3. ledna mě přijali do vojenské nemocnice ve Střešovicích a největší zásluhu na tomto faktu měla moje mamka. Ona je to taková tichá, klidná voda, co by břehy mohla podemílat, ale když jde do tuhého, bájný Lev a Beran se vzchopí a nepřejte si poznat, co dovedou. Vyhrožovala velice neodbytným a nepříjemným lékařům na ambulanci, a to byla docela hustá scéna, že si nechá zavolat ředitele nemocnice, a že jentak nestrpí, abych se s déle trvající horečkou odebral zpět do kasáren a zařadil se znovu do toho idiotského procesu. Nesmyslné vojenské mašinerie. Vždyť už nebylo ani za co bojovat. Republika v podobě, jakou jsme ji znali, přestala existovat. Varšavská smlouva a socialistický blok byly rozfoukány, jak podzimní listí v povětří. Obrana stávajícího systému přestávala mít smysl a nová struktura státního zřízení nebyla dosud vyměřena. Protivzdušná obrana Prahy, celá ta slavná PVOS, neměla už v tomto období prakticky žádný význam.
Mamka se své osnovy nehodlala vzdát. Kdo Boha má za pevný hrad, netřeba se zlého bát! Rezolutně trvala na tom, abych se podrobil řádnému vyšetření, a aby se mi dostalo patřičné péče. V revolučním období přelomu roku měla řada zbabělců strach. Vůbec si nemohli být jistí, jak se bude situace v naší zemi vyvíjet, v Rumunsku se samet zvrtnul v nenávistné orgie, v divokou popravu Nicolae Ceau?esca a jeho manželky. Ani lékaři z Ústřední vojenské nemocnice neznali proroctví věštecké koule, jak se jim v budoucnu povede. Především nevěděli, co jsme zač. Raději nic neriskovali a přijali mě na druhou interní kliniku střešovické nemocnice.
A přišel dar z nebes. Funguje to. Musíte si však pevně za svým stát. A nepolevit. V ten den zrovna "náhodou" sloužila na příjmu jedna "velmi zvláštní" lékařka. Stanovení anamnézy a všech možných vyšetření bylo rutinní záležitostí, šlo tu o něco jiného.
Aby se nám započítala alespoň základní služba v délce 5 měsíců, která je již uznávána, a lze jí za jistých okolností (jak se později i potvrdilo) nahradit vojenskou dvouletou prezenční službu, bylo nám nabídnuto (spolu se mnou ještě druhému klukovi z příjmu, jmenoval se Libor) dosloužit ty zbývající dva měsíce v nemocnici jako sanitáři. Následně jsme byli díky této lékařce uznáni na přezkumném řízení dočasně nezpůsobilými výkonu služby v běžném vojenském režimu, tedy v kasárnách. A co za to? To byste neuhodli! Stačilo pouze dbát o to (kromě našich běžných povinností), aby dvě volně pobíhající kočičky v areálu nemocnice měly vždy k dispozici v čistých miskách dostatek krmiva a pitné vody. Velmi dobře si tu dobu před více než třiceti lety pamatuji a napomáhají mi k tomu právě dvě kočičky, o které nyní s láskou pečuji doma, a to zcela dobrovolně, a možná s vědomím, že mi tehdy ve vojenské nemocnici právě kočky zachránily život. Byl jsem totiž tak fyzicky oslabený a vyčerpaný, že bych možná další průběh vojenské služby v kasárnách neustál, a později jsem se dozvěděl, že právě náš ročník měl odcestovat do pouště Karakum na cvičné střelby raket země - vzduch - a prý tam byl nedostatek pitné vody a velká pravděpodobnost vleklých infekčních chorob. Ztráty na životech vojáků byly do určitého procenta povoleny, takže by nikdo nebyl zodpovědný za smrt některých z nás, pokud by nás tam nezemřelo více, než co udávaly "tabulkové údaje".
Pracovat na oddělení II. Interny, to byla ve srovnání s klasickým vojenským režimem procházka růžovým sadem. Do konce února jsme tu fungovali jako dietáři, naučili jsme se podávat pacientům snídaně a studené večeře dle jejich onemocnění, např. 4 - s omezením tuku, 9A - diabetická redukční, 2 - šetřící, 14 - vykrmující výběrová, 3 - racionální a pod., rozváželi jsme v pojízdných antikorových boxech, tzv. finesách, jídlo přímo z nemocniční kuchyně suterénními chodbami a výtahy až na oddělení a ve volných chvílích jsme posedávali na trávníku za modrým plotem a sledovali civilní život. Počátek roku 1990 byl jedním z nejteplejších v historii klementinského meteorologického měření a tak se vysedávání za plotem jen v lehkém bílém oděvu přiblížilo prvnímu jarnímu pohlazení měsíce lásky.
V době mého působení na druhé interně jsem tu poznal mnoho tváří. Pochmurné, sklíčené, zlé, i nudné. A některé povzbudivé. A živoucí. Těmi byl i zdravotnický personál na opačném konci střešovického areálu. Špičkové neurochirurgické pracoviště pod vedením legendárního profesora Kunce. Občas jsme odtud s Liborem přinášeli destilovanou vodu v plastikových barelech, některé zdravotní sestry jsem tu míjel s pohledem do tváře, ty usměvavé jsem si snadno zapamatoval a představte si, že jsem se s jednou z nich dokonce setkal znovu po šestadvaceti letech. Paní Věra Kopecká, říkáme jí "Dolunka", je sestrou naší současné lidické sousedky. Kamarádská Dolunka se srdcem na dlani byla také tou neurochirurgickou legendou z pracoviště pana Kunce.
Trochu smutné bylo setkání s panem Hellerem, co bojoval na západní frontě ve druhé světové válce, ten mě nikdy nezapomněl pozdravit. Vždy, když mě zahlédl v bílém obleku, všechno muselo jít stranou a chvilka na kus řeči byla pro umírajícího pacienta nadevše. Byl podobný herci Raulu Schránilovi a když jsem odtud konečně zamířil na čistý vzduch, pod hřejivé Slunce, na svobodu z vojenského prokletí, rozloučit jsem se s ním už nestačil. Zatímco já se vracel z nemocnice domů, on odcestoval v doprovodu andělů přímo do nebes. Stále na Vás vzpomínám v dobrém, pane Hellere. S láskou v srdci.
Každému bych přál, aby si alespoň na pár týdnů práci sanitáře vyzkoušel. Každému z Vás. Ve vojenské nemocnici tehdy veškeré obtížné úkony vykonávali vojáci základní služby, od stlaní postelí a úklidových prací, až po setkání se smrtí. Odváželi zemřelé na patologii a vítali nové pacienty v neustálém koloběhu lůžek na dvaceti pokojích střešovické druhé interny. Toho, kdo si něčím takovým prošel, to musí poznamenat. Třeba si i začne života víc vážit.
Mnohem otřesnější zážitek, nežli vidět mrtvé, opuštěné tělo starce, byl však pro mě jeden z mnoha svozů teplé večeře z nemocniční kuchyně. Museli jsme spěchat, aby ve finesách vydrželo jídlo teplé, a uháněli jsme suterénní chodbou skoro jako o závod. Pravda, s metrákovou pojízdnou antikorovou skříní to tak rychle nešlo, a tak nás v podzemí nemocnice snadno předběhli dva lékaři, kteří tlačili na pojízdných nosítkách nějakého pacienta. Pokřikovali na sebe, sprintovali k nejbližšímu výtahu a na vztyčeném přenosném stojanu se roztřásala sklenice s krví. Proudila kapačkou pod bílé prostěradlo. Za běžícími muži zůstávala krvavá stopa a vzápětí zpod prostěradla vykoukl znetvořený pahýl ruky, jako když jí někdo semele mlýnkem na maso. S Liborem jsme po sobě mrkli očkem a on se směle zeptal udýchaných lékařů, co měli očividně naspěch: "To je úraz, asi vážný, že jo?" "Jo, granát!" odpověděl stručně jeden z lékařů a bylo nám jasné, že dál se nemá smysl ptát...
V pátek druhého března 1990 jsem slavnostně opustil bránu nemocnice, naposled zavítal do podlešínských kasáren, tam jsem musel předat svou výstroj, která byla naštěstí stále uzamčena v mé plechové skříňce, až na spací pytel. Ten někdo mezitím, co se náš útvar vyklízel a přebudovával na nějaký sklad, nebo co, samozřejmě ukradl. Naštěstí měl u sebe děda mé manželky 500 Kč na vyplacení, jinak nebylo možné podepsat předání výstroje, a musel bych snad v kasárnách zůstat i přesto, že jsem již oficiálně byl z armády propuštěn. Tímto panu Filipovi ze srdce děkuji, nebýt jeho pomoci, nevím, jak by to celé skončilo. Jakmile jsem tu pětistovku předal výstrojnímui důstojníkovi, ten mi vydal můj civilní oděv a byl jsem volný. Jaký to byl pocit? Jako když z Vás spadne půlmetrákový balvan. Dokážete si to představit? Slovo SVOBODA teď pro mě mělo docela jiný význam. Venku svítilo slunce, bylo poměrně teplo, já si to vykračoval v teniskách a riflích k západní (Slánské) bráně, vzápětí jsem vší silou mrštil vojenskými hnědými polobotkami do blízkého pole a naposledy jsem zasalutoval klukům v uniformách na bráně. V tu slavnostní chvíli pro mě Vojenský Útvar 2516 Slaný Drnov přestal existovat. Navždycky. V pondělí 5. března jsem nastupoval zpět
Po půlroční odluce v kasárnách a vojenské nemocnici jsem zámečnické pracoviště vnímal téměř jako svůj druhý domov. Byl jsem za něj také pochopitelně náležitě vděčný, mohl jsem se volně pohybovat po letištním areálu, aniž by mě stále někdo sledoval, aniž bych musel každého blba zdravit vojenským pozdravem, aniž bych byl stále na pochybách, zda se někomu nebudou zdát moje vlasy příliš dlouhé, zda budu mít všechny knoflíky u košile a u saka zapnuté, a zda jsou moje kanady dostatečně naleštěné.
V 8:30 jsme vypínali stroje. Půl devátá ráno, to bylo něco jako modlitba. Pravidelný rituál vzývání štěstí a spokojenosti, jaký zažíváme jen o Vánocích. My je měli každý den. Modlitba začínala s železnou pravidelností hlášením o stavu vody na tocích Československé federativní republiky a vyjádřením tlaku a teploty vzduchu v určité výšce. Řada čísel, kterým rozuměli jen odborníci. Umíte si zámečnickou dílnu bez modlitby představit? Já tedy ne. Paní svačinářka se tou dobou již vracela z nákupu s objednanou svačinou, popíjel jsem často k rohlíkům s vlašským nebo hermelínovým salátem tureckou, případně obilnou kávu a poslouchal komentáře Franty Chaluše k právě vydaným článkům v Lidových novinách. Frantovy politické rozbory, to byl ten nejlepší humor, jaký jsem tu na počátku nového politického systému mohl zažít. Milovník vkusné legrace, a zároveň nesmírně srdečný společník, byl i Standa Haralík, a co víc, za ta léta, co již zestárl, se vůbec nezměnil. Říkali jsme mu "telefonista". Dílenský telefonní aparát byl totiž nejvytíženějším telefonním přístrojem v republice. Sledovat jeho postoj u aparátu ve stylu rozkročmo, ruka v bok, a omotávání zakroucené šňůry okrového sluchátka kolem prstů bylo groteskní součástí pohodových dnů a pakliže by tu Standa nebyl, nebylo by to ono. Paní svačinářka nám hermelínové saláty, nakrájený salám, tvrdý sýr, uzené makrely a ruská vejce někdy přinášela až přímo do dílny a za to, že Franta Chaluš nemusel vážit dlouhou cestu napříč chodbou celé cusky, se k jejím dokonalým službám vždy vyjadřoval pochvalnou větou: "Eine flasche milk, und Tasche." Za dílenský stůl vedle mě usedal bývalý námořník Franta Šnajdr, občas se tu pochlubil fotografiemi z plavby zaoceánskou lodí a často vyprávěl, co na svých dlouhých plavebních toulkách prožil. Snad nejnáročnějšího úkolu se zhostil v Suezském průplavu, kde mu bylo na chvíli svěřeno kormidlo obřího kolosu, a kde proplout úzkou štěrbinou umělého kanálu nebylo vůbec snadné.
Kdo tu pohodu v naší dílně nezažil, ten asi neuvěří. K neuvěření jsou i následující dvě příhody, jejichž hlavním protagonistou byl Standa Haralík. V té druhé jsem si zahrál také jednu, možno říci, titulní roli, začněme tedy tou příhodou č. 2:
Pohled do kalendáře naznačí, že dnes je pondělí, 5. března 1990. Jeden z mých šťastných dnů v životě, neboť jsem před třemi dny opustil navždy drnovská kasárna, potažmo střešovickou nemocnici. Mou radost nezkalila ani silnější vichřice, která shodila ze střechy našeho domu ještě před mým návratem do civilu několik střešních tašek. Tašky jsem během víkendu snadno vyměnil a i přes větrné a deštivé nevlídné počasí jsem si připadal jako v jiném světě. Mohl jsem svobodně kráčet, kudy jsem chtěl, a bylo mi úplně fuk, zda náhodou neprší, nesněží, nebo mrzne, až praští. Pondělní návrat do zámečnické dílny probíhal celkem v poklidu, vracel jsem se na pracoviště, mezi své staré známé, jedinou podmínkou, abych mohl začít pracovat, bylo opětovné fasování nezbytného ručního nářadí a pracovního oděvu. Tímto procesem výdeje nářadí už jsem tehdy procházel potřetí, byla to tedy pro mě již rutinní záležitost. Krátce před polednem jsem se z výdejny vracel obtěžkán koženou taškou přes rameno a jelikož se přiblížil čas oběda, musel jsem se rychle rozhodnout, zda zamířím do jídelny, vzdálené jen 50 metrů odtud, do výcvikového střediska ŘLP, nebo zda budou moje kroky směřovat do suterénní jídelny v budově Hlavní správy ČSA. V ten den byly na jídelním lístku v suterénu Hlavní správy lívance s jahodovou marmeládou, bylo tedy rozhodnuto. Oblékl jsem si úplně novou, nikým nenošenou, teplou vatovanou pracovní bundu, ke které jsem musel před chvílí pracně přišít knoflíky, a se Standou Haralíkem směřujeme k vrátnici v odbavovací budově starého ruzyňského letiště. Zatímco Standa udělal dva kroky, já jich musel nasadit dvojnásobek, z čehož můžete snadno usoudit, že Standa byl alespoň o hlavu vyšší. Začalo drobně sněžit, tedy, přesněji řečeno, padal sníh s deštěm, a vysoký muž s nápadným knírem nehodlal absolvovat dlouhou cestu až k vrátnici. Napadlo ho cestu si zkrátit, aby byl vystaven nepříznivým povětrnostním vlivům co nejkratší dobu. Jen několik metrů za přechodem pro chodce byl objekt plochy starého letiště obehnán modrým vysokým plotem, který však nebylo obtížné v těchto místech přelézt. Pro dvoumetrového chlapa to problém nebyl, pochopitelně, já měl však situaci mnohem těžší, a co bylo horší, neměl jsem ji tak docela pod kontrolou. Standa plot přelezl hravě, v mžiku byl na druhé straně a já se pomaloučku soukal vzhůru, obtěžkán nepohodlným vatovaným kabátem. Nakonec se mi přece jen podařilo vystoupat až na vrchol plotu, za plotem byl měkký trávník a stačilo jen z výšky necelých třech metrů seskočit dolů. Můj seskok však velice rychle zbrzdil záložní padák. Spodní část nového vatovaného kabátu se totiž zachytila o ocelový svislý plotový nosník a jak se zdálo, tento vatovaný obal měl v úmyslu ochránit mě před parakotoulem do travnatého terénu. Standa se za břicho popadal smíchy, protože jsem na plotě visel, půldruhého metru nad zemí, jak nějaká hadrová dětská hračka ve výkladní skříni. Třepal jsem rukama, nohama, až jsem se celé vzniklé situaci začal rovněž smát, což Standu ještě více rozdovádělo k velice hlučnému projevu neskrývaného bujarého veselí. Na plotě jsem se třepal už skoro celou minutu, přestal jsem dokonce přemýšlet, co podniknout, abych se z této ošidné situace vyprostil, když se řešení chopil právě onen vaťák. Odspodu nahoru začaly odlétávat od kabátu pracně přišité knoflíky, jak pecky od třešní, a to Standu smíchy srazilo na kolena. Všech pět knoflíků odlétlo a když vystřelil jako z praku i ten poslední, sevření povolilo a já se mohl svalit na trávník. Na plotě visel jen rozepnutý kabát, jako připomínka, že snad bylo bývalo přece jen rozumnější projít vrátnicí.
Hlavní roli příhody číslo jedna sehrál opět onen vysoký muž s nápadným knírem, jemuž se skutečně přezdívalo "telefonista", pro jeho neutuchající, deseti, až patnácti minutové hovory, pravidelně uskutečňované dílenským aparátem. Kdy přesně se příhoda udála, nevím, pouze jsem ji slyšel z vyprávění, pokusím se jí tedy zde co nejpřesněji interpretovat: Jednoho pěkného, slunečného dne se Standa chystal z nějakého důvodu opustit pracoviště a vycestovat v civilním oděvu kolem poledne do letištních prostor nového letiště. Za tímto účelem zamířil nejprve do sprchy, aby se pak do několik kilometrů vzdálené letištní budovy přemístil autobusem městské hromadné dopravy. Zastávka autobusu byla přímo před budovou VVZLT a byl na ni, jak z přízemí, tak i z prvního patra, velice dobrý výhled. Mezitím, co se Standa sprchoval, využili jeho kolegové volnou čtvrthodinku k tomu, aby na chodník před autobusovou zastávku umístili pětikorunu. Na první dojem se zdá hloupé, proč by někdo pokládal na asfaltový chodník obyčejnou pětikorunu, co si za ní skoro nic nekoupíte, a tak tedy celou situaci upřesním: Příhoda proběhla na konci osmdesátých let, kdy měla pětikoruna hodnotu mnohem, mnohem vyšší, než jakou má dnes. Kupříkladu jsem v té době za 6 korun cestoval do zaměstnání na ruzyňském letišti z Lidic a zpět po celý týden! Kovovou socialistickou pětikorunu se tedy na chodník instalovat rozhodně vyplatilo a měla posloužit jako past na Standu. Podařilo se jí přilepit jakýmsi epoxidovým lepidlem, technické podrobnosti mi nejsou známy, nicméně mince se prý na asfaltovém povrchu nádherně vyjímala a držela doslova, jak přibitá. Celá akce probíhala koordinovaně, aby náhodní kolemjdoucí past neobjevili dříve, než ten, na koho byla nastražena. Přilepenou pětikorunu jeden z kolegů na zastávce přikryl svou obuví a trpělivě vyčkával na znamení dalšího kolegy, který přesně monitoroval Standův pohyb a věděl, kdy bude opouštět prostor vrátnice a hlavního vchodu. Kolega, zašlapující minci, pak rychle odběhl do blízkého křoví a spolu s ostatními sledoval, co se na zastávce bude odehrávat. Standa mezitím kráčel k liduprázdné zastávce, přikusoval jablko a spokojeně kontroloval na vyvěšeném jízdním řádu, zda mu autobus skutečně za pár minut přijede. Pak zahlédl lesknoucí se kov na chodníku, přistoupil blíž a jeho úsměv se ještě více rozzářil. Jistě si pomyslel, jaké má štěstí, v tak slunný den, ještě zdarma, bezpracně, přijít k zajímavému výdělku. Pro minci se sehnul, ale ta držela pevně jako čert. Standa poklekl, začal s mincí lomcovat, až se jeho obličej začal barvit nejprve do růžova, a pak až do ruda. Mince se ani nehla a nakonec se odhodlal vší silou do ní kopat. Okopával jí už skoro pět minut, mezitím se k zastávce autobusu přiblížili neznámí lidé a Standovy nezvyklé pohyby je přiváděly v rozpačitý úžas. To už ale někdo z jeho kolegů nevydržel, otevřel okno, přidali se další, někteří na Standu pokřikovali, jiní hvízdali, celá cuska byla doslova přilepená k okenním parapetům. Zaplněné hlediště si nenechalo ujít podívanou na toho nadaného klauna, co tu předvádí mimické vystoupení na otevřené scéně.
