Kachňákovy listy z památníku
Moje vyprávění je věnováno všem pozitivně smýšlejícím lidem, ale především památce mých zesnulých prarodičů, mého táty, a mé velké lásce Evě Steinerové, kteří se na této planetě nedožili toho, aby si je mohli přečíst. A tak doufám, že tam na nebesích, v jiných světech a dimenzích, kde je přímý přístup k informacím, si z mých myšlenek a slov vyčtou obraz tohoto světa, jak jsem jej vnímal svýma očima a svým srdcem.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v lednu, ale v duši věčný máj,
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy,
šel pouští a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj.
Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Jaroslav Vrchlický - Za trochu lásky (Okna v bouři)
Kachňákovy listy z památníku jsem koncipoval jako dobíječ energie. Abychom se mohli nadechnout, zastavit a zamyslet. Honza Nedvěd kdysi vzkázal světu, že: "... z korun stromů bude Manitou se dívat, jak to vedem, a jak vést to chceme dál." Popisovanému období osmdesátých a devadesátých let dvacátého století jsem do základní verze webu vtiskl odpovídající font Bohemian typewriter. Imituje text psacího stroje, což byl tehdy nástroj, kterým se vyřizovala běžná korespondence, a jehož typický nezaměnitelný zvuk jste zaslechli snad v každé kanceláři. Textovou pasáž doplňují fotky, jež se z té doby dochovaly, a jak to tak bývá, a jak zpívá v jedné ze svých písní Wabi Daněk, těm fotkám nijak neuškodil čas. Čas inkasovat chodil kolem nás...
Narodil jsem se uprostřed období tzv. "reálného socialismu", v kladenské porodnici. Pokud se mě ovšem budete ptát na místo narození, uvádím Buštěhrad. Pochází odtud Jiří Krampol, Buštěhrad je úzce spjat se jménem Ota Pavel, který tu trávil své dětství, svého času v Buštěhradě vzkvétal barokní zámek s přilehlým parkem. Severozápadní okrajová část obce sice vzhlíží k nevzhledné hlušině, nechvalně proslulé pod názvem Buštěhradská halda, nedaleké kladenské hutě a doly však zajišťovaly obživu mnoha šikovným a zdatným rukám. Kladenské ocelárny POLDI byly ve své době světoznámým výrobcem ocelových slitin, od konstrukčních ocelí, až po kvalitní žárupevné a žáruvzdorné materiály, nebo ocel třídy 17 - Anticorro.
Poldi Kladno a Buštěhrad si snadno vybavíte, až budete brát do ruky nerezové kuchyňské příbory a nože, někteří z Vás mají v těle kloubní náhrady, někomu pomohly ocelové šrouby a dlahy zpevnit zlomené kosti. Z nerezové oceli se vyrábí i skladovací tanky na mléko, zařízení pro potravinářský, chemický, farmaceutický a stavební průmysl, setkáváme se tedy s těmito výrobky, bez výjimky, každý den.
V Buštěhradě bydleli moji rodiče, pocházeli z rodin, jejichž domy byly od sebe vzdálené pouhých 130 metrů. Tuto oblast jsem si vybral pro svou inkarnaci - genetiku těla a životní prostor, který mi vyhovoval, abych zde prožil život podle svých představ. Moje tělesná schránka byla počata na Štědrý den a narodil jsem se v den, kdy slaví svátek Zlata. Zřejmě jsem byl pro své rodiče a prarodiče očekávaným zlatým pokladem, co má nějakou spojitost s narozením malého Ježíška :-) Každopádně jsem si vybral ke zrození časoprostor a rodiče takové, aby výsledný efekt byl pro mě tou nejlepší volbou. S odstupem času si jen zpětně potvrzuji, že bych nechtěl žít v jiné rodině, a že bych svou volbu neměnil.
