o něco déle. Anebo to dnes zabalit úplně. Budík zacvaknu a otočím se na druhý bok.

Pěkná pohádka. Tak něco takového bych si klidně lajsnul v pondělí šestého šestý, nebo jedenáctého září, případně šestého či jedenáctého listopadu. V pátek třináctého rozhodně ne. Pátek třináctého mi nosil štěstí. Pokaždé a bez výjimky. Ale že bych byl dnes úplně klidný a nehybný jako sfinga...

Vestibul rozdělovské autoškoly je poněkud strohý, z měkkých polstrovaných lavic pod výklopnými okny lze spatřit leda tak schema spalovacího zážehového a vznětového motoru a všechny dopravní značky přišpendlené pěkně v řadě za sebou, ale tuhle teorii už přece dobře znám. Dnes se hraje o něco jiného. Nadešel čas předvést majoru Hrbkovi, jak si budu počínat za volantem přímo v terénu kladenských ulic. Na zbytečnou nervozitu naštěstí nezbývá čas, v osm hodin ráno už se ve dveřích objevil příslušník VB v uniformě, instruktor určil pořadí, jak se budeme v jízdě střídat, a namísto přípitku na kuráž se rozezněl z rádia pozdrav od Ricka Astleyho. Pronikavý, výrazný hlas jako zvon jsem si zamiloval hned napoprvé a řeknu vám, byla to energetická vzpruha, jako když vám sličná masérka přejede prsty po obnažených zádech.

V pátek třináctého března 1987 byl slunečný den jako malovaný. Žádný smog, žádná mlha, žádné náledí, žádný sníh. Podmínky snad ani fantastičtější nemohly být. Jen ta modrá lihová náplň na venkovním teploměru, jehož masivní těleso není možné při vstupu do budovy přehlédnout, se nehybně ustálila na hrozivé hodnotě mínus deset stupňů Celsia. Nervózní byl snad jen instruktor Šrotýř, aby všechno klaplo a major Hrbek nezačal vyvádět jako čertík z krabičky, ovšem neměl důvod. Poté, co jsme absolvovali poměrně drsnou přípravu při cvičných jízdách se škodovkou, kde se nedala zařadit dvojka, a kde před zatáčkou se muselo buďto zastavit, nebo se do ní vehnat, případně probublat na trojku, si může pan Šrotýř rozhodně oddychnout. Venku na nás totiž čeká fungl nová stodvacítka s hřebenovým řízením, s posilovačem brzd a s plně funkční převodovkou. To bylo pro cepované žáky totéž, jako by přešli z obrněného transportéru na tankodromu do vypolstrovaného mercedesu.

Naše cvičná škodovka se málem za jízdy rozpadla, byla v katastrofálním technickém stavu, a to jsme s ní museli zvládnout úskalí kladenských sídlištních uliček ve sněhových závějích, jednou dokonce s obřím protijedoucím kamionem s návěsem, což bylo doslova o zrcátko! V pátek třináctého března jsme houfně očekávali smrduté milování s ježibabou a ejhle! Ježibaba nikde! Namísto ježibaby nejkrásnější dívka snů! Vysněná dáma byla světle hnědé barvy, leskla se a usmívala, já do ní usedal jako druhý v pořadí. Ten, co se s ní pomiloval jako první, ale před zkušebním komisařem neuspěl. Za triviální chybu si bude muset cvičnou jízdu zopakovat. A to on určitě rád! Jenom, aby náhodou podruhé nevyfásnul ježibabu! Nezastavit na stopce, značka STOP u kladenského hotelu Kladno na Sítné se stala osudnou pro kluka, co řídil přede mnou na to major Hrbek ani nemohl zareagovat jinak. Vystřídali jsme se na Sítné u hotelu Kladno, upravil jsem si zpětná zrcátka a vyrazil vpřed. Byl to balzám. Víte, po tom všem, co ta stará hrča s podělanou převodovkou a ztuhlým řízením dávala každému z nás pořádně zabrat, byla tahle hnědá milenka jak marcipánové pohlazení. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, praví přísloví.

Kladenské ulice jsem z mnoha hodin jízd s pohodovým instruktorem Šrotýřem znal až tak, že bych jimi dokázal projet i poslepu. Výukové jízdy kladenským centrem Šroťák pochopitelně využíval k nákupům v obchodech, pěkně jsme jej tedy vždy povozili kudy chtěl, a za odměnu nás ten vypečený Lojza týral rozjezdy bez ruční brzdy do kopce, couváním a parkováním do všelijakých skulin a protahoval nás záměrně terénem, který údajně major Hrbek využívá k důkladnému testování svých svěřenců. Jednou z takových nenápadných bočních uliček byla ulice Maroldova.

Však jsem si také na ni v pátek třináctého vzpomněl a za volantem jsem si jen tak pro sebe pobrukoval: "Tak co, majore, bude Maroldovka, nebo si jí schováš pro někoho jinýho?" Neschoval. Vyšlo to.

V Maroldově ulici je nainstalována docela nenápadná, částečně stromem zakrytá dopravní značka "Průjezd zakázán". typická chuťovka pro nepřipravené řidiče kladenské autoškoly Typická lahůdka pro nepřipravené řidiče. No, tak teď si tě pěkně vychutnám, majore Hrbku! Z hlavní silnice jsem odbočil vlevo, zobrazit mapu v celém okně jak mi Hrbatůra přikázala, a po takových dvaceti metrech za značkou jsem zastavil a pronesl něco v tom smyslu: "Tak, pane příslušníku a pane instruktore, nyní si někdo z Vás pěkně vystoupí, nebo bude někdo z Vás vykládat, či nakládat náklad. Právě jsme minuli značku Průjezd zakázán." A rozesmátý major Hrbek mi jen stručně sdělil: "Výborně, tímto Vám oznamuji, že jste ve zkušební jízdě uspěl, a nevystoupím si ani já, ani instruktor, vystoupíte si Vy, a Vaše místo řidiče zaujme Váš kolega." Bác!

Dnes je můj šťastný den. Pátek třináctého. Teprve poté, co se ode mě vzdalovala světle hnědá milenka s posledním prověřovaným adeptem na řidičské oprávnění skupiny B, a spolu s majorem Hrbkem a s instruktorem Šrotýřem zmizela za zatáčkou z dohledu, mi začalo docházet, že mám na sobě jen lehkou mikinu, že venkovní lihový teploměr asi přece jen nelhal, a že budova autoškoly je odtud co by kamenem dohodil a zbytek došel. Půl druhého kilometru. zobrazit mapu v celém okně To už ale byla hračka, vždyť mě zahříval jen samotný pocit, že od dnešního dne mohu kdykoli usednout za volant a někam si podle libosti vyjet. Tedy čistě teoreticky, pochopitelně, tak co třeba zopakovat noční supertajnou předvánoční jízdu do Hostouně? Ta už by proběhla jen s jediným rizikem - že se to dozví můj strýc. Otázkou je, co by hypoteticky bylo horší, zda konfrontace s tímhle člověkem, nebo policejní hlídka a jízda bez papírů.

Dnes je můj velký slavnostní den, a to není všem radostem konec. Zítra začínají jarní prázdniny a se Zikmundem budeme reprízovat týdenní pobyt v Kovářské pod Klínovcem. On si na řidičák bude muset ještě pár měsíců počkat, já už ho mám v kapse. voňavoučký, růžovoučký, slaďoučký řidičáček Československé socialistické republiky Permis de Conduire CS Ano, v kapse, vyhotovili mi jej přímo na počkání vložka k voňavoučkému, růžovoučkému, slaďoučkému řidičáčku Československé socialistické republiky Permis de Conduire CS - příslušníci Veřejné bezpečnosti vesele procvakávali přestupkové kupóny a když už to bylo jaksi příliš silné kafe, růžovoučký řidičáček jednoduše zabavili a už jste se jím kochat nemohli v pátek třináctého ve třináct hodin.

Poslední jarní prázdniny. V Kovářské pod Klínovcem, v hotelu Central. zobrazit mapu v celém okně Tehdy jsem si vůbec neuvědomoval, že jsou poslední. A vůbec, koho z vás by napadlo situovat se do nějaké melancholie, když máte život před sebou a je vám osmnáct. V tu sobotu jsem dočista zapomněl, že jsem ještě včera kroužil s majorem Hrbkem kladenským centrem, a že růžový skládací doklad, co má na deskách vyryto Permis de Conduire, ještě voní novotou. No schválně, čichněte si. Ale na co jsem rozhodně nezapomněl, byl rok 1984. Stačilo vystoupit z autobusu a nebylo možné odolat pokušení alespoň se zasnít do té vzrušující představy, co kdyby přece jen, co kdyby ta tmavovláska s čokoládovýma očima zezadu zakryla moje zorničky, abych hádal, kdo si dovolil takový žert na zasněženém parkovišti plném zmatených pasažérů autobusu, co zas hledají, jako posledně, svoje zavazadla a lyže.

Dnes jsem ale nikoho nepošlapal a žádná láska na první pohled se nekonala. Žádné zakryté oči, žádné rande, žádný polibek. Žádné milé překvapení, abych se tu setkal s milovanou dívkou. Takže nic. Smůla. O čem psát? Leda tak o tom, že jsme si pochutnali na výborné první večeři, že Zikmund dopíjel svoje pivo již jako plnoletý, což nemělo naprosto žádný dobrodružný punc jako v době jeho nezletilosti, a že nic nenasvědčuje tomu, že by se snad nějaká repríza nejkrásnějších jarních prázdnin mohla odehrát. Hotelová restaurace hotel Central v Kovářské pod Klínovcem - www.centralhotel.cz/ (přímý link) se za tři roky vůbec nezměnila, i dnes je za soumraku spoře osvětlená, poklidná a tichá, zaplněná jen několika hosty, co tu absolvují zamilovaný kávový rituál a tiše si vypráví své životní příběhy. Nemohl jsem se však ubránit představám, že cestou po schodech do patra k našemu apartmá ta okouzlující brunetka určitě vykoukne ze dveří a zašeptá: "Pojď..." No přece jsem sem nejel zbytečně!

Nejel! Ze dveří fakticky vykoukla půvabná brunetka s čokoládovýma očima. Neřekla sice vůbec nic, natož nějaké vyzývavé: "Pojď", jak to bývá ve vykřičených domech, co se dámy s pány vůbec neznají a jdou rovnou na věc. Za pár hodin jsem ale už věděl, že se jmenuje Charlotta, její kamarádka je Helena, a obě studují třetím rokem kladenskou zdrávku. Helena si libovala v rozčesávání mých vlasů, tak jsem chvilkama nabýval dojmu, že by byla dozajista báječná kadeřnice. Nechat se laskat ve vlasech od někoho tak příjemného, velice jemně, až smyslně, tomu tedy říkám skutečné jarní prázdniny. Jaro je tu, venku je sice půl druhého metru sněhu a náplň teploměru hluboko pod nulou, ale jaro je tu.

Báječné jaro pokračuje i ve svahu za hotelem. S Helenou Termerovou a s usměvavou Charlottou Neumannovou Charlotta Neumannová - přibližná podoba v roce 1987. Myslím, že dnes Charlotta (vdaná a pod jiným jménem) pracuje v oboru stomatologie. jsme nad sjezdovkou často vyzouvali lyže, abychom se v nepohodlných přezkáčích mohli povalovat ve sněhu, koulovat se a zasypávat čerstvým prašanem. Charlotta byla okouzlující. Moc jí to slušelo. Byla oblečena do bílé sportovní bundy a tmavě modrých šponovek, přiléhavé kalhoty zvýraznily fantastické křivky ženských boků, jaké dokázal stvořit jen dokonalý architekt, pruhovaná lyžařská čepice nijak neubrala na půvabu tmavě hnědých výrazných očí. Ty se jen leskly štěstím jak hnědé zářivé korálky. Mohli jsme spolu hovořit naprosto volně, přirozeně, a to mi dokázalo navodit zas ten slastný pocit šimrání v zádech. Naposledy jej vykouzlila Věrka Sotolářová před dvěma lety. Od té doby se to nikomu jinému nepodařilo.

Pro příští týden jsme si dokonce domluvili rande a já dodnes nechápu, jak se vůbec mohlo stát, jak jsem vůbec mohl něco takového dopustit, že běh následujících událostí zamíchal kartami jako zkušený hráč pokeru. Že do osudu zasáhl Martin Hanzlík - Zikmund, jemuž se líbila úplně jiná dívka, a že Charlotta s Helenou budou nakonec stát na vedlejší koleji.

Ta Zikmundova favoritka se jmenovala Martina Švandová. Tato fotografie z kladenského gymnázia (třída 4.B) (r. 1988) - foto zdroj: spoluzaci.cz - zachytila čtyři dívky, které provázely jedno z nejkrásnějších období mého života, v rozpětí let 1985 - 1993. První z nich byla Ivana Šatrová, se kterou jsem hrál amatérské divadlo v roce 1985. Cestovali jsme spolu s jejími přáteli a s jejím partnerem Zbyňkem Holubovským do Horní Světlé v Lužických horách a pobývali jsme společně i po celý týden v Bedřichově v Jizerských horách, na sklonku zimy 1986.
Druhou dívkou je Martina Švandová, tu jsem poznal společně s Gábinou Kuchařovou na lyžařském pobytu o jarních prázdninách v Kovářské pod Klínovcem v roce 1987. Vidali jsme se pak v roce 1987 poměrně často a nakonec ..., ale to už se dozvíte z dalšího vyprávění.
Dvě zbývající dívky Dita Suldovská a Monika Šípková byly mými kolegyněmi ve výpočetním středisku ČSA v letech 1990 - 1993 a přispívaly k té báječné pohodové atmosféře pracovního kolektivu, s jakou jsem se již nikdy v budoucnu nesetkal.
 
1 - Ivana Šatrová, 2 - Martina Švandová, 3 - Dita Suldovská, 4 - Monika Šípková
Se svou kamarádkou Gábinou Kuchařovou dokonce bydlela s námi ve stejném hotelu a nepochybně jsme cestovali i stejným autobusem. A to jsem ani nezaregistroval. Jakkoli podivné dokážou být "osudové náhody" potvrdil i fakt, že Gábina v den příjezdu, 14. března, slavila sedmnácté narozeniny. Byli jsme pochopitelně přizváni ke skromné oslavě, k oslavě se vším všudy. S polibky, se šumivým vínem, s prostřeným stolem, s chlebíčky na pokoji, s kazetovým mono magnetofonem a vloženou kazetou Sony. Nebyly na ní však hřejivé nahrávky, nýbrž hlas rakouského pop-rockera, co jsem ho zrovna moc nemusel. Bylo to první varování. Jeho hlas je nezaměnitelný a jistě rozpoznáte, koho mám na mysli. Je čas zmizet - zmizet včas, velela intuice, jenže po přípitku a prvním polibku s oslavenkyní se moje intuice krčila někde v koutku a bylo mi šuma fuk, co dělám... Druhé varování.

"Jsi opilý nebo co, prober se a jdi za svým srdcem", jsem ještě několikrát zaslechl tam uvnitř, ale vtom na náš domovní zvonek zatlačil rarášek Zikmund, co už mi způsobil nemalé problémy v minulosti několikrát, a já jej uposlechl. Namísto rande s Charlottou jsem se octl na kladenském panelovém sídlišti Sítná v Ostravské ulici, abych se na vlastní oči přesvědčil, že domovy Gábiny a Martiny byly od sebe vzdáleny pouhých dvě stě metrů. Další blíže seznamovací večer, a to už má intuice byla přímo ušlapána - leskem neznámého, co stálo za prozkoumání, jsme si naplánovali v mezonetovém bytě, kde Martina bydlela se svými rodiči. Za pár dnů mě Gábina doslova dovlekla na Matějskou pouť. Takové bujaré akce ale nemám vůbec v oblibě. Přímo je nesnáším.

Kde se to v těch lidech bere, ta touha účastnit se byť společenských, ovšem naprosto přiblblých akcí, bylo motto, které mě táhlo tuhle riskantní pitomost zjistit. Další bujarou akcí, co by si ji mohli lidé v určitém věku už odpustit, byly velikonoční svátky v hodovnickém pojetí. Pravda, bylo to moje poslední Velikonoční pondělí, které jsem jako hodovník slavil, ale stálo za to. Tedy za to, barvitě jej popsat. Že bych si jej hodlal znovu zopakovat, tak na to zapomeňte! Martin Mezera, ten na to jediný vyzrál. Být v roli pozorovatele opilců a taxikáře zároveň, bylo snad za odměnu. Důkladně vymydlil a naleštil svůj obytný karavan IMV 1000 pro 8 osob a co bylo dál? Martin Hanzlík, Jožka Gabriš, Zdeněk Dvořák, Petr Slavík a já jsme vyrazili do terénu.

No jo, ale do průběhu "hodování" jsem nemohl nijak zasáhnout, auto bylo rozjeté a kluci v něm taky a nedali se zastavit. Pochopitelně, že Martin Mezera byl jedinou střízlivou figurou v lidických ulicích. Kdyby bylo po mém, raději bych uvítal nějakou tu klasickou pomlázku z malovaných vajec nebo těch čokoládových figurek zajíčků a beránků, co se často v miskách s pomlázkou hodovníkům nabízí. Ale co to vedlo všechny navštívené domácnosti sáhnout namísto do misky s vejci po lahvi tvrdého alkoholu a nalévat a nalévat? A k tomu nepříjemným vtíravým, vnucujícím způsobem... ještě do druhý nohy, no znáte to.

Byla to brutální panáková jízda a konečná přišla u Nešporů. Domácí nešporovic hruškovice. To byl konec. Konec světa. Do té doby jsem se ještě držel na nohou a souvisle artikuloval. Pak už se dalo směle hovořit o slabší otravě alkoholem. Vystoupil jsem z auta a namísto k nám, jsem zamířil k sousedům. Usilovně jsem mačkal u Křivanů zvonek, culil jsem se u toho jak idiot, jako že už jsem doma a tak, až mě nakonec museli kluci odtáhnout tam, kam patřím. V posledním tažení jsem kupodivu zvládl převléknout se do pyžama a na závěr jsem úhledně srovnanou hromádku oblečení dokonale pozvracel. Z opice jsem se vyspal a ráno bylo po všem, tedy až na ten moták a bolehlav, a Petr Slavík? Ten skončil nejen v kotrmelcích, nýbrž v posteli s žaludeční nevolností na celý zbytek týdne. Korunu tomu nasadila návštěva vzdáleného příbuzenstva z jižní Moravy. Sotva náš milý Péťa ucítil vůni bílého vína, linoucí se z otvoru demižonu, nestačil ani doběhnout na toaletu a bylo z toho kobercové bombardování. Šavlojedy. Alkoholové dobrodružství se v Lidicích přetřásalo dost dlouho, bylo mimochodem předmětem debaty našich maminek, které se potkaly v lidické drogerii: "...paní Kachlíková, taky se ten Váš tak před týdnem zřídil?" "Jo, jo, taky..." "Ten náš Petr, sotva si po několika dnech přičichnul k demižonu s vínem, tak ..."

Že budu často zvaným hostem v třípokojovém bytě na Sítné, v Ostravské ulici, kde Gábina bydlela se svou maminkou, se dalo předpokládat, ale moc dobře jsem se tam necítil. Připadalo mi, že tam vůbec nepatřím. Přesto jsem nedokázal včas odtud vycouvat, zdálo se mi hloupé nechat Gábinu na pospas její matce - silné alkoholičce. Po "zdařilých" Velikonocích jsem alespoň dokázal pochopit, jak se takový alkoholik cítí, a to jsem pak jen s úžasem a s trpkým výrazem ve tváři sledoval, kterak paní Kuchařová se svými dvěma kolegyněmi ze zaměstnání rozjíždí dámskou jízdu, aby jim sekundovalo deset lahví bílého vína. Nebylo ale všem dnům konec, takové dýchánky byly s železnou pravidelností na programu každou středu. Tenhle děs nakonec završilo moje setkání s jejím milencem. Určitě ho budete znát, je to osobnost docela "profláknutá". foto: Dramedy Productions, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 cz

Že šlo o Tomáše Töpfera, jsem si jistý, byl jsem tehdy naprosto střízlivý. Potkali jsme se u šatní skříně v chodbě, střídali jsme stráž, já právě přicházel, on byl na odchodu. Pozdravil a zmizel. Po hlase jsem ho poznal naprosto bezpečně a nezaměnitelná byla i jeho vizáž. Chyběl tam už jen režisér a Dáda Patrasová v sexy tričku s výrazným poprsím a s klapkou. "Jak básníci milují - kladenská scéna poprvé! Klap!" Tohle režíroval sám život, a to jsem neměl ani mžitky před očima, ani jsem neviděl rozmazaně. A že opilci vidí dokonce dvojitě, že jim hučí a zvoní v uších, je známá věc. Já žádné zvonění v uších nikdy nezažil, dokonale zažité mám jen zvonění školní. Tak jako každý, kdo má školní docházku již za sebou.