Rád bych se ještě zastavil u polední přestávky. Ta byla v zámečnické dílně vyměřena na rovnou hodinu. Žádných třicet minut stresující honičky za potravou. Opouštěli jsme dílnu houfně v půl dvanácté, a to pokaždé v očekávání příjemného překvapení ve formě nějaké pochoutky v poledním menu. Jak už jsem se zmínil, někteří navštěvovali malou, útulnou jídelnu ve výcvikovém středisku ŘLP, jiní docházeli na Hlavní správu do jídelny ČSA. V obou vývařovnách se vařilo výborně, jsem omáčkový typ, tak téměř každodenní omáčky, jako za časů školních jídelen, jsem na svém talíři kvitoval s povděkem. Ve dnech plných Slunce a při teplotách vyšších, než 25 stupňů, jsme občas s Milošem Křížem namísto oběda v jídelně popadli lehkou svačinu a mířili jeho škodovkou ke koupališti Džbán v Divoké Šárce, nebo k zatopené požární nádrži na starém letišti. Vyplnili jsme tak polední přestávku krátkým osvěžením a několika skromnými plaveckými tempy. Plavání však nebylo jedinou sportovní aktivitou provozních zámečníků v průběhu hodinové polední pauzy. Uprostřed prostorné místnosti s plechovými skříňkami, která sloužila jako šatna - převlékárna, se v celé své kráse vyjímal pingpongový stůl. Denně, ano čtete dobře, pravidelně, den co den, se tu pořádaly sportovní turnaje za účasti nejen Standy Haralíka, ale nadbytečná kila tu shazoval i mistr Václav Sladký, Franta Šnajdr, Franta Chaluš, Džádro, a možná, že i pan Mezera. Že stolní tenis na pracovišti přispíval k téměř rodinné atmosféře v celé budově? No o tom nepochybujte! zaměstnanci Řízení letového provozu spolu mnohdy trávili i část dovolené v některých podnikových rekreačních objektech, kupříkladu v malebném prostředí zalesněného vrcholu Buchtova kopce na Vysočině, nebo v nádherném koutu Jizerských hor, v Albrechticích, nedaleko Tanvaldského Špičáku. Byla to jiná doba, než dnes. Docela jiná. Srdečnější. Méně techniky, více srdce. Žádné mobily a tablety, víc lásky.
V šedobílém, patrovém objektu cusky jsem si užíval přibližně půl roku. Prožil jsem tu příjemně teplé jaro a léto a začátek podzimu. Prostředí a rozsah práce už jsem znal, mistr v polovině srpna odcestoval na čtrnáctidenní dovolenou, zástupcem Mistra byl pan Mezera a ten byl velmi tolerantní k občasným "ztrátovým normohodinám". Byl to vhodný čas, alespoň pár hodin týdně, na výrobky pro sebe a pro své přátele a známé. Říkali jsme tomu příznačně - fušování. Největším odběratelem mých kovodělných výrobků byla naše rodinná nemovitost a do jisté míry i sestra manželky Gábiny, Jitka Knotková, které jsem tu často měnil úzké kovové podpatky na letních střevíčkách. K montáži kovových podpatků na Jitčiny letní střevíce mě vlastně přiměl Franta Chaluš. Jednoho do zlatova vybarveného letního dne navštívila naši dílnu velmi atraktivní bruneta (podobná této modelce), jejíž pracoviště bylo jen několik desítek metrů odtud, v administrativní přízemní části budovy. Občas jsem ji potkával na chodbě, ale nejčastěji u výtahu, kde byl instalován tzv. sodobar. O jeho výrobu se tu zasloužil pan Mezera a skutečně po stisknutí knoflíku vytékala zdarma pro každého zájemce voda, smíchaná s oxidem uhličitým z tlakové láhve. Sodobar byl místem častých oddychových chvil a občasného klábosení jak zámečníků z dílny, tak i elektrikářů z prvního patra, nebo technicko hospodářských pracovníků z přízemí.
Bruneta tentokrát mířila přímo do dílny, na Frantu Chaluše zamrkala těma svýma velkýma hnědýma očima a ten šel do kolen. Kdyby zamrkala i na mě, taky bych do těch kolen asi šel. Položila na široký ponk bílé letní střevíce a ten zámečník s velmi osvaleným předloktím se pak v průběhu polední pauzy pustil do výroby kovového podpatku ze silného duralového plechu. Postup výroby jsem od něho odkoukal a jelikož byl duralový podpatek lehký a zároveň trvanlivější, než ty běžné plastové z obchodu, byl o naše výrobky značný zájem. Pohledná bruneta za Frantou přicházela pak vždy, když byl podpatek obroušený, já se jednou o tom legračním Frantově angažmá zmínil Jitce a ta mi pak do opatrování svěřila dvoje letní střevíce.
Na konci léta jsem opět v montérkách, lehce zamaštěných od oleje a šmíru, mířil na oběd do jídelny na Hlavní správu Československých aerolinií. Shodou okolností tu Gábina pracovala ve výpočetním středisku. Seznamoval jsem se o poledních přestávkách postupně s jejími spolupracovníky a po dohodě s vedoucím provozu, charismatickým a nekonfliktním panem Maňhalem, jsem tu mohl nahlédnout pod pokličku pracoviště operátora počítacích strojů, jaké se jen na zlomek sekundy objevovaly v průběhu znělky Televizních novin. Po zaučení bych je mohl dokonce samostatně obsluhovat. Kvalifikaci jsem měl. Stačila docela "obyčejná" maturita, a klidně i s tou otázkou číslo 18 z češtiny a ruštiny, co jedinou jsem neuměl.
Idylické období v zámečnické dílně se přehouplo do podzimních mlhavých dnů. Ve skutečnosti i obrazně. Objekt vývoje a výroby zabezpečovací letecké techniky navštívila rakouská delegace z firmy Frequentis. Páni kravaťáci nabízeli spolupráci při výrobě jejich techniky, což by se zdálo být pozitivním posunem kupředu, vnímal jsem však návštěvu rakouských nažehlených límečků poněkud skepticky. Intuice mi napovídala, že tu něco nehraje. Domníval jsem se, že je to začátek konce zámečnické dílny. Nejen takové, jakou jsem ji znal v té pohodové podobě, vnímal jsem, že ve hře je zánik celého pracoviště. Spolu se mnou měli "čuch" na cosi podivného i někteří mí kolegové. Nemusel jsem se ani moc dlouho rozhodovat, co dál podniknout, přijal jsem nabídku pana Maňhala.
1.11.1990 jsem vyměnil montérky za bílý plášť a začal jsem se zacvičovat jako operátor dvou mainframových počítacích strojů EC 1026. Byly to jedinečné produkty z řady JSEP, vyráběné v zemích RVHP (Rady vzájemné hospodářské pomoci) a byly souhrnně označeny zkratkou EC. Tato zkratka vychází z ruštiny: Единая система электронных вычислительных машин. (Zde pro zajímavost uvádím dvě fotografie: První z nich je počítač EC 1025 z webu historiepocitacu.cz a na druhém snímku zachytil můj fotoaparát novější mašinu IBM 4381, ta později, v polovině roku 1991, tuzemský pomalejší počítač nahradila.
Střídal jsem směny - týden ranní od 7.00 do 15.30 a týden odpolední od 13.30 do 22.00 .
Počítače byly umístěny v suterénu budovy Hlavní správy, v klimatizované místnosti - na tzv. sále - a zpracovávaly se na nich mzdy, letenky, letecké palivo, účetnictví, a materiálně technické zásobování. Hlavní obslužná jednotka - tzv. konzole - CNSL - vypadala asi tak, jako počítač ve filmu Slunce, nějaké to seno a špetka erotiky. Zámečnickou dílnu jsem opustil těsně za zenitem její slávy, podobně, jako někteří vrcholoví sportovci ukončí kariéru po některém ze svých velkých úspěchů. Po několika měsících od mého odchodu se výroba dílů pro vysílače Frequentis pozastavila, bylo rozhodnuto o zrušení celého dílenského provozu a zámečníci propuštěni. Naštěstí byla většina mých kolegů v důchodovém věku a ti mladší se mohli realizovat v oblasti jim nejbližší: Miloš Kříž si konečně mohl založit obchůdek, své malé železářství a domácí potřeby v Dejvicích na kulaťáku, Standa Haralík se pustil do podnikání v oblasti pojišťovnictví a Franta Chaluš zamířil do ČSA k leteckým mechanikům. Kam zmizela "sodobarová" bruneta, nevím, její pěknou souměrnou postavu a štíhlé dlouhé nohy už škvírou ve výtahové šachtě nákladního zdviže pro manipulaci s kovovými polotovary nikdo pozorovat nemohl. Těch půvabů už si mohl užít jen její manžel nebo přítel v bytě v Ciolkovského ulici, pokud nějakého měla.
Do výpočetního střediska jsem nastoupil asi měsíc poté, co tam již několik týdnů samostatně obsluhovala počítače jedna známá tvář. Často jsem ji potkával před pár lety na půdě strojní průmyslovky, měl jsem tehdy před maturitou a ta dívka studovala teprve ve druhém ročníku. Patřila svým vzhledem k těm atraktivním slečnám, jejichž kroky se zájmem sleduje nejeden mladík. Procházela se po chodbách spolu se svou kamarádkou. Bylo se skutečně na co dívat, pohledná bruneta s blondýnou, s podobným sestřihem vlasů, jako hudební skupina Modern Talking, rozhodně nenechaly v poklidu většinu mužské populace v budově strojní průmyslovky. Já naopak v poklidu zůstal. Napadlo mě totiž, že se sotva mohu k takovým atraktivním supermodelkám přiblížit, natož je oslovit. A to ještě k mému štěstí, vlastně k mé smůle, obě dívky obouvaly korkové pantofle, které zvýrazňují křivky chodidel ještě víc, než kdyby se obě dvě primadony procházely v budově naboso. Chodidla blondýnky byla docela tuctová, řekl bych, že snad naznačovala plochou nohu a já tento defekt tuze nerad, zato brunetka měla klenbu přímo ukázkovou, že by bývala mohla zapózovat pro ortopedický odborný časopis. Jméno blondýny jsem neznal, jméno brunetky s naprostou jistotou. Byla to totiž dcera jednoho z těch sympatických kantorů - lidumilů - studentomilů, co vyučoval předmět Kontrola a měření. Jmenovala se Jitka Kovaříková.
S maturitním vysvědčením v kapse jsem opouštěl školu, smířen s tím, že se do ní někdy v budoucnu podívám už jen jako host, který tam nepatří. A obě atraktivní slečny z druhého ročníku jsem pochopitelně ze své mysli postupem času vytěsnil. Je tedy snadné si představit, jak mě doslova jímaly mrákoty v den D. Poklepal jsem na dveře kanceláře v přízemí Hlavní správy, očekával jsem, že mi otevře Gábina a brzy zasedneme k jídelnímu stolu v suterénu Hlavní správy, dveře se otevřely, za nimi Jitka Kovaříková a co měla na nohou? Bylo to jak ve škole. Chyběla tu jen ta druhá blondýna.
Shodou okolností jsem nastoupil do stejné směny, kde Jitka pracovala, zaučoval jsem se zhruba dva měsíce a poté jsem pracoval na sále už samostatně. A to tak, že dle normy jsme směli být v "hluku", mírném elektrosmogu a umělém osvětlení jen 4 hodiny denně. Po zbytek času jsme byli k dispozici v odpočinkové místnosti pro případ selhání výkonné směny. V praxi se to ale řešilo tak, že nebyl problém vydržet na sále 8 hodin, tudíž jsme se střídali po dnech a obsluhu počítačů jsme prováděli jen dva až tři dny v týdnu, dalo by se říci, že jsme vlastně pracovali na poloviční úvazek za plnou mzdu osmi hodin. Měl jsem navíc štěstí na výbornou partu lidí a docházení do práce se mi stalo přinejmenším koníčkem. A to hned z několika důvodů:
Tím prvním byl pohled na Jitčiny nohy. Jitka byla sice Vodnářka každým coulem, plula však jiným směrem a mohli jsme se spolu leda tak míjet. Měla tvářičku jak ze žurnálu, na titulní stranu módních časopisů. V soutěži miss by zřejmě uspěla a skončila na předních pozicích, ale ty nohy. Leckomu se ženské nohy líbí, já miluju všechny ladné ženské křivky a chodidla k nim nesporně patří, jenže co prezentovala Jitka, s tím jsem se dosud nikde nesetkal. Její chodidla byla jedna excelentní křivka za druhou, hluboké klenuté paraboly přecházely v hyperboly ať jste je sledovali ze všech úhlů pohledu. Byl to koncert elegance a nestydím se za to projevit radost z něčeho překrásného, i když to zrovna nedržím v ruce. Jitka nebyla typ ženy, kterou bych miloval, jak se říká, až za hrob, a nechtěl bych s ní sdílet ani společné chvíle volna, ani společnou domácnost, a pochopitelně ani společné lože.
Druhým důvodem, proč jsem kolikrát nemohl dospat, nebo jsem přijel do práce na odpolední směnu i s hodinovým předstihem, byla odpočinková místnost. V den, kdy na mě vycházela služba na sále, jsem byl pochopitelně plně prací vytížen a směna uběhla velice rychle. Ale v době, kdy sloužil na sále některý z mých kolegů, jsem vyplnil svůj volný čas různými aktivitami. Nabízela se i možnost odpolední směny v době "volna" výrazně zkrátit - v podstatě již po dvou hodinách, po odchodu "šéfa" pana Maňhala se dalo odtud beztrestně zmizet. Častokrát se však stávalo, že se nám odcházet nikam nechtělo, zdrželi jsme se v odpočinkové místnosti jen tak, na kus řeči u kávy a nějakého zákusku. Mnohými důvody k báječnému posezení byly rovněž pravidelné oslavy svátků a narozenin. Tou dobou tu nechyběly obložené chlebíčky, láhev vína, a především řečnické kousky Oty Špoka.
Volné dny na ranních směnách byly daleko zajímavější. Pravda, museli jsme být na pracovišti alespoň přítomni, tím pádem se odpočinková místnost proměnila na tvořivou komnatu různorodých koníčků a zájmů. A tak Monika Šípková, Zuzka Outratová a Dita Suldovská tu mohly dokolečka dokola plést módní vlněné svetry, rukavice, šály, ponožky, čepice a čelenky. Nesmírně jsem je obdivoval, sám bych totiž nic podobného nesvedl, už jen při pohledu na obratné pletací jehlice se mi motala hlava. S Gábinou jsme doma po večerech "pouze" vyšívali barevnými bavlnkami ozdobná písmenka podle předlohy z Burdy, která jsme pak orámovali kulatými dřevěnými rámečky se sklem, a pověšená abeceda na stěně v obýváku byla velice vkusným doplňkem. Některá písmena jsem si pochopitelně nosil i do práce. To byl nápad! Jitka pohled na výšivku a jehlu v mých rukách doslova nemohla vystát a několikrát nápadně naznačila, co že má ta typická dívčí zábava v mém podání znamenat?! "To si mám donést elektrickou svářečku a svařovat tu plotové nosníky, co na mě doma čekají? Nebo si mám připravit štukovou směs na opravu opadané omítky? Mám sem dovalit pytel vápna a mísit ho tu na linoleu v kanclu s prosévaným pískem?" To chceš? I přes tvůj šarm a tvé okouzlující nohy, co se tu přede mnou tak bezostyšně bosky promenádují, bych tě s tou lopatou a míchačkou na beton měl tady uzamknout, dokud bys mi štukovou směs ve špičkové kvalitě nepřipravila!" Podobná škádlení tu byla na denním pořádku a byla to tekoucí míza přátelských a kolegiálních vztahů, jaká by nám mnohá pracoviště mohla jen závidět.
Jitce jsem se nedvořil, ale ona cítila, že se mi její chodidla líbí, a že mě vzrušují. Neskrýval jsem to, vnímal jsem to jako něco přirozeného, jako přirozenou součást života. Proudila mezi námi energie a samozřejmě jsem naprosto respektoval jejího přítele a budoucího manžela Romana Vojče. Oba byli Vodnáři a domníval jsem se, že se k sobě hodí, že jsou přibližně na shodné duchovní úrovni vědomí. Přesto se něco velmi zvláštního přihodilo. Když jsem se v roce 1992 seznámil s dívkou jménem Daniela, a byla to mezi námi spíše jen taková krátká, ale nenaplněná láska, přivedl jsem Danielu na okamžik na naše pracoviště. Jitka z toho byla v rozpacích, snažila se ovládat, ale moc dobře jsem rozpoznal, že na Danielu začala žárlit. Jitka totiž čerpala z mého nitra energii a zřejmě jí dělalo trochu potíže, že se najednou o ní musí s někým dělit. Koncem roku, kdy už plánovala s Romanem svatbu, mi dokonce jednou věnovala skladbu od Sinead O Connor s názvem a s jistým důrazem na ten název - Nothing compares To You. Ona uměla anglicky, věděla, co tento název skladby znamená. Já v té době angličtinu viděl jen z rychlíku a teprve později jsem si to přeložil a pochopil jsem... Jitka mi spontánně, tak jak to Vodnáři umí, řekla jediné: "Nic se ti nevyrovná". Teď jsem z toho byl v rozpacích zas já...
Posledním vyšitým písmenkem abecedy však tvůrčí činnost neustala. Měl jsem zrovna rozečtenou knihu o první a zároveň poslední plavbě zaoceánského parníku Titanic, tištěné řádky tu občas předčítal i znamenitý řečník a komentátor Oto Špok a co se nestalo: Plastikový model nebohého plavidla, konstrukčně nedomyšlené pyšné chlouby počátku dvacátého století, mi daroval táta k narozeninám. A co bylo pak? Co asi? Model zabral v kanceláři plochu celého jednoho stolu, jednotlivé dílce do sebe postupně zapadaly a byly vybarvovány přesně podle skutečnosti. Čtyři žluté komíny čněly hrdě vzhůru a mnozí z mých kolegů ani netušili, že čtvrtý komín nebyl vývodem z parního kotle, nýbrž sloužil jen jako ventilace výparů z lodní kuchyně. Průběh stavby modelu bedlivě sledovalo celé výpočetní středisko, hlavně Mirek Chlebo, Tomáš Antonín, Oto Špok a Honza Fišer pravidelně docházeli za rozpracovanou parolodí a kontrolovali, zda už jsem přilepil to zábradlí, jestli už mám nabarvené záchranné čluny, a kdy bude konečně hotová přední paluba. Jitka už si na nějaké výšivky písmenek ani nevzpomněla a naopak jsem ještě "přitvrdil".
Po dokončení modelu Titaniku, a to jej chtěli někteří mí kolegové použít pro rekonstrukci potopení lodi v umyvadle pánských sprch, jsem do práce dovláčel, no spíš dosmýkal, čerstvě ohoblované latě z lidické hoblovky, co nám v garáži zbyla po mém dědovi. Nechápete, co? Z latí jsem pilkou na pracovním stole postupně odřezával jednotlivé kousky a sestavoval z nich dřevěný domeček. Výrobek podle zevrubného nákresu získával pomalu, ale jistě konečnou podobu, zadní desku tvořila tenká překližka potažená jutou a stříšku domečku ozdobily repliky střešních tašek bobrovek, které jsem vyřezával z lékařských špachtlí. Dekorativní ozdoba pak posloužila jakožto polička pro miniaturky z keramiky a mým záměrem bylo tento výrobek darovat v roce 1992 mamce a Daniele Ralenovské, o níž se dočtete v roce 1992, pod vánoční stromek. Výroba domečku byla triumfálním vítězstvím nad využitím volného času na pracovišti operátorů výpočetního střediska Československých aerolinií. Sledovali ji se zájmem snad všichni. Dokonce i samotný pan Maňhal občas přicházel, aby zjistil, jak jsem ve své práci pokročil. Měl srdce na správném místě, jistě, že by mě mohl i s celou touhle vopičárnou odsud svinským krokem vypakovat, a on mě místo toho v této činnosti podporoval. Moc nechybělo a vyráběl jsem další domeček i pro paní Maňhalovou.
Bylo to ovšem dáno tou dobou. Tehdejší prostředí letiště bylo idylické. Ruzyňské letiště bylo na počátku devadesátých let docela malé a přehledné, převažovala tu pohoda, nebylo přelidněné, chaotické, stísněné. Mohlo se pochlubit prostornou vyhlídkovou terasou s občerstvením, nikde žádná teroristická hrozba a podobné nesmysly, co by letištní prostředí proměnily ve střeženou věznici za ostnatým drátem.
|
|
Snad si ještě dnes, po tolika letech, vybavím všechna známá jména zajímavých tváří, které jsem měl tu možnost poznat. Někteří z ČSA odešli velmi záhy po mém nástupu, s některými jsem spolupracoval i později - v době, kdy už vývoj výpočetní techniky uzavřel kapitolu mainframových počítačů. Nakonec, byl jsem při tom, kdy se v roce 2001 slavnostně vypínal provoz posledního z nich - oné slavné IBM 4381. Paní Zadáková, milá a tichá starší dáma, byla posledním obsluhujícím operátorem stroje, s jehož érou pohasla nejen sláva výpočetního střediska, nýbrž celých aerolinek. Řítily se do propasti nadutou pýchou, aniž by si toho byly vůbec vědomy.
