Moje vyprávění je věnováno všem pozitivně smýšlejícím lidem, ale především památce mých zesnulých prarodičů, mého táty, a mé velké lásce Evu Steinerovou jsem miloval a miluji neustále se vším všudy, byla a je to jediná žena v mém životě, se kterou bych si dokázal představit být a existovat po jejím boku v těch nejrozmanitějších situacích, a se kterou by mi opravdu stačila ke štěstí jen pouhá maličkost. Evě Steinerové, kteří se na této planetě nedožili toho, aby si je mohli přečíst. A tak doufám, že tam na nebesích, v jiných světech a dimenzích, kde je přímý přístup k informacím, si z mých myšlenek a slov vyčtou obraz tohoto světa, jak jsem jej vnímal svýma očima a svým srdcem.

Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v lednu, ale v duši věčný máj, šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy. Šel pouští a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj. Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
 
Jaroslav Vrchlický - Za trochu lásky (Okna v bouři)

Kachňákovy listy z památníku jsem koncipoval jako dobíječ energie. Abychom se mohli nadechnout, zastavit a zamyslet. Honza Nedvěd kdysi vzkázal světu, že: "... z korun stromů bude Manitou se dívat, jak to vedem, a jak vést to chceme dál." Popisovanému období osmdesátých a devadesátých let dvacátého století jsem do základní verze webu vtiskl odpovídající font Bohemian typewriter. Imituje text psacího stroje, což byl tehdy nástroj, kterým se vyřizovala běžná korespondence, a jehož typický nezaměnitelný zvuk jste zaslechli snad v každé kanceláři. Textovou pasáž doplňují fotky, jež se z té doby dochovaly, a jak to tak bývá, a jak zpívá v jedné ze svých písní Wabi Daněk, těm fotkám nijak neuškodil čas. Čas inkasovat chodil kolem nás...

Narodil jsem se uprostřed období tzv. "reálného socialismu", v kladenské porodnici. Pokud se mě ovšem budete ptát na místo narození, uvádím Buštěhrad. Pochází odtud Jiří Krampol, Buštěhrad je úzce spjat se jménem Ota Pavel, který tu trávil své dětství, svého času v Buštěhradě vzkvétal barokní zámek s přilehlým parkem. Severozápadní okrajová část obce sice vzhlíží k nevzhledné hlušině, nechvalně proslulé pod názvem Buštěhradská halda, Buštěhradská halda je dnes již zarostlá a vypadá spíš jako stolová hora, tyčící se za buštěhradskou školou nedaleké kladenské hutě a doly však zajišťovaly obživu mnoha šikovným a zdatným rukám. Kladenské ocelárny POLDI byly ve své době světoznámým výrobcem ocelových slitin, od konstrukčních ocelí, až po kvalitní žárupevné a žáruvzdorné materiály, nebo ocel třídy 17 - Anticorro.

Poldi Kladno a Buštěhrad si snadno vybavíte, až budete brát do ruky nerezové kuchyňské příbory a nože, Nože značky Thomas jsou v podstatě jediné, které dnes využívám. Jedná se o speciální sérii celonerezových nástrojů - výborně se drží v ruce, dobře se s nimi pracuje, snadno se umývají a nehrozí poškození rukojeti, jak to často bývá u vícedílných výrobků. Spojení praktičnosti, elegance, funkčnosti a trvanlivosti v jednom kusu nerezové chromniklové oceli. někteří z Vás mají v těle kloubní náhrady, někomu pomohly ocelové šrouby a dlahy zpevnit zlomené kosti. Z nerezové oceli se vyrábí i skladovací tanky na mléko, zařízení pro potravinářský, chemický, farmaceutický a stavební průmysl, setkáváme se tedy s těmito výrobky, bez výjimky, každý den.

V Buštěhradě bydleli moji rodiče, pocházeli z rodin, jejichž domy byly od sebe vzdálené pouhých 130 metrů. Tuto oblast jsem si vybral pro svou inkarnaci - genetiku těla a životní prostor, který mi vyhovoval, abych zde prožil život podle svých představ. Moje tělesná schránka byla počata na Štědrý den a narodil jsem se v den, kdy slaví svátek Zlata. Zřejmě jsem byl pro své rodiče a prarodiče očekávaným zlatým pokladem, co má nějakou spojitost s narozením malého Ježíška :-) Každopádně jsem si vybral ke zrození časoprostor a rodiče takové, aby výsledný efekt byl pro mě tou nejlepší volbou. S odstupem času si jen zpětně potvrzuji, že bych nechtěl žít v jiné rodině, a že bych svou volbu neměnil.