Ze čtvera ročních cyklů mám nejraději podzim. Ve dnech podzimní rovnodennosti jsem se narodil, znamení Vah je pochopitelně obdobím vyváženosti, rovnováhy polarit, fáze klidu a relativního odpočinku, což je na této planetě, co ji lze přezdívat „planetou vzhůru nohama“, nesmírně důležité.
Zamiloval jsem si zimu se všemi jejími podmanivými kouzly, proměnu krajiny zakryté sněhovou poduškou, vánoční čas, kdy lidé alespoň na pár dnů zapomenou na tu honbu za materií, a vzrušení z hlubokého prašanu v lesním průseku, s výhledem do spící zasněžené země.
Jarní rovnodennost je obdobím aktivity, kvetoucích pampelišek, sedmikrásek, kopretin, azalek, tulipánů, narcisů, krása živých bytostí má nejmocnější magii. Léto je pro mě čas vodáckých výprav a horských bystřin, kudy volně proudí záporné ionty, daleko od městských aglomerací plných výfukových zplodin snad té nejbláznivější technologie dvacátého a zdá se, že i jednadvacátého století – spalovacího motoru.
Na téma životního prostředí versus technický pokrok bylo již napsáno tisíce svazků, nebudu tu nosit pokácené dřevo nazpět do lesního porostu, jen se pozastavím nad tou dnešní uspěchanou dobou. Kam se poděl duchovní život? Kde je láska, tolerance, pochopení, empatie, nezištná pomoc, kam se vytratily tyto základní hodnoty, bez kterých jsou všichni lidé kastrovanými eunuchy? V jednom krátkém zamyšlení jsem zahlédl termín „osamělost v davu“. Hořkost z osamocení i ve zdánlivě „normálních“ rodinách, partnerských vztazích, v zaměstnání, ve společnosti.
Erich Maria Remarque kdysi prohlásil, že: „Člověk bez lásky je jako mrtvola na dovolené“.
Vážím si každého, kdo se řídí svým srdcem, kdo používá svou intuici a selský rozum, a kdo negativní myšlenky, co se mu občas v mysli zjeví, přebije těmi velkorysými a láskyplnými. Takoví lidé tu jsou. Jsou jako zrnka zlata v řece Otavě, hluboko ukrytá, ne snadno se hledají, není jich mnoho, na rozdíl od bežných kamenů a oblázků písku, a jsou nadějí pro všechna zatvrzelá srdce.
V roce 1972 jsem se s rodiči, s dědou, se strýcem z matčiny strany a s černou kočkou jménem Macek stěhoval do Lidic. Překrásné místo k bydlení. Po válce nově postavených 150 prostorných, moderních domů s přilehlými zahradami. Obec měla vybudovanou kanalizační síť i s čističkou odpadních vod, veřejný vodovod, veřejné osvětlení, chodníky z žulových kostek a přívětivé nízké ploty z drátěného pletiva. Mohla se pyšnit rovněž parkovou zelení, fotbalovým hřištěm, rozsáhlým kulturním domem se dvěma kinosály a restaurací, obecním úřadem se svatební síní, samoobsluhou a malými obchůdky v sortimentu ovoce a zeleniny, drogerie, masa a uzenin. V podloubí nákupního "centra" nechyběla ani Místní lidová knihovna. I přesto, že po vyslovení jména "Lidice" běhá mnohdy člověku doslova mráz po zádech, i přes neuvěřitelné útrapy prožité v lidských osudech, i tehdy jsme tu dokázali v mysli překlenout onu děsivou dobu druhé světové války, spokojeně žít, vyzařovat láskyplnou energii, a čistit tato místa od všech negativních prožitků generací našich předků. Opusťme ale raději velmi krušnou první polovinu dvacátého století a věnujme se té druhé. Od šedesátých let na tuto planetu přicházelo stále více pozitivně naladěných bytostí s důležitým posláním. Cílem bylo poznat zdejší "bídu světa" na vlastní kůži a zároveň "PPPPPPPPPP" - Pozdvihnout Prapor Pokroku, Pomáhat Potřebným, Pilně Pracovat Pro Pozitivní Poslání.
