náš domácí miláček Mydlifuk rok narození 2013 (blíženci) náš domácí miláček Jendy rok narození 2013 (býk) Fotku Luboše, visícího z ořešáku za garáží, který, jakoby s ním dokonale splynul, mám dnes obtisklou na hrnku fotku Luboše, visícího z ořešáku za garáží, který, jakoby s ním dokonale splynul, mám dnes obtisklou na hrnku – je to jeden z černobílých diapozitivů, vyvolávaných u Krejzů v koupelně. Luboš mě zasvětil do tajů fotografické techniky zpracování černobílých fotografií a diapozitivů, nakoupili jsme několik filmů, a pak fotili různá témata, související s mnoha našimi zábavnými činnostmi. Ovšem jediný z diapozitivů, co se do dnešní doby zachoval, je právě pouze tento snímek. Mezi těmi zapomenutými, kterými bych se rád znovu pokochal, a které bohužel skončily někde v propadlišti dějin, byl povedený záběr, jehož jsme přezdívali výrazem "ČERNÁ HODINKA". Jednalo se o pohled na naši tvůrčí dílnu osvětlovací techniky s blikači, stmívači a senzory v plném provozu, velmi zajímavě osvětlenou. Šlo o jakousi hru stínů a světel v zimním podvečerním šeru. V té době k nám odkudsi přiletěla ochočená straka, zřejmě jí přilákal lesk vánočních ozdob na stromečku. Trávila u nás v domě několik dní, cítila se tu zřejmě jako doma, nikdo ji nevyháněl, a stala se součástí sváteční pohody v období zimního slunovratu. Buštěhradské vánoce patřily vždy k nejkrásnějším dnům, které jsem tam prožil, i když bylo v podstatě jedno, zda se v kalendáři psalo 5. dubna, nebo 26. prosince. Můj život nebyl nikdy nudný, byl tvořivý natolik, že jsem ve svátek proměnil i docela obyčejný den všední. Zastavme se však chvíli u těch vánoc. V kruhu mých nejbližších nikdy nebylo zvykem propadnout předvánočnímu chaosu. Byli jsme všichni velmi skromní a tak namísto zběsilých nákupů drahých dárků nebo kvanta potravin a nápojů jsme mohli plně vychutnat období klidu, bez nějakých dramatických výlevů, co v některých rodinách tou dobou panují. Den před Štědrým dnem, v roce 1983, mě napadlo zkrášlit malý stříbrný smrček na trávníku před oknem obývacího pokoje malými barevnými žárovičkami a v polovině osmdesátých let jsem byl v Lidicích úplně tím prvním, kdo tu venkovní jehličnatý stromek rozsvítil. O rok později se k našemu smrčku přidaly další, u Nešporů, u Pauzů, u Šupů, u Veselých, u Gabrišů, u Kovačíků, u Smutných, u Formánků, u Hanzlíků, snad i u Zelenků, už si nevzpomínám, kde všude, a večerní procházky ulicemi zobrazit mapu v celém okně získaly tím pádem úplně jiný nádech. Zvláště v roce 1986, kdy na Štědrý den napadl sníh. Období školních vánočních prázdnin se v mém případě vyznačovalo vždy dvojitými vánocemi: V den výročí Ježíšova narození jsem v Lidicích zdobil dopoledne stromek, odpoledne pomáhal s přípravou slavnostní večeře, sledoval pohádky a vánoční pořady v televizi a těšil se, jako každý kluk, až se přiblíží Štědrý večer a zacinká zvonek. Nadcházející První svátek vánoční jsem v Lidicích nad vánočními dárky rozjímal, užíval si jich, a sledoval v televizi další pohádky, kterých vždy na vánoce Československá televize vysílala bezpočet. Nadešel Druhý svátek vánoční, po snídani jsem se teple oblékl a vydal se pěšky na cestu z Lidic do Buštěhradu. Tam na mě večer čekala další milá překvapení, byl to můj druhý Štědrý den. Nešlo ani tak o ty dárky, těšil jsem se především na tátu s babičkou, jejich přítomnost, a tu vánoční pohodu, která tu vládla. Táta se nemohl dočkat reprízy jeho oblíbeného filmu Císařův pekař a pekařův císař, já naopak pokračování stavby portálového jeřábu ze stavebnice Merkur, Igráčků označených na zádech samolepky s čísly, stavby blikače a pohybového čidla, figurek z modelovací hmoty, sovětské stavebnice rozhlasového přijímače Zvezdočka a nové verze domácího telefonu. Nikdo mi do mých tvůrčích záměrů nekafral, nikdo mi neradil, co a jak mám dělat, a moje tvůrčí plány jsem realizoval i s mnoha nezdary, které jsem nikdy nepovažoval za něco zlého, naopak, byly velice poučné. Den před Silvestrem jsem se vracel do Lidic s dárky a výslužkou v podobě vánočního cukroví, smažených řízků a bramborového salátu a Silvestr s oslavou příchodu Nového roku jsem vítal v očekávání, copak asi v něm bude možné prožít. Co nám tedy rok 1983 přinesl? Vybavíte-li si film Slunce, seno, erotika, možná se Vám v budoucnu po přečtení následujících řádek v mysli zobrazí příhoda s mým spolužákem ze základní školy, s Martinem Hanzlíkem, jenž se mohl pochlubit přezdívkou Zikmund. Příhoda se odehrála na autobusové zastávce u Místního Národního Výboru v Lidicích. Oba zdánlivě nesouvisející výjevy - scéna z filmu Zdeňka Trošky versus protagonista Martin Hanzlík - spolu přece jen určitou souvislost mají: Martin si na Základní škole z pravidel českého pravopisu nikdy moc vrásky nedělal, spontánně vždy psal to, co mu na mysl přišlo, hlavně, že vyjádří svou myšlenku, aby byla všem jasná a srozumitelná. Ke konci osmého ročníku, psal se tedy rok 1983, bylo doslova hitem nosit do školy, v naší třídě VIII. B., školní brašny, velice podobné těm typickým, dětským, pro žáky prvních a druhých tříd. Do takové brašničky se ale téměř nic nevešlo, neměla popruhy, jen malou rukojeť na jednu ruku, zapínala se ovšem jako ty malé dětské aktovky pro prvňáčky na dva pružné zámky se západkou. Abych však nezapomněl na to nejpodstatnější, brašna nesměla být jako nová, čistá, až fádně jednobarevná. Musela být především vyzdobená různými atraktivními nápisy. Kdo měl dětskou brašničku a na ní samolepky s logem Shell, nebo BMW, či snad nápisy ve stylu Ford Capri, Parmalat, Benetton, Jody Scheckter, Carlos Reutemann, Emerson Fittipaldi, Clay Regazzoni, byl IN. (Já si naštěstí na nic takového nepotrpěl, byl jsem spokojený se svou černou taškou přes rameno, která mi sloužila i na střední škole, jen jsem si přál tašku přes rameno trochu větších rozměrů, přesně takovou, jakou nosil spolužák Vašek Levý z Buštěhradu. Účelovými nápisy a samolepkami jsem si zdobil v Buštěhradě svoje hračky a stavebnice, ale brašnu do školy jsem vždy chtěl mít čistou, nepopsanou a nepolepenou.) Jednoho slunečného květnového dne, kdy už na základce, jak se říká, byly karty rozdány, a bylo jasné, kdo kam bude dále směřovat, si Martin Hanzlík, zvaný Zikmund, vykračoval lidickým Malým parkem k zastávce školního autobusu. Už jsme tu na něj čekali, Martin měl vždy u sebe starý opotřebovaný tenisák, se kterým se tu hrál na betonové ploše před zastávkou malý fotbálek. Betonová sedací lavice sloužila jako jedna branka, druhou branku jsme si malovali křídou na opačné straně hřiště. A jestliže se podařilo míček kopnout přes betonové pilíře do prostoru nadzemních