Programátoři Franta Račuk a Ivana Brejchová spolu seděli v jedné kanceláři a po zrušení jejich pracovního místa tato místnost sloužila vedoucímu provozu. Ivana později změnila působiště a nastoupila v úseku Marketingu ČSA v Masarykových kolejích nedaleko stanice metra Dejvická. S Frantou Račukem jsem se řadu let potkával ještě na dispečinku výpočetního střediska, kdy ČSA v plné síle ovládl UNIX.
U Franty Račuka se na chvilku zastavme. Měl jsem tu čest seznámit se s ním již v roce 1974 v Jestřabí v Krkonoších, tehdy byl naším rodinným přítelem, já chodil do mateřské školky a rozhodně by mě tehdy v mé dětské mysli nenapadlo, že někdy v budoucnu budeme kolegové na stejném pracovišti. Jeho vztah k horám, k přírodě, cyklistice a turistice mě fascinoval, tohoto horala s plnovousem, co běhal pravidelně Jizerskou padesátku, jsem si velmi vážil, a svůj postoj jsem k němu a k jeho manželce nezměnil dodnes. Neměl jsem ani tušení, že jeho koníčkem je krajinná olejomalba, dokud jsme do jeho domu, v obci Obory u Dobříše, nezavítali osobně. Podnikli jsme s kolegy z ČSA v červnu roku 1993 do brdských lesů třídenní cyklistický výlet, Račukovi nám poskytli zázemí pro nocleh, na zahradě jsme s nimi pekli špekáčky a Franta nás po malebném okolí poblíž Orlické přehrady osobně provázel. Pokud mě paměť neklame, cyklovýletu se zúčastnili Tomáš Antonín, Dita Suldovská, Jirka Vopěnka, Jitka Kovaříková, Ivana Brejchová a Petr Čermák a neumím si představit, že bych na tento báječný prodloužený víkend na kolech snad někdy zapomněl.
Z provozních programátorů mohu jmenovat další, co neodmyslitelně patří do mého vzpomínkového vyprávění, a kteří byli něčím zajímaví: Mirek Chlebo svou charismatickou, velmi klidnou povahou a Jirka Janus především nekonečnými trofejemi z turnajů fotbalových mužstev leteckých společností v podobě pohárů a vlajek, vystavených na policích v jeho kanceláři. Těch pohárů jsem napočítal dobrých třicet a mezi nimi se také skvěla asi metr dlouhá žlutočerná vlajka sultanátu Brunei.
Honza Fišer a Tomáš Antonín, specialisté na mzdy, se řadí také k těm, na něž rád zavzpomínám. Tomáš byl vítaným společníkem na týdenním pobytu v podnikové chatě v Peci pod Sněžkou, kde jsme spolu často hrávali stolní tenis, a jeho milá společnost nechyběla ani na výletě v Tatrách v roce 1992. Honza Fišer mi zas pomohl s odvozem vyřazených borových prken z podnikového skladu, z nichž jsem stavěl v Lidicích vnější plášť zahradního domku, tzv. Srubu. Zorganizoval také pěknou víkendovou vodáckou akci včetně zapůjčení lodí a jejich dopravy a několikrát mi vypomohl s půjčením vodácké výstroje na výpravy, jejichž hlavním strůjcem jsem se stal o pár let později. Honza byl natolik kamarádský, že mi nikdy neodmítl poskytnout nezištnou pomoc, takových lidí, jako byl on, jsem mnoho v životě nepotkal.
Když už jsem se tu zmínil o Honzově vodácké akci, měli bychom se jí věnovat trochu podrobněji. Byl to prodloužený víkend na středním toku Berounky, v srpnu roku 1992. Za povšimnutí stojí dvě kuriózní příhody:
Vyplouvali jsme v pátek, krátce po poledni, na tuto výjimečnou akci jsme obětovali den dovolené. Počasí nám neskutečně přálo. Mohli jsme se slunit a popíjet pod slunečníky restaurace nad Hřešihlavskou rybárnou pivo, případně jen minerálku, čepovali tu rakovnického Bakaláře a u některých hostů jsem tu zahlédl na zahradním stolku šálky s vídeňskou kávou. Nejprve bylo ovšem nutné překonat jez, lodě pod jezem ukotvit k pobřežní vegetaci, teprve pak jsme mohli s chutí konzumovat. Po spádnici jezu stékalo dostatečné množství vody pro jeho bezpečné splutí, ten pozvolný profil sám o sobě není nebezpečný, tedy až na jedno jediné místo s velkým ostrým balvanem. Můj háček, Petr Čermák, však balvan přehlédl a museli jsme se strefit přímo do jeho středu. Pod námi to zakřupalo, lehká, zavřená kánoe bez bagáže to na první pohled přestála bez úhony, loď jsme zběžně prohlédli, trhliny jsme se žádné nevšimli, po usazení na hladině žádnou vodu nenabírala, přestali jsme se tedy touto kolizí s balvanem zabývat. Přivázali jsme jí k ostatním za koňadru k převislému pobřežnímu křovisku.
Dvě hodinky pod slunečníkem s okouzlujícím výhledem do krajiny, to víte, ani se nám nechtělo zvedat a chystat se k vyplutí, když vtom Petr Čermák odkudsi od jezu volá: "Hele, ukradli nám loď!" V průběhu našeho dvouhodinového posezení tudy proplulo několik posádek laminátových kánoí a nafukovacích raftů, nebyl by tedy pro ně problém některou z lodí nepozorovaně odvázat. Od stolů se slunečníkem totiž nebylo na přivázaná plavidla vůbec vidět. Honza Fišer, jakožto zodpovědná osoba za veškeré vybavení ze smíchovského vodáckého oddílu, se zvedl ze židle, aby se přesvědčil, zda konzumace několika piv nemohla Petru Čermákovi způsobit nějakou újmu na zdraví. No jo, jedna loď chybí! Kdepak, nechybí! Stačilo přistoupit blíž a zatáhnout za poslední koňadru. Ta směřovala pod hladinu, poněvadž právě naše nešťastnice po nájezdu na obří balvan nabírala malou prasklinkou po celou dobu dvou hodin říční vodu, až nakonec klesla ke dnu. Na těchto dvou snímcích se pod jezem chystáme k provizorní opravě poškozeného laminátu pomocí kobercové pásky a vrstvy nitrolaku.
Druhá pikantérie přišla vzápětí. Ještě téhož dne, při zdolávání čtvrtého jezu u obce Čilá. Tento nebyl po spádnici splavný, bylo nutné buďto plavidla kolem jezu obtížně přenášet, anebo využít úzké otevřené propusti poblíž Čechova mlýna. V té době proudila, poměrně svižně, říční voda náhonem pod mlýnské kolo a úzká šlajsna odtud odbočovala do původního koryta prudce vpravo, téměř pod pravým úhlem. Byla ohraničena dvěma betonovými masivními sloupy, na jejichž vrcholcích se přes zúžený koridor klenula úzká lávka pro pěší. Průjezd tímto místem nebyl obtížný, vyžadoval jen výbornou souhru kormidelníka s háčkem. Háček musel včas přitáhnout příď k pravé straně, aby svižný proud nevrhl loď na levý betonový masiv, kde by ji snadno převrátil. Petr Čermák raději sjíždění vzdal, na jeho místo zasedl zkušený vodák Honza Fišer a ukázkově mi přitáhl příď k pravé straně. Peřej pod propustí už jen zahoupala vratkou uzavřenou kánoí na pozdrav a všiml jsem si, že naše počínání sledují tři neznámé smíšené posádky plně naložených plavidel známých snad každému vodákovi pod výrobním názvem Vertex. Ti mladíci však pozorovali jen ten samotný závěr, tu pouhou třešničku na dortu v podobě pohupování laminátového skeletu docela nevinnou peřejí, co jim však uniklo, byl ten zásadní moment práce háčka nad jezem. Bylo vidět na první pohled, že jsou příliš mladí a nezkušení, než aby tohle mohli ustát. Byla to groteska, s jakou se na českých řekách běžně nesetkáte. Nevyvázaná bagáž, na svislo postavené plastové bandy, aby byla loď pokud možno ještě více vratká, jedna dívenka na pozici háčka si v brýlích listuje ve svém oblíbeném knižním titulu...
|
| |
|
| |
|
| |
#mediaviewer/File:Juniperus_communis_cones.jpg)
|
| |
|
| |
|
| |
|
|
Pro všech šest nebožátek posazených ve Vydrách a Vertexách předem jasný scénář vodáckého dramatu: Svižnou proudnicí na levý betonový pilíř a šup! Už jsme věděli, která bije, pomáhali jsme nešťastným posádkám lovit plavající předměty, zachránila se i plovoucí kniha. Brýle dotyčné dívky se bohužel již nikdy nenašly. A co je na celé příhodě nejpozoruhodnější? Ani slovem, ani pokynutím hlavy, ani náznakem jiného gesta nikdo z šesti neznámých mladíků nikomu z naší výpravy za pomoc a záchranu věcí nepoděkoval. Nebyli v šoku, nebyli duchem nepřítomní či rozmrzelí, zkrátka se domnívali, že to snad byla naše povinnost. "Odborník žasne, laik se diví", dodal by Viki Cabadaj. Co z takových lidí asi vyroste, když se nezmění? Manažeři, úředníci na vedoucích pozicích. Budou se domnívat, že lidé podřadní musí vyvoleným sloužit? Tak je to přece správně! Nebo snad né?
Jirka Vopěnka jen nad tím vším nevěřícně kroutil hlavou a chystal se, i přes předchozí konzumaci několika piv, sjet exponovaný úsek v uzavřeném kajaku. Že by se groteska opakovala? No jasněééé! Vopine, tys tomu dal!!! Jirka se zmítal v kamenitém korytu obrácen hlavou dolů, dokud jej po půl minutě hrozivého excesu kluci neodlovili. Náš milý protagonista samozřejmě neměl žádnou přilbu, jen malou alkoholovou opičku na zádech. Eskymácký obrat se mu nepovedl a kolik říční vody mezitím vypil, těžko říct, vypadal ale dost vyděšeně.
Vraťme se opět o nějaký ten měsíc zpět, ke známým tvářím mých kolegů, kteří se vodácké akce na Berounce nezúčastnili, a když, tak jen symbolicky ... paní Iva Nachtmanová - to byla legenda výpočetního střediska. Trochu od rány, ale správným směrem cílené. Srdečné a bezelstné. Nebrala si servítek a s taktní diplomacií pana Maňhala naopak ostře kontrastovala. Její připomínky však byly věcné a ku prospěchu všem. Moc rádi jsme jí navštěvovali i v době, kdy odešla do důchodu. Byla nesmírně pohostinná, žila v obci s poněkud zvláštním názvem - Břve.
Z operátorů nejraději vzpomínám na Otu Špoka a Tondu Eršila, Ota byl vedoucím naší směny, Tonda vedoucím té druhé. Ota byl především vynikající společník, působil na své okolí podobně, jako v době neodolatelných milovníků stříbrného plátna Oldřich Nový. Byl vynikající řečník, nikoho nenechával na pochybách, že jeho váhovský šarm myslí vážně. Měl však jednu docela zajímavou slabost. Jakou? Domníváte-li se, že se Daliboru Vránovi líbily ženské tak, že okamžitě strašně plasticky vidí, co by se s nimi dalo prožít, až na ty alimenty, tak to jste vedle jak ta jedle. Ota měl učiněnou slabost na vozy BMW. Vybavuji si velice přesně jeho známý citát: "Zatáčku je možné projet třemi způsoby - buďto rychle, ale zároveň nebezpečně a riskantně, nebo bezpečně, ovšem zbytečně pomalu, anebo vozem BMW." Otovy řečnické spatra projevy, žádný psaný text, všechno zpaměti, se nejvýrazněji projevovaly na oslavách narozenin a svátků kolegů na pracovišti. Miloval hudební tvůrce jménem Jean Michel Jarre a Michael Oldfield, ostatně, v té době bylo možné z rádia zaslechnout poměrně často některé jejich skladby, jako například Oldfieldovu "To France", nebo Jarrého Oxygene.
Dalšími výraznými osobnostmi byly Zuzka Outratová a Petra Chodorová. Zuzka bohužel odešla brzy na mateřskou a pak se mezi nás už nevrátila, byla takovým sluníčkem, co tlumí konflikty a stmeluje kolektiv. Petra, alias Kačka, po mateřské podniku věrná zůstala a organizovala akce naší svazácké buňky, s podtitulem Lenin je v Ječný. Byla rovněž sluníčkem, a pokud jste se někdy dostali pod bezpečný deštník duchovně vyzrálé ženy narozené ve znamení Ryb, můžete si pogratulovat, jaké máte štěstí.
Osobnostmi, jejichž kvalit si rovněž dodnes cením, a které na mém webu nesmí chybět, byli Radka Vohradská, paní Zadáková, Dita Suldovská, Monika Šípková, Martina Pixová, David Macháček a Monika Králová. Monika byla ke mně natolik přátelská a hlavně upřímná, snad až za hranicemi běžného přátelství mezi mužem a ženou, provozovala kondiční kulturistiku a měli jsme tím pádem oba společného koníčka. Provokativně si lakovala nehty na nohou rudou barvou, a to ani nemusela. Nebylo třeba nic zvýrazňovat, její sexy křivky chodidel byly tak dokonalé, že se v korkových pantoflích vyjímaly podobně, jako ty Jitčiny. Měl jsem na ty korkáče a krásné nohy docela štěstí.
A abychom se tu příliš nevznášeli sněním na obláčcích ženských krás, posadí nás zem Filip Matthauser. Mladík, co se u nás objevil pouze na výrobní praxi, byl stoupencem typicky zemité vášně. Miloval cestování po hradech a zámcích. Jednou jsem s ním procestoval několik hradních zřícenin ve středních a severních Čechách, ale ten nejneuvěřitelnější zážitek jsem s Filipem sdílel přímo v kanceláři Honzy Fišera:
Honza se Filipa ujal jako jeho patron a staral se i o to, aby měl vždy každý měsíc k dispozici novou kartu příchodů a odchodů, tzv. píchačku. Třicet dní od nástupu Filipa na praxi se opět zpracovávaly mzdy a mzdová účtárna kontrolovala údaje na píchačkách zaměstnanců. V té době zvonil u Honzy Fišera telefon. Od Martina Kolmana, šéfa mzdové účtárny a zároveň jeho dobrého kamaráda se dozvěděl, že na mzdovce objevili ještě jednu Fišerovu píchačku za stejný měsíc. Záhada dvou píchaček stejného jména však byla záhy objasněna: Filip Matthauser po nástupu na praxi vyplňoval svou píchací kartu podle Honzova vzoru, nevyplnil však shodně pouze název a kódové označení střediska, nýbrž celou hlavičku opsal naprosto přesně slovo od slova. Včetně jména a příjmení. Borec Filip Mattahuser docházel celý měsíc do práce s píchačkou na jméno Jan Fišer.
Na přelomu roku zachytil další z kolegů, Petr Čermák, stařičkou sovětskou kamerou (bez zvuku) na černobílý film atmosféru ve výpočetním středisku a mohu směle prohlásit, že jsem podobné pohodové prostředí v pracovním kolektivu již nikdy nezažil.
Pojďme se nyní posunout do časoprostorového kontinua roku 1991, kdy výpočetní techniku obsluhovali víceméně jen operátoři, programátoři a technici, kdy výrazy "Internet" nebo "mobilní telefon" nikdo nevypouštěl z úst, a kdy stolní osobní počítač (Personal computer) si pořizovali jen nadšenci...
V tom zajímavém, nekybernetickém roce 1991, tito nadšenci utratili za osobní počítač PC 286/20 s pevným diskem o velikosti 40 Mb (Ne Giga, ale Mega bajtů) neuvěřitelných 91.000,-Kčs. A to si jej pořizovali obvykle na leasing, zaplatili za něj tedy suma sumárum 110.000,-Kčs.
Na úplný závěr letištního roku 1990 se krátce zasním do té velmi zvláštní doby přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se lámaly vztahy obyvatel států bývalého socialistického bloku, kdy se rozpadal Sovětský svaz, a kdy řada "nadšenců" začala podnikat, aby se jim vzorem stávala rozličná firemní seskupení za velikou louží. V roce 1991 se na ruzyňském letišti uskutečnil "den otevřených dveří", mám-li to tak nazvat, bylo možné zavítat do kokpitu některých letadel a v kapitánském křesle letadla IL 62 jsem se tehdy zdravil s naším lidickým sousedem, panem Třískou. Měl v té době na tomto sovětském stroji již nalétány stovky letových hodin a kapitánskou uniformu oblékal na pravidelných linkách do New Yorku. Jednou jsme se s panem Třískou potkali přímo před jeho domem a spatřit pilota v uniformě bylo pochopitelně velice působivé: "Ahoj, Luboši, tak kam máš dnes namířeno?" "Zase ten New York." "No, to teda musí být něco, letět přes moře, pozorovat nádherné vybarvené mraky pod sebou a tmavomodrý oceán, a pak ty mrakodrapy, městský ruch v obrovském velkoměstě..." "Ále, to víte, popravdě, ani se mi tam nechce, mám na záhonku zasázenou mrkev a tak jsem se těšil, že ji teď budu zalévat. Ona roste jako z vody a to je tak pěknej pohled, svěží zelená barva nových rostlinek,... už abych byl zase doma!"
Pan Tříska tuto planetu již opustil, to se ví, že nám tu jeho úsměv a charisma chybí. Občas jsme se potkávali v rámci pracovních povinností v budově posádek na Novém letišti, to v době, kdy už nelétal a zpestřoval si svůj důchodový věk na pracovišti, které mu bylo nesmírně blízké. Létání bylo jeho snem, životem i koníčkem a jak jsem ho dobře znal, jistě svou další inkarnaci věnuje tomu vzdušnému dobrodružství, kteří znají jen ti, co se posadí za řídící panel. Letadla, nebo třeba vesmírného korábu.
Motto pro dnešní den:
Setkáte-li se s dvojčaty, jednovaječnými, co jsou si k nerozeznání podobná, uvede Vás to alespoň do rozpaků? Nebo je budete milovat až za hranice svých možností? Takoví jsou Blíženci. Jsou mým znamením osudu, dá-li se to takto nazvat, i když slovní obrat OSUD raději nevyslovuji. Osud nahraďme svobodnou vůlí, bude to přesnější. A výstižnější.
Setkání s Blíženci mi dávalo křídla, měl jsem pocit, že se miluji s několika krasavicemi najednou, co se vejdou do jedné schránky. Na krku nést známku Blíženců je specifický rys, abyste to pochopili, musíte si nejprve uvědomit, že to nejsou výkyvy nálad, změna priorit, či bez varování přechod k jinému životnímu stylu. Je to stav mysli být v mnoha zorných úhlech současně. Proto jsem Blížence zkoumal vždy Blíž.
Rok 1991 byl pro mě jedním z nejzásadnějších v mém životě. Byl do jisté míry ve znamení dvou překrásných, okouzlujících, milovaných a milujících dívek, abych dokázal dojít až za hranice omezení, co se snaží svobodného Ducha zotročit a podmanit. Byly to dívky Blíženci. Obě žily ve stejné ulici, o sobě nevěděly, přesto měly jedno společné. Dotkly se hvězd. Dvě bytosti z jedné ulice se nikdy nesetkaly. Každá sice z jiného konce, ovšem nebyla to "49. avenue from New York city", kde se den co den potkává asi patnáct tisíc lidí. Byla to naopak kratičká, docela obyčejná kladenská ulice obytných rodinných domů v okrajové čtvrti Bresson, co je zvláštní tím, že ji lemuje z jedné strany hluboký borový les. Nebudu Vás déle napínat.
Ta první se jmenuje Jitka Knotková, za svobodna Kuchařová, a v roce 1991 jsem jí mohl titulovat dosti podivným, přesto výstižným přízviskem - švagrová.
Jak už jsem naznačil, bydlela s manželem a se dvěma dětmi v severní kladenské okrajové čtvrti s názvem Bresson, kde zdědila po dědovi dům s menší zahradou ve Škroupově ulici na okraji lesa. Vídali jsme ji každý volný víkend, častokrát i ve všedních dnech, směřovali jsme do těchto míst autobusy ČSAD Praha - Kladno, a z autobusového nádraží linkou č. 5 kladenské Městské hromadné dopravy.