Moje babička z tátovy strany, Anna Kachlíková, byla již několik let vdovou, její muž vystavěl v Buštěhradě, na starých základech, dům v lokalitě přezdívané "Na skalech" a zemřel ještě předtím, než jsem se narodil. Babička se nikam nestěhovala, zůstala Buštěhradu věrná a dodnes jsem jí za to vděčný. Dokázala vytvořit pro můj dětský svět potřebné zázemí a prostor, mohl jsem tu rozvíjet svou fantazii bez zábran a prožil jsem v domě "Na skalech" tak krásné dětství, jakým se může pochlubit jen málokdo. Samozřejmě, že svůj podíl na mém šťastném dětství měli i rodiče, ovšem až poté, co jeden druhého opustili. Jejich vztah totiž značně skřípal a kvitoval jsem v povděkem, když po desetiletém společném soužití konečně proběhlo osvobozující rozvodové řízení. Babičku v Buštěhradě jsem pak navštěvoval už jako desetiletý kluk, bydlel jsem i nadále s mamkou, s dědou a se strýcem v Lidicích a můj táta se vrátil do svého rodného domu Na skalech.
Dům je situován, řekl bych, až neuvěřitelně šikovně. Nachází se vysoko nad okolním terénem, kde nedochází k blokádám proudění přírodních energií. Zastavěná plocha se zahradou tvoří v půdorysu čtvrtkruh, jehož rádius směřuje na severozápad. Dům je ze západní a severní strany otevřený do krajiny, částečně krytý vzrostlými akáty, a v první řadě na kopci, s pěkným výhledem do okolního prostoru. Lokalita „Na skalech“ ke svému názvu nepřišla náhodně, ulice se táhne skutečně po okraji skaliska, pod jehož prudkým srázem, a daleko odtud, jsou postaveny pouze osamělé garáže. Zahrada je chráněna z jižní strany přistavěným domem a zděnou kůlnou, roh zahrady uzavírá široká obvodová zeď a proudící energie od vzrostlých akátů a ořechů putuje, zesílená kruhovou výsečí, jižním a východním směrem. Našim jediným sousedem z jižní strany byl velice pohodový starý pan Bílek, a z východní strany Krejzovi.
Často jsem si u babičky hrával, jak ve strmém svahu mezi vzrostlými akáty, tak i na zahradě nebo v domě, neměl jsem ani tušení o znalosti nějakého působení energií, zato jsem dobře intuitivně vnímal pocit štěstí při svých hrách. Dům byl postaven z opukového kamene, jeho široké obvodové zdivo dokázalo udržet v zimě teplo i při nízké spotřebě dřeva a uhelných briket a v létě interiér domu naopak příjemně chladil a poskytoval dostatečný azyl před slunečním žárem. Z tohoto, v okolí velmi rozšířeného, stavebního materiálu můj děda vystavěl i severní masivní zeď. Opuková clona dobře odolávala náporům větru, sněhu a deště, které na kladensku od severozápadních směrů běžně přichází, horší to však bylo s tenkou cihlovou zdí, oddělující náš pozemek od Krejzů. Jednoho sobotního odpoledne, kdy jsem u babičky jako malý kluk trávil víkend, parta zedníků křivou a chatrnou zeď strhla. Mezi nimi jsem na první pohled rozpoznal černé kudrnaté kadeře pana Sýkory, táty mojí spolužačky z Lidic, ty ostatní zedníky s cigaretou v ruce a s otevřenou lahví piva jsem neznal, ostatně, i naše sousedy jsem vídal jen letmo. Při občasných setkáních jsem je jen pozdravil a nyní mám příležitost, poznat je blíž. Po celý víkend byl průchod do sousední zahrady volný, mohl jsem se tedy nerušeně procházet i po jejich pozemku. Krejzovi měli syna Luboše, ten byl jen o rok mladší, než já, zbořená zeď nám umožnila rychleji se skamarádit a i přesto, že šikovní zedníci za pár dnů postavili zeď novou, tentokrát pevnou a rovnou, nebyla již překážkou pro naše dětské plány.