garáží pod touto terasou, nějaký dobrovolník musel pro míček poklusem. Tomuto zajímavému každodennímu fotbalovému rituálu vévodili především Zikmund a Libor Klíma, kteří patřili mezi svými vrstevníky k nejšikovnějším fotbalistům. Zikmund se onoho květnového rána chystal otevřít svou novou brašnu, aby z ní vyprostil tenisák, a stal se ihned terčem pozornosti ostatních. Jeho brašnička byla mezi těmi obyčejnými skutečně výrazně dominantní, vyjímala se tu jako klenot a možná se našel i leckterý mladší školák, co Martinovi takový poklad záviděl. Jenomže ten klenot měl jednu vadu na kráse: "Hele, ty vole, dyť tam máš hrubku!" YAMAHA jsi napsal dobře, ale SUZUKY s tvrdým Y, to je teda drsný." Martin, chudák, raději tašku obrátil vnitřní částí směrem ven, aby se velký nápadný nápis skryl při chůzi jeho nohavicí, ale to už nebylo nic platné. Celá autobusová zastávka zaplněná lidickými školáky už věděla, že Martin je tvrďák každým coulem, a že SUZUKY s tvrdým Y k tomu rozhodně patří. Asi jako 5 SAMYC: "Jéžiši Kriste, samyce s tvrdým y!" "No a né snad, zkus to napsat s měkkým, a uvidíš, to je ještě blbější! Samíc, pět samíc!" "Si řeknu aspoň vybraný slova po M, ne?! Myslivec myslí, že mydlář mydlí myš mejdlem! Hlemýžď se smýká po mýtině, vymykati, zamykati, máš tam někde samici?" "Tady!" Viděl jsi někdy samici s tvrdým? Ale abych Zikmundovi nekřivdil a stále jej nesnižoval kvůli jeho drobným nedostatkům, zmíním se i o jeho lepších vlastnostech a ctnostech: Martin byl především kamarádský a sdílný a nezkazil žádnou legraci. Součástí dnů všedních i svátečních byly v Lidicích v roce 1983 pravidelné zkoušky divadelního souboru, který tu založil můj strýc Zdeněk Fous. Druhým veřejným vystoupením byla vánoční, resp. novoroční besídka začátkem ledna tohoto roku a jejím hlavním programem již nebylo, jako loni, prosté zpívání koled Novoroční besídka v lidickém kulturním domě - 1982 s vánočními motivy. Tentokrát jsme secvičili pásmo vyprávěných anekdot. A to tak, aby nebyly pouze recitované z pohodlného křesla, jež mnozí z Vás znají z pořadu Vtipnejší vyhráva. Anekdoty byly sehrané formou krátkých skečů, herci k nim oblékli i odpovídající kostýmy a besídka ve velkém sále kulturního domu měla v řadách obecenstva obrovský úspěch. Sál byl zaplněný lidickými diváky doslova až k prasknutí a bouřlivé ovace jistě potěšily všechny malé herce, jimž se tak vrátily dlouhé hodiny namáhavého zkoušení jednotlivých scének. V té době v Lidicích, právě díky těmto divadelním akcím, (jistě i díky modelářskému kroužku, díky pravidelnému promítání filmů v kině, ženskému aerobiku, kroužku stolního tenisu, sobotním lyžařským zájezdům na Klínovec, letním a zimním "pionýrským" táborům a některým dalším aktivitám), se malí i velcí lidičáci začali stávat jednou velkou stmelenou rodinou. A hrdina příběhu se školní brašničkou, Martin Hanzlík, spolu s Petrem Slavíkem a Martinem Mezerou, patřili na začátku roku 1983 k nejslavnějším tvůrcům vtipných scének, co sklidili v zaplněném hledišti největší aplaus. Martin Mezera byl typický tzv. uniformový typ. Když se oblékl do jakékoliv uniformy, působil svým šarmem potěšení tolika lidem, a to stačilo, jen aby promluvil pár slov, ... doslova neutuchající potlesk vyvolal secvičenou scénkou s Martinou Nešporovou: Martina byla velmi zdařile maskována do podoby shrbené stařenky o holi, jejíž oči pod tlustými skly nápadných brýlí zahlédly v letištní odbavovací hale pilota dopravního letadla: "Dobrý den, pane kapitáne, co je to za typ letadla, kterým poletíme?" Martin Mezera měl na sobě vypůjčenou pravou a nefalšovanou uniformu kapitána Československých aerolinií, včetně čepice, a to, od skutečného pilota dopravních letadel. Buď od souseda pana Třísky, nebo od pana Rohly. Martin na jevišti působil velice sebejistě a v uniformě dokonce důvěryhodně. Na adresu stařenky povídá: "To je proudové letadlo, babičko!" Babička se otočila na podpadku a mizí se svou hůlkou do zákulisí, načež povídá: "Tak to já nikam neletím, co kdyby vypli proud?!" Ještě mohutnější potlesk a salvy smíchu však vyvolala scénka dvou mladých výrostků Petra Slavíka a Martina Hanzlíka, kteří se jako potkali na ulici: "Čau vole, jak se vede, hele, vole, ty máš žvejkačku? Dej mi taky!" "Ty vole, to není žvejkačka, to je kladenskej chleba!" Po těchto slovech se publikum mohlo doslova potrhat smíchy, protože chléb z kladenských pekáren byl pověstný svou pryžovou konzistencí a mnohdy ne zrovna příjemnou chutí. Pro chleba mnoho lidí z kladenska dojíždělo do Horoměřic, kam se dovážely pekárenské výrobky z docela jiné pekárny. Po úspěšných anekdotách jsme začali nacvičovat divadelní vystoupení dvou pohádek. Ty měly premiéru, myslím, ke konci června. Pohádka, ve které vystupovaly starší děti, Kašpárek a Šmidra v černém hradu - 1983 se jmenovala Kašpárek a Šmidra v Černém hradu, Kašpárek a Šmidra v černém hradu - 1983 titulní roli Kašpárka obsadila současná lidická starostka Veronika Kellerová (za svobodna Šilhová) a já si zahrál negativní postavu zlého černokněžníka Morkuluse. Martin Mezera se především věnoval technickému zabezpečení kolem celého projektu a v pohádce ztvárnil jen kratičkou roli lokaje, co měl princezně Bulínce dvakrát oznámit příchod prince, nebo nějakých dalších postav. Jako lokaj v dokonalém kostýmu s kloboukem však působil tak věrohodně, že ho ani tehdy obrovský aplaus neminul. Nemalý úspěch sklidila i loutková pohádka "O koblížkovi" pro ty nejmenší diváky. Malí špunti byli uchváceni jednak z precizního přednesu, pak z dovedného vodění loutek zvířátek, a nakonec z nápaditě ztvárněného kouře z komína v pohádkové chaloupce. Kulisy i loutky byly moc pěkně provedené, přiznám se, že jsem si občas s postavičkou zajíce hrával - to se figurka nasadila na ruku, dvěma prsty se rozhýbaly přední tlapky a prostředník na ruce pokyvoval hlavou. Samotnou pohádku dokonce sledovali s velkým zaujetím i mnozí z nás, starších dětí, pohyb loutek byl zvládnutý vskutku mistrně, musím však vyzdvihnout ten úchvatný nápad s kouřícím komínem. Kdo s tím nápadem přišel, vlastně ani nevím, ale efekt byl skutečně fascinující. Do komína chaloupky byla přivedena plastová hadička, jež se běžně používá v nemocnicích na odvod kapaliny z infuzní nádoby do žíly pacienta, a kterou jsme doma využívali jako vzduchovací trubici do akvária. V zákulisí se ukryl Martin Hanzlík a měl od mého strýce oficiálně dovoleno zapálit si v inkriminovaný okamžik cigaretu, a pěkně si ji užít. Kouř z cigarety však musel vyfukovat do připravené hadičky a jistě si umíte představit, co následovalo. Naprosto dokonalý kouř, valící se z