Obě dvě sestry si zamilovaly ten podivuhodný mechanický přístroj, co mu nikdo neřekne jinak, než šicí stroj. Být v takové domácnosti obnášelo buďto tomuto svéráznému životnímu stylu naplno propadnout, nebo od něj prchat mílovými kroky a dále hledat něco víc, tohle přijmout jen jako krátké zastavení. Já si zpočátku zvolil to první. Bylo to nadmíru snadné, stačilo zalistovat v Burdě, a že jsme jich měli doma slušný štos, byly v nich překrásné modely, jak dámské, tak i pro pány. Pravda, první, co bylo, že jsem vždycky nové číslo časáku prolistoval, zda se na mě neusměje štěstí a náhodou nespatřím obnažené kotníky a taková chodidla, že by pod jejich výraznou klenbou mohl garážovat malý angličák. Že mě ženská chodidla fascinují už od doby dospívání nemusím utajovat, připadá mi to přirozené. Lidské tělo, a přiznejme si, že zvláště to ženské, všechny jeho oblé hrany a smyslné křivky, jsou divem světa. Nejsou tím osmým divem až za zahradami Semiramidinami a Alexandrijským farským majákem. Jsou tím prvním. A chodidla? Víte, jen kolik kůstek tvoří jejich složitou stavbu? Zobrazují na malé plošce celé tělo, akupresurními body na jejich mapě dokážeme posílit orgánový systém, spočívá na nich celá váha naší schránky a přesto dokážou být na pohled tak okouzlující a vzrušující. Jejich geniální tvůrce musel zvládnout spojit v jeden celek funkčnost, spolehlivost, oporu, krásu, eleganci, estetiku, harmonii zakřivení a proporcí.
Obnažených chodidel v časopisech na počátku devadesátých let k vidění moc nebylo, přesto se zahraniční módní a oděvní tituly této ideji přibližovaly asi nejvíc. Časopisy Burda s ženskými křivkami ukrytými v sukních, halenkách, svetrech a pláštích však byly v naší domácnosti především motivací k tomu, využít předností šicího stroje, byla to svým způsobem šance, abychom se všichni oblékali podle svého vkusu. Nahrával tomu i konec osmdesátých let, lidé se více otevírali barvám, oděv byl oproti předchozí době odvážnější a vzdušnější. V prodejně textilu jsme byli pečení vaření, s prodavačkami jsem si pomalu tykal, kladenský obchůdek narvaný až k prasknutí tolika vzory a druhy tkanin mi připomínal arabské překupníky s textiliemi v hlučných přeplněných tržnicích a vždy jsem se tak trochu zasnil, jaké by to bylo obléknout tenhle hnědý samet, nebo co bys řekl na jarní světle modrou bundu? Frčely i kostkované kalhoty, dal jsem jim přednost i před tradiční riflovinou. K tomu všemu, a to už opravdu nebylo úniku, obdržela Gábina fungl nový šicí stroj od babičky jako součást svatebního daru a rodinné výbavy. Byl to vyvedený mechanismus, slušný model značky Veritas, dokážu to posoudit, i když jsem na něm ušil sotva pár teplákových bavlněných souprav.
Jitčin dům se nachází na skutečně velmi působivém místě, kdo tuto kladenskou lokalitu dobře zná, jistě mi dá za pravdu. Škroupova ulice, a na ní navazující ulice Antonína Škváry, jsou hraniční zónou okraje lesního porostu, jehož vznešený název Přírodní park Džbán není jen pouhopouhým slovním obratem. Zalesněná plocha městských částí Bresson a Ostrovec zásobuje vydatnou energií všechny jejich obyvatele a teprve, máte-li srovnání s jinými místy k bydlení, kde stromy a les jsou jen prázdným pojmem, teprve tehdy si tento fakt dokážete dobře uvědomit. Svěží lesní vzduch s přirozenou vlhkostí, typická vůně smrčin a borových sosen tu bude provázet každý váš krok, ať se tu jen pohodlně procházíte, nebo si hodláte v lese zaběhat, že, Milane.
Já do lesa běhat nechodil. Měl jsem tělesného pohybu v posilovně až až. Znáte tu zlidovělou melodii: "Já do lesa nepojedu, já do lesa nepůjdu,..." ? Kdyby na mě hajný přišel, tak by se mě leda tak maximálně mohl zeptat, odkud mám tu elegantní teplákovou soupravu. A tak jsem namísto procházky hvozdem a rozhovoru s lesníky usedal do šedého čalounění nesmírně pohodlné sedací soupravy a konečně se radoval z posezení u kávy. V poklidu, u pootevřeného okna, kudy z něj zavanul ten fantastický lesní vzduch, co jsme ho doma neměli, a ani nemohli mít. Snažte se to představit. Zavřete oči a zhluboka se nadýchněte. Co cítíte? Jestli tureckou kávu a borovici limbu, tak je to správně.
Pravidelným konzumentem kávy jsem byl již dlouhá léta, v té době jsem si ještě plně neuvědomoval všechna úskalí tohoto nepřirozeného, silně kyselinotvorného nápoje nabitého alkaloidy, okrádajícího tělo o zásoby minerálů, mimo jiné i magnézia. Vůni kávy jsem si často spojoval s příjemným rituálem a ten se vydatně exponoval právě za přítomnosti naší bressonské hostitelky. Jitka byla zvyklá odjakživa servírovat kávu ve skle, to byla pro mě ovšem naprostá exotika, neboť jsem byl zvyklý na kafe z porcelánových a keramických šálků, nakonec jsem si tento způsob oblíbil natolik, že jsem jej přijal za vlastní i v naší domácnosti. Pamatujete se na ty klasické válcové odlévané hrnky s vroubkovaným povrchem, s nimiž jsme se nejčastěji setkávali v cukrárnách či kavárnách?
Domácí pohodu dokázala zvýraznit i vůně čerstvých zákusků a bez sebemenších pochyb mohu tvrdit, že mi nejvíc chutnaly právě na Bressoně, v obýváku, v šedém čalounění křesla sedací soupravy. Mějte oči zavřené a naslouchejte. Slyšíte? Přelom osmdesátých a devadesátých let byl něčím zvláštní. Ta hudba byla něčím zvláštní. Já ji považoval za jistou naději, vzdálený horizont.
Co ta muzika? Sledujete ta její specifika počátku devadesátých let? Že končící léta osmdesátá právě vystavěla základ pro ten nový posun vědomí, co je stále ukrytý tam hluboko v nás, abychom jej konečně začali hledat a spojovat si souvislosti? Cítíte to? Vnímáte tu úžasnou cestu k sobě? Cestu mnoha nových preferencí, co ten starý zatuchlý systém deformuje a zahazuje do košů?
Bressonská setkání s Jitkou Knotkovou - Kuchařovou byla ve stylu káva - zákusky - válenda - havaj až do konce června roku 1991. Pak se něco změnilo. Muselo to přijít a já na to byl připraven.
Naslouchal jsem stále více své intuici, víc a víc jsem měnil priority, to nepodstatné házel za hlavu a sumýroval si v hlavě vědomosti, aby korespondovaly s vědomím v mém srdci. Změnil jsem rapidně stravovací režim, sbíral po střípkách nové a nové poznatky o všem možném, a ze všech stran. Odhazoval bludy, co vám kdo nabulíkuje, zejména v masmédiích, potkával jsem také úměrně tomu nové tváře, které s mou novou cestou úzce souvisely, až jsem se divil, jak je tohle možné, a kde se tihle lidé vzali, jakoby vyrostli v lese ze skrytého podhoubí. Šicí stroj a kávové dýchánky musely jít stranou. Byla to spirála. Vír, co se roztočil směrem vzhůru, a já už se dolů nechtěl vrátit. To byl teprve ten správný počátek revoluce. Ne té, co se tvářila, že proběhla již před dvěma lety. Pravou revoluci poznáte tam uvnitř. Pokud tam není, je to jen maska, falešná hra, která nikam nevede. A já stál ve Škroupově ulici, tentokrát na jejím opačném konci, a vešel do domu, abych se dotkl hvězd. V pravý čas a na správném místě.
Když začnete měnit vědomosti na vědomí, začnou se dít věci. O tom nepochybujte. Mystický rok 1991 se zpočátku loudal, vlekl, až se přehoupl do své druhé poloviny. Ale to už nabíral na síle a rychlosti. Součástí spirálního víru byl velkolepý vesmírný plán. A začalo to docela nevinně:
V polovině roku 1991 vyrukoval Jarda Mezera s nápadem, co kdybychom společně obnovili
vodácké výpravy z 80. let.
Moment! Kdo je to Jarda Mezera?
Že je to brácha Martina Mezery, byste zřejmě za pár okamžiků dokázali odvodit na základě vyprávění z roku 1986, kdy jsme se
společně plavili po Lužnici, ale já Vám do toho skočím.
Ani ve snu
by Vás totiž nemohlo napadnout, že tenhle
dvanáctiletý klučina, co se s námi sedmnáctiletými plavil před pěti lety po Lužnici, vyzrál v osobnost
nesmírně ochotnou a společenskou, s obrovskou touhou naplnit štěstím své blízké, aby se pokud možno dokázali
jako stmelený kolektiv bavit na horské chatě, na říční hladině, na lyžařské výpravě, na zamrzlém rybníku, v zábavném parku,
na visuté lanovce, na dostihové dráze, na turistickém výšlapu od rozhledny k rozhledně, na cyklistickém rendez vous, no zkrátka všude,
kde neschází legrace a kde se lidé dokážou uvolnit, upřímně se zasmát a rozjímat. Takových lidí kolem nás moc není.
Tedy takových, co za Vámi přijdou, něco Vám nabídnou a neočekávají nic na oplátku.
Už jsem si na to zvykl, na Jardu Mezeru a ty jeho nápady rozdávat radost. Vodácká výprava v docela jiném složení, než před pěti lety, to je lákavá představa. Navrhl, že bychom se mohli plavit po Berounce, a že si s obstaráním vodáckého vybavení nemám vůbec lámat hlavu. Měl jsem na starosti pouze sestavit plavební harmonogram - jakýsi předběžný itinerář a zajistit jízdní řády vlakových spojení do Chrástu u Plzně.
|
| - Kladno |
Plavbu jsme zahájili v sobotu 3. srpna. Byl to báječný letní den plný Slunce. Že se na prvním jezu téměř všichni převrhli, vždyť proboha také zaléval otevřené lodě, jak pominutý, a to jste klesli ke dnu, ani jste nevěděli, jak, tak o takových vodáckých šlágrech psát nebudu. Že se Mára chytal bortu a Martin na něj z pozice kormidelníka hulákal z plných plic, ať se ho pustí, jenže šok z rozpohybovaného škuneru byl silnější a jez si zapsal do deníčku další skalp. O nějaké kolize tu přece vůbec nejde.
Jsme na Berounce! Konečně! Poselství shůry. Vztyčili jsme navečer sluncem vyšisované stanové konstrukce s tím typickým odérem tkaniny, co je cítit jen z impregnovaného plátěného přístřeší. Konečně!
Romantika začíná tam, máte-li možnost se tomu druhému podívat dovnitř. Do jeho nitra. Jak se cítí, co prožívá, jak vnímá Vás a sám sebe. A dokáže-li s Vámi komunikovat, aby to nebyl monolog. Nebude vás rozptylovat ani mobilní telefon, délka hovoru, výše kreditu, bezplatná wi-fi a podobné hovadiny. My měli nevýslovné štěstí, že žádné mobily neexistovaly, a že studenti střední školy nebyli dosud zasaženi zmateným světem dospělých. Světem, ve kterém dělají, co by neměli dělat, a naopak co by měli dělat, nedělají. Na vodácké výpravě bývá ze všeho nejdůležitější první večer, pakliže se vydaří, máte vyhráno, my se utábořili v malebném údolí pod docela nenápadnou vesničkou Darová a ve strmém kopci, odkud byl překrásný výhled na lesklou stříbřitou hladinu Berounky, jsme s Pavlou Nešporovou nasbírali plnou tašku hub, a to byl porost zřetelně vyprahlý, že dozajista neviděl vodu dobrých čtrnáct dnů. Večerní oheň se pomalu rozhořel...
V kotlíku bublala skandinávská polévka z pytlíku vylepšená houbovými úlomky a Tonda Nešpor spustil: "Raz, dva, raz dva Bé moll, Gis sedum, Cis, Ef sedum, Bé, Ef sedum - ta Kanada, ta je ta tam, a Manitou je na to sám..." Na chvíli se odmlčel, aby usrkl ze svého zbrusu nového antikorového tábornického hrnku kávu značky Tchibo, která obohatila na začátku devadesátých let tuzemský kávový sortiment.
Oheň pomalu dohořívá, vlhký vzduch, co se plíží od hladiny, vám studenou rukou sáhne na ramena, ohnivá rudá zář oslní všechny kolem vás. Dušana Gabriše, Roberta Pokorného, Marka Zárubu, a mezi nimi už dokážete rozeznat i docela neznámé tváře Jitky Brodecké a Evy Steinerové.
Co by vám jako vodákům na Berounce mělo utkvět v paměti, pokud máte to štěstí a Berounka není úplně na suchu, je Čivický jez. On je to vlastně popisně správně jez u Žíkovského mlýna, ale to je celkem fuk, podívejte na tu krásu: A to koupání! My měli Slunce téměř nad hlavou, opíralo se nám přímo do tváře a oslňovalo třpytivou bublinkovou vířivku, jakou rozhodně nehledejte někde v aquaparku. Měl už jsem toho masírování docela dost, na chvíli jsem ulehl do trávy, vzal jedno vzrostlé stéblo mezi zuby a zahleděl se na obzor hrající všemi barvami. Naklonila se ke mně Eva Steinerová a já zřetelně mohl počítat červené a bílé proužky na jejím nátělníku. Zjevně jí zaujalo to ticho a mlčení. Nebylo třeba slov. Mlčeli jsme spolu. Pod námi to hučelo a kvílelo pod tlakem vlnobití, zdálo se, že těm mladíkům dole chyběl už jen osvěžující drink, nějaký výborný pomerančový, nebo ananasový džus, či snad jahodový koktejl?
Na koupání pod Žíkovským jezem rozhodně nevzpomíná v dobrém Martin Mezera. Ten tu v rozdováděném bouřícím živlu utopil svůj hnědý apartní klobouček. Kloboučku někteří vzdali hold minutou ticha, tu ale nekonečná vířivka tekoucí vody v pozvolné propusti bez ustání přehlušovala a bylo jí docela ukradené, že klobouček nějakého Martina Mezeru provázel na vodáckých výpravách téměř patnáct let. Evě a mně to bylo ukradené rovněž. Jak klobouček, tak celé to eldorádo kolem.
Ztrátu kloboučku si Martin vykompenzoval velice brzy, ještě tentýž den, a to originálním způsobem. Zmiňuju se o něm naprosto záměrně, neboť to k duchu počátku devadesátých let prostě patří. Před liblínským vodáckým kempem byl v té době postavený takový docela provizorní dřevěný stánek s občerstvením a vedle něj dva stoly, lavice a plátěné slunečníky. Slušně nám vyhládlo, a když už nic, tak aspoň ta opečená klobása. Měl jsem ruce opřené o stůl, sledoval jsem před sebou krajinu, jejíž profil by se hodil malíři modelem, Eva si přisunula kelímek s limonádou blíž ke mně, aby nejspíš mohla sledovat to moje zaujetí. Že by jí nějak oslovili její spolužáci, o tom nemohla být řeč, a teprve ne obchodní strategie Tondy Nešpora a Martina Mezery, kteří už si plácli s majitelem stánku na dodávku mosazných rolniček a zvonečků, vyráběných na půdě rodinné soukromé zámečnické dílny.
Před námi byl Liblín a ádyjé romantiko. Evino zaujetí vzalo za své, že by si nějak libovala v přeplněném kempu, by bylo na této hrbolaté ploše připomínající tankodrom stěží reálné. Na chvilku se tu však zastavme. Liblín oplývá dvěma zvláštnostmi. Tou první je stabilní, ničím neporušená, tradice výzdoby prosklených vitrín na náměstí, v duchu rozvoje a výstavby rozvinuté socialistické společnosti. Pravda, v roce 1991 mě pár let stará výzdoba až tak nepřekvapila, jenže úplně stejnou propagační vitrínu s rudými hvězdami a budovatelskými hesly jsem tu znovu objevil i v roce 1995. Tady se skutečně zastavil čas.
Druhou zvláštností je onen pověstný vodácký tankodrom, v jehož bezprostředním okolí rostou výhradně listnaté stromy. Na tom pochopitelně není nic podivného, ale najít ve zdejším listnatém lese dostatek suchých větví na večerní oheň,... no podnikněte do Liblína malý výlet a přesvědčte se sami. Dřevo na oheň tu majitel kempu prodává - velice prozřetelně - nařezané, svázané a sdrátované kulatými obručemi do válcového tvaru. Máte alespoň jistotu, že je dřevo proschlé, a že oheň bude skutečně hořet. Prodejce si je velmi dobře vědom toho, jaký nadlidský výkon musí vodáci podstoupit, aby z lesa donesli alespoň jeden suchý klacík. Něco podobného se tu přihodilo Dušanu Gabrišovi - jediný nalezený suchý klacík v celém lese bylo nutné nejprve z vyvráceného stromu odříznout. Malá příruční pilka, kterou s sebou vezl a ochotně s úšklebkem Dušanovi zapůjčil Tonda Nešpor, však na klacík nestačila. Vysílený a propocený mladík nakonec raději vytáhl z peněženky svůj díl potřebného obnosu a přispěl ke koupi svázaného kotouče vyschlého smrkového paliva.
Liblínský kemp si jistě vybaví Jarda Mezera při vyslovení sousloví "nakládaná rajčata". Jarda s Martinem připravili na lihovém vařiči k večeři chutný buřtguláš. Byl skutečně výborný, chtělo to však doplnit nějakou zeleninou. V letním horku by samozřejmě čerstvá zelenina vodácké putování nemohla dlouho přežít, pro tyto účely jsme měli k dispozici zeleninu nakládanou. Sáhl jsem po jedné z malých sklenic, ze které vlivem říční vody zmizela etiketa, bylo ovšem na první pohled patrné, to podle oválného tvaru plodů, že jde o malá nakládaná rajčata. Jarda sklenici letmo přehlédl pohledem, rychlým hmatem ji otevřel, napíchl na vidličku jeden z plodů, vsunul jej do úst a naplno zkousnul. Vytřeštil oči, začal ječet a vřískat, protože namísto rajčat šlo o nakládané, velmi, ale velmi pálivé feferonky.
V Liblíně nepálily jenom feferonky, pálilo i letní Slunce. Jako vodáci jsme měli neskutečné štěstí. Po celou dobu našeho putování po Berounce nás každý den ráno vítala obloha bez mráčků a v průběhu dne se tu a tam objevil jen nějaký bílý kudrnatý beránek. Typická letní idylka, vhodná na koupání, a pro vodáky doslova ráj. Prožívali jsme jej i následující den cestou z Liblína do obce Zvíkovec, byť to byla nejdelší a nejnamáhavější etapa. Dokázali jsme ji pak obohatit o cákání, šplouchání a házení si s míčem, no vlastně to nebyl míč v pravém slova smyslu, šlo o takový dětský puntíkovaný balón, co se dal sehnat v každém hračkářství, jenže ten náš nalezenec z roští byl pěkně zašlý a zpuchřelý. Dalo se s ním ale stále dobře pinkat a byl zdrojem zábavy pro celé dnešní teplé a slunečné odpoledne. Chtělo to však ještě něčím oživit, nějakým vkusným nápadem bystré mysli a na to byl specialista Tonda Nešpor. Hodil po mně tenisák. Na první pohled docela obyčejný tenisák ale nebyl tak obyčejný, jak by se mohlo zdát. Byl to GLOBUS BEROUNKY !!! Lihovým fixem na jeho povrchu zdařile vymalovaný průběh toku Berounky, se všemi známými místy, kudy jsme proplouvali.
(Touto cestou děkuji Bojarovi z panoramio.com za nádherné fotografie, jež nám mohou zdejší malebnou krajinu alespoň trochu přiblížit.)