Luboš byl velmi zvídavý, přesněji řečeno, hloubavý technický typ, a naštěstí sdílný, kamarádský, nesobecký a dostatečně citlivý. Takové Slunce v duši. Těžko se dá popsat, jaké jsem měl štěstí, stal se mým opravdovým, nejlepším kamarádem, se kterým jsem prožil tolik krásných dnů. Pomyslný energetický Čtvrtkruh se tedy uzavřel: Dům byl chráněný od jihu kůlnou a domem pohodového, starého pana Bílka, od západu a severu vzrostlými akáty a ořechy, a každé ráno, kdy jsem tu pobýval, Luboš přeskakoval zeď a přicházel symbolicky od východu. Odkud každý den za rozbřesku přichází i žluté, zářivé Slunce.
sportovní rok 1981
S příchodem letního Slunovratu se blížil i závěr školního roku. Na vysvědčení mi samé jedničky pokazil zeměpis a dějepis, takže jsem premiantky třídy Alenu Sýkorovou a Pavlínu Doffkovou nakonec nedohonil. Ale jen pomyslně. Že bych se někam štval, za nejlepším prospěchem, to jsem neměl v povaze. Preferoval jsem harmonii a křečovitou snahu za každou cenu jsem si dokázal odpustit. Oba předměty, a dějepis dokonce s monopolním zastoupením, vyučoval v šesté třídě manžel naší třídní učitelky Zdeněk Kníže. Nic ve zlém, pane učiteli, působil jste na mě jako morous, člověk problematické povahy, a já s těmito lidmi jen stěží vycházím. Raději se jim vyhýbám, ale vyhnout se právě Vám, nebylo reálné. Oba jsme tedy to dočasné období museli přetrpět, přitom zeměpis patřil k mým oblíbeným předmětům a orientace v mapách dokonce k jednomu z mých koníčků.

S dějepisem jsem však urputně bojoval. Urputně. Již tehdy v raném dětském věku mi připadalo stupidní, proč se lidé mezi sebou museli rvát o každý kámen, o každičkou mez, a přitom se nedokázali dohodnout, aby užívali společného bohatství, které planeta Země nabízí pro všechny živé bytosti. Bez rozdílu, bez protekce. V hodinách dějepisu jsem se od pana učitele dozvěděl, že doslova, cituji: "Od Slunce se odtrhl kus žhavé hmoty, obíhal kolem něj po miliony let, postupně chladl, a tak vznikl planetární systém včetně naší Země." Poprvé jsem uslyšel o Darwinově teorii vzniku a vývoje člověka z opočlověka, potažmo z opic, a korunu tomu všemu nasadil papírovým plakátem stavby egyptských pyramid, kde svalnatí otroci stavěli po dlouhá desetiletí stavby z kamenných bloků, jejichž hmotnost přesahovala desítky tun.
Výklad pana učitele jsem nebral vůbec vážně s jakýmsi vnitřním pocitem, který mi napovídal, že je všechno docela jinak. A učit se nazpaměť dějiny válek a krveprolití od starověké říše Římské až po obě světové války dvacátého století jsem považoval za nutné zlo, abych alespoň náznakem pochopil, kde jsem se to vlastně narodil. Školní osnovy a můj vlastní úsudek do sebe nezapadaly, nicméně jsem si byl alespoň vědom, že "svou" vnitřní pravdu nemohu nikde vykládat na potkání, a že výborný školní prospěch jistě v budoucnu platně zúročím.