komína chaloupky, přivedl do němého úžasu nejen ty nejmladší diváky, ale i jejich přísedící rodiče. Ti se pak po skončení představení samozřejmě vyptávali, jak jsme tohoto efektu dokázali docílit, a tak se Martin Hanzlík stal doslova hrdinou dne. Hrdinou dne - divadelní premiéry se stal také Jirka Bečvář. Byl to docela nenápadný a skromný kluk, tedy přesněji řečeno, mladý muž, povoláním řidič nákladních automobilů. Co má jeho povolání společného s divadelním vystoupením? Jirka rozvážel z kladenských mrazíren potraviny a polotovary do obchodní sítě a není tedy vůbec s podivem, že naprosto běžně přicházel do styku s chladícím médiem. Tím nebylo nic jiného, nežli tuhý oxid uhličitý, jehož neobvyklé skupenství všichni dobře znají pod názvem "suchý led". (Pro bližší vysvětlení postačí tento kratičký citát z Wikipedie: Při ochlazení pod -80 °C mění plynný oxid uhličitý svoje skupenství přímo na pevné (desublimuje) za vzniku bezbarvé tuhé látky, nazývané suchý led.) Jirka nebyl sice obsazen do žádné divadelní role, ale spolu se svou sestrou občas na některé zkoušky docházel. Sourozenci Bečvářovi sledovali výkony herců, jak ze zákulisí, tak i z hlediště, sice se zaujetím, ale pouze v tichosti, ovšem přece jen přinesla jedna ze zkoušek docela zásadní zvrat ve vývoji třetího dějství pohádky Kašpárek a Šmidra v Černém hradu: Po představení Jirka vyprostil z tašky v bavlněné utěrce zabalenou kostku suchého ledu, o velikosti přibližně 15 x 15 cm. Byli jsme pochopitelně včas varováni nedotýkat se takto zmrzléhu kusu materiálu holýma rukama, abychom nedopadli podobně, jako ti kluci ve filmu Obecná škola, co olizovali zmrzlé zábradlí. O sahání na suchý led tu ale nešlo, Jirka nám totiž předvedl, co se stane, jestliže kostku polije teplou vodou. Zírali jsme na ten efekt jako opaření a další nápad byl na světě: Zlý černokněžník Morkulus bude vařit ve svém jedovém kotlíku svůj obávaný lektvar a z kotlíku se bude parádně kouřit, což jistě přivede diváky v němý úžas, asi tak, jako nás, tehdy v pionýrské klubovně, po jedné z posledních zkoušek před premiérou. Premiéra se přiblížila, Jirka dle domluvy dovezl včas kostku suchého ledu a ta byla v zákulisí, před závěrečným dějstvím, opatrně vložena do studeného kotlíku, aby se zbytečně neodpařovala. Mezitím, co o přestávce diváci popíjeli kávu v bufetu a konzumovali obložené chlebíčky, já se již nemohl dočkat, až se odkryje opona, a až se v celé své kráse odhalí čarodějná chýše s kouřícím kotlíkem, jehož efekt masivního dýmu spustím jako mocný čaroděj. Diváci budou určitě přinejmenším překvapeni, neboť dým z kotlíku nemá tendenci stoupat vzhůru, jako obyčejný, docela nudný kouř z komína, nýbrž se valí po zemi a připomíná tajemný bílý opar. Na scénu se suchým ledem se jistě těšil celý realizační tým, jak herci samotní, tak i pomocný personál, poněvadž jsme na poslední zkoušce tento efekt důkladně odzkoušeli a jeho úchvatnost se skutečně nedá slovy popsat. Ta se musí zažít. Gong oznámil začátek třetího dějství a v jeho úvodu se na jeviště protancovaly malé víly, spolu se svou vílí královnou, jejíž postavu dokonale ztvárnila Martina Nešporová. Pětiminutový vílí prolog měl vzápětí vystřídat můj čarodějný výstup, a to teprve tehdy, co víly opustí jeviště, a co se záhy na to otevře opona, aby odhalila dovedně nasvětlenou temnou čarodějnou sluj. Stalo se však něco neočekávaného, co ve scénáři rozhodně nebylo. Nějaký "dobrák", už nevím, kdo to byl, zalil z nedočkavosti kostku suchého ledu, v poklidu "spící" v čarodějném kotlíku, nepatrným množstvím teplé vody. Asi ze zvědavosti, co se bude dít. Bylo to ale přesně v okamžiku, kdy na jevišti tancovaly víly. Z kotlíku se začal valit hustý dým a plazil se po zemi až pod oponu, kudy začal pronikat mezi nic netušící víly na pódium. Můj strýc Zdeněk, jako režisér celého vystoupení, okamžitě kostku z vody vyprostil, ale dýmu se vytvořilo tolik, že se pomaloučku, polehoučku plazil pod oponou, až zahalil sedící víly od pasu dolů do bílého oparu. Jeho expanze se však nezastavila a dým se plazil dál a dál, až do hlediště mezi diváky. Lidé byli z toho efektu tak unešeni, no, jak říkám, to se nedá popsat, to se doopravdy musí zažít. Dokonce ani černokněžník Morkulus nepřišel zkrátka, v mém čarodějném kotlíku zbyl suchý led v dostatečném množství na efektní kouzlení, a co víc, diváci se mohli domnívat, jak je čarodějná chýše s vílí loukou důmyslně propojena, že obojí spolu souvisí (což byla částečně pravda), a že jsme odvedli přímo profesionální výkon. Samotná divadelní vystoupení byla v podstatě jen třešničkou na dortu namáhavé, náročné práce všech herců. Předcházelo jim mnoho hodin divadelních zkoušek, pobíhání se skripty po jevišti s různobarevně podtrhaným textem jednotlivých postav, a mnohdy s určitou nervozitou a obavami, zda tu roli zvládnu, zda nebudu mít tzv. "okno", zda se na zapomenutý text "chytnu", a jaký to bude mít efekt na průběh celého vystoupení, jako celku. Klasická herecká tréma se pak dostavila výhradně v den D, kdy na generálce vystoupení, a pak na premiéře, stačil pouhý pohled skulinkou v oponě na zaplněné hlediště a bylo jasné, že se za pár okamžiků staneme někým, na koho bude upřený pohled dvou stovek diváků. Přece jen jsem měl právě z tohoto důvodu raději samotné zkoušky, protože tam o nic nešlo, nějaké přebrepty nebo zapomenutý text byly jen předmětem dalšího pilování divadelní role. Na zkouškách pochopitelně nechyběl ani humor. Zajišťoval jej především Martin Mezera svými anekdotami a o vtipnou zábavu se nám také dokázal postarat samotný text scénáře. Ten byl vydáván ve formě brožovaného výtisku formátu A4, v kartonových deskách, a uvnitř byl vytištěn podobným písmem, jaké v té době poskytoval klasický psací stroj. Text byl ovšem plný překlepů. A to velice různých, od záměny samohlásek a / e, či jiné záměny písmen, až po popletená celá slova. A pochopitelně se stávalo, že právě na některý vtipný překlep jsme zaměřili pozornost mnohem více, než na ty ostatní "nudné texty". Pasáž s překlepem se výborně pamatovala a na každé zkoušce jsme pak překlep, namísto správného textu, s určitou grácií přednášeli. Můj strýc, který všechny divadelní zkoušky řídil, nás důrazně upozorňoval, abychom svojí pozornost zaměřili tam, kam máme, a že se pak klidně může stát, že zautomatizovaný text překlepu zopakujeme i v průběhu samotného divadelního představení. A co čert nechtěl, strýcova předtucha se potvrdila. Přišla premiéra hry Strašidlata a v jedné pasáži tam koktavý Petr Slavík uloví velkého kapra. S jeho replikou ve formě papírové kulisy vyběhne na jeviště a vystavuje svůj