Tušíte správně, taktně a plynule přecházím od tématu úděsné domácnosti jedné kladenské alkoholičky ke školním lavicím. Zvonění školní mám už za sebou, v mém případě by se však dalo o klasickém školním zvonění tak trochu polemizovat: Typický školní zvonek jsem slýchával pouze na Základní škole, kdežto na průmyslovce jej nahradil zvuk klaksonu, co se používá v hutních a strojírenských provozech. Takový zvuk by se dal připodobnit ke směsi hlasité trubky s bzučákem. Jednalo se tedy o školní smíšené troubení a bzučení - zkráceně "TRUBKOBZUČENÍ".

Zvonění klasického školního zvonku (a trubkobzučení na kladenské průmyslovce) je pro každého studenta symbolem specifickým. Ohlašuje-li konec vyučovací hodiny, je vždy symbolem pozitivním a vítaným. Zvonění na začátku vyučovací hodiny bývá naopak prvkem skličujícím, tedy až na určité výjimky, kterými jsou oblíbené předměty, nebo blížící se příchod vítaného učitele. V mém případě, mám-li být přesný, blížící se příchod učitelky Heleny Čejkové, Hanky Vokounové, učitelky ruštiny ve 2. ročníku střední školy, nebo třídní profesorky Evy Plohákové. Proč? Není tak těžké to uhodnout. Pro všechny čtyři učitelky souhrn společných znaků - milá a příjemná povaha, společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být vlídný a usměvavý obličej, společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být souměrná netučná postava, společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být obdivuhodné tělesné křivky společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být a nepochybně vyzývavé kotníky, paty a prstíky, chodidla klenutá, i když jsou obutá. společné znaky všech kantorek, co jste je jako kluci milovali, co stály za ty okamžiky obdivu, ať už byly o nějaký ten pátek starší - byly milé, přátelské, srdečné, všechna tělesná zakřivení byla tam, kde měla být Byla radost tohle cítit, tohle vnímat a spolusdílet. Proto nebylo zrovna snadné přijmout něco, co mi bylo proti srsti - že je vidím poslední den, poslední hodinu, poslední minuty. Naposledy. V nekonečnosti Vesmíru se všemi jeho duchovními zákony universa není pochyb, že se budeme scházet zas a znovu, tentokrát však šlo o ten přítomný okamžik. A ten byl nenávratně ztracen na dlouhý čas, což v prostředí této "odříznuté" planety je poměrně tragické.

Závěr období středoškolského studia. Poslední zvonění v pátek 29. května 1987. Tradiční studentská atrakce, konec malin nezralých a zkoušky z dospělosti. Vrcholí strastiplná období zkoušení a písemných prací, končí však také nezapomenutelné čtyři roky v partě kluků, které už možná v životě nepotkám.

Součástí nostalgického ohlédnutí za tou výjimečnou životní epochou byla výroba kostýmu. Všichni dobře víme, že každá takováto studentská recese se odehrává v převlecích. V mistrných převlecích. Někdy až takových, jaké byste očekávali u profíků ve filmových maskérnách a ne mezi náctiletými študáky. Poslední zvonění se mnou sdílely sestry Sotolářovy a jak se později ukázalo, byla to sázka na dobrého koně, mám-li být výstižný a trefný. Čím začneme? Od Věrky jsem si vypůjčil dámské lodičky. Proč? Byly na nich vytlačeny roztomilé prstíky, přesto svolila k tomu, abych její otisky doplnil těmi svými. Na pečlivě oholená lýtka a stehna navléknu silonové punčochy a svůdné nohy ještě zvýrazní letní květované šaty. Měl jsem postavu štíhlou, širší ramena a velmi útlý pas, nohy a pevný zadek prý jak vysportovaná atletka. Jakmile jsem oblékl vycpanou podprsenku, nedalo se té figuře nic vytknout. Věrka s Petrou si tohle divadlo užívaly s pořádným gustem,... několik náramků, prstenů a náušnic všechno ještě zvýraznilo, ale velice jemně, nic přehnaného a umělého, co lze tak snadno odhalit v travesti show. Měl jsem velmi husté vlasy, žádná paruka, kadeře sahaly skoro až na ramena, lehce vlnité a tmavé, nechtělo to prý ani žádnou barvu, jen speciální účes a sponky, tohle měla pod palcem Petra a bylo vidět, že se tím opravdu baví. Pohrála si s manikůrou, zvolila decentní lak, nehty byly dlouhé, pečlivě střižené, speciálně pěstěné k tomuto účelu. Na závěr se Petra strefila do tělového make-upu a to byla pecka. Trochu upravit obočí, aby bylo spíš ženské, černou řasenku a jemňounké oční stíny. Ale jemňounké. Jak říkám, holky z toho byly úplně vedle a hrály si se mnou jak děcka na pískovišti. Při pohledu do zrcadla jsem se nepoznával a až takovou proměnu jsem nečekal.

Některým klukům to vyrazilo dech, leckdo mě z dálky vůbec nepoznal. A dokonce prý moje chůze byla přirozeně ženská. Mohli jsme tedy vyrazit do města a Jirka Nový samozřejmě nezapomněl vyzvánět pronikavým mosazným zvoncem. Promenáda po dlažebních kostkách kladenské pěší zóny patřila jen nám, však to jistě dobře znáte, do černého klobouku padaly drobné mince, až pěkně ztěžknul, z vybraných peněz Tomáš Hera a Tomáš Kolařík zajistili občerstvení pro maturitní maratón a krátce před polednem jsem naposledy poobědval v suterénní jídelně bramborové knedlíky se špenátem a uzeným masem. Pavla Kachlíková v květovaných šatech zapůsobila na neznámého muže středního věku, který se jí začal dvořit, ale nablízku byli dva ochránci Petr Vlk a Petr Reichl, kteří nedopustili žádný bližší kontakt a Pavla Kachlíková nakonec znásilněna nebyla.

Vyklízel jsem plechovou šatní skříňku, kam jsem po čtyři roky ukládal své svršky, a v průběhu prvního a druhého ročníku i světle modré montérky do školních dílen. Byl to zvláštní pocit. Znenadání opustit školní budovu, ke které za tu dobu získáte určitý vztah. Naposledy hodit tašku přes rameno a skříňku tentokrát ponechat odemčenou, aby se do ní v září mohl nastěhovat patnáctiletý klučina, co je z toho nového prostředí tak trochu na větvi, jako jsem byl před čtyřmi roky i já. I vy.

V úterý 9.6.1987 zkoušky z dospělosti jsem poprvé proklínal své oblíbené číslo Šel jsem doslova do vývrtky. Při pohledu na vylosované číslo 18 mi doslova zmrznul úsměv na rtu. (Foto míčku: Peter Porai Koshitss, Wiki lic. CC BY-SA 4.0 (foto upraveno).

Komu z vás se něco podobného přihodilo? Vylosovat si otázku, aby číslo losu odpovídalo Vašim představám, dokáže tak padesát procent maturantů. Vylosovat si otázku, jejíž číslo jste si vytáhnout rozhodně nechtěli, protože dobře víte, jak bude záludná a obtížná, že to nebude zkrátka žádná prdel, dokáže 49,9999 procent maturantů. A vylosovat si otázku, kterou JEDINOU ze všech neumíte, a dokonce ani neznáte obsah jejího zadání, dokáže snad jen ten přitroublý Kachňák. No jo, je to tak.

Celý svatý týden jsem se připravoval extrémně pečlivě, dokonce až tak, že to snad nebylo normální. I přes vlídné slunečné počasí jsem vůbec nevycházel ven - takže mohu směle prohlásit, že jsem se doopravdy našprtal všechny otázky od té první až do sedmnácté. Dalo mi to dost práce, ale mohl jsem si být jistý, že je zvládnu nejhůř na dvojku. Zbývaly poslední tři dny svaťáku a napadlo mě, vzít to odzadu. 25, 24, 23 ... došel jsem až k 19. To už jsem ale byl tak vyčerpaný, že jsem otázku č. 18 úplně vypustil. Ani jsem si nepřečetl zadání s loterijní jistotou, že si ji přece nemůžu vytáhnout. Proboha! Vždyť by to byla pravděpodobnost pouhá čtyři procenta!

Bravo, Kachňák dokázal vykrýt čtyřprocentní pravděpodobnost a vytáhl si z klobouku Černého Petra. Čísla na sportku, to ne, ale Černý Petr, samozřejmě! Belzebub se chechtá, jak mu to vyšlo. Ne, že bych to u maturity nějak neokecal, nakonec jsem z toho stejně tu dvojku vymačkal, ale měl jsem si uvědomit, že rozhodující je přítomný okamžik, podle něhož se máme řídit, a ne plánovat, jak to vyjde, a co kdyby a proč, a co další možnosti, atd. Zachovat se podle přítomného okamžiku vyžaduje být stále bdělý tady a teď a být sám sebou, a to dokáže jen zlomek lidí. Jen ti, jejichž intuice a hlas srdce jsou jejich vůdčím motorem.

Když už toho okecávání bylo příliš, měl jsem přesně popsat v ruském jazyce pravidla telefonického rozhovoru v Sovětském svazu. Profesorka Julišová ale záhy pochopila, že si s otázkou č. 18 zrovna netykám, tak to jelo dál ve starých kolejích. Dokolečka dokola jsem mlel něco jako Здравствуйте, гало, кто там? ... ale byl to právě ten přítomný okamžik, který mi napovídal, předseda komise se zrovna vzdálil, popošel k oknu, sledoval venku jakési slečny na chodníku, či co, a moje ruštinářka, která mě určitě tajně milovala, jinak by to vůbec nemělo logiku, mi tu chvalitebnou nakonec na maturitní vysvědčení připsala. A já se s ní chlubil už v tolika úřadech a institucích! Chvalitebná na vysvědčení vždy, ať chcete, nebo ne, budí v úřednících respekt, a přitom nikdo z nich vůbec nemohl tušit, že jsem se jako idiot navrčel 24 otázek a tu poslední jsem neviděl ani z rychlíku.

Odborné předměty, to bylo něco jiného. Tam přítomný okamžik zafungoval do puntíku. Měli jsme totiž pouze obhajovat technické výkresy a úlohy zpracovávané v průběhu druhého až čtvrtého ročníku, a věřil jsem si natolik, že ať budu hovořit o čemkoliv, dokážu si poradit. Moje ruka byla tentokrát pevná a rozhodná a z klobouku nevyletěl Belzebub, nýbrž andělský popis výroby soustružnického nože. A to byl můj oblíbený nástroj, a jak se později ukázalo, nějaký čas mě i živil, ale nepředbíhejme... maturitní ples probíhal v sobotu 14. března 1987 a já dal raději přednost lyžování Píše se rok 1987 a zítra se bude tančit všude... maturitní ples probíhal v sobotu 14. března 1987 a já dal raději přednost lyžování

Tady je fotka z mého maturitního tabla, no jen se pěkně pokochejte, tady ještě nejsem ta sličná dáma v podvazcích, vycpané prsence a sexy kotnících v lodičkách od Věrky. fotka z maturitního tabla SPŠ Kladno - třída S4D - 1987 Zato naše poslední společné foto poslední společné foto - SPŠ Kladno - třída S4D - 11. června 1987 po předání maturitních vysvědčení je jen nostalgickým ohlédnutím za něčím, co už se nikdy, ale nikdy nemůže vrátit.

Co jsem prožil v kladenské zobrazit mapu v celém okně průmyslovce, nebylo černobílé. Byly to krásné chvíle, vstupní chodba školních dílen SPŠ strojnické Kladno spousta srandy, vstup do školních dílen SPŠ strojnické Kladno to zlé jsem už dávno zahodil někam na smetiště dějin a to dobré je v paměti zakotveno navěky. Moc rád na schody z přízemí do prvního patra v SPŠ strojnické Kladno toto období vzpomínám, slavnostní vyřazení absolventů SPŠ strojnické Kladno a to si nemyslím, že bych byl nějaký Krhounek, co v tělocviku nevyšplhá po laně ani pět metrů, ale v lavici šplhá, až je z něj na blití.

     schodiště ze 2. do 3. patra SPŠ strojnické Kladno      frézárna v budově školních dílen SPŠ strojnické Kladno
vstupní dveře (vlevo) do naší třídy ve IV. ročníku SPŠ strojnické Kladno (hned vedle byl kabinet třídní prof. Evy Plohákové)      učebna Kontroly a měření ve 2. patře SPŠ strojnické Kladno      vstupní schodiště do 1. patra tzv. "vily" - SPŠ strojnická Kladno
     nástrojárna v budově školních dílen SPŠ strojnické Kladno      nová rýsovna ve 3. patře (v podkroví) SPŠ strojnické Kladno byla zprovozněna právě v roce 1987
truhlárna v budově školních dílen SPŠ strojnické Kladno      kovárna v budově školních dílen SPŠ strojnické Kladno      první patro SPŠ strojnické Kladno
     svařovna v budově školních dílen SPŠ strojnické Kladno      soustružna v budově školních dílen SPŠ strojnické Kladno

Abychom trochu té nostalgie rozvířili ze dna hlubin výstavka strojírenských výrobků, kde se zastavil čas študákovy duše, hodím na pomyslnou papírovou čtvrtku nebo list pauzáku pár těch vzácných okamžiků, co jsou součástí věčné mysli, vstupní vestibul SPŠ strojnické Kladno aby se dokázaly vysdílet i s ostatními:

Ke konci druhého ročníku jsme prožili dva veselé týdny na chmelové brigádě - instalovat drát pro popínání chmele. Hlavní motivací, na které jsme se kupodivu všichni z naší třídy S2D shodli, byl výdělek. Očekával jsem, že si za půl druhého tisíce korun pořídím nové lyžařské vázání. lyžařské vázání Marker M40 - www.limundo.com/kupovina/Sportska-oprema/
Ski-oprema/Oprema/Vezovi-za-skije-MARKER-M40/32461293# (přímý link)
Závazek jsem také splnil, byly to však doslova vydřené peníze.

Utvořili jsme dvojice, jeden zavěšoval drát s háčkem pomocí třímetrové tyče na visuté lanko a ten druhý v podřepu drát napínal a zapichoval do země ocelovým kolíkem. Chmelové sazenice se pak pnuly po svislém drátu, kde dozrávaly, a v září je česači strhávali a plnili šišticemi tolik známé věrtele. Pamětníci si jistě v této souvislosti vybaví úžasný film "Starci na chmelu".

Dvojice jsme mohli sestavit podle svého uvážení, docela mi sedl Vodnář Béda Laube. Byl vtipný a společenský, neplácal však nesmysly, práce mu šla od ruky a vydělané korunky přibývaly. Dokázali jsme se spolu sehrát už po několika minutách a patřili jsme k nejvýkonnějším pracantům. Obědy a odpolední svačiny nám dováželi zemědělci traktorem přímo mezi brázdy, nemuseli jsme se tedy zdržovat odbíháním do nějaké jídelny. Kuchařky vařily výborně, na každém jídle jsem si pochutnal a po celých 14 dnů bylo slunečno, bezvětří a příjemné teplo. Večery jsme trávili často venku v obci, jeden nadšenec z béčka brnkal na kytaru, neměli jsme dokonce ani zakázáno dát si večer nějaké to pivko. To víte, pracovat na chmelnici a neochutnat výrobek, bez něhož se chmel neobejde, by bylo jako kdyby pivovarský sládek pověřil ochutnávkou pivní várky úplně někoho jiného, třeba svého psa.

Po tolika letech, co uplynuly od doby, kdy jsme zapíchli do země poslední chmelový drát, si vybavím čtyři události, které mi připadaly něčím zajímavé:

Událost první: Spali jsme na vojenských palandách, naštěstí bez vojenského režimu, bez skládání svršků do komínku, šúrování po večerech podlahy na pokojích, a podobných volovin. Nebyli jsme sice žádní bordeláři, že by na nás musel stále někdo dohlížet, horší to ale bylo s hygienou. Tedy jak u koho. Suterén budovy byl vybaven sprchou a umývárnou, denní očistu těla snad nikdo po celodenní lopotě nezanedbával, měl bych však vyzdvihnout netradiční postoj Jardy Hráského. Čím byl tento sympaťák a premiant třídy zvláštní? Měl s sebou na celých čtrnáct dnů jen jedny ponožky. Každý večer se vyzul z holinek, ponožky nechal vyschnout na podlaze pod oknem, ráno ztvrdlý kus látky jen lehce vyprášil z okna a znovu navlékl na nohy. Tento cyklus se opakoval, bez výjimky, každý den. Nezpozoroval jsem, že by si byl ponožky někdy vypral v umyvadle, na to zřejmě neměl po vyčerpávajícím výkonu na chmelnici již dostatek energie. Faktem je, že s Petrem Pomahačem zaujímali čelní místo v pracovní výkonnosti.

Událost druhá: Vláďa Michalovský, zvaný Čerčil, bydlel nedaleko odtud, v obci, vzdálené 6 kilometrů, jménem Tmáň. Občas po práci zaběhl domů, někdy nás zastihl při návratu v místní hospodě, jindy se doma zdržel déle a přicházel až před půlnocí. Onoho večera se mu však pozdní návrat stal osudným. Hlavní vchod do budovy byl již uzamčen, učitelský dozor dřímal hlubokým spánkem a jedinou možností, jak se dostat do objektu ubytovny, bylo pootevřené okénko v suterénní kóji umývárny. Čerčil měl v sobě dvě piva, byl tak trochu " v náladě", a namísto po nohou, prolézal okénkem po hlavě. Jenže samotná podlaha v umývárnách byla dost hluboko a dopad na tvrdou dlažbu obličejem musel být pěkně bolestivý.

Událost třetí: Třetím nezapomenutelným momentem chmelové brigády byla moje příhoda se skateboardem. V polovině 80. let nebyly "skejty" tak rozšířené a dostupné, jako jsou dnes. Sám jsem žádný nevlastnil a dokonce se mi ani nepoštěstilo někdy si jej od někoho vypůjčit. Až v osudný den na chmelnici od jednoho kluka z béčka. Mezitím, co jsem se trochu déle zdržel ve sprše, ostatní prchali k vzrostlému kaštanu na malém náměstíčku, kde tu jeden z nás sladil svůj znělý hlas s kytarou. Romantický večer mohl začít a abych se mu mohl rychleji přiblížit i já, nejmenovaný šťastlivec mi zapůjčil prkénko na kolečkách. Ať se prý povozím. Ďáblův vynález ten skateboard, ve středověku by se lidé nad ním křižovali, mě stačila docela obyčejná klikatá silnice pod velice strmým úhlem klesání. Kdo jízdu na divokém prkně ovládá, ten si tu přijde na své, já si taky přišel na své, během několika vteřin jsem nabral povážlivou rychlost a to byl ten vhodný okamžik dokázat, že přece nejsem žádný "přizdisráč"! "Musí to nějak jít, ne, vypadá to tak lehce (jízda toho, kdo to umí), tak to určitě taky zvládnu!", vychloubačné myšlenky válcovaly moje nitro a pokryly je šedou mlhou. Bylo to však divočejší, než jsem si myslel. V zatáčce těžiště mého těla překročilo bezpečnou hranici oddělující jízdu od pádu, skejt odlétl jak vystřelený z praku směrem do silnice a moje tělesná schránka na opačnou stranu do zarostlého příkopu. S příhodou jsem se ostatním pochopitelně svěřil, dostatečným důkazem byly nazelenalé kalhoty od travního porostu a čouhající kopřivy z límce košile, můj sportovní výkon byl však hoden diskvalifikace. Ale zaručeně jsem byl v ten den nejslavnější skejťák v kladenském okrese! Půllitr vychlazeného nahořklého moku, jehož věhlas jsme tu pomáhali svou svědomitou a namáhavou prací šířit, byl pak cenou útěchy. A samozřejmě kytarový doprovod a znělý hlas kluka z béčka, jehož jméno si už po tolika letech vybavit nedokážu, zato tu atmosféru pod kaštanem docela bezpečně.

Událost čtvrtá: Čtrnáctidenní chmelové brigádě dodával lechtivý erotický punc učitelský dozor. Naším třídním učitelem byl profesor Evan, nebyl to pochopitelně on, objekt erotické touhy pubertálních mladíků, vážil jsem si ho jako člověka s dobrým srdcem a přišlo mi docela líto, že o prázdninách tohoto roku nakonec zemřel jako silný kuřák na rakovinu plic. Třídnictví po něm pak převzal někdo jiný. Tolik jsem si přál, aby se naší novou třídní stala ta andělská, skoro až přecitlivělá duše, co by se spíš hodila někam do poklidného prostředí a ne do stáje nezdolných býků z Es tři dé. A představte si, že se moje tužba, moje nejsilnější touha na počátku třetího ročníku, vyplnila.