S pěkným vysvědčením jsem se pochlubil i babičce, samozřejmě, že měla radost z mého školního úspěchu, neočekával jsem však žádné dary, jako nové kolo, kolečkové brusle nebo kopací míč. Nejvíc jsem se těšil, až babička opět rozbalí své kuchařské umění a vloží svou energii do nějaké dobroty. Mohl jsem si přát v podstatě cokoliv, leckdo by si vybavil smažený řízek, bramborové knedlíky s uzeným a pečené kuře. Já měl raději vynikající domácí makové buchty nebo koláče, makaróny s nějakou dobrou omáčkou, či úžasné bramborové placky.
Dalším potěšením, jež nám s Lubošem babička nedokázala odepřít, byly výlety do nedaleké obce Stehelčeves k místnímu vyhlášenému koupališti. Těšili jsme se na koupání v mělké vodě požární nádrže a kus cesty nás povozila v dvoukoláku s bantamovými koly. Brali jsme si s sebou velkou svačinu. Znáte to, po cachtání v bazénu pěkně vyhládne. Zpestřením byla i modrá nafukovací matrace a pro pinkání na trávníku dětský nafukovací míč z Fatry Napajedla. Lubošovi se jednou, v jeho občasné zbrklosti, podařilo nečekaně šlápnout na konci mělké části bazénu do prázdna, nedošlápnout na dno a sjet do hloubky. Rychlý neočekávaný skluz způsobil, že se napil vody, moc nescházelo, a býval by utonul. Naštěstí byla babička nablízku a včas ho vytáhla z vody na břeh. Všechno dobře dopadlo, před paní Krejzovou jsme raději o této události pomlčeli, abychom mohli stehelčevský bazén navštěvovat i v dalších parných dnech, navečer už si Luboš pomalu na polykání andělíčků ve vodě ani nevzpomněl, mohli jsme tedy zasednout ke stolu, povečeřet vynikající bramborové placky a těšit se na večerníček "O zvířátkách pana Krbce ..."
Televizní hlasatel Alexander Hemala nám ten dnešní den z obrazovky posvětil, všechno dobře dopadlo a mohli jsme se zítra opět u obrazovek znovu sejít, tentokrát při pátém pokračování večerníčkového seriálu, svěřeného mistrovskému hlasu Josefa Abrháma.
Požární nádrž, kterou obec Stehelčeves využívá dodnes k rekreačním účelům, jsme v roce 1981 navštěvovali často. Jako bychom snad měli tušení, že prázdniny roku 1981 budou těmi posledními, kdy do těchto míst zavítáme. Táta si v té době pořídil zánovní vůz Fiat Polski a babička se již s námi nemusela trmácet s malým dvoukolákem. V tlačení vozíku jsme se pochopitelně střídali, ale i tak byl přece jen osobní automobil komfortnějším a hlavně rychlejším prostředkem pro přepravu nafukovací matrace, deky, ručníků a objemné svačiny.

Každý odjezd na koupaliště byl pochopitelně vzrušující, jednak jsme se těšili, až se budeme nořit do vody s potápěčskými brýlemi, a pak, že konečně vyzkoušíme ty nové tmavozelené ploutve. Třeba se nám podaří najít při troše štěstí ještě nějakou škebli rybničnou, co jsme tu nedávno objevili na kluzkém dně mělkého brouzdaliště. Usedali jsme do auta a dvoukoláku pod korunou vzrostlých ořešáků, kde byl příjemný stín, oba dopravní prostředky byly ukryty v temné garáži, kam prosvítalo světlo pouze skrze mléčné luxfery, a v této betonové kóji to vonělo zvláštní směsicí pachů motorového oleje, benzínových spalin, syntetických venkovních nátěrových hmot, nářadí a ocelových vrutů, hřebíků a elektrických kabelů. Pro mě to byla vůně vždy velmi přitažlivá, podněcovala v mé fantazii touhu po cestování, po objevování neznámých končin, a prázdniny byly pro tajuplné výlety do neznáma jako stvořené. Cesta do Stehelčevse nebyla sice výletem v pravém slova smyslu, samotná jízda autem po silnici zabere jen pouhých patnáct minut, ale bylo mi jasné, že se s tímto technickým zázrakem ještě něco nacestujeme. Fiat Polski 125 P se sice vyznačoval vyšší spotřebou paliva, byl to ovšem ve své době snad ten nejpohodlnější automobil, ve kterém jsme se mohli povozit. Pohodlně se do jeho širokých, velmi prostorných sedadel zavrtalo pět dospělých cestujících a naše jízdy po jižních, západních a severních Čechách měly tím pádem charakter rodinného výletu v panském kočáře. K odlehčení plánovaných cest přispívala i světle modrá barva vozu, korespondující se symbolem vzdušnosti, spolu s magickou poznávací značkou KLC-07-00.