úlovek na odiv všem, co jsou nablízku. Všichni jsme jako zírali na tu ooobrovskou rybu, co se mu chytla na háček, a každý z nás vydával jakési citoslovce, zabarvené do nemalého údivu. Zatímco jsme všichni z úst vypouštěli pouhé zvuky nadšení, jeden z nás dostal příležitost plně Petrův úlovek ocenit srozumitelnou větou. Měl doslova, velice nahlas zvolat: "Tééda, to zíráám, to je ale kusanec!" A dotyčný herec zvolal přesně tak, jak to bylo uvedeno ve skriptech s popleteným scénářem a zajímavým překlepem: "Tééda, to zíráám, ten je ale kusanej!" Rok 1983 byl svým způsobem přelomový. Končil jsem koncem června Základní vysvědčení VIII. B - školní rok 1982 / 1983 devítiletou školu v Buštěhradě vysvědčení VIII. B - školní rok 1982 / 1983 a v září jsem nastoupil do prvního ročníku kladenské Střední průmyslové školy strojnické. Původně jsem skládal přijímací zkoušky přijímací zkoušky na střední školu byly pro mě doslova noční můrou, ale nakonec jsem je i přes značnou trému zvládl ke studiu na elektrotechnické průmyslovce v Praze v Ječné ulici, kam mě nakonec nepřijali, ostatně, není divu, o obor slaboproudé elektrotechniky byl tehdy značný zájem nejen z řad studentů a jejich rodičů, nýbrž se do Ječné ulice tlačila i monumentální postava Vladimíra Iljiče Lenina. A jak jistě dobře víte, Lenin je věčný (v Ječný). Lenin je věčný (v Ječný) Ale následující čtyři roky pobytu na kladenské "strojárně". SPŠ strojnická Kladno potvrdily, že to nakonec byla správná volba. Jsem rád, že se vše přihodilo tak, jak se přihodilo, a že jsem se stal součástí experimentální výuky a vstoupil 1. září 1983 pohlednice Kladna z roku 1983 do třídy s nápisem S 1 D ... Samotný závěr posledního školního roku Základní školy se pro mě nesl v poklidné, slavnostní náladě: Nádherné slunečné počasí, dozrávající třešně na naší zahradě a blížící se poslední vysvědčení, které nám předávala naše třídní učitelka, Eliška Knížetová. Očekával jsem sice prospěch s vyznamenáním, nemělo to však zásadní vliv na navazující čtyřleté studium strojní průmyslovky. Na Elišku Knížetovou mám ještě jednu docela kuriózní vzpomínku: Mezi žáky a jejich rodiči si vysloužila pověst velice přísné, ale zásadové a spravedlivé učitelky. Dokázala si vždy sjednat respekt pouhým pohledem, a to i u problémových individuí. V hodinách matematiky, kterou vyučovala žáky šestých až osmých tříd, byl vždy naprostý klid a takové ticho, že by byl skutečně slyšet špendlík, kdyby někomu upadl na zem. Podobně tomu bylo i při dílenských cvičeních, na která jsme docházeli do suterénu školní budovy, v sousedství kotelny, a která patřila k mým oblíbeným předmětům. Byl jsem totiž odmalička poměrně manuálně zručný a navíc jsem měl průpravu z domova. A to jednak z Lidic, kde jsem musel pomáhat při mnoha pracích, souvisejících s údržbou a provozem domu, ale také z pobytu v Buštěhradě, při našich technických hrách a sportovních aktivitách s Lubošem. Odebíral jsem i časopis ABC a papírové modely nebo vyřezávané dílce z překližky lupenkovou pilkou byly pro mě běžnou dětskou zábavou. A právě lupenková pilka se stane hlavním hrdinou následujícího vyprávění: Původní záměr a nápad naší třídní učitelky byl celkem skromný, v ábíčku, jak se tehdy časopisu ABC říkalo, vycházel postupně seznam dílů kostry pravěkého Brontosaura, a ty bylo třeba vyřezat z tenké, 4 milimetry silné překližky. Vystříhané papírové předlohy jednotlivých dílů postupně paní učitelka přinášela do školy a podle jejího uvážení, tedy dle studijních výsledků a předpokladů manuální zručnosti, pověřila tři nejšikovnější kluky ze třídy, aby postupně doma díly z překližky vyřezávali. Pověřeni byli Martin Mezera, Jirka Vacovský a já. Přibližný plán prací jsme dokázali dodržet poměrně snadno a brzy vyšlo najevo, že nejpreciznější opracování všech dílů vzešlo z mé skromné lidické dílny. Používal jsem také speciální mosazné plátky s jemnými zoubky, takže řez byl vždy čistý, rovný a hladký. Nakonec mě učitelka pověřila dokončením celého projektu a kompletací jednotlivých částí. Nejobtížnější bylo vyřezat kostru páteře, na kterou bylo nutné přesně osadit všechna žebra, končetiny a lebku. Všechny zářezy musely být vyrobené s přesností na desetiny milimetru, dílce musely do sebe zapadat s mírným přesahem, aby je nebylo nutné lepit, ale aby zároveň přesah byl v mezích tolerance. Šlo totiž o stavebnici, kterou bylo možno vždy rozebrat a znovu postavit. Nejhorší byly dílce od Martina Mezery, byly opracované ledabyle a špatně pak zapadaly do zářezů v páteři. Jirka Vacovský na tom nebyl o moc lépe, ale přece jen díly vyřezával pečlivěji, než Martin. S mými díly jsem si vždy pohrál, nikam jsem nemusel spěchat, takže s dostatkem času se nakonec dílo podařilo. A to dokonce nad očekávání. Spolužáci ve třídě pouze zpočátku sledovali jen nejapné kousky nějakých žeber a považovali tuto naši činnost jen za jakousi běžnou zábavu s pilkou doma po večerech. Ale v den, kdy jsem slavnostně postavil na školní katedru pečlivě zkompletovanou kostru, kostra brontosaura, která se dnes běžně prodává v obchodech, není tak propracovaná, jako byla ta naše z časopisu ABC - www.4lol.cz/115812-drevena-stavebnice-kostry-dinosauru?utm_source=heureka&utm_medium=product#15816 do hladka vybroušenou jemným smirkovým papírem, všichni zmlkli a odměnili nás vzápětí neskrývaným obdivem. Kostra Brontosaura skutečně vyhlížela velice působivě, měřila zhruba 40 cm na délku a na několik dalších vyučovacích hodin zaujala místo na učitelském stolku. Kostra pravěkého tvora mi dodnes připomíná i předvánoční období v sedmé a osmé třídě. Poslední dva dny před vánočními prázdninami jsme se již neučili, každý se těšil na dny volna a měli jsme dovoleno přinést si do školy vánoční výzdobu a klasické voskové svíčky. Zapálené svíčky s voňavými smrkovými a borovými větvičkami provoněly třídu typickým vánočním nádechem, tuto nezaměnitelnou vůni doplnilo vánoční cukroví, donesené zejména buštěhradskými dívkami, celá třída ztichla, s učiteli jsme si vyprávěli různé příhody a vzájemně se inspirovali vánočními dárky, co ostatní spolužáci přichystali svým rodičům. Kostra Brontosaura zapůsobila ve třídě velice podobně, ten den jsme hovor s učiteli často stáčeli k tématu manuální zručnosti, modelářství, k papírovým vystřihovánkám a jiným zálibám v našem volném čase. Dokonce i hodina s Eliškou Knížetovou se proměnila z přísné a precizní matematické lekce na vyprávění o péči o okrasnou zahradu, jakou se paní Knížetová mohla skutečně pochlubit na parcele svého hřebečského domu. A kam nakonec Brontosaurus doputoval? Naše společné vyřezávané dílo se zalíbilo i