Eva Ploháková.

Splnilo se mi dokonce přání spatřit naší novou třídní v civilním prostředí neprobylické chmelnice. Byla okouzlující a něčím mi připomínala učitelku ruštiny ze základky Helenu Čejkovou. S Evou Plohákovou kamarádila nejlidštější a nejprofesionálnější matikářka v tehdejším Československu Ludmila Kořenářová, která byla podobných kvalit jako Eliška Knížetová, a jejich přátelství se mohlo prohloubit i v průběhu čtrnáctidenní relaxace na čerstvém vzduchu mezi rozoranými brázdami. Eva Ploháková byla velmi atraktivní, na fotce to bohužel nemůže vyznít, Eva Ploháková a Ludmila Kořenářová na společné fotografii učitelského sboru (r.1988) museli byste ji poznat živoucí. Byla překrásná a tajně jsem ji miloval, dokonce se mi o ní tolikrát zdálo, většinou o květinové louce za lesem, o hlavě složené do klína laskané andělskou dlaní, s něžným hláskem, jak recituje verše od Vrchlického:

Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý
šel v lednu, ale v duši věčný máj
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy
šel pouští a měl v srdci perly rosy
za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Eva Ploháková byla nejen citlivá a přitažlivá svou povahou, svým jemným srdcem, byla půvabná i fyzickým vzhledem. S postavou ideálních ladných ženských křivek všude tam, kde měly být. Nosila nad kotníkem stříbrný řetízek a to nebylo mezi vyučujícími kantory v té době vůbec obvyklé. Bylo to velice odvážné a smyslné. Eva Ploháková v pohybu byla typově podobná této modelce a její kabinet dokonce přímo sousedil s naší učebnou, mohl jsem se tedy sytit její příjemnou ženskou aurou po celou dobu pobytu ve školních lavicích.

...chmelnice u vesničky Neprobylice byla ještě v roce 2003 dobře patrná na internetové mapě, dnes však již neexistuje. zobrazit mapu v celém okně Pohltil jí okolní terén rozsáhlé zemědělské půdy. (Zde na starší mapě z r. 2003 zobrazit mapu v celém okně jsou jednotlivé brázdy chmelnice k rozeznání, je to ten tmavě zelený obdélník vpravo nahoře od tvrze Hrádek. A mimochodem, tady se také tak trochu zastavil čas. Snímek staré zvonice, jakoby zachytil i naše působení v těchto místech. Pod vzrostlým stromem u vodní pumpy jsme sedávali s kytarou, hospoda byla odtud vzdálena jen několik kroků, půllitry s pivem jsme si odnášeli až sem a na snímku vpravo je vidět i spodní úsek silnice, po které jsem si to svištěl na ďábelském prkénku s výkyvnými kolečky.)

Evu Plohákovou a Ludmilu Kořenářovou jsme si mohli užít i následující školní rok na týdenní brigádě, jejímž cílem bylo vysbírávat na poli kusy cukrové řepy po její sklizni. Přálo nám opět počasí a nechyběla dobrá nálada, kterou dokázal ještě upevnit spolužák Venca Knotek. Nalezené kousky řepných úlomků dosahovaly obvykle nepatrných rozměrů, Vencovi se však podařilo objevit v rozorané brázdě jednu celou, netknutou masivní řepu, rozměrů přímo obřích. Vytasil svůj tábornický nůž, odběhl s ní do blízkého úvozu, načež jsem vytušil, že si snad na ní hodlá pochutnat. Omyl! Po deseti minutách vítězoslavně kráčel k pomalu jedoucímu traktoru s valníkem a mezi jeho přední kola zabodl do země vyřezanou maketu vztyčeného pánského penisu, o délce dobrých čtyřiceti centimetrů.

Nenápadného Vaška si nikdo téměř nepovšiml, penis během chvilky zmizel pod traktorem, za pár vteřin se však projíždějící traktor vzdálil a sněhobílý výtvor na tmavě hnědé polní ploše mohl plně dominovat. Rozvášněný hlahol ovšem nepřišel hned, trpělivě jsme vyčkávali na reakci profesorek Evy a Lídy, které, zaujaty vzájemnou konverzací, volně kráčely několik desítek metrů za valníkem... "Hele, Evo, co to je?," sehla se k zemi Lída, "to je pěkný, kde se to tu vzalo? To vypadá jako, no, podívej se, to je, ale..." a podala překvapené kamarádce dokonalý výrobek. Ta si jej chvilku otáčela v dlaních, a pak: "No jo, fuuuj!", mrštila s ním do dáli a teprve tehdy to u čtyřiceti ztichlých výrostků spustilo salvu smíchu.


 

Nové lyžařské vázání Marker M40, Lyžařské vázání Marker M40 tmavomodré barvy ozdobilo moje nové lyže ELAN Prominence a vkusně ladilo s jejich světle modrou metalízou. Bylo to však ve své době vázání poměrně vzácné až raritní - výrobce se totiž především zaměřil na vyhledávanou bílou variantu tohoto výrobku a do prodeje se dostalo jen omezené množství tmavě modrého provedení. Byl jsem pak tedy docela mile překvapen, že se toto vynikající dílo z konstrukčních kanceláří a výrobních dílen značky Marker dostalo až na filmová plátna ve snímku Discopříběh, který měl premiéru zrovna v mém maturitním roce 1987. zakoupené za těžce vydělané peníze na chmelové brigádě, jsem v lednu následujícího roku montoval na své nové lyže Elan, a jestliže jsem se nyní zmínil o mém vztahu k lyžování, rád bych se velmi krátce zastavil u lyžařského výcvikového kurzu v prvním ročníku. Obsadili jsme volné pokoje ve Špindlerově boudě, horní řada zleva: Marek Entlich, Vašek Vyskočil, Štefan Rigo, Vašek Levý, Vašek Staněk, Tomáš Hera, Kachňák, Vašek Houdek, Petr Pleiner, Martin Fridrich, Tomáš Kolařík, Jarda Zamazal, Martin Pokorný.
spodní řada zleva: Petr Stöckel, Igor Torba, Petr Vlk, Petr Reichl, Jan Suchopárek, Jarda Hráský, Milan Kokeš, Vladimír Michalovský, Jirka Nový, Vladimír Fořt, Bedřich Laube, Jirka Novák.
sněhu bylo pro lyžařské radovánky skutečně dostatek, jen někteří z nás, jako například Jirka Nový, se postavili na lyže úplně poprvé. První uvítací večer byl zahájen společnou večeří v hotelové restauraci, mohli jsme si vybrat ze dvou jídel, která po ploše jídelny roznášel hbitý číšník. Byl jsem v té době mezi spolužáky pověstný svou přezdívkou "Kachňák" a ta vygradovala do obludných rozměrů po přečtení jídelního lístku. V nabídce byl buďto smažený vepřový řízek, nebo kachna v šouletu. Petr Vlk dokonce zvažoval, že se zeptá číšníka, co to ten šoulet vlastně je, nechali jsme se ale raději překvapit. Řízek šel stranou, našlo se mnoho zvědavců, kteří hodlali vyzkoušet, zda krkonošská kachna nemá se mnou nějakou spojitost. Jakousi kachní létající show, nebo něco v tom smyslu. Skutečně nikdo z nás netušil, co nám donesou. A rozhodně nikoho nenapadlo, že bude první večer na horách pojídat kachnu se silně omaštěným vařeným hrachem. Divoká kombinace!

Sdílel jsem tehdy pokoj a kamarádil s velkým fotbalovým talentem a budoucím vicemistrem Evropy v kopané z roku 1996 - Honzou Suchopárkem. Klečí v přední řadě, pátý zleva. A jak vypadá autogram budoucího slavného fotbalisty v 15 letech?) autogram budoucího slavného fotbalisty v 15 letech V den příjezdu si však slavný fotbalista svou nevinnou slovní hříčkou pěkně zavařil. Byl jsem s Jardou Hráským, s Petrem Reichlem, s Martinem Fridrichem, s Petrem Pomahačem a Honzou Suchopárkem ubytován v průchozím pokoji, vedle profesorky tělocviku Ireny Částkové profesorka tělocviku Irena Částková a oblíbeného učitele odborných strojírenských předmětů, profesora Beneše. Povlíkáním polštářů s prachovým peřím část jejich výplně poletovala vzduchem, Ireně Částkové nějaké pírko uvízlo v nose a následovalo masivní kýchnutí, doslova od plic. Honzu to tak nadchlo, že polohlasně, v dobrém rozmaru, pronesl: "Chcípni, potvoro!" Profesorka Částková ale nebyla takových morálních kvalit, aby ocenila špetku humoru, aby pochopila nevinný žert, a naopak se po příjezdu z hor tento nesmysl řešil na ředitelské poradě, jehož výsledkem byla podmínečně snížená známka z chování.

A teď trochu z jiného soudku: V roce 1990 se zmiňuji o tom, že jsem omáčkový typ, a že klasická jídla ze školní jídelny, kde převládala UHO, nebo UBO, tedy univerzální hnědá omáčka a univerzální bílá omáčka, mi přinášela uspokojení, na rozdíl od mnoha mých spolužáků. Platilo to ve školní jídelně na Základní škole a pochopitelně i v jídelně, která souvisela s mým působením na kladenské strojní průmyslovce. Školní budova strojárny nebyla vybavena svou vlastní vývařovnou, jakou má většina Základních škol, museli jsme docházet do nedalekého objektu kina Sevastopol, v jehož suterénu se vydávaly obědy jak pro studenty našeho ústavu, tak i pro žáky gymnázia. V prvním ročníku jsme měli nešťastně řešený rozvrh hodin. Tak zoufalý, že se přestávka na oběd nedala plynule rozložit do širšího časového období a odstupňovat mezi všechny třídy, stávalo se tedy, že se malá útulná jídelna měnila v bzučící úl, kde jedna včela padala na druhou, docházelo k vzájemným strkanicím a mnohdy i nevybíravým potyčkám, fronty se často protáhly až na půl hodiny. Proto jsem raději z tohoto rušného prostoru mizel a kupoval si v bufetu vlašský salát, nebo sekanou se dvěma rohlíky.

Od druhého ročníku, a především ve třetím a ve čtvrtém ročníku, jsme do jídelny docházeli vždy o něco dříve, nebo naopak později, než ostatní třídy. Měli jsme v některé dny přestávku na oběd posunutou i o celou vyučovací hodinu. Ve středu a v pátek jsme končili výuku v půl jedné, a to jsem raději namísto obědu v jídelně uháněl na autobus, abych stihl courák do Prahy ve 13 hodin, a zamířil jsem rovnou k babičce. Ta už věděla, že přijdu, a vždy mě pohostila přímo královsky. V pondělí, v úterý a ve čtvrtek jsem tedy docházel do úplně prázdné, nebo poloprázdné jídelny. Z mých spolužáků ji navštěvovali jen někteří, co jim většinou omáčková jídla vyhovovala a zbytečně neremcali kvůli malichernostem. Sedávali jsme u společného stolu s Petrem Reichlem, s Honzou Suchopárkem, s Petrem Vlkem, a někdy i s Petrem Pomahačem a s Jardou Hráským. Všichni byli Kladeňáci, mezi nimi jen já přespolní, ostatní přespolňáci obvykle spěchali na autobus domů, nebo se zastavili cestou k autobusovému nádraží v nějakém bufetu, jak se říká, na jedno na stojáka. Jsem typ člověka, co vyhledává, zvláště k obědu, poklidný a tichý kout, daleko od městského ruchu, takže bufáč na stojáka není nic pro mě. Suterén kina Sevastopol byl tím správným místem. Naprosto spokojeně jsem si tu mohl vychutnávat každičké jídlo, nikdy se mi nestalo, že bych se na talíři setkal s nějakou masitou tvrdou flaksou, s připálenou omáčkou, nedovařenými knedlíky, či snad přesolenou polévkou. Tímto vzdávám hold všem kuchařkám, co se o nás dobře staraly, i když si domů jistě přinesly také nějakou tu dobrotu, ale to dělal každý.

V předchozím odstavci jsem zmínil jméno Petr Vlk. Jednou mě Vlčák zachránil před pěkným trapasem. Bylo to zhruba v půli třetího ročníku v průběhu polední přestávky, a tentokrát jsem musel kvůli časové tísni udělat výjimku a zamířit do Lidového domu, v jehož přízemí sídlil docela útulný bufet se stoly pouze na stání, jaký můžete vidět kupříkladu ve filmu Svatební cesta do Jiljí. V "Liďáku" bylo v každodenním menu možno zakoupit klasické rychlé občerstvení formou lahůdek, tedy obložené chlebíčky, saláty, ale i teplá jídla, jako polévky, guláš, sekanou, nebo párek. A právě párek jsem si osudného dne vybral k rychlé konzumaci, poněvadž za 15 minut začínala další vyučovací hodina. Mezitím, co jsem si párek s hořčicí a chlebem na porcelánovém talířku donesl k jednomu z pultů, všiml jsem si, že v oddělení nápojů není žádný zákazník, a že bych mohl bleskově zakoupit ještě limonádu. Ponechal jsem v poloprázdném bufetu horký párek na chvilku bez povšimnutí, během necelé půl minuty jsem již v ruce držel sklenici s limonádou, otočil jsem se a směřoval zpět ke svému stolku. K nemilému překvapení však u mého talířku s párkem stál takový ušmudlaný, vyhublý pán v baretce, na první pohled zjevně hladový, smrkal do kapesníku a chystal se do masité porce v brzké době zakousnout... jenže já měl taky hlad. A možná větší. Nasadil jsem přísný, nabroušený výraz a měl jsem připravená slova jako: "Tak to teda ne! S dovolením, tohle je můj párek, před chvílí jsem si ho tu odložil. Jestli chcete, tak si kupte svůj, dám vám nějaké peníze, ale tenhle mi vraťte, nemám čas tu stát další frontu, musím totiž do školy."


 

Pán dosmrkal, a když mě zahlédl s tím hustým výrazem, jak si to zostra vykračuju přímo k němu, úplně chudák zbledl. Snad by i býval z bufetu utekl, jenže najednou mě něco zezadu zastavilo. Petr Vlk mě chytil za límec bundy a: "Co děláš, tady máš párek", a ukázal prstem na vedlejší stůl, kde skutečně ležel můj odložený talířek, ke kterému se nikdo nehlásil.

U středoškolského jídla ještě chvíli setrvejme: Váže se k němu jedna pikantní příhoda s profesorem ekonomiky, Jaroslavem Kodetem. Ten bohulibý kantor, jak jsme jej pomyslně přezdívali, byl naším nejoblíbenějším profesorem, a to pro své velice svérázné povahové vlastnosti a názory. To, jakým způsobem jsme prožívali hodiny ekonomiky, bych mohl dokonce směle označit za naprostou raritu. Do třídy vcházel vždy usměvavý muž středního věku, usměvavý muž středního věku, profesor Kodet (foto r. 1988) s mohutným zrzavým knírem, mastnými vlasy sčesanými dozadu, jak se to nosívalo v meziválečném období, jen to jeho vyvalené břicho se k jeho jinak útlé postavě jaksi příliš nehodilo.

Prsty si často přejížděl svůj knír sem a tam, koulel očima, jako včelí medvídci, a vyprávěl nám různá story z jeho dosavadního života. Ta úplně první hodina ekonomiky začínala slovy: "Ty knížky, co jste nafasovali, ty klidně zahoďte, ekonomika podle nich tak v praxi vůbec nefunguje. A já Vás nebudu známkovat a zbytečně Vás otravovat. Nebudete psát žádné písemky, ani nehrozí žádné těžké zkoušení. Chtěl bych, aby naše hodiny byly spíš o vzájemném dialogu mezi kolegy, vždyť už jste skoro dospělí chlapi. V našem státě to chodí prostě jinak, než jak se píše v chytrých knížkách. Budu Vám raději vyprávět fakta, která se Vám v životě mohou hodit, a možná si na mě i někdy vzpomenete."

Byli jsme doslova šokováni tím, co řekl. Nikdo nečekal takového pohodáře, který se ještě přiznal, že hodiny ekonomiky budou pro nás jen diskusním fórem rovného s rovným. A jak řekl, tak se i stalo. Hodina ekonomiky = debatní klub. Často na rozličná témata, někdy i s ekonomikou přímo nesouvisející. Nikoho neodsuzoval, na nikom se nevozil a bavili jsme se mezi sebou na rovinu. Známky byly v podstatě již předem rozdány, víceméně samé dvojky, a ke všemu jsme si mohli zapamatovat několik cenných rad a poučení, jak si počínat, abychom maturitní zkoušku důstojně zvládli, a ve zdraví ji přežili. Za tento přístup jsme si profesora Kodeta nesmírně považovali a jednou jsme jej překvapili až tak, že z toho vznikl námět na krátké vyprávění:

Bylo to v zimním období, na začátku čtvrtého ročníku. Venku mrholilo, teplota se pohybovala kolem deseti stupňů nad nulou, typické podzimní sychravé počasí. Nic nenasvědčovalo tomu, že se pomalu blíží vánoční svátky. V ten den jsme se vraceli z hodiny tělocviku, abychom si trochu odpočinuli u následující hodiny ekonomiky. Pak už končila výuka, bylo to, myslím, ve středu, a já už se těšil za babičkou do Buštěhradu. V ten den jsme na hřišti Sparta doly Kladno vydali spoustu sil a pěkně nám všem vyhládlo. Napadlo mě, že bychom mohli cestou do školy Kladno minulé - Třída ČSA, nedaleko od SPŠ (foto z r. 1983)
http://image.slidesharecdn.com/kladnominule-090605141132-phpapp02/
95/kladno-minul-14-728.jpg?cb=1244229337 (přímý link)
navštívit tzv. "klobáskárnu", pochlubil jsem se svým skromným nápadem Vlčákovi a ten jej tlumočil ostatním. „Klobáskárna“ byl docela nově zřízený malinký, nenápadný obchůdek, kde pekli na dřevěném uhlí co? No samozřejmě, že ne brambory. Byla to provozovna ve stylu bufetu, pokrm jsme si mohli sníst ihned přímo v malinké jídelničce, nebo nám jej ochotná obsluha zabalila do balícího papíru s papírovým táckem. Uvnitř to neskutečně vonělo a já vyrukoval s další zajímavou myšlenkou: "Hele, Vlčáku, co kdybychom nakoupili klobásky pro všechny kluky, kolik nás tu je, vidím, jen asi 8, tak se složíme a objednáme dvacet kousků, co ty na to?" Všichni souhlasili, dali jsme dohromady potřebný obnos, jedna porce včetně chleba a hořčice vycházela na rovných 5 Kčs. Do toho vstoupil Venca Knotek, vytáhl z peněženky další pětikorunu a objednal jednadvacátou klobásku: "Vezmeme i Kodetovi, ne? Já si tu jednadvacátou k sobě schovám a všichni je budeme mít schválně položené na lavici - až Kodet přijde, tak bude čumět! Určitě bude slintat a já pak ze zálohy vytáhnu tu poslední zabalenou pochoutku. Bude to docela satisfakce za to, jak se k nám chová, ne?!"

A jak Venca dokonalý scénář sesumýroval, tak se divadelní scéna i odehrála. Všichni jsme se stihli včas převléknout z tepláků do civilu, usedli jsme v naprosté tichosti na svá místa, až ta naše tichá třída mohla být zvenčí někomu nápadná, a každý jsme měli na lavici položenou klobásku na papírovém tácku, ze které se linul kouř, a vonělo to ve třídě, no přímo jak v té klobáskárně. Kodet vešel dovnitř a strnul doslova zkoprnělý v němém úžasu. Tiše pronesl: "No teda, vy si tu žijete, to je vůně! A já nic, co?" Vtom se Venca zvedl a položil na katedru před zraky užaslého kantora poslední zabalený kousek. "No to jste mě dostali!" Až si všichni pochutnáme, nebude žádná ekonomika! Budeme si povídat jenom o ženských!"