Koupání v požární nádrži jsme si vždy užili, o tom nepochybujte, zato zpáteční cesta byla poukázkou do středověké mučírny. Jak to? Že by přece jen trčely z polstrovaných sedadel přímo od polského výrobce konce ocelových pružin? Nebo snad dokonce fakírské hřeby? Jednou z tátových zálib byly zbraně a brnění středověkých rytířů, že by se snažil nám touto cestou středověk trochu přiblížit? Ale ne, žádné hroty kopí a nabroušené meče, mučení bylo rafinovanější, než si dovedete představit. Spočívalo v poklidně zaparkovaném vozidle podél hlavní silnice, kde nestál jediný strom. Tedy ani náznak sebemenšího stínu, který by karosérii vozu ochránil před letním žhavým Sluncem. Tušíte správně. Zbývalo "pohodlně" se posadit jen tak v plavkách, polonazí, na rozpálená koženková sedadla a pozorovat kulatý bimetalový teploměr, jak se přibližuje k hodnotě 70 stupňů. Mučeníčko mučení, rozpálená saunička sice jen pár minut, nežli studený vzduch, proudící otevřeným okénkem, teplotu v kabině vozu sníží, ale i tak to stačilo. Bohatě.
Na kutě se chystáme tentokrát na zahradě pod stanem. Touha experimentovat, budovat a tvořit nám oběma, Lubošovi i mně, vydržela dodnes, tehdy nás však stavba hangáru řádně potrápila. Vyžadovala nejen fyzickou zdatnost , ale i důvtip a špetku selského rozumu. Stan jsme stavěli ve třech, spolu s námi dvěma i můj táta, koho ten rébus vyváděl z míry víc, by se dalo stěží odhadnout, měli jsme toho až po krk, navíc uvnitř bylo přímo na padnutí. Ale nechat si ujít nocleh na zahradě pod stanem, tohle typické dětské dobrodružství, bychom bývali neradi. Spalo se v něm báječně a vydržel postavený vedle garáže skoro tři týdny.
Když tam budeme spát, budeme potřebovat kvalitní svítilnu!
Další povedený slunečný letní den je před námi. Nerovný povrch cihlového dvorku se rázem proměnil na tenisový kurt.
Za chvíli začíná trénink pozemních hokejistů...
Sportovní kolbiště vzápětí měníme za posezení u zahradního stolu. Vynáším kulový eso! Co to vlastně hrajeme? Podle počtu karet v ruce nejspíš "Prší", nebo "Vole padni!"
Černobílé fotografie, pořízené fotoaparátem Flexaret, zachytily ke konci našeho prázdninového setkání výlet do Posázaví, na hrad Český Šternberk a dalším lákavým cílem se stal ochoz vyhlídkové věže hradu Kokořín. Kokořín je přímo pohádkový hrad, však se také podobný záběr objevil v pohádce "Princezna se zlatou hvězdou."
Naše prázdninové záměry a plány byly v roce 1981 poměrně rozsáhlé. K jednomu z nich jsme se inspirovali často vysílanými televizními přenosy z tenisových turnajů Davisova poháru, Grand Slamu a Wimbledonu. Tenisové legendy Ivan Lendl, John McEnroe, Björn Borg a Jimmy Connors jsou natolik známá jména, že netřeba je představovat. V loňském roce zakoupenými tenisovými raketami jsme se také pokoušeli máchat a docela se nám to dařilo. S tátou a s Lubošem jsme si zpočátku osvojovali základy tohoto zajímavého sportu na vydlážděné ploše cihlového dvorku a v Lidicích jsme si pinkali na asfaltové silnici před domem, jen tak, zlehka, bez sítě a potřebného zázemí.