učitelskému sboru a vzápětí se ocitlo nejprve v okresní, pak v krajské, a nakonec v celostátní soutěži tvořivosti mládeže. Naše škola získala jedno z nejvyšších ocenění, ale to už jsem navštěvoval kladenskou střední školu a kostru Brontosaura si nakonec paní učitelka Knížetová odnesla domů na památku. Zda se kostra líbila i učitelkám Heleně Čejkové a Hance Vokounové, nevím, ale je pravda, že bych tehdy raději vyměnil pohled na kostru Brontosaura, kterou jsem se mohl doma kochat mnoho dní, za docela jiné, živé kůstky. Namísto užívání si s mrtvou kostrou pravěkého veletvora jsem si tehdy přál, abych se mohl pomazlit s živými slečnami. Obě velmi mladé učitelky byly velice přitažlivé a rovněž mě vzrušoval jejich pot, jehož dráždivá vůně se nedala zamaskovat ani výrazným parfémem. Jak Helena, tak i Hanka se obouvaly do korkových pantoflí a jejich nesmírně uhrančivé nohy jsem vídal pravidelně každý den. Korkové pantofle, tolik všem známé, jako korkáče, korkáče nejen, že jsou vhodnou zdravotní obuví a jsou doslova balzámem pro chodidla, elegantně zvýrazňují u ženských nohou jejich ladné křivky elegantně zvýrazňovaly nádherné klenuté křivky dívčích chodidel nádherné křivky ženských chodidel(free foto - www.allyoucanfeet.com/tgp/20140729/footi.php - přímý link) a na nic jsem se v osmé třídě netěšil tak, jako na hodiny ruštiny a chemie. Jak to tak ale v životě na této planetě bývá, mohl jsem se na ty krásné slečny pouze dívat free foto - přímý link na norcalfeet.com v průběhu vyučovacích hodin, a při troše štěstí i o velké přestávce, kdy měla některá z dotyčných kantorek dozor při korzování na chodbě. Krásné free foto - přímý link na norcalfeet.com erotické zážitky free foto - přímý link na norcalfeet.com jsem tedy s nimi alespoň prožíval ve svých snových představách free foto - http://www.allyoucanfeet.com/tgp/20100701/foot.htm - přímý link a ty mi přetrvaly dodnes. free foto - www.allyoucanfeet.com/tgp/20100701/foot.htm - přímý link Čas je ale na této planetě neúprosný a nakonec se přiblížil den, kdy jsem půvabné nohy krasavic Heleny a Hanky spatřil v jejich korkové sexy obuvi na vlastní oči naposledy. Byl to den, kdy nám naposledy potřásla pravicí a popřála v životě jen to dobré i Eliška Knížetová, vysvědčení (zadní strana) VIII.B. - školní rok 1982 / 1983 což byla ta nejlepší učitelka, jakou jsme na Základní škole v Buštěhradě mohli potkat. Když už jsem se tu zmínil o některých členech učitelského sboru, nebylo by fér, kdybych nevyzdvihl ještě zbývající kantory, co měli výrazný podíl na tom, abych zvládl i nadcházející středoškolské studium, a co víc, abych si odnesl poznatky z jejich výkladu do života. Do stránek mého webu rozhodně patří paní Cachová. Velmi skromná a zásadová učitelka fyziky dokázala zaujmout poutavým výkladem a jistě by ji potěšilo, kdyby se zde mohla dočíst zmínku o tom, jak jsem čerpal informace z její nelehké práce, jež jsem pak zúročil v hodinách mechaniky na průmyslovce. Mechaniku vyučoval Ing. Šíma, SPŠ Kladno - Ing. Šíma (foto z r. 1988) dodnes je ve škole zástupcem ředitele a z jeho písemek i ze zkoušení jsem měl vždy nejhůř dvojku. Paní Cachová mě potěšila docela nedávno tím, že oficiálnímu webu města Buštěhrad poskytla svůj černobílý pohled buštěhradského rybníka, fotografie buštěhradského rybníka, u jehož břehu bydlela paní učitelka Cachová u jehož břehu bydlela, a kudy jsem denně chodíval ze školy cestou domů a také k babičce na nějakou tu dobrotu k snědku. Pan Radoslav Novotný byl v roce 1983 ředitelem školy a vyučoval zeměpis. Jak už jsem zde naznačil, patřil zeměpis k mým oblíbeným předmětům, jako kluk jsem si maloval vlajky států a většinu z nich jsem si velmi dobře pamatoval, takže kdybych na ředitele Novotného vybalil ve svých třinácti letech, že na vlajce Malawi vlajka afrického státu Malawi je červené zapadající Slunce, že Papua Nová Guinea vlajka státu v jihovýchodní Asii - Papua Nová Guinea má ve vlajce žlutou letící rajku a souhvězdí Jižního kříže, a že vlajka Bangladéše vlajka asijského státu Bangladéš symbolizuje červené slunce nad Bengálským zálivem a zelená barva tamní úrodnou půdu, jistě by to ode mě nečekal. Kdo rozhodně zaslouží neskonalý obdiv a úctu, je paní učitelka Vondrušková. Vyučovala mateřský jazyk a hodiny češtiny pojímala s velkolepým nasazením. Do své práce dávala skutečně vše, jako by si uvědomovala, jak budou pro nás gramatika, pravopis a slohová cvičení v našem dalším životě zásadní. Mě osobně dokázala připravit na přijímací řízení na střední školu takovým způsobem, že jsem jej zvládl naprosto bezchybně. "Mohla to být jednička, jenom ta chybička..." "Ovšem Hujere, ta kaňka v tvým věku, to je vostuda!" Paní učitelku Vondruškovou je celkem snadné si vybavit, její podoba se úžasně kryla s Pyšnou princeznou, tedy s Alenou Vránovou. (Pohádku Pyšná princezna jsem tu zmínil zcela záměrně. Ne jen proto, že podoba Pyšné princezny byla s paní Vondruškovou těžko k rozeznání, nýbrž tím hlavním důvodem je filmové dílo, do kterého jeho hlavní protagonisté vložili skutečný cit. Alena Vránová byla nešťastně vdaná a právě do období konfliktů s jejím despotickým manželem vstoupilo natáčení této pozoruhodné pohádky. Vladimír Ráž byl tehdy zajímavý muž, co vkládal do své role jeho neuvěřitelné charisma. Příběh krále Miroslava a princezny Krasomily byl sice zpočátku jen hraným příběhem, brzy se však proměnil v horoucí lásku. Vřelý cit dvou milujících se lidí z pohádky neskutečně vyzařuje. Proto má pohádka Pyšná princezna tak silný náboj. Proto je možné sledovat ji s odstupem tolika let a stále je tou nejkrásnější vánoční pohádkou na světě (tedy společně s Princeznou se zlatou hvězdou a s Třemi oříšky pro popelku). Poslední učitelkou, na kterou doopravdy s láskou vzpomínám, byla ta, jejíž poslání se právem považuje v dětském věku za nejdůležitější. Byla to pochopitelně učitelka v první třídě, paní Rottová. Takový kantor musí být skutečnou osobností. Musí dokázat děti přimět k tomu, aby je školní docházka nepřestávala bavit, aby se výuka čtení, psaní a počtů neproměnila v noční můru, a aby už tak obtížný životní krok, jaký v šesti nebo sedmi letech malé děti musí zvládnout, byl pro ně co nejjednodušší. Byla nesmírně citlivá, trpělivá a klidná a myslím, že snad lepší učitelku v první třídě jsem si ani nemohl přát, s odstupem mnoha let si nyní mohu přát jen to, aby se slova mé chvály dozvěděla, a aby jí to potěšilo. Závěrečný červnový víkend, ještě před předáním posledního vysvědčení ze Základní školy, vyzdobil pozoruhodný výlet. Co, výlet?! Byla to předprázdninová adventura, jak vyšitá! V pátek 24. června, kolem 