O ženských vyprávěl hlavně Kodet, my jen zvědavě jeho slovům naslouchali. Občas Venca Knotek něco ze své zkušenosti se ženami, coby pohledný blonďák, doplnil, a byla to taková hodina ekonomiky, na kterou se nezapomíná. Nebylo ale všem dnům konec! Jarda Zamazal získal od svého táty nemravný časopis. Bylo to něco v podobném duchu, jako Playboy, nevím přesně, o co šlo, naprosto jistě však vím, že se jednalo o německý titul. Nadupaný erotickými, no vlastně pornografickými fotkami. Jarda jej nenápadně vsunul do třídní knihy, jejíž světle šedé desky časopis dokonale překrývaly, do třídy vešel profesor Kodet a první co bylo, že se ptal, kdo chybí. Pak ta jména hodlal zapsat do třídnice a mohla následovat další hodina zajímavého vyprávění. Tentokrát však hodina vyprávění neproběhla. Profesor Kodet otevřel třídnici právě v místě, kde se v celé své kráse odhalila pohledná blondýna, prolistoval ještě časopis na několika dalších stránkách, zvedl se ze židle a celý rudý v obličeji nám tiše oznámil něco v tom smyslu, že to se teda fakt nedá, že to je něco úžasného, a že tu máme být celou hodinu v naprosté tichosti, aby nikdo nepřišel. Jak celá událost skončila, zde nebudu popisovat, každý si jistě domyslí, co následovalo. Následoval předčasný odchod do liduprázdné jídelny v suterénním prostoru pod kinem Sevastopol, výtečný oběd ve formě univerzální hnědé omáčky UHO s bramborovým knedlíkem a hovězím masem, a jako bonus vynikající babiččiny bramborové placky.

Ačkoliv jsem jako kluk z vesnice měl pohybu dostatek a téměř denně sportoval, hodiny tělocviku jsem přežíval se skřípěním zubů. Ve čtvrtém ročníku byly nesmírně náročné, zpočátku jsme celou dvouhodinovku běhali kolem fotbalového hřiště Sparta Doly Kladno, abychom získali potřebnou fyzičku. Od prosince jsme pak začínali s fotbalovým tréninkem a v té době mě právě napadaly myšlenky, že Honza Suchopárek je natolik talentovaný hráč, který by to mohl někam dotáhnout. To se také stalo a mnozí z Vás jistě jeho jméno máte spojené s titulem vicemistrů Evropy v kopané z roku 1996. Víte, že je to dosud největší a nepřekonaný úspěch českého fotbalu? Honzovi se povedlo opravdu něco nevídaného.

Běhání kolem hřiště jsem zrovna nemiloval, dokolečka dokola s jazykem na vestě, ale co bylo pro mě utrpením, byl samotný fotbal. Fotbalová technika mi zkrátka nikdy nepřirostla k srdci. Na lyžařském kurzu jsem si užíval v prvním družstvu, ale jak jsem měl kopnout do míče, kluci vždycky věděli, že to bude průser. Z toho důvodu jsem se do hry raději moc nezapojoval, zkoušel jsem se postavit alespoň do pozice pravého Beka, ale bylo vidět, že jsem tam spíš do počtu. Profesor tělocviku, pan Jungmann, pochopitelně všechno sledoval a nakonec jsem z toho vytěžil nečekanou výhru. Namísto mého trápení na hřišti za mnou jednou přišel, a doslova pravil: "Hele, ty jsi tady ze všech kluků nejspolehlivější, tobě věřím. Potřeboval bych, kdybys mi občas ve městě nakoupil nějaké léky a pak zkontroloval u auta olej, světla, dolil mi případně benzín z kanystru, vyměnil halogenku ve světlometu, ... abych prostě věděl, že mám auto v pořádku." Byl jsem z toho v šoku. Radostí, pochopitelně. Jungmann je druhý Kodet, důvěřuje mi, jsem pro něj spolehlivá osoba! Neuvěřitelné! Spokojenost byla na všech stranách. Kluci si s chutí zahráli, já se jim do hry nemotal, v klidu jsem zkontroloval v autě, co bylo třeba, a ve městě jsem sehnal léky a nakoupil jak pro tělocvikáře, tak leckdy i něco pro sebe.


 

Nejstaršími kantory na kladenské průmyslovce byl na konci osmdesátých let minulého století manželský pár Jiřina Suchá a Jiří Suchý. pan profesor Jiří Suchý (foto r. 1988) Paní Suchá vyučovala dějepis a její manžel matematiku. Byli to velice poklidní a nekonfliktní lidé, bohužel si však nedokázali sjednat ve svých vyučovacích hodinách respekt mezi žáky. Zkrátka se svou povahou do prostředí mladých dospívajících lidí nehodili. Bylo mi jich častokrát docela líto, neboť jejich mírnou povahu zneužívali právě ti největší gauneři, kteří první dva ročníky v naší třídě doslova excelovali svým nejapným idiotským projevem. Zároveň byli těmi největšími zbabělci, (což bývá v podstatě nepsaným pravidlem, jako by je někdo naprogramoval podle jedné šablony), a jejich duševní zaostalost si kompenzovali na lidech, co se jim jen stěží mohli bránit. Být hrubý a drzý na staré lidi a ke všemu ještě k ženskému pohlaví, zkrátka dokáže jen ten největší zoufalec. Naštěstí nás tito zaostalci definitivně opustili v červnu roku 1985 a atmosféra ve třetím a čtvrtém ročníku konečně nabyla vyšších kvalit.

V té době jsme ovšem už paní Suchou potkávali pouze občas o přestávkách na chodbě a s panem Suchým jsme se setkali snad jen jednou, a to při suplování hodiny Strojírenské technologie ve čtvrtém ročníku, necelý měsíc před završením studia závěrečnou maturitní zkouškou. Profesor Suchý vešel do třídy a domníval se, jako starý, srdečný dobrák, že bychom si mohli před maturitou ještě procvičit nějaké matematické příklady. Nesetkal se však s pozitivním ohlasem, neboť jsme maturitní zkoušku z matematiky neskládali a navíc jsme se těšili na brzký oběd a odchod domů. Pomohla by nám naopak odborná konzultace s někým, kdo by se zaměřil přímo k maturitním otázkám, a tak jsme celkem v poklidu nechali pana Suchého tvořit zadání matematické úlohy na vyklápěcí černé tabuli, kam bílou křídou, velkým písmem krasopisně namaloval kvadratickou rovnici.

7x(x-3)=-2(x2 +5)

"Tak, mládenci, pokuste se řešit úlohu samostatně, já tuto rovnici budu řešit s Vámi a Vy si můžete své znalosti ověřit občasným pohledem na tabuli."

My se sice neochotně, ale přece jen odhodlali rovnici zapsat do sešitu, když vtom do třídy vešel zástupce ředitele. zástupce ředitele prof. Kaiser (foto r. 1988) Oba kantoři potřebovali spolu něco projednat, odebrali se na chodbu a zavřeli za sebou prosklené dveře. Skrze hrbolaté sklo dveřní výplně jsme jen sledovali jejich siluety, když náhle pohotový Venca Knotek přiskočil k tabuli a změnil u kvadratické rovnice křídou nenápadně znaménka - plus na mínus a opačně. Docela nevinný studentský žertík však se zkušeným matematikem nečekaně zalomcoval, přehozená znaménka způsobila, že úloha neměla řešení, dvou kořenů poměrně jednoduché rovnice se profesor Suchý stále nemohl dopočítat, až se začal potit a měnit v obličeji barvu, takže jsme si mohli na vlastní oči prohlédnout, jak upocení a bledí asi budeme u maturitní zkoušky, když se zrovna dostaneme do úzkých.

S kvadratickou rovnicí urputně bojoval asi pětadvacet minut. Nevzdával se. Jeho trápení u tabule ukončilo teprve zvonění (vlastně trubkobzučení). Odešel se sklopenou hlavou, stále cestou nahlížel do knihy, odkud rovnici opisoval, a my jen v rychlosti tabuli smazali, abychom mohli vzápětí konečně zasednout k bramborovým knedlíkům se špenátem. Pane profesore, tímto se Vám za Vencu Knotka a celou naší třídu tam na nebesa omlouvám fotografie ze spoluzaci.cz zachytila atmosféru ve škole několik týdnů před maturitou (pan profesor Jiří Suchý a spolužačka Věra Špičková) a doufám, že se v jiném světě máte podstatně lépe, než v hodinách matematiky na kladenské strojárně. Že Vás tam nezlobí takoví rozpustilí rošťáci.

Jednou z našich klukovských srandiček ve třídě, kde nebyla jediná dívka, bývaly i občasné hrátky na sex. Co to mělo znamenat? O přestávkách jsme často mezi sebou diskutovali o problematice následující vyučující hodiny a stávalo se, že dotyčný v dobrém rozmaru zezadu přiskočil k vyhlídnuté "oběti", rozkročmo opřené o lavici, a imitoval soulož zezadu. A tergo. K tomuto účelu výborně posloužil mezi nohama zastrčený srolovaný denní tisk jako maketa ztopořeného přirození. Byly to skutečně nevinné legrácky, s cílem pobavit publikum a odlehčit náladu před následující vyučovací hodinou.

Jednoho dne jsem před svačinou vyprostil ze sáčku namazaný krajíc chleba s několika přibalenými zralými velkými slívami. Napadlo mě zinscenovat tentokrát vylepšenou hru na sex, protože konec masivní slívy, nasazený na papírovou roličku z Mladé fronty, velice výstižně připomínal žalud pánského penisu. Divadelní produkci jsem však nestačil zrealizovat, neboť právě do třídy vešla třídní profesorka, Eva Ploháková. Bohužel ve chvíli, kdy jsem zrovna stál pár metrů od dveří, přímo proti ní, a mezi nohama mi trčelo třicet centimetrů srolovaných novin s nepřehlédnutelnou slívou na jejich konci...

Vstupní prostor před novou rýsovnou schodiště do 3. patra (podkroví) SPŠ strojnické Kladno, kde se nacházela nová rýsovna byl poznamenán další nevšední vsuvkou – Jarda zamazal a Mirek Jakubíček se tu pošťuchovali tak dlouho, až se Mirek posadil přímo na ventil vodního hasicího přístroje. Ten se nedal zastavit a celý jeho obsah se vystříkal na tuto chodbu – po stěnách, na strop, na zářivková svítidla, takže si pak v sobotu kluci vyšetřili čas na neplacenou brigádu a chodbu museli nově vymalovat.

Mám-li se pomyslně vrátit do druhého ročníku, často se mi v té době zdávaly příjemné sny o každé další dvouhodinovce, strávené ve školních dílnách. Mistři odborného výcviku byli zkušení profesionálové a práce na soustruhu, na frézce, nebo první kování ocelového čtyřhranu pod kladivem bucharu byly pro dospívající mladíky velmi zajímavou životní zkušeností. Všechna jména kantorů z dílen si vybavím i dnes: Ve frézárně působil mistr Jakší, v soustružně kudrnatý mistr Lédl, ve svařovně tak trochu prchlivý mistr Čečrdle, v nástrojárně poněkud mrzutý muž v brýlích, mistr Brůha, a nejraději jsme měli truhlárnu s mistrem Plimlem, kde to krásně vonělo dřevem, a kde jeho odborný výklad vždy sváděl k usínání nad truhlářským ponkem. Velice působivé byly nezapomenutelné chvíle nad rozpálenou výhní v kovárně. Mistr Podzimek, sympatický, nesmírně pohodový muž s dlouhým knírem, nás vždy dokázal něčím překvapit a doslova s otevřenou pusou jsme hleděli na jeho mistrovské kousky. Předváděl je na požádání pod beranem bucharu. Přivydělával si jako umělecký kovář, tak si jistě umíte představit ten koncert. pohled na budovu školních dílen SPŠ strojnické Kladno (foto SPŠ Kladno 1998)

Učebna ve čtvrtém ročníku byla šikovně umístěna v přízemní části budovy, kde se říkalo "ve vile". Byl odtud působivý výhled na kolemjdoucí chodce kráčející po žulových kostkách, chodci nás nezajímali, středem pozornosti byly chodkyně, pochopitelně. Profesora Valečka naše pokukování po holkách z gymplu jednou namíchlo a přikázal nám, abychom koupili "ledové květy" ve spreji a zabarvili polovinu oken tak, jak to mají u lékaře. Jak nakázal, tak jsme provedli. Zabarvili jsme polovinu okenních tabulí, jak to mají u lékaře, ale Valeček byl třída. Vzal to jako dobrý fór a nakonec jsme okna uvedli do původního stavu. Musel chudák přetrpět, že protahovací trn a kotoučový soustružnický nůž přece jen nedisponují takovou atraktivitou a přitažlivou silou, jako dvacet usměvavých holek venku na ulici.

Úspěšnou maturitní zkoušku jsme oslavili v salonku pěkný výhled severozápadním směrem z rozhledny Kožova hora restaurace na Kožově hoře, pěkný výhled jihovýchodním směrem z rozhledny Kožova hora to bylo naposledy, kdy jsem viděl pěkný výhled východním směrem z rozhledny Kožova hora všechny své spolužáky pohromadě. poslední společný snímek třídy S4D - čtvrtek 11. června 1987 Až na pár výjimek a nepříjemných chvil, které jistě prožil každý student, čtyřleté období dospívání a pobytu na kladenské průmyslovce řadím k nejkrásnějším v životě. Mé středoškolské studium bylo provázeno číslem 18 a životním číslem 4. (Životní číslo získáte součtem všech číslic z data narození, např. kdo se narodil 24. března 1986, jeho (její) životní číslo je 6 dle výpočtu 2 + 4 + 3 + 1 + 9 + 8 + 6 = 33 a 3 + 3 = 6.) V mém případě to započalo písemnou přijímací zkouškou v místnosti č. 18 a definitivně se uzavřelo otázkou č. 18 z češtiny a ruštiny. Maturitu jsem úspěšně složil v den, jehož numerologický součet je 40 (numerologicky 4), což je moje životní číslo. Tehdejší adresa školy dokonce odpovídala v numerologii složenému číslu z čísla 18 a mého životního čísla 40 (Kalininova 1840 Kladno), což je v celkovém součtu opět mé životní číslo 4. A že byli mými průvodci i osmnáctkoví kamarádi, o tom není pochyb. Nejvýraznější lidický kamarád Martin Mezera, se narodil 18. května, a ten buštěhradský, Luboš Krejza, pro změnu 18. září a v Buštěhradě se vhodně Luboš Krejza mohl doplňovat s mou babičkou, která se narodila 18. dubna. A když už jsme u té numerologie, připomeňme si vliv vibrací onoho „sedmičkového“ roku 1987. Lidice - červenec 1987 Tehdy se zesilují vzorce poznání v důsledku vesmírného (duchovního) zákona: "Co vyšleš, to se ti vrací." Nemohl jsem si pomoct, ale začala se mě zmocňovat jakási podivná deprese ze ztráty čehosi příjemného. Pravda, jestliže cosi skončí, vždy něco nového začíná, jenže já vytušil, že mám před sebou obtížné a ne zrovna příjemné období.

Slavili jsme maturitu společnou večeří pěkný výhled severovýchodním směrem z rozhledny Kožova hora a také alkoholem. Alkoholu jsem nikdy nevěnoval patřičnou pozornost, tedy až na ty "vydařené" velikonoční svátky a první zkušenost šestnáctiletého mladíka, tady jsem vypil jen jedno pivo po večeři a kluci do mě nacpali dva panáky vodky. Na rozloučenou. K tomuto přípitku jsem ovšem svolil docela rád. Byl to poslední den, kdy jsem měl před sebou bytosti, s nimiž se už možná nikdy neuvidím, anebo se potkám jen s některými z nich na srazu po X letech. Anebo se opět všichni setkáme, ale až po třiceti letech na tomto webu, formou psaného textu a v těch několika fotkách, co mi po tom všem ještě zbyly. Co na to říct? Hodinu po půlnoci jsem se z rozhledny na Kožově hoře vydal pěkný výhled severoseverovýchodním (SSV) směrem z rozhledny Kožova hora na pěší pochod do Lidic. Několikrát jsem se ještě za sebou ohlédl, v myšlenkách se mi celý film prožitků promítal velice živě a pak už jsem sledoval jen šedomodrý asfalt s bílým pruhem krajnice. Můj oslabený organismus vlivem maturitního stresu, pod tlakem podivných depresí, posílen alkoholem a únavou z nočního pěšího pochodu ohlásil, že není úplně v pořádku. Po několika týdnech dlouhotrvající horečka nehodlala ustoupit. Oslabený nemocí jsem se s velkým vysílením učil na přijímací zkoušky na strojnickou fakultu ČVUT, s matematikou a fyzikou mi moc pomohl Petr Klíma, který také skládal zkoušky na stejnou školu, ovšem na elektrotechnickou fakultu. Nakonec jsem byl přijat ke studiu oboru "Stroje a zařízení pro strojírenskou výrobu". Zdravotní stav se ale neupravil a namísto klidu a dostatečného zázemí pro regeneraci jsem se točil ve stresovém bubnu jak uzavřená veverka v kleci na kolotoči.

Začátkem července jsem se dozvěděl, že Martin Mezera zorganizoval vodáckou výpravu "Lužnice 87". Můj setrvalý zdravotní stav mi dovolil jen, abych jim zamával na cestu a popřál vše dobré, v tomto roce byl počátek léta tropický, což mi namísto uzdravování ubíralo sil a na nějaké pádlování a malování triček jsem neměl ani pomyšlení. Teď teprve jsem na vlastní kůži vnímal, co znamená být dlouhodobě oslabený, nemocný, a po nástupu k dennímu studiu na Vysoké škole se můj zdravotní stav pochopitelně ještě zhoršil.

Citliví lidé si něco podobného jistě dokážou představit, odcizující, neosobní školní klima, prostředí byrokratického aparátu socialismu před rozpadem, zazobaní snobi z pražských kavárenských rodin, hospodští týpci, kteří po večerech popíjí jedno pivo za druhým a šmelí mezi sebou taháky a skripta. Nějaké kamarádství? To sotva. S kým? Byl to jiný svět a já věděl už od začátku, že sem nepatřím. K nepohodě přispíval i nepřijatelně řešený školní rozvrh: Začínal jsem každý den v 7 hodin ráno výuku na Karlově náměstí nebo na Albertově, takže jsem musel kvůli tomu vstávat už po páté hodině. Rozvrh byl koncipován jak noty na buben. Hodina výuky, hodina volno, hodina výuky, hodina volno a tak pořád dokola od rána od sedmi nebo osmi hodin až do večera do půl sedmé. Domů jsem se denně vracel před dvacátou hodinou. Celý den v pražském smogu a chaosu se na mém zdraví docela podepsal.

A konec černého písma. Konec hnusu. Utápět se v takové bažině nemá smysl. Utápět ne, ale temnou bažinou by si měl alespoň částečně projít každý. Aby si toho dobrého v životě považoval, dokázal to dobré patřičně ocenit, sdílet a pochopitelně také bránit. A hlavně aby nezapomínal! Vrátíme se nyní do zářivě modré barvy textu a přesuneme se autobusem o několik desítek kilometrů dál směrem na severovýchod. Tam se do nebeských výšin zvedají kopce až tak, že máte do oblak jen kousek, a k Slunci blíž. Ti místní to tady nazývají Kérkonoše a my se vydali přímo do Krakonošova revíru. Krakonoš nás sem pozval, byli jsme totiž moc hodní, nezlobili jsme a Trautenberkovi jsme nepochlebovali. Mezi námi, Trautenberkovi nepochlebujeme ani dnes. Kdo se trochu v Krkonoších vyzná, jistě si dokáže vybavit východní cíp pozůstatku severské tundry mezi Horním Maršovem a polskou hranicí. Bude řeč o Malé Úpě, kam jsem se vydal na začátku srpna s mamkou a s její kamarádkou, kolegyní z pracoviště ŘLP ČSSR - Evou Peškovou. Ubytování bylo více než komfortní, stravování plnou penzí nás drželo tak trochu při zemi, hotel Javor v Malé Úpě - www.hotel-javor.com/fotogalerie.php (přímý link) zvlášť po tom vynikajícím guláši a bramborové kaši. K procházkám po okolí jsme se ale nakonec odhodlali a vůbec poprvé jsem se mohl rozhlédnout po kolonádě Janských Lázní a nechat si tu v docela opuštěné, zastrčené lázeňské poště orazítkovat pohlednici.

V soukromém apartmá jsme tvořili poněkud nesourodé složení - jeden muž a dvě ženy, nejasného věku - určitě se mezi námi v hotelové restauraci našli tací, co se snažili rozlousknout, jak to tedy na tom našem pokoji vlastně je. Moje mamka vypadala velmi mladě, tak na třiatřicet, já vzhledově asi na pětadvacet a Eva Pešková? To byla velice atraktivní mladá žena, jejíž vzhled byste mohli odhadnout tak na devětadvacet let. Možná vás zklamu, na pokoji žádné orgie rozhodně nebyly. I když... pakliže jimi budete přezdívat tu světoznámou hru Člověče nezlob se!