V úseku mezi Liblínem a Zvíkovcem za Rakoluskou rybárnou si rozhodně dopřejte alespoň půlhodinovou pauzu. Vodáci toto kouzelné romantické místo znají pod názvem Podkrašovský mlýn. Nedaleko odtud se na kopci nad řekou rozprostírá malinká vesnička netypického jména "Bohy" a na božském jezu se tentokrát objevil dar z nebes v červenobílém nátělníku. Levý břeh vyplnila prostorná louka, protější svah lemuje hustý les, celá scenérie vyhlíží velice pozoruhodně. A necelý kilometr odtud se na skalním ostrohu nad řekou vypíná zřícenina hradu Krašov. Fotografie překrásného místa poblíž obce Bohy mi po mnoha letech, co jsem tu naposledy spatřil Evu Steinerovou na horní hraně jezu s úsměvem na rtech a s dolíčky ve tvářích, neustále připomínají to příjemné pondělní odpoledne, tehdy jsem ho popsal v kronice stručně jednou větou:
Pohrává si s námi elektrizující proud vodní masy, jak nám předvádí tento dravec (s přiloženou fotografií Ivana Zelenky), a Martin neváhal vylovit ze své bandy voltmetr, aby se přesvědčil, zda je proud vodní masy opravdu elektrizující...
Já o ten voltmetr ani nestál. Nepotřeboval jsem ho. A Evě Steinerové by jen zacukaly koutky. Vlastně jí zacukaly. Věděli jsme své. Že je tu elektrizujících médií víc, a že namísto měření ampéráže a voltáže stačí natáhnout ruku. Tam, odkud to přichází.
Vždy, když Vás andělé obdarují, nikdy nejste na pochybách, že vás pocit blaženosti rozhodně nemine. Z nebes seslaný dar v proužkovaném tílku je tu se mnou, mám jej pořád před očima, v mysli si jej dokážu přehrávat napořád, až se mi z toho všeho vhání slzy do očí. Poházené kameny pokryté mechem, mezi jejich spárami tryská nespoutaná vodní masa, brzdí ji klenuté štíhlé boky s urousaným trikem, smočeným jen pod hrudník. Obnažená lýtka, mírně přikrčená, ovívaná chladivou emulzí z vody a bublinek, pronikající až pod stélku bílých plátěných šněrovacích bot. Pěšinka v rovných vlasech sotva nad ramena se barví dozlatova od sluneční záře. Bude poledne a je čas dát svému srdci trochu klidu, odpočívat, relaxovat, zvolnit. Bytost v pruhovaném nátělníku nabitá touhou žít. Prostě jen být. A snít. Hlavně snít. Byla ... byla něžná, křehká, zranitelná, citlivá, tak citlivá. Především to byla senzační holka. Naprosto otevřená ke komunikaci na jakékoli téma. Doslova mravenčení v zádech, abych měl zas příležitost naslouchat své intuici. Zabředli jsme spolu do témat tabuizovaných, nepopulárních, zahalených třináctou komnatou, jaká se je většina lidí neodváží ani vyslovit. Má sedemnásť a chôdzu ženy a v očiach otázku, čo láska zmení...
Týden volna na hladině Berounky, oslňované každé ráno Sluncem nízko nad obzorem, s vonícím lesem za zády, s obřími skalisky hrajícími všemi barvami v kontrastu s tmavěmodrou oblohou - to s vámi zacloumá. Budete v docela jiném světě a pak se přistihnete, že vás napadají myšlenky, až se budete sami sebe ptát, odkud se berou. Budete chtít se tudy plavit napořád, zastavit čas, ovládnout relativitu, abychom mohli být jen v přítomném věčném okamžiku. Tady začnete chápat, že něco mezi nebem a zemí skutečně je, a pokud ten příběh s vámi někdo dokáže sdílet, někdo, koho milujete, a ten cit je vám oplácen stejnou mincí, nemůžete už dál jet ve starých kolejích. V tu chvíli můj vnitřní hlas zpozoroval její zrcadlený obraz na vodní hladině: "jsem tady s tebou", pravil ten odraz, stačilo se ohlédnout a v mysli se zjevilo těch pár řádek od Vrchlického, že za trochu lásky bych světa kraj bosky obešel. "Je dobře, že jsi tady, už jsem ani nedoufal, že něco takového někdy přijde".
Po zvíkovecké etapě jsme navštívili Skryje. Splouvat řeku Berounku s Tondou Nešporem a jeho dcerou mělo svoje zvláštní přitažlivé kouzlo. V chatové osadě poblíž obce Skryje, nedaleko od ocelového snýtovaného obloukového mostu, si Nešporovi vystavěli rekreační objekt, skromnou přízemní chatku bez vlastního zdroje pitné vody. Pro vodu docházeli k veřejné pumpě, jejíž vrt byl jen několik metrů vzdálen od říčního břehu. Na pár minut jsem obsadil suché WC. Posedět u Nešporů na suchém hajzlu v klidu a pohodě, jen za slyšitelného prozpěvování lesního ptactva, znamenalo mimochodem vzít tam do ruky roztomilou knihu kreslených vtipů Pavla Kantorka. Pavla Nešporová (juniorka) měla přezdívku Myš a jak se tak dívám na tu psí misku a prosebný, a nepochybně i dosti odvážný, výraz toho malého tvora, jako by to byla celá Pavla. Z prostorné chatové kuchyně záhy energicky vyklouzla druhá Pavla, Pavla senior či Pavla starší, nebo mamka Pavla, chcete-li, zkrátka byla to Tondova manželka, velmi srdečná bytost, co jí nikdo neřekl jinak, než Drobek. Pravda, byla skutečně drobné postavy, se svým manželem mohla svůj vzrůst měřit jako David s Goliášem, ale srdce měla ooobrovské, řekl bych, že svojí velikostí (kvalitou) předčilo to srdce Goliášovo. Pavla mě poprosila, abych se chopil malého dvoukoláku a s Dušanem seběhl z kopce, kousek za řeku k malému obchůdku, a zakoupil zde 5 vanilkových cukrů, půlku chleba, basu limonád a 20 vajec. Goliáš byl nablízku a využil této příležitosti k tomu, abych přikoupil k vejcím, chlebu, limonádám a cukru ještě dvě láhve jeho oblíbeného laku na rakve - fernetu. Dušan mi cestou vyprávěl nějaký příběh ze školních lavic, ale především naprosto vypustil z hlavy, cože to máme vlastně koupit. Naštěstí jsem si to zapamatoval, toho však Dušan hodlal využít a začal do mě hučet: "No jo, chleba, limonády, cukr, dvacet vajec a dva fernety. A nemělo to být - chleba, limonády, cukr, dvacet fernetů a dvě vejce? Že se Tonda spletl? Určitě říkal dvacet fernetů a dvě vejce." Tuto svou přiblblou mantru neustále do zblbnutí opakoval - "Dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce, dvacet fernetů a dvě vejce..." až jsem v obchodě přišel konečně na řadu, když přede mnou stálo ve frontě asi pět lidí. Dušan mi ještě naposledy zašeptal do ucha: "Dvacet fernetů a dvě vejce", a já málem, tedy málem spustil: "Dobrý den, prosil bych dvacet fernetů a dvě vejce". Prodavač se tedy nezarazil, a to byly v regálu přede mnou vystavené fernety asi jen čtyři, ale studený pot mě poléval, jistě si tu situaci dokážete představit. A Dušan? Ten se culil jak andělíček a jako ten největší frajer, v poslední chvíli, kdy už jsem se sbíral k odchodu a chystal se zaplatit, dodal: "Hele, a co ten cukr, limonády a půlka chleba???"
Zlobit se na Dušana? To by ani nešlo. Byl to ten nejhodnější kluk z Lidic a kvůli dvaceti fernetům, co by dokázaly zmást nejen mě, nýbrž i prodavače ve stánku nad řekou, by to nemělo ani za mák smyslu. A pak, navečer jsme neodolali zavítat do skryjské hospůdky, Dušan zřejmě vytušil, že mi přece jen zlepší náladu, když se promění v číšníka a postaví vychlazený nápoj s pěnou přímo přede mě na stůl, na papírový tácek, a já jen zíral, kde se to v něm bere...
Jenže já to pivo vůbec nepotřeboval, stačilo mi nabírat do plic příjemně teplý letní vzduch, protáhnout bolavá záda z toho věčného pádlování, prožívat extázi z uvolněných endorfinů po fyzické námaze a naslouchat přitom ptačímu hlaholu. Poslouchat cvrlikání cvrčků v trávě, co se chystají své koncertování brzy pro dnešek ukončit. Mně opravdu stačilo pozorovat ty mladé sedmnáctileté, jak to prožívají teď, a naplno. Jako já před pěti lety v majdalenském kempu na Lužnici. Tehdy to byla jiná výprava, jedinečná, ale tahle je také jedinečná. Dušan, Robert Pokorný a Jarda Mezera u jednoho stolu a před nimi celý jejich život. Jejich obrovský plán, jak rozvinutý koberec. A Eva Steinerová, co se mi tak často dívala hluboko do mé duše, až jsem z toho zůstával v rozpacích. Co ty, Evo, jaký bude ten tvůj koberec života, kam ho rozvineš, a kdo se po něm bude moci projít? Komu to dovolíš? Budeš mít v očích stále tu hloubku, budou tvé úvahy stále tak "dospělé", jako teď, kdy je ti sedmnáct?
Škoda, že s námi před hospodou neposeděl i Martin Mezera, ono by to snění rázem přešlo v zemitou býčí energii, jaká dokáže přehlušit tok myšlenek vzdušných Vah a Blíženců. Ten oplácaný vazoun by zcela nepochybně použil jednu svou oblíbenou vodáckou průpovídku ohledně konzumace piva: "Jdeš na pivo?" "Jo, dám si jedno, dvě." "Jasně, 1 - 2, slovy dvanáct!"
Berounka je překrásná řeka a kdo se po ní neplavil, těžko mi uvěří. Zvláště, máte-li možnost plavit se po ní s příjemnými společníky. Akorát si dejte pozor, co pijete, kde se toho napijete, a kolik toho vypijete. Vyzráli by na to ti, co se drží známého sloganu: "Vodu pijou žáby, pivo starý báby, my pijeme rum." Kdybych chlastal ten rum, a to si s alkoholem rozhodně netykám, dopadlo by to jinak. Zaháněli jsme žízeň ve Skryjích z té pumpy u řeky, voda byla sice pitná, ale jen po převaření, a to jsme netušili. Druhou noc ve Zbečně jsme si užili, bakterie v našich tělech se pomnožily natolik, že se to nedalo ukočírovat. Kdybych tu noc měl barvitě popsat, bylo by to tu samé "píp", "píp". Tak se raději přesměrujte někam jinam, odpusťte si ten neodolatelný pohled do útrob suchého záchodu ve zbečenském kempu, kde všechny ty bakterie nakonec skončily, a kochejte se přírodními krásami, jaké vodákův ostříží zrak ani nestačí sledovat. Kochejte se třeba s hrnkem kávy Tchibo, aby Vás naladil na frekvenci prožitků té doby, a klidně se na tom křesle, co sedíte, pohodlně zhoupněte. Komu schází pocit pohupování se na hladině, ať si do ruky uchopí pádlo. Pozor však na to houpání- židle je při takovém pohybu značně vratká a zrádná - to zjistil na vlastní kůži Venca Knotek při hodině Strojírenské technologie.
Já na pohupování se se židlí ve škole moc nebyl, bohatě mi stačilo, když se Venca několikrát ze své židle zřítil, a nejhorší pád proběhl před zraky Inženýra Valečka, který svým kantorským přístupem dokázal vždy zajistit ve třídě hrobové ticho. Do hrobového ticha se Venca svalil, my se jen řehtali smíchy, zdemolovaná židle skončila za poslední lavicí a výuka pokračovala. Ačkoliv jsem nebyl vůbec žádný houpač a naopak jsem na židli sedával často o přestávkách v opačném sledu, tedy s opěradlem vpředu, mým nejoblíbenějším posedem tu byla poloha se zkříženýma nohama přímo pod sebou. Právě tento styl však mohl být jednou z příčin, kdy jsem si málem obě nohy ošklivě zlámal. Naše školní tvrdá překližková sedadla ve čtvrtém ročníku střední školy navrhoval do výroby zřejmě průměrný, až podprůměrný strojař konstruktér, což jsme i při našich nepatrných znalostech a dovednostech dokázali rozpoznat. Základ celé konstrukce - nohy - tvořily dvě protilehlé, zohýbané ocelové trubky do tvaru písmene U, zaklesnuté do sebe pod pravým úhlem, které byly svařeny jen v jednom bodě pod sedadlem nepatrným svárem. Tuto konstrukční chybu prokazovala tzv. vysoká úmrtnost židlí, a to nejen v naší třídě. Na jednoho takového zmetka jsem doplatil, i když jsem se na své židli vůbec nehoupal. Dřepím takhle jednou o přestávce s nohama skříženýma pod židlí a po chvíli mě napadlo nohy odtud vyprostit a posadit se rovně. Jakmile jsem to udělal, svár dvou trubek pod sedadlem praskl a já se s velkým rámusem sesul k zemi. Celá třída náhle ztichla, poněvadž nikdo netušil, co se vlastně stalo, vzápětí jsem pochopitelně vyvolal nepopsatelný jásot, a to tak hlasitý, až vešla do dveří naše třídní profesorka Ploháková z vedlejšího kabinetu. Té jsem nemusel vůbec nic vysvětlovat, ona dobře věděla, že já k houpačům nepatřím, sedával jsem vždy v první lavici v prostřední řadě, kde jsem jí byl přímo na očích, a odkud, promiňte mi ten výraz, jsem jí mohl alespoň energeticky objímat. Pomalu jsem se sbíral ze země, prohlížel si nový stříbrný řetízek nad jejím levým sexy kotníkem a ona jen nevěřícně kroutila hlavou, na čem to musíme sedět.
Pokračujme ještě chvíli z jiného soudku. Nechme vodáckou výpravu odpočívat, ponechme jí prostor, aby se v mysli mohla vrátit, aby se nepřevařila jako rozvařená polévka, co není k jídlu. Poslední podzimní listí už ze stromů spadlo a já oslavil své roční působení v Československých aeroliniích. Byla to doba, řekl bych přívětivá, ještě poznamenaná kvalitou vymožeností socialistického zřízení. Fungovaly odborové organizace, zaměstnanci mohli doslova za hubičku využívat podnikové rekreační objekty a nezapomínalo se ani na výlety stmelující kolektiv, co přitom nebyly ani vnucující, ani komerční reklamní šaškárnou. Proto docela často zavítám ve své mysli na podzimní podnikový výlet, autobusem do Brna. Ubytovali jsme se v pěkném lesním hotelu Myslivna, navštívili jsme výstavu výpočetní techniky INVEX a po celou dobu nám přálo příjemné slunečné počasí.
Na období přelomu roku 1991 / 1992 rád vzpomínám, i co se týče hudby.
Takový George Michael, to byl balzám. Těch zajímavých titulů bylo víc, nenechte se mást, kupříkladu Climie Fisher - Love changes Everything, nebo The Beloved - Sweet harmony, Kaoma - Lambada, Black - Wonderful Life, Desireless - Voyage Voyage, Nick Kamen a jeho I promised myself, francouzská hvězda France Gall a její srdceryvná Ella Elle la, Sydney Youngblood Only I Could, a jeho další úspěšný hit Sit and Wait či snad Vanessa Paradis - Joe Le Taxi?
A Eva Steinerová? Měla v sobě cosi tajemného. Něco křehkého a přesto silného. Co stojí za to prociťovat, prožívat, sdílet. Být šťastný. Toužil jsem jí objímat, hladit jí ve vlasech, cítit její jedinečnou vůni, naslouchat nezaměnitelnému hlasu, který bych i dnes dokázal rozpoznat mezi tisíci, a jehož typickým znakem bylo každičké velmi zvláštní, ale vzrušující vyslovení souhlásky "T", když jazyk opírala nezvykle o horní patro. Sledovat prostorové obrazy linoucí se z jejího nitra, sytit se tou laskavou energií, být jí nablízku a snažit se ze všech sil tohle všechno jí oplácet. Jistě není náhoda, že Jitka Knotková a Eva Steinerová, obě dvě z jedné bressonské ulice, obě dvě Blíženci druhé poloviny května, se mi přihrály do životní pásky, aby mi připomněly, kdo vlastně jsem. Ale Eva? Tam bylo něco víc. Bezedná nádoba lásky, touhy, porozumění, soucitu, něhy, a přitom důvtipu, hnacího motoru, jiskry, co zažehne pochodeň cesty k sobě. A já ji tolik potřeboval. Evu, i tu pochodeň. Byli jsme oba na začátku.
Touha doplnit jeden druhého rozhrnula závoj všedních šedých schemat, až se stalo něco krásného. Nalezli jsme se navzájem ve svých očích. Byla to láska. Opravdová. Ryzí. Čistá. Zvídavá. Toužebná. Byl to stav mysli "deep inside." Bylo to něco, co nemůžete jen tak někomu vyprávět. Je to jen ticho. Klid. Naplnění. Splynutí. Byli jsme oba dva na začátku a nad hladinou Berounky na nižborském mostě jsme si slíbili, že se tou cestou vydáme. Už jsme si byli jisti, že cesta vede tam, kam se oba dokážeme dívat i přes horizont temnoty, která nás tu neustále obklopuje, zatímco se tváří jako svatoušek.
Eva byla velice ženská a přitom neposkvrněné dítě. Nevýslovná kombinace kontrastující zralosti a dětského úsměvu, co se těší na každičký okamžik, aby jej vychutnal a prožil. Duše ryzí čistoty, kde žlutá zář přechází v bílé nevinné světlo, bytost upřímná a milá a zároveň nadprůměrně inteligentní. Byla opravdovým diamantem mezi uhlíky. Miloval jsem ji se vším všudy, byla to jediná žena v mém životě, se kterou bych si dokázal představit být a existovat po jejím boku v těch nejrozmanitějších situacích, a se kterou by mi opravdu stačila ke štěstí jen pouhá maličkost.
Svým charakterem a životním postojem předčila mnohé své vrstevníky a těm se nepochybně zdála chladná a nepřístupná. Jako křehká a nepřístupná princezna. Musíte však tuto princeznu vzít do náručí, oslovit ji a být k ní upřímný. Nic neskrývat, nic nepředstírat, nic nekamuflovat, být zkrátka sebevědomý, docela obyčejný skromný kluk. Teprve pak vás obejme a rázem si uvědomíte, že jste konečně u cíle.
Miluju filmy s Happy Endy. Ale život na této planetě je natolik poučný, a to spadne hřebínek lecjakému frajerovi, co se cítí silný v kramflecích. V tom nejnevhodnějším okamžiku, kdy se mladí lidé teprve rozhlíží kolem sebe, neměla Eva dostatek sil, aby některé zvrácené buňky jejího vlastního těla dokázala nahradit těmi zregenerovanými.
Vše má se vším nějakou spojitost, vždy se někde nachází příčina, která předchází následku. Vždy. Jinak by nemohlo nic být a existovat. A nemělo by to ani žádný smysl. Kolik lidí na této planetě si stále myslí, že je něco dílem náhody, že někde něco vzniklo náhodně, je až zarážející.
S mou budoucí partnerkou Petrou Kapkovou, o které se dočtete v pasáži posledních dvou kapitol mého webu, jsme v roce 2002 začali oprašovat hudební skvosty 80. let, většina z nich byla k nalezení ve formátu MP3 na skrytém datovém NT serveru v ČSA, kam někteří kolegové mohli přispívat a tuhle muziku ukládat. Začínali jsme tehdy s výběrem norského tria A-HA, měl jsem je vydatně vyposlouchané z roku 1986, z toho fantastického týdne, kdy jsme s kamarádem Pavlem Sehnalem ručně malovali trička na vodáckou výpravu "Lužnice 86" textilními barvami a náš pokoj se v tu chvíli proměnil ve vesmírný koráb plný emocí a zážitků, jaký jen stěží v životě prožijete.
Pečlivě jsme vybírali a skladby zařadili takto:
01 Dark Is the Night for All 1993
02 Take on Me 1985
03 To let You Win 2000
04 Angel In The Snow 1993
05 Summer Moved On 2000
06 Velvet 2000
07 Stay on These Roads 1986
08 Thought That It Was You 2000
09 I Wish I Cared 2000
10 Crying In The Rain 1990
11 I Call Your Name 1990
12 Waiting For Her 1990
Vypálili jsme vše na hudební CD a poslouchali muziku většinou při cestě ze Žatce do Prahy ve sluchátkách. Jediná skladba mi do celého seznamu nějak nepasovala. Vnímal jsem, že tam mezi ně prostě nepatří. Ne, že by nebyla přitažlivá, ten pocit mi napovídal, že není určena nám dvěma s Petrou.