Ze čtvera ročních cyklů mám nejraději podzim. Ve dnech podzimní rovnodennosti jsem se narodil, znamení Vah je pochopitelně obdobím vyváženosti, rovnováhy polarit, fáze klidu a relativního odpočinku, což je na této planetě, co ji lze přezdívat „planetou vzhůru nohama“, nesmírně důležité.

Zamiloval jsem si zimu se všemi jejími podmanivými kouzly, proměnu krajiny zakryté sněhovou poduškou, vánoční čas, kdy lidé alespoň na pár dnů zapomenou na tu honbu za materií, a vzrušení z hlubokého prašanu v lesním průseku, s výhledem do spící zasněžené země.

Jarní rovnodennost je obdobím aktivity, kvetoucích pampelišek, sedmikrásek, kopretin, azalek, tulipánů, narcisů, krása živých bytostí má nejmocnější magii. Léto je pro mě čas vodáckých výprav a horských bystřin, kudy volně proudí záporné ionty, daleko od městských aglomerací plných výfukových zplodin snad té nejbláznivější technologie dvacátého a zdá se, že i jednadvacátého století – spalovacího motoru.

Na téma životního prostředí versus technický pokrok bylo již napsáno tisíce svazků, nebudu tu nosit pokácené dřevo nazpět do lesního porostu, jen se pozastavím nad tou dnešní uspěchanou dobou. Kam se poděl duchovní život? Kde je láska, tolerance, pochopení, empatie, nezištná pomoc, kam se vytratily tyto základní hodnoty, bez kterých jsou všichni lidé kastrovanými eunuchy? V jednom krátkém zamyšlení jsem zahlédl termín „osamělost v davu“. Hořkost z osamocení i ve zdánlivě „normálních“ rodinách, partnerských vztazích, v zaměstnání, ve společnosti.

Erich Maria Remarque kdysi prohlásil, že: „Člověk bez lásky je jako mrtvola na dovolené“.

Vážím si každého, kdo se řídí svým srdcem, kdo používá svou intuici a selský rozum, a kdo negativní myšlenky, co se mu občas v mysli zjeví, přebije těmi velkorysými a láskyplnými. Takoví lidé tu jsou. Jsou jako zrnka zlata v řece Otavě, hluboko ukrytá, ne snadno se hledají, není jich mnoho, na rozdíl od bežných kamenů a oblázků písku, a jsou nadějí pro všechna zatvrzelá srdce.

V roce 1972 jsem se s rodiči, s dědou, se strýcem z matčiny strany a s černou kočkou jménem Macek stěhoval do Lidic. Překrásné místo k bydlení. Po válce nově postavených 150 prostorných, moderních domů foto nových Lidic (ulice 10. června 1942) čerpáno z webu lidického památníku s přilehlými zahradami. Obec měla vybudovanou foto nových Lidic čerpáno z webu lidického souseda z Oradourské ulice, Bohouše Kučery kanalizační síť i s čističkou odpadních vod, veřejný vodovod, veřejné osvětlení, chodníky z žulových kostek a přívětivé nízké ploty foto nových Lidic čerpáno z webu lidického památníku z drátěného pletiva. Mohla se pyšnit rovněž parkovou zelení, fotbalovým hřištěm, rozsáhlým kulturním domem scan pohlednice nových Lidic z roku 1975 se dvěma kinosály a restaurací, foto nových Lidic čerpáno z webu lidického souseda z Oradourské ulice, Bohouše Kučery obecním úřadem se svatební síní, samoobsluhou a malými obchůdky v sortimentu ovoce a zeleniny, drogerie, masa a uzenin. V podloubí nákupního "centra" nechyběla ani Místní lidová knihovna. I přesto, že po vyslovení jména "Lidice" běhá mnohdy člověku doslova mráz po zádech, i přes neuvěřitelné útrapy prožité v lidských osudech, i tehdy jsme tu dokázali v mysli překlenout onu děsivou dobu druhé světové války, spokojeně žít, vyzařovat láskyplnou energii, foto nových Lidic pořízené někdy na přelomu století, zdroj: wikipedie a čistit tato místa od všech negativních prožitků generací našich předků. Opusťme ale raději velmi krušnou první polovinu dvacátého století a věnujme se té druhé. Od šedesátých let na tuto planetu přicházelo stále více pozitivně naladěných bytostí s důležitým posláním. Cílem bylo poznat zdejší "bídu světa" na vlastní kůži a zároveň "PPPPPPPPPP" - Pozdvihnout Prapor Pokroku, Pomáhat Potřebným, Pilně Pracovat Pro Pozitivní Poslání.