Eva Pešková byla ta nejhezčí ženská ve věku kolem třiceti let, co jsem v té době znal. Myslím to vážně. Zda si toho byla vědomá, těžko říct, ale nikdy jsem z ní neměl falešný pocit, že by svého vzhledu zneužívala. Alespoň přede mnou ne. Já se k ní vždy choval jako kamarád, nikdy jsem se nepokusil o nějaký bližší kontakt, dotyk, pohlazení, musela to udělat ona sama. Bylo to však součástí energetické léčby reiki, kdy jsem si po práci na zahradě stěžoval na namožené zádové svaly. Eva předváděla přímo mistrovské kousky, dokázala předávat energii i ze vzdálenosti půl metru od těla, a to až tak, že jsem v tom místě cítil doslova teplou žehličku. Když na vlastní oči něco takového sledujete, vidíte, že vám někdo předává energii, aniž by se vás dotýkal, vy jí skutečně vnímáte, třeba jako teplo až horko a není to žádná sugesce, tak to pro vás může být odrazový můstek za poznáním. Odkud se bere, jak to vzniká, co je příčinou? Jít za tím znamená posunout své vědomí zas o kousek dál.

Evu jsem vždy považoval za svou přítelkyni, které bych se neměl dvořit, ale popravdě - častokrát jsem si přál, aby moje vysněná budoucí partnerka byla nějaká taková Eva - nevšední, milá, inteligentní, půvabná, no zkrátka plná vlastností a krás přirozených, co ke klenotu zvanému žena neodmyslitelně patří. Klidně by se mohla také jmenovat Eva. Nebyl bych proti :) S Evou Peškovou jsme tolikrát rozdávali figurky čtyř barev a házeli kostkou, míchali jednohlavé karty, vynášeli, ctili barvu a filkem měnili karetní směr jízdy. Byli jsme do hry vtaženi a na chvíli zapomněli na své běžné starosti, Evu trápily děsivé migrény, já na tom taky nebyl se svým zdravím zrovna nejlíp, a tak hraní na pokoji s balkonem, s výhledem na horské panorama bylo únikem někam, Britská hudební skupina Pet Shop Boys nás provázela po celou dobu týdenního pobytu, kazeta s jejich písničkami se tu točila den co den - fotografie je z jejich vystoupení ve Finsku v roce 1997 - foto: Mr. Disco, Wikipedia, lic. CC BY-SA 4.0 kde bychom bývali mohli setrvat věčně. Hrací kostka několikrát upadla na zem, kdo byl nejrychlejší a nejobratnější, kostku ze země zdvihal, většinou jsem to byl já, a pod stolem tolikrát vídal béžové balerínky navlečené na bosých nohách, někdy vyzuté, někdy obuté, jednou dokonce kostka uvízla v jedné z nich. Musel bych mít pásku na očích, abych nemohl sledovat ta nejkrásnější chodidla na světě, tak nějak typově Eva Pešková vypadala, každé mé setkání s ní mi rozproudilo v žilách krev, zahřívalo oblast žaludku a po několika zkušenostech s reiki jsem se propadal až skoro k orgasmu, byl jsem z té první energetické zkušenosti zmatený a nevěděl, co si s tím vším mám počít - kdybychom byli spolu na pustém ostrově, odpadly by společenské konvence, normy a normativy, uvolnil bych se a kdoví, jak by to dopadlo co jsem do té doby spatřil tak říkajíc naživo, jen půl metru od mých očí.


 

V polovině července roku 1987 se konečně umoudřilo počasí a pominula vlna veder. Teplota klesla na únosnou hodnotu 23 stupňů a tento balzám jsme ještě trumfli čtrnáctidenním pobytem v rekreační chatě nedaleko rybníka Bucek obec Třtice u rybníka Bucek - červenec 1987 u vesničky tuze zvláštního jména - Třtice. Menší přízemní dřevěnou chatu na betonové podezdívce si tu velice pracně a doslova se zaťatými zuby budovali naši přátelé - manželé Kovaříkovi. Slovo přátelé není zrovna výstižné pro tak srdečné lidi, byli to spíš členové rodiny, která se tímto pomyslně rozvětvila do krásy, jakou dokážou nabídnout jen láskyplná stvoření. Kovaříkovi byli báječní lidé a věřím, že jimi stále jsou, i poté, co už tuto bláznivou planetu opustili a žijí úplně někde jinde. Možná, že setrvali ve stejném partnerském vztahu. Jistě si vybaví i své rozdílné sympatie k fotbalovým klubům Slávie a Sparty. Pan Kovařík byl Slávista celým svým srdcem a po odchodu z planety Země si určitě nenechal ujít tam shora podívanou na nejúspěšnějšího Slávistu novodobé historie, totiž, na mého spolužáka Honzu Suchopárka. Paní Kovaříková fandila Spartě a když přišla řeč na fotbal, já jen postával někde v koutku v pozadí a naslouchal komentářům o sportu pro mě na hony vzdáleném. Dokázali se pro druhé rozdat, dokázali je naplnit svými city. Snažili se dobrosrdečným lidem oplácet stejnou mincí a zlým lidem se vyhýbali, ale nemstili. Náš zdarma pobyt v chatě včetně spotřebované elektřiny a propan-butanu byla prý jen maličkost, co nestojí ani za řeč. Velmi kvalitní lidská bytost - to byl i nepřímý soused Kovaříkových, kněz pan Ondráček. Moudrý a přesto, nebo snad právě proto, skromný muž plný pokory. Moudrost je atribut, co by se dal vyvažovat zlatem. V takovém případě by pan Ondráček žil v pozlaceném paláci, zatímco by se většina lidičáků (a samozřejmě nejen lidičáků) krčila v temných zemljankách.

Rok 1987 byl plný zvratů, zajímavých situací, životních výher i trpkých zkušeností. Mezi nimi byly samozřejmě i ty senzační, jednu takovou fantastickou jsme zažili ke konci roku, bylo to někdy začátkem listopadu. Bude se vám to zdát trochu přitažené za vlasy, pakliže si vybavíte legendární dvojici totálních patlalů, co zmatlají snad všechno, co jde, a i to, co nejde. No jen si vzpomeňte na jeden z prvních dílů, který se vysílal v Československé televizi už v roce 1980. Jmenoval se "Tapety". Oba dva, jeden v kulichu a druhý v rádiovce, dokázali vskutku nemožné - s rolí tapety na násadě od koštěte objet celý byt a pak jen elegantně vyfiknout nožem otvor pro okna a dveře. Nechat se inspirovat ajeťáky, to by bylo dobrodrůžo! Ale bacha na konzervu s gulášem!

Tapety jsme kupovali s Gábinou ve vestibulu pražského metra na stanici Florenc a nebyly zrovna nejlevnější. Byla to nová speciální kolekce s jemným vzorkem a prolisem a i když už od té doby uplynula pěkná řádka let, klidně bych si je pořídil i dnes. Natolik byly vkusné. S interiérem našeho obýváku ladily až tak překvapivě, že jsem si připadal jako zámecký řemeslník poloviny sedmnáctého století, co měl tu čest vyzdobit tapetou lednický zámek.

Těšil jsem se jako malý kluk. To byste nevěřili, co se mnou udělalo těch několik docela obyčejných papírových roliček a kyblík plný lepidla. Začínali jsme s prací někdy po osmnácté hodině, byl pátek a nemuseli jsme rozhodně nikam spěchat. Ještě suchou, neulepenou rukou, jsem stiskl tlačítko Play a z kazeťáku už se ozývaly první tóny: "Kde jsi, kde jsi, celou noc, kde jsi,... první kazeta už dohrála, jsou tři hodiny bezmála." U nás to bylo podobně: "Kde jsi?" "No přece tady, ustřihla jsem to přesně 138,5 cm, jak jsi chtěl." "První kazeta už dohrála..." "No tak ji otoč!" "Jsou tři hodiny bezmála." "To jo, ale že jsme udělali kus práce, co?" "A ty tu nejsi." "Ale jsem. Jsme tady všichni tři, Gábina, moje mamka a já."

V ty tři hodiny ráno už jsme byli s prací hotovi, tapety byly ještě vlhké a trošku pokroucené, ale seděly jedna na druhé - tak precizně - no vždyť jsem se s nimi doslova mazlil.

Ráno jsem ani nemohl dospat a už v 7 hodin, jakmile Slunce vykouklo nad obzor, jsem si to namířil do toho vyklizeného obýváku, jestli náhodou tapety nespadly a není v nich namotaná nějaká oběť - no přece tak, jak se to podařilo Patovi nebo Matovi z neuvěřitelného animovaného příběhu. Úplně mi to vyrazilo dech - ale ne, žádný tapetový kokon a v něm uvízlý nebožák - tapety byly suché, rovné, napnuté - naprosto perfektní výsledek. Jitka Knotková s dcerou Dominikou v obývacím pokoji si v roce 1991 mohly tapety důkladně prohlédnout. Dominice to bylo šuma fuk, žádné tapety jí pochopitelně nezajímaly, a jaký z nich měla dojem Jitka, nevím, už se nepamatuju. Z téhle fotky asi moc moudří nebudete, ale jinou, kde jsou tapety lépe vidět, opravdu nemám. Předčil všechna má očekávání, no chápejte - bylo to vůbec poprvé, co jsme tapety drželi v ruce, natož abychom je lepili na stěny.

ROK MORÁLNÍCH HODNOT A PŘÁTELSTVÍ 1988

Přelomové období na začátku roku 1988 pro mě nebylo vůbec příznivé, můj zdravotní stav byl stále neuspokojivý a studium na Vysoké škole mě přestávalo bavit. Vlastně mě vůbec nenaplňovalo, zřejmě jsem si jej představoval jinak, v mysli ukrytá stopáž prostředí kladenské střední školy byla natolik čerstvá, že se mi přehrávala stále dokola jako poškozená gramodeska. A tak jsem spíše počítal den za dnem a těšil se na každý volný víkend, k čemuž výrazně přispíval i příšerný studijní rozvrh a dlouhodobý pobyt v chaotickém městě plném zmatených lidí, co stále něco hledají a ženou se někam kupředu, a přitom si neuvědomují, že tím naopak hodně ztrácí. Nepomáhal ani úkryt v uzavřené místnosti učebny, odkud na nás, studenty prvního semestru, doléhal tlak a stres, jaký zná jen ten, kdo něco takového prožil na vlastní kůži.

Docela nedávno jsem si znovu připomněl zážitek u pultu rychlého občerstvení, bylo to v prvním patře rozsáhlého komplexu ČVUT v pražských Dejvicích. Měli jsme pouhých 10 minut času, do sebe nasoukat zamaštěnou přepálenou klobásu s kusem chleba a hořčice, abychom se vzápětí ponořili do skript plných derivací, matic a integrálů. Dnes bych něco takového, co se tváří jako potravina, nevzal vůbec do ruky, natož do úst, ale přece jen jsem si vybavil jednu historku právě z tohoto období, kdy mi naskakovala husí kůže na půdě strojnické fakulty ČVUT den co den.

Bylo to někdy začátkem roku, venku poletoval sníh, jehož slisovaný patvar jsem si na podrážkách poponesl až do vstupního vestibulu k centrálnímu schodišti. Začínala první série přednášek a měli jsem poměrně naspěch. Do druhého patra se dalo snadno vystoupat po širokém, přehledném schodišti, nebo se svézt výtahem. Nebyla to však zdviž, s jakou se můžete setkat dnes a denně v panelovém sídlišti, budovy Technického učení musely mít něco extra. Výtah Páter Noster. Znáte ho? To vyčkáváte před otevřenou šachtou, kudy se nonstop, bez ohledu na množství pasažérů v budově, posouvá vzhůru několik kabinek pod sebou, a vaším úkolem je ve vhodné chvíli do jedné z nich naskočit a v cílové stanici zas zavčasu vyskočit.

V přízemí se mezitím tvořila před výtahem slušná fronta a my neměli času zrovna nazbyt. Nežli stoupat po schodišti, mě napadlo, co kdybychom naskočili naopak do jedoucí kabinky směrem dolů - do suterénu, kde sice není žádný výstup, jen otočný bod, ale pak se s námi kabinka jen posune do vedlejší šachty a začne opět stoupat vzhůru. Co se může stát? Nic! Výtah jezdí pořád dokola! Vždyť my se jen svezeme do strojovny a pak se odtud vynoříme jako čerti z podsvětí.

Nikoho před námi tohle řešení vůbec nenapadlo, a tak bylo velice pohodlné okamžitě naskočit do té prázdné dřevěné boudy jedoucí směrem dolů - do pekelné temnoty. Pravda, mnozí nás s údivem sledovali, jak mizíme v temných útrobách, ale nikdo další neměl tu odvahu něco podobného zopakovat.

Ono by to bývalo vyšlo a ti čerti by z podsvětí opravdu začali vítězoslavně stoupat. My se však do toho výtahu nasoukali v pěti lidech a ten uvezl maximálně tři osoby. Jak to dopadlo? Bledě. Mechanismus se zastavil a v naprosté tmě, ve společnosti obřího ozubeného kola, značně obaleného zaprášenou kolomazí, jsme bušili na plechová vrata, abychom přivolali pomoc.

Ta se dostavila velice brzy. Do patnácti minut rozpohybovala celé monstrum ručním mechanismem a vystoupali jsme alespoň zpět do přízemí: "Tak kolik vás tam je, co, pánové, to se vám povedlo. Pět chlapů ve výtahu! Máte rozum? Dostanu od každého z vás sto korun," ocenil humornou anabázi s čerty z podsvětí údržbář budovy. Jen s trochou námahy si vydělal pět stovek, ale za jeho ochotu jsme je rádi vyklopili. Libovat si v klaustrofobické bublině by mohl skutečně jen nepoučitelný masochista. Cestou do přednáškového sálu, to už raději po centrálním schodišti, by po absolvování takového jedinečného zážitku někoho z vás mohlo napadnout, co kdybychom tento nápad zkusili zopakovat, tentokrát třeba jen ve dvou, spolu se třemi nic netušícími studentkami, a v temnotě suterénu by se mohly dít věci, a že by se jim to mohlo líbit, takže bychom o pomoc ani nemuseli tak rychle volat... Na takový experimentální návrh bych však nemusel v mysli dlouho hledat jednoznačnou odezvu: "To víš, že jo, tak si to užij se studentkou ve výtahu! A nechceš, abychom tě s ní rovnou slisovali do krabičky od sardinek?"

Zimní víkendy tohoto roku jsem trávil často s Martinem Mezerou. Martin Mezera (foto z r. 1986) Klábosili jsme spolu na roztodivná témata. Martin je skutečně dobrý společník a navíc i dobrý hostitel, který občas donesl do svého velmi útulného podkrovního pokojíku kus domácího uzeného s vynikajícími nakládanými okurkami z jejich zahrady. Na pracovním stole, jaký si jen stěží dokážete představit, a na jehož široké přehledné desce se povalovala elektronická měřicí zařízení, spínací relé, cínová pájka, pertinaxové tišťáky, všelijaké krabičky se šroubky, kondenzátory, odpory a diodami, zbyl jen maličký kousek volného místa na odložení té sklenice s okurkami a talířku s vyuzenou flákotou. Ozývala se tu téměř pokaždé, z obřích reprobeden, za vydatné pomoci výkonného zesilovače, oslava Vysočiny, případně nepřeslechnutelná árie o tom, jak ztracený případ je Evžen, co se mu přezdívá "lovec žen".

Ten jeho fantastický pokojík, zbudovaný v půdních prostorách ještě v době heraklitových a dřevotřískových desek s perlitovou izolací, tedy s žádným převratným sádrokartonem, měl něco do sebe. Stačilo vykouknout z malého střešního výklopného okénka, jaké dokázal vyrobit všestranně nadaný Martinův otec, a daleký obzor pokrytý ořešáky u silnice ze Hřebče do Hostouně byl doslova neodolatelný. Vydat se za něj, za hranice všednosti, někam, kde to neznáme, nebo to sice známe, ale už je to dávno pryč. Krajina křivoklátských lesů zobrazit mapu v celém okně byla na dosah. Martin je milovník velkokapacitních osobních vozidel a jeden takový raritní kousek mu jeho táta dokonce věnoval, aby si jej dle svých možností vlastnoručně zrenovoval a nakonec pokryl karosérii tmavě modrým lakem. vozidlo Martina Mezery IMV 1000 - únor 1988 Za jízdy jste se mohli z předpotopního autorádia zaposlouchat do soudobé zahraniční populární hudby, nejvíc mi utkvěl v paměti specifický hluboký diskotékový kontraalt nizozemské plavovlasé hvězdy C.C.Catch Caroline Catharine Müller neboli C. C. Catch (* 31. července 1964 Oss, Nizozemsko) je nizozemsko-německá zpěvačka, diskotéková hvězda 80. let 20. století. Nejvíce spolupracovala s Dieterem Bohlenem (člen skupiny Modern Talking), který se řadí taktéž mezi hudební špičku 80. let. (čerpáno z Wikipedie) (foto: Ivtorov, Wiki, lic. CC BY-SA 4.0) a neuvěřitelná, energetická detonace od Sandry s názvem Everlasting Love.


 

Právě skladba Everlasting Love zněla v kabině vozu také jednu únorovou sobotu. Martin usedl za volant, já se uvelebil na zadní sedadla, sklopená do lůžkové úpravy, a na měkkém molitanu zaujala své místo i moje malá přenosná černobílá televize Merkur přenosná televize Merkur (Tesla Orava) - http://radim.gzk.cz/tvp/cb_pren.html (přímý link) od výrobce Tesla Orava. Televizi napájela autobaterie a mohli jsme cestou na některém odpočívadle sledovat reprízu filmu Souboj Titánů. Z Oradourské ulice nejprve směřujeme do ulice Sovětské armády, kde v čísle popisném 63 zobrazit mapu v celém okně bydlela naše bývalá spolužačka Pavlína Doffková, a v této sestavě jsme pak zamířili krátce po obědě směrem na Křivoklát. I přes nevlídné počasí byl výlet velmi romantický, zatažená šedá obloha a brzký příchod zimního soumraku dodával výletu obláček mystiky, jaký byste si přáli prožívat mnohem častěji. Nakonec se však nevinný pohodový výlet proměnil v dobrodružnou cestu, ke které zřejmě přispěl i onen dobrodružný film.

V podvečerních hodinách, to už těsně před soumrakem, jsme se nechali zlákat představou, jak asi vypadá prostředí bývalého pionýrského tábora v Nezabudicích, kde jsem s Martinem Mezerou prožil tři deštivé týdny v červenci roku 1980. s Martinem Mezerou na pionýrském táboře v Nezabudicích - červenec 1980 Vozidlo IMV 1000 poslušně stoupalo do prudšího kopce po rozbahněné cestě se zbytky rozbředlého sněhu, až jsme nakonec uvízli na pokraji bahnitého zoraného pole. Foto: kachna.klofana http://foto.mapy.cz/138235-Pod-Nezabudicemi (přímý link) Už při pohledu na tento vůz je celkem jasné, že nejde o žádný lehký Trabant, který by se dal snadno z bahna vyprostit, ale o menší nákladní karavan pro 6 až 8 osob. Pokoušeli jsme se marně s vozidlem pohnout, nepomáhaly ani podkládané kameny pod kola z blízkého potoka, ke všemu jsme byli jen spoře oblečeni a večer byl v údolí Berounky poměrně chladný. Byli jsme tak horlivě zaujati zkoumáním a realizací různých variant pokusů o vyproštění, že jsme ani nezpozorovali, jak rychle ubíhá čas.

Z krátkého odpoledního výletu na Křivoklát je rázem noční show. Další vyprošťovací pokusy již nemají smysl, blíží se půlnoc a sami bez pomoci rozhýbat obří plechové monstrum prostě nezvládneme. Zbývá jen jediné. V naprosté tmě, bez kapesní svítilny, rozbahněnou kamenitou cestou vzhůru do neznáma. Do kopce, kde je horizont stále v nedohlednu, a my ani nevíme, co je za ním. Vlastně jsme si ani nebyli jisti, kam lesní průsek vede. S Pavlínou jsme občas po sobě mrkli očkem a museli jsme se tomu všemu jen smát. Obrátit nezávidění hodnou situaci v humor dokážou snad jen ženy Vodnářky. A Blíženci. S těmi se rozhodně nudit nebudete, a pokud milujete dobrodružství, vydejte se s nimi na cesty. S lehkostí a nadhledem sobě vlastním překonají úskalí nástrah životního putování podobně, jak to mistrně ztvárnila Libuše Šafránková s Josefem Abrhámem ve Svatební cestě do Jiljí. Martin však nezůstával pozadu. Humor byl nakažlivý, z jeho aury dokonce přímo sršel, a když se přesvědčil, že jej akceptujeme, přidával anekdotu za anekdotou. Dokud horizont nekonečného stoupání přece jen neosvítila první obecní pouliční lampa...