19. hodiny, nastupovalo dobrých 40 lidických dětí a několik dospělých vedoucích do zánovního kabina autobusu Škoda RTO autobusu Škoda 706 RTO. autobus Škoda RTO Ten nás dopravil ke stanici pražského metra, přehled linek pražského metra s původními názvy z doby socialismu s názvem Leninova. Rychlý přesun metrem nás vzápětí přemístil do stanice Hlavní nádraží a na jednom z perónů jsme zaplnili několik kupé vagonu přistaveného rychlíku Praha - Kolín - Pardubice - Česká Třebová - Zábřeh na Moravě - Olomouc - Hranice na Moravě - Ostrava - Bohumín - Český Těšín - Třinec - Čadca - Žilina. Cílem cesty byla obec Zlaté Hory v příhraniční části Hrubého Jeseníku. výlet do Zlatých hor - konec června 1983 Vlak se dal do pohybu přesně podle jízdního řádu, ve 22:22. Magické číslo odstartovalo magickou noční jízdu. Dospělí vedoucí rozhodně nebyli v lehké situaci, museli v tuto neobvyklou noční hodinu ohlídat tři tucty neposedných dětí, zároveň si však téměř byli jisti, že většina dětí po půlnoci únavou zamhouří oči a bude alespoň klimbat na sedadlech, když už se nejednalo o vůz s lůžkovou úpravou. Kdepak. Žádné klimbání. Aktivita naprosto veškerého dětského osazenstva naopak s přibývajícím časem vzrůstala a kulminovala teprve mezi druhou a třetí hodinou ranní. Jakási dobrá klukovská duše se dokonce nechala vyhecovat některou z dívek a pokusně zatáhla za záchrannou brzdu. Nejsem si úplně jistý, zda mezi hecujícími dívkami nebyla dnešní lidická starostka Veronika Kellerová (Šilhová), v dotyčném kupé jsem neseděl a vyšetřování, kdo zatáhl, a kdo se na tom spolupodílel, by stejně nikam nevedlo. Vlak skutečně v polích zastavil a průvodčí obcházel jedno kupé za druhým, aby zjistil, co se vlastně stalo, a kdo si dovolil záchrannou brzdu použít. Naštěstí prý nebyla u táhla brzdy porušená plomba a rozumná děcka se držela zásadního pravidla: "zatloukat, zatloukat, zatloukat!" V Zábřehu na Moravě jsme přestupovali do osobního zastávkového vlaku, na navazující spoj jsme však byli nuceni čekat asi půl druhé hodiny. Tlupa živých dětí musela tehdy působit zaměstnancům poklidného a opuštěného nádraží ve 3 hodiny ráno nepatřičný rozruch, naštěstí začala většina dětí usínat, polehávat po perónu na lavičkách, na zemi, a dokonce devítiletý Jarda Mezera se schoulil do klubíčka uprostřed širokého pultu pokladny ve výdejně jízdenek. Netrvalo dlouho a právě příchozí, udivená starší paní, která se brzy ráno chystala vlakem zřejmě za svou neteří, opatrně do spícího Jardy začala šťouchat, aby se probudil, a umožnil jí zakoupit si jízdenku. Se spícím Jardou v čekárně ovšem nic nezmohla a ten nereagoval dokonce ani na klepání na sklo pokladní přepážky od nervózní výpravčí. Spal tak tvrdě, že jsme jej museli opatrně z pokladního pultu odnést v náručí. Součástí výpravy do neznáma, na území Velké Moravy, byla i vědecká studie. Do té jsme se pustili s Martinem Hanzlíkem (Zikmundem) a Martinem Mezerou a jejím tématem byl odborný posudek kvality sociálních zařízení v nádražních objektech. Prvním z nich bylo WC v budově Hlavního nádraží v Praze, které jsme i přes značně frekventovaný provoz ohodnotili poměrně vysokou známkou. Na dně bílého keramického pisoiru se dokonce povalovaly desinfekční deodoranty, jejichž tvar nápadně připomínal bílé rozkrojené vejce se žloutkem uprostřed. Zda to byl skutečně deodorant, nebo šlo o rozkrojené vejce, jsem nebyl schopen přesněji určit, za tímto účelem bylo nutno odebrat zkušební laboratorní vzorek. Členové vědeckého týmu se však nakonec zdráhali podezřelý vzorek z pisoiru odebrat. Zato dobrovolníky pro odběr zkušebního vzorku z toalet na nádraží v Zábřehu na Moravě nebylo třeba nikde pracně shánět. Tím vzorkem se stal tenisák, kterým si někteří krátili dlouhou chvíli pod podloubím nádražní budovy, přičemž si to míček po jednom z úderů zamířil přímo do pootevřeného okénka zdejších pánských toalet. Šedý ošoupaný tenisák nakonec skončil v jednom z pisoirů a potápěl se v několikacentimetrové vrstvě neodtékající moči. Co myslíte, jak to s míčkem nakonec dopadlo? Zvítězil odpor k nechutně páchnoucí tekutině a míček v ní byl ponechán svému osudu, nebo se našel odvážlivec, jenž míček z pisoiru vylovil, opláchl pod tekoucí vodou, aby s ním bylo možno pokračovat v další zábavě, co, Zikmunde? Výsledky vědeckého výzkumu, jak na Hlavním nádraží v Praze, tak i na nádraží v Zábřehu, byly zaznamenány do poznámkového sešitu formátu A5, kam se nakonec vměstnal i komentář k poslednímu výzkumnému subjektu. Tím byl dřevěný suchý záchod na nádraží ve Zlatých Horách, k jehož vstupním dveřím jsem si musel vyžádat klíč od přednosty stanice. Dodnes mě však doopravdy mrzí, že jsem neměl s sebou fotoaparát. Klíč jsem si vypůjčil naprosto záměrně, neboť již zvenčí byly zdejší suché toalety natolik lákavým místem k prozkoumání, kterému nebylo možno odolat. Jejich velice působivá dřevěná konstrukce byla pobita masivními palubkami, opatřenými červenohnědým syntetickým nátěrem, a svými rozměry spíš připomínala menší obývací pokoj. Vnitřní prostor toalety jsem odhadl na 3,5 x 4 metry, dalo se tedy usuzovat, že ji zbudoval někdo, kdo zjevně trpěl klaustrofobií. Prostorové hodnocení tohoto WC tedy získalo známku nejvyšší, ale vykonat zde potřebu by dokázal jen skutečně nejotrlejší odvážlivec. Nad otevřený otvor, vyřezaný v dřevěné desce na konci prostorné místnosti, se doslova a do písmene tyčila hovnová hora, takových čtyřicet centimetrů vysoká. Kolem létalo asi 80 much, střídavě usedalo na tu navrstvenou pochoutku a bylo mi záhadou, jak mohl někdo něco takového vůbec dokázat. Povolal jsem ihned k sobě zbývající členy vědeckého týmu a všichni jsme s úžasem zírali na ten dokonalý přírodní výkalový výtvor, co by snad stál za uvedení do Guinnessovy knihy rekordů. Další cesta vlakem, ze Zábřehu do Zlatých Hor, nepatřila zrovna k těm pohodlným, vagon s otevřenými kupé byl zcela zaplněný, posedávali jsme částečně i na zemi. Únava z nevyspání se dostavila samozřejmě v nevhodnou dobu. Usínali jsme i na zaprášené podlaze, ze všeho nejvíc jsme však toužili po měkké posteli, a to i přesto, že nás již vítalo Slunce, nebe bez mráčku a teplý letní den. Úleva se pak konečně dostavila, v rezervovaných pokojích hotelu byl klid. Ta tam byla nezdolná aktivita děcek z dalekých středních Čech... na tuto svou první noční "směnu" v životě vzpomínám už jen jako na nevídanou kuriozitu. Byla završená doslova šokujícím probuzením v odpoledních hodinách ještě téhož dne. Velice dobře si vybavuji úsměv na tváři Ivany Slavíkové, jak mě budí zatřepáním ramene, venku stále svítí Slunce a já mám dojem, že už je