Nakonec však z docela nevinné zábavy vznikla dokonalá estráda se vším všudy. Zapojil se do ní můj strýc a já nestačil sledovat, natož realizovat jeho fantastické nápady.
Nejprve vyhloubil v chodníku otvor, do něho vzápětí zapustil ocelovou trubku, zalil její okolí betonem a odlitek zamaskoval malými žulovými kostkami, kterými byl chodník vydlážděn. Trubičku pak zašpuntoval korkovou zátkou, aby se nezanášela nečistotou z ulice, a byla nyní připravena k prapůvodnímu plánu. O něm jsem vůbec neměl ani tušení, stěží jsem Vodnáře v akci stačil sledovat, jak nadšeně s klapkami na očích poletuje od svěráku v garáži k domovnímu chodníku. Nato v dílně odřízl větší část staré televizní antény a upravil její ramena tak, aby se na nich mohly zachytit z plastových hranatých kelímků od kyseliny citronové otáčecí ukazatele skóre jednotlivých „gemů“. Kelímkový ukazatel pak doplnily i velké plastové černé číslice na bílém podkladu ze starého kalendáře. Anténu opatřil zářivým oranžovým nátěrem a netradiční ukazatel skóre byl tím pádem připraven k zasunutí do zabetonované trubky pod úrovní chodníku. Nebyl to ale jen pouhý ukazatel číslic, důkladně posloužil i jako držák pro síť. K našemu účelu jsme použili klasickou bavlněnou badmindtonovou síť, jejíž rozměry přesně vyhovovaly zvláštnímu silničnímu asfaltovému hřišti - původně bílou síť jsme nakonec obarvili textilní barvou Duha do červeno-hnědého odstínu, aby na ní nebyly tolik patrné nečistoty a prach z asfaltového povrchu silnice. Upevňovali jsme ji jedním koncem napevno k plotu rodiny Zelenkových a z druhé strany byla síť důmyslně zachycena k anténě velkou karabinou. Ona důmyslnost řešení kvalitně napnuté a připevněné sítě spočívala v tom, že jakmile se blížil nějaký automobil, stačilo jedním rychlým hmatem stisknout karabinu, síť spadla k zemi a vůz pak po ní mohl bez problémů a bezpečně projet. Oradourská ulice byla v roce 1981 automobily využívána velice sporadicky, víceméně pouze místními obyvateli, navíc jsme se tu všichni velmi dobře znali, takže nově zbudované tenisové minihřiště lidé spíš obdivovali, případně si domluvili také nějakou hru. Nenašel se tu nikdo, kdo by nám za naše výmysly a údajné omezování dopravy v ulici nadával, a to ani pan Sotolář, příslušník SNB.
Součástí minihřiště byl pochopitelně i latexový nátěr bílé čáry, ohraničující jednotlivá pole na kurtu, silnice před naším domem byla naštěstí rovná, nebyla ani v zatáčce, ani pod nějakým klesajícím úhlem. K dokonalosti chyběly už jen malé dopravní výstražné značky, upozorňující na to, že se tu něco provozuje, a obě cedulky z překližky ve tvaru rovnostranného trojúhelníku jsme pak zabodávali kovovým bodcem do chodníku, jen několik metrů za bílou základní čarou. Později se v obchodech se sportovními potřebami objevila souprava pro tzv. líný tenis a ten se na našem minikurtu hrával nakonec častěji, než tenis klasický.

Naprosto jedinečné tenisové hřiště, jaké rozhodně nikde jinde neexistovalo, jsme tu užívali mnoho let (viz tato fotka z r. 1986). Možná se ještě dnes najde mezi námi nějaký lidický pamětník, jemuž tyto mé řádky budou evokovat cosi výjimečného, co už však dávno odvál čas.