Jak jsem předpokládal, dobře to dopadlo. Mrazivá únorová sobota, hodinu po půlnoci, docela nenápadný rodinný domek na okraji obce Nezabudice, známé z knih Oty Pavla. Na zápraží vyšel zasmušilý, mručící, brblající prošedivělý chlapík, předseda JZD. Na pruhované nekližé, co by se fantasticky vyjímalo na pyžamovém plese, navlékl montérky a zimní kabát, usedl za volant traktoru a tahal na řetězu z bláta Martinovo íemvéčko.

Myslím, že jsme touto nevšední příhodou přispěli do místní nezabudické kroniky. A pokud ne přímo do kroniky, tak alespoň jedinečným prožitkem předsedy JZD v kabině traktoru, jaký už možná nikdy nebude mít příležitost zopakovat. Anebo vyprávěným příběhem kolujícím mezi zemědělci u piva v hospůdce, mezi rybáři na břehu řeky Berounky, nedaleko od legendárního hostince U rozvědčíka. Ale neboj, předsedo, za tři roky tudy budeme proplouvat po říční hladině, chystej svůj traktůrek, možná se Ti třeba poštěstí tahat z bláta laminátovou kánoe. Možná tě také pozve Eva Steinerová na kolombínu, abychom společně zavzpomínali na ta životní dobrodružství s dobrým koncem, když už je život tak pestrý, jak si jej dokážeme představit jen v té nejbujnější fantazii.

Ke konci února tohoto roku jsem byl pozván na týdenní pobyt v Desné v Jizerských horách, nedaleko od sjezdovky Desná - Černá Říčka. foto zdroj: ceske-sjezdovky.cz Bylo to v průběhu zkouškového období prvního semestru, kdy každá vhodná příležitost k pobytu v horském terénu přišla vhod. Na studování skript a zápisků z přednášek jsem neměl ani pomyšlení, pozornost jsem tu rozptyloval mezi studenty z kladenského gymplu, co jim zbývalo do maturity jen několik měsíců. Nebyla to zrovna parta, která by se vyrovnala lyžařskému soustředění s mými bývalými spolužáky ze strojárny, nesourodé složení seskupení mladých lidí alespoň převážilo Slunce nad hlavou, půl druhého metru vysoká vrstva kvalitního prachového sněhu s těžkým sněhem podkladovým a za mrazivého počasí se kvalita sněhové pokrývky dokázala udržet po celý týden foto zdroj: http://static.panoramio.com/photos/large/66048544.jpg (přímý link) na takové úrovni, jakou jsem dosud na horách nezažil. Dokonce jsem v polovině týdne poté, co připadlo asi třicet čísel prašanu, zvažoval, že do něj hupsnu z výšky podkrovního okénka našeho pokojíku. Pohádková horská atmosféra se hlásila až tak, že bylo snadné zahodit všední starosti do popelnice a nechat je vysypat v kukavoze na skládce daleko za městem. Tehdy nebylo zvykem provozovat večerní lyžování tak, jak je dnes naprosto běžné téměř všude, po večerech jsme volili romantické procházky zasněženou krajinou, horské dřevěnice byly spoře osvětleny pouličními lampami a domovními lucernami, no ať mi nikdo netvrdí, že zima na horách bez lyží a podpůrného programu nestojí za nic. Takže si i po mnoha letech s radostí připomenu příjemné chvíle s Olinou Ducháčkovou, Olina Ducháčková - chata v Osečné - srpen 1988 dnes manželkou Martina Mezery, nebo atraktivní dívku Šárku Svatkovou, jejíž lehce zahalené vnadné křivky bylo možné za pár měsíců obdivovat na několika velkoplošných kalendářích s ženskými akty, které doslova zaplavily republiku.

Když se vracíte z nějaké alespoň trochu vydařené dovolené někam, kde je to, jak se říká, proti srsti, připadáte si jak v Jiříkově vidění. Abych vůbec dokázal rozdýchat nadcházející chladné zimní dny, musel jsem ze zdravotních důvodů na konci března přerušit studium na Vysoké škole. Změnil jsem působiště platový výměr brigádní činnosti v zámečnické dílně ŘLP ČSSR - duben 1988 až tak, že ze mě spadl pytel cementu, co jsem ho stále nosil s sebou. Nastoupil jsem jako brigádník do zámečnické dílny pracoviště VVZLT - vývoje a výroby zabezpečovací letecké techniky. Byla to docela odvážná změna, mamka mi dokázala vyjednat po známosti pracovní místo v prostředí, kde postačil sice výuční list, nicméně jsem se nemohl pochlubit žádnou zámečnickou praxí a byl jsem doslova vhozen do jezera, kde jsem musel od první chvíle začít plavat. Tabulové nůžky a ohýbačky plechu jsem neviděl nikdy ani na reklamním prospektu, natož abych s nimi dokázal potřebným způsobem manipulovat, takže pánové, co jste se mi zpočátku věnovali, ještě jednou díky za Vaši trpělivost a snahu zasvětit mě do Vaší mistrovské řemeslné práce. Měl jsem nevýslovné štěstí. Byla to zámečnická dílna, jaká v té době nikde jinde na světě neexistovala. A v dnešní době teprve ne. A chlapi v montérkách? Nikdo a nic by mě nepřimělo k tomu, abych se na Kachňákově webu rozepisoval o nějakých lidech, kdybych si nebyl vědom, že jejich kvalita za to stojí.

Byli jste skvělou partou devíti zámečníků a já na Vás nikdy nezapomenu:

Mistr Václav Sladký i přes každodenní starosti s provozem dílny neskutečný pohodář.

Zástupce mistra - otec Martina Mezery, pan Jaroslav Mezera, nejšikovnější člen zámečnické posádky, dokázal vhodně a nezištně poradit, pomohl řešit mnohým z nás některá úskalí této kovodělné práce, což jsem především já, nezkušený strojař bez dostatečné praxe, dokázal ocenit.

Pak jste tu mohli zahlédnout velmi tichého a klidného společníka, bývalého námořníka na zaoceánských lodích, skromného kamaráda - Frantu Šnajdra.

Franta Chaluš také rozhodně patřil k lidem, které rád po mnoha letech zdravím, a ke kterým se otevřeně hlásím, mnohokrát mi pomohl, zvláště v začátcích, kdy jsem viděl některé stroje v dílně poprvé v životě a měl jsem na nich vytvářet požadované výrobky – Franta později odešel do ČSA, kde pracoval jako letecký mechanik v hangáru F.

U posledního ponku v zastrčeném koutu vedle Franty Chaluše sedával vášnivý bubeník a milovník skupiny Yo Yo Band - Miloš Kříž - byl zábavný společník, nezkazil žádnou legraci a podnikli jsme spolu několik výletů do šáreckého údolí k rybníku Džbán.

Vedle mistra Sladkého byste rozhodně nepřehlédli silného kuřáka s pronikavým pohledem Jardu Kupku. I když měl občas svoje špatné dny, nemohu o něm říci křivého slova, dokázal mi poradit, když jsem si komplikoval práci nevhodným pracovním postupem.

Standa Haralík - pověstný požírač uzených makrel, aktivní hráč a trenér stolního tenisu a vyhlášený telefonista byl rozhodně tím nejkomunikativnějším člověkem v celém objektu VVZLT. Standa mi pomáhal svařovat plamenem výtvory určené pro mou rodinu a přátele, a i po pětadvaceti letech se na setkání bývalých zaměstnanců ŘLP ČSSR na mě vyptával, jak se mám, a jak se mi daří.

Pan Čech - vysloužilý voják s drsnou slupkou, ale s dobrým srdcem, tak trochu jako bývalý voják vystupoval, srdce měl však na pravém místě a rozhodně do mého vyprávění patří.

A Džádro - jak se jmenoval tento sympatický mladík, netuším, říkali jsme mu Džádro, velmi se podobal blonďákovi z Modern Talking, Modern Talking 1985 (Džádro byl podobný blonďákovi (Dieteru Bohlenovi) a že byl velmi komunikativní a přátelský, mě v této velmi zvláštní, rozhodně netypické zámečnické dílně, už vůbec nepřekvapilo.

V této komorní sestavě jsme vyráběli ovládací pulty pro řídící letištní věže. Některé z nich byly docela podobné naší kosmické lodi z dětství, ovládací pult kosmické lodi Nostromo - Buštěhrad 1984 tak jsem se tu častokrát mohl zasnít a přenést se do té bezstarostné doby hravé tvorby bez hranic.

V dílně téměř zcela zakrývaly volný prostor tabulové nůžky, dvanáct zámečnických ponků, dvě ruční ohýbačky plechu, svařovací box, bodová svářečka, odstraňovač otřepů a hrotů, tzv. grotovačka, jeden mechanický a jeden hydraulický lis, dvě stojanové vrtačky, soustruh, frézka, pila, a také příruční sklad materiálu, který byl k dispozici i v době, kdy měl mistr volno - tehdy byl čas a prostor vyrobit také něco domů - stínítko na lampu, kostru na stínítko lampy ze svařovacích drátů jsem vyráběl podle vlastního návrhu v zámečnické dílně, jednotlivé díly svařoval Standa Haralík a látku s ozdobnými třásněmi pak na kovovou kostru pracně přišívala Gábina. držáky na truhlíky pro venkovní květiny na oknech, boxy na šroubky a Miloš Kříž si tu dokonce opravil plechařinu na své stodvacítce škodovce. Franta Chaluš mě naučil vyrábět duralové podpatky pro dámské střevíce, což byl u něžného pohlaví velice žádaný artikl, ale balit holky na kovové podpatky, co se jen tak neošoupou, jako ty obyčejné plastové, by mohl leda tak někdo, komu by ta povrchní vypočítavá partnerka nevadila.

Pohodové prostředí menší zámečnické dílny dokázala zvýraznit i velmi rozměrná okna s ventilací, za nimiž většina zámečníků pěstovala pokojové květiny, a dokonce jsem tu nepřehlédl ani objemné stolitrové akvárium v ocelovém rámu. Výrobní halou zněla z rádia na stanici Hvězda spousta pěkných písniček, při skladbě George Michaela (tehdy ve skupině Wham) - Wake Me Up Before You Go - předtím, než půjdeš, tak mě vzbuď, jsem si často připomínal ranní "dělnické" vstávání "na šichtu" v půl páté ráno. Pravidelné ranní vstávání ve 4:20 bylo asi to jediné, co jsem na celém výrobním procesu skutečně proklínal. Tehdy ano, dnes už ne. Dnes mohu vstávat v půl páté den co den, takže bych do zámečnické dílny znovu nastoupil. Kdyby ještě existovala. Píše se rok 2017 a vzpomínky staré třicet let jsou to jediné, co z ní zbylo. A písnička George Michaela je také jen tím dědictvím zpěváka, jehož duše už tělo v podobě, jaké jsme znali, definitivně opustila. Díky za tvoje písničky, Georgi, jsou nádherné! Provázely můj život v zámečnické dílně a provází jej i dnes. Jsou nadčasové.

Zámečnická dílna v budově VVZLT, často se tomuto objektu také říkávalo Cuska, nebyla jen obyčejným strojírenským provozem, jak by se někdo mohl domnívat. A nebylo by to ani s podivem, vždyť pohled do takového běžného rozsáhlého pracoviště, do výrobní nebo montážní haly, jaké byly k vidění v kladenské Poldovce, v závodě Kablo Kladno, nebo třeba v Závodech ťažkého strojárstva v Dubnici nad Váhom, rozhodně neměl nic do činění s rodinnou atmosférou malé útulné dílny. Šikovné rozmístění strojů a umístění pracovních ponků vedle sebe poblíž obřích oken s výhledem do parkové zeleně vytvářelo v prostorné hale jakýsi dojem útulnosti a neměl jsem nikdy pocit, že bych se tu cítil stísněně. Naopak, dokázal jsem odtud čerpat energii, což nemohu tvrdit o žádném jiném pracovišti, která jsem v životě vystřídal.

Významný vliv na vnímání určité harmonie a pracovní pohody mělo i prostředí, kam byl objekt Cusky posazen. Byl kolem dokola obklopen travním porostem, okrasnými jehličnany, nedaleko odtud se nachází dokonce menší park - přímo před odbavovací halou starého ruzyňského letiště. V sousedství provozních objektů by někoho z vás určitě překvapila obytná zóna třípatrových domovních bloků s vysázenými smrky a tújemi a celý prostor letiště je součástí otevřené krajiny vyvýšené náhorní plošiny nad Pražskou kotlinou. Tudy volně proudí energie a máte-li pocit, že snad je té přírody kolem vás nedostatek, stačí překlenout dálnici D7 z Prahy do Slaného a Loun a za několik minut svižné chůze Vás uvítá okraj rozsáhlého přírodního parku Divoká Šárka.

Co myslíte, toužil jsem po kariéře a studiu na Vysoké škole, nebo jsem se raději v uvozovkách uskromnil a setrval mezi lidmi v prostředí, které se obešlo bez stresových situací bláznivého města, byť na akademické půdě? No samozřejmě, honba za inženýrským titulem, to nebylo nic pro mě. Po třech měsících sice brigáda skončila, ale ke konci zimního semestru po přerušeném studiu jsem již opětovně fasoval příruční nářadí a pracovní oděv a pomůcky, abych se vrátil tam, kde jsem dokázal být šťastný. Jak říkala moje největší životní láska Eva Steinerová, člověku ke štěstí někdy stačí naprostá maličkost.

A tak se i stalo. Byl jsem šťastný z "pouhé maličkosti", že jsem nakonec zůstal, jaký jsem.

Vánek zlaté klasy hladí a z dálky září bílé šaty svatební, mák s modrou chrpou ladí a já na cestě dříve plné kamení, sám v údivu si šeptám: "Tak tudy jsem chodíval každý den." A pak se nahlas zeptám, jak tenkrát zase breptám: "Mám radost, že jsem zůstal jaký jsem." Vždyť já vím, jak sláma voní, kdy slunce chodí spát a hvězdy vstávají, jak cinká postroj koní a za letní noci zdi domů sálají. Žár mění barvu slívám a když mráz začne kouzlit do oken, sníh pláň polí odívá, a tak se kolem dívám, mám radost, že jsem zůstal jaký jsem.

Nespěchám jak se sluší a proč taky, když chci se dobře podívat na krásu, která vzruší, a pak si o ní třeba s dětmi povídat. Objevit kytku v lomu, prásknout sebou pod smrk na holou zem. Přemýšlet, jak z vás teď komu prozradit, že díky tomu mám radost, že jsem zůstal jaký jsem. Přemýšlet, jak z vás teď komu prozradit, že díky tomu mám radost, že jsem zůstal jaký jsem. Mám radost, že jsem zůstal jaký jsem. Mám radost, že jsem zůstal jaký jsem.

REVOLUČNÍ ROK 1989

Týden po Novém roce, v sobotu 7. ledna, jsme zamířili na rekreaci do Jizerských hor.

Počátek roku 1989 jsem opět zařadil do své sbírky nejkrásnějších lyžařských pobytů a nyní, s odstupem let, si vlastně uvědomuji, že zimní zájezdy na hory se v mém mládí nesly vždy ve znamení nějaké dívky, kterou jsem miloval, nebo která se mi alespoň líbila, a se kterou jsem mohl případně sdílet společné chvíle v hotelu, v horské chatě, či na sjezdovce. Švihák lázeňský si své ženské protějšky vyhledává v létě, pro mě byla vždy vhodným obdobím pro nějakou lásku naopak zima. V Kovářské, v roce 1984, to byl hnědovlasý anděl, o rok později na Božím Daru Broňa Kváčová, Bronislava Kváčová (Broňo, promiň, tvojí lepší fotku nemám) v roce 1986 jsem v Bedřichově obdivoval půvaby Jolany Starcové, Jolana Starcová v roce 1987 jsem si v Kovářské rozuměl s Charlottou, Charlotta Neumannová a v loňském roce byl příjemným zpestřením pobytu v Desné v Jizerských horách kamarádský vztah s Olinou Ducháčkovou. Olina Ducháčková Letošní hory se nesly ve znamení sester Kuchařových.

S Gábinou jsme oslavili pomyslně dvouletý vztah a týden na horách pro nás zařídil manžel její sestry, Milan Knotek. Milan pracoval v kladenských ocelárnách v těžkém hutním provozu a na začátku roku 1989 bylo možné využít volných míst v podnikové chatě Poldi SONP v jizerskohorské osadě, jménem Maxov. Jak Gábina, tak i Jitka svému jménu vzdávaly čest a byly výborné kuchařky, tentokrát však zástěra a kuchyňské nádobí šlo stranou. V podnikové chatě bylo zajištěno stravování a jedinou naší starostí byl volný program zábavy. Milan ani Jitka se neřadí k dobrým lyžařům, a tak se většinu času mohli plně věnovat svým dětem - čtyřletému Lukášovi a dvouleté Dominice. Na sjezdovce jsme se tudíž potkávali spíše příležitostně a ke konci týdne jsem již lyžování s Gábinou oželel, vzhledem k nevlídnému mlhavému počasí s nepříjemným mrholením. Byla tu však i jiná lákadla. K těm nejoblíbenějším patřil hotelový kulečníkový stůl, obklopený pohodlnými křesly a stolky, kam jsme často sedávali s vídeňskou kávou. Výborné presso se podávalo i v restauraci pod rozhlednou Bramberk a příjemné chvíle u kávy jsme mohli zpestřit rovněž zapůjčenými saněmi nebo boby na svahu, nedaleko podnikové chaty.

V roce 1994 a 1995 se můžete dočíst o tom, že jsem po mnoha letech opět zavítal do Albrechtic v Jizerských horách, a tehdy jsme tu občas podnikli krátký pěší výlet po okolí. Úzká asfaltová silnice na hřebeni Mariánské hory směrem do Josefova Dolu nabízí po několika stech metrech překrásný výhled do údolí a na několik kilometrů vzdálený protější svah se zajímavou otevřenou a širokou sjezdovkou. Ta sjezdovka mi byla tehdy něčím povědomá, ale vždy jsem při pohledu na svah zaháněl myšlenky na povědomost logickým argumentem, že jsem přece v Josefově Dole nikdy v životě nelyžoval, a že tudíž tuto sjezdovku nemohu znát. K mému úžasu jsem až po mnoha letech zjistil, že vrchol dotyčného svahu je vzdálen jen pár set metrů od podnikové chaty Poldi SONP, a že právě zde jsem si pochvaloval jednu z těch sjezdových tratí, které mi za celou dobu mé lyžařské "kariéry" vyhovovaly. Sjezdovka nese název Buková hora a kdo by sem chtěl někdy zavítat, může počítat s tím, že je tu dnes dokonce vybudován systém zasněžování technickým sněhem, a že si tedy tu druhou nejdelší sjezdovku v Jizerských horách může užít i tehdy, jestliže se tomu přírodnímu sněhu zrovna nechce snášet na zemský povrch.

Poslední dva dny jsme s dětmi lyžovali na nedaleké cvičné loučce a na co vzpomínám nejraději, bylo několik hodin v blízkosti Gábininy sestry. Nabíjel jsem se od ní spoustou příjemné vzdušné a zároveň dobře uzemněné energie, a o to více jsem se pak vždy těšil na každou další volnou chvíli, která mi byla s Jitkou umožněna.

Relaxační týden na horách sice skončil, ale mohu říci, že mě definitivně oprostil od vysokoškolského studia. Od poloviny ledna už jsem byl právoplatným členem party zámečníků. Namísto sady tužek, kružítka, propisky, pauzáku a poznámkového bloku jsem znovu nafasoval montérky, ruční nářadí, solvinu a mýdlo a byl jsem jaký? Šťastný. Vůbec mi nechyběla vytápěná kancelář s vydýchaným vzduchem a rýsovací prkno nebo normativové tabulky. Práce v dílně byla hodně zajímavá a tvořivá, jen to jediné, na co jsem si stále nemohl zvyknout a přizpůsobit se tak nepřirozenému lidskému počínání, bylo to stupidní ranní vstávání ve čtyři dvacet. jízdenka dělnická (týdenní) obousměrná (v roce 1989 cena mého jízdného do zaměstnání a zpět po celý týden činila 6 Kčs) (jízdné do školy - žákovské - měsíční z Lidic do Buštěhradu obnášelo za celý měsíc 5 Kčs) V ložnici byl mým úhlavním nepřítelem budík a kdybych býval vlastnil zbrojní pas a měl kolťák u pasu, byl by po zazvonění na maděru.