ráno, přitom bude teprve 17 hodin. "Je čas vstávat, půjdeme se projít a pak bude za hodinu večeře." "Cože, jaká večeře, dyť je ráno, ne? A nech mě ještě spát..." asi takto reagovala většina z nás na hloupé dospělácké nápady, dovolit si nás budit, když máme ještě půlnoc. Nakonec jsem přece jen vstal, řádně jsem se však motal. Byl jsem natolik malátný, asi jako notorický pivař. Na procházce městem jsem jen poklimbával, opíral se o různá zábradlí a kandelábry, kde se dalo znovu usnout. A v hotelové restauraci jsem měl dojem, že namísto večeře, budeme teprve snídat ... ... své působení na Základní devítileté škole v Buštěhradě jsem zdárně ukončil a těšil jsem se opět na prázdninový pobyt u táty s babičkou. Prožil jsem tu (stejně, jako loňský rok) tři týdny prázdnin, od 16. července do 7. srpna, a necelou polovinu tohoto období jsme obohatili cestováním po Československu. Josef Abrhám a Libuše Šafránková natáčeli v roce 1983 jeden z nejhezčích filmů, jaké znám - Svatební cesta do Jiljí Putovali jsme s tátou autem po severních Čechách, navštívili jsme Josef Abrhám a Libuše Šafránková natáčeli v roce 1983 jeden z nejhezčích filmů, jaké znám - Svatební cesta do Jiljí místa jako Lemberk, Grabštejn, Frýdlant, Hasištejn, Kost, Házmburk, Libochovice, Pecka, začněme tedy prezentací cestovatelských fotek, které se z té doby dochovaly: Horský hotel Ještěd horský hotel Ještěd - červenec 1983 tu asi představovat nemusím... horský hotel Ještěd - červenec 1983 Před vstupní branou do hradu Pecka pohlednice hradu Pecka - 1983 tátu důrazně žádám, aby mě nefotil, před vstupní branou do hradu Pecka - červenec 1983 Před průčelím hradu Kost se tvářím poněkud ospale před vstupní branou do hradu Kost - červenec 1983 v devět hodin ráno. Týdenní putování po Slovensku Slovensko - červenec 1983 a Maďarsku Maďarsko - červenec 1983 bylo pro mě překvapením na poslední chvíli. Dozvěděl jsem se o něm jen pár dnů před odjezdem a v pátek 22.7.1983 míříme v podvečerních hodinách s jedním větším kufrem do pražských Dejvic. Měli jsme pro první noc objednaný pokoj hotel Internacional v pražském luxusním hotelu hotel Internacional Internacional. To byl pro mě tehdy vskutku nevídaný zážitek a zároveň ten páteční teplý letní večer voněl hotel Internacional zvláštním tajuplným očekáváním, hotel Internacional co asi přijde v následujících dnech. Neznal jsem ani program zájezdu, vlastně jsem nevěděl vůbec nic, vyptávat jsem se však na nic nechtěl, tušil jsem, že prožijeme něco velmi vzrušujícího, v pozitivním slova smyslu. Moje intuice mě ani tentokrát nezklamala. Byl to jeden z nejúžasnějších týdnů byl to jeden z nejúžasnějších týdnů mého života a jen stěží bych dnes ve své mysli našel týdenní dovolenou, která by se s posledním červencovým týdnem roku 1983 mohla srovnávat mého života a jen stěží bych dnes ve své mysli našel týdenní dovolenou, která by se s posledním červencovým týdnem roku 1983 mohla srovnávat. Sedmidenní autobusový poznávací zájezd si objednali vesměs starší pohodoví lidé důchodového věku, byli jsme mezi nimi s tátou nejmladšími účastníky, což nám ovšem nesmírně vyhovovalo. Průběh týdenního putování se tak mohl uskutečnit v poklidném tempu, bez stresu a shonu. S příjemnými důchodci jsme vedli zajímavé rozhovory, nemuseli jsme čelit nějakým nejapným slovním útokům, nebylo nutné se přetvařovat, tito lidé, vyhledávající klid a pohodu, si na nic nehráli. Nebyli mezi nimi tací, co se rádi předvádí, nebo co se na sebe snaží za každou cenu upoutat pozornost. Či snad dokonce ti, co pyšně a znechuceně zvedají nosánek vzhůru k nebesům. Přítomna nebyla ani nezvladatelná, namyšlená děcka, působící jen problémy a pozdvižení. První den jízdy přes polovinu republiky jsme zakončili v Novém Jičíně. Po večeři v hotelové restauraci následovala procházka historickým centrem města a rozhostil se skutečný klid. Žádní pobláznění turisté, dávající patřičně najevo, jaký módní oděv mají na sobě, či s jak drahou fotografickou technikou hodlají obdivovat památky a krásy města. Obraz prvního zájezdového večera z Nového Jičína Nový Jičín 1983 - byl to jeden z nejúžasnějších týdnů mého života a jen stěží bych dnes ve své mysli našel týdenní dovolenou, která by se s posledním červencovým týdnem roku 1983 mohla srovnávat mi nejen utkvěl v paměti až dodnes, zanechal zároveň v mé mysli stopu relaxační atmosféry, s níž jsem se pak mohl vydat do dalších dnů putování po Slovensku, ale i do běžného, všedního života. Velmi podobný večer nesmírné pohody následoval druhý den v hotelu Dukla v Prešově. pohlednice Prešova 1983 Připadal jsem si tu skutečně jako opeřenec, bezpečně nadnášený vzduchovým polštářem, kolem jen klid a mír,... vše, co k životu potřebuji, je tu na dosah, jako na dlani. Odnesli jsme si odtud na památku ručník s výšivkou hotelové siluety, hotelové mýdlo, ale především cedulku, umístěnou na chodbě v prvním patře. Bylo na ní napsáno: "DODRŽUJTE NOČNÝ KĽUD OD 22:00 DO 6:00 HOD." Nočný kľud se přenesl i do ulic centra města, zdálo se, že se snad nápisem na ceduli neřídí jen hoteloví hosté - fontána na náměstí osvěžovala večerní teplý letní vzduch, v parku se pod světly červenožlutých lamp procházelo jen pár místních starších lidí, mezi prsty jsem svíral několik prešovských pohlednic a těšil se, jaké pěkné zážitky nám přinese následující slunečný den... Od té doby však již uplynula pěkná řádka let, hotel Dukla v průběhu tří desetiletí změnil tvář k nepoznání hotel Dukla Prešov - www.hotelduklapresov.sk (přímý link) a s jeho soudobou tváří zanikla i tamní atmosféra. Fotografii hotelu a jeho okolí z poloviny osmdesátých let bohužel k dispozici nemám. Alespoň pohlednice, kdyby se někde objevila, na poklidný život té doby bychom se mohli lépe naladit. A přece! Přece jen se mi podařilo najít na Internetu pohlednici z doby, kdy na mě hotel Dukla Prešov zapůsobil jako pohodové místo pro nocleh a pro příjemné posezení v hotelové restauraci. Ve srovnání s dnešní podobou se hotelový objekt v době reálného socialismu hotel Dukla Prešov - pohlednice z webu aukce-pohlednic.com (přímý link) tváří zvenčí sice omšele a fádně, zdání však klame. Je plný života, příjemných recepční a ostatního personálu. Snídani chystá pohledná bruneta s dlouhými vlasy svázanými do copu, v prostoru recepce se usmívá další hnědooká krasavice z východního cípu republiky a libozvučným hlasem se nese prostornou halou typické: "Nech sa páči!" Neskrývaný východoslovenský temperament se zrcadlí na modré obloze a v zářivém svitu ranního vycházejícího Slunce. Vybavení hotelu nebylo luxusní, ve stylu pozdního rokoka, empíru, či dekorativní