Byla to
Pozor však na správný kontextový překlad názvu skladby! Slovo "thought" znamená myšlenku, myšlení - proces myšlení. Pozemšťané by si tuto větu mohli jednoduše chybně přeložit "Myslela jsem, že jsi to byl ty", což by však vyjadřovalo naprosto jiný smysl. Myšlenky se totiž rodí v srdci, ne v mozku. Slovo thought znamená zrod myšlenek, srdeční záležitost - cit, pocit. Něco vnímat, prociťovat, považovat něco za pravdivé. Tato věta tedy znamená ve správném znění: "Cítila jsem, vnímala jsem, že jsi to byl ty!"
Skladba vznikala v roce 1999, právě v tomto období se norské trio A-HA Morten Harket, Mike Furuholmen a Paal Waaktaar rozhodlo podniknout cestu do pískovny poblíž Plzně, kde natáčeli videoklip úvodní skladby nového alba Minor Earth Major Sky (malá Země, velký Vesmír). Jak je tohle proboha mohlo napadnout? Proč takový "vesmírný" název? Proč zrovna Česká republika pro tyhle tři Nory? Vždyť pocházeli z Norska a měli procestované skoro celé USA, tam je přece tolik nádherných ploch písečného typu! A k záběrům nehostinné šedé měsíční krajiny, aby z ní pak dimenzionální branou pomyslně vstoupili do barevného světa, mohlo docela dobře posloužit prostředí Utahu nebo Nového Mexika. Proč zrovna okolí Plzně - řeka Berounka - moje milovaná destinace a místo, kde jsem v roce 1991 poznal Evu Steinerovou? Bylo to celé záhadné a vzrušující zároveň.
Víte, kde se ten klip natáčel? V pískovém lomu v Chrástu u Plzně!!! A Chrást u Plzně, to je počátek vodácké výpravy Berounka 91. Právě tady jsem poznal Evu Steinerovou. Chrást 3. srpna 1991 - to je pro mě něco jako první láska. Vysvobození, nový počátek, začátek vnitřní revoluce. Začátek změny. Cesty k sobě. Je to pro mě DOSLOVA místo míst!!! Důvod k oslavě! Je to datum, které každoročně slavím. Dobře vím, proč! A ti tři Norové, kteří již řadu let žijí v podstatě permanentně v USA, se najednou octli v Chrástu u Plzně nedaleko Berounky!!! Neuvěřitelné!
Thought That It Was You vznikala právě tam, na tom místě, které bylo pro můj další život doslova zásadní. Aby toho nebylo málo, obal cédéčka Minor Earth Major Sky - to je jedna velká fotka s dominantou kabiny letadla Boeing 737. V té době jsem pracoval už mnoho let v aerolinkách a kabina letadla do mého života zapadla až tak, že bych si ji mohl klidně vložit do erbu.
Moje pracoviště se nacházelo v hangáru F, kde se prováděla údržba právě tohoto typu letadla. A Boeing 737 byl také stroj, kterým jsem se něco nacestoval. Konkrétně s tímto letounem jsem navštívil v roce 1995 Kanárské ostrovy - je to fotografováno v hangáru F v sousedství Technického dispečinku.
V roce 2002 jsem vnímal, že tahle osmá písnička do našeho výběru prostě nezapadá. Ale nevěděl jsem, proč. Nemohl jsem pochopit ani text, ostatně, to nemohl pochopit vůbec nikdo, byl pro každého vytržený z kontextu, neměl ani náboženský podtext a nedával smysl ani pragmaticky. Teprve po nalezení dalších skládanek mozaiky se jeho obraz zjevil, asi jako když skládáte puzzle.
Bylo to ale až v roce 2015, kdy se na scéně objevila zapomenutá vánoční pohlednice, která se mi do rukou nikdy předtím nedostala. Byla pečlivě uschována celých 26 let v úzké temné komoře, kterou přezdíváme "sluj", "komora", nebo "jeskyně". Je tam jen jedno malé okénko a velmi málo denního světla, proto ty výrazy. V tom okamžiku, kdy jsem pohlednici držel v ruce, jsem se pomyslně dotknul hrobu. Tehdy jsem to však ještě nevěděl. Nevěděl jsem, že Eva trpěla leukémií, a že zemřela krátce po Vánocích na přelomu milénia. Byla nemocná již v době, kdy jsme vyplouvali na Berounku, a já to nevěděl. Nesvěřila se s tím ani mně, ani mnoha lidem, kteří o její těžké nemoci neměli ani tušení.
Ale vraťme se do roku 1999. Evě v té době zbýval jen malý úsek života. Byla už, jak se říká, průhledná, a citliví lidé v těchto chvílích komunikují s anděly - s vyspělými duchovními bytostmi, a ti pomáhají, jak to jen jde, překonat toto těžké období přechodové fáze. Znáte knihu Neala Walsche "Hovory s Bohem?" Ne? Tak si ji přečtěte. Budete moudřejší. KNIHY HOVORY S BOHEM - www.andele-svetla.cz www.vesmirni-lide.cz (universe-people.cz)
Eva se koncem roku 1999 snažila se mnou spojit. Intuitivně vnímala, že jsem někde nablízku. Měl jsem za sebou životní období osmi let našeho odloučení, a je nyní na čase, abych vysvětlil, jak k tomu došlo.
Příjemně teplé léto roku 1991 a báječná vodácká výprava, jedinečná, jakou už nebude možné nikdy prožít, byla jedním z několika prvních mezníků, na jakou cestu se ve svém životě vydám. Zda půjdu cestou svou, anebo cizí, dlážděnou, zda v davu půjdu si, nebo v čele procesí. Že půjdu cestou svou, a že rozhodně nebude dlážděná, že povede i přes močály, abych nakonec zjistil, kdo jsem, a proč jsem zde, jsem se rozhodoval právě v roce 1991. Eva Steinerová na tom měla svůj velký, hodně velký podíl.
My se spolu dokázali pobavit o Moodyho Životě po životě, nebyla to pro nás žádná senzace, spíš připomínka něčeho, co jsme zapomněli, abychom se rozpomněli. Bylo to jen odrazovým můstkem na pevném základu, odkud začíná růst nebeský mrakodrap. Intuice se mi snažila sdělit, abychom ten mrakodrap začali budovat spolu, abychom porozuměli jeden druhému a především tomu blázinci kolem. Že by to vyžadovalo určité úsilí, by ani nevadilo, chyběla nám však zkušenost a především mně stále ještě dostatek potřebné odvahy. Ačkoliv jsem byl starší, měl jsem pocit, že ten zbabělý a nezkušený mladík jsem spíš já sám.
V roce 1992 jsem nakonec vztah s manželkou ukončil a potřeboval jsem být nějakou dobu sám. Byl jsem sice obklopen přáteli v jezdeckém oddílu a s nimi pořádal vodácké výpravy a pohyboval se v krásné přírodě, ale byl jsem natolik soustředěn na prostředí lidí, co milují zvířata a udržují nádherný kamarádský vztah mezi sebou, že jsem Evu odsunul v mysli s tím, že ona už je jistě vdaná, a má pět dětí. Dokázal jsem si představit, že má po svém boku úžasného manžela, a že je šťastná. Opravdu šťastná.
V roce 1999, tedy v době, kdy ti tři Norové vycestovali do Chrástu u Plzně, jsem již vnímal, že je čas začít novou etapu života, a vrátil jsem se domů, do domu, kde bydlela mamka s mým strýcem (jsou sourozenci), a kde jsem vyrůstal jako malý kluk.
Jak už jsem naznačil, přesně v té době andělé dobře věděli, že mám norské trio A-HA vyposlouchané, že je to muzika, která mě oslovuje, ostatně tvořili ji muži ve znamení Panny a Štíra a můj horoskop je kombinací Panny, Štíra a Vah, proto mě tolik tento hudební styl oslovuje, proto jsem v roce 1986 tuto hudbu miloval a později se k ní znovu vrátil. Textař Pal Waaktaar byl něco jako kosmické médium, byl nadmíru citlivý na přijímání poselství shůry, bylo tedy pro něj snadné provést to, co se podařilo Nealu Walschovi v knize Hovory s Bohem, anebo třeba Barbaře Marciniakové v knize Poslové úsvitu.
A tak vznikla skladba Thought That It Was You. Byl to vzkaz. Vzkaz umírající milující a milované dívky, který jsem měl zachytit. A nejen to. "Najednou" se Pal Waaktaar, Morten Harket a Mike Furuholmen octli v Chrástu u Plzně, odkud jsme před osmi lety vyplouvali na Berounku. Tři Norové, kteří mohli videoklip natáčet klidně v USA, kde dlouhá léta žili, byli najednou na onom klíčovém místě. Přímo tam. Prostředí pískového lomu se v tu chvíli propojilo s bodem vyplutí a rovněž s vodáckou výpravou Lužnice 86. Byl to most, který se vyklenul mezi norským triem, mezi Evou, mezi anděly a mezi mnou.
Byl to opravdový mohutný energetický most.
V roce 1986 při malování triček a při psaní kroniky z vodácké výpravy se v mém okolí, kde jsem se tehdy pohyboval, tvořilo velmi silně nabité pozitivní energetické pole. Opravdu silné, věřte mi. Hudba nás nabíjela a my jsme, mimo jiné, nabíjeli ji. Byl jsem součástí tohoto procesu, aktivně jsem se do něj zapojil, a v praxi zrealizoval jeden z duchovních zákonů: Co vyšleš, to se ti vrátí.
Vysílal jsem v červenci roku 1986 i díky některým skladbám od A-HA neskutečnou hlubokou duchovní radost, lásku, empatii a o třináct let později mi ji Norové vraceli. Přijímali poselství a pomáhali Evě znovu mě nalézt. Byl jsem její skutečnou první láskou, jejím prvním mužem, o kterého doopravdy stála. Potřebovala oporu. Někoho, kdo se najednou zas objeví u jejích dveří ve Škroupově ulici, kdo zazvoní na zvonek, kdo vytáhne kroniku z vody, třebaže naivní a hloupou, kdo jí připomene Moodyho, anděly, nesmrtelný život, duchovní sílu, a možná i sílu k uzdravení. A možná i ten zázrak, který si chtěla vymodlit. Třeba se ten zázrak objeví. Přijde ten, kdo jí bude nablízku. Byla to naděje. "...můj nejhlubší hřích dobře znáš, tak mě teď vyplň jako vítr a ať ten zázrak začne!" Komunikace probíhala skrze srdeční čakru asi tak, jak to prožil Neal Walsch v Hovorech s Bohem v jeho bezradné situaci, kdy si zanadával a postěžoval a hle, někdo mu do srdce začal odpovídat).
A vzkaz se naplnil: Naplnil se bezezbytku:
Cítila jsem, že jsi to byl ty (ten pravý.)
To, cos viděl, že dělám, bylo opravdové! (od srdce)
Věděl jsem toho jen málo (jen střípky souvislostí) a přesto jsi mě ve svém štěstí dokázala nalézt -
a tam jsem byl já, malý (skromný) kluk (tvoje
harmonické dětství, o kterém píšeš
a budeš psát i nadále.)
Mé stíny, to není nic nového (vždyť mě znáš), má duše je rozdělena na dvě. (symbol Blíženců a lásky k Tobě)
Lord ( Lord (Sir) je žertovné oslovení na vánoční pohlednici typické jen pro Evu), cítila jsem, že jsi to byl ty! (ten pravý).
Vánoční sníh, který se snáší, přináší ticho nám všem, amen, amen. (pohlednice byla zaslána 23.12.1991 a tehdy na vánoce padal sníh.)
Můj nejhlubší hřích dobře znáš, dohlédls tak hluboko do mého nitra, tak mě teď vyplň jako vítr a ať ten zázrak začne. (Prosím.)
Tam je ta řeka (Berounka), však víš, tam je to místo, kde jsme spolu byli.
(řeka Berounka a nižborský most, kde se Eva rozhodla,
že se mnou bude trávit o samotě celý víkend.)
A tam jsem rozprášil náš popel. (Byl to popel vzpomínek, marných nadějí, čekání, touhy a nakonec
pak i pomyslně popel z kladenského krematoria.)
Musel jsem vejít do jeskyně (sluje, komory) a byl mezi těmi věcmi, co je třeba uchovat
(byly tam v té komoře - jeskyni
ještě další krásné pohlednice co patří do mého webu vzpomínek)
a tam jsem se dotknul hrobu
(pohlednice od Evy, která se blíží smrti,
a v době nalezení pohlednice je již po smrti - dotknul jsem se hrobu.)
Někdy jsem se cítil tak jistý, když jsem otevíral dveře do tvého nitra, že tam nikdo jiný předtím nebyl.(byl jsem tvá opravdová první láska)
Můj nejhlubší hřích dobře znáš.
Dohlédls tam hluboko dovnitř.
Ale leť, leť, uleť výš od toho, jenom se dívej do mých očí.
(pracuj na sobě, uleť od toho blázince co je tady - uleť,
leť výš, abychom se zas mohli spolu milovat.)
And the secrets that you say... A tajemství, která jsi vyslovil... (byla to tajemství,
která si prozatím ponechám jen pro sebe, byla to tajemství, která do tohoto webu nepatří, a která jsem před Evou vyslovil. Ta jí mimochodem
pak pomohla v růstu k sobě samé. Pomohla jí postoupit o stupeň výš.)
Dívat se do tvých očí už jsem nestihl. A tvou fotku jsem k dispozici neměl, potřeboval jsem pak nějakou nalézt. A nalezl. V roce 08 (tedy jak se píše zkratkou rok 2008). Až jsem žasnul. Byla to tvář přes celý monitor, ty oči, ten výraz, ta podoba. Bylo to neuvěřitelné. Bylo to rázem, jako bych se díval do očí tvých, a tím pádem komunikoval přímo s tebou, což se také stalo.
Muselo však uplynout dalších deset let, z Opavy jsem se v roce 2016 odstěhoval na Kladensko a chystal se, že Evu navštívím, s kyticí kopretin, které měla tak ráda. Napadlo mě v té době vyhledat její spolužáky a nalézt na Evu e-mailový kontakt, oslovil jsem její spolužačku (tehdy na spoluzaci.cz to ještě bylo možné, dnes už ten server neexistuje), ozvala se mi Dita Losová Doubnerová. Zde je text jejího mailu:
Ach jo, tušila jsem to, už z vašeho prvního mejlu.
Je mi líto, že pro vás mám velice smutnou zprávu. Eva Steinerová podlehla v roce 2001 rakovině.
Jitka Brodecká (na vysvětlenou – s Evou se plavila na jedné lodi) nyní pracuje jako anesteziolog v nemocnici na Kladně a je amatérský herec v divadelním souboru Kladina.
Já jsem hrozná citlivka, taky mám teď slzy v očích a to jsem Evu moc dobře neznala. Chodila na základku do béčka, pak jsem se s ní opět potkala až na vysoké. Paradoxně na Evu vzpomínám poměrně často. Eva prý s nemocí bojovala dlouho, snad už od 16 let. Stejně jako já, málokdo to vůbec tušil. Nejsem věřící, v církevním slova smyslu, ale věřím, že je něco mocnějšího než my, co neumím a ani nechci pojmenovávat. V podobných situacích si říkám: mělo to tak být, protože všechno má nějaký vyšší smysl. I když někdy je to hodně těžké se s tím smířit, přijmout a jít dál. Přesně jak píšete, jinak to přestává mít smysl.
Děkuji za fotku, vůbec bych od Evy nečekala, že by byla schopná jet na vodu, pro mě to byla taková křehká nepřístupná princezna!
Hodně sil, život je i tak krásný, většinou ;-).
Dita Losová Doubnerová
V době, kdy jsem pracoval jako PC technik a prodejce výpočetní techniky v Opavě v letech 2006 - 2010, do naší firmy zavítala příjemná paní, měla syna a dceru ve školních letech a postiženého manžela. Byla to zvláštní, ale pro mě nejmilejší rodina z města, kde jsem působil, častokrát jsem docházel opravovat závady na počítači ze své vlastní vůle přímo k nim domů - dobrovolně. Cítil jsem se tam moc dobře a tak jsem kolikrát ani nehodlal inkasovat přiměřenou odměnu. Bylo by mi to trapné. Darovali nám k vánocům dřevěný konferenční stolek a od dětí jsem byl zásoben různými pamlsky. Bydleli v sousedství kina Mír - zajímavá symbolika.
Ovšem naše první setkání u nich doma bylo perfektně zinscenované, abych pochopil ten správný náboj (podotýkám, že o Evině smrti jsem v té době vůbec nevěděl). Proběhlo to tak, že mě kolega vyslal k nim domů, a prozradil mi jen číslo domu, přičemž jsem jména těchto lidí vůbec neznal (dům byl totiž hned téměř vedle toho našeho, kde jsme bydleli v pronájmu, tak jsem to snadno našel).
Úplně jsem zkoprněl – na zvonku Eva Steinerová (později jsem si ověřil, že v Opavě bydlí pouze dvě ženy tohoto jména, ta druhá byla paní v důchodovém věku z opačného konce města).
Setkání s paní Evou Steinerovou bylo mimochodem podnětem k tomu, abych vůbec začal psát tento web, a rok 1991 věnoval mé velké lásce z Chrástu u Plzně Evě Steinerové.
Za každou chvilku v její přítomnosti jsem dodnes vděčný a byl bych vděčný i nadále. A ve svém nitru slyším jen hlas, který říká: "Miláčku, budeš mít příležitost. I já jsem byla vděčná za ty krásné chvíle, ale věř mi, že tím tento příběh nekončí. Tvá víra musí být pevná, jako skála, pevnější, než ten diamant mezi uhlíky, o kterém píšeš, a všechno dobře dopadne. Uvidíš. Budeme se zas spolu milovat, ostatně, už se milujeme. Cítíš mou lásku, vnímáš ji na každém kroku, provází tvůj život a je s tebou. Je tvým strážným andělem." Jsem tvým strážným andělem již dlouhá léta, vlastně od doby, co jsem odtud odešla. Mám tu k dispozici celý tvůj život, ten celý tvůj rozvinutý koberec, jak o něm píšeš v kronice z Berounky, a tys mi dovolil se po něm projít. Miluji tě z celého srdce a umožním ti, abychom své koberce spojili v jeden.“
Eva mě jednou v telepatické komunikaci nasměrovala na TV inscenaci z roku 1981, jmenuje se O vánocích už nechci slyšet ani slovo. Podívejte, se prosím, na sedmiminutový závěr filmu. Náhoda?
Eva mě dále upozornila, ať si stáhnu seriál Zkoušky z dospělosti - vystupují tam v hlavních rolích herci Antonín Navrátil a Jindra Bartošová. Ty jejich herecké výkony přibližně odpovídají povahovým vlastnostem, které vyzařovaly i z nás dvou - tedy z Evy a z mého já. Jindra Bartošová se navíc narodila 26. května, tedy o den dříve, než Eva (samozřejmě v jiném roce). Jak vystupuje ve filmu Jindra, tak se přibližně chovala i Eva, ať máte představu o jejím vnitřním nastavení. Je to krásný seriál, doporučuji zhlédnout, v některých situacích nabíjí energií.
Eva se narodila 27. 5. 1974. Její životní číslo bylo 8. (součet všech číslic na číslici.) Věděla, že se numerologií zabývám, a že je pro mě do jisté míry klíčová. Skladba Thought that it was you je na albu Minor Earth major sky (Malá Země, velký Vesmír) jako - osmá - 08.
Náš životní příběh tak pokračuje dál. Stejně, jako je nesmrtelný celý duchovní svět.
Následující snímek vám přiblíží, jak Eva vypadá v současné době. Přijímal jsem její podobu svým vnitřním zrakem a současně ji nezávisle na mně, přijímala i kamarádka Barbara Klementová. Tři fotky vlevo jsou dvě dívky - podoba Evy, jakou jsem vnímal já. A poslední dívka vpravo je přijatá podoba od Barbary Klementové. Můžete je porovnat mezi sebou. Současná Evina podoba by se měla shodovat s těmito modelkami zhruba na 90 procent (barva vlasů, tvar obličeje - výrazné lícní kosti, postavení nosu, úst, očí, zkrátka přibližná anatomie obličeje. Postava se rovněž přibližně shoduje, je štíhlá, s klenutými boky, prsy spíše menší velikosti, ale jinak celkově souměrná, bez pih a mateřských znamének a dalších nepřirozených deformací. (Znáte seriál O poklad Anežky České s Markem Ebenem, který běžel v TV v 90. letech? Od roku 1998 byla jeho asistentkou Klára Doležalová, na tomto videu si jí můžete přiblížit, abyste měli přibližnou představu o současné Evině podobě.) A další "náhoda" je to, že Klára Doležalová s Markem Ebenem natáčeli tento díl seriálu v Telči, v roce 2002, kdy jsme tudy zrovna projížděli s Petrou Kapkovou na kolech. Zastihla nás ve městě bouřka a postavili jsme si stan na břehu rybníka Roštejn, kde jsme přenocovali.