Začátkem dubna jsem se pustil do rekonstrukce pokoje mojí mamky. Nebylo to nic velkolepého, nicméně v mém tehdejším věku byla pro mě výroba nábytku velkou životní zkušeností. Pokusil jsem se zhotovit a zkompletovat šatní skříně, komodu, prostor na TV a police na knihy, a i přesto, že byl výsledek mé práce celkem přijatelný, považoval jsem toto nábytkové řešení za provizorium, než-li se našetří nějaké peníze na koupi nové skříňové sestavy. Mamce se však ten provizorní kus nábytku líbí natolik, provizorní nábytek u mamky v pokoji (výroba r. 1989) že si jej v pokoji ponechala dodnes. Je v něm zřejmě ukrytá i stopa pěkných vzpomínek na mojí práci a zároveň na revoluční rok 1989. Při práci jsem poslouchal v rádiu často zařazované klenoty z repertoáru Michaela Jacksona a u titulu "... no však víte ..." jsem seděl rozkročmo na okenním parapetu a opaloval plynovým hořákem jeho starý oprýskaný lak. Málem jsem z něj spadl. Tahle skladba s vámi přece musí pohnout! V závěrečné fázi jsem pokoj vymaloval na bílo, Gábina mezitím obšila šedožlutou jutou nové stínítko na lampu, vyrobené v zámečnické dílně, a místnost byla mimo jiné připravena na významnou událost, která proběhne poslední dubnový víkend...

V úvodních pasážích roku 1987 se můžete dočíst, jak se má citlivá a romantická duše pohybovala v prostředí střední školy, které mi celkem vyhovovalo, a nezanechalo na mé psychice žádné výrazné stopy nevděku, nebo snad dokonce traumat prožitých s kantory, co bývají pověstní zejména na některých gymnáziích. Průmyslováci to měli v tomto ohledu snazší než gymnazisté, vyučovali je převážně chlapi se zkušenostmi z praktického provozu a podle toho také ke svým budoucím profesním kolegům přistupovali. Brali nás téměř jako rovného s rovným.

Měl jsem štěstí i na relativně harmonické rodinné prostředí a mohl jsem svůj život rozvíjet podle mých vlastních představ. To se pochopitelně odrazilo na mém psychickém vývoji a neměl jsem problémy s vnitřními bloky, které prožívají děti v disharmonických a despotických rodinách, s nesebevědomými rodiči, případně s podobně naladěnými kantory ve školních lavicích na základní škole. Svým vnitřním vyzařováním jsem si také přitahoval životní zkušenosti a pochopitelně i partnerky. Mou velkou slabinou však bylo nechat ve vztahu volný prostor mému protějšku, a to na úkor mé vlastní tužby. Pokud byla partnerka dostatečně citlivá, vycházela mi vstříc a umožnila mi mé niterné potřeby vyjádřit tak, abychom jeden druhého sdíleli v lásce a harmonii. Takových partnerek jsem však v životě příliš mnoho nepotkal.

Vztah s Gábinou byl od začátku nesourodý a můj vnitřní hlas mi napovídal, že bych se měl vrátit do období, kdy jsem se svou intuicí řídil mnohem více, tedy do časů mého dětství a dospívání. Připadal jsem si vedle ní jako sourozenec, bratr, nebo spíš bratranec, a domníval jsem se, že je příliš pozdě na to, zpřetrhat pouta a konečně najít dívku svého srdce. Takovou, o které bych mohl říci: "To je ta pravá, s tou bych rád trávil zbytek svého života, s tou bych se rád radoval a zároveň byl schopen řešit nelehké situace, které se v životě vyskytnou. Abychom si byli navzájem oporou, byli rovnocennými partnery, mohli být k sobě naprosto otevření, abychom komunikovali spolu nejen verbálně, ale i telepaticky, zkrátka abychom spolu byli ve spojení duchovním, v úzkém duchovním svazku a těsném sepětí. Abychom spolu dokázali při milování splynout v jeden harmonický celek."

Někomu z vás to může připadat jako utopie, ale pro mě je duchovní blízkost se ženou mých snů mnohem, mnohem důležitější, než její tělesné přednosti. Pochopitelně, že se mi krásné holky líbí, ale to není všechno. Jestliže mě neosloví, nemůže to fungovat. Může to vypadat na první pohled, že jsem příliš vybíravý, a že hledám tu ideální krásku, která v podstatě neexistuje, ale není tomu tak. Mám své mravní zásady a jasné představy o vlastnostech a ctnostech své partnerky, a pokud vydržíte můj web pročítat i nadále, dočtete se, že se někdo takový na obzoru skutečně objevil.

V roce 1989 jsem se utápěl v podivném psychickém rozpoložení. Žil jsem ve vztahu s dívkou, kterou jsem ze srdce nemiloval. Zpočátku mi jí bylo líto, když jsem sledoval, jaká traumata prožívá s matkou alkoholičkou, ta jí dokonce vykrádala dřevěnou kasičku na drobné mince. Jakmile dosáhla věku plnoletosti, nabídli jsme jí s mou mamkou, aby se k nám nastěhovala. Bylo by to fajn, kdybych vyšel s pravdou ven a okamžitě jí sdělil: "Podívej, jsi pro mě jako sourozenec, nemiluji tě z hloubi srdce, ale pokud chceš, můžeš u nás bydlet." Bylo mi však jasné, že by mou nabídku odmítla, a tak jsem provedl to nejhorší, co jsem mohl. Setrval jsem i nadále ve vztahu, kde jsem se uvnitř svého já trápil, zatímco se moje mamka s Gábinou staly důvěrnými přítelkyněmi. Uzamkl jsem se tím ve své třinácté komnatě a nejtěžší zkouškou nejen pro mě samotného, ale i pro všechny ostatní, co byli součástí tohoto procesu, bylo vyjít s pravdou ven a pochopit ji ve své nahotě. Nakonec se mi to podařilo, zanechal jsem však po sobě rozbořené ruiny, mohl jsem alespoň pozorovat, co jsem svým nesebevědomým postojem způsobil, a tak si mohu přát jediné - aby mi všichni odpustili.

Pro každého člověka je tím nejobtížnějším krokem v životě najít v sobě dostatek vnitřní síly a sebevědomí, být rozhodným, a stát si za svým rozhodnutím. Až se budete dívat do zrcadla, podívejte se také do své duše a odpovězte sami sobě, zda žijete život takový, na jehož průběh můžete být hrdí, a zda opravdu plní vaše nejniternější představy. Bude to těžké, to já vím.

Vraťme se ale do roku 1989. Byl to rok revolučních změn. Svou skutečnou revoluci jsem však prožil až o několik let později. Na počátku posledního roku osmdesátých let jsem se naopak nechával válcovat buldozerem, byl ukrytý v zákopu jak voják před útokem a čekal, že to, co se děje kolem mě, že nějak dopadne. Ano, nějak to dopadlo. Namísto, abych aktivně zasáhl a uvedl věci na pravou míru, abych sjednal pořádek především ve své vlastní duši, ponechal jsem všemu volný průběh.

Čtvrtek 27.4.1989 - po příchodu z práce v 15 hodin se svlékám do trenek Lidice - duben 1989 a na zahradě našeho domu v Oradourské ulici dokončuji poslední přípravy k velkolepé oslavě. Venku je polojasno, panuje velmi teplé počasí, na konec dubna dokonce nezvykle teplé, s teplotou vzduchu ve stínu kolem 25 stupňů. Posekat trávník, zamést chodník, uklidit ohniště, rozvěsit lampiony, připravit opékače Olga Ducháčková a Gábina Kuchařová v Osečné - srpen 1988 a zkontrolovat zásoby jídla a pití pro patnáct pozvaných hostů. Já se totiž „…já se dnes dopoledne žením (tedy zítra dopoledne), bim bam zvon vyzvání bim bam, vyvalte sudy, ať hrají dudy, jen ať tu svatbu nezmeškám.“

Pátek 28.4.1989 - 7 hodin ráno. Počasí: zataženo, sněžení, teplota 1 stupeň pod nulou. Na svatební oblek navléknu zimní kabát, vyzvednu svatební kytici, a pak už moje další kroky směřují na kladenskou radnici. kladenská radnice Ještě se to dalo zastavit. Prudké ochlazení ze dne na den o pětadvacet stupňů byl extrém, jaký jsem dosud zažil jen jedinkrát v životě - na Silvestra 1978 a Nový rok 1979, kdy se prudce ochladilo a začaly uhelné prázdniny. Tehdy jsme je jako školáci vítali a znamenaly pro nás úlevu, svým způsobem byly pomocnou rukou, kdy snížily zbytečný stres ve školních lavicích. Ale teď? Přesně naopak. Já se na sebe nemohl podívat do zrcadla. Když jsem se do něj díval, neustále jsem tam uvnitř poslouchal: "Ještě si to můžeš rozmyslet, důvěřuj svým pocitům", ozvalo se znovu, ale já nevěděl, co dál. Byl jsem už převálcovaný. Tím vším kolem mě. Připadal jsem si jak loutka ve výkladní skříni. Všechno se na mě valilo a netušil jsem, kam z toho úzkého šedého koridoru uskočit. Buldozer s radlicí se na mě řítil a já ho neviděl. Vlastně nechtěl vidět. Nebo chtěl vidět, ale svěřil jsem se osudu. Má svobodná vůle, intuice, citový život v předchozích letech mého dětství - tohle všechno se mě snažilo na něco upozornit, ale poklop u ponorky jsem zavřel a ponořil se do hlubin. Do temných hlubin. Po 11. hodině usedáme Vinárna Korzo - http://kladno.alacarte.cz/i/1177/restaurace-korzo (přímý link) do salonku kladenské vinárny Korzo zobrazit mapu v celém okně a první polovina svatební hostiny může začít...

...druhá polovina oslavy, původně plánovaná v Lidicích na zahradě, byla ještě komornější, než v kavárně Korzo - a sice - všech patnáct hostů jedlo v obýváku chlebíčky, zákusky a svatební koláče. svatební koláče Párky se - namísto opékání na ohni, ohřívaly ve vodě na sporáku. Občas někdo zatoužil změnit prostředí a jít ven na zahradu, ovšem ledový vítr a velmi nízká teplota ovzduší dotyčného brzy odradila od venkovních romantických procházek. výlet s Ivanem Zelenkou, s Gábinou a s Olinou Ducháčkovou k řece Lužnici - do kempu Dráchov

Už bylo pozdě, venku nevlídno, ledový vichr, mráz, sněhová krusta. Bylo dokonáno. Tak ses rozhodl. Svobodná vůle nebo osud? Bude to tak, jak si přál. Jak sis zvolil.

Svatební cestu jsme si naplánovali na začátek července, což pro mě především znamenalo prožít Balatonakali slunečný týden v okolí Balatonu, zobrazit mapu v celém okně být doslova obklopeni Balatonakali nádhernou zdejší architekturou, Balatonakali příjemným prostředím upravené turistické zóny obce Balatonakali, Balatonakali plujícími obláčky na modré obloze, Balatonakali a spoustou ovoce a zeleniny. A mohl jsem si tu pěkně natrénovat výslovnost, Jiří Wimmer by měl ze mě jistě radost:

Most az egyszer állomásozik beszállásol egyenesen ettől falszegély hurok múlva kicsi nyaraló ahogy félre nekem hitvesek volt ettől heti beengedhető is nekem mama ahogy övé barátnő Eva.

Tentokrát jsme byli ubytováni přímo na břehu jezera Balatonakali v malé chatce a kromě mojí manželky byla na týdenní dovolené Balatonakali - červenec 1989 i moje mamka a Eva Pešková. Eva Pešková - Balatonakali - červenec 1989 Nebyla to svatební cesta ve dvou. Klasické líbánky milujících se a objímajících lidí, kteří prožívají spolu to jedinečné období na vrcholu štěstí. Já to cítil jinak. Byl to zažitý sled jakéhosi stereotypního kolotoče má dáti - dal. Kolem nás to tančilo, obloha byla jasně modrá, hladina Balatonu se na Slunci leskla, ale já se přistihl, že toužím po tom, aby se objevil nějaký horizont, něco, odkud bych mohl zjistit, kdo vlastně jsem, a proč tu vlastně jsem. Byl jsem obklopen materií v dostatečné míře, kávou, zákusky, pochoutkami nejrůznějšího druhu, textilními výrobky podle mého vkusu, malebným prostředím lidického domu, zahradou, květinami, ale cítil jsem, že se tu dusím jako pták ve zlaté kleci. Nešlo mi o volnost, ale o pochopení. Život do hloubky, průnik za hranice vědomí, probůh, vždyť jsem tohle všechno žil, tak kam se to najednou podělo? Kde se vzala ta šedá klec? "Intuice nebo impact", ozvalo se tam uvnitř. "Vlezls do ní sám", bylo mi bleskově odpovězeno. A pakliže jsem pokládal tam někam do éteru další otázky, odpovědi přicházely vždy. Začal jsem se probouzet. Rozpomínat se. Na to, kým opravdu jsem.

... mezitím uplynuly dva měsíce a:

29.9.1989 jsem obdržel k narozeninám nechtěný dárek - mohl jsem na vlastní kůži poznat, jak to chodí u vojenského útvaru VU 2516 v Podlešíně u Slaného. zobrazit mapu v celém okně

Můj pobyt u protiletadlové jednotky měl zajímavý průběh a paradoxem je, že jsem opustil prostředí dílny, kde se vyrábí zařízení pro zdárný průběh letu, a teď se mám naučit po letadlech střílet.

První noc v kasárnách cesta ke slánské bráně - foto: cestovatel123 - www.panoramio.com/photo/26516602 (přímý link) všichni příchozí nováčci strávili v kině, promítali nám film "Lásky mezi kapkami deště", postupně vyvolávali jména, která postupně mizela do útrob útvaru, rozmístěná k rotám AVS, RTZ, KŘK, a a už ani nevím, jak se to tam v tom blázinci jmenovalo. Kolem druhé hodiny ranní nás tam zbylo 20 kluků. My jsme nebyli zařazeni NIKAM. Tak by nás mohli vypustit do polí, ne, když jsme tu nadbyteční. Však už bychom si cestu domů našli. Odvedl si nás odtud jeden nadporučík, docela sympaťák, byl navíc velice podobný mistru odborného výcviku ve školních dílnách kladenské průmyslovky, panu Podzimkovi z kovárny.

A tak jsme vytvořili provizorně 4. četu "náhradníků". Byla to komedie jak z dob němých grotesek. Po celých čtrnáct dnů jsme docházeli VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) jen do jídelny třikrát denně na jídlo a dostali jsme doslova příkazem "zašívat se na rotě" VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) a pokud možno v tichosti, aby o nás nikdo nevěděl. VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) Takže němá, tichá groteska a my byli těmi klauny. Později jsme nacvičovali pochod na vojenskou přísahu, tomu se nedalo vyhnout, na tom buzerplace jsem teprve vnímal, jak jsou někteří kluci zaostalí jak intelektem, tak duchovně. Naprosto by mi stačilo dvacet minut, abych se zorientoval v problematice slavnostního pochodu a dokázal obstát na slánském náměstí, abych ve vší parádě mohl přísahat věrnost a službu Československé socialistické republice. Socialistickému státnímu zřízení. Přísaha by ale byla platná jen několik dnů, a to jsem ještě desátého října netušil. Životnost socialistické republiky se dala počítat na dny, celého socialistického bloku na týdny. A tak za pěkného slunečného podzimního počasí jsme tu šaškovali od osmi do šestnácti hodin několik dní, a to ani za tak dlouhou dobu nebyli někteří z nás schopni jednoduchá pořadová cvičení zvládnout. Pro některé kluky bylo velice obtížné zapamatovat si vojenské hodnosti a rozložit a složit samopal, to byl pro ně nadlidský rébus. Pro mě alespoň šťavnatá zkušenost potkat se tu s lidmi od Aše až po Zemplín, a to doslova. Pořadová cvičení si s námi musel užít mazák východňár, co uměl jen maďarsky a pár slov slovensky. Ke všemu huhňal pod ten svůj hustý černý knír, a to byl teprve začátek absurdistánu. Občas se mi stalo, že jsem zavřel oči a očekával, že se probudím někde jinde. Kdybych býval tehdy věděl, že to mám doslova za pár, že mám do civilu blíž, než supráci (supermazáci), byl bych rozhodně klidnější. Škoda, že jste ten náš buzerák nezažili. Doprovodná pochodová hudba z kazeťáku bez výkonného zesilovače vůbec nebyla slyšet, a tak byl vojín Šejba pověřen alespoň bubnováním do rytmu. Obrovský buben zavěšený přes rameno ho celého převážil na jednu stranu a rytmus úderů palicí spíš připomínal srdeční arytmii. Kdyby nás, celé to seskupení bažantů angažovali v cirkuse, bylo by tam narváno.

Komedie vrcholila cvičnými střelbami, samopal vz. 58 jsem se učil rozebírat, skládat a čistit, pak jsem si z něho i vystřelil, ale v prostoru střelnice nebyly žádné Molnije! Osadit vojenskou střelnici vyřazenými žárovkami z kladenské poldovky jsem však už nestačil zrealizovat, v drnovských kasárnách jsem pobýval jen do konce roku 1989. věřte mi, že jsem se na ně těšil, konečně nějaké zpestření. Připadal jsem si jak s Lubošem Krejzou u babičky na střelnici, s tím rozdílem, že tady šlo o život. Nafasovat několik ostrých nábojů do zásobníku, to si rázem uvědomíte, že by stačilo málo a někoho z nás zastřelit, by bylo tak snadné. Jen zamířit a zmáčknout spoušť. Tak snadné, až z toho husí kůže naskakuje. Všichni byli vyklepaní, tedy ti, co se tu promenádovali jako dozor a zbraň nedrželi v ruce. Mazáci, supráci, gumáci (vojáci z povolání) si nemohli být ničím jisti. Někomu z toho cvokhausu rupne v kouli a pokropí to tady hlava nehlava. A že tu takových blbečků mezi námi bylo. Nikomu v kouli naštěstí neruplo, tedy vlastně jednomu jo. Jeden supermazák si trochu přihnul a připletl se do okolí terčů až tak, že dostal zásah přímo do ramene. Byl z toho samozřejmě průser jak hrom, ale kolik takových průserů se tu ututlalo, ani nevíme.

18. října jsem onemocněl z tamního jídla a zřejmě i z enormního stresu - pro velká kasárna VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) čítající asi 700 lidí, vařili zedníci, pokrývači a instalatéři - a podle toho jídlo vypadalo. Už jste někdy zobali kolínka posypaná kakaem a pískovým cukrem? Jestli máte trochu odvahy experimentovat, tak to vyzkoušejte. Kakao vás při nádechu skoro zadusí a cukr krystal skřípe v zubech jako písek. Jako krystal! Tohle bylo spíš zábavné, zato Luncheon meat plavající ve vrstvě přepáleného tuku už tolik vtipný nebyl.

Pobýval jsem až do vánoc na ošetřovně, občas někdo přiběhl s trikolorou na klopě, s nápisem Občanské Fórum, Kam míříš, republiko? a atmosféra pohlednice z vojny od Martina Mezery cestovala napříč celou Československou socialistickou republikou - doputovala do naší domovní schránky až z Trebišova. v celých kasárnách VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) byla v tu ránu hodně uvolněná. Byla revoluční. V půlce listopadu to v Praze vřelo a my se těšili v očekávání, že kus toho sametu VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) možná zbyde i pro drnovská kasárna. VÚ 2516 Slaný 1989 - 1991 (csla.cz - přímý link) Miloš Jakeš, Josef Lenárt, Bohuslav Chňoupek, Josef Štrougal, Vasil Mohorita, Vasil Bilak a další představitelé strany a státu seděli v měkkoučkých, polstrovaných křesílkách, když v jednu chvíli do jednacího sálu vtrhne sekretářka, a ze sebe vyhrkne: "Soudruhu tajemníku, venku je nějaká demonstrace!" "A co chtějí ti lidé?" "Já nevím, soudruhu, chtějí nějakého Svobodu!"

Miloš Frýba mohl tedy v klidu ohlásit sobotní zprávy.

No jo, není svoboda, jako Svoboda. Podobné nedorozumění může vzniknout, jestliže budete chtít sledovat italský film ve slavném obsazení jeho hlavních protagonistů Terencem Hillem a Budem Spencerem, s názvem Šimon a Matouš jedou na Riviéru. Jako malý kluk jsem filmy o Šimonu a Matoušovi přímo hltal, ale stále mi vrtalo hlavou, co to je ten Riviér, že na něm jedou.

A velmi vtipným tvůrcem nedorozumění byla o pár let později jedna z mých životních partnerek, Jolana Straková, která kdysi luštila s kamarádkou Klárou křížovku o ceny, a jaksi nebylo možné dopátrat se začátku tajenky. Konec byl správně, ale ten zapeklitý začátek nebylo možné vyluštit. Jolana pak sázela na svůj důvtip a nakonec tajenku rozlouskla. Zněla doslova:

Ó MY BŘEHY CIDLINY.