Moje babička z tátovy strany, Anna Kachlíková, byla již několik let vdovou, její muž vystavěl v Buštěhradě, na starých základech, dům v lokalitě přezdívané "Na skalech" a zemřel ještě předtím, než jsem se narodil. Babička se nikam nestěhovala, zůstala Buštěhradu věrná a dodnes jsem jí za to vděčný. Dokázala vytvořit pro můj dětský svět potřebné zázemí a prostor, mohl jsem tu rozvíjet svou fantazii bez zábran a prožil jsem v domě "Na skalech" tak krásné dětství, jakým se může pochlubit jen málokdo. Samozřejmě, že svůj podíl na mém šťastném dětství měli i rodiče, ovšem až poté, co jeden druhého opustili. Jejich vztah totiž značně skřípal a kvitoval jsem v povděkem, když po desetiletém společném soužití konečně proběhlo osvobozující rozvodové řízení. Babičku v Buštěhradě jsem pak navštěvoval už jako desetiletý kluk, bydlel jsem i nadále s mamkou, s dědou a se strýcem v Lidicích a můj táta se vrátil do svého rodného domu Na skalech.

Dům je situován, řekl bych, až neuvěřitelně šikovně. Nachází se vysoko nad okolním terénem, kde nedochází k blokádám proudění přírodních energií. Zastavěná plocha se zahradou tvoří v půdorysu čtvrtkruh, jehož rádius směřuje na severozápad. Dům je ze západní a severní strany otevřený do krajiny, částečně krytý vzrostlými akáty, a v první řadě na kopci, s pěkným výhledem do okolního prostoru. Lokalita „Na skalech“ ke svému názvu nepřišla náhodně, ulice se táhne skutečně po okraji skaliska, pod jehož prudkým srázem, a daleko odtud, jsou postaveny pouze osamělé garáže. Zahrada je chráněna z jižní strany přistavěným domem a zděnou kůlnou, roh zahrady uzavírá široká obvodová zeď a proudící energie od vzrostlých akátů a ořechů putuje, zesílená kruhovou výsečí, plánek domu: Buštěhrad, Sladkovského, 219 jižním a východním směrem. Našim jediným sousedem z jižní strany byl velice pohodový starý pan Bílek, a z východní strany Krejzovi.

Často jsem si u babičky hrával, jak ve strmém svahu mezi vzrostlými akáty, tak i na zahradě nebo v domě, neměl jsem ani tušení o znalosti nějakého působení energií, zato jsem dobře intuitivně vnímal pocit štěstí při svých hrách. Dům byl postaven z opukového kamene, jeho široké obvodové zdivo dokázalo udržet v zimě teplo i při nízké spotřebě dřeva a uhelných briket a v létě interiér domu naopak příjemně chladil a poskytoval dostatečný azyl před slunečním žárem. Z tohoto, v okolí velmi rozšířeného, stavebního materiálu můj děda vystavěl i severní masivní zeď. Opuková clona dobře odolávala náporům větru, sněhu a deště, které na kladensku od severozápadních směrů běžně přichází, horší to však bylo s tenkou cihlovou zdí, oddělující náš pozemek od Krejzů. Jednoho sobotního odpoledne, kdy jsem u babičky jako malý kluk trávil víkend, parta zedníků křivou a chatrnou zeď strhla. Mezi nimi jsem na první pohled rozpoznal černé kudrnaté kadeře pana Sýkory, táty mojí spolužačky z Lidic, ty ostatní zedníky s cigaretou v ruce a s otevřenou lahví piva jsem neznal, ostatně, i naše sousedy jsem vídal jen letmo. Při občasných setkáních jsem je jen pozdravil a nyní mám příležitost, poznat je blíž. Po celý víkend byl průchod do sousední zahrady volný, mohl jsem se tedy nerušeně procházet i po jejich pozemku. Krejzovi měli syna Luboše, ten byl jen o rok mladší, než já, zbořená zeď nám umožnila rychleji se skamarádit a i přesto, že šikovní zedníci za pár dnů postavili zeď novou, tentokrát pevnou a rovnou, Buštěhrad 1983 nebyla již překážkou pro naše dětské plány.

Luboš byl velmi zvídavý, přesněji řečeno, hloubavý technický typ, a naštěstí sdílný, kamarádský, nesobecký a dostatečně citlivý. Takové Slunce v duši. foto: wikipedie Těžko se dá popsat, jaké jsem měl štěstí, stal se mým opravdovým, nejlepším kamarádem, se kterým jsem prožil tolik krásných dnů. Pomyslný energetický Čtvrtkruh se tedy uzavřel: Dům byl chráněný od jihu kůlnou a domem pohodového, starého pana Bílka, od západu a severu vzrostlými akáty a ořechy, a každé ráno, kdy jsem tu pobýval, Luboš přeskakoval zeď a přicházel symbolicky od východu. Odkud každý den za rozbřesku přichází i žluté, zářivé Slunce.