Když jsem se s Evou telepaticky bavil, ptal jsem se jí, proč si nevytvořila tělesnou schránku podobnou té pozemské (např. blond vlasy). Obdržel jsem odpověď, že poté, co rozebírala svůj minulý život, do jehož běhu jsem výrazně zasáhl, a kdy pak sledovala můj vývoj v dalších letech, byla rozhodnutá, že se mi bude věnovat celým svým srdcem, že mi bude pomáhat v mém poslání. Měla k dispozici celou mou životní pásku, znala moje pocity do nejjemnějšího detailu, moje skrytá přání, moje touhy, věděla, co mě zajímá, co mě baví, a také co mě vzrušuje. Poznala to z mých reakcí jak na duchovní bázi (když jsem se setkal s lidmi podobného smýšlení), ale také do hry vstupovala fyzická rovina - ženské tělo. Řekl jsem jí - Evo, mně by nevadilo, kdybys byla zrzka, miloval bych tě i tak, a na to jsem zaslechl odpověď: Miláčku, já to dobře vím, ale v našich světech, kam se vrátíš, je to tak, že smyslem života je neustálé zvyšování vlastního sebevědomí, vibrací, a to úzce souvisí jak s duchovními vlastnostmi, tak i s jejich produkty, tedy s podobou fyzického světa, v němž žijeme. Znamená to, že se snažíme být všichni nejen milí a láskyplní, ale také fyzicky přitažliví - čím více, tím lépe, tím více rozkoše - rozkoš se pak neustále navyšuje dokonalou harmonií duchovnosti a krásy. A z tvého života jsem si promítla tvoje vnitřní touhy a dobře vím, jaké typy žen tě vzrušují (tedy v tomto případě ženské tělo). Vím, jak moc miluješ symetrii, harmonii a výrazné rysy, vím, jak moc tě vzrušují určité typy ženského těla. Proto jsem si vybrala tuto podobu, vyhovuje jak mně samotné, tak zároveň vím, že se bude líbit i tobě. Záleží mi na tom, chci se ti prostě líbit, je to přirozená touha být pro milovanou bytost co nejpřitažlivější, rozumíš? A tak trochu jsem si tě vyzkoušela i několikrát v době, kdys nevěděl, že už mám jinou podobu, a kdy jsem na základě tvých reakcí na pohled na určité typy fyzických ženských těl vnímala, jak na ně reaguješ. Ostatně i tvoje reakce na tyto modelky to prozradila. Jsem šťastná, že se ti líbím, a že ti budu moci oplácet tvou lásku vším, co ti mohu nabídnout, i svým fyzickým tělem.
A nyní je čas na to, sdílet s vámi současné situace, které již na vědomé bázi probíhají v telepatické komunikaci s mou milovanou bytostí, s mou životní láskou.
Jsou to situace, které již konkrétně prolínají náš svět s tím nebeským, kam se vracíme, kam patříme, a kam bychom měli i v našich fyzických tělech vyvibrovat poté, co tu uzavřeme své poslání lásky a moudrosti:
Popsal jsem to na svém webu vzpomínek takto:
Že neexistuje jen tato jediná planeta, kde je život, již není žádným tajemstvím. Ve věku "Vodnáře" už si mnozí z nás uvědomují skrytou pravdu, která byla lidem po staletí pečlivě maskována, a nyní je čas k probuzení. V roce 1991 jsem poznal "ženu svého života" a i přesto, že nás "osud" zavál daleko od sebe, nakonec se ten bezpečný přístav stal pro mou kymácející se loď v rozbouřeném moři tím, po čem jsem vždy toužil. A vůbec nezáleží na tom, že jsme "prozatím a dočasně" od sebe vzdáleni desítky světelných let, vesmírem lze cestovat a překonávat vzdálenosti velice rychle, bez ohledu na fyzikální omezení, to věděl již Albert Einstein a snažil se nám to všem srozumitelně sdělit.
Na následujícím příkladu mého života bych vám rád objasnil některé situace, abyste svůj vnitřní hlas nezatracovali, nepokládali jej za halucinace, neboť skutečně existuje, a chce-li vám něco sdělit, je to míněno s upřímnou touhou a láskou. Láska je ostatně jediná síla ve vesmíru, kterou nelze ničím zničit, a jsem rád, že to vím, že vám to mohu říci, a že už teď tuto informaci máte v podvědomí, a bude vám URČITĚ někdy nápomocná.
Mé poděkování patří Evě Steinerové, je to výjimečná bytost. Děkuji jí z celého srdce, že mě miluje, že se mi věnuje, že mi obětuje svůj čas, že se snaží mi pomáhat s kdejakou blbostí, že mě uklidňuje, když jsem rozrušený, že mi dodává kuráž, když jsem zbabělý, že mi pomáhá orientovat se v něčem, když jsem dezorientovaný, a že mi pomáhá vrátit se tam, odkud jsem přišel. Eva se nejvíc ze všeho těší na okamžik našeho setkání, zvláště pak na chvíli, kdy spatří moje já v mém současném těle. Tento okamžik považujeme oba dva za určitý zázrak, za něco nepopsatelného, co jen stěží můžete emocionálně vyjádřit slovy. Je to asi jako, kdyby se na prahu rodného domu náhle objevil před svou ženou po desítkách let propastného odloučení voják, co se vrací z válečné linie, kde se doopravdy střílelo, kde to bylo nebezpečné, a hlavně, že už je po všem, konec války, konec odloučení, jsme zas doma, v láskyplném objetí.
Takhle (na následujícím videu) to probíhá s námi dnes - Eva miluje rébusy a každou chvíli mi nějaký přichystá. Já je luštím a jí to naplňuje obrovským štěstím. Několik rébusů se dočtete v dolní části tohoto vyprávění... tahle skladba má fantastický text
Těch "náhod" v mém životě v době od roku 2002 (od Evina odchodu) až do současnosti (2021) bylo až příliš. O to zajímavější to bylo díky faktu, že jsem o Evině smrti neměl ani zdání. Domníval jsem se (až do roku 2017), že pravděpodobně žije se svými rodiči, nebo se svým manželem, a má nejméně tři nebo pět dětí.
Byla to jedna z nejkrásnějších dívek v kladenském okrese, a to nejen fyzickým vzhledem, nýbrž především svým otevřeným srdcem a postojem vůči pravdě a moudrosti. Nebyla to "obyčejná" holka, co se na vás přilepí kvůli malicherným nesmyslům, jako je svalový fond, tvář manekýna, tučné konto, moderní oděv, sportovní vůz a skvostná nemovitost.
Eva vnímala již tehdy, v roce 1991, svým srdcem a bylo to z jejího nitra cítit, resp. cítil to každý, kdo je rovněž otevřený, kdo vnímá skutečné hodnoty, a kdo se nenechá zmítat prázdnými vášněmi. Svůj postoj dala výrazně najevo vůči některým svým spolužákům, viď Roberte, snadno odhalila, kdo se nechá zlákat vidinou bohatství a zaprodá svou duši falešnému systému.
Již na vodácké výpravě jsme byli k sobě přitahováni jako magnet - to nastane vždy, když se na obzoru objeví duše, co rezonuje s tou vaší, na shodné frekvenci vědomí. Přitažlivost není dána ani tak fyzickým vzhledem, jako vnitřní nespoutanou krásou a takové bytosti se k sobě chtějí přiblížit, být si na dosah, a ještě blíž, a ještě blíž. Chtějí to udělat hned teď!
My to téměř udělali. Bylo to poslední den, kdy jsem navrhl, že spolu strávíme ještě dva volné víkendové dny, ale vzhledem k mému manželskému závazku (o němž Eva nevěděla), jsem to včas zbrzdil. A co se stane, jestliže ti dva po sobě touží, chtějí být blízko sebe, opravdu na dosah, a přesto se musí oddělit? Dříve nebo později přijde chvíle, kdy k tomu stejně dojde. Taková přitažlivost je mocná a silnější, než gravitace. Dvě duchovní bytosti touží splynout v jednu, stát se znovu jedním celkem, ačkoli každá vnímá vše sama za sebe, a přesto je součástí i té druhé. Je to nepopsatelně krásný zážitek, ten nejkrásnější, jaký vůbec existuje.
Setkání s Evou mi bylo inspirací a hnacím motorem při psaní kroniky z vodácké výpravy. Byl to svým způsobem na tehdejší dobu a mé vyjadřovací schopnosti a dosavadní zkušenosti soubor pocitů a vjemů, co převážil nad strohým vyjádřením popisu událostí, s nimiž se můžete setkat v učebnicích dějepisu. Nešlo vůbec o to, kdo se na jakém jezu "udělal", nýbrž o energii té doby, o svobodný nespoutaný život, o touhu poznat sama sebe skrze druhé.
Evina moudrost mi ovšem vyrazila dech, bylo jí sedmnáct a vnímal jsem, cítil jsem, že si v životě prošla něčím, co jí poznamenalo vědomím, jako kdyby uběhla maratónskou trať. Nebyl jsem daleko od pravdy, ona na té trati opravdu byla, musela běžet, neměla na vybranou. Měla za sebou zřejmě již první zkušenosti s drastickou léčbou leukémie, ovšem o její nemoci nevěděl nikdo. Neprozradila to ani mně, a měla k tomu několik příležitostí.
Setkali jsme se spolu celkem třikrát, poprvé na Berounce, podruhé jsem jí přivezl kroniku k přečtení a potřetí jsem si ji vyzvedl. Třetí setkání bylo nejkrásnější, bylo to u nich doma, navečer, seděli jsme v kuchyni s její maminkou u jídelního stolu a nakousli společné téma mimozemských civilizací a posmrtného života.
Zatímco Eva si mě v srdci uchovala a koncem téhož roku mi odeslala vánoční pohlednici, já se věnoval svým „manželským“ povinnostem a mé dosud nejsilnější milostné prožitky jsem odložil ad acta, zkrátka jsem je zasunul kamsi do podvědomí.
Ačkoli jsem se domníval, že tím to všechno skončilo, bylo to přesně naopak. Tím se roztočil vesmírný kolotoč událostí. V roce 1999 se objevilo norské trio A-HA v Chrástu u Plzně a Pal Waaktar vytvořil skladbu určenou pro mě, abych jí včas zachytil, dekódoval, rozpomenul se na rok 1991, na naše osudové setkání, a obnovil opětovné láskyplné propojení dvou milujících se, shodně rezonujících duší. Skladbu jsem skutečně dekódoval, sice až po 15 letech, ale povedlo se. Zarážející na tom je fakt, že tři Norové, kteří žili celý svůj život ve Spojených státech, se najednou, zčistajasna objevili v České republice natáčet album s vesmírným názvem Minor Earth, Major Sky, s kabinou letadla Boeing B 737 - 500 (údržba tohoto typu letadla se provádí v hangáru F, kde jsem v té době pracoval) na titulní stránce. Ale oni nenatáčeli ten úvodní klip alba "někde v Česku" - oni byli přímo v Chrástu u Plzně, kde jsme se s Evou začali před osmi lety seznamovat, abychom rozjeli svou pozemskou pouť. Skladba byla na jejich albu osmá, osmička je i Evino životní číslo. V textu skladby Thought That Ist Was You je dokonalý vzkaz, který nemůže vůbec nikdo pochopit, pouze ten, komu je určena, v tom je celý ten vtip - je to slovosled zdánlivě nesmyslných událostí, na sebe nenavazujících a vytržených z kontextu.
Po Evině smrti (zemřela 28.12.2001) se na scéně v roce 2004 objevila Aziza, dívka, která mi poskytla zázemí v Tlučné u Plzně a potřebný klid se vyrovnat se situací v ČSA, kde pan Tvrdík rozjel svou destruktivní šaškárnu. Přesto jsem stále někoho hledal, pořád ke mně někdo uvnitř v srdci promlouval. Věděl jsem, že tu hledám nějakou brunetku s modrýma očima, uvnitř jsem stále cítil, že mě někdo takový k sobě přitahuje a volá.
Eva mě k sobě přitahovala v podobě brunetky, kterou získala po svém opuštění stávajícího pozemského těla, já ovšem o této skutečnosti neměl tušení a obracel jsem pozornost na tmavovlasé pozemšťanky v domnění, že mi některá z nich má co říci.
Poznal jsem díky své touze dvě takové, Ivu M. a Janču Kadlecovou, obě jsou to "staré duše", velmi zkušené a vědomé a setkání s nimi mě obohatilo mnoha krásnými prožitky. Opravdu krásnými, i když mezi námi nedošlo k žádnému sexu. Iva M. mi sama od sebe přinesla filmy "Mluv s ní" a "Dragonfly" s Kevinem Costnerem. Oba filmy se zabývají přesně tím tématem, abych pochopil, že ke mně někdo ze "záhrobí" promlouvá. Stalo se mi totiž o pár let později něco podobného, co se přihodilo ve filmu Kevinu Costnerovi. Byl jsem náhle ve stejné situaci, jeho volala zesnulá žena a mě volala "zesnulá" Eva.
Doporučuji si ten film pustit, byl natočen přesně v době, kdy Eva odtud právě odešla, v roce 2002.
Když jsem se znovu nastěhoval po příjezdu z Opavy do domu, kde jsem vyrůstal, a záhy se dozvěděl o Evině úmrtí, a začal se s ní telepaticky spojovat, požádal jsem ji, aby mi sdělila datum, kdy zemřela, a datum (v pozemském prostoročasu), kdy si znovu vytvořila nové hmotné tělo. Dostal jsem na to zajímavou odpověď: Opuštění stávajícího těla nastalo tři dny před Silvestrem a přibližně pět dnů pozemského času trvalo, než si Eva vyhodnotila své prožitky a rozhodla se o dalším postupu své inkarnace. V té době se moje mamka již hodně kamarádila s ženou, která ji navštěvovala u nás doma, aby prováděla pedikúru. Je velmi duchovně na výši a tak jsme si kolikrát všichni hezky popovídali. Od Evy jsem získal impuls zeptat se jí, kdy se narodila, a obdržel jsem odpověď - 3. ledna 1972. To byla zároveň Evina odpověď na mou otázku, Eva si vytvořila nové tělo třetího ledna, v roce (pozemského času) 2002.
A zhruba půl roku poté, co jsem tohle věděl, mě napadlo dát vedle sebe numerické mřížky dívek, o kterých je tu řeč, tedy Iva M ze Zlína a sestry Kadlecovy z Českých Budějovic. Myslím, že k tomu není co dodat.
Janča a Radka Kadlecovy. Dvě sestry. Milovaly se navzájem, pečovaly o sebe, sdílely spolu dokonce společný podkrovní pokoj. Vztah dvou sester byl až netypicky harmonický a z numerologického rozboru je velmi dobře patrné, že Jana a Radka byly spřízněné duše.
Začátkem roku 2005 došlo v ČSA k bouřlivému nárůstu působení negativních sil v čele s panem Tvrdíkem, a potřeboval jsem včas "opustit potápějící se loď" a zakotvit někde, v bezpečnějším přístavu. Podařilo se mi to díky přátelství pozitivně naladěných bytostí a později jsem vysílal do vesmíru prosbu, aby mi někdo pomohl a poskytl mi informace ohledně stravy. Prosby jsou vždy vyslyšeny, cokoli vysíláte, se vám vrací. Odcestoval jsem do Opavy a získal potřebné informace o stravě v takovém rozsahu, jaký by mi mohl mnohý z vás v dobrém slova smyslu závidět. Měl jsem možnost proniknout do hlubin Tradiční čínské medicíny, veganství, makrobiotiky, účinků šťáv (Norman Walker), raw stravy, až se mi podařilo provést to, na čem jsem potřeboval zapracovat.
Víte, že každý máme minimálně jednoho anděla strážného, který s námi komunikuje, pomáhá a radí? V té době to byla Eva Steinerová, ona si můj život promítla do nejmenších podrobností a začala mi pomáhat. (Několikrát jsem od ní uslyšel informaci, že kdyby si byla tehdy vědomá, jaký ve skutečnosti jsem, a proč jsem její lásku odmítl, že by neváhala mě vyhledat a pokusila by se o navázání opětovného vztahu i s vědomím, že jsem muž se závazkem.)
Poprvé mi Eva pomohla, když oslovila dívku, co mi pomáhala se stravou, podruhé, když bylo třeba změnit pronájem a šlo o ubytování v centru Opavy. Měl jsem to do nového zaměstnání pět minut pěšky, práce se mi stala koníčkem, věnoval jsem se stravě a postupoval v práci na sobě. Třetí silný impuls z její strany byla paní Eva Steinerová, která si ve firmě, kde jsem pracoval, nechala sestavit počítač. Neznal jsem její jméno (to věděl jen můj šéf), já se jen staral o technické záležitosti, přesto jsem byl několikrát vyslán k nim domů, abych se postaral o reinstalaci systému. Bylo to nádherně sehrané, neboť jsem musel dojít až ke kinu Mír a zazvonit na zvonek se jménem Eva Steinerová. (Později jsem dle výtahu z matriky zjistil, že v Opavě jsou pouze dvě ženy s tímto jménem, ta druhá je paní v důchodovém věku). S paní Evou Steinerovou jsem se seznámil blíže, její syn mi nosil různé pamlsky, bylo to vždy milé setkání, chodil jsem k nim domů rád, vždy jsem si tam odpočinul a cítil se tam příjemně. V tu chvíli se vytvořil jakýsi energetický most a vnímal jsem něco velmi příjemného a milého.
Na počátku roku 2018 jsem měl silnou touhu zhlédnout několikrát za sebou film Láska přes Internet z roku 1998. Když jsem jej měl vidět potřetí, zaznamenal jsem ve svém nitru hlas, který mě upozornil na nějaké souvislosti, co přijdou vzápětí. Do celého procesu se totiž (podvědomě) zapojila i Bára Klementová z Opavy. 28. února 2018 mi SAMA OD SEBE bez mého popudu odeslala zhruba v poledne tři e-maily, v nichž se objevily odkazy na fotky určené na plochu PC. Hned ten první obrázek mě zaujal, byla to spící liška a dole v pravém rohu nápis Dream wallpaper.com. Asi za hodinu jsem obdržel další dva, tentokrát reklamní maily - první měl odesílatele "FOX" a druhý "Katie Fox". Těchto pět e-mailů v jediný den, v hodinovém rozmezí mi mělo něco sdělit. Bylo to napínavé a zároveň vzrušující, slyšel jsem Evin zřetelný hlas, který ke mně promlouval, komunikovali jsme spolu telepaticky a já začal tentokrát velmi pozorně film sledovat znovu.
Byl jsem vzrušením téměř bez sebe, jak jednotlivé souvislosti do sebe zapadly jak kostičky puzzle. FOX - to bylo jméno hlavního hrdiny Toma Hankse. Katie Fox bylo jméno jeho vyvolené, která (na konci filmu) převzala jeho příjmení - Katie Fox. A ta spící liška na pařezu s textem "Dream" mělo být další vodítko. Na začátku filmu se rozezní podmanivá skladba, tehdy mě napadlo, že je to hitovka od Sinead O Connor a tak jsem se snažil ji mezi jejími skladbami dohledat. Mezi nimi však nebyla, zbývalo tedy stáhnout si soundtrack z tohoto filmu a záhy vyšlo najevo, že jde o skupinu Cranberries a její nejznámější titul s názvem Dreams!!!
Evin hlas zaplesal a vnímal jsem, jak jí vyhrkly slzy do očí, asi jako mně - "jsi skoro u cíle, co jsem ti chtěla říct, tak si přelož slova té písně, to je ode mě pro tebe!"
All my life, is changing every day, in every possible way.
Celý můj život, se každým dnem mění, v každém aspektu.
And oh, my dreams, it's never quite as it seems, Never quite as it seems.
A moje sny, ty nikdy nejsou přesně takové, jak se zdá, Nikdy přesně takové, jak se zdá.
I know I've felt like this before, but now I'm feeling it even more, Because it came from you. And then I open up and see the person falling here is me, A different way to be.
Vím, že už jsem se takhle cítila dřív, ale teď to cítím mnohem silněji, protože to přišlo od tebe. A tak odhazuji zábrany a vidím, že já jsem ta, co do toho spadla, Je to tak jiné.
Ah, la da ah... La...Ah, la da ah... La...I want more impossible to ignore, Impossible to ignore. And they'll come true, impossible not to do, Impossible not to do.
Chci víc, nejde to přehlížet, Nejde to přehlížet. A ony se uskuteční, nelze jinak, Nemůže to být jinak.