 

Pěkný poetický výraz. Ale další číslo časopisu, které vycházelo o čtrnáct dní později, předložila Klára Jolaně k nahlédnutí s výrazem trpkého zklamání. Tajenka zněla:

OHYB ŘEKY CIDLINY.


 

Český jazyk je na takovéto špeky přímo stvořený, oplývá bohatou škálou výrazových prostředků naprosto jednoznačných, i těch mnohasmyslových. Na slovních hříčkách a rozmanitosti našeho mateřského jazyka je založen kupříkladu humor Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Většina zahraničních diváků jejich filmy tak vůbec nemůže chápat v plném pojetí, v jakém je autor původně zamýšlel.

Ale vraťme se nyní zpět, do roku 1989. Není Svoboda, jako svoboda. Znal jsem osobně tři Svobody, dva z nich byli mými kolegy na pracovišti, ten třetí, Vašek Svoboda z Lidic, natíral ze žebříku luxolem dřevěné obložení štítu našeho domu. A na tu svobodu s malým „s“ jsem jako voják Základní služby měl v dohledné době zapomenout.


 

Kdo něco takového neprožil, těžko může tyto pocity chápat. A je v zásadě jedno, zda jde o odnětí svobody ve smyslu trestného činu, nebo o odnětí svobody ve smyslu vojenských šaškáren. Výsledek je stejný a jeho důsledky podobné. Žádný výchovný efekt to nikdy nikomu nepřineslo, stejně, jako všechny války a konflikty řešené násilím. Někdo tvrdí, že se kluci zocelí, otlučou, a dokážou si v životě poradit. Na to mám docela jiný názor. Nikdy žádné násilí nikoho nezocelilo, takové jednání vždy způsobuje energetické bloky, které pak dotyčný bude muset pracně a zdlouhavě odstraňovat, pokud se mu to vůbec podaří. A absurdních, nesmyslných činností a nařízení tu bylo tolik, že jejich popisem bych svůj web doslova zahltil. Tolik hnusu by ten hostující server určitě neunesl a zkolaboval by. Tak alespoň ve stručnosti jeden příklad za všechny: Noční poplach na ošetřovně. To se stěhoval sklad ošetřovny a nemocní (i kluk s nohou v sádře) byli nuceni přemísťovat haldu krámů, bezprizorně, jen tak, do auta, a zase zpátky. Dokonce i polní litinová kamna, která vážila skoro dva metráky. Že by to za nemocné měl udělat někdo jiný, a že právě ti by se měli regenerovat především v noci v době spánku, bych asi stěží nějaké té "gumě" dokázal vysvětlit.

Některé obličeje z vojenského prostředí si vybavuji dodnes, docela zřetelně, a k nim patřil i jeden tlouštík. Kromě jeho nezapomenutelného výrazu mám na něho ještě jednu vzpomínku. Součástí pobytu na ošetřovně bylo naší povinností udržovat pořádek a čistotu, pravidelně uklízet pokoje, vytírat podlahu, leštit umyvadlo a vodovodní baterii, a rovněž umývat nádobí po každém jídle, co na ošetřovnu putovalo v zelených várnicích z jídelny. Úklidu a umývání nádobí jsem se ujímal rád, bylo to docela příjemné zpestření zdejšího pobytu, a ten obtloustlík (Bimbo jsme ho přezdívali), se mnou při umývání nádobí s oblibou klábosil. Byl vyučeným kuchařem a často hodnotil, pochopitelně spíše negativně, co se zas ve štábní kuchyni urodilo za pokus o jídlo. Občas jsme se v legraci pošťuchovali, ale byly to takové ty kamarádské, drobné strkanice, jakožto projev jemného humoru.

Pár dní před vánočními svátky, již po setmění a po večeři, jsem stál u dřezu plného jarové vody a umýval talíře a příbory. Tlouštík mi odebíral opláchnuté nádobí, utíral jej, neustále při tom něco vykládal a sázel utřené talíře na sebe do plechových skříněk. V rámci pošťuchování mě po chvíli svýma obříma prackama nečekaně objal a chtěl mě jako postrčit ke stěně, ovšem nevšiml si, že zrovna držím v ruce ostrý kuchyňský velenůž, svými rozměry připomínající spíš pralesní mačetu. Nůž se mi svezl z dlaně a jeho ostří se zařízlo za zápěstí pravé ruky. Bolest jsem ani moc necítil, nůž mi pouze prořízl kůži, ale rána byla dlouhá asi tři centimetry a docela silně krvácela. Oplatil jsem mu jeho pošťuchování jakoby mrákotným stavem, že jako vykrvácím, že to je hrozná bolest, a tak, a chudák kluk, do mdlob málem upadl on. Nakonec jsem ho uklidnil, že se skutečně nic nestalo, rána se převázala obinadlem z lékárničky a druhý den bylo po krvácení. Dodnes však na mém pravém předloktí zůstala patrná drobná jizva a ta je pro mě stále připomenutím revolučního roku 1989, roku plného smíšených pocitů jednak z hlediska té zvláštní doby, a pak, z rozporuplných dopadů následného vývoje směřování naší republiky.

Vánoce a Silvestra jsme prožili na ošetřovně v komorní sestavě. Tam se nerozlišovalo, kdo to má za kolik, na ošetřovně se nerozlišovalo, kdo to má za kolik většina to stejně měla za 637 dnů.

Všichni jsme byli v pyžamu a často jsme skoro zapomínali, že jsme v kasárnách. Zdobili jsme si i vlastní stromek a mohli jsme sledovat v jídelně televizi, ale kdyby se mě někdo zeptal, zda bych to chtěl prožít ještě jednou, jen bych se oklepal. (A to mě podivně svírá v žaludku i teď, po tolika letech, kdy píšu tyto řádky, a kdy si prohlížím autentické fotky z té doby.) VÚ 2516 Slaný

Mám-li charakterizovat prostředí kasáren, VÚ 2516 Slaný - www.csla.cz/vojenskasluzba/kasarna/img/utvary/vu2516.jpg (přímý link) bylo skutečně srovnatelné s mnoha vtipy o mužích v uniformě. pohlednice od Oty Špoka a Zuzany Outratové z doby, kdy jsem to měl ještě za 690, a kdy jsem ještě netušil, že to za pár dnů budu mít už za 59. Bylo to jakési živoucí klimaktérium, stádium mužské demence, plynule navazující do fáze stařecké demence. Levá ruka často nevěděla, co dělá pravá, vydaný rozkaz byl vzápětí mnohdy popřen rozkazem opačným, některé činnosti byly buďto kontraproduktivní, nebo naprosto nesmyslné, což je v podstatě totéž. Rozhodovalo jen množství a barva hvězdiček a orámování na výložkách. Měl jsem to "štěstí" do zdejší důstojnické "kuchyně" trochu nahlédnout, odnášel jsem jednoho dne knihu nemocných z ošetřovny na vrchní velitelství celé jednotky PVOS, kde v tu chvíli zrovna probíhal mezi důstojníky nácvik poplachu, a co se tam tehdy odehrávalo, se dá stěží popsat. Zmatek a chaos na entou. Jaká byla kvalita vojáků z povolání? Asi takováto:

Obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti v Kladně přijímá nového uchazeče do svých řad. Mladý muž úspěšně dokončí přijímací testy a pohovor a na závěr přijímacího řízení povídá náčelník: "Tak dobře, mladý muži, v přijímacích testech jste uspěl, jste přijat." A otočí se na svého kolegu v uniformě: "Hele, Franto, ještě se ho zeptej, kdo napsal Annu Proletářku, a pokud správně odpoví, tak to s ním sepiš a zařiď ty potřebné formality, já si skočím do města na svačinu a za půl hodinky jsem zpátky." Za půl hodiny se náčelník vrací z města a mladý uchazeč o práci u Veřejné bezpečnosti se válí v kanceláři na zemi s přeraženou rukou a v obličeji samé modřiny. Proboha, co se tady stalo, Franto, co se to tu děje?" očekává náčelník odpověď od svého kolegy. "Už jsem to z něj dostal, soudruhu náčelníku! Napsal to von a jeho brácha!" (P.S. Jen tak mimochodem, víte i vy, kdo napsal Annu Proletářku? Pokud si nejste jisti, mohu Vám napovědět. Byl to Ivan Olbracht, nebo Marie Majerová? Nebo snad Marie Pujmanová? Všichni maturanti tohle museli do konce osmdesátých let bezpečně znát. Dnes možná ani mladá generace neví, že nějaký takový román o pohnuté době po první světové válce vůbec existoval. Je to až absurdní, uplynulo téměř čtvrt století od socialistického zřízení a jeho struktura je dnes pouhým předmětem výuky dějepisu ve školních lavicích)...

A když už jsme u těch vtipů o policistech, tak ještě dva: Náčelník obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti potká svého podřízeného kolegu na ulici, který celý udýchaný utíká po chodníku se služebním německým ovčákem na vodítku. "Kam ten spěch, a proč máš s sebou našeho služebního psa?" "Ále, soudruhu náčelníku, pospíchám s ním rychle k veterináři!" "A copak se stalo, má snad vzteklinu, nebo nějakou vážnou nemoc, že máš tak naspěch?" "To nevím, ale vážné to asi bude, musí se co nejrychleji podrobit operačnímu zákroku!" "A pročpak, vypadá docela normálně a zdravě?", na to náčelník. "Představte si, soudruhu náčelníku, že ten náš pes má dva čuráky!" "Ale nepovídej, to jsem si nikdy nevšiml!" "No, má, protože jsme s ním byli s nadstrážmistrem Pěnkavou včera na obchůzce v terénu a zaslechl jsem hovor dvou chlapů na protějším chodníku. Ten jeden tomu druhému povídal: "Hele už je tu zas ten pes s těma dvěma čurákama!"

Dva muži v uniformě mají očividně naspěch a u výhybky, nedaleko žateckého východního nádraží, vstoupí na železniční trať, aby si zkrátili cestu, dorazili na nádraží co nejdříve a stihli přijíždějící osobní vlak do Kladna. Zahlédne je výhybkář a zvolá: "Hej, nechoďte nám tady po trati!" "My nejsme potrati, my jsme policajti!"

Vojenské panoptikum drnovských kasáren jednotky PVOS (Protivzdušné obrany státu) mělo na přelomu 80. a 90. let doslova nulový význam. Aneb, jak by řekl Martin Mezera, bylo to na tři věci - na nic, na hovno, a na obtíž. Po změně společenského systému "zpět do kapitalismu" přestala protiletadlová obrana Prahy před případnými útoky imperialistických západních mocností plnit svou funkci a nakonec bylo v těchto prostorách vybudováno unikátní muzeum "studené války" a protivzdušné obrany státu. Dokonce se uvažovalo o tom, že jakási izraelská developerská společnost bude z obytných budov stavět bytové jednotky. No comment.

Drnovská kasárna v plné záři lesku, na přelomu státních zřízení konce 80 let, se vyznačovala několika zajímavými momenty, co by stála za to alespoň zevrubně nastínit:

VOJENSKÉ WC Keramické mísy nebyly sice nabarvené na zeleno, jak by se mohl někdo mylně domnívat, byly čistě bílé, ale na pováženou byl jejich technický stav. Pro budovu, ve které přespávalo cirka 80 vojáků, připadaly 3 oddělené WC kóje. Prostřední kóje byla uzamčena a keramická mísa z technických důvodů demontována, čímž se reálný stav toalet ustálil na počtu 2. Kóje nejblíž k oknu byla funkční, čistá a prostorná. Kóje u dveří byla sice funkční, prostorná a čistá, ovšem přímo nad mísou vedlo vodovodní potrubí, odkud ze špatně utěsněné armatury neustále kapala studená voda. Kdo se tedy na toto WC posadil, musel snášet ledové krůpěje na své hlavě nebo zádech s frekvencí přibližně 40 kapek za minutu. Z tohoto důvodu byl pochopitelně největší zájem o WC u okna a samozřejmě zde platilo pravidlo "Kdo dřív přijde, ten dřív sere". Naštěstí jsem se vždy budil před oficiálním budíčkem, tedy před šestou hodinou ranní, a velkou potřebu jsem vykonával na WC u okna v poklidu ještě před rozcvičkou, takže jsem se nemusel účastnit bojů o záchodovou mísu.

TELEVIZNÍ NOVINY Tento pořad jsem nikdy doma v televizi nesledoval, maximálně jako kulisu při nějaké činnosti, nejčastěji jsem v tuto dobu však večeřel a naopak se těšil na hlavní vysílací program, který začínal vždy ve 20.00 po relaci Branky body sekundy. V kasárnách byly Televizní noviny pořadem povinným. Pro vojáky Základní služby, především v době tzv. Přijímače, byla hlavní zpravodajská relace ovšem pořadem velmi vítaným, mohli jsme ji sledovat pěkně v teple, v modrých teplákových soupravách, a často se stávalo, že jsme si za tu půlhodinku zdřímli, nebo si alespoň pěkně popovídali, když bylo s kým.

VOJENSKÉ PYŽAMO Bylo nesmírně pohodlné, mělo sice sytě oranžovou barvu, takže jsme při večerním nástupu ve 22 hodin stáli v řadě jak holandské fotbalové mužstvo, ale bavlněný materiál a volný střih z něj činily oděv, ve kterém si bylo možné skutečně odpočinout. Ostatně, jeho praktické využití jsem tu mohl vnímat i při pobytu na ošetřovně, kde jsem v souhrnu strávil necelý měsíc. O pobytu na ošetřovně jsem se tu již zmínil a tak na závěr doplním jen ten poslední ukazatel:

EXOTICKÁ JMÉNA, která mi v paměti stále ještě setrvala. Prvním z nich byl Mirek Erlebach. Pocházel z Krkonoš a ačkoliv je příjmení Erlebach v našich nejvyšších horách a v Podkrkonoší poměrně rozšířené, pro mě tehdy dýchalo nefalšovanou exotikou. Mirek se narodil ve Vrchlabí, pokud si dobře vzpomínám, a vlastnil po dědovi starý vojenský Jeep, který doma stále leštil a vyšperkovával. Jistě by se mi byl po vojně svým klenotem pochlubil. Mirka jsem ale naposledy viděl koncem listopadu a po mém předčasném odchodu do civilu jsme se již nepotkali. Dost možné je, že bych ho dnes už ani nepoznal.

Bezpečně jsem však poznal jednoho ze svých budoucích kolegů v ČSA. Pracoval jsem tehdy pod vedením pana Maňhala ve výpočetním středisku a kdosi na mě na chodbě, před vstupem do závodní jídelny, hlasitě volá mým jménem. Ten hlas mi byl tak povědomý a když jsem se otočil, s údivem jsem zíral na Jardu Kohouta. Sdílel se mnou pobyt na ošetřovně, a zatímco já odešel 3. ledna 1990 do vojenské nemocnice, Jarda pak v poklidu dosloužil zbývající rok v drnovských kasárnách jako vedoucí výstrojního skladu. Byl velice příjemný a vtipný společník, díky němu se dny a noci na ošetřovně daly lépe snášet a věřím tomu, že kdybych jej v kasárnách navštívil ještě v době jeho aktivního působení, že by mi pomohl opatřit maskáčové kalhoty. Ty jsem tehdy považoval za nesmírně kvalitní a praktický pracovní nebo turistický oděv.

Co říci na závěr let osmdesátých a současně s tím i na závěr epochy společenského řádu, zvaného Socialismus? Imunitní systém celého socialistického bloku se rozložil jako domeček z karet. Ať už byl reálný socialismus, jaký byl, světlé momenty v něm mohly vzniknout jen zásluhou duchovně vyzrálých lidí, kteří si uvědomují, že jsme na jedné lodi. Kteří upřednostnili tvořivou spolupráci před soutěživostí, kteří se snažili nabídnout svou práci celku, žili skromně, ale spokojeně, a přitom se nad nikoho nepovyšovali a před nikým se neponižovali. Mohl bych tu jmenovat tolik známých pasáží z našich pohádek, jimiž jsou životní pravdy doslova protkány, ale to nemám v úmyslu. I když ... přece jen alespoň jednu z nich, na závěr vyprávění z roku 1989, bych tu všem čtenářům rád připomněl:

Tam, kde vládne láska, závist je ztracená.

Mlhavá iluze lepších zítřků se ovšem brzy vypaří. Zatímco jsem za mřížemi kasáren byl nucen vyčkávat, kam bude vývoj listopadových událostí v naší zemi směřovat, zatímco na Václaváku tisíce nadšených hluchoslepých lidí cinkaly svazky klíčů, drnovským vojenským objektem se šířila vlna nepodložených zpráv o fasování ostré munice a připravovaném výjezdu do pražských ulic zaplněných demonstranty.

A pak se to stalo. Hodiny začaly jít pozpátku. Málokdo si toho všiml, jásot davu přehlušoval skutečnou realitu, co se mezitím plížila, nepozorována a samozvána. Pětadvacet let je ve vývoji Vesmíru jen pouhým zlomkem sekundy, v životě pozemšťana je to však měřitelná suma prožitků. Kam jsme za tu čtvrtinu století postoupili, dá-li se to vůbec tak nazvat? Dovolím si zde citovat článek pana Václava Melši, kandidáta do Středočeských krajských voleb v roce 2016: Práce je dnes většinou nedůstojně ohodnocená, potýká se s otrokářskými praktikami většinou zahraničních zaměstnavatelů. Potýká se i s nerespektováním zákoníku práce, zákazem odborových organizací na pracovištích. Stres, šikana a únava vedou k tomu, že zaměstnanci ve finále nejsou schopni podat takové pracovní výkony jako pracovníci, kteří by byli v klidu a odpočinutí. Ti, kteří pracují, žijí v nedůstojných podmínkách za minimální mzdu. Důchodci za svou celoživotní práci nemají zajištěno klidné stáří, neboť si nemohou být jisti, zda po zaplacení nájmu jim zbude ještě na léky a lékařské ošetření. Technický pokrok jde dopředu, ale v sociální oblasti se vracíme hodně daleko zpět, sociální jistoty přestaly být prioritou, ba naopak, jsou považovány za přežitek – jen silní a schopní mají nárok na přežití. (Mimochodem, víte, kdo kdysi hlásal, že pouze silní mají právo na život? Adolf Hitler.) Vláda peněz a pohádkové zisky pouze pro vyvolené skupiny (opět shodná myšlenka – vyvolené skupiny – vyvolený národ – NSDAP v Německu před druhou světovou válkou.) Zisky, které nepocházejí z práce jako takové. I vzdělání se dá koupit. Taková je bohužel dnešní realita roku 2016.

Konec citátu. První svobodné volby v červnu 1990 daly jasně najevo, že lidé chtějí vyjádřit svůj názor a svým hlasem přispět k vytvoření lepší společnosti. Prokazovala to vysoká volební účast 96 procent! První svobodné volby byly skutečným vítězstvím. Ale ne snad proto, že ve volbách zvítězilo Občanské fórum, a že Komunistická strana Čech a Moravy tehdy získala menší, i když pořád ještě velké množství hlasů. Vítězstvím byla totiž volební účast. Kvalita společenského systému se nehodnotí až tak podle výsledků voleb, nýbrž podle volební účasti, to si mnozí neuvědomují. Má-li totiž člověk vůli žít, vůli něco změnit a prosadit, uvědomuje-li si, že svým hlasem může ve svobodné zemi něco dokázat, půjde k volbám. A jak ty krajské volby 2016 nakonec dopadly? Jakousi směsicí několika vítězných volebních stran někde s drobnou převahou ANO, někde s drobnou převahou lidovců. A volební účast? Necelých 35 procent. Jak to? Vždyť je demokracie. Vždyť je tu společenský řád, jaký jsme tehdy na začátku 90. let chtěli? Nebo snad ne? Něco je špatně, že?

Hodiny začaly jít pozpátku. Píše se prosinec 1989 a jsou před námi vánoční svátky Vánoční svátky na půdě VÚ 2516 Slaný Drnov 1989 mohly vypadat třeba takto, kdyby lidé nepozbyli rozum.
Wusfeetlinks.com - přímý link
a oslava příchodu Nového roku, Oslavy přelomu roku 1989/1990 mohly v kasárnách VÚ 2516 Slaný Drnov 1989 vypadat podobně, stačilo by vzít jen rozum do hrsti.
Wusfeetlinks.com - přímý link
v mnoha Československých domácnostech s velkým očekáváním. Jaká očekávání mohli mít vojáci v kasárnách? Podobné obrázky si kluci vylepovali alespoň uvnitř plechových skříněk, když už nic jiného, z té absence ženské energie jim muselo evidentně hrábnout.
Wusfeetlinks.com - přímý link