ornamentální secese, odpovídalo té době. hotel Dukla Prešov - pohlednice z webu aukce-pohlednic.com (přímý link) Nebylo třeba si za každou cenu předhánět zákazníka, aby nezavítal k nějaké konkurenci, poklidný život z hotelových zdí přímo čišel, hotel Dukla Prešov - pohlednice z webu aukce-pohlednic.com (přímý link) cítil jsem se ve skromném, ale prostorném pokoji příjemně, a to bohatě stačilo. Čisté povlečené lůžkoviny voněly zvláštní mýdlovou vůní, v pokojovém radiopřijímači hrála příjemná hudba ze stanice Hvězda a předpověď počasí ve slovenském jazyce byla pro celý zbytek týdne mimořádně příznivá. Tuná je pár snímkov zo Svidníka muzeum vojenské techniky ve Svidníku - červenec 1983 – pamätníku vojakom druhej svetovej vojny: Sovjetskij Dukelský průsmyk - červenec 1983 soldat a jeho syn Dukelský průsmyk - červenec 1983 na Dukelskom priesmyku. Dukelský průsmyk - červenec 1983 Dále nás cesta zavedla do Popradu a Štrbského plesa, do Starého Smokovce, Vysoké Tatry - Starý Smokovec 1983 do Bardejovských kúpelí, na zámek Betliar zámek Betliar 1983 - www.fotkymotl.net/galerie_image_show.php?path=.%2Ffotky%2F1982%2F09734R.jpg&nazev_obr=09734R.jpg (přímý link) a hrad Krásna Hôrka, hrad Krásna Hôrka 1983 - www.fotkymotl.net/galerie_image_show.php?path=.%2Ffotky%2F1982%2F09736R.jpg&nazev_obr=09736R.jpg (přímý link) do Zádielské doliny, Zádielská Dolina - červenec 1983 k Morskému oku, Morské Oko - červenec 1983 k Zemplínské Šíravě, Zemplínska Šírava - pohlednice 1983 - www.regionoviny.sk/putovanie-po-slovensku-prostrednictvom-starych-pohladnic-13-diel/ (přímý link) a do Košic. Košice - červenec 1983 Na programu dne byl pak další ze série z paměti nesmazatelných zážitků. Překročení hranice mezi Slovenskem a Maďarskem. Byli jsme sice připraveni na to, že musíme vyplnit pravdivě celní a devizové prohlášení, to však nebral nikdo smrtelně vážně. Starší lidé, co v zájezdovém autobusu naprosto převažovali, neprahli po nějakých drahých suvenýrech, většinou se těšili na příjemné zážitky z objevování neznámých míst a bylo pro ně více vzrušující ochutnat pravou uherskou klobásu a zapít ji tokajským červeným vínem, nežli se trmácet po tržnici s módním textilem. Jedinou výjimkou z celého zájezdu jsem byl jen já. Zářily mi oči štěstím, když jsem si mohl podle libosti vybrat v tržnici tmavé brýle, po kterých jsem tolik toužil, a které u nás byly doslova nedostatkovým zbožím. Pak jsem si přál tmavě modré tričko s límečkem a mé přání se do puntíku vyplnilo. Maďarsko, jak víte, je také zemí stvořitele rubikovy kostky Ernö Rubika, a k rubikově kostce mi po návštěvě obchůdku se suvenýry na břehu Balatonu přibyl do sbírky hlavolamů i takzvaný had. hlavolam had - www.starypaky.cz/2013/12/hlavolam-had/ (přímý link) Táta zůstal u své oblíbené klobásy a uheráku a vše, co jsme zde nakoupili, jsme i šťastně převezli přes hranice. Celníci zkontrolovali pouze pasy a zřejmě poté, co se na ně usmívaly tváře lidí vesměs důchodového věku, rovněž s úsměvem zasalutovali a odebrali se k další práci. Splnil se mi tehdy můj klukovský sen na sto deset procent. S tátou jsme si pochutnávali na maďarských dobrotách, oblékl jsem vkusné modré tričko, které bych klidně podle svého nezměněného vkusu oblékl i dnes, tmavé brýle sice již nenosím, ale tehdy jsem je považoval za praktický módní doplněk. Z Maďarské lidové republiky jsme si ovšem odváželi kromě hmotných suvenýrů především ty prožitkové. Pro mě o to více vzrušující, poněvadž jsem nebyl, a ani nechtěl být, v předstihu obeznámen s programem celého týdenního putování. Pobyt v jeskynním komplexu s termální vodou jsem tedy považoval za další příjemné překvapení už tak zajímavého týdenního hvězdicového autobusového zájezdu. Miskolc-Tapolca Miskolc - Tapolca - červenec 1983 je jednou z lázeňských rekreačních oblastí, ve kterých vyvěrající prameny nejen léčí, ale jsou i zdrojem zábavy a relaxace. Prožili jsme v bazénu a v jeskynních osvětlených chodbách, napuštěných hřejivou vodou, několik hodin, a ačkoliv mi z hmotných suvenýrů dodnes nezůstal jediný, nádherné vzpomínky na ty šťastné chvíle Spišské Podhradie - červenec 1983 jsou stále jako živé, a co víc, jsou pro lidskou duši skutečně nesmazatelné. Balaton Kolem Spišského hradu a přes hraniční přechod Makov – Bumbálka hraniční přechod Makov - Bumbálka - červenec 1983 jsme se vraceli do Čech. Návrat domů by mohl být tak trochu smutný, právě končícím báječným autobusovým výletem, ovšem každý konec vždy doslova a do písmene nese s sebou i nový počátek. K smutku opravdu nebyl důvod, radoval jsem se, že budeme zas brzy doma, těšil jsem se na babičku a na Luboše, a ani jsem tehdy netušil, že zatímco my si užívali příjemných 27 stupňů v okolí Balatonu a pohodlnou jízdu v klimatizovaném autobusu, v Čechách prožívali několik dnů tropických veder, z nichž nejteplejší byla středa 27. července. Na ruzyňském letišti tehdy zaznamenali teplotu 36 stupňů. Slunečný a velmi příjemný byl v roce 1983 i podzim a babí léto. K mým nejoblíbenějším fotkám z tohoto roku patří právě záběry z podzimního hrabání a spalování listí. Tento snímek jsem tehdy, v roce 1983, popsal ve fotoalbu doslova takto: „Luboš se přiotrávil a Pavel ho odváží do márnice.“ „Luboš se přiotrávil a Pavel ho odváží do márnice.“ - spalování listí Buštěhrad - říjen 1983 spalování ořechového listí Buštěhrad - říjen 1983 moje první digitální hodinky byly s kalkulačkou ∓∑(∛a2+b2).(2a+b)=π.r2 spalování ořechového listí Buštěhrad - říjen 1983 spalování ořechového listí Buštěhrad - říjen 1983 Luboš Luboš v zajetí kouřícího živlu - spalování listí Buštěhrad - říjen 1983 v zajetí kouřícího živlu. Pavel Pavel v zajetí kouřícího živlu - spalování listí Buštěhrad - říjen 1983 v zajetí kouřícího živlu. V souvislosti s podzimním spalováním ořechového listí jsem si vybavil naše klukovské zednické experimenty. Postavili jsme s Lubošem několik verzí udíren u garáže, ve kterých jsme se pokoušeli ořechovým listím spalování listí Buštěhrad - říjen 1983 udit koňský salám, špekáčky, chleba, a dokonce i papriku nebo brambory. spalování ořechového listí Buštěhrad - říjen 1983 spalování ořechového listí Buštěhrad - říjen 1983 spalování ořechového listí Buštěhrad - říjen 1983 Udírny jsme stavěli kousek od pískoviště – doskočiště našich experimentálních paragánských seskoků z garáže spalování listí Buštěhrad - říjen 1983 s pomocí děravého deštníku nebo deky. Poslední fotka z r. 1983 mi připomíná naše společné cesty do vesmíru Buštěhrad 1983 a budování kosmické lodi: Stůl v obýváku se proměnil v tvůrčí dílnu, kde se vyvíjely různé verze blikačů, stmívačů, bzučáků, signalizací ...