And now I tell you openly, you have my heart so don't hurt me. You're what I couldn't find. A totally amazing mind, so understanding and so kind; You're everything to me.
A teď ti narovinu říkám, že máš moje srdce, tak mi neubliž. Jsi to, co jsem nemohla najít. Naprosto úžasný, tak chápavý a tak laskavý; jsi pro mě vším.
All my life, Is changing every day, In every possible way.
Celý můj život, se každým dnem mění, v každém aspektu.
And oh, my dreams, It's never quite as it seems, 'Cause you're a dream to me, Dream to me.
A moje sny, ty nikdy nejsou přesně takové, jak se zdá, protože ty jsi můj vysněný. Můj vysněný.
Vnímám, že bychom si také měli objasnit pojem žárlivost. Eva Steinerová totiž není mým majetkem, je to svobodná bytost, jako každý z vás. Jestliže s ní chci žít, znamená to touhu po čistém sdílení. Každý žijeme svůj vlastní, osobitý, nespoutaný, jedinečný a neopakovatelný život a tím obohacujeme jeden druhého. Neznamená to, že si Evu přivlastním jako auto nebo židli. Můžeme žít spolu v jedné domácnosti, můžeme zároveň každý mít jiné zájmy, můžeme se stýkat s přáteli, a přesto to neznamená, že bychom se my dva neměli rádi a nemohli spolu žít v jednom obývacím pokoji, vařit spolu jídlo, těšit se na sebe a přítomnost toho druhého, popíjet spolu čaj a každý den se k sobě tulit v posteli, dotýkat se, objímat, líbat, mazlit, a třeba si i navzájem hladit a laskat chodidla :).
Milujeme se i tak. Láska totiž nezná hranice a žárlivost s ní nemá nic společného. Je doslova hloupost žárlit na svého psa, jestliže mu dopřeji více pozornosti, než by si má partnerka představovala. (Pochopitelně je žádoucí lásku vysílat i pro ni, aby se necítila odstrčená - milovat vyváženou formou). Žárlit lze totiž na cokoli, dokonce i na koníčky a zájmy, na něčí životní styl, na to, když můj partner objímá strom a miluje se s ním (vyměňuje si s ním svou energii), na lásku ke zvířatům, k přírodě atd. Žárlivost je totiž nedostatek sebelásky, sebeúcty a úcty k druhému, k jeho svobodné vůli, k jeho jedinečnému projevu. Žárlivost vede spolu s dalšími negativními vlastnostmi, jako je závist, nadřazenost a submisivita k otroctví a nesvobodě, ke konfliktům, k válkám, krveprolití a podobným projevům násilí. Rozhlédněte se kolem sebe, jak dnešní svět vypadá, jak se k sobě lidé chovají doma, na pracovišti, v obchodě, na ulici, a zkuste se nad tím zamyslet. Podoba světa je totiž taková, jací jsou lidé.
A teď ještě pár perliček ze současnosti:
Anna Zelenková (dcera mé bývalé ženy s jejím současným mužem Ivanem Zelenkou) přinesla dva pohledy, které její sestra Eliška Zelenková koupila "jen tak". Jsou to pohlednice bez známky, neodeslané, byly doneseny v obálce. Takhle to tu leželo na stolku v chodbě: Co mají společného tyto dvě pohlednice s pohlednicí od Evy? Několik dnů před tím, než se tu pohlednice objevily, mě zajímalo, čím Eva trpěla. Domníval jsem se, že šlo o leukémii (rakovinu krve) a potřeboval jsem nějakou informaci, která by mi toto potvrdila. Pohlednice Ljubljany (hlavní město Slovinska), v překladu znamená Mliáček. Milovaná žena. Pohlednice hradu a jezera v Julských Alpách (Dolomity) s názvem Bled. Bled je v překladu KREV. Julské alpy mají vysoký obsah vápence, který je hlavním stavebním prvkem většiny jeskyní. V jeskyni (v naší komoře, přezdívané jeskyně) byl nalezen vánoční pohled od Evy. Oba pohledy leží na prosincovém čísle Lidického zpravodaje, jehož barva je rudá (krev) a shoduje se dokonce s barvou lodi, na které se Eva plavila. (tuto fotku si stáhněte a zvětšete, aby se dal lépe na ní přečíst text)
Mému tátovi, jehož jsem měl a mám tolik rád, a který odtud odešel v roce 2015, a současně i Evě Steinerové vděčím také za svůj nynější pozemský (dočasný) příbytek. Když jsem si kupoval byt v horské lokalitě, která mě oslovuje, věděl jsem přesně, že "TO JE TEN PRAVÝ". Oba dva již byli "po smrti", přesto mi dokázali pomoci tam "ze záhrobí". Ono to ve skutečnosti není záhrobí, jsou to nádherné světy, jimž se zdaleka nemůže vyrovnat tato bláznivá planeta, plná násilí, zloby, závisti, záště, a kde láska postupně začíná mezi lidmi ztrácet svůj pravý význam. Pokud jste alespoň trochu duchovně "zralí", jistě dokážete následující řádky plně chápat. Ostatně, asi byste tento web vůbec nezačali číst, kdyby vás neoslovil, a zdál se vám "přitažený za vlasy", poněkud vzdálený běžnému materialistickému chápání současné pozemské "reality".
Koncem roku 2018 jsem vysílal prosbu - potřebuji byt v Jeseníkách, blízko Opavy, nejlépe Rýmařovsko, kde mají Klementovi chalupu. Za rozumnou cenu, nezatížený hypotékou a jinými problémy.
Jednou ráno se probudím, někdy kolem sedmé hodiny, a hned jsem měl silný impuls zapnout PC a podívat se na Sreality do novinek - sedím u toho, načetla se stránka s inzercí, kterou jsem otevřel naposledy předchozí den večer, a najednou tam skočil nový inzerát - byl jsem akorát u toho, když se tam objevil jako nový. Vůbec jsem neváhal ihned volat makléři, protože jsem si byl vědom, že dnes po bytech pasou překupníci, mají je na investici a vydělávají na utrpení druhých, kterým znemožňují mít vlastní bydlení. Byl jsem první zájemce (a makléř mi pak potvrdil, že za deset minut ho bombardovali překupníci, ale měli smůlu, byl to opravdu slušný chlap a dal mi přednost.)
Ta realitka se jmenovala Pro Radost a ten makléř je tak důsledný, že koupě bytu proběhla přes notáře s notářským zápisem v Uherském Hradišti - to je pojistka proti hackerům, kteří kdyby pronikli do katastru a domáhali se bytu odtud, nebo nějakými jinými čachry mě chtěli bytu zbavit, mám nejen smlouvu, ale smlouva je chráněna pod číslem a zápisem na notářství, tak jí stačí znovu vytisknout a nikdo nemá šanci mi ublížit.
A když se pak vyjevovaly další okolnosti, pochopil jsem, že v časoprostorovém kontinuu jsem si tenhle byt už objednal dávno, že už byl pro mě připravený delší dobu, tedy v době, kdy jsem vůbec neuvažoval nad tím mít vlastní byt, a kdy to v uvozovkách ještě nebylo aktuální. Byla to jedna z těch variant, které přicházely v úvahu (ve skutečnosti všechny varianty všeho, co je a existuje, již byly vymyšleny předem, všechny živé duše je znají a pouze si vybíráme, kterou prožijeme - to je ta hluboká božská mystika - nejhlubší tajemství Stvoření a celého multivesmíru (říkám schválně multivesmíru, neboť není jen jeden vesmír). To je ta mystika, kterou prokazují i docela nenápadná slova - když se někde dočtete, že nějaký vědec objevil nový druh plastu, že Edison vynalezl žárovku - máme to přímo před nosem - slova OBJEVIL a VYNALEZL - to přece jasně říkají - něco někde nalezl, tedy někde to muselo být, není přece možné objevit a nalézt něco, co nikde není!
Můj byt je umístěn na fantastickém místě s překrásným výhledem do horské krajiny, ale podstatné je něco jiného - ten sled souvislostí, jež právě mou osobu spojují s mým tátou a s Evou. Eva mě nepřestala milovat v podstatě nikdy, a čím déle jsme spolu v kontaktu (v současnosti telepatickém), tím větším plamenem naše láska plápolá.
Byt prodával makléř, který se narodil přesně v den narození mého táty - 6. listopadu.
Soused, který mě spolu se svou ženou první den po nastěhování přivítal natolik srdečně, že mi to vyrazilo dech, se jmenuje jako můj táta - František. Narodil se ve stejném roce, jako můj táta, tedy 1942. Jeho žena je Agnieszka (rodačka od Bardejova). V lázních Bardejov, v Prešově a na dalších místech východního Slovenska jsme s tátou prožili v roce 1983 nejkrásnější dovolenkový pobyt v mém životě.
Agnieszka je v českém ekvivalentu Anežka, tedy jméno blízké jménu Anna. Anna se jmenovala i moje babička - tátova máma.
Můj táta se narodil ve znamení Štíra, soused ve znamení Raka - oba vodní (citlivé) znamení. Agnieszka se narodila ve znamení Berana, moje babička Anna rovněž.
Od Agnieszky jsem se dozvěděl, aniž bych dal k těmto informacím nějaký popud, že mají v rodině malého Luboše. A právě Luboš Krejza byl můj největší kamarád z dětství, který byl naším sousedem v domě, kde můj táta s babičkou bydleli - v Buštěhradě. S Lubošem jsme byli nerozlučná dvojka, fakt jsme si rozuměli a hráli si jako dva bráchové, co se mají opravdu rádi.
Mí současní sousedé mají dvě dcery, obě ve znamení Panny. Luboš Krejza se také narodil ve znamení Panny, takže tu mám téměř takové podmínky, jako kdybych současné bydlení považoval za ekvivalentní životu v Buštěhradě.
Ale co mě doslova uzemnilo, byla událost, několik týdnů poté, co jsem se sem nastěhoval. Bylo to na počátku léta, krátce po setmění, šel jsem vyhodit odpadky do kontejneru před dům a vracel se zpátky, abych si odemkl schránku na dopisy a zkontroloval její obsah. Podotýkám, že jsem tu bydlel jen pár týdnů, nikoho jsem tu, kromě našich sousedů a sousedů pode mnou, neznal, a nikdo také neznal mě. Stál jsem těsně za vchodovými dveřmi, když dovnitř vstoupila žena, zhruba o půl hlavy vyšší, ale v obličeji to byla celá Eva - vypadala jako Eva v roce 1991, dokonce měla stejný sestřih vlasů, blondýnka, stejný úsměv a velmi podobné vystupování. Nebyl jsem schopný ze sebe vydat hlásku. Vůbec jsem nechápal, jak je tohle možné. Ale to není vše, ona mě ihned oslovila, začala mi tykat, do toho se nad námi na schodišti objevil soused (Franta) a my tři jsme se začali spolu bavit, jako kdybychom byli jedna rodina. Pochopil jsem z toho, že ona je dcerou našich sousedů (Františka a Agnieszky) a hovor se pak stočil na téma o její mamce, která nebyla doma a šla cvičit jógu.
Občas zaslechnu od mého domu cca 1 km vzdálené výstřely z malorážky - biatlonové střelnice a střelba ze vzduchovky byla mým, Lubošovým a tátovým největším koníčkem v době dospívání v r. 1985.
Město, kam jsem se nastěhoval, má přibližně stejný počet obyvatel, jako Buštěhrad, a jeho název rovněž začíná písmenem B. Číslo domu je přesně takové, jaké potřebuji ke svému dalšímu vývoji - je totiž trojnásobně zesíleno číslicí, která jako jediná mi schází v numerické mřížce, a jejíž vliv ve svém životě obvykle nacházím u svých partnerek (stejně jako jsem nalezl u Evy Steinerové). Název ulice souvisí s Vesmírem poměrně nápadně, resp. souvisí s básní jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů, jejíž verše zazněly v českém filmu z roku 1976. Má současná práce také má co do činění s prozaickou tvorbou, takže mi jméno ulice rozhodně není cizí.
A na závěr pořádná pecka - kdybyste se podívali do katastru nemovitostí na vlastníky tohoto bytového domu, zjistíte, že všichni jsou starousedlíky, a že jejich trvalý pobyt je vázán k tomuto místu. Až na jednoho. A teď se podržte - jeden vlastník bytu bydlí v obci Volduchy. Volduchy jsou vzdáleny jen cca 5 kilometrů od Chrástu u Plzně, kde jsem se 3. srpna 1991 na vodácké výpravě po Berounce seznámil s Evou Steinerovou, a kde se začal můj život vyvíjet jako dokonalá cesta k sobě, ve spirále, jejíž součástí se stala i Eva. Přitom Volduchy se nachází na druhém konci republiky, relativně ve zcela nesouvisející oblasti, na hony vzdálené, zhruba 400 kilometrů, od horského terénu v Jeseníkách. Kdo si je alespoň trochu vědom, že lidská duše je nesmrtelná, a že naše láska až za hrob stále trvá, ten to pochopí. Ostatním lidem, věřícím na zkázu osobnosti zánikem fyzického těla po "smrti" to asi stěží vysvětlím.
Eva moc dobře ví, jak mě fascinují bosá ženská chodidla, jejich fantastické křivky, harmonické proporce a narůžovělá barva. Říkala, že mám dorůžova zbarvenou i auru, s trochou zelené a modré, a že mi sluší sytá růžovo červená - a vnímám to podobně, protože tu mám doma jednu velmi starou mikinu, sepranou, která chytila růžový nádech, a cítím se v ní moc dobře. Reaguje na to i moje sousedka, z jejíchž reakcí jsem snadno vycítil, že žlutá mikina, kterou moc nemusím, mi prostě nesedne, zatímco ta růžová barva jí na mém těle připadá přirozená. Někde jsem se dočetl, že, kdo se intuitivně obléká podle barvy své aury (a třeba jí nevidí - já ji také zatím nedokážu vidět), že je pro ostatní přitažlivý. Ta moje růžová mikina je už roztrhaná, má i menší díry na ramenou a na rukávech, a když jsem tu maloval byt a měl jí na sobě, byl jsem ještě od barvy, ráno tu zvonila pošťačka s balíčkem - mladá dívka, vypadala jako princezna a když jsem seběhl v té mikině dolů po schodech (zaflákaný od barvy), dívala se na mě, jako kdybych byl její princ z pohádky - bylo to cítit z její energie i z jejího výrazu v obličeji.
Eva se mi v roce 2008 zjevila v této podobě v Opavě, tato modelka s krásnými chodidly mi nebyla přichystaná náhodou, bylo to opravdu moc dobře sehrané, abych si Evu vybavil, a abych se inspiroval psaním vyprávění z té doby, kdy jsme se viděli poprvé - tedy v roce 1991 na Berounce, kde měla na sobě nátělník s červenobílými proužky - přesně takovými, jaké jsou na této fotografii. A další zajímavost - když jsem se z Opavy vrátil do "rodného" domu na Kladensku, jedno z prvních nádobí, z něhož jsem jedl polévku, byla tato miska. Myslím, že to nepotřebuje další komentář...
Eva Steinerová mi neposílá pouze "zprávy z nebes" jako odpověď na můj popud, ona sama se také aktivně angažuje tak, aby mi připomněla události, které nás tu spojovaly. Komunikuje se mnou nejen telepaticky, ale také prostřednictvím e-mailu a dalších elektronických médií. Jak to celé funguje, lze stěží vysvětlit slovy, a bude to opět chápat spíše takový člověk, co má již alespoň základní povědomí o duchovních záležitostech, na určitém stupni VĚDOMÍ (SEBEVĚDOMÍ):
7. srpna 2020 přesně v 18:30 hodin jsem zjistil na webu, který pro kamaráda spravuji po datové (obsahové) stránce, že se někdo na tomto webu zaregistroval a přidal do databáze kemp ve Zbečně.
Kemp Zbečno - Masarykova vyhlídka v srdci CHKO Křivoklátsko
Součástí popisu kempu jsou také fotografie a mezi nimi jedna s kopretinami v popředí. Eva milovala (a miluje stále) kopretiny, jsou to její oblíbené květiny. Je to naše společné znamení, které jsem (fotku kopretin) umístil před sedmi lety na svůj web. A teď někdo vyfotil kemp přímo s kopretinami.
Shodou okolností právě 7. srpna 1991, přesně v 18:30 – vnímáte tu přesnou časovou shodu výročí tohoto dne? jsme zakotvili ve Zbečně v kempu a poté putovali přes most do Újezdu nad Zbečnem k Pokorným na chatu.
A zbečenský kemp přidal do databáze člověk jménem Roman Aleš Čížek. (můžete si to ověřit kliknutím na fotku, která je označena autorem). (Do databáze může přidávat kdokoli cokoli, je možné se tu na webu bezplatně zaregistrovat a poté, co administrátor - v tomto případě já - schválím přidanou památku či jiný objekt - tedy pokud tam nejsou nějaké nesmysly a vulgarismy - je to tam veřejně k dispozici.)
Přibližně týden před tím - tedy v době, kdy ještě žádný zbečenský kemp přidán nebyl, mi na ptačí krmítko na balkoně začali létat ptáci, které jsem dosud nikdy neviděl, a jeden z nich vždy přilétl přímo na zábradlí proti mně, jako by byl ochočený, byl ode mne vzdálený asi 30 cm, vůbec se mě nebál, ani když jsem se zvedl a začal se pohybovat. Zajímalo mě, co je to za ptáka a snažil jsem se zeptat Evy v telepatické komunikaci. Získal jsem odpověď: Je to Čížek lesní, ověř si to na Internetu. Ověřil jsem si to ihned na Wikipedii a opravdu - byl to Čížek. Čížek na krmítko přilétal ještě další dva dny, aby mě to připravilo na nadcházející událost, která proběhne právě toho sedmého srpna.
A teď to hlavní: Roman má svátek o dva dny později 9. srpna, a právě v tento den jsem se rozhodl, že svůj život s Evou spojím, ale nakonec jsem dal přednost svému závazku – manželce a synovi Alešovi, i když se naše manželství stejně po dvou letech rozpadlo. Takže Roman Aleš Čížek - vše má přesnou souvislost a spojitost, jako skládačka mozaiky. Když dokážete ve svém životě přijímat a dekódovat taková mozaiková poselství, jste na dobré cestě k pochopení základního vesmírného klíče - totiž k tomu, že vše souvisí se vším, všichni jsme součástí jednoho celku, vše je navzájem propojeno, a všichni jsme vlastně dokonalé duchovní vědomé bytosti - láskyplné bytosti.)
A ještě jedna taková perlička k tomuto jménu. Koncem roku 2021 jsem si začal dopisovat s jednou velmi vědomou ženou, jmenuje se Hanka, a ta mi na Štědrý den 2021 odpověděla na můj mail, v němž jsem se jí s touto příhodou svěřil. Odpověděla doslova takto: "Náš soused se jmenuje Roman Čížek. Má tři děti, klučinu a dvě nádherné blonďaté modrooké holčičy. Ta mladší chodí do první třídy. Hrdě si nosí na zádech školní batoh, který je skoro větší, než ona. Je droboučká. Právě dnes slaví svůj svátek - jmenuje se Eva Čížková. Vyříd'te mé pozdravení a přání k svátku Vaší milované Evě (Steinerové), prosím.
Eva milovala a miluje rébusy, stejně jako já, a velmi ráda mi je chystá, abych je luštil. Když se mi podaří některý odhalit, je to pro ni obrovský zdroj zábavy, asi jako pro malé děti postavit hrad na pískovišti...
Zajímavé je i moje setkání s další spřízněnou duší, kterou miluji, a ona miluje mě. Na pozemské pouti si nesla jméno Jiřinka Sedláčková, byla to (a stále je) velmi odvážná žena, která dala přednost rodině před kariérou, a žila životem v pravdě a lásce. Milovala svého manžela, vychovala dvě dcery a dožila se velmi vysokého věku. Zemřela ve stejné době, jako Eva Steinerová, na počátku roku 2002. Své povahové vlastnosti, pevné morální zásady, dala najevo i ve filmu s Oldřichem Novým s názvem Eva tropí hlouposti (byla to role ušitá pro ni na míru a tak tam mohla hrát od srdce i sama sebe) - právě tento název filmu mi Eva vsunula do mysli jednoho jarního večera, kdy Jiřinka zrovna slavila narozeniny. A já zjistil další zajímavé skutečnosti, neboť jsme nějakým způsobem propojeni i my dva - tedy já s Jiřinkou.
Motto pro dnešní den:
vědomí. Schumannova vibrační frekvence planety Země
se zvyšuje,
planeta postupně, po malých krůčcích přechází do jiné dimenze,