Do prázdninového příběhu počátku osmdesátých let bychom měli zařadit i paní Bundovou. Byla to starší příjemná žena důchodového věku, která obývala malý domek v těsném sousedství buštěhradské lékárny. Žila v tom skromném prostředí sama, její mimořádně pohledná dcera Hanka, jejíž vizáž připomínala Milušku Voborníkovou, se provdala, a brzy na to odstěhovala do severní Francie. Hanka byla údajně první láskou mého strýce, snad byli dokonce i spolužáci, tím si ovšem jistý nejsem.
V tomto roce měla rodilá buštěhraďačka s francouzským občanstvím trávit třítýdenní dovolenou na cestách, bylo to turné Francie - Belgie - Lucembursko - Německá spolková republika - Československá socialistická republika, se zakončením v Buštěhradu u Kladna. Součástí výpravy ze západní do střední Evropy byl i pobyt v docela skromné, dřevěné, ale útulné chatce s betonovou podezdívkou nedaleko od řeky Berounky, v obci Račice.
Bundovi chatu vlastnili již dlouhá léta. Z jejího zápraží byl mimořádně pěkný výhled do údolí a k řece se muselo sestoupit z poměrně prudkého táhlého, asi kilometr dlouhého svahu. Věřte nebo ne, už samotná chajda nad řekou byla pro mě neskutečnou exotikou. Mí prarodiče kdysi vlastnili chatu ve Zbečně, odkud je obec Račice vzdálena jen několik kilometrů, jenže tu musela babička prodat, aby mí rodiče dosáhli na hypoteční úvěr koupě domu v Lidicích. Chaty se zbavovali v době, kdy jsem byl tříleté batole, a od té doby jsem pak již žádnou chajdu nikdy neobýval.
Exotický pobyt mimo domov na konci lesa, jen se skromným vybavením uvnitř, mi u Bundů dokázal nastínit dobu foglarových Rychlých šípů a dobrodružství spojená s dovednostmi postarat se o přežití - nařezat a naštípat dřevo, zapálit jednou sirkou oheň v kamnech, obstarat pitnou vodu, pěstovat a sklízet zeleninu na záhonku, směnit ji za vejce od sousedů, nasbírat v lese houby a uvařit polévku a houbový guláš. Ne, že bych tohle všechno zvládal sám, ale musel jsem přikládat ruku k dílu.
Ta nejexotičtější exotika měla ovšem teprve přijít. Očekávali jsme každou chvíli příjezd červeného nablýskaného sporťáku a za volantem seděl, no to byste neuhodli. Že to byl Hanky manžel, odvodí kdekdo, ale že z kabiny vozu vyhlédnou nejprve dvě řady bílých zubů, a teprve pak ostře kontrastující barva černošské pleti, to byste asi nečekali. Já taky ne. Rodina Rachidi byla tu a já si poprvé v životě podával ruku s černochem. Byl to velice milý chlapík a vzápětí z vozu vystoupil i nejmladší člen rodiny - Karim Rachidi. Mně bylo necelých třináct, Karimovi deset. Usměvavý Karimův otec tmavé pleti pocházel z Maroka a celá rodina žila v severofrancouzském městečku Lille. Obdarovali mě fantastickým bílým tričkem s malovaným kohoutem, s nápisem "Cocko the walk", jaké tu nikdo v Čechách rozhodně nenosil, a můj strýc měl dovoleno otestovat sporťák na sedadle řidiče.
V Lidicích bylo haló, a nejen tam! I okolní obce Hřebeč, Dolany, Hostouň, Běloky a Makotřasy nepřišly zkrátka, no a každý, koho jsme míjeli na chodníku, se za námi otáčel, jak podle filmového scénáře. Jako bychom snad letěli těsně nad zemí 佰؇an> 爀ЕҰ